KDYBYCH...
[3]
Copyright 1929 by Aventinum, Prague, Czechoslovakia
[4]
JAROSLAV DURYCH
KDYBYCH...
V PRAZE 1929
AVENTINUM
[5]
KDYBYCH...
Kdybych měl kdy, šel bych do Černovíra. Dívám se na něj už čtvrtý rok skoro každý den a říkám si to jméno jako kouzelné slovo. Jest tam asi dvacet minut; ráno odtamtud chodí lidé do práce, večer se tam vracejí z práce. Nevím, co tam jest, ale cosi mě tam táhne.
Kdybych mohl, podíval bych se večer do Hodolan. Vidím je z okna; rád bych tam někdy šel v mlze a blátě. Rád bych se podíval do některých ulic, kterými jsem ještě nešel. Rád bych zašel do některých trafik, kde jsem si ještě nekoupil tabák. Před léty jsem šel kolem jedné hospůdky a řekl jsem si: Až budu míti v létě žízeň, zajdu si sem jednou na čtvrt hodiny. Ale pak jsem buď nikdy žízně neměl, nebo jsem neměl kdy. Častokrát, jda kolem některého průjezdu, umínil jsem si, že jednou, až budu míti kdy, zastavím se a podívám se dychtivě a pozorně na složené sudy a bedny, na šňůry na prádlo, na černé dvéře a malá
7
okénka, na tesklivou dlažbu dvorka. Ale dosud jsem neměl kdy.
Častokrát, chvátaje parkem, řekl jsem si: Jednou, až budu unaven, sednu si na minutu právě na tuto lavičku. Ale ani tato minuta mi nikdy nezbyla.
Za mladých let znal jsem všecka jména i polohu všech ulic v Praze i v předměstích. Nebyl jsem ve všech, ale toužil jsem po nich. Třebas Karlín znal jsem jen málo, ale vždy jsem se držel naděje, že jednou projdu všecky jeho podélné i příčné ulice, které jsem miloval neznámou láskou.
Toužil jsem přejíti všecky cesty, průseky a pěšiny v Brdech od Zbraslavě až k Roželovu, ve všech dobách ročních, denních a nočních. Tesknil jsem po průsecích, kterými jsem nešel.
Sliboval jsem si, že se vrátím na všecka místa kouzelná, abych z nich šel ještě dále a jinými směry, než jsem šel tenkráte. Chtěl bych jít na Kleť a na Myslivnu; z Vítkova kamene po hranicích; chtěl bych jíti z Roklanu podle Otavy až na Zvíkov; chtěl bych jíti po celých saských hranicích. Chtěl bych vidět Mimoň a vystoupit na Ralsko. Jíti z nádraží v Nuslích-Vršovicích kolem Žižkova a Vysočan kamsi do nicoty.
V noci a ve dne, za sněhu, bláta, prachu, z jara, na podzim.
Kdybych mohl, zastavil bych se někdy ve dvorku domu, ve kterém bydlím, a zadíval bych se na zchá-
8
tralý kurník, na ležící žebřík, na shnilá prkna a melancholické haraburdí. Ale nemám kdy.
Kdybych mohl, pohlédl bych aspoň na deset vteřin do tváře truchlivé stařeny, na její pokroucené křápy, udřené ruce a na opar bídy a tíživé moudrosti kolem její postavy. Ale nemám kdy.
Nemám kdy a stále toužím po dovolené, abych mohl navštíviti aspoň některé z těchto báječných krajin; chtěl bych si urvati hodinu času, abych mohl aspoň jednou projíti Černovírem nebo sednouti v jedné hospůdce ke stolu; chtěl bych si urvat minutu času, abych si mohl sednout na jednu lavičku v parku, kolem které chodím i čtyřikrát denně; chtěl bych si urvat deset vteřin, abych se mohl zadívat očima zchátralé stařeny do jejího záhadného nitra.
Nevím, proč je toto všecko, ale hledám stále jednu jedinou věc; vidím tisíc stop a nemám kdy, abych se podle nich pustil, ač lovecký pes skučí zuřivostí a v černých očích mu hoří rudá hrozba.
A tak vidím, že nejsem pánem času, ani jedné hodiny, ani jedné minuty, ani desíti vteřin.
Potřeboval bych dovolenou, ale té nemůže udělit ani úřad, ani vláda. Potřeboval bych cestovní pas. Ale žádná kancelář není s to, aby mi jej opatřila. Peněz nepotřebuji, poněvadž jich na mou cestu vůbec není třeba.
Deset vteřin času! Aspoň deset vteřin svobody! Nikdo mi to nemůže dáti, ani celý svět, ani já sám.
9
Čas! Kdo jest pánem času?
U Jáchymova se dobývá uranová ruda. Musí se rozvrtat země šachtami a štolami, musí se vyvézti haldy mrtvého kamení, aby se dobylo malého množství rudy. A musí se zpracovat obrovské množství rudy, aby se dobylo malé jiskry radia. A tak je to i s časem. Jak dlouho jsme viděli svou matku, milenku, dítě či to, co nám bylo nejdražší a nač jsme se dívali celé hodiny? Nepatrný zlomek vteřiny trvalo každé vidění. Setkání zraků déle netrvá; to, co jest před tím, jest jen hledání; to, co jest potom, jest jen oslnění. A sečtou-li se všecky okamžiky nejkrásnějšího vidění celého života, či všecky okamžiky, kdy jsme opravdu viděli, činí tento součet nejvýše deset vteřin za celý život i nejšťastnějších lidí tohoto světa. U některých nečiní ani celou vteřinu za celý život, třebas sebe delší. Tak krátký jest náš čas a náš život. Můžeme žíti nejvýše deset vteřin. Ale žijeme též nejvýše třebas jen vteřinu nebo část vteřiny. To jest celý náš život. Proto se vláčíme padesát, šedesát, sedmdesát let po světě.
Ale těch deset vteřin života stojí za to; ta jedna vteřina stojí za to; i ten zlomek vteřiny stojí za to, abychom pro něj táhli desítiletí čekání a stesku.
Kdo nám může dáti dovolenou na deset vteřin? Za deset vteřin lze změnit osud, lze i několik lidí usmrtit, ale nikomu nelze dáti volnosti na deset vteřin.
Okamžiky našeho života jsou roztroušeny v neznámých koutech; táhne nás to na všecky strany za ni-
10
mi. Chceme je hledati, jíti jim vstříc. A není na to kdy. Princezny naše za sedmerými moři a všude a nikde, bylo by třeba tisícileté pouti pro těch několik vteřin.
Ale ony přicházejí samy; hasnou, sotva je uzříme; jen oslnění ještě trvá a žijeme z něho jako strom, zdánlivě uschlý. –
[11]
JIHLAVA.
Bylo to ve čtvrtek 15. září tohoto roku 1927. Přijel jsem asi v poledne z Okříšek do Jihlavy, abych včas a jistě zastihl svého přítele, který měl asi o hodinu později přijeti z Prahy a nevěděl o náhlé změně plánu naší nastávající společné cesty. Bylo teplo, dusno a skoro bezoblačno a poněvadž jsem té noci málo spal a za jízdy vlakem z Brna do Jihlavy jsem se stal svědkem žalostného úrazu malého dítěte a dvouhodinovým posluchačem dotazů a řečí zvědavých lidí, byl jsem lehce unaven a omrzelý. Měl jsem s sebou gumový plášť a malý kufřík, dvě věci, které mě dost věrně a obtížně po léta provázejí na mých cestách. Na nástupišti jihlavského nádraží byl příjemný chládek, jenž s hodinovou ručičkou, ukazující poledne, a s myšlenkou, že zbývá celá hodina, která stačí k pohodlnému odpočinku v restauraci, sotva však k cestě do odlehlého města, dosti lákal, abych sedl k prostřenému stolu a spal s otevřenýma očima do příchodu číšní-
12
kova, naslouchaje různým hlomozům nádraží a vlaků. Vždyť ve městě byl jsem už za svého života dvakráte za příležitostí, na které jsem dost rád vzpomínal, a poněvadž tomu bylo už skoro dvacet let, zakryla se mi Jihlava pavučinami illusí, jejichž kouzlo dle zkušeností všeobecných i osobních není radno po létech trhat. Ale náhle se ve mně tajně vzbouřily zárodky dvou mých ctností. Jsou to ctnosti záporné: první je odpor k jídlu na cestách; cestování je mi posvátnou věcí a bývá pokud možno spojeno s lačností, která jest učitelkou vnímání; druhá jest odpor k línému civění. Tak jsem se ocitl ve dvoraně nádraží a před nádražím, ucítil jsem horko a dusno, spatřil jsem tramvaj, která se chystala k jízdě do města. Nezdálo se mi slušno jeti tramvají, bylo to proti mé tradici; počkal jsem až odjela, a pak jsem kráčel chodníkem podél klesající silnice, uvědomuje si, že půjdu až do půl jedné a pak, ať dojdu kamkoliv, obrátím se a zase pěšky půjdu na nádraží.
Město se zdálo daleko, dále než v dřívějších létech, což jest známkou stáří. Gumový plášť, složený přes ruku, ve které jsem nesl kufřík, šustil při chůzi skřípavým pištěním, které se mi začalo protivit, a z toho jsem poznal, že jsem tělesně i duševně unaven, třebas mé vůle se to netýkalo. Musil pod tím být nastřádaný starý smutek, jenž byl ve stavu polospánku a polobdění, zmalátnělý a přece citlivý. Nemyslil jsem na nic a cítil jsem velikou úlevu, když jsem pozoro-
13
val, že na nic nemyslím, že v té chvíli patřím jen sobě, že mohu sám sebe vésti a pozorovati jako svého vlastního somnambula, jako bych byl živ mezi mrtvými nebo mrtev mezi živými. Jen lehce, prchavě a nicotně jsem si všíml některých věcí. Na příklad nové, okázale hranaté české školy a českých obchodních štítů; byly to věci, jichž tam před dvaceti lety nebylo; také tam před dvaceti lety nechodili lidé v stejnokrojích československých rotmistrů a důstojníků. Ale to bylo jen jako když někdo očima v polospánku pootevřenýma zahlédne cosi a neví co. Ale pak jsem se ohlédl a spatřil jsem něco jako železniční viadukt a náspy a pod viaduktem se zaleskl potok nebo říčka, bylo tam vidět zeleň trávy a stromů, nějaké domy a domky, odněkud vyšla dívčí postava ve světlé haleně, sklonila se k vodní hladině, jako by něco rychle máchala, viadukt za ní zdál se vzpínati nad ní, takže jeho sloupy tvořily rám jejího obrazu, nenadále tak strmého, těžkého a unaveně slavnostního, ale dívka zase rychle zmizela a bylo to dost daleko od místa, kde jsem se zastavil, takže ani nevím, jaká byla, jen to, že se podobala obrazu či podobenství a že po ní zůstala hloubka prázdnoty, do níž letěla mysl jako kámen, nemohouc dopadnouti. A tu náhle všecky železniční stavby se vzpomínkami na Jihlavu a na celou trať bývalé severozápadní dráhy mě sevřely jako zdi žalářního nádvoří a náhle jsem nabyl podivné orientace časové.
14
Ocitl jsem se se svým kufříkem a gumovým pláštěm, se svými jedenačtyřiceti lety, se svým tělem a duší v dobách, kdy tyto trati, sbíhající se na nádraží jihlavském, byly dokončovány, kdy tu začínaly jezdit první vlaky, zněla tu německá řeč a lidé, kteří už čtyřicet až padesát let hnijí v hrobech, byli ještě živi. Necítil jsem, že by země a obloha byly o těch čtyřicet až padesát let mladší a šťastnější, naopak, bylo to tísnivé a jako zataženo oparem smrti. Chtělo se mi domů, někam ke Kolínu, kde v těch dobách, kdy jsem asi nebyl ještě zrozen, žila moje matka. Ale tu se do té doby promítla doba dnešní a cítil jsem, že jsem beze jména a že legitimace v mé kapse patří tomu člověku, který přijde do Jihlavy v poledne 15. září 1927 a že mám práva menší než stín, který se může klásti na opačnou stranu od slunce, že mám práva pouze nepřítomná.
Pak jsem šel dále, až jsem přišel k Úvozu a poněvadž stoupal příkřeji než hlavní cesta, dal jsem se Úvozem, ne proto, že je kratší, ale že jest příkřejší. Nevšímavě jsem přecházel svědectví o živé pokrokovosti českého živlu v Jihlavě, až mě udivila uliční tabule ulice Mistra Jana Rokycany.
To mě na okamžik vytrhlo z vesmíru, který byl před těmi čtyřiceti či padesáti lety, a přivedlo do vesmíru dnešního. Či jsem snad jen zahlédl v polosnu jinou škvíru v ohradě historie. A to mě vytrhlo z rovnováhy netečnosti a proto, abych se do ní mohl vrátit, snažil
15
jsem se zahlédnout někde v některé skulině, v některém okně, dveřích, mezi kamením dlažby či kdekoliv nějakou stopu vzpomínky na město hrdé a německé, na město katolické a starodávné, které s pohrdlivým chladem shlíželo se své výše na přicházející a odcházející bouře, na město, které mohlo býti nedobytné. Ale vzpomínka ta zdála se podivně mrtva, jako by měšťané leželi sto let mrtvi vedle zpuchřelých samostřílů a kopí a jako by část domů se propadla pod zem do prostoru bez geometrie.
Pak mohou ovšem přijít, pomyslil jsem si, a ohlédl jsem se dolů, abych viděl vojsko husitské, vcházející vítězně do Jihlavy. A viděl jsem je, ale též v tom prostoru mimo smysly, který prolíná prostor smyslový, a bylo obestřeno dálkou pěti set let a tato dálka je zmenšovala podle zákonů záhrobní perspektivy, která mě naplnila úžasem. Šli totiž nedaleko za mnou, kněží, bojovníci, a byl bych tu vzdálenost odhadoval asi na deset až dvacet sáhů, takže vzdálenost prostorová byla nepatrná; ale vzdálenost časová působila, že se zdáli malí či spíše zmenšení jako nějaké optické obrazy, a byli nejen zmenšeni, ale i unaveni dálkou pěti set let jako jsou unaveny paprsky hvězd, které putovaly vesmírem pět set let, a cizost prostupujícího prostoru jejich v prostupovaném prostoru dnešním byla jakýmsi tajemným a přece jen velmi jasným a přesným svědectvím toho, jak strašný a bolestný je přechod ze života do hrobu nebo z hrobu do života. Byla to
16
fata morgana, přicházející z dálek času, nikoliv prostoru, a byla podivně bezútěšná a mučivá.
Spěchal jsem do města a mým očím se všecko zdálo německé tím odumřelým němectvím z dob před čtyřiceti lety; i dlažba a chodníky se mým nohám zdály německé, i polední vedro, otevřená okna domů a obloha. Z úřadů, škol, z dílen a tabákovny šlo mnoho lidí a zvláště dělnic z tabákovny bylo nejvíce a všecko se zdálo staré či zestárlé, unavené žízní smrti, každá osoba měla na sobě tíži asi čtyřiceti či padesáti let, přidaných k jejímu věku matričnímu, takže tváře lidí mladých se zdály našedivělé a vlasy jejich jako zachované vlasy na mrtvolách, vykopaných z hrobů. I hlas jejich měl mimo svůj zvuk ještě přízvuk těch padesáti let a všecko se zdálo německé, ale jako před půlstoletím. Údiv můj vzbuzovalo to, že jsem stále a stále musil zjišťovat, že ti lidé skoro všichni mluvili česky a to nikoliv češtinou pozdě naučenou. Pak jsem zahlédl otevřená okna v prvním poschodí domu a dle barvy domu a odrazu okolí se mi zdálo, že tu jest asi nutno zříci se všech ctností a především víry v Boha.
Už jsem se bouřil proti tomu všemu, poněvadž mi toho bylo už přespříliš, a tím dychtivěji jsem se rozhlížel a opakoval jsem si starou svou zkušenost, že krásu země lze ocenit jen podle dívek. A říkal jsem si, že není možno, abych v tomto městě starobylém a dosti velkém aspoň zdáli na okamžik nezahlédl posvátnou duši Města.
17
A viděl jsem mnoho lidí a dívek mladých a téměř dětských více než sto, ale ač jsem hledal při své rychlé chůzi skoro zuřivě, neboť již se blížila chvilka, která znamenala polovinu nesmlouvavě stanoveného času a nutný návrat na nádraží, moje touha byla mařena s fatální a výsměšnou vytrvalostí.
Tu mi bylo smutno a úzko jako hříšníku a tajnému zločinci, když se náhle v něm ozve hrozné svědomí.
„Bože, proč jsem tak ošklivý, tak zlý“,zlý,“ myslil jsem si, „proč můj příchod do tohoto města učinil všecky lidi ošklivými, zvadlými a mrtvolnými, jako bych byl zloduch a čaroděj! Nechtěl jsem zde nic takového způsobiti!“
Ocitl jsem se na rozsáhlém jihlavském náměstí, na němž má člověk dojem, že stojí na temeni hory, snad Araratu. Na levo od náměstí stojí krásný kostel Minoritů, který tak trochu připomíná svatého Mořice v Olomouci. Nebyl jsem dosud v žádném jihlavském kostele a byly to tři věci, které mě pohnuly, abych zašel do kostela Minoritů. Jednak zvědavost na tento krásný chrám, jednak úzkost z mého stavu, kterou jsem potřeboval co nejrychleji rozptýlit, a posléze byla to vzpomínka rodinná: příbuzný naší rodiny býval zde kvardiánem a zemřel poslední zimy; byl to chrám, který mu byl svěřen, a zdálo se mi spravedlivo, podívat se na jeho nejdůležitější působiště. Polovice mého času již uplynula, ale smiřoval jsem se s myšlenkou, že, bude-li nutno, pojedu tramvají. Ke kostelu
18
šel jsem uličkami, které byly tichy a liduprázdny a kostel se zdál osamělý ve svém stáří a vznešené tíži. Hlavní vchod byl otevřen a vycházela z něho románská a gotická tma. Vstoupil jsem, neviděl jsem nikoho a pocítil jsem zvláštní úzkostlivou tesknotu. Učinil jsem několik kroků k nejbližším lavicím na pravé straně, dívaje se daleko dopředu na oltář hlavní a na jeden oltář boční, v nichž se mi zalíbilo, třebas jsem obrazy dobře nerozeznával, neboť mé oči byly unaveny oslněním z ulice. Poněvadž jsem nemohl prodlévati, neměl jsem úmysl sednouti do lavice; chtěl jsem se o ni jen trochu opříti; chtěl jsem si tak asi deset vteřin odpočinouti než bych býval začal mysliti na přítomnost Boží.
Ale než jsem k té lavici došel, byla moje touha po odpočinku znemožněna způsobem nenadálým. Byl to snad můj gumový plášť, jehož skřípot a šustot zde v hlubokém a posvátném šeru chrámovém se mi zdál nemístným a drzým, co mě přinutilo, abych se zastavil a trochu plaše se rozhlédl, nezpůsobil-li můj skřípot nějaké poruchy v řádu úcty a tichosti. A tu jsem se ulekl. Neboť po levé straně asi v druhé či třetí lavici od vchodu spatřil jsem lidskou bytost, které jsem dosud nepozoroval. Byla zde tedy přede mnou sama, úplně sama. Klečela, měla ruce sepjaty. Byla to dívka.
Ulekl jsem se, neboť jsem se chystal až teprve po několika vteřinách mysliti na přítomnost Boží, dosud jsem se nehlásil a byl jsem před Bohem jen tělesně,
19
nikoliv duševně, a nebyl jsem připraven na slovo k Bohu ani na slovo či pokyn od Boha, a myslil jsem, že tu jsem sám jako v předsíni před audiencí, kde si čekající hoví, aby všecku sílu a pozornost sebrali v okamžiku, kdy sluha otevře dvéře a vyzve je, aby vešli; anebo jako na chodbě přede dveřmi bytu, než si návštěvník dodá mysli, aby zaklepal či zazvonil. Lekl jsem se toho, že nevěda o tom, zašel jsem bez ohlášení dále, než jsem chtěl a než bylo slušno. Neboť tato dívka byla právě uprostřed nejdůvěrnějšího hovoru s Bohem a já jsem vpadl sem nevidomě a neostýchavě.
Nevyrušila se a jen můj úzkostlivý pohled zjistil, že, soudíc podle obleku a zvláštní ušlechtilé samozřejmé důvěrnosti a zbožnosti v držení jejího těla, byla asi domácím či zdomácnělým dítětem tohoto města, které asi ve chvíli oddechu zašlo na toto místo vyřídit něco krásného a důvěrného.
Tu mi ovšem nebylo možno zůstat státi za ní jako slídič, nýbrž musil jsem učinit jeden krok ku předu, vstoupiti do lavice v stejné vzdálenosti od vchodu podle etikety a poctivosti a kleknouti si.
Ale nebylo tím valně zpomoženo. Viděl jsem a cítil setkání jihlavské panny s Bohem, setkání důvěrné, skoro tajné, osamělé, jako předem umluvené a s radostnou touhou očekávané. A co já jsem chtěl? Tříminutovou modlitbu, ke které jsem přišel jako unavený tulák, jenž musí dříve těžce přemáhati svou lhostejnost. Cosi mi říkalo, že jsem přišel nevhod, že bych
20
měl přijíti jindy a teď nevyrušovat, ale když už jsem byl v kostele, nevěděl jsem, jak se dostati se ctí ven. Věděl jsem, že zvláště a hlavně či jedině pro tuto příčinu se nesmím na tomto místě dlouho zdržeti. Bylo mi, jako bych měl prositi Boha za odpuštění, že jsem přišel v této chvíli, a jako bych měl pannu prositi za odpuštění, a nemohl jsem se modliti za sebe, jen za mrtvé.
A pohled stranou mi zjevil, že ruce této panny byly sepjaty jako ruce dětské tak, že špičky prstů se blížily ústům, bělostný obličej byl zdvižen s přísnou sladkostí k hlavnímu oltáři, oči hleděly přímo a rty se pohybovaly sotva znatelně. A bylo mi, jako bych se měl podívat na druhou Osobu, ale té jsem neviděl, jen se mi zdálo, že k ní vedla jakási pavučina, jemná a skoro neviditelná, která byla utkána buď ze zlata nebo ze hmoty diamantu, a pavouček, který tento paprsek tkal, seděl buď na rtech dívčiných nebo v jejím srdci; ta pavučina mi kdesi mizela s očí v šeru nad hlavním oltářem, ale zdálo se mi, že odtamtud po ní sbíhá dolů slza světla a Boží radosti.
Jako bych se poroučel, poděkoval jsem Bohu za to, že ji slyší a pohlédnuv na klečící pannu, spěchal jsem odtud, divě se tomu, jak bázeň Boží je krásná, a raduje se z toho, že jsem ji ucítil.
Tramvaj na náměstí nestála, ale zvláštní divná a vítězná radost zahnala moji únavu. Spěchal jsem k nádraží. Opravdu, nezahlédl jsem už ani jediné lidské tváře, která by vzbudila jakousi představu. Nehledal
21
jsem sice už ničeho, poněvadž jsem si chtěl tento dojem zachovat co nejdéle s jeho vůní, ale to právě by se byly dojmy zvenčí co nejvíce vtíraly a zvědavost, ne zcela potlačená, dosti provokovala mé oči; ale nadarmo. Všecka krása Jihlavy, minulá, přítomná i budoucí, byla v té hodině soustředěna v duši a těle té, která se samojediná modlila v přítmí chrámu a nikde po celém městě nebyl ani jediný její odlesk.
Spěchal jsem na nádraží a včas došel.
–
Tak jsem poznal duši Jihlavy, které snad již neuvidím na tomto světě. Nedivím se její kráse, která jest samozřejmá v duchovním řádu, a nedivím se ani způsobu, jakým jsem byl veden k ní už z nádraží, ne-li už za své jízdy do Jihlavy. Neměl bych se divit ani tomu, že jsem to byl právě já, jenž jsem byl vyvolen a veden, abych ji spatřil bázlivým a žasnoucím pohledem, ale přece se tomu divím, poněvadž jsem jen člověk a tato příhoda se podobala zjevení, jehož obsah se skvěl krásou těla i duše. Nemohu o ní říci více, poněvadž jsem si netroufal dívati se na ni jako na lidské tělo. Zdála se prostovlasá, podobala se městské dívce v nějaké šedé, snad pletené haleně, šero chrámu a trochu stříbrné mladosti tvořilo její obličej a její ruce, z nichž jako by zpívala slova vstupní modlitby: Ad Deum, qui laetificat juventutem meam. A více si říci netrou-
22
fám, abych nevzbudil Božího hněvu za prozrazování Jeho věcí skrytých.
Chtěl jsem o tom vyprávěti svému příteli, ale nemohl jsem, třebas mě sladkost tohoto tajemství dusila. Ale vždyť se to ani dobře vyprávět nenechá a to, co jsem teď vyprávěl, jest jen jako vyprávění snu, neboť jsem nejen ničeho k pravdě nepřidal, ale mluvil jsem o ní jen velmi nedokonale.
[23]
ŽEBRAČKA S KVĚTINAMI.
Na stupních zamřížovaného vchodu do zrušeného kostela bývalého kláštera klarisek lze viděti odpočívající a žebrající ubožáky. Je to nejživější ulice v celém městě a schody ty jsou obráceny proti slunci. Veliké kasární, poštovní, úřední a jiné budovy se zdvihají po stranách malého náměstí se starobylou kašnou. Náměstí to je vždy jasné zvláštní bělostí dlažby a chodníků, zvláštním odrazem oblohy, zvláštním mládím uprostřed svědků starých dob. Tramwaye, benzinové motory a fůry řádí tu celý den, ustavičný spěch vojáků, dělníků, mládeže a dětí nedopřává jedinému kameni dlažby odpočinku na minutu, trafika, bar, kino a kořalna vábí k sobě tisíce a tisíce kroků, a ve zdech bývalého kláštera se suší sbírky zvířat a rostlin domácích i cizokrajných. Stesk nudy veteránské zírá ze starobylých kasárních budov a mříž zavřeného vchodu do zrušeného chrámu je pokryta prachem a rzí. Ten chrám nemá věže a přece je dosti vysoký a jeho
24
příkrá střecha teskní dosud po ztracené vznešenosti; ten chrám roste, čím více se od něho vzdalujeme; jeho oslepená okna se protahují do výše a omítka puká neopatrným oddechováním v marném snu o probuzení.
Na těch stupních sedávají a odpočívají chromí žebráci a zvadlé stařeny, dívajíce se z dálek svého problouděného života na život nepřetržitý, na mládí stále se obnovující, žel však, že již v lidech jiných a cizích. Noví lidé, neznámí a cizí lidé to jsou, kteří k nim přistupují s almužnou či ve spěchu k nim obracejí pohledy něhy a smutku. Sedí na schodu, jejich nohy jsou na chodníku, ale přikrčeny, aby neubíraly místa spěchajícím. Sami nespěchají; dívají se, sedí, přemýšlejí či nepřemýšlejí, touží či netouží; odpočívají, složivše na chvíli ranec svých smutků vedle sebe či za sebe na schod, a dívají se do proudu jako rybáři.
Tyto starobné květy bez půvabu a krásy vykvétají tedy na schodech k zavřenému vchodu zrušeného kostela, vyrůstají jako houby mezi kořeny zpuchřelého pařezu. Nikdo jich netrhá a nesbírá, nikdo po nich netouží a těž nikomu nepřekážejí. Starý, zrušený kostel se dobře snáší se starými, zrušenými životy; jen střecha toho chrámu marně volá k nebi, které se zdá tak vysoko, a ti žebráci a žebračky se krčí dolů k zemi, kde jest jejich naděje poslední.
Za nejistého jitra jarního se na kraji schodu usadila žebračka s květinami. Byla oděna chudobně a barva jejích šatů byla trpká. Mladá se jevila z dálky, mladé
25
byly květiny, srovnané v chudých kytičkách vedle větviček smrkových či jedlových v jejím košíčku. Ten košíček byl tak malý jako košíček žebravého dítěte, ale těch kytiček bylo ještě méně, než by se do něho zcela pohodlně vešlo. Ruce děvčete byly spíše útlé než štíhlé, takže se zdálo, že by košík či více květin snad ani neudržely; a držely si pro jistotu svoje zboží na klíně. Hověla si. A vedle ní si hověla hůl, nepříliš velká a silná; hověla si, dívka i hůl, a zvláště hůl, neboť ta se asi trmácela nejvíce.
Není snadno dáti každému žebráku almužnu; není snadno koupit si od každého děvčete s květinami kytičku. Ostych, který vidí potřebu almužny duchovní, bývá často velkou překážkou udělení almužny v penězích. Něco člověka zdržuje a naplňuje bázní jako před pokušením a marností. Bývá třeba často přejít a třebas i po několik dní, než tento ostych se zmenší do té míry, kdy lze s určitými rozpaky a vnitřním chvěním přistoupiti k žebračce a bez pohledu na její tvář pustiti jí do ruky či do košíku peníz.
Tak pomalu se přibližovalo naše hluboké seznámení bez pohledu do očí a beze slov, seznámení bojácné a přece hlubší než hrob. Oči – ty byly zcela vedlejší.
Bylo to tedy něco více než dítě; bylo to mládí v předivné tklivosti. Ramena a držení těla v chudobných dívčích šatech prozrazovalo něco přes šestnáct let. Útlé údy prozrazovaly divnou chorobu, která milosrdně v nich zadržela bědné dětství snad pro vždycky.
26
Ale bída těch nohou byla staletá, byla aspoň tak stará, jako ten zrušený kostel a únava všech vyhnanců zašlých století. Dlaně však v poměru k loktům a ramenům nebyly dětské; dotek jejich rozpukané a suché tvrdosti překvapoval a děsil. To byly dlaně stařeny. A obličej! Těžko říci, jaký byl. Bylo to něco očarovaného. Šestnáct let dívčích bylo v něm spojeno s šedesáti. Ne dívčí mládí, ale dětství bylo na něm divně spojeno s trpkým, těžce zkoušeným stářím. Hádal bych jí šestnáct, hádal bych jí šedesát. Nějaká líbezná tklivost vycházela z toho stařeckého děsu, jako by měla dvojí podobu, jako by na jedné desce fotografické s démonickým uměním byly proloženy dva úplně se kryjící snímky tváře překrásné a tváře strašlivé. Stařecká smrt v šatech dítěte.
Ale když sedávala na těch schodech, bylo její spočinutí spanilé a bezstarostné, mnohem spanilejší než kvítí sněženek a bledulí v jejím košíčku. Nějaký zvláštní úsměv vycházel nikoliv z jejího obličeje, jehož výraz působil mrazení, nýbrž z celé její bytosti. Byl to květ na stupních tohoto kostela zcela jiného druhu, květ zázračný. A v zajetí tohoto kouzla, v zajetí vzpomínek na tu nelítostně tvrdou a hrubou dlaň, na uschlou dětskou kostru, na jarní a nesmrtelný klid její přetěžké bídy, která nabízela trpké sněženky a trpké bledule ve svém potutelném, čarovném košíčku, začalo se mi vyjasňovati, co mě k této žebračce s květinami poutalo. A to pouto studilo jako mrtvý had.
27
Bylo tedy jisto, že si už zvykla na své chudobné hadry, na smutek svého zničeného života, na své neduhy a žebrotu, na místo na kamenném stupni u chodníku hlavní ulice, na pohledy lidských zástupů, na krejcary, soucit i štítivost. Seděla na stupni. Trpké bledule či snad smějící se, dětské bledule žebraly za ni z košíčku v jejích útlých a ztvrdlých rukou. I ona se zaradovala nějakou věčnou a nezlomnou radostí, která se neunavila, která nepotřebovala hole jako její zchromlé nohy. Už dávno a dávno ji nebolely oči lidí a vědomí bídy a odříkání. Veliké vítězství duše jí dávalo lehkost, klid a podobu veselí, jako by v závodech o věnec první přede všemi šťastně doběhla k cíli a nyní odpočívala v klidu slávy.
Byla to velká umělkyně, neboť dosáhla toho, že vítězně unesla bědy, na něž pouhé patření děsilo celou duši a celé tělo. Uměla se vléci se svým košíkem a s holí, seděti na schodech u chodníku, nositi svou bídu, své útlé a krutě tvrdé ruce, svůj dětský a úděsně zestárlý obličej, zimu, hlad, bolest, odříkání a neduhy před tváří slunce a lidí, bydliti na schodech žebráků a zachovati si podivné své záření, které mi pravilo, že jest třeba též pomýšleti na tento běh o závod, že to jest těžký běh, že ona už jest u cíle a bude se dívati jako smějící se děcko, že ona umí to, čeho já neumím a o čem se mi ještě ani nesnilo. Že by byl čas, abychom si aspoň něco vyměnili v životě, třebas jen stupeň ve společnosti lidské a světské výsady života. Že
28
nutno pomýšleti na cestu do hrobu a za hrob a že ona byla příkladem zářícím.
Ale její staroba byla příliš jistá a moudrá a její zkušenost příliš nedostižná. Kdo by mohl ji tak následovati? Jak soucitně by na něho hleděla! Byla vyvolenou bytostí utrpení a bídy a kdo není vyvolen, může být jen umělým a zbytečným přisluhovačem. Nedomnívej se, bloude, že bys mohl se jí jednou vyrovnati! Nikdy se měsíc nevyrovná slunci. Vždy bys jen přijímal záři od ní. Ona byla objevitelkou tohoto tajemství a tvým světlem, ona šla před tebou a místo tebe.
Tu jsem viděl, že krev její není z mé krve, ale krev má z její krve, duše má z její duše a život můj z jejího života. Co mně bylo činiti, to činila sama za mne jako bytost moudřejší už dávno. Proč bys vlekl chromé údy a nosil nejtrapnější bídu, potvoru bídy na své hlavě, proč bys žebral na stupních k zavřenému vchodu zrušeného kostela, když já to umím stokrát lépe než ty si jen pomyslit můžeš a udělala jsem to za tebe již dávno předtím, než jsi mě potkal!
A pak se divte, že se člověk někdy ostýchá dáti almužnu!
[29]
DUŠE.
Podél šancí vede alej starých vysokých topolů. Je to nějaká cesta vojenská, erární, zpupně široká a přímá; vede místem, které má podivnou tvářnost; pole, periferie, cvičiště, ramena řeky, věznice, blízkost kasáren a skladiště. Po silnici postupují sevřené řady vojáků pěších, škadrony jezdců, baterie; vojáci různého stáří, různé hodnosti a různého ustrojení, spěchají tu do různých služeb nebo lelkují a zabíjejí čas. Jezdí tu těžká nákladní auta, která se chtějí vyhnouti úzkým ulicím vnitřního města. Chudší řemeslníci dopravují tudy své zboží na valnících a vozících tažených ručně. Často je tu vidět vozík tažený psem; někdy děti pomáhají psům táhnout. Dvě děvčata jako mladé blíny často svorně se stejným záhadným úsměvem tu táhnou vozík s nákladem, který je přikryt hadrem. Často je tu vidět, jak se stěhují chudí lidé, táhnouce své stolky, židličky a neduživé věci. V okolí silnice bydlí velmi pestrá směs lidí chudobných v nouzo-
30
vých barácích. Bývá tu slyšet vtip tklivý i hrubý, bývá tu vidět tvář nejsvěžejší mladosti i bezhlavou tvář pusté a laciné neřesti a sprostoty. Bývá tu vidět trestance a jejich dozorce. Bývá tu vidět lidi úřední, hořké, zažluklé a přenuděné. Pak myši, vrabce, špačky, vrány. Tráva jest udupaná, silnice plna prachu, hlubokého prachu, nebo bláta. Zahrady mizí za ploty a věže kostelů mizí v představách a v atmosféře očistce úředního, očistce práce, výdělku, nouze, zlosti i vlastních neřestí. Je toto místo ošklivé, pusté? Snad. Jest krásné, utěšené? Snad. Rozhodně není lhostejné. Někdy jsem se mu vyhnul i v pouhém pomýšlení, že bych měl zase tudy jíti a zkrátit si cestu. A jindy to byla cesta jako koncert pro varhany a každý topol, každý kůl v erárním plotě, každý skřípot stroje, hlasu i myšlenky byl tónem vzácné skladby. A bývalo nutno tudy chodit během let skoro za všech hodin denních i nočních, slyšet zde bzučení včel, šum květů i padajícího listí, vichřici a praskot větví i skřípot vedra a sucha, vidět mlhu noční i ďábelské šero zamlženého měsíce, v němž záletníci v nejnemožnějších hodinách nočních vedli bělavé ženské můry do blátivé trávy; byl zde labyrint nejpotměšilejších bolestí a úzkostí, poušť zlodějů, sovy zde houkaly a věznice zlověstně strašila, stromy se zdály vhodným útočištěm pro celou brigádu sebevrahů a zase jindy hvězdy hořely jasem nebesky zlatým a jindy děti skotačily jako za humny ráje, dva kluci posadili malé děvčátko na velkého řez-
31
nického psa a držíce děvčátko za ramena a psa za obojek, dali se v cval, pes štěkal a uháněl, chlapecké bosé nohy pleskaly do prachu silnice téměř s rychlostí motoru a děvčátko křičelo radostí, i lidé různého stáří se zastavovali, ohlíželi a rudli radostným pohnutím; pak dospívající děvčata se tam škádlila přes plot s tak přirozeným vtipem a prostým půvabem, že mnoho kroků cesty pak uplynulo ne-li v úsměvu, tož aspoň v úlevě, a třebas to byla silnice trpká, poněvadž se po ní pohybovalo kyvadlo času příliš zřejmě, zarývala se do duše, stávajíc se její bájí. Když jsem ji spatřil po prvé snad před desíti lety, zdála se mi divnou, jako by se na ní zastavil čas někdy kolem roku 1800. Ale pak jsem ji poznal celou, se všemi jejími vlastnostmi, v její úplnosti. A byla dosti těžká. Po ní jsem chodil, po ní jsem vlekl svůj náklad. Bývala někdy velice dlouhá. Někdy velice bohatá, lichvářsky bohatá, a jindy zase pustá jako hrob vykopaný a dosud neobydlený.
Po takové silnici lze honiti duši; lze tu honit myši, nevěstky, tuláky, desertéry, smrt. Duše! Co je to duše? Nikdo jí neviděl, každý si ji představuje jinak. Básníci a umělci si ji představovali jako královnu. Ti i oni vždy si ji představovali jako bytost ženského rodu. Jiní o ní pochybují, jako pochybují o ženě. Existuje žena? Jenom tělo, jenom hmota. Ale žena bývá věcí příjemnou a mnohdy žádoucí. Tak i duše. Představy lidí ji okrášlily přívlastky ušlechtilými a všemi zdvořilostmi. Vodíme ji k zatracení jako ženu, bojíme se
32
o ni jako o ženu. Chceme, aby nestárla, když my stárneme. Aby byla věčně spanilá, žádoucí, neměnitelná a přece stále nová, proměnlivá v neproměnlivosti. Jest nám báječnou milenkou, útočištěm v smutku. Ano, jest to tak, třebas jest to divné a zdá se to nepřirozené. Zdá se nám, že jest lepší než my, že jest od nás oddělena, že jest nesourodá s námi. Ona nehřeší, my hřešíme; ona nezasluhuje zatracení, my je zasluhujeme. Co to je ta duše? Jsme to my, nejsme to my? Je to přelud, přání, klam? Není to blud, záměna? Nepleteme si ji s andělem strážným nebo s nějakým jejím pradávným a dnes už neplatným obrazem? Kdo viděl duši? To, co viděli básníci a umělci, není spíše obrazem milosti? Milost by mohla býti zjevem věčné panenské krásy, ale duše? Není ve skutečnosti neduživá a hořká, nepotřebuje sedmerého závoje, aby její podoba zastřena byla neproniknutelně, neskrývá se vám i sobě samé v masce těla a není největší hrůzou pro ni i pro nás okamžik jejího uvolnění od těla ve smrti? Pak už se nemůže skrývati, pak je sama a zůstane sama až do neznámé chvíle vzkříšení těla. Jak jí asi jest, když je tak sama, bez těla, když se nemůže skrýti sama sobě, když se nemůže sama sobě zapřít, když jí neulehčuje naše zdvořilost a smyslná obraznost, když musí sama bez těla ukázati svou chůzi? Cítí svou invaliditu či svůj původ z Božího dechnutí? Jest nějak oddělitelna od našich neřestí? Naše zdvořilost ji činí princeznou neporušitelnou, která i v zatracení
33
podržuje svou výsost a skvělost, jako by trpěla za hříchy jako za přítěž cizí, která se nezrodila z ní, jako by naše osobnost byla s ní pouze osudově spojena jako s chotí, nikoliv však totožna, jako by nějakou samostatnou naši osobnost bylo možno a spravedlivo odsouditi k utracení, duše však jako by se měla vrátiti k Bohu. Potřebujeme se nenáviděti, opovrhovati sebou. Ale jest to duše? Sníme o tom, že hřích a slabost naše – to jsme my, naděje naše a milost – to že jest duše. A ta za nás trpí. Ale jak a co odděliti od sebe, když nikdo z nás neviděl věcí neviditelných a duše jest nám právě takovým tajemstvím jako to, co duší není?
Nestárne s námi? A není přece jen tím, čím jsme my?
Lidé podnikají pout za duší, hledání duše. A někdy se duše přece jen zjevuje, ale s tou pochmurnou či radostnou nevýhodou, že to nebývá duše vlastní, nýbrž cizí. Někdy či obyčejně jí nenajdeme, ale za to se nenadále zjevuje sama. Úžas a láska jsou jejími znameními. Mívá podobu lidskou, velice lidskou, jasně lidskou, tak zřetelnou, že tato zřetelnost přetěžuje naše oči a naše vnímání. Bere ji na sebe asi ve chvíli úplné svobody, která jest velice vzácná v lidském životě. Má zvláštní tajemnou a královskou střízlivost a prostotu, rozum a logika jsou jejím vnitřním i vnějším smyslem, a přes to či snad právě proto vzbuzuje úžas jako tisíc let života. Jest všední, neuvěřitelně všední a mož-
34
no říci božsky všední, poněvadž nic není všednějšího než Bůh, ale právě tato všednost svou samozřejmostí a úplností působí na nás skvěleji než zázrak nejduhovější. Tu cítíme, že věčnost jest pokračováním našeho života, ne skokem do éteru, nýbrž poutí po nějaké logické půdě; že duše nemluvňat a dětí pomalu dospívají či dospívati budou na věčnosti; že život v blaženosti bude organickým pokračováním života pozemského. Ať duchovní a hierarchický řád za hranicemi života pozemského jest sebe sublimnější, nelze si představiti, že by zcela rušil to, čím byl život na zemi. Slibuje novou zemi a nové nebe. Tedy přece jen zemi a tělo, ať již jakkoliv sublimované. Zasníme se nad lidským počínáním na onom světě, nad pokračováním obcování mrtvých s živými. Vidíme zaměstnání logická, posvěcená a povýšená. Jest tam též posvěcená práce dělnická a řemeslnická, posvěcení ochránci a opatrovníci dětí, posvěcení žebráci, jejichž žebrota jest královským štěstím? Zdá se tak v určitých chvílích snění. Zdá se, že nebe už existuje v našich ulicích, že vedle nás chodí a pracují blažení svatí, neviditelní a někdy přece jen viditelní, a pracují v krámech, dílnách, na tržištích, staveništích, zahradách a polích, jako by svět nebeský prostupoval náš svět pozemský, jako by naše ruce se někdy dotýkaly rukou jejich, jako by na nás upírali své pohledy a usmívali se na nás, a někdy jim nevadí, vstoupí-li někdo mezi nás, a dívají či usmívají se na nás skrze něho jako
35
skrze sklo, a ten, jímž jejich pohled prochází, cítí v sobě duhové teplo tohoto procházejícího pohledu a sám se magnetisuje podivnou sympatií, která září jako duhová krůpěj, padající po drátě, z jeho očí a tajemného pohnutí.
To jsou náznaky duše. Ale to jsou i náznaky milosti a my nemůžeme určit, v jakém poměru jest spojena duše s milostí. Třebas podle víry víme, že milost jest od duše oddělitelna, neznáme zákonů o obcování svatých, ani o obcování s anděly, které nepomíjí ztrátou milosti. Co jest duše? Duše sama o sobě? Či není nikdy sama o sobě, jest vždy s někým a s něčím?
Jest Božím dýcháním, neboť vyšla z Božího dechu. Jest velice drahocenná, nad všechny lidské představy. To věříme. Ale vidíme tak nejistě, skoro nic. A snad má podobu proměnlivou či aspoň dvojí, ideální a skutečnou. Je-li její skutečná podoba tak bolestná jako naše bída, lépe jí neodkrývati. A zdá se, že tomu je tak.
Ale která či jaká jest ta podoba ideální?
Duše, dítě, motýl, pták, hvězda, jinoch, panna; pružnost a mládí, krása a neporušenost; ať již zářící úsměv nejnedotčenější radosti; ať již smělost nejčistší důvěry; ať již vznešený stesk nesmrtelné touhy; tak rády se nám vtírají tyto představy krásy mladistvé a rozkvétající. A přece život není jen a jen zakletím, ze kterého smrt probouzí jako ze stavu, jehož celý obsah má pominouti navždy. Jest také stáří určitou for-
36
mou blahoslavenství. Mohla by duše, která svatostí zažehla své stáří, státi o výměnu tohoto svého stáří za mládí jakkoliv rajské?
Co je to duše? Hledáme její podobu a bojíme se jí jako osudu. Jest dovoleno hledati příliš její podobu? Básníci a umělci hledají duši.
Pro Bůh! Jen ne svou vlastní! Kdyby se měla objevit a čarodějník dal otázku, chceš-li svou vlastní duši vidět – raději ne! Raději smrt. Zjeví-li se někdy někde nějaká duše, nechť se zjeví nenadále a bez vyzývání.
Duši lze honiti po ledajaké silnici; ale ani ne tak duši samu jako spíše sny o ní; duši cizí lze potkati leckdes, ač i to jest událost vzácná. Snad i v nebi jsou dlouhé uprášené silnice, které vedou k radosti. Proč by na zemi nemohly vésti k strachu a ošklivosti?
Někdy lze na takové silnici zaslechnout její hlas, tušit její stín. Duše chudých snadněji se zjevují prostřed prachu a trmácení.
Na takové silnici možno však též se oddávati myšlenkám velmi světáckým, pohodlným i necudným, svým drobným řevnivostem i prázdnotám, hrabati se v odpadcích a smetí myšlenek a představ; jsme slabi; podléháme únavě i vlastní zlobě. Proč bychom aspoň v myšlenkách a pohledech svých nesvalovali své peklo, svůj očistec a své chmůry na někoho jiného, třebas na toho, koho potkáme, zvláště, cítíme-li k němu úplnou lhostejnost, cizotu a snad i odpor. Vždyť po-
37
tkáváme lidi všelijaké a někdy nás už z dálky bolí pomyšlení, že potkáme lidi, ať jakékoliv.
Dlouhá je taková alej, nohy jsou někdy krátké a unavené a mnoho lidí jde za námi i proti nám, cesta nám nikterak nepomáhá, spíše se zdá, že by se nám navzdory ještě více protáhla, kdyby jen mohla, a že nám zlořečí. A tu přijde chvíle: lidé, kteří předběhli, už zmizeli s očí, a proti nám nikdo nejde; obzor, dosti maličký, jest bez lidí. Ach, jak si někdy člověk oddechne v takové chvíli nervósy!
Ano, bylo to jednou po poledni červencovém či srpnovém, tam, kde do této silnice ústila se strany užší cesta. A v takové chvíli uspokojení byla taková radost či chvilkový přelud radosti rychle, trpce a téměř drasticky zahnána objevením se jakéhosi živého lidského klubka, které se po této úzké boční cestě přikutálelo na silnici proti mně. Zprvu nebylo možno rozeznat více, než že to jest živé, lidské; nějak se to pletlo za stromy.
A pak to vyšlo jako bída života a země, jako připomínka nejtrpčího ožebračení, které se belhá vstříc smrti hladem. Byl to triumf jakéhosi hoře, triumfální pochod; nechyběl tu ani triumfální vůz, ani lidé, kteří otáčeli kola tohoto vozu; přišel i divák jakýsi, a alej s vysokými topoly se proměnila v opravdovou alej triumfální.
Cítil jsem něco jako strach před uštknutím, nepřátelskou opatrnost či nenávist, jako by nějaké strašidlo
38
bídy chtělo mi skočiti až na obličej, strašidlo neomálené, které nedbá dne, místa, frekvence, které jest tupé jako závist. Něco jako výsměch a neurvalá potupa valilo se proti mně. Bylo to vydrážděné sobectví, co se ve mně tak bezmocně ozývalo úzkostí, že se nelze na světe nikde skrýti, že se nelze vyhnouti osudu, odpočinouti si, poněvadž kyvadlo se kývá bez zastávky. Bylo v tom i jakési žluklé svědomí. Zlost. Proč se mi ukazuješ? Proč mi lezeš do cesty? Jsi ošklivá jako já. Mám sám své ošklivosti až po krk, proč ty ještě mi ji připomínáš! Bylo v tom nepříjemné tušení příbuzného či vlastního rodu, jako když se člověk stydí za své příbuzné, kteří jsou příliš nedbalí a zpustlí. Tušení zlořečené příbuznosti: oh, zhyň, chudá potvoro, poněvadž ti nemohu pomoci a darmo mě štveš a dráždíš!
A šel jsem proti ní jako proti svému vlastnímu obrazu v zrcadle, a nebylo čím zrcadlo rozbít a obraz byl čím dále zpustlejší a způsoboval takovou nenávist, jakou člověk může chovat jen k sobě samému.
Co to tedy všecko bylo: Asi dvě či tři malé děti v chudých šatečkách a s mnohem chudšíma očima ťapkaly bosky vedle dětského kočárku, držíce se ho, jako by pomáhaly tlačit; byly to děti, o nichž se zdá, že ještě nemají duše, mláďata hmoty, ubohá a truchlivá, jejichž siroba příliš zřejmě byla viditelna a svým němým hlasem příliš silně volala k obloze. Pak to byl kočárek dětský, ne sice luxusní, ale dosti dobrý a
39
zánovní; bylo v něm dítě a dle toho kočárku se mohlo soudit, že matka toho dítěte či těch dětí jistě jim věnovala svou lásku a péči dle svých možností – asi kdysi, dokud bylo peněz při prvním dítěti na kočárek. Ten kočárek byl tedy vozem triumfálním a v něm se vezlo dítě, ale to dítě nikterak nebylo triumfátorem, to bylo spíše lupem, kořistí, nálezem či jen břemenem. Ale kočárek se skvěl vzpomínkou na minulost jakési naděje, jakou mívá každý člověk v mládí. A kolem byl prach, silnice, periferie a proti němu šla moje chromá popudlivost.
Na tom kočárku byla bouda zdvižena, poněvadž svítilo ostré slunce a v kočárku se vezlo dítě. A vzadu nad tou boudou bylo vidět ženský šátek, shrnutý do čela. Podle toho shrnutí šátku do čela bylo zřejmo, že šátek patří stařeně, chudé, utrmácené, zvadlé a kyselé. Co to je takový šátek, přehrnutý do čela a svázaný pod bradou uzlem! Dies irae! Koruna smrti a bídy, jedna z nejslavnějších korun, koruna mrtvol. Kdybych mohl a uměl povědět, co to je takový šátek! Viděl jsem za války ve východní Haliči orthodoxní Židovku, kterou při ostřelování města ranil šrapnel na hlavě. Ta měla také takový šátek, také byla zvadlá a stará. Ten šátek byl protržen a zakrvácen. Ale marné byly domluvy, aby nechala šátek aspoň na chvíli sejmouti, aby se rána mohla aspoň obvázat; nedovolila. Snad každý takový šátek zkornatěl zaschlou krví, snad každá taková hlava jest postřelena a každá taková
40
stařena vzdoruje svému zranění a neodloží svou slavnou a strašidelnou korunu ani ve spánku. A tento šátek či ta hlava v tom šátku se nad kočárkem kývala, sem tam, dřevěně, s tupou námahou, to podle toho, jak stařena šla, jak jí sloužily nohy a ruce a prsa. To kývání hlavy bylo jako memento, jako posměšný obraz v zrcadle, jako by nesnesitelně karikovala něco z mé vlastní bytosti. Ale majestát této jízlivé bídy byl dovršen tím, co bylo pod tímto šátkem. Pod několika hlubokými, zlými vráskami šedého a žlutého čela vzpurně a posměšně se tměla skla brejlí. Byly to brejle hadí, dračí, komediantské, veliké; chlubily se slabozrakostí stařeckou a svou uštěpačnou vševědoucností. Tyto brejle pronikaly vesmír. Nebylo třeba duše, milosti a srdce takové bytosti, která měla tyto brejle. Co všecko asi mohly, věděly a viděly takové brejle, jak asi vladařily, vítězily, jak se uštěpačně smály, rouhaly a utrhaly! Jak bezmocný byl člověk proti těm brejlím! Oh, zlořečené brejle, kam se před vámi vyhnouti!
Děti, kočárek s boudou, šátek do čela, brejle a baba, jaký to průvod, jaký to triumf! Kdo by mohl říci, co to jest! Úžas kolem toho, vidění a úzkost a sláva, plná hořkosti a odporu jako půlnoc bez domova. Ale stařena šla, ukázala se. Měla ruce hubené, i šaty její byly hubené; jedna její ruka tlačila kočárek, druhá ruka tiskla k prsům ještě jedno dítě v peřince.
A tu jako ze země vystoupil soused jakýsi, nějaký
41
dělník či řemeslník, a oslovil tu ženu se soucitným humorem:
„Tak stará a ještě máte tak maličké děti!“
Tu žena jako královna sestoupila se stupňů svého příšerného a posvátného trůnu až na zem, kde se stala ženou z lidu, a promluvila hlasem zcela lidským:
„Už jsem měla po jedné dceři dvě děti a teď mi umřela druhá. Měla jsem ty děti dáti do sirotčince? Tož jsem si je raději vzala.“
Zdálo se, že její brejle slabě zaslzely a zjasněly. Děti nerozuměly ničemu. Soused se zasmušil a chvíli s údivem hleděl za vzdalující se ženou.
Takové příhody mohou se tedy státi na takové silnici. Ale kdyby z nich člověk mohl aspoň jak se patří zmoudřeti! Když se ta žena zcela nevhod vynořila proti mně a cítil jsem nepříjemnou sensaci očekávání něčeho trpkého a zlého, tu z té bázně jsem soudil, že to asi proti mně jde můj obraz jako ze zrcadla; obraz duše, která náhle zlomyslně a poťouchle se vynořila, aby mi otrávila vzpomínky i zbytek života, aby mě vyděsila i ponížila. Člověk se bojí vidět svou vlastní duši. Jen, pro Bůh, ne! A právě proto, že se blížila s takovou výšklebnou strašidelností, zdálo se mi, že to jest právě ona a právě pro to.
Ale co jsem si měl mysliti potom? Ach, Bože! Čeho oko nevidělo, čeho ucho neslyšelo, to připravil jsi těm, kteří dojdou blaženosti. Proč to tedy mám viděti už tady na světě, když jsem ještě nezemřel, nijak
42
za to nemohu, a ničeho jsem si nezasloužil? Och, kdyby podoba té stařeny byla podobou mé duše!
Jaký je náš život divný a nejasný, třebas v něm, nad ním i kolem něho jest plno jasu! Jak divné podoby má Boží krása! Ale jedno tajemství se řadí k druhému a duše jest vždy za našimi zády; ohlížejme se sebe rychleji, vždy uskočí včas nebo nás zmate takovým způsobem. A snad jest dobře, že jí nevidíme a neznáme, že tohoto ovoce ze stromu poznání jsme neokusili. Jinak by nebylo důvodu k milosrdenství.
[43]
LÁSKA.
Vlasy její jsou už jen jako chaluhy, vytažené z vody, těžké, smutné, vytažené; není v nich lehkosti, načechranosti a pružnosti, která by je zavíjela třebas jen v jediný prstýnek mdlého lesku; jsou to vlasy umořené ženy, bolestně se tisknou k spánkům, které dlouhá léta stěží odolávaly tlaku bolesti, než i ta bolest únavou ztrnula; jest jich málo; bolest je vyčesala.
Kostra vystoupila; kosti jsou hrdé, neboť nepomíjejí tak jako kůže lidská a jako mladost těla. Kostra obličeje má svou divnou a trvalou krásu, kterou povrch obličeje zakrývá téměř po celý život odkvétajícími půvaby. Obličej zvadne, zesmutní, pohyne, ale jeho kostra vystupuje s věkem stále okázaleji. Kostra vydrží sto let, dvě stě let, pět set let i tisíc. Její krása není pro oči mladých milenců, pro hladké dlaně a svěží rty. Kostru zahalilo mládí svou krásou, aby jí nebylo viděti, aby byla skryta, aby se zdálo, že spí
44
v čarovné schránce. A mládí pominulo, květ zvadlý vzpomíná svého jitra, usýchá na skále.
Čelo jest přizpůsobeno pro polibek Smrti, jejíž ústa nemají rtů a nevyhledávají spanilosti a lahody; polibek nejvznešenější a nejmilosrdnější, který uctívá vrásky, jichž nemůže uctít polibek úst živých. Kadeře již dávno nelichotí čelu a spánkům, které se již nelesknou nevědomou něhou a nerdí vzrušením. Líce vystupují, poněvadž každý milující přijímá podobu milovaného a v stáří lze pravou oddanou láskou milovati jen smrt, jež se zpodobňuje jako kostlivec.
Oči jsou tesklivé, neboť musí trpěti, život snášeti, vyhlížeti a pak zahynouti, zaniknouti. Nebude jich. Kostra zůstane, pominou oči, pominou rty, pomine to, co bylo žádostí milování. Proto rty jsou smutné, skleslé, posupné; nebude jich, cítí už svou brzkou zbytečnost a snášejí své trvání jen s lítostnou odevzdaností, poznavše blud veškeré žádostivosti.
Ani šíje netřeba k žádné jiné okázalosti než k té, aby kostra, která tvrdla utrpením a snášela nejmlčenlivěji a nejskrytěji všecku tíhu a moc života, zůstala spojena a zachována pro audienci smrti.
Tak vystupuje skrytá krása lidská, když čas vyluhoval její obal a kůži dal průsvitnost závoje, zanechávaje jí jen ozdoby nejpodstatnější a nejneklamnější, totiž stopy bolesti a mlčení moudrosti.
Smrt, spravedlivá a pravdivá, ctihodně ji upravuje pro své objetí; všecky klamy odstraňuje. Ach, co vše-
45
cko bylo klamem! Jaké léčky spanilosti a žádoucnosti s útrpným úsměvem odmítla a odstranila jako líčidlo, jež znešvařuje obličej dokonalý! Jiný jest její vkus a její převzácná zkušenost a čím jsou zkušenosti lidské touhy a lidských snů proti zkušenostem jejím? Jak vznešeně ponižuje naši přirozenost! Jen ona sama jest věrná a připravuje podobu lidskou podle potřeby lásky věčné. A jakou podobu lze milovati věčně bez nebezpečí nestálosti a záludů? Takovou podobu mohla by nám ukázati jen Smrt. A této podobě se blíží obličej stáří.
Tu přichází démon, který umí křísiti mrtvé z hrobu a koží jejich opět je odívati. Člověk, jenž byl jejím chotěm či milencem, stojí v úžasu očekávání nad hrobem a hledí na to, co bude dělati démon. A démon s očima krutě moudrýma a pronikajícíma hledí na člověka pohledem, který zná všecko a svou mocí probouzí v něm všecky vzpomínky nejtajnější a nejstydlivější.
„Chceš-li, vrátím ti ji v podobě z té doby, kdy se ti líbila nejvíce!“
A člověk zesmutní při této nabídce hrozné a posměvačné, při tomto pokušení ďábelském, a stydí se za svůj boj bolestný, který nemůže býti utajen očím démonovým. Žádosti zlé, kruté a nesmrtelné světélkují a pálí vzpomínkami časnými až do dřeně kostí, oči si vzpomínají na své dávné žádosti a srdce se třese. Ach, kdyby bylo možno shrnouti všecky úsměvy,
46
všecky sladkosti, úžasy a záchvaty smyslů a tušení celého života v okamžik jediný a všecko jejich závratné štěstí vtělit v obličej nadpřirozeného a nesmrtelného mládí, které z jejího obličeje, z očí, pohledů a nevýslovných pohybů prozařovalo za živa k radosti neukojené a neukojitelné, bázlivé a nejisté, jen tak jako sen, stále ohrožený zánikem! O mládí a spanilosti a návraty ke dnům zlatým a modrým s rozkoší dosud nenarozenou a pokorně očekávanou!
Ale sluch poznává zvuk hlasu démonova, zrak poznává vznešenou moudrost potměšilosti jeho pohledu.
Oh, démone, neopovaž se jí ubírati něco z jejího bohatství, něco z její krásy! Neopovaž se obelstíti mě přeludem a zpronevěřiti jí cokoliv z toho, čeho dosáhla svou bolestí, svým utrpením a svým stářím! Neopovaž se jí ubrati jediné vrásky, jediné stopy bolesti a těžkého čekání v zápasu a věrnosti! Nevyhrabuj hřivny zakopané, ale podej pět hřiven svěřených a pět hřiven úroků! Neboť smrt věděla, kdy její krása dozraje pro její příchod.
A tu žena blaženě otvírá oči a vydechne poslední stesk země, aby vdechla lásku, která již nepodléhá žádnému nebezpečí.
Kdo by se vzdal stáří a jeho spravedlivě dobytých klenotů utrpení pro klam a přelud! Kdo by se vzdal lásky!
[47]
KRÁSA.
Slunce se sklánělo jako život člověka a člověk seděl na kameni, více unaven pohledem na krajinu pustou a vyprahlou, kterou nebylo možno vzdělati pro její rozsáhlost a pro nepřátelství úpalu a větru a pro krátkost života, než vedrem a žízní, která mohla spáliti rostlinstvo a vysušit řeky, ale nemohla umořiti touhu ubohého lidského srdce.
Kde nalézti klíč k srdci země, aby vydalo svou krev do této vypráhlé pouště dříve, než kruté slunce bude moci vysušit její první krůpěje a zničit první byliny, nesoucí požehnání stínu? Na rozrytí a vrtání těchto skal život nestačí a jen zázračné zjevení mohlo by této krajině pomoci k blažené úrodnosti dříve než smrt zastře člověku oči.
Ale což krajina, ta se může dočkati, ta má srdce kamenné, ta může ještě nesčíslným lidem poskytovati hrob! Ale člověk, ten má jen srdce slabé, kolika nadějím může poskytnouti hrob za krátký čas svého
48
bědného života? Krajina počká. Což si člověk myslí, že může také tak dlouho čekati?
A tu se pustá krajina stala obrazem jeho života a člověk, poznávaje to, zakryl si oči. Ale viděl obraz ten i očima zavřenýma.
„Démone“,Démone,“ zaúpěl, „pomoz mi!“
A tu démon, který není všudypřítomný, ale přece bývá nablízku právě v dobách, kdy ho člověk volá, přišel asi za takovou chvíli, co by došel od blízké skály, kde snad ležel odpočívaje v rozpáleném rezavém kamení a položil člověku na tvář svůj stín, tak žádoucí. Sám stínu nepotřeboval. Slunce se peklo jako oko hořící mrtvoly, ale blízkost démonova přinesla podivné osvěžení volajícímu člověku.
„Cítím, že zahynu“,zahynu,“ řekl člověk, „a bude to brzy, ať již dnes či za rok či ještě později. Proč nezahyne moje touha jako símě hyne vedrem na těchto žhavých skalách?“
Démon se soucitně usmál.
„Kdybys ji přežil o jediný okamžik, ten okamžik by ti byl hroznější než celá věčnost čekání.“
„Ale čeho se dočkám?“ reptal člověk.
„Hm“,Hm,“ odpověděl démon, „což jsem ti neukázal již dosti? Což jsem ti neposílal do cesty bytosti, obličeje a pohledy ozářené nejskrytější krásou? Což jsi se mnou neplul na člunu ohnivým mořem nejtěžších závratí a neviděl jsi až na dno nejbolestnější krásy? Bránil jsem ti kdy, abys se zastavil a bral z lože spící krá-
49
lovnu, abys slavil své vítězství, když jsi poznával chvíle, kdy se duše chystá k rozletu a lze ji chytit nebo letět s ní a uchvátit ji v letu?
„Ano“,Ano,“ pravil člověk; „ale to byly jen okamžiky, jen záblesky, prudké jako stud. Žádný z těch okamžiků se nemohl změniti v den či jen v hodinu života, jejich vzácnost byla v jejich krátkosti. Okamžik zjevení byl by býval pominul a co by pak bylo bývalo zůstalo v mých rukou?“
„Znám to“,to,“ řekl démon; „jedna žena ukojí tělo, ale tisíce žen neukojí oči jednoho muže. Dobrá. Pošlu ti do cesty tu nejkrásnější na celém světě. Vnuknu jí nejčistší myšlenku a tobě dám, abys tu myšlenku uhodl. Ona pak pozná z tvého pohledu, že jsi uhodl její myšlenku, a pohled její bude tak krásný, že budeš šťasten dlouhý čas. –“
„Zadrž, démone! To by byl zase jen okamžik, jen krok a stín krásy. Jen něco, co tkví na určitém místě země, co má svou podobu, kterou podmíňuje rod, místo, chvíle a myšlenka. Ale já chci viděti růži, ve které by byla nejen vůně a krása její, ale i všech růží, které kdy na zemi kvetly a pokvetou; která by měla nekonečnost podob a věčnost jednoty. Víš přece, že muž, který by měl ženu, jež by se uměla každou vteřinu proměňovati v ženu jinou, zcela jinou, krásnější než jeho žádost, přece by ještě toužil spatřiti jinou ženu vedle ženy této, aby před očima jedné mohl se dívati do očí druhé. A já chci tedy spatřiti krásu takovou,
50
která by mě obklopovala se všech stran jako hvězdy nebeské a přece byla svrchovaná a jediná jako smrt.“
Podivně pohlédl démon na člověka.
„A ovšem, má to býti žena?“
Nečekal však, co člověk odpoví, a začal něco podivného kutit, čemuž se však člověk nedivil, neboť byl jeho podivnému jednání zvyklý. Snad sbíral prach, což bylo dosti nesnadno, neboť místo bylo spíše skalnaté a kamenité než hlinité. Poněvadž byl sehnut k zemi, nechránil člověka svým stínem před paprsky slunce, které i při západu bylo kruté, a člověk si opět zastíral oči. Zdálo by se, že člověk byl rozmrzen na démona za to, že chtěl zázrak vyčarovat jen z obyčejného prachu. Ale nikoliv. Právě vědomí o původu z prachu a návratu v prach jest nejtěžším kouzlem pozemské krásy. Ale po chvíli člověk cítil úlevu. Slunce již nepálilo a zdálo se mu, že všecky jeho trýzně usnuly. Zdvihl oči. Démon cosi kutil v oblaku rozvířeného prachu a mlhy. Vida, že člověk na něho hledí, spěchal k němu a sedl si vedle něho; zdál se unaven.
„Ještě nejsem hotov“,hotov,“ pravil démon; „to bude trvati do rána.“
Člověk nedůvěřivě hleděl na sloup zvířeného prachu. A hle, prach klesal k zemi, ale přece jen na tom místě zůstal jakýsi přízrak, jakási směs prachu a mlhy, která pomalu nabývala tvaru lidského těla.
Člověka se zmocnilo tíživé tušení.
„Tělo můžeš udělat, ale čím bude bez duše?“
51
Démon se však jen ušklíbl.
„Což já sám nejsem duch?“
Po chvíli se démon vrátil k své práci, na kterou svítil srpek měsíce. Závoj prachu řídl. A člověk hleděl se svého místa na jeho dílo. Měsíc zašel, nebe se zatahovalo chmurami, kouzelná podoba byla skryta tmou, ničím nezářila, ale člověk hleděl, vida málo, ale tuše mnoho, a to tušení bylo těžší než hory na obzoru.
I přišel k němu démon po půlnoci, aby si odpočinul, ale člověk nemluvil pro bázeň a démon též nepromluvil, neboť byl unaven. Pak se démon vrátil zase k práci a člověk seděl ztrnulý, jako by tělo umřelo a zchladlo a duše nemohla zaúpět. Pak přišla chvíle, kdy ještě nesvítalo, ale země již se připravovala na svítání, a tu přišel démon k člověku.
„Pojď se podívat; záhy budu hotov a můžeš mi říci ještě svá přání.“
Ale člověk se nemohl pohnouti. I ujal ho démon za ruku a vedl ho. Člověk se chvěl. Stěží se mohl podívati do tváří díla démonova. A tu nějaký paprsek dne, stojícího ještě daleko pod obzorem, osvětlil chmuru a odraziv se od ní, dotkl se úžasného obličeje, dosud podobného obličeji sochy z pískovce; ale tento přísvit zase zmizel, čarodějná tvář se zase zastřela přítmím, které však nebránilo člověku, aby viděl. Démon se ohlédl na člověka a viděl, že člověk nezírá na jeho dílo, že jeho oči jsou upřeny do nicoty, ale tak,
52
že jejich pohled se téměř dotýká obrysu postavy, ač se jí úzkostlivě vyhýbá. Tu obcházel démon své dílo a dýchal do posledních zbytků prachu, který ještě je obletoval; prsty svými se ničeho nedotýkal, tvoře jen svým dechem a rozkazem svých démonických očí. A tu ho člověk náhle zpozoroval.
„Pro Boha, pust mě! Již toho nesnesu!“
„Za minutu jsem hotov“,hotov,“ odpověděl démon; „za minutu vzplane první červánek a zároveň uvidíš nejvyšší skvělost očí a zardění studu věčné krásy. Rychle ještě pohleď!“
Ale člověk si zakryl oči a vrhl se k démonovi.
„Ne! Ne! Raději mi nech poušť a smutek, vedro a zoufalství a hlad po smrti! Zboř to, odstraň to! Neměl jsem tě –“
„Proč? Čeho se bojíš? Ona nezmizí. Zůstane s tebou do tvé smrti –“
Ale člověk hořekoval.
„– A chceš-li, bude její krása věčná, aby ti nebylo líto jejího zmaru.“
„Ne! Ničeho nechci, jen aby zmizela –“
„Vždyť ještě není hotova. Počkej aspoň, až uvidíš!“
„Nesnesu toho! Ani kdybys mi slíbil, že v tom okamžiku zahynu a že si ponesu vzpomínku na ni na věčnost. Ani kdybys mi slíbil, že tam za hrobem nezůstanu na věky oslepen tím pohledem. Za žádnou cenu ji nechci viděti zde na zemi. Zde není proto místo. Až tam! Až tam!“
53
Tu démon zavrtěl hlavou a zázračný přízrak se rozsypal v prach tak rychle, že by byl člověk nebýval mohl vztáhnouti po něm ruce v nejstrašnějším pokušení okamžiku zmaru ani kdyby byl býval chtěl.
A nebylo tu již démona. Byl tu jen člověk chvějící se zimou, smutný nad svým vítězstvím a nesmírně osiřelý.
Na východě se objevily červánky. Člověk se ohlédl, uvidí-li, jak se tyto červánky odrážejí v zardění studu věčné krásy. Ale viděl jen smutnou krajinu. A v uších mu hučelo jako ozvěna ve skalách: „Až tam! Až tam!tam!“
[54]
OBRAZ.
Často, přečasto, ne-li vždy, zmizí krása dívčí v nějaké ulici úzké a křivolaké, jako liška ve své chodbě. Často jde tiše a lehce jako kočka šedivá po dláždění hrbolatém a zajde do domu starého a neúhledného; sotva se ohlédne u vchodu nebo z temna chodby. Často, přečasto zasteskne si růžový úsměv mládí nevědomou touhou pohledu z takového okna nízkého a těsného jako duše zajatá a přece šťastná, jako tajný div a tajný poklad starého a zchátralého domu, na jehož stropech hoří hvězdy snů, a který, čím je zchátralejší a neúhlednější, tím lépe ukrývá, ukrývá.
A proto chytrá zkušenost vidí takové domy zastřeny závojem kouzla, závojem žádostivosti. Jen odhrnouti takový závoj či počkat, až sám se odhrne před nějakým pohledem z okna.
O chytráku zkušený! Cesta tě vede za dopoledne mlhavého a deštivého mlčenlivými a ospalými klikatinami starého města kolem příbytků ztrápených
55
živnostníků, kteří snad ještě dospávají nebo se holí břitvou. Je neděle a spěcháš k vlaku. A tamhle se cesta láme, proti tobě zeje dům veliký a dlouhý, starý a šedivý a beznadějný, jako by léta jeho byla již sečtena. Tři dlouhé řady oken. Tři. Mnoho oken. Kolik je tam bytů, kolik pokojů a komůrek, kolik lidí tam přebývá, kolik je mezi nimi žen, kolik dívek. Ne, není možno, že by takový veliký, smutný a šeredný dům neměl svého pokladu, svého živého, zakletého a střeženého kouzla. Je ovšem možno, že není teď chvíle, kdy ten div se zjevuje, že přicházíš pozdě či záhy. Ale ne, není to možno! Cítíš přece svou ctižádostivost, která vzrůstá již chvíli cestou těmito ulicemi křivolakými a hrbolatými a každé zavadění tvé nohy o kámen dlažební vykřesává nějakou neviditelnou jiskru rozkoše dosud neznámé. Nepotkal jsi dosud žebráka ani žebračky. Dlaně žebráků odnímají z našeho těla vilnost. Nechť to zkusí každý, kdo pospíchá za rozkoší zakázanou. Ale ďábel, jehož moc na světě není nepatrná, umí člověka vésti ulicemi, ve kterých nepotká žebráků ani žebraček. A proč ten dům starý, dlouhý, veliký a bezútěšný, jako šance pevnostní postavil se ti do cesty tak vyzývavě, jako by povstal ze země? Proč tak chtivě a s takovou jistotou útočí náhle tvůj zrak zároveň na všechny tři řady oken po celé délce, proč si přeješ míti tolik očí, kolik je oken? Oh, jistě to není nadarmo!
Okna, zevně i uvnitř zavřená, se černají a zdá se, že
56
v celém domě není bílých záclon ani květin. Jen dvě okna jsou otevřena, jedno v prvním a jedno v druhém poschodí. A z každého vyhlíží žena. Ta v druhém poschodí je téměř bělovlasá, není na ní krásy, ani té, které se nabývá stářím. Ta v prvním poschodí je o něco mladší, jistě jí není čtyřicet let, ale její obličej je unavený, jakoby omšelý prací celého týdne, celé řady týdnů, které neznají neděle a únavy. Ani v tomto obličeji není půvabu, který by mohl pocházeti aspoň z bolesti, či z nějaké ctnosti. Je jako z vosku, zaprášeného a zašlého.
Kroky jdou dále, oči se nevzdávají, ač za půl minuty přejdeme dům a budeme se moci leda jen zklamaně a smutně ohlédnout. Ale vždyť může v posledním okamžiku některá z těch žen od okna odstoupit a k oknu může přiběhnout nějaká radost, jejíž trvání není delší než zákmit světla v oku nebo v krůpěji deště; nebo může vyhlédnouti i přes rameno některé z těch dvou starých žen, či v poslední chvíli se mohou rozlétnouti křídla některého z těch černých oken zavřených.
Jakási jistota nás udržuje. Není možno, že by nám tento dům veliký, dlouhý, s třemi řadami oken, vstoupil do cesty ve chvíli tiché a v ulici křivolaké a opuštěné, když naše žádostivost poletuje jako poplašená vlaštovka. To kouzlo neviditelné, skryté, vábivé a zářící nějak proráží z tohoto domu, je tam, jistě je tam, cítíme je celým tělem, dotklo se nás, ale dosud jsme
57
ho neobjevili. Ach, že bychom se nedočkali? Vlak nečeká.
Tu oči ještě jednou, už se strany, přeletěly rychle a s usilovnou pozorností celé průčelí domu od nejvyššího poschodí. A náhle se zarazily úžasem.
Opravdu tam byla. Po celou tu dobu, kdy oči tak dychtivě hleděly z okna do okna. Po celou tu dobu a ještě nyní hleděla s nejblaženějším úsměvem, viditelná a krásná s modrou rouškou na ramenech, jako štěstí, úsměv a zlatý poklad tohoto domu starého, velikého a dlouhého, se třemi řadami oken do ulice křivolaké.
Shlížela se starého portálu, jehož stáří ještě více dokazovalo její neproměnlivou a zázračnou mladost.
Oheň v srdci ještě více vyšlehl. Líbala své děťátko.
Po tomto objevu nejvzácnějším a nejzdařilejším bylo možno již s klidem a zadostiučiněním spěchati rovnou na nádraží.
[58]
POKUŠENÍ.
Šel člověk se svým bratrem démonem ulicemi města. Démon k němu hovořil o lecčems a člověk byl nerad; byl by raději sám vedl démona za sebou jako psa šedého a mlčenlivého, smutného a chápavého. Démon byl vlastně tichý, jen občas napolo obrátil k člověku své lesklé oko, chvílemi sotva slyšitelně zakašlal, trhl ramenem a snad jednou či dvakráte za hodinu řekl polohlasem: hle, nebo: hm. A byl ten démon tak zdrženlivý, že nikdo z lidí, kdo by je sledoval či třebas i kráčel po boku démonově, by toho nepozoroval, jen ten člověk, soudruh a příbuzný démonův, dobře cítil jeho každé hnutí vnější i vnitřní, a třebas ani chvilku nemohl kráčeti sám bez démona, přece to považoval za obtěžování. Byl by chtěl, aby démon šel s ním jako obraz vševědoucí v úplné vznešenosti klidu. A démon to cítil, avšak byl pod zákonem.
59
Obešli město, dívajíce se do tmy po jedné a do světla po druhé straně, a člověk řekl:
„Ty víš, démone, že ti věřím a že tě mám rád. Jest to pro nás oba mrzuté, že se nemůžeme sjednotit. Kdybychom sebe větší lásku k sobě chovali, musíme naposled říkat: Vždyť je to démon, anebo: vždyť je to člověk!“
„Miluj mě v tom, co vidíš! Hledej mě v tom, čeho můžeš dosáhnout, i v tom, čeho nemůžeš dosáhnout, a najdeš mě tam!“
Člověk se podivil této odpovědi, ale tak, že démon toho nepozoroval a pozoroval-li přece, nemohl uhodnouti, jakého druhu by údiv člověkův byl. Neboť i milenci mají mezi sebou mnohá tajemství, která skrývají, a i láska nejvyšší nalézá svou rozkoš ve skrývání a pokoušení.
„Nevím, kam jdu“,jdu,“ řekl člověk, „ale ty to víš.“
Démon se usmál zasmušile.
„Nevím. A kdybych to věděl a řekl ti to, nešel bys tam. Ty víš sám, kam mě chceš vésti.“
„Jsi dnes líný“,líný,“ řekl člověk.
„Tak jako ty.“
„A opatrný, zlomyslný, lstivý.“
„Právě jako ty.“
„Jsi ke mně shovívavě netečný, nechceš mě ani pokoušet podle srdce svého a jdeš se mnou jen z povinnosti.“
„Právě jako ty.“
60
„Ale jdi si, opusť mě! Vždyť se zase shledáme. Nepotřebuji tě nyní. Zkusím pokoušeti se sám a není třeba, abys byl svědkem.“
Démon se nezalekl těchto slov, která člověk pronesl s bolestně sladkou uštěpačností, odvraceje se od něho podrážděně i znuděně.
Ale tu člověk uzřel před sebou něco, čeho by si byl jistě nevšiml, kdyby se byl tak rozmrzele neobrátil k démonu zády.
„Ach, potutelníku“,potutelníku,“ promluvil překvapen, „tedy toto jsi mi nalíčil!“
Byl to šedivý, temný dům jako všecky domy toho města té noci, s úzkým černým vchodem a černou chodbou, z chodby vedly vyšlapané schody a tam nahoře na konci bylo viděti dveře napolo otevřené do nějaké jizby, ze které vycházelo na schody trochu mdlého oranžového světla či vlastně šera. A v tom šeru se skvěly jasné tvary údů jakéhosi vyzývavého mámení.
Dům jako dům, snad se ani nepodobal domu vykřičenému, nemaje nijakých znamení, tma jako tma ve všech těch domech a světlo lampy jako světlo lampy. Ale pokud klenutí nebránilo pohledu z ulice do té vyvýšené jizby, bylo tam viděti záři jakési živé modly, bělostné a oslnivé obětiště, od něhož se odrážely všechny trsy světla, a nad koleny té modly jako by rozložena byla kytice bílých růží a hvězd, závoj, mládí, svatební šat a přelud, a nad to viděti nebylo, klen-
61
ba přízemní chodby nenechala viděti ani ruce ani hlavu.
I byl člověk velmi překvapen a ohlédl se nedůvěřivě na démona, jako by chtěl pozorovat jeho lest, boje se zároveň, aby démon nepozoroval, jak se v jeho srdci naklonila lampa smyslů.
„To jest loutka“,loutka,“ pravil člověk, „snad loutka bez hlavy, kterou takto někdo vystavil, aby si tropil posměch z víry vášně a z modliteb vášně. Ale nyní mne, démone, který jsi mě vedl a obrátil k tomuto místu, neopouštěj! Pojď, ať poznám tvoji zlomyslnost!“
Démon pravil:
„Zlomyslnost ta není o nic více moje než tvoje. Ale nechoď tam, pohrdni zvědavostí a zanech uštěpačnosti!“
„Tak? Což ti nestojím za trochu námahy? Tady v této chvíli se mne vzdáváš? Což necítíš, že mi do srdce padla jiskra?“
„Udus ji!“
„Udusím-li ji, udusím i všecku lásku k tobě. Řekl jsi, abych tě miloval v tom, co vidím. Oh, ty se bojíš mé lásky! Ale co mi do toho! Půjdeme se klanět tajemství té modly, k jejímuž chrámu jsi mě přivedl. Tady je vchod. Kde však, o démone, jest hnus, který dle zákona nebes i pekel má ležeti na jeho prahu?“
A tu démon jako poutník, zmožený úzkostí a blízký mdlobě, shroutil se na práh domu.
„Nevstupuj“,Nevstupuj,“ varoval, „nač je nám toho třeba! Pa-
62
tří mi třetina hvězd, o člověče! Proč hledáš moji nádheru v pošetilosti loutky nicotné, která snad nemá ani hlavy ani ramen?“
Člověk se usmál, tuše lest démonovu v těch slovech, a vstoupil; neviděl démona, který šel za ním, ale cítil, že démon byl popuzen.
„Stůj, člověče, než první schod vrzne pod tvou nohou! Chci ti něco říci! Já jsem to byl, kdo choval duši tvou v náručí a učil ji dýchati v ovzduší hvězd. Klesneš-li, mne již neuvidíš. Jen démon duší nečistých bude pak s tebou obcovati a nikdy nenajdeš již cesty ke mně, poněvadž v našem království marné jest pokání.“
Ale člověk šel. Mámení bílých růží či zázračných šatů či co to bylo nad koleny té zářící a tajemné modly bylo mu nyní třikrát blíže. Schody již vrzaly. Zavřel oči, aby neviděl dříve než náhle bude moci spatřit u vytržení celé nebezpečí toho divu, až se dotkne dveří a oči zase otevře. Ať je to loutka z vosku či jen nohy s polštářem růží, hedvábí a závojů, ať je to čarodějnice mladá či bezhlavá, s tváří zázračnou či ropuší, cokoliv na světě či z hrobu, jen ať přelud hoří v krvi co nejdéle! Snad by ani neměl oči otvírat, jen se vrhnout na zem k těm nohám a odejít opět s očima zavřenýma. Ale tu zaslechl povzdech démonův a otevřel oči.
Ať domněnky jeho byly sebe jízlivější a pokus sebe rouhavější, když spatřil skutečnost na dosah své ru-
63
ky, přiznal se svým úžasem k veškeré slabosti lidské. Nebyly to jen nohy pod neurčitou záclonou, které mohly býti z vosku či sádry, postavené do světla tak, aby nahodilý kolemjdoucí byl vydrážděn k zvědavosti a vzrušení. Byla to čarodějka opravdu celá a živá, s tváří podoby nesmrtelné, zasmušile znající zlobu své krásy a jistotu svého vítězství. Její tvář zářila cudností a nepřístupností démonů a všeckou něhou krásy země, jako by polibkem démonů přijala jejich svatozáři. Byla smutná a vznešená jako úsměv leknínu a žádoucí jako hnízdo nad propastí. Ale snad to byl přelud. Odkud by se tu vzala v této chvíli, v tomto domě, v této ulici? Snad zmizí!
Zdálo se, že démon sám byl jat úžasem, jako by okamžik ten přišel předčasně, či neočekávaně.
„Vrať se!“ šeptal člověkovi do ucha.
Ale člověk již klečel před modlou. Žena pak mu poručila, aby vstal, a člověk vstával, jako by se ocitl v oblacích, která táhla kolem modly. Její pohled byl rozkazem, aby obrátil obličej k ní, že teď ona chce hleděti do jeho očí a odhadnouti všecky jeho neřesti i jeho rod. Nejen oči se jí leskly, též kolem rtů se jí zaleskl tajemný a mámivý úšklebek, jako by i v jejích rtech sídlil zrak, i třpyt jejích šatů se mu posmíval se vznešenou pohrdlivostí, jako by i její šaty byly naplněny zrakem, který je navyklý ohni věčnému.
Hleděli na sebe. Co mohl očekávati člověk, bezbranný zajatec jejích očí? Vlastní ponížení, aby mohl
64
dosáhnouti zdánlivého ponížení té, které se ponížení netýká? Ale co na tom, z jaké propasti vystupuje krása! Okamžik, a už bylo pozdě. Bránila se, ať pohrdlivě či lstivě, ale ruce člověkovy objaly už její tělo. Člověk bude poznamenán věčným znamením, zbaven svého privilegia. Její úsměv byl zlý, jako by cítila již nudu věčného vítězství.
Člověk hleděl však do jejích očí. Hleděl pomalu, jako by zrak kráčel kroky těžkými a zasmušilými. Její oči se divily netrpělivě, pak odpočívaly. I ohlédl se člověk po démonovi, ale již ho tu nebylo. I pocítil něhu tesknoty a již již přibližoval rty ke rtům modly, ale zdržel se vědomím, že celé to tělo v jeho náručí jest zrakem, ve kterém on sám tone celý, jako by byl nahý. Ale proč démon odešel? Nechtěl býti svědkem? Tím lépe! Byl sám se ženou, raduje se, že překročil jeho zákaz.
Tu již tvář modly se počala rdíti a oči její hleděly jako oči bytosti, která v noci zbloudila v pustině. Člověk se neusmál, nechtěje prozraditi svou radost. Tu však rty modly se pohnuly vzpourou a do jejích očí vstoupilo světlo nové, odněkud z daleka přinesené. Ale člověk se nezachvěl. Čím temnější nebezpečí hrozilo z tohoto setkání, tím prudčeji se ozývalo z jeho duše volání jistoty, že jest nezbytno nejen vrhnouti se do nebezpečí, ale i usilovně se dráti až na dno hrobu a hledati i to nebezpečí největší a nejvzácnější, které modla v sobě skrývá v tajnosti i před sebou.
65
Držel v rukou nádheru bílých růží či šatů a nesmrtelných údů, začarovanou milenku, třpytící se kouzelným světlem. Ale její oči byly jako štoly, vedoucí do nitra božského, a člověk sice mohl cítit veškeru líbeznost jejího těla, hleděti však mohl jen do těch očí. A v těch viděl nyní světlo nové, odněkud z daleka přinesené, světlo cizí a nebezpečné, před kterým se jeho tělo třáslo, oči jeho však se nemohly odvrátit od těch očí žhoucích.
Tu modla ukázala úškleb pohrdlivý a přesladký a chtěla svůj obličej položit na tvář člověka, aby mu zavřela cestu do svých očí. Ale rty člověka v úžasu jí unikly a tu na jejím těle se ukázalo zděšení a v očích jí zuřila bolest. A tu člověk, neustávaje jí hleděti do očí, viděl, jak z tůně jejího zraku jako zášť pokořená vyplouvá ohnivá slza.
Ale než se jí dočkal, kdosi hrubě ho chytil za rameno a známý hlas jal se mu spílati:
„Člověče zvrhlý a nesnesitelný a nestoudný, není možno s tebou déle obcovati, jsi opovážlivější než otec všech démonů! Nejen jsi se nestyděl tuto ženu svlékati ze šatů, z těla, ze srdce, ba i z její duše, ale když já sám v jejích očích jsem se ti postavil na odpor, opovážil jsi se zacházeti se mnou právě tak jako s ní, chtěje mne svlékat z moci mé i z bytosti mé. Neviděl jsem dosud tak zvrhlého tvora!“
Člověk se ohlédl a spatřiv svého přítele a bratra, poznal, že ten to byl, který po prvé do očí modly vlo-
66
žil to světlo nové, z neznámých dálek přinesené. I opustil ženu a hleděl na démona dychtivě, chtěje nyní v jeho očích hledati a nalézti úkryt toho pravého pokladu zlořečení, kterého nedosáhl, dokud hleděly na něho z očí modly.
„Odstup, člověče“,člověče,“ vykřikl démon. „Není dáno člověku, aby pokoušel ďábla! Nesmí ve mně člověk nalézti to, co sám sobě pod kletbou zakazuji viděti. Odejdi ode mne, netvore, jehož neslýchanou necudnost může ukojiti jen Bůh!“
[67]
OBSAH.
Kdybych...7
Jihlava12
Žebračka s květinami24
Duše30
Láska44
Krása48
Obraz55
Pokušení59
[69]
Jaroslav Durych
KDYBYCH...
Vydal v úpravě F. Muziky v říjnu 1929 Dr. Ot. Štorch-Marien Praha II, Purkyňova 6 jako 230. svazek své edice AVENTINUM
Vytiskli Kryl a Scotti v Novém Jičíně na Moravě v 1100 výtiscích, z nichž 50 tištěno na domácím ručním papíře a číslováno
E: mk; 2007
[71]