Epigramy (in Sebrané spisy Karla Havlíčka, svazek 1) (1870)

Jehly, špičky, sochory a kůly
sekal, ostřil, koval, brousil k vůli
vojně s bláznovstvím a zlobou místo šavel
Borovský Havel, Karel Havlíček Borovský

Diplomatická verze Ediční verze
Sebrané spisy Karla Havlíčka
Vydány nákladem Svatoboru. Svazek I.
V Praze. Tisk Jaroslava Pospíšila. 1870
[I] Ředitelstvo Svatoboru chystajíc se oslaviti památku Karla Havlíčka pomníkem na hrobě jeho nemohlo se tajiti s tím, že by jméno Havlíčkovo vyhledávalo ještě jiného, účinlivějšího uctění. Spisy jeho, drahocenné pozůstatky mocného ducha jeho – rozptýleny jsouce po různých listech veřejných a některé posud chovány v rukopisech – byly po tuto chvíli obecenstvu pokladem těžko přístupným, ano skrytým. l uznalo ředitelstvo Svatoboru za vhodné, aby mimo pomník z kamene a kovu postavil se mu touž dobou i pomník živý vydáním spisů jeho. Pan dr. Brauner, poručník dcery Havlíčkovy, s nevšední ochotou postoupil ředitelstvu právo k jednomu vydání spisův těchto. Kommissí ředitelstvem v té příčině z pp. K. J. Erbena, Jana Krejčího, Ferd. Schulze a Vácslava Zeleného složená učinila po bedlivém uvážení ředitelstvu návrh, aby spisy Havlíčkovy vydaly se v dvojím díle, z nichžto by první obsahoval spisy mimopolitické, druhý pak politické; první svazek měl by pak vyjíti jednou dobou s odhalením náhrobku. Při tom vyslovila se kommissí výše řečená, že by některé plody básnické neměly do tohoto vydání pojaty býti, buď že se dotýkají osob žijících, buď že z jiných příčin vydání jich na ten čas za nemístné se pokládalo. Ředitelstvo Svatoboru schválivši všecky návrhy sobě podané vzneslo péči o uspořádání spisů Havlíčkových na [III] podepsaného jednatele svého, jemuž se ochotností slečny Zděnky Havlíčkovy dostalo k užití celé literární pozůstalosti jejího otce. Také velezasloužilá spisovatelka naše paní Žofie Podlipská laskavě zapůjčila sešit básní Havlíčkových vlastní jeho rukou psaných. Spisy tuto podané otištěny jsou nejvíce ze samého rukopisu Havlíčkova; z básní jenom „Tyrolské elegie” a některé menší politické nejsou vydány z rukopisu: text Tyrolských elegií podává se tu dle opisu srovnaného s prvním úplným vydáním, ježto vyšlo česky literami ruskými i s ruským překladem r. 1860. v Petrohradě péčí p. Hilferdinga. „Obrazy z Rus“ vzaty jsou kromě článku „Cizozemci v Rusích” též z rukopisu, pročež odchylky od textu v „České Včele” r. 1845. vytištěného na rukopise samém jsou založeny. Také kritika o „Posledním Čechu” a „odpověď” podává se dle rukopisu, jakož i z článků satyrických „Besední čtení”. Listy Havlíčkovy jsou otištěny věrně dle vlastních listů jeho. – Výbor politických spisů Havlíčkových vydán bude dle usnesení ředitelstva Svatoboru, jak mile zrušeny budou nálezy, jimiž některé z nich jsou zapovězeny.
V Praze dne 5. května 1870.
Vácslav Zelený.
IV Několik slov o spisech zde podaných.
Život Havlíčkův, jakkoli krátký, jest tak bohatý a rozmanitý, že by byl hoden bedlivého a důkladného uvážení, i kdyby mu utrpení posledních let nedodávalo záři mučennické. Neodolatelná touha pudila již dvacetiletého mladíka na vzdálený východ k neznámým po tu dobu bratřím slovanským, a vrátiv se s hojnými vědomostmi do vlasti, octl se za nedlouho v proudu života veřejného, jenž jej nesl k několikaleté úsilné činnosti za právo národní, k nehynoucí slávě a předčasné smrti. Literární činnost Havlíčkova nabývá pak tím zvláštní zanímavosti, že vyrostla přirozeně z mohutné jeho osoby. Všecko, co napsal, každé takořka trhnutí pérem vychází z hloubi jeho povahy; nepsalť nikdy, aby čímkoli vyplnil prázdné místo v listech svých; chápaje se péra šel vždy za pudem svého srdce a rozumu, každý jeho spis jest zároveň pravým jeho skutkem. Pravda tato bude nám nade všecku pochybnost zřejmá, pohlédneme-li na „Básně” zde podané. Kdo bedlivě přečte tyto plody ducha Havlíčkova, má před sebou věrný obraz vnitřního jeho života. „Náboženství” (str. 1.) představuje nám mladíka myšlénkou náboženskou nadšeného, chovance dvou řádných duchovních, P. Jana Brůžka, někdy faráře, a P. Serbouska, kaplana v Borové. Zvláště farář Brůžek („starý vikář“ z Tyrolských elegií) byl bystrému chlapci i vychovatelemvychovatelem, i prvním vzorem. Nadšená tato apostrofa ukazuje nám Havlíčka v tom rozpoložení mysli, které jej vedlo k studování theologie do arcibiskupského semináře Pražského. – Sluší si povšimnouti, že pod touto básničkoubásničkou, jakož i pod třetí (str. 2.)2.), podepsal se H. pseudonymem Blanický, jehož v první době kromě jmen Borovský, Kohoutek (což jest žertovným výkladem jména Havlíček, Havel = Gallus), Mistr Havel užíval. „Óda professorům Janu Smutkovi a Janu Mařanovi” (str. 1.) jest zanímavou památkou z doby, kterouž H. trávil v semináři Pražském, složená a podaná jménem vlasteneckých spolužáků, jichžto lásky a důvěry H. poctivou i příjemnou povahou [V] i snahami po vyšším vzdělání nabyl. Báseň tato, jediná v nížto Havlíček užil rozměru antického, jest i tím památná, že v ní velmi určitě a na ten čas i směle vyslovuje smýšlení své slovanské, ježto mladé „bystré Slovanstvo” staví proti „vetchému západu”. Že právě té doby smýšlení jeho o věcech církevních začalo se zcela měniti, zřetelně viděti jest z následujících veršíků (str. 2.), napsaných na druhé straně téhož papírku, na němž psána jest nadšená apostrofa „Náboženství”. Obratu tomu snadně porozuměti. Opravdové nadšení vedlo Havlíčka do semináře: chtěl se státi hlasatelem náboženství lásky, chtěl buditi, učiti, šlechtiti národ svůj, a k tomu viděl se mu stav kněžský býti nejpříhodnějším. Vida pak prázdný formalism, nerozumné pámbíčkování a nezřídka i liché farizejství na místě, kde se nadál zápalu za věc vznešenou, zošklivil si za nedlouho celý stav a odcházel z semináře s nemenší chutíchutí, než do něho vstupoval. Z téže doby, z prázdnin po roce v semináři tráveném pochází i vroucí slovo lásky: „Krásná dcero českých luhů” (str. 2.). Slyšeti tu horoucí výlevy první lásky, kterou zahořel dvacetiletý jinoch k ušlechtilé dívce, vynikající nevšedním vzděláním, sestře přítele svého. Milostný svazek ten, jenž nebyl nikdy leč nadšeným zbožňováním a velebením, přetržen byl dlouhou nepřítomností Havlíčkovu v Praze (od listopadu 1842. do dubna 1845.). „Dumka na Batelovském vrchu” jest nápodobení sentimentální poesie Mathissonovy, jehožto píseň „Schweigend in der Abenddämmerung Schleier” H. za let gymnasijních zpívával. – V moravském městečku Batelově při samých hranicích českých zažil H. za let studentských mnoho šťastných chvil, bývaje v prázdninách hostem u tehdejšího faráře P. Slavíka, přítele rodičův svých. Následujícímu žertu „19. března 1845.” dostalo se zde místa hlavně z té příčiny, že jest’ to památka z nejšťastnější doby v životě H., když po návratu z Rus, v srpnu r. 1844., meškal v N. Brodě do dubna r. 1845. Vedle pilných studií jazyka českého zaměstnán byl činností, v nížto tehdy u nás na venkově záleželo hlavně vlastenectví: založil ochotnické divadlo, jemužto se stal velmi obezřelým ředitelem i hercem, půjčoval knihy české mládeži, učil žáky z nejvyšší třídy gymnasijní češtině a polštině a t. d. V tomto blaženém „vlasteneckém” čase napsal tento žertík. Všecky tyto „básně” jsou zanímavé toliko jakožto první plody H., jako poučné příspěvky ku poznání povahy jeho. Jinak jest při následující:
VI „Má hvězda” (str. 5.), která jest pravou perlou něžného a hlubokého citu, vyšlá z názoru v život již úplně proměněného; proti těžkému, dosti neobratnému jazyku předešlých jest tu řeč s podivením lehká a plynná. „Hrob” a „Život věcný” jsou kusy z obmýšleného většího celku, jenž měl jednati o posledních věcech člověka, nepřišel však, pokud z pozůstalých spisů souditi jest, nikdy k místu. V přípise ku příteli praví o tom H.: „špekulace má jest přinutit lidi k smíchu nad tím, čeho se jinak obyčejně bojí neb alespoň neradi o tom myslí.” Nejvzácnějším plodem Musy H. jsou „Tyrolské elegie” (str. 8.). Nynějšímu pokolení jsou „elegie” ovšem zanímavé hlavně předmětem, tím, že oblíbený muž opěvuje vlastní příhody své. Ale báseň tato nepozbude uchvacující moci ani tehdy, až osobní kouzlo, ježto nás neodolatelně poutá, pomine, až se bude čísti hlavně co dílo umělecké. V básni této hlavně jeví se působení mnoholetého pilného studium národního básnictví českého. Již r. 1841. počal se H. zabývati důkladně písněmi národními, jichžto zvláštní řeč, obrazy i rozměry byly mu nevyvažitelným předmětem pozorování. K tomuto studium přetrženému klopotnou činností novinářskou vrátil se pak v zajetí Brixenském s nevšední horlivostí a v zevrubných zápiskách činících celou knihu zůstavil toho zřejmou památku. Jak se mu podařilo postihnouti ducha písní národních, ukazují skvěle „elegie”. Vynikají právě národní lehkostí a prostotou, přitom i mocí jazyka, s druhé strany pak zvláštní rozmanitostí tónu, jenž se ku předmětu co nejúžeji víže. Ačkoli nad celou básní se vznáší usmívavá ironie spisovatelova, jsou přece některá místa, zvláště č. V. loučení se s rodinou, VI. apostrofa k „Borovskému kostelíčku”kostelíčku”, nejdojímavějšího rázu elegického, jiná, zvláště VIII., jsou pravzorem líčení komickoepického, k němuž u nás není dosud ničeho podobného. Nadějeme se, že jednotlivé obraty, pocházející z pochopitelné nevole spisovatelovy, nebudou nikomu urážkou; zdálo se nám býti povinností nevynechávati ničeho z básně, krom toho v nesčíslných opisech rozšířené. Velmi příhodným výkladem elegií tyrolských jest list Havlíčkův Fr. Palackému, psaný hned druhého dne po příchodu do Brixenu, z něhož viděti, že H. v „elegiích” šetřil celkem historického základu v tomto líčení básnickém. Po Tyrolských elegiích, líčících tak jímavě násilný skutek, jehož H. stal se obětí, položena „píseň” (str. 18.), jížto odpovídá nepřátelům jej týrajícím a doufajícím v přemožení jeho ducha. Tak se vysvětlí hrdý tón vanoucí z písně této.
VII Následující písně politické „ŠušelkaŠuselka nám píše” až do „My pole ořeme” (str. 18 – 23.) jsou pomněnky z r. 1848 – 1850. Písněmi těmito dle nápěvů národních skládanými razil H. dráhu tomuto básnictví, ježto od té doby tak bujně se rozmohlo, vedle mnohého nepatrného i nejednou vtipnou „písničku” zplodilo a mysl národní v mnohé kruté chvíli rozjařilo a otužilo. Účinek písní těchto Havlíčkových byl velmi mocný; zejména pak nabyla „Šuselka nám píše” váhy opravdu historické, jížto se kromě předhusitské „Zbyněk biskup abeceda” nevyrovná druhá píseň česká. Rozlétlať se za několik neděl po celé zemí, vnikla až do nejnepřístupnějších vesnic horských a učinila „nový parlament” v zemích našich na vždy směšným. Jméno muže touto písní zvěčněného bylo té doby v národě našem nenáviděno jakožto nejhoršího protivníka; od té doby se mnoho změnilo a František Šuselka za posledních let zjednal si v národě českém spravedlivé uznání, jsa z řídkých Němců Vídenských, kteří se z dějin posledních dvaceti let něčemu naučili.*) „Citlivá večerní píseň” jest perná parodie onoho básnictví chorobně sentimentálního, které se zdravému citu H. vždy z té duše protivilo, proti němužto namířen jest i „Milenců hrob” (str. 219.). Parodie pěkné písně Čelakovského „Tys bratr náš” obrací se jedině proti prázdnému „vlastenčení” v letech čtyřicátých. Nejdospělejším dítkem žertující Musy H. jest komická ballada „Král Lávra”. Látku vzal H. z irské povídky, kterou M. Hartmann v „Deutsches Museum” r. 1851. („Briefe aus Irland”) uveřejnil. Báseň tato nejlépe svědčí o tom, s jakou pílí skládal H. básně. Nalézá se v jeho spisech základní plán celku, potom první vyvedení, plné oprav svědčících zvláště o snaze jeho učiniti verš obratným a plynným, a krom toho dvojí opis jeho rukou na čisto, jenž se jenom pořádkem slov na některých místech liší. Náš otisk jest dle posledního jeho opisu. Překlady některéněkteré, „Paní Twardowská”, „Tři Budrysovci”, „Kozácká ukolébavka” a „Sirotek”„Sirotek“, přijaty jsou zde jakožto památky pilného studování polského a ruského básnictví v létech 1842 – 1845. a zase v době Brixenské.
——— *) V opise této písně, z něhožto zde vytištěna jest, vynechána jest tato strofa poslední: „Hoj, festina lente, nový parlamente! my ti dáme pro la... ku, počkej saframente!”
VIII Nejmilejší formou básnickou byl H. epigram; Martial a Lessing byli mu již záhy nejmilejšími básníky. Nejstarší epigramy jeho sahají až do semináře Pražského, kdežto se vtip jeho obracel hlavně proti všelikým neshodám a zlořádům u věcech církevních, se zvláštní oblibou pak obíral se s páterem Rožněm (Rostem), tehdejším spirituálem. Jiné zase týkají se tehdejších našich věcí národních a politických, zejména i sněmovních. „Zdania i uwagi” z Mickieviče svědčí, že Havlíček nalézal útěchu v studium tohoto básníka i za smutných dob Brixenských.
IX Epigramy. Jehly, špičky sochory a kůly sekal, ostřil, koval, brousil k vůli vojně s bláznovstvím a zlobou místo šavel Borovský Havel.
Ecclesia militans.
Proti církve protivníkům, bezbožným akatolíkům, vydal páter Rožeň podle zvyku na sto arších ostrou polemiku, v tuhé vazbě s kovanými rohy: všem kacířům může přetlouc’– nohy!
Hermeneutická důmínka a mystický výklad Mat. VII.VIII. 28. 34.
U Matouše v sedméosmé kapitole šel pan Ježíš v Gadarenské pole, 41 velel: „Ejhle!“ Zástup v plném choře v slepé poslušnosti vrh’ se v moře. Borovský v tom našel smysl vyšší: soudí, že to byli první mniši.
Důkaz subjektivní.
Ač jsem křesťankřesťan, nevěřil jsem přec, že kdy bude jeden ovčinec; ale když jsi ty měl přístup k dveřím, vlku Rožni! již i tomu věřím.
Proč pak mají mnišské cechy Proč pak mají mnišské cechy
 na kloboucích velké střechy, jako préses Antonín? – Rádi mají v mozku stín.
Verba docent, exempla trahunt.
„Co sám nechceš, nečiň jinému!“ žáku pravil kantor kdesi, třepaje ho za pačesy.
Novum testamentum praefiguratum in veteri.
„Omnia ad majorem Dei gloriam.“ Stejní hrdinové jsou Samson s Hynkem Lojolou: jeden míň a druhý více pustil lišek do pšenice.
Geografický.
Nechlubte se, vlastenci, není to věc řádná že neteče odjinud do Čech voda žádná. 42 Točíme-li se sudu nedolévajíce, zůstanou nám na spodu brzy jen kvasnice. Nechlubte se, nechlubte, špatná je to sláva, že vytéká do Němec všechna česká šťáva.
Jus regale.
Professor juris examinans dicit: „Proč pak každý král a každé kníže sází v žalář v okovech za mříže dělající falešné peníze?“ Studiosus respondens dicit: „Každého to mistra hněte, Jiný-li se do řemesla plete.“
Logika a pranostyka.
Měkká kaše, tvrdý kámen: mnoho vojáků, málo panen. Mnoho čápů, málo žab: nestav svíčku pod okap.
Nápis na sochu Karla IV., mající býti postavenu v Praze k 500leté památce založení vysokých škol Pražských.
V školách Karlem řád uveden: Němcům tři a nám hlas jeden; zdálo se nám málo být, chtěli jsme je všechny mít; zato nyní pláčem v hořkém času: „Otče Karle! kýž je kousek hlasu!“ Od Němců lápis, od Čecha nápis. 43
Krakowiáky.
Ty Krakovská obec, „země neodvislá“, vyběhni na kopec, sic tě spláchne Visla; slavná republiko, vylez na stodolu, sic tě Visla spláchne s volného prestolu. V Rakousích již taje Visla, běží zčerstva, s prestolu tě spláchne s pískem do królewstwa. Patriotický
Krleš! Krleš! Krleš!
Pojďte, vlastenci, jež srdce bolí, že Bůh nenadělil Čechy solí, pojďme, modleme se by dobrota boží v Čechách ráčila zavést zase na všetečnost ženskou trest takový, jak byl za časů Lota: tak dá Čechům spravedlnost Páně více soli než Věličské báně. Krleš! Krleš! Krleš!
Originálnost. Nebo kdož má, bude mu dáno a bude hojněji míti; ale kdož nemá, i toto, co mámá, bude od něho odňato; protoť v podobenstvích mluvím jim.... Matouš XIII.
Připodobníme, pane švaře, literaturu švábskou – faře, z které by všechny hezké spisy a knihy české musily křticí listy brát, kdyby se někdy chtěly vdát.
Nouze naučila Dalibora housti.
K divadlu se nám jen nedostává: dům básníků, aktérů a pak publikum. Proto, páni, radím akcie k stavbě chrámu české Thalie; 44 když jich jenom hodně rozprodáte,rozprodáte a pak honem cihel naděláte, musí být, kdo je akcionérem, básníkem, publikum aneb aktérem.
Popsání ruských národních slavností a obyčejů. (Kreščenije.)
Biskup světí na památku křestu skrz led vodu veškerému městu, které s pobožností plné víry pít se hrne z této svaté díry. Pak bývají ti, co pili, by se dvakrát netlačili, od kozáků knutem odehnáni na památku biřmování.
Comparatio a majori ad minus.
Co jsou řimsy v kloboučnickém krámu, to jsou hlavy pražských mladých pánů.
Anti-Staněk. Anti-Gal.
Na dar Ducha nic nedbejte, hodně díla nadělejte: pak po smrti na vše lehce orgán ňáký najdou v lebce.
Objavlenije. (z ruských novin).
V Evropě se ztratil před dvěma sty lety český král; žádá se uctivě, by ho, kdo ho najde, odevzdal v Petrsburku Mikuláši caru, dá mu za to bečku kaviáru. 45
Evangelium sophisticum.
Atheistou buď! toť víra jistá: Pán Bůh sám je první atheista.
Ethnografický.
Hanák velké panák, ztěžka vekračoje, jednó nohó drohó k předo postrkoje.
Výstraha. Caveant consules, ne respublica detrimentum capiat.
Vyšli jsou-tě tři vlastenci, to s motykami, vykopávat českou duši z německé jámy.
Politický.
Pomodli se, Čechu, k svatému Vojtěchu, by tě vzaly samostatné národy do cechu.
Ruská konstituce.
Odjakživa dovoluje ruský car velmožům, míti třeba tisíc duší, jenom žádný rozum.
Námítka dr. Straussovi.
Když se rozcházeli apoštolé, Nic nevzali s sebou; avšak hole dovolil jim Ježíš vzíti přec, holou rukou těžko vést šarvátky. Věděl, jaké budou v církvi hádky – jenom Pán Bůh ví budoucí věc. 46
Oberstlandesamtsprojekt.
Vaše Majestátnost ráčí znáti věrnou lásku k osobě zeměpána, jak prahnou magnáti sloužit králi, trůnu k ozdobě; pročež račte dekretovat, by se mohl titulovat některý hrabě český: nejvyšší Zouvák Zemský.
Z historie literatury české.
Českých knížek hubitelé lítí: plesnivina, moli, Jezoviti.
Apologie Táboritů.
Dobřeť zkoumal Žižka, než sek’ mečem svým obě víry okem nepředpojatým: pravým kališnickou, levým katolickou. (Nevím, na který oko by Ž. slepý; byl-li na pravé, tedy: levým kališnickou, pravým katolickou.)
Nový nápis, který bude vytesán zlatem r. 1848 k 500leté památce nad posluchárnami fakulty theologické.
Nehřeš ústy ani sluchem, blahoslavení jsou chudí duchem.
Pomněnky.
Kdykoli slyšívám hlásat Rožně kázaní nějaké, vždycky si vzpomínám, že Bileamův osel mluvil také. 47
Demonstratio miraculorum.
Div-li, že pět chlebů, dvě rybice nasytily lidstva na tisíce? Vždyť pak podnes ještě tyto divy Tolik tisíc černých pánů živí.
Etymologický.
Ježivit pochází spíše od ježka než od Ježíše.
Nápis, který by měl být na jistém domě v Praze, aby ho cizozemci nedrželi za větrní mlýn.
Totoť jest České Národní Museum.*)
Kasuistický.
Ptáš se byl-li Jezovitou Jonáš, Ninivetský missionář? – Nemoh’ býti! v tom je chyba, že „Jonáše polkla ryba“. Jezovita – pravím vám – byl by polkl rybu sám! Nebyl Jezovita, nebť ho měla tři dni v břiše – anezcepeněla!!
Ost und West.
Museum nestavte dole u Vltavy, přijde z jara voda jará, do Němec ho zplaví. Raději je nechte na Hradčanech státi, bude na ně vítr zdravej od severu váti. ((( *) Míní se starý dům musejní na Hradčanech.
48
Daguerrotyp.
Leccos malíři vyvedli, jenom světlo nedovedli; teď se na ně světlo rozhněvalo a samo se do malířství dalo.
Talenty.
Pavlu hůř a Petru líp; ticho, závist, ticho! kacířům dal Pánbůh vtip, ........ břicho. Jiný varians: Kaplanu dal Pánbůh vtip, farářovi břicho.
Sympathetické léčení.
Bodne-li tě žihadélkem včela, vlož na ránu hned její vlastní med; bodne-li tě epigramská střela, vlož na ránu – prostředek máš jistý – chumáč vlasů z epigramatisty.
Erdengötter.
Vidím mezi pámbíčkem a knížaty vždy větší analogii: tak na příklad Pánbůh stvořil psy a knížata tajnou policiji. 26/4 1845.
Allah Veliký! (Vykládá se: Bůh jest veliký.)
Pořád vedou hořké žalosti básníci nad ztrátou mladosti; Včeravčera jim dal Pánbůh dekret s třapcem: „Budiž tedy básník věčným chlapcem.“ 49
„Aus ihren Werken werdet Ihr sie erkennen.“
Ze všech se mi řecká církev zdá nejvíc učenému prospěšná, a to velmi, neboť zahání časté v chrámu k zemi padání haemorrhoidy a zacpání.
Umgang mit Menschen.
Také tobě X ..... radu dám: nemluv před lidmi o sobě sám, neboť jest to proti zdvořilosti Mluvit o neřádu v společnosti.
Patroni Haliče.
Od Boha mám písek a vlky, od Kazimíře šlachtu a Israelity, od Františka Šváby a Jezovity, Mikuláš mi dá činy a činovníky. 18/3 1844.
Et vidit Deus, quod sint omnia bona.
Ztloustl Kuba jako soudek, dal mu Bůh dobrý žaloudek; kdyby mu byl Bůh dal vtip, byl by suchý jako šíp.
Versus memoriales.
Chceš-li v strachu, v nepokoji žít, musíš k tomu vtip a rozum mít; chceš-li dodělat se vezdejšího chleba, bývej hloupým, kde je toho třeba.
Satyrik před soudnou stolicí.
Proč pak nepíšeš jako všichni jiní, proč pak tvé péro černí jen a špiní? – „Ale vy páni kritikáři, vždyť je namáčím v kalamáři.“ 50
Oud učených společností.
X... stal se za své vytištěné ctnosti oudem přemnohých učených společností; našinec mu ty dekrety přece nezávidí, jen když není oudem v společnosti moudrých lidí.
Svornost.
Takto svornosti té vaší tajný smysl zní: „Dělej ty, co chceme my.“ U mne tedy zase svornost znamená: „Dělejte vy, co chci já.“
Nedostatečnost.
Dokazují kněží z plných plic, že náš rozum po tom rajském ovoci za moc nestojí bez boží pomoci. – Věřím, páni! věřím ještě víc – že váš rozum s tou boží pomocí nestojí za nic.
Toast.
Sláva slavným! Od všech budiž ctín farář v ....tíně: nemá nad něj milejšího Hospodin ani hospodyně.
Hudci k svátku.
Kýž ti Pánbůh za tvých houslí zvuky místo dvou dát ráčí čtyry ruky! To ti přeju k svátku, na mou duši! by sis mohl, když hráš, zacpat uši. 51
Etymologický.
Odkud vzalo – zkouším žáky – jméno Rakous počátek? – „Od raků, neb oni taky chodí pořád nazpátek.“ 27/4 1844.
Qualifikace X., professora historie.
Umí historiji, věřte mně, střední sice jenom prostředně, starou zato však již zapomněl, škoda jen, že k nové nedošel.
Mystický výklad.
Kalkulujíc velmi zdravě svatá církev mitru vymyslila: totiž, že má málo v hlavě, na hlavu si mnoho postavila.
Vídenská akademie.
Naše akademije od svého původu pořád skoumá a zkouší přírodu; jenom to je, milí braši, bída, příroda jí málo odpovídá.
Pražské vysoké školy.
On: Dvě fakulty v Klementýně! dvě fakulty v Karolíně! Nač ten rozdíl? nevím na mou kuši, jak by se to vyložiti mělo. Já: Klementýnské zabíjejí duši, karolínské tělo. 52
Obrana „Přítele mládeže“.
Sto let v očistci ať za tu křivdu hoří, kdo nadává pro „Přítele“ konsistoři; vždyť chudinka nemá žádné děti, jak má umět s dětmi zacházeti!
Landtag.
President: ..... neb Museum! o to tu páni běží; volte zkrátka, šetřte plic! Stavové: Museum – když chcete zvěř mít na nábřeží, ať jí tam je tedy víc.
Účinky bělohorské bitvy.
Pokavad se z Čechů kacířství nesmeklo, měli v Čechách nebe a po smrti peklo. Tetko bělohorská! co nám Bůh dal tebe, máme v Čechách peklo, a po smrti nebe.
Text k harmonii sfér.
Slyším jak Pythagoras hvězdy zpívat takto zas: „Kolem, kolem vždy letíme, proč, kam, kudy, dobře víme, astronomům nepovíme.“
Figura inversionis.
Na kříž reformátora! byla methoda stará; nyní svět pověsí spíš na reformátora kříž. 16/3 1844.
Misanthropický.
Od čerta vás pro ten božský hněv koupil Ježíš za všechnu svou krev; já však mním, když na mne přijde spleen, že bych za vás nedal trochu slin. 53
Mládencům a pannám.
Pokud je móda v šose a čepci, módníkům darmo kázat nechci: však ono jich pak nechá módy dost, až bude v módě rozum, poctivost.
Poeta laureatus.
Slavil’s na své idyllické lýře mléko, trávu, kozy a pastýře: pročež kladem na tvou hrobku věnec slávy z kozích bobků.
Nápis na budoucí kolej Jezovitskou v Praze.
Hajej, hajej, stará Praho! hajulinkej moje blaho! pš! pš! dadej, noc se blíží, přiletěli netopýři.
Obrácený svět.
České slovesnosti osud pouta kuje: censura ji tiskne, tiskař censuruje.
Sumární výtah z protokolu valného sněmu českých a moravských stavů.
Zuk! zuk! zuk! kontrbuci dám, h.... vydělám.
Česká modlitba.
Svatý Jene z Nepomuku! drž nad námi svoji ruku, ať nám Bůh dá co dal Tobě: by náš jazyk neshnil v hrobě. 54
Preparanda.
Vejklady kantora Doubravy snadno chápe hned každý žák, i třebas bez hlavy, má-li jenom hřbet.
§. 1
Tak zní první kriminální článek: Každý zloděj, jenž položí na – oltář spravedlnosti berana, čist a práv buď jako beránek.
Societas Jesu.
Pravil tatík svému synu: „Hodný’s, hošku! leč mne mrzí velmi, že si s tebou kamarádí šelmy, to ti více neprominu.“
Kupecká výstraha. (Z Augšpurských Novin.)
„Lojolovi dědicové šálí lid, že jsou v kompagniji se mnou; zde to prohlašuji za lež zjevnou, anť jsem nikdy nebyl aniž míním být. Střez se uvěřit jim, kdo můj přítel.“ Ježíš Kristus, lidstva vykupitel.
Demokratický.
Nechoď, Vašku, s pány na led: mnohý příklad máme, že pán sklouzne, a sedlák si za něj nohu zláme. 55
Každý něco pro vlast.
Nedosti to, pravíte, knihy psát; též vlastencem buď každý literát. „Buď také vlastencem, ty zvláště, Habakuku, učiň jak Scaevola, upal si pravou ruku!“
Jeremiáda o českém divadle.
Ach! nastali nám přežalostní dnové, v jednom hrají Němci, v druhém Arabové; my chudáci nemůžem se žádného uchopit, musíme své české groše do obou dvou klopit.
Modlitba bureaukratů.
V hlavě slámu, v srdci kámen dejž nám, Bože! – „Staň se! Amen!“
Výstraha.
Všichni blázni, milý synu, ti se snadno obživí; kdo má rozum, ten má vinu a za ni trpět musí.
Výklad koranu.
Mohamed dovolil: „Můžeš míti mnoho žen, však víno nepij žádné“ – přesvědčen, že víc než jednu míti střízlivému nenapadne. Logau.
Ins Stammbuch Sr. Hochgeboren.
Každý dělej svoje, milý pane můj: sedlák žito z hnoje, a ty z žita hnůj. Logau.
56
Nápis na Pražském nádraží, vystavěném r. 1845.
Co se divíš, bratře Čechu, jak enthusiasta? Připojili Prahu k Vídni železem – i basta.
Zle, matičko, zle.
Poctivému hrozí jenom hlad, zloději zas jenom šibenice; český literát má trampot více, jemu hrozí hlad i šibenice. 1845.
Bájka politická.
Ve Švejcařích v demokratském kraji, kde si na republikány hrají, sed’ si vedle orla vrabčík smělý dosti, začimčařiv cosi o rovnosti. Orel polknul vrabce místo naučení, že přec nikdy vrabec orlu roven není. E: js; 2002 57
Bibliografické údaje

Nakladatel: Svatobor; Pospíšil, Jaroslav; Zelený, Václav
(Vydány nákladem Svatoboru. Tisk Jaroslava Pospíšila. Vácslav Zelený [editor; podepsán pod předmluvou a ediční poznámkou])

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: (XII(+240 celkem, z toho 17 stran textu Epigramů