Verše věrné i proradné (1909)

1903–1908, Božena Benešová

Diplomatická verze Ediční verze
BOŽENA BENEŠOVÁ: VERŠE VĚRNÉ
I PRORADNÉ (1903–1908)
„SLUNEČNICE“ KNIHOVNA „NOVINY“. SVAZEK TŘETÍ NÁKLADEM GROSMANA A SVOBODY V PRAZE
[3] VŠECKA PRÁVA, ZEJMÉNA I PRÁVA K PŘEKLADŮM DO CIZÍCH JAZYKŮ VYHRAZENA.
[4] PANÍ RŮŽENĚ SVOBODOVÉ.
Drahá přítelkyně! Přijmi, prosím, vlídně věnování mé první knihy, a něco z přátelství, které je pýchou mého života, přenes i na její stránky. Vím, že ti nemohu nabídnout daru důstojného Tvého umění, že lahoda Tvého lyrického cítění bude uražena mnohou drsnou slokou a Tvá jasná bytost mnohým rmutem, který neroztaven a nepřehodnocen zatížil mé verše, ale i přes bolest tohoto poznání jsem šťastna, že smím svoji knihu sdružiti s Tvým milovaným jménem na důkaz úcty a vděčnosti. V letech samoty a meditace povstávala zvolna tato lyrika, vyvolávaná vzpomínkami a touhou, tvořená vzrůstající láskou k životu, a stále vzdálenější chladného smutku, jenž býval s počátku jedinou její inspirací. Děkuji za to pouze Tobě. Po bolestných krisích melancholické mladosti, v době opadlých snů a rozvátých illusí, kdy je pohled do života, v němž, zdá se, není velikosti ani krásy, tak zoufalý, zachránilo mne jen setkání s Tebou od mučivé a zhoubné skepse, a víra ve Tvé hrdinské srdce, které se přátelsky sklonilo k mé bezradnosti, stala se vzpruhou nového vzrůstu. [5] Naučila jsi mne nenávidět každý smutek, který je maskovaným bratrem laciné, úskočné ironie, pósou pohodlnou a neušlechtilou, štítem, jímž se slaboši a zbabělcové kryjí před přímým pohledem a soudem. A naučila jsi mne milovat každý poctivý zápas o klad, chytat prchavý jas chvíle, vidět a cítit nádheru života i lidských srdcí, nepřístupnou studeným pohledům sobců. A nebylo to jen kouzlo Tvých slov, které zažehnávalo černé můry z mého nitra, ale především celý život Tvůj, zasvěcený přísnému a sladkému řádu umění, jehož moc jsem cítila z každé věty v knihách Tvých i v rozmluvách, zářící a léčivou i v ruchu pracovního dne, nesmírně štědrou ku všem, kdož ji dovedli pochopit. Netoužila jsem nikdy po zevním úspěchu, neboť nemám literárních ctižádostí, ale přála bych si vášnivě, aby duchový sled Tvých darů byl nějak patrný na mých básních, aby je projemnil a prohřál a byl Ti takto odměnou i holdem. B. B.
[6]
* * *
Zapadlo slunce... Ne, tma nepřekvapí, musela přijít, člověk předem ví to... A náhle cítí vzpomínkové drápy, a něčeho je strašně, strašně líto. Tak znova začít... Tichými jít rytmy v mladičkém sadě, sotva porozkvetlém, lehounkým krokem z pohádkových přítmí za prvním jitrem, za vítězným světlem. V tušení jeho rozechvěle bdíti, růst ve člověka, který neleká se záplavy slunce, a jenž volným cítí se v jejím sálavém a čistém jase. Tys běžel však a mhouřil oči stále... Ó, něčeho je strašně, strašně líto... Noc přišla, noc... Tak ostře? Nenadále?..Nenadále?... Musela přijít, člověk předem ví to. 7
NÁHLÁ NOC.
Hněď mrazivá stíní již rezavý kraj; kdo uvěří nyní, že míval svůj máj? Mrak na nebi visí jak utuhlá krev, a pod ním že kdysi zněl skřivaní zpěv! 8 Teď krákor zní dálí a zaléhá v tmu, to strážci dne vzdali čest poslední mu. Pak rázem se stmívástmívá, noc němá tu již, a kol tebe splývá ta zčernalá tíž. Strach zákeřný vznícen se plíží jak duch, a tma je jak jícen, a vzdálen je Bůh. A cítíš děs prázdna z té hlubiny vát... Nechť propast je srázná, a lehký je pád! 9
SEN.
Tak bylo v noci: po nesmírné stepi, jež bez hranic se šedým nebem srůstá a nad níž mlha nepohnutá, hustá jak olověná pára těžce dřepí – můj pátral zrak, a přec byl jako slepý, neb nezřel pranic, pláň tak byla pustá, že cítil jen, jak na něj, sluch i ústa mha sychravá se neúprosně lepí. A sen byl tlakem jen, ne bolestí, neb všechny nervy otupila mlha a všechny smysly v ní se oslabily. – Teď kalný den již k poledni se šplhá... Teď přešel je... a teď se večer chýlí... Dnů kolika byl sen můj předzvěstí? 10
FATALISMUS.
Od živé studnice, již Vírou možno zvát, jsi musel odejít. Proč, nevíš. Temná síla, jež řídí života a citu tvého spád, ti despoticky kdys a mlčky poručila. Ne, rozum nebyl to a nebyl vývoj snad, vždyť v tvojich vzpomínkách i mocná touha zbyla po doušku jediném, neb jeho rosný chlad by duše lékem byl a vzpruhou tvého díla. Leč ty se vzdaluješ, stroj v pohyb uvedený, a návrat ku zřídlu již nedovolí Osud, byť cestu sebe víc ti dloužil žízně pal. Ta žízeň zůstává bez přestávky a změny, a trýzní chápeš jen, jak mstí se tobě dosud hřích, v kterýs nevěřil a kterýs nespáchal. 11
VYSNĚNÝ KRAJ.
Kdes v dálce daleké, za lesy, za horami pod věčným blankytem, kde moře nesmírné hřmí o skal černý lem a žhavé slunce mámí svým žárem laskavým tu okouzlenou zem, řad štíhlých pinií jak sloupy dómu stojí, jejž vystavěl Bůh sám, ejžjejž k vlastní oslavě si sklenul k výšinám, a malý člověk bojí se výtkou rouhavou ten znesvětiti chrám. Má dušeduši zalitou jen slávou TajemnéhoTajemného, co chorál moře zní do tiché vděčnosti jak hymna slavnostní a smývá z duše jeho snů roztrpčených sled a vleklou nudu dní. Ó, kráso tajemná, ty z roztoužení mládí, kam přelud tvůj se děl? To není lilové již dálky zlatý pel, to mlhy táhnou kradí a obzor daleký se zúžil již a stměl. 12
KAM?
Když v noci tmavé širém na moři dvé lodí potká se, tu na pozdrav i na památku vlasti vzdálené jich světla jasněji si vzplanou vstříc. – Jen okamžik, a temno, pusto dál. Dva lidé potkají se v žití tmách, a náhle pozdrav plachý, důvěrný, jak na památku chvil, jež čekali, zazáří v očích, padne do duší. – Jen okamžik, a temno, pusto dál. 13
FRAGMENT.
Den přišel nový; růžově vzplál do perleti vršek hor, co měsíc, bledý jako smrt, se zvolna skláněl pod obzor; v můj spánek zazněl písně tep, sen horečný mně zaplašil, a v chladné zářízáři svítání, za mlžných opálových chvil mé ztichlé srdce rozbouřil, svým rytmem dral se do krve, a temnou silou nutil psát, psát tobě tenkrát poprvé. Tu pro tebe, jenž nebudeš těch veršů čísti těžký zdvih, za akkord tónů bolestných a za tvůj vítězící smích jsem psala píseň budoucna, leč zhalenou v let zašlých stín, 14 jenž zhoustl z mlhy beztvárné křivd dávných, zklamání a vin, v té chvíli ranních přízraků, jež nový zpěv ten vyvolal, co rozum bdělý, střízlivý se s mrákotným mým sněním rval. A hlavou sloky bouřily, jak přívalu by rostl hluk, jenž v podvědomí zapadal, do propastného hrobu muk, a trosky jejich vynášel a duchy mrtvých plašil z ní, až křepčit kolem počaly svůj tanec divě bizarní a smát se srdci, spícímu již dávno v těžkých dřímotách, v němž probouzel se po letech zas dávné touhy vzlet a vzmach. Má touha těžká křídla má, zraněná křídla sokolí, v nich rány dávno zjizvené se časem ještě rozbolí, jak náhle by si vzpomněly na mladé teplé krve proud, jenž nesměl kdysi vysoko k modrému nebi vytrysknout, a který vpila domova zem šedá, hluchý suchopár, kde rostl potom bolehlav a zimomřivých růží pár. 15 Tam ruce choré, líné, mdlé, z nich vily věnce smuteční, na čela mrtvých nadějí, na rovy jednotvárných dní, tam ohlas žalmů vzdálených zněl do rouhavých modliteb, však ironický, lehký smích již řídil srdce volný tep, až včerejšího večera.....večera... 16
HOŘKÝ SONET.
Do hluboka se nová hořkost vžírá, a duch se opět novou skepsí zbrojí – snad umřela v té chvíli v tebe víra, snad cítí srdce: nikdy nebylo jí. Slast okouzlení beznadějně zmírá, jí smrtelných ran slzy nezahojí, a duše zklamaná a znova sirá pro nejdražší svůj blud již pranýř strojí. A to byl cit, jenž kdysi slíbil růsti, a slíbil víc, než přikrčené štěstí, on, usurpátor kdys i vasal drahý. Teď všechna touha v pohrdání ústí, teď všechna síla v sevřené je pěsti, a drahá tvář má Medusiny tahy. 17
DUBNOVÁ.
Zavoněla celá země v jarní dech, a jak vůně tajně, jemně, dávná láska slétla ke mně v lehkých snech. Prošla srdce tmavé skrýše v lehkých snech, zazpívala si tam tiše a zas táhla výš a výše v jarní dech. 18
DIALOG.
Mám tebe rád svou první láskou vroucí, jak skála pevná jest a nehynoucí. – Mne láká moře, moře proměnlivé, jak duše neklidné, jak srdce živé. A líbat chcichci, jak jaro líbá půdu, když teplým jasem plaší zimní nudu. – Mám ráda nebe rozryté a mračné, když sílu skrytou bleskem tušit začne. A dobrý chci být jako žírné pole, jež poklady své dává bez nevole. – A já chci rvát se s každým okamžikem a rány z boje přijmout ještě s díkem. 19
VEČER.
Tři harmonické tóny zní a letí zimní dálavou, jak hebká křídla, nervosní mně tiše šumí nad hlavou. A blíž a blíže po chvíli se snáší vábný jejich let, pruh minulosti zvířily, jak moře zvíří lodí sled. Mé srdce blahem oplývá, dnů mladých nejkrásnější blud se z mrtvých hlubin ozývá a nežaluje na osud. Svit měkce mdlý a modravý, jak měsíc na hladinu zří, a z bílé zimní dálavy zní harmonické tóny tři. 20
EN PASSANT.
Ty sloky vždycky bývaly mé klece, v nichž ptactvo nálad svých jsem věznila, ať v nedozírnu neztratí se přece ta cháska dravá i ta unylá. Teď havěť nemá zpěvu ani skřehu a nemává již pružnou perutí, vždyť marně hledá v srdci dávnou něhu i dravou sílu jeho nechutí. 21
PÍSEŇ.
Na mojich lánech kvetl mák tak ohnivý, tak veselý, že jeho svitem jiskřil zrak a tmavé brázdy hořely. Na loukách mojich podzimních ocúnů něžných plno je, žeň smutné krásy bude z nich, než potáhnou mlh závoje. Ó nehleď, srdce moje, zpět tam na vyhaslou pláň, jen bledý květ, ten smutný květ, svůj poslední květ chraň! 22
POLEDNÍ.
Svítilo červnové slunce do růží jako krev, obrovské voněly lány a drobné květy rév. Dýchalo z hluboka věků i kamení zvětralých skal, žeh slunce práhl a sládl, dech boží světem vál. Jen malý člověk teskně na zvadlý hleděl květ, ke slibům blízkého nebe si našel odpověď. 23
MINULOST.
Z šera hlubokého chrámu všechny zašlé tóny tuším, jež tu zněly k lačným uším Boha snu a Boha klamu. Zrak i sluch je oddán tichu, duše prahne po zbožnosti; ale smutné nitro hostí ohlas potupného smíchu. Jako vinník na pranýři chutná hrůzu, kterou budí, tak on v nehostinné hrudi tichým pohrdáním hýří. Oltář zloupil svatokrádce, rouhač znectil relikvie, ale krutým trestem mstí je na něm uražený Vládce. Jeho vzpouru v hold svůj mění, zvůli jeho vyrůst nedá, bič, ne meč svůj nad ním zvedá, on, Bůh klamu a Bůh snění. 24
KRONIKA LÁSKY.
Lehké mlhy v listopadu táhnou žlutým svitem... Tichounce se s nimi kradu za svým tichým citem. Připlíží se, sotva dýchá, předčasná noc v kraji... Jako rány hlasy ticha v srdce dopadají. Mdlý a chorý měsíc kráčí holou spletí stromů... Poslední sny v tichém pláči vracejí se domů. Po obzoru v jemném chvění perlový svit běží... Na mrtvou pláň zapomnění tiše, tiše sněží. 25
PAMÁTCE.
Až po letech to celým srdcem vím: ten vlahý večer byl nám loučením, ten smutný večer v modrém stínu hor, kdy náhlým tichem rozmlčel se bor. Jím z daleka zněl sladký dětský hlas, a ztuhlý vzduch se jeho vlnou třás, jak přešel zvolna v píseň z mladých let a v roztoužení volal, prosil zpět. Však v zracích planul netající lesk... Ó marný byl již mladé písně stesk, neb marný vždy je slib i marný žal, hlas Osudu když velí jíti dál. Ve chladném, přísném tichu nových dnů já slýchám někdy ještě ozvěnu té písně dávné za dumavých chvil, však povel chápu, jenž ji přerušil. 26
NĚMÝ VEČER.
Tvůj zrak již nebyl zemským přáním dětský, v něm věčné touhy odraz mimosvětský vstříc mojimojí resignaci se tiše chvěl. Kol prošla mlčenlivě láska mladá, já zřela květ, jak z ruky její padá a v bílé výši ztrácí se jeho pel. A jako vůně nenávratně, tišetiše, jež slavnou marností se v pamět vpíše, nám zašel večer němý v klín nebytí. Kam zmizel pel, a jakou nesen vlnou, pro jakých plodů krásu tajuplnou on v květech jiných zemí se zachytí? 27
NOCTURNO.
Zas píseň, kterou láska zpívá...? Zpěv opojný a těžký snem...? Je bílá noc tak konejšivá a lehké kroky spějí sem. Jde tiše drahá moje Vise a stesk jí leží na čele, na moji radost hledí cize dvě oči smutkem zněžnělé. Pruh měsíčního světla padá na ni jak pohádková tkáň, když na mé horké srdce vkládá.vkládá svou mrazivou a hebkou dlaň. 28
SLOKY O DLOUHÝCH VEČERECH.
Zákeřná bolest, dravá, však tichá, zbyla mně po dnech horečně žitých, do chladu nyní z hluboka dýchá, a šero táhne v konturách slitých. Den za dnem padá do něho zdlouha, řetěz jich roste, hadem se vine, vzpomínky drahé, přání i touha v objetí jeho bezmocně hyne. Zapadlo všechno, smích už i slze, otráven sen můj i jeho pýcha... Vymkla se pouze, lstivě a drze, zákeřná bolest, dravá, však tichá. 29
POHÁDKA.
Hle, pohádkový princ má krutý žal, již turnaj netěší jej ani lov... Tu dlouze zadumal se starý král, sbor mudrců a starců povolal, a vyslech’ příval těžkých, marných slov. Pod hradem stojí uhlířova chýš, v ní dívka svižná jako z vrby prut si zpívá... Hlas se nese v modrou výš... Sbor mudrců je unavený již, a nevyléčen kralevicův trud. 30 Jen z okna hledí strašidelně bled, ne žal, již dravost z očí jeho žhne... Svůj zlatem okovaný bičík zved’, sbor starců vyhnal, na vraníka vsed’ a vrátil se až devátého dne. Hrad černě obili. Zněl sten a kvil až před brány. On vstoupil. V očích zášť již pohasla. Jak dítě mírný byl, když kajícně zas otce políbil, a lesním kouřem voněl jeho plášť. 31
LOUČENÍ.
Dým rozlévá se po trati, do mlhy okna rudě planou... „Buď s bohem! Nechť on žehná ti po celou cestu, na shledanou! A jedno ještě: můžeš-li, tak prosím, nikdy nemluv o tom, jak smutně jsme se rozešli, a jak nám volně bylo po tom...“ 32 To šeptám tiše docela, co nedočkavě pára ječí, a je mi, jak bych slyšela tě přisvědčovat vlídnou řečí. A přece zrak tvůj divně blýsk’, jak stlumit chtěl by zrádný nával, má ruka měla teplý stisk, a bílý šátek dlouho mával. Tak proč jen? Proč jen? Dýmu mrak se plazí podvečerním tichem, a z něho náhle duní vlak posupným, temným, těžkým smíchem. A sotva jeho sípot ztich’, a sotva vkročím do aleje, ten groteskní a těžký smích tam korunami habrů chvěje. A do mé duše vehání strach jizlivý, však dobročinný, jenž vleče srdce k pokání za nikdy nespáchané viny. 33
TESKNÁ NOC.
Pod černým nebem leží pláně, dnes žádná hvězda nezří na ně a vítr přes ně neletí. Noc nehybná a zachmuřená je němá žalem, jehož jména na světě nelze zvěděti. 34 Krov dusný úž se k domu chýlí, jak chránit chtěl by ze vší síly tu svěřenou mu lidskou skrýš. A nad ní platan v černé kápi svá křivá kopí do tmy stápí, co nepřítel jde blíž a blíž. Tlak doléhá na tvoji duši, a tvoje srdce zvolna buší, jak čekalo by hrůzný děj. Sám jeho tep se prosbou stává, je úpěnlivá, nedočkavá: Ó bouři, Pane, bouři přej! 35
NOCTURNO.
Ó černé moře nocí probdělých, jak smutně, hluše v mojí duši duješ! O slunné skály hřbety vlnek tvých se netříští, a nikdy nezní smích, a nezní touha již ze tvého zpěvu. Ó černé moře nocí probdělých, tvůj tmavý jícen smrti prázdnem dýše, a tiše tvé bílé, drsné, dravé zuby rvou. Ó lačné vždy a nenasytné jsou tvé nezpěněné, mlčenlivé vlny, ty černé moře nocí probdělých. 36
SLOKY SENTIMENTÁLNÍ.
Do jizby zavál chlad, a smutně potměly tvé oči znavené již přítmím říjnovým; tu na pohled, jejž chtěly kdys a neměly, mé touhy vzpomněly si znova steskem zlým. Pak dlouho chodila jsem sama jesení po zbledlých lučinách, kde hebké ocúny se kláníklaní radostně v hedvábném čeření, ač duje seveřák a svit je neslunný. Kde smírem večerním krev bledne červánků, a odpočinku dech tak sladce táhne z lích, jež nerušeně snít teď mohou ve spánku o květech nevzešlých i květech zničených. Do nesplněných tuh a přání nádhery se zhalil naposled tam sen můj o štěstí, co srdce hýčkaly jej ztichlé údery, a píseň uspala dožité bolesti. 37
VEČERNÍ POSELSTVÍ.
Já nezvím nikdy, jak ti bývá v těch osamělých hodinách, kdy rudý den se v okna dívá a noc již přešla bytu práh, kdy vzpomínek slast zádumčivá a před budoucnem chmurný strach do teskné harmonie splývá v tajemných duše končinách, já nezvím nikdy... Ty věz ale: Do mého srdce vždycky vchází kdos nevolaný v chvíli té. A horečně ač hledá stále, svých světlých stop již nenachází Duch lásky naší zabité. 38
ZIMNÍ PROCHÁZKA.
Dnes šly jsme spolu prvním svitem ranním; můj známý kraj mně znova těšil hled, co vítr šeptal jeho pustým pláním, a zrůžovělý východ nad ním bled’. Tys vykládala pohádku mně žhavou, krev tvého srdce dosud vřela v ní... Mha bělostná se vlekla nad Moravou, vran krákor ryl ji, drzý, brutální. Den rostl těžce, v rozvlněné nivy se žlutý svit jen úzkostlivě krad... A náhle zhořk’ tvůj úsměv zádumčivý a horká řeč tvá měla tichý spád. O ženské pýše v posled mluvila jsi, než příval slov tvých těžkým vzdechem ztich... O ženské pýše... První bílé vlasy soucitně pudroval ti první sníh. 39
PÍSEŇ ŘÍJNOVÉHO JITRA.
Do duše rozjásané tu slavnou zachyť zář, jež z korun habrů kane přes listů rudý šlář, jež na mýtinu slétá a žhaví stvolů žluť – dřív nežli mraků četa ji skryje v černou hruď. Spí nad zářícím světem kdes ukrytý již sníh a probudí se letem těch větrů bouřlivých, těch větrů, které dosud všech barev nítí žár, a v kterých zpívá osud jím předurčený zmar. 40 A zrak, jenž všude zří jen, – jak svátečně plá hvozd, jimžjímž rozklenutý říjen se pne jak zlatý most, a sluch, jenž vznícen slyší, – jak vítr jásavý od slunných dosud výší sem nese pozdravy, slaď rychle v nástroj jeden a zachyť všechen ples, jímž přeplněný je den zván drahým jmenem „dnes“, ať v zachmuřená zítra, v mlh němý, chladný dech ze tvého stoupne nitra, svit videm i hlas ech! 41
BALLADA O VĚRNÉ ŽENĚ.
Dva stáli spolu v jarní den, za ruku vzal ji roztoužen, a jak ji pustil, blýsknul na ní a zůstal na ní do skonání maličký prstýnek zlatý. Jí rozvoněl se každý květ, jí zatřpytil se celý svět jak malý prstýnek zlatý. 42 Dny zvolna jdou, je každý tich a plný mraků šedivých, jen prsten pořád je zlatý. A padal včera, padá dnes z té chladné mlhy na život rez, jen prsten pořád je zlatý. A zvolna prošlo roků moc, šeď chladná zhoustla v černou noc, jen prsten pořád je zlatý. Pak přišla smrt. Jí toužně vstříc plá strhaných dvé zřítelnic: „Vše opustím, jdu ráda s tebou, jen na památku vezmu s sebou svůj malý prstýnek zlatý.zlatý.“ 43
DUBNOVÝ VEČER.
Hnědé hrudy, sametové, prosycené jarní vláhou naposledy blýskly kolem. Jedna hvězda nebem plove, za nízkým se mrakem skrývá, a již jde po světě holém noc svou tajnou, temnou dráhou, úskočná a zádumčivá. 44
VZPOMÍNKA.
V slovácké vsi, bílé svátkem svojím, uvítal nás věnec obžínkový; zatančit chcem tanec svěží, nový, zatančit jej pod zeleným chvojím! Poznali nás, pozvali nás dále mezi pestré, rozhoupané květy, zapištěly housle, klarinety v opentleném, ověnčeném sále. 45 Se šohaji jsme si zatančili, smáli se nám, zpívali nám k tomu, s jejich písní pozdě šli jsme domů, měsíček nás doprovázel chvíli. Naslouchaje táhl po nebesku k vinohradů zkadeřeným stráním, naše kroky poslušně šly za ním, černý samet přikryl náhle stezku. V horkém tichu stanuli jsme málo; rychle šli pak révy chvějným stínem... Dnes bych tobě chtěla připít vínem, které v oné letní noci zrálo. 46
VEČER PŘED ŽATVOU.
Stráněmi kmitaly brunatné přísvity slavného letního dozrání; kraj znaven úpalem zhluboka zadýchal, těžce se rozvlnil poslední lesk. Bohatstvím vyspělé krásy a síly naposled zazářil ohromný lán, potom jej objala temnota noční velikým, laskavým, královským gestem. 47
VEČER PO ŽATVĚ.
A prošel den, a nad požaté lány si vyšel měsíc veliký a lesklý, zřít chtěje oběti, jež dokonány tu nenadále v podzimní klid steskly. A dlouho postál, usmíval se manímaní, jak schvaloval by dokončené dílo, a jako ironické požehnání se mrtvé světlo strništěmi lilo. 48
VEČERNÍ RONDEAU.
Měď v zlato mění se na mroucím západě, již vzpomínek mých vzlet se k slunci neroztouží, zpěv dávno umlkl v hasnoucí zahradě, jen tichý netopýr tam křivým letem krouží. Zpěv dávno umlkl v hasnoucí zahradě, do snění zrádného se zvolna duše hrouží, je jako zajata v své teskné náladě, a stíny vzpomínek se v černé stěny dlouží. Tma pohltila svit na mroucím západě a do žaláře teď se mlčenlivě plouží, kde duše zajata v své teskné náladě jak tichý netopýr již křivým letem krouží. 49
JARNÍ POHÁDKA.
Až ke mně přijdeš jednou, svět jarem budiž mlád, a dálí nedohlednou jas blýskejž odevšad, co nad rašícím lesem svým despotickým plesem föhn teplý bude vát! Vát pozdrav těsným krovům od velkých bouřných vod, jenž sílu dá tvým slovům a smíchu doprovod, a v jehož vůni solné vzdech touhy sladkobolné s ním výskne o závod. 50 A tenkrát, jako hádě když za jarního dne se v prosluněném sadě ze tmavé sluje hne, tak z mého srdce skrytu vstříc vyjde tvému citu mé snění záhadné. Jak v pohádce tak právě opustí černou skrýš, s korunkou na své hlavě se plazit bude blíž, a ji z milosti boží u tvojích nohou složí, a že jsi králem, zvíš. 51
PÍSEŇ DUBNOVÉHO JITRA.
Pro naše štěstí měj teď plaché dlaně a šedou olivovou ratolest, měj v horkém zraku, kterým hledíš na ně, snu nejistotu, míru sladkou zvěst. Jest plaché tak, že květ, jenž padá z jívy, mu v mladé srdce vnáší horký léklék, a slunce jarního lesk dovádivý – je děsí jako elfa červánek. Než oči jeho dětské, přebázlivé, si zvyknou světlu naší důvěry, buď temný jemu, nerozvij snu dříve do bojovné a žhavé nádhery. 52
MÁJOVÁ PŮLNOC.
Sní bílé stěny kláštera a bílých květů nádhera do bílé noci zří. Jarního větru vlažný van jde kolem uzavřených bran a sladce hovoří. Po cestě vyssál květů dech, teď vůni nese na křídlech tak opojivě mdlou, a zpívá zvěst, již složil máj, kol naslouchá jí celý kraj, jen brány pevné jsou. 53 V tom lehký šumot. Okna sklo lehce a tence zaprasklo pod čelem z úběle, a očí dvé se vychýlí do bílé noci na chvíli žhavě a nesměle. Jen na chvíli. Hned těžký šlář zas kryje sestře bledou tvář, a pomohl jí Pán... Jak zmučeného srdce sten lká jarní vítr nocí jen kol uzavřených bran. 54
LESNÍ VODOPÁD.
Jde lesem jasný hlas o slunci velikém, jež chytil vlnek jas a nese v běhu svém jak neslýchanou zvěst těm starým kořenům o tom, co světla jest kdes přáno božím dnům, o tom, jak do oblak ční smrků vrcholy, jež jako černý mrak tu stíní údolí, o tom, jak východ plá, jak voní luční květ, co tma tu černá, zlá na každou lehá snět. A tiše kořeny tu poslouchají báj, jsou pevně vnořeny ve velký, vážný taj. Však jejich vlažný dech se chvěje přátelstvím: „Nech světské krásy, nech, a vrať se opět k svým! 55 Vždyť též jsi zrozený, ty hlučný potoku, kdes mezi kořeny, ve tmách a hluboku. Však dravý jal tě spěch a zhoubný jal tě chvat – nech světské slávy, nech, a vrať se zase rád. My víc už viděli v těch černých prohlubních, než může veselý nám vyžvatlati smích. My na sta dlouhých let zde nesem sudbu svou, a chcem ti povědět Tmy slávu velikou. Tu svatou slávu Tmy, Majestát Temnoty, jak cítíme jej my, tak procítíš jej ty. Ó druhu neklidný, je velká slunce moc; však zhasnou všechny dny, věčná je pouze Noc!“ 56
SONET O INSTINKTU.
Zamženou výší v stříbrný svit pruh tmavé cesty se zvedá; v dolinách leží zahořklý klid, jistota těžká a šedá. Na hory poutník zatoužil jít, vůdce si na cestu hledá, nikdo však nechce se přidružit, jen nová Naděje bledá. Pes bdělý přiskočil, věrný vždy druh, a dravým spárem jak šakal roztrhal Fantom, jenž do mlžných tuch poutníka mladého lákal. Ten řekl potichu: Chválen buď Bůh – a do rána bílého plakal. 57
JISTOTA.
Siná dálka hučí temně, bouře na obzoru straší, ale z hlubin vlastní země nová svěží radost raší. Cítíš: Pevně vnořeny do srdce jsou kořenykořeny, do nejhlubší prsti tvé. V tobě vzrostla, tebou zraje, jako krev tvá vlastní, tvá je, zevní bouř ji nevyrve. 58
LOUČENÍ.
Žhne širým rozklenutím blankyt dnes, a vzduchem vůně dávných snění vlá, jak naposled by minulosti proud do mdlého srdce svěží vlny nes’, jak peruť touhy, dlouho ochablá, by naposled je chtěla pozvednout. Tón, který vzbuzený byl před lety a dálkou nesmírnou se teskně chvěl, půl horečný a sladký dopola dnes ještě do tvé duše zaletí a souzvuk, kterýs nikdy neslyšelneslyšel, tam v hrůzné, marné kráse vyvolá. Až nad světem zář slunná dohoří, ty, obklíčený zimou mlhavou, jak oloupený poutník budeš stát, jenž k neznámému božstvu hovoří, však strnut leknutím a únavou se neodváží ptát ni vyčítat. 59
ŘÍJEN.
Ó smutné srdce mé, kam jsi se zatoulalo ve bledém soumraku, ve vůni jeseně, kdy světlo poslední se zpoza mraků smálo tak hořce výsměšně, tak teskně znaveně – ó smutné srdce mé, kam jsi se zatoulalo?! Když slunce zhasíná nad pruhem holých lad, z nichž v dálky neznámé se touhy letní tratí, je sladko v lenošce si chvíli podumat, pak lampu rozsvítit, jež mile pokoj zlatí, když slunce zhasíná nad pruhem holých lad. A spustit záclony, a doma býti, doma... Tam venku je ten svit tak zpustle jízlivý, tam padá s oblohy a stoupá z podvědoma chlad zimní do srdce, chlad zimní na nivy... Ó spustit záclony a doma býti, doma. 60
REFRAIN.
Znáš refrain dráždivý a monotónní, jenž doprovází nudnou píseň žití, a který pochmurně jak hrana zvoní a jindy jiskry illusí tvých nítí. Má mrtvolný tón vyřezaných sloní, i mramorů lesklesk, pod dlátem když svítí, má vůni, kterou sad tvůj dýchal vlonivloni, i plodů chuť, jež na rok může míti. V něm minulá i budoucí tvá dráha se kříží slibem zklamání i blaha, když vypne touhu tvou a hned ji skloní. Slast čekání i marnost ovane tě, jež skrytá v jediné spí jeho větě: „Je mrtva láska, žije sen můj o ní.“ 61
MELANCHOLIE.
O ty, jenž duši svou bys v extasi byl rád kdys Bohu podal darem, jenž srdcem pokorným jsi toužil milovat a velké vášně žárem: je oltář bez Boha, je bez vladaře trůn, je konec toužných poutí... A dálkou zamženou zříš malý, černý člun po kalných vodách plouti. 62
MRTVÝ BOD.
V mír neradostný příliš náhle vkročiv, tys chtěl se ticha po významu tázat, se smyslem cíle smysl cesty svázat – a zmrazen zmlknul’s úhor kolem zočiv. Tu klikatiny dráhy suchopárné duch v pozdním stesku pohrdavě měřil, pud zatratil, v nějž s oddaností věřilvěřil, a proklel vzněty svojí touhy marné. Ty vzněty byly ostruh břitké ostny, a pud byl podplaceným vůdcem pouze té mdlobné, vysílené, zrádné touze, jež dávno chtěla sem, v mír neradostný. 63
PŮLNOC U ŘEKY.
Spí nad krajinou truchlivou, kde není rusalek ni vil, svit znaveného měsíce jak hlídač, jenž bdít nechce, po zakalené hladině svou ostražitost roztříštil, a bílý oblak, úlisný, pak přemohl ji lehce. V ruch dráždivý, v lesk nesvětský, se rázem mění povrch vod, jak promlčená tajemství by z hlubin překypěla, a jak by duchů mátožný a mihotavý chorovod zde hledal v pozdní lítosti svá odhozená těla. 64
SLOKA BIBLICKÁ.
Nech, Jahvé, Judith váhat ještě chvíli, než jitřním nachem zablýskne meč bílý, než nad táborem nepřátelských stanů den nový rozevře svou slavobránu, a dřív než slunce v purpurovém hávu v ní stane, vidin neúprosný kat, přej okoušet jí nejistoty slávu a v zraku zrak zřít Hrůzy Majestát! 65
PÍSEŇ MSTIVÉHO OTROKA.
Až drahý vztek, můj tichý druh, tvou bdělost ochočí, ze tvojí střechy rudý pruh do noci vyskočí. Až hořkost moje slastí mou v té chvíli stane se, hned píseň její jásavou ti vichr donese. A ta tě ze sna probudí, ze sna, že já jsem rab, a v tom již spatříš na hrudi nůž bílý, černý dráp. A než zář zhasne nachová, a dřív než dozní zpěv, tvá duše bude ďáblova a mojí tvoje krev! 66
ŘÍJNOVÁ KARIKATURA.
Prorvané mlhy průlomem zříš vzdornou, vysokou řadu: pyšně v ní stojí strom za stromem v šedivém, prolnavém chladu. Koruny jejich se stýkají, útržky závoje spjatyspjaty, a hadi tlustí líbají jim poníženě paty. 67 Severák prohýbá stromů dav, královské kosti jich mrazí; hadí rod dostane zlatohlav, hadí rod, který se plazí! Co na tom, že nemá kam jej dát? V blátě vždy dosti je místamísta. Konec má každý Majestát, odměna hadů je jistá! Vždyť jsou to králů těch kořenkořeny, bez nich by nebylo výše... A měsíc v oblacích skrčený si pozivuje tiše. 68
SMUTEK JESENĚ.
Šla tiše krajem Jeseň, dobrá víla, po cestách zprahlých letním úpalem, jí plavá záře z kadeří se lila na stromy prořidlé, na mdlobnou zem. A její ruka hebounká a bílá, v níž nesla věnec velkých chrysanthém, jím pustý záhon zbožně ověnčila, jak zdobila by rubášový lem. Pak dlouho čekala a trpělivě na jeden záchvěv, jeden teplý dech, a z večera jen zvolna odcházela. Na zlatých řasách velké slzy měla, a její dlouhý, lítostivý vzdech se bíle prostřel po mrtvolné nivě... 69
POHÁDKA O MELUSINĚ.
Dnes nikdo nezná míst, kde stával zlatý hrad pralesy obestlán; je Luzín zbořený a zmizel vonný sad i s věží pevných bran. Spí Raymond, sladký muž se srdcem ukrutným, je ztišen jeho žal, ó paní tajemná, smrt prošla rodem tvým, a nikdo nezůstal. O koho tedy, rci, tím hrozným pláčem lkáš, a rci, za kterou z chvil ze hrudi stísněné po věky vysíláš svůj zoufanlivý kvil? Snad ztmělé srdce tvé si dosud vzpomíná na lásky blahý čas, kdy jako slunce žeh na báních Luzína v něm hořel žárný jas? Či myslíš na děti, ty matko ubohá, na opuštěný dům, a na těch nocí děs, kdy jen akjak mátoha jsi směla k sirotkům? 70 Snad pláčeš ještě dnes pro chvíli páteční ve věži zrádných bran, když v kata krutého se rázem změnil v ní tvůj choť, tvůj sladký pán? Či pro ten jeho žal, pro marnou lítost vin, pro muka dlouhých let, než vytouženou smrt mu vlíbal do šedin tvůj láskyplný ret? – Kdes chladný pramen je, pod štítem modrých skal zní smavý šepot vln, ten pramen viděl vševše, a přece zurčí dál, je dosud písní pln. A věky minuly, je hrad můj rozbořen, a vyhaslý je rod, můj muž, můj syn, můj vnuk sní nerušený sen, já slýchám písně vod. Však jenom zdaleka, neb nikdy nejdu blíž, je domov kouzla prost, můj rod je vyhaslý, můj pramen cizí již, a já mám nesmrtnost. 71
SLOKY O MRTVÉM MALÍŘI.
Žil hříšník v Sieně, jenž v horké objetí ctné ženy schvacoval i bílá těla děv, a tak znal milovat, že místo prokletí,prokletí si ještě k zrazeným směl přijít pro úsměv. Pro úsměv bolesti, jejž rozkoš prochvěla a jako stigma své na bledou vtiskla líc, co z očí Magdalén již prosba nesmělá ve vroucí modlitbě se nesla Bohu vstříc. Ten úsměv maloval a těchto očí zář, když nový plamen již mu v černém srdci vřel, a kouzlo minula stvořilo svatozář, již místo myrty pak vil kolem bledých čel. 72
TERCINY O ZBLOUDILCI.
Jak velký byl dnes měsíc zlatý! Kam poutník v jeho záři šel, tak nesdílný, tak nedojatý? Svým pohledem vše obestřelobestřel, svit nebeský i trsy mechu i korun mihotavou běl. Jen nízké chaty minul střechu, na prahu domu nestanul a nenaslouchal spáčů dechu. Tam poutnickou svou zlomil hůl, do dálky kráčel beze zbraně, půl bláhovce a světce půl. Les umlknul a spaly stráně, a půlnoční jen ticho zřelo, jak zbožně sepial holé dlaně. Však křížem nepožehnal čelo. 73
ŠEST BÁSNÍ Z NEDOPSANÉHO ROMÁNU.
I.
Podej mi vína blýskavou číši, utopím pravdu, žalost i spleen, vesele zabouří života tiší píseň mých mladých a radostných vin. Dost bylo hoře, dost bylo kání, zákeřné zloby v srdci mdlém... Slunce se nyní k západu sklání, posměch má v oku šilhavém. Posměchu nedbám, srdce se zvednou, budem si lháti, budem se smát... Veselé noci připíjím jednou, novým dnům po ní na tisíckrát. 74 II.
Mám ráda bouři, jež protáhne krajem a kapkou jedinou nesvlaží zem; mám ráda každý slib zahořklý v srdci v čekání mučivém, nesplněném. Mám ráda tvých zraků vášnivý záblesk v hněvu i v bolesti, vzbuzené mnou; mám ráda svých retů vítězný úsměv nad touhou smrtelně pokořenou. 75 III.
Ne, nebojím se... To jen v usínání tak prudce slyším bíti srdce své... A vše vám řeknu... Odvraťte jen, paní, od mojich úst své zraky tázavé. Ne, nebojím se, věřte, věřte mi, jen vaše úzkost do mé duše sáhá, a mojím srdcem bouří chvílemi jen vaše bázeň, riválko má drahá,drahá! Ó zbytečná je vaše bázeň věru! Jen tažte se, já vše vám zodpovím... My dlouho chodili jsme v podvečeru, my sami dva tím krajem říjnovým. A bylo zima, věřte, věřte mi... A slova proto jsou již lidem běžná..běžná... I trochu fráze hřeje chvílemi... Zda též to víte, riválko má něžná? Ó stejně, ráda byla bych šla s vámi! mněMně žárlivost vždy byla ke smíchu... Jen nemučte mne svými otázkami tak vytrvale, krutě, potichu. Již víte všechno, věřte, věřte mi, vždyť odpověd má byla tvrdě jasná... Zda líto mně jí? Ano, chvílemi... Ach, odpusťte mi, riválko má krásná! 76 IV.
Letní nocí kráčím sám, zbožně hledím ku hvězdám. Hledám tebe v jejich výši, v nadpozemské, bílé říši. Něha tichá, chladivá rány srdce zalívá. Roste v proudy širé, jasné, krve žár v nich navždy hasne. Kolem tančí smavý rej: Nevracej se, nevracej! VždytVždyť já nesl strašné břímě, dokud ty jsi stála při mně. Teď jsem sám, ó teď jsem sám, zbožně hledím ku hvězdám. Ony vlídně září s nebe, vědí, že jsem zabil tebe, abych mohl čelo zvednout, abych mohl k tobě vzhlédnout! 77 V.
Půlnoční vánek lichotný měl dech, o němž jsem za dne pouze teskně sníval, předtuchu jitra nesl na křídlech, o nové záři nebožtíkům zpíval. Do hlubin srdce jeho šelest vál, přeházel vrstvy dávných snění, pod ztichlou klenbou rušnou píseň hrál, nervosní píseň roztoužení. Ó všichni vy, kdož tady ležíte, vy mrtví, jež jste nežili mně ani, vás prosím, nevzbuďte se noci té, já nechci vašeho již z mrtvých vstání! Ten nový zpěv by zněl vám výčitkou, svit jitřní by vás pálil, slabochové, sám jít jsem musel pustou nocí svou, sám pozdravit chci jitro svoje nové! 78 VI.
Když mizí zrezivělé zimní žluti pro nový květ a nový plod a nových větrů zpěv, předjarní vzduch pln je trpké a neznámé chuti, a bez ironie smích a bez horečky je krev. A ty, kdož srdce zvednout chceš, zrak i ucho zvedni, ať chápe barev řeč i zpěv, kterým umírá sníh v té slavné záři únorových dopolední, kdy bez horečky je krev, bez ironie smích. A kdy je mrtvá výčitka, jež srdcem táhne za nocí mrazivých jak hladového vlka sten... Až zítra duše k novým poupatům se nahne, jediný pozdrav rci jim: Vykoupen! 79 OBSAH: Strana Paní Růženě Svobodové5 * * *7 Náhlá noc8 Sen10 Fatalismus11 Vysněný kraj12 Kam?13 Fragment14 Hořký sonettsonet17 Dubnová18 Dialog19 Večer20 En Passant21 Píseň22 Polední23 Minulost24 Kronika lásky25 Památce26 Němý večer27 Nocturno28 Sloky o dlouhých večerech29 Pohádka30 Loučení32 Teskná noc34 Nocturno36 Sloky sentimentální2737 Večerní poselství38 Zimní procházka39 Píseň říjnového jitra40 Ballada o věrné ženě42 Dubnový večer44 Vzpomínka45 Večer před žatvou47 Večer po žatvě48 Večerní rondeau49 Jarní pohádka50 Píseň dubnového jitra52 Májová půlnoc53 Lesní vodopád55 Sonet o instinktu57 Jistota58 Loučení59 Říjen60 Refrain61 Melancholie62 Mrtvý bod63 Půlnoc u řeky64 Sloka biblická65 Píseň mstivého otroka66 Říjnová karikatura67 Smutek jeseně69 Pohádka o Melusině70 Sloky o mrtvém malíři72 Terciny o zbloudilci73 Šest básní z nedopsaného románu74
E: av; 2006 [80]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Slunečnice; Novina; Grosman, Josef; Svoboda, Václav
(„Slunečnice“ – Knihovna „Noviny“. Svazek třetí – Nákladem Grosmana a Svobody v Praze)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 80

Věnování: Svobodová, Růžena
(Paní Růženě Svobodové.)