Antikrist v Římě (1929)

Jaroslav Kolman Cassius

ANTIKRIST V ŘÍMĚ.
báseň bez názvu
Zpěv první. VSTUP.
Zpěv druhý. VLČICE KAPITOLSKÁ.
Zpět třetí POUTNÍK ČESKÉHO ĎÁBLA JME SE HLEDATI.
Zpěv čtvrtý. POUTNÍK ŘÍMSKÉ ZVYKY A OBYČEJE POZNÁVÁ.
Zpěv pátý. POUTNÍK KŘÍŽEM KRÁŽEM VĚČNÉ MĚSTO PROJÍŽDÍ.
Zpěv šestý. POUTNÍK ŘÍMSKOU DROŽKU SOBĚ POCHVALUJE.
Zpěv sedmý. APOLLO.
Zpěv osmý. INFORMAČNÍ INTERMEZZO.
Zpěv devátý. HISTORICKO-POLITICKÉ INTERMEZZO.
Zpěv desátý. NA STOPĚ?
Zpěv jedenáctý. INTERVIEW.
Zpěv dvanáctý. DOMANI.
Zpěv třináctý. INTERVIEW POKRAČUJE.
Zpěv čtrnáctý. MONUMENTO VITTORIO-EMANUELE II.
Zpěv patnáctý. POUTNÍK O RŮZNÝCH VĚCECH ZA JÍZDY PŘEMÍTÁ.
Zpěv šestnáctý. POUTNÍK KRAJANA NA MODLIDBÁCH NALÉZÁ.
Zpěv sedmnáctý. SANTA MARIA DELLA VITTORIA.
Zpěv osmnáctý. MODLITBIČKA K PANENCE MARII VÍTĚZNÉ.
Zpěv devatenáctý. POUTNÍK ČESKÉHO ĎÁBLA NA VLASTNÍ OČI SPATŘUJE.
Zpěv dvacátý. ČESKÝ ĎÁBEL SE KRAJANU PŘEDSTAVUJE.
Zpěv dvacátý prvý. ČESKÝ ĎÁBEL S KRAJANEM ŘÍMEM SE PROJÍŽDÍ.
Zpěv dvacátý druhý. ČESKÝ ĎÁBEL O SVÉM HŘÍŠNÉM ŽIVOTĚ VYPRAVUJE.
Zpěv dvacátý třetí. POUTNÍK ĎÁBLA VŠETEČNÝMI OTÁZKAMI POKOUŠÍ.
Zpěv dvacátý čtvrtý. ČESKÝ ĎÁBEL NAD KRAJANY SVÝMI DĚLÁ KŘÍŽ.
Zpěv dvacátý pátý. POUTNÍK NÁSLEDKY KLETBY ĎÁBELSKÉ NA SVÉ KŮŽI POCIŤUJE.
Zpěv dvacátý šestý. POUTNÍK DOMA ŘÍMSKOU VYHLÍDKOU SE UTĚŠUJE.

ANTIKRIST V ŘÍMĚ.
[1] JAROSLAV KOLMAN – CASSIUS
ANTIKRIST V ŘÍMĚ.
CASSIOVA EDICE, PRAHA 1929.
[3]

Zpěv první.
VSTUP.
Řím, květen. Já nechci dobýt literární slávy, jež cizím laurem skráň svou ovíjí, pár veršů posílám jen domů z vlastní hlavy, nikoli římskou anthologii. Básníky vlašskými futuristické ráže já nechci zvelebiti chov náš domácí. – Co tedy dělá tam? se mnohý lyrik táže, jenž zatím na ruby svět doma převrací. Já nepřisel jsem vskutku do ciziny, bych její vody vypustil v náš splav, to rád a líp udělá někdo jiný, neb kolik krajanů, tolik tu bystrých hlav. Já nepřišel viděti vlašskou třtinu se větrem klátící, ba, nejsem vůbec z těch, kdo píší z ciziny kdejakou volovinu pro potěšení pokrokových Čech. Já vím, že každá zem se ráda po svém mýlí, že historie nedbá hlasů kritiků, že chybičku má lid nad jiné pokročilý, byť jenom utrhačnou žurnalistiku. [5] Z ní vyšed, cítím máslo na své hlavě tím víc pod sluncem, které hřeje Řím; ač mnohé dalo by se haněti v něm hravě, syn země kacířské, já oko přimhouřím. Tak s máslem rodným na temeni hlavy a po dobrém to zkouše v novém okolí, nejeden pohled vrh’ jsem shovívavý na chrámu petrského mocnou kupoli. Nejednou přistihl se s paží napřaženou v ulici vítat černé košile, aniž jsem zvolal s duší pobouřenou: EvivvaEvviva Šmeral! v toto defilé. Chodím, kam chodí z vyslanectví páni a z Vatikánu náš pan Nýdrle, dokonce přijal jsem papežské požehnání a netvářil se při tom nevrle. Však nestačí jen kopýtko své skrýti, – je podezřelá bytost mlčící. Člověk i v Čechách musí s vlky výti, proč bych si nezavyl i s římskou vlčicí? * 6 Zpěv druhý.
VLČICE KAPITOLSKÁ.
V železné kleci, tam pod Kapitolem, v sousedství orla (římská aquilla) tam vídávám ji ležet, němou bolem, a nikdy neslyšel jsem, že by zavyla. Naopak, schoulena tam leží v kleci oné, os mezi prackami a touhu v pohledu, tam čeká trpělivě na colazione, jak říkají tu našemu obědu. A římské dětičky a dobří, staří páni, co chodívají kolem procházkou, rádi ji škádlí, jen tak pro zasmání, nějakou všetečnou a hloupou otázkou. – Bon giorno, Mina, už jsi po snídani? tak štěbetají římská bambina, a zvíře v kleci, nehnouc brvou ani, jen zakňučí a zase usíná. – Ach, býti symbol svobody a síly a skákat jako kanár po kleci! dí tento vzdech, kdybychom přeložili do řeči lidské mluvu zvířecí. 7 – Ach, cítit z Campagne vzduch volné stepi váti, pach ostrý moře s břehů Ostie! Vše marno, vlčí mléko mohly ssáti a vlka nepochopí lidské bestie! Ó, proč se do lidskosti nutí tváře němá, když svou chce zůstat lidská povaha? Ó, vlčí matko Romula a Réma, buď prokletá, ty kojná neblahá! Však přijde noc. Tvář bledne Romy mladé a Romy klasické stín stoupá z údolí. Pod Palatinem bledou togu klade měsíc na rány slavné mrtvoly, jež na římském tam rozprostřena foru v kvetoucím hrobě leží z rozvalin, nohy své opírá o palác senátorů a v hlavách – Colossea gigantický stín. A vůně růží na Kapitol běží jak vlna krve, vzkříšeného dech. Tu vězeň kapitolský v kleci srst svou ježí a kolem mříže v plavný dá se běh. To běh je o závod, Madonna mia! jejž zřídka vidí nebe hvězdnaté. Jako by srdce třetího Horacia se rozbušilo v hrudi kosmaté! To běh je rytmický legií při útoku i v kruhu vířivý, jak letní disk – – tu Saturnalie několik kreslí skoků, tu v cirku quadrig klopýtavý trysk. 8 A roste, roste přízrak vlka stmělý, jak temnot zátopa, jež stoupá výš, až celý přikrývá kostelík Ara Coeli, až není viděti ni kupoli, ni kříž... Jen opodál Marc Aurel na podstavci, jejž Michel Angelo vytesal z mramoru, jako by ukazoval pohanskému dravci znamení milosti – pěst s palcem nahoru. On chápal – vlídný k zvířatům i lidem, jak muka křesťanů, tak muka lvů. Řím pozlatil ho. S filosofa klidem poslední poprašek si smetá s rukávu. On, který holdoval filosofické vědě, dnes neshledává pranic tragickým, že jako Římané spávají po obědě, po hodech velkých zdřím’ si starý Řím. * Zpět třetí
POUTNÍK ČESKÉHO ĎÁBLA JME SE HLEDATI.
Českého boha – (po literatuře když poohlédli jsme se za mlada) – lze snadno představit si. Mnohem hůře, jak český ďábel asi vypadá. O českém bohu poučil tě hravě při dobrém pivu dobrý kamarád, neb student celkem při hubené stravě netrpěl v Čechách náboženský hlad. 9 I zralý politik znal slovíčko to hezké, značící něco, co je vlastně duch, a často s balkonu radnice staroměstské to v davy dole bouchlo: český bůh! Kdo býval realistou, Heliova syna – (když býval v civilu) – okříval paprsky: v administraci archa Hospodina a v redakci Bůh českobratrský se svorně snášeli. Jen někdy půtka lítá mír náboženský v Čechách rozbila: neb jihočeský Bůh nebyl jen Táborita a někdy dělal slavjanofila. Mne od mlada však dávná touha pudí českého nebe znáti líc i rub, a vím: kde svaté v dýmu vonném udí, tam jistě připálí i ďáblu chlup! Literatuře české všecka chvála! však pro mne byla téměř bezcenná. Snad že by také dobře nedělala českému ďáblu voda svěcená? Čím víc jsem čet’ o českém Pánubohu, tím palčivější byla záhada: v jakém pak český čert je držen slohu, jak český ďábel asi vypadá? Tak bohaprázdně ztrativ mladá léta, já děl si: Řím! Tam peklo není žert, Řím Pánaboha má pro všecky země světa, tam bude někde i můj český čert! 10 Zpěv čtvrtý.
POUTNÍK ŘÍMSKÉ ZVYKY A OBYČEJE POZNÁVÁ.
V Římě je víno lahodné a levné a dosti silné i pro našince: pro delší pobyt důvody to zjevné, jež přesvědčí každého cizince. Poledne hlásí výstřelem tu dělo: znamení, žeť oběd hotový. Telecí jmenuje se tady „di vitello“ a „zuppa inglese“ je vlastně cukroví. Řím teprv v pozdních hodinách je rušný – – takové klima tady panuje – tady je člověk dávno ještě slušný, když v Praze říkají, že hrozně flámuje. Nad nešvarem tím, který v Římě bují, já u Gambera zamýšlím se rád, tam často ještě k ránu medituji, kdy vlastně v Římě chodí lidé spat? Však nač si lámat marně svoji hlavu nad sympatickým celkem zlozvykem? Už zavírá se. Myslit na zábavu je čas. Dím „conto!“ vlašským jazykem. A zaplativ, vycházím do ulice a hledím vzhůru v hvězdnou oponu. Ó, hvězdy římské, čarokrásné svíce, svítíte Bohu či zlému démonu? 11 Ty, nebe Říma, tvoje klenba zlatá jakého božstva je as obydlí? Proč duše kacířská zlou předtuchou je jata, že její bůh nad tebou nesídlí? Proč krásy tvé se moje duše bojí, tak zářivé jak úsměv dětských úst? Proč syn tvůj náhle tone v nepokoji, ó, vlasti tlustých, kteří káží půst? Ty, nebe Říma, jak tvé chrámy pyšné se pnoucí k Bohu v hrdém vzepětí, buď milostivo české duši hříšné, jež aspoň ďábla touží viděti! * Zpěv pátý.
POUTNÍK KŘÍŽEM KRÁŽEM VĚČNÉ MĚSTO PROJÍŽDÍ.
Jak sladko jest po znamenitém víně se vrhnout v ulic hravý proud a vír a v carozze, jak děcko v chůvy klíně, se Římem projeti za mizerných pár lir, dát zavézti se, kde je otevřeno, neb jak se říká tady „aperto“, na vlastní oči tebe, římská ženo, zřít promenovat korsem Umberto, 12 tančiti v Apollu, neb v ozářeném sále Imperiálu, kde to přijde dráž, neb před kavárnou Biffi o pár kroků dále s očima Duseové státi noční stráž! Jak sladko jeti v stopách Cassanovy na Campo Martio a v jeho ulic spleť, kde staré stopy setřel svůdce nový: své stopy básník Mach tam zanechává teď, to stopy jambické poetického metra, jež v těchto končinách přátelům předčítá na cestě k domovu. Až u svatého Petra a za ním bydlí římská elita. Kde hudba zní, zpívají verše vroucí, kde nebe svítí v černých zracích děv, tam ďábli obcházejí jako lvové řvoucí, však obchází tam také náš jak lev? Nuž, buď jak buď – jsou výjimky, jež velí nedůvěřovat každé nevině. Čert nikdy nespí – v tom je Říman celý – kde jinde byl by v této hodině? Náš český čert, jenž není erotický, ni romantik, ni pustý outrata, náš dobrý český čert, tak milý, sympatický, tak jako ten náš Pánbůh – český pantáta! A protož vzhůru, veturino milý, jeď ke všem čertům! A byť do rána jsme křížem krážem peklo projezdili, já musím najít svého krajana! 13 Zpěv šestý.
POUTNÍK ŘÍMSKOU DROŽKU SOBĚ POCHVALUJE.
Jedeme. – Koník vlahou nocí kluše a drožka běží tiše jako stín. Nad hlavou cítí hříšná tvoje duše, jak na ni On pohlíží do hlubin, kde paláců dvou římsy středověké hvězdného nebe skříply malý cíp... Však vzduch tak rozkošný je, podušky tak měkké, že k věcem pozemským svůj obrátíme vtip. Hle, jaký stroj vymyslil důvtip lidí pro římský vůz! Pár koleček a per – a římský drožkář okrádat se stydí a platit nezdráhá se jeho pasažér! Lze projeti se Římem Pavlu jako Petru, ve Věčném Městě drožka není div. Řím pochopil výhody taxametru než Praha kacířská o čtvrtstoletí dřív. A tak kdo v Římě do carozzy vstoupí, ví, tariffu že platit bude mu, neb v Římě okradou jen toho, kdo je hloupý, což jinde stát se může každému. Je fašistou ubohý veturino i šenkýř z Campagne, sorentské zátoky, však šelma Vlach ti prodá dobré víno a země pokroku, žel! bídné patoky. 14 A vůbec v Itálii překvapí tě velmi taková divná, prapodivná věc: že lepší s tariffou jsou tři italské šelmy, než bez ní u nás jeden poctivec. Ten rozdíl nepatrný čert sám byl nám dlužen! Hle, zas náš čert! Už máme ho tu zas! A tu je „dancing bar“! Jsem žádostiv, zda u žen mu přece jen nešlápnem na ocas! * Zpěv sedmý.
APOLLO.
Jsme v Apollu. Apollo z Belvederu dal božské jméno jen. My ale v předtuše, když poodhrnuli jsme těžkou portiéru, na kapitolské zříme Venuše, any se otáčejí, tvorové z krve, masa, jak na podstavci krása kamenná v museu kampidolském. Na pohled táž raça, týž krk a boky, tatáž ramena, týž účes, chřípí, týž ret vykrojený, jímž pyšní se klasičtí naháči. Však krásou klasickou moderní římské ženy v divokém rytmu jazzband otáčí, ne zřízenec, jenž znalcům za zpropitné předvádí, zívaje, musejní antiku. Moderní Řím laika spíše chytne. Caveat consul! Pozor Frantíku! 15 Zpěv osmý.
INFORMAČNÍ INTERMEZZO.
Každý je vítán v této krásné zemi, kdo přišel spatřit sedmý světa div: i ten, kdo chodí spát se slepicemi, i ti, jimž chybí věčně pět, šest piv, rovněž kdo nesnáší salátů na oleji, a komu antipasta hrůzu nahání. Dostane vepřovou, kdo římskou stravu nejí. Bez klasického se obejdeš vzdělání. Baedeker stačí pro pinakotheky, ne pro ty, kdo chtí život viděti; hvězdičky jeho jen září na ty vděky, které jsou přístupny odpůldne do pěti, Po páté končí se tu život pro turisty: vše umění už v Římě zavřeli. Zavřeli Apollony, Madonny a Kristy. Pořádný turista je v osm v posteli. V sen sladký Baedekra ho ukolébá článek a program načrtne si mysl znavená dne zítřejšího, než upadne v spánek, by zítřek nezastal ho nepřipravena. Než řádný turista, zejména je-li ženat, zná orgie nanejvýš caesarů. On nikdy neupadne do moderních tenat nového Říma, v školním odvaru 16 zná Nerona a sem tam slavné jméno, jež informaci letmou vybaví: – „Tady se koupal Caracalla, ženo!“ s risikem vzbudit nemravné představy. My chcem však přijít věci na kořeny a poznat ďábla pobyt neznámý. Ďábel je svoboden. Kdo nemá žádné ženyženy, rád mezi mnohými pobývá ženami. – „Jak najdu ho?“ – v tanečním vzdychnu shonu. „Ogni speranza..“ V tom, ó grotesko! dí jedna z dcer tohoto Babylonu: – „Něponimajem. Parlez tedesco“. * Zpěv devátý.
HISTORICKO-POLITICKÉ INTERMEZZO.
Ó, Věčné Město! Věčnáť tvoje bída! Jen vzkříšeno, už zraješ ke zmaru. Na slova Danta se v zdech tvých odpovídá mi žargonem východních barbarů! Jako by tonulo zas v byzantinských zmatcích posledních císařů neblahé pověsti, jako by Orient tanečnic na podpatcích tvou velikost chtěl znovu roznésti! Co platny úvodníky fašistických listů, proč nacionalistou býti zběsilým? Co pomůže lít do socialistů ricinový olej násilím? 17 Nač pročišťovat průjmy umělými dělníků toskánských poctivou vlašskou krev, když Věčná Cosmopolis tančí boston, shimmy v barbarském náručí mezinárodních děv! Ty, Slovanko či Galko, dcero Germanie, tys v srdci Říma skrytý jeho vrah, jed barbarů... Leč nechme litanie a opusťme taneční síně prah. * Zpěv desátý.
NA STOPĚ?
Zde pěkný kout je. Stůl a láhev vína a akustika jako v ulitě. Bude-li někde tu nějaká čertovina, ať visím, ďáble, propasu-li tě! A co tak hledím v obrovitý ovál taneční manéže – (podobno k nevíře!) jakoby za mnou někdo vyškraboval omáčku nožem se svého talíře! Ó, hudbo domova! Jak tobě odnavykat? Když blažila tě doma dosyta, i v cizině jak drnčivý zpěv cikád tě pozdravením z vlasti přivítá! Než slední akkord puklým echem dozní a z ruky unavené nástroj vypadne, zraď mistra, jehož prsty virtuosní tě kouzlí zde v cizině záhadné. 18 Ó, symfonie pražských restaurací, jak zdraví milý je tvůj každý tón! Jdu po zvuku, jenž roste a se ztrácí. – Ha, ďáble, stůj! – „Má úcta.“ – Je to on. * Zpěv jedenáctý.
INTERVIEW.
Můj muž – zřím jasně – k druhu hostí patří, jenž večeří, však shimmy netančí. Jak zdá se, český čert, tak jako jeho bratří, rád na se béře roucho beránčí. Zrak upírám čertova na beránka, snaže se vniknout v jeho podstatu. Kabát je křesťanský: Konfekční firma Džbánka. Však co se skrývá v tomto kabátu? Jdi přímo k věci – uklouzne ti jinam a nevystrčí rohy mluv co mluv. I usedám. A jemně započínám s pekelným druhem tento intervjův: Zdrávi-li doma? – Díky za optání. – Na cestách? – Ano. – S někým nebo sám? – Nedala jinak, jsme tu s mojí paní. (Ah, voilá, toujours, cherchez la femme!) I pátrám kol, hledaje družku pána českého pekla, českou Lilitu. – „Je v hotelu. Na lůžko připoutána.“ Šibalsky: „Což bych jinak moh’ být tu?“ 19 A dále: „Migréna. I já už sotva lezu. Těch římských svatých! Teď chci svatý klid.“ Důvěrně: „Půlnoční je v kostele il Gesù. Jak vypadá, prosím vás, jezovit?“ Chrám il Gesù je totiž jesuitů: (řád proslulý ďábelskou reklamou). Dím: „Jako vy.“ – A mysle na Lilitu: „Tak hanebně však ženy neklamou!“ Ni brvou nehnul. Proti tomu muži je světicí ubohá Lilitka. – „Však kdybyste byl“ – podotkl – „v mé kůži, také byste si hodil z kopýtka!“ Nu, chvála Bohu, podřekl se zrádce! Okončetiny venku byly by. Nedokážeš mi, ďáble, jen tak hladce jak paničce snad svoje alibi! V tom jako blesk jeden cameriere, k nám skočí, ďas jak by ho posedl; protějšku mému talíř z ruky bere, jsa v domnění, že ještě nejedl, a že jen v sarkastické demonstraci hbitě host po talíři nůž svůj prohání vlaštiny neschopen. Však toto velké dítě odvětí měkce: „Danke. Domani.“ 20 Zpěv dvanáctý.
DOMANI.
„Domani“ značí v italštině „zítra“. Ó, zaklínadlo věčné naděje! Před tebou skládá zbraně Itálie chytrá, neapolského vyjma zloděje. Rci: domani. – Stín vozky vytrvalý se obelstěn odlepí od tvých pat. Un soldo. – Domani. – Je v prachu ladro malý. Rci „domani“: nemusíš soldo dát. „Domani“ ukolébá zištnost veturina a v luzný sen v hotelu portýra. „Domani“ k vlasti umění a vína chladnému severu své brány otvírá. S „domani“ projdeš jako Barbarossa zem k Palermu od modré Bologne. To kámen mudrců, na který vlašská kosa v letošní padla živé saisoně. „Domani“ zavře na tři zámky kapsu. – „Mosaik schöne?“ – „Danke. Domani“. S „domani“ ocitl se římský obchod na psu. Ó, kruté „domani!“ Vae victis, Romani! Domani cartoline. – Návštěva Kvirinálu? Domani. – Pst! snad něco pro pány? Domani tutto. Zrak temný vlhne v žalu. Kennst du das Land, ó, signor Domani? 21 Zda znáš ten kraj, kde zlatý oranž zraje a vavřín zelený kde loubím stoupá výš? Ne domani, ó hosti z laciného kraje, dneska se pije božské krásy číš! * Zpěv třináctý.
INTERVIEW POKRAČUJE.
K šťastnému konci dovedše ten paián, jak velí dobrý literární mrav, vraťme se k ději. Infernální krajan mi toto sdělil, hovorným se stav: * „Itálie, jak známo všeobecně, je krásná zem s jistého hlediska, však podíváme-li se na ni věcně, často si právem člověk postýská. Kdo rozumí ti? Ital jako beran jen vede svou; kdo můžeš, rozuměj; to není jako Brixen nebo Meran, kde Němci jsou a našinci je hej. Není tu les ni kloudný kousek stromu, jen olivy a hloupé pinie. Ještě tak Italky, nu, dobrá, dejme tomu, však vadí trochu rovná linie. Za to co Vlach to nekřesťanský mulat se svými jak hříva pačesy – a zajdeš-li si ke svým na konsulát, vlastní tě krajan k smrti vyděsí. 22 „Jak? Nosíte už choroby zlé símě, jed Anopheles zvaných moskytů? Ti malarii kolportují v Římě a někdy i s donáškou do bytu.“ Horko tě polije a mdlobě blízek chceš zakouřit si, abys vychladl. – „Hle, o píď máte delší perořízek, justici teď jste hlavou propadl.“ A nespěcháš-li hned jak stěna bílý na nádraží v panickém zděšení, prohodí sdílně: „Právě každou chvíli čekáme tady zemětřesení.“ Poděšen hledám známého dle jména v hezoučké vilce poblíž Borghese. Zazvoním. Dole čekala má žena. Otevře. Hledí: co ze mne vyleze. – „Jsem z Prahy“ – dím. Očima ledovýma zří na mne. – „Tak?“ – a beze všech ohledů: – „Milejší bylo by mi, kdybyste byl z Říma.“ „Už“ – vyčetl jsem z jeho pohledu. To od krajana není věru pěkné. A Ital? Dělá věčně povstalce, však zbabělec je, každý vám to řekne, kdo činiti měl s ním co ve válce. Armáda každá jejich hravě předčí, zvlášť německá, která se trénuje. Však Talián? Kalibr trochu větší u děla už mu nekonvenuje. 23 „Třicítka“ stačí, natož „tlustá Berta“! Nic nesnese. Psaly to noviny.“noviny. Ó, žel, ó, žel! To není sermon čerta. To řeč je čacká pouhého hrdiny. Mluviti dál s tak rozšířeným typem v mé vlasti junácké? Je škoda slov. Nač plýtvat k vůli němu skrovným vtipem? Pojedem jinam. – Nezdařil se lov. * Zpěv čtrnáctý.
MONUMENTO VITTORIO-EMANUELE II.
Zas cválá cavallo můj ulicemi Říma a duší mojí vážné pochyby: Jak? – Tento muž, jenž otěže tu třímá a jeho krajané zbabělci byli by? Kdo u nás a kdo v Římě baby čítal, Antoniovou zhrdnuv premissou: A Brutus zajisté byl dobrý muž – (ač Ital) a všichni Římané též dobří muži jsou. A dobrý muž je v Římě to, co přítel, ne pytel dobroty, jenž nikam nemůže, tak jako u nás. – Dobroty, leč pytel, Římané kladou důraz na muže. Co armád slávou pokrylo se v boji, jen Italie, reci tvoji ne? Na piazze Venetia moje drožka stojí. – Jsi zbabělec, neznámý vojíne? 24 Kdo ukořistil tato všechna děla, jež dala bronz zde tomu mramoru? Proč k jménu Viktora Emanuela tvé anonymní dali nahoru? Proč v pyramidě králů bylo dáno prosťáčku sníti bezvýznamný sen? Kdo připravil našincům Melegnano a rakouskému pluku slavný den? Zda neprokázali jsme, národ vyvolený, – (co kdo miluje, to každý zabíjí) – zbytečně jako materiál cenný příliš cti vlašské artilerii? Kdo statečněji na Soči se chovalchoval, kde osudy se naše splítaly? zda našinec se nekompromitoval, když zajat byl pouhými Italy? Tak rád bych vzal ta hloupá slova zpátky, však pozdě je. – Po bílém mramoru stín neznámého syna neznámější matky schodištěm stoupá k hrobky otvoru. Teď vykvetla měsícem olivově osmáhlá tvář s černými brvami. Jak mnohé matce, bezútěšné vdově, by známým připadal ten vojín neznámý! Úsměvem bledým zahořel zrak slepý, či luna to probleskla oblaky? – „Ach, dobrý cizinče, tyhlety hloupé klepy neplatí na nás, neznámé vojáky!“ 25 „Zbabělec může být jen vojín známý, – svou slávu přežít los je nevděčný – jakmile však zaklepals bačkorami na poli cti, jsi vojín statečný.“ „Proč příti se, kdo koho slávou předčí, kdo vlast svou lépe v boji obhájí? Jsou zajíci, již našli hrob svůj v léči, a zajíci, již ještě běhají.“ „Já sám svou slávu pár svým kostem vděčím, jež vyhrabali z války smetiště... Souzeno-li ti ve válce být něčím, živ nesmíš přijít domů s bojiště.“ „Svět může dáti medaile a řády a čest pro zítřek, pro pozítří snad, jen mrtví neznámí bez maškarády na vavřínech svých věčně mohou spat.“ „Má každý národ bojovníky známé a vojíny, kteří jsou neznámí, – a je to tak, čím víc ze sebe dáme, tím méně máme potom reklamy.“ „A je to tak: bláh ten, kdo v míru hodlá národu dělat v sněmu dolmeče, kdo nůžek pokojných užívá a ne bodla, na němž lpí krev... Z cizího neteče...!“ „Addio... Hodina duchů bije a od Tibery vane jitra dech – tlumoč, cizinče, vřelé sympatie kolegovi Neznámému z Čech.“ 26 „A vyříditi nebudiž ti líno, ať nedbá klevet – nač ten hloupý spor? – my oba dva už máme vysloužíno, jako váš generální inspektor.“ A přízrak zmizel. – Otisk jen zbyl z něho komisních bot s cvočkami na zemi. Jak živ jsem neviděl Vojína Neznámého s tak výbornými informacemi! Ó, Italie, byl to sen či víno, co provedlo teď tvoji očistu? – „Avanti – „ dím. – „Pst!“ – praví veturino.. (Avanti list je socialistů.) * Zpěv patnáctý.
POUTNÍK O RŮZNÝCH VĚCECH ZA JÍZDY PŘEMÍTÁ.
Jak minou cíl svůj předsevzetí mnohá – tím vzdechem počniž patnáctý můj zpěv. Jak domů navrátit se bez římského boha, českého ďábla vůbec neviděv? Jít plný úmyslů a přijít s prázdnou, běda, je chycen ten, kdo křičel: chytni ho! Nenajde v Římě po každé, kdo hledá, jak povídal vrah Matteottiho. V Italii jen archeologické kdo záliby má, marně nehledá, však zem se slehne po bytostí lidské, byť by to byl i vlády předseda. 27 Má pro své syny revolvery, dýky, leč cizincům nehrozí vendeta. Utéci chceš-li od české politiky, ó znej ten kraj, kde oranž vykvétá! Révové loubí, po němž vavřín šplhá, lásce i politice skýtá luzný kryt. Zem svatá pokoje. – Přede mnou, za mnou mlha. Addio, přátelé. – Chci svatý pokoj mít! Chci v hebký trávník zahrady Borghese své břímě vlády s beder svaliti, vykoupat v sladkého se far niente něze, čistého vína sobě nalíti, spláchnouti dým klubovních porad, řečí, co obyčejný, prostý soukromník, zapálit doutník a bez nebezpečí, že Venkov bude míti o tom úvodník... Nač opakovat všecky chvalozpěvy na tvoji moc, jež duši oprostí? Jsi celý, Říme, Fontána di Trevi, kam hází svět své drobné starosti! Na římském slunci blednou insignie domácích kultů, věr a symbolik: i český alumnus, jenž bavorské tu pije, vypadá jako římský katolík. Na Čechy zapomene, než se třikrát vyspí, a doušek z římské Léthe zkolébá ho v sen. U Albrechta, via Francesco Crispi, pije se Salvátor. Je spolehlivě křtěn. 28 Tu v Římě kacíř lehce ztratí sebe a mnohý rudý kalich vyrudne, tu na dosah se zdá být modré s nebe a půvab ztratí cesty neschůdné. Tu v Římě člověku se snadno zapomíná pro římský háj na římská polena – a vypiješ-li dvě, tři čtvrtky vína, je transsubstanciace vyvrcholena. A kdybys nosil v knoflíkové dírce znak Itaky své jak chtěl na odiv, švihnutím proutku kouzelnice Circé je z tebe klasik pro klasický chlív. A nevymkneš se z osidel své lásky, dělej co dělej, milý Francesco! Za týden chrochtáš zcela pěkně vlašsky: Ancora una. – Jsi porco tedesco. * Zpěv šestnáctý.
POUTNÍK KRAJANA NA MODLIDBÁCH NALÉZÁ.
V tom prudký náraz. Kůň se divě vzpíná a stranou skočí všemi čtyřmi v ráz. Kdybych se nechytil kol krku veturina, na římské dlažbě zlomil bych si vaz. Carozza stojí jako v dlažbě vbita a cavallo se chvěje jako list. Zmocňuje se mne jakási nervosita: nemá v tom prsty český Antikrist? 29 – „Dovè siami, Madonna mia?“ – kurážně vlašsky vece český strach. Mávnutí bičem. – „Santa. Maria della Vittoria“ – dí křižuje se Vlach. Chrámový portál tmí se s levé strany (kolik má takových Řím k boží oslavě?) však uvnitř slyš! jako by na varhany kdos preludoval Svatý Václave! V temnotách věčné světlo rudě plane a místo kadidla čpí z chrámu sirný dým. Co slyším? Krajan! – „Smiluj se, o Pane, nad hříšníkem svým bídným, ubohým!“ Jak? Uvnitř český kajícník se modlí za spásu hříšné duše ke Kristu? Je možná, že by takové nepohodlí riskoval někdo z českých turistů? Kdo z českých lidí kaje se tu z hříchů? jaká tu duše zbožně rozjímá? Snad český bratr zavrhnuv svou pýchu konečně našel cestu do Říma? Či v pobožnosti tajně se tu cvičí nějaký kajícník ze země kalicha? Snad dokonce ministr zahraničí, jenž doma k Madonně se přiznat ostýchá, štván výčitkami oposičních listů, jimž nade vše je mravní očista, sem přišel pomodlit se k Madonně a Kristu: Já bídný hříšník socialista? 30 Buď jak buď. Ať se muž ten jak chce zove, vejděme zjistit tajnou záhadu. Krajan krajanu snad oči nevyklove (ač dost je u nás takových případů). – Počkejte, pravím, do chrámu se bera. „Si signore,“ dí kočí. Též se přestal bát. Před branou pekelnou počká na pasažéra do konce světa římský kočí rád. * Zpěv sedmnáctý.
SANTA MARIA DELLA VITTORIA.
Nikoli, nejsi nejkrásnější z chrámů, Svatá Panenko Marie Vítězná, však literatura dbá o tvoji fámu a každé malé dítě z Čech tě zná. Na věčnou paměť, že jsme byli biti, jsi Bílé hory svědek neblahý. V tobě se našinec tak jako doma cítí, v melancholické ponořen úvahy. Tvé patronce se kdysi zalíbilo zázračnou moc dát svému obrázku, a Čechu věrnému je milo, ach, tak milo, v kostele dumat o svém výprasku. Nad oltářem zříš naší Malou stranu a dobyté kacířské prapory. Ne, není radno dělat Vatikánu v české politice něco na vzdory. 31 Ha, jakou novou trofej zřím tam vzadu: na černém poli rudé krve žeh? Husitský prapor, který zavlál z Hradu osvobozených, revolučních Čech! Co bylo křiku v Čechách (cháska vzpurná!)vzpurná!), kam poděla se svatá zástava. A ona v Římě s prapory pana Thurna poslouchá hymnu svatého Václava. Jen tiše, varhaníku, pianissimo, jemně, ať neslyší nás dřímající Řím! Svatý Václave, vévodo české země, nedej zahynouti nám i budoucím! * A česká ovečka bez pastýře a stáda, ve Věčném Městě, v bludech zbloudilá, teď zbožně u vrat na kolena padá a modlitbičku k nebi vysílá: * 32 Zpěv osmnáctý.
MODLITBIČKA K PANENCE MARII VÍTĚZNÉ.
Zdrávas Maria, ty plná milosti, z dědičného hříchu Čechy vyprosti. Oroduj za nás i za naše viny, ať jsme zas Církve poslušnými syny. Buď její jméno věčně pochváleno, a co upáleno, zůstaň upáleno. Buď popel popelem a troudem troud a zapomenuto, co odnes řeky proud, a rozmetáno do čtyř světa stran, to, jemuž bylo jméno Mistr Jan. Ať jsme zas čisti, Nejsvětější z panen, a hodni milosti tvé. Amen. Amen. * Tak pomodliv se, vidím: hlavní přání jsem zapomněl, to je můj obyčej. – „Apropos“ – volám – „Nejsvětější Paní, českého ďábla najíti mi dej!“ * 33 Zpěv devatenáctý.
POUTNÍK ČESKÉHO ĎÁBLA NA VLASTNÍ OČI SPATŘUJE.
Ještě nedoznělo slov těch echo ani pod temnou klenbou chrámu docela, když jakési zdvořilé zakašlání se ozvalo tam z hloubi kostela. Postava mnicha se z dlažby těžce zvedá a od oltáře ke mně klopýtá: tvář přepadlá a dlouhým bděním bledá s pohledem, jenž němě vyčítá. Však jaké zřím to divné zajiskření pod trapistickým jejím hábitem? Jakoby kůň, jenž upad’ na dláždění, vyskočil, křísnuv o zem kopytem. To není pach tabáčku šňupavého, jímž svatost řeholní čpí v hříšný svět. Madonno Svatá, chraň nás všeho zlého! To ďábla aroma, Praotce lidských běd! Bez mezí milost Tvá, jež duši hýčká, která se k Tobě v tísni utekla. A často pomůže ti malá modlitbička nejen do nebe, ale i do pekla. Co mnichů okoval Řím proti hříchu a co jich běhá boso nad lýtko, jakživ jsem neviděl však, aby z kutny mnichu tak vyčuhovalo čertovo kopýtko! 34 Tak tedy v kostele máš svoje doupě? A svatým pod nos ďábel zavání? Stojíme tváří v tvář. Usmíváme se hloupě. Nu, jako v cizině dva čeští krajani. * Zpěv dvacátý.
ČESKÝ ĎÁBEL SE KRAJANU PŘEDSTAVUJE.
První z nás druh můj rozpaků se zbavil a hrábnuv kopýtkem prohodil nevinně: „Má úcta. Promiňte, že jsem se nepředstavil, jak sluší se krajanu v cizině.“ „To není příslovečná nezdvořilost naše, již po zásluze tepou noviny. To ostych je –“ (tu ohlédl se plaše) „a k místům těmto respekt povinný.“ „Mé jméno do řečí a pomluv lidských se dostalo a toť mé neštěstí. Ač z rodičů jsem přísně katolických, netěším se tu dobré pověsti.“ „A není církve, společnosti, kliky, která mne nemá na svém pranýři: jsem na tom špatně mezi katolíky a ještě hůře mezi kacíři.“ „I socialisté už soudí o mně špatně pod vlivem obecného mínění. A před chvilkou vy sám (tu odkašlal zas taktně) jste neměl o mně dobré mínění.“ 35 „Promiňte,“ řku a zardívám se studem – „zvyk dobrou vůli vždycky přerůstá. My Češi do smrti nahlas mysliti budem a nedáme si pozor na ústa.“ „Co lokálek už odsoudilo šmahem nezpůsoby našich na cestách, leč člověk mete rád před cizím prahem a nerad uklízí svůj vlastní práh. Rád nastrkuje na jiné psí hlavy a jiným dělá zlého mentora, zří v oku bližního, jak Písmo Svaté praví“ – – „Ne, necitujte tohoto autora –“ – dí ďábel spěšně, zle se ušklíbaje – „na citování čerta mějte dost. I čert se občas ze svých hříchů kaje, neradno však přepínat kajícnost.“ – „Jsem sláb už jako moucha od modlení“ – pokračuje zívaje zlý duch. „A hodinka zbývá do kuropění, rád bych se dostal už na čerstvý vzduch, neb není psáno, že čert pojde hlady. – Andiamo!“ Mžourá vesele. – „Povím vám, kdo jsem a proč jsem tady v tom zatra- (opravil se) římském kostele.“ A opatrně sáhna na kropenku, spárem kreslí kříže znamení. Pak jeden skok a už je z chrámu venku, jen zajiskřilo pod ním dláždění. 36 Zpěv dvacátý prvý.
ČESKÝ ĎÁBEL S KRAJANEM ŘÍMEM SE PROJÍŽDÍ.
Na obloze hasnou svíce mihotavých římských hvězd. Avanti! – O signora více chce v carozze se Římem svézt. Dva páry kopyt tepe zemi a páté břinklo divoce. Hop! cavallo trh otěžemi, hop! nový pán je v carozze. Pádí diligenza vzteklá jako smečka ohařů. Jedna Eccelenza z pekla, druhá z vlasti bludařů. Tu přímo pádí, tu zas bočí za roh v divém úprku. Hledá, hledá římský kočí Madonnu svou na krku. A modlitbička prosté víry mu vlévá v duši boží mír: uno signore – čtyři liry, due signori – osm lir. Kam pádí, kam a v jakém směru, když pozdní bije hodina? Strpení. Jeden z pasažérů rozhovor zase začíná. * 37 Zpěv dvacátý druhý.
ČESKÝ ĎÁBEL O SVÉM HŘÍŠNÉM ŽIVOTĚ VYPRAVUJE.
– „Jaký čert, se jistě asi ptáte, a co chce mnišským přestrojením svým? Mé pravé jméno tedy dobře znáte. Teď uhodněte i můj pseudonym. Je obtížen, žel! také těžkou vinou a zvláště v Čechách hrůzu nahání. Jen vzpomínejte. Co vše čertovinou v písemnictví českém zavání. Já pomohu vám. Pohleďte, v čí říze mne vidíte? Dím na to: „trapisty“. – „Nu, nečetl jste v žádné české knize, že sídlil v ní duch zlý a nečistý?“ – „Není vám snad historka ta známa, jež nepřispěla k Říma očistě, o mnichu, jenž dámu štíp, a dáma ho políčkem ztrestala na místě?“ Tu tělo ďábla, které přihrbeno se v koutě krčilo, náhle se narovná: – „Řeknu vám jen jedno ženské jméno.“ Odmlčel se. – „Sofie Petrovna.“ A ďábel, jednou rukou tváři mna si, upřel na mne pohled bolestný. – „Tak to jste Vy, jehož pro vše časy zaznamenal básník skutek neřestný, 38 co příklad varovný všech věrných Čechů, kam zavádí Řím svoje spřežence, barbarské duši kacířské pro potěchu a k věčné hanbě pro papežence?“ – „Zadržte, krajane. Dosti té zloby –“ – v to ďábel vpadne. „Zemi husitů i jejím dětem více prospělo by, kdyby zachovali oportunitu.“ – „Nechtějte hrát roli málo vděčnou, být čertovštějším nežli český čert. Ten kousek v katakombách s ruskou slečnou byl původně víc míněn jako žert, však žertík nevinný a bez úmyslu zlého ve skandál veřejný poeta obrátí! Ať prohlásí mne církev za svatého, chci-li vám tady něco nalhati!“ „Já míval dosud vždycky štěstí u žen, já chtěl jen zkoupat trošku svatý řád. Já nevím, který čert mi to byl dlužen, že se nachomýtl k tomu literát!“ „Co zásluha je a co sklony chlípné? V erotice vyhrává to zvyk. Ďábel je lump, když hezkou holku štípne, a poeta – slavený erotik.“ „Tím kouskem překročil jsem na svůj vrub a škodu rozpočet svých neřestí a vin. To, panečku, jsem nahnal jednou vodu na kacířů pokrokový mlýn!“ 39 „Za důsledky politické gesta galantnímu ďáblu pykat jest. V chrámě Madonny, jež Čechy mečem trestá, český čert má odpykat svůj trest.“ „Svět různě hodnotí a různě měří, co ctí je básníku, je hříchem u čerta. Však myslím, nejvyšší že čas je na večeři. Hle, – una taverna ancora aperta!“ Zpěv dvacátý třetí.
POUTNÍK ĎÁBLA VŠETEČNÝMI OTÁZKAMI POKOUŠÍ.
„Ne tak, Otče,“ pravím, „čas byl na gaudium, čas je zase dělat obchody. Já nedostal cestovní stipendium, abych vytloukal tu s ďáblem hospody.“ „Já přišel do Říma za Antikristem, Řím není mi jen causa bibendi, já pověřen byl čelným českým listem, abych hledal modus vivendi s tím českým čertem, který nám byl dlužen náboženskou českou tradici. Nechte, Otče pekel, štěstí u žen (nejsme oba žádní mladíci) 40 neb hodlám peklo interviewovati o otázkách náboženských teď, když český Pánbíček a všichni jeho svatí nám zůstávají dlužni odpověď. Koho z Čechů české nebe hostí a koho české peklo, jeho rub? Je přístupno nejširší veřejnosti, neb členům jako Společenský klub? Kdo plesá v nebi, kdo se v pekle smaží, když nastane pro Čechy soudný den? Rozhodne soud anebo balotáží je český člověk spasen, zatracen? Jsou v nebi jenom katolíci praví a v pekle Hus a jiní sektáři? Či Pánbůh, jenž je nejvýš shovívavý, posadí Bartoše k svatému Pekaři? Nezatratí lid, který se klaněl modlám našich předků slovanských? A smyje v očistci pan rada Sháněl smrtelnou svou pohanu a hřích, že dědkům holdoval, jež přes tři řeky praotec Čech přines na posvátný Řip? Nebude hořet po vše věků věky jak suchý drn pan Dyk a jeho vtip? Lid Klofáčův kde najde věčné sídlo a Stříbrného list hurisek sladký ráj? Kde zakotví pan poslanec V. Rydlo u věčném blaženství? Zda o partaj.partaj 41 se nebe postará, že v koalici věrně sloužila národní většině? Bude spasen, kdo zemře v oposici, když kát se bude v poslední hodině? Zasedne jednou po pravici boží pan Horký vedle pana Laurina, či bude plodit trní jen a hloží redaktorská péče povinná? Je spása pro ty jen, na které milost padla, a jiným hříchů nést je potupu? Je český Pánbůh jen pro pana Rádla či také Pánembohem zástupů? Pověz, Otče pekel, jménem Páně zaklíná tě z dálné země host: komu sluší dávat peníz daně, aby člověk neměl mrzutost?“ * Zpěv dvacátý čtvrtý.
ČESKÝ ĎÁBEL NAD KRAJANY SVÝMI DĚLÁ KŘÍŽ.
Zrudl hněvem satan. Koňská noha dupla vztekle. Vstal a zase sed’. „To jste vy. Ve jménu Pánaboha chtěli byste ďábla pokoušet.“ „Česká kuchyň vaří horké menu, kdo si lízne, hned se opaří. Ale ať nejsem na věky zatracený, sednu-li na lep českému sektáři!“ 42 „V každé hnízdo píchne a zas bratře, bratře! každou hnidu v novinách rozvíří. Svět prý se hne tam, kam se síla napře, však hot a čehý táhnou čeští kacíři.“ „Žárliví a mlsní jako kozy nad vším ohrnují český nos. Protože pan páter se v Římě vozí, chodí ministrant po Čechách po svých bos.“ „Ať Pánbůh nebo ďábel, nic vám není svaté, každý má jen s vámi plno potíží. Jednou za čas čertu svíčku dáte, však vždycky přilezete zase ke kříži.“ „Apage, pravím, bídné hadí plémě, kterému Bůh ni ďábel není vhod. Buď nebe zavřeno pro duše z české země i brány pekelné pro její zrádný rod!“ Pak zvedl spár a zahřměl v nočním tichu: – „Synu jazyka rozeklaného, slyš! Na místě posvátném, já Otec zla a hříchu, nad vámi dělám jednou pro vždy kříž!“ * 43 Zpěv dvacátý pátý.
POUTNÍK NÁSLEDKY KLETBY ĎÁBELSKÉ NA SVÉ KŮŽI POCIŤUJE.
Vyšlehl plamen a vedle po zloduchu zbyl v kočáře jen smrad a čoud a dým. „Bon giorno, signor.“ Nevěřím zraku, sluchu. Nevím, kde jsem. Nevím, zda bdím či sním. Carozza stojí. Na její taxametr můj veturino mžourá ospale. „Cinquanto lire.“ Dole svatý Petr, Pantheon, Tibera, Palazzo reale, a nad vším Římem bílé jitro svítá a zlatí hroty střech a cypřiší. Na Passeggiata Margherita vypadá Řím jak rajské zátiší. Sním nebo bdím? Zář, která padá v oči, je ze snů zlatých k skutečnosti most? „Cinquanto lire“ – opakuje kočí. Cinquanto lire je holá skutečnost. Za lire cinquanto italský kočí sjezdí s tebou půl Evropy a zpět tě doveze, Cinquanto lire v Římě neprojezdí Americano, bohatý Inglese. Cinquanto lire znamená v Říme jmění. Cinquanto lire – a jsi kavalír. Od slunce západu do kuropění máš plný pohár za padesát lir. 44 „Avanti. Domů!“ velí signor vztekle. Cinquanto lire není žádný žert. Jedeme. Sním: cinquanto lire v pekle. A u všech čertů je můj český čert! * Zpěv dvacátý šestý.
POUTNÍK DOMA ŘÍMSKOU VYHLÍDKOU SE UTĚŠUJE.
Zas doma. Hledím kolem po pokoji jak vděčná šelma po svém doupěti. Uprostřed jizby lože pro dva stojí a nad ním římské nebe viděti, jak nakukuje v pantheonský ovál, jímž vavřín svoji náruč rozpíná. Sladce to malíř na strop namaloval, sladčeji člověk pod tím usíná. Sladko je v Římě snít, sladce se probuditi, když nad hlavou, ať noc je nebo den, klasické nebe do postele svítí a vlídně střeží, barbare, tvůj sen. Pokaždé z rána, zpola ještě v snění, rozkošný zmatek duše prožívá: bohové, patřte na nedopatření, v Pantheon mne pohřbili za živa! Však tu již venku marcato kdos klepá a risoluto hlásek zavolá. To se snídaní malá Giulieta: „Colazione e in tavola“. 45 Teď k žaluzii kroky svoje míří zlatého dne vytáhnout oponu. Rej vlašťovek vysoko v nebi švíří nad palácem pyšných Colonnů, kde na střeše se v slunci prádlo suší, černé a bílé římské košile. Civis romanus by pro černou dal duši, pro bílé kombiné Vestálky spanilé. Ty, nebe Říma, tvoje klenba zlatá jakého božstva je as obydlí? Proč duše kacířská zlou předtuchou je jata, že její Bůh nad tebou nesídlí? Proč krásy tvé se moje duše bojí, tak zářivé jak úsměv dětských úst? Proč syn tvůj náhle tone v nepokoji, má vlasti tlustých, kteří kážou půst? Ty, nebe Říma, jak tvé chrámy pyšné se pnoucí k Bohu v hrdém vzepětí, buď milostivo české duši hříšné a nedej zahynout jí v ďábla prokletí! Jak tvoje vlašťovky ať aspoň k tobě vzlétá a zkřehlé srdce hřeje v zlatých snech. „Giornali!“ praví malá Giulieta. „Grazia“. Noviny z dalekých, smutných Čech. Tam v Čechách asi obloha se mračí, nad smutným bojištěm věčného boje stan. Čtu! Nebesa! Monsignore Ciriaci na hradě českých králů uvítán! 46 Hosanah! Je konec bludu zlého, je napravena vina staletí. Teď propusť, Pane, služebníka svého, viděly oči mémé, co chtěly viděti! Nad Hradčany se římské nebe klene a vlídně mžourá na husitský Týn. Ty, Jene z Vltavy, a z plamenů ty Jene, Vás obou popel smísil církve klín. Pojď, Giulieto, zapálíme svíčku a zazpíváme slavné Gloria v tom tichém, hezkém, malém kostelíčku Santa Maria della Vittoria. * 47 SLOVNÍČEK K ANTIKRISTU.
bambino – děťátko, colazione – oběd, bon giorno, Mina – dobrý den, Mino, di vitello – telecí, zuppa inglese – moučník, cukroví, conto! – platit!, veturino – drožkář, antipasta – předkrm (špagety)(špagety), domani – zítra, ladro – žebrák, cartoline – pohlednice, ancora una – ještě jednu (italština cizinců), porco tedesco – německé prase, dove siami – kde to jsme?, una taverna ancora aperta – hospoda ještě otevřena, cinquanto lire – padesát lir, colazione e in tavola – snídaně je na stole, giornali – noviny.
*
48 OBSAH:
Zpěv první. VtupVstup5 Zpěv druhý. Vlčice kapitolská7 Zpěv třetí. Poutník českého ďábla jme se hledati9 Zpěv čtvrtý. Poutník římské zvyky a obyčeje poznává11 Zpěv pátý. Poutník křížem krážem věčné město projíždí12 Zpěv šestý. Poutník římskou drožku sobě pochvaluje14 Zpěv sedmý. Apollo15 Zpěv osmý. Informační Intermezzo16 Zpěv devátý. Historicko-politické intermezzo17 Zpěv desátý. Na stopě18 Zpěv jedenáctý. InterwiewInterview19 Zpěv dvanáctý. Domani21 Zpěv třináctý. Interview pokračuje22 Zpěv čtrnáctý. Monumento Vittorio-Emanuele II24 Zpěv patnáctý. Poutník o různých věcech za jízdy přemítá27 Zpěv šestnáctý. Poutník krajana na modlitbách nalézá29 Zpěv sedmnáctý. Santa Della Vittoria31 Zpěv osmnáctý. Modlitbička k Panence Marii Vítězné33 Zpěv devatenáctý,devatenáctý. Poutník českého ďábla na vlastní oči spatřuje34 Zpěv dvacátý. Český ďábel se krajanu představuje35 Zpěv dvacátý prvý. Český ďábel s krajanem Římem se projíždí37 Zpěv dvacátý druhý. Český ďábel o svém hříšném životě vypravuje38 Zpěv dvacátý třetí. Poutník ďábla všetečnými otázkami pokouší40 Zpěv dvacátý čtvrtý. Český ďábel nad krajany svými dělá kříž42 Zpěv dvacátý pátý. Poutník následky kletby ďábelské na své kůži pociťuje44 Zpěv dvacátý šestý. Poutník doma Římskou vyhlídkou se utěšuje45
[49]

Z ŘÍMSKÉHO DENÍKU.

[51]

Z ŘÍMSKÉHO DENÍKU.

V nynější době, kdy hranice evropských států mají jen důležitost jako valutní mezníky, dělící finanční elitu, měšťanský blahobyt a proletářskou bídu jednotlivých národů v kontinentálním měřítku, každý občan veliké evropské Cosmopolis může putovati po své poválečné širší vlasti klidně a s duševní rovnováhou obchodního cestujícího. Mnoho našich lidí, kterým jejich povolání dovoluje občas ambulantní způsob života, podívalo se již do světa a prometlo evropská města jako nějaký komisař Svazu národů, jenže mnohem praktičtěji, bez honosného gesta diplomatického nebo filosofického, prostě jak naši lidé to umějí. Podívají se na to a na ono, ochutnají to a ono a ještě nějaký obchůdek nebo záležitost se při tom vyřídí. Tito lidé vytvoří Spojené státy evropské dříve než ženevské konference. Od toho okamžiku, kdy se přestalo „cestovat“ a začalo se „jezdit“, byla jejich budoucnost zajištěna. Kdysi se lidé vydávali „na cestu“ z Prahy do Nymburka. Kdysi lidé po celý život snili nad cestopisy o zaslíbených zemích a zemřeli, aniž je spatřili. Kdysi mladý člověk, který se vypravil do Drážďan, byl rozeným dobrodruhem. [53] Dnes si koupí pomeranč a v Čedoku nebo u Schenkra lístek za 300 Kč a jede do Paříže. Pojem „cestování“ válka zabila. Přežil dostavníky a jejich kobrtavou poesii o nějakou desítku let a zavoněl levandulí trochu do století páry a elektřiny, ale dnes už tato romantická vůně vyvanula. Jezdíme. Dopravujeme se příslušnými dopravními prostředky. Via Reichenberg nebo via poušť Gobi. Zvláštní je duševní stav českého žurnalisty, kterého pošlou do ciziny. On jediný nemůže se plně oddati bezstarostnému požitku této nové, poválečné civilnosti, jež se cítí všude doma a jež jen mlsně okouší cizí plody, aby s tím větší chutí se vrátila domů. Cítí něco z odpovědnosti bývalého cestování a putování ve svém úkolu. Zdá se mu, že by měl něco přinésti, něco pravého a vzácného, co snad jiným uniklo, a že ho k tomu zavazuje jeho povolání. Cítí neklid a nejistotu; viděl dosti doma, aby mohl odhadnouti správné věci, které viděl jinde? Nezanechal něco nepovšimnutého doma a nepřipíše to na účet ciziny? Je obraz jeho země, který si odnáší, dosti určitý a přesný, aby ho nepřikryly svěží barvy nových obrazů, po případě i zkreslených? A tu poutník, který je českým žurnalistou, uvažuje o těchto a podobných věcech, pociťuje před odjezdem zcela nemoderní, ano, starozákonní zmatek v duši, a je-li dokonce pražským žurnalistou, chodí jako ve snách, tu před staroměstským Týnem, tu na Hradčanském náměstí nebo před Mosteckou věží, s neurčitou touhou něco v poslední chvíli ještě dohoniti. Ale hodina odjezdu udeří a poutník, setřásaje hojný prach svého pražského domova s obuvi, vidí 54 mizeti v dálce obrysy drahého města a najednou mu připadá, že za ta celá léta ničeho z něho nepoznal, že snad v ničem mu dobře neporozuměl, že také ta světla na nočním obzoru patří nějaké cizině, právě tak záhadné jako ta, do které ho vlak unáší. A tu uprostřed tísnivých nejistot, mezi dvěma cizinami v šeru železničního vozu, usměje se na poutníka domácky bílá stránka zápisníku na jeho kolenou a poutník si vzpomene, že není cílem jeho povolání vševědoucnost, ale skromně si vedoucí znalost některých věcí, které by mohly způsobiti kratochvíli milým čtenářům.
*
Pro starší generaci začínala cizina na jihu za Budějovicemi a na severu už za Mělníkem. V okamžiku, kdy za Budějovicemi vlezl do vlaku nějaký šumavský dobrák se svými košíky a panimámou a zakrákoral svou němčinou jako páv před deštěm, sevřela se česká dušička úzkostí před odvěkým vrahem Slovanstva a od té chvíle cítila tíhu tvrdého, nevlídného vyhnanství. Za Budějovicemi objevovali se už také první zdvořilí konduktéři, kteří děkovali pasažérům za to, že jim dali proštípnouti své lístky; a český Rakušan spatřil v těchto končinách, upadaje v rozpaky a plachou nedůvěru, první úsměv na tváři státního zřízence. Republikánská svoboda smazala celkem tyto ethno-psychologické rozdíly. Grobiánství nemůže býti už u nás pro cestujícího tak spolehlivou orientační známkou jako kdysi. Nová doba značně znivelisovala mravy, po případě i nemravy, a český republikán přejede dnes nejen národnostní, ale i říšské hranice, jako by se nechumelilo. 55 Jen mimořádná okolnost, že vlak opouštěl domácí půdu v noci z masopustního úterý na škaredou středu, v době, kdy karneval vrhá se do posledních orgií před svým skonem, zabarvila poněkud místním koloritem poslední z vlasti kroky.
*
Když první básník vynalezl pěknou metaforu ticha, které zvoní, seděl jistě na peronu nějakého maličkého nádraží, ztraceného v lesích, čekal na noční vlak a poslouchal monotónní hudbu staničních zvonků. Horní Dvořiště není tak docela malé nádraží, ale jeho ticho zvoní a kolem ze tmy jiskří ještě sníh a dýchají spící zimní lesy. Nic neruší klid peronu, kde vaše kroky znějí jako údery gongu a kde se vám zdá, že stojíte na břehu Acherontu. Sahám na náprsní kapsu a mrazení mi běží po zádech. Pas pryč. A nová teplá vlna blaha rozpouští husí kůži a plní duši sebedůvěrou. Zapomněl jsem, že pasy odnesla hned z vlaku pasová prohlídka. V koutě u lavice stojí muž v cestovní čepici a upírá na mne temný pohled, který opětuji. Jsme si podezřelí. A zvonky drnčí svoji jednotvárnou píseň... Karnevalové veselí je uzavřeno v čekárně a jen když se otevrou dveře, zaburácí z nich divoce ven do nočního ticha. Před bufetem s pomeranči stojí statný čtyřicátník a mluví něco v jazyku heršláckém. Jednu větu výhružně, druhou důstojně, třetí se srdcervoucím vzlykotem. Mluví místním německým dialektem, vyhrožuje, zapřisahá a lítostivě vyčítá. 56 Byla mu způsobena bezpříkladná urážka. Oni ho nepoznali. Ale on jim ukáže kdo je! Wort’ nua! Nepoznali svého četníka v civilu, Saubande, a nechtějí mu nalít. Herrgottsetsakrment! Einem Legionär! Ostatně dobrá. Zatím si zuje boty. Přichází československý vojín pohraniční stráže a usmívá se shovívavě. Ale s těmi botami tady nebude nic, až prý doma. Wos? Bist du a, Kolläge? A Lump bist du. A tu se bodrý československý vojín zakaboní: Ve jméně zákona vás naposledy vyzývám, abyste odešel. A sám odchází. Muž v civilu stojí konsternován se svou šněrovací botkou v ruce, hledí za ním s rozhořčeným úžasem a potom volá o pomstu ke germánským nebesům: Also er hot die Arretierungsformel ausgesprochen und hot mich nicht arretiert! A obouvá si botu a kvapně opouští hanebnou místnost. Ein braver, tüchtiger Gendarm po takovém porušení „Gendarmerievorschriften“ vystřízliví, jako by ho do studené vody hodil. Pasy jsou rozdány, vlak vplouvá do tmy a také karneval heršlácký patří minulosti. Vlak vesele uhání k jihu a pohazuje hlavami dřímajících pasažérů. Mohou klidně spáti. Vlast, kterou opouštějí, je bezpečna. Ještě jsou lidé, kteří ctí jeho zákony a předpisy.
*
57 Řím, 25. dubna.
(U Pasquina.) Dnes je 25. duben, který je zasvěcen sv. Marku, patronu benátskému. Kdybych byl ještě v Benátkách, šel bych se podívati na náměstí sv. Marka, čím toto město věčného svátku bude oslavovati svého patrona. Kde vezme více pastelových barev a více svátečního lesku pro pohádkové prostranství, které není náměstím, ale obrovským tanečním sálem se zrcadly výkladních skříní v prokuráciích a s mramorovou podlahou, po níž kráčí i Němec v alpských botách tiše a měkce jako v tanečních střevících. Ale už jsem měsíc v Římě a rád bych oslavil sv. Marka jak se sluší a patří římským způsobem.
V den sv. Marka lepívali kdysi profesoři a studenti, později vůbec římský lid, satirické nápisy a verše na sousoší Menelaa s mrtvolou Patroklovou, které stálo na rohu paláce Braschiů a jemuž se potom říkalo Pasquino po jistém krejčím, proslaveném zlým jazykem. Byly to všetečné otázky, na které obyčejně bylo zbytečno odpovídat. Ale když sama otázka nevyčerpala jedovatý vtip Římanů do poslední krůpěje, vylil se zbytek v odpovědi, jež se nalepila na sochu Marforio, která stála naproti Carceru Mamertinu.
Dnes je Pasquinův kout čistý; fašismus odnaučil Římany prostořekosti. Dnešní Řím poskytuje svá malebná zákoutí, chráněná jen jakýmsi fíkovým lístečkem nízkého paraventu, jen těm, kdo chtí ulehčiti přirozeným a všedním potřebám lidským. Vylévati žluč a vtip na římských ulicích bylo dovoleno za krvelačných papežů; v dnešním Římě 58 è vietato. Fašistický Řím povoluje kapesní nůž, jehož čepel je dlouhá nanejvýše 2 cm. Římské žíhadlo satiry, proslulé svou jedovatostí, spravuje v „Il Travasso“ černé košile a bodá jedinou oběť, která mu byla povolena – pana profesora Amendolu.
Ranní slunce svítí na dlouhé náměstí Piazza Navona, kde kdysi v cirku Domitianově ozýval se ryk závodících a obecenstva, podrážděného vůní krve, a kde dnes tři veliké kašny s kamennými nereidami a tritony sladce zpívají píseň římského venkova. Portýři stojí před obrovskými vjezdy paláce knížete Doria a Braschiů a na druhé straně v oknech nízkých, střízlivých občanských domů, a na nízkých pavláčkách sedí švadlenky v podkasaných černých šatech a se zlatými křížky na prsou jako v klášterní zahradě. Bůh Nilu na prostřední Beriniho fontáně zakrývá si prý rukou oči, aby neviděl Borominiho façadu kostela sv. Anežky a on zatím, šelma, šilhá po protějším průčelí, které vyzdobil svými originály Řím nejmladší. A tuhle v tom koutě, plném modrého stínu, stával Pasquino a hlásal bohaprázdné impertinence o papeži Urbanu VIII., z rodu Barberinů, který postavil na Pantheon „oslí uši Berniniho“ a z jeho bronzu dal líti kanony pro Andělský hrad. „Quod non fecerunt barbari, fecerunt Barberini,“ smál se tehdy s Pasquinem celý Řím.
Stojím v tom opuštěném koutě a je mi, jako bych stál na zříceninách. Místo, z něhož vyprchal vtip, dojímá právě tak jako trosky, které pohřbily slávu, umění. Jakou otázku položil by dnes Pasquino římskému lidu, kdyby se mu zachtělo žertovati po 59 starořímském způsobu? Jakou průpovídku nebo slovní hříčku?
Těžko uhodnouti. Nespokojencům ještě hučí „marcia su Roma“ v uších. Ale jsou tři otázky, které by i dnes mohl Pasquino položiti, tři otázky nacionalistické Italie, vítězné heslo a pozdrav „černých košil“ a jejich vůdce:
„A chil’ Italia?“ „A chi Roma?“ „A chi tutte le vittorie?“
A Marforio v nádvoří kapitolského musea napřáhl by obrovskou kamennou paži k římskému pozdravu a odpověděl by, jak se sluší a patří hromovým: „Anoi!“ Marforio nemá na sobě černou košili, Marforio nemá vůbec žádné košile, ale jistě i on zná dobře toto „amen“ politického otčenáše dnešní Italie.
Ach, jak je tichounká ta rozsáhlá Piazza Navona, jako pokojík s okny do dvora, plného ranního jarního slunce. Drožkářský koník běží měkce po dláždění a jeho pán na kozlíku vztahuje ke mne paži s bičem jako to dělali jeho předkové, když řídili divoká spřežení trig, a právě v těchto místech, vjíždějíce do cirku, zdravili svého caesara. Nikoli, můj milý, ještě nepojedu.
Zapomněl-li populus romanus tak docela na Pasquina, nechť skromný květ barbarský, prostá vzpomínka na cizí vlast, je poslední zdobou těchto míst, jež vlastní lid opustil.
Poslední pasquinata platiž tobě, moje daleká vlasti:
60 Jak situace dneska stojí schyluje prý se všude k boji a všude k vlasti ochraně zní signál: vzhůru do zbraně!
Každý chce býti první v čele: Kdo má jen díru do troubele, chce býti pevná opora nějakého diktátora.
Jen klid, ty Petře a ty Pavle, do pochvy, generálské šavle, to vytrubuje do světa civilistická trumpeta.
Buď pouhý kmán či šarže malá, hůl maršála neb generála nech ležet klidně v tornistře! Pohov! udatný rotmistře.
Zda potřebuješ, vlasti, k blahu, aby Stříbrný obleh’ Prahu a obrátil ji v popel, dým s vojskem bratrovražedným?
Ne, bratří moji, k noze pušku, a jsi-li Mussolini, Dušku, nač dělat ještě zločinně Matteottiho z Bechyně?
Mír, dítky, buďte mysl jedna. Ať celý národ, ruku zvedna, si Giovinezza – zazpívá. Alalá – Nazdar! – Evviva!
61

BAMBINO ROMANO.

Člověk miluje nějaké město jako přítele, jiné jako ženu, podle toho, jaké fluidum učinilo je drahým lidskému srdci. Láska k Římu je láskou k dítěti. Nikde na celém světě není tolik krásných dětí jako v Římě. Starý Aeneův kmen, který tkví svými kořeny ve Věčném Městě, zkvétá věčným jarem a věčnými poupaty. Řím je městem dětí (papež a forum romanum jsou odbyté veličiny), a jak je jen spravedlivo, ony drží pevně vládu ve svých ručkách. Mussolini se snad sem tam kompromituje nějakými těmi obecnými, nezajímavými věcmi, ale skutečnou moc ve společnosti, na ulici, v rodině, v obecním i státním zákonodárství vykonávají římská bambina k svému i obecnému prospěchu. Římské bambino je diktátor i republikán zároveň a to nejčistšího zrna. V okruhu, kam až zalehne jeho pronikavý, dravčí hlásek, nezná odmluvy nebo cizí vůle. Jeho slovník není příliš bohat, ale slovo „nemožnost“ vyškrtl z něho také jako Bonaparte. Jeho otec, s černou, divokou hřívou, který snad před chvílí s revolverem v kapse honil se po stopách nějakého fašisty nebo socialisty, jehož jméno uzrálo pro novodobé dějiny Italie, div nepřede rozkoší jako kocour, pohladí-li ho po hlavě blahovolně Jeho Veličenstvo pan syn. Pan d’Annunzio nadělá mnoho křiku se svou popularitou, zásluhami o vlast a láskou lidu; malý Beppo ze zastrčené uličky v Trastevere nepotřebuje arditů, literatury a titulu il Duce. Zachce-li se mu něčeho, nastaví jen svou malou špinavou dlaň a Řím se neodváží jíti mimo a nechati ji prázdnou. Nepotřebuje ještě vily na Comském je- 62 zeře, perlového náhrdelníku a auta pro metresu, zajímá se snad zatím jen o vyzývavou a svůdnou kremroli ve výkladu cukrárny. Výpalné tohoto demagoga nezatěžuje dosud státní rozpočet. Vybírá mírnou daň bez nákladného berního aparátu přímo z kapsy poplatníkovy. Někdy tato cesta, přespříliš krátká a úsporná, upoutá pozornost bdělého oka zákona, které se však ihned rozumně zamhouří, jakmile uváží situaci a výhody a nevýhody na obou stranách. Římské bambino a odrostlejší ragazzo mají však také, jak už bylo řečeno, ctnosti republikánské. Uplatňují svou moc jen v oblasti své působnosti jako kukačky, a kde se jich sejde více, ujímají se vlády s onou rušnou a bezohlednou jarostí a svatým, stranickým egoismem, jimiž se vyznamenávají národní shromáždění a konventy republik. Řím stírá mnoho charakteristických vlastností dospělého člověka, zejména mizejí tu, aspoň u mužů, pohodlné návyky a sklon k usedlosti, záliba v obřadném a separatistickém životě. Římská vláda dětí úplně vyhladila typ nepohyblivého severského strejce s věčnou fajfkou míru a křesadlem v kapse, vysedávajícího v ztrnulé a rozšafné družnosti vyvolených po pohlavárských wigvamech při opojných nápojích, a strhla mužům masku misogýnské povýšenosti tím, že učinila ženu, to jest matku, jakýmsi ministerským předsedou domácnosti, kterýžto úřad sám sebou dělí se o vliv a vážnost s dětským majestátem. Dospělý muž, otec rodiny, zbaven své vladařské důstojnosti, má význam potom už jen jako o něco starší příbuzný dětiček, které má čest a potěšení ploditi, a těší se jistým protekčním ohledům vzhledem k této delikátní 63 funkci. Svobodný muž odkázán je na sympatie, jaké vyvolává jeho zjev, zábavný detail tváře, jeho schopnosti pro úřad „maitre de plaisir“ a jiné užitečné osobní vlastnosti. Bambino snaží se využitkovati u dospělého muže hřivny, u nás zanedbávané, jeho smyslu pro komiku, jeho záliby pro hlučné a nebezpečné hry a žertovné fantasie, jeho fysické síly, tak výhodné nejen pro krkolomné produkce, ale hlavně pro rychlou a spolehlivou dopravu. Viděl jsem Římana dosti křehké postavy, který nesl v náručí tři svá a jedno cizí bambino na galerii Augustea a držel je po celou dobu koncertu Váši Příhody jako fasces římského imperia. Bambino a jeho ženský ministerský předseda pochopili pravou cenu dospělého muže a jeho rentabilitu jako zábavního podniku pro domácí potřebu. Také všude na ulici, v kinematografech, v divadlech, osteriích, kabaretech uzříte i v nejpozdnějších hodinách večerních dospělé muže, ovšem v průvodu ženy a dětí. Jsou zábavní místnosti, kam je mužům povolen vstup jen v průvodu nedospělých. Římské bambino neuznává důležitosti policejní hodiny pro veřejnou mravnost a hygienu. Má rádo kolem sebe hlučnou rozjařenost, jaká se zmocňuje dospělých mužů, jeho otců, strýců, bratří a cizích poddaných po požití několika lahví dei Castelli. Samo, jako moudrý vladař, je úplný abstinent. Ale alkohol jako groteskní excitans není mu nesympatický. S bambinem na klíně můžete sedět u Gambera až do rána a úplně popustiti uzdu své vrozené mužské, ryčné veselosti. Dokonce jistá marnotratnost a hýřilství, hlavně co se týče čokolády a kandisu, budou vám připočteny k dobru pro příště. 64 Ach, vy římské orgie pod protektorátem dětí, které naslouchají shovívavě vašemu žvatlání a aplaudují bouřlivě vašim pošetilým kouskům a jichž pouhý nespokojený pohled odzbrojuje carabiniery na cestě k domovu, když by vám chtěli překážet v přednesu nějaké objednané písně nebo tlumiti váš elán, po vás se usíná s čistým svědomím jako po štědrovečerní hostině hlubokým, zdravým spánkem uběhaného a uřehtaného bambina, s nímž jste měli čest flámovati.
*

NEAPOLSKÁ KOZA.

Jak? – namítne pohoršený čtenář – místo aby si všímal italského lidu a jeho mravů v Neapoli, bude nám tu něco povídat o neapolských kozách? Co může býti na neapolské koze tak zvláštního? Nejsou snad jako naše československé kozy? – I odpovídám: Ale ano, jsou jako by našim z oka vypadly. A přece je rozdíl mezi neapolskou kozou a československou. A co je na tom nejhorší, vypadá to, jako by to byl rozdíl – je mi dost trapno to přiznati – v inteligenci. Ano, neapolské kozy jsou inteligentnější a potom, abych tak řekl, ušlechtilejší a zároveň praktičtější. Neapolská koza má mnohem vyvinutější sociální cit než česká se všemi svými sympatickými vlastnostmi. Neapolská koza plní svoje sociální poslání s taktem a obratností jako žádná koza na světě. Zkrátka, neapolská koza stojí na výši doby a situace. Neapolská koza je koza příkladná. 65 Její obor je zásobování města mlékem, a celý vtip, jak vykonává svůj úkol, je vlastně docela prostý. Je pravým požehnáním pro Neapol, že má tak vtipné kozy, neboť Neapol, jako mnohá jiná evropská velkoměsta, je mraveništěm bídy, z něhož se ozývá zejména úpěnlivé volání po dobrém a levném mléku: vzdechy nemocných a křik malých chudých dětí. To jsou tvorové, kteří v Neapoli by byli odsouzeni k živoření a smrti podvýživou bez tohoto věrného, úslužného, chlupatého dodavatele, jako se to dělo a děje v jiných městech, kde kozy nejedly vtipnou kaši jako v bývalé staroslavné Parthenope. Neapolská koza se pase na slunných stráních, nebo je krmena v předměstských chlévech jako naše, jenže tím není ještě její poslání splněno. Neapolská koza dává mléko v pravém slova smyslu, ona je dává konsumentu téměř pod nos, a to mléko, prosté zbytečné vody a sádry překupníků, mléko, které neprošlo ani jedinou bryndalskobryndalskou rukou člověka, na kterém nejsou sice vinětky a plomby firem, ale za které ručí všechna ta mlčící, zvířecí poctivost, jež je přináší přímo z vonných úpatí Vesuvu. Ráno a k večeru, když neapolské bassifondi vysypou svůj lidský obsah na ulici, jde také neapolská koza se svými družkami volným, ale stejnoměrným krokem, jako dělnice jdoucí do práce. Jde po korsu Vittorio Emanuele, nebo Via Chiaia s nadmutým vemenem, a za ní opodál klackuje se nějaký otrhaný výrostek, její majitel, který sleduje sem a tam s nedbalým zájmem, jako by byl na procházce, její obchody. Neznamená mnoho v tomto podniku. Když si zákazník nadojí, kolik potřebuje, 66 sebere pár měděných soldi a nějaký niklový centesimo a lelkuje dál. Neapolská koza neinkasuje. Kapitalista a výrobce rozdělili si úlohy. Jen někdy spustí se po provázku hrníček s okna, a tu je třeba přiložiti ruku k dílu. Ale mnohé kozy šetří svého zaměstnavatele a jeho božské lenosti tak, že vystupují samy po úzkém, tmavém schodišti, kolem polorozbořených zdí, kolem brlohů bídy až do druhého, třetího poschodí, přede dveře svého denního zákazníka, zatím co dole jejich otrhaný pán s proutkem pod paží probírá špinavými prsty společný zisk. Je to rozkošný obraz. Bída, která napájí a sytí bídu. Neapolská koza, která stoupá do schodů městských činžáků se svým mlékem, je pozoruhodna také jako průkopnice v těžkém problému zásobování, který zejména ve východních evropských městech, dosti chudých na zvířecí inteligenci, působí takové potíže. – Jak? řekne si vymydlený a štítivý cizinec, stoje navečer uprostřed špíny a bídy takové hlavní předměstské třídy vedoucí do Bagnoli – ty zdravé kojící matky a ta cikáňata popelící se v prachu nehodí se dobře do tohoto prostředí! Ta krásná děvčata a ti výrostkové porušují mi obraz zanedbané Neapole, jak jsem si jej ve své čistotné fantasii vytvořil. To je vesnická náves, a ne město. A ty krávy a kozy před každým domem! Cožpak tu není obchod s mlékem? Cožpak tu není policie? Není tu, milý cizinče, obchodu mlékem. Od Bagnoli v celé této třídě, která je vlastně několikakilometrovým tunelem, proraženým skrze neapolský proletariát, a dále za tunelem Piedigrotty není daleko široko obchodu mlékem. Venkov napájí ten 67 chudý lid bez prostředníka, vchází do nejrušnějších promenád a vnáší do jejich enervujících parfumů svoji ostrou vůni zdraví. Zvířata se svým mlékem leží tu v soumraku, několik kroků od povalujících se rozedraných dětí, které nasytila, a jejich těla, ještě prohřáta venkovským sluncem, oddychují unavena po dlouhé pouti a namáhavých pocházkách, a poskytují dobrácky nějaké babce nebo uličníku zbytek svých vyčerpaných zásob. Neapolská koza a kráva zkrátily katastrofální vzdálenost mezi výživným zdrojem a lačnými ústy, a ony způsobily, že Neapol, ten věčný odstrašující příklad hygieniků, má mnohem více okázalých, malebných cárů, než zalezlého, šedivého hladu. Neapolskou kozou a její donáškou do domu příroda sama podala svůj živný prs neapolskému popolino, zahálčivému, ale svobodnému jako vrabec. Správa města občas zapoví neapolským kozám chodit až na Corso Umberto a rušit jeho velkoměstský ráz. Nějaký den jsou úředníčkové v těch končinách bez dobrého a levného mléka. Ale za nějaký čas trousí se sem chlupatí dodavatelé zas a klusají podle karabiniera na křižovatce jako by se nechumelilo. Řekl jsem hned na počátku, že neapolské kozy jsou inteligentní. Ale i městská správa má rozum a nechá být zákaz zákazem, t. j. kusem papíru. A tak může neapolská koza pokračovati v svém sociálním díle, milována lidem a nerušena úřady. Je to hodná, praktická a sociálně cítící koza, z které by si všecky evropské kozy měly vzíti příklad.
*
68

ŽURNALISMUS, KTERÝ MÁ KDY.

[69]

SLOVO K ČTENÁŘI O ŽURNALISMU, KTERÝ MÁ KDY.

Ty tam jsou doby, kdy žurnalista byl jediný člověk, který konal svou práci s příslovečným a omluvitelným chvatem. Dnes také ostatní stavy nezahálejí. Stavitelé staví s chvatem přímo žurnalistickým domy, úředníci mají práce po krk, finančníci mají tolik naspěch, že se jim redakce deníků staly druhým domovem, politikové jsou přetíženi prací pro blaho veřejnosti, ano i umělcům bývá mnohé odpuštěno, chvátají-li s dobou. Novinářský chvat, který dělal v novinách boty nebo pravopisné chyby, přestal býti privilegovanou výjimkou. Všichni chvátají, a noviny mohou býti rády, jsou-li napřed o půl hlavy nebo aspoň v jedné čáře. Ty tam jsou doby, kdy vedly ve všech kolech, protože chvátaly, když lidé neměli naspěch. Je dosti zbytečno utíkat, když běží všichni. Není to ještě nic originálního, když jednomu z těch, kteří odjakživa chvátali, přijde na mysl se zastavit a jít pomalu. Cassiova Edice se chce o to pokusit a vydat v řadě knih práci žurnalisty, který má kdy. Bude to žurnalismus, ale nebudou to noviny. Bude to žurnalismus, ačkoli to budou knihy. Bude to žurnalismus, přes to, že to bude tak trošku – zardíváme se, majíce vysloviti to půvabné jméno – [71] literatura. Máme důvodné podezření, že tato tajná láska překáží mnohým žurnalistům v závodním tempu a že je svádí k tomu, aby časem nabrali dechu. Žurnalista, který má kdy, nebude mít žádnou omluvu jako žurnalista, který má naspěch, ale několik jiných výhod. Denní tisk, který chvátá, aby zaznamenal všecko, nemůže se zdržovat zaznamenáváním jen něčeho. Zanechává po sobě mnoho nevyužitého materiálu, a to člověku, který má nejen kdy, ale také na vybranou. Nahromadilo se mnoho žurnalistické suroviny v českém životě, je nejvyšší čas na obrábění. Cassiova Edice začala portréty českých soudců, advokátů a obžalovaných od pražského trestního soudu a po delší přestávce, zaviněné světovou novinářskou výstavou v Kolíně nad Rýnem, kde působil autor jako sekretář českého oddělení, vydává komické epos Antikrist v Římě. Je to druhá skromná ukázka práce pro noviny, která nebyla psána pro věčnost, ale také ne jen pro den. Byla sice psána ještě v dobách, kdy žurnalista, který má dnes kdy, měl ještě naspěch, ale je to žurnalistický levoboček, zplozený v sladkých chvílích redakční siesty. Budiž také laskavému čtenáři společníkem v některé pause mezi dvěma žurnály. Budou následovati zajímavé osobnosti z veřejnosti umělecké a politické a vylíčení některých společenských zjevů, jichž existence neušla bystrozraku žurnalistiky. Jejich kvalita bude věcí žurnalisty, který má kdy, aby si je prohlédl zblízka. Obrázek, kterým Cassiova Edice vyzdobila svůj druhý svazek, představuje jeden historický článek ve vývoji žurnalismu. Je to písař, který psal knihy 72 a noviny v dobách, kdy si svět dával při práci nohy na trnož. Dřevěný model tohoto středověkého žurnalisty byl v jedné z vitrin historického oddělení na novinářské výstavě Pressa v Kolíně nad Rýnem. Přinášíme jeho podobiznu jako kolegy, který měl také na svůj žurnalismus kdy, a jak je na obrázku vidět, dávat si na něm záležet.
*
Veřejný život, politika, společnost a umění nevyčerpávají se zcela tím, co pořadatelé veřejného mínění předkládají, a to často ve zkreslené podobě nebo při špatném osvětlení. Pořadatelé hlučí: do řady! – do třídy! Není slyšeti v Čechách svého slova pro jejich jadrné komando. Ale posloucháme-li dlouho hluk, bystříme si sluch pro ticho. Při bubnové palbě, která se stala denním zvykem, můžeme si v moderní válce dopřát požitku naslouchati zpěvu slavíka v gramofonu. Posloucháme-li již dlouho ty, kteří křičí, začínáme slyšeti ty, kdo mluví. Posloucháme již dlouho hluk rotaček, které dělají mínění veřejnosti. Začínáme slyšeti co si veřejnost povídá.
*
Není epochy, jsou jen episody, stěžoval si před válkou „náš drahý Péguy“, francouzský občan, jehož nesplněnou ideou bylo osvobodit vlast od militarismu a splněným ideálem – smrt pro vlast. M. Barrès mu věnoval několik vtipných vět v hovoru s autorem literární slávy Péguy-ho, J. Tharaudem: Proč pak Váš přítel Péguy zatěžuje svůj život tak hrozným břemenem, nakladatelstvím, revuí. To je absurdní fantasie! Měl jsem ji také ve svém mlá- 73$ dí, ale moje „Skvrny inkoustu“ (Taches d´encre) trvaly tři neděle. Jaký je v tom rozum dělati si zvláštní tribunu? Máme-li co říci, je tu parlament! Můžeme býti všude svobodni, i ve sněmovně, i v Akademii, ba i v Revue des deux Mondes! Péguy i Barrès jsou mrtvi. A na tuto otázku odpověděla dnes Francie paní Hanauové. Máme-li co říci, musíme míti peníze. Můžeme býti všude svobodni, i ve sněmovně, i v Akademii, i v tisku, koupíme-li si je.
*
Vždycky, když pořadatelé uznají za vhodné dáti do svých rotaček dosti málo obehraný kousek Všichni vzdělanci do politiky! ruší tento koncert jakési neslušné mručení: Až budou všichni nevzdělanci venku! Jsou lidé, kteří se neumějí v demokracii slušně chovat. Ale pořadatelé jim křivdí, když jim vytýkají, že jsou proti lidovládě. Knihy jsou moji nejlepší přátelé – řekl jednou jeden inteligent – ale jejich autory držím od těla. Byl snad tento muž proto proti literatuře?
*

DIVOKÉ NOVINY.

Na Petříně kvete bez a střemcha a duše divokého žurnalisty je plna bujných jarních snů. Bloudí zeleným loubím kolem objímajících se mladých milenců a stránky jeho zápisníku se plní tím, čím srdce přetéká. A nahoře za městem běží bílá cesta do jarního kraje. A bílé, něžné lístky, dráždivé jako nepopsaný redakční papír, střásá mu mladá třešeň 74 do cesty. Ó, nevinnosti, tvoje jméno je nezaměstnanost! Jaké štěstí, že každý tvor může okusiti tvé čisté a lahodné svobody, má-li jen trochu dobré vůle a příležitosti. I takový žurnalistický krajánek může uniknout úmorným starostem o blaho veškerenstva. Noviny měly by vůbec na celé léto dávat dovolenou svým redaktorům, jako to dělají divadla. Tak by se jednou v roce ocitli žurnalisté na několik měsíců bez zaměstnání, ale zato nabyli by zkušeností v onom kousku krásného světa, který ještě není docela podroben sedmé velmoci. Tíha starostí o blaho veřejnosti spadla by jim se srdce a svět by se jim ukázal v jiné podobě, když by přestal býti předlohou pro žurnalistický obraz v programovém rámci. Uviděli by květy v jejich nevinné a radostné kráse, a nikoli jako ozdobu knoflíkových dírek straníků, jimž je třeba stále připomínati, aby jednali jako jeden muž a neopominuli vetknouti na svá prsa příslušný odznak své politické příslušnosti. Přivoněli by si k čarovné snítce bezu, aniž by pocítili výčitky svědomí, že ještě letos nenapsali jarní lokálku „Netrhejte, nelámejte“ nebo „Vandalství výletníků v okolí pražském“. Chodili by po rozkopané Praze, skákali by přes příkopy a slézali náspy rumu s dětskou bezelstností a nepocítili by žádné profesionelní nutkání napsati ostrý článek proti stavebnímu referátu města Prahy, který se zlomyslnou úkladností usiluje na jaře o to, aby cizina měla o nás nejhorší mínění. Možná, že by vůbec pominuly obavy před špatným míněním ciziny, jakmile by žurnalista neměl na očích své čtenáře, o jejichž dobrou pověst je mu pečovati. Stál by sám a sám uprostřed krásné jarní přírody 75 a stavební defekty města by mu nekazily příliš dobrý rozmar. Povolání a úřad dělají člověka spořádaným, ale trošku jako by byrokratisovaly svého člověka. Výjimku nečiní ani kulturní a politické ideje, jakmile se jejich rozšiřování stane povoláním a denním chlebem. Toto konservativní nebezpečí, které hrozí i nejušlechtilejšímu pokroku, mohli bychom nazvati ideovým byrokratismem. Jeho hříchy nejsou smrtelné, ale přece zanechávají vrásky na sličné tváři demokracie, stanou-li se druhou přirozeností. I nadšení ztrácí svůj omlazující vliv, jsou-li jeho dávky předepsány a užívá-li se často. Nejlehkomyslnější bohémové a nejneodvislejší noviny neunikli akademickému stáří, jakmile začali zachovávati politickou dietu a vážiti si svého zdraví a zachovalosti více, než vyměřil tvorům přirozený pud sebezachování. Ano, jednou do roka měli by jíti žurnalisté na nucenou dovolenou. Kdo má toto povolání v krvi, nezakopal by svou hřivnu, ale naopak jeho nadání vydalo by ovoce zralé a lahodné. Copak by asi dělal žurnalista na nucené zdravotní dovolené, když by se veřejnost obrátila k němu zády a on neměl o čí blaho pečovati? Domnívám se, že by začal přemýšleti o svém vlastním prospěchu. Zcela jistě by mu napadla myšlenka, nedalo-li by se jeho řemeslo provozovat jako malovýroba pod vlastní firmou a ve vlastním krámku. Zdá se, že by se ho zmocnil tvůrčí egoismus člověka, odkázaného na svou pěst. Bezpochyby začal by ve své opuštěné divočině zařizovat si nějaké ideové přístřeší z toho, co by měl po ruce. Věci a bytosti jevily by se mu jako kdyby je viděl poprvé. Novi- 76 nářská kultura, která tak měkce vystlala všecka stanoviska a přesvědčení a takovým pohodlím opatřila provoz myšlenkových pochodů, jevila by se našemu trosečníkovi jako zrádné vymoženosti civilisace Robinsonovi. Počal by objevovati syrové věci a síly, o nichž organisovaný novinář mluví s pohrdáním jako o věcech primitivních. Některé nástroje, velice potřebné civilisované žurnalistice, zdály by se mu neužitečnými a na druhé straně snad by ocenil výhody jiných, které v komfortním novinářství lehce postrádal. Zvykl by si na práci bez objednávky a na kouzlo nepředvídaných osobních zážitků. První věc, kterou by neuměle zrobil, byla by asi střecha pro svou zálesáckou chatu uprostřed zanedbaných plantáží. Pokusil by se napsati divoký úvodník pro své divoké noviny divokého žurnalisty. Vypadal by asi velmi nevzhledně mezi vyspělými tovary standartní výroby. Vypadal by asi takto:
*

ŽURNALISMUS SPORTEM.

Myslím, že by se dal stěží najít vhodnější námět pro časovou úvahu, v němž jsme se odvážili spojiti dvě nejmocnější kulturní tendence naší doby. Žurnalista a sport! Neučinili jsme to proto, abychom žurnalistům vytýkali jejich profesionalismus. Nechceme stavěti žádný světlý vzor proti novinářskému kuli, kapitalistickému zaprodanci, socialistickému a komunistickému štváči, klerikálnímu pisálkovi, židovskému šmoku, vládní stvůře, námezdní- 77 ku rodinného orgánu švakra zloděje X. Y. a jak zní všecky ty kolegiální titulatury, jichž novináři s oblibou užívají, mají-li si říci něco důvěrnějšího před veřejností. Tisk je stará a zkušená velmoc, která ví, co chce, a když je dnes spíše vším jiným než sportovním podnikáním, má to jistě vážné důvody. Jedním z mnohých asi je, že mu jde o kolektivum a jeho blaho, a ne o individuelní štěstí, jaké přináší člověku sport. Proto uplatňuje své schopnosti raději pod střechou různých mocenských firem pro výrobu politické moci jako jejich bedlivý a obětavý strážce a nikdy necítí zvláštní potřebu zacvičiti si svobodně pod širým nebem, jen tak pro své a cizí potěšení. Tato příchylnost k rodinným krbům neznamená, že by snad československý žurnalismus nechtěl býti neodvislým. Neodvislost byla vždycky největší chloubou československého žurnalismu. Můžeme říci, že neznáme v Československu novin, které by se vynášely nad jiné svou odvislostí. Ačkoli je mnoho věcí ušlechtilých a hodných toho, aby byl novinář na nich závislý, přece na visitce, kterou nový časopis předkládal veřejnosti, vytčena byla vždy jako vlastnost, již lze především čtenáři doporučiti, neodvislost. Časem tato firma bohémských začátků vybledne a majiteli, který zatím svou přičinlivostí získal přízeň jistých kruhů a zákazníky v jistých vrstvách obecenstva, jak se říká, nezáleží potom už tak na tom, aby neodvislost jeho firmy bila příliš do očí. Časem každý list najde tolik upřímných přátel veřejného blaha, s jichž sympatiemi může počítati, že by bylo nepolitické držeti se ze všech ctností, jež se snaživému novináři nabízejí, jen ctnosti neodvislo- 78 sti. Časem přijde také ke cti umění sloužiti. Ale jakmile noviny začnou s nedůvěrou pohlížeti na pohnutky nepolitické, stávají se orgány politickými. S bohem, zelený trávníku, na němž jsme skotačili v dobách nevinné neodvislosti. Již minula doba radostných her a svobodných půtek. Přestali jsme býti mladým organismem, který reaguje na život a stali jsme se orgánem po výtce politickým. Upozorněmež našeho úvodníkáře, aby dbal této na výsost důležité skutečnosti a nevybočil z rámce listu. Nechť váží každé slovo, aby článek nepřekročil nejvyšší dovolené myšlenkové zatížení. Raději lehčí než těžší, jeho odpovědnost je veliká. Neustávejme vésti ostatní členy redakce k tomu, že život není hrou, ale vážnou povinností v rámci našeho listu a strany. Připomeňme feuilletonistovi, aby dbal trochu slušnosti a nehledal své náměty v rámci strany. On může se poohlédnout trochu mimo rámec a zahrotit vtip proti konkurenci. To je to nejmenší, co můžeme od feuilletonisty žádat. Ach, jaké starosti víří hlavou šéfredaktora, který stojí na admirálském můstku a řídí běh novinářské lodi, aby všecky plachty byly plny větru a všecka děla obrácena ostražitě proti nepříteli. Čert vezmi teď novinářskou neodvislost, teď je hlavní věc disciplinovaná posádka. Halo, vy tam, novinářský kadete, posaďte si rovně čepici, není vidět naši firmu!
*
Ale přirozenost lidská je krajně nedůsledná. Podléhá ráda disciplině a řádu, bojuje obětavě jako bezejmenný pěšák v pevně sevřených řadách organisovaného kolektiva, ale nepřestává milovat vol- 79 nost pohybu. I český žurnalista, jehož námezdnictví je denně zdůrazňováno v kolegiálním styku v lokální části novin, může míti lehkomyslnou touhu stát se desertérem novinářské execírky a osvěžiti se volnými prostocviky na neutrálním hřišti. Kdo by nezatoužil občas udělat něco také pro vlastní dobro? Zešedivět ve službách obecného blaha a svobody přesvědčení jako doživotní námezdník, jaké to smutné paradoxon žurnalistiky! Doživotně nadhánět cizí kořist a pálit z úkrytu na nepřátele jiných, doživotně poslouchat otcovská napomenutí ve slohu resignovaných jeremiád nad nenapravitelnými uličníky, kteří dělají hanbu sobě, stavu, národu a kultuře, pokaždé, když jste přesvědčeni, že jste „vyřízli hnisavý vřed z národního těla“, doživotně honit lidi do kriminálu nebo zapřísahati se jejich nevinou, a to do poslední chvíle, když už mají provaz na krku a ještě potom, když spravedlnost kopne do jejich stoličky, držet pohněvané a vyčítavé smuteční řeči nad jejich morální mrtvolou, doživotně báti se promluviti s člověkem, který je stoupencem jiných afér než má váš list v programu, vykřikovat co jiní šeptají a šeptat co jiní vykřikují, mít slavičí hrdélko pro členy rodiny a zlověstný hlas havrana pro přespolní, mít v úzkostlivé patrnosti všecky vrbičky, u nichž je předepsáno pozdravit a všecky obrazy domácích svatých, před nimiž není radno chodit s kloboukem na hlavě, ach, to jest opravdu úmorná práce. Tak totiž sami žurnalisté svorně nazývají svoje řemeslo, ovšem jen tehdy, když vzdávají poctu svým mrtvým, ať už byli za živa náhončími orgánu strýce zloděje X. Y., nebo námezdní traviči svedeného dělnictva. 80 Můj bože, nemuset dělat noviny jako úmornou práci, zapřít v sobě na čas člověka, kterému leží veřejné blaho na srdci tak, že pracuje pro ně u novin jako soukromý zaměstnanec, nepsat po sté a jedné o něčem, o čem psalo týž den sto lidí, nedělat veřejné mínění jako tovární zboží, ale zhotovit několik kousků svého ručního řemesla. U novin věnuje se neobyčejná péče tomu, aby co možná všecky zlořády byly přibity na pranýř a všecky poklesky pokárány. Naproti tomu šetří se pochvalou tak, že objeví-li se v nějakých novinách lichotivá zmínka o něčem, co stálo v jiném žurnálu, můžete na to vzít jed, že téhož dne přešly oba listy do rukou jednoho majitele, nebo že se pisatel pochvalné lokálky zbláznil. Ale svědomitost černé kroniky, v níž se zaznamenávají domnělé nebo skutečné úrazy a pochroumaná čest z kruhů žurnalistických, dostoupila takové intensity, že vzbuzuje vážné obavy. To už je maniacké dětinství, které dovede po týdny a měsíce žvatlati o jednom a témž, čím dále tím dětinštěji, spoléhajíc se na to, že čtenářova zlomyslnost a chtivost klepů jest větší než jeho mužný vkus. Noviny necitují články obecného významu a zdravé hodnoty, bystré nápady a poznámky, které se jako zlaté rybky mrsknou ve zkaleném příboji veřejného mínění. Noviny nemají místa pro dobrovolnou reklamu způsobilého, každé řádky je škoda. Ale jakmile jeden čmuchálek něco vyčmuchá a zaštěká, rozeštěkají se všichni čmuchálkové až do úplného ochraptění. Po chvilce oddechu najde se něco v jiné domácnosti a vřava začne nanovo. Tak hlídají strážcové veřejné a soukromé slušnosti v naší 81 milé dědině. Jsou velmi, velmi zlí, ale jen proto, že jsou přivázáni.
*
A teď si představte potištěný papír, na němž by stálo pěkně vedle sebe všecko, co řekly československé noviny hezkého. Nic o nebezpečí duševní pomatenosti pana X. a jeho delikátních příčinách, ani slova o Sylvestru u pana Y. Ale třeba tohle: „Ve včerejších Ranních Listech překvapil pan M. své čtenáře zajímavou a originelní myšlenkou, na kterou si dovolujeme upozornit také naše odběratele. Pan M., který dosud omezoval svůj zájem na otázky osobního rázu, zmínil se v krásné noticce o velmi naléhavé potřebě všeho občanstva a učinil tak s úctyhodnou odvahou a slohovou jemností dokonalého žurnalisty. Zaznamenáváme jeho řádky a vyslovujeme přání, aby Syndikát československých žurnalistů mu tlumočil při nejbližší příležitosti dík a uznání všeho občanstva a tisku.“ A hned pod tím: „Také Modrému Právu povedl se v úvodníku bystrý postřeh o jednom sociálním nebezpečí, které československá vláda poněkud zanedbávala. Každý, kdo cítí s naším chudým lidem, přečte si jistě se zadostiučiněním toto místo a proto je předkládáme našim čtenářům...“ A dále: „Pan dr. H., úvodnikář Naší Země, trefil tentokráte do černého. Ve své úvaze o postavení zemědělce v demokratickém státě projevil tak hluboký názor, že by stálo za to znát pisatelovo jméno, aby stálo za vzor nejen agrární žurnalistice, ale ostatním stranám, které mají v programu zemědělské problémy. Litujeme, že náš citát musíme označiti šifrou, ale i tak tyto řádky jsou ctí pro autora a potěšením a poučením pro čtenáře.“ 82 A tak hezky po pořádku, co kde bylo pěkného a stojí za přečtení, co psal opravdu český žurnalista, ať už Petr nebo Pavel, v každých novinách se kmitne časem jeho péro. A ani slůvka o kulích a zaprodancích a o krevních zkouškách politiků a Sylvestrech spisovatelů. Žádnou reklamu politikům spirochetami a spisovatelům koledami, do horoucího háje s tou prosezenou baráčnickou metodou, která se po celé týdny v žurnalistické oficině pro abonenta bezmyšlenkovitě obrací jako polštář na holičské židli! Chceme zaznamenávati dobré body a vésti v patrnosti třídy výkonů, měřiti rekordy dobré mužské práce a ne mařiti čas uličnickou hrou a vytloukáním oken. Když může býti žurnalismus dobrým řemeslem, může býti také něčím jako sportem, zaměstnáním pro svobodné lidi, kteří nechtí umřít na zkornatění ducha. Ať pérová nebo těžká váha, každý sportovník má místo v našem ringu. A také někdy pořádný upercut nám bude vítán a odpočítáme minuty se vším povinným respektem k poraženému. Snad bude považováno naše počínání za rouhavý nihilismus jakéhosi žurnalistického křesťanství, které chce hlásat šílené evangelium: Budeš milovati svého žurnalistického bližního jako sebe samého a nepromluvíš proti němu křivého svědectví. – Snad se staneme podezřelými, že zanedbáváme obětní oltáře starých literárních božstev a že se oddáváme někde v katakombách nespoutaným žurnalistickým orgiím. Nic takového. Chceme učiniti malý pokus o několik potištěných stránek, které potiskla radost a svoboda. Kdysi byly vydávány pro zcela drobnou 83 mládež Malé noviny pro děti, které se nedávno naučili čísti. Dnes vydali jsme první číslo Malých novin pro velké, kteří číst nezapomněli. Nebyl by to žádný div v této obrázkové době. Člověk pro samé kulturní obrázky se může stát nekulturním. Tak by asi vypadal divoký úvodník divokého českého žurnalisty, když by zapomněl na své starosti o blaho veřejnosti a veškerenstva a zaskotačil si trošku na zeleném trávníku svobody.
*

NÁŠ CANTERVILE.CANTERVILLE.

Aj, co to vidí Divoký? Našel mezi starými papíry jakýsi svůj starý divoký rukopis divokého článku, který kdysi „Akademické Noviny“, vázané hlubokou odpovědností, odmítly otisknouti. Dnes již minulo nebezpečí. Vypalme starý náboj za humny veřejného mínění v pustém hájemství divokého žurnalisty:

POLITIKA STRAŠIDEL ANEB UMĚNÍ DĚLATI HLOUPÉHO

Ještě dnes, kdy dívky stříhají si vlasy, aby se podobaly chlapcům, domnívají se někteří zženštilí politikové, že podstatou politiky je lest a nikoli odvaha, že umění dělati politiku je umění dělati hloupého. Politik, který dělá hloupého, je typ diplomata staré školy, který převzala demokracie. Nedělá ovšem hloupého pro potřebu soukromou, ale v zájmu veřejnosti; pro potřebu soukromou bývá obyčejně takový politik značně bystrý. Dělati hloupého je bezvýjimečnou potřebou, jakmile jde o hlavní 84 funkci politiky, o hájení zájmů veřejných a národních. Zejména, když se tento druh politiků chápe péra, aby objasnil své straně kritickou situaci, projevuje překvapující pokles soudnosti a značně zvýšenou temperaturu fantasie. Snad nejsou rozenými žurnalisty jako Havlíček, který ani jako politik nedovedl dělat hloupého, ale naopak po celý život okázale stavěl na odiv značnou chytrost, když mluvil o věcech veřejných a národních, ačkoliv pro potřebu soukromou nejevil zvláštního nadání. Snad že jsou rozenými politiky až příliš a žurnalismus je jim jen jakýmsi prostředkem, který světí účel politikův. A snad by to bylo neskromné přání, kdybychom chtěli žádati po nich ctnosti klasika našeho žurnalismu, když jim Sudičky daly do kolébky hřivnu politickou, t. j. umění dělati hloupého. Nechť je tomu jakkoli, pohleďme, proč je nám dělat hloupého, chceme-li být politiky. Příčina je velmi prostá. Všimněme si obličeje, jaký udělá dobrosrdečná chůva, když chce svému robátku namluvit, že je ohroženo nějakým nebezpečím a tak si zajistiti jeho povolnost. Chce mu vsugerovat svoji fingovanou hloupost, aby uvěřilo, že za krásného, slunného dopoledne bude nějakému strašidlu záležet na tom, aby dětičky v parku seděly způsobně na lavici a neběhaly po trávníku. Vezmeme-li do rukou noviny, na jichž jménu nezáleží, vidíme také, že v nich často kdosi dělá hloupý obličej, dívaje se do roští, jakoby odtamtud mělo vylézti strašidlo, které sežere československé dětičky, jednou protože běhají po trávníku, který zasila a zalévá levice, po druhé protože trhají květinky, které sázela pravice. Není jediného slunného dne bez politického bubáka. A politik, který 85 dělá hloupého, aby nás postrašil, neříká co máme dělat, abychom odvrátili neštěstí. Nevybízí nás, abychom zakročili, nenaznačuje žádného obranného opatření. Těší se pohledem na naši hrůzu a otevírá láskyplně svou náruč, aby nás donesl do bezpečného klína své strany. Nikoli, politik, který dělá hloupého, není tak hloupý. Je dokonce tak chytrý, že svůj článek nepodepíše, ale opatří jej značkou, pokaždé jinou, aby si děťátko nezvyklo na jednu tvář a neztratilo bázeň před strašidly. Ale takový politik, který dělá hloupého pod různými značkami, zapomíná, že není tak chytrý, aby dovedl dělat hloupého pokaždé jinak. Nemůže zapřít svou originalitu a tak dnes každé malé dítě u nás pozná v novinách podle strašidla svoji chůvu. A potom jsou jisté meze i v dělání hloupého. Doporučovalo by se, aby strany užívaly aspoň těch strašidel, která mají po ruce. Politik nesmí zneužívati hloupostí, byť fingovaných. Nastává doba, kdy rozený politik i ve styku s veřejností bude se muset obejít bez umění dělat hloupého a vystačit v nejhorším případě alespoň zdáním chytrosti. Nastává doba, kdy svět nechce býti klamán. Stará politická moudrost „ergo decipiatur“ značně vyvětrala. – Svět se začíná dívat strašidlům na zuby a nechce se vůbec báti. Chce běhat po trávníku, ať leze z roští cokoliv. Odehrává se ve velkém, co Oskar Wilde tak rozkošně popsal ve svém „Strašidlu Cantervillském“. Zámek Canterville dostal nové pány, běda jeho strašidlu! Nový lord je sportsman, otužilý Skot, v jehož hlavě straší jen golf a dostihy, jeho synové boxují jako Charpentier a jeho dcery hrají tennis jako Lenglenová, když nejedou na koni s větrem 86 o závod jako Tom Mix. Tato statečná rodinka naplní strašidelný zámek svým zdravím, že je z toho starému strašidlu cantervillskému špatně. Jaký pak je to život pro strašidlo, když se ho nikdo nebojí? Přijde úderem dvanácté do pokoje malých lordů a dostane jednu do nosu, že se mu v příšerně temných očních důlcích zajiskří a mladé panstvo žene je za pokřiku: „hip-hip-hurá!“ jako jezevce až na půdu. Za měsíčné noci přijde strašit do ložnice dam a vrátí se polomrtvo, tak je mladé ladys spořádaly svými poduškami. Ještě že se ho na sklonku bezútěšného života ujme soucitná dívka, která je kdesi v zastrčeném koutku na zámecké půdě ošetřuje a které si ubohé strašidlo může postěžovat. Dnes nám nejde o to, abychom vzbudili soucit nad anglickými strašidly, ale abychom vykrákali za uši českým. Bylo by dobře je trochu prohnat po zatuchlých chodbách našeho Cantervillu. Rození politikové, kteří rádi dělají hloupé, když mají mluvit k svému lidu, nechť odloží na čas péro. V těchto slunných dnech rádi bychom věřili, že není strašidla, kterému by bylo zdrávo mezi mladými republikány starého království.
*

MUŽI TVRDÉHO SRDCE.

V novinářství měl by se u nás jednou pokusit člověk, který trpí ctižádostí, najít něco dobrého na lidech chybujících. Naši žurnalisté se již tolik napronásledovali pochybných existencí ve veřejném životě, že čtenáři novin jsou trochu disgustováni touto neumdlévající horlivostí dobra v udí- 87 lení odplaty a jistě by se nepohněvali, kdyby se jednou pro změnu setkali s chválou nějaké zásluhy méně populární a charakteru ne zcela nade vši pochybnost výtečného. Bylo nedávno zjištěno statisticky profesorem Weyrem, že nejedná chudobná chýška zůstala národu dlužná svého vynikajícího muže, a mělo by se tedy vlastně trochu shovívavěji zacházet s průměrem. Snad by trochu laskavého humoru stačilo k tomu, aby se český žurnalista přenesl přes svoji vrozenou, nesmlouvavou a trestající pomstychtivost i v případech, kdy zachovalost objektu není prokázána kanonisací. Snad by neškodilo, kdyby čtenář se mohl obrátit také na laskavého žurnalistu jako žurnalisté předpokládali od jakživa laskavého čtenáře. Snad by trochu lehkomyslnější morálky ve věcech politické bezúhonnosti veřejnému životu spíše prospívalo než škodilo. Jak svůdný je příklad žurnalistické nemilosrdnosti v pronásledování zla, ukázal nedávno příklad města Pardubic, které pozvalo spolek spisovatelů s podmínkou, že jistý jeho člen nezúčastní se zájezdu. Spisovatel, za kterého se nestydí česká literatura, ale město Pardubice, stal se obětí toho spíše jednostranného a úzkého než jemného vkusu, který dovede českým spisovatelům otevřít náruč s výhradou, že jednoho z nich vystrčí za dveře. Česká literatura má mnoho jmen, která by si ještě dnes mnohé městské rady nevepsaly do svých slavobran, a mnohé Vítejte nám znělo by rozpačitě a neupřímně, kdyby čeští spisovatelé rozjeli se po vlastech českých, každý na svou pěst, a nikoli korporativně. Od té doby, co města a dědiny staly se politickými baštami, obsazenými voličskými posád- 88 kami, jichž kontingent se úzkostlivě sčítá po každých obecních volbách, stává se příslovečně česká pohostinnost čím dále tím podmíněnější. Ale jen pošetilec by se mohl radovati z této čistoty mravů tak okázalé. Dnes více než kdy jindy měly by si městské rady vzíti k srdci moudrost slov „nesuďte, abyste nebyli souzeni“. Výročí spisovatelského manifestu právě dnes připomíná, že spisovatelé nebyli tak zcela neužiteční v politice a pro tyto zásluhy celku mohla pardubická rada přivříti jedno ze svých levých očí a prostříti o jeden příbor více pro jednotlivce, který se jí zdál z jakéhosi politického stanoviska výjimkou mezi českými spisovateli, jíž by neslušelo roucho svatební. Ale to jsou ty následky morální štítivosti, kterou si navykli žurnalisté vyřizovati své politické diskuse. V Čechách nebude pomalu už lidí jiného přesvědčení, jiného temperamentu, jiných sklonů a zálib, s jinými ctižádostmi a chybami, bude řeč jen o desperátech, hodných nejvyššího výměru trestu za to, že povrhli radami neomylných a klesli až na dno mravní bídy a neřestného smýšlení. A přece spíše trochou laskavosti a kolegiálnosti než přísnými a tvrdými důtkami a povýšeným opovržením bylo by lze průběh dnešní velké vnitřní krise usnadniti, když jej nelze zadržeti. To by byl úkol hodný českého žurnalisty. To by byla také cesta k Havlíčkovi, v jehož šlépějích vidíme s potěšením kráčet naše nejlepší novináře bez rozdílu politického přesvědčení.
*
89

MUŽI U ŽBÁNKU.DŽBÁNKU.

Páni Shaw a Chesterton jsou dva na výsost vtipní angličtí spisovatelé, kteří však nepoložili ostří svého vtipu mezi sebe, ale naopak našli pro sebe plno rozkošných lichotivých myšlenek, aby katolík Chesterton učinil pro sebe záživnějším socialismus pana Shawa a socialista Shaw strávil lehčeji dogmata pana Chestertona ve svém vegetariánském žaludku. O těchto dvou gentlemanech může se jistě také říci, že jsou mezi nimi jakési rozdíly v názorech. A přece se v anglických novinách nepřesvědčují navzájem o hloubce mravního úpadku, zaviněného nevěreckým fabiánstvím, které zkazilo čisté srdce autora Živnosti paní Warenové, ani o zpátečnických záludnostech klerikalismu, který se kryje literárním pláštíkem Nevinnosti otce Browna. Ačkoli panu Shawovi dostalo se také všelijakých projevů, které byly vším možným, jenom na vlídným pozváním k čestnému zájezdu, neostýchal se jeho spisovatelský kolega a konkurent ve vtipnosti napsati o něm celou knihu, pojednávající o mnoha výtečných stránkách jeho talentu a charakteru a ani o jedné mizernosti. A to nikoli snad jen proto, že pan Shaw je socialista, jako u nás. Ale to je vedlejší. Pan Chesterton tedy napsal o panu Shawovi knihu a chválí v ní mimo jiné také to, že Shaw zavedl v divadle věci, které nikdo jiný do divadla nezavedl, věci venku z ulice. Shledává dobrým, že Shaw zavedl v divadle věci, které pokračují. Naproti tomu shledává špatným, že noviny nejsou na výši doby, protože jejich řeč je pozadu za řečí v hospodách. Tahle věc, jak se zdá, není jen 90 anglickou specialitou a stojí za pár slov úvahy v zemi, kde je politika u džbánku v tak obecném opovržení u žurnalistů, kteří píší úvodníky. Politik u džbánku je u nás na tom tak zle, co se týče reputace, jako kavárenský spisovatel. Je nade vší pochybnost postaveno a denním opakováním v novinách ověřeno, že politika u džbánku je věc hodná zavržení a nedůstojná vážného politického straníka. Spisovatel má psát doma a politika se má dělat v redakci. Tento vrozený prohibiční názor, který odjakživa chtěl politiku chrániti před znesvěcujícím stykem s hospodářským prostředím a před náladovostí chvíle, svědčí také o neromantičnosti naší národní povahy, pro niž sebral tolik přesvědčujících důvodů pan Peroutka ve své studii „Jací jsme“. Český žurnalista vždy považoval hospodu za nebezpečí. Chtěl-li ukázati zvláště výrazně škodlivost nějaké myšlenky nebo osoby, udělal to vždy nejpřesvědčivějším způsobem tak, že postavil před ně hospodský džbánek. Muži, kteří v Čechách provozovali politiku u džbánku, neměli si nikdy na čem zakládat. Noviny se nikdy nechvástaly tím, že jsou na výši doby, protože jejich řeč není pozadu za řečí v hospodách. A přece v dobách, kdy se doporučovalo znáti mínění lidí, kteří chodí do hospody, nebyly jim řeči u džbánku neznámy, a oněm žurnalistům, jichž články doprovázeli muži u džbánků nadšeným „to je naše řeč“, dme se ještě dnes o slavnostních příležitostech hruď pýchou, že v těžkých dobách, kdy vedli stejnou řeč jako muži u džbánků, stáli na svém místě. Byly doby, kdy už seděti na svém místě pro muže něco znamenalo. 91 Ale přes to džbánek nestal se nikdy okrasou politiky. Ačkoli jsou džbánky milou a oblíbenou rekvisitou národních oper, v nichž představují bujarou bodrost našeho lidu, kompromitují na politické scéně důkladně svého muže. Politik je velmi málo nadšen bodrostí hospodského sboru, který pěje „Proč bychom se netěšili“, připíjeje si v pausách ze džbánečků. Je-li Goethemu každá politická píseň ošklivou písní, politická píseň, kterou zpívá v hospodě muž u džbánku, bývala od jakživa politickým rubrikám v našich novinách nejodpornější odrhovačkou. Muž u džbánku však není jen mužem, který uráží estetický a ethický vkus politiky, muž u džbánku je zjev pathologický. Je vyloučen z řádné společnosti normálních lidí a jeho politické cítění a názory jsou odkázány do jedné z oněch politováníhodných kategorií pošetilosti, jimiž se ohlašuje delirium tremens. l takový pivovar u Fleků, kde ještě dnes sedí proletář a měšťák u jednoho stolu a politisují u džbánku, nazvaly noviny „měšťáckým semeništěm“, které zaviňuje, že „buržoasie plodí kretény“. Muž u džbánku nemá naděje, že by se svou politikou přišel u nás ke cti. Chesterton, který ve své biografii o vegetariánském a suchém životě Bernarda Shawa haní noviny, jichž řeč je pozadu ze řečí v hospodách, jakožto noviny zaostalé, které nejsou na výši doby, odvážil se rehabilitovati muže u džbánku a postavil ho za příklad právě novinám, které jím u nás nejvíce opovrhují. Snad muž, který mluví o politice před džbánkem anglického těžkého piva, není tak nebezpečný Velké Britanii, aby ho noviny dávaly za odstrašující příklad. Snad má také jasnější oka- 92 mžiky, kdy cítí občanskou odpovědnost jako občan, který se dovedl vždy vyvarovati džbánku a jeho pohoršení a který může říci s čistým svědomím „děkuji ti, bože, že nejsem jako jeden z těchto“. Vždyť dokonce i náš muž u džbánku může vzbudit jisté sympatie u lidí, kteří mají cit pro příkoří ponížených. Shovívavá komunální politika nebděla právě nejúzkostlivěji nad tím, aby jeho džbánek, u kterého si zvykl politisovati, naplněn byl nejčistším vínem. Několik fabrik na umělé nápoje otravuje od let soustavně jeho zdraví. Politika, která nedbá nejbližších věcí, dovoluje, aby továrny na falšovaná vína plnily džbánky dnes už téměř bez výjimky obsahem ještě pochybnějším a nebezpečnějším, než jsou politické úvahy, které vyvolává. Pražský starosta promluvil jednou slovo ve prospěch zdraví mužů u džbánku, ale byl zakřiknut v novinách. Stojí patrně psáno ve hvězdách, že boj politiky a novin proti mužům u džbánků má býti veden na život a na smrt. Ale buď Bohu chvála, jsou tu volby, kdy noviny přimhouří rády oko nad nepravostmi mužů u džbánků a kdy svoji suchou politiku zavlažují myšlenkami, které by jim mohly přijít k chuti. Před volbami nezdá se býti politickým připomínati mužům u džbánků jejich zhoubnou politiku a nezdravý způsob života, který plodí kretény. Záleží na každém hlasu, a hle! co vidíme v dusných hospodách, v nichž besedují nepřátelé vysoké politiky nad džbánky piva, pozvedajíce svého hlasu, aby byl slyšen u všech stolů? Vidíme, že tento hlas by mohl prospěstiprospěti také stranám, které se vyznamenávaly hlavně tím, že měly politiku u džbánku 93 v ošklivosti. Náhle stává se patrným, že muži, o něž jde, mají vedle svého džbánku, který je kompromituje, volební hlasy, které je mohou rehabilitovati. Náhle je nade vši pochybnost zřejmo, že i tito muži mohou vykonati dobro, když vstanouce od svých džbánků v den volební, kdy zůstanou prázdné, aby nerušily střízlivý chod věcí, odevzdají tento hlas ve prospěch kandidátky, která zaručuje nejspolehlivěji blaho lidu. Demokracie zachovala se mateřsky ke všem občanům, ať politisují nad čímkoli. A teď je vám voliti, mužové vlhké přirozenosti, a dáti hlas těm, kteří to myslí s lidem a vlastí nejlépe. Kde však je politik, který má na srdci blaho lidu a vlasti, a nevylučuje z dobrodiní, která pro občanstvo připravuje on a jeho stoupenci, vás, mužové u džbánku, a vaší politiku? Není takového politika, který by se odvážil kompromitovati se vámi a vaší přízní. Je dávnou zvyklostí ucházeti se o přízeň měšťana, který kráčí v čele pokroku a který půjde k volební urně s hlasem pro toho, kdo je nejlepší zárukou pořádku a bezpečnosti státu. Je osvědčeným prostředkem dovolávati se souhlasu davu, jehož krok hřmí ulicemi. Nelze podceňovati popularitu občanů, kteří jdou do boje proti socialismu, ani těch, kteří se chystají k účtování ve jménu vítězné reakce. Ale kdo se přihlásí otevřeně k vám, mužové u džbánku, kteří sedíte? Je vás více než těch, pod jichž kroky duní dlažba v novinářských úvodnících. Jednou za čas duní ulice pod kroky batalionů, ale dnes a denně ozývá se rachocení džbánků a radostný hlahol mužů, kteří sedí. Jednou za čas táhnou do boje muži, kteří jsou pro po- 94 krok neb proti němu, ale dnes a denně bouří to vesele v táborech mužů, kteří čekají před svými džbánky, jak to dopadne. Zákon nutí vás odevzdávati hlasy lidem, kteří vámi opovrhují a kteří píší s nelibostí o vaší politice v novinách. Vaše hlasy padají váhavě do volebního osudí jako suché, podzimní listí. Kde je mezi vámi muž, který by zvolal: Jste malí, mužové u džbánku, ale proto, že sedíte? Povstaňte!
*

LITERÁRNÍ BRAK.

V poslední době stál zase v popředí zájmu u literární kritiky a dokonce u zákonodárství. Všude ve světě byla zjevná upřímná snaha vypořádati se s ním definitivně. A zase ty potíže s jeho úhořovitě hladkou a chaluhovitě slizkou podstatou, která klouže s ruky a probíhá mezi prsty. Jaká je vlastně pravá podstata literárního braku, toho, pro co mají Němci populárnější jméno Schundliteratur? Myslím, že by první cenu dostala definice, která nejobratněji ucpává otvory, jimiž se této mazané potvůrce obyčejně podařilo proklouznout: Hlavní věcí při literárním braku není Co, ale Jak, to je jeho moment působnosti. Autor literárního braku běhá za každou literární modou a za každým instinktem davu, a protože při této honbě, aby nepropásl konjunkturu, chybí mu kontrola svědomitého tvoření, přehání všecko do krajností a 95 umí jen býti odporně sladkým nebo padoušsky brutálním při své spekulaci na naivní surovost a chlípnost čtenáře. Tato definice pálí do černého. Ale, můj ty Bože, jak to zasvištělo kolem věčně mladých, sebevědomě vztyčených hlav Mus!
*

TRADICE.

Kolikrát lidé zbořili chrám tento a kolikrát jej zase postavili! Vždycky jedna generace nad ní mávne rukou a druhá ji hrabe špendlíčkem. Nyní jsme asi tak uprostřed mezi těmito oběma extrémy. Víme, že tady někde něco bylo, co bylo lepší než nic. Nevíme, stálo-li by modernímu člověku za to, aby se spokojil s tak málem. Dědictví staré tety ho neláká, má raději ruce prázdné, to jest: volné. Jen žádné dětinství! Onehdy jel Divoký na víno do Mělníka. Víno je věc, která s tradicí stojí a padá. Čím je starší, tím je ušlechtilejší. Ročník 1917 je vždy lepší než ročník 1927. Může se to říci o lidech? Divoký sedí tedy na mělnické zámecké verandě a dívá se na vinice, které sázel dobrý český král Karel I., a které zrají ještě v slunci republiky. Po labských stráních, zalitých něžným světlem, kloužou stíny bílých obláčků, plujících po modré obloze. Do daleka a do šíra mnoho lesknoucích se vodních hladin jako perleťová intarsie pokrývá zamžený kraj jako tehdy v dávné minulosti, když se po prvé objevil zrakům onoho kočovného kmene, kte- 96 rý nedaleko na osamělém kopci složil svoje bůžky s beder, aby se tu utábořil na věky. Na obzoru několik modrých kopců jako velké mohyly. – „To je Říp,“ – praví dětský hlásek u vedlejšího stolu. – „To není Říp, synáčku,“ – poučuje chlapce starý pán. – „Říp je na druhé straně. Ale byl jsi už někdy na Řípu?“ – „Já ne, ale můj praotec, dědečku,“ zní hrdá odpověď. Já ne, ale můj praotec – to je tradice, žvatlající dětskými ústy. Není už v těchto slovech všecka její naivnost a dojemná pýcha zároveň?
*
Úvodník má býti chef d´oeuvre listu, nejen oeuvre de chef listu.
*
Kdyby se českým žurnalistům podařilo zvednouti úroveň svých čtenářů v širokých vrstvách lidových, měli by roznašečky novin a kolportéři nejnebezpečnější zaměstnání.
*
Velmi oblíbená jest dnes ve společností forma impertinentní zdvořilosti. Je to zábavná a vtipná pomsta demokracie za přežilé zbytky aristokratické pozornosti. Nezvedené děcko Ironie, přítelkyně a utěšitelka samotářů, byla uvedena do demokratické veřejnosti a slaví společenské triumfy. Už i zřízenci na tramvajích pozdravují pasažéry: To jsou k nám hosté! a když vystupují: Jak? Už odcházíte? Vždyť já vás nevyháním.
*
97 Vídeňský Karel Kraus jásá ve své Fackel: Šuft je venku! Dobrá věc se podařila! Novinářský magnát Imre Bekessy kapituloval, prostituované město povstalo. Šuft, který dělal ze soukromé sprostoty veřejné mínění, je venku. Netvor, který pro svou potřebu sensace prznil ve svých novinách dětství i stáří, je venku. Karl Kraus, jako generál, který to vyhrál, přehlíží bojiště a dělá bilanci polního tažení: Od dubna 1925 zuřil boj při průměrné denní práci šestnácti hodin, z nichž čtrnáct sloužilo výhradně dobré věci, v celku 6700 hodin. Nikdy nebylo vynaloženo tolik času, vůle a nervové síly na lidský podnik. Pánové Hindenburg a Ludendorff, kteří vedli světovou válku s mnohem nepříznivějším výsledkem, neměli tolik toho v hlavě a měli mnohem lepší spaní. Od dubna 1925 šlehala Krausova Pochodeň zlověstnými plameny infernální výmluvnosti a bouřila svědomí vídeňského obecenstva, soudu a žurnalistiky. Hinaus mit dem Schuft! A nyní tedy je šuft venku. „V kterém jiném městě by bylo něco takového možné, aniž by lidé kolportérům trhali noviny z rukou a házeli jim je pod nohy?“ ptá se naivně vítěz. Vybíráme namátkou několik titulků z novin sousedního státu, který se dívá na město Karla Krause jako na město rozmařilých Faiéků:
98

JOURNAILLE.

Potratila jedna paní, podrobnosti na požádání... Jedna známá dáma, jejíž jméno se tají, jela na černo po tramvaji... Ryba a host třetí den smrdí od hlavy... Nač jsme hrdi? Ukous mu pohlaví... Situace je napiata... Kubata dal hlavu za Blata... Upečen v popravčí židli, dožil se úctyhodného stáří... Jak kdo obědvá a bydlí v Hostivaři... Zlolajné pověsti jdou Prahou... Josefina Baker spí nahou... Rozvrat ve vážené rodině... Co nového v pražské spodině... Řádění bestiálního šílence na Podkarpatsku... Dostal facku, jež sedí... Máme otevřené hledí... Dala si říci... Kdo jste boží bojovníci... Uškrtila se poviánem... Causa bibendi s Vatikánem... Nezletilá děvčátka na houbách v Krči... A Beneš mlčí... – „Stůj, nebo střelím, zlosyne!“ Milovali se v kombiné... Co by měl čísti jedenkaždý... 99 Podrobnosti zítřejší vraždy... Tábor, z něhož válčil otec Žižka... Tajností hotelu Myška... Seladon z laciného kraje a drahá pusa... Čistý štít našeho mistra Jana Husa...
*
Kdyby Terezie Neumannová z Konnersreuthu četla pražské večerníky a nikoli Život svaté Terezie, objevila by se na jejím panenském těle místo stigmat Kristových strangulační čára po oprátce.
*
Přes to vše je sladko býti žurnalistou, jako je sladko hřešiti. Ale pozor na hřích smrtelný, který se jmenuje v poznaném bludu setrvávati a poznané pravdě odpírati. Běda duši na věky zatracené, která rediguje rubriku: vnitřní politika! Ona nemůže býti spasena, nechce-li přijíti o místo.
*
Je černá magie a bílá magie. Je černá magie pohledu, gesta a úsměvu. Je bílá magie všech těchto kategorií. Je černá magie slova a její nepřítelkyně na život a na smrt – bílá magie slova. První se jmenuje žurnalismus a druhá poesie. Černá magie žurnalistická pracuje s nevinnou krví zardoušených neviňátek s ukousnutými palci vražedníků a s přiškvařenými chlupy oběšenců jako čarodějnice z Makbeta. Die Gabel sticht, der Besen kratzt, das Kind erstickt, die Mutter platzt zpívají na Blocksberku čarodějnice ve Faustu. 100 Také žurnalista pracuje v noci, neboť znáť kouzelník svůj čas. Noc hluboká, noc tmavá, mrtvá noc, ten noční čas, kdy zapálena Troja, kdy skuhrá sejc, psi vyjou s řetězu, strašidla obcházejí, duchové se prolamují z kobek hrobových, ten čas je naší práci nejlíp vhod.
*
101 OBSAH:
Antikrist v Římě5-48
Z římského deníku. U Pasquina51 Bambino romano62 Neapolská koza65
Žurnalismus, který má kdy. Slovo k čtenáři71 Divoké noviny74 Žurnalismus sportem77 Náš Canterville84 Muži tvrdého srdce87 Muži u džbánku90 Literární brak9095 Tradice9596 Journaille9699 Černá a bílá magie100
E: pk; 2006 [103]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Cassiova edice
(Cassiova edice, Praha)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 104