Jdu ozářeným náměstím
a rovnám v pevný verš a rým
svou pochybnost a divný cit,
svá přání, bázeň, rozhodnutí,
vše, co mě spoutává a nutí,
než začnu píseň, promluvit.
V tom ozvaly se velké zvony.
(Poledne právě.) V jejich tony
přešly mé chybné nálady,
co zdráhalo se, nechtělo,
přilnulo k nim a vyznělo
do triumfálné façady.
5
Byl Jiří Hanel (škoda vět!)
tak něco přes osmnáct let.
Demoralisovaný zle,
na svoje mládí trochu starý,
prolezl všechny lupanary. –
Teď zrovna sedí ve škole.
Je smutný. Výtky, nehody
podle své dávné methody
chce udolat a zbásniti je,
všem útrapám a těžkým tryznám
dát výsledný a světlý význam,
převést do jejich melodie.
Nadarmo! Věci vzdorují mu,
nemůže zmoci tesknost, zimu. –
Vedle čtou verše z Iliady;
netečně Hanel naslouchá jim,
k slunečným episodám, bájím
připíná svoje sny a klady.
6
Překládá kdosi: Z celé síly
na nepřítele udeřili,
bez velkých ztrát jej zdolali. –
Ta slova Hanel vzchytne a v nich,
v sonatách absolutných, hlavních,
své kruté strasti oddálí.
Zvoní se domů. – Odpoledne
(sobota, duben) kolem jedné
dívá se z okna, uvidí ji,
svou milenku; jde v černých šatech.
Myšlénky hořící v mdlých zlatech
srazí do hrdých symfonií. –
Dost dávno Hanel takhle žil,
nazíral, chápal, vítězil,
co vyzývalo, strh’ a přelil;
perversní, časné mravní zlo
k těm orgiím jej dohnalo,
aby v nich přehlušoval, čelil.
7
Radost i smutek, klam i vinu,
svítící planě, řady stínů
dobýti musel, přebásnit.
Fatálně musel. Nedovedl-li,
zžíravé pochyby jej hnětly
a ohrozily jeho klid.
Co jeho láska? Měl on rád?
Nenapadlo ho milovat,
z bravury lásku předstíral!
Těšil se, v jeho neřesti
že lilije smí rozkvésti,
pel její nechal, nestíral. –
Je osm hodin. Dle své mody
jde Hanel na dluh do hospody.
Kolegů známých je tam pár;
sedí tu celé boží dny
a pijí svoje sifony. –
Hanel chce zahrat billiard.
8
Začíná. Bolest, kterou cítil
před nedávnem a nevychytil,
se v první úder soustředila,
své ouvertury přehrála,
na pevný závěr čekala:
Modrá do obou uhodila.
Po druhé hrá. Trhaný kmit
olejových lamp chce tu znít,
doléhá, vyžaduje, vlá;
hovory lidí připojí se,
nad modrou koulí tísní, chví se:
Tkla bílou, k rudé zahnula!
V tom hrdá, nezmožená slova
k zápasu vyzvala jej znova,
zaplála v purpurovém jase.
„Tvé nahé nohy!“ Vzdorně chvěla,
na modré kouli rozhořela:
Šla k rudé, s bílou minula se – –
9
Odhodí tago, nehrá dál!
Dnes ráno milence své psal
v poslední větě frázi tu.
Nemůže vzít ji; po tu dobu
vykopal jí sta zlatých hrobů:
Ožila v novém zákmitu!
Nadarmo chápe, v linii
výstižnou, ryzí taví ji!
Nechce se poddat, vytýká,
bronzové sochy kácí, boří,
ruší mu triumfy a hoří,
všem nástrahám se vymyká!
Hanel jde domů. Utrmácen,
nevítěz, vysmíván a ztracen
v resignaci nebraní stínům,
jde za nimi, vlást nechá je.
Zář žádná nikde neplaje..
Trvá jen vírou k příštím činům.
10
II.
Zatížen, nevyrovnaný byl
několik dnů, schválně se chybil,
úzkostně zůstal v nudě, spleenu,
strast žádnou nevzal, nevyléčil,
úmorné stíny navzdor zvětšil,
v své duši nechal kvést šeď blínů.
Všechno, co kdysi zvedl, vztyčil,
v zoufalství porušoval, zničil,
památné znaky srážel dolů,
rozlomen, skleslý, zlomyslný
zakalil všechny jasné vlny,
šel bez sluncí a bez idolů. –
11
Je na večer. Vzduch těžký, vonný.
Snoubí se chvějné, vlídné tony..
Nevšímá si jich, nežije,
odmítá, trvá chladný, zlý,
chodí se svými přátelypřáteli,
paroduje a baví je.
Jdou do cirku. Co dělat? – Vešli.
Strop z plátna, potrhaný, sešlý.
Pět lidí hrá. Ty smutné věty
projely srdcem Hanelovi!
V tmách zazněl první signál nový,
bolestí úpěl, vyzval světy!
Průchodem vjeli bílí oři..
K těm uchýlil se ve svém hoři,
přenes k nim všechny tíhy, svahy,
dolehl, prosil, neustal,
svou celou muku, celý žal
dával do jejich pevné dráhy.
12
Vítězná doba! Led se hnul,
tlum vin a hříchů odstanuI.
Pozvolný převrat: Chybné vztahy
srovnávají se, nazpět tíhnou
a ledy měknou, vadnou, jihnou..
Jdou vytoužené rovnováhy!
Vystoupil šašek. Hanel slídí
a v jeho vtipech vyhrá, zřídí;
zkarikuje své vlastní pády,
komikou cizí podcení je,
jde přes ně, opustí a kryje.
Odboje? Zdolá! Vezme vlády!
Produkce s koulemi. Směr jiný..
Jsou odraženy hlavní stíny.
Teď vítězství! – Zaplály kruhy
opsané třemi koulemi.
Bolesti umrou, oněmí.
Na nebi rýsují se duhy!
13
Červené koule svítí, hrají,
na nové škály připadají.
Hanel je láme, rozvádí,
do neústupných spiral splítá,
vítězí jimi, hoří, kmitá
a k novým zdvihům naladí.
Je odpuštěno, odbyto,
v čem chybilo se. Není to.
Dvě tempa dává k závěru!
Co odmítal, teď může chápat:
Velebný, rozjásaný západ,
taj promarněných večerů.
V tom jedna koule nad shluk kruhů
rozvila ostrou, přímou stuhu,
zasvítila a padla k zemi:
„Tvé nahé nohy!“ Tvrdá věta
staví se znovu, vládne, střetá,
vyzývá svými kadencemi.
14
Musí ji chopit! Zírá, svíjí,
do vzletných koulí prolomí ji,
udeří, velí, rozhodí!
Nadarmo. Její význam neví.
Předloha strmí, čeká, jeví,
ty hudby se jí nehodí..
Nový pád? Hanel děsí se.
Zří koule! V jejich náryse
ignoruje a oddálí ji,
vyhojí obnovené jizvy,
uprosí, stlumí její výzvy,
odvrhne od sebe a míjí.
Mír. Klideň. – Maně vzpomíná si..
Co ona? Lítost se mu hlásí.
Jde z cirku, napíše jí list!
Vidí ji, mladou, nevinnou,
výjimku sladkou, jedinou..
Ach, býti hoden, býti čist! –
15
„Jsme vždycky sví. Teď opět. Ano!
Je stálé zoře, stálé ráno!
Milujem, viď že! První slohy:
Chci Tebe! Smím? Tvá šíje teplá,
Tvá bílá ruka pro mě neplá?!
Tvé žhavé rty! Tvé nahé nohy!“
Fingoval. Chtěl taková slova.
Musí mít pravdu! Čte je znova,
nechá je vzhořet, rozvíti.
Poslední větu schválně psanou,
tak dlouho marně dobývanou,
odzbrojí, uzří, vycítí. –
To je můj rek! Jestli vás baví,
chodí teď právě do oktávy.
Je svéhlavý a krajně zlý,
ve škole čte Moderní revue,
nic neučí se a nic neví
a dělá samé skandály.
16
III.
Obrodit se! Odrazit stíny!
Jít nedostupný, čestný, jiný,
nedoznat v ničem žádnou škodu,
udržet svoje rovnováhy,
neopustit své vymklé dráhy!
(Začínám zcela bez úvodu.)
Všech vin se musí zbavit! Ruší,
zabíjí, vysilují duši!
Nadarmo vidí! Blátu dá to!
Na odhozené, shnilé trámy,
zbořené, znesvěcené chrámy,
dává své vzácné, drahé zlato!
17
A láska? U něho? Klam, zrada!
On nemiluje! Jenom bádá,
formálně, lehce hraje si,
dovede vsuggerovat rána,
bezcitně napne lstivá lana!
Duše se na ně zavěsí..
Je třeba zastavit ty trýzně,
zničiti otrávené sklizně,
zapomenout, co bylo tu,
vykreslit novou mosaiku,
zanechat dosavadních zvyků,
dát nové „Ano“ k životu!
Veliký, nový život začít,
své příští chvíle jinak značit,
putovat v čistém azuru,
na bílé desky klást své sochy,
nerušen tesat jejich plochy,
střežit svou pevnou kulturu!
18
Slíbil si! – Vyjde na ulici.
Potká své známé. Nutno říci
pozdrav a slovo. Bolí ho..
Chybil! To zrovna nemělo být!
Výčitkami se musí probít,
vrátit se k stylu Vyššího. –
Tak žil. Hned triumfoval, jásal,
z toužených rájů světlo nassál,
držel se den, dva, vzdoroval,
v tom zmýlil se, byl sražen zpět,
odpustit nesměl, nedoved’..
Nanovo hýřil, mluvil, hrál.
Dny přešly. K cíli nedosáh’!
Vše bylo marné! Zůstal v mhách!
Nejistý, chorý, zvrácený,
bez dokladů, bez rovné pýchy,
nedůsledný, malátný, lichý,
sám připadal si bez ceny.
19
Ochable zíral, neurčitě,
ne v ostrém, vyraženém třpytě,
nemohl ručit za celek..
Mlčel. Jen v nejstrastnějších chvílích
v modlitbách kajících se, bílých
svá muka šerým plátnům vtek.
20
IV.
Splav za plovárnou. Stromy kolem.
Na břehu řeky louka s polem.
Nad splavem stráň. Semklými lady
jde úzká stezka příkře vzhůru,
do kvetoucích střemch, do azuru –!
Můj Hanel pro dnes čeká tady.
Je nemožný, je zlomený!
Dozněly lepší ozvěny,
zbyla jen bolest, beznaděj.
Nemůže zůstat, nesnese.
Zoufalých plánů chápe se..
Sám ukončí svůj smutný děj!
21
Snad přijde. Řekla.. Těžký cit!
Chce se s ní ještě rozloučit,
s ní, kterou nikdy nemiloval.
Zjeví jí svoje mrzké činy,
vyzpovídá se ze své viny,
odprosí ji, že se tak choval.
Ona! Tolik jej milovala,
trpěla, uvěřila, plála,
netušila, že klame ji..
Dnes všechno řekne, vysvětlí to. –
Ach, je mu líto, k smrti líto
těch pošlapaných závějí!
Proč neměl rád? Co bránilo?
Nešťastný život! Smutné zlo! –
Dnes končí se. Poslední sen..
Dovede zrušit, půjde rád!
Své touhy slyší doznívat..
Závěrná scéna. A pak fin. –
22
Tam ona! Pozdraví ji, zírá.
To ona, ona! Jiná víra,
předtucha zvláštní se ho tknula.
Je ona to? Ta, které píše
a s kterou mluví? Nová říše
se v jeho nitru k světlu hnula!
Vytržen stojí vedle ní,
staví se líný, morosní,
bojí se přiznat, raděj’ míjí,
až donucen neznámou slastí
nechá ji ve své duši vlásti
a beze slova políbí ji.
Opravdu? Zázrak? Jaro je tu,
záhony vrou k novému květu!
Líbá ji znovu.. Plakal by!
Kde viny jsou, kde smutky, stáří?
Je vzkříšen! Stojí v ranní záři!
Miluje vroucně, bez šalby! –
23
Dny plynou. Všude radost, pel!
To stačí mu. Co víc by chtěl?
Trvá v svém dolce farnientu.
Chodí jen její alejí,
oslavné scény píše jí,
nevede žádných ornamentů.
Nemedituje. Má jen rád,
nedá se ničím zaměstnat;
s úžasem zří na všechny divy,
nechává mimo celý svět,
zpívá si jen a trhá květ
omamující, opojivý.
A ona? Ona? – Podlehla mu,
neodolala jeho plamu,
nedovedla se opříti..
Tak měl ji celou, její tělo
mu nyní plně náleželo
v své nevině, v svém rozvití.
24
To byly lásky, vášně, city! –
Do těch dnů přišly maturity.
Uboze propad’. Lhostejno mu!
Starý je dobrák a má jmění!
Nebylo, bylo, je a není..
Teď nepojede vůbec domů!
A zůstal v městě. Nejel nikam.
(Jen dovolená fakta říkám.)
Čeká vždy na ni o pěti,
potom jsou spolu, jak jen lze jí,
čtou ve své hříšné epopeji.
O dalším nutno mlčeti!
Tak Hanel! To však nejsem já!
Hájím se podle Puškina
před všemi lidmi slídivými!
Hanel je Hanel! Je to pán,
Faust, Rolla, Evžen, Don Juan –!
Já jenom obstarávám rýmy!
25
V.
Vychází slunce. V jeho třpytu
rozsvěcují se hrany štítů.
Bez hlesu stojí ulice..
Málokdo přejde, nikdo skorem.
Je časně. Nízko nad obzorem
tkví bledá stopa měsíce.
Hanel jde z města, semklý, tknutý,
z rovnováh těžce vyšinutý:
Zasíti musí nová pole,
ozářit, připnout aureoly!
Něco ho nutká, tíží, bolí..
Vystoupil na stráň. – Město dole.
26
Osudnost cítí, nezbytí
dát novým věcem svítiti,
zvěčnit se nyní, na výši,
posledním bohům stavět chrámy,
vyplnit drahocenné rámy,
nejvyššímu dát nejvyšší!
Nemůže dál jít, slabý, zdolán,
jakoby cizí, nepovolán!
Ta píseň čeká.. Musí vzplát,
ovládnout, zajistit svou radost,
přítomným údělům dát zadost,
zorganisovat nový stát!
Dnes pokreslí netknutou běl,
vkročí, kam dřív jen zírat směl,
podřídí, určí, odmění,
znesmrtelní svou radost, změnu,
oslaví ji, svou lásku, ženu,
dá všemu podklad umění!
27
Předsevzal. – Slunce, pláně, domy,
obydlí její: Chápe, zlomí! –
Pak ona, celá, vroucí, čistá,
odvahy její, její přání,
polibky, slova, milovánimilování,
zápasy, trýzně: Její busta!
Vyrovná nenadálé spory,
přemění v světlé metafory,
podloží sochu; poslední sny,
které sem tíhnou, rychle zvedne
a na podstavci v čáře jedné
rýsuje nadpis svatý, přísný.
Dál! Svobodu svou, ozdravění,
vzkříšené mládí vidí, mění,
dekoruje a věnčí si,
opuštění morových krajů,
přijití do neznámých rájů,
šťastnější, nové praemissy.
28
Svůj portrait kreslí, jak je nyní,
lomené tahy vede, stíní,
chápe svou slávu, cení ji,
legendy přešlých nemocí,
oblouky dnešních emocí
hněte a k odám rozvíjí.
Nechává obě plastiky,
jde svést boj hlavní, veliký,
dny poslední vzít, korunovat;
společný život, jejich říši,
co souhlasí, co tříští, liší,
chce uvědomit, přijmout, skovat.
Probírá všechny historie,
začátky, schůzky, elegie,
strojenou lásku prvotní,
pak obrat, jeho zachránění,
vášně a muka, opojení,
rozkoše, krásy, chvíle s ní. –
29
Lad! Život! Láska! Renaissance!
Závratné rytmy, soujmy, stance,
stmelení velkých, hutných desk..
K těm výškám stačí, odpovídá,
je dovršena pyramida –
Poslední rozmach, úder, blesk!
Zvítězil! – Nyní teprv celý,
dovršen hotov! Zchuravělý
odstoupil s trůnu, teď se vrací
uzdraven svěží. Znovu žije,
skládá své přímé poesie,
mlád přistupuje k nové práci!
Zpěv končí. Ještě finale,.finale..
Kde jsou tvé lásky bývalé?!
Ni slova. Bolest vzplála by! –
Zde konec! Píseň nesmí dál:
Můj Hanel básnil, miloval! –
Vesluju tiše po Labi.
V Litoměřicích, červenec 1903.
E: mk; 2006
30