NAD HROBEM OTCOVÝM, v třetí výročí jeho úmrtí.
Tři léta již! Ó, jak to běží, že člověk ani netuší – a přec tak těžce stále leží ta krutá tíseň na duši. Tři léta již – ó, jak to letí, jak mraky v obzor daleký – a přec tak stále teskno je ti po tom, co zašlo na věky. Tři léta již – ó, jak to prchá – a čas prý mnoho vyváží! A přece žádná míru sprcha tu starou ránu nesvlaží. Tři léta již – ó, jak to mizí – ten osud všechno rozerval. Kdo přítel dřív – teď zcela cizí – a sny a touhy – vítr svál. Tři léta již – ó, jak to pádí – a sotva se to zjinačí – – Však vím, že měli jsme se rádi, a to mi v život dostačí! 17. března 1910.
7

MATCE.
Zas jarní slunce zasvitlo, kraj náhlou zčarován změnou: vše jakby ze sna procitlo, i ptáče již si vylítlo nad zemí probuzenou. Zas jaro! Jen tvých na skráních lpí stále závěj šedá. Ó, proč, když na hlavu padne sníh, proč ani v lásky paprscích se rozehřáti nedá?! 8

NALADĚNÍ.
Na dálném obzoru, tam kdesi za Troskami, v krvavých červáncích v sen zmírá slunce svit, dech noci srpnové již táhne zahradami – – A z nedalekých vil kdes klavír slyším znít. Sám v šeru naslouchám. To nápěv je tak známý a tak mne dojímá, že opouští mne klid – – Můj bože, proč se chvím, až slza vytryskla mi? Jak mohl nápěv ten mne tolik rozrušit? Odkud tu píseň znám?! Mně zdá se, jakby zněly v ní dávno minulých let prchlí dnové šťastní, a v mysli odnáším se v léta bývalá, v něž marno toužit zpět, když čas nás od nich dělí... Vzpomínám – – vzpomínám. A náhle se mi jasní: Tu píseň matka má mi v dětství zpívala... Sedmihorky, v srpnu 1908.
9

NA NAŠICH SCHODECH.
Tak chodím po nich denně čtyřikráte, když z domu jdu a když se domů vracím, a ve vzpomínkách při tom častokráte se do minulých časů v duchu ztrácím. Ach, kolikrát jsem běžel po těch schodech, zvěst radostnou když domů moh’ jsem nésti, já letěl výš, mně neznámý byl oddech pro jednu chvíli rodinného štěstí. A kolikrát jsem po nich kráčel v spěchu, po rodném krbu divou touhou hnaný, když domů spěl jsem sobě pro útěchu, byv jinde sklamán, znaven, utýraný. Však nejvíc vzpomínám si cesty jedné: Den březnový byl, zamžený a stmělý, za deštivého tehdy dopoledne kdy po nich dolů otce vynášeli... 10

PODZIMNÍ.
Zas přišla jeseň zádumčivá, svadlého listí plný klín, z mlh šera do kraje se dívá, na čele vínek z jeřabin. Po strništích a alejemi v dál vítr táhne, šelestí, jak vyprávěl by širé zemi pohádku zašlém o štěstí. A jeseň z klínu svého hází uvadlých listů tisíce, a u rybníka pode hrází pozvolna žloutnou metlice... Ó, jeseni! Tvé listí sváté nechť zahalí kraj daleký, i hrob, kde jedno srdce zlaté již usnulo mi na věky. Ó, jeseni! Ty listy tvoje kéž hrob ten měkce zavějí, by po skončení žití boje se dřímalo tam lehčeji! A slunce... Ne! To z mračen davu jen ještě chvíli zářit nech, ať ujistí mne, na mou hlavu že podzim ještě neuleh’! 11

Z LETNÍHO BYTU.
Noc minula. Do okna zastřeného ranního slunce dral se první svit. Jím probuzen, já povstal s lože svého a spěl jsem jitru okno otevřít. Však u okna jak maně k zemi hlédnu, u nohou svých tam cosi ležet zřím; níž shýbnu se – a vlašťovici zvednu nehybnou, schladlou, s očkem pohaslým. To ptáče večer dovnitř asi vlétlo, já, netuše to, okno zavřel pak, a časně ráno, sotva vzešlo světlo, as vyletět chtěl uvězněný pták,pták. Leč marny byly jeho snahy stálé zas prorazit si východ zavřený, a ubohé to siré ptáče malé tak zvolna utlouklo se o stěny... Pak uklízeli pokoj. Ptáče vzali a nesli ven. Já u okna jsem stál a zřel, jak ze sousedstva hošík malý se lítostivě nad ním rozplakal. 12 I vzdych’ jsem si: Když teď, mé dítě zlaté, nad mrtvým ptáčkem se ti kalí zrak, což zapláčeš, až uzříš jedenkráte, že nejsi v světě víc, než bludný pták. Že jako on, též k slunci budeš chtíti se výše vznésti z bídy, ze trudu, však jak ten pták v tom všedním živobytí rozbiješ křídla o zdi Osudu... 13

NA OLŠANECH.
Tak rád sem do těch Olšan chodívám a mám tak rád tu tvrdou jejich půdu: vždyť tolik v ní již pochováno mám a sám snad jednou též v ní ležet budu. Tak rád sem chodím, vše když kryje sníh a nikde ptáče neozve se z hnízda, a holých, zasněžených na větvích svou píseň smuteční jen vítr hvízdá. I na podzim tak rád tu někdy dlím, když červenavé listí napadalo na hroby chudým jako bohatým, by lehčeji se to tam všechněm spalo. A v létě též, když v město na pár chvil se časem vrátím z lůna hor a lesů, rád spěji sem, bych drahým vyřídil, že z milých míst jim vřelý pozdrav nesu. Však nejraděj’ sem chodím na jaře, kdy kvete hloh a šeřík těžce voní, kdy celá zem se noří do záře a každá snítka ptačí písní zvoní. Tu vše, co z prachu mrtvých rozkvétá, je plno jarní síly, rozohnění, že člověku tak prostým se to zdá zas věřiti a doufat ve vzkříšení... 14

POVZDECH.
To, milý bože, věru rád bych znal, jak se to asi na tom světě děje, že, nad čím někdo, dítě, zaplakal, muž, často později se tomu směje. A naopak zas věděl bych tak rád, čím je to, – otázka mi hlavou letí, – že zapláčeme si, a častokrát, nad čím jsme kdysi smávali se, děti! 15

V DUBNOVÉM DEŠTI.
Na holé stromoví a pole rozorané déšť zvolna dubnový jak tichá mlha kane. A úkoj, vlaživě jenž vyroní se z mračna, zem ssaje žíznivě, jsouc osvěžení lačna. I zprahlá duše má je rozoraným polem, je zryta, zbrázděna již hořkostí a bolem. Však marně táži se, zda doufat mohu ještě, že jednou svlaží se mhou tišivého deště... 16

PO LÉTECH.
Zas kaštany kvetou v aleji jak tehda, zas v polibku větve sklánějí jak tehda, zem celá zas chví se v naději jak tehda, a v ňadru je nějak lehčeji jak tehda. Ó, moci zas jednou tudy jít jak tehda! Ó, moci zas chvíli šťasten být jak tehda! Ó, moci tak s čistým srdcem snít jak tehda! Ó, moci zas v jaro víru mít jak tehda! 17

ILLUSE.
Obláčky malé, beránci vy bílí, jež denně nebem vítr honívá, ó, řekněte mi, proč v tak mnohé chvíli za vámi do dálek se zadívá náš zamyšlený, uslzený hled? – Snad proto, že se nevracíte zpět! Ó, illuse, jichž tisíc každodenně nám chladný vítr žití rozvívá, ó, rcete, proč tak často roztouženě za vámi v dálku zpět se zadívá náš zamyšlený, uslzený hled? – To proto, že se nevracíte zpět! 18

IMPROMPTU.
Vozí sena. Jejich vůní omámena, zemdlena a unavena hlava klesá na ramena. Vozí sena. Vše jak loni. Pod olšemi potok zvoní, a ta luka těžce voní, jak se slunce v západ kloní. Vše jak loni. Bílí voli loudavým svým krokem s polí jedou domů do stodoly. Nějak smutně. Co vás bolí, bílí voli? Netruchlete, že se svěřit nemůžete! Já zas nemám, – pomyslete, – komu řek bych, co mne hněte – netruchlete! 19

V ZASNĚŽENÉM KRAJI.
Zimní údol zasmušený, zamlklý a zamlžený, zavátý. Kdo by řek’, že kdysi šla tu mladá vesna v bílém šatu s poupaty? Kdo by řek’, že tady zkvetla kdysi láska čistá, světlá srdcí dvou, ale zima ve závějích pohřbila tu lásku jejich uvadlou. A teď jen ten vítr pádí skrze spustlá stromořadí přes vše dál, kvílí teskně, že se zdá mi, jak by kdos tam za horami zaplakal,zaplakal. Že sic vesna přijde zpátky a s ní květ a trilek sladký ptáčete, však ta láska pochovaná, zlobou lidskou rozervaná nezkvete... 20

NAD LESNÍ TŮNÍ.
Kde lesní šeř se stmívá pod stromy do stínů, tůň hluboká se skrývá pod listím leknínů. Tak tajně tmí se v šeru, kam sotva zbloudí svit, jen letních za večerů tam chodí laně pít... Jak v tůni té, v mé duši je mrtvo v noc i den, svit žádný nepřeruší ten chmurný její sen. A marně čekám v šeři a marně vzpínám dlaň – Zda přijde, až se sšeří, má vytoužená laň!? 21

NA NOČNÍ PROCHÁZCE.
Tak sami v temném stanuli jsme lese. Kol dřímá vše, ni lístek nepohne se, ni ptačí sten to ticho nevyruší. Ó, pij ten mír, ó, pij ho celou duší, ať jak ta noc vždy klidná je a tichá, ať jak ten les vždy vůní míru dýchá a čista jest jak měsíc, převysoko jenž shlíží k zemi jako rybí oko... Vrátenské lesy, máj 1910.
22

VĚČNÁ PRAVDA.
Je v českých horách údolí, tam stojí lípa stará – ta hledí v širé okolí a čeká příchod jara. Kmen její k zemi skloněn již a haluze jsou holé: vždyť zakusila roků tíž: dvě století stojí tam dole! A přišlo jaro, jako sen, a rázem vše se mění, svět celý v úsměv proměněn a nikde žalu není. Jen stará lípa vzdychla si, jak van jí korunou hárá: U koho věk se ohlásí, dech nevzkřísí ho jara! 23

RONDEAU ŠTĚDROVEČERNÍ.
Pod jmélí! Ó, políbení, dokud jsme tak nerušeni! Slyšte, zvony zazněly do kraje, jenž setmělý v hluboké se halí snění. Jakoby v tom hlaholení štěstí kol šlo v zamyšlení – pojďme pro ně, chcete-li, pod jmélí! Váháte? Ó, nač to chvění? Páže mé již v roztoužení v objetí vás sevřely... Marný odpor... Zardělí jdeme – vždyť to hříchem není – pod jmélí! 24

MEDITACE ŠTĚDROVEČERNÍ.
To štědrý večer byl – však ne, jak v básních bývá, kde zvony hlaholí, kraj zavát je a tich; to šerý večer byl, kdy v hustou mhu vše splývá, jež padá na město, kde bláto v ulicích. To večer nevlídný, kdy každý s touhou tíhne v kruh drahých duší svých, kde jásot, smích a ples; jsou pusta náměstí – jen tu a tam se mihne stín chodce, na cestě jenž opozdil se kdes. I já se opozdil a ku domovu chvatně postranní ulicí jsem s touhou v duši spěl, když v svitu luceren, jež plápolaly matně, jsem ženštin několik na rohu státi zřel. Ty ženy ubohé tak pozdní chodec vídá v ulicích setmělých vždy za večera stát: je osud přinutil, snad neštěstí, snad bída, za bídných grošů pár svá těla zaprodat. 25 V tom kalu velkých měst to zjev je všední, známý, a bez povšimnutí jdem dále kolem nich, však na ten štědrý den to přece pohne námi, jak zříme je tak stát, kdy všude ples a smích. V těch chvílích radosti, tak vlídných a tak klidných, kdy každý cítí mír tak svatý ve hrudi, jak může býti vám, vy nejbídnější z bídných, když lepší myšlenka se ve vás probudí? Když některá snad z vás se rozpomene zpátky na dětské svoje hry, na nevinnosti věk, snad mnohá znala z vás též otce, něhu matky, – ó, jak vám musí být za takých vzpomínek! – Těch teskných myšlenek spád hlavou se mi řítil, jak s oním večerem kol vás jsem rychle spěl. A tehdy poprvé jsem vaši bídu cítil, a tehdy poprvé jsem s vámi soustrast měl! 26

MOTIV.
Kam, ptáci, kam jste odletěli, zem bez vás jako zakletá! „Za moře let nás zaved’ smělý daleko do světa, a dřív se nevrátíme zpět, až z jara!“ Ó, písni má, kam’s odletěla, mně je tak smutno bez tebe! „Já za zpěvem jsem ptáků spěla vysoko do nebe, a s nimi se zas vrátím zpět až z jara!“ 27

V PARKU.
V parku to bylo a v jeseni: U cesty hoši dva malí, důvěrně k sobě schýleni, v tichounkém hovoru stáli. A já, jak šel jsem zamyšlen, slova jsem zaslechl tato: „Až budu veliký, počkej jen, ó, jak se těším už na to!“ Tak pravil ten jeden, a zrak mu vzplál, – jak touhou srdce mu buší! – však já se zastavil opodál a hořce se zamyslil v duši. Ó, hochu ty toužíš, až bouřlivá tě života ponese řeka, však nevíš, co pro tě ukrývá, a netušíš, co na tě čeká. Ty nevíš, jak svět tě pozdraví, až vepluješ do proudu žití, že první tvůj krok již ti otráví, dá trny, kde čekal jsi kvítí! 28 A mnohdy tvou duši poraní, a nejvíc v rodné tvé zemi, že často si zapláčeš v ústraní, sklamán a opuštěn všemi. – A zatím tak bájným vidinám teď otvíráš duši svou snící, a přec, že to všechno je pouhý klam, já, hochu, bych bál se ti říci. Jdu dál raděj’ tiše, – bych nerušil ni krokem ten sen tvůj tak sladký, – vždyť vím, až ti odletí za pár chvil, že nikdy se nevrátí zpátky! 29

UKOLÉBAVKA.
Spi jen, hochu milý, hle, již měsíc bílý na nebi tam svítí, jež je setmělé – dítě, dřímej sladce, jako ve pohádce, v snu se k tobě schýlí boží andělé. Andělové boží přijdou k tvému loži, každý v duši vdechne sen ti přesladký, ve snu zlato, květy, hrady, města, světy ku tvým nohám složí rytíř z pohádky. Anděl míru k tobě skloní křídla obě, dřímej nerušeně, než ti pominou snové v klínu matky, které marně zpátky volat budeš k sobě, až ti odplynou. 30 Až ti, drahé dítě, osud jednou lítě zlobu, zášť a hořkost v cestu nastele... Teď však dřímej sladce jako ve pohádce, dokud hýčkají tě boží andělé! 31

CO NAŠE ŠTĚSTÍ...
Co naše štěstí... Jabloňový květ, jenž sotva rozvit, ihned zase vadne, až sežloutlý a suchý naposled, jak vítr táhne, zvolna k zemi padne. Co naše štěstí... Slunce v jeseni, jež na obzoru dálném rudě skví se, však než se chvíle s chvílí zamění, již v neprostupné mraky zahalí se... Co naše štěstí... V městě první sníh, jenž napadá tak tiše přes noc na zem.zem, však z rána první chodci v ulicích jej pošlapou a v bláto změní rázem. Co naše štěstí... Píseň slavíka, jenž v šerém keři jasmínu se skrývá: jej vyrušíš – a v dál ti uniká, a písně té – již nikdy nedozpívá... 32

PŘI ZPRÁVĚ O SMRTI SVATOPLUKA ČECHA.
Tak zlehka stanul, tiše, nečekaně, ten anděl smrti tobě u hlavy, svou chladnou ruku na tvé vložil skráně, jež tolik snesly práce, únavy, a vlídně slíbal vrásky s tvého čela, svou bílou zastínil je perutí – a duše tvoje navždy odletěla tam někam výš do nebes klenutí. Do krajů nadhvězdných, do oněch světů, kde všechen mizí bol a všechen trud, se povznesla v svém lehkém, smírném letu, výš nade všechnu bídu zemských hrud, výš nade všechny strasti, nad vše žaly se vznesla volně, jak se vznáší pták, a zmizela jak bílý oblak v dáli, jejž marně stíhá uslzený zrak... Tys šel... Až jaro za dobu tak krátkou již ohlásí se květem na sněti a nad brázdami s písní svojí sladkou výš k slunci zase skřivan vyletí, 33 až první růže zkvetou na tvém hrobě a v jeden úsměv svět se promění, že v Čechách jaro jest, pak zdej se tobě, že jaro jest, zni tobě do snění. A po létech, až vskutku přijde jaro, až volně dýchat bude český kraj, až zmizí vše, co pochmurno a staro, až naše vlast nám promění se v ráj, až v hrobě uslyšíš, že dnové šťastní se lidu tvému přece zaskvějí – ó, vím, že úsměv líce tvoje zjasní, a spjaté ruce v snu se zachvějí...! 24. února 1908.
34

DO PAMÁTNÍKU.
Ne pro tu vaši krásu, jež mne jala, pro vlídný hled, jenž vryl se v srdce mi, však pro to vše, co duši mé jste dala, se modlím za vás, aby na zemi se vaše cesta povždy ubírala jen slunečnem a kvítím, růžemi, kde nikdy byste hořkost nepoznala, a jestli přec – ji plašte písněmi! A umění, s nímž spjala jste své žití, dejž osud, by vás povždy provázelo, neb ono, věřte, může vysušiti nám každou slzu, vyjasniti čelo, jen ono snad nás nikdy neoklamá, a jste-li s ním, pak nikdy nejste sama! 35

ÚRYVEK Z DOPISU.
Ať lidé pomluvou tě špiní jen a haní, přec nelze setříti jich zlobným jazykem tu záři čistoty, jež tká se kol tvých skrání, a jíž já věřím víc, než v světě lidem všem. Vždyť není možná přec, by ona vlídnost dětská, ta prostá srdečnost, již ve tvém oku zřím, když slunnou ulicí jdeš usměvavá všecka, to není možná přec, by bylo koketstvím! Leč, jestli přece jen je hořká pravda jistá, že jak ty ostatní jsi nízká, pravšední, mně aspoň zůstat chtěj tak bílá vždy a čistá a nenič illusi – snad moji poslední... 36

K NOVÉMU JITRU.
Než praskne ta struna, ó, chtějte mi přát jen ještě jedinou píseň, pak loutnu tu starou uložím spat, ať čas ji zničí a plíseň. Kdo tušit by moh’, jak rád jsem vždy hrál na struně té, mnohdy až všední, kdy nadějí novou a láskou jsem plál vždy vřeleji ode dne ke dni. Teď konec je všemu; již cítím to sám, já sklamal se přece v tak mnohém, a jediné ještě, což na rtu teď mám: Mladosti moje, buď s bohem! Mladosti moje! Zda říci to smím? Až hrdlo se úží mi bolem! Mladosti moje! Jak ve snu jen vím, že mladost má kdysi šla kolem. Však já jsem jí v náruč nezachyt, jak šla kol tak svěží a čistá. – Ó, proč jsem ji nechal jen v dálku jít, a v srdci svém nepřál jí místa?! 37 A teď – když mi cynický osud přál pít hořkosti číši až na dno, kdy illuse všechny mi život svál a v srdci mém prázdno a chladno,chladno. Kdy opuštěn všemi tak sám jsem a sám, bez otce, bez něhy matky, tě nadarmo volám, marně ždám: Má mladosti, vrať se mi zpátky! A přece mám víru v ňadru svém, že v srdce mé vrátíš se jednou, a nové zas lásky paprskem tu kůru v něm rozhřeješ lednou. Až dívčiny jedné snad bílá dlaň tak měkce spočine v mojí, a k hlavě mé schýlí se čistá skráň a ústa se v polibku spojí. Pak cele se ponořím v modrý jí zrak, z něhož mír děcka se dívá, a šťasten pak budu jak pod větví pták, jenž lépe než já, jistě zpívá! 38

NA PRVNÍ STRANU.
Když s novým jitrem slunce zaplane a vstává nad lesy i nad nivami, a na večer, než temno nastane, jak západ rudě hasne za horami, ať kamkoli se krok náš ubírá, – ó, cesty naše dobře jsou ti známy, – ať zář kol nás, ať tma se prostírá, ať za dobrými jdeme vidinami, či propast před námi se otvírá, jak stál jsi druhdy, velký, nad vodami, když poslední nám naděj’ umírá, ó, zůstaň, Pane, s námi! Ať křesťanským tě bohem jedni zvou, jenž přesvatý je prý a neomylný, ať rozumem, ať silou, myšlenkou, ať osudem, jenž prý je neodchylný, ať „zlato“, „bohatství“ máš jméno nést, ať „práce“, která královnou je dílny, přec jedno, velký Pane, jisto jest, – ať každičký z těch názvů tvých je mylný, – 42 že k tobě všichni zříme ze svých cest, ať na rodné své hroudě rolník pilný či dělník, jenž jen práci vzdává čest – všem v cestu záříš, silný! I já, ať sluncem kráčí noha má, ať bouřím spěje vstříc a mhám a šeřím, ať slza radosti mi v oku plá, ať v srdci tíž – rád všechno tobě svěřím, vše, po čem toužím, všechno, o čem sním: vždy otvírám ti cestu k srdce dveřím. Vždyť mluvíš ke mně květem májovým, ty mluvíš z pláně, skryté sněhu peřím, ať polem jdu, či lesem, tebe zřím, ať hbitým veslem tiché vody čeřím, že otcovsky bdíš nade mnou, to vím, že’s plný lásky, věřím! A pravda-li, že též byl’s člověkem, pak jistě víš, jak těžko jest se dráti v tom o kus chleba boji odvěkém, jak daleko jest pustinou se bráti pro jeden prostý, bílý dobra květ. A vím, kdo v žití uměl milovati a z celé duše uměl odpouštět, až jednou smrt dny lopotné mu skrátí a věčným spánkem zakalí mu hled, že nebudeš chyb jeho zazlívati, by, až mu zazpívají naposled, moh’ klidně v zemi spáti! 43

K NEZNÁMÉMU.
Ty, jenž jsi strážcem našich kroků, by nezbloudily na scestí, jenž, útěchu v svém vlídném oku, tam shlížíš někde ve vysoku na trud náš, naše neštěstí, – sestup v mou duši! Ty, rok co rok jenž lesům, pláním dáš oživnouti vůlí svou, jenž přichýlíš se s pousmáním ku zbožně spjatým děcka dlaním, jež, prosíc, klečí před tebou – očisť mou duši! A očištěné, povznesené, pak dopřej mír a svatý klid, ať duha tvá se nad ní sklene, by z minulosti rozbouřené tak mnoho mohla zapomnít – utiš mou duši! 44

MODLITBA.
Modlím se za tě, tatíčku můj bílý, jenž záhy tak jsi od nás odešel, by úděl tvůj byl věčný mír a klid, bys na trud světa mohl zapomnít v tom kraji neznámém, kam’s odletěl. A vědomí, že’s opustil své děti, kéž netíží tě věčném ve spaní, a jestli přec v těch dálných končinách cos pojiti má tebe s námi v snách, pak buď to víra v lepší shledání. Modlím se za tě, sivá matičko má, za lásku tvou a péči někdejší, by v žití tvoje skromné, intimní, vždy plálo slunce, byť i podzimní: sic nehřeje, však přece skonejší. Modlím se za vás, sestro má i brate, až nebudeme spolu jedenkrát, kéž nestanete nikdy v samotě, kéž naleznete v tomto životě vždy někoho, kdo chtěl by vás mít rád. 45 Modlím se za vás, kteří dobra květy jste v bludnou cestu moji sypali: za každičký ten prostý míru květ, jejž dali jste, by zkvet vám celý svět, a samé růže v srdci vzrůstaly. Modlím se za vás, kteří hrubou rukou jste sáhli do mých illusí a snů, že bez srdce jste s někým jednali, kéž výčitka ta nikdy nezkalí vám klid a mír všech příštích žití dnů. Modlím se za vás, děti našich dětí, kéž budoucnost vám lepší svitne vstříc z té práce těch, již dávno zemřeli – a mějte to, co my jsme neměli: míň záští k bratřím, za to lásky víc! 46

SONET O VELIKÉM PÁTKU.
Po kraji ticho. Nebe zamlžené a šerý soumrak zvolna k zemi padá. – Studený vítr do dáli se žene přes holá pole a přes pustá lada. A v duši do neznáma roztoužené snů nebývalých tkanivo se spřádá, a touhy stesk, tak mocné, nezkojené, do snů těch hlubokých se tiše vkrádá. A zdá se mi, jak po kraji se stmívá, že postať známá, bledý stín kol táhne; s úsměvem vlídným do chatek se dívá, pod jeho krokem probouzí se niva, a samý květ, kam ruka jeho sáhne... Ó, blaženi, kam do oken se nahne! 47

V JARNÍ PŘÍRODĚ.
Ó, jíti krajem sám, tak časně s jara, kdy svěží zelení se šatí luh, kdy i ta lípa na rozcestí stará je plna nových snů a nových tuch, kdy v každičké to větvi raší, hárá, a první písní ptactva chví se vzduch, pak možno chápat, jak se o vše stará ten, jenž je láska sama, věčný bůh! Pak možno jej tak blízko vytušiti, jak zří nám vstříc z té jarní obrody, jak na každičké snítce k nám se sklání – a člověk potom teprv plně cítí, proč na těch ňadrech matky přírody sní tolik štěstí, míru, požehnání... V polích u Strašnic, březen 1910.
48

VÁNOČNÍ.
Večer. Kraj leží zasněžen, bílý a tichý a svatý, chvílemi mlhou kmitne jen měsíce paprsek zlatý. – Ticho se rozkládá do polí, halí vše tajně a skrytě – jenom ty zvony hlaholí: modli se, modli, ó, dítě! Modli se, dítě, v tuto noc, mír kdy se rozložil světem, syna kdy pán bůh na pomoc před věky poslal svým dětem, modli se vroucně v srdci svém ryzím a čistém a prostém, by, až bůh půjde zas přes tu zem, pobyl i u tebe hostem. A pak se modli oddaně za vlast svou, zkrušenou bolem, aby jí pán bůh k ochraně proti všem škůdcům, již kolem od strany jižní i půlnoční jako ty mraky blíž letí – aby jí za dar vánoční srdce dal všech českých dětí! 49

MEDITACE SKORO VŠEDNÍ.
Ach, jak často odhodit chcem tu číši, hořkou číši, píti již dává život, a vždy přece něco nám v nitru káže: vypij až do dna! A my pijem za douškem zvolna doušek, nechť se při tom hořkostí hrdlo svírá, přece stále nemáme dosti síly odvrhnout kalich. Pijem dál a čekáme při tom stále, po létech snad přece že aspoň jednou při posledu kapka nám sladká svlaží vyprahlá ústa. Zda však jeden okamžik onen míru, ze dnešních jenž zasvitne jednou strastí, smyje vše, čím rozryto čelo zatím, smíme-liž doufat? 50

VĚNOVÁNÍ.
Ó, ne, to nebyl sen! To jaro vešlo zpátky v mou duši zmítanou, jež mdlá a slabá byla – a v ňadro chorobné se síla navrátila, že na vždy zdráv zas byl jsem za okamžik krátký! To do šera mých cest Tvůj pohled zaplál sladký, když ke mně přišla jsi tak vznešená a bílá, bys měkce na čele mi vrásky zahladila a zlíbala mi skráň s tou vroucí něhou matky! A z prachu všednosti mne v nové zvedla’s jitro, a čistou láskou svou jsi zasila mi v nitro zas novou naději, zas nový žár a mládí, že v díku s písní svou Tvé jméno zbožně pojím, můj strážný anděli! Jen jednoho se bojím: Zda chudičký můj zpěv to vše Ti vynahradí?! 53

TRANQUILLO.
Zda mám Tě rád? Ó, pojď a přichyl skráň na srdce mé a slyš, jak mocně bije, a bílou ruku svoji vlož mi v dlaň, a druhou oviň měkce mi kol šíje, a zahleď se mi v oko, jako laň zří do pramene, z něhož sílu pije. Ó, kéž můj vroucí pohled řekne Ti, jak duše má to dobře ví a cítí, že jen Tvou láskou se zas posvětí, že z Tvojich úst jen mír zas mohu píti, a na Tvých ňadrech, ve Tvém objetí, co život vzal mi, mohu zapomníti! 54

IMPROVISACE.
Co bez Tvé duše krása Tvá by byla? Nic. A nebyla bys mně pak tolik milá víc. Čím bez Tvé krásy duše Tvá by byla? Vším. A že bys byla mně pak stejně milá, vím! 55

ADAGIO.
Je večer. V pokoj padá přítmí tak zvolna – tiše – – potají. – – Ty mluvíš. Slov Tvých sladké rytmy tak měkce v duši splývají. A já teď oči uzavírám – chci jen ten hlas Tvůj slyšeti. – – Ó, mluv, ó, mluv! A přej, ať zmírám tak štěstím ve Tvém objetí! 56

SERENÁDA.
Letní večer. Kol se stmívá, měsíc nebem vyplul již, do oken se k Tobě dívá, kde tak sama, sama dlíš. Opojivá noc se snáší v ztichlá pole, luh i les; sladce sni o lásce naší, o ní zdej se Tobě dnes! Anděl míru ku tvé hlavě s nejkrásnějším skloň se snem: V šeři pták že pěl tak lkavě a že stál jsem pod oknem! 57

PŘI ZÁPADU.
Zůstaň se mnou, nežli k spánku zazní klekání, nedbej, že se do červánků slunce uklání. Nedbej, noc že ku dolinám klesá ve chvatu, naše láska ozáří nám cestu k návratu! 58

NEJKRÁSNĚJŠÍ SNY.
Já snil, že slunce do tmy náhle vzplálo a všechno vůkol schladlé rozehřálo; však jak jsem procit, hned jsem počal chápat: to paprsek z Tvých očí v sny mé zapad. Já snil, že jaro svěží kolem létlo a srdce moje dechem jeho zkvetlo; však procit jsem – a omyl svůj jsem cítil: to úsměv Tvůj mi v hrudi jaro vznítil. A pak jsem snil, že ptáče pělo v háji, kde pod stromy se mír a štěstí tají; však hned jsem poznal, že to ptáče není: to milý hlas Tvůj doleh’ v moje snění. Tak láska Tvoje, oddaná a tichá, sny nejkrásnější do duše mi dýchá, neb Tys mi vším, co ňadro jen si vysní: jak sluncem mým, mým jarem i mou písní! 59

KVETE VŘES...
Kvete vřes. Tak už zase s mračen tíží z daleka se podzim blíží přes ten les. V šíř i v dál kraj se noří v zamyšlení, jakoby se před jesení nějak bál. Duše má dříve také vždycky celá v zimy tušení se chvěla, stísněná. Ale dnes marně po ní podzim sahá, neb v ní pohled tvůj, má drahá, jaro vnes’! 60

RESIGNACE.
V mou duši smutek pad a v ňadru cítím chlad, jak zima zlíbala by mraznýma mne rtoma, dej ruku mi a pojď se se mnou podívat, zda jaro vrací se – mně je tak teskno doma! Pojď, vyjdem do polí v to známé údolí, jež vroubí pásma hor a středem při potoku se vine silnice a při ní topoly – pojď, jak jsi chodila, tak tiše po mém boku! Pojď, půjdem do lesů, v šer skalních útesů, kde s Tebou samoten a s božským klidem v duši, prost všedních starostí své štěstí ponesu. Tam žádné zloby hrot sny naše nepřeruší. Já s něhou mateří Ti slíbám s kadeří stín chmury každičký od jitra do soumraku, a někdy-li se přec nám v cestě zašeří, jak jelen uštvaný chci sílu pít z Tvých zraků – – – 61

AŽ BUDE MÁJOVÝ, SLUNEČNÝ DEN...
Až bude májový, slunečný den, spolu si vyjdeme do kraje ven, půjdeme tam, kde za šedivou zdí v krvavých růžích můj tatíček spí. Ty vložíš ruku tak měkce mi v dlaň, já ku Tvé hlavě svou přichýlím skráň, zlíbám Ti čelo a oči a ret – krásnější modlitby neviděl svět! Krásnější modlitbu kdo moh’ by znát! A věř, že lehčeji bude se spát šedivé hlavě tam s vědomím tím, svojí že na věky zváti Tě smím! 62

DUŠE.
„Ve dvou tělech jedna duše...“
Mou hlavou táhla stará pohádka: Již přeletělo roků padesát nad širou zemí od chvíle, co Bůh, člověka stvořiv, na svět poslal jej, by trpět bylo jemu údělem. Již přeletělo roků padesát od chvíle té, kdy světa Stvořitel byl slíbil v ráji slovem nezvratným, že lidstva pokolení rozmnoží a celou zemi pod vládu jim dá, by aspoň trochu snad jim nahradil ten ráj, jejž opustili na věky. Již padesáte přeletělo let, když rozpomínal Bůh se na svůj slib a kynul andělům, již vznášeli se kolem jeho trůnu zlatého, jasnými hlasy chválu pějíce, a kázal jim své ruky kynutím, by těla lidská z hlíny chystali a nosili před svatý jeho trůn, 63 kde nesmrtelnou duši vdechne jim, a rukou přesvatou a všemocnou jim požehná, by síly nabyli na cestu života, jenž trpký tak a přec tak sladký jest nám lidem všem. Jak pokynul, hned bílých andělů se vznesli zástupcové nesčetní, by vykonali vládce rozkazy, a přinášeli k trůnu božímu s hlásnými zpěvy, s písní jásavou sem lidská těla z hlíny stvořená, jež na zem jíti byla určena. A Bůh bral od nich jedno po druhém, a kloně níže vlídnou svoji tvář, bral po jedné z všech duší zástupu, jenž kolem trůnu jeho vznášel se, a dechem, rovným vánku jitřnímu, jenž celou zemi k žití probouzí, ji vdechl zvolna v nitro člověka, jenž s chválou Pána na rtech snášel se, žehnáním božím stále provázen, andělů bílých nesen na křídlech, tam, v hluboku kde zříti bylo zem, jak v paprscích se slunce stápěla. A stále přinášeli andělé zas nová těla z hlíny stvořená, jimž nové duše stále dával Bůh s úsměvem vlídným, jako věčně jest! Tak ponenáhlu ubývalo těl, až jenom ještě málo zbylo jich. Však po nové když duši sáhalsahal Bůh, by do nového těla vdechl ji, tu povšimnul si, těl že více má než duší, jimiž by je oživil. 64 I andělé to zřeli s podivem, a zmlkli v písni svojí velebné, a mlčky pohlíželi na Boha, jenž na svém trůně seděl zadumán a přemýšlel, jak učinit to jen, by všechna těla, jež měl před sebou, moh’ oživit, ač duší méně měl. A přemýšlel tak mlčky Stvořitel, až náhle úsměv přeletěl mu tvář, tak jasný, vlídný, svatý, vítězný, jak slunce zář kdy svitne nad hory. A v usmívání zvedl ruku svou a každé duši zbylé požehnal. A hle! Z té každé duše jediné dvě polovice držel v rukou svých, z nichž každou vdechl svatým dechem svým do těla, které zástup andělů mu před trůn jeho složil velebný, a vlídně děl: „Z té duše jediné dvě stvořil jsem, bych jimi oživil dvě těla lidí k pouti pozemské. Snad na té trudné cestě života ty duše dvě se najdou jedenkrát a poznají, že k sobě náleží, a splynou opět v duši jedinou – pak štěstí jejich bude v životě tak veliké, že větší představit si nelze v údolí tom slzavém, jež láskou jejich v ráj se promění.“ – Bůh umlknul, a sbory andělů zas chvalozpěvem vpadly jásavým... Kéž, dítě mé, jsme takých duší dvé, jež ve světě se k štěstí setkaly! 65

NOCTURNO.
Již nebem hvězdy počly prokmitati – my sami šli jsme cestou podle trati. Noc byla tichá, vlahá, červencová. My objati šli dlouho beze slova. Tu děl jsem: V Tobě mír mi může zkvésti. A Ty jsi řekla: Tys jen moje štěstí! Pak šli jsme dále nocí roztouženou, a já se tázal: Chceš být mojí ženou? Ty k ňadru jsi se přitiskla mi s chvěním a odpověď jsi dala políbením. Ó, noci hvězdnatá! Ó, noci krásná! Ó, noci přesvatá! Ó, noci šťastná! 66

VZPOMÍNKA.
Ji stále v mysli mám. Den letní, zářný, světlý, na čistém západě již zvolna shasínal – my spolu seděli a z knížky mé jsme četli ty verše, na svěží jež otcův hrob jsem psal. Tys otce neznala. Však vím, že’s pochopila z těch smutných písní mých, čím na světě mi byl, neb hlavu pojednou jsi v dlaně nachýlila a slz Tvých hojný proud ty řádky porosil. Ó, dítě! Ten Tvůj stesk a něžný soucit se mnou v Tvé nitro otevřel mi pohled nejkrasší na bílou duši Tvou, tak dobrou a tak jemnou! A od té chvíle, věř, že jsi mi nejdražší! 67

DOPIS.
Tvých vlasů vůni stále cítím, jak složila jsi ve snění svou hlavu na mém rameni. A, znaven všedním živobytím, když, hořkost v duši, v před se řítím, tou vůní vždy se zase vznítím a svět se v ráj mi promění. Však hned zas duše má, se děsíc, se o tě zachví v myšlenkách, a ňadro divný sevře strach, tak, jakbych nezřel Tě již měsíc... Leč uklidním se z citů směsic: vždyť vím, že stále, hlavu věsíc, dlíš u mne v blahých vzpomínkách. Ó, dítě, kéž bych mohl kvítím a nejkrásnějším, jež má svět, Ti do daleka povědět, že s Tebou jen je život žitím! Leč – v chabý verš já nezachytím ni stín té touhy, kterou cítím, zas ke rtu Tvému schýlit ret... 68

NA ODCHODU.
Líbej! Nuž, naposled! Zda cítíš, jak se chvěji! Přiviň se ke mně ještě vášnivěji! Ó, jak ta chvíle velká je a svatá! Ó, schyl se ke mně, hlavičko má zlatá, je Láska zde, zda slyšíš kroky její?! Líbej! Líbej! A nepřeruš to ticho svými slovy – Tvé polibky, ty mnohem více poví a sladčeji, věř, duši ukonejší, než každé lásky slovo nejkrásnější. Kdy budeme tak šťastni zase, kdo ví? Líbej! 69

NA KONCI LÉTA.
Zas na konci léta ze známých těch míst jdu k nádraží samoten lesem: již podzimu písmo kol všude lze číst: zamžené nebe a žloutnoucí list a země pokrytá vřesem. A vzpomínám tiše uprchlých let, jež prožil jsem v milém tom kraji, kdy plálo mi slunce, pták zpíval, žhnul květ, a pak – jak tu otec šel naposled – ó, vše to již pouhou je bájí! A dále ta léta: smutek a tíž, kdy nitro mi zhořklo až na dno, kdy marně jsem spěchal ke slunci blíž, zář jeho mé srdce nezhřála již – tak bylo v něm pusto a chladno! Však přece mi ňadro rozkvetlo zas nadějí novou a žárem, a v ubohé srdce, lež spálil mi mráz, se vrátilo jaro, úsměv a jas: a Ty jsi byla tím jarem! 70 Tvůj polibek první vrátil mi hned, co vzala pěst osudu pádná, že zas plá mi slunce, pták zpívá, žhne květ, třeba už podzimek v údolí sed’ – já necítím dnes jeho chladna! Vždyť novým teď vznětem hoří mi líc a srdce plá v bouřlivém tluku. – – Ó, za to vše kéž bych moh’ učinit víc, než v myšlenkách k Tobě zaletět vstříc a vděčně zlíbat Ti ruku! 71 Od téhož autora vyšlo V PŘÍTMÍ I SVĚTLE. Básně. (1905–1908). V Praze 1908.
VYDALO NAKLADATELSKÉ DRUŽSTVO MÁJE.
[72] OBSAH: Str. V podzimním kraji3
MOTIVY VĚTŠINOU SENTIMENTÁLNÍ. Nad hrobem otcovým7 Matce8 Naladění9 Na našich schodech10 Podzimní11 Z letního bytu12 Na Olšanech14 Povzdech15 V dubnovém dešti16 Po létech17 Illuse18 Impromptu19 V zasněženém kraji20 Nad lesní tůní21 Na noční procházce22 Věčná pravda23 Rondeau štědrovečerní24 Meditace štědrovečerní25 Motiv27 V parku28 Ukolébavka30 Co naše štěstíštěstí...32 Při zprávě o smrti Svatopluka Čecha33 Do památníku35 Úryvek z dopisu36 K novému jitru37
[73] NĚKOLIK KAPITOL Z MÉHO BREVÍŘE. Str. Na první stranu42 K Neznámému44 Modlitba45 Sonet o velikém pátku47 V jarní přírodě48 Vánoční49 Meditace skoro všední50
JEN PRO MILADU. Věnování53 Tranquillo54 Improvisace55 Adagio56 Serenáda57 Při západu58 Nejkrásnější sny59 Kvete vřesvřes...60 Resignace61 Až bude májový, slunečný denden...62 Duše63 Nocturno66 Vzpomínka67 Dopis68 Na odchodu69 Na konci léta70
E: jf; 2006 [74]