Hlasy vánoční (1892)

Příležitostné básničky (proslovy, poděkování) a deklamace pro školní mládež k vánočnímu podělování, Josef Flekáček

HLASY VÁNOČNÍ.
Vánoční proslov.
Vánoční strom.
Před podělováním.
Chudá matka.
Máj a prosinec.
Vánoční proslov.
Poselství andělů.
U nebeské brány.
Útěcha chudých.
Návštěva na hřbitově.
Zvony o vánocích.
Dárek upřímného srdce.
Poděkování za dary.
Po podělování.
Radosť na nebi.
Vyslyšená modlitba.
Po vykonaném podělování.

HLASY VÁNOČNÍ.
PŘÍLEŽITOSTNÉ BÁSNIČKY (proslovy, poděkování) a deklamace pro školní mládež k vánočnímu podělování.
Napsal JOSEF FLEKÁČEK, učitel v Žižkově.
V PRAZE 1892. Tiskem a nákladem Cyrillo-Methodějské knihtiskárny (V. Kotrba).
[1]

Vánoční proslov.
Když první člověk vyhnán z ráje a s mečem anděl za ním šel, když bral se v neznámé mu kraje a rajské sady opouštěl, tuď srdce stáhla bolesť žhoucí a hořce počal plakati, i slitoval se Všemohoucí, slíbil, že ráj mu navrátí, že pošle na svět svého syna, a uplynul věk za věkem – stalo se dle slov Hospodina, Syn Boží stal se člověkem. Jím lidstvu počlo blaho kvésti i ráj, ten dávno ztracený, a láska, klid, a mír a štěstí zas člověku jsou vráceny; [3] Aa srdce lidí lásku hostí, jež jako hvězda zářívá, a všecky bližní s horoucností jak slunce teplem zahřívá. V modlitbu splývá zvonů zněníznění, jest dojat každý hluboce a v pohnutí i rozechvění posvátné slaví vánoce. Ó vánoce! Nechť láska svatá je u nás věčně domovem – pak vzejde lidem doba zlatá a rájem bude naše zem! 4

Vánoční strom.
Tmavá noc kouzelným jasem vzplála, zlatem hoří vážné čelo hor, k nebi zpěvy zní a díků chvála, šumí les a ozvěnou zní bor; „Narodil se Kristus, světa spása“!spása!“ „Sláva Bohu!“ radostně svět hlásá. Růže volá: „Děcku nebeskému vonný pách dám, sladkou vůni svou!“ Šeptá lípa: „Z medu květů jemu připravím já krmi lahodnou!“ Vážný dub jim v souhlas hlavou kyne: „A v mém stínu ať si odpočine!“ „Já snad oběť neměla bych žádnou?“ usmívá se jabloň košatá, „k nohám jeho jablka ať padnou, hleďte, jak jsem jimi bohatá!“ Třešeň plesá: „Plod mu dám svůj sladký, ať si pochutná na klíně matky“!matky!“ 5 Hrušeň, fík i každý keř tu praví, jaký dar Ježíšku uchystá; svatou noc tvor každý vroucně slaví, nejchudší má dar svůj dojista; jenom jedle jehličí má chudé – šeptá sobě: „Jaký dar můj bude“?bude?“ Stojí v lese plna smutných vzdechů: „nemohu„Nemohu nic Ježíškovi dát“!dát!“ Slzy roní do lesního mechu, jakýs hlas tu slyší šepotat; anděl jasný s nebe k ní tu letíletí, usedá na jehličnaté sněti. „Žes tak skromná, chudá, jedle milá,“ počal anděl hlasem líbezným, „láska Boží tebe vyvolila, abys byla stromem Kristovým; v záři světel zlatem budeš pláti, dary štědré budeš rozdávati.“ Jedle stojí v paláci i v chatěchatě, posvátné když přijdou vánoce, v třpytu světel září jako v zlatě, divukrásné nese ovoce; po věky již lidem září, hlásá: „Narodil se Kristus, světa spása“!spása!“ 6

Před podělováním.
Po dlouhý čas noc každou jsme měly krásný sen, stál stromek plný světel před námi ozářen! Na jeho větvích, pod ním i kol se záře stkví, a všude štědrá láska i darů bohatství. Po dlouhý čas noc každou jsme měly krásný sen, nad lůžkem naším anděl se vznášel ozářen. A Jesulátko krásné v jeslích jsme viděli, pastýři obklopené, a září, anděly. A onen přelíbezný a čarokrásný sen má nyní, dítky milé, vám býti vyplněn. 7 Již uvidíme záři, jak na stromku se stkví, i jesle, Jesulátko, a darů bohatství. Bůh obmyslil nás láskou, lidé štědrostí svou, v té chvíli andělové nám šumí nad hlavou. Ó těšte se již, dítky, a berte s vděčností, co láska Boží, lidí vám dává s radostí. 8

Chudá matka.
V chudičké jizbě matka sedí, v budoucnosť plna strachu hledí, je mráz a sníh a zima již; jak ráda by matička milá své dítky teple ošatila, jaká to starosť, bol a tíž! Chvílemi žalně k Bohu vzdychávzdychá, pak růženec se modlí zticha a na své dítky vzpomíná; však brzy holečkové zlatí ze školy domů zas se vrátí, blíží se čtvrtá hodina. Ba jdou již domů, pospíchají, neb vyřídit matince mají přemilou zprávu ještě dnes; radosť jim z očí září, svítí, každákaždý chce první doma býti, ó rozkoš, radosť, slasť a ples! A všichni pádí ku matince: „Pán Bůh nám vzbudil dobrodince,“ s radostným plesem volají; nadělí„nadělí obuv, teplé šaty, vánočky, mnohý ořech zlatý,zlatý,“ a matku něžně líbají. 9 Vše stalo se, jak řekly děti, a modlitbou s povděkem světí dar dobrodinců šlechetných; jim v srdci volno, blaze, milo, matce se chudé ulehčilo, ať duje mráz a padá sníh! V chudičké jizbě matka sedí a na dar lásky Vaší hledí i plesá, vděčně dojata; modlí se z duše hloubi vroucí, by žehnal Tvůrce Všemohoucí ta srdce Vaše ze zlata. 10

Máj a prosinec. (Pro dvě dívky.)
První dívka.
Řekni mi, má družko nejmilejší, zdali pak to uhodneš jen as: „Který měsíc z roku nejvábnější? který nejvíc lahody má, krás?“ Druhá dívka (přemýšlí).
V zimě, když mráz krutý prsty štípeštípe, kvítků není, ptáček nepěje, s oblohy kdy chladný sníh se sype, až se zdá, že všechno zavěje, v zimě to as sotva, drahá, bude! Již vím: Je to vonný, krásný máj! Krásný máj, jenž květem voní všude a kdy v slasti tone celý kraj. První dívka.
Řekni mi, má družko nejmilejší, zdali pak to uhodneš jen as: „Který měsíc z roku nejvábnější? který nejvíc lahody má, krás?“ 11 Druhá dívka.
Máj to tedy, družko milá, není, jak to z nové otázky tvé zřím. Nu, počkej jenom ještě okamžení, hádanku si ještě přemyslím! (přemýšlí)
Pomoz mi, neb toho nedovedu, neb mě aspoň přemýšleti nech! První dívka.
Je to v zimě, v době sněhu, ledu, a mráz kreslí květy na oknech. Druhá dívka (rozpačitě).
Aha! tuším již, co myslíš asi, ale nevím toho jistě přec... První dívka.
Stromky rostou divuplné krásy – Druhá dívka.
Aj, má zlatá! Je to prosinec! Vábnější je, nežli krásy máje, s ním vždy přijdou blahé vánoce, na stromečkách čarovných tu zraje Boží lásky sladké ovoce. 12 První dívka.
Světla hoří, písně všude znějí, jásot radostný se ozývá, radosť září v každém obličeji, v každém srdci radosť přebývá. Druhá dívka.
Nebe samo k zemi teď se sklání, slyšet s nebe pěti anděly, z chrámů zvučí varhan jemné hraní, v to zaznívá dítek veselí. První dívka.
Narodilo se nám Jesulátko, přineslo nám Boží smíření, proto světu je tak blaze, sladko, proto pějem v blahém nadšení. Obě dívky.
Z růže vykvet’ kvítek krásy stkvoucí, Bůh nám syna jediného dal, ruce sepnem’ ku modlitbě vroucí, by náš život blahem požehnal! 13

Vánoční proslov.
V Betlémě kdys v noci čarokrásné andělů zpěv libý slyšet byl, znělo s nebes výše modrojasné: „Světa král se lidstvu narodil.“ Kouzlem náhle země růží kvetla, jásot panoval a veselí, rozžal Bůh na nebi jasná světla, na zem poslal všechny anděly. Všechny anděly, co má jich nebe, tak že bylo nebe na zemi, ve svém synu Bůh dal lidem sebe, děckem vrátil ráj a jeslemi. Andělové všichni od té noci nikdy neslétli již dolů sem, některé jen Pán Bůh ku pomoci lidem posýlá na tuto zem. Aby chránil dítky od úrazu, posýlá anděla Strážníčka, na svých cestách by nevzaly zkázu, jak nám říká drahá matička. 14 V srdcích lidských aby láska vroucí k bližním v libý květ se rozvila, lásky andělíčka Všemohoucí s nebe na svět k lidem posýlá. Nad námi se tiše tady vznášívznáší, v srdcích Vašich vane perutí, vidíme tu lásku, přízeň Vaši, slzíme ve tichém pohnutí. Pán Bůh sám sem v chvíli této shlíží, jak jsme láskou Vaší bohatí – ulehčili jste chudoby tíži – dobrý Bůh Vám jistě odplatí. 15

Poselství andělů.
Andělé s nebe letí k nám, radostnou nesou nám zvěsť! Hlásají zemi, výšinám: „Spasitel narozen jest.“ V betlemské zrozen dědině, noc se hned změnila v den; pastýřům div ten jedině anděly jest vyjeven. Nebe se slastí zachvělo, radostí zaplesal světsvět, všude když hlasně zaznělozaznělo: „Rajský nám vypučel květ.“ Plesejte, lidé blažení! Vítán buď nebeský stkvost! Přinesl Boží smíření, lásku a mír, blaženosť! Andělé s nebe letí k nám, radostnou nesou nám zvěsť; hlásají zemi, výšinám: „Spasitel narozen jest.“ 16

U nebeské brány.
U nebeské brány duše stojí plna skroušenosti. „Ach, otevři, Petře svatý! ať mne zlaté nebe hostí! Otevři mi, Petře svatý, otevři mi bránu k ráji! Slyším již andělské hlasy, jak sem libě zaznívají! „Pověz napřed,“ řekl na to klíčník svatý vážným hlasem, „bylas dobrá, ctnostná duše? Dobročinná každým časem? Věřilas a milovala, lásku k nuzným v srdci měla? Nebo snad jsi v hříchu žila? To chci, abys pověděla!“ Ticho u nebeské brány, duše mlčí, mlčí, vzdychá, znovu ptá se svatý Petr, znovu zas je duše – tichá. „Vzpomeň si jen“,jen,“ hlasem vlídným dále svatý Petr zvídá – „jeden dobrý skutek aspoň!“ Duše s bázní odpovídá: 17 „Otče svatý! Jedenkráte v zimě bylo, kdy den krátký, sníh se sypal – tma a vítr – a vánoční právě svátky, potkala jsem sirotečkasirotečka, v sněhu brodilo se, robě, v chudých šatech, bosonohé, vzala já jsem dítě k sobě, šaty, botky, jak jsem mohlamohla, doma jsem mu vyhledala; – ovšem, nebylo to nové – ale ráda jsem to dala.“ Duše před nebeskou branou ještě něco říci chtěla, ale v tom již nebes brána do kořán se otevřela. „Vejdi, vejdi, duše milá, vejdi v ráje svého Pána, za ten skutek, byť i jeden, otvírá se nebes brána.“ Svatý Petr usmívá se, vlídně hledí dolů k zemi – duše v nebe, k Bohu, k ráji zašuměla perutěmi. 18

Útěcha chudých.
Na stromečku světla planouplanou, samá záře se tu leskne, jizba chudá – ale dneska nikdo v ní si nezasteskne. Děti – ty jsou plny blahablaha, srdcem radosť hýbe živá, dědeček, ten s usmíváním na ten dětský rej se dívá. Sdružila se kolem něho celá dětská drobotina, zamyslil se, vzpomínal si, vypravovat započíná: „Vzpomínám, mé děti drahé, když tak hledím v jasná světla, co jsem zkusil, co jsem zažil, než má hlava stříbrem zkvetla. A tu jedna velká pravda vždy mě blahem posilnila: „Netruchlete, že jste chudí, chudoba je Bohu milá.“ 19 Bohu milá, všemu nebi, jako klenot velké ceny, chudý, nuzný byl Pán Kristus, chudý, v chlévě narozený. A přec ctnosti nejkrásnější v životě ho provázely, božská láska, moudrosť, svatosť,svatosť v jeho srdci stánek měly. Netruchlete, že jste chudí! V srdci lásku k Bohu mějte, lásku k lidem, k pravdě, dobru, na dědečka vzpomínejte. A když moje naučení věrně v srdci zachováte, nebudete nikdy chudé, moje drahé děti zlaté.zlaté.“ Na stromečku světla planou, děti hledí v jas jich rudý, praví: Chudoba„Chudoba je ctností, „PánPán Ježíš byl také chudý.“ Dědeček zas usmívá se, k prsoum se mu kloní hlava, vztahuje své staré ruceruce, vnoučátkům svým požehnává. 20

Návštěva na hřbitově.
Již štědré dary dobrodinci mládeži nuzné rozdali, jen jedna dívka osamělá šla s dárky svými v povzdálí. Vše radostně pospíchá domů, jen ona kráčí pomalu, všem dětem líce slastí plane – jí smutno je a do žalu. Přec štědře byla obdařena i tato dívka maličká, a truchlí jen, když vzpomíná si, že o tom neví matička, že matky srdce nejvěrnější pokrývá již zelený rov, i kráčí k ní, k své drahé matce, k jejímu lůžku na hřbitov, jde říci jí: „Matičko drahá, již klidně, tiše můžeš spát, pohleď jen, jak jsem obdařena, na zimu mám již teplý šat, 21 mám teplý šat i obuv teplou – co by to dalo starostí! obdařili mě dobrodinci vlídně a s vřelou radostí. Spi tiše, drahá matičko má, nuzný se v světě neztratí, i jemu srdce dobročinná ten život blahem ozlatí!ozlatí!“ Znamená křížky hrob ten drahý, a dole matka zesnulá nad zprávou dcerušky své milé se v spánku tiše pohnula. A duše její ozářená s nebe se dívá na tu zemzem, s andělů sbory před trůn Boha rozepne křídla s jásotem, a za ty duše, dobrodiním jež daří děcka uboháubohá, vyprosí milosť, požehnání a smilování u BohaBoha. 22

Zvony o vánocích.
Vánoční svatý nastal časčas, mráz, plno sněhu tu leží – ve klidu spějí tichý sen zvony tam v kostelní věži. Hvězdičky planou na nebinebi, divná noc, velká a svatá – k zemi se snáší andělé, půlnoční chvíle již chvátá. Na zemi, nebi jedna zářzář, zvony se pohnuly v snění; nejmladší k druhým promluvil: „Z dáli sem zaznívá pění, pastýřské písně znějí sem, dětiček plesavé hlasy, zdá se mi, slyším varhan zvuk – co se to děje tam asi?“ Pohnul svým srdcem starý zvon: „Dlím věky dlouhé již tady, nic tak mou duší nechvěje, jak dnešní noc plná vnady.“vnady. 23 „NikdyNikdy tak rád v kraj nevolámnevolám, v nižádnou dobu, čas roční, jako dnes, milí druhové, v posvátnou chvíli tu noční.“noční. „NebeNebe se zemi otvírá, země se k nebesům tulí, Bůh Otec žehná laskavě lidem a dobré jich vůli; jásot zní k nebes výšinám: zrodil se Boha syn vlastní – svět plný blaha, radosti jest, a všickni lidé jsou šťastní.šťastní.“ Sotva že zvon tak domluvildomluvil, zvoník se ku věži blíží, libě se dneska usmívá, ač mnohá leta ho tíží. Šedivou hlavu vzhůru má, jindy ji ku prsoum kloní, z celého roku nejraděj zvoník dnes v půlnoci zvoní. Za chvíli zvony hlaholem zvoní do celého kraje, zpívá to, jásá radostně, hučí a duní to, hraje; 24 hlahol ten padá do srdcesrdce, lásku a mír, radosť značí, plesají dítky nevinné a starým je věru až k pláči. Jásot zní k nebes výšinám, zrodil se Boha syn vlastní – svět plný blaha, radosti jest, a všichni lidé jsou šťastní. 25

Dárek upřímného srdce.
Mařenka malá slyšela – to na srdci jí leží – jak k Ježíškovi s dárečkem pastýři k jeslím běží; ta stále myslí, přemítá: „achAch, kdo mi as jen poví, kam s dárkem já jen jíti mám, co dát mám Ježíškovi?“Ježíškovi? Vánočku? Zlaté ořechy? Či knížku obrázkovou? Kaštany, teplý šáteček? neb snad tu pannu novou? Každý mu nese dárek svůj, já nic mu nemám dáti? Již vím! Tu panenku mu dám, ach, ten si bude hráti!hráti!“ A Mařenka se raduje, a blažena je celá, hned ráno kráčí s pannou svou k jesličkám do kostela; 26 tam hledí plna údivu na anděly a BetlemBetlem, na Ježíška a pastýře, jak září všechno světlem; nejvíc ji těší děťátko tak hezounké a malé, podává mu svou panenku v radosti neskonalé. „Tu máš a hrej si, Ježíšku, dí plna upřímnosti, v chlévě jsi chud se narodil – já dárečků mám dosti.“ A zdá se, jak by v chvíli té mocněji plály svíce, jak hlahol zvonů, zbožný zpěv by rozlehal se více. „Chudému dítku pannu dej, upřímné, drahé dítě“,dítě,“ zněl za Mařenkou vážný hlashlas, „a nebe pochválí tě.“tě. „JežíškuJežíšku dárků netřeba, nevinná dívko malá, co chudému dáš, jako bys to Jesulátku dala.“ 27 Mařenka vzala loutku svou a kostel opustila, zašla ke družce chudobnéchudobné: „Vezmi ji, dívko milá.“milá. „JežíšekJežíšek nechtěl dárečku“,dárečku,“ dí srdečnými slovy, „a tobě-li panenku dám, jest to jak Ježíškovi.“ V té chvíli strážný anděl sám se dotknul jejích skrání, za dobré srdce, upřímné dal jí své požehnání. Neopustí ji nikdy víc v tom celém žití boji, neb dobrým lidem po boku vždy anděl Boží stojí. 28

Poděkování za dary.
Když v Betlemě tam v chlévě se Ježíš narodil, a chudobu měl věnem a bídu za podíl, tuď pastýřové zbožní se sběhli odevšad, kdo mohl jenom, dárek do jeslí děcku klad’. A kdybyste již tehdy Vy byli bývali, jak byste, dobrodinci, k jesličkám spěchali! Ó vím to, vím to jistě, že v onu svatou noc Vy s dary přehojnými šli byste na pomoc! Ježíšek však je dávno u Boha na nebi a nuzným dítkám stále pomoci potřebí. 29 Ku poctě Ježíškovi své srdce bohaté nám štědře otvíráte a dary dáváte. Ježíšek v nebi praví: „To jak by dali mně, když dávají to chudým, tak štědře, upřímně!upřímně!“ Když sám Pán Ježíš na Vás pohlíží s milostí, jak my bychom neměli vzdát díky s vroucností? Díky Vám tisíceré, a Bůh Vás provázej, on sám odměnu velkou Vám za šlechetnosť dej! 30

Po podělování.
Dovolte, vzácní páni, malý jen okamžik, bych za obdarování Vám vzdala vřelý dík. Šlechetné Vaše srdce odměny nečeká, však naše nitro celé vděčností přetéká. Bůh rád vyslyší prosby mládeže nevinné, když k němu sepne ručky v důvěře dětinné; a modlitbičky tyto upřímných dětiček odnáší k Pánu Bohu náš anděl Strážníček. Ó já vím jistě, jistě, že anděl strážný dnes velkou bude mít práci, by odnes do nebes 31 ty všechny modlitbičky, ty prosby, žehnání, za Vás, za Vaši lásku, za obdarování. Ó, jistě pocítíte blažený v srdci hlas! Ó jistě,jistě za tu lásku Pán Bůh požehná Vás! Ó jistě žití cestu Vám věnčí růžemi! Ó žijte nuzným k blahu předlouho na zemi! 32

Radosť na nebi.
Když hřeší lidé na zemi, andělé smutek mají a líce slzou zrosené si žalem zakrývají. I hledí s duší raněnou a pohříženou v bolu na lidi k země hlubinám s těch jasných výšin dolů. Když lidé dobře činí však, tuď vzlétnou k Boha trůnu a prosí: „Otče milosti, hleď k země svojí lůnu“lůnu, „pohleďpohleď na srdce šlechetná, na zemské svoje tvory, kterak nad nimi plesají andělů Tvojích sbory.“ Když dobré činí chudémuchudému, v nebi zří nejraději, tuď radostí se andělům až slzy v zracích stkvějí. 33 Ó kterak asi v tento čas na nebi radosť mají, když lidská srdce chudým se tak štědře otvírají. Jak zří na stromky planoucí, na dary lásky Vaší, jak všechny tyto oběti až k Boha trůnu snáší! Kdo chudým srdce otevře, lásku tu nebe splatí, co chudým dal, to tisíckrát mu štědře Pán Bůh vrátí. 34

Vyslyšená modlitba.
Plesají dítky kolem stromku a v jasné záři svíčiček, na lůžku nemocen však leží jich malý bratr Pepíček. I jemu Ježíšek dal dárkydárky, o, jak rád by si s nimi hrál! zlá nemoc již ho dlouho trápí, nemožno, aby z lůžka vstal. Tu náhle Lidka malá praví uprostřed hlučné zábavy: „Pán Bůh je mocný – jenom kyne, a Pepíček se uzdraví.“uzdraví. „CožCož, maminko, abychom všichni do kostela šly, prosily, by Pepíčkovi zas dal zdraví Ježíšek malý, rozmilý? Vždyť on je tolik, tolik štědrý, tak dobrý, drahý, laskavý – o, jen ho prosme hodně vroucně, jak on Pepíčka uzdraví!uzdraví!“ 35 Zlíbala máti Lidku malou: „Ó jděte zaň se pomodlit! Já vroucně chci se modlit s vámi, až u lůžka zde budu bdít.“ A Jeníček i Karel, Lidka, ba i ta Mařka maličká v kostele klečí na půlnoční: „Ježíšku, uzdrav bratříčka! „Ó nadělÓ naděl mu jen zase zdraví, ať může z lůžka ráno vstát – vyslyš tu naši modlitbičku, ó, jak ti budem’ děkovat!děkovat!“ Když dítky doma tiše spaly v náruči spánku zlatého, tuď náhle mocná záře vzplála nad lůžkem děcka chorého. Byla to jenom malá chvíle, jen pouhý okamžik to byl, snad choré dítě sám Pán Ježíš či anděl Jeho navštívil. Když vzešlo ráno, a lesk slunce své zlato rozlil v okolí, vstal celý vesel pacholíček: „Maminko, mne nic nebolí.“nebolí. 36 „DnesDnes v noci jsem nad sebou viděl se vznášet v záři Ježíška – usmál se na mě přelíbezně, dotkl se mého čelíčka –“ A matka slzí nad zázrakem – zaznívá dětí jásot, smích – Pepíček již si hraje s nimi. – Jak mocná prosba nevinných! 37

Po vykonaném podělování.
Vděčnosť – kvítek libovonný, blaze, kdo jej v srdce sází, toho na všech cestách žití Pán Bůh stále doprovází. Vděčnosť – kvítek krásy vzácné, blaze, kdo jej vypěstoval, blaze, kdo v bližního srdce símě jeho vložil, schoval. Dobročinností svou zlatou Vy jste oni zahradníci, Vy jste vděku kvítek vsili v naše srdce jásající. Proto díky mějte vřelé, díky mějte od nás dítek za tu všechnu Vaši lásku, za ten libý v srdci kvítek, 38 za ten libý v srdci kvítek, který vděčnosť blahá sluje, Pán Bůh v nebi žehná tomu, kdo jej v srdci vypěstuje. Pán Bůh žehnej srdcím VašímVaším, odvrať od Vás bol a žaly – dař Vás zdravím, štěstím, blahem za vše, co jste dítkám dali. 39 OBSAH.
Strana Vánoční proslov3 Vánoční strom5 Před podělováním7 Chudá matka9 Máj a prosinec (pro 2 dívky)11 Vánoční proslov14 Poselství andělů16 U nebeské brány17 Útěcha chudých19 Návštěva na hřbitově21 Zvony o vánocích23 Dárek upřímného srdce26 Poděkování za dary29 Po podělování31 Radosť na nebi33 Vyslyšená modlitba35 Po vykonaném podělování38
E: av; 2004 [40]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Cyrilometodějská knihtiskárna; Kotrba, Václav
(Tiskem a nákladem Cyrillo-Methodějské knihtiskárny (V. Kotrba).)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 40

Sbírka básní J. Flekáčka Hlasy vánoční, vydaná roku 1892, patří v naší databázi k dílům mladším; zároveň je však po stránce jazykové a pravopisné textem poměrně konzervativním. Verše, které v knižní předloze přesahují na nový řádek, spojujeme v našem vydání na řádku jediném. Ve značení přímé řeči nahrazujeme znak »« znakem „“. Šetříme kvantitu samohlásek (vonný pách, Betlem), a to i v zájmenech přivlastňovacích (andělů Tvojích, srdcím Vaším); dále hláskovou kvalitu (vícekrát opakované slovo tuď), včetně měkkého zakončení substantiv skloňovaných podle vzoru kost, jež je pro tuto sbírku typické (bolesť, budoucnosť, zvěsť), a vkladné hlásky (stkví se, stkvost). Ponecháváme všechny apostrofy, jež se v textu objevují u sloves v příčestí minulém a v první osobě plurálu budoucího času (vykvet’, klad’; sepnem’, budem’). Neaktualizujeme pravopis slova Jesulátko ani -y- ve slově posýlá. Rovněž nevstupujeme do psaní velkých začátečních písmen, zvláště ve slovech vyjadřujících náboženskou úctu (Syn Boží, Tvůrce Všemohoucí, anděl Strážníček); neopravujeme však ani malé písmeno ve velmi frekventovaném slově vánoce. V tvarosloví necháváme tvar substantiva v dativu plurálu k prsoum. Respektujeme též variantnost výrazů všickni - všichni (srov. stejně znějící verš na s. 24, ř. 12 a s. 25, ř. 8). I přes svůj nevelký rozsah přináší kniha Hlasy vánoční řadu problematických jevů v oblasti interpunkce. Zachováváme minusku po otazníku nebo vykřičníku, které neuzavírají větu, ale mají spíše funkci významově odstíněné čárky (s. 17, ř. 4-5: „Ach, otevři, Petře svatý! / ať mne zlaté nebe hostí!), dále interpunkci v přirovnání uvozeném spojkami jako, nežli (s. 12, ř. 4 zdola: Vábnější je, nežli krásy máje,), nejednotné oddělování citoslovcí (viz s. 32) nebo čárku před spojkou a. Naopak doplňujeme chybějící čárku mezi větnými celky v souvětí nebo vynechaný znak uvozovek v závěru přímé řeči; opravujeme rovněž pořadí interpunkčního znaménka a uvozovek. Přejímáme značení přímé řeči i kratší promluvy do ní vložené stejným typem uvozovek (viz s. 19-20), stejně tak uvozovací větu vyznačenou výjimečně jen pomocí čárek (viz s. 27, ř. 10). Formální a navíc nedůsledné opakování znaků uvozovek na začátcích či koncích jednotlivých slok jediné přímé řeči rušíme.