Alpy.
Čarovný zázrak Alp jsem jednou v žití zřel, když, ubohý vojáček, do Uher jsem jel. V dalekých frontách hřměla strašná hudba děl, však já jsem na všechno v té chvíli zapomněl. Má rodina, má vlast, vše z mysli zmizelo, jak oko mé se na hřbety hor upřelo. A snílek v rakouských teď hadrech vojenských, jsem cítil, že duch světa tady na mněmě dých’... Já cítil, před přírody věčnem, velebou že všichni tyrani jsou hříčkou ubohou. A tehdy prvně, velehorám tváří v tvář, vyšlehla v duši mé naděje pevné zář. Já uvěřil, že Ten, kdo stvořil hor těch chrám, katanům spravedlivě naměří, i nám... „Šumavan“ 1922.
9

29. červen 1916.
To bylo v Golobech... Nádherné jitro vzplálo, já vyšel z chatrče, jež strážnicí nám byla, a oko mé kol půvab léta lačně ssálo. Já netušil... Hodina hrozná udeřila... A slyš! Dvou dalekonosných děl zvuk to známý, svist šrapnelů již nad mou hlavou – strašná rána! A zas a zas ten příval hrůzy smysly mámí, poslední chvíle, Bože, jež mi k žití dána! Jen rychlou smrt, ó Bože, jen ne zmrzačení! Horečně fantasie pracuje v té chvíli... A přec mi popřál Bůh dál jasné světlo denní, mé oči zřely zas a krásu světa pily... Let šest je tomu. Děkuji, však srdce chvěje se lítostí nad těmi, již na polích ruských tam mrtvi leží, bez touhy už, bez nadějenaděje, že domů vrátí se... Tam leží v hrobech pustých... „Klatovské Listy“ 1922.
10

Krvavý měsíc.
Krvavý měsíc jedenkrát jsem viděl nad ruskými rovinami plát. Puch koňských mrch kol plnil vzduch, děl svítil blesk a do noci hřměl bitvy ruch. Raněných nářek zoufalý zanikal hluše ve hřmění děl do dáli a nad vším tiše měsíc plál, podivný měsíc krvavý nehnutě stál... Já, zjevem tím jsa zaražen, jsem na vše zapomněl a na měsíc zřel jen. Jak oko Boží hněvivě by na lidstvo tu hledělo, se zdálo mně... „Klatovské Listy“ 1922.
11

V Lopatovských lesích.
Já prožil jsem kdys čarovný máj, hrůzný zároveň, že zdá se mi to dnes jak nemožný a divný sen. Pod ohněm šrapnelů a granátů kvet’ strom i keř a květem svým nám malověrným říkal: „Doufej, věř!“ Voněla střemcha v houštinách prastarých lesů těch, o láskách dalekých vojínům její šeptal dech... A s probuzením ranním vítal nás zpěv slavíků, jenž pozdě v noci zněl zas do tesklivých našich snů. Však s vůní krásy dýchali jsme spolu smrti dech, jenž hrůzou plnil nás při ozvěnách ran, výstřelech. Tu krásu když jsem zřel a granáty rozrytou zem, já vzpomněl básníkových slov: „Děs je být člověkem!“ „Šumavan“ 1922.
12

Naši legionáři.
V hrom bitev šli vždy s čelem vztyčeným a v duši víru ve spravedlnost svých snah, byť po domově stesk a touha k svým jim srdce svírala v neblahých předtuchách... Toť jak by starý Tábor ožil zas, duch reků slavných husitských se vzbudil dob: svět celý v údiv uvádí a žas ten pohrdaný národ jak nejnižší rob. Vše v sázku dáno, i krb rodinný, jen k tobě, vlasti, zbývá láska bezmezná, jíž všechny žití svého hodiny rád každý věrný národa syn v oběť dá. Když slunce nad polem vzplá krvavým, tu leží ti, již neuzří už drahou zem... a přec jich líce čímsi jásavým jsou rozjasněna, nejblaženějším jak snem... „Šumavan“ 1923.
13

Daleké hroby.
Že na rodné zas hroudě volně dýchám, žiji, nemohu zapomenout... Zapomenout nemohu, že tisíce těl českých v cizích zemích hnijí, že duše soucitná neklekne jejich ke hrobu... K nám nepřehledné moře našich hrobů volá z niv sladké Francie, z Russie rovin žírných, z pahorků srbských a i pod Alpami zdola z italských nížin u Piavy nedozírných... Tam věčným dřímou snem ti války mučedníci, už téměř zapomenuti jsou v půtkách stranických a snad jen osamělý básník, hloubající nad lidstva osudy, vzpomene pustých hrobů jich... „Klatovské Listy“ 1922.
14

Návrat z války.
Chaloupka omšená a kolem louky kvetou... V chaloupce mladá žena s třemi dětmi je, samotou trpí srdce její dlouholetou a žena čeká, trpí, čeká, pracuje... Již druhé jaro ode dne svobody vzplálo, však ten, jenž očekáván je, se nevrátil, a žádná odtud zvěst, kde o život se hrálo... Pochybnost roste těžká: „Přec by mrtev byl?“ Zas nový jarní den a kolem louky kvetou, v chaloupce mladá žena s třemi dětmi dlí. Na prahu stanul muž, vlas bílý, s tváří bledou – a čtverý výkřik radosti v kraj ranní zní... „Šumavan“ 1923.
15

Ve chvílích nejtěžších...
Ve chvílích nejtěžších vždy Věčnost ke mně mluvila... Života řeka jako by v těch chvílích stlumila svůj šum, já slyšel hlasy tajemné a viděl jsem zjev mnohý záhadný, jejž nezrodila tato zem... To není víra již, to neklamná je skutečnost, jež v bouřích života mne k Tobě, Bože, tajemnou tak cestou vede, kde se každá moje zoufalost, jak vlna mořská o břeh, roztříští o Vůli Tvou. 19

Za synem Jindříškem.
Máj hýří všude zelení a květy, kukačka volá z šera lesů vonících, a ty, můj miláčku, již nejdeš s námi, tvůj neslyšíme sladký hlas ni milý smích. Místečko naše v lese na nás čeká, stráň zelená, mateřídouškou vonící, kde čistou rozkoš z přírody jsme ssáli, jež ruměnec nám kouzlila vždy na líci. Však teď tu usedáme sami, sami, hrobový smutek dýchá z koutů lesa kol... Pod věží kostelní náš synek drahý spí věčným snem a nám tu nechal věčný bol... „Otavan“ 1926.
20

Je ticho kolem...
Je ticho kolem. Neboť ten, jenž mrtev spí, se víc už nevzbudí. Života tvého, miláčku můj, květ předčasně zvad’ a mně je tak, jak celý svět by pro mne navždycky byl mrtev snad. Je ticho kolem. A do lesa-Ii zavolám a dychtivě-li naslouchám, je ticho kol... Jen vánek vršky stromů rozšuměl, a jak by v zraněném se srdci chvěl, skanduje rytmicky můj tichý bol... 21

Jak za letního jitra...
Jak za letního jitra kráčím poli, tvůj stín jde, miláčku můj, všude se mnou a pohled na okolí mučí, bolí, neb tudy chodíval jsem s tebou jednou... Jas července na žitech sladce leží, odstíny zeleně po lánech běží, pták zpívá opojen radostí žití a zdá se, na světě že dobře býti... Však ty nic nevidíš už, synku drahý, zhas’ navždy pro tebe den žití blahý. A jako bych já s tebou spal též v hrobě, ta krása lhostejna mi v každé době... 22

Do šera mého života...
Do šera mého života tvá bledá hledí líc z neznámých světů záhrobních... a v bolesti své němý už a tich, já cítím: na tom světě již nebudu šťasten nikdy víc. Bez tebe radost není radostí, ni příroda už netěší... i píseň ptačí v ořeší jak by teď pod sordinou zněla mi, a žalem podryta, jako by mizela chuť k životu šerými dálkami... 23

Šepot stromů.
Tak v cizině jsem poslouchával šepot stromů, na ruských rovinách nelidskou válkou přikován, když v stesku po tobě, můj drahý synku, domů jsem toužil den co den, mučivou beznadějí rván. Však krátká doba štěstí prchla, navždy tebe já ztratil, stesku vzlyk ozvěnou hluchou zaniká... svět pro mne pustý jest, chlad lhostejnosti zebe a truchlých vzpomínek žal mečem duši proniká. A jak v cizině, poslouchám teď šepot stromů, svou utýranou hlavu skláním v dumách níž a níž, mně zdá se, jako bych zas z Ruska toužil domů, a zapomínám, že ty v hrobě věčným snem už spíš... „Šumavan“ 1925.
24

V dnech letních...
V dnech letních nejraděj’ já se svým synkem dlíval ve volné přírodě pod čistým nebes blankytem, můj duch se v poesie vlnách koupal, sníval, až v šeru počal mizet kraj náš, loučící se s dnem... A synek můj si na zemi tich s kvítím hrával, můj synek ubohý, dnes mrtvý, Bože, jaký žal! co chvíli ke mně pohlédl, na mne se smával – ten krásný život věčně žít, můj Bože, bych si přál! I dnes, kdy hořem sešedivěl vlas, rád dlívám ve volné přírodě pod čistým nebes blankytem, v kraj širý, daleký, až k modru hor se dívám a je mi, jak by syn můj měl se vrátit každým dnem... 25

S koncem roku 1920.
Rok pro mne osudný se blíží k svému skonu. Své štěstí ztratil jsem v dnech jeho soumračných a život pro mne písní jest jen hluchých tónů, jež pustou ozvěnou se tříští v ňadrech mých. Hlubokou ránu v srdci, já v rok nový vkročím a vím, že útěchy ni v jara květech všech již nenajdu, že bude jeden hrob mým očím zas cílem vždy, kde v ticho zazní jen můj vzdech... 26

Hodiny s kukačkou.
Do ticha půlnoci bít slyším hodiny: jak z hloubi lesa, kukačka čas počítá... Já myslím na tebe jen každé vteřiny, můj miláčku, má duše pro tě stále lká. Tak marným život bez tebe se zdá mi teď, že bez hrůzy a lítosti já čekám den, až kukačka mi zakuká též naposled a já snít budu v hrobě s tebou věčný sen... 27

Před jarem 1921.
Zas budou sedmikrásy v svěží trávě svítit a skřivan v oblacích se vznášeti a zpívat, přírody krása bude oheň v duších nítit a lidi učit, na život se správně dívat. Ta stráň tvá, na niž jsi se denně z okna díval, již začíná se zelenat jak pozdrav jara a v parku, jehož o divech jsi často sníval, už zní zas věčně krásná, ptačí píseň stará. Tak bude vše zas jako loni, jak před lety, táž pohádka se vždycky z jara opakuje, jen ty, miláčku, odešel jsi v jiné světy a nad tvým hrobem rozkvete jen tmavá thuje... 28

Spi sladce...
Spi sladce, hlavičko má zlatá, v tom hrobě u zdi hřbitova, strom v zeleň obléc’ se už chvátá, zem krášlí jaro poznova. A vedle v sadě ptáček zpívá v tvůj věčný, nekonečný sen... a píseň ta mír v srdce vlívá, co k večeru se chýlí den... 29

Na polní stráni.
Ten koutek blaho samoty mi vždycky dal, už řadu let tu v létě sedávám. Dřív’ drahý synek můj si tu vždy s kvítím hrál a teď tu tich a smuten sedám sám. Stráň polní, jež se nad městečkem vypíná, zříš odtud jasně domů do oken a pod tebou se vlní žita, klas jich zrá, ční v dáli horstvo jak pohádka, sen... Tu pohled hluboký já do přírody mám, o tajích věčnosti tu rozjímám a jako od života odpoután já sním, že Bohu blíž jsem tady s žalem svým... 30

Už nikdy...
Už nikdy nám tak sladkým život není, když někdo drahý navždy odejde do ticha věčného, do říše zapomnění, kde věčnost bez konce, kde není noci, dne. Stín těžký leží na duši a každá radost v ráz zanikne v zamyšlení nad marností všeho, pod nohou cítíš půdu nejistou, divoký sráz, kde chví se dole ve tmě hrůza čehos’ tajemného... Už nikdy nám tak sladce slunce nezazáří, tak nikdy květy vstříc nám vonět nebudou, neb na všem zůstal smutek pohledu těch drahých tváří, jež, červů kořist, tlejí zvolna země pod hrudou... 31

V soumraku.
Na šedá lada soumrak pad’, i v duši mou se tiše vkrad’. Jen jedna hvězda nad hlavou svůj odlesk vrhá v duši mou. A v temno jak zrak upírám, jen jedna cesta bělá se, po níž se zvolna ubírám, kde černý hrob otvírá se... A hvězda září do temna, že hrůzy žádné necítím, neb vím, že ve tmě Tajemna se shledám s drahým synkem svým. 32

Vánoce 1918.
Sníh zmizel z údolí, jen na horách se svítí mystickým leskem nekonečných dálek... Jak lehce dýchá se! Žit zelení zrak brouzdá, žit zelení, jež v tmavé plochy vryta... A kolem dlouze hučí černých lesů chlumy, jak touhou jara v březnových dnech prvních. A vysoko se klene nebe holubičí, jež tóny má jarního zvěstování... A přec jsou teprv vánoce! A zima pravá nám teprv počíná s metelic smečkou! Však mysl naše nechce letos zimy znáti, národa jarem dýše nám zem, nebe... „Klatovské Listy“ 1922.
35

Samota.
V tvých sadech, samoto, omamně voní květy a hvězdy nebes září jasněji, dech smutku sladce vlá nad vysněnými světy a čistí duši z všedna návějí... Jen pod tvým nebem moh’ duch Kristův, Buddhův uzrát a plodem svým oblažit celý svět, jen vlivem tvým moh’ člověk synem božím se stát, jen z tvých niv mohl Svobody vzrůst květ! „Šumavan“ 1924.
36

Kolinec.
Městečko, jako jiných v Čechách na sta jest, však ten sloh krajiny! Hor architektura, pozadí tmavých lesů, serpentiny cest, malebné stráně luk a polí, barev hra... Tu Eden mého života je, Golgata tu moje, slzy krvavé kde ronívám, s tím koutem Šumavy má duše sepjata již je až k hrobu neproniknutelným tmám... „Otavan“ 1924.
37

V časném jaře.
Hle, stromy ještě holé jsou a s touhou čekají, až přijde máj a obdaří je listím, květem, až lehké vánky koruny jich jemně zčechrají a vůni líbeznou roznesou širým světem... Hle, země ještě holá jest a čeká s touhou jen, až přijde máj a zelení ji zbarví jasnou, až vzplane slunce na nebi v opojný, snivý den a zulíbá ji jako milenku svou krásnou... A člověk, zmučený též mrazy smutků, bolestí, o máji čarovném sní v nedočkavé touze, že stromů zelených list nad hlavou mu šelestí a slunce choré srdce jeho líbá dlouze... „Šumavan“ 1925.
38

Cestou na návštěvu k matce.
Co duní vlak, pohledem stíhám kraj a na Vás myslím, matičko má, stále, v svých dětských dnů se dávný nořím taj a Vaši péči zřím jak ve zrcadle. Žár těžkých let Váš černý sežeh’ vlas, v tah lící jemný starost vryla vrásky, však zbožnosti vždy v srdci skrytý hlas Vás kouzlem zachránil křesťanské lásky. Teď slunce podzimního smírný jas v sad ztichlý žití Vašeho se lije a světic gloriolu pravou čas kol drahého nám čela jemně vije... Dní pouze několik Vám zasvětím, dál život volá mne a práce volá, však obraz Váš si v srdci zavěsím jak amulet, jemuž nic neodolá... „Šumavan“ 1924.
39

Stráň v červnu...
Stráň v červnu plnou kopretin já znám, z ní dýše duše má, dech poesie vlá. A nejskvělejší kariéru dám za možnost prodlení tu, jitra posvátná... Fábory nevábí, ni hesel řev, dech pustých demagogů otravuje svět. Tu štěstí starého zas hledám zjev, jež vtělilo se v kopretin ten bílý květ... „Šumavan“ 1924.
40

Dubečno.
Statky a chalupy tam v kruhu stojí, tři mělké rybníky se prostírají návsí a ztracenou tu dědinu se světem pojí silnice, jež se rozvětvuje za vsí. Tak střízlivo tu vše; ba i ty sady zírají na tě všedně větvovím svým rovným. Zem černá, dosti úrodná je tady, plod vyzískán však úsilím jen neúmorným. Ach, dětských her mých jeviště je tady! Dům rodný vítá mě, máť moje ještě žije. A proto nade všechny romantické hrady milejší tato střízlivá ves mi je! „Role“ 1925.
41

Ke 28. říjnu 1919.
Buď pozdravena, Republiko naše, v den svého výročí, o svátku národním! My na tě ještě nesměle a plaše hledíme, nevěříce dosti zrakům svým. Posledním vzdechem vojína jsi byla umírajícího v krajinách dalekých, pro tě se ústa odsouzence chvěla servaným šeptem v rukou vrahů prokletých. Tisíce synů tvých pro tebe mřely, nebylo, kdo by žití pro tě litoval. Kdo by dnes tebe drze bourat chtěli, těm by již věrný lid tvůj odpověď svou dal. Buď, Republiko naše, pozdravena, nechť růže štěstí svatostan tvůj ovíjí! Buď každá hlíza z těla vytržena, nechť národ v lásce, svornosti se rozvíjí! „Klatovské Listy“ 1920.
42

Má víra.
Já v chrámech před oltáři zlacenými neklekám, ni sluchu nepopřávám kněžím v drahých ornátech, však pod azurem volným k Tobě, Bože velký, sám a neviděn se modlím, Tebe ctí můj každý dech. Já tušil vždy, že Ty jsi, Bože, nekonečný taj, a proto vždy mi úzkým, těsným prostor chrámu byl, ztrnulost dogmat, peklo horké, slibovaný ráj, to mělké bylo pro ducha, jenž přemýšlel a snil. Když v noci blouznivé Tvých hoří, Bože, světlo hvězd a ticho nad zemí vlá snivé, plné tajemství, tu nejvíc cítím přítomnost Tvou nad spletí svých cest a věčné tajemství Tvé Jsoucnosti mou duší chví... 43

Na břehu Lužnice.
Na břehu Lužnice já v jarním večeru tich stál, svit luny chladný na zvlhlá se luka lil a já jsem na chvilku tu tolik šťasten byl, že Bůh mi dávnou, vroucí touhu vyplniti dal. A náhle jako podťat na kolena klesl jsem a srdce mé Ti, Bože, hymnu zapělo, v niž všechna muka, která dříve trpělo, se slila k chvále Tvé, jež naplnila kol vši zem... 44

Stromy.
Já miluji vás nade vše v přírodě, stromy! Ať v lesích vidím vás neb v parcích nádherných, ať u vod, podle cest neb v městech mezi domy, vždy zbožně na vás zřím, hluboce pohnut, tich. Šum listů vašich je mi hudbou jiných světů, kde duše drahých mrtvých žijí v blaženství, a zřím-li státi jako zázrak strom kdes v květu, tu v duši dýchá z věčna ráje tajemství... Do šedi žití mého jak oasy vryty, vždy znavený zrak občerstvíte zelení. Já miloval vás již, kdy oku ještě skryty ty zdroje byly, odkud krása pramení... Koruny vaše často přístřeším již byly lásce dvou lidí vroucí, tiše oddané... a čím jste vším, ó stromy, člověku vždy byly, to vděčně v srdci lidském vryto zůstane. Já miluji vás nade vše v přírodě, stromy! Ať v lesích vidím vás neb v parcích nádherných, ať u vod, podle cest neb v městech mezi domy, vždy zbožně na vás zřím, hluboce pohnut, tich... „Zátiší“ 1921.
45

Aloisu Jiráskovi k sedmdesátým narozeninám.
Dnes věnčí národ laurem šedivou Tvou hlavu, jež tolik postav vytvořila z listů našich dějin! Ty’s první nedbal králů, ale slovo davu dal’s ve svých dílech, jež jsi čerpal z listů našich dějin. Jsa dítě lidu, cítil’s vždycky se svým lidem a v době válečných hrůz, v otroctví kdy úpěl národ, Ty bez bázně před katany jsi s mužným klidem svým „Temnem“ jiskru naděje a víry vrhl v národ. Miláček národa, jsi první zdvihl ruku k přísaze, mužně že a pevně práv svých budem hájit, a celý národ probudil’s, by předků v duchu se odhodlal v tvář naplít katanům svým, práv svých hájit. Proroky z Písma připomínáš nám svým zjevem, a nikdo nemluvil tak vřele k srdci lidu svého, jak Kozinou a Věkem, vítězstvím a hněvem svých postav dějinných Ty’s mluvil k srdci lidu svého. A proto věnčí národ laurem dnes Tvou hlavu, jež tolik postav vytvořila z listů našich dějin! Dnes sklízíš, drahý Mistře, zaslouženou slávu, Tvé jméno zapsáno je navždy v listy našich dějin! „Klatovské Listy“ 1921.
46

Nemocnice.
To dům je vzdechů, stenů, utrpení, horečné oči z bledých tváří zírají, vzduch těžký, zdá se, života tu není: paprsky ze záhrobí sem jen padají... A přec se z bolesti tu život rodí, mužové vědy pramen jeho zkoumají a ostrým nožíkem ten pramen vodí k světlu a vzduchu, odkud hymna žití zní... Ty zlaté ruce, jež Smrt zdolávají! Těm, jež Smrt provázela v nemocnice zdi, jimž pohřební zpěv hrála na šalmaji, ty ruce vrátily zas slunné žití dni... „Klatovské Listy“ 1922.
47

Nokturno.
Lekníny spí už na vodách rybníka, jenž skryt v pláni, žab skřehot stlumený jak v snách se mísí v stesk klekání... Žár léta za noci teď zchlad’, jen svůdnou dýše vůní, co měsíc s nebeských svých lad se shlíží vodní v tůni... „Šumavan“ 1923.
48

Podzimní meditace.
Můj milý háj tak odraný tu stojí, poslední suchý list se chvěje na větvích, co šedá oblaka se zvolna strojí sypati na zem bělostný svůj první sníh... Tak všecko, jak ta krása háje, mizí v bezedném jícnu, jenž se minulostí zve, sníh zapomnění i na lásku ryzí napadne, i na žal, jenž srdce krutě rve... „Otavan“ 1926.
49

Tvé vůle stopy nalézám...
Tvé vůle stopy nalézám i v lidstva dějinách, i divný lidských osudů když pozoruji běh, já vidím v duchu Tebe, Bože, v nedostupných mhlách trestati vinu zlou, blažiti srdce, plné něh... Je tajemné Tvé písmo, ryté v knihu života, že ztěžka rozluští je lidský, smrtelný náš zrak, a přec, když mezi řádky čteme, Tvoje dobrota a spravedlnost smyje každý pochybností mrak. I v lidstva dějinách Tvé vůle stopy nalézám: let tři sta živořil náš národ v kruté porobě, a když už mnili katané, že propad’ smrti tmám, Ty’s, Bože velký, dovedl jej k světlu, k svobodě! „Otavan“ 1924.
50

Skřivánčí zpěv.
Když z dáli jaro přilétne a zelení nám krášlí zem, zpěv skřivánčí tvé srdce jme a duši plní libým snem... Toť první pozdrav přírody, již Boží dlaň zas vzkřísila, toť úsměv blahé pohody, jež na slunci se zrodila! A to byl vždy můj tajný sen: skřivánkem drobným býti jen, své štěstí, žal svůj vyzpívat, a až se sešeří, jít spat... „Klatovské Listy“ 1922.
51

Cizí kraj.
Kraj krásný, malebný, je řeka tu i hrad a vrchy kolkolem tě vábí lesů zelení, a přec tu není to, co měl’s tak k smrti rád, to známé okolí, v němž vzpomínky tvé pramení... Chlad cizoty tu zevšad na tě dýchá jen a srdce tvé se nevýslovným steskem zachvívá po dálkách těch, kde pohřben tvého štěstí sen a nad drahým kde hrobem podzimní mdlé slunce plá... „Šumavan“ 1923.
52

K sedmdesátému výročí narozenin Jaroslava Vrchlického.
Dnes v době právě ztichlých hrůz a válek bouří, kdy lid se ještě chví a ze ssutin se kouří, i na Tebe už, Mistře, zapomínají a málo těch je, již nad Tvými verši sní. Let šedesát Ti osudem k životu dáno a Ty’s svůj úděl pochopil: nechť večer, ráno, za svitu hvězd i v záři dne vždy tvořil’s jen a v básních ztělesnil’s svůj nejkrásnější sen. Ne, nikdy se Ti národ dosti neodvděčí za to, co dal’s mu, za to dílo za největší, jež giganticky k nebi se až vzepjalo, by pokrm bohů smrtelníkům podalo... „Šumavan“ 1923.
53

V aleji.
Tou alejí já večer chodím rád, když soumrak stíny klade na zelená pole. Ztich’ města ruch i sešeřených lad a srpek měsíce plá nebes na údole... Na hlavu šednoucí mi padá květ a s dálné stráně odkuds’ jako šalmaj míru zní flétny hlas v zasněný, širý svět, jak šalmaj míru zní až k hvězdám, do vesmíru... „Šumavan“ 1923.
54

Švihovský hrad.
Tu na tebe zří přísně celé věky... Hrad říční, na ostrůvku stromy zdobeném, jenž utvořen tu rameny je řeky, ční chmurně, střízlivě v svém rouše kamenném. Zazděná okna k lukám hledí slepě, že mrtvé Minulosti dech tě ovane, a přec ten staletý hrad velkolepě svou zasmušilou krásou tvoji mysl jme... A náhle přemítáš, kolik tu ctností v ten půvabný kraj český kolem zářilo a kolik těžkých vin a ukrutností se v pyšném tom kdys hnízdě panském zrodilo. Dnes jen jak výčitka dob dávných, temných ten starý památník v kraj svobodný již zří, však přec, když hrad ten v červáncích ční jemných k nebi, rád člověk o dějinách jeho sní... „Šumavan“ 1923.
55

Pod ochrannou Tvou rukou...
Já pod ochrannou rukou Tvou jsem celý život šel, Tvůj dech mě zhříval, když jsem mrazem, úzkostí se chvěl, a na křižovatkách cest slyšel jsem Tvůj hlas, jenž na pravou mne cestu volal v pravý čas... Tvá všudypřítomnost mne, Bože, cele proniká, že život bez Tebe je mdlý a vadne, zaniká a s Tebou smrt že není ani smrtí již, však jiným životem, jejž Ty jen prohloubíš... 56

Dru Fr. Lukavskému.
Do vsí a městeček, jež u paty se chmurných krčí hor, v příboji germánském jež zachovaly si vždy rod, řeč svou, Vy s apoštolů zápalem jste útěchu a pomoc nes’, a kam jste vkročil, v tvářích vrásčitých svit’ jas a v srdcích ples. Sta dětských duší zachránil jste našemu tak národu, sta duší českých posílil a dal jim nový žití cíl a neumdléval jste, byť mnohdy za vše, co jste lidu dal, trn zneuznání Vaše srdce zlaté krutě probodal... A staví-li svým zasloužilým mužům národ pomníky, Vám není třeba jich, Vy sám jste pomník svůj si postavil: ty české školy v menšinách Váš nejkrásnější pomník jsou a věrných srdcí dík je nejmilejší Vaší odměnou... „Český Deník“ 1924.
57

Památce Jana Amose Komenského.
Když v českých dějin labyrint svou myslí zabloudím a Tvoji postať vznešenou duševním okem zřím, Tvůj osud tragický mne hluboce vždy dojímá a bolí mne, že genius vždy tolik trpět má... Tvé srdce vřelé bilo horoucně vždy pro svou vlast, a Ty jsi nesměl dýchat opojný ten český vzduch, v cizině chladné musil’s prožít všechnu žití strast a věčným steskem marným soužil se Tvůj velký duch. Však, drahý Jene Amosi, u Tebe nejvíc ctím, že ve svém bolu nikdy na mysli jsi neklesl, že vytvořil’s, co nikdo nedovedl, duchem svým a že’s v svět širý slávu rodné země roznesl... A snad že v březnu, nadějí když voněl jara dech, jsi narodil se, celý život věřil’s v těžkých dnech, že národ náš zas stane šťasten mezi národy, jha cizáckého zbaven, potupné své poroby. A často myslím si, jak vzplálo by as oko Tvé, kdybys zřel nyní vyplněnou touhu vlasti své: že vláda věcí národu se zase vrátila, že vlast si ztracenou kdys svobodu zas dobyla. „Na stráž!“ 1924.
58

Jarní píseň.
Hráz pod hradem, kde denně chodívám, již zelená se, jarní vody hučí, zpěv ptačí srdce budí k lásky hrám a věčná příroda nás žíti učí... Svou hroudou zavoněla zase zem a vábí kouzlem nepomíjejícím, ať starce, oráče neb snílka sem, k svým ňadrům mateřským a milujícím. A pilný oráč čeká s touhou již, by v kyprou zemi mohl pluh svůj vnořit, a země, střásši zimní mdloby tíž, též touží dětem svým chléb živný tvořit... „Role“ 1925.
59

Jsme svobodni!
Let tři sta, lide český, potupné jho na šíji jsi nes’ a Vídeň šlapala tvé touhy všechny s krutým výsměchem! A přece přišel den, kdy zajásalo každé město, ves, den svobody, kdy splněno, co dosud bylo marným snem. Po čem už velký Amos toužil, ve vyhnanství chladném snil, co vynutilo bědným exulantům vzdechy poslední, za co se Havlíček po celý život neústupně bil, to nám se vyplnilo. Širou vlastí zní: „Jsme svobodni!“ „Jsme svobodni!“ to šeptá každý strom i keř, tím hučí jez, a srdce volně bije, hruď se plní blahým oddechem. A mysl vděčná zalétá, kde prostírá se tajga les, k nížinám sibiřským, kde mrtví rekové spí věčným snem... 60

Máj 1924.
A to byl věru letos čaruplný máj! Tak dávno stromy nekvetly, nevoněl dávno bez, a země, oděna v zeleně mladé taj, tak byla krásná, že k ní láskou nyla každá ves... A slunce jaksi prohřálo i srdce nám, že lidé byli nějak vlídnějšími k bližním svým, a poválečné doby rmut a záští plam jak by v tom moři zeleně zhas’, rozplynul se v dým... I bouřky ovšem byly, k vůli změně snad, by po divokém burácení hromu, blýskání náš zrak víc těšil zrůžovělý květem sad a sladčej’ v sluch nám znělo žežulčino kukání... „Šumavan“ 1924.
61

Letní soumrak.
Zapadlo slunce. První hvězdy září. Skřivánčí písně zvolna umlkají... V červánků slabě nadechnuté záři si s klasy zrajícími vánky hrají... Teď je tu vzácná, něhyplná chvíle, kdy srdce naše bije důvěřivě, kdy po dni boje, obětavé píle krůpěje míru duše loká chtivě... „Šumavan“ 1924.
62

Obilí voní...
Obilí voní... Žita zrají a pšenice již vymetaly... Je sladko v pěšinek snít taji! Klid srdce má, jež boly rvaly. A v polích mizíš, jako s výší se skřivan ztrácí mezi žity, volností čistou prsa dýší, polního dojme soulad kvítí... Jak modré oči chrpy svítí tu mezi pšenicemi, žity, růžový koukol mile vznítí tvůj zrak, i vlčích máků kmity. A jsi tak šťasten v duše hloubi, že, kdyby přišla smrt teď sama, snad necítil bys ani zhouby, jež skončila by žití drama... „Role“ 1925.
63

Jan Žižka z Trocnova.
Z požárů dýmu hrozivých a z řevu sečí krvavých tvá ocelová postať, slepý reku, před námi v snech vstává a v ni jako by český osud celou tragiku svou vdých’: boj s nepřítelem odvěkým, s Germánstvem, s Římem o svá práva. Ne jednou, stokrát však, když spal’s už v hrobě zaslouženým snem, ó svatý hrdino, tě volal na pomoc tvůj národ věrný, neb v tobě jak by český osud ztělesněn byl nocí, dnem: osidla záhuby vždy chystal zpupný Germán i Řím hněvný. A není klam, i dnes v čas svobody paprsků zářivých že nesmíme se ducha tvého zříci, záruku jenž dává, neb v něj jako by český osud celou tragiku svou vdých’: boj s nepřítelem odvěkým, s Germánstvem, s Římem o svá práva! „Dělnicko-zřízenecké Listy“ 1924.
64

Podzimní dni.
Dni smutné, podzimní, kdy mlhy obzor zahalují, že ani lesa nevidíš ni nedalekých hor, jen ustrnule nasloucháš, jak teskné větry dují, nad léta krásou zmizelou jak lká tvůj milý bor. A marně k nebi pohlížíš, kdy slunce zase vzplane, i noci bezhvězdné a tmavé jsou jak propasti a v nudě dnů ti na mysli vždy jeden obraz tane, ten výjev, jenž se odehrál kdys naší ve vlasti. To podzimní byl den, na nějž se zapomíná stěží, a při vzpomínce té se srdce česká zachvějí: na Bílé hoře zbité vojsko českých pánů leží a nad ním mlhy listopadové se válejí... „Šumavan“ 1924.
65

Dva vrchy.
Do snů mých, z nichž žal dýše jen, a do běd života, kde divoce to sváří se a vře a klokotá, dva vrchy denně dívají se s klidem, dva vrchy: Bělč a Tuhošť. A když kraj kolem do široka jarem zavoní a skřivánčí když milá píseň v sluch nám zazvoní, tu do údolí Úhlavy zří s klidem dva vrchy: Bělč a Tuhošť. Tu lidstvo rodí se a stará pokolení mrou, tu píseň lásky, práce splývá v hymnu úchvatnou a na vše hledí ty dva vrchy s klidem, dva vrchy: Bělč a Tuhošť. A až my také do Neznáma k otcům odejdem, až bude i náš život zapomenutým už snem, nad naším zmarem budou státi s klidem dva vrchy: Bělč a Tuhošť. „Šumavan“ 1925.
66

Když příroda...
Když příroda ti k srdci mluví hlasy svými, tu věru není potřeba ti druha, přítele, jenž by tě bavil historkami rozmarnými a zradou zranil naposled tvé srdce zvroucnělé. Ta krása kolem sama mluví hlasy všemi, jež z věčných, nejčistších vždy zdrojů tekou, tryskají, raněné léčí, skleslé sílí nadějemi a její slova zázračnou moc v sobě chovají... „Role“ 1925.
67

Památce Mistra Jana Husa.
Již přes pět set let v bezdno Minulosti zapadlo, ó Mistře Jene, v Kostnici kdy oheň klatý plál, však nadšení pro památku Tvou dodnes nezchladlo a žel! i nepřátel Tvých zloba syčí, zuří dál. A nejvíc bolí, mučí, že i českých lidí hlas se mísí v divý, huronský a nepřátelský řev, jímž památka Tvá v srdcích zahlazena má být zas a jako v dobách úpadku Tvůj čistý zkálen zjev. Však marná námaha to! Postava Tvá vznešená, jak plála mravním jasem v temný středověku čas, svou pravdou dějinnou lží bídných vlákna rozmetá a českých srdcí tepot v souzvuk lásky spojí zas... „Šumavan“ 1925.
68

Rád podzim mám...
Rád podzim mám, když listí žloutne na stromech a steskem zániku jme mysl snílků všech, když na dalekou cestu chystají se ptáci a babí léto lítá... ve vzduchu se ztrácí... Rád podzimní mám noci, na tisíce hvězd když v temných hloubkách severního nebe jest, šum stromů tajemný když dolétá mi k sluchu a Věčnost otvírá své brány mému duchu... 69

K urážkám českého národa ve sněmovně Národního shromáždění v prosinci r. 1925.
Toť holubičí povaha! A praví žáci Tolstojovi! Když naplije nám Němec do tváře, hned nastavíme druhou. A stále slyšet skuhrání je: „Nekřivděte chudáčkovi, je Němec mučedník, a přec chce s námi žít pod míru duhou“.duhou.“ Ne, krev se pění, co už všechno musíme snést ve svém státě, v své republice, za niž děkujeme našim rekům padlým! Já věřím, Republiko, že ti, kteří dali život za tě, v svém hrobě musí obrátit se hanbou nad plemenem zvadlým! „Šumavan“ 1925.
70

Orion.
To krásné souhvězdí už staří Egypťané znali, ba zářilo již ve pravěku v skalní prvních lidí byt, pod jeho třpytem národové kvetli, umírali, nad jejich slávou, tragediemi plál Oriona svit. A za miliony let až zem naše chladem zhyne, až konec lidstva, květeny a všeho tvorstva nastane, až vynoří se z bezdna Nekonečna světy jiné, i nad vychladlou zemí krása Oriona zaplane. 71

Rusko.
Toť zvláštní lid! A hloubku duše cítíš všude. Půl mystik a půl z tvrdé reality, filosof vždycky, třebas mužík zpitý. A dnes je Rusko bolševické, rudé, rudé! Roviny nekonečné, přec ne jednotvárné. Obzory dálné vábí lid ten k sobě, přemítá muž i žena, snad i robě... Rus navždy zotročiti, úsilí je marné! Ta zem tu cítí, se Slovanstvem osud sdílí, jež na čas přemůže snad hrubá síla, však obr zdřím’ jen, než se chopí díla, by nad Ruskem zas slovanský vlál prapor milý... „Zájmy Venkova“ 1927.
72

Deštivé léto.
Je řeka rozlitá a louky zatopeny. U blátivých cest žita deštěm zbitá leží a na obloze mraky stále se jen věží a slunce paprsky jsou jimi uvězněny. Nevoní kvítí luk, ni růže nezavoní, list stromů umáčený zplihle visí k zemi, jen těžké kapky šumí stromů pod větvemi, jako když nad budoucí bídou slzy roní... A smutné selské postavy zřím obcházeti, zoufalství němé zírá z ustaraných tváří. Den za dnem marně touží uzřít slunce záři a marně k nebi mračnému jich prosby letí... „Role“ 1926.
73

U trosek říčanského hradu.
Zříš truchle v širý kraj a v žití vír, zdi zbylá ze slavného hradu Říčanských! Tu slávu časy odnesly jak pýr a pusto, smutno je, kde zněl kdys zpěv a smích. Tu dějin českých dýchne na mne van a z trosek těchto mluví ke mně staletí. I mnohý český král zde rozbil stan, by zajížděl si odtud v lesy v podletí... Och, šumné večery, jež spatřily zdi slavného kdys hradu rodu Říčanských! Tu šprýmy šašků, verše zvonily zpěváků potulných a krásných žen zněl smích. Však „marnost nad marnost!“ teď mluví zeď tu zbylá z veškeré té slávy dávných chvil. A jak tu na ty trosky hledím teď, podzimních větrů teskných slyším pláč a kvil... 74

Já věřím...
Já věřím, národe, v tvůj kořen zdravý, horečky dětské svoboda že mladá překoná, že národ smysl žití svého pravý rozpozná a že dílo obrození dokoná. To dílo posvěcené padlých krví nemůže zaniknouti, tomu nelze uvěřit, a prudké zápasy jen půdu zmrví, nad níž vzplá pravé svobody a lásky k vlasti svit. Já věřím, národe, v tvůj kořen zdravý, že všechny lživé proroky z chrámů svých vymrskáš a vyvolíš si života cíl pravý, k němuž se bez falešných vůdců přímou cestou dáš. „Role“ 1926.
75

Štěstí.
Já, Bože, skromný vždy jsem byl a spokojen s tím kouskem světa, jejž jsi za pobyt mi dal a kam jsem vnesl snahy své, svůj tichý sen a kde jsem bez nároků, klidně pracoval. Lán polí, les a v dáli modré hory zřít, toť věru štěstí, jaké nikdy nepoznal, kdo nedovedl smysl pro přírodu mít a kdo své srdce v službu hrubé hmotě dal. A kolik ještě, Bože, k žití dáš mi dní, nechť po únavě denní šťasten mohu dlít vždy v luzné přírodě, až noc se rozetmírozetmí, a sladce usnu, třpytem věčných hvězd jsa zpit... „Šumavan“ 1924.
76 OBSAH:
Strana Své ženě5
I. NĚKOLIK POHLEDŮ ZE SVĚTOVÉ VÁLKY.
Alpy9 29. červen 191610 Krvavý měsíc11 V Lopatovských lesích12 Naši legionáři13 Daleké hroby14 Návrat z války15
II. VE CHVÍLÍCH NEJTĚŽŠÍCH.
Ve chvílích nejtěžších19 Za synem Jindříškem20 Je ticho kolem21 Jak za letního jitra22 Do šera mého života23 Šepot stromů24 V dnech letních25 S koncem roku 192026 Hodiny s kukačkou27 Před jarem 192128
[77] Spi sladce29 Na polní stráni30 Už nikdy31 V soumraku32
III. RŮZNÉ DOJMY.
Vánoce 191835 Samota36 Kolinec37 V časném jaře38 Cestou na návštěvu k matce39 Stráň v červnu40 Dubečno41 Ke 28. říjnu 191942 Má víra43 Na břehu Lužnice44 Stromy45 Aloisu Jiráskovi k sedmdesátým narozeninám46 Nemocnice47 Nokturno48 Podzimní meditace49 Tvé vůle stopy nalézám50 Skřivánčí zpěv51 Cizí kraj52 K sedmdesátému výročí narozenin Jaroslava Vrchlického53 V aleji54 Švihovský hrad55 Pod ochrannou Tvou rukou56
[78] Dru Fr. Lukavskému57 Památce Jana Amose Komenského58 Jarní píseň59 Jsme svobodni!60 Máj 192461 Letní soumrak62 Obilí voní63 Jan Žižka z Trocnova64 Podzimní dni65 Dva vrchy66 Když příroda67 Památce Mistra Jana Husa68 Rád podzim mám69 K urážkám českého národa ve sněmovně Národ. shromáždění v prosinci r. 192570 Orion71 Rusko72 Deštivé léto73 U trosek říčanského hradu74 Já věřím75 Štěstí76
[79] TÝŽ AUTOR VYDAL: NA VODÁCH NEKLIDU. BÁSNĚ. Nákladem Emanuela Stivína. Praha 1901. – Rozebráno.
KDYŽ ZRAJE OVOCE. BÁSNĚ. Nákladem vlastním. Praha 1919. V komisi knihkupectví Hejda a Tuček, Praha II., Karlovo nám. 26.
E: av; 2006 [80]