Na čisté tůni žlutý květ
Na čisté tůni žlutý květ
blatouchu plul jak zlatý člun,
jak trpasličí zrcadlo,
jež barvu slunce odráží.
Tam Elf se malý narodil
se srdcem jasným, veselým
a se zrakem, v němž zrcadlil
se modrý úsměv oblohy.
Byl neposeda malý Elf,
rád žerty měl a rád měl smích
a z jeho četných šibalství
začasté vrba smuteční,
jež u potoka truchlila,
se třásla smíchem veselým.
A že Elf neposeda byl,
jenž z místa k místu těkal rád,
mu záhy obzor nestačilnestačil,
a proto na cesty se dal.
[7]
Kde neprostupný baldachýn
les ratolestmi buduje,
jež jako četná ramena
milosrdná a zelená
se nad hlavami sklánějí,
kde vane vůně pryskyřic
jak pozdrav z rájů vzdálených,
tam stanul překvapený Elf,
když spatřil skřeta lesního.
Z pletiva větví zelených
naň usmíval se vesele
a volal vstříc: „Buď, Elfe, zdráv,
já vítám Tebe v říši svou.“
A na besedu usedli
a rozmlouvali dlouhý čas
a Elf byl žasem naplněn,
když zvěděl, divní tvorové
že žijí kdesi opodál
kol po okrsku veškerém,
kam sahá zrak a stopy jdou.
Byl náhle divou touhou jat
ty tvory znáti, o kterých
mu přítel skřítek vyprávěl.
A rozloučil se s ním a šel.
V tom útlé sylfy uviděl,
[8]
jak vzduchem letí modravým.
K nim s rozkoší se připojil
a na perutích gázových,
jež zářily jak perel tříšť,
spěl s nimi v dálku hvězdnatou.
A jásot jeho myšlenek
se mísil vlídně v ptačí zpěv
a když se díval sylfám v zrak,
mu zdálo se, že propadá
se v propast světla bezednou.
Zřel mnoho krajin pod sebou,
zřel moře, lesy, zahrady
a města viděl, lidí proud
jak řeka jimi protékat.
A cestou lesní ďasy shléd‘,
jak plní ticho chechtotem,
když noci chřtán se otevřel
a veliký svět příšer s ním.
Po tenkých hrotech lučních trav
divoké ženky tančily
a byly jako stínů hra
nad ohněm černokněžnice.
Zřel gnómy s vousy dlouhými
a s obličejem stařeckým,
od něhož divně ztřeštěná
[9]
se odrážela veselost,
jak žhavé víno tryskajíc
do duše sladkou nákazou.
A nad lekníny u vody
a nad listovím ďáblíku,
jímž hadí kořen plazil se
jak smaragdová guirlanda –
kde vlna s vlnou hrála si
v rozmaru lehce koketním,
seděla něžná Undina
s úsměvem vábným hledící
v dál přes Elfa, jak v chladný klín
by z dálky chtěla zavolat
někoho němým pohledem,
jenž by jak vlákno zelené
v síň křišťálovou hosta táh’.
Pak nad městem se octl Elf,
když ulicemi tekla tma
a měsíc na nebi se skvěl
jak parnassie obrovská,
jež v opálový kalich svůj
zavřela na sta světlušek.
Elf sestoup’ níž a v okno zřel
a mágovu shléd’ pracovnu,
kde nakresleno na sta čar
[10]
a tajných vzorců z Kabbaly.
Veliká láhev na stole
uzavírala stvoření,
o kterém často slýchal Elf;
v něm homuncula poznával.
Pak spícího zřel člověka
a zděsil se. Zřel v jeho sny,
v nichž davy zlostných myšlenek
se proháněly divoce
jak řada příšer strašlivých.
A nestvůra, jíž fosforem
se leskly oči žraločížraločí,
mu spočívala na hrudi
a ostré zuby cenila.
Elf záhy prchal zděšeně
od strašlivého obrazu.
A ke krbu se obrátil,
kde salamandři veselí
ho roztomile vítali
a děli mu: Těch„Těch nelekej
se příšer. Pouze člověk jest
jim vystaven, je sytí sám
a vychovává krví svou
a myšlenkou a žádostí.
Toť vlkodlak, jenž součástí
[11]
je duše lidí samotných
a jenž by zhynul, kdyby mu
v ráz člověk odňal potravu.
I vampyra a upíra
a jiných příšer hustý dav
zde možno zřít; toť zvěřinec,
jenž prýští lidem ze srdcí,
to zvěřinec, jenž vzniká tam,
kde zrodilo se svědomí.
Blah, svědomí kdo nepoznal,
kdo spáti nechal příšery,
kde není dobra, není zla,
tam pouhý úsměv je a mír,
tam nerodí se svědomí,
otrocký hříchů průvodčí.
My salamandři strážcové
jsme milování, čistoty,
neb oheň zdrojem všeho jest,
on plní vše a proniká,
on proudem jest, jenž zlo a hřích
roztaví v Lásky velezpěv
a vznáší vzhůru k nebesům
jak vonný chorál kadidla...
Až zmizí černé příšery
a zlo se v Lásku obrátí,
[12]
až všecky lidské myšlenky
modlitbou budou jedinou,
pak, malý Elfe, k člověku
se navrať zas, teď není čas...
Jak dítě prostý musí být,
by člověk tebe pochopil.“...
A zamyslil se malý Elf,
v květ blatouchu se vrátil zpět
pln moudrosti a jarých sil,
jež doufají a pracují.
Tam ukryt v květu blatouchu
dnes čeká malý, snivý Elf,
až člověk zrádné myšlenky
ze svého srdce vypudí
a spálí v ohni posvátném
v kouř nejsvětějších obětí.
Pak navrátí se k lidstvu zas
se srdcem jasným, veselým,
se zrakem, v kterém zrcadlí
se modrý úsměv oblohy,
a s duší, v níž spí Pohádka
se zlatým klíčem od nebes.
Josef Šimánek.
[13]
Tuto knihu dřevorytů s úvodní básní Jos. Šimánka vlastním nákladem vytisknouti dal v Politice ve 100 exemplářích Jos. Váchal
1911
Číslo výtisku
E: až; 2007
[45]