Po boji (1940)

Epigramy, 1927–1938, František Zavřel

Diplomatická verze Ediční verze
František Zavřel Po boji
Epigramy 1927–1938.
[3] Bojuj, dokud syn jsi země, k snění dost máš času – tam!
JAROSLAV VRCHLICKÝ
[5]
MUSSOLINI (1927)
Italie, milenko Danteova, Italie, hýčkaná třemi moři, sladkých božstev, Venuší, reků matko, miluji tebe! Od onoho prvého okamžiku, kdy jsem stanul uchvácen nad tvým Římem, v pevných zracích milenky nalézaje obrysy jeho. Od onoho zvláštního okamžiku, Italie, miluji tebe. Často zalit hnusem Severu, aspoň v duchu těším se tebou. Vidím truchlé cypřiše, kterak vlají nad troskami starého imperia, vidím sochy úsměvné Afrodity zalité sluncem. Italie! Milenko svrchovaná, nesčetněkrát objata pyšným rekem, potom dlouho míjená velikostí, kterak se chvěješ! 7 Cítíš věru, zbavena příživníků: opět velký milenec dotýká se tvého čela, celuje ústa tvoje hořící věčnem. Pyšný dědic Caesara mezi hlupci, po stu letech podoben Korsikánu nejen tváří, mrazivě chladnou maskou, ale i duší! Sladké chvění probíhá tvými údy, ruka svírá ztracené kdysi žezlo, přísné rty tvé šeptají: Mussolini! a potom tichnou. Mussolini! Řidiči Italie, tak Tě vidím, bezmocné době ve tvář kterak patříš poutaje chaos její kovovým zrakem. Stoupej! Vítěz! Udolej bědné soky! Eja! Eja! Alala! Slyš můj pozdrav, sevřen zemí smutku a Českých Bratří nesu jej Tobě! 8
ČECHY (1933)
Ubohá země, do které se vrýval Žižkových vojáků zjev nadlidský, ubohá země, které marně zpíval, kretény ubitý, veliký Vrchlický! Ubohá země hrdinů a reků, kde je tvá duše, která do tmy věků vyšlehla kdysi? Kde jsou králové, kteří ti vládli, římští císaři? Ubohá země, do tmy kovové jsi zaťata, v níž hvězdy nezáří. Což nemáš v sobě ani špetku vzdoru? Nevidíš v dálce novou Bílou Horu? Sneseš, by tobě plili do tváří dva chladní, řemeslní kasaři? 9
EPITAFY
I.
Aj zde leží velký filosof, tvůrce četných okřídlených slov, která přejdou jistě do čítanek. Konečně ho tedy jímá spánek! V životě byl fraškář veliký, věšící všem na nos bulíky, což byl jistě výkon nemalý: všichni si to líbit nechali. Štěstí měl jak sedlák povříslí, při tom dělal hrozné nesmysly, které přetrumfnuty nebudou. Na konec s velikou ostudou bylo mu pouť svoji ukončiti: Světlo věčné ať mu svítí. 10
EPITAFY
II.
Tuto leží věčný cestovatel, silný jako lev, čilý jak datel. Nerozuměl praničemu. Bez mezí moc jeho byla. Penězi zkorumpoval mozky hovězí, zpívaje si: pravda vítězí! Čím víc chyb udělal, tím byl větší, jeho chyby nehovoří. Ječí! Nakonec, v hodině nebezpečí, na celém se těle třesa jak Eliáš vstoupil na nebesa. Na rozdíl od Eliáše v Londýně vystoupil z éra plaše natahuje moldánky. Potom vstoupil do banky. 11
EPITAFY
III.
Ať se mistr nehněvá! (Vývoj kráčí do leva?) Mrtva jest i Ženeva tolik drahá stověžaté Praze. Zabily ji nudné fráze o míru a humanitě. Skonala chudáček na úbytě. Na hrobečku jejím svítě Mars se chechtá (pro bohy věru partner ubohý): „Pomohla mi na nohy.“ 12
EPITAFY
IV.
Zde leží, zámek na puse, demokracie – diskuse. Ta dáma slibovala mnoho, leč neprovedla, žel bůh, z toho – k čemu to tajit? – vůbec nic po penězích se shánějíc. Marně je hledáš: pára par zmizely všechny do Švýcar. Tam prchly, plody diskuse jak ovečky, kus po kuse. V tresorech uvažují tamo, co všemu světu je již známo. Ó, přeposvátný Dalajlámo, který jsi věru božství samo! Demokracie, stará dámo! Kam jste to došli, tážu se. 13
EPITAFY
V.
Poutníče, postůj drahnou dobu a věnuj se tomuto hrobu! Nevidíš z něho čníti mocnou skobu a neslyšíš kol sípat lidskou zlobu o tvrdém pánu, pyšném o Nabobu, jenž nebyl dalek gesta velkých snobů a při tom velmi blízek škrobu? V děvčeti každém viděl bědnou robu, aniž jí koupil nejskrovnější robu. Peněz měl jako malé dítě bobů (byl za ně rytířem Božího Hrobu) a přátele své v bídě nechal mříti. Světlo věčné ať mu svítí! 14
EPITAFY
VI.
Ejhle, co nám toho napek’ nesmrtelný Karel Čapek. Jeho píseň neplatila stádu jako píseň jeho kamarádů, ani ženě, ani Můsám, nýbrž hradu. Zvykl si na jeho síně, pohlížeje božsky líně na prokleté, bídné svině chrochtající pod hradem. Ničil je svým nápadem. Řeknu vám, že to byl nápad stačící na živobytí. Bohužel i tento nápad, který lze předobře chápat, během doby kamsi zapad’, kde už není možno křápat. Světlo věčné mu tam svítí. (1932) 15
PO SMRTI
Za živa lze sochy líti, které obletuje hmyz, lhát a psát oslavný tlustopis, jehož nedočetl bys. Po smrti přijde hromobití a Nemesis. 16
ODKAZ
„I po smrti se budu dívat na vás!“ Všichni se na to konto modlí „Zdrávas“. Kdo nemodlí se, hrůzou chvěje se: „Prosím vás, nedívejte se!“ 17
PŘEDĚLANÝ HAMLET (1936)
Zemře Hamlet s Horatiem, zemřem’ všichni, kdo tu žijem’, hladem, jedem nebo kyjem, on už nám to napaří. Jen Claudius nezahyne, sláva vlasti, císaři! Když se ruka k ruce vine, pak se dílo podaří! Rovněž zemře Ofelie, všechno zemře, co tu žije, genius i špindíra ideálně umírá vyjímaje Claudiusa, který na svém oři klusá, neduh zlý ho netýrá. Korigujte Shakespeara! 18
VDĚK STÁŘÍ
Heslo Červeného kříže těší nás velice, směřujíc bez obtíže k metafysice. Cti, poutníče, mdlé stáří a ujdeš kletbě pout, snad tobě též se zdaří jak pařez sestárnout. Cti stáří srdce, mozku i nervů, myšlenek, cti každou bědnou trosku bez snů a milenek. Vše ostatní ať zmlátíš a mládí nejvíce, tvůj obdiv vždycky platiž stařečkům levice! Tož klesej na koleno dřív než tě donutí: Nejvíce ze všech ctěno buď stáří mamutí! 19
DVORNÍ SMUTEK
Plačící vrtichvosti uprostřed smutečních hostí tři dny se postí: Tohle tu ještě nebylo. Proč jsi nám pošla, kobylo? 20
PORTRÉT
Toť pravý skalní realista a neúnavný pacifista a samozřejmě humanista věřící jen na pána Krista a potom už jen – na banku v Anglii nebo ve Švýcarech. Tak žije svoji selanku a drží ve stařeckých spárech tu celou zdejší sebranku. Světová historie zatím se posunuje kupředu. „Než posune se, já se ztratím. Neznáte děda vševědu. Je to jediné, co dovedu.“ 21
Psi stvořeni jsou pro psinec Psi stvořeni jsou pro psinec
 pro psinu lidé. Psinu neberte jim! Našinec objevil boha –! Je jím největší zločinec českých dějin. 22
DŮSLEDNOST
Filosofii sebevraždy měl by čísti občan každý, jeť to přece bible naše daná nám od Messiáše. Nakonec ji národ – spáše. 23
S KLIDEM
Dva světy proti sobě stojí na životživot, na smrt. Souboj veliký! A tváří v tvář tomuto boji lid staví s klidem pomníky. 24
SKRÝVAČKA
V mládí svém já kácel modly, kde byl jaký hříšník podlý, ani se už nepomodlí: hned na něm mé oko prodlí, neméně i ruka s bodly, po případě s inkoustem. Teď jsem stařeček a modla. Kde je jaká duše podlá, které dosud neprobodla moje ruka, jež se shodla se žlabem a hlavně se soustem? 25
PRO KOHO?
Kdo najal vraha na Rašína? Kdo najal vraha na Kramáře? Rty němy jsou, pěst zaťata. Ten úctyhodný stařešina je věru zralý pro (sochaře? kata?). 26
STAŘIČKÝ MOCNÁŘ
Smrt stíhá smrt jak v báji, hle, rána za ranou! Rekové umírají, apači zůstanou! 27
ROZKAZ
Ve jménu humanity, Husa a svědomí buď na kříž vbitý kdo není (přeskočilo mi!) tak pitomý jako my! 28
Štefanik, Durych, Švehla, Štefanik, Durych, Švehla,
 Hodža, Rašín, Hlinka, Kramář, Pergler, Gajda, málokdo z nich ještě žije, je to celá litanie, všichni museli dolů k vůli jednomu –. 29
ZMĚNA
Proti fangličkářství brojil Masaryk dokud byl ještě národ maličký. Teď nezbylo mu pranic nežli tupé massy ryk a fangličky. 30
Masaryk v Americe Masaryk v Americe
 odhaluje se stále více. Host do domu, bůh do domu: Jablko nepadlo daleko od stromu. 31
POVZDECH
Jak jsme ubozí, jak jsme zbabělí! Z bláta, ne z oceli! Necítíš chvíli pravou, český Cromwelli? Češi nemyslí krví a hlavou, nýbrž ...... 32
NAPOLEON ODPOVÍDÁ T. G. MASARYKOVI
Nedávno jste ráčil říci, že jsem prohrál u Jeny. Vyslechl jsem s vážnou lící interview váš vznešený. Praví se, že veliký filosof jste. Věřím rád: podle této logiky vítězíte napořád. 33
ELEGIE
Lev heraldický už je v Pánu, utahali ho lidé z Lánů přivázavše ho k svému lanu. Lev zkrátka v agonii upad’. Teď uslyšíte osla cupat. Růžových snů a četných plánů a neméně i eroplánů je tento osel věrný posel. Z osla je lev a ze lva osel. 34
BEZNADĚJNÉ
Generace bab a ani jediný muž! I kdyby tu byl, je sláb, je příliš slabý, aby vzal na ty baby nůž! 35
ZMĚNA
Byli tak noví, tak noví a hlavně pokrokoví, že se to nedá říci slovy, člověk z toho až oněmí: nejpokrokovější na zemi. Teď jsou sto let za opicemi! 36
ZÁVĚR
„Rukopisy nejsou pravé!“ prohlásil komický tvor upíraje na ně suchý zor. „Je to kruté, ale zdravé.“ Ukončen je lítý spor. Rukopisy byly pravé, falešný byl jen pan profesor. 37
Teď lze vám ještě veleti Teď lze vám ještě veleti
 omámenému teleti (národe, jak je ti?) a diktovat mu provaz. Až zmizíte, zbude po vás poušť, puch a prokletí. 38
T. G.
Toť Gangsterů Mistr – Amerika o Caponovi říkala. Podobnost je v tom převeliká a shoda věru nemalá. 39
CHUDÝ HOCH, KTERÝ SE PROSLAVIL
Dvacet roků dělal chybu za chybou, dvacet let se zvláštní oblibou ničil všechny, kteří rozuměli tomu, čemu nerozuměl on. Ku podivu národ celý kráčel za ním, ochočený slon. Národ, vyměněný za Čehony, nebyl jat nejmenší pochybou. Zaplacených pěvců strofa uspí ho! Výsledek? Miliony v Anglii a doma? Katastrofa. 40
HRANICE ZEMÍ KORUNY SVATOVÁCLAVSKÉ
Tisíc let stály pevně. Zaburácet zřely sterý příboj. Skácet nedoved’ je žádný. Dvacet let pana Beneše – hic iacet – zmizely hned. 41
GENIUS
Jugoslávce, Italii, Poláky, Němce, Maďary i Slováky znepřátelily nám „jeho“ zázraky. ČSR je opuštěno, v plotě kůl. Kdo to dokázal, je genia půl, rozhodně ale celý –. 42
Milí vrtichvosti, Milí vrtichvosti,
 svěste ocas mezi nohy! Osud praví: Dosti! Halali – zní naše rohy. Chcete vzývat mrtvé bohy? Běda, pošli. Těžká zkouška! S prázdných model spadla rouška. Nastavte svá tlustá ouška: Posíláme pro antouška. 43
(KVĚTEN 1938)
Velectění bratři zednáři, kde zůstala vaše kouzla? Už se vám nic nedaří. Je vám, hoši, vidět do tváří, neboť malovaná maska sklouzla. Je po záři! Vydržíte sotva do září! 1939
Zednaříků píseň vítězná přenesla se, ajta! do března! Další Duben – ještě tu budem. Další Květen – jenom jeden je smeten. Další Červen – Spojíme se i s červem! 44
MLČENÍ
Umlklo vytí vlčí, kreténi mlčí a mlčí. Mlčí levice a pravice a všichni hnijí mlčíce. 45
TRHOVÁ KAMENICE
Několik minut od Borové v lesích a rybnících jakoby utonula. Tady jsem narozen. Hlupáci, slídiči, tupci, břídilové, marně se vaše smečka trmácí. Zbytečná práce, bídáci! Moje rodiště: žula rula. 46
KRAJINA
Kopce a lesy, plné úžlabin. Kolem nich clona nachová vřesu a kohoutků a jeřabin. Nade vším kovová modř nebes. Nikde stín. Pod Zubřím dole Borová. 47
MÝM NEPŘÁTELŮM
Komičtí tvorové, opusťte bojiště, zalezte napříště! Moje rodiště je blízko Borové. 48
CHYTRÁK
Havlíčka měl v puse dera se nahoru. Havlíčka měl v puse ba i na svém praporu. Ani krok bez „diskuse“! Havlíček nakonec zmizel, arci – v pozoru! Miliony jsou v tresoru. 49
PITOMCI
Mlha jim padá na víčka, ústa opakují fádně naučená slovíčka. Jsou dokonale na dně, ale mají tatíčka! 50
T. G. M.
Moralistní polévo, pustých frází ponravo, Českých dějin ohavo, vývoj nešel na levo, nýbrž na pravo! 51
MASARYKŮV NÁROD
Z jedné strany ho škrtí žid, z druhé zednář ho škrtí. Nedovede žít. Tatíčka před sebou jako štít kráčí vstříc potupné smrti. 52
ZÁŘÍ 1938
Dokonáno jest. Na konci bludných cest vše ztraceno. I čest. Místo frází a divadelních gest řekněte jedno slovo: Trest. 53
ČESKÝ PROBLÉM
Do nebe se nafoukli, všechno velké utloukli – potom teprv prokoukli. 54
MEZNÍKY 1938
Loňské září a letošní říjen nebudiž vděčnými Čechy opomíjen! Kdo chápeš, rci jen: Zbavili jsme se dvou hyen. 55
„SVATOŘEČEN VŮLÍ LIDU“ (jeden list o pohřbu pana Masaryka)
Svatořečen vůlí lidu, který, až na pár židů, uvrhl v bezměrnou bídu. 56
VÝZVA
Evropo, vstaň! Buď zase Evropou! Zvítěz nad teorií potopou, jež napáchali profesoři snobští. A nakonec též Čechy poevropšti! 57
HESLO
Jen ji tupte bez mezí, hlavy telecí a hovězí! Spoutejte ji řetězy! Pravda navzdory vám – zvítězí! 58
OBRAT
Spílali jim dříve „diktátorských bot“, teď jim spadlo srdce do kalhot – tož jim blahořečí o závod.
ANEBO
Spílali dřív diktátorským botám, hejno prosebníků se teď nevešlo tam. 59
ÚTĚCHA
Je rozdrcena republika. Vy oddejte se útěše, která je převeliká: stalo se to zásluhou Masaryka a pana Beneše. 60
FRANTIŠEK JOSEF I. A T. G. MASARYK
Oba byli staří velmi, ani reci, ani šelmy, bezvýznamní ve své pýše. Oba rozpadli se tiše, neméně i jejich říše. 61
ŘÍJEN 1938
Jaký hrozný pád, a jaký zvláštní lid! Nedovede potrestat ani odměnit. 62
DIALOG
Panové, to je konec světa. Tragický výkřik do neznáma. Mýlíte se. Není to vůbec drama. Je to opereta. 63
NERUDA
Bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů. Poněvadž je každý ze Švejkova plemene, je celý národ z hadrů. 64
Politika Politika
 není mucholapka. Republika byla v rukách polobolševika, nebyl-li to obyčejný lapka. Teď si dejte za rám pana Masaryka, otce i syna i pana Čapka! 65
NEMOCNÝ NÁROD!
Přejedl se pana Masaryka, teď je z toho velká chaotika, nic se ho už nedotýká, proto se též nepotýká, nanejvýš si zanaříká. Marod, marod. 66
SLAVNÝ INTERVIEW
Na Bílé Hoře starý pán oře a lid je z toho zjevený: Němci prý vyhráli u Jeny a Češi na Bílé Hoře. 67
MASARYK
Jeho práce veškera kterou udělal: obhájil Hilsnera, národ oddělal. 68
PŘÍHODA S KOSTMI PLUKOVNÍKA ŠVECE
Podivná věc, nad kterou leckdo hlavou zavrtí: plukovník Švec nechce sem ani po smrti. 69
JAKO PŘED TISÍCI LETY
Svaly Václave, vévodo české země, shlédni jemně na nás dolů. Stane se z nás přepychové plémě, vyvezeš-li odtud hodně volů. 70
AKTUELNÍ
Malý prcek neleze již na vrbu Má těžkou kotrbu, neboť všechno prosek. Vzdor tomu má ještě plán. Praví se, že je to eroplán. 71
POHLAVKY
Nedostal je v Praze, an se tvářil nevinně. V Praze mu bylo blaze, tam je v kursu každá fáze. Napohlavkovali mu až v Londýně. 72 Macchiavelli: „Republiky špatně řízené v době, kdy by měly bojovat, hlásají pacifismus a v dobách, kdy by se k němu měly uchýlit, řinčí mečem.“
Drahý Macchiavelli, v Čechách to také tak „uměli“. 73
NAJEDNOU
Pacifismus, defaitismus, realismus, humanismus propadly se v propast bezednou. Páni ku podivu obrací, ze všech se stali vojáci. Najednou! 74
OBRAT
Pacifisté, humanisté jak to, že už nejančí? Nihilisté, defaitisté sedli na kůň, můj ty Kriste! jako hejno sarančí shlukli se a – vojančí! 75
ZATEMNĚNÍ
U kiosku vidíš bědnou trosku, ana kráčí nesvítíc a nehulíc. Zatemnění mozků přeneslo se jest do ulic. 76
RUR
„Milý nadčlověče – už to neuteče!“ praví tiše Robot zatahuje chobot. „Teče voda, teče všem Robotům do bot!“ 77
O. FISCHER
Zhasínající rasa, jež přestává žít. Mrtvolná krása, pokřtěný žid. 78
NAPOLEONSKÝ KONGRES V PRAZE
Usměrněný opičák zadarmo nic nekoná. Z Napoleona stal se v Praze levičák! 79
PO NAPOLEONSKÉM KONGRESU (panu Pluhařovi)
Není, co by mohlo hřát, co by mohlo plát a svítit. Nikde, běda, žádný řád! Spíše neřád možno cítit. 80
OBRAT
Pravím, do stolu buše, čtenáře milé kruše a domácí mír ruše: K čemu je duše? Duší jsou plné nůše! Šíp nutno pustit z kuše: Napoleonská společnost má Napoleona zrovna dost a do levých sfér kluše. Jejím patronem stal se Fouché! 81
Rytířské řády, boží hroby a kříže, Rytířské řády, boží hroby a kříže,
 že nestačíš na ně zírat. Podíváš-li se blíže, objeví se pirát. 82
ZÍTŘEK
Prohnilé modly niče Evropě odpovídá. Veliký Nietzsche porazil Marxe žida. 83
POPLACH
Duši spas! Kdo je to Fortinbras? Je to jeden z nás? Poslati kuli místo věnce –! Co je to za heslo? To je přec naše řemeslo, jež nikdy nesneslo konkurence! 84
FORTINBRAS
Milí braši, neznáte povahu naši: Román to vyhrál, autor je v kaši. 85
Třetí díl Fortinbrase Třetí díl Fortinbrase
 nevyjde, mon ami. Perlami podle bible není radno krmit prase. 86
ZEDNÁŘ
Viktore Dyku, octl jste se v jednom šiku benešovských útočníků proti Fortinbrasu. Jaké čáry! Zapomněl jsem, že jste zednář starý. 87
„VŮLE LIDU“ list československé humanitní demokracie
Kukly všechny pukly obnaženy po týl: z revoluční kukly vylét schlíplý motýl. 88
ČESKÁ AKADEMIE VEĎ A UMĚNÍ
Bůh je svědek, to bych byl neřek, bratře v Kristu, že generál Medek bude kandidovat komunistu. 89
PŘED KONCEM
Jsou tváře herců odlíčeny a popraskány kulisy a chefrežisér rozlícený s publikem rady neví si. Bylo to obecenstvo prosté, věřilo svatě každé lži. Procitlo. Jeho úžas roste. I pískati se odváží. Hra propadla, to všichni cítí. Autor i herec proklet jest. Už nelze pranic zachrániti. Všechno je ztraceno. I čest. 90
PODLE HAVLÍČKA
Moje barva červená a bílá, v ní je moje poctivost a síla. Bílá zmizela kams do oblak, z červené zbyl bědný cár a vrak! 91
PODLE HAVLÍČKA
Není nad originálnost, každý po ní touží. Lidé chodí přes most – na tom já nemám dost: nejen že půjdu louží, nalokám se jí, vrtichvost, a udělám z toho ještě ctnost, neb louže se tím zouží! 92
KOLEM BOROVÉ
Ach lesy, prameny, louky a hora! Tvrdý lid neotrávený, průhledný jako ty prameny. Nade vším nebes modř a zora. Potkáš-li božího tvora, nevidíš masku. On cítí. Lze tedy ještě v Čechách žíti bez Chelčických, bez Tábora, a bez pana profesora? Lze tomu uvěřiti? 93
PANTA REI
Věru, všechno se mění. Co bylo včera, už není. Je to stálé vření a bdění a chtění. Ztracen, kdo je slabý. Ztracen, kdo nechce, aby sám podlehl tomuto dění. Poruč Labi, aby se vrátilo ku prameni! Věru, všechno se mění. Nemění se jen žlaby. 94
POVZDECH
Ubozí spisovatelé, kam jste to došli? Vlast uctívá zlaté tele a vy se můžete pást. 95
MAECENAS ATAVIS EDITE REGIBUS!
Naši p. t. mecenáši hrnou se shora, zdola, zpředu, zadem, život stal se eldoradem. Nejspíš asi zemřete hladem. 96
PRAVICOVÍ UMĚLCI, ZACHOVEJTE PEVNOU PÁTEŘ!
Milovaná pravice obsadila všechny posice od Visly až k vlnám Ebra. Hojnosti roh vybrakován, šťasten venkovan i nevenkovan. Dramatik ať žebrá! 97
Synu, než vysvitne zora, Synu, než vysvitne zora,
 sepiš něco pro censora! Možnost je tu velmi sporá, nemá-li přijíti shora sprcha na bědného tvora, autora i redaktora, který svoji brázdu orá. Stojíť proti němu hora plná hněvu jako thora. 98
PŘEDPOKLAD LIBUŠINY VĚŠTBY
„Však nechť se stane cokoli, to cítím v nejhlubší mých ňader hloubi: Můj drahý národ český neskoná, on pekla hrůzy slavně překoná!“ Nebudou-li ho vésti trouby. 99
K CHYSTANÉMU POMNÍKU BEDŘICHA SMETANY U NÁRODNÍHO DIVADLA
V divadle ho komolí ubozí trpaslíci. Myslíte, že jim to stačí? Nikoli. Budou ho komolit i na ulici. 100
„POMNÍK“ BEDŘICHA SMETANY
To věru není genius ani milenec Mus, ba ani jejich přítel,přítel. Řekl bys naštvaný: Hle, pensionovaný venkovský podučitel! 101
PANU HORKÉMU
Jed stříkat zvyk je bazilišků a počínaní nenové. Nechte mého Husa a Žižku a držte se slečny Husové! 102 „Vidím-li proti svým oknům třepetati se na hradě vlajku pana presidenta, mám pocit jistoty a bezpečnosti.“ Horký ve Frontě roku 1937.
Přesedlat nezná řádný chlap. Přesedlat nezná řádný chlap.
 Vlezl jste z deště pod okap. 103
K. H.
Před krátkou chvílí sjel Čapka gestem starého rváče (KČ je prý Kč). Teď roní slzy krokodýlí a štká a pláče. 104
NÁRODNÍ DIVADLO OSLAVUJE
Předojemné oslavy! Budiž nebi dík! Objeví-li se dramatik, klika ho popraví! 105
ČESKÉ DIVADLO
Můsou nedotknut vládl jím kdysi František Ruth. Věno kruté: nyní se to jmenuje Rute. 106
ODPOVĚĎ
Milý pane Rute, vaše psaní duté, žlučí žluté nikoho neoklame. Nedělejte z nouze ctnost! Jako řádný vrtichvost udělal jste věru dost šplhnuv si u kliky známé! 107
OSOBNÍ
Cen, poct a slávy žatva převeliká, ženci nestačí sekat a cápkové smekat. Pánové, moje HEROIKA může s klidem čekat. 108
Bojuj, řekl Vrchlický. Bojuj, řekl Vrchlický.
 Bojuj zápas nadlidský! Vítězství-li se k tobě schýlí, zůstane ti navždycky. 109
ČESKÉ DIVADLO
Velectění nadkritici konstatují zoufalí: odešli jsou dramatici, Edmondi a Cápci zůstali. 110
TRUCHLIVÝ KONEC
Pana Čapka „Nemoc Bílá“ na Smrtku se proměnila: popravilť ji nad míru Arne Novák v „Lumíru“. Pokud ještě žila svojí zlobou, dodělal ji bez milosti Edmond Konrád v „Přítomnosti“ svojí obhajobou. 111
PŘED PREMIEROU
Holoubci! Po dvacáté střetnem se na tom věčném bojišti, po dvacáté své meče vetnem do sokových, jež zasviští. Holoubci, vás je celá řada, leč já vás hodlám porazit. Důvod je tento: Limonáda je ve vás, ve mně ekrasit! 112
Mou „Pannu“ jste popravili Mou „Pannu“ jste popravili
 ve shonu najatém. Můj „Žižka“ v krátké chvíli vás smete palcátem. 113
EJHLE!
Naše armáda, řekl pan Bičiště, stydí se za mého Žižku. Napříště vzhledem k určité změně (je opuštěno bojiště) bude to spíše obráceně. 114
NESMRTELNOST
Kdo se dostane k slovu? Bláto nebo kus kovu? Píseň Březinovu a moje drama nezná svět. RUR a „Veselou vdovu“ akviruje hned. 115
RUTE A ZAJÍC
Nerozhodují tvé vise, nerozhoduje, co je v tvé knize. Ejhle krysu! Hlavní je, co bylo v rukopisu. 116
MŮJ ROMÁN
Slátaniny, které bují kolem Seiny, kolem Vltavy a kolem Něvy, celý ten brak postátněný, nemá cenu jedné řádky „Evy“. 117
Komická klika, která žvaníc Komická klika, která žvaníc
 uvykla blamáži, hle, o mně mlčí. Dramatik překáží. Chápu. Nemám společného pranic s touto pakáží. 118
ZDVIŽENÁ PĚST pana Vydry
Lidé, pozor na pero! Bit je, kdo byl zulíbán. Je to ještě Prospero? Není to Kaliban? 119
POSMRTNÁ HILAROVA PREMIÉRA
Neslýchaný zázrak, věru, málokdo do něho vnik’: po ubohém režiseru následuje špatný dramatik. 120
NÁRODNÍ DIVADLO PO VŠECH PŘEVRATECH
Sedí si tam s klidem dále jak holubi na skále, jak na pastvě stádo ovcí zakuklení benešovci. Hlava se jim nestíná. Zůstanou, přežitek staré doby, tak jako jejich špatná čeština. Zůstanou. Nikdy se nepodrobí, neb jim slíbil ze záhrobí Karel Čapek brzkou pomoc budou-li hrát Bílou Nemoc. 121
PROČ CHÁTRÁ ČINOHRA N. D.
Vede se o to učený spor a je to jednoduchá věc: figuruje tam sice Bor, ale diriguje Götz. 122
JAN ZA CHRTA DÁN
Nár. Dem. převeliký protežoval bolševiky uctívaje oba Masaryky. Proto buď mu věnec dán jménem všemohoucí kliky. 123
„KULTURNÍ“ RADA S PANEM ŠAŠKEM A MATUROU
Ptá se Musa: věděla bych ráda, co těchto nul a tupců řada má vůbec dělat s kulturou. 124
Česká kritika Česká kritika
 je v tuposti své veliká, čich její neomylný je: všechno velké ubije a oslavuje pomyje. 125
M. Č. Č.
Ubil Máchu, Blodka, Vrchlického, výstraha i symbol celý pro věk. Neslýchaná podlost čiší z něho, cosi svrchovaně ničemného. Jak se zove? Malý český člověk. 126
KAREL HYNEK MÁCHA
Za živa tě poplili, nezemřít, musel bys žebrat, a nyní tebe pohřbili ti Tartuffové zavilí posvátný na Vyšehrad. 127
ČESKÁ DRAMATICKÁ MŮSA
Konstatuji nerada zapalujíc voskovici: odešli jsou dramatici a mně nechali Konráda. 128
SLAVNÝ DRAMATIK ZPÍVÁ:
Když jsem napsal žluté růže, trpký byl můj los! Nyní píši mnohem hůře, ale Hilar, Zajíc, Rute líbají mi šos volajíce: Vzhůru nos nádherný svůj nos, děcko přišlápnuté! Tys náš Aischylos! 129
KDO JE TO?
Chestertona nohsled pilný s otevřenou vezdy klapačkou, nejdrzejší klikou silný nešel k cíli zatáčkou. Kráčel přímo! Převeliká klika myslí za něho. Chráněnec pana Masaryka, otce i syna (bez ducha svatého), podprůměrný pisálek ničeho se nezalek’. Ubohý, prost žáru nebeského právě tak jako patron jeho kráčí stále výš a výše, vzdálen ženy, Můs i číše. Pidimužík komický v písmu, obraze i slově – nedostal ji Vrchlický – plachtí k ceně Nobelově. 130
Hrejte si dál Čapka a Konráda Hrejte si dál Čapka a Konráda
 tak jako jste je hráli dosud. Mne nechte stranou, hovada. Nemám námitek. Byl to můj osud. 131
MALÝ OBRAT
Vyhodili jste mne z úřadu, z divadla, odevšad, kam jste mohli. Teď jste dole, hoši. Nepomohly vaše metody. Hle, k západu klesá hvězda, pod kterou jste narozeni. Nyní vy budete vyhozeni. 132
REDAKTORU „NAŠEHO NOVÉHO DOMOVA“
Chcete slyšet moje svědky? Chcete poznat místo slunce chládek? Nejmenoval se váš patron – Radek? Nechte v klidu moje předky, starejte se o svůj zadek! 133
Velectěná Přítomnosti, Velectěná Přítomnosti,
 divím se tvé horlivosti: v pořádku jsou moje křestní listy, za to tvůj rodokmen není čistý. 134
DALŠÍ, PROSÍM
P. T. Rozvoji pod jednou i obojí nechte mne v pokoji! Nikdo se vás totiž nebojí. I se svou pomluvou jste – na hnoji. 135
PANU R.
Mám velký nos jak orel nebo sup, když vrhají se střemhlav po kosu. Ne, nejsem Žid. Nebuďte, pane, tup! Každému nemůže pršeti do nosu. 136
MÉ MATCE
Je po boji pro tebe jako pro mne, ty mlčíš a já budu mlčeti, je rozdrceno srdce neoblomné a ruka k rozloučení kyne ti. Už nikdy oko v oku neuzříme běsnící propast. Mlčeti mne nech! Má bojechtivost, moje víra, sny mé nechť zmizí s tebou tiše v plamenech! 137
A porta inferi
[139] A nevrátíš se mi už nikdy víc, nikdy, nikdy, nikdy! KRÁL LEAR
[141]
1
Nedožila ses pádu těch, Nedožila ses pádu těch,
 které jsi nenáviděla. Nad smrti tvou, nad pádem Čech je čas, je čas, by zazněla mých písní hrana nesmělá. [143]
2
„NEJVÝŠ SPRAVEDLIVÝ“
Všem děvkám všech zemí a všech dob, celé té hnusné havěti krásu a přepych, plný žlab a zob, stohy přepychových rob, auta a šperky plné zdob, penězi nacpaný snob, cesty a dary, objetí a rozkoš, hříchy beze stop! Nejduchaplnějšímu děvčeti jen dřinu, starost, prokletí, zákeřnou chorobu a hrob! [144]
3
PRVNÍ KVĚTEN 1938
Pln houslí a fléten je venku vzduch. Ty ležíš v páchnoucí nemocnici ubohoučká a zoufající. Lékaři mlčí, mlčí bůh, jen bolest mluví. Pod palicí jakési vražedné síly tvoreček bezbranný chvěje se. Lék? Snad vymyslí ho tam ten kretén. Vlas Medusy do tvrdých uzlů spleten, kdo se ho dotkne, je smeten. Tvůj první květen! [145]
4
Ubohé ptačátko rozbité na padrť! Ubohé ptačátko rozbité na padrť!
 Ach, cíle došla rána každá. Byla to smrt anebo vražda? [146]
5
Dívám se do noci, Dívám se do noci,
 slyším tvé úpění, děvečko drahá, a nemohu ti pomoci. Jsi v rukách vraha, kterého nelze přemoci, neb jeho síla bezmezná, nad každým sokem vítězná, jak každý páter rozezná, od hvězd až do hvězd sahá. [147]
6
Modlím se k tobě, malý mučedníku, Modlím se k tobě, malý mučedníku,
 modlím se k sténající hmotě bledých rtíků, modlím se k neklidné a malé ruce, která se chvěje v bezejmenné muce, modlím se k tobě, kterou bolest drtí. Budu se k tobě modlit v hodině své smrti. [148]
7
Položil jsem do tvých úst Položil jsem do tvých úst
 poslední tvůj pokrm: led. Od té doby věčný půst pro tvá ústa. Pro mne svět jako to, co naposled vpíjela tvá ústa: led. [149]
8
Ach, naše mansarda v rue Saint Sulpice! Ach, naše mansarda v rue Saint Sulpice!
 Jak často si na ni vzpomenu, jak často slyším ozvěnu tvých žertů, tvého smíchu: Quelle surprise! Jak je to daleko! Nad spící Paříží zasněni mlčíme. A dnes! Tvá muka! Viz! Tvůj pohled znavený na datum pohlíží: do kliniky tě vezou na den Saint Sulpice. [150]
9
„Třesu se jako ubohý psík“, „Třesu se jako ubohý psík“,
 řekla jsi tiše. Poslední okamžik! Hluboký spánek. Malinký vzlyk – a pak již nebes obrovitá říše. [151]
10
GENIOVÉ
Dvacet dnů ji mučili, dvacet dnů ji měli ve svých rukách, dvacet dnů se učili na jejích pekelných mukách. Dvacet dnů ji vlekli ke hrobu aniž by něco tušili. Hlavní je zachovat vznešenou posu a nechat zvučet frází zásobu. Zemřela na krutou chorobu anebo na špatnou diagnosu? [152]
11
SMRT
Je to démon, je to bůh? Je to uzavřený kruh anebo krok v život příští? Exekuce na popravišti anebo ráj, na který zírat nemohlo dříve lidské oko? Zadívej se hluboko, přehluboko a spatříš cosi: ani bůh ani démon. Pirát! [153]
12
2. KVĚTEN 1938
Jakási pekelná síla nad světem se rozběsnila božstev nesmrtelná díla ničíc navždy. Kde je Míla? Kde je Milada? Jest? Byla! Dies irae, dies illa solvet saeclum in favilla, teste David cum Sibylla. [154]
13
Nádherný úsměv na tvé líci Nádherný úsměv na tvé líci
 rozestřel se po pitvě – tak jako povel vítězící po bitvě. Byla to bitva? Vyhrála jsi ji, ubohé dítě, plné běd? Slzící zrak se dlouze vpíjí do drahé tváře naposled. [155]
14
Nehmotný závoj, jehož ničí ruka neodestře, Nehmotný závoj, jehož ničí ruka neodestře,
 ač vlá tak přetence. Byl to poslední pozdrav sestře, dítěti, milence? [156]
15
Políbil jsem tě naposled Políbil jsem tě naposled
 po pitvě v rakvi ležící. Tvá ústa, kdysi zářící a vonná, byla mráz a led. Neříci hlídač své výhrůžné: Zpět!, na mlčících a mrazných ústech tvých snad odestřel a zaslech, spatřil bych, co hledám celý život tich. [157]
16
Nade mnou dusná půlnoc tmavá. Nade mnou dusná půlnoc tmavá.
 K posledněposlední cestě povel dán. I v rakvi voněla tvá hlava jak na lučině tymián. [158]
17
Ta tvoje rakev bílá Ta tvoje rakev bílá
 s voskovic plamenem do srdce se mi vryla. Po dubnu studeném pekelná vesny síla propukla rouhavě. Ach, tvoje rakev bílá ve květů záplavě! [159]
18
„Anděl lásky svaté vlá „Anděl lásky svaté vlá
 v modré vlasti zlatých hvězd, tam, ach, zaleť, duše má, tam pro rány balsám jest. Výše a výš v ty světy, blaha kde stkví se květy, k hvězdám zlatým křídla rozpni, duše má!“ Tuto píseň zpívali ti u rakve. Ubohé srdce tvé už bolest nepocítí. Je konec. Unavena spíš v rubáši. Do říše hvězd tě unáší tragická píseň Beethovena. [160]
19
Celý život jsem se tázal Celý život jsem se tázal
 zaklet tajné do vědy, věčnost tisíckrát jsem svázal útočnými pohledy. Byla něma. Neodpoví, co je skryto pečetí, pod tvým zrakem, tvými slovy nepřestane mlčeti. Nad tvou rakví chystala se porušit své mlčení, když jsme v slunce plném jase stáli nad ní zničeni. Neporušila je ale v mramor tuhnouc pomalu, žárlivě by střehla dále tajemství své neskonalé, přeosudnou smrti kabbalu. [161]
20
CESTY
Bylo jich, třeba kratičkých! Do Berlina, do Paříže a do Nizzy. Člověk se v slzách rozpomíná na tvoje oči zářící. Na rytmus tvojí řeči zpěvný, na mlčení tvé beze slov. Poslední cesta: do pitevny, z pitevny na hřbitov. [162]
Und wenn der Mensch in seiner Qual verstummt, gab ihm ein Gott zu sagen, was er leide. Goethe
21
Života kouzlo zmizelo jak dým Života kouzlo zmizelo jak dým
 nad ohněm dávno vyhaslým. Pohřebních zvuků pln je vzduch. Do zejícího hrobu zřím. Umlkl člověk. Mlčí bůh. [163]
22
MODLITBA
Ty, jehož ruka všechno velké drtí, ty, který odsuzuješ k smrti mládí a ducha, ne však zločin podlý, ty, jehož oko s potěšením prodlí na mukách nevinného, na úspěších lotrů a vrahů, kurev, na veteších zločinných politiků, na peleších všech gangstrů neporanitelných, hle, má víra: Buď proklet, Al Capone Všehomíra! [164]
23
OSUD
Blátem poházel mou hlavu. V šílenecké závrati kreténům dal vavřín. Pro zábavu všemocného p. t. davu. Vzal mi víru, vzal mi slávu. Jak mi mohl tebe nechati! [165]
24
HROB ČÍSLO 423. hřbitov IX. oddělení 12.
Posupná záhada mne stále znovu přepadá jak orel kořist nicotnou. Hrob, který se propadá, nic nežli hlíny, štěrku hromada a pod ní tušíš nehmotnou, opuštěnou a samotnou duši? Sen? Tělo? Kdo to ví? Nejzastřenější tajemství! Rty šeptají jen: Milada. [166]
25
JEŘÁB NAD HROBEM
Kolem mého rodiště jako plamenné bojiště, jak čerstvě zasazené rány chvějí se jeřáby. Jednoho z nich les nevábí, odešel odtud, běsem štvaný, jak vichřice hrozivá strhla by kus červeného hedvábí a přes hory lesy nesla by jej ukázati tobě, jak plane, svítí! Na Olšany vnik’ jeřáb. Stojí na tvém hrobě. [167]
26
Probojuj se k nadčlověku, Probojuj se k nadčlověku,
 propal se až k polobohu, umocněn a znásoben od pravěku do pravěku sestup, k ďáblu nebo k bohu, tisícerým způsobem bojuj, útoč, nemedituj, od nebes až k peklu putuj, nakonec, hle, stojíš nad hrobem! [168]
27
Fanatismus vůle Fanatismus vůle
 nesl mne ode snu ke snu, od boje k boji, až klesnu zpět k rodné žule. A zase v boj! Bojů tisíce, tisíce vidin v záři měsíce, tisíce plástev medu v úle! Náhle vše zmizelo jak vichřice, jak pohár prasklý ve dvě půle. Co zbylo? Ultima Thule. [169]
28
VITTORIA COLONNA
Michelangelo po jejím skonu nadčlověcká torsa k nebi vztyčil, osud hrozivý je nerozdrtí, nový život v jejich lebkách klíčil. Moji obři, ženci milionů! Titani, posledních tajů clonu strhnout dychtící! V den její smrti jsem vás všechny do jednoho zničil. [170]
29
Lámu chléb bolesti a piji víno smutku Lámu chléb bolesti a piji víno smutku
 do hloubi duše otřesen. Jsi mrtva vskutku anebo je to sen? [171]
30
Ponurý byt, kde hořel tvůj smích, Ponurý byt, kde hořel tvůj smích,
 jak ztich! Tváří v tvář tmám a tmám uprostřed mučivých vzpomínek stojím sám. Stín rukou, které znám, se kolem mih’. [172]
31
V Mělníku stojí chrám uprostřed rév, V Mělníku stojí chrám uprostřed rév,
 jež otec vlasti založil. Tam zpěv na vinicích se s chmurným zpěvem mísí, jenž v kostele je zpíván. Kdysi s tebou a Marií, tvou přítelkyní, jsem do kostela vešel. Nyní jste obě mrtvy. Osud. Kdo mu čelí? Dokvetly růže. Svíce dohořely. [173]
32
Kam zmizel motýl, který létl Kam zmizel motýl, který létl
 v slunečním jasu na poli? Kam zmizel jasmín, který kvetl v nocí zalitém údolí? Kam zmizel tichý trylek ptačí, který se nesl zahradou? Kam zmizel stisk tvé ruky? V pláči opoj se touto záhadou! [174]
33
HŘBITOV NA JAŘE
Nad kříži a větvemi plno ptáčat. Sluncem nassát jarní vzduch. Ptáčata oněmí a pak začnou znovu. Nejde mi do hlavy, jak mohou jásat, když jedno z nich leží pod zemí. [175]
34
Na Montmartru jsme psíka potkali, Na Montmartru jsme psíka potkali,
 radostí svítila mu očka veselá, třebaže chvěl se zimou – mrazy nastaly. I v smrti hodince sis na něj vzpomněla. [176]
35
Sama si říkala: malinkej. Sama si říkala: malinkej.
 Sama se litovala, nevyspaná když musela vstávat časně z rána. To bylo křiku! Kde je Fana? Tak se teď vyspinkej! [177]
36
Držím v ruce tvůj střevíček Držím v ruce tvůj střevíček
 tak malinký. Vzpomínám na tvůj smích, na úsměv krásných očí zpod víček šelmovsky přivřených, na tvoji přezdívku: Pepíček, co měl ten bolavý prstíček, na řadu veselých písniček na věky dopěných... [178]
37
Odešel skřítek do lesa, Odešel skřítek do lesa,
 můj zlatý skřítek sladký. Jak srdce moje zaplesá, až vrátí mi ho nebesa a skřítek přijde zpátky. Nevrátí-li se, jaký děs! půjdu ho hledat. Sníce ozvou se stromy. Skřítku, kdes? zavolám do třetice a zaryji se v temný les a nevrátím se více. [179]
38
Zmizela jako pohádka, Zmizela jako pohádka,
 jako vzpomínka přesladká, jako píseň, kterou slyšíš znít, zborcené harfy ton, zapadlé hvězdy svit, zpěv, který pastýř píská na šalmaj, zhaslého ohně dým, ztracený srdce ráj. Ubohá Miládka! Byl pozdní večer, druhý máj... [180]
39
TO, CO SE NIC NAZÝVÁ
Je to hrozivé nic, hrozivější stále víc a víc, úpějíc a sténajíc. Za touto maskou – tvá bledá líc! [181]
40
CREDO
Má víra dávno ochabla, nevěřím na boha ani na ďábla. Zhaslo, co kdysi plálo tu. Obrácen zády k životu věřím ve všeho nicotu. [182]
41
MÍSTO
Hledali jsme je, do bědného žití, do nejpodlejší doby malých lidi vbiti. Ach, místo! mají je troufalí kořistníci, hlupáci mají je i se svou milostnicí, pitomci bez ducha, leč s usměvavou lící zločincům nahoře pokorně kývající. Ach, místo! Máš je teď a já je budu míti. [183]
42
NIKDY
S nespravedlností do očí bijící, s děsivou křivdou bez viny, se smrtí zákeřně vraždící, s bohem, jenž výsměch jediný, s pohledem běsu upířím, s hrůzy a děsu liticí přes vaše popy žvanící se nikdy, nikdy nesmířím! [184]
43
PŘEDTUCHA
Čekal jsem dychtivě ve Florencii na tvoji zprávu slíbenou. Hodiny prchají, den za dnem míjí poděšen svojí vlastní ozvěnou. Zmaten a zneklidněn jsem bloudil po ulicích, pln obav neznámých jak bez ducha, na sochách, obrazech, zahradách zpívajících ležela hrozivá jakási předtucha. Tvůj dopis zastihl mne v Sieně, byl samý vtip a smích a jas. Předtucha byla klamná, nadšeně jsem konstatoval. Za rok zemřelas. [185]
44
BEATRICE
Dante ji uviděl na prahu ráje, oslněn božstvím v její zraky zírá demonům noci navždy unikaje. Já na dně pekla spatřil ji, kde svírá ji řetěz oblud, vidin, mlh a stínů, kde mluví bolest a kde mlčí víra. Co učinila? Květy na svém klínu planula krásou jako ona v ráji. Pro jaký zločin a pro jakou vinu vrhl ji osud do tmy, kde se kají nejtěžší zločinci a zatracenci? Pro jakou vinu? Který soudce zná ji? Kdo odsoudil ji? Ve hvězd slavověnci směje se ona, pyšná Beatrice, a její sestra sahá po růženci muk, děsu, hrůzy, slz a smrti! Řiče blíží se Satan k ubožátku mému, zatím co Dante, slávu jeho líče, koří se Bohu Nadspravedlivému. [186]
45
Tvé smrti krutou tragedii, Tvé smrti krutou tragedii,
 tvůj pohled, malých rukou chvění, to, co přeučení lékaři míjí – já stále znovu žiji jak křesťan svého Pána umučení. [187]
46
Vloni jsem napsal Krista Vloni jsem napsal Krista
 uchvácen smrti velebou a teď jej dozajista mám před sebou! [188]
47
NEOPLASMA CEREBRI
Kristus nesl trnovou korunu na svých skráních rozdrásaných a krvavých. On nesl trnovou korunu na nich, ty, ubožátko, v nich! [189]
48
Dříve šli lidé do kláštera, Dříve šli lidé do kláštera,
 když osud tak je pokořil. Mne opustila moje dcera, já do sebe se ponořil, hloub, stále hlouběji a tam bez druha, bez útěchy, sám nad tebou, drahé dítě, lkám. [190]
49
Holoubci vrkají na římse Holoubci vrkají na římse
 pod tvými okny jako v době kdy vrkali do snů tobě. Ubozí tvorečkové! Divím se, že nevidí tvé prázdné lože, že netuší, že ležíš v hrobě, několik kroků odtud, bože! [191]
50
Nad tvým hrobem chtěl jsem vytesat Nad tvým hrobem chtěl jsem vytesat
 pomník, aby na věky tam stál. Kdo jej spatří, zaplesat musel by, že chápe něčí žal. Místo něho padesát planých růží jsem ti na hrob dal. [192]
51
Nikdo na celém světě snad Nikdo na celém světě snad
 nedovedl tak nádherně spát. Ať kohouti se upějí, ať bušilo se do všech veřejí, dál spala jako skřítek v závěji. A teď spí ještě tvrději. [193]
52
Přinesl jsem květiny Přinesl jsem květiny
 na tvůj čerstvý hrob, poklade můj jediný zakopaný do hlíny bez návratu, bez naděje, beze stop. [194]
53
Do tmy ponořen, Do tmy ponořen,
 tvé tmy, Erebe! rozvrácen, pokořen vzpomínám na tebe. Na tebe jedině! Ach jak to zazebe! I v smrti hodině vzpomenu na tebe! [195]
54
Bez viny a bez rozsudku Bez viny a bez rozsudku
 hnusným katům poručit bez citu a beze smutku nevinného umučit! Kdo to činí? Hmota? Duch? Kdo to tady vraždí v tmách? Blázen, pochop nebo vrah anebo tak zvaný –? [196]
55
Vraždí prý ze svých zvláštních plánů, snů a snah, Vraždí prý ze svých zvláštních plánů, snů a snah,
 nadlidských záměrů a drah, jež ukryl před námi, holotou. To by mohl říci každý vrah před každou porotou! [197]
56
ANEBO?
Smrtí se stravuji, div nejásám, ze tmy a hrůzy kuji tvrdý požár. Proč odešlas? Abych byl zcela sám, na puklé lodi bleskem sžehlý stožár? Abych se ponořil do tmy anebo vzdor hrobu a smrti a běsům, pravý syn hor nad hrobem, který tě pohltil, stanul a jako tvůj pomník na věky planul a planul? [198]
57
Nyní tě teprve miluji, Nyní tě teprve miluji,
 tebe, která celý rok již pod zemí spíš. Čím víc se od tebe vzdaluji, tím jsi mi blíž. [199]
58
Tvé čelo, ruce – povel snům, Tvé čelo, ruce – povel snům,
 tvůj úsměv – opus metafysicum, tvé oči plamen, hlas tvůj hudba. Peklo, děs a smrti dům tvá sudba. [200]
59
Usedl jsem k tvému stolu, Usedl jsem k tvému stolu,
 kde jsme sedávali spolu. Místo tebe divný host posadil se k němu, zvláštní dost, ani dnešek, ani zítřek, minulost. Začal mluvit, rosť a rosť. Jeho hlas byl plný bolu. [201]
60
„Přines mi pomeranč, ale jen jeden,“ „Přines mi pomeranč, ale jen jeden,“
 řekla jsi ještě. Dvojice nádherných očí planula. Litice bolesti stáhla se zpět. Smrt. Eden – tam je jich tisíce. [202]
61
Zmizelo navždy tvoje pousmání, Zmizelo navždy tvoje pousmání,
 tvůj smích, tvá něha. Hrozivé prapoznání z tvé smrti na mne šlehá! [203]
62
Mezi mnou a tebou stála Mezi mnou a tebou stála
 tenká zeď, zázrak byl, když se mi neozvala tvoje odpověď. Jaká změna, drahé děvče, jaká krutá změna teď! Mezi mnou a tebou strmí smrti neprostupná zeď. Tluku na ni bez ustání, neslyším však žádnou odpověď. [204]
63
Plna děsu, plna vzlyků Plna děsu, plna vzlyků
 půlnoc plane nade mnou od onoho okamžiku, zář tvých očí tajemnou co jsem ztratil. Navždy. Navždy. Tma. Kdo rve ji? Bez moci, bez úspěchu pokus každý. Pohltiž mne, půlnoci! [205]
64
Jeřáb dávno odkvetl, Jeřáb dávno odkvetl,
 na tvém hrobě svítí vřes. Ptáček dávno odlétl. Kam? Snad do nebes. Slunce zašlo. Zítra, dnes čeká pouze jeden host, pouze jedna skutečnost: Děs. [206]
65
Buď s bohem, drahý příteli, Buď s bohem, drahý příteli,
 má kamarádko jediná! Tvůj smích, tvůj vtip a veselí v ponurém tichu zhasíná. My radovat se nesměli před tváří arcizlosyna! [207]
66
ANATOMICKÝ ÚSTAV
Rozříznuté, dávno schladlé mozky a v každém nádor tuhnoucí. Ubitých duší bědné trosky, jež kdosi kázal utlouci. Hrozivá galerie! Každý ten případ volá tiše: Stůj! Nic jiného než vraždy, vraždy. Sta mozků. Mezi nimi – tvůj. [208]
67
ČÍS. 3485
Vypreparovaný mozek přede mnou a v jeho nitru nádor šedý. Zřím s hrůzou na tu hmotu tajemnou – ta zabila tě tedy. Z tohoto kruhu vyšleh’ běs plameny pekla zazáře. Z tohoto kruhu patřím dnes hrůznému Božstvu, oltáře kterému staví, do tváře. [209]
68
Má vůle byla pyšný hrad, Má vůle byla pyšný hrad,
 který se dovedl světu smát, hnusnému světu, který rád, tak rád prolomil by jeho kruh. Marně. Vzpoury a síly duch (byl to bůh anebo jeho – druh?) láskal ho pocely plamenných duh, leč brzy vzplál nenávistí ke kovové tvrzi a rozdrtil ji svým bleskem. Zbyly slzy. [210]
69
Když hlupáci mne napadali Když hlupáci mne napadali
 a idioti tupili, jak jsme se z plna hrdel smáli, můj kamaráde přemilý! Šli útočníci blíž a blíž, na dosah ruky stáli již a nemohli nás rušit. Kdo mohl tušit, že jsi to ty, který mne porazíš! [211]
70
Mé celé srdce patří tobě, Mé celé srdce patří tobě,
 jen tobě, kterou kryje země. Jak je to možné, že tlíš v hrobě, když plnou silou žiješ ve mně? [212]
71
Ó jak jsi milovala „svoje“ moře! Ó jak jsi milovala „svoje“ moře!
 „Mořátko“ jsi je zvala. Ta tam byla Praha, zmizela všechna bolest, všechno hoře. Na Lidu sedala jsi, plna blaha, nad vln a zvuků, barev, rytmů tůní. Teď kolem tebe věčnost duní! [213] Mögen ihn die Götter strafen, wenn er ohne dich geniesst! Goethe
72
Mne bohové trestat nemohou, Mne bohové trestat nemohou,
 pod zachmuřenou oblohou ač stojím vzpřímen dosud. Žiji jen tebe, tebe ubohou a hrozivý tvůj osud. [214]
73
Jak temná růže stolistá Jak temná růže stolistá
 vyrazil smutek v srdci mém. Jsem hluch a tich a něm. Považte, ze tu jsem bez ní dnů čtyři sta. Čtyři sta dnů! Čtyři sta dnů bez její písně, stisku rukou. Jdu kamsi v mrtvém, truchlém snu, kde hroudy do hran rakve tlukou. [215]
74
Jsi slunce, které zasvítí Jsi slunce, které zasvítí
 nade vším, nad duší, nade vším, co srdce vytuší. I kdybych měl v ruce Venuši, na tebe jen budu mysliti. [216]
75
Přijel jsem bez tebe do Paříže. Přijel jsem bez tebe do Paříže.
 Do města se ani nepohříže chodím zadumán po stopách tvých, ne Paříže, tvůj všude slyším smích, tvých rukou cítím stisk, tvých očí jas. Pak do baru, kde ráda sedalas, na Place de Saint Sulpice, samotář bědný, vpadám. Patron se táže hned: Où est la petite madame? [217]
76
OSUDY
Bylo jich pět. Pět přítelkyní, jež přivál osud ze všech stran. Bylo jich pět a kde jsou nyní? Každé byl zvláštní úděl přán. Minočku strhla Moskva k sobě a krásnou Mici Anglie. Zmizela Marta. Marie a ty ležíte v hrobě. [218]
77
Přátelé, dopijem, Přátelé, dopijem,
 dohoříme, dosníme, dožijem. Co čekalo, nás nemine: tvá ruka ženě pokyne, pod tvojí sok tvůj zahyne a na tvé vavřín spočine. Můj život budiž jediné za moji mrtvou rekviem! [219]
78
Prach jsi a v prach se obrátíš. Prach jsi a v prach se obrátíš.
 Nejkouzelnější plamen ve chvilce dohoří již. Plnou číš zasáhne kámen. Lesk očí, rtů a ramen, kterým jsi zmámen, je prach a popel. Amen. [220]
79
Zloději mají paláce Zloději mají paláce
 a kurvy, auta, šeky, vily. Bůh rád má tyto proklatce a jejich vzestup je mu milý. Já, ubit chátrou zločinnou, jež v prachu cest se svíjí nenepodobna zmiji, já žebrák měl jsem tebe jedinou. I bylo nutno vzíti mi ji. [221]
80
Milovala jsi zvířátka Milovala jsi zvířátka
 víc než lidi. Člověk jen nenávidí, je duše zvířat přesladká. Srnka a celá řada psíků na Jilovišti a na Mělníku kolem dokola slídí: kde zůstala Miládka? [222]
81
Za všechna pekelná příkoří, Za všechna pekelná příkoří,
 která drtí mne a tebe rozdrtila, za křivdy, kterými uhoří sebemohutnější duch i síla, za bezpráví, které zve se žitím, které vyštvalo tě do tmy nebytí, ty, kterého blízkost všude cítím, nech mne konečně se pomstíti! [223]
82
Napsal jsem několik tragedií, Napsal jsem několik tragedií,
 čeští pitomci po nich plijí. Tuto poslední nepíši. Pouze žiji. Několik slůvek o ní řeknu ti, snad že ti slzu vynutí. Je to poslední mávnutí dvou perutí, do kterých žhavé blesky bijí. Je to moje píseň labutí. [224]
83
Je čas, bys přestalo zpívat, Je čas, bys přestalo zpívat,
 ubohé srdce. Kolem se začíná stmívat, ubohé srdce. ZivotaŽivota všemohoucí zpěv dopěn, srdce. Je čas, bys přestalo tlouci, ubohé srdce! [225]
84
Otec, matka, Pepa, milý druh, Otec, matka, Pepa, milý druh,
 odešli někam, kde navždy uzavřen je kruh, někam, odkud není návratu. Ví bůh na co tu ještě čekám. [226]
85
Sup na skále není tak sám Sup na skále není tak sám
 jak moje srdce poraněné, pohlíží ve tvář tmám a tmám a ryje do nich pentagram smrti. Domnívá se, tam že zapomene. [227]
86
Na tvém hrobě sníh a sníh, Na tvém hrobě sníh a sníh,
 sníh na křížích i na větvích, malinký ptáček sletěl na ratolest. Nic nezůstalo z písní tvých, z tvých žertů, kterými zněl smích. Nic nezůstalo. Jen má bolest. [228]
87
Odporný života kolotoč Odporný života kolotoč
 děvkami a vrahy nabitý, cosi ještě pod parasity, s odporem se díváš na svoloč, která se tam nestoudnicky spíjí. Vrazi! Kurvy! Ale žijí, žijí. Děvče ubohé! Smrt vzala tebe! Proč? [229]
88
Život jsem miloval až příliš, Život jsem miloval až příliš,
 teď smrt se učím milovat a také v této lásce ty mne sílíš, kouzelný mistr, který zemřel mlád. Ach, jaký mistr! Radosti a smíchu, vtipu a ducha! Zmlk’, vyhořel snad? Do jiné sféry odešla jsi v tichu a já tě budu následovat rád. [230]
89
Dost bylo očí sluncem opitých, Dost bylo očí sluncem opitých,
 dost propastí útokem dobytých, dost polední i půlnocí, dost myšlenek toužících po moci, dost nadčlověků, vztyčeni kteří se rvali s bohem. Zničeni teď stojí kolem, bez moci, smutku a děsu otroci. Je konec. Zbývá mlčení. [231]
90
Dvacátý měsíc Dvacátý měsíc
 od tvého skonu! Drtíc a děsíc jak kovový úder zvonu rve duši vzpomínka na hrozivou chvíli onu. [232]
91
Přátelé, až zemru, plameni Přátelé, až zemru, plameni
 dejte mne! V životě celém byl mým přítelem i nepřítelem. Věrně jsem mu sloužil. Ať mne odmění! Celý život planul jsem. Zaplanu tedy tváří ve tvář kruté záhadě jako v dobách zření. Naposledy. Popel uložte tam dolů. K Miladě. [233]
92
Strž fialek a jasmínu Strž fialek a jasmínu
 se rozevřela kolem jako dřív, planoucí zázrak, malý div. Ach, kdy tě k sobě přivinu číš plnou jedu odhodiv? [234]
93
OSUD
Dovedl’s mne ponížit, dovedl’s mne pohřížit do smutku a bídy. Pochovat dovedl’s mé dítě. Nechci žít. Chápu, odpovídá. Je to cit. K čemu žíti? Nutno bojovat. [235]
94
ORFEUS
Svou písní vyvolal jsem sladký tvůj stín, jde nikým nezřen vedle mne v nezemských světel záři tajemné. Neboj se! Nedívám se zpátky. [236]
95
Z absolutna do absolutna Z absolutna do absolutna
 zatni se! Osudu učiň zadost! Nejhlubší, poslední hoře chutná již jako radost. [237]
96
Jak je smrt směšná se svou hrozbou temnou Jak je smrt směšná se svou hrozbou temnou
 i se svou lebkou přetajemnou, kterou chce stavět na odiv! Na každém kroku, víc než dřív jdeš, drahé dítě, se mnou. [238]
97
Po tvé smrti Satana i Boha Po tvé smrti Satana i Boha
 proklel jsem. Nade vším pusté nic. Rozlita je maska poloboha. Po tvé smrti, moje přeubohá, bolestí, jež mučí stále víc, hořem, které nikdy nepřemohu, slzami a smutkem bez hranic probíjím se k mlčícímu bohu. [239]
98
Věřím, ach věřím. Neslýchané světy Věřím, ach věřím. Neslýchané světy
 rozemkly se před duší obnaženou. Před tisíci lety bylas mou sestrou nebo dcerou nebo ženou. Jsi mrtva. Hrob tvůj tone v květech. Nádherná píseň, kterou nelze dopět. Věřím, ach věřím. Po tisíci letech sejdeme se opět. [240]
99
Má píseň smuteční tak jako moje drama Má píseň smuteční tak jako moje drama
 do vzduchu bije kol křídlama obříma. Ne, nejsi sama. Má nesmrtelnost tebe objímá! [241]
100
Smrti se nebojím od toho okamžiku, Smrti se nebojím od toho okamžiku,
 co strhla tebe do své náruče. Smrti se nebojím, spíše pln díků ji přivítám, až u mne zatluče. Spíše ji pokárám, že nezatloukla dříve, když tebe dovedla tak záhy urvati. Uprostřed lotrů žiji. Smrti, kráso, dive, který mne vyrve jim a tobě navrátí!
[242] Čtu vždy znova a znova to úděsné rekviem, jež jste zazpíval nad mrtvou nejdražší ženou. Je to jedinečné a strhl jste v těch improvisacích se Smrti záhadný závoj – a sfinga promluvila... Máte pravdu, je to drama, jež se nepíše, ale žije. Tisknu Vám ruce, druh Váš v zneuznání v tomto slzavém českém údolí. JIŘÍ KARÁSEK ZE LVOVIC 16. V. 39.
Čtvrtá sbírka Zavřelových veršů, české a místy německé elegie v epigramatické formě In memoriam Milady Pakůrové, jež se v novém vydání rozrostly na osmdesát čísel, náleží k témuž slohovému typu jako knihy předchozí. Tématicky stanuly ovšem na opačné točně životního koloběhu. Někdejší egoista, přímo vášnivě důsledný, se zpovídá z tragicky znehodnocené touhy po družnosti. Sesazený císař širé a vypráhlé říše neplodného jáství, odhaluje krutě ukončenou episodu, kdy láska k čistému ženství slibovala vláhu a květy v jeho písčité Sahaře. Peer Gynt, tušící osudnou blízkost přetavující lžíce Knoflíkobijcovy, želí předčasného odchodu své Solweigy, když mu již slibovala svatodušní shledání v očistné víře a naději. S něhou, vzácnou i v lyrice i v dramatice Zavřelově, odhaluje se z nehmotných závojů tvář a postava drahé mrtvé před námi: statečná dívka s rysy skřítka i dítěte, žena-kamarád, chápající mužského druha milostnou něhou i dělnou pomocí, bytost prostě moudrá, zdravého úsměvu a hojného šelmovství – tak jde Mi- [243] lada Pakůrová zahradou života, voníc tymiánem, nová hrdinka české elegické lyriky, skromná a až do své smrti neznámá mladší sestra Kleměny Kalašové z Vrchlického knihy È morta. A v zápětí krutá disonance nemoci, smrti a zmaru; syrová běloba nemocnice, marný smutek operačního sálu, zoufalá pustota pitevny; drásavá diagnosa lékařů s nedůvěrou v ni, poslední zajíkavá prosba umírající, porosená něhou, její kamenějící mlčení v rakvi; posléze propadající se hrob, jeřáb z rodného pohorského kraje básníkova, smutek jara a jásavých ptáčat na hřbitově, vědomí neodvratného zmaru s nihilistickým přízvukem. Jsou to rozryvné nápovědi a zkratky smrti, svlečené z romantiky; sychravé pozadí města a jeho posledních stanic jako kulisa, před níž se v tanci podivně melancholickém sune pantomima lásky a lidského konce; zsinalá běl neprostupné zdi smrti, tyčící se mezi ztracenou a pozůstalým. Základní anitésa dívčího jasu, jenž byl slibem naděje, a tvrdé hrůzy konce, opakuje se stále jako hlavní disharmonický akord a vyznačuje Zavřelův cyklus In memoriam. Mluvím o disonancích. Nezáleží toliko v tragické motivaci knihy, ale především v básníkově základním postoji k problému smrti. Čeští elegikové, Sládek v Jiskrách na moři, Vrchlický v È morta, Šalda v Stromě bolesti, sledovali – mimo zakořeňování bolesti ve vlastním srdci a mimo postupnou proměnu ztracené milované bytosti v mediu očistné vzpomínky – především proces vnitřního zrání, uskutečňovaný vykupitelským vlivem smrti; přinuceni odevzdati nejdražší sémě hrobu a nejvzácnější úsobu věčnosti a Bohu, zráli sami pro Boha a pro věčnost. Zcela naopak František Zavřel, vzpurný elegik. Ani lože umí- [244] rající ženy, ani její předčasný hrob ho nezdržují, aby se nevyrovnal se svými odpůrci, aby neproklínal nespravedlivý světa řád. Jeho předchůdci rostli k zbožnosti a k pokoře, on se překonavá v rouhaní a pýše: od vzdoru proti lékařům a od společenského fanatismu bičuje se přímo k blasfemii, která nešetří ani smrti, ani osudu, ani Boha a vyvrcholuje rouhavým výbuchem apostrofy: „Buď proklet, AI Copone Všehomíra.“ Mezi těmito projevy urputnosti spíše drastické než opravdu tragické jsou namnoze přímé a skoro reflexivní ozvuky prvního osudového nárazu, ale jsou tu také výrazy smýšlení nelíčitelného. Tento rouhač, vypuzený mečem anděla Asraela z ráje lásky, nemůže býti spasen, ježto toho nechce. Jakoby v samolibé bravuře hromadí všecky hříchy proti Duchu svatému a zoufání nad milosrdenstvím božím především. ARNE NOVÁK 13. VIII. 39.
František Zavřel vzbudil jednou zase mimořádnou pozornost. Ne dramatickou prací, nýbrž básnickou sbírkou „In memoriam Milady Pakůrové“. Vznikla mu tím, že v předešlé knize pietně oddělil od útočných veršů politických a literárních verše smuteční a že je pak dále rozmnožoval novými a novými výrony své bolesti, až od dvacíti čísel postoupil k padesáti a k osmdesáti. Při padesátce byly to „plané růže“ na hrob místo pomníku, při osmdesátce jsou to „slzy a smutek bez hranic“. Sbírka má velký význam životopisný. Nadčlověcká trilogie „Heroika“, Kristus, s Žižkou Hus, Nietzsche, a [245] román „Eva“ svědčí, že Zavřel prožíval pravě jeden ze svých největších rozletů, když mu v Miladě Pákůrové zemřela líbezná bytůstka, která byla hlavní jeho útěchou. Jaká rána v nejchoulostivější chvíli!, jaké zhroucení všech nadějí a plánů!, jaké zlé znamení pro budoucnost! Že nenávistně zazuřil proti Bohu, lékařům, zvrhlé a zrůdné společnosti, jíž smrt šetří, to je něco zhola zavřelovského a nemělo nikoho překvapovat. Literatura má hněvy, nadávky, vzpoury mnohem rouhavější a divočejšídivočejší než je „AI Capone všehomíra“ nebo „zlosyn“. Nemýlit se! Čtěte báseň, kde Zavřel u Miladiny rakve, poslouchá „tragickou píseň Beethovena“. Nebo si čtěte, jak Zavřel žalmově vyznává lidskou pomíjejícnost, přímo po kněžsku: „lesk očí, rtů a ramen, kterým jsi zmámen, je prach a popel. Amen.“ Rouhač? Buřič? Posupný nadavač? Zavřel snad ani sám neví, jakým je uvnitř útlým, citlivým a křesťanským člověkem, zrozeným k tiché pokoře a zbožnosti, a jeho kniha jemu samému to měla odhalit. Proto právě ta andělská Milada, jaká u něho jest. O něm, stalém oslavovateli nadlidí a vášnivci vyzývavé, hýřivé smyslnosti, musilo by se myslit, že ho bude vábit jen nějaká rafinovaná, světácká „Venuše“. Ale on si vyhledal holubičku, něžnou holčičku, od níž nechce než milé, blaživé úsměvy, kamarádské srdečné důvěrnosti, domácké půvabnosti. Věřil by někdo, že zpupný nadčlověk takhle miluje? Jeho vzpoura se víc a víc ssedá a na konec je z ní jen bezedné hoře, které se vzdává všech dalších možností životních a proměňuje nitro ve vyhaslé ohniště k rozpadnutí. „Do jiné sféry odešla jsi v tichu a já tě budu následovat rád.“
[246] Takového Zavřela v Zavřelovi jistě nikdo netušil, ale to je ten pravý podstatný Zavřel, jejž bychom byli měli dávno rozeznat, potřebného laskavosti, vřelosti a šetrného doteku. Představte si, že se nadchne a vzruší, když uzří u hrobu Miladina rudý jeřáb toho druhu, jako rostou v jeho rodném kraji! Ale nejkrásnější je ovšem sama básnická stránka Zavřelových smutečních veršů. Cituje-li Huga, Goetha (nejčastěji), Danta, neznamená to u něho, že je napodobí, jeho básnické truchloverše nejsou vůbec básněmi a básničkami jejich rázu, nýbrž podle původního určení namnoze jen epigramatickými denními zápisky, poznámkami, výšlehy myšlenky, vzpomenutím. Mluvívá se o básnické zhuštěnosti – tady je zhuštěnost v nejvyšší míře. Povědět, co se dere ven, a nic víc! Zavřel umí čekat. Zadržuje pohyb pohnutí nebo nazření tak dlouho, až mu odněkud samy sebou zatřesknou vodící rýmy a padnou věty jako jejich podpora. Mnoho těch básní-zápisků zdá se přímo děláno na určité dráždící rymyrýmy (také německy!), mnoho jich skládá věty na odpor rýmu, aby jej tím účinněji vytklo, ale všude je vybroušenost ostrá a bleskotná, tvrdá a hrocená. Umění tolik, tak rozmanitého a rozlišeného, že někdy zaměstná víc než obsah. Dramatik! JINDŘICH VODÁK 13. IX. 39.
[247] Od téhož autora: Oidipus a Iokasta. Slavnostní jevištní hra. Rozebráno. Simson a Delila. Tragedie o třech dějstvích. Rozebráno. Don Juan. Tragedie. Rozebráno. Boleslav Ukrutný. Tragedie o třech dějstvích. Rozebráno. Král Přemysl Otakar Druhý. Tragedie o třech dějstvích. Rozebráno. Návrat. Hra o třech dějstvích. Dravec. Drama o třech dějstvích. Vzpoura. Drama o třech dějstvích. Kamenný Host. Tragedie. Rozebráno. Oba Kokoškové. Veselohra o třech dějstvích. Mrtvý. Veselohra o třech dějstvích. Boxerský zápas. Veselohra o třech dějstvích. Vykupitel. Veselohra o třech dějstvích. Nesmrtelná milenka. Veselohra o pěti dějstvích. Vykutálený paroháč. Veselohra o třech dějstvích. Dědečkem proti své vůli. Veselohra o třech dějstvích. Veselohra s letcem. Hra o třech dějstvích. Panna. Veselohra o třech dějstvích. Každý svého nebožtíka. Veselohra o třech dějstvích. Hora Venušina. Román. Věčné mládí. Román. Fortinbras. I. díl. Román. Zabaveno. Fortinbras. II. díl. Román. Předehra. Verše. Rozebráno. Mezihra. Verše. Rozebráno. Napoleon. Verše. Rozebráno. Před koncem. Epigramy. Zabaveno. Eva. Román. 1937. [248] Heroika. Dramatická trilogie: Kristus. Drama o pěti dějstvích. Hus. Drama o třech dějstvích. Nietzsche. Drama o pěti dějstvích.
V tisku: Valdštýn. Drama o pěti dějstvích.
[249] Vydáno 99 číslovaných výtisků jako soukromý tisk, který nepřijde do prodeje a bude doručen pouze určitým jednotlivcům. Cena výtisku 50 K. Vytiskl Ant. Daněk v tiskárně Vlast v Praze 1940.
E: mk; 2006 [251]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Daněk, Antonín; Vlast
(Vydáno 99 číslovaných výtisků jako soukromý tisk, který nepřijde do prodeje a bude doručen pouze určitým jednotlivcům. Cena výtisku 50 K. Vytiskl Ant. Daněk v tiskárně Vlast v Praze 1940.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 256

Autor motta: Vrchlický, Jaroslav
(Jaroslav Vrchlický)

Motto: Vrchlický, Jaroslav
(Jaroslav Vrchlický)