Dědův odkaz (1879)

Báseň, Adolf Heyduk

Diplomatická verze Ediční verze
DĚDŮV ODKAZ
BÁSEŇ
ADOLFA HEYDUKA.
V PRAZE. NÁKLADEM KNIHKUPECTVÍ DRA. GRÉGRA A FERD. DATTLA. 1879.
[1] Tiskem dra. Ed. Grégra v Praze 1879.
[2] SLOVUTNÉMU UČENCI A SPISOVATELI JANU KREJČÍMU, SVÉMU DRUHÉMU OTCI, A. H.
[3]
DĚDŮV ODKAZ
[5] I. I.
 Bylo to v jaře podvečer, bylo to v době lásky, z chomáčků květů lipových slétaly drobounké zkázky; jedna mi padla do srdce, za noci v hlavě mi kvetla a jak mi zkvetla, sloniž se v paprscích přízně a světla. – V pohorské malé dědině, kudy svět zřídka kdy kluše, v prostičké jizbě pospolu žily dvě upřímné duše: dědeček s hlavou skloněnou, jako ten holoubek sivý, junáček s rusou kadeří, milý a tklivý a snivý. [7] Stařeček s hlavou skloněnou, léta mu na bedra sedla, junáček jako ten sokolík, když peruť k slunku se zvedla, a když se doba blížila, vznesla se dědova ruka, žehnání aby složila na zlaté kadeře vnuka. „Nemám já, vnoučku ubohý, co bych ti odkázal smrtí, zle mně to prsa rozrývá, zle mně to hlavičku drtí; životem, prací, starostí před časem ruka mi ztuhla, jedno jen pro tě ukrývá zavřená v koutečku truhla. Na dně té staré truhlice stařičké housličky leží, snad tvoje ruka ohebná někdy z nich chlebíček stěží; pospěš, můj hochu ubohý, nechať se ňádro tvé učí všemu, co drobným popěvkem z nitra těch housliček zvučí. 8 Snad někdy dá ti útěchy to jejich zvučení prosté, snad někdy snítka naděje z prorvy jich deštičky vzroste; snad že z té struny outloučké, malý jíž kolíček točí, růžovou nožkou útěchy vzpomínka v srdce ti skočí. Snad tvoje čelo zdumané radosť i bolest v ně vloží, až tu mou hlavu šedivou povolá Tatíček Boží. Snad až mne navždy, hochu můj, uložíš na hřbitov k věži, housličky k tobě vzdechnou si: „Tady nám ubožák leží!“ – Zaplakal hošík: „Dědečku, srdce mi rvete tím slovem, snad že dřív já se uhostím pod nízkým rakvice krovem; nebo si lehnu unaven po vašem vyhaslém boku, abych se zbavil pojednou příletu žebravých roků. 9 Dejte mi, dejte housličky, pravda-li, co mně zde díte, věru vám brzy zaplaším, o čem tak žalostně sníte; dejte je! – Béře oblouček, juž strunka stydlivě skřípá, jako když z jara mladistvá červenka v hnízdečku pípá. – Však proti stáří, přeškoda, žádného koření není, smrt kdy nám dechne na čelo, pod čelem myšlénky splení; sáhne-li rukou na srdce, mžikem v něm plameny zdusí, mladý, ten může umříti, starý, ten musí – ten musí! Ulehl stařec do hrobu, utížen závějí roků; neleh’ si jonák zlatohlav k dědovu tichému boku; neleh’ si, přece, ubožák, smutně jen hlavičku nosí, jako když kosa na luhu zrosenou travičku kosí. 10 Smuten je, truchliv napořád, plno vždy perliček v zraku, k útěše drobným popěvkům učí se od malých ptáků; učí se šeptem traviny, na hrobě děda když prodlí, houslemi pláče, naříká, houslemi lká a se modlí. Ubíhá doba za dobou, věky i lidé se mění, co nás kdy hnětlo, přestalo, po noci jasně se dení. Usíná bolest zpovolna, nová však otvírá oči, všecko se v světě zamění, všecko se do kola točí. Dorůstal jonák, zapomněl, srdce mu tajemně buší, jako ten ptáček na lípě hledá si dušičku k duši; jako ten holub divoký z větvice na větev sedá, jako ten holub vrkáním, zpěvem si družici hledá. 11 Hledá ji z jitra, z večera, za noci v myšlénkách tona, a když jí hledí do očí, zašepce: „To není ona!“ Od snětě k sněti polétá, jako ten motýlec plachý, a když má říci: „za mne pojď“, pokaždé umírá strachy. Koluje dále, po kraji, přelétá lány i luhy, v májovou dobu vrací se pod lípu s milými druhy; pod starou lípu na návsi, kde se roj děvčátek tlumí, kde z plných květných chomáčků u večer pohádky šumí. Skočnou kde hrají v soumraku píšťala, housle a dudy, že se to kolem do kola vesele rozlehá všudy, že se to chvěje radostí v mladistvých srdéček skoku, jenom ten junák stepilý nebéře děvčete k boku. 12 Nebéře, jenom pohlíží na cizí dívčinu stranou, oko se nítí údivem, líčka mu hoří a planou; odkud to děvče pod lípu večerem přišlo as k hodu? podle těch ruček maličkých jistě je vzácného rodu! Na bílém jejím rameni poznat lze každičkou žilku, pěkné má zdoby vyšité na jemném kmentovém tílku, ta její pěkná suknice, ty její fábory pěkné – hleďte, juž hoch k ní pospíchá, snad že jí o tanec řekne! Řekl! Aj, vida, ponejprv s cizím se děvčetem točí: dotkla se hlava hlavičky, oboje klopí se oči; po líčkách letí červánky, na ústech slovo se chvěje – hochu, můj letný holube, pozor dej, myslím, že zle je! 13 Není zle, věru, dobře je, nechať to srdečko svírá... Ustala hudba, děvuška kadeře z čela si stírá, kadeře zlaté vlnité: bystřinu v slunečném jasu – maličká ruka vřesovou tiskne si kytici k pasu. Nedal ji z ruky večer ten, tančí jak skřivánčí pero, nechať se chasa rozchází, v noc nechať mění se šero; v posled když dudák zadudal, k rozchodu píštěc když pískal, ještě hoch dívku v poletu kol outlých bočíků stískal. – Teprv když vše se rozchází a slavík klokoce v houští, teprv ji s těžkým vzdechnutím z hebkého náručí pouští, teprv když druzi družky své uvádí před vrátka dvoru, pustí ji z loktů, provází šepotně za lávku k boru. 14 Však když jsou lesa v pokrajípokrají, v smíchu se dívčina ztrácí, k záletům spějí mládenci, on jenom v síňku se vrací; myslí a myslí celou noc, pověčným vzdycháním chorý, přijde-li zpátky v soumraku pod lípu děvice z hory. Přišla jak prvé, z večera, pohled pln vábného plesu, na hlavě vínek z barvínku, u pasu kytici vřesu; vlas její prostý, hebounký poskokem ve vzduchu vlaje, jakoby zlatá bystřina tekoucí z rajského kraje. Přišla tak často – celá ves hněvem i závistí hoří, kdo pěkný šohaj, napořád přiběhlé dívce se koří. „Kdo pěkný šohaj, škoda ho, srdce mu líbáním spění, ať se jí koří, který chce, jenom ten můj ať to není!“ 15 „Není-li posud, může být, vidíte házet ho okem za zlatým vlasem krásenky, za nožek lehounkým skokem?! Ona však vrže do kola zjevně a hned zase skrytě po srdcích hochů blouznivých vlasů svých hebounké sítě. KaždýKaždý, kdo tančí s dívčinou, na líci plápolem rudne – horší-li není, čaruje neznámé děvče to bludné! – “ A zase hovor, šeptání, kolo dnes skončeno v skoře, do vsi jdou párky společně, jenom ten jeden jde k hoře. Avšak ten jeden šťastný tak, jako dnes v dědině žádný, čarovná štěstí pohádka jest jejich pohovor ladný; líbá hoch děvče na čelo, děvče zas polibkem splácí, než jonák z štěstí procitnul, v hoře se dívčina ztrácí. 16 V ráz babic hovor podivný na vsi všem rozumy mate: „Odkuď že chodí večerem? Znáte ji, děvčata, znáte? Neznáte? Věřte, ubohý šohajek draze to splatí, juž se mu srdce zabředlo, juž se mu hlavěnka hatí! Hatí se. – Mlčí, nemluví, stejny mu chvála i hana, snad že to víla, rusalka, snad že to lesní je panna? Je-li, hoj, dobře hodí se, úročník v kolo jí dejme, jestli je lesní děvice, sukénka ohněm se vzejme. Vzejme se, nohy popálí, nepřijde panenka zpátky, nebude šohaj pohrdat v záletu selskými vrátky; nebude věru – brzyčko opustí skrejši svou syslí, zatouží záhy po jinéjiné, jako teď na ni jen myslí.“ 17 Myslí hoch, myslí celou noc, okénkem do kraje zírá, rtu její sladká pohádka stále mu srdéčko svírá; přijde-li? Přišla jako dřív pohled pln vábného plesu, na hlavě vínek z barvínku, za pasem kytici vřesu. – Začali hudci do skoku – v ráz se hoch v kole s ní točí... vykřikla, proudem křišťálným slze jí vyhrkly z očí; kvapila z kola – šohájek za dívkou přes horské svahy, suknice hoří – zaštkala: „S bohem, můj šohájku drahý! S bohem buď, s bohem, v neštěstí dozrála lidí těch zloba, slyšíš, jak na vsi veselo, že jsme tak nešťastni oba! Slyšíš, jak na vsi veselo? Závist je soucitu prostí, na stezku srdcí kvetoucích nasela pichlavé ostí! – 18 Pod lípou dudy s píšťalou zase svou hovornou vřeští, poskoku, šeptu, popěvků, jako když za jara deští; všecko se směje – hoch jenom v srdéčku zarmoucen stojí, nadarmo v kole květnatém hledá dnes růžičku svoji. Svírá si ňádro pravicí, srdéčko takt bije chorý, do kola, škoda! do kola nepřišlo děvčátko z hory; – dudák své žerty provádí, píšťala výsměšně vříská – prchá hoch – v síňce u okna srdce a hlavěnku stiská. Marně je stiská, nepřišla, nikdo ji nespatřil venku – smáli se hoši na návsi, lesní že líbal prý ženku; smála se mladá děvčata, smály se babice, klepny, kdož pak znal lítost šohaje, která mu bušila v tepny. 19 Trápil se, čekal, nadarmo! Nezhlídl děvici milou; v jesení radost prchla mu, zima juž loktušku bílou na hlavu dala šedivou, chomáčky sněhu z ní třásla, zornička hocha siroty návalem bolestí hasla. Což byly přástky? nedbal jich, což byly žerty, co saně? Po lesích těkal, do chýše zbloudil jen jakoby maně; po lese těkal samoten v zapadlé křištálem chvoji, spatříli v proudech paprsků ztracenou dívčinu svoji. Smutno a žalno v dědině, ustala pomluvná střela, junáka líčka bolestí bledla a vadla a mřela; když hocha v pokraj lesnatý zahlédli blouditi v šeru, děli jen s těžkým vzdechnutím: „Škoda ho, škoda ho věru!“ – 20 Jakoby v rakev zapadnul, v rodné se zavírá chatě, okéncem k lesu pozírá přes bílé křištálné tratě: nemluví, hlavu uklání, v dálku se zahledí v lesy, v oči proud slzí vyhrkne, ústa jen zašepcí: „Kde jsi!..“ I na ty housle zapomněl, složeny v dědovy truhle, stržená struna beránčí padá jim na ňadro stuhlé, podporka uvnitř kloní se, kobylka v týmě ji tlačí, usnuly také za zimy jako ta hrdélka ptačí. 21 II. II.
 Láska, toť ranní vzdechnutí, u večer v bouři se mění, trhá ti květy ze tváří, z ňader ti poklady plení, potůčky slzí rozčeří, zrcadlo duše ti skalí, na hlavu k zemi skloněnou bolesť a zármutek svalí. – Lítostí jonák rozechvět, straní se veselé tísně, samoten sedí v chýšce své, slzami šáteček třísně; smutno mu na vsi, v dědině, smutno mu v chatě i poli, z dálky se lidem vyhýbá, srdce ho trýzní a bolí. [22] Usnul hoch slzou zatopen – skřivánek věstil juž vesnu – stařičký dobrý dědeček hovořil hochovi ve snu: „Nezoufej, vem’ své dědictví, nesmuť a nevzdychej všady, neplač a dej se na cestu, ustaň, sic umřeš mi tady! V huslích jsou moje písničky, nechej je po cestě zněti, nechať si s ptáky usednou na skvetlé u cesty sněti; od ptactva, uč se na vzájem, chasa ta dobře to umí, v písních nechť láska zjeví se, v písních nechť z duše ti šumí. Nechať z nich šumí lahodou vzpomínka, která v nich skryta, až se ti v mysli rozvijou poupata doposud svita; nechť se z nich děd tvůj usměje, vzdechne tvá ubohá máti – sleťte se, sleťte na strunkystrunky, snové, vývy motýlci zlatí!“ – 23 Vzneslo se jaro nad krajem, vládlo mu rozkvetlou snětí, v ústrety jemu s ptáčaty vyběhlo klubíčko dětí; na mezích hloží zakrslé rozkvětem do dálky hledí, v šeříku modrých poupatech ukrytí motýlci sedí. Bříza si plete do vlasu jehnědky oblé a drobné, chocholouš na své hlavičce perečko tříbí si zdobné, kukačka volá do kraje zvonkovým hlasem své „kuku“, ve květech tonou lučiny, oblaka v skřivánčím zvuku. Bystřiny kvapí poskokem s vlnami do širých moří, na březích peřej zkypělá v chomáčích opalů hoří, vlašťovky v bílých košilkách z podkroví peroutky níží, v tabulky tepou zobáčkem: „Slyšíte, jaro se blíží!“ – 24 Bylo to jarní sesnutí junáka v jizbici prosté, tímtím, co děd ve snu hovořilhovořil, pojednou srdéčko roste; vzal svoje staré housličky, oblouček napnutý spoře, u dveří domku z hluboka vzdechl – a pospíchal k hoře. – Pospíchal strání do vršku, na návsi tepličko svítá, ze žitnišť chasa skřivánčí zvučnými zpěvy ho vítá; ještě se ohlíd’ k dědině, k lípě – ach, srdéčko bolí –– stiskl si klobouk na čelo, pospíchal přes hory doly. Ubíhá doba za dobou, bůh víví, co v nové as dřímá, housličky šohaj pod bradou smyčec svůj v pravici třímá; hraje a bloudí po světě, kdož pak mu skyvečku podá, v cestě ho trní do nohou, do srdce zármutek bodá. 25 Přijde-li k dveřím boháčů, spílají, zlotí a lajou, přijde-li k dveřím chudobných, sami si v trápení hrajou; přijde-li k dveřím učených, hněvivě skrývají uši, k sprostých-li dveřím zabočí, sprostnost zda krásu as tuší? Mřít chtěl, však život bujarý skrýval dva kořeny sporé: lásku k své dívce ztracené, píseňku v duši své choré; tím sobě ňádro vyzdobil v čarovnou jeskyni blaha, tím se mu krásou kypřela pěšinka přes pustá draha. Tou jeho duší za noci lahodné šero se neslo, za dne však noci polovic měkkounce zpět do ní kleslo; bylo mu jak té jabloni ukryté v zákoutí sadu, polovic v slunci rozkvétá, polovic zaniká v chladu. 26 Bědně se toulal po světě, zabočil v lesnaté stráně, rozhlíd se s hory v údolí, rozhlíd se, uklonil skráně; rozhlíd se, vzdech si, zaplakal – juž se tam v bučině tratí, nehrál, leč v stromu korunách nechal si větércem hráti. Nechal si hráti potokem, vlněním květové vůně, až se to jemně zachvělo v husliček nitru i v struně; nechal si zpívat ptáčata, až se to zalesklo v oku, a zas své housle přitisknul bezvolně k levému boku. Toulal se – cesta bez konce – toulal se starými dřevy, bůh ví kam dojde noclehem, bůh ví – hoch ubožák neví; u nohou listí povadlé, nad hlavou v myšlének letu nebeská klenba opřena o hlavy jedlových kmetů. – 27 Kvapilo slunce za hory, padalo, zmizelo skokem, bolestně, smutně nazpátek zarudlým hledělo okem, kštíci svou v zlatých pramenech v růžové podušky kladlo, zdřímlo si, zdřímlo, tiše pak do snů a do moře padlo. Zasmutil kraj se vůkolem, zachvěl se v bolestném trudu, vřesem a trávou zašeptal: Bez slunka jak tu živ budu? poslední přítel odcházíodchází, slzy v mém množí se klínu, na místě v zlatých paprscích zapadnu v žalu a stínu. Hovorný vánek hebce jen rozčeřil hlubiny křoví, snivému hudci tajemně sladkými lichotil slovy; stíral mu z čela kadeře, za kmitu průvodkyň luny jemnými prsty přebíral housliček laděné struny. 28 Večer juž, nebe modrá se, červánek listím se déře, noc jenom němá neznámá, otvírá před ním své dvéře. Na blankyt hvězdy slétly se, nad hlavy staletých sosen, jako by na len včeličky, v květu-li manou je srosen. Zkypřelá buků ramena toužebně k obloze čněla, jakby si ňadrům v útěchu nebe kus strhnouti chtěla; lípy však jako sudičky, které se v budoucnost vsnily, věstily vůně zádechem mládcovi šťastnější chvíli. Měsíček vyplul v oblohu, měsíček stařičký, lysý, s ramene dolů k obzoru oblačný pláštík mu visí; hle, i ten pláštík odhodil, do sboru hvězdiček vchází – měsíček vybřed z oblaků, huslařík vybředl z mlází. 29 Hodný je strážce měsíček, bedlivý hospodář světa, kdyby byl pozděj zavítal, po hochu byla by veta; na stěně příkré stojí on, noha i ruka se chvěje, skalami kolem vroubeno lstivě se jezero směje. Lstivě? ne, tiše, dojemně, po hvězdách do nebe zírá, snad ani samo netuší, že nebe v náručí svírá; ví to, vždyť krásou blaženo chvěje se, leskne se, tichne, dub jen, když v spánku promluví, potají bolestně vzdychne. Poslalo nebe hvězdy své v křišťalné jezera hloubí, jako když duše sblížené v zlaté se hodince snoubí, však, by je v štěstí nerušil příval svou nevlídnou tučí, záhy je snětí zkypřelou dvouřadné ukrylo bučí. 30 Žasne hoch, žasne rozechvět, to tam, co ňádra mu třelo, oko se náhle zjásalo, srdce mu rozkoší vřelo; tolik krás cestou potulnou, radostí, písní a štěstí! sotva je duše chudáka dovede najednou nésti. Noha mu klesá do mechu, pod sosnu na kámen sedá, podivné ňader bušení na žal víc mysliti nedá; zdivení, radosť, modlitba, obloha, popěvek ptačí, jezero, listí rozhovor – všecko se v duši mu tlačí. Vázne mu slovo na ústech, slzička slzou se stírá, srdéčko těžce stížené na bílá křídla se sbírá; housličky béře, oddychá, snad svoje štěstí chce hráti – sleťte se, sleťte na strunkystrunky, snové, vy motýlci zlatí! 31 „Štěstí! co je štěstí? muška jenom zlatá, která za večera kol tvé hlavy chvátá; oblétá ti skráně, v kadeři se kryje, v dlaně hlavu skládáš, ruka utlačí je. Štěstí jako rosa na květech se skvěje, ale bludná noha náhle zašlápne je; zašlápnuto vzdechne, v oblacích se tratí, snad se jinovatkou na tvou kadeř vrátí. Štěstí jako pršek slunečka se nítí, chytej, můžeš-li je v letu uchopiti; dřív než ruku vztáhneš, tma ti z ruky zeje, prchlo, bůh ví, kde se v jiné líce směje. 32 Štěstí jako vážka síťky v proudu stápí, dřív než se jí dotkneš, v jinou stranu kvapí; šťasten jsi, když chvatný pokraj prstu tvého skrovný odlesk zlatí lesku kovového. Štěstí vlašťovice družně švítořivá, z římsy okenečkem v síňku se ti dívá, dřív než na hnízdečko stéblo jí chceš dáti, juž ti u souseda počne štěbotati. Štěstí jako pěna v barvách duhy hraje, chytáš je, leč v dlani v kalnou krůpěj taje, sever na ni dechne, a k plnému smutku změní lehkou krůpěj rázem v tvrdou sutku. 33 Štěstí růže v sadě, jež se v listech skrývá, z okna se tvé oko ještě na ni dívá; běžíš do zahrádky, však té samé doby usmívavě jiný klobouček juž zdobí.“ Světélkem je štěstí, vzejde v pěkném znětě, honíš-li se za ním, lestně zavede tě; v prostřed třasaviska srdéčko ti zdusá, sešediví přes noc hlavička dřív rusá!“ Padaly zvuky z housliček, jako ta krůpějka padá, teplý když vánek po dešti od jihu v sady se vkrádá, padaly zvučně, dojemně v tichounce líbezném znění, že by i spánek zlosyna převedly v dítěte snění. 34 Rouškou těch zvuků heboučkých známá se zarděla líčka, známá se ústa usmála, známá dvou hvězdiček víčka vznesla se, mile šohaje stopila v lahodném světle, tak jako slunko májové na mezi chudobky zkvětlé. Pán bůh ví, kam se roztoužil, kam ho as myšlénka nesla, na srdce housle přivinul, na prsa hlava mu klesla; oddech si, oddech z hluboka, myšlénky rojí se v skráni, celé v nich žití zbujilo, jak zlatý čilimník v stráni. Celý svůj život proletělproletěl, celý – a náhle se staví u ní, té dávno ztracené, bolestí unylé hlavy; u ní, té hvězdy jediné, která mu vzplála a – zhasla, jež živý oheň do srdce, v líc rosu bolesti střásla. 35 Dohrál a vzdychá: „Vrať se mi, ukrej se v ňader mých květě, vrať se mi, než zde zahynu, bez tebe pusto mi v světě, bez tebe hvězdy nesvítí, bolesť má s nebe je třebe, kamkoli oči obrátím, hledám jen tebe, jen tebe!“ – Ustal zas – srdce chvělo se, jako se travička chvěje, když do ní hrobník dítěti maličké lůžečko reje; pohlížel smutně do dálky – hoj, pročže okem svým střílí, pod bílou břízou na mechu co se to jeví touž chvíli? Každičký její lupínek zlatem se leskne a jásá, na mechu dívčí hlavinka z kadeře perličky střásá; čarovně, vábně zdobena jakoby k skočnému plesu, na skráni vínek z barvínku, u pasu kytici vřesu. 36 Vlas její prostý, hebounký, vlnitě ve vzduchu vlaje jakoby zlatá bystřina, tekoucí odněkud z ráje; jiskrné oko upřeně hochovi do srdce noří, rosné že kolem krůpěje skvostnými démanty hoří. Nejsou to oči, hvězdy jsou v blankytu oblohy skvělé, kdo by v to nebe hledět směl, žití své dal by rád celé; rty jak ty rudé kalinky v jeseně vábivém zjevu, z kterých si ptáče zobává osvěžnou lahodu zpěvu. Bělostná říza na těle mechovým pasem je spjata, obruba na ní do kola z lesklého světlušek zlata; ručky i nožky průsvitné, jakoby utkány z pelu, a bílý s nebe měsíček zhlížel se v úbělném čelu. 37 Vykřikl junák radostí, udiven k hledané kvapí, průsvitné ručky celuje, kadeře slzami stápí: „Duše má, duše jediná, žal můj nechť na věky dřímá, celé své štěstí, nebe své na ňádru loktí mé třímá!“ Dotkly se rtíky celotem, ňádra se vinula k sobě, jako kdys v jaře pod lipou srostla se srdéčka obě: „Věrný jsi zůstal, dobře vím, jeden žal s tebou jsem měla, touha má tvými houslemi stejnými akordy zněla. Mou duši s tvojí napořád společné poutaly písně, má duše s tvojí cítila žaly i křivdy i tísně, při každém tonu houslí tvých srdce mé rovněž se chvělo, každičké smyčce kmitnutí bleskem mi do něho sjelo.sjelo.“ 38 Opět se k mládci sklonila: „Můj jsi teď, můj, hochu milý, oběma štěstí přišlo dnes v písně tvé dojemné chvíli; – lesní ač ženka – neboj se – zbavím tě smutku i želu, až ti své zvěsti tajemné vylíbám k snivému čelu. Mateři kdysi z kolébky divokou ženou jsem vzata, v dívčinu lesní na sto let z oukladu její jsem klata, ty mne té kletby vyprostíš k mému i vlastnímu blahu, v ústret nám štěstí poběží jako ta bystřina z prahů. Přelétnou chvíle trápení, všecko se obratem skátí, zloba k mé skráni složena v pozemské štěstí se vrátí; brzo! až lípa na luhu třikráte vydechne vůní, pak svoji kletbu omeju v stříbrné jezera tůni. 39 Pak budem šťastni na věky v písní tvých velebném davu, na křídlech lásky združené polítnem v kýženou slávu; nikdy však, hochu, přislib mně, v blaženství života novém, neubliž věrné ženě své jediným nevlídným slovem! Ani tím květem hebounkým netkni se rukou mých v hněvu, sice bych v pláči na sto let na lesní přešla zas děvu.děvu.“ Slíbil hoch, juž ho objala, toužně se líbá ret dvojí, a čtyři oči blaženstvím zářily ztemnělou chvojí. – Běda„Běda však, drahý, pamatuj, jinak-li život se vzpříčí, štěstí pak naše na věky neblahý okamžik zničí; pryč však, vy chmury neblahé, v naděje růžové zoři, štěstí kdo v pláči budoval, nerad ho úsměškem boří.boří.“ 40 Na bílé nožky skočila – zlatý vlas čárně se jásá – žlutavé břízy lupence,lupence v junákův klobouček střásá: „Vezmi jen, milý, vezmi jen, uhlídáš, za doby denní, jemňounkým lásky dotknutím všecko se na zlato mění.mění.“ Vyvedla hocha z jedliny – hvězdičky na nebi hasly, v houštinách srnky združené v lesklém se pažití pásly; skřivánek zpíval, větérec jemnými křídélky vládal –, kolem dvou srdcí blažených život síť tužeji spřádal. 41 III. III.
 U lesa hrádek v úkrytu, do kola ourodná pole, radosť a štěstí sedává při hojně pokrytém stole; paní jak srnka mladistvá, hospodář javor to mladý, deštíček luhy zvlažuje, slunéčko pěstuje sady. Z každého koutu světnice mladistvé štěstí se směje, na krbu v jiskrách třpytí se, v sklepení křídloma věje; za zimy střechy okrajem v průsvitných křišťálech kane, za léta v barvách duhových v okenných tabulkách plane. [42] Obrůstá révou besídku, jasmínem ploty a hráze, slunéčku vláha pomáhá, slunéčko na vzájem vláze, bystřina sucho vyhání, obláček dusnotu vedra, hruše i jabloň schylují štědrotou bohatá bedra. Do sýpek setbou zhojněna, za vlnou vlní se vlna, ovečka sotvy střižena do rána rouna zas plna; v konírnách řehcí komoni, holubů plno je v srubu, pšenice sejto strhuje v stodolách z řešetných lubů. V podkroví plno vlašťovic, na střeše vrabčíků sbory, na sadě ouly roubené, pod stříškou z lipové kory; pod okny pěkné záhonky pivoní, narcisků, slezu, v koutě keř růží z Jericha, kalin a modrého bezu. 43 Každičkým střechy vikýřem hojnosť a bohatství hledí, na prahu s plnou zástěrkou usměvná štědrota sedí, každičká větev zahrady hemží se sletlými ptáky – čáp jenom posud nepřišel, dá Pán Bůh, že přijde taky. – Ubíhá doba za dobou – starostí porůzná hejna kol hradu v oklík prchají, povždy v něm radost je stejná; a když pán v cesty béře se, nedbá zlých neštěstí, sporů, vždyť vládne paní andělem v tajemně žehnaném dvoru. – Odjel zas! – Boží ourodou daleká pole se vlní, k zemi svou hlavu shýbají klasové hojní a plní, do pole paní vyšla si, nepokoj srdce jí kruší, na obzor oči upírá, chvěje se – co asi tuší? 44 Svolává žence na rychlo: „Sečte mi pole i lána, z černavých lesů vrcholků divná mi znamení dána; zavezte snopy v stodoly, zlé přijdou přívaly, deště, nedbejte smíchu, pohněvu, nedbejte, popilte, spěšte!“ Zelené skryto osení, hospodář domů se vrací, ustrne v lidí úsměšku nad divnou paní své prací; pohněvem čelo zamračil, z pole klas béře a těží, rozhorlen dvorce dochází, v ústrety paní mu běží. „Dobře-li, zlatý, pohleď jen, jaká se bouře tam sbírá, běda, kam padne, sutkovou perutí ourody stýrá.“ – Kol muže paže ovijí, z čela mu odhání vlasy – ach, juž ji tepnul nevrle do ruky plnými klasy! 45 Bolestně těžce zúpěla: „Konec je štěstí a plesuplesu“ – na hlavě barvín kypří se, u pasu kytice vřesu; na ráz tu paní ubohá v neblahé přeměně stála; – zachvěl se manžel, vykřikl, jako když trhá se skála. Ty tam jsou sliby, zrušeny, zasténal: „Pozdě juž, běda!“ Zdaleka k pomstě panině zlolajná bouře se zvedá; ona však tiše šepce jen, ukláníc hlavěnku sinou: „Zas musím bloudit století!“... A z očí slzy se řinou. „Tys mne měl kletby vyprostit silou své lásky, mé spásy, nad tu však dražším byly ti pšenice bohaté klasy; nepoznals lásky; unikláť tajemným života letem, pohněván kdo jen tepnul ji fialky sametným květem! 46 Viz, až ta lípa za hradem, malým jež proutečkem vzrostá, na silný kmen se promění, pak budu žalů svých prostá; ty jsi mně zrušil přísahu, v oku tvém vzňala se zloba, den jenom kdybys přetrpěl – zítra juž přišla má doba! Zítra, kdy navždy šťastnými pospolu žíti jsme měli, uzříš, jak mraky srazí se nad krajem tuřími čely; uzříš, jak pole sousedná hroznými sutkami stepou, poznáš, že dobré dílo mé, opykáš vášeň svou slepou. Dozrálo zrno ve sněti, nechať klas bezbarvý smutí, štěstí tvé v zlatě skrývá se, mé štěstí zapadlo sutí, s bohem buď, na vždy s bohem buď, ošetřuj zhojněné klasy, mé srdce křivdou zničeno pro tebe na věčné časy.“ – 47 Zaštkal muž děsně, divoce: „Odpusť!“ Leč konec juž blaha, po bílé ruce sahá jí, po bílé mlze jen sahá, křikne – a jak strom podťatý bezvolně k zemi se kácí, hrom vrané koně sedlá si, lidskou by zpustošil práci. Svárliví mraků zbojníci řadí se k děsivé seči, stahují kosmy obočné, žhavými tepou se meči; bystřina lestně zdivena, ňádra svá mohutně zdouvá, vzpíná se, z břehu vybíhá, stojí a do kraje couvá. Bouře v svém voze příšerném na hojnou ourodu klusá, lítí se, láje, lopotí, duní a dupá a dusá; v nezhledných mračnech halena kolotá, vznáší se, vzlétá, ledové perle z náprsí trhá a v osení metá. 48 Chechtá se, krouží nad polem, z klínu suť hrozná jí klone, zdusána bujná úroda, lučina bez prsti tone; lítí se, plení osení, blesky a hromy v ně vrhá, přívalem pole odnáší, skaliny na luhy trhá. Divoká bouře strašidla: vichrovy ženy a děti, v posměchu děsně divokém zběsile po kraji letí, kvílí až v plášti růžovém den mladý pyšně si vede, trhaje bouře nohsledkám, mlhám, jich plachetky šedé! Jenom v tom zlatém osení, paní jež před bouří skryla pro trpké časy mužovi, zázračná úroda byla; však což jest srdci úroda? hospodář lítostí vadne, uprostřed statků rostoucích není mu útěchy žádné! 49 Z bohatých stohů do skříní za zlatem zlato se hrne, lhostejný pán jest, závisť však spílá a lakotou trne; tajně se krade za noci, v pohledu vraždu a vzdory, hle, juž tam hoří plamenem stromovím vroubené dvory. Mohutnou dračí perutí požár se na střechy vrhá, shazuje pyšné nákroví, zdobené průčelí trhá, bije a buší do oken, sípá a soptí a syčí, co vznesla ruka tříletím, dechem svým v okamih ničí. Síně a skříně pánovy schloptal žár jazykem rudým, bohatý jindy hospodář zase jest huslařem chudým; všecko je pusto, zničeno, všecko žár ohlodal chvatem, jen v koutu sklepa husličky s prostičkým zanechal šatem. 50 V nádvoří našli huslaře, znáte ho, lidičky, znáte? boháč jest, přišel žebrákem, žebrákem zase ho máte; dejte mu skřipky do ruky, může-li, dál ať se sbírá! Zasténal chuďas, usmál se, ze tváří žaloby stírá. Sebral co zbylo v povalech: „Dejte to chudým a dětem, bez ní mi všecko umřelo, půjdu jí hledati světem; bez lásky štěstí nestaví pod římsu teplého hnízda, bez lásky jest ten život náš klopotná do hrobu jízda! –“ 51 IV. IV.
 Ubíhá doba za dobou, bůh ví, co v nové as dřímá – zas huslař svoje dědictví v třesoucí náručí jímá; stojí a pláče, zasténá, nazpátek na dvorec hledí, na zbytcích černých povalů vychrtlá nuzota sedí. Sedí tam, hlavou kývá si, chechtá se, cení své zuby, všecko je kolem spleněno: louky i sady i sruby; hrozno! – i tomu huslaři vyzáblou pravicí kývá: „Vrať se, hej, vrať se, neslyšíš? já jsem, co ještě ti zbývá!“ [52] „„Zbývej„Zbývej si, chceš-li nebo ne, zahyneš v dálavě šedé, půjdu ji hledat, odprosit, duše a srdce mne vede; v stájích a v stozích bohatých pozemské štěstí mně není, snad mně ji zase navrátí houslí mých prostičké znění. Snad se mi děda odkazem štěstí mých housliček tekne, až ji má duše odprosí, až před ní skroušeně klekne; ne-line-li, pak ostří skalnaté srdce mi urve a způlí, a moji touhu divokou jezero v náručí stulí!...stulí!...“ Jako když jelen střelený na slabé nohy se vzpírá, tak huslař zbitý osudem v zachvění na hory zírá; zírá – a náhle vzchopí se, v houště a mlaziny kvapí, každičkou stopu cesty své slzami bolesti stápí. 53 Zase ta touha nezdolná srdce mu svírá a kruší, na místa kde dřív odpočal, bolestnou zaletěl duší; hledá je: hledá mýtinu, hledá, kde omšená stěna, u které dívku přivábil písničkou dědova věna. Potok kde rokle probíhá, v luhy než zabočí stranou, vrhaje perle do trávy, any mu z kadeří kanou; tam kde se vzpíná na úboč sbíhaje v mlází a houště, tepaje do skal ramenem, malý ten zákeřník pouště. Kde bílá břízka na skalách švítorně lístečkem šepce, noční kde vánek křídla svá ukláněl k plamenné lebce, v skalách kde pleso zdumané zeleným pláštěm se kreje, do něhož labuť divoká při luně ozdoby reje. 54 Našel je, v pláči výsknul si, na kámen pod sosnu sedá, podivné ňáder bušení na žal víc mysliti nedá; divení, radosť, modlitba, nebe i popěvky ptačí, pleso i listí rozhovor, vše se mu na mysl tlačí. Náhle, tíž nežli odcházel, huslaře u srdce bolí, jako když v jaře ponejprv ozve se kukačka v poli; jako když večer křepelka „pojď pod mez“ v žitništi pěje, do rukou hlavu uklonil, na líce slza se leje. „Zde jsem tě našel, ženo má, ženo má, srdéčko zlaté, zapomeň, drahá, na vinu přísahy zrušení klaté, vrať se mi k štěstí, odpusť mi, žárem než prsa mi shoří, láska má pro tě, duše má, ráje i nebesa stvoří! –“ 55 Měsíček svítí s vysoka, paprsky třesou se v mechu, sleťte se snové dítěte, huslaři v útulnou těchu; housličky béře, oddychá, ladí a píseň juž hraje, slyšte, jak ze strun zvučí mu, vizte, jak z očí mu taje: „Vrať se mi, drahá duše má, ukrej se v ňáder mých květě, vrať se mi, dřív než zahynu, bez tebe pusto mi v světě; bez tebe hvězdy nesvítí, s nebe je bolesť má třebe, kamkoli oči obrátím, hledám jen tebe, jen tebe!“ Dohrál svou píseň, zavzdychal, ohlas se v houštinách čeří, ticho, vše dávno usnulo v mechu i vřesu i keři, on však ty trudné myšlénky z houslí svých do čela vlákal, na dlaně složil hlavu svousvou – plakal a plakal a plakal. – 56 Všecky ty krásné naděje zhasly jak světélka v dáli, ale ty slzy na tvářích chvěly se, hořely, plály; položil hlavu do mechu, housličky po boku vedle, slzami v moře nebeské pozíral přes chmurné jedle. Obloha, pleso, les i zem, všecko se do hloubky vsnilo, ba i to srdce huslaře v žalu svém ztraceno bylo; vlhkými křídly zavíval do smrčin větérec z jihu, krůpěje v líce setřásal, do srdce bolesť a tíhu. Nadarmo spánek potulný oblétal chladnoucí čelo, hvězdnaté oko ženčino plamenem v duši mu tkvělo; viděl ji v dálce mizeti, ztrácel se, ubožák, za ní, umdlévá – spánek peruť svou přiklonil k unylé skráni. 57 Ve snu, hle, chomol světlušek blíže a blíže se jásal, slavíček v křoví úkrytu z hrdélce perličky střásal; v průvodní písni slavíka, v poletných světlušek davu, přichází ženka želaná, barvínkem ovitou hlavu. Na ruku v boku opřenou snivě se uklání líčko, hedvábnou řasou zdobeno oček se otvírá víčko; čarovně, vábně zdobena k skalnému blíží se tesu, na ruce proužek od klasu, za pasem kytici vřesu. Na ruce proužek od klasu, kterak on krvavě rudne – památka štěstí dávného, památka bolesti trudné; to její líčko – lilie, úpalem zvadlá a znylá, ach, kterak žalem změněna, smutnasmutna, a přece tak mila! 58 Blouznivé oko zkaleno, splavena zář zlatých vlasů, černá je stuha ovita okolo outlého pasu; ústa dřív rudé kalinky na zvadlá poupata zbledla, outrpně hlavu sklonila, k mužovi do mechu sedla. Sedla mu tiše u hlavy: „Netruchli, muži, můj milý, nemůžem sobě více býť, co jsme si šťastni kdys byli; nedá mně více družina státi blíž lidského boku, pokud nám v dálku nad hlavou neprchne smutných sto roků. Nedá mne více paní má, královna dalekých hvozdů, v nohsledy její volá mne za rána popěvek drozdů; z večera píseň lindušky, za noci houkání sovy, ach, juž mne nelze upoutat housliček sladkými slovy! 59 Netruchli více, marno jest, ty tam jsou snové prv luzní, ten rudý proužek na ruce na věky oba nás různí; ten rudý proužek na ruce nezajde, nezhyne více: kalinky ze rtů otrhal, zlato vzal z hedvábné kštíce. Žij a buď šťasten beze mne, brzy mne vytratíš z hlavy, vrhni se v náruč šťastnější, vyhledej pramének slávy, osvěž své srdce práhnoucí ve zdroji lidského štěstí, já jen tvých houslí zachvěním za tebou budu se nésti. Vložím v ně celý život tvůj, vložím v ně trápení svoje, vložím v ně naše zarudlá ztracená srdečka dvoje, vložím v ně noci májové, pralesa zkázky a zvěsti, tobě i vlasti mateři do pláče kytičku štěstí. 60 Jsem-li já láskou nešťastna, šťastnější budiž ty slávou, světluška nad mou zasvítí, hvězdička nad tvojí hlavou; šťasten buď, blažen na věky, hleď, prostá píseň v tvém znění, prosta, leč lásky dotknutím všecko se na zlato mění.“ Dotkla se houslí, vzdechla si: „Sleťte sese, porůzní snové, přineste na svých perutích pro muže blaženství nové, sleťte se, zvučte, neste se útrapnou života tísní, vetkejte slunka paprskem obraz můj do snů a písní.“ A zas těch strunek prostičkých rukou svou dotkla se květnou; vzplanuly struny červánkem, souladné zvuky z nich letnou; napnula pramen vlasů svých na smyčce outloučkou spruhu, že se to lesklo pojednou v ztemnělém pralesa kruhu. 61 Dotkla se srdce mužova: „Zachvěj se při každém zvuku!“ dotkla se bledé pravice: „Vzpomínka veď tvoji ruku!“ dotkla se skrání: „Nadšení pojmi tě na křídla ručí!“ dotkla se spánku: „Zlaté sny v milé ať hlavě ti pučí!“ Líbala muže na čelo, v světlušek proudu se ztrácí, srnčí jen oko blouznivě k snícímu muži se vrací; vzdychá on, rámě vztahuje, výkřikem ženku svou hledá, průsekem, kady nesla se, mlha jen valí se šedá. – Procitnul, smutno, tesklivo, pusto – ach, srdce ho bolí, jako když v jaře ponejprv ozve se kukačka v poli; jako když večer křepelka „pojď pod mez“ v žitništi pěje – do rukou hlavu uklonil, na líci perla se skvěje. 62 Ohnivá touha trojnásob nitro mu svírá a kruší, do stínu jedlin šumících zaletěl bolestnou duší; hledá-li doby daleké, v něž duše křídla svá nočí? nehledá, v stínu prohlubeň noří se pro dívčí oči. Hledá je, nelze nalézti, zhasly, jak naděje v dáli, ale ty slzy na tvářích chorého huslaře pálí; uložil hlavu na kámen v mechatky starobou zšedlé, v hluboké moře nebeské přes chmurné pozíral jedle. Ze spánku sosna hovoří, jezero hvězdně se leskne, z povzdálí zvuky: „pozdě věz!“ čeří se křepelky teskné; ten život nitra zhacený divoce v propasť jej lákal, přivinul housle na srdce – plakal a plakal a plakal. 63 V. V.
 Vybledly hvězdy na nebi, jitro se zbělelo všudy, na cestu huslař dává se do světa; kudy však, kudy? Jedno – ať skalnou trhlinou, nebo kde bolehlav kvete, jedno mu všecko, vzdychá jen: „Neste mne, oči, kam chcete!““chcete!“ Všecko mu jedno napořád, smrt-li mu v ústrety kročí, nechať ho strhne v roklinu, má-li jen ženiny oči; v myšlenkách na ni zapadá, srdce mu chorne a strádá, do zvuku huslí duši svou, touhy a žaly své skládá. [64] Ale smrt nejde – naděje dál zlatou nitku mu předla, za ruku žena ztracená zoufalce do světa vedla; vše, co ho jindy těšilo, to ho teď svírá a mučí, bolesti, žaly, naděje dvojnásob z houslí mu zvučí. Prorockým slovem dojemně zvěstují do světa krásu, v níž jenom duše blouznivá blaho má, nebe i spásu; pohádky divné, ohnivé na strunách čarovně plály, až touhy v duši huslaře v plamenném žáru zas stály. – Hraje své mládí v dědině, touhu svou, radosť i štěstí, až mu je osud nevlídný železnou rozerval pěstí; jak prášek z květných kalíšků v širé se rozprchlo kraje... a slunná z dálky vzpomínka zase mu z podbrví taje. 65 Hraje a hraje – po strunách ptáčetem smyčec mu skáče, chvěje se strunka, směje se, naříká, vzdychá a pláče; hraje své dětství daleké, chorovod na zkvetlé trati, pohádky staré babičky, líbání neznámé máti;máti. Dědovy drobné starosti, zádechy lipových květů, pohovor slunných paprsků v červánků růžovém vzletu; chvění se perlí peřejných v náručí pobřežné řasy, úsměšek chrpy s koukolem, zlatem když zkypěly klasy;klasy. Heboučké dítka hejčkání, červánek maličkých tváří, když oko matky blaženo slunéčkem lásky v ně září; a zas ty slzy sirotka, v loži když opuštěn sedá a svoje žití ztracené v temnici života hledá. 66 Hraje zpěv vánků sosnami, povzdechy skaliny šedé, vřeténce šumné točení, když jeseň nitky své přede; suslení listí pod kmenem, šumění v stromové kštíci, plamének z jara hořící na outlé sosnové svíci. Kmit zlatých mušek za šera, polety vážek kol sítin, vzrůstání stínů bloudících, měsíc když plaší je z mýtin; pískání srnců ukrytých v habří a hebounkém vřesu, víření, klektot, hvízdání za rána při ptačím plesu. Dojemné krásy jezera, sílu, jíž skály se týčí, vichřice bouřné zálety, hrozbou když nad setím ryčí, tajemné hromu mumrání, blesku v strach jízlicí zory, obrovské vichru vzpírání, když vrhá balvany s hory;hory. 67 Požáru děsné chloptání, povaly dolů když hází, a zase cestu žebráka v sežloutlé podzimní mlází; hebounké stíny večerní, světlušek hvězdnaté kmity, svit očí plných zázraků, sen v ňadru poupátek skrytý. Hedvábných vlasů vlnění, růžných úst líbezná slova, malitkou ručku průsvitnou, vřesnou jež kytici chová; snů drobných zlaté úsměvy na skráních žebráka spáče, krásu své ženky – nehraje – dohrál a pláče a pláče... Rtů jeho chvění, očí blesk, vše přešlo do ňader stroje, vzdechy i blaha výskání, trápení, slasti i boje; i mládí lidstva ztracené, onen ráj zaniklý na vždy, nesdílné lásky zoufání a lásky zklamané – vraždy. 68 Bloudil tak písní po horách, bloudil, to bůh ví, kde ještě, s housliček tony padaly, jak slzy jarního deště; jak bujné květy jabloně, jak hvězdy v soumraku s nebe, povzdechem ton zněl každičký: „Hledám jen tebe, jen tebe.“ – Hraje-li v prostřed dědiny, děti se v klubíčku točí, babičce samou radostí slzička vyhrkne z očí; dědeček nohou dupne si, vesele do dlaně tleská: „Věru, ta naše Andulka dneska je dvakrát tak hezká!“ – Před školu jestli zavítá, tak zpěvně od strun to šustí, že sivohlavý učitel kvítka svá z párníku pustí: „Jděte, tam s duší přírody maličké dušičky slučte, z té boží knihy bez konce konečným pravdám se učte!“ 69 Hraje-li v kapli, zdivením všecko hned v modlitbě stane, zlaceným křídlem lehounce buclatý andílek vane, stařičký pater k misálu sivúčkou hlavěnku kloní, jako strom listí v jeseni slzy svých vzpomínek roní. Hraje-li v městě lakomci, po prvním souzvuku houkne, po druhém z židle vyskočí, po třetím z okénce koukne, kamenné srdce zachvěním v jemnou se citlivku mění, soustrasti půlnoc nevlídná v červánek lásky se dení. Vidí se hoškem; matička hebounké hladí mu vlasy, hledí jí v oči – zapomněl měšce i skříně i kasy; dech se mu tají, zarudlé oko se kalí – a srší, nač že as zpomněl? v klobouček huslaře zlato juž prší. 70 Přijde-li k hradům velmožůvelmožů, všecko hned radostí plesá, kněžnička šťastna v náručí zdivené komorné klesá; pán tiskne ruku sluhovi, hostí ho při vlastním stole, spřáhá své vrance, chudým by údělná zorali pole. Přijde-li na hrad královský, celý dvůr leskne se ctností: král dává rádce uvěznit, ubohé vězení prostí, purpurem zdobí žebráky, dává jim skvosty a stuhy, z hrotů svých stráží poroučí ruchadla kouti a pluhy. Kde se jen staví, všecko jest do kola rozchvěto v duši, v plamének rudý napořád ztemnělé nitro se vzruší; na hruď když vraha zaklepe písní, v ráz s ubledlým líčkem, lítosť mu srdce otvírá rezavým svědomí klíčkem. 71 Za prázdná ňadra rozkošník stydí se – samoten bloudí, z vyhaslých očí sobíka bystřinou soucit se proudí; nevolník bílou perutí do nebes svobody plyne, a kdo chtěl zoufat, lipovou větev kol hlavy si vine. Ba i těm sochám na sadě u prostřed růžových trsů proudí se oheň oživný v bělostném mramorném prsu, slunečné písně housliček nítí je paprskem krásy, že slzy touhy křišťálem roní se z kamenné řasy. Všecko naň volá: „Nespěchej, zůstaň, tys přines nám štěstí, souzvuk tvých čárných housliček chodníček v nebe nám klestí, duše se stává andělem, bludy a hněvy své střásá, smrtelník v mracích života věčnosti hvězdou se jásá.jásá.“ – 72 Ale kdo ví, kdož uhodne, čím oko svítá mu z brví, co je v těch huslích složeno, co v jeho zhárané krvi; kdo ví, co duše umdlená bludištěm zvuků těch honí, co jeho bolesť divoká purpurem v zpěvánky roní? Žádný! leč dítě v odměnu dává mu hračky a kvítí, z pomněnky dívka věneček, a líčko cudně se nítí; žena své kmenty hebounké, rolník své koně i pluhy, boháč své zlato ukryté, zeman své lány a luhy. Kníže své hvozdy nezhledné, doubravy, zámky a sady, král svoje křeslo pobočné, skvosty své, hvězdy a řády; s vrcholu slávy pozíral do světa huslař dřív chudý, všecko mu v ústret jásalojásalo, všecko měl, všecko měl všudy. 73 V noci však okem zroseným pohlížel k dalnému nebi, děsně to v srdci bodalo, smutně to bušilo v lebí; rozhled se v dobu ztracenou: k tobě chci, kudy, ach kudy, bez tebe v slávě, v bohatství žebrákem všudy jsem, všudy! A zase slza pod brvou leskne se, třpytí a zmírá, na zlatá křídla souzvuků huslařské myšlénky sbírá, housličky béře, oddýchá, snad že svou zkázku chce hráti: sleťte se, sleťte na strunystruny, snové, vy motýlci zlatí. „Vrať se mi, drahá duše má, ukrej se v ňader mých květě, vrať se mi, dřív než zahynu, bez tebe pusto mi v světě; bez tebe hvězdy nesvítí, s nebe je bolesť má třebe, kamkoli oči obrátímobrátím, hledám jen tebe, jen tebe!“ – 74 VI. Ubíhá doba za dobou, všecko se ztrácí a mění, jen proti duše bolesti léku a pomoci není; padne-li z mračen života, padne jak nebeská střela, neprchá lítosť ze srdce, myšlénka nevzlétá z čela. – Po nebi mraky snují se, po srdci bolesti temně – prochodil huslař celý svět, vlasti i daleké země, přechodil pláně, pustiny, do nebe trčící hory, krásou se oči nítily, bolesť však vedla své spory. [75] Prochodil země svobody, ostroví pletich a zisku, uváznul čelem v ledovcích, patou svou v hořícím písku; přeploval moře nezhledná, vody kde staví se v chlumy, žasnulo srdce, duše však v staré se vnořila dumy. Těch černých očí pohádky tak se mu do duše vtiskly, že skryté písně housliček zplakaly hned a hned výskly, dojemně, vřele prosilyprosily, vlétaly za noci do snu, tkalať je bolesť divoká na touhy zvučivém krosnu. U věnci slávy ukryta ohnivá jedová zmije, slzami jeho pojí se, bolestmi vzrůstá a tyje; ubožák bloudí po světě, kdo pak mu útěchy podá? housličky červík maličký, srdce žal veliký hlodá. 76 Po rodné chatě touha zas tak bolně prsa mu hnětla, že duše jeho nazpátek na křídlech vlaštovčích létla, každý ton jeho housliček zpět toužil výše se zvedna, každý z nich nazpět přiletěl, každý z nich slza jest jedna. Toulal se smuten k domovu, dědův kde parůvek nechal, slíbal ho, objal, zaplakal a zase na hory spěchal, na hory lesem ztemnělým, jako prv v junácké době, do mechu hlavu položil, housličky přivinul k sobě. Kapradím, bejlím, stéblovím, těsnotou sosnových sloupků, ztrácel se myslí vzrušenou v blankytu propastnou hloubku; všecko se kolem měnilo: na stromy stébelka plavá, hvězdiček body úsvitné na slunce velká a žhavá. 77 Křídelce nočních motýlů, jež se mu nad hlavou chvěla, vzrůstala v peruť obrovskou, že se jí obloha tměla; ze tmy té blesky vyšlehly, mladistvou naděj mu shnětly, a zase smutné pohádky z housliček do světa letly. Zavzdychal: „Drahá duše má, zde jsem tě našel i ztratil, každičkou krůpěj radosti pohárem krve jsem platil; bohat jsem, slávou přesycen – bez tebe žebrák jsem chudý, volám tě, hledám po světě – pusto a prázdno jest všudy. Tvé jest, čím svět mně přizdobil, tvé, jako hojnost dřív klasu, tvým srdcem zní mé housličky dotknutím zlatých tvých vlasů, tvé jest to všecko napořád, já jenom v bolestné tísni utkávám duše paprskem obraz tvůj do snů a písní. 78 Odpusť mně, promiň, chvějící vztahuju k tobě své rámě, houslemi chci se pomodlit v síni tvé, v sosnovém chrámě; duše má křídla poletná do stínu skrýše tvé nočí, slyšíš tu píseň z mladých let? hledám tvé srdce, tvé oči! „Vrať se mi, drahá duše má, ukrej se v ňader mých květě, vrať se mi, dřív než zahynu, bez tebe pusto mi v světě; bez tebe hvězdy nesvítí, s nebe je bolesť má třebe, kamkoli oči obrátímobrátím, hledám jen tebe – jen tebe! –“ Dozněla píseň – ohlasem po lese zvuky se nesou, sosny své hlavy uklání, jedle se chvějí a třesou; jelen svou šíji pozvedá, zasténá v žalobném zvuku, a sivá v habří žežhulka volá své tesklivé „kuku!“ – 79 Po noci chodí houslista, bolesti po jeho skráni, po nebi rudý červánek, po luhu větérec ranní; marno vše, ona ztracena! nepřišla v světlušek davu! do mechu housle položil, do dlaně prokvetlou hlavu. Na nebi bílá oblaka – nebeské koráby letí, bezpočté písně huslaře lesknou se na hebkém snětí, lesknou se, chvějí – ptáčata hrdélcem z ňader je roní, co v noci huslař zavzdychal, to ve dne z nitra jim zvoní. – Uprchlo leto za jarem, jeseň se vrátila v kraje, houslista každým večerem o návrat ženky své hraje, hraje, vše marno napořád, sosny juž žalem se chýlí, vzdycháním skály větrají, huslař však nadarmo kvílí. 80 Hlava se kloní na prsa, ruka se chvěje a třese, denně své staré housličky na staré místečko nese, sedne si, hlavu uklání – juž smyčec po strunkách lítá, světluška v mlází usíná, houštím zvuk dále se kmitá. – Ubíhá doba za dobou, huslař jesť skonejšen v těchu: našli ho v jaře s houslemi mrtvého na skalách v mechu, nechtěli husle z podbradí, nechtěl mu oblouček z ruky, snad že i v hrobě loudit chce čarovné proseb svých zvuky. Tak jak ho našli, nechali – mrtev-li, nebo-li dřímá? husličky svírá pod bradou, smyčec svůj v pravici třímá; ústy se tiše usmívá, pod brvou rosa se třpytí, v přišedlých vlasech zbloudilá světluška hvězdou se nítí. – 81 Pěknou mu snesli mohylu u prostřed mohutných buků, větřík sem v jaře donáší žežhulky tesklivé „kuku!“ brávník zde písně hvízdá si, mlází si šepce a šumá, drozdík si tady zasteskne: „Škoda, že v mohyle dumá.“ V skalách proň vzdychá jezero, vánek proň běduje v hvozdě, v úkrytu slavík klokotá: „Pozdě, žel, pozdě je, pozdě!“ Houká si holub: „Ubožák!“ křepelka zdaleka teskne, vřesoví v perlách bezčetných červánkem z rána se leskne. Milo v tom kyprém úbočí, vesna když po kraji chodí, slunečných úzdou paprsků dujné když větříky vodí, ale když hvězdy nítí se a keře poupaty pučí, po celém hvozdě do kola jako by z houslí to zvučí: 82 „Vrať se mimi, drahá duše má, ukrej se v ňadrech mých květě, vrať se mi, dřív než zahynu, bez tebe pusto mi v světě; bez tebe hvězdy nesvítí, s nebe je bolesť má třebe, kamkoli oči obrátímobrátím, hledám jen tebe, jen tebe!“ Písní tou bor se zachvívá, ševelí, šumí a šepce, staleté lípě voní to zkázkami v květnaté lebce, z úkrytu srnka zplašená v poskoku stane a prodlí, růžencem rudých brusinek planina tiše se modlí. Měsíc když hebkým závojem ovíjí ztemnělé snětí, dva stíny v tlumu světlušek s pláčem si v náručí letí: na ňadro ňadro tulí se, hlava se k hlavěnce sklání a píseň huslí dojemná zachvívá luhem i strání. 83 Slyší-li dítě husličky, zpívá a jásá a skáče, slyší-li jonák, vzdechne si, slyší-li panenka – pláče, slyší-li máti stařičká, bolest šíp v srdce jí lučílučí, slyší-li zpěvák zbloudilý, z duše mu popěvek zvučí: „Štěstí! což je štěstí? muška jenom zlatá, hvězdou za večera kol tvé hlavy chvátá; kol tvé hlavy chvátá, kadeře ti kryje, v dlaně hlavu skládáš – ruka utlačí je!...je!...“ 84 Kráso, ty prosta nádhery, proč že jsi unikla světu? kde kouzlo tvého usmání, hovor, pln vábného květu? Sklamána na vždy prchla jsi z života chomolné tísně, ve snu jen pěvce oblétáš perutí národní písně! Pohanou lidí stížena, utkána úmornou prací, v přírody místa ukryta duše tvá v žalu se vrací; tamo, kde skály velebné do nebe temeny rostou, smutna si vážeš na srdce popěvků kytici prostou. [85] Tam hlavu v ručky opřenou toužebně v dálku se díváš, v propasti věků pohlížíš, pláčeš a vzdycháš a zpíváš; tam se ti slza rosičkou pod temné obrví vkrádá, a v srdce tebou zvolených skvoucími hvězdami padá. Tam tě lze nalézt s blankytnou perutí velebném vzletu, tam mechem ňadro kypří se, tam rtíky hovoří z květů; tam dlíš v té luzné svobodě, ne v jarmu chlebařské píle, v čarovné klidné samotě myšlénkou žehnané chvíle. Šťasten, kdo v jitru poznání hledá tě v přírodě Boží, kdo tvoje slova dojemná v zděděné housličky vloží, šťasten, kdo zvučnou zpěvánkou pro tebe žaloby zpívá; na toho z vlhkých okének soucit i láska se dívá. 86 Blah, jehož hlavě požehná ruka tvá, srdce i strůně, zvučnou by písní vyléčil toho, kdo zoufá a stůně; blah, kdo v tvé záři skřivánkem v popěvcích vznáší se v nebe, kdo celý život průvodem hledá jen tebe, jen tebe! – E: až; 2002 87
Bibliografické údaje

Nakladatel: Grégr, Eduard; Dattel, Ferdinand
(Nákladem knihkupectví Dra. Grégra a Ferd. Dattla. Tiskem dra. Ed. Grégra v Praze 1879.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 87

Věnování: Krejčí, Jan
(Slovutnému učenci a spisovateli Janu Krejčímu, svému druhému otci, A. H.)