XIII.
Na Cejlu v macešském Brně nevelký sál.
Do předu uleh’ si stupeň, jak ve školách bývá,
na něj stůl vystoup’, s něho sukno zelené splývá
s papíry, tužkami, péry na kalamáři,
svícemi, bronzovým Kristem, jenž zčernalý v tváři,
jak hnětl ho hrobník – čas, ničivé stáří.
Za stupněm na zdi z velkého rámu se dívá
vážně a velebně nejvyšší soudce, císař a král.
Před stupněm stolek obhájcův do sálu trčí,
jakby se po něm s hereckým gestem rozběhl rád,
jakby byl nehoden vedle soudců a žalobce stát.
Za ním se lávka pro obžalované krčí.
Naproti u okna v řadě široké dvojí
lenošky pro soudce z lidu nehnutě stojí.
V zadu pak, v sousedství hliněných kamen
se rozběhlo několik starých, odřených škamen
s necudným veršem a kresbou, se začáteční hláskou,
již tu ryl praktikant kterýs, omámen láskou.
Tu sedají právnické vědy stárnoucí učni.
Za nimi pensisté znudění, páni domácí tuční,
paničky klepavé, nějaké stárnoucí slečny,
jež za každý výkřik a vznícení nejvíc jsou vděčny.
V zadu pak v sražených řadách tlačí se, stojí,
holič a agent, hostinský, jenž nemá dnes hostů,
bez práce dělník, vychrtlý od hořkých postů,
a za nimi, na zdi až, pohnout se bojí
nějaký příbuzný, známý z rodného kraje.
5
Toť hlediště. Uprostřed něho na malém místě
se každý den s břitkostí říznou rychle a jistě
jak v loutkovém divadle drama životní hraje,
vrcholí v pátý děj, zakončí dnes.
Oh, ten obličej bezmocnou úzkostí bledý – –!
Zlekané, sem tam bloudící, uštvané hledy – –
těžký dech oběti drcené lhostejným strojem
rozběhlých práv – –! To svíjení se přišláplých červů!
Napětí bolestnou rozkoší trnoucích nervů,
vzrušení bytosti celé k sladké až závrati,
když štvaný se náhle k útoku obrátí,
ač zdálo se, padne již unaven bojem,
když uskočí, prchne do houštin, v les. –
Na Cejlu, v druhém poschodí plní se sál.
Právníci, porotci, agent a dělníci hladní,
vychrtlý zástupce státní, jenž u stolu stál
a s lékaři znalci se potichu baví,
panička tlustá, již známý auskultant zdraví,
v zadu pak tkalci z českomoravských hor.
Živo a rušno, jak šuměl by z daleka bor.
Panička k slečně, jež přisedla z lavice zadní:
Viďte, včera bylo to k zbláznění fádní?
Však za to dnes! – Od rána těším se věru.
– Tak –? Nevíte? Ženu postřelil z revolveru,
ze žárlivosti.
– Skutečně? To jsem ráda. –
Však jsem již doma zůstati chtěla. –
A ona? Byla mu nevěrnou? Milence měla?
– Ale prosím vás, mužští. – Ostatně kdo ví?
To víte, která z nás něco takého poví.
6
K státnímu znalec: Skončíte brzo? Kolik je svědků?
– Šest.
– Jakže? šest?! Člověče, máte vy srdce?!
Vždyť musím též za svojí praksí.
Šest svědků! – Nač? – Vždyť přiznal se přece!
– Přiznal. Kdo však je výrokem poroty jist?
– Aha, stůněte po chvále, křížku s vysokých míst.
Chápu, nu chápu. Kdy má však našinec jíst?
trochu si oddýchnout.?oddýchnout? Hodina, dvě se unesou jaksi,
však celý den sedět tu za tu mizernou pětku – –
Však ticho. Jdou soudci a za nimi obhájce lysý,
šedivý, svraštělé tváře, s unavenými rysy,
s cvikrem, jenž nezakryl očí nyjící lesk,
ve fraku, jenž se na prsou silně již lesk’.
Po tváři znalců i žalobce úsměv se mih’,
jakobys bílým bičem v příšeří švih’,
jakoby bílý dech retů pokličku zdvih’.
Byl známý tu. Kdysi měl jméno i jmění.
Však nevěrná žena, dvé koketních dcer,
několik podniků, odvážných na burse her
obratem ruky osud člověka změní.
Majetek plynul, jako krev proťatých ze žil.
Zestaral, zesláb’, slávu i zákony přežil.
Přejímal drobty, jež s plných, bohatých stolů
mu druhové s královským gestem podali dolů:
Když kolega věděl, že spor je už naprosto ztracen,
že by mu pokazil prestýž, přivodil hanbu,
když naskyt’ se jiný, jenž lépe byl placen,
když hájit měl za pouhé „zaplať vám pánbů“,pánbů,“
tu k staroušku akta zmuchlaná nes’,
by ho zastoupil, „odbyl to“ za něho dnes.
7
XIV.
Sluha vyvolal při. Těžce a pomalu,
tluče svou berlou, se strážci vešel do sálu
obžalovaný Říha a na lávku sed.
„Aah“,Aah,“ neslo se tlumeně sálem a slečinka hned
s úsměškem povyhrnula tlusťounký ret:
„Jakže? Ten mrzák také chce právo na ženu mět?“
Hluboce skloněn, jak přimáčknut k zemi,
nepohnut, jakoby k všemu lhostejný, němý,
před soudem, porotci, diváky všemi
seděl tu jako zlomený, smrtelně bled.
Při jménech porotců, vylosování
skloněné hlavy nepozdvih’ ani,
ani když auskultant žalobu čet’.
Předsedou vyzván přistoupil k stolu
před mračně hledící soudce, nehnutý kříž.
Však mlčel a mlčel, jakoby, bědný, v bezmocném bolu
přes vrchy života svého díval se dolů jen, dolů,
jak užaslý otec v odvodním kolu,
jako by říkal: „Co chcete, dělejte se mnou,
odvrzte od sebe, srazte v hlubinu temnou,
však ukončte, ukončte již.“
Než předseda hněvivě nekřikl naň.
Poučen stářím mírně a klidně,
jakby se o jeho štěstí a osud jen staral,
jakoby nerozumné dítě své káral,
volal a vedl ho za sebou vlídně,
podával, churavci, pomocnou dlaň.
8
Utišen, uváben, pomalu, vláčně,
trhaným, klopýtajícím hlasem,
jakoby s bezdechou námahou, pracně
na sen si vzpomínal před dávným časem,
jakby se vracel z jiného života na tuto zem –:
vylíčil všecko; i jak uděšen spáchaným zlem,
mysle, že zabil, prchal, revolver ztratil;
jak po lese bloudil; k půlnoci k domku se vrátil
a naslouchal, přimáčknut naslouchal lačně;
jak číchsi kroků se ulek’ a z rána přišel sem k městu,
by udal se z vraždy a podrobil přísnému trestu – –
Než po celou dobu, ni teď se nezmínil ani,
jak marně se o smrt pokoušel na lesní stráni,
ač tvrdil, že nabil jen na sebe zbraň.
Předseda potřásl hlavou: Střelíte po ženě,
ač jste chtěl sebe jen zabít – – Prchnete zděšeně,
celou noc kdesi po lesích bloudíte sám
a přijdete zdráv sem! – – Jak uvěřit vám –?
Přec byste trestal též sebe již tam.
Stál Říha bez dechu, němý a tich,
bledý jak závětní papír, jak stěna, jak sníh,
jenž za rána uleh’ do brázdy lích.
Hlava se klonila jako kalich převrhlý,
z prsou se drala pomalu, s námahou slova:
Já věšel se – – Vědomí ztratil – Však šle se přetrhly –
Spadl jsem na zem – – k životu probudil zas – –
Jak? Jakže? Věšel? Toť výpověď nová!
A teď jste si vzpomněl! Proč jste to neřekl dřív?
9
– Nikdo se neptal.
– – Hm, vědomí ztratil, vzbudil se zas! –
A kam jste dal ony šle? Odhodil as? –
Tak – – Ale vždyť zní to jako pohádka, div!
Potom zástupce ohroženého státu
otázky kladl v křížově vířivém chvatu,
že obletovaly ho jako hněvivé vosy,
když do hnízda kámen jim hodí uličník bosý.
Dorážel na Říhu pro ten revolver hlavně.
Proč nabil již doma? Ať raděj se upřímně dozná,
že tenkrát už vznikla v něm myšlenka hrozná,
že tenkrát už, zuřivě žárle, vycházel z domu
odhodlán, pevně rozhodnut k tomu – –
Že sám se chtěl zabít? Ať tak nemluví naivně.
Proč by to, jak pan předseda podotkl správně,
neudal při prvém výslechu hned? –
Že to vedlejší bylo? A nyní snad není?
Jen škodí si vinník, když výpověď mění,
až ve vazbě uličku hledá, kterou by vyběh’. –
A ten s věšením komickozázračný příběh!
Proč dříve si nevzpomněl naň? Proč teprve teď?
– Jak? Že se styděl? – Arciť, to uvěří každý!
Po ženě střelí. Přijde a udá se z vraždy
a při tom se jako panenka užaslých lidí
za sebevražedné myšlenky, jakés pokání stydí – –
Nyní však ne – Teď již to zjistit nemůže soud,
a uvěří snad a z vězení propustí, z pout.
Seděl tu Říha, do země upřený hled.
Seděl jak žalobcem zdrcen, smrtelně bled.
10
Však při slovech posledních vážně se zved’,
a jakby se tíhy nesmírné zbavil,
ruku vztáh k nebi a pevně, důrazně pravil:
Vinen jsem, vinen, hříchy a zločiny mnoha
před ženou, dětmi – Chci největší trest
s radostí přijmout, oddaně, pokorně nést
a nežádám milost. Však přísahám před tváří Boha
že nelhal jsem tady, že čistou pravdou vše jest.
Řekl a sed’ a sklonil zas hluboce hlavu.
Šuměla síně, jako když obilí, trávu
pojednou křídlatý vánek lehounce zčeří,
jako když vrcholky stromů se sklání.
Mimoděk mírní se pohledy tvrdé a cizí.
Zlý úsměšek z očí a retů zkřivených mizí.
Cos vkrádá se v srdce. Kdos chápe, kdos věří.
Kdos směje se ještě. Kdos vmýšlí se v zločincův stav.
Umlkl státní, a rukou po vězni máv’.
11
XV.
Když po výslechu hospodské sluha vyvolal Fanu,
celý sál zaševelil, pohnul se živě,
jako rež pod náhlým větrem na tiché nivě.
Oděna po městsku, v halenku plavou,
bez klobouku však, šátku, s holou jen hlavou,
doposud hustý vlas sčísnutý hladce,
přešla sál pevně a klidně, jako kdys k ránu
za prací vážnou po širém lánu.
Jen rety se k sobě jak ruce sepiaté tiskly.
Jen oči jí občas jak výzvou divokou bleskly.
Při tom však, všimli si mnozí, jedenkrát ani
nevzhlédla k Říhovi, Říha nepohléd’ na ni.
Udala všechno a všechno, přesně, jasně a krátce,
nedbajíc pohledů křivých, přidušeného smíchu,
ani když mluvila o svém a Říhově hříchu. –
Říhová, Vlach a Říhové matka
se svědectví vzdali k největší radosti znalce.
To je mi výpověď jednou: Rozumně, zkrátka:
Nic nechci říci a dost. Nač také to vléc’.
Vždyť jako mé pitevní nože jasnou je věc,
šklebil se lékař toče na břichu palce.
Však při vstupu Říhové došlo k průtahu přec.
Říha již při jejím jméně sebou bolestně trh’.
Když vešla pak v černém svátečním šatě,
zesláblá nemocí ještě, nejistým krokem,
s velikou jízvou nad pravým, ztraceným okem,
12
zachvěl se celý od hlavy k patě,
jak zločinec mladý, když vysoké lešení zočí,
jak se s ním popravní kára k náměstí stočí,
a povstal a used’ zas, s ní nespustiv očí,
a náhle se před ní na zemi vrh’
a ruce své těžké, bolestně sepiaté vztáh’,
– jak lkající matka po svém zemřelém roběti,
když se jí zjeví a pospíchá v její objetí –
volaje hlasitě: „Odpusť pro pět ran Ježíše Pána.“
Již přistoupit chtěla, by pohládla jemně
zesláblou rukou skloněnou hlavu a témě,
jak kající lítostí plačící děcko,
by řekla, že odpustila již všecko a všecko,
že se jí otevřely v nemoci zraky,
že ví, že vinnou, vinnou je taky,
když přiskočil sluha a pozdvihl Říhu
a vedl, jak marně přemáhal hlasitý sten,
na pokyn druhého votanta na chodbu ven.
Konečně lékaři znalci se dostali k slovu.
Do bílých ruček svých brali s dlouhého stolu
revolver starý. Jak krejčí měřili znovu a znovu
rukověť, délku i světlost rezavé hlavně.
Pak ve vzácné, podivné shodě hlásili slavně,
– co na první pohled přec každý vidí –
že ta zbraň nebezpečná je životu lidí,
že mohla a může přestřihnout na vždy
pavučinovou života niť,
že zde se jen náhodou stalo, že projektil v hlavě
uvázl před branou do mozku právě;
ale až na ztrátu pravého oka, že rána
následků jiných už nebude mít.
13
RízeníŘízení skončeno a porotcům otázka dána:
Vinen je Říha pokusem vraždy
vůči své ženě? – Druhá pak zněla:
Vinen je zločinem těžkého zranění těla?
14
XVI.
Spočátku pana státního zástupce hlas
lámal se jaksi a váz’ a zajikle třás’,
jak ulekaného dítěte před vzlykem ret,
jak opilců tělo, než vzkřísí je zas
kořalka, víno, navyklý jed.
Potom však k vzletu rozpínal křídla jak pták,
jenž uprchnuv ze zlaté klece v rozpacích zrak
upíral kolem a náhle se rozletí v mrak.
A víc a víc mohutněl, rostl v přívalu slov,
jak pod hrudí mohutnou větru se bouřící vlny,
až na konec jasný a zvučný a plný
po sále duněl jak rozhlaholený kov.
Velkými, pevnými rysy nakresliv poznova
událost celou, najednou shrnuv, jak radostný muž
získané zlato do ženy sťastnéhošťastného klínu,
co po kouscích řízení podalo porotcům už,
podtrhnuv jen, co mluvilo pro Říhovu vinu,
zvlášť sebeudání jeho, jež citoval do slova,
v zápalu pro spravedlnost tázal se vzrušeně:
Jak? V tom že se nezračí jasně Říhova vina?
Z těch slupek se nevyloup’ ještě jak prohnilý plod
vražedný úmysl jeho? Nevystoup’ z nitra
jako mrak hrozný z pařících se, rozlitých vod?
Ovšem, on popírá nyní a uvádí zchytra,
že s úmyslem vražedným nestřelil po ženě,
že vedla ho tehdy myšlenka jiná – –
Ale proč revolver vzal, když za ženou šel?
Proč již z domu jej pěti ranami nabitý měl?
15
Či bál se, že nemoh by nikde tam nabít,
že neměl by času vrátit se, doma se zabít? –
Ne, ne. Logicky, rozumně, lidsky,
bez kliček, vytáček, prostě psychologicky,
zřejmo a jisto, že ženu zastřelit chtěl.
Vždyť doznává sám, že zamířil na ni,
že viděl, jak prchá, Vlacha se chytá a skrývá.
Ale on divě a mračně po ní se dívá,
za ní se zbraní nabitou pozorně točí
a stále jí na hlavu míří, na čelo, oči. – –
Ne, ne. On nepřišel poprosit za odpuštění,
nevztáhl po ní pokorně sepiatých paží,
jak nyní se chytře vylíčit snaží.
Ne. Říha tak jemným, tak kajícným není.
Vždyť jsme slyšeli od Fany Pochylé tady,
a ta mu škoditi nechce, spíš jeho ukrývá vady,
jak jí surově spílal a nadával všady.
Vždyť tak již ji znenáviděl, tak vůči ní ztvrd’,
že ženštinu zpitou do lože kladl si před ní.
Ty zákonná ženo, nemukej ani a mlčky se zvedni – –!
A dále šel ještě, až na konec, po samu smrt,
protože žárlil nesmyslně a hloupě a divě.
Proto hned věřil, proto tak naslouchal chtivě,
co zpitá mu řekla, pro posměch, ze vzdoru.
Proto hned hlásil, že zabije ženu, „tu potvoru“!potvoru!“
Ovšem dle svědectví Pochylé byl prý opilý,
a řekl prý rovněž, že sebe zabije též.
Nechci sic tvrditi, že je to lež,
ačkoliv výpověď Pochylé jistě
k protestu, dotazům nutí na mnohém místě,
ačkoliv nejasná mnohdy, pochybná jest.
Než věřím, že Říha to tenkrát skutečně řek’.
16
Ba úplně přesvědčen jsem, že nejednou
v srdci se obíral myšlenkou sebevražednou.
Vždyť taková duše temná a ponuře vášnivá
musí mít chvíle, kdy na dno se života zadívá,
kdy se svým koncem se s rozkoší bolestnou zabývá!
Však neměl již síly dále po cestě jít.
Však v poslední chvíli napiatý luk
slabounké vůle,vůle zaprask’ a v oblouku puk’
a zlomený na půlky vypad’ z bezmocných ruk. –
Nemoc, jíž stůně, zdá se mi, všechen náš lid.
Tu pan zástupce státní hlas mimoděk snížil.
Tak činíval vždycky, kdykoliv k místu se blížil,
kde opouštěl svoje a vyjížděl na cizí pole.
Jeho, právnické totiž, bylo mu přespříliš holé.
Sama jen plevel a vřes a metlice nízká.
On se však velmi rád pestrou kyticí blýská,
již pro pány porotce, naslouchající davy,
pro chvíli svatého ticha, pochvaly, slávy,
natrhal na cizích lánech a uvil.
Proto teď s jakousi melancholií mluvil:
Dvacet let zasedám v tomto pochmurném sále.
Tisíce lidí prošlo již mými rukami,
se svými hříchy a zločiny, vášní a mukami.
I na strany, do cizích zemí dívám se stále
a srovnávám opět a opět a zjišťuji tady.
U nás i zločinci pracují, řekl bych, v drobném:
titěrně, náhodně, v krve návalu zlobném,
z bídy neb opilství, náladového mžiku,
ze zloby malé neb dokonce z pouhého zvyku
najednou hloupě přestoupí zákonné řády.
17
Nikde tu větší a smělejší stavby
stavěné pevně dle přesného plánu.
Nikde tu za dobrodružstvím odvážné plavby,
při níž se vůle napíná, podobná lanu,
když bouře a hrůza zasednou v rahnech,
koráby do dálky štvouce v šíleném běhu.
Zde kocábky malé jenom se plouží při nízkém břehu,
zmateně skrývají za sítím v hnijících bahnech.
Zde všechno tak jednotvárné a stereotypní,
všechno tak malé a krotké, obyčejné a všední.
Tu zapálí slámu jacísi tuláci bědní,
tam mladíci vínem a pubertou chlipní
za smíchu cestou znásilní děvuchu mladou.
Tam postřelí hajné, jak oka v mýtině kladou,
onde zas šaty jen, peřiny kradou.
Tu se stovkou úředník jakýs uteče pánu
a zpitého s nevěstkou zpitou najdou ho k ránu.
Tam při tanci porvou se, smrtelnou ránu
náhodou hloupou zasadí druhu.
Napořád jedno a totéž jak v zakletém kruhu!
Napořád všechno tak skrčené, povrchní, mělké!
Nikde tu jako u národů jiných
neuzříš s trnoucí hrůzou zločince velké,
již by se s napětím veškeré hrozné své síly,
důsledně, stůj co stůj hnali za svými cíli,
neseni nezlomnou, velikou, zločinnou vůlí. – –
Zde zločinců mnoho, však náhodných, povrchních, líných,
ač také by rádi – – A mnohý z nich v duši své mračné,
pomsty a krve a divoké rozkoše lačné,
18
také dle plánu přesného začne.
Však každý se jaksi zastaví na cestě v půli.
Každý se náhle důsledků, krajnosti lekne
a váhá a couvá a obrací, měkne – – –
– Vždyť je to dobře, mnohý z vás řekne.
– Je. – Však o to se nejedná. Já jen upírám zraky
na všeobecné našich zločinců znaky. –
Dobře! – Však myslím: národní charakter jevit se musí,
nejen v tom, co krásné a vznešené, ale též co se hnusí.
Já jen zjišťuji po léta: schází nám všem
důslednost, odvaha, jež se odstrašit nedá,
jež vypadlý meč hned na zemi hledá
a opět jej, třebas zlomený, nad hlavou zvedá.
Schází nám nezlomná, po krajnost jdoucí až vůle,
v tomv tom, co povznáší, přímí, i v tom, co strhuje dolů,
v krásném i ohavném, v dobrém i zlém.
A tou chorobou trpí náš Říha taky.
Hle, již v krčmě se rozhod’ a přímo to hlásí.
Zatím však vztek a lačnost msty ve víně hasí.
Úmysl změní: jinou si ženu přivede domů
a bude s ní žít – Však zítra ji vystrčí z dveří,
celý den váhá a přemýšlí, nevěří, věří,
a v noci si nabije revolver, odhodlán k tomu.
A vykoná; ale jak náhle a nesmyslně!
Jinde by žárlivec stopy nevěry stíhal,
jak zvíře, jež známkuje, lovecký pes,
až by naprosto jistoty nabyl,
až by se o zradě ženy přesvědčil plně.
A potom by na příležitost po týdny číhal
19
a s rozvahou, hroznou jistotou zabil.
Říha však? – Po ženě střelí a uteče v les
a uděšen, zlomen tím bloudí celou noc kdes.
Na smrt svou vzpomene sic. I pod stromem stojí
a zkouší a ohýbá haluze, chvojí,
však dokončit, na drahý život si sáhnout se bojí.
A na konec uštván a uondán zamíří k městu,
aby si polepšil sebeudáním, ulehčil trestu,
aby si vyprosil soucit a milost zde dnes.
Proto teď ze strachu před koncem najednou bájí,
jak zázračně věšel se na stromě v háji,
utrh’ se, na zemi jemně jak do peřin spad’.
Proto teď, před vámi, před ženou kleká,
neb hrozně se bojí a leká, neb ortel svůj čeká.
Proto teď pláče a sténá a úpí, neb tuší,
že soucitem jenom může se vedrat v porotců duši,
obměkčit srdce žalem svým, zoufalou tísní.
Neb přece jen doufá: výrokem vlídným
se ustrnou nade mnou, mrzákem bídným,
a řeknou: Jdi. Hřešit již nebudeš snad.
Ale já pravím: buďte spravedliví, však přísní,
jak zákon a svědomí vaše káže,
jak vás složená svatá přísaha váže!
Buďte přísní a nedejte svést se velkými slovy,
jež vám tu citovat budou, zákon as Nový,
o lásce k bližnímu památná Mistrova místa!
Ale já pravím: vězte vždy: rozhněval sladkého Krista
lichvářský obchod s mincemi v chrámové šeři,
že, jak vichřice náhlá rozváté peří,
hněvivě, po zemi rozmetal zvonivé kovy,
20
a důtkami kupce vymrskal z chrámových dveří.
Ale já pravím: Pochválil Kristus božskému otci,
že za hrozné, nářkem a chrapotem těhotné noci
síru a oheň deštil hněvivě na domy
prokleté Gomorhy hříšné a Sodomy,
že obě je s povrchu země lhostejně smet’,
jak nevrlá paní s nádherných koberců smět.
Buďte přísní! Vždyť kdo volá zde soucit? Jen slaboši,
již vraždili soustavně dny, již lenoší,
již hýří a mrhají síly v rozkoši,
již na cizí účet chtěli být živi!
Či snad zde vztahují ozáblé ruce po groši
almužny bědné, kdo tvrdě a pilně
se zapřáhli k pluhům, přikuli k dílně?
Kdo o štěstí se svým osudem bili se silně?
Volali tady o milost spravedliví?
Ne, ne, ne! Buďte přísní a buďte si vědomi:
tady jste celého národa našeho svědomí,
jeho čistoty mravní vybraná, zvolená stráž.
Dali vám nad sebou moc.
Vtiskli vám v ruce vladařské žezlo.
Nenechte svést se náladovými dojmy!
Neničte národa mravní, posvátné pojmy,
zlo neměňte v dobro, dobro pak ve zlo,
v sluneční jasný den, ponurou noc!
Ne, neničte názor na spravedlnost náš,
však buďte si stále vědomi: národ jsme malý a mladý,
21
jenž proto, proto jen po dlouhou dobu
dvou hrozných, dvou zoufale smutných století
pod tíhou dějinného a božského prokletí
nehybně, zmrzačeně ležel v ztraceném hrobu,
že lační a cizího majetku chtiví,
byli jsme jako zvířata v džunglích loupežně živi;
že jsme nechtěli znáti své země, vznešených mravů
velikých otců; že všichni se v sobecké duši rozhodli
žíti jen vášni své, chvilkové náladě, pohodlí,
pro své osobní štěstí, osobní, prodejnou slávu!
Však buďte si vědomi: národ jsme malý a mladý,
jenž vystrčen Bohem na výspu tady,
jenž obklopen, svírán je všady,
jako zem dobytá hlídajícími hrady.
Jen tenkráte můžeme býti svým životem jisti,
jen tenkráte slavného vítězství dobudem’
nad svojí malostí, nad těžkým osudem,
jen tenkráte v dějinách opět se zapíšem’ slavně,
když všichni a všichni, povahově a mravně
budeme nezlomně silní a nad krystal čistí,
jak kalená ocel, jak vzácný, broušený kámen,
když každý peň nahnilý vytnem’ a uvrhnem’ v plamen!
A to je teď veliký, posvátný úkol váš!
Vždyť úpadkem mravním národa dnes
vinnými nebudou dávno již zetlelí předci.
Vždyť zaň zodpovědnými nejsou jen učitel, kněz,
22
otec a matka, profesor, umělci, vědci,
ale též vy, vy.
Vždyť veřejně před námi všemi,
před posluchači, diváky těmi,
čtenáři novin, jež se rozlétnou po celé zemi,
hlásáte nyní, co správným, co zločinem jest.
Ó, nebuďte slabí! – Snazší je slepě milovat děcko,
odpustit miláčku, prominout, přehlížet všecko,
než pevně je po cestách dobra v budoucno vést.
Snazší je usmát se, pohladit vlídně,
než udeřit bez hněvu, s rozvahou, klidně.
Snazší je osvobodit, než uložit trest!
Vy jste však slíbili před tváří Boha a krále,
před celým národem, vůči nám všem,
jen po právu soudit v tomto veřejném sále.
Odsuďte, trestejte proto, co hříchem, co zlem!
Dokončil státní a jaksi unaven sed’.
Porotní sál se rozšuměl, ševelil hned,
v tom však se starý obhájce u stolu zved’.
23
XVIII.
Po mnohé tváři se posměšek míhá,
do jamek očních si sedá, houpá se na retu,
jako když bílý motýlek v lehkém poletu
po listech, lodyhách sklouzá, po květu.
A mnohý si myslí: Jistě jako vždy začne,
že nebylo času, by spisy studoval značné,
a výkřikem skončí, že věří: Je nevinen Říha.
A skutečně. Opřený rukama o stůl, sehnutý nad ním,
jako když nepřipravený student snaží se číst
v přihrádkách lavic obratně strčený list,
nebo když naslouchá chtivě sousedům zadním,
jak napovídají – tak začal obhájce náš,
nejistě, koktavě skoro, zmateně až.
Těžká prý úloha jeho. Vždyť všecka ta fakta,
tak jasná, tak výmluvná svědčí oproti němu:
ta životu nebezpečná, div ne smrtelná rána,
ten revolver nabitý z domu, přiznání k všemu,
ta hospodská hrozba i Fana, již domů si ved’.
„Ano. Zdá se, vinen je Říha, jak pan žalobce řek’“,řek’,“
a obhájce rozhléd’ se, hlavu skloněnou zdvih’,
slyše jak sálem se ozývá bručení zlostné i smích –
„Vinen je, neboť byl žárlivcem vztekle divokým,
jak to pan žalobce prokázal s důmyslem hlubokým,
– a on se v tom vyzná, vždyť již přes dvacet let
24
tu sedí a rukama prošlo mu tisíce jich,
a všechny je skoro do hlubin žalářních smet’ –
Ano, vinen je Říha, neboť si sčítal na prstech lehce,
že vrátil se asi před osmi měsíci k ženě,
když mu podala plačící novorozeně.
Vinen je, neboť již tenkráte s mučivým bolem
bezradně, překvapený, díval se kolem,
jak rolník, když mlčky jde ztlučeným polem.
Vždyť tenkrát již v užaslé, trnoucí duši
podezření se, bláhová myšlenka budí,
a za srdce chytá jak kleštěmi, svírá mu hrudi
a ve spáncích s kvapem šíleným zuřivě buší.
Vždyť tenkrát již věřit a chápati nechcenechce,
srovnat si nemůže v hlavě své prosté,
že dítě se může, a právě jemu, narodit před časem.
Vždyť již tenkráte volá s drásavým úžasem:
Mé je to děcko?..děcko?... Já jsem je zplodil..?zplodil...?
Či je to kukačky vejce, jež někdo mi do hnízda hodil?
Někdo, jenž za mé nemoci uleh’ k nevěrné ženě..?ženě...?
Mé je to děcko, či panchart jen cizí?
Žena sic skládá přísahu svatou a ryzí,
a za ruku k děcku ho vede, aby si všim’,
jak slabounké je, by na něm svou podobu viděl.
Žena sic hněvivě křičí, aby se styděl,
před sebou, před ní, před lidem vším.
Děcko však směje se, brouká a vrní, jak pije. –
Děcko je zdravé a čilé a sílí a roste – –
a žije a žije a žije..!žije...!
Proč nemůže s ním si radostně hrát...?
25
Proč nemá a nemůže míti je rád...?
A proč žena ho nechává za dveřmi stát...?
Ó, zřejmo je, zřejmo! Jiný se za ní do domu vplížil.
Ó, jistě již, jistě!..jistě!... Či přece jí blížil – –?
Přec věrnou a oddanou byla, věrnou a oddanou jest?
Chránila lože, chránila manželskou čest – –?
Ó, jak svých žárlivě vzteklých výbuchů lituje!
Jak by chtěl přisednout, pokleknout před ní
a plakat a úpět: Odpusť již, odpusť a smířeně vzhlédni,
z prachu mě bídy a hanby milostně zvedni!
Dovol, bych stuleně s tebou šel zas!
Zachraň mne před mým zoufalstvím, spas! – –
Tak volat by chtěl. Vždyť ji skutečně miluje! –
Vždyť má ji tak bolestně, těžce, zoufale rád!
Vždyť dle svědectví hospodské naříká, sténá
před ní a Fanou, že trpí nevinně žena;
že blíží jí hrozně; bez příčin, důvodů souží;
a prolévá slzy, až je to hostinské k smíchu.
Vždyť, prosím, on dovede sice, naprosto zpit,
s opilou Fanou se dopustit hříchu.
Však zítra již Fana z domu musí mu jít.
Pak celý den kdesi se toulá a věří a doufá
a v pochybách zmítá se opět a zoufá a zoufá,
a po ženě uražené nyje a touží,
poněvadž bez ní nemůže, nemůže žít.
Toť žárlivost. – Bědný, kdo její nadvládu zkusil,
pod její rukou se na loži zmítal a dusil,
26
dnes roucha lem nadšeně líbal a zítra si zhnusil,
dnes nenáviděl a zítra milovat musil.
O nemoci, šílenství, nesnesná muka! – –
Dnes zdvíhá se k hroznému úderu ruka,
a člověk jak divoké zvíře zuří a šílí.
A zítra, ba za krátký okamžik, chvíli,
bodavým, mučivým bolem srdce až puká,
a člověk se něžně, jak k děcku k své oběti shýbá,
po zemi za ní se plazí a s úpěním líbá
ty zasazené rány, ta zmrskaná místa,
a věří a věří, že podvodná, nevěrná není,
že nevinná, svatá je, bílá a čistá. –
Dnes se žíravým posměchem jako flagelant mrská
pro hloupé myšlenky svoje, pro podezření – –
Při tom však někdo v něm stále číhá a číhá,
na každé slůvko a pohled, po každém kroku
jak hladová šelma po svojí spící kořisti
jak tyrani bídní i vlastními rádci nejistí. – –
A zítra již se svého místa se hrozivě zdvíhá
odhodlán, připraven k dravčímu skoku. –
Dnes s kajícím pláčem a šťastnou lítostí šeptá:
Je mučednice jen, světice, nevinná,
ubohou obětí mé myšlenky šíleně hloupé.
A zítra se na žádný důvod rozumu neptá,
zítra ji v divokém vzteku proklíná,
za vlasy po zemi vláčí, do prachu zdeptá
a v prolité krvi ruce si koupe.
A stále tak zbraně hrot na sebe, na ni obrací.
A stále tak sem tam se zoufale potácí,
těžce jak zraněný s kopím hluboko v boku.
A nikdo mu nemůže pomoci, přinést útěchu,útěchu.
27
A nikde a nikde nenajde klidu, oddechu,
ni u druha, v knihách, ni v sklence, ni při práci,
ni v horečných, neklidných snech.
A stále tak po týdny, měsíce, vztekle
s vírou a nevírou, láskou a hnusem bije se vztekle – –
Ne, to již životem není! To muka jak v pekle!
Ó žárlivosti, ó chorobo, jíž stůně
nemocná láska nalokavší se otravné vůně
z omamných květin vyrostlých z bahnité tůně!
Ó šílenství lásky! – –
A může být takový vůle své schopen?
Může byt zodpovědným za svoje činy?
Může se před tvrdým zákonem dopustit viny
i když se ohání nožem, zuřivě střílí,
když prolitou, kouřící se krví je zbrocen?
Vždyť je to churavec, který zoufá a kvílí,
slepec, jenž nesmírnou bolestí šílí – –
Jakže to řekl pan předseda před krátkou chvílí?
„Nám káže hlas vnitřní a zákony božské i tištěné,
soudit jen dle zločinné vůle skutečně zjištěné,
soudit jen, pokud pachatel zločinu chtěl,
pokud svou vůli svobodnou měl.měl.“
Mohou však míti ji děti a šílenci?
Měl ji snad Říha? – – Hle na zem se vrhá
a sténá a prosí. Žena však z ruky šaty mu trhá
a sekyrou mávne. Vlach k ní přiskočí
a těší, konejší, jména nejsladší dává.
A Říha se dívá a dívá a pomalu vstává. –
28
Tak je to tedy – –? Mařenka drahá –?! Milenci – –?!
Dávno již smluveni, dávno spojeni spolu
na jednom krvesmilném loži, při jednom stolu – –?!
V tom zakřičí žena: Vyhoď ho! – Vše se s ním zatočí
a v šíleně zuřivém vzteku, nevěda ani,
co dělá, že má nabitou zbrani,
zamíří na ni. – –
A to že je svobodné vůle výronem?
To že je vědomým pokusem vraždy?
Za to má býti lhostejným, tvrdým zákonem
trestán a zničen a odsouzen na vždy,
za nemoc, chorobu, šílený okamžik ten – –?!
Ovšem pan státní to na náš charakter svádí.
Prý zločinci naši by cosi hrůzně velkého rádi.
Chtěli by udivit také svět úžasným činem.
Tak prý též Říha ženu i sebe zabíti chtěl,
však nestačil. Právě jak našim zločincům všem
vůle se zlámala, rozbila v poslední chvíli,
jak z betonu deska pod pěstí drtivých střel.
Není prý odvahy, síly důsledně dojít až k cíli.
Nemoc, jíž všichni prý trpíme, bezmocně hynem,
nestálí, nedůslední, povrchní v dobrém i zlém.
Je to však pravdou – –? Ovšem nedal nám dosud
Modrovousů a pařížských apačů
jedů a lstivých dýk italských nepřejný osud.
Rovněž nemáme Jacků rozparovačů.
29
Též pirátem, třebas tak naše mladíky straší,
as pro slabou vůli se nestali zločinci naši. –
Leč není to trochu též proto, že velkoměst nemáme,
těch pařenišť hrozných, v nichž zločiny rostou
jak na teplých bahnech houby a plísně neznámé?
že žijeme dosud venkovskou idylu prostou?
že mezi našimi třídami doposud není
nepřekročitelné propasti bezedné,
přes niž by hleděli jedni plni opovržení,
druzí pak plni vzteku a zloby vražedné?
A konečně. Vskutku je u nás všecko tak fádní?
Nejsou tu, abych tak řeklřekl, zločinci řádní,
hrozně až důslední, vypočítavě chladní?
Což ty zpronevěry účetních, správců a radů
v spořitelnách, záložnách po dlouhou řadu
mlčících roků –? Ovšem nejsou to Balbíni žádní,
stkvělého nimbu romantického nemají,
po němž, jak zdá se, pan státní stůně potají,
ač hrůzu a nářek budí též po kraji.
Však není to zločinná vůle jak z ocele,
dívat se poctivcům do očí směle,
bavit a smát se a hráti prim vesele,
odrážet, sesměšnit, neškodným učinit soky,
a při tom soustavně, drze, obratně krást?
Falšovat knihy a bilance po celé roky,
a před žádnou revisí nespat a hrůzou se třást –?
Ale tím ovšem se nijak chlubiti nechci.
30
Jen to tak říkám a tvrdím: Jsme povrchní sice a lehcí
jako motýl, když sem a tam míhá se plaše,
jako ty pouliční veselé popěvky naše,
zvláště když se nám poněkud daří.
Jsme vznětlivých srdcí, jež vzplanou jak koudel a shoří,
dříve než provedou dílo, cos krásného stvoří.
Jsme lehkého vtipu a úsměvných tváří
jak Pařížan, když se své grisettce koří.
Však zároveň mysli jsme těžké a ponuré, vážné,
jako ty bývalé hvozdy pomezní, strážné,
jak za dnů deštivých, pozdního září
naše obraná pole a luka, úpící chlum.
Však zároveň velcí jsme – – velcí svým pudem
neuhnout, vytrvat na svém úhoru chudém.
Velcí a mocní svou životní chutí,
jež hladova věčně, jež bezedně lačna.
Velcí svým zapeklitým bolestným vzdorem,
jenž nedá zoufat a lámat se ve stesku chorém.
Velcí svou vrozenou národní pílí,
jež nedá nám stanout, usednout v stínu
košatých stromů s rukama nečinně v klínu,
jež šlehá nás bičem jak opilý vozka a nutí a nutí,
jak ulekaného rolníka hrozivá mračna
poslední snopy urvat a utrhnout ještě
divoké bouři a vzteklému návalu deště –
vzchopit se, nohama opřít, s napětím veškeré síly
hnát se jak koráby velké za svými cíli
a pracovat, pracovat ještě v poslední chvíli.
31
Však velcí jsme, velcí svou láskou až bolestně žhavou
k matce své sedmibolestné, této zděděné zemi,
prosáklé krví, zdeptané kdysi národy všemi.
Velcí svou ctižádostí, nikdy nespící touhou:
nebýti přívěskem lidstva, nickou jen pouhou,
která se za desetinnou tečkou zbytečně lepí,
býti však věčného lidstva a Evropy velikým synem,
jenž zastkví se opět před nimi kulturním činem,
do dějin zapíše nesmrtelnou, radostnou slávou.
Ne, malými nejsme! – – Což bylo by možno bez těchto darů
věčného, ctižádostivého, žhoucího žáru,
bez těchto po otcích zděděných národních pudů
bezmocně nezhynout, s cizími vlnami nesplynout,
když jsme ztratili všecko, – statky a půdu,
šlechtu a inteligenci, měšťanskou třídu;
když jsme nechali ulekanému lidu
pro větší zmatek a tmu a pro větší bídu
jen zkažené vzpomínky, spoutanou hrudu..?!hrudu...?!
Ne, malými nejsme! – – Vždyť co jsme již nabyli šťastně?
Nejsme již sluhou a dělníkem na cizím poli.
Nejsme již nezvaným, tak tak že trpěným hostem
u zprohýbaných, bohatě prostřených stolů,
však rovni již, páni! – – A doposud rostem’ a rostem’ –
32
kulturou, bohatstvím. – – A stále to kvasí,
raší a bují a noví a noví se hlásí.
A nesčetné, práce dychtivé, horečné ruce
se vztahují znovu, díla chápají prudce,
kámen ke kameni snášejí na staveništi
pro stavbu národní, pro pokolení příští. – –
Hledíš a hledíš a radostná závrať až jímá! – –
Vždyť to počátek je! Vždyť teprve sto let žijeme vlastně!
Ne, malými nejsme. Však veliké nadání dříme,
veliká síla skryta je v našem národě, rase.
A věřím, ó věřím, že v budoucím čase
před celou Evropou zastkví se zase...
Vždyť ještě líp bude! – – Lidstvo se někdy sic omýlí.
Záhy však pozná, s lítostí, od Boha pravého odchylku
a s novými silami, nadšením spěchá za cíli,
k idei Ježíše Krista, rovnosti, bratrství všech.
Vždyť ještě líp bude. – – Jestli však přes to se k večeru
náš sluneční, jasný den někdy nachýlí,
jestli nám dopadne na šíj’ sehnutou, v zátylí
znovu pěst rozhněvaného Jehovy
jako kyj těžký, jak hrozný mlat bronzový,
a my v konvulsích křeče, chroptíce temně
prsty zarývat nadarmo budem’ do klidné země,
ssedlou krev majíce na bledých, zsinalých rtech –:
33
pak přec jen věřím a věřím, že národ můj snese
hroznou tu ránu, že opětně vzpamatuje se,
a hroznou pěst osudu se šíje střese
a vstane a zajásá opět v radostných dnech!..dnech!...
Neboť jsme velcí a silní,
nejenom tím, že jsme ctižádostiví a pilní,
že dovedem’ vzdorovat osudu tvrdě,
jak horalé drsní mrazu a zimě a úderům bídy a nouze,
však tím, že dovedem’ trpět velce a mlčky a hrdě,
že největšími jsme právě v své, řekl bych mystické
podvědomé, národní, plemenné touze
po vzdání se Bohu, zhroucení celé bytosti v tichu,
po očištění tvrdém niter svých z hříchů,
po mukách, strádání, po utrpení,
po sebezmučení!“ – –
Výborně, pane doktore! zvolal v tom kdosi
a zatleskav všechny k projevu sved’.
Leč předseda hrozil, že sál dá vyklidit hned.
Pak zmírniv hlas, k obhájci pravil, že prosí,
by nezabíhal tak daleko, držel se věci.
Však obhájce bránil se. „Musil jsem přeci
odmítnout výtku, že povrchní, mělcí jsme všeci,
že obžalovaný proto jen přišel k tomuto městu,
že odvahy neměl, ni síly odpykat vinu
někde tam na stromě, v lesním zšeřeném stínu,
že chtěl si jen polepšit, ulehčit trestu.
34
Vždyť, velevážení páni porotci, právě
opak je pravdou! Vždyť vedla ho k sebeudání
bolestná, velká potřeba těžkého pokání,
které odolat nemohl již.
Vždyť mohl přec tvrdit, že žena se sama zranila,
jak chtěla mu vyrvat nabitý revolver z dlaní,
jak mu tam v sebevraždě zlekaně bránila,
když nadarmo ruce vztahoval po ní.
Kdo by dokázal opak? – – Přec svědectví vzdali se oni,
nic neřekli ošetřujícímu lékaři ani.
On se však ke všemu přiznal, – – protože trpěti chtěl,
protože chtěl vzíti na sebe veřejné potupy kříž,
vypít až do dna, do kapky poslední bolesti číš,
nejen již za svůj divoký, šílený skutek,
však za všechny hříchy své, chyby a vady
za celý život svůj. – –
Jak že to před námi děl?
Nežádám milosti žádné. Největší trest
chci přijmout a mlčky a pokorně nést – –
A takhle že zločinec mluví, jenž trestu se vzpírá,
jenž za sebou pozorně stopy zločinu stírá,
jako žák bedlivý gumou chybičky v domácí úloze?
jenž se namáhá, potí a zapírá uboze,
jenž hledá, kudy by spravedlnosti utek’?!
Neřek’ bychby upřímně: – Stojím před Vámi tady.
Suďte mne, vždyť jsem vražedný úmysl měl.
Tvrdil by, že visel tam na němém, užaslém stromu,
35
kdyby to nebylo pravdou? – – Hle, všechno je správné,
co udal, a všemu se věří, jenom ne tomu,
jen toto se prohlásí za lež, za bajky dávné,
za jakýs zázrak komický, stíhá posměchem!
A proč? Protože neuved’, neřek’ to hned,
protože vzpomněl si na to prý teprve teď,teď. – –
Vždyť nechtěl to říc’. Nechtěl vůbec udati nic.
Vždyť teprve laskavým, humánně mírným výslechem
pana předsedy nechal se strhnout a svést.
Vždyť musí se chápati konečně jednou:
Člověk je s to, by zločin největší spáchal,
by v krvi se jako řezníci máchal,
když bouře se v srdci jak běsové zvednou.
Při tom však v užaslé duši zůstanou místa,
jež o tom nic nevědí, jež bílá jsou, čistá,
nezatížená spáchanou vinou,
neposkvrněná krví a bahnem a špínou.
Místa, jež pečlivě skrývá a chrání
jak slabounké světlo před větrem vztaženou dlaní,
jak matka posledním šatem své mrznoucí dítky.
Místa, v nežněž nahlédnout nikomu nedá, jež tají,
jak úsměvné poklady odkryté pod stromem v háji,
protože bojí se posměšných výkřiků, výtky,
pro svoji sentimentálnost, protože lidí
se pro „slabost“, pro hnutí srdce bláhově stydí.
A tak je to s Říhou. A pan státní to vidí,
neb vyzná se v duši, a proto naň útočí, haní,
komediantem zove. Proto se předem již brání
36
vašemu soucitu, proto řečnicky káže,
že jste práva a zákonů, mravnosti stráže,
celého národa veřejné svědomí.
Ale já pravím vám: Buďte si vědomi:
Nad mravnost zákonů – právo, mravnost je vyšší,
právo, jež spočívá na věčných základech lidskosti,
jež uděšeného srdce bouřný tep slyší,
jež se vroucími, těžkými slzami hořké lítosti,
odvěkou bídou prokleté lidské bytosti,
zmítané mezi nebem a zemí, k pláči až vzruší,
jež pohladí, utiší, zkonejší zoufalou duši.
Ale já pravím vám: Není účelem trestu
pomstít se, krutě oplatit spáchané viny,
by se snad zalekl, hrůzou odstrašil jiný.
Vždyť proto jsme přestali bíti, zrušili mučidla,
smrt na kolu, na skřipci zdlouhavou, děsnou.
Vždyť víme, že zločiny každý rok zpravidla
se vracejí s matematickou jistotou přesnou,
že nejkrutší soudy počet jich nestaví, nezlomí,
že největší tresty s hrozbou bezmocnou, beznohou
zločinům novým nadběhnout nemohou,
že vládne tu jakýsi odvěký, tajemný řád,
jehož soudnictví po věky ještě na dalnou cestu
musí se pokorně, s hlavou hluboce skloněnou ptát.
Proto já pravím: Buďte přísní a tvrdí, až krutí,
37
jak tyrani římští, jak dávní asyrští bozi,
když navyklá zločinnost, s bezedným hladem a chutí,
rozkročmo, s pěstí vysoko zaťatou hrozí,
že zítra či pozítří nové zločiny spáše,
že oloupí, zardousí opět občany vaše!
Buďte až krutí, jak vás pan žalobce nutí!
Ať lámán a drcen je zločinec vrozený, veliký,
jak kleštěmi kovářů rezavé hřebíky.
V rozběhu jeho mu rychle nastavte nohu,
zkroťte hned jeho zločinnou vůli a zvyky
a srazte jak zvíře, jak splašené býky,
by společnost lidská těžce jím zraněná
napříště byla před novým vztekem chráněna,
by klidně se mohlo vyvíjet lidstvo a stát.
Pomstu však, pouhou odplatu ponechte Bohu!
Nepozdvihujte k drtící ráně těžkých svých rukou,
když toho účelu není, když zločinnou vůli
netřeba lámat zákonným násilím v půli,
když vinníci sami se po hlavě zoufale tlukou,
když zítra již před činem svým jak ztrnulí klečí,
když v prachu se svíjejí drásavou mukou,
jak za mužem, v továrně zraněným, běžící dělnice,
jež přepadena byla z úleku, uprostřed silnice
pod stromem lhostejným porodní křečí.
Přestaňte konečně trestat za náhlé zbloudění
vzbouřených srdcí, jež neslyší hlasů varovných mozku,
jež strhnou jej, srazí jak vysíleného vozku
splašení koně pod rachotící, letící vůz,
38
jež nesou nás, ženou jak korábu ubohou trosku
vichřice divá do pekla nářku a hrůz.
Přestaňte konečně trestat za poblouzení,
za nemoc, horečku smyslů, šílenou chvíli,
kdy člověk-zoufalec neví, co dělá,
když vzpamatovav se ze svého záchvatu, bolně,
žalobně, těžce, zoufale kvílí
u zabitého, u zraněného těla.
Nezabíjejte, nesrážejte jej do hlubin rázem.
Nechte ho jíti svobodně, volně,
na zkoušku aspoň. Popřejte čas,
na jevo dejte, že není vám jen jedovatým plazem;
škodlivým hmyzem, jejž zašlápnou, nickou;
že věříte v jeho hodnotu, důstojnost lidskou,
že z bahna se k Bohu povznese zas.
Ó, zkuste to, zkuste. – Vždyť jaký se z hlubin vrací?
Podvědomého záští pln na soudce-katy,
– neb cítí a ví, že nebyl tak vinným –
ztrpklý a zhořklý a ztvrdlý, divoce jiným
za svůj zmařený život, ztracené naděje splácí.
Však nechte ho svobodně jít. – Tu sic s počátku
bude se rozhlížet kolem udiven, ve zmatku,
nemoha věřit, nohama ještě v bahnu snad vázna.
Však jednoho teskného večera nazná,
těžkými slzami smáčeje líce bezděčně,
že veliká bratrská láska se na něj usmála skutečně,
39
snad poprvé v jeho prokletém životě celém.
A pln vděčnosti, s novou duší a zjasnělým čelem
půjde s obětavou, účinnou prací,
bezvinným životem novým odmění nás.
Ó, buďte mírní! – Byla vám dána nad bližním moc veliká.
Nezneužívejte jí! Je mocným tak lehko, tak snadno
zavrhnout, zničit bližního, srazit až na dno,
však těžší, však krasší povznést jej v sluneční jas.
Ó, vězte: odpustil Kristus lidu a národu všemu,
za jedno slovo na milost přijal velkého hříšníka.
OÓ, bližte se aspoň pomalu k němu!
Ó, uslyšte pro Něj lkající vinníkův hlas!
40
XIX.
Když obhájce skončil, jakési ticho nesmělé,
okamžik ještě nad sálem vládlo jako v kostele,
když varhany ztichnou, když se lid hluboce sklání
a do prsou bije při svatém pozdvihování.
Pak přece by potlesk zabouřil vesele.
Vždyť vavřín vždy najde u svého drahého lidu,
kdo lichotí, kdo mu okrášlí cetkami bídu,
kdo uspí ho, uloží zlehka do měkké postele
spokojenosti, kdo šlehne sice ho trochu,
ale hned říká: Jsi hodný, jsi nadaný, hochu.
Ale jak posel, jenž bouří u spících vrat
a za kliky chytá, skleslost se hlásila, hlad.
Předseda proto hned resumé podával, zkrátka,
jako když o žních hospodář krájí krajíce chleba,
za sebou rychle však nestranně stavěl a klad’
veškerá pro i kontra zjištěná fakta.
Leč o stavu duševním slovem se nezmínil ani.
Vždyť se hned zamračil, jak bolest by cítil,
když viděl, že obhájce hbitýma rukama chytil
poznámku jeho, že si jí na cestu svítil,
vzhůru ji zdvihal jak lampu, jak štít.
Vždyť slyšel již pana státního posměšný hlas:
„Nu, ptáčku jste z klece pomáhal jedenkrát zas“.zas.“ –
Vždyť chce přec s ním, s představenými ve shodě žít. –
41
Jak na panském poli, když šafář „zerzavý čert„čert“
odejít musí na druhý, vzdálený lán,
dělnic a dělníků k zemi sehnutá řada
hned pozdvihne hlavu a rovná si záda
a veselý hovor a smích a štiplavý žert
jak na táčkách se všech se ozývá stran;
jako když učitel přísný z třídního puchu
odejde ven se nalokat zdravého vzduchu
a škola hned celá plna je ruchu
jak na jaře sluncem vzbuzený úl,
jak přístav, kam koráb za hudby vplul –:
tak celý sál hned se k životu vzbudil a hnul,
když porotci odešli v poradní síň.
Toliko Říha, ruce sklesle spuštěny v klín,
nehnut a chmurný jak těžce visící mrak,
do země k jednomu bodu upřený zrak,
seděl tu, jako by nebyl při dobrých smyslech
od oné chvíle, co skončil Říhové výslech,
co zoufale po ní vztahoval ruce.
Jen když obhájce mluvil o bolu, žárlivé muce,
pozdvihl hlavu, jak s napětím poslední síly,
s námahou hroznou umírající koník,
uslyšev hospodářův známý hlas milý.
A každičké slovo se rtů již žíznivě lapal,
jak pohádky matičkám děti, snad aby čin chápal,
na dno své duše ponuře zoufalé pronik’.
Potom však sklonil se ještě hlouběji, níž
a po celou dobu tak nehnutý, strnulý zůstal,
jak zkřivený pařez, jenž po léta do skalisk vrůstal,
jak karyatida nesoucí paláců tíž.
A Říhová mačkajíc stále deroucí se slze
42
z lavice svědků ho mátožně zřela jak v mlze
a šeptala: Bože můj, spasiž, ukonči již. –
Kdos v poradní síni za dvéře zamčené zatáh’.
Předseda s oběma netrpělivými votanty v patách
odmyká rychle.
Hovor a smích uléhá po sálu
jako když v divadle opona vstoupá pomalu,
jako když vážný profesor vchází v hlučící třídu.
V lenoškách řadí se soudcové z lidu
a vrchní jich hlásí: Vinným je zraněním těla.
Ze sna se probouzí ticho, jako když v tmách
vykřikne náhle blízkého požáru nach
a krvavým světlem se zasměje krajina celá,
jako když uprostřed hostů v šumícím hotelu
zatřeskne za sebou rychle několik výstřelů
a všechno se žene na chodník, před plný dům.
Svobodný oddech a pohyb a hovor a šum.
Kdos nesmělý ještě sousedu potichu šeptal.
Kdos šťastně se směje, kdos hlasitě reptal.
Potřásla hlavou panička tlustá,
slečna pak zapomělazapomněla přivříti ústa
a v nose ji štíplo, hrdlo se sevřelo křečí.
Po krátké žalobce a obhájce řeči
odsouzen Říha k žaláři jednoho roku.
Říhová teprv teď jaksi do všeho vnikla
a sepiavši na prsou ruce hlasitě vzlykla.
Říha jak vojín před slavným vůdcem vzpřímeně stál.
43
Prázdní se síň. – Kdos ještě se u dveří zastavil,
by pohled vrh’ naposled, bolem se lidským pobavil.
Kdos doutník již zapálit chtěl, jak na chodbě stál,
kdos dole, až pod schody mluvil a zplna se smál.
Prázdno. – Sál zesmutněl jaksi a stměl. –
Mezi svíčkami na kříži Rozpiatý čněl,
jakoby celý svět láskou objati chtěl,
jakoby k malým a poníženým a bídným
mluvil svým pohledem tichým a vlídným:
Pojďte sem všichni. Náruč má utěší
každé zoufalé srdce, bolest nejtěžší. – –
„Pojď“,Pojď,“ drsně děl dozorce vězňů a vzal
za ruku Říhu, jakby se jeho útěku bál.
Poslušně vstal, však hlava se níží a níží,
jak zlámané přes plot visící sněti.
S námahou, hroznou námahou učinil krok – – –
Líto je čehos...? Síla a vůle se zlámala...?
Důvěra v lidi a v řády jich svaté zklamala,
vrazila rozmáchlou pěstí v bolavý bok...?
„Bože můj, Bože... V žaláři po celý rok“.rok.“
Říhová vzlyká a k muži soucitně vzhlíží,
bojácně, nesměle s Vlachem k němu se blíží...
Zelené sukno se stolu vlnivě splývá
a lehce se v průvanu dveří kývá a kývá.
Pod oknem kdosi, snad učeň hlasitě zpívá. – –
44
„S Bohem – – A odpusť mi všecko – – Odpusťte oba – –“
„Ne, ne, ne!..ne!... Ty mi odpusť! Já měla být jiná. – –
Neutéc’, nekřičet tolik – – domů se vrátit – –
Vždyť jsi opilý tenkrát – – Já, já vším jen vinna“!..vinna!...“
„Ne. – – To všechno ty divoké myšlenky klamné – –
Ale už je to – – Jdi domů a opatruj děti – –
A někdy si s nimi vzpomeňte na mne – – –
Bude ti těžko – – Budeš tak sama – Ubohá – –
Ten příspěvek od úrazové budou sic platit
měsíčně tobě – – Již mi to napsali tady.
Však co je to? – – Prosím tě, švakře, pro Boha,
nevyháněj jich, nenech umírat hlady.“ – –
„Neboj se – Jak bych –? Děti se mají tak rády,
a babička také – A kousek chleba najde se vždycky“.vždycky.“
Pán Bůh ti zaplať, žes dobrý tak, lidský.
A vážně a smutně se za ruce drží a na sebe patří
jak nad tělem mrtvého otce smíření bratři.
A Říhové po tváři vyhublé stále se valí
veliké slzy, jež pálí a pálí – –
„Bože můj, Bože. – – Celý rok. – Taková doba“ – –
Kdos po chodbě těžkým krokem se vlek’.
45
Chrastily klíče. – „Dosti již, dosti“,dosti,“ žalářník řek’
a vykročil. – –
Říhová zalkala hlasitě, prudce – –
Ještě se potkaly, ještě stiskly se ruce
a Říha děl: „Dá mi snad všemocný Bůh
vyjít a usmířit vinu, oplatit dluh“.dluh.“ – – –
Šly dny a noci a týdny – Zamlklý, němý,
oči upřeny toliko dovnitř a k zemi,
přehlížen jaksi vězni a dozorci všemi
žil jen myšlenkám svým –
Sic za prvé doby,
zvlášť když k oknu se přikradly stíny večerů,
zas šeptaly zjítřené hlasy jak podvodný svůdce,
že bez viny, násilnou svévolí, při práci rázem,
zbaven byl všeho, poražen do prachu, na zem
že bídný je, zbytečný, osudem klet;
že žena snad přece jen spáchala nevěru,
že zbytečně trpí, že raděj měl zahynout hned.
Tu znovu jak tenkrát se zadýchal prudce,
zatínal pěsti a smrtelně bled.
Ale již za chvíli divého návalu zloby
a záští a odporu k všemu se úzkostlivě lekal
a přes posměch vězňů s úpěním klekal,
a konečně, nemoha světla uzříti v tmách,
ruce své ke knězi vězňů zoufale vztáh’.
Neodvrátil se, neodstrčil snad lhostejnou nohou
jeho bědného člunu do proudu ječících vln,
ač zkoumal ho dlouho, trpkého zklamání pln,
jen sleduje pozorně loďky chatrné běh,
46
ač nechal ho ještě zápasit s vlnou překotnou mnohou,
než ruku mu podal a pomoh’ na příkrý břeh.
Potom však zkušený, vážný a silný
pevně ho úžlabím vedl na novou cestu;
ne snad kázáním věčných a dočasných trestů,
ne jen modlitbou; tím však, že vážně a družně
hovořil s ním, dal nahlédnout do boží dílny,
ukázal užaslým očím veškeru bídu a slávu
tohoto divadla velebně hrozného – svět;
že z prachu ho nicoty zdvíhal, nutil a učil
zas uvěřit v život, a trpět i zápasit mužně,
i před bohem-osudem sklonit pokorně hlavu;
že novou dal práci, uprosiv vězeňskou správu,
při lisu knihařském, vázání knih,
že přiměl, by v samotě bolestných tich
největší knihu života, bibli, pozorně čet’.
Ještě se někdy sic potácel, trápil a mučil.
Však k svátkům již ženu s dětmi zval k sobě.
Přišla. Když pak on po malém roběti,
nejmenší dcerce, jak ji na loktech držela,
jaksi nesměle, váhavě ruce vztáh’ obě,
žena pak k němu s obavou vzhlédla
a vzplanula záplavou krve a na to hned zbledla –:
mírně děl: Neboj se. – Jiný jsem již.
A poprvé bral je a hýčkal v otcovském objetí,
přivítal na svět, dělaje přes čílko kříž.
A Říhová s úsměvem na ně se dívajíc, tiše slzela.
Když pak se konečně naplnil čas
a starého roku přezrálý plod
spadl za němé věčnosti mlčící plot,
47
jak lokomotivou vržený kámen pod příkrou hráz
do trávy husté či do tiše tekoucích vod,
tu on, smířený se vším, tichý a klidný,
jak na teplém slunci tiše kvetoucí sněti,
s radostnou pokorou nesa osud svůj bídný,
– jak matička uzlík, s nímž šťastná a tichá
za synem, pilným studentem do města spěchá –
pomalu vyšel, by u vážném rozdání sil,
s pomocí lidí a Boha pro ženu, děti
při novém řemesle, novému životu žil.
E: mk; 2006
48