Požár Tater (1934)

Jiří Mahen

Diplomatická verze Ediční verze
JIŘÍ MAHEN Požár Tater
1934 DRUŽSTEVNÍ PRÁCE PRAHA
[5] VLADISLAVU VANČUROVI
Věnoval jsi mi spanilou píseň rodu. A já Ti tedy posílám něco, při čem jsem myslil na národ a lidstvo celé.
28. říjen 1933. J. M.
[7]
Čtenáři
Tu píseň, kterou číst zde budeš, jsem neskládal jen pro tebe, tu píseň jednou prožili jsme až někde u vrat do nebe. Je chvatně psána, rychle tkána, že pro všechny, to vycítíš. Chvílemi báli jsme se rána, že zítra bude pozdě již. Když na ty chvíle myslím nyní, je mně, že v okně pokoje kdos velký na mne čeká s lodí, s níž pryč musíme do boje, kříž v okně na stěžeň se mění, svit lampy dole z ulice jak plachta vzlétá na znamení, že zavřískne i polnice. 9 Co s vámi, řádky? Nejraději bych větrům dal vás, papíry! Ať chytne si je, kdo si říká, že s chamradí spí běs víry. Ten stěžeň v okně vyndáme-li, i prapor moh’ by z něho být: ty hory více na mně chtěly, než veršem dá se vyslovit! 10
[Požár Tater]
Ráno
[11] Odpusťte, prosím, panstvo skvělé, že ve dnech, které k nejdražším snad počítáte, že vám verševerše, jen pouhé verše přináším. Já nevím, jak vám ještě chutná ten dnešních zmatků divný řád, však že to nota celkem smutná, já o Tatrách bych zapěl rád. Je jistě dobře dávno znáte. Štít kryje v mračnech zase štít, však můžeš přes ně k bratru dneska, k sousedu na besedu jít. Slyšte mé verše, vzácní páni, i kamarádi starých dob, chci zapět píseň, jak se patří, bez kudrlinek, bez ozdob! Že o pár taktů delší bude, co na tom komu záleží? O potlesk věru nestarám se ni u starých, ni v mládeži – já o požáru zpívat budu a k požáru se netleská, leda že zaháněl by nudu, jež přestala být nebeská. 13 A Tatry byly vždycky sláva, jež zkameněla v pomezí. I na nich byl snad Prometheus, přikován k Zemi řetězy. Dnes vniknout v ně je ovšem výlet stejně jak jízda na saních, však myslit na ně značí šílet nezkrotnou touhou být zas v nich. Jaké to bývá ráno v srázech, kdy slunce v škvírách ocelí se po přeostrých řine hranách, zpívá jak příval veselý! Kde, noci, je tvé kouzlo celé, s nímž ještě teď si duch můj hrál? Ty’s měla hvězdu na svém čele, kde jsou tvé víly, jejich král? Hle – žula, která nahou ženou v měsíci stála přede mnou! Kam poděla se tato krása s půvabností svou přejemnou? Tu věci dějí se, jež asi se časem jinak zavlní, tu ještě úsvit planet hrá si, vše plně jinou náplní. 14 Hle – propast, která smrti hloubkou se vzdouvala a vlnila! Jak černá studna děsila nás a přece zase vábila. Velebné ticho nad ní stálo. Teď začal v ní tam tajný rej: pusť ze zajetí fauna, skálo, a déle nám ho neskrývej! Ach kdo vás, hory, zřel už z dáli, kdo nepodleh’ vám pokořen? Vždyť čníte v prostor jako přízrak a plujete jím jako sen, vy postihnouti nedáte se, jste jako uzavřená věž, když do vás někdo srdce nese, vy na něm chcete duši též. Když ráno zmrzlí za balvanem my jako slepí vstávali, vy smíchem, smíchem v holých bradlech jste zevšad na nás mávaly. Jak slušela vám tato mluva, to nevypovím za krátko, ne, hory nejsou žádná chůva, jež hlídá hodné děťátko! 15 Děťátka musí vzhůru, dolů, pak jako mouchy na stěny, až mžouráš kdesi jako přízrak, nad norou králík zmatený, pak těsninami nutno lézti, kde praští, vrzá každá kost, však máš-li pouze trochu štěstí, vše mění se tu na radost. Vždy výš a výše vede cesta, co srdce blahem burácí, vždy výš a výš se dostáváme jak nejšťastnější tuláci. Jde poutník středem pachů, vůní, do smíchu je mu, do zpěvu, a jako had se potom sluní v zrcadle zlatých úsměvů. Tam viz jen, viz! Co v dálkách vstává, toť dvojí zdejších výšek líc, a tento kraj ti se vší krásou jde milostivě tady vstříc, jde do tě plnou branou očí a pronikne tě docela, i když snad v závrati se točí tvá postavička nesmělá. 16 Ten dvojí ráj lze jasně vidět a nevíš, který víc ti dá, zda ten, co hvozdem hlavně vábí, či ten, co hroty vysílá až v oblaka. Tam vrch je ze skla, jak mluví o něm pohádka, kde jsou však jeho kouzla lesklá? I tam je lidská čeládka! Slyšíš, jak z blízka hvízdá na tě svišť, kterého však neuvidíš? To vlastně volá na nás divů nepopsatelná, zvláštní říš. Všechny ty vody dole v hloubi zvoní jak sníh v jam úkrytu, zde s nicotou se život snoubí, tká závoj ze všech pocitů. Ať skáče tvoje fantasie přes roklí změť a hřebeny, tvá existence propadá se zde jako potok ztracený. Jen stesk a tam to stádo buků tě vyvádějí ze zmatku – zde stojíš stranou všeho hluku a něco snad jde pozpátku... 17 A ještě květin něha tu je, jež mírní otřes mysli tvé: tu lomikámen se ti klaní, tam kopretina k sobě zve – však ty zas hledíš za oblakem, kde výška volá průzračná? To známe – chtěl bys býti ptákem a vzletět, vzletět nad mračna? Snad kozorožce že bys uzřel, jak stoupá žlebem k mýtině, snad na medvěda že bys křikl, co vylétá tam z jeskyně? Naproti ještě protěž vzkvétá a nízký hořec vedle ní – pojď pro ni! Nejsi přece sketa a se srázem jsme spřízněni! Jen ještě jeden pohled odtud! A zítra zase odjinud – tam s oné výšky, na niž vede jen pot a námaha a trud! Zde správně had nás doprovází jak symbol, i když zmije to, my také nejsme víc než plazi a žijem’ šťastni přes léto. 18 Teď pratůň jak by houpala se a vábila v své náručí. Slézt hory vždy je dobrá lekce a ledačemus naučí. Ne, nesletíš! Jen zvolna dolů! Teď zavři oči! A teď skoč! Slezeme jednou Alpy spolu, toť švanda jako kolotoč! Však možná, že se obzor točí ve výškách trochu čileji? Já vím, že hlava tvá i rozum se hlouposti té zasmějí, však počkej, možná ukáži ti, co v životě jsi nepoznal! Tam dole pod námi to svítí! To mořské oko? Ne! To dál – to malé, co tam ukrylo se pod kosodřevin zástěru! Jen poshov, co ti trochu vody, do čisté láhve naberu! Co zříš v té vodě sem tam plovat, to u nás převzácný je host, že chtěl bych věru recitovat nejhezčí verše na věčnost. 19 Toť žabronožka ovšem pouhá, však nečekaný její druh,* a odtud jí jsme připojeni prý na polární někde kruh! Zůstala u nás, žije s námi! Je země míň, když na ni zřím, a přec jak by nám nad hlavami hřměl skřípot točny povětřím. Slyšíš ho? Dobře slyšet je ho. Jako když dálka zavzdychá. To není kámen, co teď hřímá, ozvěnou sem k nám do ticha. Zem’ byla kdysi dlouho mladá – já vpřed nemohu ani zpět: snad nyní něco na nás žádá a neví, jak to povědět? * Branchinecta paludosa (O. F. Müller). Dr. S. Hrabě. Kriváň 1933.
20 Poledne
[21] Co chtěla by však na člověku, ať tvářil se jak zběh či pán? Jí nemoh’ přece imponovat, mrz’ jejím ledem zasypán, zde mořila ho k smrti hladem, zde honila ho zvířaty, zde nesměl on jít s jejím stádem, jež stůl vždy našlo bohatý. Jen zvolna pouštěla ho k prsům, z nichž směl však pouze kradmo pít, snad nikdy že mu nevěřila, on nemoh’ si ji naklonit. Jak medvědice po něm ťala svou prackou, když snad více chtěl než ostatní. Když se mu smála, on jenom zuby cenit směl. Svou velebnost zde kopce mají, svou šíři a svou rozlohu. Z čítanek nikdy nepoznaly, že člověk vznikl po bohu. Zde málo sama práce dá ti, jež chléb ti jinde upeče, zde tvrdý zákon jenom platí: Pomoz si, jak chceš, člověče! 23 A zákon praví: Nezáleží na člověku a jeho hrách. A zákon praví: Kdo se bojí, ať zemře, má-li tedy strach! A zákon praví: Po náhodě se často staly zázraky. Je tolik bídy v lidském rodě, jak volnosti zde nad mraky! Jen podívej se do lahvice, do níž jsme vody nabrali! Tři korýši v ní klidně plujíplují, jak v své by louži plovali. Jediná kaluž ve zdi štítů je přenesla přes hradbu let a oni pro nás zůstali tu a my je směli uvidět! Nuž, podívaná je to vzácná, ač je to skoro k nevíře: ta havěť že nás pojí nyní s tundrami dálné Sibiře? Tu chtěl bych vidět matky ruku, jež tohle zde si chránila! Či září Země ve hvězd shluku, jak hvězda lásky spanilá? 24 Snad byl to jenom rozmar pouhý? Nechala nám tu, nechala předobrá máti vodní blechu, s kterou si jenom pohrála, my divíme se... Či byl kdysi každému jeho koutek dán? My ten svůj nějak vyhráli si, on nezůstane už neprohrán? Ach, raděj’ věru nemysliti na tyhle divné záhady! Což víme, co nás očekává a kdo nám stojí za zády? Zde příroda si hloupost chrání, snad tajnou je jí radostí, však na nás půjde každou zbraní, že člověk je jí hloupostí? Snad jsme s ní nezačali nikdynikdy, jak s matkou má sese, mluviti, snad símě jsme, jež vždy a špatně se v každé půdě uchytí – snad jsme jí stáli bolest, muka, než vypiplala něco z nás, teď dopadla nás její ruka a přišel její pomsty čas? 25 Ej, Tatry, Tatry, o čem žvatlá to z našich úst slov temných proud? Proč nemůže se v tomto vzduchu řeč naše ihned rozplynout? Proč nyní se jak moucha motám, jež za oknem se ubije? Proč nadšení je náhle to tam a prázdno kolem dusí je? Nad námi slunce radost sije, vzduch zdravím zrovna nakypěl, my srdce máme na rozpacích a chmury visí s našich čel. Do cesty nejde milost žádná a všechen v dým se mění cit: zde myšlenka je někde zrádná a chce nás podle přiškrtit! A tu ji máme! V horské chatě, kde sedí pestrá společnost, my vidíme ji tančit, výskat a roztahovat paví chvost. O čem to, pro bůh, tady žvaní a vyrušit se nedají? Co je, co člověk vždy si chrání, čeho se nikdy nenají? 26 Co hrdin je tu u všech stolů a kdekdo mele válku zas! Ať Polák, Čech či Rus či Maďar, ji zas tahají za ocas jak šelmu, která vyškrábati jim zapomněla oči kdys. Však ona se vám jistě vrátí, nač za ní marně vzdychal bys? Každému jak by byla vzala ze sklepa zlata truhlice, každému jak by vrátit měla kus Afriky či měsíce, i slyšíš hlasy, které skučí, působí smyslů mámení, každý se zlobí, druhé mučí, všichni jsou, všichni zkráceni! Konečně zmlkli! Jenom dědek tam vzpomíná si chlupatý, jak Rusi kdesi u Tarnova své došli kdysi odplaty. Je válka to, co lidstvo pojí a staví budoucnosti most? Je válka to, co pole hnojí pro tuhle hlučnou společnost? 27 Hle – kterak s tváří důležitou svůj salám každý vyndává, hle – lidstvo, v němž se soustřeďuje rozkošných činů příprava! Čert vzal vás minulosti pány, radš zamíchejte kartami a dejte přinést piva džbány! Hřmí pořád něco nad námi! Ty hory tady jezdce zřely, vy jen tří koní kopyta a už je zkořán duše vaše vyvrácena a rozbita! Snad lidskou nouzí omastíte si ještě častěj’ krajíce, však tím jen sebe ošidíte a svoje děti nejvíce! V ponurém zmatku horstvo sténá... Slyšíte? Bouře hlaholí za sedlem, které z nejhezčího nahoru vede údolí! Konečně, že jste moudře tiši! Už nemáte co doříci? Kde vaše vojna žabomyší? Už hrom vás plaší, zajíci? 28 Pojď někam, kde lze dýchat volně, pojď raděj’ znova nad lesy! Jsme z těch, jež bouře spíše vábí a blesk už dávno neděsí. Chce lidská zběř snad věčně žíti a věčně se jen množiti? Však jednou se jí zámek zřítí a blesk jim na to posvítí! Jdou hustá mračna zvolna vzhůru, je výšky rozbít nemohou. Však co se to tam prolamuje najednou pustou oblohou? Tam širý dol se v mdlobě kácí, leč v taktu jakéms divokém! Kde zvěř je? Kde jsou všichni ptáci? Co žene sem to útokem? Toť oblak smršti! Dobře znám ho, já stokrát už ho viděl v snech. Nuž rychle v úkryt! Zachráněni! Běs letí už sem na křídlech! Je poledne – zvon kdesi pláče a volá všechno na pomoc, tam kamzík mečí, váhá, skáče, však za ním letí černá noc... 29 Když člověk bídy kousek volá, ihned ho celá zatopí. Co říkáš, červe v láhvi s vodou? Že déšť nás jenom pokropí? Zpěv zmaru do uší už klove, je slyšet tóny vzteklé v něm. Co teď si myslí hrdinové u kamen v klubku zděšeném? 30 V bouři a vichřici
[31] Co v mládí v horách vábilo mne, to dá se krátce zachytit: mne horský kořen fascinoval, já chtěl jím kdysi taky být. Byl život časem všelijaká a zpropadená písnička, na štěstí nebyla v něm čáka, melodie spíš pro sýčka. Jak relikvii jsem ho vozil v studentském kufru po vlasti, co prožil onon, i já chtěl prožít se vší své duše účastí. Probouzel ve mně novou víru, že pevně držel vždy svůj kout a vniknuv s mrazem v tenkou škvíru i skálu doved’ roztrhnout! Jak často snil jsem nad ním o tom, že není oč a proč se bát, když nedáme se nikam prodat a víme, koho poslouchat. My s ruským starcem pro svět celý jsme viděli jen jeden cíl a my jsme věřit, věřit chtěli, kde nikdo, nikdo nevěřil. 33 Až ovšem přišlo živoření, jež nese klíče k šuplíku, v němž denní pensum schováno je – dodnes mám z toho koliku. Hvízdala všednost různým hvizdem, jak hvízdá na psa v poli kdos, když pták se v brázdě loučí s hnízdem, kde psí ho přece našel nos. V té chvíli mohl k sebevraždě být jenom krůček maličký, však všednost měla pro zábavu své figurky a barvičky. Co chtěl ten kořen potom v skříni, když málem byl už komický? Vše měli zase v hrsti jiní, my byli v koncích pro vždycky? A přece znova lákalo to, tajemství nové bylo tu. Snad národ má svůj kořen síly, a ten nás vrací životu? Snad lidstvo jím tu sílu drtí, které se nikdo nevyhne? Pojď, příteli, jenž nedáš smrti vše, co se tady vylíhne! 34 Šel jsem s ním do dnů, které řvaly, že spraved’nost už dozrála, šel jsem s ním na poušť, kde jsem slyšel v dálkách jen heslo šakala, ví bůh, kde mně ten kořen vzali! Co se symboly v příboji, kde zlostný vír se blíže valí a o kus dřeva nestojí? Jak smutno bylo nám, to neví, kdo neprodělal s námi to, však my jsme proto neumřeli. Zbylo jen pusté koryto, kterým se včera řeka hnala. Ó břehy, úkol váš je živ – to episoda byla malá, dál je tu žízeň perspektiv! Jen viz tu bitvu ve třech řadách, jíž hrozný sekáč hrozí nám! Tůně už dávno nehoupe se, vše navrací se k hlubinám, z nichž tvorstvo kdysi vyšlo k světlu. Uzříme ještě hory stát? Teď peklo vzalo svoji metlu a bude po svém zametat! 35 Co chceš? Co voláš? Myslíš nyní, že kmeny náraz vydrží? Mám dojem, že my oba také se octnem’ kdesi ve strži! Ne, člověk s ničím nespojuje a nic o něho nestojí! A nyní první útok tu je! Čím jsme my v tomto souboji? A po všech hvozdech kosa letí a seče stromů vršíčky! Začíná to, jak hrály by si s nizoučkou travou dětičky, však sekáč chystá vlastní práci. Ta půjde trochu hlouběji, a pravím ti, že teď tu ztrácí i prales každou naději! Fik! Fik! Jak sténá to a praští! Všechno je rázem bez hlavy! Les padá někam v kotel starý, hučící kotel děravý! Svou ruku dej mi! Nehněme se! Přitiskni se jen v zákopu! Ted’ nový vichr skáče v lese a sráží stromy do snopů! 36 Ne, nehýbej se! Běžet marno by nyní bylo kamkoli! Ten sekáč dříve neustane, až nic nezbude na poli! Ten vichr, který snopy skládá, je zase holič s nůžkami, ač na to zrovna nevypadá – však bůh se smiluj nad námi! Co řveš? Že cáry s tebe visí? Jen když ti noha zůstala! Příroda – matka na kobylku by ráda se nám dostala! Ted’ blázní! Kameny teď metá! Teď pouští moře z oblaků! Je konec dnů – je konec světa? Zhynem’ jak párek chrobáků? Kde, zuření, jsou meze tvoje? Tam ze tmy něco prosvítá – toť stará salaš! Jak je celá, na padrť celá rozbita! Ó běda! teď se vrchy řítí – jaké to živlů šílení! Ó louky, kde je vaše kvítí? Je zatlučeno v kamení! 37 A nyní – nyní – jedle řičí! Jak šrapnel vždy to zahučí! Někdo je bere, láme, dusí, najednou celou náručí! Jen vzdychnou a už nejsou živy, zdá se, že s námi zahynou! A dole věž se tyčí z dříví a roste každou vteřinou... A vody bouří, syčí, ječí, hráz k věži hrnou ze strání! Což zhyneme tu jako sysli, špinavým proudem uštváni? Tam k oné limbě vzhůru dej se! Ta udržela přece se! A teď se obrať, podívej se, můžeš-li vůbec, po lese: Kde, kořeny, jste, moje, byly a který běs vás vyvrátil? Což netkvěly jste, kde jste měly, což neměly jste dosti sil? Však snad je – snad je neurážím? Hle – zázrak, zázrak přec je v tom! Já věrným nesmím láti strážím, vždyť – přeražen je každý strom! 38 Držely tedy – doposledka – až doposledka držely, držely, i když se svou láskou pomalu smyslu neměly! Snad zbyla někde síla živá, jež zrodí pro nás potěchu, i když jen pouhý pahýl zbývá nad nimi jako k výsměchu? Pryč pojďme! Poušť nás pustit musí! Což nevylezem’ z vývratí? Což musíme tu do večera a snad i přes noc zůstati? My viděli už věru dosti, jsme také, také rozbiti, my zřeli chvíli nemilosti, již nechceme už prožíti! Prásk! – zařval buk a padl před nás a jako v klec nás polapil. Prásk! zahřměl blesk, jak říci chtěl by: Zde je dnes vaší pouti cíl! Své nechte klidně v ranci mapy, jste dnes nám nějak předrazí! – I byly Tatry jako chlapi, kteří tě za stůl přirazí. 39 Zrada
[41] To rád bych věděl, proč by země tu nechávala stále nás a zrovna nás – tak zazněl zvolna v divadle zkázy tvrdý hlas. – Co dnes jsme zřeli, to přec svědčí, nechcem-li jinak zváti to, že nikdy nejsme z nebezpečí, jímž vždy je nebe nabito! – Je někde něco v nekonečnu, co kdy chce kde chce zapálí? Jsou hráči šachu, co nás hodí do hraček, když si pohráli? Kdo chce se sta let udržeti, co dělat má? Má klidně sít, mět ženu, vychovávat děti, a na nic víc už nemyslit? – Bůh, který je prý milosrdí, dá věčný život odměnou, když upřímně mu, cele dáme svou duši hříchy zmatenou? Tomu jsem nikdy věřit nemoh’ a nebudu snad jinačí. I na víru je člověk lenoch, na lásku dnes už nestačí! 43 – Co zovem’ láskou, není láska a nikdy láskou nebude, co štastným zovem’ srozuměním, to vstříc nám asi nepůjde. Jsou explose, v nichž prostě zničí se spousta lidských památek, svět potřebuje být zas ničí a něčeho zas počátek. – Je divný řád, v němž motáme se jak noční můra v svítilně, a krátce každý jinde hynem’ a ovšem trochu rozdílně – ten křídla si jen trochu spálí, ten zhyne v nouze soumraku, jsme přes noc, čím jsme nebývali, a vše je plno žebráků! – Noc byla tu a bylo chladno, a stromy jistě reptaly na živlů podlost. Šumot bystřin vzrůstal a bouřil do dáli. A dole jistě cesta každá byla teď v bahně ztracena, vše byla loupež, hnusná vražda, vše zpřerážená ramena. 44 – O kořenech sní jenom bloudi – zelená klec zas předla dál – na kořenech snad v politice kořistník hodně vydělal, jenom se trochu porozhlédni, když duch tvůj pravdu hledá tich: kde kořeny jsou ve dny všední, kdy nejvíce snad třeba jich? – V den sváteční z nich roste ovšem snad kdekdo, kdo jen oči má, však v pondělí už nikdo si jich snad ani trochu nevšímá, snad dvojí krev že v sobě máme dnes teplou, zítra ledovou, a k jedné tenkrát jen se známe, když pouta pro nás ukovou? – Viz jenom, národ rozdvojený jak nemůže se probíti k té moci, kterou žiješ jenom, poněvadž nikdo necítí, že ten, kdo zkusil moc, zas vždycky se bojí, že ho okradou, že svázat pláč nás nejdřív musí, pak teprve svátek s parádou! 45 – Já na parády zřídka chodím a věru po nich nemám hlad. Spíš zajdu na mez se sousedem si o všech čertech vykládat: jak bída leze do stavení a jak zas na ni vyzráti. Jsme často právem rozčileni, parády na nás neplatí. – Kořeny? Též jsem věřil na ně, dnes na to důraz nekladu. Byl kdysi kořen čarodějný, otvíral cestu k pokladu. Kořeny? To je báje chytrá. Dnes vydržely živlů smích, však nevydržet mohou zítra! A vyrůstáme ještě z nich? – Jak v pustém houští smutno bylo, to hudba jen by zachytla. Nad neživými velikány kdes vlasatice zasvitla. Já těchto luceren se lekám, neb vidím je, jak silnicí kdes na porážku vezou někam dobytek zmatkem bučící. 46 Zelená klec však nedala se, jí žádný dojem neotřás’, bzučela stálestále, jak by nad ní nevládl prostor ani čas, znělo to, že to motor vrčí, znělo to jako dívčí pláč, znělo to jako štěkot vlčí, jak zloděje když honí spáč. Znělo to, znělo jako z nížin, kde někdo hyne v bažině, znělo to hlavně otázkami, však neznělo to nevinně, znělo to též jak z vřavy denní kus vytržené rozpravy, kdy lidé křičí rozčileni a jdou, kam jdou, jak bez hlavy. – Jde někde ještě něco nebem, kde prostá sídlí naděje? Je svět, kde nic už z rozmaru sese, nic ze sprostoty neděje? Stane se dobrák jednou ptákem, jenž uzří okeánů půl, psem bude, kdo byl darebákem, a mezkem, kdo měl na vše hůl? 47 – Sny dětinské! Kde pravda sídlí, to ve štolách jsme ztratili, v nichž zlato, zlato jenom hledá ten, kdo zná jenom násilí. Na konec každý sám je pouze v osudné chvíli rozhodné – a proto člověk v marné touze se nikdy s nikým neshodne? – Však proč to k oné chvíli vlekou všichni jak ďáblem posedlí? Co chtějí zvednout ze stěžejí? Ještě nic nikdy nezvedli! Proč každý tolik líbit dá si? Proč každý zase všechno chce? Což nejdem všichni cestou spásy a nejdřív ovšem do kopce? – Ó národe! – kol vzdychlo trní – – ó člověče! zněl nocí skřek – kde je tvůj výtvor ze včerejška, kam ztratil se ti nadčlověk? – Přátelé, bratři! – znělo bubny jak slavný proslov z radia... – Přede vším – zazněl výkřik chlubný – především jsem vám tady já! 48 I vyšla postať zpoza štítů jak jednooký Polyfem. A snad ji klidně porodila po věku zase jednou zem. Šla lehce, tvrdými sic kroky, však jako kuna v stodolu – šla do světa si pro úroky, udeřit pěstí do stolů. Tři jezdci pod ní zase jeli a úškleb jen jim zhyzdil tvář, když bratr s bratrem hádali se, kdo špatný z nich byl hospodář. Ta postať kopla do pohoří, až jisker z něho vylét’ mrak, já vykřik’ jenom: Tatry hoří! a postať řekla: Dobře tak! – Ted’ ukaž, sovo, vše co umíš! Ven z klece lez a brlohu! Ven, pravím, nebo kyjem, hlupče, ti okovaným pomohu! Chachá – jak hoří to a praská! Svět nijak dosud nechladne! My povíme ti, co je láska, až duše z tebe vypadne! 49 – Tys na zahradě, zdá se, ležel prapohodlně na břiše? Teď bude asi víc ti teplo, než v zimě bývá v kožiše! Ohaři, ven! Co kde se schová, ať zhyne v strasti plápolu! Ať zví, že hrůza přišla znova i poslední tvor na pólu! – A vskutku! Pařez mokval krví, my krví šli kams ku předu, leč že nás krví cesta mátla, my ztratili se k posledu. Než vykřik’ jsem, druh zmizel náhle kdes v zmole tmami pokryté. Bylo to vše tak neobsáhlé, vše čpělo zradou noci té. Hle – vyplul měsíc nad horami, však pod ním táh’ se černý dým – ne, to mne smysly neklamaly, já musel věřit očím svým. Tu neštěstí se nové hnalo jak smečka k mordu hotová. Tu srdce ve mně usedalo, ret zašept’ krátce: Pohroma! 50 Můj bože, slyším srnce mečet, jejž mrazu kdys tu vyrvali! – Pojď, hrdino! Ať tato výheň až na prach dnes tě nespálí! Než ještě to zde také chytí, tou stezkou leťme spolu vpřed, líp vždycky, vždycky může býti a my to můžem’ uvidět! Však co se to dnes ještě děje? Tam plane moře plamenů – leč ještě tuhle podívanou jak z mysli své kdy zaženu? Jsou všechny svahy obsazeny ptáky, jež lidmi vlastně jsou – nesesují se skalní stěny, vydrží vše a unesou? A stále noví letí, běží a všichni křičí, šílejí: Ó vrahové! Ó nestoudníci! Ó katové a zloději! – Či jsou to, jsou to netopýři, jež bahna s lávou vyvrhla? Jak skuhrá, motá se a víří nad ohněm chasa potrhlá! 51 Tam visí v hrozných dolů hroznech jak smrti háv a pomsty šat. Teď jali vše se proklínati, teď slyšíš všechny jen se smát... – Hej, člověče – hřmí hvězda hlasem, jenž hromem vráží do kruhu – já po tobě kdys toužila jsem, dnes nechci tě ni za sluhu! – Netančí půlnoc kolo zmaru? Plamenné moře stoupá výš. Jdu k němu jako blínem zpitý, jdu k němu blíž a níž a níž. A náhle nebojím se pranic ni nejzrádnější závrati. To není jenom požár hranic a vím, co nesmím skrývati! 52 Půlnoc
[53] I byla půlnoc. Netopýři se ovšem zahnat nedali. Já slyšel je, jak skřehotali, a jak jim zuby jektaly. A snad to zase lidstvo bylo a jak to lidé dovedou, šli na pekelných mocí dílo svým rozumem a besedou. – Hor požár? Kdo to kdy byl slyšel? Les hoří, ale skála ne! Kleč může shořet, ale výše se sotva plamen dostane! Blesk zapálí, leč chytí zrovna od něho dřevo po dešti? Voda se naftě nevyrovná, náš mozek ještě netřeští! – Že přece při tom naříkáme, chór bláznů ovšem nemilý? To proto, že jsme dočkali se, co dávno jsme už tušili! Hehe! Kde rozum váš teď, páni? Kde mezi námi visíte? Kde mlčíte teď zařezáni? Nuž shoďte je a zabíte! 55 – Je možno, živel přidušený že proplazil se pod horou, napojen cizí hořlavinou, že nebyl zdržen závorou, že stráže bdíti zapomněly, v sen zkolébány teplem střech, zatím co mlýny dějin mlely. A možná, že jsme na posměch! – Teď raďte, teď! Co činit nyní? Jak zastaviti záplavu? Což máme háky jíti na ni? My nejsme padlí na hlavu! Či máme v džberech nosit vodu, jak dědů kdys to kázal zvyk? Však ve vzduchu je na pochodu víc nežli živlů vztek a křik! – Na požár nejlíp ohněm jde se, jímž luh se napřed vypálí, pak stepní žár už jenom kouřem se nad krajinou převalí. – Což spálit, spálit bez lítosti, co patřit nám už nebude? Což kdybys naběh’ se svou zlostí na naši vzteklost, osude? 56 – Což vyorati brázdu obří kol ohně obřím traktorem? Což vyhrát bitvu nečekaně jedině slepým náporem? Má vůbec něco ještě cenu, když všude hůř než hnusně je? Nuž vzhůru, všichni, do plamenů a křídly svými zdusme je! Co tehdy temnem zavichřilo a vyrazilo nad propast, to dovedlo by zlomit ducha a jistě ptáka v letu zmást. Ten šumot s náhlým rykem vzteklým! Dodnes to moje nervy rve, mně bylo, že jsem nad předpeklím, odkud nás nic už nevyrve. – Jsme bezmocni! Nás žádný nezná, jsme bez pomoci, komičtí! Zmizela doba přelíbezná, dnes sírou ďábel do ní dští! Ó zastavte se, zastavte sese, kdo prcháte kam do polí – vám sláva dějin pozdrav nese a po něm nic už nebolí! – 57 Tak bědovala, naříkala, ta strašná hejna skuhravá, zatím co lesy barvily se čím dál tím více do žhava. A přece znělo chvílemi to jak harfa všemi strunami, jak píseň, které není líto, že nic snad není nad námi – jak nápěv, který pro sebe zní a svojím rytmem přetéká, že nezrodil se zrovna včera, že dávno je tu zdaleka – jenom že píseň trhala se jak tenká nitka hedvábná. Já viděl v mihotavém jase podivné věci z pradávna. Což neměl svoje zrady Kavkaz, jak v mládí o nich pěli nám? Nevyhýbal se s přízní svojí ni hochům ani šedinám, však potom sťal je. Hlavou hodil jak obláskem kams do řeky. Rek zhas’ – leč už se nový rodil a zase chtěl žít na věky! 58 Což neměl kopec svoji zradu, nizoučký kopec nad Prahou? A národ platil za tu chvíli svou ctí i svojí povahou! Zatím co říše hledali si ti ostatní až za moři, my raděj’ tiše živořili jak domkař, který vyhoří. Což neměl svoje zrady každý, kam zahledíš se, pevnin pruh? Úpěl i měsíc nad oblaky, do hrsti smál se dobrodruh, svět divadlem byl jeho snahy, kdo jí moh’ v díle brániti? Čas vychovával na nás vrahy, my museli být pobiti! Ó vraždění a pobíjení, vystrčte ruce nad hroby! Co na tom, že tu jámu někdy kdos věncem s květy ozdobí? Vy padali jste leckdy zdarma, svět prospěch neměl z vašich těl, dál hleděl jako buvol z jarma, za něž se dávno nestyděl! 59 Vystrčte ruce! Jaké háje to vzrůstají až k obloze? To přespanilá Evropa je, tak dozrává k své úloze být hostitelkou oněch duchů, kteří nám ráj snad otevrou? Co šklebíš od ucha se k uchu? Měl by být konec s touto hrou! A není-li, zas na kulisy ty sobě pozor dobrý dej a nevěř, když snad vlast má pro tě svůj usměvavý obličej! Závaží hodin stále táhne i tiká těžké kyvadlo – však zítřek nad něčím se nahne a sletí, co dřív nespadlo! Kulisy všade různě stojí. Je někdy blízko do Athén a někdy dál... Však jedno vše je, když neslavný se zrodil den. Jednou jsme rek sám vedle reka, podruhé jeden zradil nás, hned smyčka po hrdle se smeká, vše padá zhoubě na pospas! 60 Athény hoří! Z lodí v dálce zní jedna kletba do bouře, zatím co Peršan vraždí starce, jde s mečem z kouře do kouře, nešetře co se hýbe ještě. Což pomsty bůh už nežije? Ó plačte nyní za nás, deště! Proč nevzletíte, furie? V palčivém stála půlnoc tichu a jenom blázen už se ptal: Což zřítila se nebes klenba, když Jeruzalém víchem vzplál? – Vši úzkost tenkrát vrh’ jsem v plamen: Ať shoří, co nic nevzkřísí! A Tatry zašuměly: Amen! A dopěj, co jsme řekli si! 61 Zpěv po půlnoci
[63] Já vskutku viděl Tatry hořet, zlé žízně kol nich žhavý kruh, i pracovaly stokrát oči a stokrát více slyšel sluch, já viděl sopky jícen bílý, já slyšel horstvo temně řvát, však smysly se mi nezbortily, že s výšek vanul ostrý chlad. Kmen ohnivý jsem zahléd’ výškou jak nejhroznější minu plout, však později jsem rukou mohl pomalu na ni dosáhnout – to poleno svou píseň pělo, řeřavé rovněž do běla, mně s vlky výt se tenkrát chtělo, však ústa mluvit nesměla. – Huhú – tak pělo v rej se tlačíc, v nějž vše se zase vrhalo, – nech slova svá si v hrdle, prosím, já za tebou se vydalo, že mám ti vskutku cosi říci z milosti těch tam nahoře až za tisící oběžnicí – a ty stůj v němé pokoře! 65 – Huhú – jsem anděl, anděl možná, jen poněkud snad přestrojen, – huhú – jsem možná rarach jenom, co štěká, nežli vzejde den, což vím, jak vy nás vůbec křtíte, když nevíte kam s rozumy, když slepí sebe nevidíte a strach cit ve vás utlumí? – Huhú – já všemi ohni planu a svítím, kam chci do prázdna, a ty mne tedy poslyš, larvo v nádobě, která nemá dna! My doplácíme stále škodou na všechny s vámi pokusy – i ty jsi červem v láhvi s vodou, leč nezvíš, nezvíš, odkud jsi! – Huhú – proč pořád bereš míru na čas, v němž hodláš dospěti? Čas nemá rád, když na své dílo chceš zárukou mít staletí. Však poslyš, je tu skryta stezka, jež by tě mohla vyvésti ze zmatků, jež tě trápí dneskadneska, i nad budoucí neštěstí! 66 – Huhú – že nevíš, o čem zpívám? Vy frázím přece věříte? My souvisíme stále s něčím, co větší je, než tušíte! – Huhú – mám oči snad ti spálit, bys věřil, že je jiná zem’ nad touto zemí, kam jsem zalít’ sil podlých vzbuzen nárazem? – Huhú – stůj! Teď se ani nehni! Ty dýcháš dechem morovým, že spaluji se víc než dřevo, sotva ti slovo propovím! Já zabiju tě! Nejchytřejší to ze všeho snad bylo by – však nepletu se vám do zdejší snad jediné už výroby! – A odletělo... Jak se smálo! Jak zlostný sršeň bzučelo, leč rychle nazpět přilétalo a zase jak by šumělo. Skřek šílenců sláb’, pad’ a umřel, i myš jsem slyšel pištěti. A zraky na mne drak ten upřel, v nichž číst se mohla staletí. 67 – Je divné lidské pokolení, duch můj se nad ním kormoutí. Je tisíc pravd, z nich ani deset nemůže vámi pohnouti! Proč máte míň než málo klidu, meč házíte hned na váhu? Já viděl v tom bych vaši bídu, že ztratili jsme odvahu – – ne rozvahu, již vždycky máte, že moudrosti jste čítali: o odvaze já s tebou mluvím, již často má jen zoufalý! Je člověk divný síly ženich, proč před hulváty stojíš tich? Je mnoho v světě ujařmených, však ještě víc je zbabělých! – Hej, uhni, sice pohltím tě! Co bojíš se, že právě to, co milujem’, být může kolem nejstrašlivějším přejeto? Že to zde shrabe jako smetí srp války ostřím krvavým? Já vidím vpřed, leč slyšíš, že ti nic o budoucnu nepravím? 68 – Budoucno! Co jsme my jich znali! Zbyl po nich jenom dým a prach. Jsou v minulosti k pýše jedněm a jiným ovšem na postrach – však smysl jakýs děj už mate, že někdy rána nebolí. Vy na jména moc ještě dátedáte, chodíte pořád do školy! – Hej, zbabělci, co chcete na nás tím nářkem, jenž jde do kostí? Což chcete někam přehoupnout se bez úrazu a úzkosti? Což čekáte snad divy nové, jež baby jenom poděsí? Pak raděj s bohem, miláčkové! Hoplá! Skoč rychle na mne si! – I letěli jsme, říše zřeli bez hajných volná hájemství, i cítili jsme táhnout jitro a dýchat jeho tajemství. Svět svobody tam dole vstával a už se boural z kukly ven, ještě se čemus pochechtával – však stál tu na vše připraven! 69 Ó miliony, já vás viděl! Pinguin stál vedle pinguina, však všechno bylo zákon jeden a vůle všech a jediná! Zmateny Tatry plály dosud. I zastavil trám z plamenů a začal hřímat jako osud. Vzpomenu na vše, vzpomenu? – Je jenom pevné odhodlání, jež odpověď si vynutí, pak díváme se do plamenů a nejsme jimi sžehnuti. Nebude nikdo spálen jimi, i kdyby zmizel v bouři kdes, kdo ve své hlavě v prostřed zimy pro jiné s jarem léto nes’! – Genius lidstva denně poután své denně hledá obránce. Nuž vzhůru, děti, až snad zazní divoký signál do tance! Buď souvisíme s velkou věcí a víme, že s ní rosteme, nebo jen bědujeme v kleci a prabídně v ní zhyneme! 70 – Již obzory se vskutku čistí, my nejsme hrůze prodáni! I vstane ten, kdo nemoh’ za nic a věřil ve své poslání. Buď – rcete si to, kterak chcete – buď pomůžeme člověku, nebo v nás nikdy nerozkvete, co rozkvést chce už od věků! – I stál jsem ruce vzhůru do mlh, jak bych je do nich zatnout chtěl, i stál jsem jako ten, kdo slyšel, vše slyšel a nic neslyšel – i stál jsem jako ten, kdo hádá na krásný den už bez hněvu – i pad’ jsem jako ten, kdo padá do sna, jenž nese úlevu. [71] Obsah
Čtenáři9 Ráno11 Poledne21 V bouři a vichřici31 Zrada41 Půlnoc53 Zpěv po půlnoci63
[73] Slunovrat
POŘÁDÁ B. M. KLIKA. SVAZEK XI. JIŘÍ MAHEN: POŽÁR TATER. SE VSTUPNÍ KRESBOU ALOISE WACHSMANA. UPRAVIL A OBÁLKU NAVRHL RUDOLF HÁLA. JAKO 305. KNIHU SVOJI VYDALO V LEDNU 1934 VYDAVATELSTVO DRUŽSTEVNÍ PRÁCE V PRAZE, ZAPSANÉ SPOLEČENSTVO S RUČENÍM OBMEZENÝM. V 650 VÝTISCÍCH PÍSMEM KENTONIAN VYTISKLA KNIHTISKÁRNA ORBIS V PRAZE. Z TOHO 50 VÝTISKŮ NA RUČNÍM PAPÍRU SPISOVATEL PODEPSAL. VAZBU PODLE NÁVRHU FRANTIŠKA MUZIKY PROVEDLO KNIHAŘSTVÍ DRUŽSTEVNÍ PRÁCE
E: lp; 2005 [75]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Slunovrat; Klika, Břetislav Maria; Družstevní práce; Orbis
(Slunovrat - Pořádá B. M. Klika. Svazek XI. Jiří Mahen: Požár Tater. Se vstupní kresbou Aloise Wachsmana. Upravil a obálku navrhl Rudolf Hála. Jako 305. knihu svoji vydalo v lednu 1934 vydavatelstvo Družstevní práce v Praze, zapsané společenstvo s ručením obmezeným. V 650 výtiscích písmem kentonian vytiskla knihtiskárna Orbis v  Praze. Z toho 50 výtisků na ručním papíru spisovatel podepsal. Vazbu podle návrhu Františka Muziky provedlo knihařství Družstevní práce)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 76

Věnování: Vančura, Vladislav
(Vladislavu Vančurovi - Věnoval jsi mi spanilou píseň rodu. A já Ti tedy posílám něco, při čem jsem myslil na národ a lidstvo celé. 28. říjen 1933. J. M.)