BOSENSKÁ NEDĚLE.
V polánkách ticho. Dva sousedé naši
– jídali spolu krupičnou kaši,
ač nikoli z jedné rodinné mísy –
v pohaslých dýmkách si ohně křísí
pomalu, chutnavě, ne lakotným spěchem,
usednuvše na mez pod ořechem.
Jsou brambory z jara už okopány,
višně před měsícem očesány;
broskve a švestky zrajte do září,
ač dotud, Bůh ví, jak časy se utváří
a budeme-li pro sebe ořechy klátit,
když i dá nebe našim se hochům vrátit
i z vítězné odněkud krvavé vojny,
kam čas je teď vyvolal nepokojný.
Hledí ze zahrad po vůkolí:
chvatně se klidí žito s polí,
kde zpozděné zrají ječmeny
pod slunce tichými plameny
v nedělní parné odpoledne,
i zrnatý oves nápadně bledne,
co tu tam ještě i pšenice hnědá
na stojatě tvrdé klasy zvedá.
Chleba je třeba hned a rychle!
Tož po krajině nedělně ztichlé
se žitem jedou vozy do stodol –
a přece neninení ticho kolem kol.
Za hřbitovem, jenž pod kaštany dřímá,
supá a hučí a kouřem dýmá
parní mlátička bez únavy.
Tak první se letos srpnová neděle slaví,
když v pondělí před tím, po svaté Anně,
hoši a muži nečekaně
4
opustili role a dům
na vojnu ku svým kde kdo praporům.
Dva sousedé v polánkách pod ořechem
současným hrudi ulevili vzdechem
při pohledu na nebe u myšlenky jedné,
jež jak by jim na hlavu stíny kladla ledné:
Po nebi blankytném od západu
dlouhými pruhami v táhlém skladu
bílé oblaky rozšlehané
– tam vysoko as vítr vane,
ač dole jest pokojno do bezvětří –
neklidně a sápavě se jetří,
až pěstí neviděnou semkly a spletly
nad zemí ustrnulé hrozivé metly.
Jsou bílé, bělostně bílé dosud
ony napřažené důtky a šlehy,
však zapadne slunce – dni jaký osud?
Doplane ve zlatě usínavé něhy,
či napjaté metly v červáncích do krve
zvěstovat budou čas bouřný, ne poprve?
Děl soused slovo trpce a posměvačně.
Však druhý mu na to povážně a mračně:
„Tys odjakživa rebelantem býval
a v pašijích leda kohouta zpíval,
sedě teple na záhrobci!
Já vím však o nejednom kopci,
kde v Bosně křtili nás do krvava
do týla, z předu, od leva i prava.
Kdo míní o vojně mluvit jen ledabylo,
jdi dříve sám, kde olovo se lilo.
Nač nerad vzpomínáš, málo pamatuješ.
Nevzpomínej – nelituješ,
co’s dělal hrůzou, když ti tuhla krev,
co v ohni na povel – třesk a křik a řev.
Jak bych ti to nyní řekl,
abych sám od pravdy neutekl?
Víš, jako bych se napil do němoty
ohnivé pálenky, té sloty,
ne vína tamhle od Mělníka.Mělníka
(moje kapsa mu jen „Vzácný pane“ říká)říká),
ani piva do líné ospalosti.
Povídám: pálenky! A dosti.
Jenom že hlava nebyla těžká,
nohy – strunky! Volnoběžka!
5
Levá, pravá. leváLevá, pravápravá,
v pochodu o stéblo neomeškává.
Oči – viděti, co jakkoli se hatí,
ale hlava – nepamatovati,
ruce – čin, co povel žádá,
z úst – ni odmluva ni váda.
Co minulo, do úlevy
mlhavě se po létech mi jeví.
Pamatovati krajinu budu,
kde trávník sežehnut až na holou půdu,
kukuřičná pole šelestící
v mělkém úpadu pod vinicí,
kde i přes úzké pěšiny
výhonků bují husté spletiny
a na keřích visí hrozny bobtnající
o zrnách – vajec holubích zvící;
vidím melounové žloutnoucí záhony
s provazovitých šlahounů úpony
a s dýněmi, jak turecké hlavy holené,
jimž vyráží zas tuhé chmýří z temene;
smokvoně s větvemi až k zemi,
že stinné loubí klenou haluzemi,
zas dlážděné stezky pro osly a soumary
od města k městu s venkova tovary,
slaměnné střechy chudých kučí,
bílé zdi kuly s krytbou kamennou,
odkud kdys do nás oheň zákeřný fučí,
než naši mu odpoví palbou plamennou,
a on chlap, povstalec, střelec opatrný,
nás úkladně častí bzučícími zrny
z pušky šarky, na cíl míře jistě;
a lojovaným klůckem prý ochladě ji čistě,
zas nabije a střelí, nikoli nazdařbůh,
tam v úkrytu nedbaje hejna našich much,
až v lehkých opánkách po cestách neschůdných
nám unikne zadem ze záloh osudných.
A opět za noci se doplíživ, bil,
i mrtvým se hovadně mstil.
Po půtce jednou u ohně ležíme.
Chladne večer. Měsíc nedříme,
jak vyšel nad podrostem dubovým
vypráhlé planiny rozedrané;
tu tam co hvězdiček už plane!
Jak bylo mi dobře, dnes už nepovím,
že živ a zdráv jsem prošel olovím.
Žáby z daleka divoce skřehotaly,
6
ale mne už jenom uspávaly,
abych noc a spánek nepromrhal – –
Prask, prask! jak někdo by plátno trhal.
Ochranné stráže bdí na stanovišti –
my přece hlavy vzhůru. Tamhle můj bodák se blýští,
kde jsme do kozlíku složili pušky.
Snad, snad zas? Aspoň na pohrůžky?
Vrátila se naše sanita.
Zas rozčilených hovorů do syta,
a co bys čekal? Padlému důstojníku
vyloupili oni ďáblové oči z důlků
a do nich vetknuli – ne snad kulku –
ale z jeho uniformy po knoflíku.
Holé šedé skály v slunečním žáru,
pec liduprázdná planých suchopárů – –
S návrší kuly střelba na předstráže.
My tam! Počkej, to ti přijde dráže!
Křoviska, nízký plot, nádvoří
zdvihá se zvolna k pevným zdím kuly:
z okenic pušky hovoří,
ale my ke stromům zahrady lnuli
a za rohy přístavků kolem dvora –
za oheň oheň z dola i s hora!
Mířím a střelím, střelím a mířím,
uhnu se za roh, popadnu dechu,
vyhlédnu, cítím, oči jak šířím –
pojednou po nich tady ni slechu!
Na druhou strany zahrady svahem
unikli dolů. Za nimi! křič:
v hustinách onde číhá ti vrahem,
po známých stezkách do skal a pryč!
Stojíme. Prohledáme koutky,
odkud nám solili na pokroutky?
Nízké dveře do přízemku,
k poschodí pavláčka dřevěná,
břečťan po zdech kuly venku –
po lidech ani ozvěna.
S obou stran kuly jsou zděné kuče.
Lámou do kuly dvéře ruče,
já projdu po přístavcích –
snad tam i tu ni stopy po těch dravcích!
Kuča nebyla uzamčena;
u ohniště nemladá žena
s dítětem na kolenou.
Jaký boj s děckem, tichou ženou,
7
ač pušku s bodákem držím v ruce?
„Hajde s vragom!“ šeptla prudce.
Jako bych u nás na pobertu
klel mezi zuby: Jdi k čertu!
Sedí babka na pařezu
ve špinavém na hlavě fezu,
pod ním černé vlasy v pletencích
spadly jí na košili – není jako sníh.
Od boků k nohám barevnou sukni.
Obracím se ven. Jen za mnou kletbou mukni –
Tu bouchla rána. Do pažení dveří
mně u ucha koule se vpeří,
že na sloup trnu v okamih,
zda houkne druhá, zda více jich.
Vidíš, ten onen ti řekne,
když mimo nadání čeho se lekne,
že lámala se pod ním kolena.
Však se mnou jiná proměna:
Mne napjal ústrn jako strunu.
Vzav obrat zpět, bodák do posunu,
vidím čmoud, čiji spálený prach,
v očích mám kola, řvu něco až strach,
co žena schovává pod sukni pistuli
a divně se na mne pysky jí vyduly.
Výpad o levou nohu; čepel bodáku vjela
ve dvě měkká těla.
Ven vrávorám, zatínám dásně, vraštím čelo,
až ve spáncích a hrdle mě zabolelo,
očima těkám po zahradě bludně
a dýchám jak čerpadlo polámané studně.
Do tykve vbodávám bajonet,
ale ve žlábku drží se krve mu sled,
že musím utrhnouti jak lopuch drsný list
a sáhnouti rukou na ten vražedný kov,
jej hladiti za nenadálý lov,
aby byl čist.
To se událo v neděli.
Vždy neděle světím – abyste věděli –
tu neseju, nežnu, nemlátím.
Nač mám kdy týden, za den neschvátím.
A chodím též do kostela,
mluvte tak či onak tvoje ústa smělá.
Byl jsem tam i na ranní dnes
a rozumím, proč vynechal kázání náš kněz:
8
hlas se mu lámal, oči do slz tály,
a prsty po deskách knihy mu třaslavě hrály,
když počal čísti Písmo zrak jeho mhlivý:
„Bratři, nebuďte zlých věcí žádostivi.“
Pak četl evangelium
a přemáhavě klid velel svým chvějícím rtům:
„Pán Ježíš vida město, plakal nad ním.“
Co to? Mžikám očima, pevný si pohled snadním;
ale ta vzlykne, ten vzdychne, já hledám šátek,
až pojednou, povídám, jak o velký pátek
snad oltáře světla uhasínají,
co těžké vzdechy kostelem vlají?
Šum. Omdlela žena. Kdos v kropence šátek máčí.
Kněz dočetl, políbil knihu. My v tichém pláči.
Což horoucně jsme potom prosili,
abychom už v míru pole zas osili,
od dětí do starců hlasy všemi
o hojnost a pokoj v naší zemi!
Viděl jsem kněze, jak loučil se s našimi v pondělí.
Nemluvil. Nemohl. Ruce tisknul, přítel příteli,
ale smutné oči mu trapně suché,
jak by k pláči žen měl uši hluché,
a hledím: našeho mladého bolestně pozoroval,
jenž matce za sukně se schoval;
jako by něco hledaje, k zemi se shýbal
a pokleslou ruku jí líbal,
co ona mu dítě s levého lokte nastavuje,
ať je táta poceluje.
Kněz pak šel s našimi až pod kostel.
Tam dlouho za nimi hleděl, sejmuv kvadrátek;
nám se vyhýbal, oči stranou měl,
jda nazpátek.
Dnes týden večer o černé hodince – –
Mně krušno při této vzpomínce.
Syn se v síni opřel o veřeje
k nám zady, hlavou mu to chvěje.
Já mu ruku na rameno. Sotva slyšeti:
„Ne o mne! O ženu, o děti“ –děti –“
Podali jsme si ruce. Byl bych se styděl,
jej kdybych nebyl jíti s ostatními viděl.
Ta naše cácorka, tříletá vnučka!
Máma jí pláče. Buclatá ručka
za sukni tahá ji konejšivě,
9
a malá těšitelka žvatlá tklivě:
Neplačte, maminko! Jiného tatínka
já vám koupím.“ Kdy? „O řipské pouti.pouti.“
Jak se v té vtipné hlavě
jí asi motá mihotavě
na Řípu letošní pouti vzpomínka!
Co viděla, dostala, po čem si zamanouti,
do řeči míchá malá rozmara:
„Ne srdce! Ale husara!“
Rozumíš, starý, co to za mudrce?
Totě dnes málo míti srdce!
Včera večer všemi zvony
sobotní slaví se svatvečer.
Sotva zazní hlaholy ony,
ptá se vnučka – ber, kde ber,
odpověď na její ptání:
„Mami, co pak zas někdo umřel?“
Pláč, opět pláč na otázku maní.
Bude večer. Pojďme domů.
Snad brzy se dovíme, kdo komu
bez umíráčku schází ve stavení.
Hleď ty oblaky – metly. Počasí se změní.
Otištěno poprve ve „Vlasti“ r. 1914.
TŘI.
Vlak od Prahy se volně po kolejích plíží,
jak s námi vlekl by, co nás i trudů tíží,
z nichž obavy a tužby do budoucna letí:
„Kéž bylo po vojně! Již trvá na rok třetí.“
„Tři!“
My ohlédli se opět po hlasu. Ta paní
zlo do léta, zas do žní předpovídá maní?
Hlas není klidně prorocký. Cos lká, cos tají;
10
v něm slzy kypící hloub srdce zalévají.
Byl nával do Kralup. Teď na protějším rohu
tří osob nevtíravě pozor míti mohu.
Pán bílý chlácholivě ruku ženy hladí,
a do ucha cos tiše domlouvá jí kradí,
co statná vedle služka netečně a chladně
k ní hledí po straně, ač hlídá nenápadně
i pohyb rukou neklidných, hru rozčilenou
tří prstů překládaných sem tam na kolenou.
Jest oblečena vkusně do smutkových šatů,
má těžkým závojem i hlavu obepjatu,
že bledý, přepadlý jí obličej jen tuším
i jíním prokvetlý vlas na skráních a k uším;
však černé rukavičky do nemíry volné
se řásní ohyzdně k hře prstů obapolné,
jak schválně by jí oděl ruce někdo cizí
a spoutal šalebně, že cit a hmat v nich mizí.
Mne napadlo: tak ruce oblékají stuhlé,
když na poslední cestu koho strojí v truhle.
I na svěrací rukávce, jich uzly pevné
jsem vzpomněl nevolky – stud bludy omluv zjevné –
jak stihám černou paní prsty překládati:
jen do tří počítá. Dál pamět jí se hatí?
Pnou, se pletou a chvějí, postihují prudce
ty v černých rukavičkách svadlé (myslím) ruce,
až v dlaních mužových zas klidní se a tiší;
dlaň teple do dlaní a hlava hlavě bližší.
Což jiné vidím ruce na matce a paní,
jim naproti jež k oknu do kouta se straní
a tříleté as děvče na klíně si chová,
je hýčká do dřímot, mu šeptá měkká slova,
jak vánek lichotný když po kláskách se houpá,
co v polích utichlých den ku poledni stoupá.
Již hlavu zlatých vlásků do prstenců v týle
k snu pohově dle zvyku odpolední chvíle
si na matčině loktu dítě kladěkladl tiše,
leč loutku medvídka (má kožich z hnědé plyše,
už na letošní zimu mnohde vylínalý,
co na ní tupá očka udiveně valí)
si k tělu pod raménkem samo družně tulí;
je oba ruce matky na kříž obejmuly.
Má čisté bílé ruce ona matka mladá;
i pracuje-li doma, po prachu ni vada
jí na nich neulne, kdy k stolu sedá smavě
a s klidnou láskou hledí po mužově hlavě,
11
co pro něho a dítě na krev pod mozoly
by dlaně ochotně žen drala za úkoly.
Má hladké ruce oblých prstů ušlechtilých;
snad muž je líbá vděčně o svátečních chvílích
a jistě líbati vždy léta bude dítě,
až je i obetkají suchých vrásek sítě
a tvrdě vyvstanou i kůstky jich a kloubky,
kde důlků teď jen stín, již kůtků budou hloubky,
a kypré dlaně splihnou na vetchoučké skladky,
jak často praná bílá pláténka a šatky.
Jest hezká, líbezná, až do tkliva tě něžná.
Ač jistě jinak ví, co chléb a kytle režná,
kdes žije v pohodlí, šat po modě má strojný
a kvete štěstím. Ano, nebýti té vojny!
Jen dítě usnulo i koles nad lomozem,
jak taktak tak kvap tlukou pod hrkotným vozem,
výš paní povznesla svou pod kloboučkem hlavu
a po nás hleděla, ven okny na Vltavu.
Zjev černé paní vstříc (jak napjatě jsem čekal)čekal),
že déle asi jede s ní, ji polekal,
ba možná, nevšímavě ze soucitné vůle
ji přehlížípřehlíží, mně v mluvných cestujících úle,
kam nudně, bez zájmu, zrak pokojný se točil,
kde v šumu hovorů i vtip si někde smočil.
HleďHleď, nedočkavče; teď si nenápadně všimni:
Než ven se zadívala do krajiny zimní,
kmit – na protějšiprotější paní pohled její stanul
a z hrudi pokradmo vzdech potajmý jí vanul;
i oči sklovitě slz jihnutím se lesknou,
ač pevně do dálky zrak s námahou pne tesknou.
Má zádumčivé oči zahloubaných smutků,
a víčka klopí-li, vzdor chmurný tmí se v koutcích
zlob mračnou odvetou jí žalů za pohnutku;
zrak výtkou dojemný, jak hledy laní mroucích.
Snad stýská se jí mladé za chotěm v zlé válce,
snad má i bratra tam, kdes ve sněhu, mlh dálce.
„Tři!“
Hlas opět černé paní do směsi ťal zvuků,
vůz plnících. Čas ticho. Černá zdvihla ruku
a dotýká se oné, děvčátka i loutky,
je do tří počítá. Úst chvějí se jijí koutky,
však ani vzdech ni hlas; pláč hrudi neuleví.
Ach, za to děvčátko se jenjen děsem jeví,
jak vzbuzeno jest náhle do pláče a řevu;
dle slz těch dorosteš as na půvabnou děvu!
12
Již není směšný mně tvůj medvěd nemotora,
jak pod raménkem dusíš umělého tvora,
že z lebky hlavaté už mrtvá očka poulí,
pak zmítá ploskami a nevládně se choulí;
vaz polomen, lne k tlapkám čumáček a tlama –
co matce v náručí pláč usedavě sama!
Pak matička tě líbá, konejšivě těší;
ni Evy na péči se nedbou neprohřeší:
co tobě dosud očka ve studánkách plovou,
ti na temínku rovná stužku blankytovou.
Co staří manželé? Snad někde z pohřbu jedou.
Jen jaké bolné myšlénky as paní vedou,
že k palci od malíčku na rukou si čítá,
prst klade proti prstu, spíná je a splítá,
a citlivě jim od „mazlíčka“ do „bratříčka“
jmén dává lahodných a láme „prostředníčka“,
jim hlasem žehnavým cos tlumí do nezvučna
a věřivě, jak mluví láska nerozlučná;
kams hledí do prázdna, jak po hasnoucích svíčkách,
co ruce mdle se třesou v černých rukavičkách,
až v rukou mužových klid na chvilku si dluží
dlaň levá od srdce, dlaň pravá k srdci muži.
Vlak bloumá pomalu; kde jaký téměř domek,
hned po sousedsku stane na minuty zlomek:
ten onen vystupnjevystupuje, dovnitř jiní vstoupí.
Vůz – z jara mraveniště. Telegrafní sloupy
a strážné bílé domky plynou podle trati;
sám dlouhou chvíli počnu počítati –
„Tři!“
Hle, skutečně! Dva, tři – a stanice tu právě,
kde čapka červená vstříc hoří v plné slávě,
ne svinutá jen vlajka někde na zastávce
bluz modrých pod paží či řádně u rukávce.
Kyn černé paní horlivý však druhou stranou
nám výhled na jímavou svádí podívanou,
kde vzhůru o zábradlí jako hbitá kočka
mně od včerejška známá leze modroočka
i poslušní dva kluci na povely její
plot stekou odvážně; k nám bujaře se smějí,
až tváře mrazem ožehlé (lhu? Na mou duchu)
jim pod huňatkou šíří od ucha se k uchu
a ruce ozáblé – nach raků z vody varu –
mnou sněhem do tepla. Což radují se zdaru!
Jich amazonka smělá vítězně si výská;
13
z úst poupátek běl zoubků krupkami se blýská
a šelmovské dvě jamky na tvářích jí žhavých
se hloubí rozkošně. Vlas po přadénkách plavých
kol milé hlavičky se pod vlňáčkem třepí.
Květ chudiny, však vábný, nečekaně lepý.
Ač nožky do tance, krok na ohromnou stopu:
má obuv ze slámy, spleť po cibuli copů;
kde cupá do sněhu, tře patu patou znova,
jak střevíc Popelky se lesknou do zlatova.
Ti kluci nadutě si huňky k uchu šinou,
teď pozdravují v okna, poklonkují, kynou,
a dívka veselá huš, huš! hrou ještěřice
rty hrotem jazýčka si olizuje plytce;
snad milá děvenka je nenašpulí k hvizdu,
by dále popohnala drkocavou jízdu?
Ach dítě, panenko, slyš: andělé prý pláčí,
když holka hubinku si po pasácku stáčí!
Vlak dýchnul k odjezdu, z par soptí chumel sazí
a hodná sněhulka „pa!“ jazyk po nás plazí.
Ty žábo lstná, zlob kvítku ze zahrádky něčí,
tvůj bujný hadí rozmar oba kluky předčí!
Tvým pozdějším snad tvrdě ublížil bych jarům,
tě řadit ukvapeně ulic ku nezdarům.
Však vládnout nad hochy? As dovádivě – budeš,
kdy lepit na paty se budou tobě všudež,
jak ti dva rytíři zde za tebou se táhnou
a po tvém úsměvu již nevědomky práhnou.
Však ty se posměješ vsi nad bláznivou chasou,
co po škádlilce švarné nenechavě pasou.
Hroz mrak i tma a žal i hoře tvojitvojí hlavě,
i přes roklin as hloub se přeneseš ty hravě.
Tvé oči charpové, běd nejsou oči nyvé,
by do měsíční záře odříkavě snivé
kdys dívaly se k nebi mimo svět a zemi.
I slzy jednou-li z nich kanou ručejemi,
je otřeš jadrně, šíj zvedneš nezlomeně
vzdor osudu i viny pobludu, han pěně,
ne jak ta paní ubohá! Tři spatří děti,
div na křídlech ven touhou po nich nevyletí!
Jí v očích trnoucích kmit bludiček se tají.tají,
tři prsty překotně zas do tří počítají.
Co pohled na děti jijí za vzpomínku vnuká,
že o úsměv jich sama na okénko ťuká?
Jež na loktech jsou pevně zadrhnuty v stužky,
rve marně rukavičky za odporu služky,
14
až obě ruce opět unaveně klesnou,
kde jímá prosebně muž ochranou je těsnou.
Tři ztratili as děti. Kdy? Jsou v létech oba.
Kam cestují? Sníh, mráz. I za kamny zlá doba.
Ni ostych s nimi, o nich úcta nehovoří.
Svah lesnatý se v levo nad rovinu noří,
kde mrazivá a šedá obloha je tlačí.
Ni nádech žlutavý dne západ neoznačí.
Tam v pravo nad Labem stín Mělníka se zvedá;
chmur clonou tká jej snad již popeleční středa.
Kde plachá bliknou světla, na třaslice kytek
mým slabým očím srší z vloček jich a nitek –
mhou roztékavě tuchnou kmitné ohněsršky.
Kde hádával jsem jindy na granátů pršky,
dnes hledě zkaleně, klam nelhu do lichoti,
že kapkami tam vína opuka se potí.
Leč ano, bílý sníh a červená mu světla
mně z dvojích jak by květů věnce k srdci pletla:
cit teplý k domovu hruď na vzdech obav tuží,
ač sviští mráz, krev světel rudne do kaluží.
Hleď na západ – tam šero. Pod dumavou chvojí
z mých dosud vzpomínek tam dlouhý zámek stojístojí,
park dolů listnatý v cest chládku po alejích
a slunná květnice, sta barev květů jejich,
z nichž jako dítě znal jsem pouze levanduli,
kde šedé její trsy záhon obemknuly,
prý hořkým zápachem až tučně olejnatým
strach naháněti můrám, žábám ropuchatým,
a ošumnělou resedku: z ní vlažnou vůni
jsem cítíval až opodál, vždy na výsluní,
leč blízko páchla mi jen všední svěží travou.
Snad zapomínám růži bohatou a zdravou;
ne, nevzpomínám. Ale o léto kdys babí
(tál po travách a větvích noční mrazík slabý,
až rosa proti slunci doužkovala třpytně,
i jeseň vlahým dnem už vlála neodbytně)
my lesy tamtudy jsme dopoledne jeli
dál za Říp, k přátelům, kde posvícení měli
Les; u průseku mýtě na protáhlé ryzce
my děti lesní pannu uviděli blízce;
kde v uzel modrý závoj, pletence jí vlasů
jak zlato vinuté se mžilo na okrasu,
cíp vlečky kasané se od sedla jí hrnul,
bič hůlečka jí s uzdou v malé ruce strnul.
Chrt hladký, nohatý – stál, napjatá ni strunka.
Stín polostín, kde kmity žíhaly je slunka.
15
Jen hůlkou hrdě sekla na náš pozdrav hlasný,
v tom otočila koně, roh kam volá jasný;
kam, ženko pohádky, kam do pohádky štěstí,
kam do zlatého zámku o mlází a klestí?
Nuž, tamto na svahu – dům týž; teď zámek bílý
žen bědných útulek, čí mysl chorá šílí.
Ach Bože můj, již tuším osud oné paní.
Ač nevím: kdokdo, pročproč, odkud, vím, kam do ústraní.
Již opatrovnice jí teplý přehoz chystá,
muž, vaky pohledav, vstát pobízí ji z místa,
snad dětsky mazlivě, ba sladce přetvářivě,
jen kdybych neviděl: rty lomí se mu křivě
i oči těkavé cos na výmluvu prosí,
ač řezavě se nítí troud v nich suché rosy.
Však paní sedí, nedutá. Vlak zastavuje.
Rvou dvířka na plošinku ven. Mráz dovnitř duje.
Kdo dojel už, ven chvatem, lehce, bez nákupů;
tak s prázdnem jindy z Prahy, hanba na potupu.
Pán vystoupil, jich služka podává mu vaky,
zvou oba paní dolů, dychtí na rozpaky.
Ven ona netečně se po zástupu dívá,
kdo od vlaku, kdo na vlak. Dav se sune, splývá –
tři vojáčkové o holích jdou pod tlumokytlumoky,
druh vedle druha těžce belhavými kroky,
zde cizí bohužel, či nikým nečekaní,
že myslím: sklamání je ukrývané raní.
„Tři!
Mé děti! Hoši! Zde!“
Co bodnulo tu paní?
Ven křičikřičí zoufanlivě hlasů do hlaholu,
když s prudkým třeskem spustila rám okna dolů,
sklon z okna, hledá slepě kliku, v dveřích stojí,
vstříc muže nevidí, jak o pád se jí bojí,
a sama střemhlav ven se po stupínkách řítí
jen za vojáky nadšeně. Až trapno zříti,
jak oni zamračeně, cize, překvapeně,
se uhnou náručí, a neznámé jim ženě.
Ven oknem vyhlížím. Vír postav u budovy
se chumelí, dvě ruce vzduchem přelud loví –
Třesk dveří. Trubky vřesk. Co slyším bez dotazu?
Hlas někam durdivý houk’ dole kvapně z mrazu:
„Kam jinam – do blázince. Tři jim hoši padli.“
Mráz, k srdci mráz, jak ruce na okně mi chladly.
Otištěno r. 1919 ve „Vlasti“.
E: tb; 2007
16