Ať v tichu samoty, ať v ulic ruchu,
Ať v tichu samoty, ať v ulic ruchu,
hovoří všude srdce člověka,
a probouzí se touha odvěká,
jak píseň tesklivá i plná vzruchu.
A neklidného srdce touhy snivé
jak bílí ptáci na odletu jsou,
již vzduchem zakrouží, se rozlétnou
chorému srdci přinést vody živé.
Jak hlasy, jež se rodí v srdce taji,
a volající nocí zasněnou,
zda odpoví jim dálka ozvěnou,
jež úzkostlivě ještě naslouchají.
A v podvečer, když stíny už se dlouží,
a nebem hvězdy třpytné zahoří,
slyš, srdcí dvé to spolu hovoří,
a do dálek tesklivou písní touží. –
3
I.
JEHO PÍSENPÍSEŇ:
Když křehké květy v svitu měsíčním se chvějí,
a jarní vánky nocí dávají se v let,
faun z bronzu v zahradě se probouzívá skrytý,
a píseň na flétnu hrát zdá se jeho ret.
A toužnou písní vlní noční vzduch se vlahý,
a srdce spolu jak by slyšel rozprávět.
Ó srdce mé, jež marně pátráš v nedohlednu,
zda nedočkavou touhou uslyším tě chvět?
4
II.
JEJÍ PÍSEŇ:
Že přijde, věřím, v mladé moje žití,
má duše prahne po souzvuku čistém,
a touhou bytost zachvívá se celá,
to vánek jak když stromu chvěje listem.
A myšlenky mé nedočkavě spějí
vstříc tomu, jenž mé touhy všecky zkojí,
jak bílí motýli jsou, kteří vznesli
se nad zemi a do vzduchu se rojí.
Pod nebem azurným se odechvěli v letu
myšlenek bílí motýli a hraví –
kde stopy zaniknou jich v cestě dálné,
a doletí-li touhou nedočkaví?
5
III.
JEHO PÍSEŇ:
Za jiter růžových ku nebi skřivan stoupá,
na břehu stromy nad vodou se chýlí,
a kotouč slunce z mlh když blesk, v té chvíli
v přísvitu nachovém se srdce její koupá
jak lístky květů v ranní rose vlahé.
Kdo něhu její, city pochopí,
když kouzlo neznámé ji srdce zatopí,
a štěstí písní svou ve chvíli blahé?
Pod nebem nesmírným jak v chrámu sama dlí,
jak na modlitbách v sladce snivé tiši,
a louky zrosené, a lesy mírem dýší,
a nebe modré se ve zraku zrcadlí.
6
IV.
JEJI PÍSENJEJÍ PÍSEŇ:
Má touha jako oblak zlatý spěje
vždy za ním jen a jako lehký pták,
jejž daleké a teplé vábí kraje,
můj úzkostlivě za ním hledí zrak.
A oblak zlatý rozplyne-li v dáli,
když ptáku hrobem bouřný bude mrak
a cíle svého znaven nedoletí,
co počnu si a bez naděje pak?
7
V.
JEHO PÍSEŇ:
Až za noci mne sen v svůj závoj skryje,
já uzřím ji v zářícím slunce plání
jít záhonem bělejší nad lilie
tak mezi květy v sladkém usmívání.
A pohledem rozjasní chmury temné,
to hvězdy jak když blesknou ve hlubiny,
dotekem vlídným bílé ruky jemné
zaplaší s čela bledého mi stíny.
A v utěšivém, lehkém naklonění
se rozplynou mé strasti všecky bědné,
a ráno než zaplane v moje snění,
snad úsměv tiše na rety mi slétne.
8
VI.
JEJÍ PÍSEŇ:
Na lukách kvítí rozkvétá,
já trhám je a vrhám v proud,
neste je vlny do světa.
A úsměv tkví mi na retech,
můj obraz vlny neste mu,
aby mě poznal po letech.
Jsou zrádné břehy, zrádný proud.
Rozplynul obraz, vzaly květ
zelené břehy do svých pout.
9
VII.
JEHO PÍSEŇ:
Sluneční paprsk zlatem
na kmenech zahoří.
Potůček plyne lesem,
a tiše hovoří.
Les novým ožil ruchem,
voláním ve větvích;
v hlubokém tichu lesa
hrdličin vábí smích.
Až bledé slunce hasnouc
zapadne za hory,
noc světlá neklid vzbudí,
tajemné hovory.
10
VIII.
JEJI PÍSENJEJÍ PÍSEŇ:
A mládí odejde jak vlna v širé moře,
nevšimnut uvadá v záhoně vonný květ,
nešťastné, lkající své hýčká srdce hoře –
kdo vzrušen vyslechne pohádku mladých let?
Hlas zamlžený slzou, žhoucí vášní schvácen
do dálek volá, duše pošetilá sní,
je pro štěstí den zase na vždy jeden ztracen –
kdo sny mé všecky krásné jednou naplní?
11
IX.
JEHO PÍSEŇ:
Zem touhou rozchvělá je,
stoupáním jarních míz –
modravým vzduchem svítí
bělostná těla bříz.
Faun mladý píseň touhy
na flétnu v svahu lká;
na břehu řeky skryta
mu nymfa naslouchá.
12
X.
JEJÍ PÍSEŇ:
To pohádka je stará,
pohádka mladých let:
kraj neznámý je, cizí,
daleký, širý svět.
Z hor prameny tam s šumem
stříbrné splývají,
o volnosti a lásce
si písně zpívají.
Ty sladce zní a toužně,
jak nikdo neslýchal;
v samotě dívka touží,
ji teskný svírá žal.
A krásný hoch a smělý
jí zjevuje se v snách –
sen s jitrem rozplývá se,
jak obraz ve vlnách.
13
XI.
JEHO PÍSEŇ:
Obláčky, modré nebe.
Zelený šumí háj.
Na stráni pastýř mladý
tam hraje na šalmaj.
A písní roztoužený
do dálky haleká,
hlas dívčí odpovídá
mu na stráň z daleka.
14
XII.
JEJÍ PÍSEŇ:
Ó přijď v mé snění, večer až se schýlí,
a vůní vydechne zahrada všecka zkvetlá,
až v sladkém zšeření vše ztají svoje tvary,
a nebem zaplanou chvějící jasná světla.
A slova opakuj, jež láskou šílí,
má duše truchlá v smutném odříkání
rozkvete lačná zázračně jak květy,
jež hýří vůněmi a barvou v slunce plání.
Ó přijď v mé sněnísnění, večer až se schýlí,
a slova opakuj, kdož víví, zda v žití
má duše, která v snění tebe volá,
zda jednou smutná uslyší je zníti?
15
XIII.
JEHO PÍSEŇ:
Když noci temný stín se klade na zem,
a v dáli kdesi světlo v okně plá,
když z lesů tmavých noční chlad už vlá,
tu zoufalý stesk srdce sevře rázem.
A stíny jen se kolem tebe rojí,
světlušky blýsknou přes cestu, hle, tmou,
jdeš váben tichem, světlou jejich hrou,
však srdce tvé, že samo je, se bojí.
Když na obloze hvězdy planou snivé,
krok jeden tichý slyšeti bys chtěl,
jít v duší souzvuku a rhytmu těl
tak ruku v ruce v touze mlčelivé.
16
XIV.
JEJÍ PÍSEŇ:
Slunce své zlato dá tobě,
svěžest svou zrosená jitra –
V rozkošné předtuše jara
chvěje se na rtech mi: zítra!
Cestu ti vystelou měkce
květy, jež plny jsou vůně –
V zásvitu prvního štěstí
srdce mé neklidné stůně.
Nový den vzplane ti v temnu
červánkem se rtů mých, zítra –
V předtuše nového jara
růžová vstávají jitra.
17
XV.
JEHO PÍSEŇ:
Severní vítr žalně
naříká ve větvích.
Kraj smutný je a teskní,
jej kryje led a sníh.
Sní o modravém nebi,
a jarních o květech,
jásavé písni ptačí,
milenců hovorech.
18
XVI.
JEJÍ PÍSEŇ:
Já z dětství přítele jsem měla. Dobrý hoch –
a ráda po letech dnes ještě vzpomínám.
Byl věrným druhem kdys mně v žalu, radosti,
o, dosud sličnou tvář, hlas tichý jeho znám.
Já ráda po letech dnes jeho vzpomínám.
Však mladý přítel můj sesmutněl potompotom, ach,
když s léty odrostli jsme brzy dětským hrám.
V dvé dlaní drobných to své srdce vložil on,
a z dětství přítel můj žil sladký jakýs klam.
My navždy odrostli už, na vždy dětským hrám.
Můj mladý příteli a druhu z dětských let,
rci, jaký neznámý, podivný sladký klam
odcizil tebe mi? Ty’s druh byl dobrý můj,
a ráda po letech já tebe vzpomínám.
Rci, jaký neznámý, podivný sladký klam?
19
XVII.
JEHO PÍSENPÍSEŇ:
Byl jednou jeden mladý hoch,
ten loutnu svoji vzal,
potulný zpěvák světem šel,
by lásku vyhledal.
Svou lásku, jak ji ve snu zřel
a po ní toužíval,
pod okny toužné písně pěl,
a světem chodil dál.
A ona marně čekala
a touhou chřadla pak;
potulný zpěvák lásku svou
nespatřil nikdy však.
20
XVIII.
JEJÍ PÍSEŇ:
Já obláčku se tázala,
jenž oblohou se něžný chvělchvěl,
než rozplynul se v dálce mi,
zda jeho někde neuzřel.
A luny, která v noční tiš,
a v okna zírá lidí,
když mlčelivá nocí šla,
zda v snu mě někdy vidí.
Jak přelud mizí oblaka,
a lunu skryl mně temný mrak.
– CoCo, srdcesrdce, díš mi? – Tajemný
hlas mého srdce mlčí však.
21
XIX.
JEHO PÍSEŇ:
Když za večera usíná kraj stmělý,
a nad lesy se měsíc vynoří,
jde ona sama ve měsíčním šeru
a s květy smutná tiše hovoří.
A květiny se sklánějí a praví,
když záhonem jde za soumraku mdlá:
Sestřička naše bílá steskem stůně
a žalem její tvář je ubledlá.
22
XX.
JEJÍ PÍSEŇ:
Noc, těšitelka vlídná,
ta žal můj kdyby znala,
tajemné všecky vůně
by v útěchu mi dala.
Na nebi měsíc bledý,
můj smutek kdyby znal,
průsvitná jemná roucha
by v útěchu mi stkal.
A hvězdy kdyby znaly
můj nekonečný stesk,
ty v útěchu by daly
mně zářící svůj lesk.
23
XXI.
JEHO PÍSEŇ:
Na opuštěné cestě, v zelenavé pláni,
či v ulic proudění osudu divný běh
bez cíle bědným žitím bloudící nás svede,
a s teskem v srdci mdlé snad jednou po letech.
My nevšímavě půjdem bez vzruchu svou cestou,
dál v srdci ponesem svůj obraz každý pak,
jak cizinci dva smutní s nachýleným čelem
a neprozradí nic snad lhostejný náš zrak.
24
XXII.
JEJÍ PÍSEŇ:
Když v objetí noc tichá skryje svět,
a měnivé plá světlo měsíce,
pod klenbou stromů temnou milenci
jdou v opojení stezkou mlčíce.
Já osamělá všecku touhu svou
naříkám smutná něžným květinám,
a bolest srdce, jeho marný stesk
žaluji noci konejšivým tmám.
25
XXIII.
JEHO PÍSEŇ:
Poslušna sudby cestou kráčíš svojí,
jak voda čistá břehy proudí spěchem,
a jakby sny ji rozechvěly lehcelehce,
se vlní hladina a čeří vánku dechem.
Za sudbou neznámou jdeš o samotě žitím,
a vzdechy moje tebe nedoletí –
ó v snění kolikrát mizící v nedohledno
tě ruce moje chtěly zadržeti!
Tak stajena snad půjdeš cestou svojí,
co snila’s, trpěla, já ptám se v beznaději,
kdo je ta žena, kterou svět mi skrývá,
a na vždy zaniknou mi stopy její?
26
XXIV.
JEJÍ PÍSEŇ:
Mně líto tebe, mladé moje žití!
Mé srdce radost nikdy nepocítí.
Mně líto vás, sny moje toužné, krásné,
a naděje má jako světlo hasne.
Kdys víra v štěstí sílila mne stálá,
však štěstí jiskra jen, jež ve tmách vzplála,
na nebi obláček, jenž pluje bílý,
a v daleku zas rozplývá se v chvíli.
Hle, život letí! radost přijít váhá.
A slzou nevykoupíš chvíle blaha.
A v posled zajde vše, opadá růže,
žal, bolest, tichý stesk ni nepomůže.
27
XXV.
JEHO PÍSEŇ:
Jak podzim dýchdých, obzory zamodralé
se zkalily podzimním pláčem vlahé,
a na lukách, jež vlhkou travou voní,
ocúnu květy vztyčily se nahé.
V setmělém parku ve výdechu listí,
jež cesty přikrylopřikrylo, faun stojí tich,
tak opuštěn a na milence myslí
pod nebem letní noci, šťastný smích.
28
XXVI.
JEJÍ PÍSEŇ:
Kdys za noci mne dlouho bdící
překvapil luny bledé paprsek
a v čelo lehce políbiv mě řek,
mne o samotě uzřev snící:
Je všecko klam, i žití svadne květ.
Ah smutek zřím v tvé tváři tkvící.
Sny sotva vzbudí se už spící.
Nic květy mládí nepřikouzlí zpět.
Já konejšíc své srdce chvící,
však děla: Konec než a vše to tam,
svůj prožíti chce člověk sladký klam,
než skryje země kosti tlící.
29
XXVII.
JEHO PÍSEŇ:
Ve zlatých proudech světla bílé květy svítí,
a přec mně zdá se celý svět že v stínu;
jak poutník žíznivý ve beznaději hynu,
kam pohlédnupohlédnu, vše vidím tam se tmíti.
Jdou cestou milenci a na větvi pták zpívá,
zem otvírá se voníc v sladké tuše –
neschýlí radost k tobě se, má duše,
a oko mé se marně v dálku dívá.
Den za dnem život jde a radost ještě váhá,
zpěv umlkne a opadají květy,
a žíznivé se nepřikloní rety
dychtivě ku okraji číše plné blaha.
30
XXVIII.
JEJIJEJÍ PÍSEŇ:
Můj rozplynul se k ránu sen,
vše v žití mizí tak,
a pláčem vlhký byl můj zrakzrak,
když v okna zřel mi bílý den.
Když v žití mládí mého sen
se rozplynul mi jednou,
co zkonejší mě bědnou,
a utěší v mém žalu jen?
31
XXIX.
JEHO PÍSEŇ:
Ó možno ještě bolest svoji skrýti;
jak v klášteře setmělém umírají
v soumraku stálém marné touhy žití,
a hluku světa tiše naslouchají.
Ó možno ještě bolest svoji skrýti.
A někdy jen, když hvězdy se již třpytí,
to utichlého hluku světa echem,
jak vánku dechem když se chvěje sítí,
se ticho samot pohne jejich vzdechem.
To někdy jen, když hvězdy se již třpytí.
Ó vzpomínky a vzdechy marné, marné!
Číš pohozena. Hořkost z ní jen pila
žíznivá ústa; víno rudé, žárné,
žel, chudá stráň a stinná nezrodila.
Ó vzpomínky a vzdechy marné, marné!
32
XXX.
JEJÍ PÍSEŇ:
Moji snové bílé plachty
rozepjaly v smělý let.
Z dálných moří, dobrodružní
nenavrací se mi zpět.
Písní táhlou odpovídá
moře, věčnou vlny hrou.
Pochováni moji snové
pod vodou, ach pod vodou.
33
XXXI.
JEHO PÍSEŇ:
Tak žitím poneseš své sny a touhy mládí,
a vzdechem jediným tvůj bude život celý,
žít budeš jenom tím, co vysnila jsi jednou,
a v posled zemře vše jak na podzim list schvělý!
Hle život odešel a odpovědi nedal,
a oči vychladnou pak tvoje, kdysi žárné,
kdes radost zůstala, to dítě důvěřivé.
Co z všeho zbylo ti? Ó žití, marné, marné!
34
XXXII.
JEJÍ PÍSEŇ:
Na stráni, která k lesu stoupástoupá,
dvě stojí lípy zelenavé;
v nich k odletu se řadí ptáci,
když odešlo už léto smavé.
Je duše má jak lípy v stráni,
kam sny se moje všecky schvěly,
když podzim je, a konec všemu,
by na vždy, na vždy uletěly.
35
XXXIII.
JEHO PÍSEŇ:
Vykvetla s letem bílá růže,
pro radost očím vykvetla.
V růžovém z rána uzardění
se noří růže do světla.
Uvadla v sadě bílá růže
a něhu svoji přesladkou
nevzdala růže nikomu ah,
a křehkou, bílá, krásu svou.
36
XXXIV.
JEJÍ PÍSEŇ:
Když jaro je a světla hvězd
oblohou rozseta,
v své bílé kráse zázračný
květ v srdci rozkvétá.
Teď podzim je a večerů
ti hudbou větrů svist,
a v brázdách srdce mrtvý květ
již svadlý kryje list.
37
XXXV.
JEHO PÍSEŇ:
Když zatím k večeru se den už nachýlí,
a v polích požato je zralé obilí,
když ze vsi ozve se večerní klekání,
já ptám se v červánků nachovém zaplání:
Co z všeho zbylo mi?Jak s šerem noc když splývá,
noc tmavá, bezhvězdná – co v posled ještě zbývá,
kraj pustý, zimní je, sníh svítí chladně bílý
a holých ve větvích mrazivý vítr kvílí.
38
XXXVI.
JEJÍ PÍSEŇ:
Noc byla tmavá, smutná,
já zachvěla se v muce.
– Po přeludu,přeludu jsem marně
své bílé vztáhla ruce.
A v zoufalství jsem zřelazřela,
jak sny se křehké tříští.
– Čím nekonečné, marné,
já zhřeji dny své příští?
Noc byla tmavá, smutná,
lkal vítr v její hluši.
– V bezhlasé poušti zítřků
čím naplním svou duši?
Ve vichru teskném lkání
jsem v strachu bědná snila.
– Co odpovím, až srdce
se zeptá, zda jsem žila?
39
XXXVII.
JEHO PÍSEŇ:
Opuštěnou cestou sám jsem kráčel plání,
hlasů dvou jak teskné uslyšel bych lkání.
V bezútěšné noci, vichru lkavém svistu,
v uvadlém a hnědém šelestícím listu.
V sežloutlé a vlhké vlnící se trávě,
hlasy dva jak spolu tesknily by právě:
„Vzpomeneš-li nocí, vzduch kdy jarem voní?“
„„Píseň vichru dnes jen slyším monotonní!““
„Zkvetlým krajem touha tichými šla kroky...“
„„Listí zaválo ho. Přejdou, zajdou roky.““
„Tušením nám zraky jako hvězdy vzplály!“
„„Bezútěšně hledí kams tedteď v temnou dáli...““
„Líto mi je tebe, mladé moje snění...“
„„Smutek cestou chodí, a co bylobylo, není...““
Opuštěnou cestou sám jsem kráčel plání,
hlasů dvou jak teskné uslyšel bych lkání...
40
XXXVIII.
JEJÍ PÍSEŇ:
V klínu noci ještě
dřímá jitro nové.
SpěteSpěte, touhy všecky,
spětespěte, moji snové.
Lidská naděj chvíli
světluška jak vzhoří,
která zhasne v trávě.
Zmírám ve svém hoři.
Na odletu ptáky
brzy uvidíš.
Touhy všecky, snové,
spěte již.
41
OPRAVY.
Strana
4. první řádka (titul) na místě Jeho písen správně Jeho píseň.
7. první řádka (titul) na místě Jeji písen správně Její píseň.
11. první řádka (titul) na místě Jeji písen správně Její píseň.
19. sedmá řádka (čítaje v to titul) před slůvkem ach chybí čárka – správně tedy...potom, ach,
20. první řádka (titul) na místě Jeho písen správně Jeho píseň.
28. sedmá řádka (čítaje v to titul) před slovem faun chybí čárka – správně tedy... přikrylo, faun stojí tich.
31. první řádka (titul) na místě Jeji píseň správně Její píseň.
40. třináctá řádka (titul v to čítaje) na místě ted správně teď.
E: ph + až; 2002
[43]