Zbytečný (1916)

R. Bojko

Diplomatická verze Ediční verze
SBÍRKY KLAS SVAZEK I.
OBÁLKU A VNITŘNÍ VÝZDOBU KNIHY NAVRHL A PŮVODNÍM DŘEVORYTEM PROVEDL JAR. VOTRUBA. * NÁKLADEM TISKAŘSKÉ A VYDAVATELSKÉ SPOLEČ- NOSTI V PŘEROVĚ. * KNIHY TÉTO VYŠLO TÉŽ 200 VÝTISKŮ NA „SIMILI-JAPONU“. TISKEM FIRMY ŠUTT A DOBROVOLNÝ KNIHTISKÁRNA V PŘEROVĚ.
[2] R. BOJKO ZBYTEČNÝ
PŘEROV 1916
[3]
Místo předmluvy.
Jest střídání jen radostí a zármutků jak dne a noci, jako jarní pohody, však není štěstí, neštěstí, leč hra jen náhody. A není dobra, zla, leč v našem úsudku, jenž podrobený modě každodenní jak cena bursovní se lehko mění. A není zodpovědnosti a mravní svobody. Není neřesti a viny; hříchu není, však šílenství jen, nemoc, zatížení, a společnost – a výchova – a okolí – – Je Bůh jen – Osud – jakás síla odvěká, – ať už zveš ji v žargonu svém jakkoli – jež vleče vzpírajícího se člověka dál a dále po životní ouvratíouvrati, jak vozku, který zamotal se v oprati, kůň divý přes kamení na poli.....poli... [5] Léta strojníkem a proudy znoje s čela horkého. Pak zánovního stroje, než jej ruka jeho zkrotí, polaská, vzpoura násilná a divý hněv a prudký skok a náhlá procházka přes zlomenou nohu, tváři – – A zápach masa, jež se škvaří, praskot kostí – –! Hrozný, táhlý řev, jak šelmy zraněné, a teplá krev ssedající ponenáhlu na kaluž – –! Pak velký sál a dlouhý stůl, bílé zástěry a vyhrnuté rukávy, pilka, nůžky, jehle, ostrý nůž – – Dva u nohou, dva u hlavy, a narkotika hořký dech, prudký šepot, rozkaz, spěch – – Nu z levé nohy zbyla aspoň půl a sukovitá, pevná hůl. Mladá tvář však zohyžděná, rozrytá a rozjizvená, posupná jak černý mrak – – A slavná úrazová pojišťovna plat dala k smrti pomalé tak zrovna a strhla všechny zálohy – – Chlad ve světnici, v srdci chlad, ženy pláč a dětí hlad. – – Nic naplat: Trpělivě stát a slídit, číhat u všech vrat, kdo by osvobodil od košťat, jež lacino dá mrzák bez nohy. Je tedy metlař ubohý. A v pohmožděných bedrech tíha, tíha, jak štěrku vůz by vezl na nich. 7 V rozšířených, těžkých dlaních za hlubokou rýhou nová rýha, jak starých silnic výmoly, a tvrdé, ušpiněné mozoly jak u cest vyježděné hrboly. A stesk a dlouhá chvíle mučí pochmurnou a zhořklou duši. Noha mimoděk se v stranu stočí, kde stojí továrna a stroj se točí, zrak teskný na komín se zadívá – – V horečném snu zří, jak těžká kladiva nad hlavami letí, do litiny buší, slyší každou noc jak stroje hučí, jak vztekle, ulekaně křičí sireny, že s lůžka vyskočí jak šílený... Oh pracovat...! Však metlař jest jen beznohý, ošklivý a zohyžděný, ubohý... A žena též se odvrací a poplašeně klopí zrak. Když objímá, jak severák... Děsí ji tak hrozná líc...? Či nemá „Zbytečného“ ráda víc...? Či, ďáble, někdo jiný snad v nemoci se jeho v lože vkrad...? Oh, prokletí...! Jde z domu raděj – po práci, neb v hospodách se potácí. Však hlavou větry ošlehanou, duší pochmurnou a divě štvanou podezřením, tupým bolem, touhou těla neskojenou, alkoholem rej divý tančí mátohy – – Jen mátohy...? 8 Proč to děcko předčasně by porodila –? Proč by s ním, jak s druhým nechodila celý čas –? Proč přišlo právě ono spíš? – – Proto, že jsem v bolestech a žalu ležel jako Lazar ve špitálu, že by doba na to nestačila již...!? Oh, – – oh – –! Také mrou prý – To však žije, dýchá, hřeje se a chtivě pije, směje se a křičí, chce a bude žít... Oh!... Jistotu a jasno mít!... Hustá, němá tma však kolem kol. Mrak černý, těžký na horách. Blesk cukal v něm a řežavěl, v dálkách dutě duněl, sinavěl... Chce konečně mít světlo v tmách. Chce ukřičet svůj hněv a bol. Chce vzkřísit hrůzu, strach, a jako medvěd na ni sáh. Nevykřikla, nezalkala, jen mlčky sedla na postel – – Blesk černým mračnem jel, jak její rána krvavěl, z blízka duněl, sinavěl. Nešlehlo to z dlouhých řas jak odpor utajený, nenávist...? jak umluvených vrahů hvizd, jak meče zablysknutí, ostrý svist...? Mrzáku, chceš světlo v tmách...? Chceš nahou, neskrývanou pravdu číst, jasno mít a být si jist...? Celý mzdlel a zmalátněl, a vybouřen a smuten, bled 9 unaveně k stolu sed, a jeho ret a jeho hlas se nalomeně chvěl a třás, jak větrem utržený list: Tam musilo to s námi dojít až...? Nenávist a chlad jen pro mne máš...? Mlčí, mlčí, jakby přitakala – – Nepohlédneš otevřeně na mne..?mne...? Nerozptýlíš domněnky mé klamné, neovineš s láskou kol mé šíje páž...? Mlčí, mlčí, kamsi v dálku hledí, v dál se dívá, nedívá – – – Mlčí, sedí, němě sedí, jak bez smyslů, jak neživá. Děti v peřinách se choulí, ustrašeně oči poulí, v prsou malých tají dech – Hodin starých, kulatých, spěchá, hrozně spěchá tik a tak, jak do koleček zubatých, v dlouhou černou rafiju tenkým prstem strká čas. Černá moucha kdesi bzučí, bije sebou po oknech. V hlavě jako v stroji hučí. Ticho duši mučí, mučí, světnicí se rozvaluje, po smyslech... Od stolu se jako balvan těžce zved a zvednuv pěst a skřiviv ret s výhružkou jí ve tvář vmet: 10 Běž z domu, – – Pryč běž – – Hned – – než zahanbení, bolesti, než vzteku svého, zoufalství se napiju – – než tě jak zlé zvíře zabiju...! Vstala jako psík a zachycená pelesti, vrávorala kams, však klesla náhle a těžce, těžce zaplakala – ne zalkala a zaúpěla bezútěšně, rozryvně a táhle, jako matka za dítětem na vždy, na vždy, jak když v lese podřezují, podle vraždí... A každý sval, nerv každý, každá žilka ochromlého těla jak telegrafní drát se chvěla, jak zelenavá stehýnka živých napitvaných žab. Překvapen a udiveně stál a její slzy chtivě ssál. Stál a stál – Jak pod březnovým sluncem jíní, jak zmrzlé srdce teplem skrývaného dobrodiní její slzou měk’ a jemně, něžně, zlehýnka sladkou naděj v náručí svém kolébal. O svůdná světla v hustých mhách...! O bílá, vlídná chaloupečko na horách, jež vyhoupla se před zbloudilcem v těžkých tmách, o pěšinko, již před lety kdys steskem lásky orosil...! Rozechvěně těžké ruce vztáh, a jak pána boha, jak svůj osud poprosil: Můžeš včerejšek i dnešek odpustit – –? Můžeš mne zas jako dříve ráda mít – –? 11 Či jen po mých vadách stále slídíš...? Tvář ohavnou, krok chromý vidíš, nemiluješ, nenávidíš – –?! Nemůžeš a nechceš se mnou žít...? Mlčí, mlčí, jak by přitakala Mlčí, mlčí, nehybně jak socha sedí, suchým okem kamsi v dálku hledí, jakoby ho neslyšela, neviděla – – Kdyby aspoň vykřikla a zaúpěla...! Kdyby ruce vztáhla, zaplakala...! Jak otřásl se, jakby náhle na nůž šláp, jak by v travách postříbřených rosou broušenou a lesklou kosou divoce si zajel v nohu bosou! Jak umdlíval a náhle sláb! Jak srdce strnulo, až celý schlád’. O se světelné hory strmý pád...! O světélka vy zrádná nad bahnisky v tmách, chaloupečko svalená a rozvátá... O ženo, ženo bídná, nevěrnice proklatá! Jiný k tobě se, v mé bídné lože vkrad, na klíně tvém horkém slavil hod, když jsem v nemocnici ležel bledý – –! To děcko nedonošené je tedy cizí panchart, cizoložné lásky plod...?! Jak by na klečící kajícnici při modlitbách, v postech dlící, do jich teskných, nyvě smutných tuch náhle velkým hlasem zvolal Bůh; jako mučedník by vědy, léta tupený a posmívavý, hladem bledý před kostnatých odborníků posměvavé hledy 12 náhle postavil své práce, bdění zřejmý div, jemuž s poklonou se vyhne čas –: tak slavnostně a hrdě vztýčila se v ráz a zardělá a zadýchaná prudce vykřikla: Ne – Přísahám ti při Bohu a svatých všech – – Přísahám ti při drahých a sladkých hlavách těch, a vztáhla ruku pozdviženou po dětech... Vydech zhluboka a uvěřil, neb věřit chtěl. Však, že chtěl také být si jist a celou pravdu jako knihu otevřenou číst, krátce děl: Však nemáš ráda jako dřív...? Proč odmítáš mne, vyhýbáš se objetí...? Sedí, mlčky před ním sedí zas. Rty se sice otevřely, jakby chtěly odpověď dát jasnou, výklad smělý, však zajikl a přelomil se hlas. Oh, bído, bído, prokletí...! Tedy po vadách mých slídíš, tvář mrzáckou, krok chromý vidíš, nemiluješ, nenávidíš...?! Ne, ne – – Přísahám ti, přísahám... Stál a stál, na ni hleděl, nehleděl, jakby pranic nechápal a nevěděl a náhle divoce se zachechtal. Ne, ne – Přísahám! Však nevyslechneš, nevěříš, rozkřičíš se, ruku zvedneš, udeříš... Oh, proč, proč vše to? Proč jen sobě nyní žiješ? Proč v hospodách se touláš, piješ, piješ, 13 vyjídáš nás, a mě mučíš, biješ...? Proč ty, ty, jenž byls otec výtečnývýtečný, stal ses odporným mně, břemeno jen, zbytečný...? Stál a stál, jak zaklet v černý sloup se nehýbal a v zakřiknuté ticho mlčky čněl jak z pohořelých domů černý trám, jak nad rovinou hrozné jícny děl, jak dělník, jenž byl náhle práce zbaven, jak závod kýs, jenž dodýchal a zbankrotěl... Stál a stál a rukou náhle mávl jen a jakby vším byl k smrti znaven, jako zmírající zvíře naposledy ke své díře, vlek se pomalu a těžce ven... Zardoušená štkavou křečí v bolesti své zachycená země na podlaze žena klečí, ne těžce leží, nehnutě a němě jako kdesi v husté seči zrezavělým okem zaškrcená laň. Čas prstem strká do kolečka. Moucha jako černá tečka kolem světla bzučí, krouží, dolétá a sedá naň. Bolest po výkřiku touží, natahuje chtivou dlaň... 14 II.
Jako o vánocích z dětských tváří veliká a rozjařená, jasná očka, tak s vysokého nebe hvězdy září. Po stříbrné přízi úsměvného měsíce od městečka v dálku běží silnice, běží v pohádkách jak bílá ovce, běží k lesům černým – chrt to bílý člověka, odvěkého, neklidného lovce krajů neznámých a daleka. Po silnici mezi lukami a poli člověk-bratr pomalu se vleče, němě, okovanou, těžkou holí o kamení, o štěrk zvoní. Omámená hlava na prsa se kloní, jakby byla schýlená vší tíhou země, přimáčknuta dalekými nebesy. Občas zastaví se, rukou cuká, zachvívá, cosi do vousů si bručí, v dál se zadívá, popojde a zase stojí, hlavou zakývá – – Půjde, půjde dále a tam někde za lesy to ochromené, zohavené tělo svoje, jak zbraň tupou po skončení boje, na strom starý jak plod hrozný pověsí...? Člověk život tužší má než kočka. V románech a ve dramatě lehce pro maličkost, ze vzdoru jen, každou chvílí topí se a otravuje, správně střílí. Ale v skutečnosti při největším bolu pod nesmírnou tíhu vlhkých hrud, do propasti černé, kamsi dolů, 15 v prázdno věčné se mu nechce, nechce... Ale vpravdě vždy jen přece počká, počká... Snad se zase jednou na něj usměje nový zdar a nový život, nová naděje...! O veliký a požehnaný žití pud...! Postříbřenou, perleťovou mísku bledé luny Kdosi Velký vzhůru zdvih, lil z ní proudy světla bílého jak sníh do travin a korun stmělých, tichých lích. Jako zlatá zrnka v naplaveném písku s břehů nebe miliony hvězd se třpytí – na pasece černé bílé, jasné kvítí – jež se chvěje, jež se leskne, třepetá. Noc se toulá – Země mlčí, země ani nedýchá. Země teskně nyje princezna jak zakletá... Člověk-bratr vidí to a nevidí, však cítí, cítí žalnou duší svou tu čistou, ryzíryzí, sladkobolnou, nyvou krásu zářných hvězd, spících niv a pozemního života – – A jak pod polibkem matky nářek děcka, tak ponenáhlu hrozná bouře utichá, tak ponenáhlu ztrácí se a mizí nenávist a zloba, zarputilost všecka a za nimi jde těžká lítost, tesknota. Člověk stanul, hlavou kýv’ a šepotá: Jak jsem zbytečně jí ubližoval, podezíral křivě, ponižoval... Vždyť mně věrná byla, věrná jest. – – – Vždyť nevzkazoval by si po poslech přítel nějaký a přítelkyně, kdyby někdo jiný v lože mé si leh...? kdyby hřál se v jejím teplém klíně...? 16 Nešeptali by si o té její vině za mými hned zády, na doslech...? Hvězdy svítí, měsíc bílou hlavou kývá. Rosa stkví se na stromech a na mlází. Pohádkovým krajem noc se toulá snivá, noc se tiše prochází... Oddychl si člověk – Jak se ulehčilo, jako když svůj dětský hřích a vinu ukryl kdysi na matčiném klínu. Jak mu náhle teplo, sladce – milo, jak když po půlročním výsměchu starších učňů, tovaryše mistr pochválil mu prvé dílo, sám se těšil, sám se pyšnil z jeho úspěchu. Jak je krásně kolem: Září hvězdy s výše. Plný měsíc nad krajinou pluje tiše. Noc se toulá – Země sotva dýše – – Ptáček z hnízda zapípá a zatiká... Jak mu sladce – milo – Zároveň však jaká lítost – trpce hořká, ostrá, veliká – nad sebou i milou ženou uraženou, poníženou přepadá a láme jeho bytost, až se zastaví a zavzlyká: Půjde, půjde hned a poprosí ji pěkně, ruce sepne, na zem klekne, na zem klekne, políbí, kde klečela – – Snad vzhlédne na něj, usměje se, usmíří. Snad odpustí mu, odpustí mu docela – – A člověk k městu nazpět zamíří – – 17 Jde a jde a rychle spěchá, tluče holí – Ale náhle opět němě stojí přimáčknutý novou pochybností svojí, jež hrozně pálí, hrozně bolí: Zbytečný jen – –! Piju, piju – –! Ale mohu za to...?! Proč, proč jen bylo mně tak všechno vzato, soudruzi a práce, povolání...?! Proč, proč teď neovládnu stroj svou dlaní, proč kladivo teď neuzdvihnu ani...?! Což jsem chtěl to...?! nebylo to za ně, za ni? Oh neštěstí, o sudbo moje bídná... Noc se k zemi sklání vlídná. Měsíc jako na loďce se kolíbá. Hvězdy lesknou se a blikotají nad tichými stříbrnými kraji. Stromů větve v modlitbách se kloní, s listu na list slzy lásky roní, všechno sní a nyvým štěstím umdlívá... Však člověkova nespí muka. Srdce bolavé a těžká ruka svírá se a sebou cuká, ret se obžalobou zachvívá: Zbytečný – –! Však řekla mně dnes pravdu ryzí? – – Nevymlouvala se tak jen, nelhala? – – Nevyhýbala se v rozpacích, hned jak jsem přišel, ve zmatku? – – Neviděl jsem hned ten odpor ve zracích – –? A jak dívala se na nohu, že belhala...?! Nešla stranou, neodmítala hned s počátku...? 18 A to děcko předčasné...! Je mé, či přec jen cizí...! Oh, oh bído...! A proto tedy, proto dnes mám být odkopnut jak všivé kotě, jak prašivý a vzteklý pes...?! Proto, proto někde o samotě, někde stranou, v zhnilém plotě, opuštěný, sám a sám jak hladný tulák zhynout mám...?! A ona bude žít si... Ruce vztáhne obě a bude vábit, bude lákat vesele ženichy a milce k sobě, do mé bídné, opuštěné postele...! Oh, oh ty...! A člověk stane němě jako zakopaný do skal země,země. Hvězdy rozházené po obloze v lýře, lvu a velkém voze třpytí se jak právě nové mince. Luna svého zakletého prince toužně hledá po horách a po dolině. Bojíc se však draka zlého tají dech a pomalu jde, pozorně jen po prstech... Ticho, ticho po krajině, jakby na hedvábném noci klíně vedle hříchu, k usmířené vině stesk si léhal, nyvé štěstí, bolný sen... Však ze rtů muže dral se ston... V tom skoro vedle něho, velmi z blízka chraptivě a vychozeně vříská známou píseň utýraný gramofon: „Vždyť jsme jen jednou na světě, mládí jak poupě odkvete, 19 stáří přichází kvapem vstříc, tak mladí se nesejdem víc“ – – Člověk sebou škubl. – Pár jen kroků, kde silnice se chystá k skoku do lesa jak bílé vyplašené srnky, v stínů jabloní a křivé trnky stará krčma stojí, stojí jako od věků. Z malých okének jen malé světlo bliká jako maloměstská elektrika. Z plné láhve po vývěsním štítě pivo teče ve měsíčním matném svitě, výpary se valí od dveří a voní, svůdně voní člověku... Mávne rukou, k staré krčmě zaměří. – – – V románech a ve dramatech lehce pro maličkost, každou chvíli člověk topí se a otravuje, střílí. Ale v pravdě při největším bolu do propasti černé, kamsi dolů, v prázdno věčné se mu nechce, nechce. Ale v pravdě stokráte se ještě napije vína, piva nebo svůdné naděje, než pod hráz sejde se sluneční koleje, než slabošsky se zabije. – – – 20 III.
Ve čtyřhranné nízké světnici, jež kuchyní je, jídelnou a ložnicí, malá, nízká lampa se stola chtivě rozhlíží se dokola. Čas tenkou hůlčičkou svou klape do pér ocelových v hodinách. Sedmiletý hošík zdravě chrápe s mladším druhem v slehlých peřinách. Na kolébce vedle postele kojenec si mlaská vesele. V tmavém koutě žena mlčky sedí, kamsi v neurčito hledí v těžkých, smutných myšlenkách. Dítě jako ptáček nesměle, lehce píplo v ulekaných snách. Žena sedí, sedí nepohnutě – Dítě pohnulo se, vzkřiklo hlasitě. Žena trhne sebou uleknutě, k němu skočí střelhbitě. *** V koutě staré krčmy obraz visí s nejasnými krále rysy, v tmavém koutě u dveří. Pod ním sedí muž a pije, pije. S černou myšlenkou se v duši bije, věřil by, oh věřil rád, však nevěří. V staré krčmě s druhé strany, kde teď gramofon spí štvaný, od dřevěných pultu mříží nejistým se krokem žena blíží, směje se a láhev plnou nadzvedá: 21 Co tak sedíš jako kocour na střeše? Na, napij se a pořádně si nahni mně i sobě na zdraví a k potěše. – Muž k ní vzhlédne, hrubě bručí: táhni, táhni pryč, a rychle odsedá. – Hehe, ty jsi nějak nakvašený. Zase marně škemrals u své ženy – –? Nu s tím brachu smiř se už – –! – – Co, co – –? muž se týčí, muž se zvedá – – Žena lhostejně si vedle sedá, posadí se rovněž muž. Ruka však, jež sklinku ke rtům nese, jako přetržená transmisse se třese, jak hlas starců za poslední hodiny. – – Ty víš, ty víš – něco – –? tiše ptá se s chtivostí i strachem v hlase jako psanec na osud své rodiny. – – Něco –? Já jen – –! Vždyť již v celém kraji vrabci na střechách to štěbetají – – Hehe, nechce prý mít děcek řad – – – To řekla –? – Řekla – – – Ano, ano, mně již taky – – O vědět, vědět jistě to! O zahnat těžké mraky! Ale, řekni upřímně mi, nemá jiné snad – –? Ona – –?! Hehe – – – Nemá, nemá –? Jistě – jistě –? Nebyl někdo jiný na mém místě, když jsem, bídný Lazar, ležel v špitálu – –? 22 – Blázne – –! Ale, počkej – – Možná – Kdo ví – –? a žena v kalu vzpomínek svých loví jakous shnilou rybu pomalu. Muž se na rty její věsí jak pes hladný. Mráz po zádech mu běží chladný, zub se bolně do rtů zatíná: – Tak co, co víš, žadoní a prosí tuláci jak v zimě bosí, div že ruce nespíná. – Eh, jdi. Nic to není, jenom nápad – – – Ne, ne, ty víš, víš – O nenechej mne tápat, jistotu chci míti jen – –! – Ano, a pak v domněnce své klamné budeš zuřit, vztekat se i na mne. – – Ne, ne! Vždy ti budu povděčen. – Nu, když tak chceš – Jednou večer šla jsem s pola. Pán byl u ní, stáli vedle stola. Smáli se a ruku natáhl. Snad dával podporu – – – Tak, – tak – Podporu – – Oh, ďáble – –! Proto vždycky říkala, jak hodný je a lidský, proto – –! Zabiju, oh zabiju tu potvoru...! – – – V polotemném nízkém bytě z rozbalených plének malé dítě očka na stín udiveně poulí, směje se a šťastně brouká, jako rybka hází sebou hbitě 23 až se uhodí a zakvílí. Ustaraná matka s modrou boulí na čele se k němu rychle nachýlí, na zraněnou nožku lehce fouká, něžně hladí ji a celuje. Ale dítě naříká a běduje. – Tiše, tiše – Nezbuď druhých dětí, a máť je bere do objetí, vine na prsa a líbá víčka, na loktech svých něžně hýčká, smutná, tesknou píseň notuje: Vyrostla vrba u potoka. Vyrostla děva modrooká. Dřevaři přišli, vrbu sťali. Děvušce vínek páni vzali. Plakala vrba do vln hravých: Líto mi lístků zlatěplavých. Líto mi větví, líto kmene. Líto mi děvy podvedené. Neplač ty vrbo u vod siných. Bude tu plno stromů jiných. Osyk a olší s vrbou novou. Byla jen dcerou dělníkovou. Do hlubin sklouzla jako kámen. Odpusť jí, věčný Bože, amen. Dozpívala, dotesknila matka. Ticho, – ticho – Dcerka sladká na klíně jí dříme tiše, 24 ze sna usmívá se, klidně dýše – Ticho, ticho – jako když se měsíc vznáší u paseky bílé nad salaší, prsty stříbrnými vije modrou přízi kolem těla borovic a buků, břízí – – Ticho, ticho, jak když v noci po pavlači starých zámků Bílá paní kráčí, by je uchránila od neštěstí; jakobys šel po kostele, v jehož stmělém, přidušeném stínu svoje stesky, těžké žaly, němou vinu matky před rodičkou boží pláčí... Ticho, ticho... Jenom od postele oddech spících dětí zašelestí. Ticho, ticho... Dítě spí již v suché plíně... Lampa rozhlíží se udiveně. Rafij – černý bicyklista na rovině – spěchá od hodiny ku hodině... – – – V krčmě lampa začouzená mdlé a matné světlo kolem lije, stíny skrývají se po koutech. U stola muž pije, rychle pije, zachmuřen se v sklenku dívá, tají výkřik vzteku, tají vzdech. Vedle podnapilá žena s hlavou pohozenou na zad trochu, podepřená do lenochu životní svou píseň zpívá, žalný hněv i výsměch na retech: Za mladých let, ať přišel kdokoli z dálky či okolí, 26 mohl mne lehce za úsměv mět. Stárnoucí do statku týdenní za zlatku najal mne selský houžvička, hřbet. Věrná jak pes v světnici, komoře, dřela jsem na dvoře, na poli, žala louku i mez. Na večer potichu lákal mne ke hříchu, k bílým mým nohoum, blábole, kles. „Mám tě tak rád. Vezmu si za ženu, zajistím výměnu – –!“ Všeho půl slíbil na tisíckrát – – Nech to jen pro děti, nechci jich prokletí, při smrti na mne vzpomeneš snad. Blahem se třás. Na poli dělnicí, ženou pak v světnici byla jsem věrně po dlouhý čas. Celá mzda bezmála u něho zůstala, na pět set bílých korunek as. V smrti však den bratr ho poučil, svým by vše poručil, pod nohy stovku hodil mi jen. Lidé se chechtali. Syni mi spílali, po pohřbu ten den vyhnali ven. 27 Ano, tak, tak je to, křičí žena vzpomínkou svou rozvzteklená a divě na stůl pěstí bije. „Ano tak – teď víš to – Teď jsem zase potvora jen, kanalie a piju, piju bez ustání, až vše praskne, stovka celá. Vždyť mne pálí na té dlani jak kus vápna v chorém zraku, jak hák vytažený ze sporáku. – – Eh, naplit na všecko – A napijme se – –! Hospodo, hej, ještě sklenku novou, však jsem dědičkou a šťastnou vdovou – –! A ty pij a zpívej! Neseď tady, jak bys umíral již hlady, žebračka jak bídná u silnice – – Však je ženských na tisíce – – A muž i žena sklenku nese, ťukají si, připíjejí, výskají a divě smějí – Výpary se válí lebí, nozdry chvějí se a rudnou víčka, rudne zdivočelá, pustá líce. Oči svítí v obličeji zlodějská jak lucernička – – Krčmářka se z kouta šklebí jak z tráv liška na zajíce. 28 IV.
Ve vzduchu zkaženém malé světničky pokojně dřímá kojenec maličký vedle své znavené, bledé matičky. Z matčiných prsou dere se sten. Snad ji tak tíží a moří hrozný sen, že drahoušek, miláček její nemocen, že v rubášek dlouhý oblečen právě byl lhostejně před ní položen do čtyř uzounkých, hřebíky zbitých stěn... Vzdychala matička těžce, zhluboka, jak husička bílá, divoká, již myslivec trefil do boka. Vzdychala, žalobně, němě plakala. Pak pojednou prudce zalkala, a vzbuzená hlasem svým, ostrou bolestí, rázem se vztýčila na své pelesti. Lampa, jež na stole přes noc hořela, znenáhla umdlela, vyschla docela, plamenem naposled ještě zatřásla jako pták raněný křídlem, uhasla. Kulaté hodiny bílé na stěně spěchaly, spěchaly kamsi zděšeně, jakoby v ručičky černé chytaly divoce letící, věčný čas. Hodiny rychle své vzdechy tikaly, jakoby času úzkostně říkaly: zastav se, zastav, počkej nás... Bledá tvář prvního mdlého úsvitu tiskla se k tabulím okna do bytu, dívala plaše a cize, nesměle, jak žena s velikou boulí na čele 29 v návalu bledého strachu, úzkosti bezradně naříká u své postele: Bože, již ráno a nepřišel doposud – – Pije snad v hospodě někde ze zlosti, neb kleje a spílaje divě na osud bloudí kdes v lese, mlčících houštinách – –? Kdyby tak na sebe ruku vztáh...! Bože můj, Bože, nedopusť, zpomozi...! Co by si počali broučci mí ubozí...? S posměchem lidé by vždy je vítali, oběšenců jim hlasitě spílali...! O, proč jsem se s výkřikem k němu nevrhla, neřekla: Navrať se, navrať... Odpusť, měj mne rád. Budem zas společně žíti, šťastní snad. O, proč jsem ho od dveří nazpět nestrhla...! Proč jsem ho jenom odejít nechala...! A zlekaná žena, šlehaná bičem výčitky, rdoušená úzkostí hroznou, strnulá, nehybná strachem, bezmocně stanula uprostřed malé světnice jak zločinec mladý u šibenice – – Potom se rychle balila do šátku, pohlédla s úzkostnou bolestí na dítky, spravila nakvap peřinku robátku a před domek skokem spěchala. Na dálném východě právě svítalo – – Na západ měsíc – ten věčný ponocný bloudící země, hlídáním na smrt nemocný, ten hýřil, jenž z objeti v objetí po celou noc se v rozkoši potácel – – teď pomalu, mdle se, znaveně navracel v palác svůj bílý z hlazené perleti. 30 Za kopci, lesem světlo se kmitalo. Tisíce, tisíce veselých vrabců vítalo s křikem je. Tisíce sladkých skřivánků nad polem, úhorem, cestou v úvoze s jásavým zpěvem vzlétalo k obloze, po které pluly, jak po vodách labutě, hejna bělostných, kyprých červánků, složivše k tělu zlatem vroubené perutě. Život se pohnul sousedním ve statku. Kohout, trubač dne, zatroubil jásavě na dvoře širokém k jeho oslavě, vzpřímiv se jako před králem důstojník. Zaskříply dvéře. Kdos hřídel roztáčel a řetězem chrastě do vody okov namáčel. Ve chlévě zavřeném kráva bučela tesklivě po svém prodaném telátku. Prasátka hladově, ryčně kňučela, do dverců bila, volajíc čeládku. Potom vše ztichlo, na jeden okamžik, jakoby v prsou věcí a tvorů všech údivem velkým se tajil dech, jakby vše na příchod krále čekalo, u stupňů jeho uctivě klekalo. Však v tichu teď jakby se ozval dětský vzlyk – – Poskokem zlekaná žena pospíchá – – Nic – – Všichni spí. Robátko klidně oddýchá, směje se, mává si malou ručičkou, jak by si hrálo se svojí matičkou, jakoby do malé, něžné pěstičky chytalo měsíček bílý, hvězdičky... V radostném pohnutí, sladkém usmání matka se k němu šetrně naklání, 31 jak měsíček za bílých letních večerů k obrazu svému v stříbrném jezeru, jak divošská kráska k tichému zálivu, který ji hlazenou snivou hladinou poprvé říká v nadšeném údivu, jak krásnou je, rozkošnou, sladkou, nevinnou..nevinnou... A matka se k děcku víc a víc nahýbá a všechno v ní křičí: Ať je zulíbá, ať v náruč je vezme, na loktech kolíbá, ať k plochému ňadru hrdě je přitiskne, ať velikou, sladkou radostí zavýskne, jak pramen, když ze skal do světla vytryskne, jak stvořená hvězda, když se rozletí s rozepiatými rameny, hoříc a svítíc jasnými plameny do dálek snivých, za zemí, za světy... Však rozum, jenž u bran stál duše na stráži, ji varovným hlasem v pohybu zaráží, zachytí, zadrží zavčas za páži – – A tak jen lehce a měkce, nesměle, jako když teplo skrz prsty uniká, vlásků a líček se děcka dotýká, jako král zbožný tajemných ostatků, jež vyprosil sobě na věčnou památku od otce křesťanů, svého přítele, jak světice velká u vytržení Kristova sladkého, mlžného zjevení, po Němž, jak v mlhách se tiše vzdaluje, ruce své průhledně bledé vztahuje... A jak tak v nadšení na dítě pohlíží, jak hladí je lehounce rukou vztaženou, cítí se šťastnou tak, volnou, blaženou, tak klidnou, tak radostnou, nic jíji netíží, 32 netrápí, dnešek ni zítřek nebolí – – A tak je jí lehko jak ptáčátku na poli, když z blankytu modrého písní hlaholí, jak včelce, když pije a pije potichu z převráceného zlatého kalichu rozkošně vonící, sladké květiny... Tak ztrácí se celá, radostně pohříží v obdiv svůj sladký, poklad dětinný, že neslyší jakéhos šumu u dveří, až pojednou těžká pěst na ně udeří, až zacvakne klika, zasténá závora a na prahu její muž stojí rozkročen a zakřičí divoce, vztekle: „Marš, marš ven, ty pánova kurvo, než tě zabiju! Marš, marš ven...! Již se tě prosit nebudu. Již na tebe celou, na to tvé tělo napliju a s touto zde budu žít šťastně, vesele u stolu jednoho, jedné postele – –“ A ženštinu táhne, jež, zdá se, vrávorá, jež vzpírá se, váhá, snad jen na oko, snad z jakéhos ostychu přece, ze studu. Strnula zákonná žena jako sloup – – Strnula, jakoby zřela kéhos netvora. Strnula hrůzou jak starý lakomec, když před něj, právě jak v zavřené světnici otevřel železem bitou truhlici, lupič si s brovninkem náhle stoup... Strnulá, na ně zří jako bez citu, jak uštvaná šelma z černého úkrytu, kam zalezla se smrtelnými ranami, jak zbloudilé děcko na jakous příšeru, 33 již uzřelo v neznámém lese k večeru, jak poutník, když najednou uzří sekeru zdvihnutou na něj k hroznému úderu... Tak stojí a dívá se, pranic necítí, pranic nechápe... Potom však vědomí všeho jí v očích jako blesk zasvítí, že rukama nad hlavou zalomí, že zaúpí, vykřikne cosi, divoko jak zraněná tygřice skočí k roběti, strhne je s lůžka do svého objetí a jediným skokem z domu se vyřítí... 34 V.
Za sady, za poli šírými stráň. Na stráni černý, hluboký les, v lese pak habry a buky, jedle a bor, pochmurní strážci v dálku se táhnoucích hor. Hnízdečko šedé v koruně buku, pod štítem listů, za branou suků. Ve hnízdě smutně naříká ptáče drobné a holé jak kojence dlaň, drobné a holé jak špendlíku hlavička, naříká žalně, tesklivě pláče: Samo jsem, samo, od rána dnes – – Kde je má dobrá, laskavá matička...? S jitra, než do slunce růže rozkvetla, za soustem pro mne do dálky odlétla. – – Hledá je doposud v dálkách? Zbloudila kdes...? Matko má sladká – – Matičko – – Mámo...! Vrať se již k svému roběti, vrať...! V hlubokém lese samo je, samo, bojí se noci, velký má hlad... Matko má, mámo...! Vrať se již, vrať...! Či jsi mne chtěla opustit snad – –? Matko – – Co bude s dítětem tvým – –? Zobáček měkký, tělíčko holé, jak servané stromy, jak stlučené pole, křídélka jako ve větru dým – –! Kdo mne zahřeje jenom – –? Promoklý list...? Kdo se mne ujme...?! Kdo mi dá jist...?! Čím se zaštítím v noci před škůdcem zlým...? Matičko, mámo – –! Hrozný mám strach. Na tílko rosa mrazivá padá – – 35 Nepřítel jakýs blíže a blíž kolem mne krouží v mlčících tmách – – Matičko, mámo – –! Navrať se již – –! Či nemáš už pranic ptáče své ráda...? Nebo tě kdesi zardousil vrah...? Matičko... Mámo... Hrozný mám strach... Za poli šírými vysoká stráň, na stráni habry a buky, jedle a bor. V hnízdečku šedém, v koruně buku pod štítem listu, za branou suku holátko drobné tesklivý zor upírá, upírá žalně v ztracenou dál, po matce pláče svůj nyvý, nesnesný žal... Zdali ji ještě uhlídá dnes...? Zda uslyší její radostný hlas...? Z hluboka, táhle zašuměl les. Přihnal se vítr, sténaly kmeny jak k zemi se řítící sloupy a stěny, zaskříplo zoufale dřevo, zapraskla snět... Jak je ti, bědné ptáčátko teď...? Jak bude ti zítra, po zítří as...? V nesmírném stesku, zoufalém bolu s okraje hnízda sřítíš se dolů...? Či shledáš se se svojí matičkou zas...? 36 VI.
Za dumavými, vážnými vrcholy, za lesy černými širé údolí zdobeno bílými stuhami cest. V údolí šírém za luhy, za poli ve stínu třešní, mezi topoly nejmladší z mladých, poskokem rostoucích měst. Ve městě stará, skřivená ulice. V ulici domek do kouta strčený, jak sirotek bědný, jak odřená skříně se šaty služky na chodbu síně; nesmělý domek, přičaplý k zemi, skrčený jak zbytečných starců skřivený hřbet, malý jak posada pro městské slepice, jak vězení pro vzpurných duchů daleký let. V chatrči-domku, uprostřed světnice hoši dva jaksi již příliš vážní a bledí na zemi kolem ošatky s brambory sedí. Starší, sedmi let, pilně je loupe, mladší pak, pěti let, ve vodě koupe, žádný, snad prací tak zaujat, nemluví z nich. Pojednou mladší nazlátlou hlavičku zdvih. Jiskerky štěstí a blaha zablysknou z očí. Vykřikne: Mamí jde, mamí a radostně skočí, s jásotem, střemhlav žene se v síň. Hošíčku zlatý, není to domněnka pouhá? Neklame sluch tě, bolestná touha, dusot jen větru okolo domku, hvizdot a sten? Starší též, překvapen ruce upustil v klín. Naslouchá pozorně, oknem dívá se ven – E, jdi ty bláhový – To se zdálo ti as – 37 „Ne, ne, ne – – Byl to maminčin hlas. Byl, byl – – Slyšel jsem dobře – – Pojď, otevři radš,“ a mladší se ručkama na kliku věsí, jež povolit nechce, jež drží se kdesi, křičí a volá a dává se v pláč. Tu starší též za kliku trh, až bolely ruce, až zčervenal celý jak vařený rak, až ustal a upřel na bratra zrak, zlekaně vydechl: Zamkl tatínek nás... Tu zakvílel mladší, zaplakal prudce, do dveří krutých opřel se ze všech svých sil, a plakal a plakal, až celý se třás, až se mu lámal a v krčku zarážel hlas, až potůček slzí se po tváři lil. V nesmírném stesku, nyjící touze „Maminko, mami“ lkal táhle a dlouze, po hlavě rusé pěstičkou malou se bil. Poražen, dojat pláčem a bolem bratříčka malého, v těžkých rozpacích, bezradně dívá se kolem starší, již vážný, rozumný hoch. Vzlyk, jenž se dral z hrdla, slzy, jež v zracích začaly pálit, statečně, hrdinně zmoh, jak dospělý, žitím zkušený muž, a rychle hrst kuliček vytáh, knoflíčků: „Na, na, a neplač již Jeníčku! Na, na – Hleď, to dám ti – Všechno si vem“.vem.“ Na velkém bohatství mladší utkvívá. Jeho tvář v slzách ještě se usmívá jak na cestě černá kalůžka blátivá, když se v ní slunce radostně zadívá, jak po slavné bouři úsměvná zem. 38 „Všechno mi dáš...?“ „Vše, vše.“ „I nůž?“ „l nůž.“ „Jé, ty jsi hodný – Jak tě mám rád –!“ „Já tebe také. A pojď, půjdem si hrát –“ A hráli si – V světničce malé na zemi z hlíny kuličky pestré obratnou dlaní do mělkých důlků pozorně vhání. Z světničky v síni, střídavě koni, s pokřikem „hatou, hy“, bujně se honí, až ve starých, nízkých, skřivených zdích hlasy jich, jásot radostně zvoní, až cinká jak smavé dukátky smích. Zatím však do oken soumrak pomalu vniká, jak černý a mlčící kocour černokněžníka, roztáhne šerá svá křídla před puklým sklem. Zpod staré postele lezou pochmurné stíny, kladou se na zdi, na černou zem. Hustého šera tajnými čáry mění se v stvůry věcí všech tvary: Půl lávky je lávkou, však drakem druhá již půl, lenošky – zvířata s rohy, balvanem stůl. Zpod kamen, kde se tma vleče a zívá deset se černých lupičů dívá. Ciferník bledý je podoben lebi, jež holá a bílá z temnot se šklebí. Pod oknem v koutě hošíci znaveni hrou úzkostně sedí, kolem se dívají plaše a strachem i steskem i samotou mrou... a Jeníček náhle zavzlykne prudce: „Kde je tak dlouho maminka naše... Já chci jít za ní...! Já chci jít ven – –!ven – –!“ 39 „Jeníčku, Jeníčku neplač. Mami se vrátí.“ „Ne, ne, ne! Ty tak říkáš mi jen – –!“ „Jeníčku, Jeníčku, počkej, vrátí se hned.“ „Ne, ne, ne. Mami se navždy nám ztratí...! Tatínek ráno křičel tak na ni... Oh maminko naše – – Maminko – – Mami – –!“ „Jeníčku, Jeníčku – –“ „Ne, ne... Ty lžeš, ty lžeš – – Ty mi to jenom tak namluvit chceš – – – Já chci jít za svou maminkou! Já chci jít ven!“ a Jeníček objetí bratra se brání, a do jeho prsou vráží svou slaboučkou dlaní – – Jeníček v nesnesném stesku, jímž nyje, na bratra malou pěstičku zved a divě ho po tvářítváři, po hlavě bije... Tu se již zlomily staršího síly: Viděl zas před sebou večerní chvíli, kdy se do slehlých peřin bojácně choulil, kdy se bál vydechnout, oči jen poulil. Vzpomněl si na výkřik maminky ranní, na checht a nadávku otcovu za ni, na svůj vzkřik, otcovu zdviženou ruku s divokou hrozbou: „Mlčíš, mlčíš, ty kluku!“ na hrozný smutek, prázdnotu ve dne, kdy jen úkosem stranou na otce vzhlédne, kdy lekal se zoufale, že již neuzří matky, že nikdy, a nikdy a nikdy se nevrátí zpátky – – a všechna ta veliká bolest, po celý den tlumená před bratrem; nesmírný žal, tesknota hrozná, úžas a lek vypukla nyní v zoufalý sten – ne v divoký, nesnesný křik, zoufalý nářek, úpění, vzkřek, jakoby ostrý hrot břitkého nože náhle mu pod žebry do srdce vnik, 40 že svezl se na zem, do ní prsty své ryl, a nohama kopal, vlasy si rval a nesnesně úpěl a naříkal, lkal: Maminko, maminko naše...! Bože můj... Bože...! Tu Jeníček udiven výbuchem náhlým divoké bolesti této, úpěním táhlým, zapomněv tesknoty vlastní, k bratru si lehá a soucitně, něžně ručičkou měkkou po vlasech hladí ho, krku, po hlavě, volaje „Toníčku, Toníčku, neplač“, vzlykavě, zatím co jeho slzičky potůčkem tekou, co s Toníčkovými na zemi splývají, jako dva hlasy, jež žalostnou píseň zpívají, jež za ruce vezmou se, do výšek pnou, sklesnou pak náhle a zlomeně mrou... Oh, neplačte, neplačte drobounké děti, mláďata holá na uschlé, zlomené sněti! Neplačte, nelkejte tolik ptáčata malá, že se vám matka nevěrnou stala, nezoufejte a nenaříkejte víc. Což nezříte ji, jak sem a tam těká, jak stále se čehosi hrozného leká, jak za lesy dívá se, čeká a čeká, jak myslí jen na vás, po vás jen touží...? Což nezříte jí, – jak úzkostí ubledlou líc – šlehaná důtkami strachu, divoce spěchá po stráni zarostlé, příkré jak střecha, jak za stromy mihá se, žene a letí, jak užaslí hasiči za trubek žalného lkání kolem krvavých polí, zarudlých strání...? 41 Což nezříte jí, jak okolo krouží jako pták kolem hustého buku, na kterém jeden z křičících kluků po jeho mláďatech již, již vztahuje ruku...? Což neslyšíš Toníčku, kterak za kliku trhá, zoufale, zuřivě trhá, k oknu se vrhá, bledou tvář k prasklé tabuli tiskne...? Teď slyší váš pláč a v úzkosti na okno třískne, až jste vyskočili oba, vykřikli zděšeně, až jste se do kouta druhého tiskli, ke stěně, ve vypoulených očích hrůzu a strach, že zloděj se dobývá na vás, zákeřný vrah... A nový zas úder na prasklý, nahnilý rám, až zařinčí okno, až střepiny lítají. A dušičkou vaší užaslou, zděšenou prudce se, divě, vířivým kruhem kmitají – jak při pádu se stromu, nárazu do hlavy – všechny ty divoké, hrozné představy z pohádek vašich o krutém černokněžníku, o obru zlém, jenž děti jed, o loupežníku, jenž bloudí a číhá, jenž vraždí po lese. A dušička vaše v takovém sténá úděse, že okamžik ještě a ona již nesnese nesmírné tíhy, bolestně, zoufale zakvílí, zatřepe křídélky, hlavičku stranou nachýlí a odlétne na vždycky, nebo sešílí... Okamžik ještě – – Ale což neslyšíš vskutku, Toníčku, ve svém úžasu, zděšeném smutku, že to ten známý tak, sladký, lahodný hlas, jenž volal tak často tebe a Jeníčka, oba dva vás – –? Konečně – – Konečně – –! Jasný blesk vědomí šlehne tmou, strachu mrak rozpůlí, přelomí 42 a vy se vrháte k oknu střemhlavě, křičíce: Maminko, maminko, jásavě – – – Tak vítězně jásavý pokřik bezděčně vyrazí z vyprahlých hrdélek ptáci, když se z nesmírných dálek po zimě vrací a skleslí již, k smrti znavení, konečně uzří krov známý, známý háj, šumící bor – Tak zapláče štěstím, rozežene se prudce trosečník bledý, když jeho tesklivý zor v dálavách uzří pás země, modravých hor. Tak vyhnanec smutný sladce se usměje, tak celý se blahem od hlavy k patě zachvěje, tak k velkému objetí rozpřáhne ruce, když vstoupí zas v drahou, sladkou svou zem. „Toníčku, Toníčku, otevři,“ šeptá hlas matky. „Otevři rychle, podej mi Jeníčka sem – – Tak, tak – – O ty můj poklade sladký, – ty má kočičko lichotná, kuřátko malé – – Co dělal jsi bez své matičky stále...? Čekals ji, hledal dychtivě všady a plakal a plakal? Dosud máš mokré tvářičky! Myslil jsi, že již neuzříš svojí matičky, že ti utekla na vždy, že nechá tě tady...? O ty bláhový –! O ty můj drobečku maličký – –“ A matka Jeníčku slzičky stírá a vine ho k sobě a v náručí svírá, a Jeníček ručky jí slabé, útlounké vije chtivě a hladově okolo šíje, k ní tiskne a tulí se, tlačí a směje se v radostném pláči a žvatlá: Přišla jsi, maminko, přišla jsi, mami..mami... 43 A Toníček dívá se, dívá, z okna se nahne a mamičku za sukni chytne a táhne volaje: Maminko, maminko, mami..., jakoby vyčítal: Nejste tu sami, jakoby říci chtěl: Také mne obejmi hned... Tak když myslivec jedno ze štěňat pohladí, druhé hned lásky a polichocení lačné slabým ohonkem radostně vrtěti začne, štěká a skáče, za nohu chytá, dovádí, až k němu též obrátí úsměvný hled... 44 VII.
Po stranách táhlého údolí kopce, černé a příkré jak vysoká střecha, jak bok starých, šindelem pobitých věží. Na kopcích tmavý, zhluboka šumící les. Po stranách táhlého údolí kopce. Za kopci malé pohorské obce, úzkostně zachycené za ruce strání, skrčené v klínu jich jak ptáčátko v dlani. Za kopci malá, pohorská ves. Po stráni žena s uzlíkem na zádech spěchá. Vedle ní malí dva hoši poskokem běží. Menší se úzkostně drží za sukně lem, starší jde volno, po větvích v myšlenkách sáhá a náhle se ptá: Kam, maminko, jdem? – K babičce, strýčku. – Proč? – Protože strýček je sám. – Sám –? – Nu ovšem, s dětmi jen. Přece to víš, že tetičku pochoval před rokem již. – Ano – – A tatínek za námi přijde –? – Ne. Snad – – Umlkl hošík jak rozezpívaný pták, když náhle mu kámen do hnízda vletí, jak učitelovou hrozbou zakřiklé děti – – Umlkl, mlčí, ač ptal by se rád. Však bojí se dotknouti čehosčehos, váhá a váhá, do země upírá smutný, tesklivý zrak. 45 Mladší však zuřivě matku za sukni tahá: – Maminko, mami. Jak je to, když pochovají –? – No, umře. A potom ho do rakve dají, v hrobeček spustí, zahrabou v zem – – – – Zahrabou –? – Ano. – A to tam zůstane –? – Ovšem. – A nekřičí? – Ba ne. Vždyť mrtvý je – Do ticha jeho věčného nevnikne hlasu. Neslyší, nevidí, necítí pranic, nedýchá a nikdy již, nikdy již více nevstane. Mlčí les černý, jak vrahovo svědomí; mlčí jak Bůh, náš soudce nejvyšší, když vysílá do domů ztichlých neštěstí, když nad hlavou dobrých, nad hlavou hříšníka k hroznému úderu zdvihne drtící pěst. Pod nohou chodců lonský list šelestí. Pod nohou zlekané zvěře větev se přelomí, zapráskne, zachvěje se houština, klest. Po stráni příkré, mlčící tmou žena a děti dvě mlčky zamlkle jdou. Však pojednou mladší se úzkostně tulí do sukní matčiných, brání jí v chůzi a v bolestném úžasu z tajemné hrůzy rozevře očka, žalobně zavzlyká: Maminko, mně té tetičky naší líto tak jest... Ach ty můj sladký – Mně také – Však nejvyšší vůli musí se každý podrobit z nás. 46 Promykem stromů hvězdy se nesměle blyskly, jakby se k tabulím černé oblohy tiskly fosforující oči andělů zlých. V daleku kdesi vítr se zdvih, do korun naleh’, do listí dých’. Zachvěl se les a zalkaly kmeny jak nad hrobem štěstí zrazené ženy, měsíc se počal po špičkách krást... Co chce zde měsíc? Země poklady krást –? Nahlížet, vyzvědač Boha lichotný, zchytra v mlčící tajemství roztouženého nitra, bolestí lidskou se pást...? Po stráni černé pološerem a tmou žena a děti dvě tiše, znaveně jdou, jakoby neznámým krajem, sychravou mhou, jakoby každý z nich trpěl bolestí svou. – – Zaúpěl zoufale ťuhýk, zahoukla sova. Přes stezku přeběhla plaše zlekaná laň. Ze rtů se ženiných utrhla slova, s řípy jak uvadlý lupen, jak na podzim list s namoklých, přes plot visících snětí: – Kdo vás dnes budil a oblékal, děti? – My sami – A Jeníček plakal – A já mu řek’, zticha aby byl, sic že se zlobiti bude tatínek naň, a dal jsem mu rychle na ústa dlaň. Ale on počal ještě víc křičet. Tu vstala víš, ta tetička, co u nás spala, oblékla ho a dala nám jíst. Ano – – Žena jaksi těžce, znaveně dýchá. Snad ji tak bídný ten uzlík na zádech tíží – Snad ji tak ruka Jeníčka bolestně tlačí, že hlavu svou sklání, že slza ji smáčí 48 ubledlou, křečí staženou líc, že při nové otázce chvěje se ret: – Co potom jste dělali? – Nic. – A tatínek –? Ležel a potom vstal a hned počal křičeti na tu tetičku cizí, ať odejde z domu, ať mu z chalupy zmizí. A ona se smála. Pak bouchla dveřmi a odešla pryč – – Nebem se meteor kmitl jak stříbrný bič. Měsíc se šťastně, vesele směje, jak světlo své sladké do korun leje, jak tiše a radostně, laskavě vzhlíží skrz větví a větviček mříží, na kmeny bílé, na měkký zelený mech. Z stísněných prsou dere se nesmělý, bojácný dotaz, jak bezděčný vzdech: – Kde ležela ta – ta – – Ta tetička? Na tvé posteli. Tak, ano, tak – – Mlčí les hluboký zas. Mlčí jak zašlých dob ztracený čas, jak z pohádek tmavý zakletý hrad, jak zčernalých, zkamenělých rytířů řad – Mlčí jak ospalé vojsko v tajemné hoře – Mlčí jak ubitých národů zoufalé hoře, jak prokletá města, jež vylidnil hlad... Ticho... Měsíc se vznáší jak stříbrný míč – Měsíc se po měkkých tlapkách neslyšně plíží, bílý jako kocour, jenž milostně vzhlíží do dvora s černých vysokých střech... 49 Ticho... Jen žena „Bože můj, Bože můj“ šeptá. Ticho... Jen žena otázku tlumí na bledých rtech – A přece se, přece se mimoděk zeptá, jakoby přiměna kýmsi, jakoby v snech: – Kde tatínek ležel...? Také tam, dí Toníček krátce a bolestně, jaksi překvapen pohlédne k matce a skloní hned hlavu – Snad v nevinné duši otcův hřích pojednou nejasně tuší, snad škaredou vinu si ujasnil poprvé teď – – Směje se měsíc radostně veselý – – Čistými perlami chlubí se skloněná snět – – Směje se měsíc jak staříček napilý. Hvězdy se kmitají křídla jak motýlí. Hvězdy se lesknou jak vánoční oltáře, jak oči žen zdravých a silných na jaře... Však žena se divně potácí jako opilá, jakby se těžkýma nohama v bahně topila, jakby ji surově udeřil kdosi do týla. A pojednou stane, zády se opře o starý kmen a z prsou se vyrve takové úpění, takový sten, že celá se zachvívá, celá otřásá, jako když ostrý nůž pomalu vniká do masa, že zmítají a škubají sebou ramena, jak zvířata sekyrou na zem sražena, že do mechu u stromu sklouzne pomale... A děti v nesmírné úzkosti, divém úděse tak zaúpí hrozně, tak vykřiknou zoufale, že se to rozlétne v dálkách po lese, a vrhnou se k matce a stulí u nohou a slabýma ručkama obejmou ubohou křičíce: Maminko, maminko naše, co je ti...? 50 VIII.
Na půl hodiny za městskou hranici vyhnali železnou dráhu i stanici opatrné, důvtipné hlavy naší obecní hlubokomyslné správy. A dobře tak. Mohla by vjeti do polí, sadů výborů městských a ve službách sesedlých radů. Mohli by povozníkovi vranníci, s nímž přece je zpřízněn radní tak mnohý, ochromnout náhle na všecky nohy. Mohla by nadýchat kouře a čadu do farské zahrady, kostela, „pánova“ hradu. Mohla by věčným svým neklidným ruchem pohnouti trochu zakyslým puchem, rozváti městský po shnilých rybách páchnoucí vzduch. Na půl hodiny za městskou hranici vyhnali železnou dráhu i stanici opatrní a důvtipní tatíci,tatíci. Však nevděčný svět je. – Potomci, hrdí na moudrost svoji, s jízlivým úsměškem tvrdí: Nějak to s otců rozumem smrdí. Nějak to páchne s nezištným rozmyslem jich. Bez dráhy město, stará jak panna: S nosem svým špičatým, kůže a kost jen a hrana ztrácí se v psíčkách a kočičkách, snáři. Bez dráhy město jak bez masa, bez piva mnich, jak na podzim chřadnoucí souchotináři. – Musíme přenést je ke dráze nyní. 51 Musíme zbudovat továrnu, klenuté mosty, dělníky přivést, cizince, hosty. Musíme využít třebas té písečné hlíny a postavit aspoň cihelnu teď. A tak zřízena cihelna při dráze hned. Cihelna – závod – nízká a malá, jakby se přes hráz rozhlédnout bála, pícka jen jako na chleba pec, jak kurníky, jako pro husy krmené klec. Cihelna, obecní závod a pýcha, jež přivábí z daleka dělníky na práci, z okolí na nákup cihel venkovský lid. Teď hostinský, živnostník bude dobře se mít. Cihelna, obecní závod a pýcha, jež těžce jak motor bez mazadel dýchá, jež se jak nemocný výminkář vyplácí, o kterou záhy odumřel zájem, nad kterou smál se konkurent žid. Obecní závod – počátky nového boje, hádek a výčitek bezedné zdroje – – Dali ji konkurentu židovi v nájem. Zřídil v ní skladiště pro cihly svoje, hluboké díry pro kompost, pro fůry hnoje, pro městskou zbytečnou plevel laciný byt. Oj, laciné byty – –! Brloh a spuchřelá chata, do které v stínu se při samé hrázi po schodech dolů jak do sklepa vchází, v níž podlaha z mazlavé hlíny a bláta, v níž celý rok teče po vlhkých zdech. Oh laciné byty – –! Brloh a děravá chata, šířky čtyř metrů, délky půlpata, 52 Výšky pak dva jen a půl. Ve dne i v noci vzduch plný je smradu, že by v něm mohla stanouti hůl. Laciný byt –! V něm žije teď kretin kýs němý a tulák a tulačka s výrostky třemi. Tu známá jich žena, již vyhnali selští dědici. Venku je živo a světlo. Slunce své paprsky hází přes stráně lesnaté na lesklou hrázi, po které vlaky se do dálek honí, rachotí koly a řetězy chrastivě zvoní. Venku je živo a světlo. Ticho však v světnici. Kretin a tulačka šli kamsi na práci. Tatík se opilý z hospody v hospodu potácí. drzé a vyzáblé děti žebrají ulicí. Venku je živo a světlo. Přítmí však v světnici. U okna žena nehnutě, nedbale sedí. Pojednou škubne sebou a upřeně hledí: „Ano, on je to,“ a na rychlo, maní pozapne živůtek, přihladí dlaní zcuchané vlasy k temeni, skráni. Muž o berli vešel a na lávku sed a mlčí a mlčí, jen upírá hled. 53 Žena se nevrle pohnula. „Co tady chceš?“ Mlčí muž, mlčí a je tak úžasně bled, jakoby nasypal komus do číše jed... „Co čumíš tak na mne...? Seber se, běž!“ „Ne, poslyš. – Cos řekla to včera o mojí ženě?“ „Aha. – To jsem si myslela hned – však slyšel jsi přece!“ a žena se odvrací k stěně. „Slyšel, oh, velice dobře jsem slyšel. – Ty však víš víc –“ „Nic nevím. – A pokoj mi dej!“ „Víš, víš, nechceš však říc – – Prosím tě Fano, pro Boha prosím, řekni, co víš – – Řekni, co myslíš si, co jsi viděla sama – – co říkal ti známý, co říkala známá. Řekni mi všechno. – Vždyť toho nesnesu již...“ „Zbláznil’s ses?“ „Nezbláznil, nezbláznil. Však nebyl div. Celý den stále slyším tvá slova... A stále je probírám, obracím znova. Jednou si říkám: Není to nic. Z náhlého soucitu, díků a pochvaly chtiv, dal jí pár grošů, hodil několik zlatek, aby si s dětmi strojila radostný svátek, jak když jsem doma byl, jak bývalo dřív – – A podruhé křičím: Nedal nic darmo a nedá – – Padla mu do oka žena dělníka bledá. Smyslil si bavit se s ní a zahnati nudu, 54 změnou se těšit, skojit hlad pudu – – O, jak to rve! Jak bouří se ve mně! Jak pálí! Stále jen vidím, jak tiskne ji ve své objetí, jak se s ní na mé posteli válí... jak za noci v tichém večerním stínu užívá jejího teplého klínu... jak smějí se mně...! Oh bído. O prokletí...! Oh vědět to určitě...! Oh mět jistotu...! Konec bych učinil jeho a jejímu životu...! Zabil bych jeho... Zabil ji hned...!“ V chatrči bídné se víc a víc stmívá. Z kouta stín leze a se stínem splývá. Po hrázi hřmí a žene se divá jiskrami sršící lokomotiva, jako drak z bájky, jak ohnivá hřiva... Žena se s lehkým úsměškem na muže dívá, pak praví: „To bouří, to vzteká tě tolik i teď? – l teď..!?“ Muž udiven hlavu skloněnou zved. „Ano. – Teď. – Když jsi mne, nevěstu, přivedl k vám – – Když se mnou jsi žil... když spáchal jsi nevěru sám. – –“ „Ne, ne!ne!“ vyskočí muž – – To„To něco jiného jest – Byl jsem tak vydrážděn. – Byl jsem tak spit –“ „Ano. A chtěl’s jí ukázat. Chtěl jsi se mstít, a proto’s mne před ní až do domu vlek, proto’s jí nadal, a vyhnal, před dětmi řek, že nechceš jí, neznáš, že budeš se mnou teď žít – A ona jen vykřikla – – Vidíš, i kdyby snad – ač nikdo nic neví – – Ale i kdyby snad – – Nestrh ji v jeho objetí úzkost a strach před ním, nouze a hlad –? Neklesla právě pro tebe, pro děti – –?děti – –?“ 55 O kdybych měl jistotu...! Kdybych věděl to jistě...! Tak nic – – A pravím ti: Já být na jejím místě, já bych neutíkala, nezavzlykala – Ale na tebe vrhla se, po zemi smýkala a bila, bila vás oba, až by krev stříkala, až bych vás divoce vybila ze dveří ven – – Ano, tak – – Oh, kdybych to věděl jen jistě...! Mlč a raděj jdi a všechno jí řekni – A popros ji pěkně, na zemi klekni, ať ti odpustí, ať se navrátí jen. 56 IX.
Muž zamračený, chromý spěšně chvátá po blátivé, pustě tmavé cestě, jaká zpravidla již v každém městě vede do zapadlé chudé čtvrti. Vždyť tu byty má jen třída pátá, na které se nejsnadněji škrtí. Vždyť tu hmyz jen, plazi, krti, nástroj zločinů a strava smrti, jež Bůh stvořil úřadům jen pro starost. Vždyť to pro ten dobytek je dobré dost. – – Spěchá muž a cosi stále bručí o odpuštění a o náručí, o dětech, jež tma a hlad kdes mučí – – – Z dálky vlaky rachotí a hučí. Na konci až cesty lampa bliká. Berla klape, s kamene se smyká, bláto maže se a stříká na obedraný, starý háv. Z temnot trčí nahrbený domek s papíru jak křivě psaný zlomek, jak překroucený paragraf. Muž dvéře rychle odemyká – – Co to – –? Síň a světnička tak ticha – –? Kde jsou děti – –? Přinutil je strach a hlad přikrčeně, unaveně v koutě spát – –? Nebo něco se jim stalo snad – –? Bože, netresci mne... Bože chraň...! 57 Malou lampičku muž rozežíhá, vysoko a pátravě ji zdvihá jeho lekem třesoucí se dlaň – – Nic. – Nic – – Stín se po stěnách jen mihá, hlavou neforemnou šklebí naň... Nic – – Prázdno, pusto – – Lenošky se válí v hospodě jak po muzice. Prázdná skříň, z niž šaty brali, otevřená do kořán, je jak vrba oklestěná, sirá. Se zdi blbý ciferník sem zírá. Kdesi do kouta je strčen stůl... Rozbitého okna polovice skřípla ostře jak v ni vítr dul, jak se opřel, jak ní hnul... Chvíli tupě, s tváří nechápavou muž zří kolem sebe. Jeho hlavou myšlenky jen smutné letí, letí chvatně. Potom ruka s lampou klesne matně, tělo sesuje se k stolu a z prsou plných žalu, plných bolu vyrve se mu hluchý nářek, hluchý sten: Odešla – – Odešli všichni – – Jsem opuštěn – – Na vždy opuštěn – povržen všemi – – Jsem sám a sám jen na celé zemi, a nikoho není, kdo by mne za ruku vzal – – kdo by se s láskou přitulil ke mně – – – kdo by mne po tvářích zčernalých pohladil jemně – – – Sám a sám – – jak zločinec zapadlý v les – – jak sestárlý, na zimu z domu vyhnaný pes – – O ženo má, ženo – –! Necháš mne před dveřmi stát –? 58 Nezapomeneš, neodpustíš můj pád – –? Měl jsem tě... Mám tě tak bolestně, zoufale rád...! Vzpomeň si na prvé naše dny, na lásky čas... Na štěstí naše..!naše...! O, navrať se, navrať se zas..!zas...! Či nemůžeš, nechceš...? Konec je už...? Stal se ti protivným, hnusným tvůj muž pro své mrzáctví... vzteklost... spáchanou vinu... jíž zhanobil, zprznil tvé manželské lože – –? Nebo jsi skutečně ve svém nevěrném klínu jiného hřála a hřeješ...? Oh, Bože můj, Bože! Kde jistoty dojdu...? O, ženo má...! Zhynu, a zhynu, udělám smyčku, revolver pozdvihnu, nůž... 59 X.
V těch pohorských našich krajinách na kamenitých, nerovných planinách málo se z lakomé půdy vytěží. Žitečka dlouhý sníh často vyleží. Na ječmen, pšenku nesmělou mrazy uhodí. Ještě že oves a drobná jarka se urodí, oves a jarka, rozsýpavé zemáky pro selské pány, palírny, chudáky. Na Českomoravské planině ještě průmyslu není, jaký už v rovině, továrny nejsou, hutě a lomy, závody, jež by si sedly na pěkné místo u vody, jež by se moudře, po zralé úvaze stulily oddaně s dětskou důvěrou ke dráze. Vždyť, ty můj Bože, z každičké skoro dědiny v nejbližší stanici dobré tři, čtyři hodiny, a k soudu a hejtmanství asi tak hodin pět musí se sudič v myšlenkách těžkých potácet. Těžko se bijí s životem naši Horáci. Z políčka drsného výtěžek chudý, nevelký a nutno přec platiti daň, se obléc, jíst. Proto den ze dne do lesa táhnou chudáci. Za prací na panském, tak zvanou robotu, mohou si nasekat klest, jenž před mrazy chrání jich chatku a kozu, nalámat suchárů, mohou si nahrabat zadarmo stlaní, list. Za dřeva kácení mohou si každou sobotu vyzvednout v panské myslivně výdělky, výdělky skvostné, od metru třicet krejcarů. – Dobré to pro ně. – V zimě, kdy neví si porady s mrzutým časem, při ohni zdarma, při větru 60 dva a dva, žena a muž vždy, strom jen porazí, oklestí z větví, rozřežou na klády, rozštípou vršky a polena postaví do řady – – A za to již krejcar od klády, třicet od metru. Těžko se bijí s životem naši Horáci. Obuvník zbrklý a vychrtlí krejčíci, tesaři těžkopádní a loudaví zedníci v saisonní dobu vždy zrádně opustí vesnici, odejdou do Brna, Vídně, do Prahy, do Němec. Nějaký groš si na daňku přinesou domu přec. Však zadlužení, nemluvní, tvrdí sedláci od rána s kladami v lese se trmácí, po jedné, po dvou stahují dolů se strání, navalí na vůz za kleteb, křiku, za lání, odváží do Blanska, Rajce a jinde na píly. – Pomalu, pomalu umrzlou, tvrdou silnicí nazpět jdou v noci znavení koníci. Řetězy řinčí, kola a nápravy klapají... U dědin jenom se vozkové opratí chápají, jinak jen kývají hlavou jak ve snu, jak opilí. Těžko se bijí s životem naši Horáci. Domkařů ženy do lesa chodí na práci, mýtinu skopat a zaset, stromky zasázet, upravit cesty, příkopy v bahnu vyházet. Dle dnů pak mohou si s cejchem na lesní plodiny, na houby, jahody, na chrástchrást, na trávu pro kozu mlsnou, telátko bujné, pro krávu, poslušnou živitelku rodiny. Však mužové jejich od rána do pozdní hodiny bosí a s vyhrnutými u košil rukávy na polo sedí, na polo stojí za stavy, a někdy jen, před bouří, na skok pomohou pod střechu doškovou svést žeň ubohou. 61 Tak po celém Horáckém kraji není dědiny, a v dědině není baráček jediný, by v něm stav u oken malých netrčel, nestínil, nezabral dobrou polovic z maličkých, tmavých a nízkých ze světnic, aby v něm člunek po úzkém žlábku nehrčel, z oken by nezněl v rytmickém taktu, zpravidla celý rok boží náraz a dopad vratidla. – – – V Záhoří, pohorské vísce od města vzdálené na dobrou míli, spojení se světem zbavené, Vlach, Říhův svak, pilně, již od jitřní chvíle pracoval na svém tkalcovském díle. Podnožky sténaly pod jeho nohou skřípavě, útloboké člunky střídavě hnaly se žlábkem za sebou střemhlavě jak závodní koně rovinou, v cirkusu, jak křičící hoši s kolem svým na jaře po cestě zaprášené, po tratoiře. Pilno měl. Na půl mu metru do kusu scházelo ještě, a přece dnes lesklý a hotový musí být zavezen v město k faktoru, jenž zváží jej, vyplatí mzdu a na nový odčítá závitky útku, přadena osnovy. Naspěch měl. Včerejšek ztratil při rozhovoru se švakrovou, když znavená, ubledlá, děti své do jeho domu přivedla. – – Jak bolestně, zoufale na něho pohledla, jak zlomeně, nesnesně, těžce vzlykala; jak nesměle, prosebně, pokořeně říkala: Nezlob se, nezlob se švakře, pro Boha –! Nezlob se, nezlob a nechej tady nás, v nějakém koutku, na chvíli, krátký čas – než vzpamatuji se, než vzchopím zas. – – 62 Vždyť kam se mám obrátit, ubohá, když k matce ne, k tobě, do svého domova...? Vždyť nechci moc. Lehnu si, skrčím kdekoli – – Vždyť budu ti pracovat ze sil všech, doma i v chlévě, v lese i na poli... Smiluj se, smiluj a nezlob, tady nech... Usmál se slabě a v teskném pohnutí pomalu, po zvyku svém děl: Nebuď bláhová a nepros tak, neplač. – Víš, upřímně řeknu ti. Jsem skoro rád. – Vždyť matka už jenom jak věchýtek. Celá se třese. Nestačí sama na práci. Vždyť vidím to každý den. Večer se sotva potácí únavou u plotny, prádla, u dítek. – – Tolikrát již jsem si řekl: Co počnu si, jestliže zákeřná nemoc se o ni pokusí, náhle a prudce, jak bývá tak často ve stáří...? Kdo podá jí vody do chudé postele...? Kdo obleče do školy děti...? Ustele...? Kdo opere na nás, zašije, uvaří...? A ženit se nechci, pokud to býti nemusí... Nemohu, nemohu zapomnět drahé nebožky... Tak tesklivě pravil a povstal s lenošky a přistoupil k oknu. Nechtěl, by viděly, jak se mu slzy na konci řasy zachvěly, jak vyhrkly, kutálely se po tváři. – – Bílá se luna jak stříbrná lampa kývala na tichém nebi, do oken dívala. Blízký vrch, jakoby kamenné páže rozpínal v žalobném stesku a touze nyjící, tiše čněl vzhůru k hvězdnatým dálkám, měsíci. Vlach ženy své mrtvé vzpomínal, vzpomínal..vzpomínal... 63 Pojednou kdosi se chopil jeho ramene a lehce a nesměle za ruku béře jej, a nežli se nadál, ucítil na ní pocely – – Trh’ sebou, jakby se dotkl plamene, jakoby náhle zahřměly pod oknem výstřely, a jeho, plné slz oči se setkaly s očima ženy, jež smály se, plakaly, jež zářily soucitem jemným, něžností, jež plny tak žalu a smutku i vroucí vděčnosti: „Pán Bůh tě potěš. Pán Bůh ti zaplať, požehnej – –“ Bylo mu smutno i milo. – Přised’ ke stolu a prohovořili do noci s bábou, pospolu. Když pak leh’, mimoděk uzřel očí dvé, jak se slzou bolestnou ještě na řase nesměle smály se na něj, zářivě hleděly a soucitem teplým a díkem oddaně vroucněly. A hlavou snem zmámenou myšlenka kmitla se: Jak je podobna nebožce, sestře své. – – 64 XI.
Skokem se blížilo poledne. Vlach pracuje kvapem, by hotov byl do jedné, by odveda dílo, stavil se v hospodě „U hružky“ na krajíc chleba, na dva, tři tvarůžky a na sklenku piva. – Kořalky nepil. – Bohudík, škola a kniha plní též u nás své poslání a s kořalkou láhev vydírá ze dlaní, takže se pevně jí drží už jen někteří. – Pak zajede k pekaři dětem pro rohlík a pojede s osnovou nazpět, než se sešeří k sváteční dneska, slavnostní večeři. Babička odešla s dětmi do polí, by viděly dědinku celou, poznaly okolí, poznalipoznaly polátko a třešeň jich planou u meze. „Brněnek“ není. Zmrzly by – Toník veliký za dvě, či za tři neděle jistě již na třešeň poleze pro drobné ovoce na koláč od chleba, knedlíky. Říhová na malém, nízkém sporáku vařila polévku zelnou a hrnec zemáků. Vlach rachotil strojem, však náhle jej zastavil, jakby se divoké člunky na cestě převrhly, jakby se nitky spuchřelé osnovy přetrhly, a obrácen pravil: „Říha jde“,jde,“ a zas zahřměl stav. Okamžik krátký a vešel. – Pozdravil, a u dveří stanul, nesmělý, smuten, bled. Říhová s nuceným klidem na tváři, odvrácená se horlivě sklání nad plotnou, 65 jakby se bála, že vlnou překotnou polévka vyvře, zemák se převaří. – – „Mařenko“ – – slabě to, nesměle zavzdychá. „Mařenko“ – – zavzní to zase od dveří... Stroj tkalcovský jakoby znaven utichá. Vlach, zdá se, že nitku strhanou prohlíží. „Mařenko – Prosím tě pro Boha, – pro svaté – odpusť mi, odpusť...“ A ruce sepjaté k ní vztáhne a na krok se, na dva přiblíží a mimoděk jejího těla dotkne se. Odporem celá se zrovna otřese, jakoby bosýma nohama šlápla na hada, jakby jí slízká housenka spadla na záda, a pohledem hrozným od hlavy k patě jej přeměří: „Co tady chceš – –? Co lezeš sem – –? – tam běž, tam – –!“ „Mařenko, pro Boha odpusť... Co počnu sám..?sám...? Mařenko, smiluj se, smiluj... Vrať se k nám...“ „Nikdy již. – Nikdy – –! Abys mne bil zas každý den, uhodil klackem jak včera, – – vyhnal ven – – abys! – – Viď, užils ji – užil – té ženštiny – –?“ A ženiny oči se v mužovy vpily, stopily, až zamžikly nejistě jeho, k zemi se sklopily, až vykoktal nesměle, slabě: „Byl jsem opilý...“ „Opilý... Oh ty – – Opilý – –! Do mé postele svalil ji, sevřel v zvířecím objetí 66 a žil s ní, žil, oh žil, – užíval vesele – bez studu – bez hanby, – ohledu na děti – na jich pohled úžasle rozšířený, nevinný – –! O Bože můj, Bože – – jak mohl jsi na to patřit jen – –? Že jsi je nestrestal –! Oh ty – Ven, ven, ven – –!“ „Mařenko, – – prosím tě, pro Boha, odpusť, zapomeň – –“ A muž pokleká na černou z hlíny zem, plazí se po ní a chytá sukně lem... „Nešpiň mne –! Nedotýkej se –!“ divoce zakřikne a s odporem sukni mu z rukou vysmykne. „Hnusíš se mi jak hadra – mrzáku – protivíš – protivíš jako zdechlina – – O Bože – –! Žil s ní, žil – –! objal – – a celou si odkryl – obnažil – – obnažil před dětmi, k ránu již – –! O Zbytečný – k ničemu –! Oh – – Nelez blíž, sice tou sekyrou praštím tě po hlavě – – –“ a žena se rozmáchne divě ku ráně. „Maři, co děláš –? Blázníš snad –?“ káravě vzkřikne Vlach, zachytiv ruku zlekaně. „Chceš zabít ho –? V kriminál sebe uvésti –? Chceš uvrhnout na děti hanbu, neštěstí –?“ Tak pravil a z rukou za druhý konec toporu sekyru vymknul jí lehce bez všeho odporu a lehce jí zatřásl – – K smrti ubledlá jak závětní papír, zlekaná, úžaslá, tupě jak bez citu kolem pohlédla, potom jak hrůzou celá se otřásla 67 ke stolu odvrávorala bezhlesně a zakryvši tváře, vzlykala hrozně, nesnesně... Vlach, dojat, se sklonil k ní, po vlasu hladil ji šeptaje: „Neplač, Mařenko – Po času zapomene se na všechno – Všechno se zahojí – Budeš tu s námi žít, – v klidu – pokoji – –“ Díval se Říha, díval se na ně upřeně, jak u dveří stanul opřený zády při stěně a zornička jeho se leskla, šířila, a šílenou hlavou divoce vířila jediná, nově zrozená myšlenka... A náhle se prudce, hlasitě zachechtal, jakby ho někdo na šlapkách zalehtalzalechtal, jakby mu veselý žertík do ucha pošeptal... Vzpřímil se Vlach a jeho oči se setkaly se švakrovými, jež blesky metaly, jež se zlobou divou do jeho duše hleděly, jakoby o jeho tajném snu dobře věděly... „Tak ne už švakrová –? Tak už Mařenka – –?“ „Co myslíš tím? – –“ „Co jsem viděl teď – –“ „Cos viděl? Co – –“ vzkřikl Vlach a celý zbled – „Pěkně, no pěkně,“ jizlivě Říha křivil ret, nedbaje Vlacha – „A já klekl – tak se ponížil – Já zabít se chtěl, že jsem jí křivdil – že jsem jí ublížil, já celou noc zoufal a plakal až do rána – – A ona již dávno našla si milána – –“ 68 „Bože můj, Bože – Slyšíš ho švakře – –?! Každý den tak trápí mne, mučí –! Vyhoď ho, vyhoď ven –!“ „To bys tak chtěla – –! Abych vám neviděl do karty – – Myslíš, že budu se dívat a mlčky trpěti jak přecházíš, běhno, z objetí v objetí...? jak válíš se pokaždé s jiným, nosíš parchanty,“ dí Říha a šílený skoro, bledý jak mrtvola, nátáhlnatáhl ruku, v níž zbraň se zaleskla. „Kriste můj,“ vskočila žena od stola. „Zbraň má. Zbraň... Zachraň mne, švakře – – On mne zabije – –!“ Utíká žena – – Zbraň točí se za ní do kola, vytryskl červený plamen, rána zatřeskla – – Říhová vykřikla: Bože a Ježíš, Marije – – zavrávorala, na zem se svalila a čelo a celá tvář se krví zalila... 69 XII.
O vy lesy, tmavé lesy dumavé, táhnoucí se přímo od vesnice po těch našich horách v dálky modravé. Vy vážné smrky, šumné borovice, vy jedle vzpřímené jak svaté svíce, vy duby, buky, habry, jež jste dole v polokruhu jako stráž si stouply k samému až luhu, vy bílé břízy, ořešiny, zlaté lísky, jež s mezí díváte se k návsi vísky, na doškové střechy jich a do zahrad –: jak vás člověk miluje, jak má vždy rád! O vy lesy, naše lesy šumící, plné velkosti a veleby a majestátu – –! Když na znamení lásky větví pučící mávne jaro nad hlavou, tu v chvatu od hlav rozkývaných po nehnutou patu se odějete do nového, zeleného šatu, a ty stráně daleké a vaše řady oživnou jak kouzlem probuzené hrady – – Co tu bujných hlasů, šeptů, vábných zvuků! Do popěvku dívek, radostného šveholu, do pokřiku hrajících si kluků volá kukačka své sladké „kuku, kuku“. Datel tluče na kmen rozsochatých buků jako poutník na bránu a doupňák houká do dálky svou radost s jeho vrcholu. Kos a špaček z teplounkého hnízda štěstím spit a láskou zmámen bujně hvízdá. Slunce odráží se v krovkách brouka jako v zrcadle a usmívá se na pavouka, jak svou stříbrolesklou nitku souká, 70 na lasičku, jak svým chvostem zametá cestičku, jež od dávna tu, staletá. O vy lesy, naše lesy stoleté! Drahé otčiny a zahořklého lidu strážci důstojní a majestátní. Pochmurné jak unavení vrátní, plné bolné resignace, zatrpklého klidu, plné bájí jako hrady dálné, zakleté. Plné vzdechů tajemných a tesknoty, plné zdánlivého, mrtvého až ticha, plné skleslé nečinnosti, dřímoty... Však uvnitř životem to stále dýchá, hýbá se a zpod jehličí pučí, raší, vzhůru vzpíná se a k slunci vznáší, sny se opíjí, jež žhnou prudce, sálavě, jako žhavé představy a touhy o slávě, jež vzkřísena zas, jež už vstává v dálavě. O vy lesy, naše lesy dálné, jehličné, plné ticha sice, bolestného stesku, však též plné něhy, záře, lesku za večerů tichých, v noci sladké, měsíčné. Však také plné zpěvů velebných a chorálů, jak přetížená, unesená duše horalů. Plné vzdechů nyjících a těžkých vzlyků, a plné divokých a vzdorných ryků, když bouře na vzepiatém hřbetu vichřice se žene nad vámi a ze kštice své černé na vás střásá šípy blesků. Plné šíleného, neskrotného vzteku, plné dusotu a praskotu a jeku,jeku. 71 O vy lesy, tmavé lesy dálné, tajemné, druzi, bratři moji mlčenliví, plni našich zármutků a tichých vzdechů, snů a velké touhy, k slunci spěchu, lkavé radosti a tesklivosti vzájemné! Kolikrát jsme bolem zoufalým až diví, jak zlomeni, jak ubití, jak bez dechu sklesli k vašim stromům do mechu a uklidnili se a oplakali u jich vážných kmenů, kořene, zklamání a zrady, těžké žaly, hrdost zbitou, vzdušné zámky sbořené. Kolikrát našli v jejich velebě a tichu odpuštění chyb a usmíření hříchů, našli novou víru, novou sílu, útěchu...! TedTeď však pod vašimi šumícími kmeny bloudí s námahou muž uděšený, jak smrt sama bledý, vyjevený, bloudí, spěchá v houšť a stín. – A náhle stane, cosi šeptá, před sebe zří a to oko plane plné nevyslovných smutků, plné děsu, plné úžasu a šílenství a hrůzy – – A zas hloub a hlouběji. – A opět stane jak sběh hnaný u propasti rozeklané, jako zvíře smečkou psů a střelců štvané, když se k nové řadě řvoucích honců přiblíží. – Teď natahuje chvějící se ruku po skloněné větvi starých buků, zohýbá a bedlivě je prohlíží, jako milionů velký pán 72 pyšný koráb, než mu svěří do kajuty své já vzácné, úsměvného zlata pruty, než je po něm pošle přes daleký oceán. Och, muži, muži... Co to děláš v tichém lesu? Co ti po ústraní je...? Co po haluzi...? Či vybíráš si, smutný kupče, kmeny stromů na krov nový shořelého svého domu, na věž hradu, na velebné chrámy...? Či snad otesat a svázat chceš jich trámy na loď útlobokou, nemotorný prám a po vodách plout siných dál a dál, sám a sám? Oh Řího, Řího, pout to smutná bude... V černém mraku uškrtí se slunce rudé, vichřice se náhle zvedne, zaskučí a jak ty lesy za podzimu zahučí. Zapráská loď, k boku se ti stočí, kormidelník s místa svého skočí, zachechtá se do sivých ti očí, jako rumem spitý, jako šílenec... Všechno v nevýslovné hrůze před záhubou počne lkát a úpět, křičet pod palubou, po níž hnáty bude klapat kostlivec... Oh Řího, Řího, proč jsi zašel až v tu hloub...? Proč tu stojíš, němě stojíš jako sloup...? Proč sis mlčky k mohutnému kmenu s větví nízkou jako stráže k trůnu stoup...? – Zabil jsem ji, zabil – zabil – – Drahou ženu –! – Zabil ženu – zabil ženu – uděšeně letí prosluněným listím, chvějící se snětí. – Zabil ženu – – vršky stromů šeptají ulekaně, tiše, tiše, potají... 73 – Zabil jsem ji..ji... Zabil..Zabil... Zabil, sladkou družku, k níž jsem po léta se tulil v lůžku – s níž jsem ve společné strasti žil a blahu – již bolestně tak měl vždy rád... Oh, vrahu – – vrahu – – bídný vrahu – –! Nebudou mít děti matky – – Nebudou mít otce víc – – Oh, Bože věčný – Bože velký – Bože hrozný – – nekonečný – – Ty víš – ty víš – Chtěl jsem jenom, by šla zpátky. Chtěl jsem prosit, lkát a k ní se plazit – – chtěl jsem, by mne prudce bila, udeřila – – však odpustila – usmála se – uvěřila – – Chtěl jsem sebe, sebe jenom k zemi srazit – sám jen zhynout – odplazit se jako pes někam stranou, někam v hluchý les – – Chtěl jsem padnout, chtěl jsem skončit raději, než tak žit – – bez ní – ztrativ všecku naději – – ztrativ na vždy ji – – A zatím, zatím – – O Bože, Bože můj... O splatím vše, o splatím! V temném úžlabu a na protějším svahu stojí, nepohnutě stojí stromy vážné, jako před velikým bojem hlídky strážné, stojí přísně zadumané, stojí tiše jako andělé, když velký Bůh náš píše osud milionů, velké říše v knihu dějin, na pergamen žlutavý... Stojí, stojí les můj tichý, dumavý... Říha bledý se starou šlí řemen úzký utahuje vážně, v pevné suky váže, za smyčkou jej uhlazuje, slinou maže, by ohebný byl, hezky skluzký, by bezpečně se zadrh na šíji. – – Teď s přaskou na ni vzpíná se a ovíjí 74 druhý konec jako fábor, jako divnou okrasu kolem větve chvějící se, sehnuté, pak se spouští a již tělo zvednuté sebou hází, sebou škube v zápasu... Ulekané, chvějící se sněti šeptly tiše: Co to děláš, bědný muži – –? Konec – Konec – – Dech se krátí – Dech se úží – Hlavou hrozně těžkou, hrozně cizí letí, divě letí obrazy a představy – – Žena před ním stojí, z ruk mu sukni trhá – – křičí hrozně: Udeřím tě do hlavy... Vlach zlekaně se, s výčitkou k ní vrhá... Fana – – co ta zde chce? – hledí na něj mračně, kývne hlavou, prohodí pak uštěpačně: Tak – nadává a za chvíli zas fňukat začne... A teď Toník – – Kde ten vzal se jenom tady...? Aha již vím – – Skloněn nad pometla pohádku mu vypravuji právě, jak černí rytíři a princi zlatí čarodějů zakleté a němé hrady pro princezny dobývali hravě... Hehe – – Jak se lesknou jeho očka světlá... Jak se tulí... Jak mne hladí měkkou dlaní... Vypravuj, o vypravuj mi ještě tatí – – Tož líbí se ti, hehe..?hehe...? Ale počkej... Nemohu si jaksi vzpomenouti... A cos mne mučí... cos mne trápí... hrdlo svírá... dusí... dusí... a v té hlavě praská to... a hučí... hučí... Co..Co... se..se... to..to... jen..jen... děje..děje... se mnou..mnou... Oh, oh..oh... Vždyť tu kdesi na větvi se věším... v hluchém lesi... Vždyť to řemen můj tak dusí... škrtí... Oh – Oh – Ne – Ne – –! Nechci, nechci smrti...! Vždyť jsem dětem nedal s bohem ani... Nezlíbal jich tvářičku, jich krček sladký... 75 Ne... Ne...! Bože...! Popřej ještě dneška...! Nech, nech mne žít, žít...! aspoň chvíli... aspoň na hodinu... okamžik jen krátký...! Konec... Konec... Není, není síly... Bože... Pomoc! Pomoc! křičí, hrozně volá... vpravdě však jen ústa otvírá a supí ztěžka... Pomoc...! ruce zdvihá, ale jenom zpola, jakby kdos je spoutal, držel zdola... Vpravdě jen to bědné tělo na provazi z řemene a ze šlí sebou prudce hází... sem tam klátí se a trhá, cuká... Konec... Konec... Nechápe již bědný Říha, že šle slabá, za ta léta obnošená jaksi podezřele vzdychá, sténá, jakoby jí příliš velkou byla tíha – – že za nití niť trhá se a puká, puká – – že tělo na stopu as od travnaté země sesouvá se, padá na mech, němě, němě... Bože spas a zachraň...! Nech mne žíti...! žíti...! Stromů vrcholky se rudě nítí, jak v ně jásavé a velké slunce svítí, jak za horami, na dalekém západu otevírá růží plnou zahradu. V mírném větérku snět mladě snivá jako pták se houpá, kývá, kývá. Drozd si píseň lásky, píseň žalu zpívá, vyšvihnuv se lehkým křídlem k temeni. Potůček, jenž v blízké skále pramení, jásá v skoku přes kořen a kamení. Veverka se zpoza suku chtivě dívá, co tu v mechu nepohnutě leží. Hloupý střevlík vlasy běží. 76 Muška zlatá zabzučí si zkoumavě, potom na tvář sedá, pije, pije hltavě... Ticho, ticho... Sesmutněly stromy jasné, jak to slunce umírá a hasne, hasne. Měkké přítmí neslyšně se blíží, s roucha perly střásá do trávy. Měsíc skrze větve tiše vzhlíží, sije stříbro do měkkého klínu doubravy. Ticho velké, ticho svaté, nehnuté,nehnuté. Ticho, ticho... Na zemi kdos těžce vzdych, pohnul se a opřel loktem, hlavu zdvih, zrakem zabloudil kol nechápavě... na šíji sáh, po bolavé, těžké hlavě, a zas kles a zalkal hrozně, a zas stich... Ticho, ticho... Měsíc výš a výše stoupá, nad lesy se jak luk bílý houpá, stříbrnými šípy střílí po větvích. Hvězdy na klenutí dálné oblohy třpytí se jak diamanty stkvící v záři lustrů rozžatých a svatých svící, třepetají se jak dětský drobný smích... Na zemi kdos němý, – – bědný – – ubohý – – 77 Konec části I.
[78] Sbírku „Klas“ chceme věnovati původní tvorbě českého básnictví.
Druhým svazkem „Klasu“, jenž současně vychází, jsou hanácké verše Ondřeje Přikryla: Z vojne, v úpravě Jar. Votruby.
Pro další svazky jsou přichystány tyto práce: Jiří Mahen: Tiché srdce. Beda Beneš: Cesta na zkušenou prastrýce Jáchyma Beneše, houslařského tovaryše. Josef Kalus: Senoseč. Stanislav Cyliak: Sňaté pečeti. R. Bojko: Zbytečný, část druhá. R. Bojko: O boha a o život.
Nákladem Tiskařské a vydavatelské společnosti v Přerově vyšly tyto knihy v úpravě J. Votruby: Ondřej Přikryl: Chabašči, hanácky pěsničke. Cena 3 K. St. Kovanda: V masopustní noci, povídky. Cena 3 K. O. Bystřina: Na vsi, povídky. Titulní obrázek nakreslil J. Uprka, studii o autorovi napsal Dr. V. Martínek. Cena 4 K, v původní celoplátěné vazbě 5.80 K. J. Durych: Jarmark života, legenda v prose. Cena 6 K.
E: mk; 2006 [79]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Klas; Tiskařská a vydavatelská společnost v Přerově; Šutt, [?]; Dobrovolný, E.[?]
(Sbírky Klas svazek I. Obálku a vnitřní výzdobu knihy navrhl a původním dřevorytem provedl Jar. Votruba. Nákladem Tiskařské a vydavatelské společnosti v Přerově. Knihy této vyšlo též 200 výtisků na “Simili-Japonu”. Tiskem firmy Šutt a Dobrovolný knihtiskárna v Přerově.)

Místo: Přerov

Vydání: 1.

Počet stran: 80