NAD STRŽÍ
V šum větví spletených, v šum potoků, kde zeleň houstne v ticho uhrančivé, jdu napít se poklidu vody živé. Jak bujně rozrůstá se tady strž! Strom, vržen v hloub, je objat kapradím a roztodivná kresba listí vtknuta je v metlice a v travin bujný porost. Je úžasně v tom tichu nad strží, jak hloubkou zelenou bys padal ke dnu. Oblaka nevidět, jen v nedohlednu mih bílých křídel jako by se ztrácel. Sem člověk nepřišel, by ryl a kácel, vše rostlo tu ztraceno v zapomnění. Zelenou kolébku věk v hrobku mění, svit měsíce když nad ní rozhoří se. Je ponuro tu, když se dní, když tmí se, je svatě tu, jak v zakletí je krásy, jež svobodně smí po svém růst a tvořit. Do výše, srpem nekráceny rostou zástupy lopuch, kapradí a travin, pomněnky kropí modře zeleň lavin a v trsy přesličky tam porost houstne. 7 Jen vítr probudí je ze zakletí, když s korun stromů přemetem se snese k té strži zelené, ztracené v lese, uspané zpěvem pramenů, jež tekou ukryty v zeleni propadlých břehů. A já zde, člověk, stín, či přelud pouhý, usedám k předsmrtnému rozjímání. Má hlava k spleti zelené se sklání, jak vyciťuje přitažlivost země, jež o ztišení velkém mluví ke mně, o vykoupení z hoře, spočinutí. A přec tam na dně duše nejskrytějším tak jako na dně strže pramen prýští, v tok příhod zapojen se žitím žene nadějí novou svlažen pro dny příští. Z té strže stínů, kde se rozrůstají tisíce životů, i já v své stěny se vracím, kořen proudem ovlažený. 8

BOŽIŠTĚ
Stůl kamenný, kol stromy staleté a stupně nepohodou vymleté připomínají dávné božiště a pramen, vrhající v těžiště vymleté skály čisté proudy vod, vyhloubil pro ně křtitelnice bod. Jak obrovská dlaň, která doušek nese, mně připadá. Nic kolem nepohne se, polední úpal skály zatěžuje. Je chvíle tu, v níž Bůh se přibližuje a viditelní v prameni i stínu. Sypkému břehu nakypřuje hlínu, rozmarně vplétá květ trav do kadeří, by svítil tam, až lesy kol se zšeří. Kos zalétl sem s vysokého buku a svoji píseň ladí do trojzvuku. Jak hledím v květy v zeleň travin vtkané a naslouchám té písni nehledané, je mi, že bych i já před boží tváří tam obětovat měla na oltáři. 9 Co mohu dát, co mého ještě jest? Svobodu, lásku, víru, naděj, čest? Mám jen svou čest, je chudé srdce mé a v prsou zachvívá se zmateně. Krev vycedím-li, promění se v dým a obětí svou Boha obměkčím? Les mlčí. Stojí stromy staleté, do ticha, žáru, stínu zakleté, a z písně kosa, jež tu dosud zní, mně Ave rozhřešením vyzvání. 10

NA STRÁŽI
Jdu váhavě, má cesta končí slují, změť kořenů jak hadí hnízdo splétá se tam, bují a po stranách vzpřímeně stojí stráž mohutných thují. Z nich nejvyšší je bleskem zasažena, však stojí dál. Ač mízou tryská rána obnažená, ta věrná stráž se nechvěje, nesklání, nezasténá. Netečna k větru, který kol ní duje, a vzepjata nad plevel rozbujelý u pat sluje, dál stojí tu jak pomník síly, vzdorující thuje. 11

BEZ ZÁVRATI
Na srdci země, šum stébel vlečených větrem nad hlavou, jako by ke mně mluvila útěcha sama, zvala mě do neznáma. Až na kraj světa třeba je jít, aby ses kajícně vrátil, z čeho jsi vyšel, až ke dnu hoře třeba je pít, abys vše viděl a slyšel, co jiný neslyší, nevidí, abys již nehledal u lidí to, co ti nemohou dát, aby ses naučil lásku mít rád, i když tě nikdo nepřitulí, srdcem i vůlí po všechny života dny bojovat pro své sny. I když tě kruh samoty svírá, i když tě nikdo nepodpírá, i když se ti cesta v soumraku tratí, abys šel kupředu bez závrati. 12

BOUŘE
Je před bouří, kraj ponořen je v stínu, dech zadržuje každá bytost lesa, úzkostně hledí vzhůru na nebesa a krčí se v kapradí, mech a hlínu. Ten akord ticha, hrůzy vytušené, než příval vody po svahu se žene a proudem podemílá sypké břehy a uvolňuje trav a metlic stehy na gobelinech, tkaných do závěsů na stráních hor a na úpatích lesů. Jak stromy pevně kořeny se drží své rodné půdy, jak je zatínají do břehů skal, jak větru uhýbají, když žene se nad hlubinami strží! Blesk, úder v zápětí. Kdo zhynul v lese? Jak zděšeně se jeho srdce třese, jak bledne skála, jež ho podpírala, ve svitu hrůzných blesků do zsinala v podobu obra, který proudem vod se pohne též a dá se na pochod. 13 Jak přehlušuje vichru mocný svist úzkostný nářek odervaných hnízd i nářek kmenů, z nichž se míza prýští, když úder blesků jejich těla tříští. Co zhynout mělo, zhyne v bouře běsu. Zázrakem zachráněn je na útesu keř drobný s ptačím hnízdem. Z něho ke mně po bouři, která lesem přehnala se, až z rána vyjde slunce v plném jase, zas tryskne ptačí píseň k chvále země. 14

TOPOL
Vyrost’ jsi štíhlý, zemi na oporu, vykřičník lesa na pozadí boru, a hrdě střežil jsi tajemství hory, úsměvy rána, šepot přitajený, až jednou nebes blesk vryl do tvé kory znamení hněvu božího. Teď zdrán zde stojíš hrdě nad hromadou třísek a červení je zbarven kolem písek, jak krvácel bys z tisícerých ran. Ty nejsi z těch, jež nepohoda kosí, máš hlavu v slunci, kořen v zemi té, ty nejsi z těch, kdo blesky v bázni prosí, máš tady domov, právo staleté. A přejdou roky, vlhkou dřeň, kde rdí se, prostoupí nová míza hojivě, dál porosteš, tvé rány zacelí se, a ty zde budeš stát, když dní, když tmí se, vykřičník lesa rodné na nivě. 15

U STRŽE
Co všechno dals mi, lese probuzený, v tom časném ránu dole u strže, když do ní zapadal stín prohloubený a plnil vůní břehů nádrže. Jak bylo dobře v náruči tvé chladné, jež přitulípřitulí, a přece nezhýčká, jak všechno bylo na dosah a snadné, šleh osudu jen hříčka maličká. Co bílých snů tam v duši zatklo se mi, když do výše mě zlákal příkrý svah, na vyschlé, kameny zaváté zemi, kde ležel sluncem pozlacený prach. Jak dobré bylo zkonejšení syté tam v slunci nade dnem tvých prohlubní, ty doušky krásy nikdy nedopité za večerů i zlatých polední. Co hoře útržků tam uvízlo mi na cestách neschůdných, když stín se snes na vlny zeleně a na polomy, jak lehko bylo blíže u nebes. 16 Jak rozumělas mi, má strži divá, jak já tvým kletbám v bouřích soumraku, když smutná tvoje krása zádumčivá se propadala v stín a do mraku. Jak podobny jsme, strži, byly sobě tím smutkem beze slov i tajemnem, jež na dnech našich skryto je jak v hrobě, neznámo lidem, mrtvo přede dnem. A sny, což nestoupaly z tebe ke mně, jak kadidla dým stoupá k oltáři, z tvé nakypřené, provlhčené země svázané v bujných břehů herbáři? A já teď jdu, a poklady tvých lesů, sny květů tvých, jež svěží vydrží, vše, cos mi dala, pokorně si nesu v svůj život, ve svou půlnoc nad strží. 17

DO TICHA
Jdu k strži své, když dní se, kam nezní kavek skřek, kde vůně jenom chví se jak rána polibek. Tam není domov zmijí a vášní střetnutí, tam, kde čas v tichu míjí, se léčím z uštknutí. 18

DALEKO OD LIDÍ
Daleko od lidí, za opar všednosti, za clonu zášti, z pachu sobeckosti, z přívalu klamu, zrady prokletí se do samoty čisté uchyluji, kam jenom mluva větru zaletí, po duze paprsků se snese sen, do trylku ptačí písně zachycen. Tam nikdo nekalí kmit myšlenky a lidské zmatky nestaví se stínem před zprůhlednělý obrys poznání, před obraz přírody. Tam v světě jiném se ocítám a zmalátnělost mizí, jež mezi lidmi bují nákazou. Jak blízký je mi les, co tajemství v něm vidí duch můj, zrak zbystřený, a jak je cizí mi v tom krásy prostoru, v tom moři útěchy a pustý, bez kouzla svět nenávistných lidí. Co úsměvů je tu, co je tu zkonejšení, jak vlídnou, známou řečí mluví ke mně ta rozkvetlá a provoněná země a porost, který u pat stromů klečí do slunce zahleděn. Zde životem 19 jsem opojena, zde mi průzrační záhady lásky, zmaru, krásy vzniku, zde prožiji víc v jednom okamžiku než mezi lidmi v roků rozpětí. To chvějné světlo síly nezachytitelné nesené vzduchem větru na vlnách, jež znavené mé tělo obrozuje a ducha napřimuje k statečnosti, ten krásy úplněk, jejž zachycuji s vděčností, která v slova přetéká, jak vedou mě z údolí ubohosti do slunné výše, kde nic neleká. 20

DĚS STRŽE
Jsem v hloubce strže své až dole na dně. Jak je tam ponuro, jak je tam chladně! Stín na míle v krok bez cíle se vrhá zrádně. Za živa pohřbena jsem pod skalou, tvář tesu podobu má zoufalou. Jak poděsil mě kostry keř, co v skalní zděř se zavěsil. Tak dno má proláklé jak důlky bez očí, a mechem zarostlá jsou jejich obočí. A v bažině a v křovině je jako v smrti náručí. 21 Jdu z hloubky strže své po srázné stěně, skřek ptáka s výše slét’ sem vyděšeně, však za ním v les se paprsk snes’ na vůně pěně. 22

PROSBA
Sametové ticho samot hor a lesů v postříbřeném ránu, na lukách když dní se, dej mi sílu vzdoru srázů svých a tesů, kterou zlátne kraj, když v slunci rozhoří se. Mlčením svým napoj duši nezlekanou, výkřiky mé ukryj ve své lesní hluši; i když moje srdce jedinou je ranou, ať mou bolest lidská soustrast nevytuší. Od všeho mě chraň, co bez užitku bodne, od planého stesku osvoboď mě rázem, odhodlanou, silnou probouzej mě do dne, v člověka ať zraju bez hany a bázně. A když proti smrti stanu nečekaně, ať ji uvítám jak posla ticha tvého, vstříc jí jdu, jak šla jsem žitím, odhodlaně, s pevnou vírou v duši ve zbavení zlého. 23

VĚČNOST – OKAMŽIK
Jít krokem zbystřeným radostí po poznání pěšinou ztracenou, jež do neznáma láká, tu lehkost v sobě mít, jež tkví na křídlech ptáka, a mír, jak den ho má, když lehá k usínání. Duch lani podobný, když u pramene pije a krotce uléhá pak lesa na výsluní, a tonout pohroužen v přesladkou hloubku vůní, jež lesní mýtinu jak povlak mlhy kryje. A v žáru slunečním, v němž tvůrčí dech se chvěje, do dálky dívat se, zjasněné do výhledu, bez hoře vidět ji a bez bolesti sledu, sklenutou v pohodu, vztyčenou do naděje. Na lemu mraku plout, jak oblohou se honí, částice Vesmíru a jeho tvůrčí síly, mít k zemi daleko a blízko k svému cíli, jak slza k zemi má, jež oči mraků roní. Vyssáta paprskem se vracet k svému vzniku, opouštět země rmut, ve výši po něm toužit, svou bolest milovat, nad jejím stínem kroužit a věčnost procítit ve chvatu okamžiku. 24

VELKÉ MLČENÍ
Víc nežli výkřik smutku, modlitba, mlčení lesa poví úžasné, zlomená větev bouří sražená cloumaná vichrem přes sráz do propasti, kamenné lože, polštář z trnů chrastí, varovná ruka skály, zdvižená k přísaze němé, lávka stržená, strom vyrvaný, stín věčný tůně bažin a vývrat, sražený do skalin pasti. Víc nežli slova, velké mlčení bezedno hoře zachycuje v tichu, zoufalost bolesti, přemíru hříchu. Čerň smutku v barvy se tam rozpouští, moudrosti kámen stele pod hlavu, mech podchycuje kroků únavu a poznání stín padá do houští. 25

CESTOU V SLUNCI
Má cesta k strži sluncem zalita je, paprsků do víru, mé oči, zvyklé hledět v temno taje, kde bolest podobna je upíru a radost jenom mačím zrnkem zraje, již nesnesou té záře přemíru. Snad by i radost stejně oslepila mé srdce tonoucí, snad musila bych, abych v slunci žila, mít léta, jež jsem v práci promarnila, a nebýt vědoucí. Přízraky, jež se ze dna strže derou, na cestě nevidět, úzkostí neumírat tisícerou, pod knutou osudu se nezachvět a nepředvídat zrakem jasnovidným ten příval běd. Být čistým bloudem, jehož zemí rodnou jsou výšek oblasti, a nevědět, že za tou cestou svodnou jsou strží propasti. 26

ŠEDÉ RÁNO
Jak šedé, rozteskněné je mé ráno, co stínu číhá v koutech setmělých! Bolesti má, kdy řekneš dokonáno? Kraj v probuzení mém je chudý, holý a srdce mé se chvěje, zalyká bolestí, která nikdy nepřebolí. A sny mé únikem již nejsou z všedna, po radosti v nich není ani stopy a naděje v nich není ani jedna. Neznějí touhy moje písní ptačí, krvácí rána křídel sestřelených, v úkrytu duše moje přání pláčí. Jak dlouho, kam ta bolest povleče mě, co ještě pohřbím do té řady hrobů, jež pro mne vykopala rodná země? 27

PÍSEŇ SKŘIVANA
Hlas skřivana se ozval ve výši nad rodnou nivou. Jásá jako kdys a jenom tvé rty, bledé tváře vlys, říkají smutně: „Kriste Ježíši!“ Svah pln je květů, rodné země dech svobodně stoupá vůní do vzduchu; na krásu naseto je v úvalech, důvěra budí ze sna předtuchu. Je tvůj ten kraj, víc tvůj, než jindy byl, jsi jeho krásou znovu uchvácen. Nikdys tak horce po něm netoužil a necítil, že byl bys zatracen, kdybys na lásku k němu zapomněl, kdyby ti nebyl domovem jak dřív, pro jeho písně kdybys oněměl, když jaro ozývá se ve větvích. Z té země vždy tvá síla proudila a z ní i dnes se rodí čin i sen, života tvého smysl, posila tvých nocí bezesných a jasný den. 28 Odvahou šumí lesů výšiny a obzor hor, do dálky rozestřen, tě vyvolává z muky nížiny. Zas do budoucna hledíš povzbuzen, zas šumí lípy vzkazem staletí a dojímá tě země hořký pach, zas učíš se, jak křídla doletí, jež nezatížil smutek, ani strach. 29

RACEK
Jak letíš, unikáš a kroužíš tam a sem, mne lehce dotkni se svých křídel atlasem, hrou bezstarostnou zbav mě tíhy, neklidu, ať mořem je mi splav, já v jeho zálivu. Jak v slunci leskne se ker povrch stříbrný, ty, na něm rozhoupán, jak vlna do vlny, kra, břeh i vody proud jsou jednou jistotou, ty létat můžeš, plout, neraněn slepotou. Je tvůj ten sad i břeh, kam vlny vzkypěly, tvých křídel kmit a třpyt, běl, tkaná do běli, 30 šíp v prostor vržený, cíl nikdo nezjistí, jsi touhy výkřikem i její kořistí. 31

PŘÁNÍ
Jak jarní sad, jak on mít na rozdání, tak jako on být bohatstvím svým blažen, pro snílky půvab mít ptačího zatíkání a květy stlát na uvadlý klín stařen a dětské ručky krásou zkvetlou plnit a neželet, že vadne pošlapána, nad milenci se vonným houštím vlnit, polibky poupat vystýlat jim rána a smutným lidem svítit do tesknoty nahotou lupenů, když sad se setmí, do samoty jim zpívat šumem větví a vůní květů zpít je do němoty. 32

NA HORÁCH
Na skalním tesu vrbice, mák, v zeleni svahu kopretiny. Vypráví vítr bouřlivák, jak je svět na horách jiný. Slunce tam zlatá přadena v úkryty kapradin hází, zlatem je cesta vroubena, vystlána vůněmi mlází. Les stojí jako v zakletí, v modlitbě Bohu se koře, naslouchá, až píseň staletí zašumí z údolí k hoře. Co se tu krásy prolíná, co je v těch kořenech síly, jež mocně v zem se zatíná, k růstu a plodnosti cílí. Z rodu té síly, jež vzdoruje vichřici, hromu a blesku, o místo na slunci bojuje, o radost bez marných stesků, 33 z rodu té síly ať duši mám, radostnou, silnou a smělou, bez bázně rozpjatou k výšinám i v smrti hlubinu ztmělou. 34

OTÁZKY
Nač bát se? Jako pták si zpívej v soumraku. Nač kát se? Miluj smích a radost ve zraku. Proboden? Jaká slast – své rány nevidět. Svoboden? Smrti blíž za nic se nestydět. Varovat? Není proč, když nic už neděsí. Vzdorovat? Hrůze jen, jež v sny se zavěsí. 35

PŘÍSLIB ZEMĚ
Předehra bouře větvemi sténá, prudké jsou jejich dotyky, nejvíc se chvěje v pospase větru bázlivé listí osiky. Nablízku země chvění se ztrácí, jisto je v jejím náručí, traviny, květy lehají na ni, ona i větru poručí, aby se ztišil v podrostu jejím, až nad ním vzlétne jako pták, aby jak chůva kolébal stébla a stromy jako severák. Z letících mraků vláha se spouští, krůpěje zemi pečetí, tisíce životů vzkříšeno jimi zvěstuje krásy početí. Na prsou země dech její cítím, statečné slyším srdce bít, za tisíc životů promarněných tisíci nových bude žít! 36

BEZ VÝHLEDU
Jdu po dešti pěšinou v hustém mlází; omyté stromky dívají se ke mně z té nakypřené, rozvoněné země – skřek kavek myšlenky mé doprovází. V stín jejich zapadám, jak jdu tou spletí, příšera tesknice v něm z mrtvých vstává, do šera houstne mi a do prokletí, v bezbranné srdce trn se zabodává. Nic nevidím, jen cestu bez výhledu, jen matnou houšť, jež tísní stromků kmeny, zapadlý kout bez utišení sledu, vyrvaný keř, o zeleň oloupený. Jen balvan, který stěnou cestu hradí, jen výkřik slyším divokého ptáka, a větev vidím, dobrou na tuláka, jenž zašel si k vzpomínkám na své mládí. 37

KRÁSA
Pták, hvězda, louka v květu, co je tu pojmů krás, jako bys na paletu pel barev, vůně střás’, tak v směsi promíchané se klenou před tebou do šíře rozestlané i srázů velebou. Co odstínů má zeleň, jež zdobí stráně svah a rozrůstá se v cesty, v příkopy, v kolej drah, zdupána kročejemi se zvedá pod krokem a klesá závějemi do břehů potokem. Strom rozkoší je zrakuzraku, jak k výši klene se, korunou skoro v mraku, kořeny v pralese. 38 Do země zapuštěny s bahnitou příchutí vrůstají stromů kmeny, kly lesů mamutí. A drobná očka květů vzhlížejí bez hrůzy z barevných trsů křovin rozpuklých do druzy do výše k větvím spleti z náruče kapradí, jak zatoulané děti, jež máma pohladí. Řeč jedinou má krása, kdekoli potkáš ji, na břehu moře, v horách, či lesa na kraji, jedinou mluví řečí pták, moře, strom i květ, však nutno je té řeči i srdcem rozumět. 39

POVZDECH
Kraji mého dětství, sluncem zvlídnělý, jak jsi jiný dnes, než jak dětské oči tebe viděly. Všechny sady, dveře byly dokořán, lidé znali tě, všude byl jsi doma, všude přivítán. A dnes pohled očí tvému vyhne se, kdoví, co jsi zač, bez úsměvu přes práh domků vejde se, je v nich stesk a pláč. Posla štěstí v tobě nikdo nevidí, jak ti uvěřit? Těžko s lidmi žít a těžko bez lidí. 40

VERŠ
Verš? Zvuk, pak hudba. Přímý povel – piš! Neslyšné kroky prolínají tiš, jsi v kruhu záře, oblakům jsi blíž, a plyneš vzhůru, země nevidíš. Tvůj pocit lehký je jak květný pel, jejž v rozpuku květ růže podržel, a tvoje touha nepopsaná běl, kterou bys uchvátit i rozdat chtěl. Však verš, jak čmelák pelu žádá si a bzučí, ssaje, rým jak hledá si, a nespokojen z krásy do krásy na pelu požitkářsky chutná si. A opojením zcela uváben noc opěvuje tam, kde dosud den, chce volný být a v změť je zachycen, je zrozen slovem, slovem proboden. 41

PROČ?
Proč dals mi, Bože, srdce do prsou? Zda proto, aby láskou bytnělo, či proto, aby klidu nemělo? Proč dals mi, Bože, srdce do prsou? Proč do něho jsi lásku zasadil a s ní i neklid snů, vzdech bolesti, proč věčná touha v tep můj šelestí? Proč do něho jsi lásku zasadil? Proč sevřít musím je jak ptáka v dlaň a pomučit i to, co lituji, a ponížit i to, co miluji? Proč sevřít musím je jak ptáka v dlaň? Proč kořen těla, srdce mého tep se chvěje, mate, souží, potácí a na každý sen krví doplácí ten kořen těla, srdce mého tep? Proč dals mi, Bože, srdce do prsou, v tak malý prostor neviditelný, kde hyne, křehký stvol a smrtelný? Proč dals mi, Bože, srdce do prsou? 42

V PŘÍRODĚ
Tak odpoutána být od tíhy hmoty, všedna, ssát slunce paprsky a mízu země ze dna jak řada bílých bříz, jež v louku rozrostly se. Být světlým paprskem, jenž nad pohořím chví se, neb loukou rozkvetlou do dálek tichých břehů, znát radost klíčení i rozkvétání něhu, úsměvy časných rán i mocných bouřek příval. Být větví rozpjatou, na níž kos z jara zpíval, být částí zázraku, jejž jaro zemi nese – paprskem do stínu, jenž houstne v lidském lese! 43

SVĚT SNŮ
Můj světe, světe snů, kde není hněvu, vád a promarněných dnů, kde nemusím se bát, že kdos mě zakřikne a zmrazí pohledem, kde možno je se zhřát, když jako pod ledem to čiší z lidských řad, jsem vděčna, do mých dnů že kane kouzlo tvé, můj světe, světe snů. Co v nich je zakleto a jaká v nich je moc! Pomyslím na léto – měsíční vlahá noc se dívá do snů mých a voní zahrada, i když je venku sníh a v tmu se propadá spleť větví orvaných. 44 Skutečnost zraní-li, nenávist uštkne-li, jsi ty zde, světe snů, nejdražší příteli. 45

V MLZE
Jdu mlhou krajem tím, jenž s dětstvím mým je spjat, vzpomínek stoupá dým ze známých cest a chat a roků let a chvat je, jako by sis zdřím’. Strništěm snopy jdou, stařenky shrbené, noří se za mlhou, za roků hladinou, čtyrlístky hledají, své mládí ztracené. Z kraje teď odclonil paprsek mlhy cíp, kostel se objevil v korunách starých lip, věžičky lesklý šíp steskem mě oslnil. Ta mlha z údolí se dere do očí, 46 vzpomínky zraněné na srdce útočí; přes stesku výmoly nepřejdou, neskočí. 47

LÉTO
Cesta tě volá do dálky, je to jak chvění touhy. Na mezích kvetou třezalky, nad hlavou mraků šmouhy. Sbíráš si písně na věnec, všechno se v hudbu mění. Kolem je lesů růženec, vesnice v kuropění. Okouzlen hledíš do kraje, jak mu ty barvy sluší – a víš, že všechno uzraje, i to, co dal tvé duši. 48

ECHO ZEMĚ
Jsou louky bíle nakvetlé, jak sníh by na ně napad’, a pěšinou když jimi jdeš, jak v moře trav bys zapad’. Průsvitní břízek krajkoví paprsky ranní zoře, červánků nádech růžoví na jejich bílé koře. Břeh potoka je jedna houšť, ztracených květů příval, a kapradí je zakrývá, jak v prales by ses díval. Kamenů ústa šeptají, jak voda přes ně letí, dno potoků je zkypřené mechovou hebkou spletí. Dno zelení se usmívá, v mělčinách květy bují, zahrady drobné rostou tam na prahu vodních slují. 49 l kořen dubu pravěký se noří z vodní pěny s porostem květů v dřeni své jak oltář ověnčený. Zem všemi póry oddychá rozkvětu mocným dechem, a píseň, kterou zpíváš si, je její písně echem. 50

VOLÁNÍ MLÁDÍ
Co mi jen ráno nazpívá písniček, každou jinou, když mlha se mu zachvívá praporem nad krajinou. Jako by mládí volalo za řekou, za horami, jako by vstříc mi spěchalo polními pěšinami. Zas si tak bujně skočilo přes potok, luční strouhy, zas ve mně jednou ožilo v záchvatu dávné touhy. Na prsa květ si připínám, na rtech mi píseň zvučí, a tisknu s touhou, co jí mám, své mládí do náručí. 51

CHVÍLE ODDECHU
V poledním žáru lesa živé teď duše není; vstupuji na nebesa, nořím se v zapomnění. Na zemi ležím svorně s kapradím, listím, mechem, kadidlo pryskyřice hlubokým ssaji dechem. V bezbřehé modři letem oblaka vidím plouti, naslouchám písni větru, jež šumí v metlic proutí. Svobodna se tu cítím, jak nikde v světě není, mám cestu stlanou kvítím a vede k zapomnění. 52

DUŠE
Z tisíce duší jediná letí mi vstříc, divoká, zrádná hlubina, člověka rub i líc. Z tisíce duší právě ta, která mě zmrazuje, z tisíce duší právě ta, která mě zrazuje. Dej mi tu duši prostoupit, cit by ji zvlád’, dej mi tu duši oloupit o její chlad. 53

BOŽÍ ZEMĚ
Mám ticha plný sluch, dlaň větru laskání a všude, kam jen zřím, je v kráse přistání. Modř nebe nad hlavou, pláň širá bez kazu, jdu krásou, stvořenou k božímu obrazu. V soumraku zeleně běl květů lahodí, je hvězdic odlitkem kvetoucí jahodí. Kraj lesa s obzorem, a já v něm ztracena, v něm louky mění se v barevná přadena. Zřít stopu člověka, jak božím krajem šel; on lesy vykácel, zem v dílce rozkrájel. 54 A země v pokoře jho jeho přijala; je lidem k užitku, však boží zůstala. 55

ROZKVETLÁ LOUKA
Do snů mi zpívej, louko rozkvetlá, smolničkou, rdesnem, sněhem kopretin, barevně rozvlněná do světla, v náruče mezí, v mladých lesů stín. Do snů mi zpívej, jako zpívalas, když srdce zvonků vyzváněla v svah; chci slyšet zas tvých svodů slibný hlas, chci s tebou zazvonit si na poplach. Do snů mi zpívej, ještě zpívej mi, v svých zelených vln skryj mne záplavě, svou vůní čarovnou mě obejmi, zkolébej chvěním k sladké únavě. Do snů mi zpívej v ránech zrosených a radost, která ve tvém dechu plá, ta širá radost ploch tvých rozkvetlých ať dá mé touze křídla omládlá. 56

LOUKY
Jak jsou krásné louky v časném bujném létě, barvy rozpestřené jako na paletě. Květin je tu tolik, jak jehličí v lese; po nějakém božstvu každá jmenuje se. Kopretin když sněhy do rosy se halí, jak by do té louky hvězdy napadaly. Co tu božích poslů krásu čaruje mi; rdesno, rožec, zvonky pokrývají zemi. Bílý jetel voní, metlice se chvějí, zapadám v tu krásu jako do závějí. 57 Než ji skosí ženci, mlhy začnou studit, chtěla bych v ni klesnout, již se neprobudit. 58

LIST
Zavátý list, jak schlíple leží tady, dlaň, které nikdo ruky nepodá; stesk syrový když padne na zahrady a déšť když kůru stromů pobodá, on s rodné větve nepohodou smeten, v kruh kaluže neb v bláto cesty vpleten, nepřikryt, nepochován leží tady. Co kolem je jich nastláno, on jeden však stranou slét’, jak byl by přáním veden do ticha zapomnění propadnout se, sám sobě hrobař a sám sobě soudce. Je dosněn sen o jarním rozkvétání, zář polibků, jež slunce dávalo mu a plodu on, když přišla doba zrání, když květ se měnil pod paprsků lomem v plod růžový jak dětské pousmání, tu sladkost rozkvětu i žhavost zrání zavátý list si připomíná honem. 59

ÚTĚCHA
Les připíjí vonným douškem z číše vrchovaté mým snům. Nad propadlištěm hoře letí oblaka do dáli. Průzrační vzduch, sluneční paprsky v stínu listí otupují své rozžhavené šípy. Staletí tudy prošla a ryla vrásky v kmeny, do mohutných lan spletla větve a v plachtoví listí zahnala vítr příhod. A jeden ptačí trilek, jedno ptačí zatíkání stačí, aby ponurý prales se usmál širokým úsměvem dobráka a tíhu věků střásl se svých beder jako květ rosu. 60 Dým mlhy je spoután u kořenů, oběť smutku nestoupá k nebesům. Neslyšně odumírá prohnilá dřeň, kolébku nových životů vyhlodal čas na rozpadlé tkáni, květy tam vsadil, jakých nevidět. Dětská ruka z nich uvije věneček, zahodí do proudu. Daleko vrženy doplynou svěží někoho potěšit. Dálky se chvějí neviditelnou útěchou, čas neslyšně letí na rozpjatých křídlech osudu. Zšeřelé lůno strže pokryly stíny, ulehly k spánku. O novém jitru sní ponurý les, vrchovatou číší připíjí věřícímu, ze zakletí spánku probouzí úsvit. Je den. Buď pochválen den, který přináší světlo! 61

POHOŘÍ SNŮ
V pohoří divném se ocítám, v pohoří neskutečna. Nejsou tam srdce ubohá, nejsou tam srdce nestatečná. Klam je tam chmýřím v podletí, zadýchneš – a klam odletí. Tam nespočinu na hoři, na pospas nevejdu tam tmám. Když hvězdy v noc se rozhoří, závory snů svých odmykám. Snů dráha mléčná vine se zlatým mým pohořím, pohořím neskutečna. 65

PO BOUŘI
Je po bouři; skončila bezvětřím. Les nádrží je po kraj naplněnou, vod přívaly po srázu v dol se ženou, má stéblo krůpěj svou, květ číši napěněnou, a v loďkách listů odlesk vláhy zdřím’. Ostrovy plují nebes hladinou, pod branou duhy tiše proplouvají, břeh ze zlata, růžový obrys mají, tajemnou záři nebem prostírají a průhlední za mraků skupinou. Přadena západu se navíjejí, na větvích stromů předou krajkoví a klubko slunce v lukách nachoví, jak ve hře do dálky se zatoulalo ztraceno v stinný podrost dubový. Ve výši světla pohádkových hradů se rozžehla a kouzlem uhrančivým se svahu hledí neskutečných hor. Je tyrkys vsazen nad kraj u západu a topas s ametystem nad obzor. 66 Je po bouři; zem dýchá zhluboka. Je čas jít spat a zavřít v pokladnice západu drahokamy, rozžít svíce hvězd nespočetných temna nad studnice a měsíc vyslat nad břeh potoka. 67

MĚSÍC
Svit měsíce již padl do aleje v koruny lip na tmavé pozadí, bělostnou mlhou na lukách se chvěje, stříbrnou vlnou stéká v kapradí a kraj v něm ztajemněl a ustrnul odrazem bílým v kouli čaroděje. K měsíční kouli upírám své zraky a její kresby luštím záhadné; jak bohata je noc ta na zázraky, když měsíc prosvěcuje stínů mraky, zem v svoji chladnou náruč popadne. Úplněk jeho cesty stříbrem kropí a v drahokamy brousí kameny, do lesklých hranolů jsou lomeny výčnělky skal i strmých schodů stopy. Jen o tmu strže mé se paprsk tříští, sen křehký hyne v jejím propadlišti. 68

RODNÁ ZEMĚ
Krajino, v pohled očí sevřená, očima tiskneš se až do duše a odtud vracíš se s mým žehnáním k svým olším, potokům a jabloním, k svým lukám do nádhery nakvetlým, k svým sadům ostříbřeným večerem, ke krotkým vlnám horských úbočí a krotším beránkům tam nad nimi. Svůj dej mi sen, sen z mlhy utkaný, ty, jež mi dáváš pocit domova, ty, jež mě spájíš krásou se zemí tak silným poutem, jako kořen strom. Z tvých ornic vane ke mně síla tvá, tvé pestré barvy kvetou k útěše, tvé proudné vody zbystřují můj krok a stín tvých stromů křísí z únavy. Má rodná země, jak ti nežehnat, jak rodnou hrdostí se nezachvět před půvabem, jenž rozlit do plochy a do hranolů třpytných vybroušen. 69 Má rodná země, sytě sytíš mne, na zprahlé srdce tisíc krůpějí z tvé krásy rozevláté skanulo, že věří zas – a dětským srdcem je a s nadějí jak s míčem hraje si a do výše ji vrhá, nad stromy, a ona okřídlena krásou tvou tam vzlétá, kam až nelze dohlédnout. A zpívající ke mně vrací se a vzpřimující do mých vtéká žil a čarující barvu nese v šeď a v moji úzkost chvění radosti a v moji trpkost sladké vůně dech. Had zoufalství je tebou přišlápnut a jeho stopa květy zarostla tak bohatě, že do snů, pod kroky mně jimi steleš, kam se obrátím. V tvé kráse já, v mém srdci domov máš, mé lásky širost tvé se vyrovná, tvé pohodě má víra v sílu tvou a tvému dechu jarost písní mých. A modlím-li se k tobě v nadšení a pokouším se všechno vyslovit, co těžko říci v lásce zpovědí, 70 ty, země, zpovídáš se krásou víc, svá tajemství v ní dáváš na pospas a do svých hloubek, v zrání své i mír mně důvěrného přeješ pohledu, že slyším zrychleně tvé srdce bít a hlas tvůj touhou volat do dálky a na rtech větví tiše usínat v šepotu, jakým matka konejší. Jdu k tobě, tebou k světlu vedena, kam bez tvé krásy šla bych naslepo, jdu k tobě, láskou s tebou spojena ke všemu, čemu život dala jsi, k mé řeči, která v písně vykvetla, a k lidem, kterým zpěvnost znakem je. A za vše, země má, ti děkuji, za krásu rodné řeči, krajů tvých, za sílu, která z tebe pramení, za nádherných tvých písní ozvěnu, v nichž český duch se navždy dochová, za slast i trýzeň, za dar domova. 71

V KLÍNU PRALESA
Vřeteno času zde se zastavilo. Co jsou to léta v klínu pralesa? Co je to člověk, jeho život, dílo, naděje, kterou žije, poklesá? Co je to láska? Paprsk do tmy chvějný, květ u cesty, jenž zvadá pod rukou. Co je to sen? Dech pavučiny jemný, jejž kapky rosy k zemi utlukou. Co je to lidský život? Porost v stínu, v němž trpasličí hmyz se ukryje, a který touží opustit svou hlínu, v níž zrodil se a jednou uhnije. Co je to mládí? V slunci chvíle zlatá, jichž miliony prošly pralesem, kus cíle, paprsk, za nímž srdce chvátá, květ, odhozený větru otřesem, pták, který rychle cestu přeletí, by unaveně na větvi si used’. Co je to život v stínu staletí? 72

VZKŘÍŠENÍ
Jak stín se prodloužil tou cestou přes kořeny, kam vichr spoustu sil. Jsou kmeny pobořeny jak sloupy chrámové, jež božstvo pamatují. Na hlati odkryté zelený porost bují, šat, tkaný přírodou na stavech slitování. Jak strašný nepoměr: hrob vyčnívá z těch děr – a ve vzduchu je tání. Žeň bohatá i zisk pro ty, kdož nesili tu. Znič krásu tisíckrát, dál růst si bude v skrytu. 73

MODLITBA
Žehnej, věčný Bože, lidem! Dej jim bdění bezúzkostné a sny jejich napoj klidem! Když kol nich své šedé sítě v noci pavouk-starost přede, dej jim úsměv na úsvitě! Každému dej růst a kvésti do krásy a do úrody, každému dej skývu štěstí! 74

PODLETÍ
Je ticho v údolí, hluk venku tamtam, za stěnou hor, se propad’ v neznámo. Zde pohyb zmírněný má větru let, hlas proudu v důvěrný tu šepot ztich’ a cesty v kapradí se ztrácejí a v hořců stín. Mohutné kořeny vyrvány ještě smrti vzdorují, květ obaluje jejich nahotu, nad oloupanou korou borůvčí se klene přikrývkou. A život je i v kamení, kam kreslí lišejník své kresby v mramorových žilek spleť; pod nimi hmyz se skrývá, mravenci svůj důmyslný stát tam budují. A kvete, voní, barvou jásá břeh, pln maliní a hub a ostružin, z luk voní seno, život květů, trav svou vzkvetlou krásu mění k užitku a mroucím dechem zdraví lesní svah. Co vůně je v té kráse podletí, jak vlídně tady smrt se zjevuje a bez zápasu k smrti uspává. 75 A člověk? Když se s létem rozloučí, v zdi města vrací se jak vyhnanec, a chřadne-li, na pokyn nových jar se znovu nevzkřísí a v zániku je bolest s ním a smutek zmírání. Za zavřenými okny ulic šum mu nedá spát a hřeby tluče v sluch. Květ na svém místě hyne, s zemí spjat – a člověk v rakvi, nesen obřady a světskou marností a neklidem, do neprodyšné hrobky uložen, neb v uren kov, svým tělem nadobro jak na smetiště odhozený škvár z procesu života je vyřazen, jak nikdy by byl nekvet’ pro radost a nikomu nebýval k užitku. A jenom sen, div neskutečna, duch, ve volném letu pluje Vesmírem a hledá, jako hledal v životě, své věčné touze místo k přistání. 76

VEČER
Je večer. Ticho. Mlha fialoví, zsinalý oblak blízké skály zaleh’. Kam jdu? Jsem rybář, který stíny loví, má touha mlhou usedá si na břeh. Kde jsem? Je sráz za každým krokem, temnou je prohlubní, co žito i co zbývá, kol mne i ve mně přízračně se stmívá, mě lidé míjí, žádný nejde se mnou. A přec ten večer v stínech nad mlhami, jak v náruč jeho klesám důvěřivě, vzpomínek světlo do tmy rozžíhá mi, ráj ztracený mi připomíná živě. Zas cítím sytou vůni opojení, obrysy drahé v stínech zřetelní se a v tichu večera hlas drahý chví se a jak ten večer pln je okouzlení. Teď blízké je, co v dálce přetajemně čekalo s nebe na blesk odhalení. Tajemno zbylo, ale děsu není – a za ten večer plno díků ve mně. 77

V ZÁPADU
Les zmírá v šeru večerního chvění, zář červánků vrcholky stromů kropí. Je chvíle tu, jež za srdce tě chopí, když v pohádku les kolem tebe změní. Tisíce bůžků roztančí se v kruhu, když louky bílá mlha přioděje a přede sny, v nich drahé obličeje a nad nimi vzpomínek zlatou duhu. V tom kouzlu skutečnost se propadává a hoře tvé ověnčí svatozáří; je ti, jak stanul bys před boží tváří, kde duch již ničeho se neobává. Tvé tělo vbité na kříž odříkání ta svatá chvíle milosrdně sňala a jako dítě tebe zkolébala do naděje a v touhu bez pokání. Po zlatém mostě snů, co měls jich v žití, od všeho oproštěn jdeš k vykoupení, naděje věčné světlo nad ním svítí a z očistce tě vede ke spasení. 78

V PROPADLIŠTI
Všechno se propadá, všechno se odcizí, lesklý kov přátelství rozleptá nános rzi. Pro spásu života marní se životy, úzkostí bičován jdeš z psoty do psoty. Jako bys křídla měl, tak vzlétáš do šíra, chladná a orvaná zem se tam prostírá. Co krásou zaseto, vyrváno z kořene, měj duši upíra a srdce z kamene. V pěst ruce zaťaté neumí žehnati. Život chceš zachytit? K hrobu jdeš v závrati. 79

DIVOKÝ PTÁK
U kraje srázu krotký pták hnízdo si staví, nad krajem srázu do oblak pták letí dravý. Z hnízda se ptačí písnička k výšinám nese, divoký pták ji uslyšel, zapadl v lese. Pro chválu země píseň ta k nebesům cílí, divoký pták se v strže sráz choulí a kvílí. Z večera úzkost padá v les, stíny se dlouží, divoký pták se nad sráz snes’, nad hnízdem krouží. Nad hnízdem ostrý pahýl ční záchranné kotvy, divoký pták tam zápasí sražený do tmy. 80

PŮLNOČNÍ
Rozmlouvat není s kým. Je půlnoc ticha děsná, když v ní se steskem tvým se jenom smutek těsná a život venku tam jak vzpomínka je ze sna. To všechno zdá se jen v té neskutečné visi; jsi lidem odcizen a oni jsou ti cizí, přeludy na plátně, jež odejdou a zmizí. A ty si vzpomínáš, jak úlohu svou hráli, svůj denní otčenáš, v němž – amen – znělo z dáli jak nemodlenců hlas, neb jako by se káli. A na každého z nich vzpomínka zbyla matná, 81 když ozval se a ztich’ nablízku, z nenávratna, když léta vzala je neb jenom chvíle chvatná. 82

MÁ SAMOTA
Má samoto, jsi nebeským mi darem, bytostí blízkou, střechou nad hlavou, rozžatým světlem nad temnoty zmarem a posilou, klesám-li únavou. Jsi douškem čisté vody pramenité, nejlepších chvil jsi vábnou ozvěnou, za všechno neradostné, neprožité, za odříkání jsi mi odměnou. Jak myšlenky mé hbitým proudem tekou, jak poznáním břeh sytě vykvétá, když vesel chopím se a dám se řekou své samoty unášet do světa, do svého světa, kam se láska vrací a touhy šepot sdílně důvěrní, kde jednou srdce moje vykrvácí na prahu snů ve chvíli večerní. 83

LOUČENÍ
Co na dně strže pochováno dříme tesknoty beze slov a pohnutí, teď v loučení se ozvěnou mi vrací vzdálenou písní, písní labutí. Květ, strom, kmit paprsku, ty krásy zkratky si zachycuji ještě pohledem, by svítily mi odrazem v mé zmatky. Tak vracet se a nemít v duše krytu drahého kraje obrys zřetelný, šáteček Veroničin, který setře nad srázem Golgaty pot smrtelný, vše, co jsem tady v tichu zanechala a přijala z moudrosti pokladu, svou vlastní podobu bych nepoznala. A vracím se. Na mechu krok můj vázne, do srázných stěn pohledem zapadám. Je příkrý svah, však příkřejší jsou srázné ty cesty k budoucnosti záhadám. 84

PAHÝL
Jde krajem zimy dech, sen usnul v závějích, je radost pohřbena a mrazí mě tvůj smích. O kmen se opíráš, o holý kostry kmen, jak strom ten umíráš, jak on jsi vysílen. Působíš odřeně, jak tulák na scestí, jak pahýl bez dřeně, jenž patří do klestí. Bez mízy, vyssát jsi, jak plísně pln jsi běd, tvé smutné tajemství zná každý nazpamět. 85

STRŽ
Strž přání mých, můj Bože, co jich bylo, snů slunečných co v stín se pohroužilo! Strž zápasu a jenom oddech krátký s pohledem na krásu: Nepadnout na lopatky! Strž zklamání bez chvíle rozednění, jen pokání a prohry rozechvění. Strž – bludiště, umění hladké stěny, cit v jeviště, smrt v hru jsou proměněny. 86

ODCHOD
Pomalu odcházím. Ještě se slučuji s lidmi, jako když nad hnízdem pták vzlétne v kroužení, nežli se rozletí do jiných krajů. Ještě si lidskými slzami zapláči, ještě mi strašně je něčeho líto. Ale již pomalu tu tíhu odkládám, k druhému břehu jež v letu mi brání. Písničku potichu zpívám si na cestu, neslyšně zpívám si lidskému sluchu. Bolest v ní žaluji, smutkem se stravuji, 87 se vším, co trpí, jsem spojena v duchu. Ať letím sebe výš, smutek té země mé i pocit lehkosti bolest ta předčí. Země se vzdaluji, lidí se vzdaluji, ale ta bolest má nad zemí ztracenou ve chvíli odchodu ještě se zvětší. 88

V UMÍRÁNÍ
Až na mne zavoláš, smrti, bez bázně tobě se ozvu, nemusíš volat mě dvakrát, jedinou splň mi však prosbu. Ať uzřím, než přijdeš, ještě hory mé v červánků zdobě, slibem tím oči mi zatlač, nadějí ustel mi v hrobě. Nedej mi zahynout steskem, v síle ať sbohem dám světu, jak topol, sražený bleskem, jako pták střelený v letu. 89

CHVÍLE
Jen chvílemi je význam žití značen, jen z chvil čar života je upředen, ne dnů, ne let, chvil čarovných jsi lačen, těch neuchopitelných jako sen. Čarovné chvíle dotek opět cítím, motýlích křídel závan v přeletu; jdu za ní zas, ač vím, že nezachytím pel polibku, jejž stele do květu. A navrátí se ještě? Jak by mohla? Dech její splynul s větru závanem, koruna stromu v souhlasu se pohla a ticho v stanu je i nad stanem. Jak křídla větrem plachtoví se vzdulo, ta chvíle tolik drahá byla ti, kus tvého života v ní uplynulo, jak v strž když zadíváš se v závrati. Něco z té chvíle v očích se ti leskne, rty vkroužily se v úsměv prchavý, a tolik vůle je v tvé touze teskné, že snad i čas na chvíli zastaví. 90 A jako zapomnění by ses napil, je uhašena žízeň žalů tvých, čarovnou chvíli-motýla jsi lapil a zadržel ho v dlaních umdlených. 91

HORA VOLÁ
Do mého lesa cesta se stmívá, jednou se po ní nevrátím. Donesu hoře přemíru hoře, skutečnost snem si ukrátím. Donesu stržím všechnu svou něhu, ať tam z ní květy vykvetou. Svlaženy v běhu potoky sněhu budou tam krásou rozsetou. A moje touha paprskem bludným v hlubinách těch se dotkne jich, s nimi se smísí, s nimi se vzkřísí a s nimi usne v závějích. 92

PŘEDZVĚST ZÁNIKU
Podzimní barvy hrají tlumeně, vřes vykvetl v předzvěsti jeseně, a v cesty chlad list zvadlý pad’, ze strnišť vane studeně. S orvaných stromů spadl plodů šat, kouř brambořišť se mísí s kouřem chat a jeho dým se s dechem mým nestačí větru uhýbat. Prosáklý tlením podzimu je dech, přitrpklou jeho chuť mám na ústech, a hořký pach má krve nach, jenž v cesty spad’ a v listi leh’. Podzimní mlha luka pečetí, ve vzduchu zániku je početí, a krásy kvil kraj zachytil vadnoucím steskem podletí. 93

HŘBITOV
Je schován za skalou v mohutných dubů šeř. Ta červeň svítivá, jež plá tu na hrobech, tu květ a tam zas keř, jak mrtvých srdcí vzdech by jimi říkal – věř! Je stopou zavátou lidského života, zde osud zastavil se pokořen. Je svatá dřímota, posvátný mrtvých sen, úst svatá němota. Mozolných rukou stisk a teplá náručí, pohledy znavené, vtlačené pod víčka, jež život umučí a smrt jen uhýčká, myšlenek záření, jímž duch se honosil, po čem kdo zatoužil, o co se neprosil, vášnivá vzplanutí i moci útoky, výbuchy smíchu, pláče potoky, smrt k tichu donutí. 94 A vzpomínku když hledáš okem mdlým, kříž puklý najdeš, květy uvadlé. Je lidská paměť hrobem propadlým, ulehlou zemí, drnem zdupaným nad žitím ztraceným. 95

ŽEŇ
Zrna jsi rozhodil do polí, do kraje; kolik jich vyklíčí, kolik jich uzraje? V dlani ti neutkví za nehet úrody, rozdal jsi, rozhodil, nemysle na plody. Jiné jsi nasytil, sám nemáš dosyta, číši jsi naplnil, ale je dopita. Tak rád bys zachytil žíznivých retů vděk; krůpěj tam nechaly hořkou jak pelyněk. 96

ZPOVĚĎ
Tak zpovídám se zasněnému kraji do hloubky večera, do jeho mlžných par, že život můj, jak splývá s jeho taji, má kouzlo zas svých nejkrásnějších jar. Již nedělí mě od nich léta žalu a vzpomínkou, co duší přeletí, na prchlá léta věčnou pěje chválu a neděsí se jejich prokletí. Jdu krotkou stezkou do nakvetlých přání, dnes žijí, jak by byla splněna, jdu dobou rozkvětu i dobou zrání a mými sny jsou luka zvlněna. A na dosah je vše, co kdysi žilo, jen zavolám – a ke mně přimkne se vše, po čem moje mládí zatoužilo, sny zachyceno v žití pralese. 97

SMUTEK
Je smutek loď bludného Holanďana, bez výstražného světla nocí hnána na pustý břeh, kam tíhou leh’ do plachet vzdech. K hladině malomocí přikována, zakotví leda v smrti přístavech. Nad lodí smutku nevychází zrána a nezaplane slunce v západech. Příď rozedrána, bok jedna rána a mělký břeh je na písčitých smutku přístavech. Víc vraku podobna a strašidlu je, posádku mrtvou v mlhu zahaluje. Když kapitán je smutkem štván, k pokladu síly nikdy nedopluje. 98

V SOUMRAKU
Kraj vidím za závojem soumraku, běl domků světlem kmitá se v té šeři a lehce zakreslen je do mraku sběh obláčků, jak vdechnut do pápěří. Potkávám řadu upocených ženců, jdou bílou cestou mezi topoly, kde komíny jak ruce utopenců se zvedají z hladiny údolí. Tam mizí domky do zeleně syté, k potoku vedou tiché pěšiny, tam prosté domovy jsou v sadech skryté, samoty mají rysy neviny. Kraj vidím za závojem soumraku, jak v přítmí obrysy co chvíli mění, mlhavou podobu má přízraku, jenž rozplyne se v ranním kuropění. 99

V SMRTI
Až budu mřít, nezasteskne se mi po shonu a bohatství měst, nejsem již spjata s lidmi a zemí, blíže než k nim mám k paprskům hvězd. Nejsem již člověkem, v kterém se stmívá, když v úsměv očí již nevěří, když se mi zrada do očí dívá, neklepu v záchraně u dveří. Věrnost – ta jenom paprskem zlatí hory a lesy a moře mých snů, za lidskou věrnost krví se platí bezesných nocí a pochmurných dnů. Příkrovy smutku nad stolem, ložem skrývají duší očistec, pohled dnes pohladil, zítra je nožem, uvízlým v srdci nakonec. Až budu umírat, nezasvitne mi do mrákot smrti útěchy hlas, který by zvábil mě k lidem a zemi. Sama v ni klesnu jak požatý klas. 100

PODZIMNÍ NÁLADA
Plameny podzimu již listí sežehly, hranice lesů jimi doutnají; do louky skosené si mlhy ulehly a v nocích měsíčních k hrám vstávají. Zříš sny své vířit v tanci šíleném a každý z nich je steskem znamenán, jsi podzimním stravován plamenem, do mlhy z mlhy propadáš se sám. S odkvetlé stráně vane hořký pach, v chmýří se mění barev okvětí; popelec přírody je mění v prach, v něm krása bezmocnou je obětí. Zmar s křídel větru šumí do kraje, bičuje stráně, sady, rozcestí, a střásá listí, plod než uzraje, nádheře zlaté stele do klestí. Kde chvěla se dřív píseň svatební, větvemi, klasy, hnízdy, poupaty, zní koster stromů tanec pohřební nad krajem v rubáš mlhy zavátý. 101

ČAROVNÝ VEČER
Čarovný večer je, tak ticho v lese, v bezvětří ani lístek nepohne se; obrysy květů zavily se v stíny a svěžest vane z orosené hlíny. Po žáru dne svět živoucí si oddech’; jak modlitba se nese vůně povzdech, jde mlčení a ticho letním krajem v zázraku květů, vůně, s krásy tajem. V těch chvílích snad, kdy stín se s květem laská, pocítí ještě člověk, co je láska, v těch chvílích snad, kdy stín uléhá v lesy, zatouží ještě, ještě zasteskne si a tíhu osudu na chvíli složí a půjde krajem šťasten – tulák boží. 102

BEZ DOMOVA
Jak znějí kroky mé vilovou čtvrtí cizí... Plášť oken zastírá tvar domovů, pruh světlý jen lidi zrazuje, však jejich život mizí do koutů rozložen, za práh, šeříkem zkvetlý. Dech zahrad v podvečer si horce vydechuje. Ta marnotratná houšť i na mne květy střásá. Spí strážci zeleně, vysoké mračné thuje, jak zdí by nebylo, jsou volny vůně, krása. Větvemi zdravena jak ulicí jdu cizí, zas po domovu stesk do škeble srdce hlodá. Je všude zamčeno, vstup nikdo nenabízí, jen keř, jak míjím jej, k pozdravu větve podá. Já krásu neloupím, je má, ať roste tedy, jak roste marný stesk, jenž probudil se znova: být všude domovem, tam, kde jsou krásy sledy, a přece všude být – člověkem bez domova. 103

U ŘEKY
Prouděním vzduchu a odrazem vln skaliny ožily, širokým úsměvem usmál se drndrn, jak lokty vložily kořeny borovic v ty prorvy záhadné, jež horce sálají a nic v nich nevadne. Kam květ již nemůže, do výše šplhá kleč, s hory ji vichr rve, s luk květy senoseč. Horce až k zemdlení slunce jim ustýlá na břehy skalnaté, jež řeka omílá, na vlnách zlato své promění v šupiny, ozáří kameny, ozáří hlubiny, jak z proudu do sítí zlato bys vybíral, v zlatě se koupat moh’, zlatem si prostíral. 104 Kouzla že nežijí? V pohádky nevěříš? Zvečera u řeky šumění naslouchej, od mraků, od větru, od lesů vyzvídej, kouzla tam uvidíš, v zázraky uvěříš! 105

KROKY
U prašné cesty hromady klestí, trnitý plot – a v prachu cesty stopy se topí kovaných bot. Údery rytmu do tmy se tratí v zapadlou ves, a k jejich rytmu doprovod skládá vyjící pes. Dozněly kroky, umlkl písku skřípavý vzlyk, vyryly v písku kroků těch sloky jen okamžik. 106

OCÚN
Večery na lukách opary snové, kvetou tam za luny křehounké ocúny barvy šeříkové. V mlhu si lehají, do rosy vstávají, vnořeny v hlubinu, rozvity do slunce, zavřeny do stínu. Bosky se brouzdají travami, porosty, do mlhy lehají, do rosy vstávají na lukách u cesty podzimu nevěsty. 107

ZÁPAD SLUNCE
Do cesty na hrázi stín usedá si dříkem, slunce se prochází na lukách za rybníkem. V houšť luk si ustýlá, jež do dálky se strou, květnatou pokrývkou, červenou poduškou. K lukám je připíná zlacenou jehlicí, paprsky protíná rdesnem a metlicí. Slavnostní lože své mlhou si ovine, než se v něm propadne, než na něm spočine. 108

TVÁŘ BOHA
Les šumí na pozdrav, jak vítr zadul v něj, na tisíc drahých hlav a žádný obličej. Jen větví náruče a ruce vztažené, kořenů obruče na cesty vržené. A šípy paprsků v houšť stínu střílí jas, v skupinu zákrsků se zapletl, než zhas. Mám v zraku věnec hor, luk moře zvlněné, prostory bez závor do zlata oděné. V červáncích západu kraj tichne, průhlední, proměněn v zahradu. Tvář Boha zřít je v ní. 109

TICHÁ MŠE
Je ticho, jako proud, jenž v spánku ustrnul. Potichu stele si potápka v rákosí, do ticha vidím plout červánky nad lesy a tiše list se hnul, stín přelét’ nebesy. Neslyšný noci dech i křídla ptáků spjal, pel usnul v poupatech, květ snem se zadýchal. Již nic se nepohne, šum větví oněměl, kam oko dohlédnedohlédne, kryt korun zprůhledněl. Svit hvězd se mihl v nich, třpyt luny do nich pad’, a v lesních zákoutích vyrostl stínů hrad. 110 Les celý neslyšně za noci měsíční se modlí pokorně mši tichou půlnoční. 111

BÍLÁ NOC
Z měsíce tekou do cesty řekou stříbrné proudy bílého světla. Noc jimi teplá tajemně vzkvetla, zprůhledněl strom a ztajemněl les. V kouzelný ostrov mění se ves. V stříbrnou koupel luka se noří, v stříbrné vlny kroky se boří. Písek se bělá i břízek těla stopena v jeho čarovnou moc. Bílé jsou břehy i květů sněhy, bílá je noc. 112 Vidím v tom jasu s výhledu stráně vyrůstat krásu. Na hory, pláně, do luční mlhy, v příkop i mez, stříbrné tkáně vplétají stuhy měsíční duhy. Zakleta dříme uspaná ves. 113

NOC
Noc patří přírodě; tichý je země dech v tajemství úkrytu, noc žehná životům, v tisíci poupatech uzříš ji rozvitu. V dotyku s tajemnem, předehrou na jitřní umírá skutečnost; celý svět za noci čarovným zdá se snem, zasněným na věčnost. 114

HLAS DEŠTĚ
Nad lesem šero splývá v žluť s mraků ebenem a vítr češe potok stříbrným hřebenem. Lem cesty úpal zažeh’, jenž z poledne tu zbyl, ke kupkám sena na břeh stín skal se přitulil. Z pastvy jdou bílá stáda soumrakem aleje a vítr v náspu záda snes’ první krůpěje. Co žárem svázán neřek’ svým stromům listí hlas, teď krůpějemi deště do korun vítr střás’. 115

NECESTOU
Jdu lesem, boky cesty jsou v skály ulity a bílé nahé stromy bez ozdob, bez podoby tu leží pobity. Bez zraků na mne hledí, západem zality, a němě já jich ptám se, cos byl a kdo jsi ty? Je mech tak hustý kolem, že krok v něm zarůstá, bezústný vítr líbá mě horce na ústa, bez břehů rozlita je záplava zeleně, po průrvách šplhá k výši, zavislá na stěně. A slepě vichr sráží odvážný její růst, nemilosrdně praží do rozžízněných úst 116 a slepě vráží v sluje, bez hlasu pokřikuje, že nese zmar a půst. Chci za ním vzhůru letět, mně nestačí jen jít, tou dravou krásou kolem se k opojení zpít, s ním za paprsků lomem, za bouří, blesky, hromem, a žít a žít a žít! 117 OBSAH
RÁNA
Nad strží7 Božiště9 Na stráži11 Bez závrati12 Bouře13 Topol15 U strže16 Do ticha18 Daleko od lidí19 Děs strže21 Prosba23 Věčnost – okamžik24 Velké mlčení25 Cestou v slunci26 Šedé ráno27 Píseň skřivana28 Racek30 Přání32 Na horách33 Otázky35 Příslib země36 Bez výhledu37 Krása38
[119] Povzdech40 Verš41 PročProč?42 V přírodě43 Svět snů44 V mlze46 Léto48 Echo země49 Volání mládí51 Chvíle oddechu52 Duše53 Boží země54 Rozkvetlá louka56 Louky57 List59 Útěcha60
VEČERY
Pohoří snů65 Po bouři66 Měsíc68 Rodná země69 V klínu pralesa72 Vzkříšení73 Modlitba74 Podletí75 Večer77
[120] V západu78 V propadlišti79 Divoký pták80 Půlnoční81 Má samota83 Loučení84 Pahýl85 Strž86 Odchod87 V umírání89 Chvíle90 Hora volá92 Předzvěst zániku93 Hřbitov94 Žeň96 Zpověď97 Smutek98 V soumraku99 V smrti100 Podzimní nálada101 Čarovný večer102 Bez domova103 U řeky104 Kroky106 Ocún107 Západ slunce108 Tvář Boha109
[121] Tichá mše110 Bílá noc112 Noc114 Hlas deště115 Necestou116
[122] Spisovatel Marie Calma Název díla Nad strží Vydal Václav Petr v Praze roku 1944 Kresby Vojtěch Sedláček Úprava M. Kaláb Vytiskla Průmyslová tiskárna v Praze Vydání I. Cena brož. 75 K
[123] AUTORKA VYDALA:
VERŠE:
Nekonečnou cestou, 1921, Mrkvička a Polenský Písně moderní Markétky, 1922, Unie Strom poznání, 1926, Václav Petr Sny v sonetech, 1927, Václav Petr Jarní zpěvy, 1929, Václav Petr Večery, 1929, Václav Petr Rozhovory s Bohem, 1930, Václav Petr Ejhle, člověk!člověk!, 1934, Václav Petr Tatry, 1935, Václav Petr
PROSA:
Nálady, 1905, Hejda a Tuček Sochařka, 1908, Alois Lapáček Věční poutníci, 1924, J. R. Vilímek Vypadlé listy, 1925, B. Kočí Duha, 1927, R. Březina Třtiny, 1927, Šolc a Šimáček Z intimních chvil, 1928, Václav Petr Sochařka a jiné povídky, 1930, Šolc a Šimáček Žena a přízrak, 1931, Václav Petr Otec a jeho děvčátko, 1933, Václav Petr
[125] Stopy, 1937, Václav Petr Z jednoho kusu, 1942, Václav Petr Pod zavřenými víčky, 1943, Karel Červenka Lastury, 1943, Karel Červenka
KNIHY PRO MLÁDEŽ:
Pohádky veršem, 1906, Eduard Leschinger (II. vyd., 1926, B. Kočí) Sny jarních nocí, 1907, J. R. Vilímek, (II. vyd.) Světlušky, 1907, F. Šimáček (II. vyd., 1926, B. Kočí) Pohádka o českých muzikantech, 1925, Melantrich Zrzánek, 1928, Šolc a Šimáček Z dětských vzpomínek, 1928, Státní nakladatelství Mako a Koko (II. díl Zrzánka), 1931, Šolc a Šimáček Probuzení, 1942, Karel Červenka
E: av; 2007 [126]