Světlý oblak (1945)

Dvanáct zpěvů z temných let, Petr Křička

Diplomatická verze Ediční verze
KH
[1] Petr Křička – Světlý oblak
[3] Petr Křička Světlý oblak Dvanáct zpěvů z temných let
KVASNIČKA A HAMPL Praha 1945
[5]
ZPĚV PRVNÍ Němec kusý, uzlovatý. Taras Ševčenko
[7] Co to hučíš, Lepenice řeko, co to voláš, přes kameny běžíc? Na lup že si vyšla šajka zbojců, smečka vlků z lesů na Rudniku? Na pokojné že se vrhla stádo? – Nevyšla si na smečka vlků, Lepenice, řeko lehkověrná! Kárná vrazila to expedice za chmurného podzimního rána do bílého města Kragujevce. – Hladným vlkům s cesty, pobratime! Zle je, v horách setkáš-li se s nimi! Vlka horší, věř mi, pes je vzteklý. Ale horší, vzteklého psa horší, tygra-krvopijce ukrutnější, 9 přisámbohu, bratře, zlý je člověk... Člověk? – Ano. Snad. Vždyť po dvou chodí stvoření to kusé, uzlovaté, rozlícený tvor ten bohorovný. Nezná tygr, nezná slitování. Ale i ten starý pijan krve nevraždí, než aby ztišil břicho. Nasytí se, lehne si a tráví, aniž pyšně před světem se páví, osvěty že sije požehnání, řád a právo rytířsky že chrání, aniž kňučí, pocítí-li zuby – zloděj při loupeži dopadený – nevděkem že černým láje drzá dobrodiní splácí protektoru. Na hranatých lebkách tvrdou ocel, pod ocelí – slepé poslušenství, těla, nohy v mundurech a v botách, naloupených v českých magacínech, 10 naloupených ve skladištích polských, pod mundury v prsou srdce zhrublá službou zlu, leč plná nepokoje – a tím krutější, čím otročtěji poslouchají otrocká ta srdce –: tak se vplížil kárný pěší prapor s komandantem Zimmermannem v čele za chmurného podzimního rána do bílého města Kragujevce. K hostině tak, bázlivě i drze, hejno krkavců se slétá v mlze. Ze zobců jim lačná slina kane, v očích strach i chladná krutost plane. Počátkem to bylo listopadu, v roce slz a krve, tmy a hladu. V čase zlém, kdy světa toho kníže hloub jej vlekl, hloub a zkáze blíže. 11 ZPĚV DRUHÝ
Většího milování nad to žádný nemá, než aby duši svou položil za přátely své. Jan XV, 13.
[13] S ďáblem nelze vyrovnat se na půl. Podej prst – a stáhne celou ruku, drápkem uváz’ – chycen celý ptáček. S ďáblem nelze vyrovnat se na půl: buď ho biješ – anebo mu sloužíš. „Care Lazo, rode ušlechtilý, pro které chceš rozhodnout se carství? Pro nebeské rozhodneš se carství, nebo carství pozemské si zvolíš?“ Tak to psala svatá Matka Boží Lazarovi – caru před Kosovem. – Chvíle jsou, kdy v blesku zaplanutí tvář se zjeví národa či muže –: 15 „Tam se bije na život a na smrt soused, přítel, přepadený sketou. A my tygru máme napomáhat, by ho skokem s boku srazil k zemi? Raděj smrt než zradit nevinného, násilníku než se pokořiti, živoření vykoupit si hanbou. – Pozemské – to maličké je carství, nebeské – to na věky je věkův. Čeho, duše, čehože se bojíš? Malé ztratíš, s velikým se spojíš. Lazo svatý! Care – gospodare, otče náš! I ty tam na Kosovu pro nebeské rozhodl ses carství.“ Poctivé a svaté vše to bylo, před Boha s tím předstoupiti možno: „Věčná, Pane, budiž Tobě chvála! Žehnej svému junáckému lidu! 16 Jeho duše – holubice bílá, jeho srdce – studánka je čistá. Pro nebeské rozhodl se carství, pro čest, věrnost, kříž a odříkání, jho to rozkošné a břímě lehké. Ze studánky srdce napila se duše jeho – křídla rozepíná k jasným nivám carství nebeského.“ Chvíle jsou, kdy blesku plápol siný osvítí tvář národa či muže –: „Velká jména dali jste prý světu, národové moudří, opatrní! Tento národ, neveliký počtem, velký srdcem, dal však světu příklad. Cti dal příklad světu bezectnému, statečnosti příklad poražencům, věrnosti dal příklad světu zrádců, příklad lásky světu chladných sobců. Většího pak není milování, nežli dáti život za přítele.“ – 17 Od jara již řádí Švába v zemi, pálí, loupí, mučí, střílí, věší. Začalo to v Bělehradě našem přepadením bezbranného města. Snadno hráz pak prolomena slabá – odpor vojska nakvap sehnaného – a již vrahů zdivočelé vlny s čtyř stran světa do země se valí. Znovu vlast mou, hrdin roditelku, matku žalnou, na kříž přibíjejí – úzkou, strmou bylť si stezku zvolil na osudném rozcestí lid její. Branou těsnou vchází: pro nebeské, alleluja! rozhodlť se carství. Vznešené a svaté vše to bylo. Před Boha s tím předstoupit je milo. 18 ZPĚV TŘETÍ
[19] Zvony zvoní v chladném jitřním vzduchu, oslepivě svítí v jarním slunci bílé stuhy Dunaje a Sávy. Mladý duben – zářivé je jitro. – Zvoní zvony nad městem i krajem, rozlévá se, vlní hlahol zbožný do roviny na sever i západ, bije k horám na východ a k jihu. Klidně tepe život v žilách města, procitlo již, posíleno spánkem: hřmotí tramway, píská vlak a supá, hlahol zvonů ve výši se vlní, dole chrámy pozvolna lid plní – mladý duben, zářivé je jitro, svátky lásky – velkonoce světlé. – 21 Od severu černé mračno letí, zlostné hejno supů-mrchožroutů. Ach, to není hejno dravých ptáků – hosté jsou to horší supů žravých. – Jak to vzkázala ta rája srbská? „Raděj smrt než zradit nevinného, nežli šíji sehnout před Zlosynem, živoření vykoupit si hanbou?“ – Vztekem šíle, mstí se lhář a zrádce věrnému a pravdivému lidu. Tak, jak umí: zbaběle i krutě. – Stroje řvou a pumy vybuchují, jako z písku budovy se hroutí, vyjí sirény a křičí lidé, zaštěkala smečka kulometů. Bělehrade, město naše milé! Ještě před chvílí pln mladé síly, teď tu v krvi ležíš, orle bílý! – 22 Zanechali v rozvalinách žalných řady svědků svého přičinění zákeřní ti hosté ze severu, pracovníci důkladní i rychlí. Tisíc krve svědků ve Varšavě, tisíce jich leží v Rotterdamě, tisíce i v našem Bělehradě. Tiše leží, hlasitě však svědčí: Práce řádná – risiko pak žádné! Systém známý: Bruno Mussolini. Ryze německé však provedení, velkorysé, důkladné a řízné. V srdci mstivou zlost a hloupou pýchu, sijí smrt a hrůzu v boží líchu. Daleko mé staré oči vidí. Šílenci! Co zasil kdo, to sklidí. Sijí zkázu v plamenech a kouři, sijí vítr – strašnou sklidí bouři. – 23 To však je už dávno, pobratime! Od jara již vládne Švába v zemi, v přemožené zemi hospodaří: pálí, loupí, mučí, střílí, věší. Od jara již tygr ochraňuje... Divíš se, že v celé zemi vře to, že jak v kotli přehřátém to kypí? Temně hučí kotel, zachvívá se. Časem z něho prudce pára sykne. Časem v zemi hluše výstřel vzkřikne. 24 ZPĚV ČTVRTÝ
[25] Třeskl výstřel také v Kragujevci, v bílém Kragujevci za Rudnikem. Zabila tam puma dvacet Němců, deset Němců puma poranila. Přišlo vojsko ztrestat rebelii. Plavý major chodí po čaršiji, zakaboněn ssaje cigaretu. Dobrého nic nevěští ty oči, studené a tvrdé jak dva nože. Okamžitě velel pozatýkat všecky muže v městě, staré, mladé, se starostou Markovićem v čele, – Staré oči, proklety mi buďte! Kéž jste slepé byly, neviděly, 27 po hloučcích jak vojáci je vodí, spoutané je vodí do konaku: dělníky i drobné živnostníky, kupce, krejčí, ševce, zámečníky, zemědělce, kněze, úředníky, Vuka mezi nimi Markoviće. – Zle je těm, kdo prchli do Rudniku. Sněhem v horách o hladu se tlouci! A jak těm je, lapit kdo se dali, na nevinu svou se spolehnuvše? Špatně znali Švábu Zimmermanna! Vzteklého psa horší, pobratime, přisámbohu horší zlý je člověk... Člověk? – Ano. Snad. Vždyť po dvou chodí stvoření to kusé, uzlovaté, rozlícený tvor ten bohorovný. – Zab ho, Bože, Švábu prokletého! Síly popřej Markovići starci, síly i všem jeho druhům dobrým! Junácké jim – vdoví nedej srdce! 28 „Rukojmí je málo!“ křičí major. Chvílí tou vlak vjíždí do nádraží. „Zatknout všecky mužské cestující!“ Do vězení vojáci je ženou. „Nepostačí. – Více, ještě více!“ znovu sípe major plavovlasý. „Přiberte k nim žáky gymnasia!“ – Kárný prapor k dílu má se ruče. Z temných lesů vyletěl pták lačný. Nad Rudnikem havran křídly tluče. V mlhách zmírá podzimní den mračný. – „Nebudou-li do určené lhůty odhaleni srbští útočníci, tvrdý budu vybírati harač: za každého zabitého Němce odstřeliti rozkáži sto Srbů, za každého Němce raněného padesát jich popraviti velím.“ 29 Plakáty tak hlásí na nárožích, Zimmermannem podepsaný rozkaz. Zab ho, Bože, skol ho, vlka zlého, stáda Tvého zhoubce prokletého! Za Moravou rudé slunce vstává. Nad Rudnikem havran křídly mává. Křídly mává, k východu se dívá. Nedobrých on zvěstí poslem bývá. Ze zobce mu lačné sliny kanou. Oči jak dva žhavé uhly planou. 30 ZPĚV PÁTÝ
[31] Nevypátral do určené lhůty útočníků srbských plavý major. Za každého zabitého Němce odstřeliti rozkázal sto Srbů, za každého Němce raněného padesát jich popraviti velí z rukojmí, jež schytal v Kragujevci. Po padesáti je odvádějí modroocí synci rusých matek, po padesáti je zabíjejí rusí otci dětí modrookých. Modré oči! Pro Vůdce a Říši! Miřte dobře! Nechybte se cíle! – – V ticho města, mrtvé, nepohnuté, z konaku zní rachocení duté. 33 Na zemi jam černých řada zeje, v nebesích se bílý oblak chvěje. Znovu oči modré, znovu míří, znovu salvy duní, buben víří. Na zemi jam černých řada zeje, v nebesích se bílý oblak chvěje. Odkud přišel, poutník zamyšlený? Jeho šat jak padlý sníh se skvěje. A když bylo takto povražděno na dva tisíce a pět set mužů, majorovi hlásí šikovatel, rozkazu že učiněno zadost, za každého zabitého Němce zastřeleno že už je sto Srbů, za každého Němce raněného padesát že už jich odstřelili. 34 „Střílet! Ještě střílet!“ syčí major. Syčí, sípe jako zmije zlostná. Oči se mu vztekem zakalily jako chladem dýky ocel siná, strašné oči vlka hladového. Popravčí dal vystřídati četu, novou zapaluje cigaretu. Dále vraždí lidi beze zbraně modroocí synci rusých matek, znovu lící, znovu míří na ně rusí otci dětí modrookých. Pro Vůdce a Říši, oči modré! Miřte dobře! Nechybte se cíle! A ty, Blaschke, o domově píseň zahraješ jim po skončeném díle. Po padesáti je odváděli, učitele, kněze, úředníky, 35 po padesáti je zabíjeli, řemeslníky a živnostníky, rolníky a kupce, jak jsou sami, jinochy a muže, bílé starce, i ty děti, chlapce-gymnasisty. I vás, chlapci, bazalky vy vonné, uvadnuvší, než jste mohly rozkvést! I vás, chlapci, topoly vy mladé, topoly vy štíhlé, zkřehlé mrazem, dřív než jste se mohly zazelenat! Jámu širokou si vykopali, objali se, za ruce se vzali, do studené jámy napadali, muži, starci, chlapci z Kragujevce. – Přehnalo se mračno smršti děsné přes ty naše milé sady plesné. 36 Tiše podle druha druh teď leží staré kmeny, ratolesti svěží. Bílá hlava Markoviće Vuka na rameni útlém svého vnuka. Neroste vám u hlav keřík růží pro potěchu poutníkových očí, u nohou vám nehovoří pramen, znaveného nenapojí chodce, syré jsou ty vaše nové dvorce, těsné, tmavé, bez oken a dveří. Zesinaly konaku zdi bílé, na to temné zírajíce dílo. A jak rostla řada hrobů černých, rostl v nebesích i oblak bílý. Roste, roste bělostný ten oblak, světlý, dítěte jak duše čistá. 37 Odkud přišel, poutník zamyšlený? A kam zas již odplouti se chystá? Poznovu den podzimní se smráká. Nad konakem havran divě kráká. Ze zobce mu vzteklé sliny kanou, oči jak dva žhavé uhly planou. Jeho pařáty jsou zkrváceny. Jeho zobák pln je rudé pěny. Rozběhly se hvězdy nebes bání oveček jak stádo rosnou plání. Černá země, nebuď živým strašna! Černá země, nebuď mrtvým těžka! Černý ptáku, neruš klidu spících! V tiché zemi nech je tiše spáti! Mlčí v městě paláce i chatky. Poklekly v nich dcery, ženy, matky. 38 Na šest tisíc prý jich povraždili za jeden den krátký v listopadu, černý pátek v Kragujevci bílém. Mužů, otců, synů z Kragujevce. – Na šest tisíc kusů srbské sběři. Major Zimmermann jde na večeři. 39 ZPĚV ŠESTÝ
I národové mají svou odpovědnost jako jednotlivci. Ernest Renan Strašný to obličej! Goethe
[41] Lidské, přelidské je chybovati a Ty odpouštět nás učils, Pane! Ale viny jsou, jichž netrestati samo těžkým přečinem se stane. Který národ zpustl tak, že mstil se na stařenkách-matkách bojovníků, v čestném boji hájících své vlasti? – Choulily se k sobě, pobratime, choulily se do vlňáčků vetchých, chudé ženy z chudé vysočiny. Před četnickou stanicí se chechtá fešný gestapák a řívá na ně. Seděly tam v policejním autu, prací ztvrdlé ruce spjavše v klíně, mlčky, vážně zírajíce v dálku, 43 jako by v ní viděly své syny, žehnaly jim v jejich svatém boji. Kdo s vás, Němci, tuto hanbu smyje? – Zrakem přísným, k smrti smutným zrakem zneuctěné hledí na vás lidství: Kolik dětských zprznili jste duší? Kolik sirotků jste oloupili? Kolik matek zoufalo si pro vás? Skutky lásky trestali jste smrtí, pomoc dětem popravených otců... Jedno, prosím, abys nezapomněl: Do ciziny unikl muž čestný, by tam sloužil znásilněné vlasti. Ze msty jste mu ženu umučili, dcerušku pak, dítě, kvítek bílý, do hampejzu dali pro vojáky. Nepřežil jí zešílevší otec. – 44 Lide, z něhož vyšel Kant a Goethe, nesnesls přec tupě, ve tvém jménu aby takto zhanoben byl člověk!? Pluky stavěls, abys proti lháři bránil pravdu, proti otrokáři svobodu svou, čest svou a své jméno proti chámu, jenž je smýká blátem? Ne? – Tys mlčel k potupě tak těžké? – Nejen mlčels, vše to trpně snášel: tys mu tleskal jak dav zpitých bláznů. Jeho vtipům, pochlebenstvím hrubým, kouskům banditským a věrolomstvu, tys ho zbožnil, Vůdcem si ho zvolil, dobrodruha, řvouna odporného, vraha, krví bratří zbroceného, ve stádech zaň chodils umírati, za karabáč jeho zkrvavený. Lide, z něhož vyšel Kant a Herder – s těly žen a dětí umučených 45 hluboko své lidské důstojenství zakopals tam v dolech oswiecimských! Tvoje tvář to, obličej ten strašný, šklebící se do plápolu blesků? – Bez počtu je našich provinění, bez konce je láska Tvá a milost. Ale jsou i viny, kterým není, nesmí, nemůže být odpuštění. 46 ZPĚV SEDMÝ
Chorvátů modré moře, Slovinska bílé sněhy, Srbů dějiny rudé...
[47] Na svém trůnu sedí Matka Boží, cherubové kol ní, serafíni, nebes dvorstvo, světice a světci, andělů i archandělů pluky. Takto mluví sladká Máti Boží k andělů svých vojskům běloskvoucím: „Rozepněte křídla, andělové, labutí svá hbitá křídla bílá, rozleťte se k modrým horám srbským: na Kopaonik, Javor, Plačkovici, na Jastrebac, Rudnik, na Jelici, na Kosovo rovné, Ovče polje, na divokou na Šar na planinu, k Šumadije doubravinám starým! 49 Rozleťte se k Dunaji a Sávě, k Dunaji a Sávě hojnovodé, rozleťte se k Vardaru a Drině, k Vardaru a Drině vlnovité, k snivé Bosny dřímajícím lesům, k Uně-řece, studené té vodě! Černý smutek lehl na Srbiji, mrazivým ji stínem pokryl celou. Zalétly k nám holubice bílé, zvěstovaly novinu tu žalnou. Nebyly to holubice bílé, byl to světlý oblak čistých duší. Přiletěly, tiše zakroužily, zakroužily, takto promluvily: ‚Nekvílí to čejka nad močálem, nenaříká kukavice siná, nevyjí to šeří vlci v poli – to tam dívky, to tam ženy pláčou, žalují a stříhají si vlasy, 50 žalují a těžké slzy roní pro své mrtvé otce, muže, syny.‘ Takto zpíval světlý onen oblak, takto zpíval, poutník zamyšlený. Nedozpíval, rozeštkal se tiše. Rozepněte křídla, andělové, labutí svá hbitá křídla bílá, rozleťte se do mé srbské země, posbírejte krůpěje ty třpytné, skryté slzy dcer i vdov i matek, matek nových Srbstva mučedníků!“ Rozepjali křídla andělové, labutí svá hbitá křídla bílá, rozlétli se na planiny skalné, do údolí běhutých řek šumných: od Bregova na Timoku zlatém po Bojanu mlžnou, křivolakou, od Bitolje bílé za horami po Dunaj, tu širou vodu chladnou, prolétali srbskou zemi svatou. 51 Kmitala se jejich křídla bílá a nám zdálo se, že s oblak zimních třpytné vločky sněhové se sypou. Celou zemi srbskou prolétali, prolétali, slzy posbírali, žalné slzy dcer i vdov i matek, matek světlých Srbstva mučedníků. Ale jaké divy se to dějí! Milý Bože! Vždyť to nejsou slzy! Vždyť to nejsou slzy, Bože milý! Nastojte! Toť krystaly jsou vzácné! Každá slza dceřina – toť démant, zářný démant, zásvit něhy čisté. Každá slza vdovina – toť rubín, planoucí to krůpěj rudé krve. Každá slza matčina – toť safír, slza lásky, hluboké jak moře. Kdo to sáhl v harfy struny zlaté? Královna to nebes promluvila: 52 „Navlecte mi krystaly ty jasné na hedvábné nitě, andělové! Utkejte z nich prapor trojbarevný, utkejte z nich milou Trobojnici! Z věčnosti se dívá do věčnosti nevystihlá moudrost světů Pána. Možnost volit mezi zlem i ctností člověku i národům je dána: rozhodnout se, komu hodláš sloužit, kterého si z obou carství žádáš – ale pak i to tvé srdce toužit bude tam, kde poklad svůj si skládáš. Zlomit moc, jíž vládne škůdce zlostný, vůlí Páně svatou dosud není. Ale jak ty slzy v krystal skvostný, tak se oběť v slávy věnec mění. 53 Na kříž tvá že vlast je vbita hřeby? Roste, roste její poklad v nebi. Čeho, duše, čehože se bojíš? Malé ztratíš, s velikým se spojíš. Hle, jak září nad šperky a zlato slzy těch, kdož v srdci poklad mají! Ale nemajícím bude vzato, i co navždy mít se domnívají. K dílu, světice, již k dílu hbitě! Prve hvězdné plameny než zhasnou, navlecte mi na hedvábné nitě srdcí ctných a dobrých rosu jasnou! Utkejte pak z krůpějí těch skvělých Trobojnici modro-bělo-rudou, zástavu tu drahou rodů celých, všech, kdo byli, jsou i kteří budou. 54 Vztyčte zářivou tu rouchu jemnou na vysoké hoře, andělové! Před praporem trpitelů se mnou poklekněte, země národové!“ 55 ZPĚV OSMÝ
Ochránce – okrádce. Jan Amos Komenský
[57] Attila a Džingischán? – Toť k smíchu! Nájezdníci krutí, biče boží. Ale chladní mučitelé-vědci? – Kasař, gangster, lupič na silnici? – Má své risiko a přijímá je. Ale chám, ten za zákon se schová, chám i zdůvodnit si dá svůj zločin tou svou vědou, děvkou beze studu. Nebe věčné! Věří tvor ten nízký, hnusný potkan, zvíře zrzle hnědé, zabíjet a loupit že má právo ve jménu své vyšší, panské rasy... Krasavice v mysliveckých šatech, klouče s dýkou, bába s hakenkrajcem, student v bílých punčochách, pán vážný – 59 v nakradeném chodí, nestydí se, v uloupeném bydlí, nestydí se. Berou živým, berou povražděným: prádlo – jako selské usedlosti, banky – jako dětské pokladničky, kde co, ochráncové samozvaní, kradou národu, jejž zavšivili: jeho dějiny a ideály, školy, jazyk, světce, mučedníky, jeho krev i půdu, čest i duši, všecko, ochráncové povedení, kradou národu, jejž zasvrabili: jeho zemi, jeho rodnou hlínu, v jejímž kvítí matičky dech voní, do níž jako do mámina klínu stulíš se, až položí tě do ní, kolébku tvou i tvůj hrob, tu zemi, zemi krásnou, zemi milovanou, svatou zemi, v dědictví ti danou, 60 domov tvůj, jen jeden mezi všemi, onu zem, kde noha poutníkova odpočine, když se připozdívá, poslední, co ze všeho ti zbývá, domov tvůj, ó srdce bez domova, domov tvůj, tvůj svatý, tichý domov – jejich Lebensraum... Co nelze ukrást, aspoň zprzní, aspoň zaneřádí nestoudná ta chasa čisté rasy velkozlodějů a nadčlověků: Hákový kříž vlaje s Akropole! Hákový kříž na Olympu vztyčen! Hákový kříž vlaje na Elbrusu! Nadlidé? Snad. Nikoli však lidé. Žid jim páchne. Povražděných židů peřiny však nepáchnou už tolik. V uloupených spí a nestydí se. Styděti se vůbec neumějí. Celý svět se tedy stydí za ně. 61 Ale všeho nesnesitelnější, všeho strašnější a odpornější lež je smradlavá, jež z úst vám chlípe, obráncové Čech a Stalingradu, Evropy a její vzdělanosti, hnis, jenž z tlamy snětivé vám kape, rytíři všech slabých, utištěných, hnědé bahno lži, v němž zalknete se, sousedé všech mírumilovnější, slovu věrnější a poctivější! Podlá lež, ó plémě ušlechtilců, hňupská lež, ó filosofů plémě! Z otce ďábla jste a otce svého žádosti a skutky chcete činit. Vražedlník bylť on od počátku, v pravdě nestál, neb v něm pravdy není. Když lež mluví, ze svého tu mluví, neboť lhář je, lhář a lži je otec. Prolhanci! Co zasil kdo, to sklidí. Svět se za vás krví rdí a stydí. 62 Do svých vlastních lhář se chytil sítí. Jako moru se vás lidé štítí. Rode lhářů, zlodějů a katů, rode zlých a trapných pomatenců, rode kusý, rode uzlovatý –: „Anathéma!“ hučí vlna s vlnou. „Anathéma!“ zem i nebe klnou. Hermanne Hesse, básníku, jehož jsem ctil a si vážil, Oskare Wöhrle, básníku, kterého měl jsem tak rád, stín malého chlapce stanul mezi mým srdcem a vámi, dívá se na mne, zůstává stát. „Vladimír říká, že nebude zvedat již k pozdravu ruku,“ bzučí to v třídě jak v úle, je vzrušen školáčků svět. „Protože Němci mi tatínka sťali,“ dí vyslýchán chlapec, jasně a zpříma, ač chví se, je vzlykotu blízek a bled. Vládíčku, mučedníčku, vlast celá nad tebou pláče, nad tebou, české ty dítě, zmučenou líbe ti tvář. 63 Vládíčku, dušinko krásná, tvůj tatínek s nebe se dívá, vidí tě, srdce mu zpívá, v očích má slzy a zář. Hermanne Hesse, básníku, jehož jsem ctil a si vážil, Oskare Wöhrle, básníku, kterého měl jsem tak rád, stín malého hrdiny stanul mezi mým srdcem a vámi, stín tichý zůstal tam stát. 64 ZPĚV DEVÁTÝ
A kdo se loupeže té, volající vzhůru, dopustil? Kdo zhanobil v jednom národu lidstvo celé? Jan Kollár Chce vina každá trestu svému. Goethe
[65] Co však s tebou, plavý kanibale, Zimmermanne, aby Bůh tě ubil! Co však s tebou, vlkodlaku bledý? Na hrdlo jsem zavěsil ti žernov, pohrouzil tě do hlubiny mořské – moře s hněvem vyvrhlo tě zpátky. – – Temná noci, plna jsi ty stínů, srdce moje, plno jsi mi blínu! Zaplápolal oheň osamělý. Poznávám vás, ponuré vy stíny! Gero posupný i Albrecht Medvěd, hordy křižáků, houf Lomikarů – co tu zášti k nám, co naší krve! 67 Dlouho jste nám lebky rozbíjeli, Mommsenové – od úsvitu dějin k Heydrichovi, příšeře té truchlé, od zrádného Labe k Volze věrné, od Strumice k Baltu pěnám hltným hubili nás železem i ohněm. Co tu zášti k nám, co naší krve! Nocí věků, mlhou budoucnosti kam se prodírá ten potok rudý? Temná noci, plna jsi ty stínů, srdce moje, plno jsi mi blínu! Dnem i nocí bije příboj mračný v břehy naše, rve je, láme, drtí. Jeho jícen, bezedný a lačný, čeká, číhá, kdy nás všecky zhltí. Kde jste, milé, bratrské vy rody, zmlklé naše haluze a kmeny? 68 Dávno zavřely se dravé vody nad vašimi smrtelnými steny. Běsní příboj, vzpíná se a ryčí, skáče, doráží jak smečka šelem. Útes poslední se z moře tyčí, vzteku vln se staví hrdým čelem... Temná noci, plna jsi ty stínů, srdce moje, plno jsi mi blínu! Po věky to jedno je a totéž: Stejná neschopnost ctít cizí duši, i v ní vidět vzácné dílo boží, stejná neschopnost ctít právo druhých, úctu míti ke svobodě každé, bratrem býti mezi bratry-lidmi. Temná noci, plna jsi ty stínů! Srdce moje, plnější jsi blínu! 69 Hudou, hudou gusle javorové. Nasloucháš jim, pokolení nové? Po věky to jedno je a totéž. Pověz, bratře, rode spravedlivý: Zločinu to dědictví je kleté, nesmytého, neusmířeného, který bolestné a hněvné slzy před sto lety vyrval básníkovi? Běda tobě, plémě odrodilců! Ale třikrát proklet buď, kdo Matce děti zloupiv, zmrzačil jim duše! Samy mstí se proti Duchu hříchy. Na věky jim není odpuštění. Hudou, hudou gusle javorové. Nasloucháš jim, pokolení nové? Po věky to jedno je a totéž. A jak prostičké, jak jednoduché! 70 Poštvat stačí bratra proti bratru, hejla pak už vždycky snadno najdeš – ješitu dost neukojeného, uražence, který nezapomněl – ochotně jenž sedne na vějičku, ba i sám si na krk vsune smyčku, jen když ví, že tím i bratra zhubí. Kdysi Tugomír, dnes Andrej Hlinka, sváru rozsevač, kněz nepokoje, s býlím, vzešlým ze semen, jež zasil, s Tuky, Tiszy, Machy bídáckými. A zas jako tehdy dvorec vrahův dlouho otřásá se smíchem děsným, plným zášti, plným pohrdání, triumfálním smíchem Geronovým. Hudou, hudou gusle javorové. Nasloucháš jim, pokolení nové? Po věky to jedno je a totéž. Kolik ještě, světa národové, 71 obětovat chcete pokolení janičárů pychu loupežnému? Neztiší se vychýlené váhy, pokutou leč vyváží se vina? Po věky to jedno je a totéž, po věky tak bylo, jest a bude. Ani jednomu z nich nevěř, dítě! Zlý či dobrý – je nám nebezpečím. Každého se varuj, sic ti vkrátce v domě vlastním chytře vlezlý soused těžký ovine kol hrdla řetěz. Hlouběji než v desky mramorové vryj to v paměť, pokolení nové! Dohasíná oheň. Hvězdy blednou. Krkavců jak hejno vyplašené za stínem stín prchá vrávoravý. 72 Poslední z nich mizí v mlze teskné. Zjev to strašný. – Tys to, Zimmermanne? Tvoje pařáty jsou zkrváceny, tvoje ústa plna rudé pěny. Ze zobce ti vzteklé sliny kanou, oči jak dva žhavé uhly planou. „Kragujevac!“ krákáš, „Kragujevac!“ – Nikdy už se nevrať, hoste děsný, nikdy již! Tam ve své říši chmurné zůstaň s druhy svými, v síni stínů, plné krve, jak ji zbájil národ počtem velký, srdcem zakrsalý. Pro pozemské rozhodl se carství? Jarmo těžké rozhodl se vléci. Satanem dal osedlat se pýchy? Kam až klesl pod břemenem hrozným! Gusle štíhlé, gusle javorové, jinou již nám zanotujte píseň! 73 O nich je i zpívat srdci těžko, jejich zlosti, jejich pýše směšné. Písni má! Již ze rmutného sídla k čistým výším lehká rozpni křídla! Zle se půjde chodci zbloudilému. Vina každá chce však trestu svému. 74 ZPĚV DESÁTÝ
[75] „Co to září v dálce na západě? Chvílí světlem zableskne to bílým, prudkým tak, až oči přecházejí. Svítí to snad sněhy Durmitoru? – Co to hoří v dálce na západě? Chvílí ohněm zaplane to rudým, jak by krve valila se řeka. To tam slunce za Lovčen se sklání? – Co to jiskří v dálce na západě? Něžné modři milostný pás chvílí zavlní se, oči očaruje. Siné to snad moře chví se v dáli? Nepovíš mi, bělohrdlá vílo? Na jelenu postůj zlatorohém, postůj, vílo, pověz, posestrimo!“ 77 „Nesvítí to sněhy Durmitoru světlem bílým tak, až oči bolí. Neplane to ohněm krverudým za Lovčen se sklánějící slunce. Aniž jiskří za sedmerým horstvem azurný pás vlnivého moře. Sníh to býti, dávno by už roztál, rudé slunce za hory by zašlo, siné moře v parách by se skrylo. Slunko, moře, ani sníh to není, co tam jiskří, vlní se a mění. – Vzdouván volným, nepokorným větrem, to tam vlaje, dobrý bratře v Bohu, hrdý prapor modro-bělo-rudý, to tam září milá Trobojnice.“ ,,A ten prapor, posestrimo vílo, kdo jej utkal? Čí to vzácné dílo?“ „Z příkazu prý nebes Panovnice utkaly jej ruce světic božích 78 ze slz čistých žen a dívek srbských, ze skrytých slz dcer i vdov i matek, matek srbských, matek mučedníků. Ze slz jejich, samou nebes Paní proměněných v drahokamy vzácné, utkaly jej, pero ty mé orlí, andělů a světic božích ruce.“ „Kdo to pláče, bělohrdlá vílo? Kdo to štká? Ó, slyš ty zvuky žalné!“ „Od Kumanova-li vítr duje, hrdě vzletí prapor nad oblaky, v čistém nebi radostně se vlní. Zavane-li vánek od Kosova, prapor jak by pohrouzil se v dumu, jak by vroucnou modlitbu si šeptal. Zabouří-li bouře od Rudniku, pobratime, prstene můj zlatý, jak dešť hojný zašumí ty slzy, 79 zazmítá se, zaškubá se prapor, jak by štkala milá Trobojnice. Vítr divý lomcuje tak mořem, srdce mateřské tak puká hořem.“ „Slyšíš, vílo? Slyšíš, posestrimo? Kragujevac, vzlyká, Kragujevac!“ „To tam nad sněžnými horstev štíty k nebes výším šlehá, pobratime, hrdý prapor modro-bělo-rudý, to tam vlaje milá Trobojnice. Svatý Lazar u ní stráží stojí, kníže Laza, Srbů hlava zlatá, Lazar-car a jeho bohatýři: Miloš-vojvoda, Jug Bogdan-stařec, s ním, jak devět archandělů jasných, devět synů, devět Jugovičů: Božko s Gojkem, Bogdan, Miloš, Branko, Vojin, Marko, Veselin a Damjan. 80 Na dvanácti koních stráž ta jede, každý jezdec břitké třímá kopí, plápolající jak svíce bílá. V zlaté zbroji na mohutných prsou, na dvanácti brůnách světci jedou, na rameni po rarohu sivém, po boku jim dvanáct lvů jde lítých. Nad hlavou jim vlaje Trobojnice, bílé kol ní krouží holubice.“ 81 ZPĚV JEDENACTÝ
Kto za pravdu horí... Karol Kuzmány
[83] K výši šlehá plamen Trobojnice, bílé kol ní krouží holubice. A jak prapor vlá a štká a kvílí, junáku se zdá, že ptáci bílí píseň pějí, vroucnou píseň hudou o národu – pobratimství svatém všech, kdo byli, jsou i kteří budou, trojjediném, v sledu věků spjatém: „Dědův kosti trouchnivějí v hrobě, v kolébce sen hvězdný dříme robě; ty však miluj, bojuj, trp a služ, věren hrobům, kolébkám i sobě! Mrtví živým cestu ukazují, živí budoucím ji připravují. 85 Věren těm, kdo řetěz tajemný spolu s tebou kovali a kují, pro pravdu a pro lásku-li strádáš, poklad vzácný v nebesích si skládáš. Blažen, břemene kdo lehkého, rozkošného toho jha si žádáš! Čeho, duše, čehože se bojíš? Obětí-li srdce nenapojíš, bude vysýchat, až okorá. Málo ztrať a se mnohým se spojíš! Naše kosti trouchnivějí v hrobě, v kolébce sen života sní robě. Ty však bojuj, věren do smrti kolébkám i hrobům, nám i sobě!“ – K hvězdám šlehá plamen Trobojnice, bílé kol ní krouží holubice. 86 Tichou nocí prapor štká a kvílí, slzy šumí a ti ptáci bílí píseň pějí, vroucnou píseň hudou o národu – pobratimství svatém všech, kdo byli, jsou i kteří budou, trojjediném, ve věčnosti spjatém: mrtví živým cestu ukazují, živí budoucím ji připravují, všichni, jedni druhým, druhým jedni, stejně dlužní, stejně odpovědni. – Uviděl ten prapor junák dobrý, zaplakaly jeho jasné oči. Oblak slyšel zpívati a láskou zaplanulo jeho mužné srdce. Láskou, bolem, hněvem zahořelo, odhodláním velkým zkovovělo. Zaplál junák jako vatra živá, tvář mu hoří za horou jak slunce, oči jak dva temné drahokamy. 87 Skočil junák jako oheň živý, mávl junák šavlí plamenitou, svého vrance mezi oči líbá: „Budu z hladu černou zemi jísti, budu z žízně z listí rosu píti, ale rozbiju tvá pouta, Vlasti!“ Tak to slíbil na zástavu drahou před Bohem i před Lazarem světcem, před Lazarem, jeho bohatýry. Miloš-vojvoda, Jug Bogdan-stařec a s ním devět archandělů jasných, devět synů, devět Jugovičů, svědky byli přísahy té čisté. Tak to slíbil na zástavu svatou, tak mu Bůh a junácké dej štěstí! Šumí, šumí v noci ohvězděné Trobojnice Bohorodicina: „Neztiší se váhy vychýlené, pokutou leč vyváží se vina.“ 88 ZPĚV DVANÁCTÝ
Blaze každému, ktož na pravdě sende. Husitská Blazě tomu, ktož tam puójde v život věčný, v oheň jasný... Píseň k sv. Václavu
[89] V temné noci vzkřikl sokol sivý. Zachvěly se v horách plaché víly. V noci hluché vzkřikl jestřáb divý. Zachytly ten výkřik bílé víly. Větru hodily jej do náruče a ten do dálek s ním letí, huče: „Vzhůru!“ nad otčinou stenající, „vzhůru“, hučí, „vzhůru, sokolíci!“ Zanesl jej na planiny skalné, do údolí běhutých řek šumných, zalétl s ním do slavonských dědin, do Chorvatů lepé domoviny, do Slovinska sedmibolestného; rozletěl se do honosné Bosny, do Hercegoviny kamenité: 91 od Bregova na Timoku zlatém po Bojanu mlžnou, křivolakou, od Bitolje bílé za horami po Dunaj, tu širou vodu chladnou, rozletěl se srbskou zemí svatou, Dalmácií blankytnou a zlatou. „Budeš krsat, živořiti z mála, obětí-li srdce nenapojíš. Čeho, duše, čeho by ses bála? Malé ztrať a s velikým se spojíš!“ Vzkřikl junák dobrý, sokol sivý, tisíc junáků se probudilo. Vzkřikl junák dobrý, jestřáb divý, tisíc hrdin výkřik opáčilo, tisíc hrdin po zbrani se žene, deset, sto tisíc, už celý národ, jako hvězdy za měsícem jasným staří orli, sokolíci mladí za junákem do pluků se řadí. 92 Les jim otcem, skála rodnou matkou, handžár bratrem, puška sestrou sladkou. Celý národ po zbrani se žene, k vojně vstala hrdin domovina. Neztiší se váhy vychýlené, pokutou leč vyváží se vina. Pluky hrdin po zbrani se ženou, nad hlavou jim Trobojnice vlaje. Svatý prapor nocí ohvězděnou šumí, zpívá, v širé zpívá kraje: „Blažen ten, kdo cti a pravdě slouží, blažen ten, kdo pro ni trpí, strádá, po břemenu oběti kdo touží, rozkošného lásky jha si žádá. Třikrát blažen, na pravdě kdo sejde, za věrnost a čest kdo život složí. 93 Změněn v píseň, v srdce lidu vejde, v život věčný, v jasný oheň boží.“ – Pluky hrdin po zbrani se ženou, nad hlavou jim vlaje Trobojnice. Šumí, buchá nocí ohvězděnou, bílé kol ní hudou holubice: „Neumřel, kdo hřeby vyrval z rukou Matky Vlasti, na kříž rozepjaté. Neumřel, kdo, pohrdaje mukou, svobody svým bratřím dobyl zlaté. Ejhle, prapor cti Syn odevzdává rukou ztuhlou Matce přebolestné. Ejhle, velký národ z mrtvých vstává: Jugoslávstvo hrdinské a čestné.“ – Hoří prapor, šlehá nocí hvězdnou, jeho slzy šumí, duhou hrají, 94 a jak světlý oblak modrou bezdnou holubice bílé odlétají. Napili se věrní ptáci bílí ze studánky srdce lidu svého. Oslaveni mizejí tou chvílí v jasných nivách carství nebeského. 95 První náčrt básně v prosinci 1942. Báseň byla dokončena dne 26. II. 1944. Rukopis byl uložen v zemi na zahrádce paní Věry Teplicové v Praze XII. v Kolínské ulici č. 5. V prosinci vyzvedl jsem jej, abych v něm provedl menší opravy. Na své štěstí, neboť dům dostal dne 14. února 1945 zásah bomby a zřítil se. Rukopis byl pak znovu zakopán na zahrádce přítele básníka Josefa Macha na Hanspaulce v Praze, odkud byl vyzvednut dne 12. května 1945. „Ochránce-okrádce“ – slova z knihy Jana Amose Komenského „Orbis pictus“. – Ke zpěvu VIII.: Ve své pomatenosti psali nacisté skutečně o svém vojsku, lapeném ve Stalingradě, jako o obráncích Stalingradu!
[97] PETR KŘIČKA SVĚTLY OBLAK Dvanáct zpěvů z temných let
Jak je možno žíti ve světě, v němž tak příliš často vítězí zlo, a nepropadnouti při tom zoufalství, nezapochybovati o boží spravedlnosti – toť stále se vracející problém největších děl světové literatury. Tímto problémem se zabývá i báseň Petra Křičky, kterou dnes vkládáme do rukou čtenářstva. Líčí hrůzu zločinu, který Němci spáchali v srbském Kragujevci; vzpomíná však i nesčetných jiných jejich zločinů, napáchaných po tváři celé Evropy, ne v poslední řadě i v naší vlasti. A básník se ptá, je-li vůbec možno, aby svět byl očištěn od skvrny a paměti takového zla. Je možné odpuštění? Je možné zapomenutí a vykoupení? Je jisto, že nestačí zlomiti meč zlotřilcův, ochromiti jeho ruku; je nutno přivésti ho k poznání vlastní špatnosti, k tomu, aby se pokořil a „hymnus zapěl“. A k tomuto poznání lze ho dovésti jen tím, bude-li mu nastaveno křišťálové zrcadlo pravdy, čisté a bez kazu. Takové zrcadlo může mu však nastaviti jedině poctivá myšlenka a poctivé umění: umění, které je nejspolehlivějším zkušebním kamenem toho, co jest pravé a co pravé není. Tehdy je možné, tak doufá básník, že vrah, poznav hrůzu svého zločinu, odřekne se ďábla a jeho svodů; a sil a schopností, jež právě svou mohutností ho svedly k tomu, aby jich zle užíval k vládě nad těly a dušemi, bude nadále užívati s ostatními lidskými [99] bratry na tomto světě k výbojům šlechetným; a zapláče-li kdysi sám nad sebou a nad svými otci a vpadne svým, s počátku snad ještě neumělým a nejistým hlasem v hymnus veškerenstva – pak dojde i on vykoupení. Těmito větami chtěl jsem po svém vyjádřiti ethos velké básně Křičkovy. V něm spatřuji hlavní její záměr a poslání. Vyzdvihovati její přednosti estetické je snad zbytečno. Kdo zná jihoslovanské hrdinské zpěvy, jejich umělecký a ethický pathos a krásu, nemůže se nepodivovati, jak plně se básník vžil do jejich ducha a formy. Jugoslávci sami nejlépe poznají, jak hluboce cítí s jejich srdcem, jak živelně prožívá jejich utrpení i jejich mravní vzepjetí a hrdinský rozlet. A nám přináší poznání bratrského národa v jeho zoufalství, vítězoslávě i vznešenosti. A nadto více: staví nám před oči příklad, jejž tento národ, neveliký počtem, veliký však srdcem, dal světu. Dal mu jej, to pamatuj!, nejen k obdivování, ale i k následování. Báseň je zcela novým zjevem v autorově tvorbě. Je dílem objektivním, nikoli však abstraktním. Neboť i když básník vypráví o událostech, jež se přihodily jiným lidem a staly se v jiné zemi, vciťuje se v ně tak, jako kdyby on sám je byl prožil. Ba možno říci, že vše, co zde líčí a vypráví, skutečně prožil a protrpěl ve svém srdci. Volání londýnského rozhlasu ve výročí strašného dne: „Zimmermann! Zimmermann! Kragujevac! Kragujevac!“ bylo pouze konečným popudem, aby byla napsána báseň, která již dlouho před tím se rodila a rostla v jeho nitru, a aby vyslovil city a tužby, kterými žil po všechen ten hrozný čas: bolest ze zla a žízeň spravedlnosti. Vojt. Paulus
[100] OBSAH:
I. Co to hučíš, LupeniceLepenice řeko?7 II. S ďáblem nelze vyrovnat se na půl13 III. Zvony zvoní v chladném jitřním vzduchu19 IV. Třeskl výstřel také v Kragujevci25 V. Nevypátral do určené lhůty31 VI. Lidské, přelidské je chybovati41 VII. Na svém trůnu sedí Matka Boží47 VIII. Attila a Džingischán? – Toť k smíchu!57 IX. Co však s tebou, plavý kanibale?65 X. Co to září v dálce na západě?75 XI. K výši šlehá plamen Trobojnice83 XII. V temné noci vzkřikl sokol sivý89 Poznámka97 V. Paulus – Doslov99
[101] PETR KŘIČKA SVĚTLÝ OBLAK
Dvanáct zpěvů z temných let Obálka a grafická úprava Jaroslava Švába Nakladatelé Kvasnička a Hampl v Praze Vytiskla „Mladá Fronta“ v Praze 1945. Kmen
E: mk; 2006 [102]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Kvasnička, Arnošt; Hampl, Jaroslav; Mladá fronta; Kmen
(Petr Křička – Světlý oblak – Dvanáct zpěvů z temných let – Obálka a grafická úprava Jaroslava Švába – Nakladatelé Kvasnička a Hampl v Praze – Vytiskla “Mladá fronta” v Praze 1945. – Kmen – Cena Kčs 40,-)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 104