Rok zahradníkův nikdy nepomíjí
v tajemné dílně divů přírodních,
a tak zas v čarokrásných pochodních
rozkvétá Saga rodu forsythií.
Pod zemí ještě tajemství se skrývá
biochemických různých procedur,
však do B-moll i do C-dur
již nad zemí si ptactvo zpívá,
což nejvyšší je umění.
Když zmlkne stromů šumění,
tu ptáček v hnízdě sotva dýše,
tu klesá hvězda s nebes výše.
Letí blankytnými pásky,
její pláč zní z hrobu všeho:
Není vinou Vrchlického,
že je Vesna dobou lásky,
večernice hvězdou její,
růže květem milujících,
slavík jejich ptákem svatým,
básníkova píseň sladká
kolébavkou jejich blaha
i pohřební jejich písní.
Jarní klíčení je záhadné jak rebus,
každý pupenec je první milovník.
9
Je to měsíc už, co přejel Phoebus
ve svém zlatém voze přes rovník,
v říši australského Kozorožce
nechal klokany a protinožce,
přes kraje, kde roste gumovník,
jede k nám v své zlaté autodrožce
přes moře, kde leží Dubrovník,
k nám, kde leží pouze Rakovník.
Jarní klíčení je skvělý hokuspokus:
Koukneš z kuchyně: den chladný, syrový!
Koukneš z pokoje: kdo div ten vypoví?
ze záhonu leze první crocus.
Z postních nedělí je smrtná třetí,
potom vzkříšení zvon udeří.
Klika cvakne, dveře letí,
Jaro vchází do dveří.
Lesy ještě podřimují,
větřík dech si odměří,
začechrá je v kadeři,
a jako když v buben udeří,
skřivánek v modro zaměří.
Skřivánek vylét do mraku
a jásá!
A zem poslouchá dojata,
stráň po srdce až zahřáta,
10
a tuší v ňadrech poupata
v den májový jak ze zlata.
Vyběhne bříza na pokraj,
kde borový zavání háj,
vzduch jak na housle, na šalmaj,
je každý klásek muzikantem,
mudrcem každý hranostaj.
A jeden javor mladičký
z podpaždí vytáh housličky:
Tak slyšte, Nezval bude hrát
noc balkonů, noc promenád
jak v Benátkách a v Nizze.
Ty nevíš, co to má znamenat,
že zavírám okenice?
Noc renesanční opera,
ty svlékáš zvolna rukavice.
Líbám tvé prsty, čítej do tisíce,
je to jak svatební ofěra.
A jak hrál, kol slavně znělo,
jak by zapěl Viktor Hugo:
Miluješ mne, Satanelo?
Miluji tě, Roderigo!
Velkonoce! Zmrtvýchvstání!
Vzduchem bouří to a hřímá,
11
to ty zvony za svítání
ze starého letí Říma,
nesou náruč jarních novin,
že je Boží hod a vbrzku
první květy trysknou z křovin
okrasných i ze zákrsků.
Na shledanou! vrána volá,
raší modříny a jilmy.
Třeba zem je dosud holá,
pustá jako české filmy,
můžeš dnes už v každých vrátkách
vidět stíny lásek příštích,
jejich touhy po zahrádkách
v teplých rejdí pařeništích.
Vilaři se zabývají
opožděným jarním řezem,
plot už voní jako v máji,
plnokvětým voní bezem,
pod kterým až jednou přece
Fráňa Šrámek bude knězem,
navečer se, holka, slezem.
Vůbec, jaro! Slavný dive nevýměrné veškerosti,
který otrok smrti může vypsat velebnost tvou dosti?
Kdybych národů všech řečí krasoslova potně hledal,
tím bych ani návrh stínu vznešenosti slavné nedal.
12
Osmkráte statisíců mil se horké slunce valí,
v modřenině zahlcené v jasných nebes kruhu spěchá –
jak pěl Milota náš Zdirad Polák, mezi generály
kromě Medka nejslavnější, vlastenského vzor to Čecha.
Přirození již se budí, již se jasní veškerého
nebe báně k oslavení příští jara vznešeného.
Neustále zatím doma pilné včelky oučinkují,
obecenstva čilým oudům ouřady se rozdělují.
Lásku tvorstvo dokazuje ku potomstva zachování,
jaro všude rozmnožuje jasnosvětlé radování,
byť Machar myslil si, že za mladosti naší
to jaro nějak bujněji si hrálo,
ty růže i ty dívky byly krasší
a nějak horoucněj se milovalo.
Ty jarní verše – co s tím tretem?
Ten otřepaný obsah znám!
Vše šperkováno sluncem, květem – –
Kam s tím, ó bozi, rcete, kam?
Mně ale vždy ty květy v duši kanou,
rád slyším z jara bouřné větry váti
a mohu rukou znamení jen dáti,
a revoluční jarní vichry vanou,
pokřtěné svatou velkou Anarchií –
to s Antonínem Sovou říci mohu,
vždyť já též narodil se v Arkadii
a deset let již mluvím řečí bohů.
Obloha světlá je jak Karolina Světlá,
13
vzduch jarní jeje, jak často z jara bývá.
Jdi, růže má, tys pro mne nerozkvetla,
mně v hloubi srdce vždycky láska zpívá.
Slyš, šepot v besídce a vyšla večernice.
– Zda miluješ mne, rci mi, drahá Louise!
– Ó, Františku můj, navždy, navždy můjs!
A svět má o dva šťastné lidi více!
Již jiní napsali, že měsíc pluje z mračen
jak bílý prs, jenž dobývá se z řízy,
jak bílý prs, jímž František je nadšen,
když bije v stěny cev zdroj zadržené mízy
jak velkonoční zvon, jenž probudil se ze sna,
když střemchou voní vzduch a jasný je jak křišťál.
Zvoň, balado, ať cítím, že je Vesna,
když ve smích Dryad zazní zvuky píšťal!
A v zemi navlhlé a zapařené mízou
zří básník Březina svět příštích sil a jasů,
trav šumné království a s atlasovou řízou
sbor teskných lilií a plavé zlato klasů
a úsměv jasmínů a bázlivý dech růží,
kde v poupat andante zří příštích červnů něhu,
však jejich vonný klam dech tuchou smrti úží
a z květu jabloní mu leden dýchá v sněhu.
Však za to, až k vychladlé zemi jak vyhaslý milíř sřítí se svět,
pak probuzen lítostí povstat chce duší svou za tisíc jar,
snad potom, v žal posledních soumraků vzpomene zpět
na písně bývalých tužeb, pradávných rozkoší žár,
14
snad potom z dýmu vyhaslých věků, v tmy zapadlých vodopádech
s lítostí ucítí vlastního života teplo a vůni a zádech.
Ach, ano, snad potom... Až sřítí se vyhaslý svět...
tak viděl to Březina, když vznášel se ke Kristu u Nové Říše,
tak viděl to před ním už Neruda, ze lví když říše
se nesl jen k „Ježíšku“:
Snad potom, až udušen sřítí se svět
a planety klesnou k slunci zpět
a mrazem se Slunce rozskočí
a za milion, milion věků a let
vše v nový chaos se roztočí
a z plamenů nový povstane svět,
boj ustoupí mladu životu
a luh bude samý barev smích
a háj plný sladkého šumotu,
až na světě tom zas vypučí
tvor se srdcem, se zpěvnou tísní,
pak snad zase drobounký atom můj
tam zazvoní kosmickou písní.
Však zatím: kráčím kol hochů a děvčátek
šveholem, zpěvem až zmámen,
binokl na očích, v ruce hůl,
s nehybnou tváří co kámen.
Nevrle hledím oknem ven,
nechte mně led můj, nechte sníh! –
vždyť nechápu více, nač ten rej,
k čemu ten jarní spěch a smích.
15
Ó nechte mne v mé hospůdce
jen tiše dále píti,
když mně nic po vás, nač má vám
předc po mně něco býti?
Jde Viktor Dyk po lukách, lesích,
a rosa leží na květech.
Snad slunce svítí na nebesích.
Piják popíjí v úzkých zdech.
Nad lesem leží mlha ranní,
je chladný, svěží větru dech.
A je to chvíle k milování.
Piják popíjí v úzkých zdech.
Noc voní. K slovu kouzelnému
z kapradí, hle, dnes pučí květ.
Popíjí Gellner. Dávno jemu
v rozpuku mládí zhořkl svět.
Proč jara šumot je mu cizí,
proč za bránu si nevyšel,
kde v polích, kam vyběhnou břízy,
kvetoucí strom lže lásky žel?
Jaké mu v srdci sedí žaly,
že družkou mu jen sklenice?
Kvetoucí stromy všecky lhaly,
však ženy lhaly nejvíce!
Jak pavouk mezi pomeranči
v krčmě své řeší nesnáze,
16
kde paprsky dva čardáš tančí
na zaprášené podlaze.
Má v kapsách prázdno, v duši vztek,
srdce mu zchudlo u holek a piva.
Melancholický popěvek
si špatným hlasem časem zpívá:
A přijde den a růže zavonějí,
pověz mi, srdce mé,
v kterou poušť světa se svou beznadějí
se smutní skryjeme?
To proto, že tou dobou Hlaváček podél řeky šel
pod smutným nebem, nebem nízkým, nebem bez tepla,
a píseň mdlou a ironickou sobě pěl,
že nevzejde nic, nevzpučí a že nic nevzeplá,
že nelze sníti o máji vstříc nicotám a tmám,
spíš myslit s Karáskem na hrobů truchlé stíny,
na těla hnijící pod vrstvou černé hlíny,
jimž ty jsi podoben, jak byl bys mrtev sám.
Však zatím, ač rychlostí hlemýždí,
do polí, do městských sadů,
měsíc květen již přijíždí
dle letního jízdního řádu.
Les vyšňořil se do zelena
jak myslivecký mládenec,
17
u Nezvala visí na zdi malá klec,
v ložnici je na zdi malé jaro v kleci
kanárek a housle kobylky a šneci.
Z okna letí lístky erotických sonat
všecky lyceistky budou večer stonat
v měsíci máji ztratí dívčí vínek
najdou ho v ráji s vůní konvalinek.
Občas ještě sněží na monstrance barů,
vzduch je vlhký, ale už se chýlí k jaru
a noc už se chvěje jako prérie
pod údery hvězdné artilerie,
které naslouchají u politých stolů
pijáci nad sklenicemi alkoholů,
polonahé ženy v šatech z pavích per,
melancholikové jako v podvečer.
A i když někdy přijde dešť,
v plášť zahalíš se úže
a těšíš se, jak přivinešťpřivineš
ke zvadlým retům růže.
Křepelka volá pod mezí,
háj plný prvosenek,
a luh, jak by ho posázel,
je plný podprsenek.
Tak jaro jde jak zářný dobyvatel,
den jeho slávy na trůn zasedá.
18
O jeho kráse blouzní spisovatel,
skřivánek v osení i tichá rezeda.
– – – – – – – –
Krásný máj uplyne, pak letní přejde čas,
podzim i zima též – jeť všeho do času.
Je všeho do času, však vždycky zas a zas
rok co rok rytmem zvonivým a zánovními rýmy
přes smutky podzimu a chladnou přísnost zimy
to jaro kouzlem básnického slova
zaznívat bude znova vždy a znova
na našem starém českém Parnasu.
[19]
JOSEF MACH
JARO V ČESKÉ POESII
Původní obrazová výzdoba Vlastimila Rady. Typograficky upravil Rudolf Hála. Vytiskla písmem Bodoni kursiva v počtu 333 výtisků knihtiskárna „Orbis“ v Praze–Vinohradech. Jako soukromý tisk vydal a účastníkům XII. výročního večera Spolku českých bibliofilů 6. listopadu 1937 věnoval Dr. Zdeněk Mach
E: lp; 2006
[21]