V roce 1845 shromáždil Karel Havlíček Borovský do nevelkého rukopisného svazku své drobné satirické skladby, dosud buď vůbec netištěné, či roztroušené ve formě časopiseckých otisků. Text sbírky, kterou autor zřejmě zamýšlel vydat tiskem, rozdělil do pěti tematických oddílů: Církvi, Králi, Vlasti, Musám, Světu. Ač k plánovanému knižnímu vydání za Havlíčkova života nedošlo, stal se uvedený konvolut textů základem pro řadu publikací posmrtných – to je též důvod, proč vedle fakticky první knižní edice Epigramů z roku 1870 (Sebrané spisy Karla Havlíčka, svazek 1) přinášíme uživateli znění rukopisného souboru. Oba uvedené materiály se navíc od sebe výrazně odlišují, a to nejen vzhledem k textovým verzím zastoupených skladeb, ale též – a především – po stránce výběru a řazení jednotlivých čísel. Podkladem pro přítomné elektronické vydání se nám stalo faksimile autorovy rukopisné sbírky, jež v roce 1921 zveřejnil Antonín Dolenský. Editor uvedenou publikaci rozšířil o oddíl Dodatků z ostatních rukopisů, kde jsou zachyceny epigramy dochované v básníkově korespondenci; protože však tento připojený kompoziční úsek nelze považovat za standardní součást sbírky, je jeho přítomnost v našem vydání do značné míry pouze ilustrativní (tak např. jazykové hodnoty demonstrované texty obsaženými v Dodatcích nejsou relevantní pro zjišťování statistických údajů; vzhledem k pracovnímu charakteru tohoto rukopisu v něm však registrujeme autorovy škrty). V podobě dílčích komentářů připojujeme k textu různočtení, které vyplynulo ze srovnání faksimilní edice s kritickým vydáním pořízeným Jaroslavem Běličem v roce 1950 (in Básnické dílo, nakl. Orbis). Ač Bělič vycházel z téhož textového zdroje, přihlížel při edičním zpracování jednotlivých epigramů k jejich případným pozdějším časopiseckým otiskům, pokud ovšem bylo možné předpokládat, že je Havlíček autorizoval. Kritériem pro zaznamenání příslušného odchylného znění se nám stala především rovina zvuková – místa, kde se “rukopisná” edice liší od Běličovy pouze v oblasti pravopisné, již v plné míře neuvádíme. Protože však u některých jevů nelze jednoznačně rozhodnout, zda mají význam výhradně grafický, či zda ovlivňují i fonetický ráz verše, najde uživatel v různočtení též informace o změně v interpunkci (čárka namísto tečky a naopak; zavedení či zrušení pomlčky ad.). Znění uváděné Běličem následuje v komentáři vždy po zkratce KV (= Kritické vydání). U epigramů, které jsou v rukopise uvedeny bez názvu, se při zpracování řídíme kritickou edicí (titul z KV přebíráme a na tento náš zásah upozorňujeme); pokud ani KV název neudává, značíme v textu i v obsahu aplikace příslušný epigram incipitem. Oproti Běličovi odlišujeme v mnohem větší míře titul a podtitul básně, a to v souvislosti s grafickou úpravou rukopisu (určujícím je pro nás způsob, jakým autor rozepisuje delší názvy do více řádků). Kolísání v zakončování názvů epigramů či oddílů tečkou nevyrovnáváme a rovněž tak respektujeme psaní velkých písmen na začátku každého nového verše; odsazení vybraných veršů doprava však dodržujeme pouze tam, kde je tohoto grafického prostředku užito s významovým, rytmickým (intonačním) či kompozičním efektem (odsazené verše např. mohou signalizovat strofické předěly). V textu Havlíčkových Epigramů důsledně zachováváme všechny jazykové specifičnosti a odchylky od současného úzu, ať již mají stylový příznak dobový či autorský. Šetříme zvláštnosti hláskoslovné, slovotvorné a tvaroslovné (kvantita samohlásek: usta, kněži, hořky, z plíc, včerá, tři dní, podlé; kvalita souhlásek: čtyry, pokuď; vkladný grafém -j-: policije, akcije, analogije vedle historie, kavijár; podoby nedůstatečnost, spravednost; vokativ švaře /= švagře/; tvar genitivu plurálu Jezovitův ad.; zesilující částici -ť, /-tě/ připojovanou k různým výrazům: dobřeť, jsou-tě). V maximální míře rovněž respektujeme starší jevy pravopisné (pouze názvy básní uvedené původně azbukou jsme z technických důvodů nuceni transliterovat: Objavlenije, Kreščenije; úpravu registrujeme v komentáři). Tak kromě grafického záznamu původem cizích slov (methoda, fuculta, missionář) neupravujeme psaní příslovečných spřežek a dalších výrazů zvlášť (z těžka, k vůli, proč pak, kdy by, málo který). Jako specifický doklad vývoje pravopisného úzu ponecháváme ypsilon ve slově Panbýček, složené psaní výrazu bylby i hojné neoddělování spojky -li tiretem (mívalli, máli, bylli, divli, jinýli). Ve všech případech výskytu šetříme užívání velkých písmen (Jezoviti, Sever, Římská víra, Sumární Výtah [v titulu básně]) a apostrofů (nemoh’, hodný’s). Jen zcela výjimečně aktualizujeme interpunkci. Čárku chybějící mezi větami doplňujeme zvláště na konci verše (Havlíček zřejmě chápal veršový předěl jako dostatečný signál syntaktického členění, a tak v těchto případech interpunkci takřka neužíval; nadto lze právě na koncích veršů znaménka doplňovat bez výraznějšího ovlivnění stávající zvukové podoby skladby). Čárkami však neoddělujeme vokativ či větné členy spojené vztahem apozice, neboť je lze považovat za jediný fonetický i sémantický celek. Zvýrazněné rukopisné výrazy (tučné, podtržené) uvádíme ve shodě s KV proloženě. Ač je sbírka signována jménem Borovský Havel, v naší databázi ji katalogizujeme v podobě, která je literárněhistoricky “kanonizována” (tedy Karel Havlíček Borovský).