Dobrého zdaru, milí páni!
toť tam dnes bylo k umačkání –
div že se neudálo neštěstí.
Čtu vám dnes ráno návěští,
že by oslavena byla
památka Kajetána Tyla
a v prospěch pozůstalé rodiny,
což také chvalitebná věc,
a sice odpůldne ve čtyry hodiny,
hráti se bude: „Slepý mládenec.“
Co jen nejrychlej jsem mohl jít,
spěchal jsem sobě lístek zakoupit –
neb věřte, páni, velmi mně to milo,
když původní se české provozuje dílo.
Šel jsem tedy, bych uhlídal přec,
zdali ještě žije Tylův „mládenec“.
A jak pravím, milí páni,
plno bylo k umačkání
a když k počátku se blížilo,
pro špendlík už místa nebylo.
Obsah hry chcete-li znáti,
prosím, račte na mne pozor dáti.
Po ouvertuře, jenž právě nová nebyla,
a kterou na střeše už vrabci pějípějí,
a že čtvrtá hodina již také odbila,
přikročeno konečně jest k ději.
Jeviště rytířský sál představuje;
Božepor sedí, psaní drže v ruce,
[68]
předčítá, kterak že nevěstu
vypraví otec Oldřich na cestu,
a kterak žádá laskavého uvítání
při jejím slavném na hrad zavítání.
Záruba přes rameno v psaní nakukuje
a Vítek po pokoji běhá prudce.
Obsah listu nechce se mu líbiti
a proto, když dočet starý Božepor,
počne Vítek hrozně horliti,
až mezi otcem, synem vzejde spor.
Vítek dí, že obsah psaní zná,
a že nebude to trpěti,
aby, jak se pantátovi zdá,
jen co syn měl v hradě dřepěti.
Že prý pánem od dneška chce býti,
ve svých rukou veslo vlády míti.
Otec chlácholí ho, prosí, zaříká,
a Záruba potichu naříká.
Vítek horlí, že prý sluha otce navádí,
to že prý mu ale pranic nevadí;
zvolá: „Pánem chci a musím nyní slouti,
byť i svět měl zlobou vyhynouti!“ –
Na to kvapí celý rozzuřen –
prostředními dveřmi ven.
Staří hledí jeden na druhého,
táta nepoznává syna svého!
Záruba v tom čenichá hned zrádu:
že prý Vít chce otce zbavit hradu
a že rád by dal ho na vejminěk,
zkrátka, že je nezvedený synek.
Božepor však nedbá této rady –
synu dal by všeho světa hrady.
Vždyť to krev má, zvolá: můj to syn
a já vládnout – stár jsem, jsem už hin.
Jdi, Zárubo, ať se Vítu zvěstuje,
že od dneška pánem na hradě sluje.
69
Po panství jen touha jeho plane,
ať se tedy vlastním pánem stane.
Tak se také stane okamžitě! –
Vít však panství osvědčit chce hbitě:
ihned káže celé stádo pobitipobiti,
by se velévelké hody mohly slaviti.
„K čemu“čemu,“ – zvolá: „velké tady rozpaky –
netřeba být Žďárským pánům ovčáky!“ –
Aj, vyť všecko zvrátit chcete na ruby,
zní hlas varujícího jej Záruby.
Vítek v rozhorlení naň vytasí meč
a za ním se žene ouprkem,
a jistě, že by z toho byla seč,
kdyby on se nebyl spasil útěkem.
Prchne k pánu svému Božeporu,
který ptá se po příčině sporu:
Že však Vítek obviňuje Zárubu,
ten zas, Vítek co má na vrubuvrubu,
tatík konec učinit chce nepleše
a zavolá piksnšponra Beneše. –
A ten krátkou povídačkou
vysvětlí jimjim, proč tou rvačkou
tento krásný jarní den
najednou byl zasmušen.
Vítek zuří hněvem rozpálen:
„K pomstě vydej letitého zrádce jen! –
Odbojně se pánu svému zpouzel,
k hněvu tebe celý čas popouzel –
mezi tvojí přízeň a mé prosby
třely se vždy potměšilé jeho hrozby.
A co kdy jsem odporného zkusilzkusil,
jen na radu jeho zkoušeti jsem musil.
70
Ha! Jáť po krvavé pomstě planu!
Zůstane-li on – já nezůstanu!
Již mezi mnou a jím si vol,
zkuszkus, kde větší loučení máš bol,
neb to vyřknouti dej zákonníkům!“
Na to zvolá ku svým kopinníkům:
„A teď vzhůru, proti svatebníkům,
ať je s poctou, s plesem uvítáme,
první důkaz nové vlády dáme!“
Otec zůstal štajf jak popndekl,
neboť syna slov se velmi lekl –
„Co, Zárubo,“ zvolá: „co to děl?“děl?
„JáJá jsem věru špatně rozuměl:
Zůstane-li on – já nezůstanunezůstanu,
zkuszkus, kde větší loučení máš bol!
Zárubo, já nesnesu tu hanu,
co mám činit, pověz – vol.vol.“ –
„Inu, pane, krátká moje odpověď,“
Záruba mu na to odpoví,
„musím z angažmá dát výpověď –
a je celý kásus hotový! –
Věř mi, pane, na mou věru –
já tě nerad opouštím,
s těžkým srdcem pryč se beru,
dobrým byl’s vždy pánem mým!“
Božepor však na to zvolá:
„O ne, brachu, to nejde tak zhola.“zhola.
Já tě v chalupě tvé navštívím,
ty se těšit budeš s pánem svým.“
Na to daj se oba do břečení
a v tom slyšet malé zazvonění:
Božepor se vrtí na sedadle
a proměna děje se na divadle! –
Teď každý očekává, milí páni,
jaké bude as to nové panování –
71
jak asi pan Vítek bude řádit
a celý čas se jenom vadit.
Záruba se z hradu pána svého
přesídlil do domku chatrného,
kde s svou dcerou v pokoře a modlení
doufal blaženého míti trávení.
Dcerka však, jak všecky dcerky,
milovala velmi drahé šperky,
nazvali ji frajle Milina
a měla amanta Libína.
Od dětinství již se zamiloval do ní
a celý čas vroucně toužil jenom po ní.
Byl však chuděra a neměl floků,
nemohl si tedy podepírat boků;
holka však, jak vůbec holky,
s bohatším rač měla spolky.
Nádhera ji skvostná oslepila
a ona si pana Vítka oblíbila.
Na Libína proto zuří v hvěvuhněvu,
neboť Vítek jde k ní na návštěvu.
On byl jejím světem, její dušíduší,
do něho se zbouchla až po uši,
a že lež to snad zas není novánová,
na důkaz tu vlastní její slova:
„Mnohých radostí jsem u pěstounky měla,
byly dary, svátky, štědrý den;
tebou však jsem teprv blaho zřela,
všecko jiné bylo pouhý sen;
srdce nyní na to málo dbá,
jen když tys můj, Vítku, a já tvá!“ –
Z toho lehko pozná každý bloud,
že to chytilo v ní jako troud. –
Návštěva však dnešní jeho.jeho
měla zakončení zlého –
Tatík Záruba překvapil jich
72
a an na synka už dávno vařil klih,
spustil na oba hned s povykem,
že si holka tyká s svůdníkem.
Vítek ale ve svém rozhorlení
tátu svázat káže bez prodlení,
nechá přivázat ho ku stromu,
zlatý řetěz slibuje tomu,
kdo ve střelbě se zná nejlíp
a ve starce zatne šíp.
A jak káže synek třeštivýtřeštivý,
již se napínají tětivy.
Milina však o otce se bojí
a an ví, že Vítek v slovu stojí,
o pomoc již počne volativolati,
dřív než šíp jí otce zachvátí.
V tom však, o smůlo proklatá,
okolo jde Vítkův pantáta
a otcovskou mocí v krutém činu
jediným jen slovem zbránil synu,
vycinkal mu seč jen byl,
až kluk zlostně odkvapil.
Starého pak těší Zárubu,
aby dal si lépe pozor na hubu,
synek že prý dobrý, statný –
a že tento kousek špatný
horká spáchala jen krev.
Na to Záruba zas odvětí,
by dal pokoj jeho dítěti,
jinde pro sebe by hledal děv.
A dál vedou také rozmlouvání,
kteréž nemělo by konce aniani,
kdyby oba, díky nebesům,
nezašli v Zárubův dům.
Proměna zas a malé zazvonění
divadlo v zámecký sál změní.
73
Jeť nevěsta tu slíčná Adleta,
jenž s družinou tu muže svého
na jeho hrad jde z hradu otcovského
a pohostinu v Žďáry zalétá.
Vítkovi se líbí její vnady,
za Adletou chodí proto všady,
rád by k nevěře ji zavedl,
manžela a chotě podvedl.
A když do ní mluví hezkou chvíli
a ona mu na to: že se mýlí,
zjeví se tu jako znenadání
rytíř Paběnický, muž té paní:
„Aj co to? hrozí nám nebezpečí?
Co hosté zasluhujem úcty větší!
A nebýt hostem u vás, pane,
děly by se věci neslýchané,
věru že bych nešetřil vás více
a vám ve tvář obě hodil rukavice!“
To se Vítku trochu příliš zdálo –
a proto se nerozmýšlel ni dost málo,
aniž by to dřív byl řek,
hosta svého rukavicí flek! –
Teď do sebe se oba dali,
aniž by na křik ženy dbali;
oba vytasili břitký meč
a ven hnali se již v tuhou seč.
Venku tropí rámus pospolu,
že až hosté vstávaj od stolu,
Božepor též starý přikvapí,
a jak nemile ho zvěst ta překvapí,
že syn Vítek – o ten hřích! –
do břicha ženicha pích.
Adleta má tedy po muži –
by však Vítkovi nemohli na kůžikůži,
posýlá ho otec, ztratě nad tím hlavu,
na starý hrad svůj na Sázavu,
74
kamž vesele Vítek uhání;
a tak skončí první jednání.
Dokládaje, že to všecko faktum,
přikročím hned k druhým aktům!
Vítek věren otcovské té radě
sedí nyní na Sázavském hradě,
kde se rozpustilec k vůli švandě
za vůdce dal k loupežnické bandě –
jako Vítek doma nechtěl žít,
teď je raubíř a říkaj mu Černý Vít! –
Původního pozbyl tvaru
zámek otcovský však v Žďáru.
Ač tam otce šedivého,
co dobrého pána svého
Záruba i s dcerou těšili –
přec ho činy syna děsily.
Starý Oldřich, otec Adlety,
na hrad přijel, by čin prokletý,
který Vítek na zeti byl vykonal,
přísně dle zákona potrestal.
Že však silného se odporu
na Sázavském hradě bálbál,
žádal na starém BožeporuBožeporu,
by též své mu vojsko dal! –
Božepor ach, sklíčen žalem svým,
zvolá: Budiž, já své tlupy ozbrojím!
O mou krev se přísným právem hraje,
sám i meč mám na krk napnouti,
jako tygr z palčivého kraje
zuby ve své mládě zatknouti;
ale cnost tu volá na rytíře,
a hlas otcův bolně umlká.
Zmužíť se i stáří v plné míře,
povinnost mu mladé síly dá.
Pukni srdce, rámě se přec zbrojí,
75
otec na syna se s pluky pojí!
Co však, ptám se tebe, stará hlavo –
co se stane s synem mým? –
Král mi úplné dal nad ním právo,
já ho k smrti odsoudím! –
A což pakli beze vzdorů
podrobí se otci Božeporu
a syt činů svých až dost
bude prosit o milost? –
Pak – co pak s ním uděláme –
nu to teprv uhlídáme! –
Neodoláť, chopím se ho pevně,
a pak rychle k nohoum královým;
milosť ocení mu vinu levně –
pobloudilce k ctnosti navrátím.
A již oba staří spěchaj na Sázavu,
aby loupežníku pokořili hlavu.
My abysme, páni milí,
za nimi si pospíšili,
bychom se také dozvěděli,
jaké věci tam se děly! –
Jeviště promění se v mžiknutí
ve staré Sázavské klenutí;
loupežníků tamo celá směssměs,
jak by velký slavit měli plesples,
spitá po zemi se válí,
kostkama druh druha šálí,
a když nejhlučnější jejich smích
a jim hříčkou největší i hřích,
divý když panuje hluk,
ozve na baště se trouby zvuk.
V tom již Matik se zprávou se vleče:
Hlásník, pane, dává znameníznamení,
v údolí zřít oštěpů že hemženíhemžení,
přilbice se blískají a meče!
76
Cože pravíš? zvolá Černý Vít,
nuže braši, budeme se bít! –
Na to Matik: Pane můj,
slyšslyš, co poví tobě sluha tvůj:
Vyslyš hlasatele radu,
jenž klepe na brány hradu,
přichází prý jménem královým!
„Já však nežádám si mluvit s ním;
rci mu, že tu žijem v blahu stálém,
že tu Vít je sám svým vlastním králem! –
Že tu netáže se na zákony,
ať se jinde jak chce vladaří;
darmoť myslí právo na ouhony,
dokud sílu jeho nezmaří.
Já dle svých práv zemské blaho líbím,
k poslušenství po smrti se slíbím!“ –
Na to proti nepříteli ven
vyběhnout chce rozvzteklen –
do cesty však Milina mu vkročí,
která nedbá nesnázínesnází,
otce k synu provází.
Vítek sotva že jí zočí:
Co tu chceš? se ihned táže,
bandě propustit jí káže.
Milina pak pohnutě
vypráví mu, jak krutě
s otcem dole nakládánonakládáno,
zdali jim to přikázáno,
Vítek diví se a zvolá:
Pusťte poslaposla, vy tamtam, zdola! –
Posla svázat dal jsem královského
netuše v něm, drahá, otce svého.
Na to vejde otec ztýraný
Sázavského hradu ve brány –
syna prosí, by se domů vrátilvrátil,
nechce-linechce-li, by život se mu zkrátil,
77
u krále že vyprosí mu milosti,
by jen nedělal mu hořkostí! –
Vít však nedbá na otcovy řeči,
v boj se žene, sahá k meči.
Otec prosí, klne, naříká,
Milina pak Víta zaříká.
Nedbá toho ale Černý Vít.
Tak mne, zvolá, tak mne nechte žít!
Nad zlato a milou příhodu
miluji svou pěknou svobodu!
Bitva volá, muž tu spěchá k cíli,
jistota ho žene na cestu!
Ty tu, starče, dočkej blahou chvíli,
až mi v náruč vložíš nevěstu! –
Hudba zavzní, v kapli světla svítí,
na věnec dost vítězova kvítí.
Odkvapí a otec starý ve mdlobě
sklesne v náruč Miliny:
Je to syn můj jediný?
Trest Boží shledávám na sobě.
Nechme starého však omdlévati
a za Vítkem se jděme podívati! –
Teď proměna je, páni, zase
a my uzříme v celé kráse
v pozadí na jevišti stát
celičký Sázavský hrad. –
Vítek je chycen mezi žoldnéři
a má býtbýt, ještě než se sešeří
a nežli konce dojde denden,
na nejbližší strom pověšen! –
Teď Božepor započne svoje lkání
a o milost již dá se do žebrání –
Oldřich starý dá se obměkčiti
a dá Víta jenom oslepiti! –
Takto již před otce jeho
78
přivedou ho osleplého.
On však, místo co by v pokoře
před otcem tu klesl na dvoře,
počne zlořečit mu co jen můžemůže,
až všem vyskakuje husí kůže,
a byl by doposud snad zlořečil,
kdyby blesk ho nebyl zachvátil;
to vám ale právě v časčas,
když na otce se sápal zas
a snad by ho byl také plesk,
přeletí přes jeviště blesk:
on padne a sotva že doletí,
již také za ním opona sletí.
Teď nastane aktus třetí,
kde pláčou staré baby – děti,
neb Vítek pro nezdaření plánu
vstoupil do kláštera Františkánů,
tam teprv věnoval se Bohu, ctnosti
a lidem prorokoval budoucnosti.
I putovali k němu v hustém davu
a mnohá baba nad tím ztrácí hlavu,
kde tolik rozumu prý vzal,
by napřed všecko povídal.
Jednou když z rána vyšel z kapličkykapličky,
kdo přišel k němu: slyšteslyšte, lidičky,
Hovora starý, sluha klášterní,
kdes napad Milinu a přišel s ní! –
Jaké to bylo překvapenípřekvapení,
to není ani k vyslovení;
neboť tu našla Milina
svého amanta Libína,
jenž ze zoufalství, an ho odbyla
a jiná pomoc jemu nebyla,
zavázal klášteru se svatým slibem,
nazval se knězem Bohulibem! –
79
I také tatík s hlavou šedivou
chtě poznat ještě budoucnost snad svou
k mládenci dal se vésti toho dne
a dorazil tam zrovna v poledne.
Záruba starý zas ho provází
a oběma teď pranic neschází.
Považte však si radost starcovustarcovu,
když pozná v hábitě tvář synovu;
i odpouští mu a ho líbá vroucně,
neboť to Vít a miloval ho přehoroucně,
líbá hoho, až zemře v jeho náručí
a hrad svůj klášteru pak poručí.
Záruba, Vítek nad ním lkají,
Milina, Bohulib si ruce dají –
Bohulib neměl ještě posvěcení
a proto mohl myslet na ženění.
Vítek sám jim dává požehnání
a tím je konec kusu, páni.
Zda není nepochopitelno věru,
jakou měl tento Vítek karieru:
darebou doma, na to loupežníkem
a ke konci pak ještě poustevníkem! –
A proto pozor, moji milí,
abyste nikdy nevěřili,
když něco povídat vám bude poustevník –
kdož ví, nebyl-li také loupežník! –
Tím končím pro dnešek již, moji ctění,
a nerad bychbych, abyste byli unavení –
neb nebývá vždy krásnékrásné, co se vleče dlouze –
vy na Tyla však dojděte si pouze,
proč nechal mládence tak dlouho trápit
a nedal v prvním aktě hned ho zabit! –
To však uznat musíte jen přec,
že dobré dílo: Tylův „mládenec!“mládenec“! –
E: av; 2002
80