Mistr Bohuslav (1918)

Báseň lyricko-epická, Maryša Šárecká

Diplomatická verze Ediční verze
MARYŠA B. ŠÁRECKÁ:
MISTR BOHUSLAV
(PSÁNO ROKU 1916.)
V PRAZE. TISKEM A NÁKLADEM KNIHTISKÁRNY EDV. LESCHINGRA. 1918.
[1] Drahému strýci, panu dvornímu radovi Ing. Vojtěchu Kášovi, em. professoru a rektoru vysokého montánního učení v Příbrami, s láskou a vděčností věnováno.
[3]
[Mistr Bohuslav]
PŘEDZPĚV.
Myšlenko ty, jejíž je jméno Praha, před mým zrakem velebná vstávala jsi, slavná krása tvoje teď tyčila se z bělostných květů. Na ty doby vzdálené myslila jsem, kdy tvé pyšné věže a lesy fial rostly v duších umělců,umělců v božské záři tvůrčího vzmachu. A má duše vešla k těm dávným tvůrcům, kteří město veliké zřeli ve snu slavné, silné, radostné, zpívající o slávě boží. Modlitbou jich byla’s ty, Praho krásná, duše jejich v rozmachu tvůrčí síly ke mně mluví, kamenné ruce k nebi Praha teď vzpíná. 5 Ó vy vroucí, nádherné, silné duše! V parách v dáli modravých, mezi stromy, jež jsou květy posety růžovými, prosvitá sen váš! Jenž je vtělen v kámen a živý, sladký, tragický a velký mi vypravuje o neznámých zápasech, vzletu, touze, dávní vy mrtví! Co se dálo ve vás, ó duše boží, jichž se dotkly perutě andělovy? Po staletích zpívají touhy hvězdné z vašeho díla. Velká láska tvořila tebe, Praho, láska, jež dá rozkvétat nově květům, která drobná slunečka anemonek rozsela v trávě. Jarní větry šuměly kolem hlavy, chlad byl, avšak přece vše rozkvétalo, i ty věže ponuré, sídla vzdechůvzdechů, smírem teď dýší. 6 Všecka dávná, tragická utrpení v barvách svěžích mladého jara vidím, v jarních větrů šumění zpívají mně o bolu velkém. Neboť vím, že nerostla’s bez bolesti, Praho, sne ty, mluvící řečí slavnou, bolestnou i krásnou a jásající, řečí to tvůrců, kteří zřeli nebesa otevřená, jimž i slunce paprsky v gotických těch oknech, která barvami září rájeráje, o Bohu pěly, jenž je vládcem světla i nebe, země, který dává smíření, jas i mír námnám, chorým duším uštvaným vírem světa ve věku zkázy. Ve věk jiný, tvůrčítvůrčí, teď duše vešla plaše, tiše, chvějíc se pod klenbami, oblouky kde tryskají směle, výše, symboly ducha, 7 který výše pne se a touží, jásá, nad ubohou vteřinou žití mého klene se tu dílo to posvěcené nejvyšším vzletem štěstí i muk nejvyšších. Zachvívají ubohým i člověkem dvacátého, jiného to věku, tak toužícího po míru onom, jenž je prací vykoupen, modlitbami, láskou, již Bůh v nesmírné milosti své lidem dopřál v prchavém jejich žití, která je darem, jejž dal i vám, pokorní tvůrci dómů, již jste pěli píseň svou k chvále jeho, jejíž ohlas vzdálený, tichý, zpívá v legendě mojí. 8 ZPĚV I.
PORTÁL.
Ó hvězdo jitřní, která na nebi jak živý démant hoříš, tajemná ty hvězdo, nejsi hvězdou milenců, neb na nebi tak bledém, zamženém ty svítíš jako věčně bdící duch, kdy východ uzarděl se červánky a rosa dosud v lesích, lučinách jak závoj stkaný ze stříbra i snů se táhne nad zemí. Ó jitřenko, jež dáváš tušit růže dne! Tak v sny jsi svítila i muže mladého, jenž k tobě zíral; tichým světlem tvým a touhou srdce svého vášnivou byl probuzen. To mladý mistr byl a jeho jméno v hutích chrámů všech, jež vyrůstaly péčí KarlovouKarlovou, 9 již s úctou bylo jmenováno; v nich ta smělá žebra mocných klenutí i oken štíhlých kružby bohaté i květy, listy, růže, úponky i hlavice těch sloupů, liliím jež podobny jsou jakýms obrovskýmobrovským, pod jeho tvůrčí rukou vznikaly. Zde kvetl kámen a v něm mluvily ty obrazy, jež rostly v duši mumu, jak přinesl by krásy poklady z těch lučin, hvozdů kdesi na jihu, tom krásném jihu českém, jenž vlast snů tak pyšných, smutných a přec královských a zpívajících píseň o Bohu, jenž v samotě dlí, ticho věčnosti jej obklopuje, vůně hlubokých modravých hor a hvozdů. Krásnější jsou kraje jiné, nivy slunnější, leč nikde není zbožný, vroucí tak duch lidský jako v té tvé hluboké, ó český jihu, vlasti proroků, v tvých dubů, jedlí starých samotě, pod nimiž pohádkové zahrady 10 kapradin bují, něžných vějířů. Leč němý byl ten pohádkový svět a nepěli v něm ptáci, mlčeli ti lesní obři, stejně mlčely i kameny i sloupy mistrovy i ony sladké, štíhlé světice, jež s portálů tak plny soucitu na lidské hoře dolů shlížejí. Vstal z lože nyní mladý onen muž a jeho rty se chvěly modlitbou, ta bílá hvězda, živá, zářící mu byla drahou, provázela jej v tom osamění mládí jeho. Žil ten mistr mladý, který Bohuslav ne nadarmo slul, Boha slaviti mu bylo srdce sladkou potřebou, jak mnich, jenž nezná větších příkazů než „Modli se a pracuj!“ – den jak den šel za prací svou, večer pokorně dík vzdával Bohu, rety šeptaly: „Kdo v znoji šel den celý k večeru – když došel šťastně, Pane, dosti jest!“ 11 Tak mistr Bohuslav žil, neklid jenjen, ten tvůrce neklidneklid, vešel v mysl mu, rty zašeptaly někdy: „Vdechnouti zda možno život ve vás, kameny! Jste poddajné tak často pod rukou a podivné z vás rostou útvary jak draci pohádkoví, chrliči, leč chtěl bych, byste také rozkvetly a život sám z vás dýchal. Jitřenko, ty živým světlem planeš na nebi, tvůj bílý třpyt, ach, jinak hovoří než díla naše! Nepláš pro slávu, ty lidskou duši k pravdě budíš jen, ty pravíš: „Hle, den přijde, démantu se podobá jak já! Ó vezmi jej jak nejkrasší dar! Ať se rozhoří, ať blaho práce, lásky, květů těch, jež věčně kvetou, tobě údělem je, který bereš rád a chápaje. Jsem sama krásná, velká modlitba, můj jas je obraz světla duše tvé, svou chválu pěji Pánu třpytem svým!“ Jen duše jasem člověk modlí se.“ 12 Tak myslil mistr v onom pohnutí a zdálo se mu, že ten tichý jas tak k duši jeho bdící hovoří: „Kol spí svět, jenom světlo moje plá, jsem krásou neviděnou, moudrosti je jas též v třpytu mém! Ó myslící ty mladý tvůrče, chápej boží řeč, jež mluví k tobě! Srdcím lidským dát je třeba nový, krásný, vznešený chrám, kde je nad hlavami věřících jak obraz lásky boží nesmírné báň hvězdná! Ať je v hvězdy podobě a nesmírná, jak pojmout chtěla by rod lidský celý, její paprsky jak všem by plály, vlévajíce mír v ta nitra lidská chorá, znavená! Vstaň, muži, vzešelť tobě velký den, mé světlo vzbudilo tě ze spánku, v němž dřímaly ty dary nejkrasší, tvé myšlenky, jež k nebi spěly výš! Ó, Bohuslave, jiný krásný dóm je možno stavět Tomu, který dal i světlu duše v lásce rozhořet!“ 13 V té chvíli mistr cítil s rozkoší, že k němu mluví ten, jenž otcem je i zdrojem největší té radosti i slzí nejblaženějších, v němž mírmír, mír onen velký, sladký, nezemskýnezemský, v raněná srdce kane. Odcházel dnes do práce jak znovu narozen a očištěn byl, v očích zářily mu slzy ony štěstí nejčistší, rty šeptaly jen: „Díky, Bože, máš zpěv líbezný pro svoje ptáčata i zářné barvy pro své květiny a pro ubohého máš člověka dar nejvzácnější: myšlenek to svět, v němž plane, zpívá to, co ubohá řeč lidská vystihnouti nemůže, co v kameny se chladné vtěluje a trvá věky, šíříc poznání Tvé velebnosti. Štěstí nejvyšší je spočinouti v Tobě. Odchází již hrůza marnosti a pekla děs, v Tvé lásce mizí, ve Tvé dobrotě!“ 14 A nikdy nešel z dílny radostněj’ a nikdy nebyl takto posílen tou útěchou, jež ze všech nejvyšší, a zvonů jitřních čistý nepěl zvuk mu píseň onu duše vzkříšené tak blaženě a čistě, v jásotu šel zahradami k chrámu, který měl být jeho prací skvěle vyzdoben a jehož portál jako brána byl do ráje, kam nás Kristus dobrý zve a rozpjatými svými rameny chce obejmouti duše pokorné. Byl azur čistý, jarní vonný den, a první blesky zoře růžové zlatily věží slávu, na hradbách v závoji ranní mlhy růžovém se zardívaly mladé jabloňky a na travinách, svěžím kobercikoberci, tam rosné kapky plály démantné i chudobky, ty bílé, růžové, ty prostičké a přece líbeznélíbezné, mu k duši mluvily. Dík, Bože, dík, že’s dal mi žíti! Že jsi rozepěl 15 mé nitro rajskou písní mládí, sen dal’s mi a víru, sílu, abych směl být prostým dělníkem Tvým pokorným, jenž pro chválu Tvou mění kameny, jak učil jsi mne! Zíral s úsměvem na lidi, kteří k chrámu spěchali, a tichá radost rozlévala se mu v nitru, úsměv s tváře nemizel. Hle, tito lidé, jdou tak, jak jde onon, se srdcem, jež je plno modliteb a velké lásky k Tomu, který je jen dárcem míru toho velkého, jenž štěstí tvoří. Ranní píseň ta se chvěla v čistém, klidném svítání a usmíval se svět. A v chvíli té jak na zem zjev by jakýs nebeský se snesl, dívka krásná kráčela a provázena byla stařenou. Jak dýchal mládím zjev ten čarovný a štěstím, jemuž v chvíli nejsladší dí duše v slasti oné nezměrné: Ó, neodcházej, jasný paprsku! Z těch byla postav něžných, líbezných, 16 na půdě zlaté které kráčejí, z těch Marií, jež v keřích růžových tak ostýchavé, jemné, křehké sní, až v jejich čisté, svaté blízkosti té něhy cítíš věčnou krásu. Zřel ji Bohuslav již dříve, v průvodu své staré chůvy jak jde v bílý chrám, zřel, jak jde úzkou cestou zahradní, kde staré stromy nad ní šuměly, a jiskra dětské, smavé radosti jí hrála v zracích. V duchu řekl si: „Co krásy vložil’s v bytost jedinou, ó TvůrčeTvůrče, ve své lásce! Dítě je, jež raduje se z květin nejmenších a úsměv má již lásky milostný jak vlahý, jarní den. A nadzemská z ní září krása, k portálu když jde a na rtech chvěje se jí modlitba, až zdá se, jak by Panna přesvatá se svého sestoupila oltáře do víru práce lidské potěšit ty pracující lidi znavené i nešťastné a příliš toužící 17 po slávě světa, jeho rozkoších. Jde tiše rozsévajíc poklady ty neviditelné a ztajené a růží nebes jakby plný klín v té chvíli měla, rajských růží všech, těch růží vroucnosti a nebeské té pokory, jež sestrou andělů.“ Jak prostá dívka byla, královnou však byla výrazem tím, v němž je mír, jenž dosud není zemi smutné dán, van jemný ráje jakby snášel se a hudba jakby provázela ji i ptáčat zpěv, jež v růžích zpívají. V chrám bílý vešla, kde on pracoval, v chrám ten, kde výjev oné bolesti, již člověka syn pro nás vytrpělvytrpěl, byl na portálu umně vytesán, byl žití pravdou, která z duše jde. To bylo dílo mistra velkého, syn člověka tam mezi lotry byl a posmíván i zmučen, vítězný přec na kříži pněl, ruce rozpiaté 18 tu velkou lásku jeho hlásaly, jež objímá svět. Mluva kamene tam ve výši svou báseň zpívala a dole ženy sladké krásný zjev,zjev jak sen se vznášel. Ani nevěděl, kde odvahu vzal, plaše přistoupil k ní, v jejíchž očích tiché modlitby zář dosud byla; velký slitovník v ně rozsel dobrotu svou. „Milostná,“ v té chvíli duše jeho pravila, ač rety němé byly, hlavy sklon a záře v zracích pozdravila ji, „ty přicházíš jak duše chrámů těch, jež z rumů starých zvolna vznikají. Jsi duše jejich. Mrtvý kámen je v těch našich hutích, padá ostrý prach nám v oči, plíce, ale zraky mé tu živou chtějí zříti květinu, k níž s liliemi bílí andělé se snášejí a dí jí: „Dcero má!“ Hle, nestavíme dómů kamenných, že chce tak velký vládce, biskup, kněz, z nás každý knězem v duši své teď je 19 a vidinu svou musí míti. Jsi mou vidinou, mou láskou! Vídám tě tak často, jak jdeš tímto portálem, kde pracovaly ruce mé, můj duch tu bránu slávy stavěl tobě! Jdeš jak mezi liliemi z kamene a v bránu nebes portál mění se, jejž posvětily kroky tvoje. Jdu vždy se srdcem svým bouřně tlukoucím a myslím na místa, kde kráčela’s.“ Ta slova promluvena nebyla z úst mistra Bohuslava, jenž byl mlád, ač nebyl krásný, vzhled měl dělníka z těch četných hutí, práce shrbila jej trochu, ale pohled plamenný byl v zracích jeho. Žíti dovedl v svém díle, v světě dlel on vysněném těch oblouků a fial ozdobných, i chrličů těch, kteří ve výši jak smečka démonů si sedají, co dole kvetou, pučí kamenné a smělé révy, celý krásný svět, 20 svět živých tvorů, rostlinrostlin, v kameni jak oživoval by a chválu pěl, jež s jeho srdcem byla v souzvuku. Ó slova nepromluvená, jichž zvuk je jako světlo mluvící! Jak jdou v tu hloubi, skrytou v lidské bytosti, v tu čarnou, uzavřenou zahradu, kde sídlí láska! Viděl neznámou tu dívku sladkou, v které rozkoše jak vtělily by se, ty nezemské a opojnější, čarovnější všech, jež zná ta země! Na ty Marie z těch iniciál myslil zářivých, jež v rámci květů usmívají se, i na muže, jež klečí pokorně před jejich tichou krásou. Jejich zrak je jako safírová studánka a bílé ruce žehnající dí: „Ó vejdi, drahý, v ráj můj něhy, kde lilie moje kvetou. Proroci, jichž hlavy přísné kolem zírají, všech jakby zapomněli bolestí, 21 tam utichl i požár krvavý, jenž v hrudi lidské zuří. Koruna má z květin nebeských je, zlatý jas kol hlavy mé je živé zlato hvězd.“ I dívka pochopila pozdrav ten a jasný, čistý úsměv její byl, a byl jak píseň boží milosti, jež k smrtelníku chýlí se a dí: „Jen k srdcím tvrdým třeba mluviti v plamenech, blescích, v keři ohnivém, leč milujícím kynu úsměvy, jež mluví láskou.“ A zrak její děl: „Já snila také o tobě! Jdu v chrám a ty jdeš v srdce moje!“ Zalila jej štěstí teplá vlna, zastavil se srdce jeho rozbouřený tep; šla láska v oné chvíli mlčení, a bylo jitro smavé, růžové, když dívka stanula pod portálem té svatyně, kde všecky ozdoby v růžovém proudu ranních červánků se zardívaly. Smavý, líbezný 22 jas hrál i v dívky vlasech. Modlitba, jež vítá nový, krásný, blažený života oddíl, práce, lásky, plá v té bytosti, jež kráčí po stupních, kol bílé šíje roucho splývá jí a rudý, jiskřící se drahokam je spíná nad ňadry. Byl nebeskou tou branou věru portál v chvíli té, neb šla jím ta, jež byla jako květ, již pouhým zjevem velká dárkyně, jež nestrhuje k zemi. Strhuje jen ona žena, jež jak závaží na šíji mužovu se zavěsí, jen žena, která není z krajů snů, leč pozemské jen muže břemeno a k duši nemluví a nevezme to srdce raněné a znavené do rukou svých. Jen žena, jež je sen, je míru nebeského dárkyní, je duší práce plnou slunce. V ní hned mizí bolest, v krásu vrhá se jak v moře květů duše blažená. 23 V té chvíli cítil mistr Bohuslav, že nikdy tvořiti již nebude těch bolestných a krutých výjevů, jichž středem všech je Kristus trpící a kolem přísný, krutý boží soud. A zdálo se mu, jakby ponuré a vážné, smutné světců postavy se před ní skláněly a pravily: „Dej odejít nám, zjeve přesladký! Jsme příliš smutní, příliš bolesti je v našich rysech. S tebou úsměv jde, jenž obrací líp srdce hříšníků,hříšníků než trestající, tvrdá naše řeč; jdeš stírat slzy, jdeš se radovat a mluvíš řečí prostou, upřímnou, a mluvíš zraky, v nichž se zatřpytí ta rosa nebeská. Je láska most, jenž přes propast se klene, která dřív se rozvírala mezi člověkem a Bohem, k tvé jen chvále zpívají večerní zvony, v jejich Ave zní tluk srdce lidského, jež nemůže bez lásky žíti...“ 24 Dívka zmizela již v šeru chrámu, ze snů probudil v tom Bohuslava jakýs řezavý a výsměšný hlas. K zemi vracel se. Stál za ním mistr Jaroš, z dílny druh, smích na lících měl, ale klidně děl: „Již, věru, Staňku, čas je, abys měl i jiné myšlenky než na plány. Je pravda, síla naše vybíjí se v stavbě budov, mostů, kathedrál, neb není válek, kde by rytíři se proslavili. Třeba proslavit se nyní stavbami, jež hlásati i příštím věkům dobu Karlovu v své slávě budou. Třeba v pohodlí a v práci úsilné tak tvořiti, by věží les dál v Praze vyrůstal a byla nejkrásnější korunou velkého vládce. A též tvůrcům těm i nám, již dostihnout se snažíme té slávy jejich, třeba šťastných let. Je věru dobře, že tvůj padl zrak na onu děvu jistě překrásnou, 25 leč pozor při tom, milý příteli, a pamatuj na osud jepice, jež létá k světlu. Krása zářící je dívky oné údělem a též rod její není věru z nejnižších, snad víš, toť spanilá je Anežka, jež dcera Václava je z Rokycan, jenž purkmistrem je města; muž ten, jak ti známo, moudrý, rozvážný a chytrý v úsudku i v činech svých! Ó jistě dceři své již vyhlédl i muže jakéhos z řad rytířů a vím, že mnohý v lásky turnaji o její přízeň rád by zápasil. Té dívky krásné bude údělem znak jakýs pyšný rodu starého, či věnuje svou přízeň někomu, kdo velmi krásný je a odvážně jí vejde v srdce. Znám ta srdce žen! Jich nepodmaní toužný, sniví zrak, leč dobyvatel krásný, vítězný, jenž dobyl slávy činy velkými a v družině je krále. Krásná je, 26 tak příliš krásná, jako květina, jíž třeba také velké zahrady, kde trůnila by, růže nádherná, v těch prostých našich květin záhonech, a na ňadra si nikdy nepřipne ni chudobky, ni prosté fialky, je k slávě dvorní jistě zrozena, z dam královniných bude nejkrasší, a kdyby jí snad kdos chtěl dosíci, ten jistě musí aspoň z družiny být Karlovy a býti nejméně královským stavitelem přeslavným.“ Tak mluvil Jaroš, ostře díval se, jak účinkuje beznaděje jed, jenž lásku rozpučelou zabíjí, a mluvil tiše, skromně, rozvážně, jak rozumu hlas, který varuje a uvažuje, váží, počítá i úzkostlivě tlumí touhy vzlet, neb řád ten světa mysli cvičené a chladného vždy ve všem postupu i vytrvalosti a chytrosti, 27 té mysli bystré žádá od muže. Chlad krutý dýchal z Jarošových slov, a nebes úsměv klidný, hřejivý v nich nebyl; jenom boje dne a hrubá lačnost slávy, úspěchu z nich mluvily. To kámen mrtvý byl, jenž nerozkvetl v živé lupeny, jež pnou se, vinou v révy podobě po štíhlých sloupech, jakby zpívaly svou píseň k chvále boží jásavou. Svět jiný v řeči té se otvíral, té vůle bezohledné jako pěst, a chladná její sláva byla v ní, jak v krvavém by lesku zaplála ta vůle, jež je matkou bojů všech a dobyvatelů všech glorií. A cizí, dravý, spalující zpěv zněl nyní k duši mistra mladého, to píseň Vůle byla bojovná: „Tvoř, synu lidský,“ tak mu bouří hřměl hlas, jehož dosud neslyšel, „tvoř mocné a velké dílo strhující, 28 ať srdce mlčí v něm a úsměv svěžích lící v něm tuhne v masku kovovou a lednou! Co na tom, že pak poutník hledající jen horu lebek najde bědnou! Tvoř,Tvoř pomník velký k slávě krále svého, je zlaté záře třeba mu i blesků, a ledovým buď k úpění a stesku člověka zraněného! Bůh na Sinaji hřměl též, v ohnivém on keři tak mluvil k smrtelníkům, na kolenou,kolenou ať lid se koří, doufá, úpí, věří! Jen síla právo má, ať mužem, ženou je člověk v světě, koř se síle oné, jsou dětskou hříčkou květy snů tvých vonné, jež opadají přes noc, marně stlejí! Mníš, v krásném obličeji,obličeji že nechvěje se vášeň krutá, v almužně že pýchy vždy není pohrdání; je k smíchu srdcí sten, zpěv lásky tichý je teskné umírání. Jen vášní plamen rozhořelý, jen rozkoší vír a bitev divoký řev a v opojení vítězném třebas zvuk koupených lyr 29 i vnady úsměvných děv, to život plamenný, krásný je, vzdej se mu, vzdej, je čas, je čas! Neb zmizí mládí a vplíží se beznaděj, až v posled tesklivý hlas ti řekne, že’s marně žil, trpěl a bloudil, že’s děckem do smrti byl jen a mylně vždy soudil, že’s neznal žití cest a v marném snění žil’s v ponížení. Vstaň, synu, síla je v tobě, jen ruka odvážná schvátí ten krásný květ, jen silným žena chce srdce vždy dáti, k polibku nabídnout ret!“ A padl smutek těžký v duši jeho, v něm byla pokušení hrůza celá. Stál Satan před ním, na střechu ho chrámu pozvedl rázem, tvrdě pravě jemu: „Hle, viz tu Prahu, město zkvétající, viz její slávu, věží zlatou pýchu, viz krčmy její, doupata viz hříchů, viz chrámy v moři svěc a slávě kněží, 30 viz všecko, co zde u tvých nohou leží, viz rozkoš ložnic, tichých zahrad snění, viz ona sladká,sladká ženská políbení, viz pyšné kathedrály, most i pevný, toť skutečný svět je, ten pravý, zjevný; tvá láska přelud však a prázdná slova, víc štěstí Praha královská však chová, a to je mé, je mé, je Satanovo! Ó, pomni, na to velké pravdy slovo, a na kolenou koř se mně teď v prachu! A brzy budeš velký, v slávy nachu, i dvora zdobou, tvůrcem dómů smělým a mým, jen mým vždy duší, tělem celým!“ Jed kapal Satan v ubohou tu duši, jež prožívala zápas nejkrutějšínejkrutější, a zdálo se jí, nebeská že lampa, jitřenka jasnájasná, zastřena je mrakem – víc nežli tělo zraniti lze duši – v té chvíli cítil Bohuslav, a šero se rozhostilo tam, kde plno světla a vůně jarní bylo. I ty chrámy, můj Bože, mohou býti znesvěceny 31 tím shonem pustým po zisku a moci, a přestávají býti písní lásky, již musí zpívat člověkčlověk, jak pták musí, kdy umění je potřebou a štěstím, jak potřebou je dýchat, spáti tělutělu, a není bolestí v něm. Bolest jenom je v umění tom, jež se odvrátilo od Boha lásky, k ďáblu vešlo pýchy a chlubně hlásá: „Hle, toť moc a síla! Toť umění je, dovednost je velká!“ Leč odstoupil Duch od umění toho a lopotou se stalo tvůrcům jeho, zrak lidský nespočine s tichým štěstím na výtvorech těch práce vytrvalé a vytvořené v bolesti, jež z pýchy, ne z Boha přišla. Ó jen neříkejme, že umělci jsme, nemohouce dáti jas velký štěstí srdci jedinémujedinému, to ducha vytržení, jásot blaha, ten nejhlubší mír, nesmrtelnost sama,sama kdy prožívá se v štěstí onom, vlahý jenž jak sen jarní. Rozkvétati může jen v oné lásce tiché, bez zápasu, 32 jež neptá se: „Proč miluji tě, Bože? Vím, že jen musím, štěstí moje všecko je v tomto „musím“, celá hloubka lásky je v tom, že zřím tě v sobě, ty jsi ve mně, můj hlas je hlas tvůj a tvůj hlas i mým je, nic nemám a vše mám přec, vše, co člověk mít může na zemi...zemi...“ Den jarní míjel tak za dnem a v nich jaro všecku krásu svých květů zemi štědře rozdávalo, až příliš štědře, jak by ke člověku tou řečí mluvilo, v níž moudrost všecka: „Ó, rychle odkvétají moje květy, ó příliš rychle odkvétají také ty nejkrásnější niter lidských květy; je každá žití vteřina tím květem a svátkem Páně může býti slunnýmslunným, než odkvétání přijde, žáry léta! „Žij!“ všecko pělo; „Tvoř!“ též zpívalo vševše, „a miluj, dokud plá ti láska boží!“ A mistr Bohuslav již vídal denně zjev dívky oné u portálu dómu, jenž otevřen byl. „Dosud otevřena 33 je brána ráje mého,“ znělo jemu, a její úsměvy a dík i pozdrav jej hřály, každým dnem mu rozkvétaly a zdálo se mu, že když večer bloudil před domem jejím, v arkýři jak lilje se ruka její objevila, kynouc mu v sladkém šeru. Vídal ji též často o velkých svátcích v moři svěc a v lesku rouch velmožů a pyšných, krásných paní, kdy byla jako lesní orosený květ osamělý v zlatém jase rána. Byl večer letnic, oné doby květů, kdy rozkvétají královské též růže, co bílý bylo oblak, šepot tichýtichý, je písní barev, zvuků, světlasvětla, plnost to přírody je, plnost srdcí lidských; a v chvíli té mu nejen bílá ruka svůj pozdrav poslala, již v chodbě šeré zjev její objevil se bílý, vyšla z domu a do zahrady blízké, osamělé pod velkou lípu kráčela. Tu chápal, že přišla chvíle, mlčení kdy krása 34 se změní v slova tichá, zpívající, již nebyl pozdrav jeho němý, plachý, i přistoupil k ní. V zraky pohlédli si. „Já hledala tě, drahý,“ děl zrak její a lahodně a měkce znělo v tichu z rtů jejích: „Mnoho myslila jsem na tě, cos pravilo mi: „Kdosi mne teď volá, jenž duše mé je bratr,bratr,“ musila jsem, ó slyš mne, musila jsem promluviti, neb zrak tvůj pravil mi již tisíckráte, že nekonečná láska v duši lidské. Ó, rci, zda možno jíti bez účasti kol květů, vůněmi jež vábí mysl, zda možno jít tak kolem stánku, kde Bůh svou milost rozdávározdává, a nestavit se – ó, nemožno mi lhostejně dál jíti kol srdce, které miluje mne!“ Zachvěl se pocitem tím blaha nepoznaným a nevěděl sám, proč tak smělá slova se řinula mu s retů, jakby nyní dar onen dán byl jemu, zázrak letnic, dar řeči, v které zpívá duší oheň: 35 „Je láska cosi jako sám Duch boží, jenž vlá, kam sám chce. Nemohu ti říci, má duše drahá: Miluj mne, ó miluj, neb nelze předpisovat blesku, slunci a nelze lásce. Může-li však prosit mé srdce ubohé, se zmítající v zoufalství, pláči, jásotu i štěstí, v nesmírném víru, pro nějž není jména, pro nějž je ubohé tak, skromné slovo, to slovo „láska?“láska“? – Ó, zda ještě může tě prosit moje nitro z nejstrašnějších svých hlubin? Slovo „miluj mne“ tam zní jen. Vím, Bohu dal bych duši, splní-li to vášnivé, žhoucí přání srdce méhomého, a také vím, že ďáblu zapsal bych ji, neb nelze jinak.“ Hvězdy nebes byly nad nimi rozesety. Zdálo se mu, že sklánějí se níže, naslouchají, že jejich kaskadami zvučí hudba sfér oněch rajských. Mlčící ty světy zpívaly píseň srdce jeho, víry jich kroužily a plály v nekonečnu, 36 a nesmírný hlas nezemský děl jemu: „Slyš, smrtelníku, stejná síla žene nás nekonečnem propastí, jež nemá,nemá počátku ani konce. To, co tobě láskou v tvém srdci zve se, je nám silou věčnou, jež bouří vesmírem a rozsvěcuje vyhaslá, mrtvá slunce. Ubohý náš, ubohý bratře věčných hvězd a sluncí, i v nesmrtelných, nesmírných hvězd světě plá věčná láska. I on, sám BůhBůh, pln je té síly. Mlčí bílá světla naše a země zachvívá se mocí její, andělé boží sami sklánějí se před silou její.“ Byla velká chvíle, kdy vlála věčnost, hlasy její pěly svou píseň v srdcích jejich. V nitru ženy táž zněla píseň osudu a věčna, a děla tiše: „Milenče můj drahý, nevím, zda mohu milovati tebe, leč cítím přece, že bych milovala, kdo nade mnou by sklenul klenbu hvězdnou, dal na niní rozhořeti zlatým hvězdám, 37 jež boží poslové jsou. Jsi tak krásný, jsi silný, velký, sladký duše vládce, jsi sám jak jitřenka má. Budiž tvůrcem zářící klenby, jež by srdcím lidským dávala tušit blízkost Toho, před nímž má duše padá v prach. Zář boží lásky ať svítí v lásku naši! Ať se klene nad námi klenba nebes z ruky tvojí!“ Pohlédl v oči jí a poklekl teď, neb hořela v nich vlastní duše touha, v nich svítily ty nespočetné světy, jež schvátí duši lidskou sladkou hrůzou, jež možno zřít v snech jenom v tuše Toho, jenž vládcem jejich... 38 ZPĚV II.
TVÁŘ PÁNĚ.
1.
V té jizbě gotické, kde mistrů cech se schází k číši jiskrného vína, kde rozproudil smích bujný na retech, pod klenbou tou, kde snadno zapomíná se znoje dne i strastí práce všech, kde žeber, oblouků směs pyšně vzpíná se k ozdobné ve výši růžici, teď zříti hostů vzácných směsici. 2.
Cech pestrou společnost i vzácnou hostí, je Bohuslav tu vážný, Jaroš lstivý a perlou celé této společnosti host, rytíř Oliver, tak bujný, živý, 39 jenž turnajů a půtek užil dosti i bájné viděl Orientu divy; v něm byla světa chytrost, síla dravá, v své sítě lovil duši Bohuslava. 3.
A k němu přisedl i v smíchu děl: „Ó, mistře, vím, co velmi tebe mučí: to myšlenka je, láska duší, těl, čím nejtrpčeji člověk žít se učí, – ó dovol, bych ti cosi pověděl, co jako báje krásná z dáli zvučí, či povídka to rozmarná – jak milo, – v níž zrnko dobré pravdy přec se skrylo. 4.
Žil v krajích východních muž velký kdys a ústa jeho bez poskvrny byla, jak z kovu ulit každý jeho rys a duše v těle krásném též se kryla, jíž pochlebenství je jak hnusný hmyz, zář pravdy božské jas mu v nitro lila – Onť Saadi slul, muž pravdy byl to cele, neb jenom pravdu mluvil vždy a směle. 40 5.
A oči jeho přímo vždycky zřely v tvář každému, ať chuďas byl či vládce, i hvězdami se nebeskými skvěly, jež věčně září; poctivý byl rádce i zbožný, statečný muž byl to celý, jenž neschopen být lichotník, či zrádce, a vroucí jeho sladká, moudrá slova útěchou byla srdce Timurova. 6.
Ten vládce pravil jemu: „Saadi, věz, jsi perla mezi muži země mojí, duch tvůj jak skála, již bouř ani děs, ni zištnost nezlomí, vždy pevně stojístojí, ať lkání kol, pláč, smutek je, či ples, buď útěchou mou v bouřném nepokoji i v dobách bojů, zklamání a hoře, buď rádcem mým vždy na mém slavném dvoře.“dvoře. 7. Kde bouří vášně, otroků kde tlum se k trůnu mému poníženě plazí, 41 čest vzdávám jenom pravdomluvným rtům, z nich vznešenost mou pranic neurazí. Je člověk poddán příliš zisku zlům, i vášním rozpoutaným beze hrází – ty, klidný Saadi, i když vichry dují, buď oporou mou, v níž se utišuji.utišuji.“ 8.
I pravil Saadi: „Vládče všech, ó pane, jsem jenom člověk pouhý, chybující, má duše plna díků, že jí kane tvá milost jako balsám ztišující i každou bolest duše rozervané. Že člověka též vidím s jasnou lící, to štěstí nejvyšší mi sladce plane a božím dechem je, jenž světem vane. 9.
Chci býti sluhou tvým, leč zbav mne lidí, neb nemohu a nechci s nimi žíti, mé oči hlouběji v jich špatnost vidí, vím, že zrak hadí z očí jich se třpytí, jich činy,činy vášně dravé, strašné řídí a peklem je mi mezi nimi dlíti – 42 že nechci-li tak zhynout, prosím v hoři: Zbav lidí mne, dej žít mi s tvými oři!“ 10.
Tu smál se Timur hořkým oním smíchem, v němž vladařů jsou smutné zkušenosti, děl: „Chápu tebe; zločinem a hříchem je naplněn svět věru víc než dosti, než upokoj se, v světě zvířat tichém, jenž oddanosti víc a lásky hostí, žít budeš, Saadi moudrý, ze rtů tvých po pravdy toužím jasných paprscích.“ 11.
A oře Timurovy v době té vždy s láskou, péčí Saadi ošetřoval a dalek cesty slávy vyjeté, své hrdé duše zářný poklad choval, tak oblíben u svého knížete, že v těžkých věcech nejvíc rozhodoval; byl ostrov míru, když bouř kolem svistí, byl mužem pravdy v dvora nenávisti. 43 12.
I rozkoší mu byli oři jeho, zvlášť černý Alborak, v němž oheň tryská, až v zracích oře toho divokého se zdá, že záblesk jiné duše blýská. Bůh stvořil krásu všeho tvorstva svého, ji zříti můžeš, hledíš-li jen z blízka. Dal Saadi výhost lesku dvora, meči a rozuměl i zvířat, květin řeči. 13.
Taj přírody se rozevíral před ním, sen o člověku jiném, čistém, krásném, za tichých nocí nade shonem všedním hvězd písmo četl v modru nebes jasném, i srdce tajemství on slovem jedním jak v prorokovu Alkoranu spasném,spasném on dovedl i vládci pověděti a ducha jeho vésti vášní spletí. 14.
Sám Timur cítil: „Muž ten, věru čist, je prorokův syn věrný, požehnaný, a umí v hvězdách, v srdcích lidských číst, 44 i léčí nejhorší ty duše rány, jde nezraněn, kde šípů záští svist i orkán vášní zuří nespoutaný; v svém nitru boží zahrady má, v nich plá moře rajských květů zářivých.“ 15.
I prokazoval pocty světce jemu a přítelem jej zval vždy svým a božím, jej v zářícím zřel ducha diadému a růží rajskou byl mu mezi hložím, a navzdor dvoru, navzdor světu všemu děl: „Ve rty jeho pravdomluvné složím i budoucnost své říše, duše spásu, neb v nich jsem poznal čistou lidství krásu.“ 16.
Zášť brzy Saadiho však provázela, jež jak had syčí při každém již kroku, v zlých pohledech se blesky rozhořela a tygrem byla připraveným k skoku, i bouří byla, která v dáli hřměla, leč přese všecko po vládcově boku 45 stál Saadi nezlomen a kliden, tich, jak světlo v mořských vlnách divokých. 17.
A nejlítěji na klid jeho zřel sám velký vezír, Timurův zlý duch, onť na mudrce záštím zanevřel a nitro jeho plno zlých je tuch, i bázní, úzkostí se denně chvělchvěl, že nad chytrost se tyčí velký Bůh, jenž nezná moci, jináť jeho říše – A na Saadiho zkázu myslil tiše. 18.
Šel k dceři krásné, jež „Stvol útlý“ slula, a vnadná byla jako růže žhavá; jen rukou liliovou pokynula, a lidská krev již ohnivá jak láva, i lstivá, dravá, pikle v nitru kula, snem jejím byla moc a světa sláva, i vášeň prudká, strhující hráze – s ní vezír plán kul o Saadiho zkáze. 46 19.
I zasmála se perlícím svým smíchem: „Můj otče, žena rozřeší vždy hravě, co muži zdá se nemožným a hříchem, v čin brzy uzraje jen v ženské hlavě; víc docílí vždy v šeptu lásky tichém ret ženy než muž v moci své a slávě; je vnada ženy, polibky ty žhoucí, vždy u milenců pravda všemohoucí. 20.
Smál se i vezír, na dceřiny vděky byl pyšný tak jak vítěz na své činy; zřel těla sklon, tak lichotný a měkký, jas očí zářících jí pod brv stíny, v nich něha byla, vášní bouřných vzteky, všech rozkoší i celé lidstva viny, v nich oheň plál ten všecko ztravující – to žena byla nad vším vítězící. 21.
A vezírova dcera oděla se v nádherné roucho. V něm žár vášní skrytýskrytý, v něm sláva těla, v opojném tom jase, 47 jež nejsladší ty rozněcuje city, zářila v žhavé, vítězné té kráse; hořely hvězd v něm démantové třpyty, a všemi vůněmi tak léta dýše to tělo nádherné v své slávy pýše. 22.
Tak přišla k Saadimu, když večer snil. Síň jeho vůní byla provanuta a tichý, mlčící zjev její byl i v zracích shasla pomsta ženy krutá. V té chvíli opojné krev jeho žil tak bouřně vřela, ač líc nepohnuta, jen v očích jeho divný žár ten hraje, když v úžasu se ptal: „Jsi peri ráje?“ 23.
„Kdo jsi, ó zjeve čarovný a luzný, kdo jsi, ó dcero milosti a krásy? Což prorok v Saadiho byt prostý, nuzný sám tebe posílá, či anděl hlásí, že blíží se můj skon? Vím, není hrůzný; vím, spravedlivých v lásce vzpomíná si 48 sám velký Allah, vládce země, nebe. Rci, dcero ráje, posílá mi tebe?“ 24.
l sklonila se v sladkém mlčení a v smíchu objala jej něžně krásném, v němž ptáka ráje slyšel zapění, když první hvězda na nebi vzplá jasném, i prochvělo jím slastné zachvění, slast nepoznaná v žití jeho časném, neb Saadi ubohý žil v snění jen a neznal opojné té krásy žen. 25.
A žena mlčela, jen úsměv její pěl onu píseň štěstí nesmírného, nejsladší něha v jejím obličeji tak mocně jala slabé srdce jeho, že ptal se v nitru: „Zázraky se dějí, či vrací se čas ráje ztraceného,“ a co mu zpíval úsměv její měkký, zářící jemu odhalila vděky. 49 26.
Tu duše Saadiho se rozhořela tím šílenstvím, jež nezná hrází času, vášnivě objal nahou krásu těla, jež plála před ním ve stříbrném jasu, to píseň žití nejvyšší mu zněla, jak světla příval, rajských souzvuk hlasů, a ženy mlčení víc nežli slova mu dí: „Jsem peri ráje prorokova!“ 27.
„Ó dare nejvyšší!“ tak Saadi jásá, „ó díky, tobě Pane hvězd a lásky!“ Jak v dešti květů, jež strom bílý střásá, jak v živé vodě, která stírá vráskyvrásky, se cítil mlád a šťasten, žití krása mu zářila i pravdou staré zkazky se zdály jemu. Večer se již šeřil, ubohý Saadi miloval a věřil. 28.
A lehynce tak nad ním skloněna v objetí jeho žena zašeptala, 50 co sněžně bílá její ramena se k němu měkce, lichotivě vzpjala, růžovým svitem lampy zbarvena, i ústa, v kterých růže lásky plála, vše pělo jemu něžným oním zpěvem: „Můj Saadi, jsem jen věčné lásky zjevem!“ 29.
„Leč chceš-li mne mít plně, má-li vzpláti ta vášeň těl i duše spalující, již nemohu ti přece, drahý, dáti, dřív tužeb jiných třeba se ti zříci, jen velké lásce cele odevzdati se třeba bytostí svou jásající! Ó, Saadi, zapomeň teď světa všeho, toť zákon lásky je a příkaz jeho. 30.
Že nade vše mne miluješ, chci zříti, že láska tvá je plamen věčný, bílý, můj milovaný, hvězdy se ti třpytí a ráje slast se ke mně v tobě chýlí, jen víru dej mi, nade všecko v žití,žití že zjev můj tobě v této chvílí milýmilý, 51 a nikdy nepřijde mi s tebou hoře – že jsem ti dražší nad tvé krásné oře. 31.
Chci srdce Alboraka! Oheň jeho v nás žíti bude, věčný plamen živý! Je člověk slabý, brzy syt je všeho, žár naší lásky ať se jím vždy živí; oběti třeba; srdce vznešeného vždy láska mívá důkaz jakýs tklivý, a chceš-li, by žár pravý ve mně vzplál, je nutno, bys dřív Alboraka sklál.“ 32.
„Ó nežádej, má paní,“ Saadi děl, „té oběti, jež nejkrutější všech! Vím, jsi jak sladký ráje archanděl, jen lásku k oři milému mi nech; je nemožno, bych zcela zapomněl té povinnosti; poslední můj vzdech přec pánu mému patří, služba jemu je zákonem, jenž dán je žití mému.“ 52 33.
„Ó Saadi,“ řekla mu, „dím, drahý, tobě: dalť mocný zákony vždy v prospěch svůj, leč povinen je člověk, by dal sobě tu krásu žití! Milý, pamatuj, jdem rychle k skonu, brzy v temném hrobě je rozkoší dar, jenž měl býti tvůj! Ó, trhej růže, dokud mládím pláš, lkát marno pro to, co tak zameškáš!“ 34.
A pohled její pravil: „Rychle! Štěstí jen vteřinu zde staví, užij chvíle – Jde krása nesmrtelná s ratolestí svou rajskou, anděla již křídlo bílé kol hlavy tvé teď šumí, bez bolesti, věř, nenajdeš jí – kdo zná její cíle?“ ...A Saadi v rozkoší se vrhl moře, jí k vůli zabil Timurova oře. 35.
Leč srdce svíralo se v muky palu; zřel Alboraka, jak by slzí plný 53 byl jeho pohled, v jeho smrti žalu jej zalévaly hořké, chmurné vlny; v těch vášní smyslných teď smutném kalu jak dohoříval sen by čaru plný a v divokém tom varu krve žil o jiné, jiné lásce přece snil. 36.
Ó hlase rajský, který v srdci skryt, svou tichou hudbou mluvíš v bouřích všech a nejněžnější kouzlíš lásky cit, kdy liliemi voní léta dech – ty hlase božské lásky, rosný třpyt jenž rozléváš i duše na květech, tys nezmlkl v něm ani v této chvíli, kdy bytost chorá v žalu vášní šílí. 37.
Zřel na ženu teď pohledem tím mroucím a bylo mu, že škleb čte, pohrdání v objetí paží, v polibku tom žhoucím své kruté, vášnivé a hořké paní, v té chvíli Boha volal slovem vroucím, leč marna touha, marno jeho lkání, 54 jen krutá maska ženy záští syčí a nahá krása vítězně se tyčí. 38.
Jak lampa rudě plála, vděky její v tom světle zářily tak opojivě, rty Saadiho se vášně skřeky chvějí a na kořist se sladkou vrhl divě, v tom šílenství, jež rovno beznaději, v té bezmocnosti muže, který chtivě i uboze se v propast vášní vrhávrhá, se oddal rozkoši, jež hráze trhá. 39.
V své sítě jala ho, jed sladký v žíly mu kapala ta žena zářná, vnadná; ó, s bohem kráso hrdé, mužné síly, ó, s bohem moudrosti ty všecka chladná! Ty údy bělostné zlé jeho víly zde dobývají vítězství ta snadná; to vír jej schvátil rudý, těžce sténá, svět celý pěl jen strašné slovo: žena. 55 40.
„Jsi otrok můj!“ dí hebké její tělo, „jsi otrok můj!“ dí purpurové rety, a v propast padal nesmírnou, kde hřmělo a jak by bleskem kroužily kol světy; co silou bylo, třtinou teď se chvělo a rozdupány byly duše květy a v zoufalství svém, v hrozné závrati zřel duši v propast bezdnou padati. 41.
V té noci vlasů, v nichž se rozjiskřily před zraky jeho hvězdy neskutečnéneskutečné, i v růžích, které vůní vlny lily v ty rozkoše, v nichž hledal blaho věčné – Ó, i ty slasti klamem krutým byly! Zřel nyní dravce nitra nebezpečné i v růžích nachových na lících ženy, zřel kapky krve, jimiž poskvrněny. 42.
A rozkoš vře mu v krvi divoká i srdce bije bouřlivě a zmírá, 56 noc v zracích ženy strašná, hluboká, v níž hasne všecko, pýcha, síla, víra! Tak z otrávené studny naloká se poutník v poušti, který marně zírá v pláň žlutou, v písku horké moře, žár, kde marně hledá hostinných měst tvar. 43.
V té křeči bolestné a nepoznané tam v hloubi duše Saadiho cos lkalo, to jiné, božské lásky jiskra plane, sen o srdci, jež jinak milovalo; toť boží duch, jenž nad propastmi vane, toť světlo líbezné, jež mír svůj dalo až dosud v květnou slávu jeho cest, v němž cítil, že mír jemu kane s hvězd. 44.
To láska nepřišla, ta, o níž snil, div sladký rozkoše, jež ráj svůj měla; poprvé zcela udolán již byl a proklínal tu svůdnou krásu těla. Hrob v jeho srdci zel, a čím kdy žilžil, jak píseň vzdálená mu z mládí zněla; 57 zřel palmu poraženou, růže svadlé i nenávist v té tváři ženy schladlé. 45.
Když ráno bylo tesklivé a šeré a odcházela žena, vcházel smutek, v němž palčivá se bolest k hlavě dere a v nitro ponížení z marných půtek, i zklamání a výčitky ty steré, i těžký žal pro černý, krutý skutek, v té chvíli Saadi jakby oloupený vstal z objetí té krásné, strašné ženy. 46.
Nic, pranic nezbylo mu. Pravdy sluha, kněz, věštec, přítel velikého krále v té chvíli cítil: práva rádce, druha že pozbyl v chvíli vášně nenadálenenadále, a horším připadal si dobrodruha, jenž klame, podvádí, lže, loupí stále. Zřel vezdy oddaný a smutný zrak, jímž ve smrti naň hleděl Alborak. 58 47.
Ta vina těžká kovovou jak pěstí naň dopadala, břímě jeho vin jak balvan rozdrtilo ráj ten štěstí, jejž v srdci lidském štípil Hospodin, a k Timurovi s touto hříchu zvěstí se ubíral jak pouhý,pouhý lidský stín. Tam vezír čekal. Vládce s blesky v zraku „Kde Alborak můj?“ pravil ubožáku. 48.
„Zde meč můj, pane, a zde hlava má je!“ děl Saadi v hořkém pláči na kolenou. „Vím, smrt mne čeká. Vyhnanec jsem ráje, neb sveden jsem byl čarovnou tou ženou, jež krasší byla všech děv sladkých báje a peri zdála se mi ozářenou tím jasem blaha lásky nesmírného, vždyť nepoznal jsem, vládče, štěstí jeho.“ 49.
I zamyslil se Timur, přísně děl, a v hlase hořká vzpomínka se chvěla: 59 „Hle, ubohý muž tento nevěděl, jak strašlivá moc ženina je těla! Rci, vezíre, zda krutým by být měl zde soudce, kde by lidskost soudit měla! Buď prorok svědkem mým,“ tak Timur zvolal, „sám svodům lásky též bych neodolal!“ 50.
Smích bujný rozpoutal se, pršely do duše Bohuslava jeho hroty. „Toť lásky báje dobrá, příteli, tak v životě je obraz rajské cnoty,“ děl Jaroš Bohuslavu. „Nesmělý tak často mládec ďasů skrývá roty; vlk v rouno beránčí se často schoval!“ A Oliver mu brzy přisvědčoval. 51.
„To světa běh,“ děl mistru. „Bláhový, nic nečeká tu v žití smrtelníka, vždy nese svoje těžké okovy a ze snu krásy bolest krutá vzniká a na plam něhy tvé vždy odpoví jen chladem ledným. V roli mučenníka 60 vždy budeš, chceš-li lásky čistý květ, ten křehounký květ vnésti v dravý svět.“ 52.
„Ó, mistře milý, moudrost starou slyš, svět poznal jsem již celý, jeho víry, hleď raději, ať lásky zapomníš, jen volným otvírá se prostor širý, je láska ráj i pekla chmurná říš, muž moudrý dbá vždy ve všem všude míry a v nejžhavějším lásky objetí ví, že jde často zkáza v zápětí. 53.
To pravda stejná, ať již u pohanů, či v křesťanů jsi spasném onom světě, ó nevěř ani květům, jara vanu, i srdce vlastní často podvede tě, buď z ocele a schopen každou ránu hned odraziti, ozbrojené četě, leč neviditelné, se podobají ty světa úklady, jež v sobě tají. 61 54.
Jen pýcha muži zbývá, sláva, lest a síla, jež je hrdá, nezdolána, jen celý člověk pyšně může nést to břímě žití, netkne se ho rána; je jediný cíl jeho, muže čest, jež vytrvá, i když je záští štvána; být pevný, hrdý, sám a nezlomen! Ne láska, pýcha – ta má cenu jen!“ 55.
Tak mluvil Oliver a žhavé hroty též v srdce Bohuslavu zabodával, a jak by bledla záře velké cnoty, když pokušení strašlivý byl nával, i doznívaly rajských ptáků noty i života sen vábný dokonával. Mdlá sklonila se v smutku mistra hlava a pekla pochyb zela propast žhavá. 56.
Děl v nitru tiše: „Odstup, satane, kde v srdci vládne to, co láska sluje, 62 tam dravou vášní člověk nevzplane, jež syny Antikrista zachvacuje, na levici v den soudu nestane, kam anděl světa sluhy odkazuje – je vůle lidská příliš krutá, rmutná, a propast zklamání tak příliš smutná.“ 57.
Smál se i Jaroš: „Pravda, milý druhu, aj, obraznost nám příliš mistra svádí, jde často jak v snu po rozkvetlém luhu, leč skutečnost již mnohou tužbu shladí, kdo daleko chce, běhá často v kruhu a štěstí nedá vždy, co bychom rádi – v snu lehko kreslí se ty báně hvězdné, by záhy spadly do hlubiny bezdné.“ 58.
A jinou ještě posměšnou tou řečí o marné pýše, pod zbožnou jež tváří, o krásných slovech, jež jsou pouhou léčí, o bludičkách, jež poutníku též září, o tom, že štěstí víc než umu vděčí tak mnohý, než mu pravda dílo zmaří, 63 jed nedůvěry v nitru mistra sil a jako sup mu v hrudi choré ryl. 59.
„Ó, Pane,“ lkalo nitro Bohuslava, „Ty víš, že sloužím Tobě. V lásce mojí je pokora Tvá a ne světa sláva; jen k Tobě jdu jak poutník v poušti k zdroji, je spráhlé srdce mé a pustá hlava, jen v Tobě spočinu a v lásce Tvojí, v mé pochybnosti muce, vášní víru Tvá tvář mne veď a buď mou hvězdou míru!“ 60.
A v chvíli té zřel v úsměšcích a vřavě, ve shluku rozjařených hodovníků, stín velký, jenž jde jakby ostýchavě, má Pána tvář, v níž bolest mučenníků i něha nejsladší a láska žhavě plá, zpívá píseň vykoupení, díků – tvář člověka i Boha, zírající v propastné hloubi hvězd a duše snící. 64 61.
„Ó Pane,“ jásal, utěšit jdeš nyní mou duši ubohou v té těžké trýzni, jdeš zaplašit mrak, který často stíní jas Tvého poznánípoznání, a v mojí žízni Ty nejvyšší mi neseš dobrodiní, jež není nikdy v mocných světa přízni; ó Pane, v krutém lásky, smrti boji jdu k Tobě, k Tobě, věčné spásy zdroji!“ 62.
A sepial ruce, modlitbou se chvěly rty jeho, cítil, nebeská slast kane v hruď jeho, božské oči na něj zřely. „Můj synu milovaný!“ tiše vane teď z retů oněch, na hoře z nichž zněly ty pravdy nejvyšší, v nichž věčně plane jas oné boží lásky k člověku, jež trvá od věků a do věků. 63.
Již smíchu neslyšel a vtipů, hluku a odcházel v noc tichou, světlou, vlahou, 65 kde hvězdy zářily, v jich třpytném shluku jak andělé by létli mléčnou drahou, zřel žití smysl vyšší, v jejich pluku jak výš by vzletěl nad skutečnost nahou. Co život pozemský, co věčný teď? Tvář božská jemu dala odpověď. 64.
Kol hřbitova šel v ducha vytržení a hroby, hvězdy píseň jemu pěly: „Výš, smrtelníku, výš, neb smrti není, je nekonečný zářící svět celý, věčnosti tuchu cítíš v okamžení, a něžný plamen lásky rozhořelý je obraz žití věčného – rty Páně v triumfu nebes líbají tvé skráně.“ 66 ZPĚV III.
HVĚZDNÁ BÁŇ.
Nad knihou skloněn oněch prostých legend, v nichž světci tvoří divy, Bohuslav dlel v svém prostém domku nedaleko lesů blíž svého rodiště na českém jihu, Praha byla jemu hlučná příliš, by myslil na stánek, jejž Hospodinu postaví v brzku. V hloubi duše cítil, že nutno jíti v samotu s tím štěstím, že jen zde, uprostřed vod, jež jak stříbro se skvějí rozlitérozlité, a lesů tmavých, z nichž dívají se plaché oči laní, mír přišel jemu velký, hudba věčná a zpívající smíření zpěv sladký. Den za dnem míjel, tiše bez bolesti, a krása byla ve všech, byla v mlhách 67 i v deštích podzimních i bledém slunci. Zřel, jak ty oči hvězdné hledí z hloubi bytosti jeho, se rtů sladké ženy, – „Jak miluji tě!“ nebeským zní tónem, a jiné oči, trpící ty oči, ty oči nezemské, ty oči Krista, „Jak miluji tě!“ stejně praví jemu. A plány, kresby na stole mu děly: „Buď jako vinař, vinici jenž štípil, v níž zrají hrozny v usmívání Toho, jenž dává radost nejvyšší! l smrt je též radost velká, tiché usínání, polibek, jak když paprsek se snáší stříbrné luny nad vodami večer, a v sladké mdlobě, v modru, v bílé rose sen líbezný jde. Živote i smrti, ó jak jste krásní oba! Usmívají se andělé i děti, usmívá se tvář ženy milující, matky, starce, má úsměv nebe, země, květy, hvězdy svůj úsměv mají. Má jej i smrt sama, neb hrůzy nemá, když je srdce plné nebeské lásky. A ze řádků knihy 68 zvěst zpívala mu divná, zázrak tichý, jenž v blescích nemluví a nejde světem a neděje se v slávě, neznámý je, leč větší zázraků všech země. Četl, jak bratr Leo s Františkem šli v horách, a byla zima, mrazivý dech vanul, a jíní bylo všude, šaty jejich jich nechránily, ani vetché kápě. „Ó, bratře Leo,“ světec nyní zvolal, „slyš tato slova: Jásají vstříc davy nám v plese volajíce: „Ejhle světla jdou země!země!“ Kamkoli nás vede cesta, hle, všude davy blahořečí, pějí a v kleče žádají si požehnání, i plesá srdce naše v této slávě – ó bratře Leo, to však není štěstí!“ l dále šli a polevila zima a jarní vánek dýchal od hor modrých a plny byly stráně appeninské těch drobných oček pomněnek těch horských; i pravil světec znovu: „Jsme-li v chrámě a lidí tisíce si ždají řeči 69 z úst našich, na rtech našich lačně lpějí, kdy cítíme,cítíme v té hudbě slov a víru, že vládci srdcí jsme a vítězové, že opojení, vzdechy, jásot, slzy,slzy k nám stoupají jak bílý kadidla dým, a naše srdce bijí roztouženě – Ó bratře Leo, přec to není štěstí!“ V kraj rajský přišli, město jako slunce tak jasné, slavné se jim objevilo s báněmi svými, chrámy, dómů pýchou a s paláci, jež z mramoru jsou, plné soch drahocenných, ladných ozdob, skvosty jsou samy velké, jsou jak klenotnice, a kolem zahrady i školy, dílny, vše mluví o kráse a blahobytu. Tu pravil světec: „Krása je to velká, leč kdyby nám to všecko dáno bylo a kdyby naší byla moudrost všecka, i city ptáků, ryb a zvířat, rostlin, i kdyby život věčných hvězd nám znám byl, i kdyby zrakům našim dáno bylo zřít v samu budoucnost, do tajných hlubin 70 i lidských srdcí, kdyby naše síla je ovládala, síla všemohoucí, i kdyby řečí andělů rty naše své rajské poselství též pěly světu – ó bratře Leo, přec to není štěstí!“ I přišli lidé, čekajíce zázrak, a světec pravil: „Kdyby bylo dáno nám, bratře, tvořit zázraky, i ďábla svým slovem zkrotit, vracet zrak i slepým i zhojit chromé, vracet sluch i hluchým i němým dar ten krásný řeči lidské, i mrtvoly, jež setlelé jsou zpola, zas k žití vzkřísit v zářné kráse mládí – ó ani v tom by nebylo přec štěstí!“ „Můj otče,“ zalkal bratr Leo, „proč jen tak mluvíš krutě? Ó rci mi, kde zdroj jeje, ten zázračný zdroj všeho štěstí, krásy?“ Tu pravil tiše světec: „Když jsme šli kdys kol fortny, na rtech požehnání slova, k svým bratřím, k nimž vždy otevřenou ruku 71 a srdce otevřené mívali jsme, leč fortnýř lál nám, lháři, podvodníky nás nazýval, a my jak v lázni vonné ve vichru, v zimě na kameny lehlilehli, jak lože růžové by kynulo nám, a když sníh padal, jakby bílé květy pršely na nás v jara vlahém vánku; my v srdci žehnali těm, kdož nám láli – rci, bratře Leo, nebylo to štěstí? Když ve kruh bližních našich, kterým vždycky jsme jenom lásku dávali a pomoc, se vplíží nenávist a závist, záští, když nejmilejší přítel do krvava nás zraní, když se krutá jeho slova nám v srdce vbíjí, naše hrdost lidská když zraněna lží, zradou nejhlouběji, když jásá nepřítel a raduje se, a když my přece pranic neželíme, že lásku svou jsme dali mu, jak v purpur se halíme v to lání, výsměch, sliny a z trní koruna je laurem naším – ó bratře Leo, to je pravé štěstí!“štěstí! 72 A konečně když z kruhu oněch lidí, nám nejbližších, se zvedne bouře, lání a řeknou: ‚Ejhle, nehodný to člověk, tak nevědomý, zlý a špatný příliš!‘ A vyvrhnou-li ze svého nás středu a zhanobí-li přede tváří světa, a nám je při tom, jakby nejsladší hlas nás velebil a chválu naši zpíval, a s jasnou tváří, s úsměvem tím slunným všem oplácíme láskou každou křivdu – ó bratře Leo, ovečko ty boží, hle, to je pravé, velké, boží štěstí!“ Tu divnou legendu, jež neuměle napsána byla, četl mistr v žase, a zvláště slova ona, krásně něžnáněžná, „la pecorella di Dio!“ – v něm zněla jak sladký hlas ten duši volající. A chápal smysl oddanosti v Boha i onu píseň lásky ke člověku, svět jinýjiný, čistý, nekonečný v nitru, v němž všechno ztajeno, i hvězdy, slunce, neb hvězdná báň je pouze obraz duše, 73 v ní jinak vyrůstá a jinak žije v té říši, jež se královstvím zve božím, ten člověk chudý, jemuž není třeba ni lesku královského, zlata, moci, jen lásky třeba mu. A cítil, že též ty krásné hvězdy, jež v něm rozsvícely se světlem kouzelným, jsou v prosté zkazce o světci chudičkém, že usmívají se v chvíli této v Anežčině duši, jež darmo nemá jména blažené té a dobrotivé, milosrdné, něžné té ženy z rodu královského, která jak ochranný duch Karlova je rodu. A myslil na slova, jež kdysi dobrý z Pardubic Arnošt, biskup laskavý tak a ctitel vroucí oné krásy, něhy, jež v Mariině soustředěna jménu, kdys pravil při návštěvě pracovníků, již budovali dóm. Z rtů jeho zněla tak vlídně, otcovsky ta moudrost krásná o kamenech, jež chválí Hospodina. O nebesích on mluvil, z kterých dštíti 74 má Spravedlivý... na ta slova myslil „Rorate coeli“... na své mysle dílo a slova Arnoštova zněla jemu, jež děl mu kdysi otcovský jak přítel: „Chrám stavět, synu, nejvyšší je úkol, jenž dopřán člověku. Lze mluvit hmotou, jež básní kamennou ční výše k hvězdám, a lze též mluvit květinami polí i drobnou snítkou, prostičkými květy, i bylinkami lesů, po nichž leze brouk zlatý náhle k slunci vzlétající, lze mluvit oblaky, jež zvolna plynou po tichém nebi červnovém. Ó rozkoš, jež dána člověku, jenž chápe onu řeč slavnou, tichou boží řeč, jež mluví v těch zjevech nesčetných a nepatrných! A přece v každém jiná září krása a přece v každém jiná zpívá píseň! Jen člověku je dáno, by v svém srdci vše slyšel, celý hovor boží tichý, jenž nad zkvetlými šumí lučinami a v lesích vane korunami stromů, tak slabě šumí, vůněmi i dýchne 75 z těch svěžích houštin chladných. Bohuslave, slyš píseň onu božíboží, dříve nežli své zvedneš nástroje, než zamyslíš se, než v myšlenkách tvých vidina se zjeví, jež tvar má domu božího...“ On chápal, že pyšné nemůže být dílo jeho, leč vznešené v své prosté velebnosti a hovořící k dobré matce zemi i tvorům jejím. Báň ta hvězdná kdysi již v jase jitřenky mu zjevila se v té tvůrčí chvíli, myšlenkou tou byla v den první šťastný mladé lásky jeho... Je pravda vyšší, cítil to tak jasně, je nehynoucí, nesmrtelná, krásná, smrt může shasnout plamének ten slabý lidského žití, pravdy neshasíná a neshasíná krásy, sestry její, neb není smyslu v tom, zda vytvoříme ta díla obrovská jak faraoni, či kolosy ty, o nichž mluví báje, leč v tom je, zdali dovedeme vdechnout 76 jim duši boží. Není v každém chrámě ten velký Utěšitel. Často sídlí v tom kostelíku venkovském a prostém, jenž zastíněn je věkovitou lipou, kde kolem na hřbitově kvetou růže a boží dřevec voní, máta, rudé slzičky Panny Marie se třpytí, a občas ptáče vlétne, pod klenutím svou pěje píseň radosti a něhy. „Chrám radostný chci postaviti Tobě, můj Bože lásky!“ myslil mistr nyní. „Co krásnějšího může v světě býti než nebe hvězdné? – Vezmu hvězdu Tvoji, jitřenku Tvoji, obraz to mé lásky, ať nesmírná a krásná září věky na klenbě rozpiaté, jež obejmouti jak chtěla by ta srdce s modlitbami, jež v chrám se utíkají. Prahne člověk po dokonalosti a obraz její je jen Tvé nebe. Jeho světla mluví nám zvěstí nejkrásnější, moudrost všecka před nimi bledne. Kdo by budovat chtěl chrám jenom pro chrám, zklamal by se příliš, 77 neb ničím není práce ani píle a mrtvou hromadou jsou kameny jen, když neoživí je Tvá věčná láska.“ A když tak nad kresbami, plány skloněn o štěstí lásky snil a pýše tvůrce, tu pochyby se opět v duši vkradly a zhasínal v ní mocný plamen víry. V těch chvílích jakby přicházel zas Satan mu líti v nitro jed té nedůvěry ve vlastní sílu, jež je kletbou tvůrců. A bezmocným tak, malým připadal si, jak trpaslík, jenž pokořen je tíhou té práce, kterou na bedra si vložil. V těch úzkostech zas k Bohu obracel se a úpěnlivým hlasem k němu volal: „Dej nebe neznesvěcené zřít mně, ó Pane, bych Tvou pěl chválu jeho zobrazením! Má duše chorá je, ó Pane! Slabá příliš, by vytušila věčnou slávu Tvou a lásku: Dej nad hvězdami vlast mi, v koloběhu jich dej mi zříti ráje obraz sladký, 78 jejž ukázal’s mi v tváři její. Jsou tři Tvé světy: země, peklo a Tvé velké nebe. Má duše dcera země není. Lesy nádherných fial neční v ní již k nebi. Chtěl bych jen jíti v prvosenkách jarních zkvetlými lesy, úsměv jejich zlatý,zlatý by hřál mne v duši. Nedal jsi mi přecepřece, ó Pane, v moudrosti své chvíli míru. Dal’s v moje srdce velké vášně plamen, jímž slunce zničení i velké lásky hoří. Kdys bral jsem do ruky Tvé květy vonné i sestry rostliny, bych obraz jejich tvořil v kamenné slávě dómu. Teď chci více, chci zpívat slávu nekonečných nebes. Tajemství Tvoje opěvat chci. Lidem chci dáti tuchu sídla božství Tvého. Nad nimi sklenout hvězdný stan, a nejvýš chci vytesati obraz té, jež mojí 79 je hvězdou v žití. V slávě světa zřel jsem ji kdysi v kruhu smavých, pyšných paní. A nyní zřím ji v slávě Tvé, je sestrou Tvých bílých andělů, již milují jen. A není v nich ni záští, pochybností, jediná hudba sladká je jich život věčný. Dal’s mi teď tuchu jeho. Vlahý večer nad námi skláněl se a šli jsme cestou. Kvetoucí stromy, rašící již révy o rozkoši nám pěly matky země. A její pohled radostný a sladký mně zpíval tajemství Tvé lásky. Jejímu smíchu naslouchal jsem, slovům, jež byla pro mne písní skřivánkovou, jenž k Tobě touží, ve Tvůj azur vzlétávzlétá, vysoko, vysoko tak zpívá Tobě. Skřivánkem učiň duši moji, Pane, ať vzlétá k Tobě prostá v jarním slunci! 80 V Tvé ruce kladu všecko. Moje síla jsi Ty jen, Bože mlčení a lásky. Nebeskou slavnost učiň v dobrotě své, stříbrné pršky rozsej v cestu naši! Pod korunami stromů, hloh když kvete, dej zpívati mi píseň jara Tvého! Hle, pýchy není ve mně. Pokorný jsem. Těm krásu bytí věčného jen dáváš, kdož nejvyššího, věčného ctí tuchu, a vědí: Není lásky bez bolesti. Noc nad Prahou se sklání. V chvíli této u okna stojí ona, myslíc na mne. Radostná večernice v zrůžovělém posledním mráčku svítí bílým jasem. Jen chvíli žití dal’s nám. Rychle mine, jak prchavý a vratký život lidský. Ó hvězdnou řečí promluv teď k ní, Pane, hvězd věčných píseň dej jí nyní v duši! 81 A pozdrav můj v ní vlož, ó velký dárče, a učiň, aby jediný vzdech sladký bytostí její prochvěl v chvíli oné, kdy duše moje zápasící, smutná,smutná dóm hvězdný sklenouti chce Tobě, Bože! Ach sláb jsem příliš. V zápas žití mého jásavé, tiché pošli slovo spasné, to „miluji tě“ ze rtů mých i jejích.“ 82 ZPĚV IV.
SMUTEK KARLŮV.
Stál císař Karel v hradu královském na místě oblíbeném, odkud zřel své město drahé, jehož proslulost mu pýchou byla v péči vladařské, a po boku mu Arnošt z Pardubic, ten rádce nejlepší a věrný druh dlel, z tváře pronikavým okem čta neklidné mysli jeho tajemství. Moc státu nejvyšší a církve tu tak spolu stála v svorném souhlasu. „Nač myslí v chvíli této Milost tvá?“ Tak Arnošt z Pardubic se tiše ptal. „Hleď, na konci tam města Nového, jež v odlehlé své části pusté je, chci klášter založit, by město to,to mnou založené rostlo, zkvétalo, 83 a stavět chrám, jenž mého patrona by jméno slavné nesl po věky a rodičů mých tiché památce byl vděčnou úctou syna posvěcen. Chci Prahu středem celé říše mít, a proto chci, by velký patron můj byl také v tomto městě uctíván. l léto milostivé slaveno tím činem budiž letos poprvé!“ „Ač dosti chrámů hlásá slávu tvou, přec úmysl tvůj chvály hodný jest,“ děl arcibiskup pražský radostně. „Znám stavitele, v jehož nadšené, mladistvé mysli zraje chrámu plán, a který touží tebou přijat být, by dílo hotové ti předložil.“ „Vždy vítán bude mi, nechť přijde jen!“ Dal Karel milostivě v odpověď. A druhého dne mistr Bohuslav se k hradu královskému ubíral. Radost i úzkost v nitru vířila 84 a srdce plaše bilo v čekání, když vešel tiše v síně královské, kde uzřít poprvé měl vladaře, jenž pro slávu svou právem velikým a dobrotu byl otcem lidu zván. Sám nebyl Karel, po boku mu stál muž vážné tváře, vzhledu přísného, s nímž v polohlasný hovor zabrán byl. Stál bázlivě již mladík před králem. A velký vladař řekl vlídně mu: „Buď vítán, mistře! Vidím, že jsi mlád, však zásluha tím větší, tvůj-li duch, jenž plánem díla tvého promluvil, věk předstihl tvůj! Mistr z Arrasu, jenž po boku mi právě nyní dlí, je po zásluze jistě ocení!“ A mladík bázní v duchu zachvěl se uslyšev jméno muže slavného, do jehož rukou kladl dílo své. Nad plánem zamyslil se stavitel, a dlouho hleděl veň, až Karel sám, 85 jenž netrpěliv byl již, vyzval jej, by záhy úsudek svůj vyslovil. Děl mistr z Arrasu: „Ó, Milosti, v svém životě jsem nikdy neuzřel cos odvážnějšího a krásného tak v mocném rozpjetí a v myšlence; oblouky naše směle tryskají jak ruce k nebi vzpjaté, zde báň je, plá nesmírná jak hvězda nad hlavou, jak nebes klenba mocně rozpjatá... Chrám obrazem je nebe božího, dí hvězda ohromná: Zde sídlí Bůh! Zde přestal kámen býti kamenem a písní zpívající stal se, v ní jas duše pěje, srdce mladé jen, jež tíhy zbaveno je pozemské, sen tento vytvořilo kamenný. Sen, pohříchu snad sen! Je smělý tak a tíhy zbaven, jakby zákonů i výpočtů všech pro něj nebylo. A přec ta skvělá hvězda, Milosti, mne jímá divně, váhá duše má, 86 můj rozum nevěří v ní, srdce však je krásou její v hloubi dojato. Jak obrovská zří na mne koruna tvá velebná a krásná nad hlavou. A kameny zde mluví: „Hvězdou nám je památka tvá, bude po věky!“ Je v srdci toho muže mladého zář božské myšlenky, jen v bolestech, a v jakés touze velké, nesmírné ten obraz tvořil chrámu božího. Snad sřítí se to dílo překrásné, spíš nezdolně však tyčit po věky se bude v sladké slávě. Modlitba to duše vroucí, láskou vznícené, a myšlenka to tvůrce, jehož hlas i nehybnými hýbe kameny, by tam, kde sídlí věčný, dobrý BůhBůh, se v hvězdu rozklenuly nebeskou. Mé pochybnosti mizí. Muž ten jas má božské víry v srdci. Na váhy svou všecku lásku, srdce dychtění zde hodil, velký vládče. Nesluší, by jiný malé víry byl, kde on 87 tak věří, tvoří v mládí rozmachu, tak hrdý, krásný život v sázku dal v svém díle velkém, krásném, úžasném, jež není nikde jinde na světě. A nepravím víc. Pane, hoden je, by Hospodinu chrám ten zbudoval a jménu tvému.“ „Je-li tomu tak,“ děl císař jinochovi s úsměvem, „jak praví milý mistr z Arrasu, pak velký úkol očekává tě, ó mladý muži! Svěřuji ti jej, neb věřím, že jej šťastně vyplníš. A požehná-li nebe snahám tvým tak, že chrám onen tebou stavěný se tyčit bude pyšně k obloze, a dílo tvoje dokonalé tak,tak jako plán jeho bude v kráse své, pak doživotně stavitelem mým ty budeš královským!“ Ta vlídná řeč nesmírnou naplnila radostí mladého stavitele. Nevěděl, 88 jak vyslovit své štěstí nezměrné, jak poděkovat vládci, který tak v té chvíli mocným, dobrým se mu zdál. „Nic vroucněji si věru nepřeji, než tobě, milostivý pane můj, svou prací sloužit celým životem,“ děl prostě, ukloniv se hluboce. A Karel opět vlídně kynul mu v milosti propouštěje jej, a děl: „Nechť se stavbou se ihned započne, chci sám k ní slavně základ položit!“ Jak volné ptáče v letu radostném tak vyšel z hradu mistr Bohuslav a v srdci píseň jara zněla mu, sen blaha svého viděl splněný, ráj pozemský, jejž sobě stvořit chtělchtěl, již v mysli okouzlené předem zřel. Šel s nitrem plným mládí důvěry, jak jarní květy by mu zkvétaly, kam noha vkročila. A přece hlas se ozval v něm tak plachý, varovný: „Kam jdeš, ó milenče ty sobecký! 89 Je všecko přání tvého splnění? Co úspěch proti tomu znamená, co láskou zve se! Co je nade vše, a z čeho radují se andělé, co ubohé vždy lidské bytosti je vznešený a nejkrásnější dar! Je krásné žití v kruhu rodiny a býti šťasten, slaven v bohatství, leč každé štěstí trvá vteřinu, jen láska trvá věčně! Pracuj vždy, leč pro lásku jen boží pracuje ten, který slávy světské nehledá a jemuž sama chvála vladaře i zlatý věnec, dvora všechen lesk je marným štěstím, vratkým, prchavým!“ A v chvíli té se v mysli vynořil mu obraz AnežčinAnežčin, jak růžový jde z rána oblak, dřív než svitne den tak zářný, čistý. Duše chvalozpěv v té chvíli pěla žití blažený: „Svět míru nyní v srdci sídlí tvém, ó šťastný smrtelníku! Boží mír, ten vznešený dar lidstva nejvyšší, 90 věř, není ani v přízni vládcově – toť dar je nebes!“ V tomto poznání šel šťasten domů, zasněn, blažen tak, a ona vláha v očích nebeská, ty slzy lásky, jež jdou ze srdce, jež překypuje tichým štěstím svým, se řinuly mu. Nechal kanout je, a rety jeho díky šeptaly: dík tomu, jenž mu tuto chvíli dal, dík bytosti té, v jejíž zjevu se mu objevil sen krásy nejvyšší, dík nebi, zemi, dík i hvězdám všem, jez zářily mu vlídně nad hlavou. A zatím Karel na pavlánu sám stál zamyšlen a hleděl na Prahu. Velebnou, pyšnou v staveb nádheře ji zřel, jak vystupuje z Vltavy, v níž vzhlížela se jako bohyně či víla velké řeky. Mocná tak v ní krása byla silná, divoká skal rozeklaných, kol nichž hučí proud, kde píseň síly, jara slavná zní 91 a mohutné se skály dívají tam dolů ve hru vln a jejich zpěv i do propastí oněch tajemných, v nichž shlížejí se hvězdy. Z hlubin těch jakoby víla velkou korunu, jež září drahokamy, vynesla a v lodi pohádkové přijela, by vložila ji v posled na skráně té měst a krásy velké královny, té Prahy nádherné a slavné. Čist byl azur tak v té chvíli, bohyně kdy s oním symbolem se zjevila, s tím slávy symbolem, v němž drahokam jak srdce krev tak hoří tajemně, a její ňadra jakby luny jas v noc rozlila tu plnou tajemství, kde topoly,topoly jak staří strážcové se tyčily výš k nebi velebně, tak slavné, pyšné a přec truchlící, jak nad hroby by vzrostly, v kterých spí ta duše národa, tak tragická a krásná, něžná, která v zápasy kdys o nejvyšší, božský spěla sen... 92 Tu náhle chmury vzešly na nebi a v dýmu nicoty se rozplynul ten skvělý obraz duše Karlovy. Mrak černý jakby visel nad městem a hrozil, že je pohřbí. Viděl král, jak bouře divá nad Prahou se žene, jak hoří pyšné kláštery a věže ty nebetyčné již se nachylují, jak země by se třásla, slední soud jak by jí nastával. A viděl s výše těch dómů, jak se kácejí již mniši, jich zoufalý křik pronikal mu duší, až zvolal v děse: „Což již císař nejsem té římské říše svaté? Moje slovo což neochrání vás?“ A vzdechy smutné, ty vzdechy poslední na dlažbě mroucích, ty oči strhané, v nichž hrůza zbyla, i údy roztříštěné jemu děly: „Je konec slávy tvojí, otče vlasti, je konec snů tvých, konec Prahy pyšné... Již zpustly oltáře a vypleněny 93 jsou chrámy tvoje. Na nebi již jezdci, ti hněvu božího jdou poslové. Viz, své číše hněvu andělé jak prázdní! Je Praha tvoje výheň, dým a blesky již k nebi šlehají, v té bouři tvá hyne Praha, královská tvá Praha, ta krásná královna, jíž rovné není, jež dříve zrcadlila ve Vltavě se jako ráje vidění...vidění...“ A Karel teď sklonil hlavu, velké, těžké slzy se řinuly mu ustaranou tváří. „Můj Bože, jak je těžká koruna, jak živý oheň její granáty i zlato její hoří! Ponížil’s, ó Bože, příliš mocné v hněvu svém, a marnost moci ukazuješ mi, jenž tak jsem sloužil Tobě. Odejmi tu hrůzu věcí příštích ode mnemne, a nemožno-li, aspoň ušetři mně onen strašný, krutý okamžik, kdy soud tvůj přijde! Dej mi umříti, 94 než rozpoutá se ona strašlivá bouř divoká nad Prahou ubohou – Ó není, není mně již královnou, jak byla kdysi v snech mých! Vdovou je – a já ji tolik, tolik miloval!...“ 95 ZPĚV V.
PLAMENY.
Vyrůstaly zdi již bílé svatyně té nové, krásné, která měla mistru býti svatým chrámem lásky jeho, který není zasvěcený neznámým kýms bohům dávným, ale Bohu radostnému, líbeznému, úsměvnému, Bohu lásky šťastné, klidné. Jako děcko Anežka teď v otcovském tom šerém domě mihala se, pěla, smála úsměvem se oním plesným, v kterém zpívá milující mladé srdce roztoužené, 97 její píseň prostá, smavá,smavá jasnila ty klenby šeré; skřivánek to jarní zpíval svoji píseň v jejím srdci, rozkošná i ústa její polibků ty růže vonné milenci teď rozdávala; také otec usmíval se, neboť slavnost zasnoubení, tichá slavnostslavnost, rozehrála vzpomínky na mladá léta, slunce štěstí vzcházející. Rostly zdi již pyšné, bílé, každý kámen jejich stavěl mistrovo to mladé štěstí. Mocnou cítil v sobě sílu, viděl již, jak na ostrohu svatyně se klene jeho, krásná tato klenotnice, v níž plá démant lásky jeho, zasvěcená, vytoužená, utrpením vykoupená. A čím více rostlo zdivo 98 v radostném tom stavby ruchu, lidé z dáli přicházeli, jejich prostá slova byla jako rosa duši mistra; viděl davy modlící se, viděl, jak v tom díle jeho osuší se každá slza, vejde mír též v každé srdce rozbolněné, utrápené. A sám Karel vida stavbu dojat pravil jemu vlídně: „Malá svatyně to, mistře, velká je však duším lidským, nápis mohl by být na ní: „Zde Bůh rány duše léčí!“léčí!““ V podvečer, když mistr kráčel s Anežkou, jež záříc štěstím hlavu k němu nachýlila, pravil tiše: „Kolik věků milenci sem budou chodit, duše tvoje, plná něhy, žíti bude v těchto místech, 99 tvoje sladká slova lásky znít jim budou stejně v srdcích; je mi, jak bych milujícím stavěl asyl v strastech jejich; věru, že Bůh neoslyší toho, kdo zde prosit bude za zdar mladé, čisté lásky! Milenců chrám s hvězdou zářnou tvým je, tvým je, drahá, dílem; Maria tam na oltáři žehnat bude v růžích matkám, rozkvetou na stráních stromy, a když vzejde večernicevečernice, milující ruku v ruce pod lampičkou v jarním šeru v zpěvu ptáčat prožívati nejčistší své mládí chvíle budou v místech svého štěstí.“ K sluchu přišla Jarošovi zvěst, že dobrý císař Karel Bohuslavu přízeň svoji, důvěru svou dal již plnou 100 a že otce Anežčina získal mladík duší dobrou. Zachmuřil se mistr Jaroš, ďas mu zloby sedl v týlo šeptaje mu: „Ejhle, mládec krásnými se vetřel slovy v přízeň lidí; tvoje práce propadne však zapomnění, obludy jen můžeš dělat, nestvůry ty všelijaké na chrliče, na pilíře, již se šklebí, jak by chtěly říci: „Hle, tak málo cení svět ty, kterým odepřeno štěstí, jež je dáno bláznům.“ Ďábel seděl mistru v týle, šeptaje mu škodolibě: „Nevidíš-li, staří mistři s rozumem též minuli se, vždyť ta celá divná stavba sřítí se, jak na písku by bláznem byla zbudována! 101 Moudrý jsi a stár jsi dosti, mluv jen směle: blázna nápad, hanba Prahy, hanba Karla, hanba mistrů pražských, slavných roste zde, neb mládec chytrý do přízně se vetřel mocných!“ Libě zněla Jarošovi slova, jež mu ďábel šeptal, medový mu na rtech úsměv hrál, když pravil Bohuslavu: „Při sám, mistře, dílo tvoje krásně roste, směle, pyšně, ale věru, nepovážil’s, že ty zdi přec neunesou klenby, kterou krásně kreslí obraznost tvá! Jako přítel pravím tobě: ‚Rozvážný slyš varovný hlas zkušeného: Příliš mnoho dal jsi v sázku, pýcha příliš zavedla tě!‘“ Anežce též našeptával: „Líto mi tě, panno krásná, 102 bojím se, že neroste zde chrám ten krásný štěstí lásky, lepšího bych přál ti losu ze srdce, jež miluje tě ode dávna, hle toť city přítele, jenž dobře smýšlí a žal tuší, jenž tě čeká!“ Zarděla se do krvava, děla prudce: „Pryč mi s očí! Vím, že pod přátelskou maskou v tobě tají se jen zloba, vím, že sám Bůh dobrotivý žehná dílu! Posvěceno slzami je lásky mojí!“ Skřípěl zuby mistr Jaroš, ďas v něm hovořil však stále: „Nesmějí se naposledy milenci ti pošetilí!“ V noci ďábel připlížil se k loži mistra Bohuslava. 103 Podobu měl starce ctného, slova z úst tak plynula mu: „Bohuslave, Bohuslave, duše chorá v lásky síti třepetáš se jako muška, v pavučině sobecké té rozkoše, jíž říkáš ‚láska!‘láska‘! Což jsi marně četl slova o velkosti utrpení, o tom pravém, velkém štěstí, v bolesti jež jenom roste, které září v slzách hoře? Nestaví se chrám tak Bohu v milostném tom opojení, nezpívá se píseň tvůrci při slavičím tluku v háji; boží chrám je Kalvárie vykoupení, očištění, krvavá to lebek hora, na níž Člověk-Bůh kdys trpěl bolestí tou, nad níž není. Bohuslave, Bohuslave, 104 osudu se točí kolo... V žíněné se oděj roucho, pokání čiň za svou pýchu! Nejen hvězda démantová na nebi se jasném třpytí; nebe má též mraky, blesky, v požáry se strašné nítí – Procitni, ó zaslepená,zaslepená lidská dušeduše, z opojení!“ K Anežce v snu ďábel vklouzl, Jarošovu tvář měl, smutná, přísná byla, starostlivá: „Jakým právem tvrdá slova dala jsi mně, krásko pyšná! Znáš ty srdce utrpeníutrpení, zhrzené té lásky pýchu, znáš ty těžké práce strasti důvěřujíc slepě v hvězdu, v šťastnou hvězdu mládí svého? Chrám tvůj – lásky vzdušný zámek, sen tvůj pyšné blouznění je, neznáš hoře matek, které 105 děti své zří zmírající, neznáš cesty plné trnů, jíž se kráčí k branám ráje! Poseta tvá cesta byla růžovými dosud lístky, s jabloněk jež zrůžovělé z jara prší v svěží trávu! Polibky znáš, slova něhy, slepá, nezříš Dolorosy – sedm mečů vězí v srdci, které nejvíc milovalo!“ V úzkosti a v hrůze, děsu před obrazem klekla Panny, výkřik srdce raněného zněl jí ze rtů chvějících se: „Maria! Chraň lásku moji!“ Chýlila se ke konci již ona divná stavba krásná, lešení les vně i uvnitř pnul se jak síť obrovitá, ale marně hledáš radost na dělníků tvářích, plaše 106 vzhlížejí jen k staviteli. Úsměv zmizel s jejich retů, dokonce i dělník starýstarý, přistoupil-li mistr k němu, uskočil a křižoval se. Stranou v hloučcích šeptali si: „S ďáblem v spolku je, já viděl, jak sám Satan v trámů spleti rohatou svou zjevil hlavu, v noci hoří sirné světlo v těchto místech, v bezhvězdných těch nocích slyšet praskot trámů, zjevují se pekla stíny, krvavé jim planou oči, kameny se pohybují, obrovské to ruce s drápy vlekou kvádry, spojují je, a když kohout zakokrházakokrhá, z klenby dosud nehotové vzletí chumáč rudých ďáblů!“ Báň se klene čistá, krásná, velká hvězda rýsuje se 107 v pyšné, smělé, slavné kráse; zasazen je svorník, střecha lehká vysoko se vznáší nad celým již jeho dílem, ale mistr bledne, hrůza vryta v mladé jeho líce, v duši divná úzkost hlodá. Často pátrá oko jeho úzkostlivě, zdali kdesi trhlina se neobjeví. Marno, klenba bez poskvrny velebně se nad ním klene lesem trámů podepřena. Naděje v něm klíčí znovu, ale úzkost neodchází. Již den poslední je, dílo hotovo je, ale hoře tajné hlodá dále, dále – – – „V ruce Tvoje, Pane, skládám dílo své i lásku svoji!“ šeptá mistr z hlubin strasti. V zeleni se jeho dílo skví již ve sváteční zdobě: 108 Zítra bude den ten slavný, přichystán stan vyzdobený pro vládce i krásné paní, pro rytíře, panstvo, kněžstvo – slávy den, či strašné zkázy? Poslední den ďábel přišel znovu k loži Bohuslava: „Pospěš, bláhový ty snílku, chvěje se tvá klenba pyšná!“ – – S lože mistr vstal a běžel do chrámu a v matném svitu svíce zřel, jak strašidelné stíny v šeru mihají se. Padl na kolena v děse: „Bože dobrý – nebo ďáble – mocnosti vy nebes, pekla, což má býti hrobem lásky, co mým žitím bylo celým, co’s mi, jitřenko ty jasná, vnukla čistým světlem tichým? Lhala’s i ty, hvězdo moje, 109 lhaly jste, ó azurové, čisté, andělské vy zraky bytosti té nad vše drahé?“ V třepetavém svíce svitu stíny znovu mihaly se; v tom se zdálo mistru náhle, že kdos vešel, za ním stanul... Posměšná tvář Olivera zjevila se za ním, z úst mu výsměšná i drásající slova zněla nočním tichem: „Málo myslil’s na má slova, dobrý mistře, povídka má výstrahou ti býti měla; pro jas krásných, dívčích očí dal jsi v sázku přízeň krále, v dobrotě jenž uvěřil ti. Povídka má s horším koncem snad se bude opakovat – Prchni, neblahý ty muži, nebo, chceš-li, zítra vrhni 110 k nohám se hned císařovým! Vždyť jen ďábel zadržeti může klenbu bez oporyopory, ve vzduchu jež volně visí! Je to jak tvá pošetilá, ubohá ta láska tvoje; nekvete, věř, v rozvalinách, vratké je vždy srdce ženy – zítra“ – – V mukách duše, v hrůze zaúpěl teď mistr štvaný: „Bože pomoz – nebo ďáble! Vždyť v tom duše moje celá! Ať je toho, kdo mé dílo před zkázou chce zachrániti!“ Smál se rytíř – Jarošovi, který před chrámem naň čekal, s úšklebkem děl pohrdavým: „Věděl jsem to, šílený je; zítra bude den tvůj, mistře, zapadne v něm soka sláva, stačí dárek nepatrný 111 jeho lidem. Pyšná hvězda v hromadu se rumu změní!“ Hasl slunný den a podzim zlato rozsel po zahradách, zvony zněly, nad Prahou se azurové nebe smálo. Král sám v stanu purpurovém s úsměvem svým dobrým zíral na družinu paní krásných, kněží v rouchách drahocenných, dvořanstva i rytířů všech; na všech tvářích záře slunná, jenom jako luna bledá Anežčina tvář je smutná. Zní jí v duši ještě slova při posledním políbení, slova, v nichž je naděj všecka, všecko velké duše hoře: „Chraň tě Bůh, můj drahý, drahý, miláčku mé duše krásný! Ó ty, jenž zříš muka lásky, strašný zápas nitra mého 112 mezi zoufáním a vírou, ty mne slyšíš? Věčně, věčně chci tě, drahý, milovati!“ Skončen byl již obřad svatý, pokynul král: „Nuž ať zjeví dílo dobrého se mistra, jež je chloubou mojí Prahy!“ Spěchal Bohuslav k svým lidem, opory by odstranili. Pohledy všech viděl strašné: „Na smrt vydat chceš nás, podlý zatračenče! Dílu ďábla nedáme svůj život v obět!“ Srdce se mu zastavilo, hrůza mozkem jeho šlehla. „Hřích jsem strašný spáchal v duši, v zoufalství svém volal ďábla! Opustil mne Bůh a ďábel jásá nad mou duší padlou!“ – – Pochodně se chopil jedné, jež zde plály jako velké 113 obětnice rudým jasem, v běhu šíleném se vrhl v nitro chrámu; suché dříví plamenem se rozhořelo, jak by peklo rozevřelo strašlivý svůj jícen, brzy plamennou byl chrám již výhnivýhní, rudý dým se valil okny, praskot dříví, rány, jak by bouř se strašná rozpoutala nad svatyní, kterou ruce lidské věru nestavěly, jak by smečka ďáblů slétla dokonat to dílo zkázy, v dešti jisker, v mracích dýmu démonů jak rej by tančil: „Jdeme si již pro tvou duši, již jsi dal nám, smrtelníku, za ten přelud krátké lásky!“ Zbledl císař, v nitru jeho nesmírný se ozval soucit: „Ubohá ty duše smělá, 114 draho platíš sen svůj krásný!“ Děs a zmatek, pokřik lidu: „Hleďte, v onom bílém dýmu odnáší svou kořist Satan!“ Dunění a praskot v žáru neustává, temná rána třeskla jako úder hromu; z portálu teď běží dělník zčernalý, jak popálený, v zraku jeho záblesk mstivý: „Zachraňte sese, lidé!“ volá. „Klenba padá!“ Jako lilje zlomená teď klesla v mdlobách bílá, sladká, něžná dívka; jediný jen výkřik vydral se jí z hrdla, nejstrašnější výkřik srdce, které zmírá, výkřik lásky v mukách mroucí. Uslyšel jej Karel, poznal, že to velká, velká bolest, 115 zvlhly dobré, jasné, hnědé vladařovy oči, chápal bolest onu, propast lásky. „Kde je mistr?“ děl pak klidně. Ztišilo se lidské moře, rozhlížely se teď davy – „Kde je mistr?“ ozývá se. Dohasínal v kružbě oken rudý požár... „Kde je mistr?“ od úst k ústům hlaholilo... Marně však... A klenba ční tu velebně a slavně, pyšně v mracích dýmu potrhaných, okny vidět, jak se kreslí, jak na tmavém, nočním nebi její hvězda.... „Kde je mistr?“ zvolal znovu vládce mocně, „chci, ať přijde k mému trůnu, v odměnu jej za to dílo na rytíře pasovati slavnostně chci...“ 116 Marno všecko, zmizel mistr; dohořely poslední již zbytky trámů, smutek padl v shluky lidí „Kde je mistr?“ ptajících se... Jenom Jaroš, jemuž v očích rozhořely pýchy blesky, vítězně jim odpovídal: „Ďábel vzal si kořist svoji!“ * A mistr zatím prchal rychle v dál i cíle neznal, jako štvaná zvěř, jež spásu vidí v divém útěku. Přes stráně hnal se, rokle, doliny, až město za ním v dálce mizelo, to město krásné, pyšné, prokleté, jež chladným hrobem stalo se mu teď, kde pohřbil štěstí své a hrdé sny... Ó kéž by rázem z duše zmizelo i se vším, co v něm navždy pochoval! 117 Sám nevěděl, jak dlouho prchal tak, až stíny opřádaly krajinu, a slunce v moře nebes zapadlo. Na štěstí myslil, které zapadlo, jak slunce v krvavé své nádheře, a vzlet, jenž jako vlna rozbil se, když o úskalí v bouři narazí a nemá síly znovu vzepnout se, by zlomila, co staví se jí v běhběh, a dál se hnala hrdě za cílem... Proč zaslepený blaha zábleskem si v duši kreslil obraz budoucna a v záři kouzelné zřel vidiny těch pošetilých nadějí a snů, jež v zklamání svém nyní proklínal? Jak malichernou hříčkou osudu jsi v nadějích svých, duše člověka! Máš v životě dny jara slibného, kdy úsměv slunce teple hřeje tě a květy rozvíjí se pro tebe, kdy věříš pevně v zářné světlo své, kdy zdá se ti, že radost věčná je... 118 však v zápětí dny smutné, podzimní tvé květy zkosí, světlo uhasí a v smutek samoty tě uvrhnou... Sám, mlčelivmlčenliv se krajem ubíral, vyhnanec ráje, s kletbou na čele, v myšlenkách temných jako ona noc, jež nadešla a s bouře hukotem i blesků vířením se blížila. A neměl ani k tomu dosti sil, by vzhlédl vzpurně k báni nebeské, jíž podobnou chtěl učiniti svou, a Bohu rouhal se, jenž oslyšel modlitby jeho vroucí, žalný hlas... Již osudu se svému tiše vzdal, jak poražený kmen, jejž nese proud... l Božetěcha nyní vzpomínal, jenž těžký kříž svůj vlekl cestou tou přes hory, doly, skály, propasti, a kál se takto těžce za pýchu i smělost svou. A z hlubin duše své v té chvíli děl si: „Velký mistře můj, 119 ty jenom kříž jsi vlekl v bolesti, já jiný vleku kříž, svou ztracenou, svou marnou lásku, sny své zřícené, vše, co mým bylo štěstím, životem, mou nadějí, mou vírou, rozkoší! Nic nezbylo mi. Kříž jen tělo tvé svou tíhou drtil, k zemi strhoval, tvá hlava byla však přec vztýčena, a v očích tkvěla pýcha tvůrcova, jenž za svým dílem jde. Já kráčím však jen s troskami a smutkem, prázdnotou; ta skvělá, hvězdná dómu mého báň je hromadou jen smutnou kamení a ohořelých trámů, láska má, ten duše nejkrásnější chrám, je též jen troskou. I ta luzná květina mé říše, duše sladká královna, je ztracena již, luhy zdupány, i jasné nebe v hroznou černavu se změnilo a zhaslo slunce mé! Co kříž je proti tomu, nésti poušť, tu nejhorší poušť v duši ubohé, kde není stromu, není pramene, 120 a palčivý jen plamen pekelný v té pláni hoří strašný, bez konce! A není pramene, bych ovlažil rty žíznivé, ni anděl bílý můj, mé lásky vidinavidina, již nepřijde a hlasem plným něhy líbezné mne nezavolá... Nic, jen věčná poušť, ta němá, žhavá, strašná duše poušť!“ Noc byla dusná. Horské vrcholy se občas ozářily blesky, mrak střel nad zemí se, rubáš hrobovýhrobový, a v noci oné horké, bezhvězdné,bezhvězdné jen plamen hořel v nitru palčivý, té lásky marné plamen, největší jenž mukou je, jíž možno trpěti, v níž není slzí, není výkřiku, kde není možno ani doufati, ni v pýše vzdorné láti, rouhati se nebi samému. A němý žal, ten žal, jenž největší je modlitba, v němž nemůže již se rtů splynouti, teď vešel v duši jeho, v bolesti 121 jež dům je změněna, v hrob, který je již hrobem živého. Jen bledé rty se chvěly nejsmutnější žalobou: „Ó Bože, sešli milosrdnou smrt, neb žíti nemohu a snášeti té muky srdce, ze všech nejhorší!“ 122 ZPĚV VI.
VĚČNÝ MÍR.
Již prchl navždy ze zrádného světa, jenž pramen štěstí změnil v pramen smutku, a ve vzdáleném klášteře se pohřbil, kde usínalo srdce kolébané tím svatým klidem samoty a ticha. Tam bez pýchy žil, záští, nenávisti a v nitru dohoříval zvolna plamen, jímž ztravován byl dříve v krutých mukách. Jen někdy plamen znovu náhle vyšleh,,vyšleh’, by ozářil mu stopy minulosti, lež snů a marnost zápasů i práce, jež v zhořklé duši dosud oplakával. Leč modlitbou i postem potlačil jej a myšlenkami ponurými zastřel tu záři, jež v tmu jeho vtírala se. 123 A léta plynula jak kapky deště v nesmírnou propast věčna padající. Však po letech, když chtěl jak smutný vítěz zřít v minulost svou klidným, smělým zrakem, byl pojednou jat hroznou, krutou touhou zas vidět vše, co opustil kdys náhle: svou Prahu, již byl miloval a proklel, své přátele, jež v srdci krutě zapřel, své pyšné dílo rozmetené v trosky, neb znesvěcené prací cizích rukou, svou Anežku jak ženu Jarošovu. Chtěl uzříti svou zkázu v plné hrůze, před smrtí dopít ke dnu kalich žalu, by srdce zlomené, jež krvácelo, když nořilo se v minulosti propastpropast, mu puklo lítostí v tom těžkém žalu a žár ten pekelný, jenž v nitru pálilpálil, svou kořist zdolanou již ztrávil zcela. Ta krutá touha schválila ho náhle tak, že již déle v klášteře dlít nemoh’ a na cestu se vydal bez meškání. Šel zvolna cestou tou, jíž kdysi přišel 124 v ten asyl míru hledat zapomnění. Leč tehdy pýcha mládí přece vřela mu v duši sklíčené a v silném těle, a nyní shrbený šel, šedovlasý, tou mladou, jarní přírodou, jež klidna a netečna tak byla k jeho bolu, šel přes lučiny svěží, černé lesy i přísné hory, které se své výše tak tvrdě, bez soucitu pohlížely na chodce bludného, jenž tudy kráčel mdle, s hlavou skleslou, unaveným krokem v ten neblahý den umučení Páně. U božích muk se zastavil a sklonil svou hlavu v pokoře. Byl za ním život i s víry svými, zápasy a hořem, i s láskou, která andělů je sestra a není pro tu zemi. V mysli jeho teď jiné světlo, tiché, smutnésmutné, plálo a nová, teskná a přec sladká hudba zpívala jemu poselství to nové o jiném žití. Se rtů splývala mu teď jiná modlitba než v oné chvíli, 125 kdy v opojení síly, vzdoru, v tvůrčí rozkoši oné zíral pyšně k hvězdám, jichž obraz urvati chtěl, dáti lidem jas jejich slávy. Rety jeho nyní šeptaly tiše: „Cítím, srdce moje je osamělé. Domova již nemám, jen v Tobě, Bože! Nemohu být zdrojem nebeské útěchy již nějakému chorému srdci. Ztracený syn k Tobě se vrací, Pane! Dej mi dožít krásně života zbytek, abych v umírání poslední chvíli mohl říci Tobě, že byl jsem dobrým synem Tvým. Ó Pane, jenž slitování plný jsi, ó shlédni na moji úzkost, zápasy a hoře, na ledovou poušť, jež je v bytosti mé, i na mé slzy, na mé osamění, na plamenouplamennou mou touhu žíti krásně, – ó jinak žíti, nežli žijí lidé, – kde dal’s mi žíti. Ztracený syn vrací se na Tvé srdce, Kriste! Vracím se teď, neb hoře příliš strávilo mou bytost, a přece chci dát rozkvétati květům, 126 jež ve mně vzklíčily. Ó neopouštěj mne, nejmenšího tvora svéhosvého, v hoři, v bolestech, lkání, v labyrintu smutném, byť v zářném věku. Máš-li dosud pro mne jen odlesk pouhý ráje božství svého, máš-li jen jednu drobnou, bledou hvězdu v nesmírném moři tom své lásky věčné, dej mi ji, Pane! Chorý jsem a smutný a vím, že pranic nemohu již čekat v tom víru světa. Dovol, ať se vrátím zas k Tobě, Pane! Dlouho jsem již bloudil a prošel peklem vášní, bolů, muky, a všecko, všecko, co jen trpí člověkčlověk, jsem protrpěl již. Chci jen jako chorý, umdlený poutník v žití podvečeru se vrátit k Tobě, oplakávat v tichu své hříchy, vášně, marnost všech snah lidských, vše, co je úspěch, blaho, štěstí, láska, neb vteřinu vše trvá, ničím není v tom čase, prostoru, v tom velkém moři, jímž věčnost Tvá je. Dnes je Velký Pátek, den utrpení syna Tvého, Pane! Proč opustil’s mne, Otče? Opouští vše, 127 vše pohlcuje života vír, míjí vše v obrovském tom věčném kolotání, jen Ty, ó velký, nezměněný trváš v své bolesti a kráse! Dej mi, Bože, bych v poslední té žití svého chvíli jen míru Tvého došel, neboť dosti je, dojde-li jen člověk unavený, jenž běžel celý den tak v parnu, znojiznoji, k večeru klidnému. Jsem hotov, Pane, a k Tobě jdu již. Neodmítej mne již, ó neodmítej ztraceného syna, jenž v pokoře jde, všeho se již zřekl a čeká jen, že nejkrasší Tvůj anděl, ta sestra smrt, ta krásná těšitelka, přistoupí ke mně, líbezným svým hlasem mně řekne tiše: „Pojď již, milenče můj!“můj!““ Tak rozjímaje dále ubíral se, až na obzoru zjevila se Praha ve slávě věží svých a pyšných dómů, gotických oněch šperků, jimiž láska císaře bohatě ji obdařila. Vzpomínal dob těch dávno uplynulých, 128 kdy chodil jí, jak zemí nezbádanou, kdy posvátná mu byla všechna místa, ta, která slávou proslulaproslula, i ona, kde tekla krev a řinuly se slzy, kde vášně plály horoucí a dravé, i nejkrásnější vášeň božské lásky. Zpívaly dómy ještě dosud o ní, zpívaly mocným hlasem její báně a oblouky ty smělé ve své pýše, ponuré kouzlo gotických těch staveb a malovaná, zářná okna chrámů, i arkýřové štíty jejích domů a v nich ty tiché jizby sešeřené, kde rozkvétalo skromné štěstí rodin. Na jaře viděl ji, kdy žila v květech a pohádkou mu byla sladkou, jarní v té době, kdy též jaro nosil v duši. Radostně zpívaly ty těžké zvony a pestré davy valily se hlučně po ulicích, kde plný život jasný rozkypěl v plesném ruchu tak, že Praha,Praha jak pestrá lučina se jevila mu v té směsi látek, v slávě rozkvétání. 129 A nyní vracel se k ní jako plavec, jenž v ztroskotání zachránil svůj život, leč pozbyl všeho, co mu náleželo a k žití upoutalo srdce jeho. V slunečním, sladkém jase jarního dne před jeho zrakem Praha nořila se jak město pohádkové ozářena tajemnou gloriolou svaté krásy. A blížil se jí s úzkostí a smutkem, vždyť věděl dobře, že v ní hledat přišel jen díla svého hrob a štěstí cizí. V ta místa zahleděl se, kde stát měla mohutná stavba jeho snů a lásky. A užasl zrak, oko zaslzelo, neb domníval se, že tam stále vidí tu slavnou vidinu, jak viděl kdysi ji v mladé mysli svojí vyrůstati. A myslil, že to klam jen očí, duše pohnuté, která v prázdnu stále zřela, co dávno v prach se rozpadlo a trosky. Již blížil se a stavba nemizela, tak pyšně stála, jak by vysmívala 130 se jeho údivu a vyzývala, by blíže přistoupil a lépe zřel ji. Již myslit déle nemohl, že sní jen. Či věřit měl, že zří tu v nové slávě vzkříšení svého rozpadlého díla? A poznával je, když pak zastavil se před ním a zrakem tvůrce na ně patřil. Jaký to zázrak stal se v oné době, kdy v klášterním dlel tichu pohřížený? Dal Karel klenbu znovu vystavěti? A který asi mistr znovu stvořil ji tak, jak zřel ji onon, a v kámen vtělil? To jeho bylo dílo, sen a touha, chrám, který čistá láska budovala. Kde byla ona, pro niž myšlenkám svým tvar nesmrtelný dal a nebes výši? Zrak jeho překvapený náhle shlédl hrob nepatrný, jenž byl vedle chrámu. Tu nebylo ho tehdy, když chrám stavěl. A osamělý byl tak, skromný, tichý i s květy, které na něm vyrůstaly, že přes svou vůli zadumal se nad ním. 131 Ó jistě pokorná tu spala bytost, jež klidu rovněž v žití nenalezla! l hrobníka se ptal, jenž rávěprávě přišel ty skromné květy hrobní zalévati, kdo odpočívá v tajemném tom hrobě. A stařec vyprávěl, co kdys se stalo: „Je chrám ten dílem mistra neznámého, jenž vystavěl jej, podporován ďáblem, a za tu cenu zapsal jemu duši. Chtěl rychle slávy dosíci a jmění, neb milován byl dcerou purkmistrovou, jež krásou byla proslulá i ctností a mnoho slavných nápadníků měla; leč otec slíbil dát ji jenom tomu, kdo činem významným tak proslaví se, že králem samým za něj poctěn bude. A stavitel ten hnán byl pyšnou touhou, i aby dosáh’ ruky sličné dívkydívky, ďáblovu pomoc přijal v slabé chvíli a chrám ten vystavěl. Leč vypršela mu lhůta ďáblem daná právě tehdy, když chrám měl slavně otevřen být králem. Dvůr celý ku slavnosti té se sešel 132 a dav již netrpělivě tu čekal, až lešení se chrámu bude sňato. Však náhle stavitel sám zapálil je a potom beze stopy tajně zmizel, vítězství svého plodů neokusiv. Chtěl král ho na rytíře pasovati a lid mu hlučně slávu provolával, když stavba jeho odolala ohni a nesřítila se, jak pověst děla. Pátrání po něm všechno marné bylo, neb ďáblu zapsal se a jemu propad’. Však purkmistrova dcera milovala ho tak, že lásky nechtěla již znáti a nápadníky všechny odmítnuvši, z nichž nejvíc usiloval jakýs Jaroš, v klášteře pohřbila své čisté mládí. A kázala, by byla pochována v blízkosti chrámu toho, jenž byl dílem jejího milence. To hrob zde její. Toť pravda jest i pověst lidu celá, a hrob i chrám tu zůstanou vždy svědky těch věcí, které před léty se tady tak tajemně a smutně odehrály.“ 133 Domluvil stařec, na cizince hleděl pohledem zvědavým a udiveným, neb zdálo se mu, že byl dojat příliš tou prostou jeho řečí. Slova neřek’ ni jediného v odpověď, jen kývnul a smutně hlavu svěsil odcházeje. Nad hrobem zastavil se a pak klesl naň v slzách, rukama jej objímaje. V té chvíli cítil, jak byl ubohý, jak slabá byla duše jeho v den, kdy zkouška přišla velká, o duši,duši kdy zápasila láska s uměním – ve chvíli oné bázeň s hrdostí nad láskou zvítězily. Sladký zjev té dívky milované hovořil teď k němu hlasem plným lítosti: „Můj milenče, ó duše ubohá, tak málo věřil’s velké lásce mé, ty’s myslil, že i láska zahyne, když sřítila se pyšná hvězda tvá! Je láska, drahý, cosi vyššího, je nad uměním, klenbou hvězdnatou 134 je nad sluncem i nebes hvězdami, je jas, jenž z Boha prýští saméhosamého, a pramen živý, světlo věčné je, jež zhasnout nemůže, když dohasne vše, co zde blaží v světě člověka. Má duše chvěla se a zmírala, mou mysl obestřely mrákoty a přece, přece jsem tě čekala! Proč nepřišel jsi tenkrát, milený? Proč nepřišel jsi, třebas poražen? I kdyby dílo tvoje v požáru i v troskách bylo, jiné dílo tvé, krásnější dílo tobě patřilo, chrám jiný, ubohý a prostičký, leč krásnější a plný květin byl, chrám zasvěcený tobě v duši mé! Ó ubohý můj smutný milenče, věz, nikdy nemilovala tě tak má duše jak v té chvíli osudné, kdy zdálo se, že sřítil se tvůj dóm, že z díla tvého smutné trosky jsou a nepřátel tvých krutý posměšek i chmura, lítost v tváři vládcově 135 i přátel tvých ten úsměv útrpný tě v dáli vybičoval. Proč jsi jen v té chvíli nezřel, že svůj domov máš, ten jiný domov, lepší, krásnější, jejž svět ti dáti nikdy nemůže, kde ruce moje tebe obejmou, neb věz, já nečekala vítěze, jen lásku svou! Ó, drahý, kolikrát jsem tvoje jméno v nocích volala, hvězd ptala jsem se, kde as v dáli dlíšdlíš, a v bolestech svých Boha prosila, by dal ti zvěst, že tebe miluji!“ Tak v duchu viděl ji a zaplakal v bolesti nejvyšší. Pln něhy byl zjev onen bílý, jejž zřel před sebou, to byla ona, tichá Anežka, jak zřel ji prvně v slávě portálu s tím nejkrásnějším lásky úsměvem, jenž dával jarním květům rozkvétat i v duši spráhlé, dával mizeti všem světa marnostem a zápasům; a bylo v něm jen velké tušení 136 božího ráje, jenž přán andělům, jenž nemíjí a nic jej nezničí, neb královstvím je božím v člověku. Šla mezi liliemi blažená úsměvná Láska, která odpouští, jíž nedotkne se světa zášť i vír, slov nezná „porážka“ ni „vítězství“, jíž umírání samo životem a život umíráním. Pochopil, co Bůh dal jemu. Bylo v duši mu tak volno, sladko, cítil, slepcem dřív,dřív že býval, ale nyní prohlédl, v ráj boží zřel a v jeho věčnou zář, kde jenom matným, slabým odleskem je umění a krása tvarů, slov, jejž možno zřít jen duším pokorným, jimž Nejvyšší v své věčné milosti dal to, co mocným v světě odepřel. Tu rozhlédl se. Praha v slávě své, ta Praha dosud pyšná vstávala, v ní jeho smělá, krásná kupole jak zázrak byla věru nemenší té slavné kathedrály, která výš 137 les fial týčítýčí, jako ramen sta se vzpíná v nebes modro. Mluvila zde jinou, stejně krásnou řečí však o věčné touze k hvězdám, touze té, jež o nesmrtelnosti blahým snem, snem, jenž je pravdou, zvěstí blaženou, jenž z krátkého a trnů plného života lidského svět vytvořil, říš nekonečnou, plnou blaha. Van božího dechu dýchal světem, v něm vyrůstal člověk, božstva bratr již a spasen, očištěn. A oblaka ta bílá, ozářená oblaka teď plynula mu tiše nad hlavou a rozkvetlé již stromy zpívaly o věčném jaru, vracejícím se, o duši, která smutkem očistce již prošla na zemi, čas bolesti a pokání již přetrpěla zde a v míru vrací se již pokorná i blažená a silná, vědoucí, že jde tam v říš tu, kterou přislíbil Pán těm, kdož jeho v hloubi poznali 138 svých dušíduší, a kde je jim údělem, co lidské oči nikdy nezřely ni uši neuslyší, co je dar těm, kteří smysl žití poznali v té bolesti, jež v světě nejvyšší, i muce lásky, nad níž krutější a sladší není vášně. Slyšel teď tu rajskou hudbu, její to byl hlas, zřel světlo nejkrasší to nezemské, jež zářilo jí z očí hlubokýchhlubokých, a teplo pronikalo bytostí, to teplo rozkoše, jíž nezná svět. Tu cítil, jak smrt k němu přichází, a milý byl mu jasný její chlad po vášních života a zklamáních, jichž dávno zapomenout sobě přál. Jak sen ji vítal, který vrátí mu zas tu, již navždy ztratil v životě! Již obraz její sladce kreslil se mu v duši blouznivé, s tím úsměvem, jejž mají světice, ráj na zemi a vykoupení z bolu nesoucí. 139 Tak zřel ji v duchu a k ní modlil se v tom okamžiku míru věčného: „Je umírání vznešené, smrt zázrak, tak tichý zázrak je jak sladký západ, jenž nad zemí již ztichlou dohořívá ve vlahé kráse svojí. Vím, že přijde,přijde i v chvíli oné ke mně zjev tvůj drahýdrahý, jak tehdy jsem jej zřel, když moje duše před tebou klečela a rety moje němou a vroucí modlitbu svou řekly: „Buď se mnou, lásko moje! Sne můj drahý, v němž nesmrtelnost andělskými hlasy svou zpívá píseň stvoření a krásy, z níž mizí země, nebe otvírá se a srdce čekají tam v nekonečnu.“nekonečnu.““ 140 OD TÉŽE AUTORKY:
BOLESTNÉ OBĚTI. Novelly. Nákladem Viléma Doubravy, Praha III.–607.
HLUBINY ŠTĚSTÍ. Román. Nákladem B. Kočího v Praze.
HLASY V PROUDU. Verše. Nákladem Zeyerova fondu při České Akademii cís. Frant. Josefa pro vědy, slovesnost a umění.
Překlady:
PAMĚTI MARIE ROLANDOVÉ. Díl prvý a druhý. 23. svazek Levné Osvětové Knihovny Karla Stan. Sokola.
Essaye:
ŽIVOT A DÍLO MISTRA FR. BÍLKA.
E: lp; 2007 [141]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Leschinger, Edvard
(V Praze. Tiskem a nákladem knihtiskárny Edv. Leschingra. 1918.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 144

Věnování: Káša, Vojtěch
(Drahému strýci, panu dvornímu radovi Ing. Vojtěchu Kášovi, em. professoru a rektoru vysokého montánního učení v Příbrami, s láskou a vděčností věnováno.)