Incognito (1904)

Kus zatracené historie, Karel Horký

Diplomatická verze Ediční verze
KAREL HORKÝ:
INCOGNITO. Kus ztracené historie.
Byl jednou, dávno, jeden král a chodil incognito... Lid trpěl bídu, žaloval, to králi bylo líto. Dal přinésti si kalhoty a kabát záplatový, kus hadru dal si přes boty a pravil kancléřovi: „Můj kancléři, aj, žaloba za žalobou jde k uchu, že vláda má se podobá krutému vydřiduchu, že lid má nouzi, trpí hlad a nikde pomoc není... [1] Můj kancléři, hle, viz můj šat, zde v tomto přestrojení jdu mezi chudý, prostý lid, chci seznat jeho bídu, chci osobně se přesvědčit, chci, krátce, pomoct lidu. A vytroubit dej z hradních bran, ať celá země zví to, že nejjasnější zeměpán si vyjel incognito. (Víš, zem je plna četníků a obavu mám sterou, zda v těchto hadrech ze zvyku mne někde neseberou.) Medaile, řády, dekrety, pochvalné spisy, noty, stuhy a čestné barety dostaneš do foroty. Pro poslance a státníky a pro ministry padlé dej přešít staré knoflíky. (Jsou ve špinavém prádle.) 2 Pro případ, že by národ snad chtěl zalesknout se činem, plášť královský dej provětrat, je cítit naftalinem. A korunu, jež v almaře se kazí vlivem doby, ať spraví ruka kotláře a prášek na nádobí. Můj kancléři, tož adieu a nedělej mi hanbu... Tak divno mi dnes v srdci je... Pá, opatruj tě pánbu!“ Král domluvil a dvořané, nu, kdo pak se jim diví, tesknili všichni... Jak pak ne... V těch hadrech byl tak tklivý... A když se loučil s královnou a vrazil jí dvě pusy, cítili všichni tíhou zlou, jak pláč jim hrdlo dusí... A když se šoural ze hradu s režnýma kalhotama, 3 dal kancléř zahrát intrádu a střílet pod oknama. * Král šel a šel, až dorazil k večeru do hospody; sňal torbu, slušně pozdravil a žádal trochu vody. Jen tohle řek – a hosté hned, jak do vrabců když střelí, smíchem se mohli uřičet a div se neváleli. I šenkýř, mrška břichatá, se smál, až v potu plaval, jen krále žrala švanda ta a nechápal ten kraval. Když dost se všichni nasmáli a smíchem byli zrudlí, promluvil šenkýř ke králi pár slov, tož břitčích kudly: „Aj, vodu chcete? Odkud jste? Jste duch či přízrak z hrobky?!? 4 Tou tekutinou – odpusťte – my vyplachujem škopky. Ta věc se, jářku, nestala, co šenkýřem jsem v Lhotě, by voda se tu chlastala... Eh, dost nás studí v botě!“ Král skoprněl... Kol ani muk, jen vše se na něj dívá – – Král zčervenal vám jako kluk a dal si holbu piva. Tak seděl, smutně přemýšlel a byl jak zařezaný... Vždyť bídu, nouzi zkoumat chtěl a teď je mezi pány... Snad minul’s cestu, zbloudil’s již – to králi napadalo, leč když si hosty prohléd blíž, v nich našel pánů málo. To byli lidé řemesla s prostými halenami, šíj vpadlá, záda pokleslá s ostrými lopatkami – 5 ba, nesly mnohé tváře ty stín jakéhosi bolu, jenž byl v nich jako zakletý... A ruce od mozolů... Však přece byli veselí a pili, pili, pili... Jak přibití tu seděli a jen se hašteřili. Kýs člověk řval tu divoko, bouchaje na stůl pěstí: „Dva trumfy! Jenom o oko! Lojzíku, ty máš štěstí!“ „Zamíchat! Franta rabuje!“ – zněl hlas tu zase jiný. – „Krále sem! Barvu! Už tu je! Sedma jen!? Tys kus špíny!“ Číms šermovali nad hlavou a pletli divná slova... „Král“, „eso“, „trumf“, a jak tak řvou, zní jméno „krále“ znova... Tu král již nemoh odolat a spekuloval v tají, 6 co tihle lidé, spral je kat, co s králem dělat mají... Hned kulový, hned zelený, hned zase žaludový, hned pikový, hned červený – kdo záhadu tu poví...? Či – myslil – srdce lidí těch tak prudce pro mne bije, že podobizny jsou tu všech členů mé dynastie? A chtěje míti jistotu, král přišoural se k stolu a v očích samou dobrotu svou čepici dal dolů: „Hej, kamarádi, slyšte mne a povězte mi z lásky, co tyhle karty tajemné, co je to za obrázky?“ Než dořek, přišla odpověď: „Kibici, držet hubu!“ – – – Král skoprněl vám teprv teď a zůstal jako z dubu... 7 Když o pár minut později se z hospody bral v luka, měl v prsou trochu volněji, však svrběla ho ruka... A myslil si: „Hrom aby vzal to moje incognito! Dnes kdybych žezlem kraloval, ti chlapi slízli by to! To naříkají, bědují, na bídu vše by svezli – a člověku by, pánbu ví, snad do zadnice vlezli – petici stíhá petice, jak žalostně prý žijí, mých kancelářů lavice jsou plny shrblých šíjí – a bác – když přijdeš mezi ně jak bratr v nuzném šatě, tu sedí pěkně při víně a bič by vzali na tě. Groš slední strčí do karet, tvá voda je jim k smíchu, 8 v svých srdcích nosí lazaret a sami slouží břichu. Ke králi lezli po zemi, teď povrhují tebou, nahoře, tam jsou ovcemi – a vlky mezi sebou...“ * Král šel a šel a přemýšlel a hledal pravou cestu, ve Lhotě, chudák, smůlu měl, tož dorazit chtěl k městu. Byl znaven již, měl notný hlad a vysušené plíce – však v dálce zřel již vížku, sad, městečko Vlastenčice. To bylo město ctihodné, jež mělo tucet hospod, tři pátery, dva pohodné a jeden kanál podspod. A porodní tři babičky, znak osla na radnici, 9 dva kostely, dvě kapličky a žádnou nemocnici. Král došel k jakés zahradě, jež lidmi hemžila se, ti všichni byli v parádě a tlačili se k kase. Na čapkách péro sokolí, ve tváři hrdé rysy, košile rudá, svaly lví – a všichni tykali si. Ke bráně pad teď králův hled, kde zlatým písmem stojí: „Jen vzhůru, bratři! Mužně v před! Nás Láska, Rovnost pojí!“ Na fanglích, stuhách, v štítech zdí a všude, kam zrak patří, je nápis ;Rovnost!‘ ;Bratrství!‘ – a říkali si „bratři“. Král pomyslil: Nu, konečně! a pohledem tím jatý se zaradoval báječně, že našel demokraty, 10 že našel lid, jenž necení dle kabátu druh druha, kde nuzáci i vznešení jsou spjati láskou z tuha, že našel lid, jenž srdce své na knoflík nezapíná, to srdce demokratické, v němž koluje krev jiná. A tento lid, jenž kořenem a jádrem království je, ten dozajista v nitru svém kus pravé bídy kryje. Tak doufal král a libý sen si spřádal v duše skrytu: „Zde jistě kyne pravá žeň, ach, mému incognitu...“ Smek s hlavy, přistoup ke kase a v dobré, milé víře, pln srdečnosti ve hlase dal groš svůj do talíře. Dva výboři ho změřili od hlavy dolů k patě, 11 čtvrt hodiny se radili, na jeho zřeli gatě, po torbě, sešlých záplatách zlým okem párkrát mrskli – a králi bylo jako v snách, když do očí mu vprskli: „Hej, příteli, zde zpět váš groš, jste tuze ošumělý... Zde vašim hadrům – ví to kdož – by špatně rozuměli. Zde je to nóbl, samý pán a samá lepší dcerka... Tož chcete-li, jste přivítán, však přezujte si perka! Nám stejný bratr jako brat a je nám líto sice, však musíte vzít lepší šat a lepší nohavice!“ – – – – – – – Král hořel v tváři jako mák a hlavu sklopil dolů – a maně padl jeho zrak na vetchou kamizolu... 12 Vzal groš svůj, bral se teskně zpět a usedl si k plotu... Chtěl shovívavě přemýšlet, však síly nebylo tu... Tož pojídal svůj cervulát a žalostně se díval, kde nade vchodem u zahrad se velký prapor kýval. Jak zářně se ta barva chví, je červená a bílá, v ní vetkán nápis: „Bratrství a Poctivost a Síla!“... Kol výčepu se tlačí lid se sokolími pery – a že se chtějí vytančit, teď žadoní dvě dcery... Je večer... V dáli zpívá kos – – Král usnul... Dobrý bloudek... – – – – – – – Tam v zahradě teď bouchlo cos... To načínají soudek... * 13 Král šel a šel a klna zlu, že v paty se mu věsí, zřel z jiné stránky na věc tu a zašel mezi lesy. Snad aspoň zde – měl naději – kus svého poznám lidu, snad aspoň uhlíř poví mi, v čem dlužno hledat bídu! A s večerem se uchýlil do uhlířovy chaty... To uhlíř starý, sešlý byl a celý mozolnatý. Žil se svou ženou v bídě zlé a chaloupku měl z hlíny, krov, patro červem prolezlé a stěny plné špíny. A maso, kromě z veverek, prý dvacet roků nejed... Ba ondy z hladu vránu pek... A dětí má as devět... Král uleh na zem... Uhlíř též... A leh si, chudák, nahý... 14 Co s košilí?!... Má kabát než... A vyhublé měl tahy. Král dojat byl a v jistotě, že našel kořen bídy, zřel ponejprv dnes v životě, že králem být se stydí... Měl úmysly co nejlepší a těšil se, že poví o této bídě, jak ji zří, i svému kancléřovi. Ba dokonce měl ve plánu, že tyto dojmy z lesů hned zítra časně po ránu si vpíše do notesu... A ráno vstav, prál k uhlíři: „To osud můj už zlý je, že v hlavě mojí zahýří si občas fantasie – a dnes mi právě přišel sen, můj kamaráde zlatý, že princem jsem byl narozen a královské měl šaty. 15 A věř mi to: Já králem být a míti vlastní zemi, tvé každé přání vyplnit bych kázal přede všemi. Nuž řekni mi: Co zvolil bys? Snad kravky dvě? Snad vola? Dvůr s prasaty, či statek kýs neb onen mlýn tam zdola?“ Muž podrbal se za uchem: „Eh, na tu slávu všechnu já kašlu ti – a jak tu jsem, ať třeba hladem zdechnu, já chud jsem, o víc nestojím – nač rýt se vepřům v žrádle!? Já „von“ chci být, toť snem je mým, a korunku mít v prádle!“ Teď ale král se dopálil a vykřik z plna hrdla: „Bodejž ti praskla hlavní z žil a mozkovice ztvrdla! Hrom do chlapa! Spí v pelechu, do něhož teče zděma, 16 je hladov, živ jen od mechu, kus košile své nemá – a teď chce – není-li to slon, můj panebože milý – nemastné, chudé, prázdné „von“ a erb mít na košili! Statek mu smrdí... Je mu hej...! E, jdi se, chlape, schovat! Košili nemáš, tož si dej erb v kůži vytetovat!“ * Král ve svůj hrad se vrací zas a holí prudce mává a kleje, kleje v jeden ráz a třese se mu hlava. „Já osel, osel ušatý! Nač tohle je mi třeba?! Ba, škoda každé záplaty a každého kus chleba. Je pravda, chtěl jsem pomoci, však darmo bych se okrad! 17 Ten lid si říká „otroci“ a čpí z něj aristokrat. Víc nežli vlastní louka, les a dobrá krmě v žlabě, mu imponuje panský pes a zbankrotělý hrabě. A kde bys myslil, konečně že’s našel národ v jádru, tam vyboulené oči dvě se smějí tvému hadru. A tak mi vlezte na záda! Jste bačkora jen živá, nadutá, prázdná paráda a odkojenci piva! Své pevnosti dám rozbořit – jsouť systém trochu starý – nepřátel není – a svůj lid umlčím pivovary!“ * Král navrátil se – a tak dál... Je konec historie – 18 a národ, co ji prodělal, ten národ dosud žije... A po hradě se vypráví, že král má šaška Štíra, jenž vzal si věc tu do hlavy a krále vtipem týrá, proč tenkrát prý, když bral se v svět za slzami a vzlyky, proč nezašel i do šachet a někam do fabriky – – – 19 Nákladem časopisu „Kramerius“. Knihtiskárna a chromotypie Jos. B. Zápotočný v Rokycanech. 46859. E: pk; 2007 [20]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Kramerius; Zápotočný, Josef B.[?]
(Nákladem časopisu „Kramerius“. Knihtiskárna a chromotypie Jos. B. Zápotočný v Rokycanech. 46859.)

Místo: Rokycany

Vydání: [1.]

Počet stran: 20