Rukopisy Petra Bezruče z let 1899–1900 (1950)

Petr Bezruč

RUKOPISY PETRA BEZRUČE Z LET 1899–1900
[3] RUKOPISY PETRA BEZRUČE
Z LET 1899 A 1900

NÁKLADEM PALACKÉHO UNIVERSITY V OLOMOUCI 1950
[5] I
[7] 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19
II
[21] 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58
III
[59] 61 62 63 64 65 66 67 68
IV
[69] 71 72 73 74 75 76 77 78 79 80 81 82
V
[83] 85 86 87 88 89 90 91 92 93 94 95 96
VI
[97] 99 100 101 102 103
VII
[105] 107 108 109 110 111 112 113 114 115 116 117 118 119 120 121

122 POZNÁMKY
[123] Ke vzniku Slezských písní
Pokusil jsem se vnést světlo do nejasných okolností Bezručovy tvorby ve studii O charakter Bezručova díla (Pět studií o P. B., Olomouc 1947). Její výsledky byly většinou kritiků přijaty, ale vyskytly se také hlasy pochybovačné a odmítavé. Opřen o poznatky z prohlídky Bezručových rukopisů, které se chovají v Národním museu1, prohloubil jsem své výklady v článku Chronologie a text Slezských písní (Slovo a slovesnost, r. X., str. 158–170). Ale ani zde jsem nedošel k formulaci zcela přesvědčivé, ústně znalci Bezručova díla stále vyslovují nedůvěru k mým tvrzením, zvláště se jim zdá málo pravděpodobné, že by podstatná jeho část byla vznikla v několika měsících r. 1899. Ani rozbory některých básní Bezručových, které jsem konal se svými žáky v semináři Palackého university, nevyzněly uspokojivě pro mé these. Konečně do rozpaků mě uvedl velmi cenný materiál z pozůstalosti Jana Herbena. Jednak se našly v papírech dr. J. Herbena některé rukopisy básní (bohužel ne všechny), které chyběly do musejního souboru; jednak Bezručovy listy Herbenovi v partiích, které neotiskl ani sám J. Herben v Knize vzpomínek (Praha 1935)1935), ani jeho syn Ivan v publikaci Zrození básníka (Praha 1939), obsahovaly mnoho významných chronologických dat. Octl jsem se v rozpacích, poněvadž tato data zčásti vyvracela mé dřívější kon-
1) Za laskavé umožnění studia rukopisů děkuji správě Musea a zvláště p. řediteli dr. Mil. Novotnému. Děkuji jim také za svolení k reprodukci rukopisů v této edici. 125 strukce. Ale nový materiál dovoluje také rozpaky a nejistoty překonat. O to se pokouším v této poznámce. Nic se v podstatě nezměnilo na termínu, jímž se uzavírá vlastní tvořivé období Bezručovo. Pomocí údaje Bezručova listu ze 4. února 1900, podle něhož tehdy básník posílal Herbenovi 23 básní, a pomocí neocenitelného literárního zápisníku Ad. Kubise, který si v únoru a březnu téhož roku opsal u Herbena pět Bezručových básní (k tomu jednu strofu básně šesté) a poznačil si názvy 21 básní (počítáme-li Dombrovou l, II a Pětvald I, II vždy za jedinou báseň), stanovil jsem doznívání básníkovy tvorby na jaro 1900. Identifikace Bezručovy zásilky 23 básní s Kubisovými záznamy se novým materiálem zhruba potvrdila. V průvodním listě k zásilce se básník zmiňuje o básních Uhni mi s cesty, Plumlov, Ligotka kameralnaKameralna, Pětvald, Pole na horách (jsou vesměs v Kubisově seznamu) a Dvě dědiny (v Kubisově opisu). Další závěry vyplývají z Bezručova listu Herbenovi z 8. dubna 1900. Zmiňuje se v něm o Kovkopu a pokračuje: „Ano, abych nezapomněl, Par nobile a Pole na horách měly ještě strofy, jichž jsem nepřipojil, ale povím přece.“ To asi značí, že Bezruč nepsal mezi 4. únorem a 8. dubnem, že tedy všechny Kubisovy údaje se týkají stavu, který nastal hned únorovou zásilkou. A dále nastává potíž s celkovým počtem básní, neboť k 21 básním Kubisova seznamu přistupuje vedle Dvou dědin (dvojnásobně dosvědčených Kubisovým opisem a únorovým dopisem) ještě Ondráš (Kubisův opis) a Par nobile (zmínka v dubnovém dopisu). Pro započtení Ondráše mluví do počtu 23 ta okolnost, že o žádné z básní Kubisova zápisníku se nedá prokázat, že by ji byl Bezruč poslal Herbenovi dříve (u Dombrové to platí aspoň pro její rozšířenou, dvojdílnou podobu). Naproti tomu stopy básně Par nobile zastihneme při pozdějším výkladu v květnu 1899, ale tu zase je těžko předpokládat, že by se byl básník vracel ke svému výtvoru téměř po roce, a to v souvislosti s básněmi nedávno zaslanými, Kovkopem a Polem na horách. Naprosto však to není vyloučeno, protože obě tyto básně, zvláště Kovkop, mají starší kořeny. A historie básně Dombrová I ukazuje, že právě začátkem r. 1900 připisoval Bezruč strofu k dílu 126 dávno vytvořenému. PřípradPřípad Dombrové I není ovšem totožný s historií Par nobile, jak ji předpokládám, ale jistá analogie tu je. Má tedy mínění, že se Kubisovy záznamy kryjí s obsahem únorové zásilky Bezručovy, největší pravděpodobnost. Nově můžeme proti dřívějším pracím stanoviti dlouhou pausu v Bezručových zásilkách. V únorovém listě píše: „Není jich 7, je jich 23“.23.“ Těžkou otázku, co značí druhé číslo, jsem se snažil zodpovědět podle přístupného materiálu – snad ještě podrobné studium písma a papíru přinese užitečné výsledky. Číslo sedm se objasňuje Bezručovou korespondencí, jde o básně, které básník poslal v polovici července 1899. Píše totiž 15. srpna: „Psal jsem Vám 12. a 15. července dvě psaní. Jedno z nich bylo hrubé a těžké, protože tam bylo 7 básní – žádné nedošlo... Příště pošlu – či vlastně opíšu těch sedm ztracených“.ztracených.“ Herben musil dlouho čekat na slíbenou zásilku, pak ovšem byl bohatě odškodněn. Tím jsme nuceni všechny rukopisy z Herbenovy pozůstalosti, pokud se nedají datovat na jaro 1900, umístit do první půlky roku předchozího – myslím ovšem rukopisy básní, které se hlásí do vrcholné tvůrčí periody básníkovy. Dovodil jsem totiž ve svém článku ze Slova a slovesnosti, že od léta r. 1900 do vydání Slezského čísla se básník zcela odmlčel. Co jsme se od té doby dověděli z Bezručových listů Herbenovi, z pamětí Víta Šedivce a jednoho listu Bezručova (Svob. noviny z 1. října 1947), jenom potvrzuje mé mínění. Přistupuji k obtížnému úkolu, totiž orientovat se v onom plodném prvním půlletí r. 1899. Nejdříve bych si povšiml básní, které ani neotiskl Herben v beletristické příloze Času r. 1899, ani se nevyskytují v Kubisově zápisníku. Již v SI. a sl. jsem referoval o faktu, že básně Dědina nad Ostravicí, Opava a Dombrová I (v původní podobě o dvou strofách) byly připsány k dopisu z 12. května 1899. O dvou básních, Motýl a Červený květ, se zmiňuje Bezruč v listě z 29. dubna 1899 a tamtéž vykládá reálné pozadí Dvou hrobníků. Dále v dopise, v němž posílá korektury k básním Jedna melodiemelodie, 70.000, Já III, Hučín, Z Ostravy do Těšína (kromě Já vyšly 3. června 1899), čteme poznámku: „– Ad Sviadnov: Je krásná ves na břehu Ostravice proti Frýdku, známa svými děv- 127 čaty...“ Na obálce tohoto listu je poznačeno Herbenem: „přiloženo Par nobile, Sviadnov“.Sviadnov.“ Sviadnov určitě tehdy Bezruč poslal, ale není lehko rozhodnout, zda passus dopisu potvrzuje údaj o básni Par nobile či naopak z onoho místa byla expost odvozena Herbenova poznámka. Dotyčná věta zní: „Lemberger je zeť Hermanna Löwa; ten má fabriku proti prádelně na šnaps, je radním v Koloredově... půl dědiny mu patří a svými kořalkami otravuje celé Beskydy, společně s m. Gérem – jednu krčmu má vždycky Löw, druhou vévodská propinace (fabrika v Těšíně)“.Těšíně).“ V každém případě, i kdyby rukopis básně byl poslal snad Bezruč až v únoru 1900, Par nobile vzniklo již na jaře roku předcházejícího. Pevnou oporu získáváme konečně pro báseň Praga caput regni, z níž cituje Bezruč v dopise z 15. srpna 1899 tyto verše:
nechť po dědinách pokynem, ty dámy a ti sokolové ti křepčí kdesi Žofínem.
Celkem se u dalších pěti básní potvrdilo vnější evidencí to, co jsem dříve usoudil podle vnitřních kriterií, navíc přibyla báseň Motýl. Zbývají čtyři básně, u nichž se nic nezměnilo, totiž Koniklec, Markýz Géro, Zem pod horama a Didus ineptus. O Zemi nedovedu říci nic víc než v Pěti studiích, t. j. že jedinou stopou je zmínka o hrdinovi básně, Jasu Krasulovi, v listě z dubna 1900. Báseň Didus ineptus poslal Bezruč redaktoru Času v listě z 26. října 1902, ale obecně se soudí podle struktury básně na její vztah k symbolistické periodě Bezručově. Ostatní dvě básně můžeme prozatím řadit jen podle vnitřní jejich organisace, ale snad se časem najdou určitější indicie. Kdyby mi šlo jenom o podepření mých původních thesí, mohl bych být spokojen. Ale podařilo-li se ohraničit asi nevývratně tvorbu nejvlastnějšího Bezruče jedním směrem, skutečně znepokojuje záhada, která budila velmi živou a vy- 128 trvalou zvědavost Jana Herbena, totiž co a jak psal tajemný autor Škaredého zjevu předtím, než se 16. ledna 1899 ohlásil v české poesii. Pro nás se klade otázka poněkud jinak než Herbenovi, chceme zjednat jasno, co ze známých básní lze klást před začátek tvůrčí horečky z prvních měsíců 1899. A snažilo se na otázku odpovědět několik badatelů, jejichž dohady nejsou vždy bez věcného podkladu. Časem by mohlo být klíčem toto místo básníkova dopisu Herbenovi (z 8. dubna 1900): „To „nevíte?“‚nevíte?‘ – mělo se vztahovat na 3 básně, které bych byl ponechal Vašemu soudu na otisknutí. Já je později pošlu, netýkají se Slezska a proto jsem je chtěl poslat, aby kdyby po nich co bylo... Byly nadepsány jménem Smil od Strážnice. Kdysi, když jsem rád kreslíval figury kolem sebe, chtěl jsem je dát tisknout pod jménem Smil z Rolničky. Teď, kdyby co stálo za to, pod jménem S. od S., aby mne nikdo neuhodl“.neuhodl.“ Bylo to pro mne v první chvíli nesmírné překvapení, když jsem četl jméno „Smil z Rolničky“ vysloveno básníkem na sklonku jeho ryzí bezručovské tvorby, a to ještě dodatečně pro dobu značně minulou. Jak známo, básně pod tímto pseudonymem se objevily v Besedách Času až r. 1904 a působilo fantasticky nejen slyšet toto jméno o čtyři roky dříve, nýbrž zahlédnout bájný zjev Smilův už v letech devadesátých, někde v sousedství realistických počátků Ratibora Suka. Avšak pak jsem si připomněl dvě věci. Jednak již dávno V. Martínek správně usuzoval, že jedna z básní podepsaných Smilem z Rolničky spadá svým vznikem do devadesátých let, t. j. Domaslovice. Pak jsem si vzpomněl, jak mě mírně udivoval fakt, že se v druhé z těch básní, Kleci, objevuje „neznámý bůh“. Napsal jsem o tom v Pěti studiích: „Ve vlastním tvůrčím období Bezručově na sklonku století se dá zjistit ... kult Neznámého, onoho agnostického božstva, které se vkradlo do positivistických konceptů. U Bezruče pozorujeme tento kult od básně Jen jedenkrát: „k‚k démonu neznáma“neznáma‘ – k pozdní Kleci: „neznámý bůh“‚neznámý bůh‘ atd.“ (str. 108). Po přečtení Bezručova listu se mi rozbřesklo, uvědomil jsem si, že přirozeněji lze nepopěrnou souvislost obou básní vyložit tak, že vznikly přibližně současně.
129 O zbývajících básních Smila z Rolničky, který se přece nepřezval na Smila od Strážnice, těžko říci něco konkretního. Jenom o nejvýznačnější z těch básní, Papírovém Mojšlu, čteme v listě ze 17. února 1904: „Nedávno jsem našel bezmála hotovou báseň z minulých let – historii jednoho žida, o níž nemám na omluvu nic jiného říci, než že je pravdiva... Snad ji pošlu“.pošlu.“ Jak známo, vyšla tato báseň v Besedách až r. 1906 a nelze dosud rozhodnout, pokud zůstalo v její konečné podobě něco z původního jádra, které bychom mohli datovat i nějaký čas před konec století, a nakolik je dílem teprve jeho básnického vývoje po nemoci, která mu na pár roků až do Slezského čísla uložila mlčení. Záhada Smila z Rolničky, z níž prozatím je aspoň to jasné, že před zrozením Petra Bezruče neexistoval pouhý nepopsaný list, může být poněkud osvětlena rukopisným podáním básní. Báseň Kráska je napsána pod epigramem Mistr Jan, který podle Herbenova listu z 5. srpna 1899, týkajícího se ovšem všeobecně Bezručových epigramů, náleží do oné tvůrčí periody: „Onehdy jsem si pročítal některé epigramové verše Vaše“.Vaše.“ A básně Klec a Domaslovice jsou psány na tuhém papíře, na němž jsou jinak psány výhradně ony tři první Bezručovy básně z ledna 1899. V jiné práci (K historii Slezských písní, Slezský sborník r. 46, 1948, str. 36–47), dovozuji, že asi tento rukopis původně obsahoval též Labutinku a možná Idylu ve mlýně. Všech těchto pět básní je jmenováno v Bezručově listě ze 17. března 1904 a pak se dodává: „Papírový MojšI je pravdiv...“ Shoda v papíře může být ovšem čistě nahodilá, neboť je málo pravděpodobné, že by Bezruč posílal r. 1904 beze změny rukopis, který měl uschován od počátku r. 1899 nebo z doby ještě dřívější. Kdyby šlo pouze o básně, které jsou zachovány dnes pod čísly III. a IV., t. j. Domaslovice a Klec (II. je epigram Pod obrazem Prokopovým), nebylo by to nijak nemožné. Snad je můj dohad, co byla čísla I. a V., nesprávný a rukopis byl skutečně napsán před r. 1899 nebo na samém jeho začátku. Když uzavírám nyní poznámky o Smilu z Rolničky, mohu skoro beze změny opakovat jednu charakteristiku, kterou jsem podal v Pěti studiích: „Nesporný fakt je, že se 130 radikálně mění dějiště básníkových veršů. Básník se vrací ze Slezska do Brna, s nímž byl spjat největší částí svého života... propadla se snová krajina těšínská a vystouply spodní, biografičtější vrstvy, Brněnsko a Opavsko“ (str. 52 a 60). Pravda je ovšem složitější, básník byl nejdříve ve figuře hořkého pozorovatele Smila z Rolničky v Brně, potom z dlažby ulic a z prachu potulných cest se vynořila krvácející vidina Těšínska a nakonec bodavé dno brněnské nevystoupilo nově, nýbrž bylo to probuzení do staré, střízlivě důvěrné skutečnosti. Smil z Rolničky, který se čtenářům objevil r. 1904–6, byl zjev staronový, i když nemůžeme přesně rozeznat, kolik je v něm živlu předbezručovského a které rysy zostřila zkušenost básníka, který skončil své těšínské zpěvy. S postavou Smila z Rolničky je poněkud spjata báseň Jen jedenkrát. Upozornil jsem, že tato skladba má s Klecí společný motiv „Neznámého“, typický pro léta devadesátá. Závažnější je metrická stránka básně, jak bylo mnohokrát poznamenáno. Např. K. Horálek píše: „Averse k jambu je v starším období Bezručově zřejmá a má zřejmě kořeny v přesvědčení, že jambické metrum je znak oficiální poesie, proti níž stojí Bezruč v polemickém střehu. Jedinou výjimkou jambickou je v Slezském čísle báseň Jen jedenkrát, obsahující intimní zpověď životního zklamání. Z toho je vidět, že volba jambického rozměru nebyla zde nahodilá“ (Pět studií, str. 160). Přehlédneme-li celou Bezručovu tvorbu do jara 1900, je v ní jambických básní opravdu poskrovnu, jen Par nobile (květen), Praga caput regni (srpen) a Lazy (asi říjen). K tomu jsou tyto básně jiného charakteru, jsou to útočné jamby v antickém, na př. Horatiově smyslu – ne náhodou mají první dvě latinský titul. Ovšem ani básně Smila z Rolničky nejsou jambické, s jedinou daktylskou výjimkou (Domaslovice) jsou vesměs psány trochejem (také Idyla ve mlýně, kterou sem hypotheticky řadím). Nemá-li být báseň Jen jedenkrát zcela isolována, nutno asi sáhnout k výkladu, který naznačuje Horálek. Základním znakem Bezručovy metriky je napětí mezi stopou dvojslabičnou a trojslabičnou. V poslední době se mnohokrát badatelé dotkli různotvarů trojslabičné stopy u Bezruče, ovšem inter- 131 pretace se různí: Horálek mluví o „oživování daktylských veršů“, o „vzestupných počátcích u rozměrů tříslabičných“ (Pět studií, str. 159), kdežto J. Závada předpokládá v některých Bezručových básních amfibrachys. Je tedy analogicky možné považovat metrum básně Jen jedenkrát za různotvar trocheje, když Horálkova charakteristika této skladby podporuje takové pojetí: „Nepřízvučnost první slabiky je téměř závazná, jen zřídka je na počátku veršů předložka a jen jednou slovo tříslabičné“.tříslabičné.“ Pak se báseň dostává do vztahu k vývojové linii metrických proměn Bezručovy tvorby, není tak ztracena v mase daktylských básní, které absolutně převažují v prvních měsících r. 1899. První průlom je trochejské Setkání z února, pak v dubnu a květnu trochejů valem přibývá, jmenuji básně Jedna melodie, Tošonovice, Rektor Halfar, Dva hrobníci, Dombrová, 70.000, Z Ostravy do Těšína. Hlavně ovšem se může Jen jedenkrát přiklonit k trochejským začátkům Smila z Rolničky. Před časem se J. V. Sedlák domníval, že smí na základě analysy posunout vznik této básně do polovice let devadesátých. Tři verše, které byly původně v básni, ale které byly škrtnuty, vskutku ji spřízňují s hořkou moudrostí Smila z Rolničky:
Ten kdo své ženě věří, a svému vrahu, ten zaslouží vždycky jen ránu do srdce. –
Ale jako celek je báseň Jen jedenkrát ovanuta ohnivým dechem, který šlehá z vlastní tvorby Petra Bezruče (týká se to zvláště první části, kdežto v druhé jsou nezahlazené rozpory), takže bych si její konečné znění, jak je známe z ledna 1899, netroufal klást před polovinu r. 1898. V každém případě je nejstarší z trojice básní, jimiž Bezruč vstoupil do literatury. Získali jsme touto úvahou východisko pro rozbor daktylského Petra Bezruče. Zmizelo vzduchoprázdno před básnickou erupcí Slezských písní, naopak vynořila se, byť nezřetelně, trochejská závora Smila z Rolničky, která brání 132 libovolně prodlužovat vlastní tvůrčí období básníkovo před rok 1899. Nelze ovšem vyloučit, že některá písňová čísla, která mají nadčasový charakter, vznikla o něco dříve, ale celkem lze říci, že Slezské písně byly napsány v době jen o málo delší než jeden rok. Skepse, která popírá eruptivní vznik Bezručova díla a předpokládá povlovnější vývoj, musila by vyvrátit kategorické výroky samého básníka. Na př. v listě Herbenovi z 29. dubna 1899 se zpovídá o své literární dráze, velmi přesně informuje o svých prosaických počátcích a končí: „a nepsal jsem více. Až teď v zimě, kdy jsem měl chrlení krve, to ještě ze mne vyhrklo“.vyhrklo.“ Myslím, že nemůže být nejmenších pochyb o tom, že ty složky díla, v nichž je obsažena esence bezručovství, totiž vrstva písní těšínských, ostravských a beskydských, vyvřely v horečných měsících r. 1899. Nelze dále přehlédnout, jak jinak se staví Bezruč ke svým básním r. 1899 a později, t. j. r. 1904. Již jsem citoval slova, jimiž Bezruč ohlašoval Papírového Mojšla: „Nedávno jsem našel bezmála hotovou báseň z minulých let“.let.“ Podobně píše o měsíc později, 17. března 1904: „Když jsem se nedávno hrabal v zapomenutých pracích, našel jsem tam tři dokončené, které připojuji“.připojuji.“ To znamená, že se básník zříkal aktuální odpovědnosti za své dílo, odkazoval na starší původ svých básní (nebo jej fingoval), zároveň zdůrazňoval realistickou věrnost jejich obsahu. Naprosto odlišný obraz máme v Bezručových listech ze začátku r. 1899. Cítíme nedočkavou horečku lyrika, autor předvádí své dílo ve zrodu. Dne 17. února ohlašuje Herbenovi, že má nastenografovány básně Hrabyň, Leonidas, Bernard Žár a Maryčka Magdónova, což zní jinak než řeč o „zapomenutých pracích“. Potom v listě z 5. dubna velmi výrazně charakterisuje svůj tvůrčí stav: „Co jste se zmínil o prose, nešlo by už proto, protože já nechodím nikam mezi lidi, ani do společnosti, jen sám se potloukám po lesích, když je prázdno – nedovedl bych psát realisticky. Já jen stačím na fantasie a na subjektivní lyriku“.lyriku.“ Takových konfesí je v Bezručově korespondenci z prvních měsíců r. 1899 více, na př. báseň Kdo na moje místo? objasňuje takto: „A já přece myslím jen své verše, lyriku a ne práci národní“ (29. dubna). Tehdy myslil 133 Bezruč na lyriku, byl lyrikem a nevidím věru důvodu, proč upírat právě těmto měsícům velkou lyrickou žeň Slezských písní. Dokonce můžeme zjistit, jak látka některých konkretních básní je rozpuštěna ve větách básníkovy současné korespondence. Tak již v listě ze 24. března je předjata myšlenka Dombrové, jejíž rukopis poslal básník 12. května. Čteme v něm: „Pane doktore, píšu „Blendovice“‚Blendovice‘ a „Dombrová“‚Dombrová‘ a ne Bludovice a Doubrava. – Lid nezná posledních jmen. Chytám se za hlavu, když Těš. Noviny cpou mým krajanům do hrdla českou výslovnost. – ...„Doubrava, Doubrava“‚Doubrava, Doubrava‘ – zabručí chlop z Dombrové, když čte ten cizí název. – Co je to Doubrava? – Doubrava je česky – a Dombrova je polsky – řeknou Těš. Nov. – Tož jsem já Polák, řekne horník z Dombrové, já myslel, že jsem Moravec etc. –“ Původní dvě strofy Dombrové I, jak jsou zde reprodukovány, se velmi těsně přimykají k uvedené pasáži dopisové. Naproti tomu prostřední strofa, která zřejmě přibyla při úpravě začátkem r. 1900, má zcela odlišný ráz. Motiv tradice (jako na př. v Střebovském mlýnu) je plodem dodatečné úvahy, motivuje expost vášeň původně na nic se neohlížející a vlastně brzdí střemhlavý rytmus první verse. Vůbec jsou Bezručovy listy Herbenovi skvělým komentářem jeho poesie, a to rodící se poesie. Než poslal do redakce 4. února 1900 báseň Lazy, napsal redaktorovi 24. října 1899: „Četl jste o škole v Lazích?“ Krásný příklad postupného růstu Bezručova díla, a to přímo před Herbenovýma očima, poskytuje báseň Já. Dřívější dohady badatelů, na př. Kl. Rektorisové, o strukturní odlišnosti jednotlivých dílů skladby se plně potvrzují. V zmíněném listě ze 24. března čteme uprostřed citovaných vět o „Doubravě-Dombrové“ tuto stížnost na slezský tisk: „Těš. Noviny vycházejí pátý rok. Kde, v čí rukou jest Vrbice, Dětmarovice, Dombrová, Michálkovice? I ty dědiny padly za posledních 4 let Polákům do rukou“.rukou.“ Ale nejenom nalézáme zde jádro básně Já II, o něco dále čteme výslovnou zmínku: „‚Škaredý zjev‘“ jsem parafrasoval (ve dvou básních pod názvem „Já“‚Já‘) pošlu barzo“.barzo.“ Více si nemůže přát žádný skeptik. Máme dán přesný termín, kdy začal psát Bezruč svou skladbu, bylo to po 134 konfiskaci Škaredého zjevu. Jak vidíme, může mít censura příznivé následky, Bezruče vyprovokovala k napsání jeho nejmohutnějšího díla. Skutečně asi básník brzy poslal Herbenovi svou „parafrázi“ Škaredého zjevu, a to s třetí částí, neboť v citovaném dopise – asi z května – žádá o provedení některých oprav v Já III, současně s korekturami Jedné melodie atd. Snad nejprůkaznějinejprůkaznější jsou proměny tvůrčího pocitu Bezručova: není příčiny odmítat souběžnost zvratů v korespondenci a v samém díle. O trochejském metru některých čísel Bezručových, zvláště v Jedné melodii, vznikla pošetilá domněnka, o níž se zmiňuje Horálek: „Bezruč tu mluví o daktylu, jako by to bylo jeho metrum výhradní... již to je zde nápadné, že jde o citát z básně trochejské. Sedlák a s ním, zdá se, i Rektorisová, vysvětluje vše tím, že Bezruč cítil jako daktyly i své trocheje“.trocheje.“ Horálek dodává: „ale to je docela nepravděpodobné“.nepravděpodobné.“ Ano, je to nesmysl, prozrazující, s jakými umělými schematy přistupují k básnickému dílu někteří interpreti. Pravé vysvětlení je prosté, Bezruč cítil brzy nebezpečí monotonnosti: „Bojím se, že více básní najednou bude fádní. Je to vše na jednu notu! –“ (24. března 1899). To nebyla póza, když v Jedné melodií napsal: „Časem špatné verše píšu“.píšu.“ Také v dopise Herbenovi z 29. dubna napsal: „...protože jsem moc málo četl, snad nejvíc Machara, tu se přistihuji při tom, že rýmy hledám jen podle jeho básní, jako mám o rýmy velkou potížpotíž, a proto rýmované básně asi za nic nestojí“.nestojí.“ Vyplynula tedy báseň Jedna melodie přirozeně z onoho úzkostného zpytování autorova, k němuž zřejmě dával podnět též Herben svými radami a výtkami. A trochej zvolil z obavy, aby jeho daktylská šalmaj nezněla jednotvárně čtenářům. V témž listě z konce dubna loučí se Bezruč výslovně s „těšínskými písněmi“: „Pane doktore, Těšínsko už dochází, už je Motýl a Červený květ (znáte epigram Čelakovského Kaktus?) –“ Tyto písňové útvary básnické by bylo jinak těžko zachycovat do vývojové formule, avšak citovaná věta nasvědčuje tomu, že písňová forma byla básníkem zamýšlena jako reakce na „těšínský“ (a „ostravský“) pathos. Tro- 135 chejské strofy, jichž tak nápadně přibývá od dubna a května 1899, nepředstavují tedy nijak nahodilý zjev, nýbrž souvisí s vnitřním zvratem básníkovým. Je nápadné, že tři z nejcharakterističtějších básní, které lze nazvat „beskydskými“, jsou psány trochejem, totiž Ondráš, Dvě dědiny a Ligotka kameralnaKameralna. Pro chronologii prvních dvou nemáme spolehlivých vodítek, jen pro Ligotku máme jakousi oporu ve větě listu z 11. ledna 1900: „Nechť to vypadá jako útěk od praporu, jako bázlivost, jako svéhlavost“.svéhlavost.“ Vůbec pro druhou půlku r. 1899 a začátek r. 1900 se nám rytmus Bezručovy tvorby zatemňuje a ztrácí. Ale to nebude pravděpodobně způsobeno jen mezerami v přístupném dokumentárním materiálu, nýbrž byl asi porušen vlastní básnický automatismus Bezručovy tvorby. Než se pokusím odkrýt aspoň jeden cípek neprůhledného závoje, který zastírá tvůrčí dění od léta 1899 do jara 1900, musím se dotknout závažného problému. Ve stopách V. Martínka jsem se původně domníval, že „ostravské písně“, representované básněmi jako Kovkop, Ostrava, Oni a my, jsou mladší než „těšínské písně“ (Škaredý zjev, Leonidas atd.). Proti tomu stojí kategorické prohlášení básníkovo v listě z 8. dubna 1900: „...byl by býval Kovkop první přeškrtnut; tento byl napsán prvý. Před Dnem Palackého, před Škaredým zjevem“.zjevem.“ Mimochodem podotýkám, že se Bezruč nezmiňuje v této souvislosti o básni Jen jedenkrát, která opravdu asi je nejstarší ze všech. Básníkovo svědectví zajisté je potřebí respektovat, i když boří pěkně narýsované schema časové posloupnosti dvou typů básní. Ve shodě se svědectvím je struktura Kovkopa; zvláště jeho vášnivý refrén jej staví do nejbližšího sousedství básní, jež napsal „těšínský“ Bezruč. Ponechávám příštímu strukturnímu rozboru k rozhodnutí otázku, zda „ostravské písně“ prostupují bez zřetelného specifického odlišení „těšínskou“ vrstvu, či zda ji nějak obstupují. Ostatně nikdy jsem nepopíral souvislost obojího typu, hned v první své práci o Bezručovi jsem napsal: „není dobře možné odtrhovat od sebe obě vrstvy Slezských písní, tragicky sebeničivou a sociálně vzdornou. Jistě organicky spolu souvisí, je mezi nimi přirozený a logický přechod“.přechod.“
136 Zbývá jen zmínit se o Bezručově tvůrčím pocitu, jak vykrystalisoval po krisi z léta 1899. Kromě prozrazení pseudonymu, které vyrazilo básníkovi pero z ruky, zažil odvetu slezských novin, jež tak ostře kritisoval od počátku své korespondence s Janem Herbenem. Za své prázdninové cesty Slezskem se dověděl, jak odmítavě posuzuje jeho poesii vlastenecká smetánka v Těšíně. A přímo na básníka Jedné melodie zaútočil Opavský Týdenník úvodníkem ze 17. června 1899. Básník se probudil nenávratně z lyrického opojení, v němž jsme ho viděli v prvních měsících tohoto roku, hořce bilancoval výtěžek své básnické kampaně. Tak vznikla báseň Úspěch, jejíž bolestné jádro odhaluje věta zářijového listu Herbenovi; „Zas Jste mi psal o honoráři. Nač. Za tu žluč, co jsem měl?“ Toto gesto, odsunující vlastní tvorbu někam do minulosti a jaksi se jí zříkající, odrazilo se ve strofě básně:
Četly se verše mé před Prahou, v potlesku duše si výskly, – za co? Že žila ta Maryčka, ve Frydku hrdlo nám stiskli?
Básnická dráha Petra Bezruče se nutně uzavřela tímto rozčarováním, tímto pádem do holé reality. Básník ovšem nezmlkl navždy, r. 1903 se objevil umělec pracující realistickým jambem, přišly další metamorfosy, ale to je již jiná kapitola. Rovněž Slezské písně nebyly vytvořeny rázem, vyvíjely se a přeměňovaly se po všechna následující desetiletí. Nám však šlo o to, abychom odkryli původní jejich jádro a poodhalili trochu ony nukleární záhady. Usiloval jsem podat důkaz, že strhující zpěvy Petra Bezruče byly složeny v nedlouhém intervalu asi jednoho roku. Ukazoval jsem, že obraz prvotních Slezských písní se přesně kryje s obrazem lyrika, který se vynořuje z korespondence s jediným jeho redaktorem. Sama logika věci se příčí tomu, abychom pathetické záchvěvy Bezručových básní odsunovali do pomyslných dálek let místeckých (1891–3) nebo šedivých roků brněnských a neviděli zjitřené měsíce r. 1899, tak hmatatelné v básní- 137 kových listech a třesoucí se v stejném rytmu s jeho poesií. A získali jsme i zřetelné pozadí, od něhož se odráží „těšínský“ daktyl Bezručův, na jedné straně trochej Smila z Rolničky, na druhé realistický jamb Krásného Pole a jiných skladeb. Nic snad už nebrání přijmout velkolepé dílo, jak s neuvěřitelnou prudkostí vytrysklo, vyslechnout vášnivý zpěv, jak se prvotně vydral, netlumený ani policejní censurou ani censurou estetickou a jazykovou, kterou vykonával úzkostlivý redaktor. To je právě účelem přítomné edice soustředit vše, co je dostupné z díla nejvlastnějšího Bezruče, a obnovit původní životnou perspektivu oněch měsíců, v nichž se pro básníka zastavil čas, ale které budou věčně mluvit k čtenářům.
Plán vydání
Do knihy byly pojaty ty básně ze Slezských písní, které byly napsány do básníkova odmlčení z jara 1900. Proto byla vypuštěna báseň Křižák z Modré, protože ji sám Bezruč nepřijal do souboru, rovněž tak epigramy. V první řadě šlo o 51 básní, jejichž existence před jarem 1900 je prokázána vnější evidencí (21 básní otiskem v příloze Času, 22 básní zápisníkem Kubisovým – po odečtení Křižáka z Modré – a 8 básní zmínkami v korespondenci s Herbenem). Ovšem bolestné mezery tu způsobila nezvěstnost rukopisů 6 básní. Jednu mezeru jsem vyplnil reprodukcí Kubisova opisu Kovkopa, který byl pořízen hned po zaslání básně Herbenovi. Ostatní mezery jsem pomýšlel zacelit reprodukcemi nejstarších otisků, ale pro úsporu jsem od toho upustil. Odkazuji zde aspoň na svůj pokus o rekonstrukci rukopisného znění básní Osud, Střebovský mlýn a Oni a my (Slezský sborník, r. 46 – 1948, str. 36–47 – tam také rekonstruováno pravděpodobné znění Dombrové I, II z února 1900). Báseň Praga caput regni se čte v paralelním, t. j. vlastně jediném, ale dosti spolehlivém otisku v Nár. práci a Lid. 138 novinách z 15. září 1927. Jedině původní text básně Lazy se nedá zjistit, publikováno bylo až její pozdní znění po první světové válce. Sám Bezruč o Lazech a Sedmi havranech napsal V. Martínkovi: „Obě básničky 7 H. a L. byly napsány dříve a zněly jinak. Ale buď jsme je spálili nebo mi je sebrali – restauroval jsem je trochu po paměti“ (8. ledna 1920). Naopak byly přibrány čtyři básně, u nichž by mohl být jejich raný původ sporný. Báseň Didus ineptus poslal Bezruč redaktoru Času až r. 1902, zásilka Koniklece a Markýze Géra je nedatovatelná. Zemi pod horama snad ani Herbenovi neposlal, nejstarší známý rukopis, který je zde reprodukován, je až z r. 1909. Přesto jsem tyto básně do knihy pojal, protože se mi zdají integrální součástí Bezručova díla a těžko bych si bez nich představil Slezské písně. Dalo by se uvažovat ještě o jiných básních jako díle kritických měsíců, v nichž vzniklo jádro Slezských písní. Snad raného původu z této doby je Kalina („Nad vodou stojíš“). A celkem nespornou mezerou je epilog („Žil jsem jak stepní kůň svobody“). Ale rukopisy prozatím jsou nezvěstné, jenom poslední strofa epilogu je přepsána do listu Herbenovi ze 4. února 1900 (byla otištěna Iv. Herbenem v Zrození básníka, str. 27). Dosáhnout zde úplnosti bude úkolem příštího bádání. Zde je tedy otištěno 49 básní podle Bezručova rukopisu. Z toho je 48 originálů, poslaných původně Herbenovi a jeho péčí zachráněných. Čtyři jsou z majetku Iv. Herbena (Úspěch, Slezské lesy, Motýl, Pětvald I), ostatních 44 je chováno v Národním museu. Pozdní rukopis Země pod horama laskavě zapůjčil prof. ing dr Břetislav Pračka. Poslední, padesátou, báseň představuje Kubisův opis Kovkopa. Něco z původních rukopisů Bezručových je reprodukováno v Herbenově publikaci Zrození básníka (dvě ukázky dopisů a báseň Třetí patron vlasti), báseň Úspěch byla reprodukována v časopise Kytice (II, 1947, str. 492). Při uspořádání 50 básní jsem se neřídil výhradně chronologickým hlediskem, nýbrž rozčlenil jsem rukopisný soubor v základě do čtyř skupin. Jsou to písně těšínské, ostrav- 139 ské, beskydské a strofické v duchu lidové poesie. Třebaže si dobře uvědomuji, že ono rozlišení na vrstvy se nekryje s časovou posloupností Bezručova díla, že zvláště těšínské a ostravské písně se geneticky prolínají, jistě ony čtyři skupiny mají samostatnou platnost nezávisle na chronologických skutečnostech a dohadech. Ovšem i při tomto pojetí čtyř oddílů jako druhových skupin a nikoli časových vrstev mohou se ozvat námitky proti zařazení některých básní, tím spíše, že zřetele chronologické nebyly docela opuštěny ani v tomto vydání. Přesto doufám, že se většinou dostaly k sobě básně vnitřně příbuzné, že vznikl celek dosti ústrojný. Základní čtyřdílné schema bylo prokresleno na přelomech samostatnými vložkami. Při dokumentárním rázu této edice bylo přirozené, že v čelo souboru byla postavena nesmrtelná trojice básní, jimiž se Bezruč přihlásil v lednu 1899 Herbenovi a české literatuře a které byly při prvním otisku zkonfiskovány. Mezi těšínské a ostravské písně byla položena mohutná trilogie Já, ukazující všemi směry Bezručovy tvorby. Konečně za beskydské písně byly zařazeny básníkovy tvůrčí manifesty a zpovědi. Tento oddíl by se dal rozšířit hlavně o dvě básně. Jednu z nich, Červený květ, jsem postavil na závěr těšínských písní, kam patří podmínkami svého vzniku, druhou, básní Didus ineptusineptus, jsem ukončil celou knihu. Je to zajisté v původní intenci samého básníka, který dal v prvním vydání Slezských písní básni Didus ineptus postavení epilogu.
K jednotlivým básním
Časem se možná dají dosti úplně ze zachovaných rukopisů rekonstruovat zásilky básní, jak je dostával od básníka Herben. Na př. zdá se, že báseň Blendovice byla napsána na témž pruhu papíru jako Bernard Žár, nasvědčuje tomu formát ústřižků. Nejtěžším, ale snad ne zcela neřešitelným úkolem bude identifikovat sedm ztracených básní z červen- 140 ce 1899. Ve svých poznámkách se omezím na údaje, kdy se jednotlivé básně po prvé zmiňují, nebo kdy byly ponejprv otištěny. Dále uvádím korekturní zásahy Bezručovy do textu básní, pokud jsou dosvědčeny jeho listy Herbenovi.
I. Snahou bylo tři básně tohoto oddílu reprodukovat se všemi zvláštnostmi rukopisu, ponechat všechny redaktorské zásahy Herbenovy.
II. Leonidas. 17. února 1899 psal Bezruč Herbenovi, že má nastenografovány čtyři básně: Hrabyň, Leonidas, Bernard Žár a Maryčka Magdónova.
Michalkovice. K témuž únorovému dopisu přiložil tří básně, které sám očísloval: I. Setkání, II. Michalkovice, III. Kdo na moje místo?
Dědina nad Ostravicí. K dopisu z 12. května jsou připsány tři básně: bezejmenná, Opava, Dombrová. S označením první básně se Bezruč rozpakoval: „Pane doktore, o nápis prvé básně jsem se dlouho rozmýšlel. Je tomu Lipina, u Frýdku, kde jsou hutě vévodské, škola německá, etc. etc. Zrovna nad Lipinou strmí Frýdecký zámek. Jak říci přímo: Pod Lipinou, nebo Dědina nad Ostravicí – nebo Dědina nad Frydkem?“ Tím se vysvětluje kolísání v názvu básně. Herben se rozhodl pro první alternativu, básník se později ustálil na označení Dědina nad Ostravicí.
Opava. Viz předchozí poznámku.
Vrbice. Ze zásilky 4. února 1900.
Kdo na moje místo? Viz u básně Michalkovice.
Slezské lesy. Ze zásilky 4. února 1900.
Blendovice. Asi ze zásilky 1. března 1899.
Národní maškaráda. Viz předchozí poznámku.
141 Bernard Žár. Viz u Leonidy.
Sviadnov. Květen 1899.
Maryčka Magdónova. Viz u Leonidy.
Rektor Halfar. Duben 1899.
Setkání. Viz u básně Michalkovice.
70.000. V květnovém listě Bezručově je tento návrh na úpravu strofy, která byla při tisku vypuštěna: „Což: ‚70.000 je Vás... /.../ nemiluji toho lidu / bílí páni při Beskydu / z cesty uhnout, z cesty jít. / Ještě je Vás... /.../ Honem mřít!‘ Anebo vynechat.“ Zřejmě byl tento návrh určen Herbenovými ohledy na censuru, musil být zmírněn text, v němž markýz Géro byl jmenován vrahem. Přepracovaná strofa upomíná na Dva hrobníky. Herben dal přednost vynechání útočné strofy.
Par nobile. Viz v úvodní poznámce. V dopise z 8. dubna 1900 píše Bezruč: „Ano, abych nezapomněl, Par nobile a Pole na horách měly ještě strofy, jichž jsem nepřipojil, ale povím přece“.přece.“ K naší básni dodává poslední strofu, a to ve znění, které má i rukopis z r. 1909 a je otištěno na př. v malém vydaní Slezských písní z r. 1920. Jen za třetím veršem je čárka.
Návrat. Báseň byla otištěna 3. června 1899 v beletristické příloze Času.
Motýl. Zmínka v listě z 29. dubna 1899.
Hučín. Báseň vykládá Bezruč v listě z 29. dubna 1899. V květnovém listě posílá návrh oprav: „Tam nad Těšínem, kde L. šumí / rostlo mé děvče, co rozbilo v rumy / někomu štěstí! Ty vzpomínky tísní... / Já měl jen srdce a trochu těch písní...“ Je pozoruhodné, že básníkovo kolísání při této proslulé strofě – jako v jiných případech – sahá svými kořeny až k vzniku básně. Dále básník „prosí o korekturu: Daleko, daleko za hory táhlo. / Míjela léta, šíji mi 142 nahlo / leccos tak v žití...“ Zde zase došlo k motivickému sblížení s Návratem.
Hrabyň. Viz u Leonidy.
Červený květ. V dubnu 1899.
III. . O postupném vzniku tří dílů básně v závěrečné poznámce. Květnový dopis Bezručův potvrzuje můj dohad, vyslovený v Slově a slovesnosti, že textovou změnu v Já III provedl sám básník. Ony čtyři verše („Ty zloději“) otiskl Herben podle dodatečné úpravy Bezručovy, v listě básníkově ovšem nejsou uvozovky a píše se „řikáš“. Rovněž tu básník změnil verš: „Ten, ten co je nahoře, život jen nedá“ na znění: „...k žití dá chleba“.
IV. Kovkop. O chronologii básně viz závěr. poznámku. Reprodukován je tu Kubisův opis z jeho literárního zápisníku, který byl pojat mezi vlastní rukopisy Bezručovy proto, aby se upozornilo na Kubisovy zásluhy o rozšíření a zlidovění Slezských písní. Ale hlavním důvodem bylo připomnět a dokumentovat, jak se Bezručovy básně draly přes všechny censurní překážky do veřejnosti, jak plamen jeho veršů přeskakoval od srdce k srdci a zapaloval. Ovšem Kubisův text Kovkopa musí být přijímán s kritickou opatrností. Srovnání ostatních opisů z jeho zápisníku se zachovanými originály ukazuje, že Kubis opisoval značně nepřesně. Upravoval pravopis básníkův a zvláště interpunkci – nejcharakterističtější odchylka je sedm vykřičníků, které přidal proti původnímu znění. Opisy nejsou ani prosty chyb, v básni Vrbice místo „probili“ opsal Kubis „přibili“, ve Dvou dědinách změnil přehlédnutím „rudé hutě“ na „černé hutě“, v Ondráši vynechal celý verš „když chlop kdesi v dolech shasl“. Opis Kovkopa má mezeru právě ve verši, který nebyl nikdy otištěn. Bohužel ani dotazem u samého básníka jsem ji nemohl doplnit chybějícím slovem.
143 Ostrava. Báseň byla po prvé otištěna 3. června 1899.
Pětvald I. II. Ze zásilky 4. února 1900. Původní číslování obou básní bylo opačné než nyní. Třebaže dnes jsou básně na zvláštních ústřižcích a každý ústřižek je chován jinde, Pětvald I. (podle prvotního číslování) v Herbenově archivu, Pětvald II. v Museu, původně byly obě básně napsány nepochybně na jednom pruhu papíru. Pětvald II. se sotva vešel na stránku, poslední verš byl napsán napříč po straně.
Markýz Géro. Pro raný vznik svědčí jen ráz rukopisu a vnitřní důvody.
Z Ostravy do Těšína. Po prvé byla báseň otištěna 3. června 1899. V květnovém listě navrhl básník jiné znění třetí a čtvrté strofy: „Markýz Géro... Vyhneme mu. / Dost že po nás nešplích pěnou. / Zlatou botku líbe jemu / ten rab slezský na kolenou. / Žije národ horší asi / na zelené výspy lánu / a přec rostly z oné raçy / svaté matky Fenianů.“ Herben nepřihlédl k tomuto návrhu a rovněž básník se ho vzdal.
Dva hrobníci. O reálných předlohách obou postav v dopise 29. dubna 1899.
V. Zem pod horama. Přesná chronologie básně nebyla dosud průkazně zjištěna. Reprodukovaný rukopis je nejpozdější ze všech, byl napsán pro Dodatky vydání Slezských písní r. 1909.
Ondráš. Báseň dosvědčena opisem Kubisovým z února nebo března 1900.
Dvě dědiny. Zmínka o básni v listě ze 4. února 1900 a současný opis Kubisův.
Ligotka kameralnaKameralna. Ze zásilky 4. února 1900.
Pole na horách. První zmínka v Bezručově listě ze 26. října 1899: „Chtěl jsem dát u Vás ještě tisknout jednu báseň „Pole 144 na horách“ ... Budu-li s ní snad někdy hotov, poslal bych ji“ (Zrození básníka, str. 26). Text chybějící předposlední strofy poslal Bezruč Herbenovi v listě z 8. dubna 1900. Liší se od textu v malém vydání SI. písní z r. 1920 jen interpunkcí v pátém verši: původně středník místo tečky.
Uhni mi z cesty. Ze zásilky 4. února 1900. Dnešní název Ty a já je poznamenán v rukopise tužkou (v závorce) vedle původního.
VI. Jedna melodie. O básni prvá výslovná zmínka v listě z 29. dubna 1899. V květnovém listě dává Bezruč alternativu změnit poslední dva verše druhé strofy nebo vynechat celou sloku. Herben strofu vynechal, Bezruč pak ji obnovil s upravenými verši podle květnového návrhu: „černý kovkop v práci bývám / od soboty po sobotu“.sobotu.“ Opět se kolísání textu posunuje do doby vlastní tvůrčí práce Bezručovy.
Čtenáři veršů. Ze zásilky 4. února 1900.
Úspěch. Ze zásilky 4. února 1900.
VII. Tošonovice. První zmínka o básni – spolu o Jedné melodii – v listě z 29. dubna 1899.
Dombrová. Text v dopise z 12. května 1899. O další historii textu viz v závěrečné poznámce.
Koniklec. Platí totéž, co o Markýzi Gérovi.
Hanácká ves, Plumlov, Ptení, Kyjov, Paskovské rybníky, Chycený drozd. Ze zásilky 4. února 1900.
Didus ineptus. Dne 11. října 1902 dal Bezruč svolení k vydání Slezského čísla, 26. října dodatkem poslal Herbenovi báseň Didus ineptus jako epilog své tvorby, jako „charakteristiku dnešního žití“.
145 K chronologii jednotlivých básní bylo z Bezručovy korespondence vytěženo snad vše podstatné. Listy Herbenovi obsahují ovšem ještě mnoho věcných vysvětlivek, na př. k Bernardu Žárovi, ale je nutno vyčkat, až ona vzácná památka bude publikována.
V Olomouci dne 22. února 1948.
OLDŘICH KRÁLÍK
Datum předmluvy snad čtenáře překvapuje, ale tato edice byla opravdu úplně připravena před půltřetím rokem. Materiál pak rok ležel v jedné pražské tiskárně, až od prázdnin r. 1949 se vydavatelské práce zúčastnil Slezský studijní ústav v Opavě (zvláště dr Drahomír Šajtar). Zatím zanikl Universitní fond, jehož nákladem měla publikace vyjít (budiž tu vzpomenuto zásluh řed. A. Novotného), a vydavatelská práva přešla na Palackého universitu v Olomouci. Kromě vyslovení díků všem, kteří přispěli k vydání tohoto svazku, chtěl bych těchto dodatečných řádků ještě využít k sdělení, že sám básník laskavě přečetl průvodní poznámky a v listě z 16. ledna 1950 potvrdil ústřední thesi: „Ale budete mět pravdu, když pravíte, že snad všecky verše byly napsány v roce plodném, kdy to nebylo se mnou dobré a já jsem naráz vychrlil to, co ve mně dřímalo od let místeckých.“ Básník vůbec vlídně sledoval přípravy k našemu faksimile. Klademe mu je do rukou s gratulací k narozeninám. V Olomouci 9. září 1950.
O.K. 146 РЕЗЮМЕ
Цель этого выпуска – восстановление первоначального образа одного из известнейших произведений чешкойчешской поэзии, Силезских песен Петра Безруча (настоящим именем Владимир Вашек, родился в 1867 г. в гор. Опава, в данное время живет в Костелце у Оломоуца). Проблемой прежде всего является об’ем книги: первое собрание произведений 1903 г. содержало в себe 32 стихотворения, издание 1920 г. – 64 стихотворения, а издание 1946 г. – 86 стихотворений. При этом последовательность того, как стихотворения были включаемы в собрание произведений, совершенно не соответствует хронологическим данным их происхождения, например, у одного стихотворения разница между написанием его и появлением в печати равняется 30 годам. При таких обстоятельствах единственным критерием при установлении ядра собрания стихотворений Безруча могло служить время их возникновения. Первым фактом в этом направлении является напечатание в газете „Час“ 21 стихотворения, с которыми поэт познакомил литературную публику в промежутке времени от февраля до июля 1899 года. После этого регистрационная нить обрывается, так как поэт по ряду причин замолчал для общественности; его работы остались в редакционном столе, и если что-либо из стихотворений Везруча и было опубликовано, то порядок публикаций совершенно разошелся с истинным направлением творческого развития поэта. Помощь в этом отношении оказывает дневник Адольфа Кубиса, который в бытность свою силезским студентом с энтузназмоментузиазмом пропагандировал поэзию Безруча. Кубис у редактора Гербена, единственного, кто пользовался доверием поэта, и единственного, кто имел честь опубликовать в своей газете его стихи, в начале 147 1900 года (февраль–март) заметил себе названия ненапечатанных стихотворений Безруча и, кроме того, написал еще текст двух других. Хотя из этого слиска (21+2) мы должны исключить одно стихотворение, которое никогда не входило в состав Силезских песен, мы получаем собрание 43 стихотворений Безруча, существование которых было засвидетельствовано в течение единого года, т. е. от начала 1899 г. до начала 1900 года. Кроме того, письма Безруча к редактору Я. Гербену подтверждают возникновение 8 дальнейших стихотворений в промежутке того же самого времени (главным образом в месяцах апреле и мае 1899). Уже это общее число стихотворений, накопленных в короткий интервал времени, свидетельствует о том, что в них надо искать центр тяжести собрания произведений, а в период времени, кончающийся февралем 1900 г., – очаг творчества Безруча. Специальная критика уже большею частью приняла начало 1900 года, как перелом в творчестве Безруча и стихотвореня явно новые, которые Безруч потом, начиная с 1903 г., посылает Гербену, имеют в действительности иной характер по сравнению с массой стихотворений с 1899 года. Более спорной является нижняя граница творческого периода Безруча и совершенно невозможно найти общее подтверждение предположения, что поэт внезапно появился на свет зимою 1898–9 года. Конечно уже и само содержание многих стихотворений ноэтапоэта опровергает мнение некоторых авторитетов, связывающих возникновение Силезских песен с пребыванием Безруча в силезском Мисгке в 1891–3 г. г. Самым убедительным аргументом мнения, что ядром Силезских песен является творчество сравнительно короткого и необычайно плодотворного периода от конца 1898 года до начала 1900 года, есть подлинное выражение самого автора, который, 29. апреля 1899 года писал редактору Гербену следующее: „Именно теперь, зимой, когда у меня началось кровохарканье, это все из меня еще вышло!..“ В гом же духе пишет поэт иному адресату 1515. марта 1910 года: „Судьба меня занесла обратно в Брно, где у меня началось десять лет тому назад кровохарканье – я забылся и нарушил молчанье...“ Впрочем и на основании иного документального материала уже давно проф. М Гисек изобразил душевный кризис Безруча осенью 1898 г. и добавил, что из этого кризиса вышел поэт страстного песнопения.
148 И если бы кто-ныбудьнибудь захотел считать ясные изречения автора за фикции, то к мнению о решающем значении 1899 г. имеются иные важные доводы. Несколько стихотворений мы можем исследовать с помощью корреспонденции поэта, как они постепенно зарождаются в течение 1899 года и на это можно дать неопровержимое доказательство, что раньше они не существовали даже в набросках. Выдающееся значение имеет также заметная разница в позиции, какую занимает поэт к своему труду в критический период времени 1899 года, а затем и позднее. В первых месяцах этого года мы ощущаем из корреспонденции поэта с Гербеном нетерпеливую лихорадочность лирика. Безруч сообщает своему редактору, что уже простенографировал некоторые вещи и что их скоро ему пошлет. Свое творчество он сам обозначает, как „фантазийную“ лирику. Наоборот, с 1903 года поэт обещает новые стихи нерешительно, говорит о старых бумагах, в которых будто бы нашел забытые труды. В позднейший период времени Безруч отказывается от актуальной ответственности за свои произведения и в то же время подчеркивает реалистическую правдивость содержания. Не подлежит сомнению то, чго месяцы от внезапно вспыхнувшей болезни до начала 1900 года, представляют самостоятельный, заметно отделенный этап в творчестве Безруча, отделенный не только от периодов последующих, но и от предшествовавших. Это подтверждает в конце концов один удивительный факт. До этого времени было известно, что в 1904 году появились новые стихи Безруча под псевдонимом Смиль из Рольнички. Но в письме, которое написал поэт 8. 4. 1900 года Гербену, есть упоминание об этом псевдониме, а именно, это находится в связи со стихами и реалистическими очерками, написанными поэтом раньше, т. е. до 1898 года. До сих пор очень затруднительно определить, какие из стихотворений появившихся с 1904 года под псевдонимом Смиль из Рольнички, возникли в то раннее время, но о двух можно сказать это со значительной уверенностью. Во всяком случае часть творчества поэта начинает вырисовываться перед появлением в свет самого подлинного его труда в те роковые месяцы. Признаки этого отчасти гипотетического творчества Смиля из Рольнички значительно отличаются от подлинных Силезских песен. Местом действия является главным образом Брно, далее проникает острая женофобская тенденция. Но главный признак – это ритмичность. В то время как Силезские песни при своем появлении в 1899 г. в свет 149 имеют главным образом характерный для Безруча дактил, стихотворения Смиля из Рольнички почти все написаны трохеем. Остается весьма немного сомнений в том, что ядро творчества Безруча те 51 стихотворение, существование которых доказано в 1899 году и в начале 1900 года. Одновременно можно раскрыть и другую проблему. Как и об’ем Силезских песен подлежал большим изменениям, так точно и текст подвергся многим и серьезным исправлениям. К счастью, после смерти редактора Яна Гербена в его имуществе сохранилась значительнаяазначительная часть рукописей, которые Безруч посылал в 1899–1900 г. г., их было 45. Из недостающих 6 стихотворений одно стихотворение напечатано в современной рукописи Кубиса, следующие три могли быть по всей вероятности реконструированы в подлинном тексте (см. Силезский сборник 1948 г., стр. 42–44), пятое существует в надежном издании. Неуверенность касается таким образом только шестого стихотворения. В заметках к настоящему изданию рукописей Безруча также подчеркнута эволюция текста подлинных Силезских песен в течение года, т. е. от 1899 г. до начала 1900 года. Проследить за этим дает возможность корреспонденция поэта с редактором Гербеном. Безруч вычеркивал и приписывал строфы в отдельных стихотворениях, а также производил и иные исправления текста. Это обстоятельство подтверждает то мнение, что Безруч тогда переживал время наибольшего творческого напряжения. Наконец, на основании внутреннего критерия к изданию были присоединены четыре дальнейших стихотворения, а именно: три, оставшиеся в имуществе Гербена, а одно из позднейших рукописей Безруча с 1909 года. Здесь доказательством нам может послужить стиль; во всяком случае возможность, что эти стихотворения принадлежат к ядру Силезских песен, очень значительна. Этим самым число стихотворений Безруча, воспроизведенных здесь в факсимиле, округляется на 50. Точно так же распределение стихотворений по отделам было произведено на основании внутренних критериев, ибо Безруч никогда не давал собранию своих произведений архитектонической формы. Это распределение преследовало ту же цель, как и все издание, т. е. воскресить великолепный ритм творчества Безруча из памятных месяцев в конце прошлого столетия.
150 SUMMARY
It is the object of the present volume to reveal what was the original shape of one of the most famous works of Czech poetry, the Silesian Songs by Petr Bezruč (penname of Vladimír Vašek, born 1867 at Opava, now living at Kostelec near Olomouc, Moravia). The fundamental problem is the extent of the collection, for the original issue of the collection of Silesian Songs of 1903 comprised thirty-two poems, that of 1920, sixty-four, and that of 1946, as many as eighty-six. It appears that the arrangement of the single poems in the collection does anything but correspond to the chronological order of their composition. In one case full thirty years may be proved to have elapsed between the year of composition and that of publication. In these conditions it is obvious that only the year of composition may provide a clue to the core of Bezruč’s collection of verse. The first piece of evidence in this respect is the publication on the literature pages of a magazine of twenty-one poems, being a début of the poet in the period between February and July 1899. Similar evidence for the ensuing period is absent, since various reasons prevented the poet from addressing the public and kept his manuscripts locked up in the editor’s desk. So far anything has been published by Bezruč since then, the sequence of publication is at variance with the actual line of the poet’s creative development. There is, however, another kind of evidence, for the notes once taken down by Adolf Kubis have turned out to be extremely helpful in the investigation of this period. When 151 young, Kubis, who was of Silesian origin, enthusiastically spread among his contemporaries and equals great admiration for Bezruč’s poetry. In the beginning of 1900 (February and March), Jan Herben, the editor-in-chief of the Čas, who was the only one to enjoy the poet’s confidence and to have the permission to publish his verse on the pages of the Čas, allowed Kubis to jot down the titles of twenty-one unprinted poems of Bezruč and copy another two. Although one of these poems which has never been included in the collection has to be left out of the account, as many as forty-three poems can accordingly be proved to have originated within the period of one year (beginning of 1899 – beginning of 1900). In addition, the poet’s letters to Jan Herben evidence the composition of another eight poems in the same period (particularly April and May 1899). The very number of poems written within a short period shows that the poems that had been written by that time represent the core of the collection and the period before February 1900 is consequently to be looked upon as the hub of Bezruč’s work. Scholarly critics have already accepted the beginning of 1900 as the turning-point in Bezruč’s work. Poems which had evidently been sent by him to Herben after 1902 are of a character different from the mass of verse of 1899. It is much more difficult to discover the terminus a quo of Bezruč’s creative period, as it is difficult to obtain general acceptance for the opinion that the winter of 1898–1899 was the time of a sudden birth of the poet. On the other hand, the reality referred to in many poems throws doubt upon the view of some authorities who will have the origin of the Silesian Songs connected with Bezruč’s stay at Místek in Silesia in 1891–1893. The best argument in favour of the opinion that the core of the collection is actually the work of a comparatively short and extremely fruitful period from the end of 1898 to the beginning of 1899 is what the poet himself tells us. On the 29th April 1899 he writes to Jan Herben: „It has only been this winter that I have felt it, a sufferer from hemorrhage, jerking out of me.“ Another recipient of Bezruč’s letter is 152 told by the poet on the 15th March 1910: “Fate„Fate had blown me back to Brno where I had hemorrhage ten years ago: I forgot myself and broke the silence...“ It was a long time ago that on the basis of other evidence Miloslav Hýsek told us of the crisis of the autumn of 1898 which had so profoundly shaken Bezruč’s course of life and made him a singer of passionate verse. Should anybody, in spite of this evidence, prefer to consider the poet’s own words mere fiction, he may have further evidence adduced to see the case proved. Several of the poems may be followed in the course of their composition in 1899 as it is reflected in the poet’s correspondence. For it can be shown that they had not existed before, not even in draft form. There is also a marked difference in the poet’s attitude to his own work in the critical period of 1899 and in that of later years. Through the letters written to Jan Herben the first months of 1899 reveal to us the feverish impatience of a lyric poet. Bezruč informs the editor-in-chief of the Čas that he has a few fresh pieces of verse in shorthand and is going to let him have them soon. Bezruč himself calls his verse ‘lyrics of imagination‘. After 1902, however, the poet’s promises of new contributions grow reluctant and he only speaks of old scraps of paper containing some forgotten verse. That is to say, Bezruč gives up actual responsibility for his past work in the later period, while emphasizing the realistic nature of its contents. In short, there can be no doubt that the months from the outbreak of the hemorrhage in 1899 to the beginning of 1900 represent an independent and well marked-off stage in Bezruč’s creation. There is further another surprising piece of evidence to support the above contention. It is generally known that in 1904 Bezruč published some verse under the pen-name of Smil z Rolničky. This pseudonym is, however, to be found in a letter to Herben dated 8th April 1900 in connection with poems and realistic sketches drawn some time before, that is before 1898. It is evidently very difficult to say which of the poems published in 1904 and later on and signed by 153 Smil z Rolničky belong to that early period. Two of the poems belong there with great probability. In any case, a part of the poet’s work can be traced in outline before the birth of his work proper, namely before those fatal months. The features of this work, which as a work of before 1898 is a partial hypothesis, are considerably unlike those of the Silesian Songs themselves. The scenery is preferably located at Brno and there is a strong note of misogyny in the poems. Above all, however, there is a great difference in the rhythmical structure of the poems. Whereas the majority of the Silesian Songs, appearing in the beginning of 1899, are composed in dactyls, characteristic of Bezruč, the poems of Smil z Rolničky are trochaic nearly all of them. Little doubt is consequently left now as to whether the core of Bezruč’s work lies in those fifty-one poems whose existence can be proved for 1899 and the beginning of 1900. This enables us to solve another problem with hardly any difficulty. Along with the extent of the Silesian Songs, their text, too, was to undergo a number of changes of no little importance. Fortunately enough, the majority of manuscripts sent by Bezruč to Herben in 1899 and 1900, namely forty-five poems, have been preserved in the latter’s bequest. Of the missing six poems, one is printed here from a contemporary copy provided by Kubis, another three could be reconstructed to the original shape with a fairly great degree of probability (cf. Slezský sborník, 1948: pp. 42–44), while yet another exists in a reliable reprint. Uncertainty consequently remains with one poem only. The textual development of the Silesian Songs proper during the crucial year between the winters of 1899 and 1900 has likewise been outlined in the notes accompanying the present edition of Bezruč’s manuscripts. It can be traced in the poet’s correspondence with the editor-in-chief of the Čas. Bezruč did not hesitate to strike out and add again whole stanzas in the single poems making up the collection and do much other textual re-arrangement. This is itself another support to the opinion that the period was the highest creative upwards swing in the poet’s career. 154 Four more poems have been included in the present edition on the ground of internal evidence: three of them coming from Herben’s bequest and one from a later manuscript of the poet of 1909. It is their style rather than anything else that justifies their inclusion here, though it is most likely that these poems, too, are a part of the core of the Silesian Songs. Thus the number of Bezruč’s poems reproduced in facsimile has been rounded off to fifty. Eventually, internal evidence has also been decisive for the arrangement of the poems, for Bezruč himself has never tried to build up his collection into a sort of edifice. The arrangement of the collection has followed the same object as the volume itself: the revival of the magnificent rhythm of Bezruč’s work of the memorable months at the turn of the centuries.
(Translated into English by Ivan Poldauf.)
155 Obsah
I. Den Palackého9 Škaredý zjev12 Jen jedenkrát15
II. Leonidas23 Michalkvice25 Dědina nad Ostravicí27 Opava28 Vrbice29 Kdo na moje místo?30 Slezské lesy32 Blendovice33 Národní maškaráda35 Bernard Žár37 Sviadnov40 Maryčka Magdónova41 Rektor Halfar44 Setkání46 70.00047 Par nobile49 Návrat50 Motýl53 Hučín54 Hrabyň56 Červený květ58
[157] III. 61
IV. Kovkop71 Ostrava73 Pětvald I. II.75 Markýz Géro78 Z Ostravy do Těšína80 Dva hrobníci81
V. Zem pod horama85 Ondráš86 Dvě dědiny90 Ligotka kameralnaKameralna92 Pole na horách94 Uhni mi z cesty (Ty a já)96
VI. Jedna melodie99 Čtenáři veršů101 Úspěch103
VII. Tošonovice107 Dombrová109 Koniklec110 Hanácká ves111 Plumlov112 Ptení114 Kyjov116 Paskovské rybníky117 Chycený drozd119 Didus ineptus121
Poznámky123 РЕЗЮМЕ147 Summary151
[158] RUKOPISY PETRA BEZRUČE Z LET 1899 A 1900
K vydání připravil a poznámkami opatřil doc. dr Oldřich Králík – Vydala Palackého universita v Olomouci 1950 – I. vydání v nákladu 2000 výtisku vytiskly Moravskoslezské tiskárny, n. p., závod Opava (z toho 500 výtisků vyšlo jako 3. svazek edice Acta universitatis Palackianae Olomucensis a 300 výtisků jako 4. svazek Knihovny Společnosti Petra Bezruče) Obálku navrhla Marta Šajtarová-Perutková Cena brož. 85,– Kč
E: mk; 2006 [160]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Králík, Oldřich; Palackého univerzita; Moravskoslezské tiskárny; Acta universitatis Palackianae Olomucensis; Knihovna Společnosti Petra Bezruče
(Rukopisy Petra Bezruče z let 1899 a 1900 – K vydání připravil a poznámkami opatřil doc. dr Oldřich Králík – Vydala Palackého universita v Olomouci 1950 – I. vydání v nákladu 2.000 výtisků vytiskly Moravskoslezské tiskárny, n. p., závod Opava (z toho 500 výtisků vyšlo jako 3. svazek edice Acta universitatis Palackianae Olomucensis a 300 výtisků jako 4. svazek Knihovny Společnosti Petra Bezruče – Obálku navrhla Marta Šajtarová-Perutková)

Místo: Olomouc

Vydání: 1.

Počet stran: 160