[Okno ve vzpomínkách]
Dům staropražský kdesi s arkýři, s čerstvými květinami za oknem, s paláce fasádou a pilíři, s obrázkem Matky Boží s Ježíškem, před sebou jsem měl léta na očích a proto žije ve vzpomínkách mých. Již dávno stržen byl už krumpáčem a místo něho činžák moderní s ústředním topením i s výtahem k obloze zachmuřené hrdě ční. Architekt známý prý ho postavil, jak žádá pokrokové Prahy styl. 5 Květiny za oknem vyprávěly života celou dlouhou kroniku a květy se tu všech druhů skvěly s úsměvem jara poupat v rozpuku, i v létě, květ kdy v slunci zářenízáření, a jeseň steskem když vše promění. Zahlédl jsem ruce bílé jak sníh: to matka se svou dcerou půvabnou rovnaly květy do váz skleněných s radostí něhy plnou, dětinnou a květy tajily sny obou žen, že brzo přijde jejich šťastný den. 6 Sněženky bílé záhy v předjaří a šeřík, který v máji rozkvete, růže v létě, jež krásou zazáří, též vřes, jímž stráně v podzim posetéposeté, i různé květy polní za oknem já každodenně tady vídal jsem. Říká se, že květiny mívá rád jen dobrý člověk – já to také znal – zamyšlen hleděl jsem tam častokrát. Mne život lidí dvou těch zajímal: vždyť básník, srdcí lidských kronikář, bez masky jen chce poznat žití tvář. 7 Za oknem s květinami řadu let s dceruškou matka žila v chudobě, tak spokojeně, řek’ bych, na pohled, vždy slušně ošaceny, obě dvě však skryté bídy při tom měly dost a často zašel tam k nim hladu host. Od rtů jim neunikl žádný stesk. Jak v hrdle uvázl by jejich hlas. Jen v očích matky zřel jsem slzy lesk a stříbrem protkaný již měla vlas. Na čele tkvěly vrásky starostí, jež stopy stáří ve tvář zahostí. 8 Z rodiny dobré byla zrozena. Otec byl starý, přísný byrokrat. Zanechal dceru svoji bez věna. Tenkráte musil stačit skrovný plat – sinekur nebývalo stranických – a každý žil jen z malých příjmů svých. Typ známý, staropražská figurka: šosatý kabát k tělu pěkně šit, stříbrný knoflík měla bambuska, monogram v tabatěrce zlaté vryt. Na tvářích pěstil šedé licousy a pochod Radeckého hvízdal si. 11 V světové válce padl dcery muž. Prožila pouhý rok s ním ve štěstí. Vyšívat se učila v mládí už. Věřila, že si cestu proklestí a že se štěstí na ni usměje, až dcerka doroste, jež studuje. Dceruška hezká, chlouba matčina: havraní vlas a v očích jisker plam, z nichž mluví čisté panny nevina, jež nezná šalebného světa klam, sedala s knihou školní u okna, skloněna jak ve váze květina. 12 Někdy též v tvář se matky dívala. Těšila ji v útrapách, starostech a ustaranou ženu líbala; i píseň zazpívala v těsných zdech. Ubíhal tu tak život den za dnem v čekání trpělivém, neplodném. Pak oknem dívala se jeden čas, krok známý nezní-li tu v ulici – – to srdce její volal touhy hlas po hochu, jenž se blížil s kyticí. Přinášel růže rudé jako krev a sličný byl jak Apolinův zjev. 13 Uplynul rok a štěstí šlo jim vstříc. Byl určen potom svatby velký den. Pobledla trochu hezké panny líc – – šilo se roucho nevěstino jen. A to byl obou šťastný okamžik a potom bezútěšný, tichý vzlyk. Zabloudil ženich v labyrintu cest. Co slíbil včera, nevěděl už dnes. Bludičkou k bažinám se nechal svést, jichž v světě dosti na rozcestích jest. Spár dravčí v mladé srdce dívčí vryl, bouřlivý svět svědomí ohlušil. 14 Raněné srdce dívky svíral žal a v duši hlodal v těle chřadnoucím zlý host, jenž dílo zkázy započal jak červ ve květu rychle vadnoucím. Půvabný zůstal stále dívčin vzhled, však hlava žár a v srdci chorém led. Na loži dívka chřadne nemocí, pomalu, bledá na smrt, usíná. Kdo může srdci tomu pomoci? U lože matka sedíc, vzpomíná: Kam poděly se květy živých krás? V paprscích slunce zda rozkvetou zas? 15 Útulný pokoj slušně vypadal. Na stěnách vybledlé už portréty, dědeček babičku jak si kdys bral. Maloval kdos je dobře před lety. Nábytek zachovaný, starý sloh a na všem roušky bílé spatřit’s moh’. Poslední haléř za lék zaplacen a za byt nájem bylo třeba dát. Žádného uhlí není do kamen, ledový slyšeti jest vítr vát: tak příšerně zní ostrý jeho sten, že tíseň, úzkost duši jímá jen. 16 Jazyků klevetných všech za vrátky ta zpráva doletěla též v můj sluch, že paní prodat chce své památky, by zaplatila rostoucí svůj dluh, hodiny sloupkové, prý vzácný skvost, by měla peněz na léky zas dost. Rozhodnost rychle vedla ku činu. Sloupkové hodiny ty chtěl bych mít; zde příležitost dobrou neminu. Má vášeň sběratele začla žít. Na dveře pak jsem záhy zaklepal a hlas mne chvějící se dále zval. 19 Zde každý kus nábytku jak by žil. Na věcech dotek rukou drahých lpěl, vzpomínkou milou tiše hovořil. Intimní řeči člověk rozuměl. Knihovna, skříně, stůl i kalamář zašlých dob svědků mrtvých měly tvář. Já seděl v bytě okna opodál. Mráz tuhý na skle kouzlil bílý květ: mně pokoj útulný se přesto zdál. Pocítil jsem, že musím povědět cos hřejivého jako přítel, druh, jenž přišel zaplatit svůj starý dluh. 20 Nádherné růže dívce vadnoucí já podal mlčky v zanícení svém. Přitiskla je na srdce chladnoucí, s bolestným děkujíc mi úsměvem a mater dolorosa, ženy stín, sepjala ruce třesoucí se v klín. Hodiny staré zdobily tu stůl. Stroj však již nešel, dlouhou dobu už ukazovaly, dvanácté že půl, právě to čas, kdy v poli padl muž. Bez hnutí stála černá rafie, jako když osud ji tam přibije. 21 Já podal chudé ženě cenu sám: za každou cifru v kruhu zlatých sto a řekl jí, že věc zde ponechám; kdy pro ni přijdu, to že nejisto. Od lože ke mně matky stín se vlík’; mně vyslovila za to vroucí dík. Na ložním stolku, přímo přede mnou, zřím knihu zežloutlou. Jest zavřena. Má vazbu starožitnou, koženou. Zvědavost moje jest jí vzbuzena. Hned matka ochotně mi vypráví: „Rodinný poklad, naše bohatství. 22 Dědictví jest to vzácné z dávných let, kdy klidný život a nic nermoutí, památka, kterou v úctě měl náš děd. Na Malé straně, v tichém zákoutí, kdys vlastnil starobylý, pěkný dům, daleko lepší proti sousedům. Jedenkrát děda mučil divný sen: zdálo se mu, že dole v sklepení, pod zemí, že jest poklad uložen. Utkvělou myšlenku nic nezmění. Do sklepa v noci se pak odebral, by zlatý poklad našel, vykopal. 23 Sám se tam dlouho tajně lopotil, až motykou uhodil v tvrdý kov. Truhlici ze železa objevil a otevřel ji chtivě, beze slov. Pod víko truhly rychle rukou sáh’: na světlo boží knihu povytáh’. Dům shořel. Vyvázl děd životem; ze všeho zbyl mu tvrdý, hořký chléb. Rozloučil se již se svým krásným snem; v budoucnost zírá mu teď bídy škleb. Vynesl starou knihu ze ssutin a tu zas zdědil jeho rodný syn. 24 A byl to „Nebeklíč“, jenž leží zde. Útěchou jemu stal se v soužení. On četl v něm, když dobře bylo, zle, naději čerpal v lepším toužení.“ A žena zmlkne. Ruka se jí chví a hladí poklad, chudých bohatství. A růží kolem vanul vonný dech. Po tichu jsem pak z domu odešel. Nemocná usínala v sladkých snech, jež v procitnutí klamou, bohužel. Toť hvězdy, hasnoucí kdes za mraky, když noc se temná zjeví před zraky. 27 Věřila, že zas jednou přijde k ní. Čekala bez reptání dlouhý čas. Slib jeho pořád v jejích uších zní a zatím život její zvolna has’. Nadějí růže dávno uvadly a cesty sněhem všude zapadly. Zalétá mysl na levý až břeh, přes starý Karlův most se sochami a utkví na královských Hradčanech se zahrad zelenými plochami. Snad zajde opět do těch krásných míst, na lavičce, kdež mohla román číst. 28 Myšlenek v hlavě plno rojí se. Proč štěstí krátké jako chvíle jen, proč rána v srdci zřídka hojí se, proč přijde s ní vždy uplakaný den? Toť stará, věčně stejná příhoda: mrak slunce skryje, prchne pohoda. A ráno někdo okno zamykal jak člověk, který knihu dočetl. U mrtvé plamen svíčky zablikal – dny utrpení Pán Bůh sečetl. Uvadla lilie nevšedních krás. Květiny na skle kouzlil zase mráz. 29 Hodiny staré zdobily tam stůl. Bez hnutí stála černá rafie, ukazovala, dvanácté že půl, jako když osud ji tam přibije. Vše plyne, i čas stále ubíhá, ve vteřinách se život rozplývá. 30
KNIHY TÉHOŽ AUTORA
I. BOHEMICA
NĚKOLIK SLOV KE GOETHEOVĚ PRODUKCI LITERÁRNÍ. Studie. Praha 1901. SNIVÁ LÁSKA. Tragedie duší. Praha 1902. ŠTĚSTÍ SVĚTLA. Novela. Praha 1902. VILÉM HAUF. Studie. Praha 1903. SPÁSA. Drama o 3 jednáních. Praha 1904. CENA SLÁVY. Drama o I aktu. (Provozováno po prvé 12. prosince 1905 ve Švandově divadle na Smíchově.) KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ. Studie. Kutná Hora 1906. (Rozebráno.) ZA CIZÍ VINU. Drama o I aktu s dohrou. Praha 1906. JEN TA A ŽÁDNÁ JINÁ. Veselá hra lidová o 3 jednáních. Praha 1907. VE TMÁCH ŽIVOTA. Tři dramatické etudy: Sphinga. S očima zavřenýma navždy. Království temnot. Praha 1908. HETAIRA. Mythický sen. I. vydání. Praha 1906. II. vydání. Pacov 1908. PÍSNĚ SAMOTÁŘE. Básně. Praha 1910. EROTOVY ÚSMĚVY. Básně. Praha 1911. SVATOHELENSKÝ PROMETHEUS. Básně. Praha 1912. ZLATÝ HORIZONT. Epická báseň. Olomouc 1912. KUPIDOVY HRY. Povídky. Pacov 1918. VÍRA V ŽIVOT. Román. Praha 1920. HLEDAJÍCÍ LIDSTVO. Kulturně-psychologická studie. I. a II. vydání. (S předmluvou univ. prof. Ph. Dr. Josefa Velenovského.) Praha 1922. (Rozebráno.) PODZIMNÍ PÍSEŇ. Básně. Praha 1928. HOVORY S NESMRTELNÝMI. Balada pathetická. Praha 1940. BABYLONSKÁ VĚŽ. Groteskní legenda. (Připraveno do tisku.)
II. INDICA
BRAHMANSKÁ MOUDROST. Výklad textů v „Atharva Ved“. Praha 1929. ŠIVA, BOŽSKÝ TANEČNÍK. Román. Praha 1933. PALÁC NA BŘEHU GANGY. Román. (S předmluvou univ. prof. Dr. V. Lesného.) Praha 1934. BOUŘE NAD BOMBAYÍ. Román. Praha 1936. MÁ INDIE. Básnická evokace. (Vydáno s podporou České Akademie věd a umění v Praze.) Praha 1938. GHATA KARPARAM (ROZBITÝ DŽBÁN). Sanskrtská báseň. Překlad. Praha 1935. AVAŠINA PÍSEŇ. Dramatická báseň o třech částech. Praha 1941.
[31] „ČESKÁ LYRIKA“ REDIGUJE A VYDÁVÁ ANTONÍN HRABÁNEK
Svazek I. Arnošt Czech z Czechenherzu OKNO VE VZPOMÍNKÁCH Staropražská epizoda veršem
Vytiskla „Pražská akciová tiskárna“ v Praze písmem cicero garamond Ilustroval Ludvík Zenotti, malíř a grafik Národní nakladatelství Ant. Pokorný v Praze lI., Žitná ul. 51 V Praze 1941 Veškerá práva vyhrazena vydavateli
E: lp; 2007 [32]