V těch dobách poprav, lži a zmaru
já nekonspiroval.
Člověk se nějak bojí k stáru
(ne smrti, to bych lhal,
stár zvykáš na popravní káru)
já mrtvých spíš se bál.
Živé lze snadno obelstíti,
když chrabrý jsi a mlád:
na prsou kříž se vábně svítí
a rukavičky má kat.
Leč štěstí v boji vítěziti
má jenom ten, kdo pad.
7
Kdo zůstal živ, se trochu diví
vždy svému vítězství,
neklidně tíhou bujné hřívy
potřásá sláva lví:
jak to, že ty jsi ještě živý?
A spoluspáči tví...?
Vždy vidí tváře ještě spící,
a on už na nohou,
nechce jim ani sbohem říci,
poděsit zprávou zlou,
tichounce bere za petlici
a jde skryt ranní mhou.
K stáru, v porážce nebo zdaru,
spíš stojíš opodál,
víš: kat a oběť chodí v páru,
s vítězem, kdo se vzdal.
Samopal kácí v jámu zmaru
i toho, s kým jsi spal.
8
K stáru se chceš jen ohlédnouti,
přehlédnout cestu svou
a nevidět, jak na tvé pouti
jdou stíny za tebou,
těch zarmoucených, kteří rmoutí,
chladem svým zazebou.
K stáru se člověk spíš chce krýti,
tak jako starý hrad,
když zabíjejí, nezabíti,
ať nerad nebo rád,
než za živa v té jámě hníti,
v té jámě zrad a vád.
I k stáru můžeš věren býti
a nekonspirovat,
nezraditi a nezabíti
ty, ke kterým jdeš spat.
K stáru se můžeš polepšiti:
nezabít, co máš rád.
9
Už nechci nic mít s umrlými,
je blízká jejich říš,
kam táhnu s hříchy minulými
popravní káry tíž
s mrtvými, kteří hubili mi
mou mladost výčitkami zlými,
ale teď mlčí již.
10
V těch dobách poprav, lži a zmaru
já nekonspiroval,
člověka už to táhne k stáru
jen tam, kde mlád se hřál:
lehne si sám, kde líhal v páru,
na balvan rodných skal.
Tam hřeje jako hřával v žáru
kdys mladosti mé mys,
odtud k nám v studnu u špýcharu
kamenem trefil bys,
tu vedli pohraniční čáru,
jako by nožem říz.
11
Tu hřálo slunce s modré hůry,
jak nikde nehřeje,
tu tály v azuru mé chmury,
mé chmury: pozdě je.
Tu vryl jsem do smrkové kůry:
Mys Dobré Naděje.
Tam líhal jsem, pod sebou skalku,
tak plochou jako stůl,
a oči vbité v modrou dálku,
aniž jsem prstem hnul,
jakoby na popravním špalku,
půl v Čechách, v Němcích půl.
Tam vřesem, plným vůně jara,
a po temenech skal
šla nová pohraniční čára,
kde hřál jsem ten svůj žal,
přes ten můj mys a prsa stará,
jako by nožem ťal.
12
Liebenau v hlavách, bílé v dálce
už Hodkovice ne,
tak snil jsem na té tvrdé skalce,
na vartě ztracené,
tak sám, a stár už na povstalce,
který, když ťali, tne.
Stár vyhříváš jen svoje muka
v domova výsluní.
A kukačka zas léta kuká.
Šest! Měsíců či dní
či let? A srdce v skalku ťuká,
jako když kamení.
Proč vhání mi to zakukání
růměnec na líce?
Kukačka hájemství své brání,
své vlasti hranice.
Kukačka je tu pořád paní
až za Jeřmanice.
13
Jen kukej chlumům, údolinám,
jsi doma tu i tam,
ty ulétáš jen meluzinám
podzimu, zrádným mhám,
jen kukej jaro Kopaninám,
které vzal podzim nám.
Tam dole kolem Jílového
už stojí v květu sad,
ty můžeš zakukat i z něho,
ty nemusíš se bát,
zavolej z půlky srdce mého,
kterou mi uťal kat.
Zavolej, ptáku, lásku: kuku,
ty, který chceš být sám,
podzimních štvanic rabskou muku
já sám tu vyzpívám,
když větří zvěř smrt v každém zvuku
a neví, kudy kam.
14
A zaleť výš, až ke Frýdštejnu,
ty nejsi koroptev,
to my, my dole, stále v hejnu,
cedíme krev a krev,
jen pro nás, pro nás stále v hejnu,
svobody není zpěv.
Až zřel jsem jednou s podvečerem
těch samot vzácnou zvěř.
Šel kdosi v mlází, stíny šerém,
a nepohnul se keř,
šel prostovlasý, s kavčím perem,
zatknutým za kadeř.
Šel tiše. Něco pod kabátem
jako by k prsům tisk,
zaváhal, popoběhl s chvatem,
jak liška, pohov, trysk,
tu stál a hleděl v západ. Zlatem
jako by úsměv blýsk.
15
A vidím, tohle pták je dravý,
ne ptáče bezmocné,
ten čeká, lačen, nedočkavý
své hodiny i dne,
když zadávili, tenhle dáví,
když ťali, tenhle tne.
Když ranili, ach, tenhle raní,
ten žal svůj nehřeje,
tvrdě se blýská pousmání,
to, které zlaté je.
Tak ještě v bouři, troskotání
zas vidí muže se svou zbraní
mys Dobré naděje.
16
Už kukačka se tiší v letu,
střežíc svou hranici,
už naše alej není v květu,
medově vonící,
a já jdu k Turnovu, vstříc létu,
Císařskou silnicí.
A vzhůru městem k Hlavatici
v zelené kapradí,
kde v Skalách kavka štěkající
mláďata vyvádí
z doupěte, které může stříci
a které nezradí.
17
Tam všecko, co jen v skrytu bují,
má tajemnou svou říš,
tam po ryšavém, měkkém chvůjí
jdeš tiše jako myš,
tam pro ty, kteří konspirují,
je skalních slují skrýš.
Na sta má doupat, děr a slují
ve skalách Český ráj,
kdo proti peklu konspirují,
v nich stelou si svou stáj,
v nich Bůh i kacíř v skrytu bují,
to Čech mých jinotaj.
Jak v skalní špelunce tam chladné
studené noci jsou,
než na prsa skal slunko padne
zrosenou září svou!
A přece hlaveň nevychladne
pistole na prsou.
18
Neruší pych svatokrádežný
svým lovem mír těch míst,
sem složí někdo světoběžný
svou hlavu v klín těch hnízd.
Dá kytici sem někdo něžný
a hladovému jíst.
Na skalní hradbě trochu stranou
od valů Valdštýna
na Kalvarii, vytesanou
do skal, jde pěšina.
Tam kamenný trup s bodnou ranou
má skalní skulina.
Tři kříže jako zkamenělé
stojí tam v houštině
a pod nimi hrob Spasitele
v černé tmě jeskyně
s pokrývkou na kamenném těle
od víry dětinné.
19
Svět vůbec je jen temnou škvírou,
tak plnou věr a děr,
přespává v sluji se svou vírou
buřič i desertér.
A někdo věrný věrnost sirou
tu nakrmí: jen ber.
A jednou zrána, před úsvitem
jsem stoupal k Valdštýnu,
den ještě nevstal s jitřním třpytem.
Byl celý ve stínu
hrob ve skalisku s božím krytem,
s vyhlídkou k Jičínu.
Kříže se v temném nebi tají
jen s hvězdou jedinou
nad rájem, kde zas přelévají
ďábli krev nevinnou.
A myslím na ty v tomto kraji,
kteří, když ťali, tnou.
20
Tu kdosi temný, kdosi smělý
vyskočí před tu sluj
a jako ten, kdo palte! velí,
než střelí, volá: stůj!
O páté ráno nepříteli
se podobá bratr tvůj.
Zdá se mi: tohle skalní káně
jsem viděl už, to znám.
Co dělat? Zvedám prázdné dlaně,
trapně se usmívám,
v tom skok jak vyplašené laně
a lupič je ten tam.
Není smrt vzácná v lesní hloubi
a v stínu skalních stěn:
někdo si přivstal hledat houby,
dřív nežli svitne den
a houbařem je v tmavém loubí
mlází sám nalezen.
21
Tak časně o hodině páté
úsměvů nelituj,
přec jeho pousmání mate,
víc nežli jeho ‚stůj‛,
jako by zajiskření zlaté
z tmy trysklo před tu sluj.
Jdu jako jitřním sněním zmámen
ke sluji. Svítá den.
Pokrývka do noh sklouzla s ramen,
spí Kristus obnažen.
Sahám mu k boku. Chladný kámen
je ještě zavlažen.
Sem nejde pych svatokrádežný,
sem do těch svatých míst,
tu líhá někdo světoběžný,
u Krista Antikrist.
Dal Bohu květ sem někdo něžný,
atheistovi jíst.
22
Ten úsměv, který žhne, když hubí,
nemoh’ jsem pochopit,
jako by hryzl mezi zuby
té jedné hvězdy svit,
když všude tma jak v podpalubí,
odkud ten zlatý třpyt?
Mládí se úsměvem svým chlubí,
chce blýskat se a skvít,
i tehda, když jde do záhuby,
zářivá ústa mít.
Zda září svou však nezahubí
ten, kdo by se měl krýt?
23
Je doba říje, doba honů,
potemněl háj i dům,
už podzim spouští šedou clonu
svých dešťů, snů i dum,
kacanovskému pensionu
tak sluší deště šum.
Když voda šumí v listí stromů
jako van perutí
a léta zpěv a rachot hromu
v skal usne klenutí,
tu vzpomínáním cestou domů
mstí zapomenutí.
24
Jdou vzadu v patách. On či ona
se z clony vynoří,
nevyčítá tvář, která skoná,
straší jen příkoří,
jako se vraku zjeví clona
přízraků na moři.
A s deštěm noc jak mží a padápadá,
jdeš napřed cestou svou,
tak jako pastýř v čele stáda
jde nepohodou zlou.
A nakonec tě v svoje lada,
v svou salaš zavedou.
A jednou nočními jsou stíny,
jež byly ranními
a ty ses obrátil už s nimi
už s obrácenými,
kteří jdou zpět. A ty, už jiný,
jdeš mlčky za nimi.
25
Už nerozeznáš: muži? ženy?
rozdíly mizejí,
jen vidíš, hřbet jde nahrbený
před tebou. Později,
sám stín jak stěnou přelomený,
je stihneš. Stíny noční směny
se neohlížejí.
Až jednou časně za svítání,
na zabíjení stár,
nasloucháš bled, jak naříkání
zavylo z mlh a par.
A auto! někdo volá, shání
as káru místo már!
A tu již auto pod balkonem,
dupoty šepot, shon:
vrazi se radí: honem, honem,
pryč s ním, to není on!
To někdo jiný platil skonem
za nezdařený hon.
26
Dívám se dolů. Dupot, steny.
To vlečou těžký lup.
Obličej k nebi obrácený
má bosý mužský trup
a v ústech, trochu zkrvácený,
se třpytí – zlatý chrup.
To někdo jiný stanul v cíli,
když přišel na dostřel,
že v nevhodnou se usmál chvíli,
pad v cíli jejich střel,
že jeho chrup už nebyl bílý,
že úsměv zlatý měl.
Mládí se úsměvem svým chlubí,
chce blýskat se a skvít
a za jiné jít do záhuby.
Zářivá ústa mít
v té době, která úsměv hubí,
znamená mrtev být.
27
A za jiného úsměv jiný
naposled zajiskří,
za jeden úsměv tři jdou stíny
(jen v Kacanovech tři),
po jednom z Konic, Kopaniny,
a sedlák na Vyskři.
Zeptej se u hřbitova synka,
kdybys tak jednou chtěl
se ptáti dětí na tatínka.
Co by ti pověděl?
Tatínek tady za zdí spinká,
že zlaté zoubky měl.
Samopal sám už spouští, mate
se smrt už znavená,
smrt není řemeslo už, kate,
smrt je i zmýlená.
Ukaž jim jenom zuby zlaté
a hrob máš bez jména!
28
Už nejsou jista v této zemi
ni ústa mlčící,
už zrazuje i úsměv němý
zlatem se třpytící.
Opuštěn Bohem byl a všemi,
kdo nevyl s těmi bestiemi
a chrup měl zářící.
29
Jen jeden jako pyšný jelen,
když přežil stáda skon,
psi nezdrásán a nepostřelen
se toulá v skalách on,
sám jeden po revíru celém.
A na toho byl hon.
Jak nezradit a nezabíti?
Tak jsem ho viděl stát
na kraji lesa, stát a sníti:
Ke komu jíti spat?
Ke komu jít svůj úsměv skrýti?
Ach, štěstí v boji vítěziti
má jenom ten, kdo pad.
30
Kdo zůstal živživ, se trochu diví
vždy svému vítězství,
neklidně tíhou bujné hřívy
potřásá sláva lví:
Jak to, že ty jsi ještě živý?
A spoluspáči tví...?
A vidí tváře ještě spící,
a on už na nohou,
nechce jim ani sbohem říci,
poděsit zprávou zlou,
tichounce bere za petlici
a jde skryt ranní mhou.
Ten, který mstí, se musí krýti,
nemůže k ránu spát,
když zabíjejí, musí bíti,
ať nerad nebo rád,
a za živa pak v jámě hníti,
v té jámě zrad a vád.
31
Jen jeden úsměv jako z kovu
a před ním rov a rov
těch všech, kdo také stáli v slovu,
leč nemají už slov.
Jde zvolna dolů ke hřbitovu
ten, který nezanechal vdovu.
A na toho byl lov.
Ten, který nezanechal synka
– a jak by také směl? –
teď hladí kloučka zpolehýnka
ten marný cíl všech střel.
„Na koho čekáš, na tatínka?“
„Tatínek tady za zdí spinká,
že zlaté zoubky měl.“
Jak rychle hasne zář ta zlatá
a ve tváři je tma
a cizí pán do lesa chvátá
32
polekán; co zas má?
A malá žabka: táta, táta!
třepetá ručkama.
A jako ten, kdo k svému kříži
jde těžce cestou svou
jen s ozvěnou, která se plíží
mu v patách, stíny jdou
a mrtvý, ten se neohlíží,
ten nesejme ti tu tvou tíži,
ten jde jen za tebou.
A jednou nočními jsou stíny,
kdo byli ranními,
jdeš s dobrými anebo zlými,
se svými mrtvými,
ať byl to „on“ anebo jiný,
do mrtvých stínů domoviny
jdeš mlčky za nimi.
33
Teď sám jsi, střelče, stanul v cíli,
teď přišels na dostřel,
té, kterou nic už neomýlí,
ta jednu ze svých střel
teď nabíjí, tu tvou, a cílí.
Co dělat? Hled’ v ten den, v tu chvíli,
abys jen pravdu měl.
34
Poslání
A tak v těch dobách lži a zmaru
já nekonspiroval.
Člověk se nějak bojí k stáru,
když mlád se báti bál,
už nechtěl jsem jít s nikým v páru,
já sám svou hru jsem hrál.
Člověk se k stáru nerad mýlí,
k čemu už omyly,
že jedni zabíjeni byli
a druzí zabili?
K stáru už nemáš tolik síly,
abys byl z lásky zlý.
35
Mládí lze snadno obelstíti,
že nepočítá ztrát,
leč k stáru nechceš vrahem býti
a nechceš býti kat.
K stáru bys chtěl jen nezraditi
a nemuseti lhát.
K stáru jdeš s večerními stíny,
jež byly ranními,
a ty jdeš k západu už s nimi,
už s obrácenými,
které jdou v noc. A ty, už jiný,
jdeš, tichý, za nimi.
Už nerozeznáš: muži? ženy?
rozdíly mizejí,
jen vidíš, hřbet jde nahrbený
před tebou. Později,
sám stín jak stěnou přelomený,
jej stihneš. Stíny noční směny
se neohlížejí.
36
A kam? Tam v životě, tam vzadu
je všecko průhledné.
Kdo stíhá noční maškarádu,
co mu je mumraj dne,
tak plný omylů a chladu?
S Bohem, můj živý sne!
K stáru dáš nerad pušku k líci
a nerad tasíš nůž,
k stáru tu starou Pistolnici
znáš dokonale už,
tu stále na nohou, tu bdící,
tu mýlící se, nemýlící.
K stáru jsi starý muž.
37
Doslov
Kolmanova Balada z Českého ráje bude zapsána v naší poesii jako jeden z hrdinských zpěvů českého zápasu o svobodu v druhé světové válce. Balada, inspirovaná románem, jehož děj koncipoval a přesně i tvrdě načrtl život.
Po atentátu na Heydricha, kdy Němci vyplenili Lidice a Ležáky, kdy Hitlerovi pištci a bubeníci stáli před Leningradem, v té době dopadl strach na zmučenou duši českého člověka a často mizela i vůle podporovat odboj. Osvobozovací práce však přece neskončila. O jedné kapitole našeho národního odporu, o muži, jenž právě v „těch dobách poprav, lži a zmaru“ bojoval nejintensivněji, zpívá Jaroslav Kolman Cassius ve své hrdinské baladě. Čtenáře bude jistě zajímat reální podklad, jenž básníka vzrušil.
V srpnu roku 1942 přivedl odbojový pracovník deputátník Jan Šourek k chalupníkovi Koldovi do Českého ráje neznámého muže s havraními vlasy, knírem pod nosem a brýlemi na očích, jehož představil jako
39
přítele Jana. Jan hledal úkryt před gestapem, jež ho od roku 1941 bezvýsledně stihalo jako jednu z hlav domácího odboje. Chalupník Kolda přijal Jana s vlasteneckou odvahou a nevěděl ani, že se za tímto křestním jménem skrývá docent botaniky Karlova učení RNDr. Vladimír Krajina. Stačilo mu, že znal důležitost Janovy práce. Jednoho dne se objevili v okolí Koldovy chalupy slidiči, o nichž bylo jasno, že mají legitimaci gestapa. Opravdu. Zatkli nedávno jednoho z členů odboje, jenž Krajinu proti jeho vůli u Koldů navštívil, vyslýchali ho po gestapácku a sypajíce mu do otevřených ran pepř a sůl, dověděli se místo Krajinova pobytu, i když je týraný úmyslně neoznačil přesně. Krajina a jeho přítel legionář Malý, kterého Koldovi také skrývali, věděli, co by znamenalo padnout gestapu do rukou. A tak jednoho srpnového večera uprchli Krajina a Malý z Koldovy pohostinné chalupy. Za půl hodiny po jejich útěku gestapáci chalupu obsadili, když před tím zajistili Koldu v Turnově. Krajina s legionářem Malým utíkali do Konic u Turnova varovat deputátníka Šourka, předpokládajíce, že gestapo od Koldů půjde přímo k němu. Šourek nejen že varování neuposlechl, nýbrž se snažil Krajinu i Malého u sebe schovat. Odmítli a promočeni prudkým letním deštěm, utábořili se na dva dny a dvě noci v jeskyni v blízkém lese pod Valdštýnem. Paní Šourková jim denně nosila jídlo a potvrdila zprávu o Koldově zatčení. Z konických jeskyní vedla cesta Krajiny, jenž se musel s Malým rozloučit, aby zmátl stopy gestapa, do Kacanov, kam ho přivedl profesor
40
Karel Weiss. Ubytoval Krajinu ve svém bytě ve vile továrníka Čejky a představil ho jako svého švagra. V prvních dnech pobytu u profesora Weisse si Krajina, jehož krycí jméno Jan či Jeníček letělo v Českém ráji od úst k ústům jako jméno hrdiny, trochu odpočinul, chodil po lesích, učil znát své hostitele druhy hub a z přírody, pro níž žil jako vědec i učitel, čerpal sílu k dalšímu zápasu.
Jednoho dne po páté hodině ranní – bylo téměř ještě pološero – zaslechl Krajina podivný štěkot psů. Tu vrazila do jeho pokoje žena profesora Weisse, šeptajíc jediné slovo: gestapo. Krajina vyhlédl z okna a uviděl několik gestapáků s bílými páskami na rukávech a dva četníky v plné zbroji před vilou. První jeho myšlenka patřila sebevraždě. Sáhl po jedu. Profesor Weiss mu však duchapřítomně poradil k útěku. Nezbývá, než vzpomenout si tu na slova Puškinova: „Chvíle osudová odbila, drama vrcholí.“ Gestapáci vnikli do přízemí a v jejich opilých hlavách (probendili celou noc s děvkami v Turnově) byl jen jeden cíl. Dostat muže s havraními vlasy, živého nebo mrtvého. V přízemí vily bydlel domovník Studnička, nezasvěcený do celé historie, otec tříměsíčního dítěte, muž s havraními vlasy. Třeskla rána. Tragický omyl. Studnička zaplatil svou podobu s Vladimírem Krajinou životem. Krajina se však ještě před touto tragedií odhodlal k útěku. Obul staré bačkory, přehodil plášť, vzal do kapsy dokumenty a za přispění profesora Weisse, jenž nepomyslil na svůj vlastní osud, vyplížil se k východu, zatím co gestapáci
41
prohledávali přízemní pokoje. Oba muži si stiskli naposled ruce. Nikdy, nikdy Krajina nezapomene na Weissův pohled. Velká věc je přátelství chlapů, jimž jde v patách smrt. Krajina se rozhodl bojovat nejen o život svůj, nýbrž i o to, aby co nejdéle mohl prospívat věci odboje. Pustil se strmou zahradou, kde si propíchal ruce o ostnatý drát, dolů k lesu a s hrůzou si uvědomoval, že za sebou nechává jasnou stopu v ranní rose. Tu zaslechl zběsilou palbu z pistolí a samopalů, schoval se v křoví, pozoruje, jak opilí gestapáci prostřelují brázdu za brázdou. Podařilo se mu uniknout gestapu a po vysilujícím útěku se dostal k známému hospodáři do Sedmihorek. Úpěnlivě ho prosil o pořádné boty a trochu jídla. Hospodář zaváhal, obávaje se risika, protože slyšel o velkém zatýkání v celém okolí. Konečně Krajinovi vyhověl a opravdu mu dal kus chleba a pár starých bot. Ze Sedmihorek utíkal do Louček u Železného Brodu, do Veselé, kde znovu oklamal gestapo a... zde se končí Kolmanova Balada z Českého ráje, zde se však nekončí hrdinný zápas Vladimíra Krajiny.
Docent dr. Vladimír Krajina je jedním z těch, kteří se na domácí frontě proslavili a kteří bojovali z mravního rozhodnutí, vedeni jen národní vírou o svobodu Československa. Balada z Českého ráje je zpěvem nejen o hrdinovi, nýbrž i o prostém člověku Janovi, jenž svým zaměřením, životem i láskou představuje českou odvahu a vlasteneckého ducha.
Mirko Tůma
42
Jaroslav Kolman Cassius
BALADA Z ČESKÉHO RÁJE
Obálku a kresbu titulního listu navrhl Karel Vik
Vydal a vytiskl roku 1946 Melantrich v Praze
První vydání (I – 5.000). Cena brož. 40 Kčs
E: pk; 2005
[44]