Duch dějin Velké rodí, jakých světu třeba,
by nebyl jako stádo bez pastýře lid:
vším odkojí je v život, vším je odkolébá,
čím sám je naplněn a z čeho sám je slit.
Dal Židům Mojžíše, i Josua jim zrodil,
by budili je, posílal jim proroky –
až toho poslal, jehož největší byl podíl,
v němž vše se slily proudy, řeky, potoky.
Nám Husa dal, by pravdy pochodeň nám vznítil,
a Žižku, aby za ni národ vedl v boj,
dal Jiřího, když dům se nad hlavou nám řítil,
by zachytil jej před pádem a řekl: Stoj!
A dal nám Amose, když dům nám cizí vzali,
když vraždili nás, otročili, hnali v dál –
by víry vléval tam, kde síly umdlévaly,
že není konec všemu, byť se koncem zdál.
A když se plnil čas, jejž vyměřil duch světa
nám k putování smutné, zprahlé na poušti,
kam neved Mojžíš nás, kam hnala ruka kletá;
když vzešla znamení, že Bůh nám odpouští,
[2]
že přišla hodina, by věštba Amosova
se naplnila, jak ji jeho viděl duch –
vstal Velký mezi námi, jehož těžká slova
nás dávno krušila a ostrý zrýval pluh.
Co síly v otců zemi, všecku v cévy vstřebal,
co pravdy v duchu světa, všecku z něho vssál –
zvuk drsný jejich slov se přímo hlásat nebál
a v hluku odporu jak Tatra v bouři stál.
Co jiné jímal sen, on pátral bdělým zrakem,
neb v dálce blížící se bouře tušil řev –
a když ji shlédl rychle černým letět mrakem,
vstal, kam jej volal Duch a spravedlivý hněv.
Klid hvozdů šumavských a skalných Tater štítů,
hloub dálek polabských i hloubka mořských ok
i tvrdost granátů s hrou čistou jejich třpytu –
vše bylo v něm a vedlo každý jeho krok.
Bouř války zuřila a státy otřásala –
on měl svůj klid, ač mocní chvěli se jak list;
hloub jeho stačila, když bouř v ni zasahala,
on tvrdě v boji stál a vyšel z něho čist.
[3]
A navrátiv se s ratolestí lauru z boje,
v hrad českých králů vešel jako ve svůj dům,
jenž temný v českou noc se díval chmurně stoje
a bez pomoci hledě k českým osudům.
Zde světlo vznítil – okna ve tmu zazářila
a svit se linul v Prahu z mlčelivých zdí,
by důvěra se v žilách, v srdcích rozproudila,
že Velký kdos dnem, nocí nade všemi bdí.
Že kdos, jenž stal se doby naší výslednicí,
v němž věků stesk i touha vzrostly na vrchol,
v nějž vtělilo se, co chtěl tisíc po tisíci –
jak strážce majáku nám světlo vrhá v dol.
Že sídlit bude tam již po vše příští doby,
nám světlo ostříhat, by ved nás jeho svit,
a tváří starostnou, již úsměv lásky zdobí,
i v životě i z dějin shlížet na svůj lid...
E: tb; 2007
[4]