Na staroměstském rynku (1918)

Báseň, Psáno r. 1916, Jan Rokyta

Diplomatická verze Ediční verze
NA STAROMĚSTSKÉM RYNKU.
[1] KNIHOVNY „ČESKÉ REFORMACE“ SVAZEK II. – III.
JAN ROKYTA (ADOLF ČERNÝ):
NA STAROMĚSTSKÉM RYNKU
V PRAZE NÁKLADEM „ČESKÉ REFORMACE“ 1918
[2] JAN ROKYTA (ADOLF ČERNÝ):
NA STAROMĚSTSKÉM RYNKU BÁSENBÁSEŇ PSÁNO R. 1916
V PRAZE NÁKLADEM „ČESKÉ REFORMACE“ 1918
[3] Právo překladu a všecka práva vůbec vyhražuje si spisovatel.
[4] Přátelům v dobách dobrých i zlých, KARLU B. HÁJKOVI a jeho choti MARII v upřímné a vděčné oddanosti věnuje J. R.
[5]
I.
Ten rynk staroměstský, pěkně do čtverhrana, zamyšlen je stále jako kmetská tvář, zahleděná zpátky, sešlá, ustaraná. Teskno na něm, i když slunce plane zář, jak by stále na něm vyzváněli hrana, vážno, jak bys hleděl v chrámě na oltář. Oprchalo věkem, zšedlo líce kmeta, v oku mdlá jen záře, přísně sevřen ret, oko neprozradí, myšlenka kam slétá, ústa nevtělí ji ve zvuk slov a vět – jenom divná záře jak ne s toho světa dí, že myslí nazpět, či snad v dálku vpřed. Nazpět v dálné věky, které přes něj táhly jako těžké mraky boží oblohou, které zřídka nesly deštík ponenáhlý, spíše příval zhoubný v zemi ubohou, spíše blesky zkázy, rachot hromu táhlý, při němž člověk bídný chvěl se na nohou. 7 Zřídka roztrhly se, propustily světlo, aby ozářilo lid i kameny, by v něm jasné, bílé kvítí blaha zkvetlo, by lid okřál v slunci bouří zmámený – a zas mračno černé s temnějším se střetlo, zase z něho šlehly blesků plameny... A když divé bouře přešly, dohřímaly, přece zbyly mraky, z kterých čiší chlad, při nichž tvář se chmuří, pří nichž zrak se kalí, při nichž srdce steskem buší jako mlat – mraky, které smutně nebem v dál se valí a jimž každé chvíle chce se zaplakat... Zda těch mraků šedých bude jednou konec, zda nechají slunci malou průlinku, zda je vítr jednou rozežene honec a dá příštím dobám blankyt do vínku?... Na orloji zazněl tenkým hlasem zvonec, šklebivá tam kostra zvoní hodinku... Kmet, jenž myslí letěl, kam ta mračna letí, zlověstným tím zvukem navrací se zpět, slyší, smrt jak zvoní jako po staletí, jako když byl stínán českých rodů květ, jak když upadala oběť po oběti, až byl krví zalit celý český svět... 8 Hrana zvoní, hrana v srdcích celé země, neslyšné jich znění vniká v útrobu, duní v prsou hloubi, v hlavě duní temně, naříkáním plní lebky nádobu, zvoní od hor k horám smutně, přetajemně, že chtí celý národ odnést do hrobu. Stařec probírá se, těžce vzpomíná si, že ne vždy s té věže zvonívala smrt, že vídala děje, plné lesku, krásy, kdy syn této země přicházel sem hrd, kdy zde volil krále, by byl sluhou spásy, zlobu nepřátel by mocnou dlaní zvrt. Zde jej vyvolili, potom vedli k Týnu za hlaholu zvonů, lidu jásání, posilu by přijal v bílém chlebu, vínu, koruny by zlato maje na skráni, pravý syn té země, posílil se k činu, před nímž potomek se ještě uklání... Zásvit přelét kmeta zasmušilou tváří, na oltář se týnský vděčně zadíval – ale již se zase chmury čelem sváří, bolestně se zase sevřel srdce sval: kříž tam – pod ním naše Magdalena Maří pro toho lká, jenž se Spasitelem zval. 9 K oltáři již nezří v bouří slavných citů – kmetova tvář zas je vážna, dojata. Ve mdlém, třepetavém věčné lampy svitu vidí, postava že drahá rozpiata, jako Kristus Ježíš na kříži že pní tu kdosi blízký – žeť tu naše Golgata... A zas od orloje stená zvonek smrti – nyní v jeho znění kohout zazpíval... Tedy přece snad nás osud nerozdrtí? Snad svým zpěvem kohout nové jitro zval? Či jen mocným hlasem v Krista předúmrtí, že jej Petr zapřel, dvakrát zavolal?... Ten rynk Staroměstský, pěkně do čtverhrana, zamyšlen je zase jako kmetská tvář, zahleděná zpátky, sešlá, ustaraná. Teskno na něm, třeba slunce plane zář, jak by na něm s Týna vyzváněli hrana, vážno, jak bys hleděl v chrámě na oltář... 10 II.
Třpytná rafije se umném na orloji ke dvacáté čtvrté blíží hodině. Slunce v zapadání za Strahovem stojí, záře jeho zhasla v rynku, jedině hoří na vrcholcích týnské věže dvojí, na kalichu plane staré svatyně. Rudou září líbá Jiří Poděbrada, jenž tu zkamenělý sedí ve štítu, ruku statečnou kdys mrtvě na klín klada, okem, planoucím kdys v duše zásvitu, mrtvě utkvívaje, kde ční domů řada, nebo nad nimi snad v nebes blankytu. Proti němu z rynku radnice se zvedá, kde jej národ kdysi králem provolal, nad ní věž se tyčí mocná, vážná, šedá, v jejímž stínu tehdy v kruhu šlechty stál, když tu slyšel náhle, bouře jak se zvedá v síni a pak zvenčí: Zdráv buďbuď, Jiří král! 11 Šedá věž ta nyní na západním nebi v hasnoucího slunce záři zčernala, hroty její v nebe vtínají se hřeby, okna, jimiž zněla králi pochvala, na rynk černě hledí, pátrajíce, kde by na něm záře slunce ještě zůstala. Vidí: nezůstala – jenom nad střechami domů, v nichž se život dneška chystá spat, na dvojvěží slavném mění v drahokamy každý svorník tvrdý, zlatí erbů řad a oblévá obraz minulosti známý, štít, v němž svítí kalich, Jiří z Poděbrad. Dole přítomnost se ponenáhlu noří v tuchu houstnoucího zvolna soumraku... Ještě živo v rynku, hloučky se tam tvoří, táhnou jako oblak nebem k oblaku, ale nevesele, sotva zahovoří, radost ze života není ve zraku. Ztrnule tu stojí, tam se tiše plíží bez slova neb v šeptu chodec za chodcem, jako kdyby vlekli velkou jakous tíži, za matkou jde dcera, synek za otcem, poděšeni patří k pochmurnému kříži, jenž zde z půdy vyvstal nad svým původcem. 12 Na podivném trčí, valném na oltáři, jenž se před radnicí zvedá bez ozdob, jenom zahalený všecek v černém šláři pochmurně se šíří na desítky stop – lid jej tiše míjí se zděšenou tváří, jako by to nebyl oltář, ale hrob... Jaká se tu asi divná oběť chystá, že nebudí zbožnost, ale v oku děs? Znamení tu přece Ježíše jest Krista, jako na Týně tam kyne do nebes – proč lid trne, vzdychá jda kol toho místa? Proč ta ruka v pěsti, kletby tichý hles?... Nyní rachot zazněl od Malého rynku, zmatený sbor hlasů, volání i pláč – hrdlo ochraptělé křičí: „Ustup, synku! – Vari s cesty!“ – v zástup žoldnéř volá rváč – a, by zesílily drsnou připomínku, nad houfem se mihly kopí, korduláč. Lid se rozstupuje, ale od náměstí nový dav se sbíhá na ten pláč a hluk: vidí vozy s těmi, jimž byl úděl štěstí, jejichž jména měla slavný, jasný zvuk, vidí starodávných rodů ratolesti – kol nich, že jsou vzácni, žoldnéřů je pluk. 13 Hle, tu šedá hlava páně Budovcova, věrná koruně a pevná ve víře, Harantova tam, jež učenosti chová přemnoho a ve svět zřela nejšíře, hrabě Šlik tu statný, zde pán Komárova a tu bílá hlava pana Kaplíře. K radnici se blíží rytíři a páni, měšťané a radní jako v dávný čas, kdy sem sjížděli se v slavné sněmování, pro Jiříka krále odevzdat svůj hlas, nebo k Ludvíkovu do Čech uvítání, k sedání a kolbě, v slavný hodokvas... Dnes však jinak staré radnici se blíží, nenesou jich oři, krytí v čabraku, jásot nevítá jich – všecek lid cos tíží, místo radosti je slza ve zraku, jak by spár vše zbodl břitčí nad ostříží, který z čista jasna sletěl s oblaků. V tom, slyš, jaká píseň zaznívá to s výše, s kteréhosi okna staré radnice! Všechněm srdce stiskla – každý sotva dýše – v slzách poslouchají lidu tisíce. Páni poslouchají, sestupují tiše – píseň divný mír jim kouzlí na líce. 14 A zní píseň mužná nezřeného sboru, co pán po pánu jde do radničních vrat, a zní píseň, která zaznívala s chóru na potěchu srdcím sto a tisíckrát, o všech duší Pánu, o Pánu všech tvorů, který těch, kdož trpí, přepevný jest hrad: „Křesťané a pravdy boží milovníci, kteří pro Kristovo blahé učení násilí jste padli ve spár, lvu i lvici, k potěšení slyšte, krutě stísněni, co dí ústa Páně, věrným slibující: stálí buďte, vše se v blaho promění...“ Píseň zní a zní a soumrakem se chvěje, vřelou slzu loudí ve stín mnohých řas – za pánem pán vzpřímen do radnice spěje – poslední již zmizel – zazněl hodin ráz, který měří chvíle štěstí, beznaděje – poslední svit slunce zapadl a zhas... 15 III.
Hebkou, temnou peruť nad Prahou noc šíří, červnová noc vlahá, v oku třpyty hvězd, pohaslý den ještě na západě žíří, ještě ohlíží se v obraz Pražských Měst – z věží vyletěli tiše netopýři, noční nebe brázdí klikatinou cest. Petřín vůní dýchá, vinice i pole, vůně plyne v sadech z květů kalicha, do vzduchu chlad stoupá od Vltavy dole, její jezy táhle hučí do ticha, u pat vyšehradské strmé skály holé každé chvíle voda tiše zavzdychá. Podivná noc dnešní, podivný vjezd léta! Hvězdy mají bledý, smutný jakýs lesk, v začarovaný se kruh řad vršků splétá, vůně sadů hořkne, z vody vane stesk, pochmurně se černá Hradčan silhouetta – s úzkostí vše čeká jitra na zábřesk. 16 Z temné hmoty domů v noc se vypínají věže nespočetné, míří výš a výš, s otázkou se v dálku pohlížeti zdají hroty jejich, báně, jehlance i kříž, neznámý co osud pro nás ještě tají, když nám na západě slunce zhaslo již. Jak by ke Strahovu vzhůru pohlížely, kde se kryje smutná Bělohorská pláň, kde zněl rachot pušek, těžké kusy hřměly, Čech kde klesal v hrudy, na kamenů hráň, sláva Čech kde zhasla jako kotouč skvělý slunce, který zašel za strahovskou stráň... Podivná noc dnešní! Plné léto spěchem v kraj se blíží, který v rozkvětu jest, mlád – a přec jak by v noc tu vlahou chladným dechem zavál od západu osmý listopad, jak by v její ticho zazníval sem echem chropot zmírajících, padlých českých řad... Chvíle za chvílí se nocí plíží zvolna, po čase v ni temně zazní hodin ráz – celé město jímá mdloba jakás bolná, těžký sen dnes tíží staré město krás – zem jak chvěla by se kdysi přenezdolná, v noci vlahé jak by pronikal ji mráz... 17 Staroměstský rynk již v polotmu se noří, černé štíty domů vtínají se jen v jasnější báň nebes, klikatinu tvoří pitvornou a plnou nenadálých změn: ten se ostře vrší, ten se v půli boří, ten jest ve vlnu, ten v skalí proměněn. Temno na náměstí, všechna okna tmava – jenom na radnici v oknech tu tam svit, mdlý jen, třepetavý, žlutý, do krvava. Jaký to tam život ztajen jest a skryt? Proč dnes bdí Měst Pražských zestaralá hlava, kde ruch ve dne bývá, v noci mír a klid? Podivná noc dnešní! Černé věže Týna nad mlčícím chrámem pod oblohou ční, ale v radnici snad člověk ruce spíná, snad tam tajemná dnes mše jest půlnoční, snad tam chléb se bělá, rudne kalich vína, snad tam svatyně jest nová, poboční... Zpěv zní jako z chrámu do nočního ticha, rozléhá se rynkem vážně, přitlumen... Kdo tak pěje, nezná, co jest bázeň lichá, víry kořenem tkví v zemi jako kmen, po nápoji slasti v bídě nezavzdychá, mužně pije kalich, v němž je žluč a rmen... 18 Ticho... Zmlkla píseň, světlo jen se kmitá tu tam třepetavě z oken budovy... Ticho... Jen cos jako peruť obrovitá šumí nad náměstím, závan ledový táhne od ní rynkem, kam se snáší skryta nocí, jež, co skryla, smlčí, nepoví... 19 lV.
Dvéře zavřely se, žoldnéř u nich stanul, v jizbě osaměli čtyři rytíři; z kamene zdí pevných čišel chlad a vanul síňkou nevelikou na dél, na šíři, skrovný plamen svíce plápolal a planul v poslední noc žití panu Kaplíři, v poslední noc žití panu z Michalovic, panu Dvořeckému, z Losu Otovi. Synům starých rodů nejde věru o víc, nežli o život, jejž dát jsou hotovi pod meč smrti, která po životech lovíc na otázku mnohou snad jim odpoví. Však již čeká venku, hledí ku orloji, dutým zrakem ve tmě zírá k rafiji, hodiny a chvíle čítá, čeká, stojí – až jim v posled stane přímo za šíjí, až je vyzve ze všech k poslednímu boji, poslední až chvíle všem jim odbijí... 20 Stařec vede kmeta, ze Sulevic pána, rodu Kaplířova vetchou ratolest; hlava obou jíním věku posypána, jenom Kaplířova stříbrnější jest jako sníh, jenž v nivu čerstvě napad z rána: k zemi let ji sklání osmdesát šest. Bohuš z Michalovic podpírá jej v chůzi, bodře pobízí jej: „Opři se jen víc, milý pane bratře – v této noci hrůzy už nás do smrti až nerozdělí nic. Mlád jsem vedle tebe, že bych ještě Muzy vzývat mohl, zpívat písně z plných plic“.plic.“ „„Díky„Díky tobě, díky, pane Bohuslave – věru těžce vleku stáří svého tíž. Věř mi, že mám z toho potěšení pravé, že jsem o krok zase konci svému blíž. Pozdraven buď, vlídný Šimone můj, ave, žes mi na Golgatu pomoh nésti kříž!““kříž!“ „Aj, ty stár, ty mlád jsi, my dva ještě děti vedle vás“,vás,“ dí Ota – „však až svitne den, pod katovým mečem hlavy až nám sletí, věk náš v jednu míru bude uveden – až nás věčnost Páně pojme do objetí, bude všech nás život stejně krátký sen“.sen.“ 21 Zmlkli. Kašpar Kaplíř ze Sulevic leží, údy na lavici složiv znavené, Michalovic do tmy z okna hledí mřeží, Jindřich Ota z Losu zraky plamenné v prázdno upírá, kam jeho mysli běží, Dvořecký tich sedí jako z kamene. Chvíle míjely, ví Bůh, jak dlouho asi orloj na zdi venku měřil času běh – z dáli zazněly vtom tiché písně hlasy. Páni zdvihli hlavy, zatajili dech, poslouchali píseň, která těmi časy v tiš se rozléhala v starobylých zdech. Zas ty hlasy známé, které vítaly je zpěvem radnice té staré na prahu, při nichž v statečnosti zdvíhaly se šíje, které dávaly jim novou odvahu – cítí znova zas, že hlas to bratrský je, by je posiloval tesknou na dráhu. „Měšťané vy dobří! V žití věrní bratří – věrnými jste bratry také v skonání!“ – z Olbramovic dí a zří své druhy na tři, z nichž té chvíle nikdo hlavy nesklání: šepcí slova písně, jasně před se patří v divném prozáření, v tichém usmání. 22 „Co se stát nám může, je-li Bůh jen s námi, třeba pod ostří nás hnali jako brav?“ – dále dí. „Když koho moje hlava mámí, ať ji vezme, ať se z našich těší hlav! Smrt je krátká – Bůh pak odměnu svou dá mi.“ – Z Michalovic na to praví Bohuslav: „Nám už nic, máš pravdu, nemůže se státi – o hlavu jen přijdem. Bůh je svědkem mým, byť mi císař vzkázal, že mi statky vrátí, život daruje a ještě bohatstvím velkým obmyslí mne – chci se toho vzdáti, volím raděj umřít, neboť jedno vím: Vím, co obmyslili straně podobojí, vím, co českým zemím, že jsou Husovy, vím, co na nás všecko chystají a strojí – proto smrt spíš volím z ruky katovy. Neboť bylo-li kdy zle v té zemi mojí, po naší to smrti bude – Bůh to ví! Kdyby nechali mi hlavu na mé šíji, musil bych se dívat na vše soužení, které čeká všecky, kdož v té zemi žijí, kdo zůstanou pevni, víry nezmění. Raděj dnes než z jitra ať si krev mou pijí – nechci zřít, jak všude krev se pramení!“ 23 „Také já jsem dávno Pána Boha prosil, by mne s tímto bídným světem rozloučil – ale nestalo se; dál jsem hlavu nosil, Bůh chtěl, abych světu za divadlo byl, pro jeho bych pravdu zem svou krví zrosil, potupně bych skončil, když jsem čestně žil.“ Kaplíř takto mluvil na svém tvrdém loži, Jindřich Ota z Losu dál ved řeči nit: „Mám-li mečem umřít, děj se vůle boží, když chce císař krví mou trůn utvrdit. Ne já z jeho činů, on sám účet složí, v soudný den až bude soudit Bůh svůj lid. Ale to jsem nezřel v celé světa šíři, aby čtvrtili nás, roznášeli ven, hlavu, údy jinam – ale Bůh vše smíří. Věřím: ať jsem po všem světě roznesen, hlava v Řím a tělo v jiné země čtyři, Bůh vše zase shledá, spojí v soudný den!“ Bohuš z Michalovic v dlaně složil hlavu přípři Otových slovech, potom temně dí: „Jenom vědět aspoň, že jdem na popravu jako oběť, která národ probudí, že svou krví zemi vykoupíme slávu, že, co bylo, vrátí do našich se zdí! 24 Pak ať roznesou nás po všem světě třeba, pak ať každou čtvrť z nás ještě rozčtvrtí, ať si krkavcům a havranům jsme chleba, jako bychom byli červům po smrti. To mne nehněte – však to mi mozek střebá, že ta oběť marna, že nás rozdrtí!...“ Ticho. Nepřispěchal nikdo s odpovědí. Ticho – dozpíván i útěšlivý zpěv. Kaplíř mlčky leží, druzí mlčky sedí, jak by tajemný k nim přiblížil se zjev: Budoucnost to, vědí – spuštěné má hledí... Jaká tvář je za ním? Úsměv, pláč či hněv?..hněv?... Ticho, dech že slyšet, který prsa zdvíhá, ticho, že je slyšet, kterak červotoč hryže tvrdé dřevo... Plamínek se míhá... Duch se otázkami souží: Co – a proč? Svalila se na něj nejistoty tíha, potácí se, hledá, oč se opřít, oč...? Konečně pan Kaplíř promluvil jak ze sna: „Jenom ještě myslím na ty vnuky dva; ať jim souzena je chatrč bídy těsná – jen ať každý věrnost víře zachová, ať neslouží tomu, z jehož ruky děsná smrt nám souzena!..souzena!... Buď, Pane, vůle tvá!..tvá!...“ 25 Mluvil to jak ze sna – a již sen ho jímá, spánek souzeného přijal na milost. Tíha staroby již netíží ho... Dřímá... Vida z Michalovic, jaký přišel host ku kmetovi, šepce: „Ten, jenž hříchy snímá, dej ti sladší sen, než bude skutečnost...“ 26 V.
Neklidný měl spánek bílý Kaplíř, stená, z hloubi těžce vzdychá – podivný má sen: U lampičky sedí paní Mandalena ve světnici skrovné nízkých, těsných stěn nad jehlou a nití v práci nachýlena, smutna, jako kdo je v světě opuštěn. Je to snacha jeho? Sotva poznává ji, líce zestaralé, zvadlé před časem, kdys tak krásné, milé v krátkém žití máji, teď jak uschlý lupen zkvetlým pod vlasem; všecko na ní dí, jak těžce život hájí a jak hořko jest jí býti chuďasem. Ňadra se jí každé chvíle bouřně vlní těžkým povzdychnutím z hlubin bytosti, oči, smutné oči slzami se plní, vytrysklými z hoře, žalu, lítosti. A teď zašeptala: „Proč mne neoslní náhlý blesk a zemské bídy nezprostí?!“ 27 Hned však ruce spiala „Netrestej mne, Bože,“ šeptem zaúpěla. „Děj se vůle tvá!“ Plaše ohlédla se na chudičké lože, kde svůj poklad měla, pacholátka svá – náhle strach ji protkl jako ostří nože: „Co by počali si tito malí dva?! Dosti bídy mají, když je matka chrání; vnuci slavných dědů vědí, co je hlad, jejich máť se marně ze vší síly brání, aby nevnikl k nim do světnice chlad – – Kdyby děd byl věděl v smutném umírání, vnuk že pozná, co jest bídou zaplakat! – – – Prudce hnul se Kaplíř na dubovém loži, hlavu na podušce ke zdi obrátil, ze sna mluví: „Žil jsem přece v bázni boží – pravdu Páně hledal, zákon jeho ctil – –“ Mraky jeho myslí táhnou a se množí – zmizel sen a jiný starce uchvátil... Ve velkém se, hlučném, cizím octl městě, cizí ulice tu, cizí kol zní řeč, lidu vojenského plno na své cestě potkává, kam kročí, všude pušky, meč, houf jde za houfem, zde sto, tam mužů dvě stě – v dálce duní děla, v dálce zuří seč. 28 Chrámy vidí mnohé, báně v slunce svitu, v souzvuku zní mocném s věží zvonů spěž, všude plno římských kněží, jesuitů – a tu na náměstí převysoká věž jehlancem se úží z půdy ku blankytu, věž mu dobře známá. Kde ji viděl též? Ach, toť známá věže města císařova – a již také jiná místa poznává. Náhle však jej poutá hluk a vřava nová, živé hnutí, které v lidu povstává, provolávání a výkřiky a slova... Vše to vyvábila tam ta postava: Na vraníku, černém jako pohled noci, bujném, jak by nesl pouhý lehký pýr, jezdec s mnohým znakem velitelské moci, péro za kloboukem, rudý bandalír... „Ach, jak podobá se mému panu otci! Postava ta, oko, čelo, ústa, knír... Jako by to z rodu našeho byl kdosi, někdo jako Albrecht, syn můj nebožec,“ myslí si pan Kaplíř, v oku plno rosy... „Jaká podoba to! Divná, divná věc...“ A již souseda se ptá, ten praví: „To jsi, pane, že ho neznáš, jistě cizinec. 29 Kašpar Zdeněk Kaplíř, slavný pán to přece, císařův teď ze všech první jenerál, obránce náš statný – míří k hradbám, k řece – nepřátel jak mraků, on jak boje král odráží je slavně,“ horlivě muž vece... Na kmetových ústech divný úsměv hrál... Proto podoba ta! Jak by vypad z oka otci svému nebo svému pradědu! Tatáž postať mocná a přec štíhloboká, tatáž jiskra, tentýž plamen v pohledu, jímž měříval každý Kaplíř svého soka, než jej porazil či padl k posledu. Jeho vnuk to tedy, krev to z jeho krve – ale slouží těm, jichž soudem zhynul děd, Římanem jest, pravdy odchovanec prve, zapřel víru, otce... Zatřásl se děd, vzúpěl, jak by trpěl muka od ostrve, na potomka hledí strnulý a bled. Kmetův výkřik zazněl do volání slávy, že až slavný vůdce hlavu obrátil, nádherní jak hlavu obracejí pávi... Zda shléd starce, zda-li cit jej uchvátil, řek’ mu, že to děd a jaký žal jej dáví? Zda ho poznává, jejž dítě znal a ctil?... 30 Zraky setkaly se, Kaplíř na Kaplíře hledí, na děda zří vnuk, děd na vnuka: stařec, který umřel ve své pevné víře, jemuž nad vnukem div srdce nepuká – vnuk, jenž zapřel všecko, za svou slávou míře, na vše zapomněl, i vlastní na muka... Poznal děda?... Dlouho hleděl, vztáh i ruku, jak by zastavit chtěl voj – v tom hlavu však odvrátil a dále jede v čele pluku, jenom tváří jeho lehký přelét mrak; nedbá, děd že za ním z davu volá: „Vnuku!“ – jinam jeho míří nežli dědův zrak... Děd chce volat znova, cos však hrdlo svírá, že jen bolestný se z něho vydral sten... Probudil se... Zděšen kolem sebe zírá, vidí: z Michalovic k němu nachýlen. Usmál se kmet slabě, pot si s čela stírá, dí: „Buď Bohu chvála, že to byl jen sen!“... 31 Vl.
Půlnoc odbila již; v tichém oddychání dříme celá Praha, nežli svitne den. Celá Praha dříme, jen ne čeští páni, jejich jenom hlavy nenachýlil sen – tíha myšlenek jen ke hrudím je sklání, duch bdí, v minulost a v příští ponořen. Bdí pán sivobradý, Bratří sloup i chlouba, velkým zrakem v sebe zří – pán z Budova, Šlik s ním pod týmž stropem přemýšlí a hloubá, Krištof Harant z Polžic hledí bez slova – posledními druhy jsou si, nežli zhouba smete hlavy jejich, rána katova. Posledními druhy, jenom z Konecchlumu vladyka a z Bílé Bedřich s nimi bdí, ponořeni v stejnou předesmrtnou dumu. Páni, rytíři teď v stejném pořadí, sláva všech je stejně v zříceninách, v rumu, slunce všech se stejně na západě rdí... 32 „Proč se to vše stalo?“ – Budovcovi tane na mysli, jak od té doby tisíckrát, co zřel české pluky v zkáze, rozmetané, králův útěk z Prahy, císařských sem vpád... „Pro jaké to velké naše viny, Pane, dopustils náš konec, dopustils náš pád? Právě když jsme byli ve sny vkolébáni o království božím, které rozkvete v České zemi naší jako z jara v stráni štěpy rozkvétají, růže z poupěte, Rudolfův když slavný majestát nás chrání proti nenávisti, zlobě prokleté! Domnívali jsme se volnost duší míti – zatím na ně pletli tuhé provazy; podle srdcí svých jsme Boha chtěli ctíti – zatím chystali se, že nás porazí; jásali jsme, že nám slunce boží svítí – zatím hrůza z náhlé tmy nás obchází. Dobré zrní vzešlo k srdce potěšení, ale v poli vzrostlo plno koukole – marna byla naše práce každodenní, na konec byl žalný pohled na pole: koukol rozmohl se, vzbujel nad osení, žalostno nám bylo v českém pádole. 33 Šlapáni jsme byli s majestátem v rukou pro víru svých otců, svatý pro kalich, Páně krev jsme pili s bolestí a mukou, na chrámy nám sahal nepřátelů pych – až jsme pro polnici sáhli jasnozvukou, svolali své voje od polí a lích. A snad to byl hřích náš přede tváří boží, snad měl pravdu přec kněz Matouš Ulický, když děl, církev že má trní snášet, hloží, slzy že jsou její zbraní pro vždycky, že nesluší pro ni sahat k meči, noži, pro ni krev prolévat v boji nelidsky. A my pro církev jen, pro pravdu jen Páně chopili se meče, to ví milý Bůh...“ – „Ano“,Ano,“ rozlehlo se... Budovec zdvih skráně – což ret hlasem zjevil, o čem dumal duch? Zdá se, ret že mluvil, co tisk hlavu v dlaně – Šlik teď odpovídal, v smrti jeho druh: „Jak jsem řekl soudcům na otázky kleté, jejich týrání a všetečnosti syt: Kusů na tisíc mé tělo roztrhněte, prohledejte srdce, každé žilky nit, vše, co v lebce skryto – nic víc nenajdete, než co v Obraně nám kázal napsat cit. 34 Milost ku svobodě, k pravdě boží láska – jak jsme vyznali vše v Apologii – meč nám vtiskla v dlaně. Snad to byla sázka příliš odvážlivá... Bůh, jenž promíjí, ale také tresce, Soudce náš i Láska dal, nám byste patou šlápli na šíji. Nuže, nechť se jeho svatá vůle děje!...“ – „Též já opakuji: Tuť jsem, Bože můj,“ z Budova pán zvolal, hlas jeho se chvěje, „nalož se mnou, jak chceš, služebník jsem tvůj; syt jsem dnů, sníh ukryl hlavu pod závěje, ať ji vezme kat – jen v smrti při mně stůj! Vezmi ducha mého ode mne, ó Pane, ať mé oči nezří všech těch věcí zlých, které hrozí mojí vlasti milované vzejít z osudů, nám nyní nastalých, zhouby požáru ať nevidím, jenž vzplane naši pro víru – a snad i pro náš hřích! Protiví se Bohu střela, meč a píka – proto také mečem potříti nás dal...“ – „Jistě pravdu pravíš – přec však cos mi říká, všecko ten že prohrál, kdo se rychle vzdal: bratří, neznali jsme svého protivníka, sic by mu byl nikdo Prahy nevydal. 35 Kam jsme oči dali, že jsme neviděli zraků nepřátelských, plných žádosti, aby potřít mohli Husův tábor celý, aby zničit mohli na krev, do kosti, co třímalo v ruce kalich zlatoskvělý! Jak jsme od nich mohli doufat milosti!“ Zatoužil tak Harant, vstal a prudce chodil po komnatě na dél, po komnatě v šíř. – „A teď nezbývá, než přijmout smrti podíl, než, co vítěz žádá, splatit na halíř,“ zalkal Konecchlumský. „K čemu jsem se zrodil!“ – „K smrti,“ Budovec dí, „k smrti, s tím se smiř. Ale k smrti dobré. Ať jsme pochybili – umírati budem boží za zákon. Bůh zří v ledví naše, co jsme v srdcích skryli, zjevno jest mu, vidí, žeť nám cílem On, že jsme hledali ho: On nám dodá síly, aby, jak byl život, čestný byl náš skon. Co Bůh o nás soudí, nemůžeme znáti, mnohé, mnohé hříchy na nás našel snad – neváhejme v oběť za ně život dáti, v statečnosti staňme u věčnosti vrat, hleďme, ať nás bázeň smrti neuchvátí: žíti nemůžeme, nutno umírat. 36 Ať se neradují naši nepřátelé, že zničili ducha svými řetězy: dobrou při jsme vedli, můžem jíti směle za tajemné toho žití pomezí! Hleďte, jaký mír se na našem stkví čele: vy jste mečem, my však duchem vítězi!“ 37 VII.
Jaké postavy dvě v jizbu vplížily se neslyšně a hladce jako v sluji had? Klobouk jak loď černá kryje témě lysé, černé oko plane, černý všecek šat spadá v hojných řasách, až kde střevíc tmí se, tváře jak by mořil neustálý hlad. Rty jak mořila by žízeň neustálá – hladem, žízní plane také ostrý zor, noha jak by na zem kročiti se bála, kočka tomu kroku mohla dáti vzor – šíje nachýlena, a přec oko pálá jako pohled supí, když vzlét nad obzor... Mžikem přeletěly oba páry zraků síňci nevelikou, pánů postavy, mžikem, jako dravec když se snese s mraků, jako blesk když sletí s černé mrákavy, přistoupili k pánu nejvzácnějších znaků, k pánu z Budova, než meč jej odpraví... 38 „Víme, učená žeť, pane, tvoje hlava“,hlava,“ kanou slova se rtů jako sladký med, „vzácná jest nám také tvého rodu sláva, proto přicházíme ještě naposled: duši tvou chcem získat, aby církev pravá spasit pomohla ji...“ Odpověděl kmet: „Milí patres, vy že duši moji chcete pro spasení získat, přivést k spasení? Přeji vám, ať k němu pevně jak já jdete – já co o něm vím, váš jazyk nezmění: vím, že spasení mně z krve Páně zkvete, vím, že z jeho ran má spása pramení!“ – „Nechlub se, ó pane, spasením svým příliš, domněním svým nedej svést se na scestí. Jsi-li jist svou spásou, převelmi se mýlíš – písmem mohu tebe z klamu vyvésti: nikdo neví v tomto žití (jak ty šílíš), v milosti-li boží jest, či v neštěstí, že jest v hněvu božím.“ – „Aj, toť ten váš skutek milosrdný, jenž vás ke mně pohání? Zpřetrhati chcete osnovu i útek mého žití, jež se chýlí k skonání, místo útěchy mám pocítiti důtek, vedete mne místo k spáse – v zoufání! 39 Avšak díky Bohu, pevně jsem v své víře spasitelné v Pána Krista utvrzen. Vím, že ono písmo znamenat má šíře, že v tom světě člověk neví, v který den bude veden k štěstí, v který na pranýře, boží milostí či hněvem navštíven. Nerozumí se však, bychom, v bědách živi, neměli být jisti svého spasení, neměli se nořit v sen ten útěšlivý, že nás na věčnosti Pán Bůh odmění. Proč by muka potom snášel spravedlivý boží za pravdu, bol, strast a soužení? Jinak než vy oba, otci jezovité, věřil svatý Pavel, který napsal: Vím, komu uvěřil jsem, přesvědčení skryté v srdce hloubi chovám, jist jsem tím, že, co v něj jsem složil, ostříhá až k při té, v níž nás bude soudit – jist jsem spasením. Vím, žeť připravena jasná koruna mi spravedlnosti!“ – „Toť jistě pravda jest, psal to svatý Pavel – duch tvůj však se mámí, chce-li v útěchu si tato slova vést: O sobě tak dí – toť smysl slov těch známý, on že, svatý Pavel v slávě bude hvězd.“ 40 – „Nemáš pravdu, kněže – všechněm stejně měří svatý apoštol, neb napsal ještě dál: Netoliko mně, i všem, kdož v něho věří, kteří čekají, až přijde Pán náš, Král... A já věřím v něho, ač se den můj šeří, jeho slib mne hřeje, jak mne povždy hřál! – Vy jste chtěli vzíti útěchu mně moji slovy o milosti boží, o hněvu, šli jste jimi na mne o mou duši v boji – nuže rcete“,rcete,“ dí pan Václav v úsměvu, „kde to v Písmě svatém pověděno stojí?“ Odpověděl host mu v kněžském oděvu: „U svatého Pavla“.Pavla.“ – „Nuž a kde to píše?“ – „Tuším k Timoteu nebo k Titovi.“ – „A to chceš mne vésti k bránám boží říše, ku spasení vést mne, k mému Pánovi, který na zápas můj s tebou hledí s výše a ví předem, ret můj co ti odpoví? V hrdlo selhals dvakrát, Písma neznáš ani a chceš, za tebou bych dal se? Ne a ne! Za Pánem jdu, který na lodičce chrání učenníky svoje bouří zmítané. S ním se bázeň smrti nedotkne mých skrání – nesvedeš mne s cesty – odstup, satane!“ 41 VIII.
„Noc již ustupuje, nad Týnem již bledne, poslední nám jitro svitne za chvíli. Co nás poutá k zemi, mine v chvíli jedné, doma pro nás vdova, dítě zakvílí – ale duše naše k oblakům se zvedne, nebes mír a jas ji pojme spanilý. Co pak budou naše soužení a žaly? Méně nežli pára, méně nežli dým. Oko se již nikdy slzou nezakalí, srdce nesevře se bolem, zoufalstvím – nebudem již velcí, nebudem již malí, život nebude nám dobrým ani zlým...“ Měšťan zšedivělý pohlížeje k Týnu u okna tak dumá, Kochan z Prachové. „Konec již se blíží – nebuď teskliv, synu: duše, stín zde pouhý, spěje k slávě své; naše obcování jestiť v Hospodinu – nuže, půjdu k němu, když mne k sobě zve. 42 A ty, synu, navždy zachovej v své duši, proč tvůj otec umřel, zač svou hlavu dal: za svědomí volné, jehož neporuší nižádná moc světa, císař ani král – za svobodu vlasti, kterou přemoc kruší, za svobodu vlasti, již jsem miloval. Žel, že její zkázu zřít mně bylo k stáru, žel, že potlačení svědomí jsem zřel! Žel, že vzešlo u nás hojné símě sváru, záští, jež jest horší nepřátelských střel! S ním vždy zhouba kráčí nerozlučně v páru – bez něho ni jeden z nás by neumřel. Kdyby stavové vždy sjednoceni byli, jak se sjednotili, chtíce majestát, kdyby jednoty té chtěli ze vší síly, nedávali záští, sporu, hněvu vzplát, kdyby byli v lásce, v svornosti vždy žili – nemohlo se nikdy, co se stalo, stát. Ale Bůh, jenž není Bohem rozdvojení, rozbroje a sváru, nýbrž pokoje, vida neupřímnost, vida vášní vření, dal nás v ruce vrahů, jakož psáno je – dopustil, by světlo pohaslo nám denní, noc by ohlásil nám úder orloje... 43 A teď přijdou na vlast naši horší rány, nežli babylonské bylo zajetí: jako nyní budou stínat, čtvrtit pány s měšťany, tak zhouba, děs se rozletí vlastí, její údy budou rozmetány, pošlapány plody i květ v poupěti. Proto, synu, jsem tě k sobě vzal té noci, abys hrůze pohléd přímo do tváře, abys zřel, jak budem hynout bez pomoci, jak zvěř obětního mřela oltáře, jak odejmou starou hlavu tvému otci, Bůh jak naše viny těžce pokáře. Avšak bys též viděl sílu víry naší, která naše hlavy k nebi pozvedá, která chabou bázeň smrti od nás plaší, nedá slzet nám, ač srdce usedá, která dí, že v smrti nový život raší, jako v zimě z jívy pučí jehněda. Slyšels rozmlouvání naše s knězem Janem za poslední této noci života, Štefka slyšels, Kobra těšiti se Pánem, zřels, že nezmohla nás ani dřímota – a tak Boha chválit dotud nepřestanem, až se člun náš o mys smrti ztroskotá. 44 Ty to vše si vtiskni pevně v duše hloubi, aby netryskla ti slza do oka, až kol sebe uzříš proudit řeku zhouby, která vzroste z naší krve potoka, bude rváti břehy, vrby, olše, doubí, jako rve je jarní voda divoká. Aby v hrůzách těch tvá mysl neochabla, aby duši tvoji neuchvátil strach, aby nepodlehla pokušením ďábla, aby nepokryla hanbou otcův prach – aby jak má duše nikdy neoslábla, nezapomenula, kdo byl otcův vrah. A tak, synu, půjdeš, až mne zavolají k poslední mé toho žití stanici, abys viděl, kterak pevně umírají spravedliví, bázně boží dbající, abys zřel, jak v pádu šediny mé vlají na života, smrti temné hranici...“ – „Nežádejte toho, mistře Valentine,“ za otcem a synem ozval se kněz Jan, „nechtějte, by syn zřel vaše tváře siné v chvíli, kdy váš život bude mečem sklán. On ať se vzpomínkou kráčí v doby jiné, jak vás posiloval přede smrtí Pán.“ 45 – „Budiž, poslechnu vás, milý otče Jene; zde se rozloučíme – půjdu k smrti sám. – Ty jen nezapomeň, kdo mne k smrti žene, nikdy nepodlehni jeho nástrahám, ty jen slib mi, že mé hlavy zkrvavené nezneuctíš zradou víry!“ – „Přísahám! –“ – „Dobře, synu milý, kéž tě Bůh v tom sílí. Věřím tvému slovu, tvojí přísaze. A když zřím v tvé oči, zdá se mi v tu chvíli, že snad nekráčíme ještě ku zkáze – že vlast nezahyne, neskoná rod milý, jako my skončíme mečem neblaze. Snad jsme obětí jen za neznámé viny, které krví naší smyty mají být; Bůh snad bude trestat ještě naše syny, ještě vnukům našim dá snad v poušti mřít – přec však jednou v život uvede je jiný, nivy Kananejské dá jim jednou zřít. Ať si povraždí nás, rytíře i pány, ať si nás jak stádo ovcí rozptýlí, egyptské ať svalí na zem naši rány – nepohřbí přec všecko ve stín mohyly! Ještě zbudou naše záhony a lány – na nich zkvete nový život spanilý. 46 Prostý oráč na nich bude orat, síti, všemi zapomenut zbude v skrytu chat, oheň pohaslý si znova v krbu vznítí, bude trpět, strádat, v bídě umírat, ale zase znova rodit se a žíti, kořeny v své hroudě, v Bohu pevný hrad. My jsme zapomněli lidu na zástupy, který Husa bránil, zákon boží, zem, sami šli jsme v zápas – nyní nás rvou supi, nyní naše vlast je bídy obrazem, naši řeč a víru cizí ústa tupí, mečem hubí nás a dáví provazem. Lidu nezahubí, byť ho věky dřeli, byť jej na mučidlech věky týrali – krve naší proud v něm dochová se vřelý, živ zas jednou stane, kde jsme zmírali; snad se nechopí již palcátu a střely, přec však vítěz půjde věků do dáli. Jdi, můj synu, k tomu lidu, v jeho chaty, nes tam žár, jejž zřím v tvém oku planoucí – jděte k němu vnuci, neste zápal svatý, který dědy nítil k lásce horoucí: ať jej v srdci chrání pod režnými šaty pro pokolení a věky budoucí!“ 47 IX.
„Díky, otče Jene, že jste přišel ještě před okamžikem mne smrti potěšit,“ mluví Krištof Harant, „blahého že deště Páně útěchy jste duši mé dal pít! Volno mi – jen srdce svírají mi kleště obav o choť mou, jen o ni nemám klid. O sebe již nemám strachu ani bázně, podal jste mi včera tělo Páně, krev, jimi sílen půjdu k bráně smrti rázně, za Krista a za vlast krev dám ze svých cev – o Salomenu však duch můj pln je strázně, obcházejícího lva by nezděsil ji řev. Není silna dosti, vrtkavost má ženy, víra její není jak dům na skále – na životě, plném rozkoší a změnyzměny, na statcích lpí její srdce nestálé. Zda ji nepoděsí trup můj zkrvavený, ztráta statku, jehož zbude na mále? 48 Řekněte jí, otče, tento vzkaz můj trojí: Ať zůstane věrna víře své a mé, ať má kalich v lásce, ať se Boha bojí, ať, co slíbila mi, zrádně nezláme. Zůstane-li věrna víře podobojí, že se na věčnosti zase setkáme. Druhé, že ji prosím, poddanému lidu aby byla matkou, nikdy macechou, robotou by jeho nemnožila bídu, aby neklnul jí chudou pod střechou; by jed’ spokojeně kůrku svou a střídu, by mu práce byla družkou, útěchou. Třetí pak, že chci, by choť má a má paní děti moje vedla v mojí víře jen, pro památku mou ať chrání je svou dlaní, by ni jeden nebyl jinam odveden – nesplní-li to, ó, pak že budu na ni žalovati Pánu Bohu v soudný den. Ať mým synům také připomene časem, až je k činům vyzvou mládí plameny, ať jen dobře zváží, za čím jíti hlasem, jakým pánům sloužit duchem, rameny – ať jen vzpomenou si při tom, jaké já jsem dosloužil se v konec trpké odměny!... 49 Ach, můj milý Bože, v jaké země dálné, v jaká nebezpečí touha vedla mne! Na lodi jsem křehké přeplul moře valné, vlny hrozily mne zhltit náramné, v pouště zabloudil jsem vyprahlé a žalné, v oči jsem tam zíral smrti neklamné: Hlad zatínal ve mne zuby svoje bílé, Žízeň pálila mne horkým dechem svým, Samum pískem ve své choutce potměšilé zasypal mne, abych umřel, nežli zvím – a já z všeho vyšel... až v své vlasti milé zhynu... Odpusť, Pane, nepřátelům mým!...“ Poutník z dálných krajů odmlčel se v řeči, jeho tváří šlehl náhle divný svit: vidí, u stěny tam Šlik a z Bílé klečí, chleba běl jim svítí, kalicha plá třpyt, strážný žoldnéř v hruď se bije pozdálečí – k dveřím ustupuje pater jezovit. Všecky zraky zmlkly, v náhlé ticho nezní nežli vážné slovo kněze po síni, v Páně učenníky změnili se vězni, pojednou jest žalář jejich svatyní – není doby pro ně, přenesli se přes ni ve věčnost, jíž Bůh je v krátce zastíní... 50 U dveří se ohléd pater jezovita, cos jej zadrželo, stanul bezděky... Chmuří obočí: ó, jaká síla skrytá zoceluje tyto lidi po věky? Jak tu stojí, klečí, z očí zář jim svitá, jiných, divných sluncí odblesk daleký. Zapomněli na smrt, která na ně číhá, jež jim hlavu srazí meče ocelí, jak by se srdcí jim spadla všecka tíha: zbožně zírají jen k chleba úběli, v očích se jim jenom zlatý kalich míhá – sladkými se kdos jich dotkl pocely. Kdo to kráčí jizbou jako přízrak bílý, jako lehká mlha, jako vánku dech? Jeho krok jest lehčí polet nad motýlí, stín ho nepřeváží na zemi ni zdech – k vězňům přistupuje, polibkem je sílí, záři rozněcuje v jejich pohledech. Kdosi nevýslovně dobrý, svatý, tichý, plno lásky v očích, v tichém úsměvu, kdos, jenž naklání se duší nad kalichy z Písma knihy svaté, dávných ze zpěvů, kdosi, o němž psáno, že sňal světa hříchy umřev za něj přibit kříže na dřevu. 51 Ohlédl se nyní jako oné noci na Petra, než kohout znova zazpíval, pohledem, jenž k sobě vábil divnou mocí, vyčítal a káral a zas k sobě zval, pohledem, jímž mluvil o Bohu a Otci, jako když nás lásce ke všem učíval... Nesnes toho zraku pater jezovita, oči sklopil, ruku s krucifixem vztáh proti pohledu, v němž výčitka je skryta, křížem přežehnal se, po závoře sáh – hlava v závrati se točí jako zpita – zpátkem ustupoval přes té síně práh... 52 X.
Úzká kobka, čtyři smrti zaslíbení, oltáře kněz s nimi v těsné prostoře. Skleněnými terči vniká světlo denní, ještě zrůžovělé jitřní od zoře – až se barva růží v liliovou změní, čtyři měšťané smrt přijmou v pokoře. Hlavy tichých rodin pod starými krovy živnosti své vedli, obchod nevinný, jako na sta před ním býval den jich nový, klidně míjely jim chvíle, hodiny – smrt až, která v kalných vodách žití loví, náhle změnila je v čtyři hrdiny. Zarmoutila srdce – posílila ducha, těla podkosila – hlavy povznesla, kde byl slzí zdroj – je zřítelnice suchá, pravice se vznáší chabě pokleslá, na úskalí letí loďka žití kruchá – čtyři plavci stojí pevně u vesla. 53 Za večera z hradu přiváželi pány – čtyři měšťané je písní vítali; půlnoc odbíjely temné hodin rány – píseň měšťanů se nesla do dáli; poslední den jejich vcházel v města brány – v pozdrav měšťané mu s písní povstali. A již chystají se jako na hostinu, chystají se jako na svatební kvas. „Aj, vždyť vydáme se k svému Hospodinu – ať jsou bílé tváře, ať se vlní vlas! Vydáme se k jeho přesvatému synu – v roucho svatební se obléci jest čas!“ Kutnauer tak volá s rozjasněnou lící, v očích plno záře divné radosti: „Ještě dnes se, bratří, v světle věčných svící k věčným hodům sejdem v nebes výsosti, žíznivé sám Kristus nás a hladovící chlebem lásky své a vínem pohostí!“ – „Tak i mně jest, bratře, jako tobě lehce,“ Vodňanský se ozval, „srdce svrhlo tíž; slyším, smrti hřebec pod oknem již řehce, za života pohár smrt svou nese číš – já ji vítám, duch již prodlévati nechce v temném údolí a touží k slunci výš. 54 Těžkou měl jsem chvíli včera ve vězení, když se v slzách se mnou loučil syn můj Jan – ale byla to jen chvíle, okamžení, byl to jenom krátký smutku, stesku van. Bál se syn můj dobrý, abych k přestoupení nedal zvábiti se, bázní smrti štván. Bůh dej k setrvání milost vám – děl v pláči – nedejte se hnout ni slibem života... Neboj se – dím vida, jak jej slza smáčí – neustoupím, ať se loď má ztroskotá. Ty jen kráčej tak, jak noha moje kráčí, bdi, ať nezmůže tě nikdy dřímota!... Jal mne stesk, že mohl pochybovat o mně – a zas pýcha dmula s radostí mou hruď, že mi vzrostla zdárná větev na mém stromě. Bůh mne za tu pýchu milostivě suď! Vím, že, staň se co staň, v rodu mém a domě nevyhyne pevná víra, buď jak buď! Zvou nás buřiči a životy nám berou, v hladu svém i duše by nám chtěli brát! Nasyťte se zřením na smrt naši sterou – duší nedáme vám z těla sobě rvát! Duše má jest volna, jest jen boží dcerou – za svobodu její na smrt půjdu rád!“ 55 – „Ať si obletují kol nás černí ptáci,“ Sušický se ozval, „nebudou z nás jíst! S hladem odletíte po daremné práci, bez lupu se do svých navrátíte hnízd – Bůh nás bude sílit, až ten vykrvácí, druhý až se zalkne utracen, však čist!“ A již čtyřmi ústy žalm zní důvěřivý: „Vzhlédniž na mne, Bože, smiluj se, mne sil, služebníka svého, Ty, jenž konáš divy, znamení mně prokaž, že jsem nezhřešil, ať zří nepřítel můj, že jsem spravedlivý, Bůh že spomohl mi a mne potěšil!“ – – „Nuže, Hospodine,“ Kutnauer se modlí, „ukaž dobroty své nám též znamení, ať náš pohled na něm s potěšením prodlí, že se muka naše v radost promění, že jsme dětmi toho, jehož trním zbodli – a ať vrazi naši žasnou zděšeni!“ – „Ne tak, milý bratře,“ Viktorin kněz míní, „Bůh vám znamení své dobroty již dal, všichni zříme je a uzří je i jiní: kde by hříšný chvěl se, pláčem usedal – Bůh vás posiluje, milostí svou stíní, jak by osten smrti sladkým se vám zdál...“ 56 Měšťan v zamyšlení přece ještě šepce: „Doufejte, že v tom též vyslyší nás Bůh: nepříteli, který hlavy naše depce, znamení dá jasné, žeť v nás Jeho duch, spravedlivou věc že hájili jsme křepce...“ Avšak jaký náhle po radnici ruch? Spěšné slyšet kroky, udivené hlasy: „K oknům, rychle k oknům – patřte na nebe!“ Také vězeň spěchá k oknu – co to asi? Okno otevřeno – blahem bez sebe mladý měšťan zírá v duhu dvojí krásy: „Znamení, že, Pane, mřeme pro tebe! Duhu jsi nám sklenul smlouvy Noemovy, duhu trůnu svého z knihy zjevení, oblouk blankytný i zlatý, purpurový, bránu sedmidarvousedmibarvou v říši spasení, bránu, kterou vejdem, Pane, v život nový, v němž se utrpení v radost promění!...“ 57 XI.
Temná rána z kusu Prahou zaduněla – smrt již počne dílo – čas se připravit. Stříbrný pan Kaplíř setřel snění s čela, v kalném oku jasný zahořel mu svit – ač se jako list mu stářím ruka chvěla, rytířsky se chystal s toho světa jít. „V košili mne bílou oblec, služebníče, v košili mne oblec bílou, kmentovou – slyším venku meče zvonění a rýče, čas, bych za vlast umřel rukou katovou, za toho též, jenž nám spasení dal klíče, jehož lidé boží sladkým Pánem zvou. Zdálo se mi, bratří, právě v této chvíli, když jsem složil bídné tělo na polštář: andělé dva ke mně přišli sněhobílí, v lehkou rouchu moji otírali tvář zvouce mne: Vstaň, starče, čas tvůj rychle pílí, stroj se s námi jíti, kde plá slunce zář! 58 Nuže rychle, ať jsem k patě v běloskvělý spravedlnosti šat k smrti přiodín – k Pánu spravednosti půjdu, který v běli obláčků jest, čas kde plyne bez hodin, andělé dva, strážci čekají mne bdělí, které pro mne poslal Bůh můj, Hospodin! Pláštěm kanaváčovým mne přiodějte spolu, ruče oblecte mi hedvábný můj plášť – k ženichu své duše půjdu, který dolů s oblak dívá se, jak zajala mne zášť, jak mi hlavu setne jako trávy stvolu, zvlášť že padne tělo, bílá hlava zvlášť... Aj, již připraven jsem ve svatebním šatu, ženich duše mé mne touhou roznítil – spěšte, odevzdejte tělo moje katu – přijme Pán mou hlavu, jejž jsem povždy ctil! Dosti mám již světa, jeho vřavy, chvatu, již jsem se ho jako lžící nasytil...“ – „Blíží se již vaše chvíle, vzácný pane,“ těší Kaplíře kněz Páně kalicha, „po čem toužíte, vám za chvíli se stane. Předešel vás hrabě Šlik již do ticha, páně Budovcova krev již na zem kane, již pan Harant za ním na smrt pospíchá.“ 59 – „Nuže, bratří, čas se blíží rozloučení – v život předešel jsem na tento vás svět, dřív než vy jsem spatřil v žití světlo denní, dřív než vám mně vůní zadých máje květ, dřív než vám s mých větví list opadal k tlení – sluší se, bych dřív než vy šel k Bohu zpět. S Bohem, Bohuslave, potěšení svoje Bůh ti sešli, jako seslal duši mé! S Bohem, Prokope, buď pevný na svém stoje! S Bohem, Jindřichu, – víc tam si povíme! Maličko, a oči neuzří vás moje – opět maličko, a zas se uzříme...“ – „Požehnej ti Pán Bůh této cesty trudné,“ z Michalovic praví v druha objetí. – „Na shledanou záhy po té pouti bludné!“ Jindřich Ota žehná se s ním v zápětí. – „Duch náš za tebou, až země krví zrudne,“ Dvořecký se loučí, „hned se rozletí.“ V tom již posel smrti na prahu se jeví, páně Kaplířovo jméno na ústech. – „Tu jsem, Pane Bože – o bázni duch neví – však již na smrt čekám – pojďte, pojďte v spěch! Za mžik andělské mou duši přijmou zpěvy, ovane ji věčný, velký boží dech!... 60 Buď mně milostiv, můj Pane Bože milý, v tuto poslední mou, trpkou hodinu, posilniž mnemne, starce, abych došel čilý na divadlo smrti, na němž přeminu!“ Vstal, však zakolísal – vetché údy byly, s chvěním opouštěly zemskou dolinu. Nohy těžké velmi, jako olověné, byly kmetu dvojím, velkým břemenem, břímě let i v hlavě bíle ojíněné, tíha dnů i v hřbetu pod ní schýleném. – „Neostýchejte se mne, můj otče Jene, spočinu-li na vás vetchým ramenem. Dejte, abych ruku svoji na vás vložil, se schodů bych k smrti mohl sestoupit. Kdybych srazil hlavu, bídu svou bych zmnožil, řekli by: Smrt meče bál se podstoupit; řekli by, že vešlo zoufání mně do žil, že jsem vlastní smrtí chtěl se vykoupit. Když to být má, ať jsem světu za divadlo, Spasitel můj větší trpěl potupu – před světem v mou vlast se zhouby vryje radlo, přede světem bude rvána od supů – chci, by před světem mé tělo mečem padlo, když tak usoudit dal Pán, Bůh zástupů.“ 61 – „Pojďte, vzácný pane, opřete se o mne,“ kněz Jan odvece a za ruku jej vzal. „Modlete se se mnou, srdce vaše skromné síly nabude i vetchá kost a sval.“ – „Prosme Boha, otče, ale ne již pro mne – modleme se za vlast, již jsem miloval.“ Noha za nohou se chvějným krokem šine, ruka opírá se, vroucně šepce ret: – „Přepodivný, mocný v skutcích Hospodine, kterýž v moudrousti své tajné řídíš svět, kterýž, jako vzdýmáš mořské vody siné, tak i lidmi hýbeš v moři dnů a let, který hrozné války, bouře, nepokoje dopouštíváš v lidu, mezi národy, který zastavuješ milosti své zdroje za hříchy a zase slunci pohody dáváš v míru vzcházet na vše tvory svoje, klas by mohl zráti dobré úrody – důvěrně a snažně ždáme tě jak děti, prosíme tě za své České království, prosíme tě za zem druhou, za zem třetí, jež jsou s námi spiaty v dávném bratrství – nerač na ně pro nás hrůzy dopouštěti: třeba hříšní, přec jen synové jsme tví. 62 Nerač pro neřesti naše, hříchy, viny ruku kárající na zem naši klást, nerač dopouštěti, by ji deptal jiný, nedopouštěj na ni nekonečnou strast, nedej, aby za hřích náš, zlé naše činy v mukách krvácela naše milá vlast!“... Došeptal ta slova – noha utýraná na prvním již stupni k smrti octla se. Dole obstoupila rynek síla branná, pode schody divný oltář černá se, bubny hlučně víří – divná smrti hrana – jitřní vánek zahrál bílém ve vlase. Ještě pohled k Týnu na Jiříka krále, na kalich, jenž v ranní záři se tam stkvěl – vysoko to všecko!... dole bubny stále vířily a oltář obětní se tměl – zašeptl: „Ó, Pane, posiluj mne dále“ – a krok jeho dolů stařecky se chvěl. Břímě zdá se růsti, tíž a tíž je vleče po té půdě, černé jako noci hloub, noha v kroku vázne v tísni náhlé křeče, ledem tuhne sval a mrazem tuhne kloub... – „Ještě sílu, Pane, nežli zemru kleče, neopusť mne, Bože, buď můj pevný sloup! – 63 A vy, otče, mistru popravčímu rcete, dlouho ať mi k smrti klečet nedává, hlavu k pádu zralou rychle ať mi smete, aby nepřemohla starce únava... Ach, tu konec tvojí hořké pouti, kmete! Na kolena – a buď, Pane, vůle Tvá!“ Zří kat na tu hlavu, jak se stářím chýlí, bojí se, že chybí – váhá mečem hnout... – „Pane Kaplíři,“ dí kněz, „jen ještě chvíli, račte vzácnou hlavu k nebi pozdvihnout.“ – – „Jménem Páně,“ zvolal Kaplíř ze vší síly – a již volný duch se vznesl, prostý pout... 64 XII.
Ten rynk Staroměstský, pěkně do čtverhrana, což je divně změněn, k nepoznání dnes! Kam zříš od radnice, do dnešního rána přes noc na něm hustý vyrost kopí les – bubny na něm víří přepodivná hrana, dusí každé slovo, dusí každý hles. Za hrotitým lesem lid se k domům tísní, uděšeně zírá k staré radnici – pod arkýřem páni na pavláně přísní, s okna velké síně stupně visící, po nich sestupují s modlitbou a písní dolů k Páně kříži vážní poutníci. Páně kříž se tyčí divném na oltáři, jenž se před radnicí zvedá bez ozdob, jenom zahalený všecek v černém šláři pochmurně se šíří na desítky stop – lid naň tiše zírá se zděšenou tváří, jako by to nebyl oltář, ale hrob... 65 Uděšeně starý dům se k domu krčí, štíty udiveny hledí v kopí sad, poslouchají, kterak bubny temně hrčí jako bouře, když se chystá rozpoutat, smuteční zří oltář, kříž tam smutně trčí, podivný kněz pod ním, rudý jeho šat... Jako vlna lidem pohnutí se šíří – oběť počíná se: Ejhle, hrabě Šlik nahoře se zjevil... Dole mušketýři... Ruce vztáhl k nebi – teskný okamžik! – rty se pohybují – ale bubny víří, dusí jeho slova, lidu pláč a vzlyk. První z direktorů v oběť padl prvý, padla mužná hlava jako v poli klas... Kříž Ježíše Krista potřísněn je krví, s místa obětního kane zas a zas, dolů kane k zemi, kámen, půdu mrví – co z té krve hojné vzroste v příští čas?... Padla v oběť hlava páně Budovcova, šla s ním víra pevná jako čela skal, místo kněze lásky šeptala mu slova za Jednotu, za vlast – však i za ty štkal, kdož jej ubíjeli... A krev tekla znova – a lid pro tu hlavu nahlas zaplakal... 66 Již pan Harant pod kříž zkrvavený kráčí: statečný pán, prošel křížem širý svět – nyní doma Bůh naň dopouštěti ráčí, aby pod křížem dal krve rudý květ, aby v bubnů hřmění, v lidu tichém pláči odešel v ty kraje, odkud nelze zpět... A pan Kaplíř za ním, obtížený lety, s hlavou bílou jako sněhy na horách, pod týmž křížem došel poslední své mety, došel vykoupení, po němž v duši prah’ – bílá hlava spadla jako srpem květy, bílá duše přešla za věčnosti práh... A již jeho stopou sestupuje níže z Olbramovic Prokop k hrůzy oltáři; stanul jako druzí pod znamením kříže, velkým hlasem zvolal: „Rcete císaři...“ Bubny zavířily – těla klesla tíže, hlava vladykova padla na tváři... A smrt dále žala, padaly tu hlavy jako v poli klasy v parné době žní, mřeli čeští páni po západě slávy, mřeli muži statní, starci nábožní – pány, měšťany smrt stíná, dusí, dáví, hlavy zesinalé vznáší na rožni... 67 Bedřich z Bílé, Ota z Losu, Černín padá, Konecchlumský za ním, z Michalovic pad – hlava šedivá a za ní hlava mladá... – „Což té krve ještě není dosti snad?“ reptá kat – však pomsta nové krve žádá, roste její žízeň, roste její hlad. Otupěl meč ostrý – pomsta neztupěla, otupěl meč druhý – pomsta zdvíhá líc; kat si unavený otírá pot s čela – pomsta k dílu volá, krve žádajíc, jazyk Jesenského žádá, zkrvavělá všecka žízní stále: Víc té krve, víc!... Té se nasytila – ale po čem prahla ještě více nežli vřelé po krvi, toho nedočkala, toho nedosáhla: ani jedna slza žalu z pod brvy pánům neskanula v líce zponenáhla, ať šli umřít k meči nebo k ostrvi. Jediné se srdce bázní nezachvělo, jediný ret v bázni chabé neprosil – oko místo slzou nadšením se skvělo, ret jen k Pánu duší volal ze všech sil, na konec jen před ním schýlilo se čelo, aby pomsty meč je v zlobě pokosil... 68 Na rynku tak česká sláva umírala, tak zde umírala česká svoboda: pod katovým mečem jako setba zralá, jako strom, když červ jej zrádný podhlodá – tak zde umírala, ale nezaštkala před očima vrahů, v tváři národa... Smrt již odpočívá – oběť dokonána – pomsta ještě mrtvé hlavy sebrala, odnesla je tam, kde mostecká ční brána, k cimbuří je vznesla, větrům nechala, by se z očí zhaslých za dne, večer, z rána na lid kališnický hrůza dívala... Na ztichlém už rynku smutek jenom sedí, hlavu chýlí v dlaně, mlčí, dumá, sní – zrakem kamenným král Jiří v dálku hledí, nad ním kalich zlatý ještě v štítu ční – chodci bázlivě tu zticha přejdou bledí, na krvavém kříži lásky Pán kde pní... Věky uplynuly – zmizel s Týna Jiří, zmizel kalich zlatý – krev, co tekla z žil, dávno vyschla – jiná doba v dálku míří, ale smutek, jenž tu křídla rozšířil, ještě polétá zde – čas, jenž všecko smíří, krve, jež tu tekla, dosud nesmířil... 69 Ten rynk Staroměstský, pěkně do čtverhrana, zamyšlen je stále jako kmetská tvář, zahleděná zpátky, sešlá, ustaraná. Teskno na něm, i když slunce plane zář, jak by stále na něm vyzváněli hrana, vážno, jak bys hleděl v chrámě na oltář... 70 Vydáno k 8. listopadu 1918 [71] OD TÉHOŽ SPISOVATELE VYŠLY TYTO KNIHY BÁSNICKÉ Když se připozdívá... 1897. Světla a bludičky. 1898. Lilie z Tvých zahrad. 1899. Lekníny na hlubinách. 1900. 2. vyd. 1905. Viděl jsem duši ženy... 1902. 2. vyd. téhož r. Za Kristem. 1903. (Lidové vydání zároveň). Pouta a peruti. 1905. Hradby padají! 1905. Válka. (K obrazům E. Holárka). 1906. Království ticha a smíru. 1907. Prokop Rybář. Román české duše. (Veršem). 1913. Balkánské zpěvy. 1913. Jadranské dojmy. 1915. Zpěvník o Janu Husovi. (Zpěvníku pozdního husity část prvá). 1915 Lesní pohádka. Idylla. 1918.
V TISKU: Alžběta Šramínova. Epická báseň z dob utrpení českého lidu v XVIII. stol. (Vyjde v Knihách Zvonu, nákl. Unie).
K TISKU PŘIPRAVENO: Zpěvník o českém utrpení a ponížení. (Zpěvníku pozdního husity část II.) Zpěvník pozdního husity. (Část III.) Hus. Báseň epická.
Vytiskla Obchodní tiskárna Merkur v Praze.
E: tb; 2007 [72]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Knihovna České reformace; Česká reformace; Obchodní tiskárna Merkur
(Knihovny „České reformace“ svazek II.-III. - V Praze - Nákladem „České reformace“ - 1918 - Vytiskla obchodní tiskárna Merkur v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 72

Věnování: Hájek, Karel Boromejský; Hájková, Marie
(Přátelům v dobách dobrých i zlých, Karlu B. Hájkovi a jeho choti Marii v upřímné a vděčné oddanosti věnuje J. R.)