I.
1200
Neznámé městečko, uprostřed lesů skryté,
mluviti nechce o své minulosti rozpačité,
o dávných dobách před sedmi sty lety,
jak o nich vypraví kronikář mnohovětý,
o časech zamlklých, kdy sova v letu spící
v houštinách pralesů mdlou zažehala svíci,
pod stínem borovic a v strnulosti dubů,
úklady netušíc v tmě poukrytých srubů.
Zemdlený poutník z dálných krajů jdoucí
nemoh tu slyšet cizí srdce tlouci,
nemoh se nadát útulku, ni ruky hostinné,
osvobození z nicoty, jež jednou pomine,
močálů teskných překračoval brod
s nikým se nesetkav, dal se sám na pochod.
Městečko obešel, rynk svážný do čtyř bran,
poušť maje na mysli, křik havranů a vran.
Hvizd časů válečných sem nezaléhal dnem,
usedlých rytířů hrad v tichu prochladlémprochladlém,
mír dávno zmrtvělý probrat se nemoh v spánku
od jitra věčného až zrudlých do červánků,
potok kdys hučavý tu v parnu vysychal
a váznul v kaluži, než v bouři zabublal,
Života nebylo tu zdatné znamení,
kamenný pranýř dumal o svém určení.
Nebylo proč zavírat vrátnici,
nebylo čím naplnit prázdnou truhlici,
několik sedláků tu marně přemýšlelo,
ku které pravomocnosti by se jít mělo.
Pán toho statku málokdy byl viděn,
mrtvého bohatství on nikým nezáviděn
na dlouhý čas nepoznán v lesích mizel,
jako by neúrodu letních dnů kdes sklízel.
7
II.
1500
Po pánech z Kladna přišel pak rod Žďárů,
nemnoho zrodilo se z desátků a z robot svárů,
vrchnost vždy lačnící a málo lidská
jim přikázání dala katolická
a doba když pak přišla vojenská,
dala jim znáti vrchnost smečenská,
co příbuzenství snahy dává znát,
by zrušen byl královský majestát.
Nikdo se neptal pod obojí nebo pod jednou,
zda proti vrchnosti se nezvednou,
bludičku vzpour, jež v šeru matně svításvítá,
v kostele zhasínával otec Jesuita.
Sem nezalehlo poselství ni českých bratří,
dědinka nedělí se na dvě, na tři,
přísného režimu jsou dobře zkušeni
a dle svatého písma bázní zkrušeni.
Na onen myslit svět sotva se uzdá,
víc přitažena lidem nemůže být uzda,
na Bílé hoře sedláček zas oře,
nikoho nezajímá tvrdé selské hoře,
nebeskou naději je nutno s bídou smířit
a k čemu také dešť hovorů vířit?
Není to den, ni zcela černá noc,
co bez starosti od ledna šumí až do vánoc.
Rok na bědy a nouzi bohatý
okrášlí svíčičky a jitřní roráty,
na faře schází se sbor čestných písmáků
a tetky dumají o množství zázraků,
na přástkách kmotra vypráví o hrůze strašidla,
o černém kohoutu, co skáče na bidlabidla,
a přes den skotáci slýchají v kovárně,
co večer vyprávěl pan farář rozmarně
8
na rychtě před pány v obecní hospodě,
jak zloděj s cikánem přišli jsou ke škodě.
Sen nežádoucí klesá písařům na víčka,
za letních bouří chvěje se vosková hromnička,
poslední dědic v Hájku na modlitbách bdí,
obecní rybník v bahně bahno zrcadlí.
Městečko hrazené prabídně živoří,
zatím co velký svět rozrůstá v zámoří,
zatím co lodí sta klokotá v bohatství,
ni jedna ozvěna nedozní na panství.
Na panství císařském a dobře katolickém
nic nehne se v tom bědném státu lidském,
zde není povstalců a není kacířů,
ba ani trestů s hanbou pranýřů.
Pokorných dušiček zpovědní zrcadlazrcadla,
své vlastní ubohosti chasa propadlá
nemá co psát do panských výkazů,
není proč rozhorlení dáti důrazu.
9
III.
1650
Městečkem potácí se dokonalá mdloba,
žoldnéř i kněz, ti spojili se oba,
kamennou hradbou i kamenným čelem
stali se vševládnoucím lidu krotitelem.
Rod pánů Žďárů v Hájku teskně dohas,
kacířským příbuzným postačit musil provaz
a podle plánů zbožné církve svaté
pomalý postup ani nepoznáte.
Nezvíte dne, nezvíte hodiny,
kdy odřekly se panství mrtvé rodiny,
s pečetí glejt do nebes byl jim dán,
by smiloval se nad nimi sám Kristus Pán.
Nad opuštěným panstvím smiloval se řád
svatého Benedikta, který kolikrát
českému národu určoval běh a směr,
řídě se heslem: ber, jen ber!
1705
V kronice čte se důležitá zmínka:
Buď blahoslaven opat Otmar Zinka.
V městečku třicet let máloco hne se.
Tu a tam švec, či kovář přistěhuje se.
Kronikář píše: řemesla víc kvetla,
slovíčko neslyšíš, že přibývalo světla.
Teprve po letech as sedmdesáti
vzduch vzpourou kořeněn začal tu váti.
Za vlády Štěpána opata kněze
hned dvěma vsím změřeny nové meze.
Pak přišla doba srdcím našim blízká:
Napoleona porazila dvě, tři dobrotiska.
To byla doba vzpurnická a smělá.
Valná část městečka v té době prohořela.
Žel, všechnu plesnivinu neschvátil ten plamen,
s robotou, s pověrou nebylo ještě amen.
10
Průvanu povětří se tarasilo ze čtyř bran.
Nad městečkem se vznášelo tisíce havranů a vran.
Pan opat přijíždíval v panovnickém plášti,
nemaje proti nikomu nepřátelského záští,záští.
Jak vypravuje malá knížečka,
v chaloupce za branou zřídil tři místečka,
zestárlých čeledínů trosky by tam dohasly,
když stáda panských volů bohabojně dopásli.
11
IV.
1840
Let čtyřicátých minulého století
klus začal po horách a lesích šuměti.
Parního stroje vyzývavá houkačka,
kladivo, špičák a hornická vrtačka
znamení daly novým pokolením
a křik se rozléhal: Svět od základů změním!
Durdivý pokrok na cestu se dal,
kdekoho do boje a sváru vyzýval.
To do záhlaví oněch dob však kladu:
Přerod se začal na pozemcích Buštěhradu.
Teprve potom také na Kladně
začalo kopat se do hloubky důkladně.
Slyšíš tu jména: Váňa, Jirátko.
Několik boháčů pak přišlo za krátko,
byli to: Novotný, Klein, Lanna.
Základna tím tak byla dána.
Vzrůstalo Kladno, stavěly se domy,
hospodářský ruch tu zkvétal nevědomý.
Čecháčků kapitál se zapotácel v mdlobě
a v kratičké a nečekané době
vnikl sem Prušák, veden c. k. rukou,
by ukázal, jak stát se může mukou,
co požehnáním rozrůst mohlo v chloubě,
ne plemenit se v rakovinné zhoubě.
Na úkor zdraví národního panství,
k rozmnožení a kletbě chuligánství,
k rozvratu povah, charakterů hrůze,
jež dovoluje kořistnické lůze,
bez práce aby hromadila nebetyčné jmění,
dělníka za vrata pak poslat v okamžení,
když nespokojen se mzdou nelidskou,
stává se pomíjenou jen nickou.
12
Za nocí do kraje šlehaly huťské plameny,
narůstal kapitál, podpírán kolika sty rameny,
kypěla drzost pohrdavých Němců,
nebes se dotýkala pýcha cizozemců,
geyziry do výše tryskaly akcií
bez ohledu, zda koho zabíjí
pro zpupné panstvo z pecí povytrysklý proud,
dnem nocí když hřměl rozkaz strojů brvou nepohnout,
když žhavých prutů, kolejnic hadi se míhali,
hranoly železa špalky být přestaly.
Martinských pecí gigantické hrušky
plameny nabité, nestvůrné pušky,
chrlily mračna oranžově divá,
pec za pecí, zvířata uhrančivá
bouřily požárem a nebezpečím žáru,
šlehaly po lidech jak světlo do komárů.
13
V.
1850
Syn člověka šel nevěda, kam položil by hlavu,
jak přizpůsobit měl by se novomódnímu mravu,
útulek popřávaly mu krčmy a špeluňky,
tu s všelijakými se stýkal pohunky,
s přáteli dobrými i lidmi zlými,
ač nezdálo se mu, že byl by mezi svými.
Ve shonu výživy a bytů nesnází
vřel tady život jako bez hrází.
Jako by kdosi potutelný vytáhl stavidla,
aby se všaká neřest ke službě nabídla,
pokoutní množily se v přítmí domečky,
kde povětrné ženy měly krátké šatečky,
kořalen narostlo jak přes noc v lese hub,
po kořisti tu slídil vyhladovělý sup.
Podívej se mu pokřivené na rty:
Má v ruce nůž? – Ne, zamíchal si karty.
Napřed ti vyhrát dá, pak rozhodne se jinak.
Zdáš se být nekňuba a nejsi vůbec piják.
Přihrávej, karta zlá, pamatuj na esa,
pod stolem prstů hra, jde na tě od lesa –
pozor, už popad tě za ruku, za kapsu
a než se naděješ, chlapče, jsi už na psu.
Teď mi tu, prosím tě, jako kluk nefňukej,
už jsem tě očesal, už je mi dobře, hej!
Žena tě čeká s dětmi v den platu,
jdeš s tělem zchváceným, jak zpřerážených hnátů.
Poslední zlatka v kapse ještě zvoní.
Nedej se zahanbit a sáhni po ní.
Na Novém Kladně na rohu ještě se svítí.
Za zlatku šestnáct piv tu můžeš míti.
Sám ďábel ti to pošeptal. Cos v tobě hlaholí.
Chci užít světa! Děj se cokoli!
14
Nechtěl jsem, musil jsem, někdo mě honil.
V pondělí ráno slzy jsem ronil.
Pomoz mi, sardinko, pomoz mi, okurko,
nebo tu popadnu na sebe topůrko,
abych ti vypočet, zač je toho loket,
unikl z nástrah a z náručí koket,
bych mohl věren být svatosti domova,
by ve mně vzklíčila života obnova.
15
VI.
1860
Pak do spolku jsem dal se v Parokruhu.
Tam šlo mi mnohem lépe k duhu.
Tu a tam přednáška i pana inženýra,
zde stará špína s duše mé se stírá,
odborných znalostí tu mnoho nabývám,
rostu a sílím duševně a nejsem víc už sám.
Někdy se bavíme, divadlo spolu hrajem
a při bengále procházíme dětským rájem,
prociťujeme, kterak zodpovědnost vzniká
v dramatu „Sedláka křivopřísežníka“,
v létě nás zástup obyčejně nevelký
v zahradě hrává při pivečku v kuželky.
Někdy se vypravíme do lesů i na pouť,
nečekajíce na pomluvy, na soud,
slýcháváme je dost neradi,
že, staří blázni, o půlnoci kapradí
do lesů „V Žlábku“ šli jsme hledat živý květ
a že jsme chtěli zázrak uvidět.
Nám dosud září Svatohorská Panna,
k ní modlíme se večer, ba i zrána,
když na kostele zvonek zacinká,
anebo poslední se ozve hodinka.
Nejsme, ó nejsme dosud bez Boha,
bez něho prázdná by nám byla obloha,
v neděli sedáváme při mši svaté,
třebaže na kázání darmo se nás ptáte.
V neděli po obědě zdřímnem nedlouze,
u kuželek se sejdeme pak „Ve Smouze“,
než na šichtu se přichystáme k večeru
a čistě vypranou obléknem zástěru.
16
VII.
1880
Rozšafný tento děd umřel pak v bázni Boží.
Moderní historie rod ten víc nerozmnoží.
Bouřlivá generace v hejnech narůstá,
ta nedává si ubrousek víc na ústa,
zástupy hrnou se jak rozvodněná řeka,
posloucháš, jak se ozývá i věta prostořeká,
jež vyslovena hlasitě a prudce,
mohla by vést k počátku revoluce.
Počátek by tu byl: vzpomeň si: Boží Tělo!
tehdy se nevědělo, co se chtělo,
chtělo se v panice a ve zmatku
jen trochu kopnout do těch pořádků,
že potom přišla exekuce vojenská
a za ní agitace nejvýš vlastenská,
to přec jen uspíšilo bojů vzmach,
když přešel dělnictvo zbytečný strach.
Panstvo si povzdechlo: Ach, škoda, přeškoda!
Začala vycházet dělnická Svoboda,
na východě i západě se začínalo rdít,
směleji začalo se dýchat, myslit a i žít.
Nebylo vůle mlčet nadál k všemu,
na vládní vrata začalo se tlouci,
k podivu, ke strachu zbabělců úžasnému
začaly vyšlehávat z hlubin proudy vroucí,
v podzemí dunělo a v skrytu jako stíny
šeptané myšlenky klesaly do hlubiny,
buřičů hořký hněv jak plevel nezmarný
dovedl přes noc vystavět stroje i tiskárny,
jak snášely se s nebe a dštily ze mraků,
pod dveře, za okna padalo letáků,
v nich slovem rozumným a vtipem dravým
učenci hloubali prokletým nad bezprávím,
17
nad hradů ruiny, nad zámků nádheru
stavěli svět jiný, budoucnost veškeru
kreslili perem ironicky žhavým
a dovedli vždy nazvat slovem pravým,
co slovem zdvořilým tajili v hrozbách diplomati,
mocnostem spřáteleným když chtěli dát znáti,
že situace hospodářsky nejistá
krvavou lázeň lidem v šachtách uchystá.
18
VlIl.
1890
Sup proti supu chránil vlastní lup,
tisíci bodáků se obnovoval chrup
všežravých armád, shnilých monarchií,
pod knutou discipliny které ještě žijí,
a tam, kde do kostela chodilo se podle zvyku,
nábožně šeptalo se u zpovědnic kajícníků.
Nejméně zpovídal se kořistnický klub,
novin se líhlo, lží a intrik jako hub.
Dost našlo se i v chatách úplatkářských chámů,
ochotných bídáků dost soudruhům kopalo jámu,
za pokrytecký úsměv, za jidášský zisk,
za zdání významu, že pán jim ruku stisk,
líbivě mluvilo se někdy na schůzi,
v upřímnost aby uvěřili zrádcům soudruzisoudruzi,
a byla to jen šibeniční klička,
v důvěrných schůzích,schůzích která do půlnoci vyčká,
by vyslechnuty byly tajné plány
a policii doslova hned zrána byly dány.
Kdo vypočte je všechny, zaprodané kramáře,
až budem soudit my v den slavný na jaře?
Kdo objeví důvěrné jejich spisy,
vyfotografuje hostin přeplněné mísy?
Jak zbledne bohatých i chudých zrádců chátra,
až budou padat hlavy s nejvyššího patra?
19
IX.
1900
Nic nepomáhá krutá persekuce,
myšlenka buřičů, nezardoušena v muce,
plamínky vytrysklé ve sklepích rozžehává,
pěsť k pomstě zaťatá z hlubin se dere, vstává
v postoji vztyčeném, kdo v strachu hrbil hřbet,
by neopozdil se, nepřišel naposled.
Kdy ale cestou zpáteční mezi nás zamíří,
kdož upí pod knutou v mrazivé Sibiři?
Kdy s těmi dáme se my na společné cesty,
kdož neviděni psali nad továrny rudé manifesty?
Kdy s těmi shledáme se asi po prvé,
kdož vůlí svou prosákli do nervů a do krve
všem, kteří pochopili, že nadešel čas,
po celé zeměkouli,zeměkouli který sbratří nás,
od pólu k pólu zachvěje se prudce,
lán světa přeorá těhotná revoluce?
Van horských větrů zalehl i k nám,
na cestu nejistou i já – se za ním dám,
zasažen jeho přemilostnou září,
nadějí, dýchající z příbuzenských tváří.
Bude to cesta plná nebezpečí,
čím hlouběj pronikám, jistota stále větší
proniká cévy mé a mysl plní vůlí,
že brzy k cíli dojdeme, když jsme již v dobré půli.
Nad dějinami, nad světem, ční zákon vývoje,
větru, ni řekám nedá pokoje,
nad říšemi a horstvy letem zakrouží
a po ničem tak více netouží,
jak stopy starých dob v závěji zamésti,
lavinou s horstev stržených když se nám poštěstí
text prosvítavý v hloubce přečísti,
v svém matném zdání když jsme nejistí.
20
Zda nový rozkaz byl nám tíhou dán,
prodral se do nitra k nám se všech stran,
nestálým nepokojem dnem i nocí tísní
a vyrazit chce vyzývavou písní,
zazpívat na jaře hned s prvním skřivanem,
na první loď když vstoupíme a tam se dostanem,
kam tíhli jsme svou nadějí a smyslem
v rej příbojů a v kolotání svislém.
Svůj cíl jsme objevili, obsah života,
v duhových barvách jenž se mihotá,
v průhledech prozářenou ukazuje stranu jen
u lampy večerní v japonském transparentu,
s obrázkem blaženosti téměř rodinné,
sdruženou prací v úspěchu nás nikdy nemine,
cíl blízký je, jak horská perspektiva,
jež dálky zkracuje, ač dálka stále živá.
Nám krutost úsilí a tíhu těžkých bojů,
nedopatření a stálých nepokojů,
v pralese bídy zodpovědnost připomíná,
že každá vidina se mění, stále jiná,
že jedna doba přečnívá tu dobu druhou
a nezdar doby jedné druhé jest jen vzpruhou,
jen stále kupředu, až na vrcholy skal,
abys tam poselství a heslo odevzdal.
21
X.
1914
Mocnosti světa jako blesky bijí,
větrné tornado úsilí nepomíjí,
třeba že heslo: Divide et impera
nad velkoměsty opakuje za šera,
že starou zvolil si nepřítel methodu,
když flotilu svou pouštěl na vodu,
bez ohlášení kotvy v noci zved
a ofensivní rozkaz dal: Vyražte vpřed!
Co je nám spřeženců připravená válka,
čím je nám jejich dobývačná dálka?
Běs zasahuje bezděky ve spoje tuhé,
nechtěje, nevěda, osudy stíhá druhé,
sám přetrhává zájmů spletlou síť,
krvavou tká si bezestopou nit,
nemoha hnout se v troskách vlastní zkázy,
v bezmoci vraždí se a cestu vpřed nám razí.
Tak probíhala po slepu i první válka světová,
perspektiva se prohloubila úžasně blesková,
říše se kácely a c. k. epaulety,
odznaky, medaile a prestyž mnoholetý
van odvál mstivé hrůzy vichřice
a vojíni, bez discipliny, majíce
jen jeden cíl a jednu vůli tvrdou,
rozmetat do všech stran tu chásku hloupě hrdou,
jež na jatky je hnala jak řezník brav a skot,
by nadělala z lidí změť zdivočelých rot,
s bubny a polnicemi z front vraceli se vesele
a nikdo neviděl je stavět se před kříži a v kostele.
Kam přišli, hrnouce se domů, na sever,
jediným heslem řídili se: Ber, a haj svůj vlastní směr!
Na stanicích se divili jim páni přednostové,
jak poroučeti dovedou vrchnosti tyto nové.
22
Po celé Evropě, jak kde co leží,
chuť náhle zkvétala, docela čerstvá, svěží,
císaři pánu vzdáti chválu díků,
pořádnou založit si svoji republiku.
Bylo tu hádek, křiku a zbytečných svárů,
panstvo sedalo do aut a do kočárů,
kdo bál se právem spolehlivých smyček,
skromně se spokojil i pohostinstvím bryček.
Neb nikdy neví se, co vzpomenout si může,
kam připíchnout by chtěla krví čpící růže
ta pouliční nekáraná lůza,
jíž Svoboda a Rovnost ochranná je Musa.
Na východě tam v dáli lidská píle chvátá,
samoděržavná Rus by přestala být svatá,
na bodácích svých pušek karafiáty majíce,
rudoarmějci překračovali hranice.
Všude jsi slyšel Internacionálu,
v Petrohradě vlád Lenin z carských sálů,
v Berlíně Vilémova rota junkerská a husarská
zkoušela, zda se obnovit dá disciplina císařská,
v Londýně zkoumali, kam došly na Toweru rafije,
v Paříži, zda postoj hrdinů dost krásný je,
v Praze a v Ostravě a v Bratislavě,
hodina zdali udeřila právě,
jež pro spojení Čechů se Slováky vyzní,
by svorností je obdařila, světa přízní.
Každý tu oslavuje T. G. Masaryka.
Však příliš brzy zakazuje se tu polemika.
Zřídí se parlament. Jsou mistři a též učni.
Nadchází doba téměř revoluční.
By hostina se lidem v břiše slehla,
neviditelnou diktaturu zahajuje Švehla.
23
XI.
1920
Masaryk, Beneš, Štefánik hned stávají se nickou.
Legionáři umlkli před vládou agrárnickou.
Socialisace nespěchá, otázka ani ženská.
Vlastence nadchne dnes jen banka Živnostenská.
Za hranicemi přespříliš se ozývají křiky.
Padnul již návrh v sněmovně: Potřete bolševiky.
Nad republikou vykoukla zlá, potutelná luna.
Do Kladna přijel v půlnoci zdaleka Alois Muna.
Haste oheň, lidé drazí! K veškeré bídě ještě to nám schází,
by propukl tu bolševický mor
a Lenin stal se pro státníky vzor,
vzor tyrana pořádných, zbožných lidí,
ze všeho kteří nejvíc nepořádek nenávidí,
pro slušný řád byla by to pohroma,
a pro stát sebevražda vědomá.
Amerika by nám úvěr sotva dala,
placení úroků když by se obávala.
Praktická co by řekla tomu Anglie,
co spořivá pak sladká Francie?
A myslete konečně taky i na Německo.
Je poraženo, pravda, to však není všecko.
Za jeho prestyž můžeme se schovat,
a budeme s ním přece obchodovat.
Jakýpak Slovan, Rus je nám dnes cizí.
Kde hyne prospěch, tam slovanství mizí.
Tak mluvilo se přátelsky i cize.
Jinak to nešlo, byla tady krise.
Stoupni si pěkně, cháme, za vrata!
Kdepak je špičák, kde je lopata?
Vidíš, cos spískal, když jsi příliš jásal,
předčasně jsi se na panstvo v své modré bluze kasal.
Tady máš ovoce neprozřetelných řečí.
Můžeš si spočítat, kdo je pán ještě větší,
24
než ten tvůj Lenin v Petrohradě vlčím,
o strašném hladu v Rusku když raději mlčím,
můžeš se podívat v Hybernské za sklem v domě,
jak tam tví továryši musejí žít skromně,
chléb z rašeliny, polepený hlinou,
jedinou potravou je, po níž houfně hynou.
Tak zhyneš také ty, nepodáš-li se nutně,
nechceš-li v mukách hlady umřít přeukrutně.
25
XII.
1930
To byl ten blahobyt, jímž oplývaly Čechy,
to byl ten vlasti vděk za elán krátkodechý,
pohasla slunce zář, svět vystřízlivěl cize,
po horách, po lesích se rozložila krise.
Rozložily se cesty a rozstouply se mosty
a závěr krisí všech byl jasnovidně prostý:
obzor se vyjasnil na blízku, ba i v dálce:
Nelze již zabrániti druhé válce.
Nemohla zdolat Rusko ni krise průmyslová.
Musí se proti němu vésti válka nová.
Ať jakákoliv rozevře se scéna:
Je nutno sraziti zástupy na kolena.
K obnově panství překážejí státy loutkové,
dešť letadel rozbije tyto stavby cukrové.
Německo vstane, to my dobře víme,
za pomoc rytířskou se skvěle odměníme.
Nejprve reflektory na postavu Hitlera.
Pak žurnalistům pošeptáme něco do pera.
Ať vítr zkázy světem mocně duje.
Na konec diplomaticky se vyúčtuje.
Tak velmoci se tajně smluvily
a věnec trnový pro Rusko uvily.
Na pohled zdálo se, že Rusko samo tone
v soustavě krystalů těch jednoklonné,
bezbranné státy sesuly se rázem,
prach jejich slávy rozvát klesl na zem,
škoda, že Hitler nedodržel slovo,
zapomněl na přísloví prorokovo.
Barbarský Džingischán, podoben vítězi,
četl své Mene tekel: Pravda vítězí.
Na světě byla zem jen jediná,
jež měla svého velitele Stalina
26
a tento Stalin, pravnuk Marxe praděda,
přeslavné budoucnosti vševěda,
spočet a zvážil, potom znásobil,
co Evropa, co Asie mu dáti může sil.
A potom všesvětovou vzteklivostí donucen,
k svým přátelům a moudrostímoudrosti své obrácen,
když nemoh jinak, ze vší síly udeřil:
Zdálo se, zdálo, v prvním proudu chvil,
že naklání se osa zleva napravo
a že je Sovdepii velmi nezdrávo,
když bořilo se carstvo rozvratu a hladu
a Němci drali se již do bran Stalingradu.
27
XIII.
1940
Nevelké státy poráželi akordem kus od kusu,
německá vlajka spuštěna s vrcholu Elbrusu,
Francie, ochablá jak děvka kleslá,
bezvládně spustila před Němcem vesla,
wir fahren gegen Engeland již Hitlerjugend pěla,
jakoby na Te Deum spěchat chtěla.
Však co svět světem, to jste neviděli,
jaký to mejdan divoký a smělý
v ulicích Stalingradu v rozpoutání zavál,
dnem, nocí tekla krev a štáb se nepřiznával,
tisíce že tu padá do bláta Němců a Němečků,
a že se hroutí hitlerovská moc v tom tanečku,
že není možno postupovat dál,
tak samum pomsty kupředu se dral,
dům za domem, zeď stržena je za zdí,
pluh orby válečné tank za tankem zem brázdí.
A po námaze víc než nadlidské
pluk za plukem za nocí v hrůze panicképanické,
v bezměrném šílenství jak orkán duje
a před ruskými vojsky nutně ustupuje.
To byla první, Němce rvoucí rána,
jež byla těmto lupičům a vrahům dána.
Krok za krokem a kilometr s kilometrem
německá zoufalost se rvala s ruským větrem.
Zdupaná Ukrajina slavnou armádu již hostí,
tisíce mrtvol hnojí zem, prach rozdrcených kostí
mísí se s měst a vesnic popelem,
tam po třech letech po prvé si v klidu ustelem,
mátušky Volhy věrní synové,
kde mřeli za cara kdys naši otcové,
kde tančili jsme v radosti a v žalu
po nelítostné války intervalu.
28
XIV.
1943
Mír, Bože, chraň, Rus, která prošla ledem,
Evropu, otrávenou lidožroutským jedem,
i malé státy, tak i také nás,
dej sílu nám, postavit pevnou hráz
ne mezi západem a východem,
by lidstvo stalo se jediným národem,
společnou sklízelo dozrálých plodin žeň,
vysoko zažehlo nesmírné lásky pochodeň,
na věky strhlo chudobu s potupy pranýře,
za svaté prohlásilo upálené kacíře,
sežehlo s tváře země nakažlivá doupata,
tajemství odhalilo podvodná a přesvatá,
prostranství obrozených měst ve vzduchu hluchém,
radostnou vůlí aby obživla a novým duchem
zem celá v počátku darovaného jara,
pole i luh když v údolí i v horách vůní hárá.
Volností opojeni a nadějí vínem,
vědomím, že jsme svobodni a že již nezahynem,
do nové doby k hvězdám vztýčeni my s písní jdeme
a tomu se již nikdy, nikdy nevyhneme,
co poznali jsme jako nutný světa řád,
jak první plány budoucnosti Marx na papír klad.
Jednodušeji to říci nedovedem:
Kam postavíš se, soudruhu, jsi všude vlastním středem.
29
XV.
1946
Ať oceán ti kolem v nedohlednu bouří,
továrny veleměst ať haleny jsou v kouři,
ať v dálce ztracené zavoní prerie,
ať v ledech polárních nic vůkol nežije,
ta všude zbývá ti jistota jediná,
žes základní, člověče, tu všeho příčina,
tvůj horký cit a chladný rozum tvůrčí
počátek, rozběh všeho na konec že určí,určí.
Setba i sklizeň jenom na tobě že záleží,
chceš-li být poroben anebo jako na věži,
nad událostmi, nad rozmary přírody
svůj lidský rod a všechny národy
uchránit od rozvratu, neštěstí a válek,
ničivých katastrof, jichž strach tvůj dřív se zalek,
anebo belhat stále v omylů zlých sítísíti,
jíž hrdost člověka se vysmívá a štítí.
Kam zalétli jsme v rozjímání, město mé?
Daleké jsou dnes perspektivy naše vědomé!
Vesele nad námi se třepotají prapory,
v duhové obrubě se prohlubují obzory,
svobodných národů kruh zcelený se raduje,
prost kletých, pozlacených okovů,
v rovnosti důstojenství spolu sněmuje
a do práce se dává v míru poznovu.
30
JIŘÍ RUDA (František Náprstek)
Báseň o Kladně
Z hlubiny věků na světlo dějin
Obálka a kresby prof. Stanislav Kulhánek – Grafická úprava J. Šubrt
Nákladem vlastním – Vytiskla knihtiskárna J. Šnajdr, Kladno – 1946 – Cena Kčs 18.–
E: av; 2006
[32]