Dřevorubec (1882)

Kresba ze Šumavy, Adolf Heyduk

Diplomatická verze Ediční verze
DŘEVORUBEC.
[2] DŘEVORUBEC.
KRESBA ZE ŠUMAVY
od
ADOLFA HEYDUKA.
V PRAZE. NAKLADATEL J. OTTO KNIHKUPEC 1882.
[3]
I. I.
 Šumavský kraji plný vnad a plný lahody a zvěstí, proč vábí mne to odevšad v tvé moře kyprých ratolestí? Proč nad hladinou tvojich vod a na luhu, jejž doubí svírá, mé oko ustavičně zírá krás utěšený chorovod? Proč po zkypřelém tvojím lůně a po omšeném svahu skal mé srdce ustavičně stůně a v tajemný se kryje žal? Proč každý sen mé horké hlavy svou čarnou rukou v rychlý spěch v nádherných tónech barev všech před snivý pohled můj tě staví? Proč, když se východ zlatem nítí, sen onen dále musím sníti, 5 proč v jara počátku i sklonu, i když tvé stráně skrývá běl, vždy před sebou zřím krásu onu tvých horských pat a horských čel? Proč hlavu svoji nepokladu, když myslím na tvých jezer břeh, na starých sosen vážnou radu, na hovor olšin, bystřin běh? proč pohled ten mne sladce mučí, jak dřív, když prvně duší vlád’, že touze padám do náručí, jak do jezera vodopád, jenž přes balvan se střemhlav kácí, až v perlách život vykrvácí? Ó kraji rusalek a vil, kam stále zírá tvář má bledá, čím pak ti pěvec ublížil, že mu tvá krása spáti nedá – že o tobě mu věčně snít jak broučku v nivě plnokvětné, když úsměv nebe na ni slétne a rosy chvějící se třpyt? 6 Mám zapomnít snad les a stráň a horských starců snědá čela i luhy, na něž vesny dlaň svůj pestrokvětý půvab sela? Mně nelze víc, i kdybych chtěl: vždyť vše ty pohádky a zvěsti, jež dýchal keř a slavík pěl, jsou vrchem všeho mého štěstí; jsou vrchem tichých písní mých, jsou perly v zevách mého snění – a co jsem mimo píseň stih’, to vše – to všecko život není! Nuž k vám chci, k vám, vy milé kraje, kde život v milionech žil, jak bystřina se rozproudil, a mysl v barvách duhy hraje; kde pestré květy básní zem a skvoucí perly plesa ladná; vždyť hvězdných nebes obrazem jak ona v světě nejsou žádná – kde, jako u hojného věna nevěsta v ždaný svatvečer 7 dlí příroda vždy zamyšlena a nedbá lidských knih a věr; kde v báj se pojí s temnem svit a hovor ptactva v hymnus krásy – ó kéž bych všeho na pospasy moh’ u vás útěchu si vzít! Ó Šumavo! v tvém svatém dómu chce písněmi se modlit ret a nad vrcholky šumných stromů duch skřivánkem se nésti v let, by v ňádra tvá, v tu kytku krásy, prostičké písně padla zář jak slza s dítka lesklé řasy na matky usměvavou tvář! – I splněno, po čem jsem toužil: juž štěstím unesen a blah jak sokol vysoko jsem kroužil svých písní křídlem po horách, leč slova matky na paměti: „kdeKde množství kráčí, tam je prach,“ sám cestičku jsem hustou snětí v těch hledal sobě krajinách. – 8 Jak přepodivně srdce jímá večerní cesta smrčinou, kde kvítí spí a tráva dřímá a stromy sotva kšticí hnou; když černa lesa snivé lkání v proud mění se, jenž běží v luh, a smolná vůně kyprých strání pohorský nasycuje vzduch, když na keře a nízké mlází a na močálu svůdný klín své pršky první hvězda hází a skalin přiostřuje stín, když jemně tkanou svojí sítí nám nenadále srdce chytí a zanese je v jeden ráz do čarovné své říše zas, kde klenbu nebes na modravou duch lidstva stajený svůj žal – své slzy – nad člověka hlavou jak hvězdy jasné sesypal; když ze zpuchřelých stromů kůry mdlý život svůdně svítá vstříc a zrakem pohádkové stvůry ti na ubledlou zírá líc; 9 když jako démonové kletí pluk stínů noci na povel v houšť lesa pojednou se sletí a zlobu vrže z pyšných čel; když bájným hradem z temna smrčí výš holohlavá skála trčí, jak hledala by, kamo as by ukryla se v bouřný čas. Tak srdce sotva citům stačí, nechť šíří se až v nebesklon, ať noha stojí nebo kráčí, vždy ozve se to jako ston; hned šumí to, hned divně suslí, hned vzdychání to a hned pláč, hned zní to jako dvojzpěv huslí, hned, jak když v hnízdě malá ptač si v posled ještě pipne chutě, než hlavu skryje pod perutě. Aj, pravda-li, co srdce tuší, že tvorstva šeptající ret chce vyzraditi pěvce duši tajemství pověčných svých let? 10 Či nové divné zvěsti tvoří a sbírá perly pohádek, jež skryty v stromů černém moři a v bílých vlnách ples a řek? Tak snil jsem – pozdní byla chvíle, bůh ví, kde toulal se můj hled – já pravého se minul cíle a hustou kapradí se břed’; kleč ovíjela moje nohy, a v skráně tepala mne chvoj – kam přijdu as, já přeubohý? Na čele studený stál znoj, strach ve mdlém uhostil se oku a srdce bušilo mně v boku. Kde ustelu dnes svojí hlavě, a jaký bude as můj sen, až v kleči té a vlhké trávě v noc dlouhou budu uhostěn? Kam prchnout houštěmi těch lesů? zda zpátky? Nelze, kvapí noc – ó písni má, již v srdci nesu, ó zaskvěj mi se na pomoc! 11 A bezvolně se noha mešká, a bezvolně se jitří hled, mrak jakýs křídla svoje těžká, jež plna zlatých pruhů, zved’. Mrak bledne, náhle rostou pruhy, jak z červánku když vstává den – a za smrčinou v barvách duhy vše změnilo se na plamen. Zda pravdu moje duše zřela? Ach jakých že to ohňů zář kol dokola se rozestřela a nítila mi hruď a tvář? Pad’ v podloudnou jsem jakous četu? Mám prchnouti? Leč kam se skrýt? Mám zhynout zde, či s nimi v střetu? Než horalové mohou být, již kolem ohně večer tráví. Ó jistě, tak mi srdce praví! V ráz klobouk do čela jsem vtisk’ a důvěry pln sobě výsk’! Zpět houknutí se neslo zdáli; hoj, pochválen bud' věčný bůh, 12 toť dřevorubci nákaz pálí – než z lýka vzletne rojem much; a jako holub tíhne v chatu, kde v podstřeší se někdy zlíh’, tak pospíchal jsem v ručím chvatu, až mohutný jsem oheň stíh’. Na pusté octnul jsem se pláni; aj, zle tu řádil blesk a hrom, a v děsných větrů potýkání les proměněn byl na polom. Kde stoleté dřív jedle stály, tam českých dřevorubců sbor svou silnou rukou spalovali škůdníka Pošumavských hor. Hned mravenci kol žhavých vrchů ten lid mně býti připadal, hned ohnivákem v jisker sprchu pověčné práce být se zdál; hned v oheň přikládali kůru, hned hřebly, jak chtěl práce řád, vše shrabovali napořád, až požár vypínal se vzhůru 13 nad jedle, po vůkolí všem, že rudly nebe, les i zem; i zřel jsem v oblaka se vinout z klád smolných plamenitou klec, kde v kukli zavitý měl zhynout zlý zákeřník ten, kůrovec, jenž cudné lesy rval a strašil, a jako po silnicích prach, tak při rojení v děsný strach po celé Šumavě se prášil, jenž nejkypřejší hledal kmeny a nejsvěžejší lesa houšť, by hůř než vichr rozkacený ji zneuctil a změnil v poušť. Hle lysiny, jež tady zřím, a jichž mé srdce teskně želí, jsou jizvy, které – ach já vím – snad nikdy již se nezacelí! Či milosrdná času ruka dá kytku svěžích smrčin zas za Šumavičky skvostný pás a na hruď, jež teď žalem puká? – 14 Tak blížím se. Kol nízkých srubů lehounký jižní vánek vál, a poblíž starobného dubu statečný mladý vousáč stál; bylť lesník to a chasy vůdce – já skokem u něho jsem byl: „Bůh pomáhej!“ „Aj pozdní chůdce, zajisté že jste zabloudil!“ „Ba zabloudil!“ „Nu díky bohu, že anděl v ta vás místa ved’ - tak mnohý, který nestřeh’ nohu, byl na Šumavě naposled! Toť kousek odvážný a smělý, jít bez průvodce v horách těch, a ten, kdo vyváz’, pozdě želí, že dobré rady neposlech’.“ „Ó, rcete, kudy nejblíž k městu, a s kým bych lesem měl se dát?“ „Než na tu vydáte se cestu, v ten srub zde uložte se spat, 15 jenž mechem vypěchován zplna a lepší nežli peřin vlna je pro toho, kdo práce dbal; a zítra ukážem vám dál, vždyť právě chodník vede kolem až k dráze, jež se krouží dolem.“ „Zda nesmím, pane, s vámi bdíti? Mé žhavé čelo míjí sen, chci zřít, jak škůdník ten se nítí, jenž dvakrát za rok tíhne ven a za den ničí svými vzteky, co drahné budovaly věky.“ „Nuž bděte, nechcete-li spáti; leč dlouhý bude zážeh dnes. Nám třeba při něm pozor dáti, by netrpěl jím druhý les. Až zora nové ráno zrodí, pak někdo v dál vás vyprovodí.“ Žár praskal, plameny se slily, kol nich se muži uhostili 16 a dumali. „Nuž mluvte přec!“ zas zahovořil myslivec. „Vy, Javorníku, dneska právě jest řada na vás, jak jsem chtěl, zvěst jakous byste sebral v hlavě a nám ji pěkně vyprávěl, než dnešní zásoba se sžehne, a chasa do svých srubů lehne!“ A nejpilnější v práci muž svou hlavou kývaje mu svědčí: „Nu, vyprávět-li musím už, pak nerušte mne nikdo v řeči; kdo ví, zda vyprávěl bych příště kdes u jiného žároviště.“ Bezvolně v muže tvář jsem zřel, ten řídké vlasy s čela shrnul – rys tváře jak by žalem strnul a zvolna tuh’ a kameněl; leč na stolec té pevné líce zlý uhostil se žití spor, jenž suchou rukou víc a více do důlku tlačil kalný zor. – 17 Kol ohně usedli jsme rázem, ten vzhůru vyskočil a vzplál – muž vzdych’ a před sebe zřel na zem, a zase vzdych’ a započal. 18 II. II.
 Povím těžkou žití kapitolu plnou utrpení, plnou běd – avšak ne, ne – celou knihu bolů, v kterou sotva paprslek že sed’ z mladistvého štěstí smavých zraků, rychle zaplašen byl křídlem mraků. Povím vám, jak někdy žití celé klíčí, kvete, vadne napořád, až si v posled vlastním listím stele prostou rakev: totě onen řád, kterým všecko, jako motýl v šeře ku plamenu, k poznání se deře. Však co já žil, ani žitím není; hojné ostny, pramalounký květ, perlová to šňůrka utrpení, kterouž oko rudne, bledne ret, a to srdce bolestně se chvěje, zahynout že musí bez naděje. 19 Musí, musí! pomoci mu není, a přece rádo těká vším tím zlem, jako jitrem muška jednodenní, jako smrtihlávka večerem; a kam vzletne, kam se touhou sehne, všude sobě vetchá křídla sžehne! Léto mládí, světla purpurová, proč že ten váš čarodějný kmit tolik žáru posud pro mne chová, že vás nelze pláčem uhasit? Hoříte mi divým mákem v poli, že z vás ustavičně oko bolí. Ne, vy sluncem vzcházíte mi přece tajuplnou cestou vzpomínek, a čím níž se kloní staré plece, čím víc sněhu na skráň sype věk, jež mi lety v úběl jinovatí, tím sny staré tklivěji mi zlatí. Vzplaňte tedy ještě jedenkráte: chci svůj život prchlý znovu žít! A vy ohně, které kolem pláte, 20 hleďte hořkou slzu usušit, nežli ona operlená zmije srdce mé a bledé líce zryje. Ano, ano, měl jsem mládí také! zlatou skříní byl tak mnohý den, v nějž jsem složil skvosty všelijaké, o něž navždycky jsem oloupen; nyní hledí badající tváře do té skříně jako do žaltáře. Pusto všecko, prázdno! V každém rohu zbyl jen žal – já často před ní klek’, ruce spínal, volal k pánu bohu, aby vzal i tento ostatek; ale marně čekám po tu dobu, juž ho s sebou ponesu až k hrobu. Slyšte tedy horalovy spory! Kdo je zná, buď tich, kdo odjinud za chlebem neb zdravím přišel v hory, zapomeň zde cizím vlastní trud; za hovoru líp se oheň spraví – vy, kdož hory znáte, složte hlavy! 21 V horských svahů utěšeném klíně, kde se krouží železný ten had, jenž, když odpor v příkrém našel týně, podloudně se pod jezero vkrad’, jako šelma do okovů spjatá – stála dříve moje rodná chata. Prostý domek, z ruly podezdívka, na ní poval v období čtyř stěn, bílá jizba – zkrátka jako dívka, v živůtku když vyběhla si ven, aby shledlo oko její dvojí, jak vysoko boží slunce stojí. Před okénky na východní straně lípa stála, pěkný štíhlý strom – zdali soudem božím nebo maně – v bouři, vichru, vždycky bez pohrom; v zimě na ní vrány, ale v létě pěnkavky se kryly v hojném květě. Povrch chaty nízká střecha kryla, na niž otec mnohý kámen snes’, by ji Meluzina neshrotila. 22 nebo vichor nevzal v blízký les, kde se pod ní v přidušeném vytí jako vzteklý hafan hodlal skrýti. Za obydlím vzhůru do návrší klikatě byl veden mělký žlab, aby vodu pohorskou, když prší, a křištalných bystřin malý slap hbitě sváděl do studánky prosté pro všecko, co v také chatě roste. U pat strání naše byla pole, z nichž se v létě zlatá nesla zář, v luhu bílé břízky stály v kole, jinde buk si šuměl samotář, jak by churavěl byl v lesní tůni a pro svěžest vyběh’ na výsluní. A v té jizbě všecko jako ze skla, stůl i židle, police i skříň, podlaha i stěna jen se leskla – kolem do kola ta celá síň jako z pohádky by byla vzata: lid říkával domku „pěkná chata“. 23 Otec můj, bůh dej mu věčnou slávu, po dědovi domek podědil. Pyšně nesl temnou svoji hlavu, třeba jenom dřevorubcem byl; však co válkou zkusil, žitím prožil, pěkným zrcadlem si v duši složil. Přísný byl; leč vše, co sukovaté na povaze jeho zjevil čas, uhladily matky ruce svaté, že, když hněvem vzplanul, zhasnul zas, když mu ruku ovila kol plece, šeptajíc mu: „Pamatuj se přece!“ Tu pošinul svoji čapku v čelo, stáhnul brvy, sklopil temný zor; co v něm vřelo, v ráz se odmlčelo, jak se odmlčel kdys Svatobor, který cestu do Šumavy střeže, když mu vzali bohy z lesklé spěže. Zamyslil se, vyšel před stavení, čapku k polovici čela zved’, a zda se nám v brzku časy změní, 24 na temena vrchů vznesl hled, zda jich neskrývají oblak řásně, a všed do jizby děl: „Bude krásně!“ V létě otec, své když zdělal pole, do cizí se práce ještě vpřáh’, buďže k chmeli upravoval hole, dříví štípal v sklářských tavírnách, nebo silou zmozolené ruky v klády rubal na Špičáku buky. Avšak někdy tu ni tamo díla: sklárny stály, přestal dřevorub, nedostatek vody měla píla, mladších lidí všude jako hub; vybírali, však kdo v horách lení? třeba v zimě louče ku svícení. Jindy jedlové si dříví z dálky domů svážel, lepší vyhledal, a pak oblé proutky na zápalky na hoblovce ruče hobloval; já pak, jak mi vysvětlil a kázal, plnou hrst vždy v pětistovku vázal. 25 Když jich bylo v otep, a těch více, do města se z rána přichystal, pozorně vše vložil do korbice, ráhna v ruce, na krk popruh dal... A když navrátil se v noční šedi, přines’ různou věc a hrstku mědi. Po hotové práci za soumraku vedle kočky k nohám jsem mu sed’, se rtů jeho nespustil jsem zraku; on pak se mnou dětský hovor ved’, až já, skloniv hlavu na odřezky, dále snil jsem, ovšem líp než dnesky. 26 III. III.
 V zimě bylo krutěj’ všemu zvykat; dni jsou krátké, všude led a sníh, těžká práce: kmeny s vrchů smykat nebo dříví svážet na saních; když Šumava v rubáši se bělá, tu se ani na chléb nevydělá. To byl pro mne čas vždy neveselý, když vzal otec sekeru i brus, aby spořil často týden celý pro tři duše skrovný chleba kus; v takých dobách máti vždy mi teskla, večer se jí v očích slza leskla. V témdni dvakrát na cestu se dala, v bílém šátku hrstku potravin, k černé žemli sýra nastřádala, v skalnaté pak hory nesla týn; přestlala též chudé lože v srubu z chvoje, ze slámy a z listí dubů. 27 S vrchů dříví sváženo je dolů na pokraje splavných lesních rýh; tamo rovnáno je do čtyř kolů. Však když vydatnější zavál jih, a svým dechem počal ledy tavit, musilo se dříví dále plavit. Na pokraji potoků těch lesných stával otec s ráhnem noc i den, metal dříví do přívalů děsných, bráně, by jich nevrhala ven přítěží tou bystřeň zmetešená tak že v nebe kvasila se pěna. Tak ji mají rádi naši lidé; však když slabne časem její běh, a v korytě mnoho dříví zbyde, Černé jezero se pustí v spěch, aby zastavené stekly splavky porůznými žlaby do Úhlavky. Dva měsíce tekou černé vody, dva měsíce trvá proudný sten; leč kdo nezná líté jejich svody, 28 bývá stržen v proud a utlačen. Kdož zná bystřeň? zdali břehy mezné zkrotí ji? těch ona nenalezne! Taká bystřeň blízkou strží hnala, rozlícená lvice našich hor; její vášeň pole napadala, kmeny vlekl s sebou její vzdor, a v ty luhy v divém nepokoji na vše strany bila vášní svojí. Do skal ryla mohutné své tlapy, balvany z nich trhal její vztek, vřesný šat i mechovité kápí, a co na nich zbylo, všecko svlek’; vzdorné sosny ovinula v půli a jak hračku odnášela v důli. Však když vody spadly blízkým časem, tu se zaskvěl náhle dálný luh, jak když před svatebním hodokvasem opáše se jonák zdobou stuh. Rosná krůpěj mezi travinami skvoucími se leskla drahokamy. 29 Ach tu šťasten pospíchal jsem z chaty, abych vše ta kouzla uviděl: Ostrý vystoup’ na zelené paty, Pancéř kšticí v sivých mlhách pněl, a kol něho spěly oblak davy, jako žal kol zadumané hlavy. V pravo ale temném na Špičáku a Jezerní stěny na jedlích, tam, jak ostříž v hnízdě zpěvných ptáků, věčně hvízdavý se vichor líh’, aby bouře nájezdníky sbíral a ty naše kraje rval a týral. Věru z ňader Šumaviny z dáli žalostný se ke mně povzdech nes’, její boky – nebetyčné skály – její kštice – věkovitý les – vše se chvělo, jako bouře zdmutím, horských prsou těžkým oddechnutím. Zdál-li hvozd se její býti skrejší, byly luhy její sadem snad; a když přišel někdo hovornější, 30 děl, že na Ostrém má skvostný hrad, jehož skryté věže v nočním mraku obrovitě rostou do oblaků. Tam prý za teplejších nocí v jaru pláče nad zaniklou slávou Čech velké slzy skalin do poháru, jichž usušit nemůž’ slunce žeh, jež lid vůkol jezery zval v bludu, já slzami samoty a trudu. Krásná byla Šumavička moje, když se v slunný přioděla háv, sýkořic když zlíhly se v ní roje, do dřev klepal dlask a krutihlav, a kdy sokol, mladým pokrm nesa, nad jedlemi kroužil do kolesa. Krásnější však pro mne bylo mnohem, když, mlh neprůhledných zcela prost, mladý měsíc s dvojatým svým rohem v úplňku se vzmáhal zlatý skvost, a některé hoře do úžasu v jedlích tkvěl, jak topas v dívčím vlasu. 31 Chata naše stála družek prosta; jen když v létě rozhledla se v dál, znaveného přivábila hosta, poklady jenž hledat pospíchal hlavě buď, či srdci pro úlevu do těch hvozdů plných ptačích zpěvů. Opodál však na Ostrého boky různá chatka sobě všelijak odvážnými po kamenech skoky vyskočila jako mladý pták na bidélko v malované kleci, aby blíže nebe byla přeci. Chýží v středu sklárna – čas ji bořil, každý její kout jen z prken zbit; za to panský dům tím víc se šňořil, čím víc chudnul pracující lid, nuzný sic, leč upřímný a tklivý – jej že pán? – ne, ne, on pána živí. 32 Tak to bylo – myslím, posud že je, bůh ví, kdo té ráně najde lík; propasť bídy u nás zkázou zeje, do ní klesne i ten svobodník, konečně pak i ta drobná bída padne v ranec fabrikanta žida. Však kam bočím! musím ruče zpátky z odlehlejších domků v jeden skok do přístěnku rodné svojí chatky. Nad hlavou mou šestý prchnul rok; nutno z knihy boží zvednout tváře a cvičit se v pravdách slabikáře. „Milý hochu,“ pravil otec kdysi, „dosti dlouho jako chmel jsi rost’, který neuvázán dolů visí, podpory a hladké tyčky prost; divé výhonky též zříznout třeba, chceš-li poctivě si získat chleba. Třeba věru nechat lelkování, prostý dětský chvást a dětský čin: na jahody běhat v sklonky strání, 33 na přikyslé plody ostružin; pojď, já přes les, pastviny a pole novou cestu vyšlapu ti k škole. Nač tu žít, jak veveřice v chvoji!“ Řek’, a juž juž brali jsme se ven, otec ve svém obyčejném kroji, já jak do kostela vystrojen; matka s námi, ale zpět šla brzy – – já i ona v očích plno slzí. Cesta byla dlouhá, ale schůdná, ve škole jak v oulu mladých včel: „Hleď, synáčku, zde moudrosti studna,“ pravil vlídně starý učitel, když mu otec, proč jsme přišli, svěřil, a dvakrát mne okuláry změřil. Sedl jsem si větších hochů v blízku, jak by střízlík mezi vrabce sed’, a jak otec někdy v rubanisku zůstával jsem vždycky přes oběd; k večeru však v úkryt rodné chatky s jinými jsem dětmi chvátal zpátky. 34 Se mnou domů, do půl cesty právě, z nedalekých domků chodil hoch, plno bajek v potutelné hlavě, a kdo s ním se dali, všecky zmoh’, povždy trestán. Z bázně půl, půl z žele vzal jsem povržence za přítele. Co ten věděl přepodivných zvěstí: kde a kdy se otevírá zem, a kdy ďábel stává na rozcestí v létě nad Čertovým jezerem, jak vyplatil vodník drvoplavce, a jak se kdos změnil na krkavce! Jak prý na Třízubci v bouře děsu ďáblové tři v karty chodí hrat; a kdo prohraje z těch hrozných běsů, perutí prý v stěnu musí prát, která kolmo do oblak se vzpíná, nad hladinou vodní Plekenštýna. Až ji zhrotí, Šumavu prý celou na ráz zmele děsné bouře skřek, strmé hory do lože se vstelou 35 bystrých proudů, do všech struh a řek, a vše srovná vichrů děsná četa, pak prý bude brzy konec světa. Což to byly pro mne světy nové, v nichž jsem prosnil každou téměř noc; až kdys hříšníky jak prorokové dokona mne zabral v svojí moc; ať jsem jak chtěl popud srdce dusil, co on chtěl, já vykonati musil. 36 V. V.
 Ze škol málo užitku mi bylo; za to však jsem věděl v jarní čas, kde se jaké drozdí hnízdo krylo, kde má pěnice, kde konipas, jak se napodobí ptačí křiky, a kterak se líkne na stehlíky. Brzy do školy jsme šli jen spoře; řekli jsme si jenom, kdy a kam, a hned ráno brali jsme se k hoře na brávníky k skalním trhlinám, anebo jsme sýkor četné hloučky na lep chytali a na obloučky. Jak tu viseli ti nebožáci! Leč když já se zachvěl, smál se druh: Kdyby žili všichni tito ptáci, na chléb by nám klásek nedotuh’, snad že bychom všichni, starý mladý ponenáhlu zahynuli hlady. 37 Tak mě učil, a když přišly mrazy, juž jsem zapomněl, co stesk a pláč, chodívaje v houštiny a v mlázi tažné pěvce chytat na roháč; ale doma bedliv jsem si vodil, jak bych nejpilněji v školu chodil. Časté bylo otce varování, častý jeho hněv a častý trest; než jsem lávku přešel vzhůru k stráni, vše jsem zapomenul na ručest, také máti skryla hrstku zlého dvěma slovy: „Máme jediného!“ A tak nedělo se mnoho lépe; otce slovo na dětinský hřích často marně naléhá a klepe – mně zvěst o strašidlech hochových tak utkvěla v duši přehluboce, že jsem se ho více bál než otce. Však mně také hrozil častokráte, nepůjdu-li, že mne poblíž vod za soumraku cestu domů zmate, 38 světélka že dá mi za průvod, doubraváka s zelenými vousy nebo hýkadlo, jež lidí rdousí. Tu kdys jednou zimy při oddechu v haldy sněhu dýchal mladý jih, ze školy jsme prchli v ručím spěchu, na panáky svalovati sníh, a hned zrnu klestili jsme drahu na chaloupku u horského svahu. Podál chatky vedla sporá stezka, vedle planých růží květná mříž, vprostřed šedě obarvená deska, na ní jméno, příjmení a kříž, jak je horal podél cesty staví těm, jež pán bůh zemských útrap zbaví. Jíním obalené šípku pruty opínaly skrovný pomník ten, jak by na ně diamanty vsuty, tak v lahodném slunku hrály jen, a to prkno zpuchřelé juž cele, jak by zasazeno do úběle. 39 Sotva druh můj keř a desku shledl, děl: „Hle, jaký k hrudování cíl!“ A juž kouli uhnětl a zvedl, rozpřáh’ se a v desku udeřil; vzdychlo prkno zpuchřelé jak v bolu, a dřevěný pomník padl dolů. Druh se smál, já s ním; tu v pláči, křiku malý dívčí andílek se zved’, bolné naříkání v rudém rtíku, lomil ručkama a tak si ved’: „Matčin pomníček mi vyvrátili, ach můj bože, ach můj bože milý! Kam pak já teď večer chodit budu, s čím se těšit, s kým že hovořit? Proč jsi mně radš neposlal tu hrudu?“ – „Jestli chceš, tu můžeš ještě mít!“ zachechtal se soudruh, blýsknul zraky, a zavolal na mne: „Házej taky! Házej, házej, k čemu tolik fňuku! Hrudka neuškodí, to mi věř! Který dříve? kdo má lepší ruku? 40 Ty jsi hloupý! Vidíš, takhle měř!“ Však než dítko nová stihla rána, jinou paží paž je ukována. Otec můj, sníh na prošedlém vlase, bleskem pokuty juž rádce stih’, ret se hněvem chvěl a tuhnul zase, mrštil druhem mým; ten když se zdvih’, lál a soptil, a juž ruka smělá ledem hnětla střed otcova čela. Leb i líce zalily se krví, a já v pláči k nohám se mu vrh’, úpěl, štkal, až otec zjasniv brvy děl: „Jsi trestu prost, tvůj svůdce prch’; kéž ta rána k tvému, k mému štěstí poslední jest, již mi pro tě nésti.“ Šli jsme domů, otec s kleslou hlavou, již byl šatem z nouze obvázal, sekeru nes’ svojí rukou pravou, levou chvějící mou ruku vzal; nemluvil, jen před sebe se díval, vzdychl si a smutně hlavou kýval. Byloť hůře, než se zprvu zdálo: led zasáhnul ostřej’ v čela kost; povždy víc, ač z počátku jen málo, jitřila se rány hlubokost, až konečně matky stálou péčí vyváz’ živitel můj z nebezpečí. O škole juž nebylo víc zmínky; však když otec odcházíval v les, také já šel z učazené sínky, abych těžkou sekeru mu nes’, abych malé samotěžky smýkal a na perný chléb té práce zvykal. Doma otec často při kahánku do uhnětlých rukou hlavu dal, zprvu na tíž temena a spánků, pozděj’ na, závrať si stěžoval; však i toto prchlo za čas krátký a jen zřídka vracelo se zpátky. – Neslyšel jsem více o svém druhu, otec jeho trpkou bídu třel, byl prý plný soudů, plný dluhů; 41 a když za jeseně vyhořel, pravili, že náhodou to není, chtěl prý spíše dostat pojištění. – Nerad čistím prahy jiných domů, aniž zrnko hledám v koši plev; něco závist přimýšlí vždy k tomu, něco škodolibost, něco hněv, něco pravdy samo se v to tlačí – letu pravdy sotva mysl stačí. Z našich hor však přesídlel se starý, s ním jak nelze jinak, také hoch; dostal list a k tomu pečeť z fary, tak že v městě chleba prosit moh’, tam prý však – nu v smrti jed je líkem – vychytralým stal se podloudníkem. 43 VI. VI.
 Zvolna dočkali jsme jara času, sněhy opustily horský svah; matce často chvělo se to v hlasu, mnohé trpké ozvalo se „ach!“ z koutka v koutek skrovné jizby znělo; leč já neznal, proč as být to mělo. Otec chodil sem tam přemýšleje, pak vzal po dědovi plášť, prohlíd’, kde v něm jaká rána zeje, rukávy a límec probral zvlášť, změřil zdravé, odpočítal laty a pak děl: „No budou z toho šaty – !“ Přišel krejčí – vše jest ujednáno, důkladný a pohodlný šat, pevný, nejdél v neděli as ráno 44 musil mistr soused udělat; zatím různé prádlo máti milá s pláčem z hrubého mi plátna šila. Otec denně naučení dával: „Hleď, mně chatrný chléb život skyt’; abys hladný neléhal ni vstával, řemeslu se musíš přiučit; k chatce-li se pilnost tvoje přidá, pak se nouze s bídou nevystřídá. Vlasy blednou, hlas můj zní juž dutě, dřív, než v práci ustat musím, chor, k mistrovi rok za rok zavedu tě na řezbářství vedle do Bavor; tak uvidíš také kousek světa a vrátíš se za čtyři as léta. Matka štkala, já jsem plakal těžce, otec vzdych’ a pravil: „K čemu lkát, kde se skříním nedostává měšce, tam se musí hlava pěchovat; musíš, musíš, třeba s rudým okem, však tě, dá bůh, spatřím každým rokem!“ 45 A v den jara první, záhy ráno, v pačesný a sporý raneček celé moje výbavné jest dáno; vzal jsem je, pak na prahu s ním klek’, máť a otec dali požehnání, a já s otcem spěchali jsme strání. 46 VII. VII.
 Mám vám líčit, jak se duše chvěje, kterak oko slzí, vadne ret, když se v rodných krajích slunce skvěje, a my v cizí béřeme se svět v jaře žití, v jaře ptačích hlasů sotva zperlenou lze zvednout řasu? Ptactva útěží se větev kníše, drobný list už na ní rozbalen; slunko naň už paprslekem píše první báseň svou, své lásky sen – nechť i vám žár teplý v líce hází, přece vás to v nitru tře a mrazí. Všecko pučí, v úběl kvete hloží, pole, křoví, lesy samý zpěv; zvučné proudy tekou klenbou boží, vám však v srdci v ledy tuhne krev; z očí slzy tekou, jak kdy s hlavy posněžených vrchů led se taví. 47 Nelze, nelze! Zpěvy skřivánkovy nenesou se v nebes modrou říš, zní vám to z nich výčetnými slovy: Proč ty horské luhy opouštíš? proč ty hvozdy a ty skály lysé, když my šťastni k nim zas vrátili se? Zůstaň s námi! Proč v ty kraje cizí? Doma lepší chýž než jinde hrad; než se vrátíš, snad ty stezky zmizí, kudy jsi se za svým štěstím krad’; než tě touha po návratu chopí, snad zde nenalezneš ani stopy. Kámen zvětrá, kmen i chýžka zetlí, vyschne batolivý luhů zdroj, a v to křoví, při němž jsme se střetly s duší tvou, snad vosí padne roj, víření jich dotíravých davů uštkne vzpomínek tvých plnou hlavu! Ach, jak se tu všecko k srdci tiskne, s bohem dává volá nazpátek! Sotva slzu utřeš, nová tryskne 48 ve mdlý zor! Tak před otcem jsem klek’, plakal, prosil, volal k hospodinu: „Ach nechte mne tady, jinde zhynu!“ Také otec utřel slzu s oka, pláč bych jeho nezřel, čelo vznes’: „Dítě,“ pravil vzdychna ze hluboka, „k tvému dobrému to jistě, věz; jestli s boží neuhneš se dráhy, já i matka přijdem k tobě záhy! Vezmi si mne jenom do paměti: paže zpracována na mozol, vlas jak sřín, kdy stížil černé snětí, křehká plec, jak na divizně stvol; nebude lze chodit dlouho v horu, pán bůh mně tě poslal za podporu! O stonek však nelze opříti se: z mysli tvé buď růže, z těla strom; pohleď znova na mé čelo lysé, lepší druhy vol si v žití tom, by z nich žádný neměl tolik v srdci, by moh’ kámen zas v mé čelo vrci!“... 49 Co jsem cítil, nepovím; zda mohu? povím jen, že, než jsem dál se bral, v prachu otcovu jsem objal nohu, bych ji žhoucím retem zulíbal; děl jsem, pokojnější potom mnohem: „Nuže tedy, pojďme s pánem bohem!“ Šli jsme kolem šípku, domku blíže, kde dřív onen skromný pomník stál, a já bázliv, oko v křoví hříže, viděl jsem, jak šíp je obrůstal; pěnice v něm křídlem třepotala – snad že hnízdo tam si budovala. Soudruh její na pučícím prutě stálý rozhovor s ní zaváděl: „Počkej, ještě jinam zavedu tě, mnohá zátiší jsem uviděl; nebyli jsme, moje zlatá, všude, vyber sobě, kde se líbit bude. Půl dne dále ukážu ti sady, živý plůtek z jasmínu, jen věř!“ Ona zase: „Zůstaňme juž tady, 50 mně se právě líbí tento keř; zde nám malou rodinečku naši ostříž ani liška nevyplaší.“ Bylo mně tak smutno v dětském prsu: jako bleskem rozpomněl se cit na děvčátko, ano k tomu trsu za matičku šlo se pomodlit; rázem v mysli mé ta růže malá krásněji než tenkrát rozkvétala. A když v úval kráčejíce s chlomku šli jsme právě na tu její chýž, otec ohlíd’ se: „Tam v onom domku malou Lidušku mi odprosíš; příkoří jí učiněné kdysi stále pomstou nad tvou hlavou visí!“ Vešli jsme. Když hovořili staří, šel jsem k Lidce, sklopiv hlavu níž, a jak oheň by mně hořel v tváři, prosil jsem ji: „Odpusť! Odpustíš? Až se vrátím, vše ti vynahradím a do šípku pěkný kříž ti vsadím!“ Dítko pohledělo v oči dítku, bílým zoubkem usmálo se vstříc: „Tobě věru neučiním výtku, tys mně přece neudělal nic; tvoje sněžná koule v konec ledna nestihla mne tenkrát ani jedna! To byl jiný. Lehká buď ti cesta! Až se vrátíš, zajdi zase k nám; jestli kříž pak přineseš mi z města, pěkný věneček ti uchystám: všecka naše kvítečka v něm budou, doprostřed pak stužečku dám rudou!“ Tak jsme hovořili – šťastné děti! – Jednou ranou zapomenut žal, až pln odvahy a předsevzetí za otcem jsem dále pospíchal; a než hory ztrácely se v páře, byl jsem učeníkem u řezbáře. – Těžký rozchod obou, smutná slova – večer zlíbal mě; však než jsem vstal, bral se domů, loučením by znova 51 těžké srdce synku nedělal. Ach, můj bože, co jsem všecko zažil! Pracoval jsem, modlil se i snažil. V neděli, když zvonů ztichly hlasy, na nejvyšší pahorek jsem šel, přes zelené sady, zlaté klasy k Šumavským jsem rájům pohlížel; ať jsem co chtěl myslil, co chtěl konal, z touhy po nich jsem se nevystonal. Sen když sklopil operlená víčka, viděl jsem se v rodném kraji zas: stříbrotoká vítala mne říčka, luh sta oček otevřel a žas’; v předsíni pak obílené chatky na prsa mne tiskly ruce matky. Viděl jsem se s otcem, prostým žele, zřel jsem, jak se usmál v štěstí zjev; leč na jeho poraněném čele rudla posud dávná ona krev – on však tajně složil hlavu v dlaně, by ji utřel, jakoby jen maně. 53 Viděl jsem, jak v šípku růže kvetly, v něm pak místo desky nový kříž; pod ním dvě se oči s mými střetly, a rty malé děly: „Pohledniž, jak náš keř v té rozbujené zemi obalen je celý pěnicemi!“ Vše jsem viděl; však když ráno mladé zlatým šípem zahnalo mi sen, zase pusto bylo všade, všade, jen ne v srdci – ach, kde čas je ten? Ted i v srdci pusto, vale, vale!... Vy se chcete bavit, tedy dále. – 54 VIII. VIII.
 Přišel čas a v čase přišla doba, z cizích krajů vrátil jsem se zpět: jako kuře, když je stíhá zloba, pod křídla jsem rodné chatky lét’; a zas u šípku tam na návrší jako kdysi bodlo mne to v duši. Vzpomněl jsem si na všecky ty sliby – však píď před domovem je ti hej; znáť to, myslím, každý bez pochyby; všecko volalo mne: pospíchej! Co jsi někdy slíbil tu a tamo, až okřeješ doma, přijde samo. V ráz jsem zdvojnásobil svoje kroky, přeběhl jsem keř i nízký svah, a tak jako přede čtyřmi roky políbil jsem záprseň a práh; všel jsem v síň – a při shledání zase radost duše v perly změnila se. 55 Na tlukoucím otčíkově prsu bujnou snětí pojednou jsem vzrost’, jak když při vadnoucím růže trsu od oddenku žene letorost – na srdci však matičky své milé vypučel jsem v lásky květy bílé. Ach, jak sestár otec můj, ó bože! Srdce jeho tluk mne v duši ryl jako čepel dvojostrého nože, když chtěl mluvit, ale nemluvil; jenom jeho rty se slabě chvěly, a na brázdy líce slzy sjely. Byla radost v slzách, žal i stáří, bylo oddechnutí, leč i vzdech; vždyť se leskly v slunka zlaté záři pozdní rosou v žlutých lupenech; až když jimi moje čelo skropil, znova jsem se k celování vzchopil. Avšak ústa – ústa byla něma! Každý ví, že tam, kde kypí cit, srdce k hovoření slova nemá, 56 ret že na rtu visí štěstím spit, že se jenom v řase perla blýská, a paž dvojí k ňádru ňádro stiská. Tak i my, když v chatce při shledání vše nám hlavou tíhlo jako sen, dotknuvší se křídlem trojích skrání; máť jen šeptla: „Pán bůh pochválen! že tě naše duše ještě líbá – však již stáří hlavy v rov nám shýbá. Pán bůh pochválen buď, že jsi v čelo dobře složil, co jsi jinde zřel; že tvé silné mládenecké tělo stesk a žal a nátisk nepotřel, že tvé líčko v tuhé práce střetu neuvadlo na počátku květu. Pán bůh pochválen, že v plném zdraví poslal tě nám znova v prázdnou chýž; smutno zde, když prostřed zimní vřavy otec v lese tráví, povždy tíž, a ten život trpký, zlý a vírný, sotva chleba nese do špižírny.“ 57 Nač mi líčiti, co všickni znáte: že když večer zrudnul nebe lem, matce, otci v hodince vždy zlaté vyprávět jsem musil pod stromem na lavičky rozkypělém drnu vše, což nyní sotva v slova shrnu. Za dne však, tu s nachýlenou plecí v lipového dřeva v obdobnost rozmanité řezával jsem věci; ty se líbily, můj obchod rost’, tak že pro dům nescházely více ani potravina ani píce. Záhy z jara zdělalo se pole, v létě pěstoval se lán a luh; v podzim z habří řezával jsem hole, po nichž v městě největší byl ruch, různé hračky, stojánky a rámy rozmanité, no, však víte sami. V zimě smýkali jsme náklad saní, v také robotě z nás každý stál: za to paliva a lučna stlaní 58 dostal každý tolik, co si přál; neboť v zimě, zaváta když cesta, nejdem s hor, k nám nikdo nejde z města. Třeba tedy pro potřebu denní také denní vydělat si plat; sic jak síla hasne, ruka lení, počne oko světem zevlovat, žádá to a to, zprv jenom želí, a pak žebře, robit nemůže-li. Chodili jsme tedy s otcem v hory; šetřil jsem ho, nechtěl doma být, marny všecky moje dohovory: „Nech mne,“ říkal, „což mám doma stlít? Bouř a mrazy neuškodí dubu, řezbě ty jsi zvykl a já rubu. Znám já cesty zasněžených strání, každý průlom, každou úboč znám; ve svých samotěžkách při smykání mladým hochům hanbu udělám; jen když v saních hlavu nazpět kladu, zůstává mi dél než třeba v zadu. 59 Vždy to ještě časem v lebce hučí od těch dob, však víš – no sen je sen – jak když vítr probíhá skrz bučí, nebo proud se vzpírá přes kámen; jinak opru statně plec i nohu, zkušeností sílu pěti zmohu!“ A jak říkal, tak to chodívalo. Vím však, že by rád znal každy z vás, co se zatím z malé dívky stalo, kdy a jak jsem slib svůj splnil as, jímž mě svázal andílek ten rusý – přiložte, já zatím oddechnu si. 60 IX. IX.
 Delší čas tak dlel jsem v rodném kruhu; leč v tu chatu, naší opodál, v temných olších skrytou, pokraj luhu, na besedu jít se ostýchal, třebas večer někdy chvíle dlouhá; bránil stud, ač vábila mě touha. Od matky však znal jsem toho dosti, o všem napořád jsem zpraven byl, co se dělo v mojí vzdálenosti: věčný svár se tamo uhostil; soused k vůli nevelkému věnu mladou sic, leč hněvnou vzal si ženu. Hezká byla, pěkně šatila se, ale v zlém a černém srdci svém za léta i zimy, v každém čase 61 zle činila s outlým sirotkem: všecka práce, lehká, těžká, lítě padla na to přeubohé dítě. Skrovného jen přála oddechnutí: čtrnáctý když obrátil se den, z ustavičné práce, těžké suti směla dívka vyběhnout si ven ne odpůldne k návštěvě, jak chtěla, ne, jen dopoledne do kostela. Hynulo to dítě přeubohé, zapadalo v slzách víc a víc; otce útěchy té křivdě mnohé vyšly tajně jen a zřídka vstříc. Když však v horách robil, kdož byl těchou ubohé té duši před macechou? Žádný, žádný, ni ta slza drobná, padající na unylou tvář, v lůžka prostěradla neozdobná, pápěrkový jenom na polštář. Mnoho asi, trpitelka malá, zlých a trpkých nocí provzdychala! 62 Často prý však v léta ranní šeři, dělníky když do hor nesl chvat, slyšeti ji bylo v onom keři skroušeným se hlasem modlívat; říkala prý: „Vím, že zbudu žele, až zde bude dřevo spasitele.“ Čekala mě v dětské svojí víře, čekala můj přislíbený kříž, a já před svojí se matkou pýře – ve snů dětských pad’ jsem dálnou říš – mlčel, dumal, duší zpět se vrátil, a juž prací dlouhou noc si krátil. Konečně vše pěkně uchystáno, kříž, jak jsem jej slíbil, hotov cel, jasným písmem jméno bylo psáno, nad nápisem Kristus, spasitel; boky bílým ovinuty šatem, koruna pak lesklým plála zlatem. Zvěděl jsem, kdy křepelčím svým krokem pospíchala v dálný boží chrám: vzal jsem špičák, rýč, a ručím skokem, 63 na rozcestí v keři sám a sám plných poupat v bujné letorosty postavil jsem památník ten prostý. S horkým čelem pospíšil jsem za ní – a když s obětí kněz hotov byl, dada všemu lidu požehnání, stydlivě jsem k ní se přidružil. Vykřikla – pak ruce jsme si dali a v hovoru domů pospíchali. Ó můj bože! kterak bledá byla, když hleděla v chrámě na oltář! Však když mé se ruky uchopila, jakoby jí krví polil tvář – oko žaslo pod klenutím čela, ale ruka zimničně se chvěla. Vše jsme sobě řekli, co juž znáte, čím nám oči ztopil časů tok, co nám snese as to léto páté, a vždy vlažnějším byl chůze krok; všecko přešlo, my hned šli, hned stáli – lidé nás, my jich si nevšímali. 64 Příroda, ač oživena jarem, ustrnulá, mrtva byla dnes, snad že prahla našich srdcí žárem; ani pták se k nebi nepovznes’, nebo bál se vzletnout svými vesly, by jej naše vzdechy neodnesly? – Vcházeli jsme právě na cestičku vinoucí se k chatce, tam kde šíp; ona jenom hořela mi v líčku, a když ptát se chtěla, zda svůj slib vykonám as – ohledla se ruče – a padla mně s pláčem do náruče. Také mé ji srdce tisklo k sobě, ret spěl ke rtu předsudků všech prost, duše vzplanuly, a v téže době patřili jsme sobě na věčnost; a pod křížem modlily se spolu naše duše vyprostěny z bolu. Od té chvíle v léta teplé doby byl ten kříž vždy naší dostavou; usedli jsme v keře vonné zdoby, 65 kvetoucí nám mile nad hlavou, měníce tak dvojích srdcí vzdechy sladkým rozhovorem do útěchy. Týraného srdce žalování zulíbal jsem těšením, sám blah, až jí bledé líčko z nenadání z kmentu přešlo v čarodějný nach – a ta její očka, slzou chorá, jasnila se jako mladá zora. Jaro duše, štěstí první dítě, sletlo na mých přání záhonek, a mé srdce v zlaté slunka sítě lapeno jest jako skřivánek, jemuž vzduchu křišťálové vlny v prsa vlily pohár písní plný. Ve snu, v práci, všudy byl jsem u ní: jakýs sladký, nevýslovný žal, ukryt v její očí teplé tůni, slavičí své písně klokotal; však když spatřil, kterak smutné byly, slét’, by slzami ho neulily. 66 Všude srdce tíhlo v její svody, ale srnem prchlo do mýtin, jemuž v pití na hladině vody objevil se temný orla stín; avšak okamžikem v její kráse duše moje opět kochala se. 67 X. X.
 Čím víc k Lidce roztoužen jsem vcházel, tím víc jasnil se mých prsou chrám, jakoby veň skvoucí hvězdy házel s modré svojí řízy pán bůh sám; však ve hvězdném kruhu na oltáři ona stála v červánkové záři. Hořce vínek rudý se své hlavy s jemným usmíváním na ústech vstříc mi přinášel krok ostýchavý; ňádro její tichý vlnil dech, až mi vše, co tak se v snění dělo, v skutečnost a v život přejít chtělo. Jinak všecko teď se na mne smálo, jinak potok šuměl, hložec kvet’; postůj slunce, děl jsem, ono stálo; 68 ptáče, pěj mi, a pták sletěl v snět; horo, šumiž, a les plný šumu zpíval svoji kouzelnickou dumu. Znělo vám to jako varhan zvuky, jako houslí sladký sten a vzdech; větve zvučně v suché bily suky, v tajemný se ševel pustil mech; milý nápěv z kyprého zněl vřesu, jak by rusalky se nesly k plesu. A tak příroda, jak kdyby živa, ke mně hovořila, srdci vděk; skála rostla, zdobila se niva, Ostrý chmurnou svoji čapku smek’, vítal mne a děl: No, vy mé děti, zdali pak si můžem rozuměti? Nedotknuté lesy cudné krásy kývaly mi prstem: Pojď jen blíž. Znáš-li pochybnosti duše bludné, božské zázraky zde uvidíš, chceš-li pohádky a drobné zvěsti, zde jich na sta v každé ratolesti. 69 Každá touha zanesla mne k hvozdu; z jitra v soumrak do hor jsem se dal, abych poslech’ písně mladých drozdů, a sám dítě s dětmi požvatlal, uče se, jak ten, jak onen hvízdá, když ho peruť u výš nese z hnízda. Dal jsem hlavu do kyprého vřesu, jak ji dítě dává v matky klín; mocná jedle skály na útesu prostřela mi nad ní baldachýn, já pak z šedi skal a z hvozdů šera tajemství jsem sbíral tisícerá. Ach, můj bože, což jsem z toho stánku shledl různý Šumavičky skvost, a co písní, jako z polospánku, zapěla mi, její milostnost! Každá píseň perla, jejichž příval ani ten váš lid by nevyzpíval. A co divu, když mi v polosvitu vzácných skvostů otevřela skrýš, z nížto blesky myšlének a citu 70 projely mou duši křížem v kříž; a já, bloudě úbočím a lazem prohlížel jsem obraz za obrazem. Viděl jsem, jak dub své statné zrůsty v jedno spjal a k prosbě vzhůru vnes’, les jak celý zelenými ústy chvalozpěvy šeptal do nebes; kterak hora zamyšlena stála, a bystřina dětinně se smála. Viděl jsem, jak stěna při jezeře svojí patou sestupuje v hloub, tak že vzhůru trčí v pološeře jako přemohutný nebe sloup, jejž obloha vzdorně nazpět tlačí, a v tajemném zrcadle se zračí. Viděl jsem, jak k Jezerce v hloub vody lehkou nohou stoupal luny svit do paláce přes skalnaté schody, až je oba křišťálný skryl štít, o který, když slunce ráno vstalo, na sta zlatých šípů polámalo. 71 Zřel jsem v chomolení nad hladinou chrostíků a zlatokřídlých much, po nichž, úkryt sítí dlouhou třtinou, vymrštil se rudoskvrnný pstruh, a kam spadl, odtud k skále lysé lesklé kroužky v kruhy šířily se. Viděl jsem, jak bělostného rouna sběhla vlnka plesa na pokraj, jako sem tam radostí se šplouná, že jí vánek hraje na šalmaj; leč jakmile přestane a lehne, že mu u výtoku do skal vběhne. Viděl jsem, jak nad hlavami smrků husí divých táhnul valný klín, které síla ocelitých brků severních zpět nesla do končin, až pozvolna znikal řad ten dlouhý, jako blíže hrobů lidské touhy. Viděl jsem, jak při modlení stromu sivozraká noc kráčela s hor, ukrývajíc šerou lišku v lomu, 72 v mlází srnky, v křoví ptáků sbor; až posléze na skalisku stála a své ruce na kraj pokládala. Šumavina prsa zkamenělá jemně dýchat zřel jsem; její vlas nes’ se vzhůru, každý jedle stmělá. Bylať plna nejluznějších krás; oka její, jezera, jak studna povždy krásná, půvabná, až svůdná. Smolná vůně borovic a jedlí v šedých vlnách vystoupila v jev; v šumný hovor, který stromy vedly, vpadal rozmanitý zvuk a zpěv; a z těch krás a z vůní sladké tísně hlatily se v duši drobné písně. Vázával jsem kytice z těch písní, jež mi v ňádru kouzlil starý hvozd, jež šumělo pleso u vln tísni, jež mi s hrdla střásal bratr drozd; linduška, ta šveholící duška, sestra má a pěnkavčina družka. 73 Vázal jsem je, popěvky ty drobné, jí je nosíval – kdež teď můj zpěv – hrávaly v nich věru barvy zdobné, divila se – Pohledniž v nich má krev, bystřin zvuk, dech kalin od úbočí, žár též její vlastních srnčích očí. Tenkrát se to všecko k srdci tisklo: píle mravenečků, orlů let, strach, jímž v hnízdě útlé ptáče pisklo, zádech hořce, v úbočí jenž kvet’; lesk i šumot rosných kapek maní smeknuvších se s listů v hnědé stlaní. Tak jsem dumal, seděl jsem a seděl, v hloubce duše nekonečně blah na svou milou Šumavu jsem hleděl, nořící se vůně ve vlnách, dlouho tak, až nebes jasná světla jako perly do vrkočů vpletla. Ach, kde písně zvučící té doby, když jsem vcházel srdci na úkoj do královské Šumaviny koby, 74 v její krásou nehynoucí chvoj; kde, co jsem zde tušil, zřel a prožil? – Žel, už jsem to všecko v rakev složil. V rakev? – ne, jen v srdce mého studnu; z cisterny té vážím rád a blah, toho zdroje krásy nezabudnu – jest mi lékem v trpkých hodinách; mámť kus srdce ještě a kus hlavy, proto příroda mne neunaví. 75 XI. XI.
 Každým jarem za letního jitra na Jezerní stěnu jsem se zved’, abych srdce světového nitra, živitele veškerenstva zhled’, jak se ze zlatého moře vznáší útěchu dát choré zemi naší. Viděl jsem, jak v záři na východě, naplněny skvoucím nákladem, zvolna pluly jeho lesklé lodě, rudá peřej zdobila jich lem; z nich pak léky po dalekém šíru v zlatých proudech tekly po všemmíru. Zřel jsem kolem krajinu, jak žasla, zlatou třísní šuměl zkvetlý vřes, skála s ňader diamanty třásla, 76 sokol u výš na tu loď se nes’, a na místě racků v pěkných párech skřivánci dlít chtěli na stožárech. Viděl jsem, jak z tichoučkého snění probouzel se bouček, skalní syn, roně z brv svých v rána probuzení teplé slzy k nohám ostružin; a jak bystřen u pat bílé skály zaměnila pěnu na opály. Viděl jsem, jak na střevíčku břízky rubínem se leskl zlatý brouk, a jak větřík v žaludové mísky mravenečkům zlaté doly sfouk’, v nichž to družstvo podkopníků malé kutilo v své píli neskonalé. Viděl jsem, jak na beztvárné prsty vystoup’ balvan, rozvahy vší prost, v jezera jak rákosové trsty zanesla ho děsná zoufalost, že pod tíží žulového těla horská žebra třásla se a chvěla. 77 Viděl jsem, jak v divizny květ žlutý, uzavřený ještě, ptáček zob’; kterak prohlížel ty zlaté pruty a korunkám hleděl do útrob, zda v nich pyl a rosa svěží síly, by motýlci pojedli a pili. Viděl jsem, jak do prostorné duti starobného dubu dudek vlez’ jako kovkop, který v šachtách kutí; jak si chroustka na větévku nes’, výš ho met’, a když se v pádu kmital, ohnutým ho zobem ruče chytal. Viděl jsem, jak na pobřeží plesa výr v své skalní doupě nazpět tíh’, v tuhých spárech polní myšku nesa; jak veverka vběhla po větvích na vrcholek smrčku, pokraj vody, aby probírala suché plody. Viděl jsem, jak ťuhýk šedohlavý se čmelákem v zobci spadal v keř, aby v hnízdě, z roští jen a trávy 78 nasytil svou nenasytnou sběř, která pozděj’ v dravé choutce svojí čmeláky se více nespokojí. Bylo mně těch malých tvorů líto; ach, já netušil a nevěděl, že jsem chuďas přeubohý, v skoru broučkem v zobci osudu být měl, že mi zrudne oko do úpalu; a že zhynu v hnízdě dravých žalů! 79 XII. XII.
 Také v zimy třepotavém lesku za neděle do lesa jsem vběh’, sněhem skrytou vyhledav si stezku po mohutných buků kořenech, po oněmlých bystřin hladkém sřínu, do zátiší šedobradých dřínů. Zřel jsem je, jak klonily se zpátky a jak balvan na paty jim sklouz’, haldy sněhu lehly na lopatky, závěs jíní pokryl vlas a vous; a jak hejno vran, jimž oko žaslo, těžké závěsy ty dolů střáslo. Viděl jsem, jak v habrů valném kolu střemchy hustá haluz, hustá snět, jinovatkou nížila se dolů – 80 tak ji v jaře ohaloval květ; kolik dříve kvítků ze všech stran tu, tolik bylo nyní diamantů. Ba, mně v bujných myšlénkách se zdálo, jakoby byl zlatých včelek roj, co z těch sněžných květů vstříc mi plálo; jak by hledaly zde medu zdroj, létajíce z důli v bílou výšku zticha od kalíšku do kalíšku. Ach, ty zimní a ty jarní květe, tak jste sobě rovni v divných snách duše, citem rozechvěté, jako kmet a dítě v myšlénkách: květný sníh je na hlavičkách dětí a sníh květný hlavy starců světí. 81 XIII. XIII.
 V létě nejradš toulala se noha na strmité skály hrdý bok; zdáloť mi se, tu že blíž jsem boha, ač jsem na luh měl jen statný skok, tam, kde stály chatky neozdobné jako v řece oblázečky drobné. První chata moje hnízdo bylo, chatka v dáli, to byl její stan; právě na ni slunko rozhodilo světla plnou hrst i na ten lán, s něhož vědouc, že jí v ústret pílím, točívala šátečkem svým bílým. A hned se mně z širé dálky zdálo, že mě zhledla, že jím točí zas; moje srdce náhle zabuchalo – 82 a juž stranou poskočil jsem v ráz, přes povaly klad a skalní strany, jako jelen lovcem polekaný. A než slunce na svah horských štítů nasypalo zbytek zlatých střel, pod křížem už v planých růží skrytu s ní se těšil, v oko blah jsem zřel, celováním vyprávěl jí dlouze o svém štěstí, o lásce a touze. Ó jak byla krásná, k nepopsání! Kolem hlavy jako vínek hvězd svatojanských mušek žluté plání, v ruce šípku zkvetlou ratolest, a v jediném dechu takou něhu, že by květy vykouzlila v sněhu. Bujných setí smaragdové moře v šumné vlny líbal teplý jih, s nízkých mezí ozvěnou až k hoře hrdličin se nesl dětský smích: že kraj celý a my s krajem maní tonuli jsme v sladkém cukrování. 83 A když v rodnou spěchali jsme síňku, kvetlo nebe jako v jaru zem: na každičké trávě, stéblu, kmínku, třpytila se rosa křišťálem; nám však v duši zkvetlé ve korunce nořilo se celé boží slunce. 84 XIV. XIV.
 Tak jsme šťastni byli, já i ona; touhou počala nám víčka plát’, až děl otec, s námi v štěstí tona: „Zeptej se přec, chtí-li ti jí dát.“ Dali, ale macecha jen stěží – vědělať, že zlo jí k vrátkům běží. Nežli přešla pětkrát bouře zimy, zroben v chatce nový přístěnek; mladá ženka byla mezi svými k štěstí mojí duše, otci vděk, staré mojí matce pro úlevu – každý kout byl pojednou pln zpěvu. Její malá, ale pilná ruka vykouzlila z chaty malý chrám; ach, mně dosud staré srdce puká, 85 když se v duchu na ni zadívám, jak vše řídí v domácnosti naší, jako dítě, když si hračky snáší. Přišlo mně s ní boží požehnání: čím víc práce, tím byl větší klid, otec, matka, šťastni zřeli na ni, v modlitbu ji brával chudší lid: vždyť i v zimě pro ptáčata chvojná na záprsni zrnka byla hojná. „Což jest těm!“ tak děli po vůkolí, „uvnitř chatky, zevně, samý div; slunkem její očí zraje v poli klas i stéblo, vše to zlato niv, a když usměje se ret ten svěží, po luhu k nim hojnost k chatě běží! K zavátým-li povzdechne si stráním: kéž tu jaro! chvěje se jich plec, a v den druhý při červánku ranním obrátí se náhle jinovec, od východu perutí svou vane a co sněhem, perlami se stane. 86 Rudých ústek sladkým pohovorem stichne bouře, pláč i větrů svist; mladá vesna rozběhne se borem, zbují vřes a rozvine se list, a na květem obaleném hloží dumá pták, jak první píseň složí!“ Já, ač stále po boku mi dlela, měl jsem vše jen za čarovný sen; nechať prací svah vzdorného čela, zrak můj radostí byl operlen, a co samolibost sotva tuší - jedno srdcem byli jsme i duší. Matka moje jako křepelice, povždy čilá, různý její chvat ze dvorečku hnal ji do světnice, vždy a všude chtěla pomáhat; když jí domlouváno, řekla v spěchu: „Nechte mně přec radost mou a těchu!“ Otec stár, leč v práci neustával, říkával nám: „Nyní, to ví bůh, bystřejší je v žilách krve nával, 87 chabý sval jak znova by mi tuh’; snad že vrátí se mně ještě mládí, a to proto, že se máte rádi!“ Tak jsme pěkně žili jako v nebi. Žel, že přišlo záhy hejno mlh, osud rakev sbíjel, řezal hřeby, zrak dřív štěstím, zvolna strastí vlh’ – vlhne, tma kam cestu sobě razí – chvím se, přiložte přec, mne to mrazí! 88 XV. XV.
 Léto prchlo, podzim bral se v kraje; hvízdaje v hvozd daleký si leh’, odkud, seveříky k rukám maje, mlhy válel v šedých balvanech po korytech potokův i proudů, jako strašidla by sháněl, k soudu. Na západě u večerní době chvěl se nebe zakalený zor, peřesté se mráčky nesly k sobě, kupíce se nad i pod obzor se všech stran, až v přepodivném honu temně zapadaly v nebesklonu. Pojedenkrát ještě za soumraku pokraj půlnočního nebe zrud’ jako bělmo hněvivého zraku, když mu brvy stáhne zlobný trud – mrak se s mrakem choulil zas a trhal, a z vnitř ňader rudé žáry vrhal. 89 Od středu tři sloupy zdatné síly tyčily svůj paprskový dřík, hned jakoby vyrůstaly v týly, hned zas úžily se v okamžik; myslili jsme zprvu, že kdes hoří, avšak ne – bůh výstrahy též tvoří. Severní to byla tenkrát záře, ale potrvala delší čas – nejdřív rostla, potom v zlaté páře kryta zvolna bledla, mřela zas; jenom tam, kde povstala a zhasla, jako dříve obloha se třásla. Za to přikvapili jiní hosté: všude plno povětrných chmur; nebe, jindy téměř mraků prosté, skrylo tvář, a hejno děsných stvůr s jakous zlobou tajemnou a dravou sklánělo se denně nad Šumavou. Meluzina lkala usedavě, hněvem sršel černý mraku zor, žhavé hady metal horám k hlavě, 90 z bahen vstával těžkým kouřem mor, a po smutně šeptajícím vřesu balvany svých jedů valil k lesu. Horský vítr ostřej’ pohvizdoval, lítěji vždy kolem dupčil výr, že i v skalním úkrytu se choval polétavý druhdy netopýr; i ta sova zahoukla si chvojím: nepůjdu dnes na lov, dnes se bojím! Každou chvíli slunce po západu z jiné strany jiný vítr dul, snad že slétaly se v jakous radu; starý buran hroznou zradu kul: k zlostné práci volal svoje sluhy, palice jim dada v svalné pruhy. Tak to kuly; já však z blízké stoky, zlou hnán tuchou, mnohý kámen snes’ na mé střechy rozložité boky, by jí některý z nich neodnes’; znalť jsem vždy ty líté jejich zrady, když dávaly hlavy dohromady. 91 Byl jsem hotov dřívdřív, než započaly; však tu noc jim hvízdal seveřík, a hned větry jako kanci hnaly přes balvany, stromů padlý dřík; vyly, ryly, kňučely až děsno, prchajíce z pláně v kmenů těsno. Každý jinak lítil se a řádil: jeden valouny hnal ložem strouh, jiný zase do parostu pádil, aby svlékal stráně z křovných rouch; jiní zase při zběsilém hodu se skalnatých srážely se schodů. Jeden štěkal, jiný řval a chroptil, jiný širočinou sekal v chlum, onen z jícnu štěrk a kámen soptil, jiný mrskal vln divoký tlum; jiný jakby zpátky hnát chtěl řeku, úžlabí jí těsnil v strašném skřeku. Jak roj ďáblů z pekelného česla, tak se netvorů těch kletá směs, kryta pláštěm noci, zhoubně nesla 92 drtit ňádro skal a mýtit les; a jak v oře vlk, když hlad ho pudí, zakousla se v Šumavino hrudí. Čemu duch se klaněl po staletí, písní opěval a láskou střeh’, vše to zničil, zdusal jako setí; v sosny jako v sítí hroch si leh’, a co klům se namanulo k plenu, vyvráceno bylo od kořenů. Hrozný buran semo tamo lítal; jako vůdce, děsně rozkacen hned vodami na jezeře zmítal, hned, za žezlo vyrvav starý kmen, jako pírkem nad hlavou jím točil, nutě v boj, kdo z čety nazpět skočil. Přes jezero s jedné k druhé straně netvornou svou paží stavěl most: hrotil balvany a na jich hraně kladl z jedlí upletený chvost; a co lesem nabral klad a klestu, v chechtu házel na tu svoji cestu. 93 Po tom mostě jeho sbor se valil, on vždy v předu; strašná jeho žeň! Co mu v cestě bylo, strh’ a svalil, jako vetché stéblo uťal peň; takto širokou si cestu mýtil, po níž dále děsný hon se lítil. Bouře třásla perutí svou dračí, jako tetřev, prabydlitel skal, když se při tokání v kruhu stáčí, v slabšího by soupeře se dal; hned zas, jako koráb vlny oře, ryla hněvem v hor zelené moře. Toulaví té vřavy nájezdníci do našich též tloukli okenic, my však modlili se při hromnici; a když lítilo se nanejvíc ono hejno samým peklem štvané, děli jsme: „Tvá vůle staň se, Pane! – 94 XVI. XVI.
 Tak jsme žili v starostech a muce; až pojednou bouře na skalách do klínu mdlé položila ruce, a jen mračný sen jí hlavou táh’; když i ten prch’: na skal prosté suti v spoustách kmenů spala bez pohnutí. Přešlo všecko – ale jaká hrůza! Čarodějný české země chrám zloupila ta svatokradná luza od základu až k těm výšinám, kde si Javor, k východu se sehna, lysé čelo zbožně křížem žehná. Pusto všady – ach ký pohled hrůzný! Krásy svatý háj byl jako zžat od Roklanu, až kde jonák Luzný v myslivecký přioděl se šat. Ach, jak byl teď chudák zubožený; vše mu roztrhaly vzteklé feny! 95 I tu jedli s Marjí, matek vzorem, poběsilý buran k zemi strh’, dřív než Obří strží za Javorem po bavorských cestách v dálku prch’; věru, sám se styděl svého díla: zle, kde bez rozumu vládne síla. Pohleděl jsem do vrchu i roklí: s nohou v půdě dokonával dub; hle – mé oči při tom v slzách mokly – hle, můj přítel! Výr mu hlavu srub’! A tam dole klen – ó štíhlý klene, osud tvůj mně dýku v srdce žene! V úkrytu tvé krásné mladé hlavy nezrodí se šveholící zpěv, pták v něm více hnízdo nevystaví, všesnubného jara na pozev; a v tom křoví, jež si chránil stínem, zastesknou si květy: Pane, hynem! A ty skálo nad jezerní stěnou, kde je hořec z ňádra v kytku svit? smutna stojíš s lebkou roztříštěnou, 96 na níž odpočíval luny svit, když svou hlavu k plesu naklonila, aby zvěděla, jak touhou znyla. Takto jsem se tázal, když den vterý s mladou ženou svou jsem místa shled’, v kterých vichrů zbojník kde jen který Meluzinu k poskoku si ved’, když jej požár zloby k pomstě znítil, a satanáš v reji prales mýtil. Tak to bylo! vše ty lesní cesty zatarasil bouře vztek a strach, ani pěšinkami přes vše klesty nelze bylo jíti po horách; až konečně páni provolali, aby chudí v nouzi pomáhali. Co jen chtěl, moh’ chudý na polomu dříví v lese nařezati sám, cesty čistit, aby každý z domů v město moh’ a z města zase k nám, a pak aby těžké ony srázy nehubily podrostů a mlází. 97 Také otec, žel, že o tom slyšel, přinutil mne na neblahý rub; o svůj život stařeček tam přišel, dada nuzotě ho za výkup; ach, mé srdce, vzdorné dřív tak mnoho, proč že jenom tenkrát poslechlo ho! Šli jsme tedy. „Juž to lidskost káže,“ říkal otec, „hyneť chudý sklář; teď si musí mozoliti páže sedlák, chalupník i výminkář; sic přes zimu v kraje naše ledné smečka běd a nemoc na práh sedne!“ Klestili jsme cestu blízko chaty, hory oklikem; k nám vedl svah, ovšem strmý, však když sněhy sváty, byla cesta v jeho trhlinách, kady vždycky v teplé jarní době toulalo se bystřin hravé robě. Silničky by drahou zklikatělou dovozem náš netratil se čas, tak jsme ujednali myslí smělou: 98 v podzim kmeny řezat zas a zas, pohodlněj’ za zimní pak vlády svahem svážet polánka i klády. Sotva že se jeseň pousmála, s paběrky juž slunka prchla v jih, a hned zima na cestu si svála prostěradla bílá jako sníh; nerada ta hrdopyšná paní chodívá k nám po sežloutlém stlaní. Tenkrát jsme ji hrdější mít chtěli, ač nás mrzíval dřív její chlad; a když v jinovatce jiskry tlely, a sníh záhy padl na podklad, hned jsme stanovili cestné meze, kudy zásoba se domů sveze. Zřídili jsme z tuhých klečí saně, kleče v hůře bukový spjal svaz – na okovu k pravé jejich straně dán je drápník, sáhu zdélí as, jehož hroty přikalit jsme dali, a juž jsme se za svou prací brali. 99 Bylo světlé prosincové ráno, když jsme po modlitbě spěli ven; v sáňky různé nářadí je dáno, dobrý provaz z lýčí upevněn, pevné řetězy a houžve z jedlí; doma stesk – my však se neohledli. Čemu ženám přidávati žalu? čemu v práci jeviti jim strach? Trochu odvahy a trochu svalu musí míti každý horský brach, který dříví rube, sváží, plaví – škoda, škoda, že nemá dvě hlavy! Silničkou jsme na zásobu vjeli, a juž sáňky, jako v horách zvyk, v obou bocích hojnost polen měly; vše řetězy staženo, i smyk připoután byl, aby dával těhu, nutě sáňky k volnějšímu běhu. Staré zkušenosti odkaz je to; kdož by jinak svahem saně ved’? však prý často na přítěži této 100 duch jakýsi zlý a mstivý sed’, aby vůdce samotěžek sdusil; běda, běda, já to také zkusil! Vůkolní lid vypravuje věru, závistný prý Skalník chodí rád k dřevorubcům, kteří v pozdním šeru sváží dříví ze stoletých klad, do kterých se družky jeho, víly, za paprsku slunce tajně skryly. Ty prý, oloupeny o svůj stánek, nesmí s jinými jít v hodokvas, pokad slunko, déšť a teplý vánek na strom nevypěstí odnož zas, na té samé skále, toho kmene, kde dřív nyly láskou roztoužené. Buď jak buď; já oněm vílám klnu, proklet buď i skal potulný běs, jež nám na těch svahů bílou vlnu plochý, hladký balvan tajně snes’, při němž, když jsme rejdovali shora, rozpukla se saněk našich svora. 101 Ovšem, byl juž soumrak tuhý velmi; nechtěl jsem, však otec děl: „Čím spíš zbavíme se Skalníka, té šelmy, tím dřív mně i sobě ulevíš; poslední juž máme tady saně, dneska, myslím, vyzráli jsme na ně!“ Ó můj bože, my jsme nevyzráli, vyzrál Skalník, ďáblův starý druh, tři sta kroků domku opodálí tatíček můj smrtí přelstěn stuh’; to mně bídnému též matku vzalo – avšak poslechněte, jak se stalo. 102 XVII. XVII.
 Nakladli jsme dříví vrchovatě, stáhli v řetěz, že až vzdychal stoh, a přec tak, že přes sněhové hlatě lehce jeden saně vléci moh’, měl-li dráp, v zad okovanou botu a statného druha při smykotu. Když tak saně pohotově stály, dvojnásobný připjal jsem jim smyk: otep polen, a pár kroků v dáli starce buků zkomolený dřík, jejž jsem kolem ve hlubokém řezu jako ďábla spoutal do řetězu. V zbytek oněch pout však do záklesky dal jsem houžev, prostrčiv jí tyč tak, by v rejdu dvojí rukou hezky snadno bylo držeti ji v příč, smykáním pak semo tamo snáze celý náklad saní v rovnováze. 103 Oddechli jsme. Sám se v saně spřáhnu; děl jsem otci: „Na vás zlá to tíž, zmohu víc, když plecí v zad se nahnu.“ Na to otec: „Ne, to neumíš; třeba cviku, zlo můž’ pojít málem – víš, kdy patou opřít se, kdy králem? Lehce se to dívá jiným z důli, když to s vrchu běží o překot; však kdož ví, že plec se láme v půli, s čela stéká mrazný strachu pot, jenž už v tváři v sutky tuhne šedé – náhodou se věc ta nepovede! Dnes jsem silen za dva saněvody, jenom ty se v zadu dobře tuž, v směru mém a tvém ať není shody; ale tak mně smykočem svým služ, že, když saně moje v pravo zrejdí, řetěz přitáhni a v levo sejdi. Nuž, jsi hotov? S pánem bohem tedy!“ A juž v kleče silná rámě vpřáh’, sklonil záda, oddech’ naposledy: 104 „Drž se!“ volal na mě a juž táh’, že sníh zmrzlý pod saněmi skřípal a z rýh saničních se dolů sypal. Bílých mrazů ostré sekeřice svištěly nám lestně hlavy kol, sekaly nám do šíje i líce, těkajíce s vrchů v pláň a dol, aby dole rejdiště si metly a potyčkou zbojnickou se střetly. To ví bůh! dřív desetkrát jsme sjeli, vždy minouce záseku i hráz; tenkrát však se nohy moje chvěly, strach mnou jako svadlým listem třás’ – snad že křídla noci níže sáhla, či zvěst o Skalníku myslí táhla? Jak by chmura přeletěla zrakem, zapomněl jsem, že se kloní vrch, ostrá bolest projela mně znakem, smykot bezvolně mi ruku strh’: „Pozor, synu,“ zpředu otec volá, „sic té tíži plec má neodolá!“ 105 V levá žebra moje srdce bilo jako v hradby nepřátelská haď. A zas otec: „Zle se přihodilo, trhni zpátky smyk a přímo klaď; sice se mi věru tíží samou nová kleč a staré nohy zlámou! Ta má závrať zas mi hlavou točí, nevím, v kterou z obou cesty stran; ledné jíní napadlo mi v oči – rychle, rychle, pro pět Krista ran!“ A juž o spěradlo opřen reje znova podpatky své do závěje. Táhnu nazpět, leč v tom se mi zdálo, že tatíček z hloubky znova vzdech’; u saní jak strašidlo by stálo, a v příč cesty šedý Skalník leh’, aby otci v samotěžek chvatu podtrh’ v sníh se vzpírající patu. Strach a mdloba nejdivnější stvůry posýlaly na mne ze všech stran, jež se chomolivě nesly s hůry 106 jako husté mraky šedých vran; a kol kolem zevšad k mému děsu sbíhalo se množství sivých běsů. Zdálo se mi, že se na mne šklebí jejich vyceněný zub a kel, zmije rostou na ohyzdném lebí, oči že jsou z roztopených skel, a ten první z nich že jako klíště saním v bok se připnul za těžiště. Strachem vstal mi vlas. Zda pravda děsná, pověrný co vypravuje lid? Snad že to jen mlha kolem těsná? Pane bože, vrať nám duše klid, a svou rukou pomoci rač dáti, než nás přízrak do propasti schvátí! Vzpírám tělo, strach mi sílu množí... „Dobře,“ volá otec, „dobře tak!“ V tom mi z houžve – pro spasení boží – řetězní se vypnul záklesák! – Sten a křik – já bezduch padl v sněhy – v propast s otcem plné samotěhy. – 107 XVIII. XVIII.
 Procit’ jsem, však nelze říci věru, dlouho-li jsem trval v mrákotách; vím jen to, že v noci mírném šeru někdo rukou na srdce mi sáh’, a pak nazpět obrátiv se ruče polohlasem mluvil: „Ještě tluče!“ Tlouklo sice, ale oudy moje studily a zábly jako led; leč už dvojích stínů paže dvoje zvedaly mne; pozvolna jsem sed’, ač jsem znova domohl se chůze z úbělného hrobu k černé hrůze. Blízké smrti statní křisitelé z daleka prý zřeli, jak v náš svah šedá mlha příšery své stele, jak nám Skalník saně dolů táh’, a jak záhy přikvačilou nocí zahynout nám bude bez pomoci. 108 Bez odkladu do mlh sekerami třikrát svatý učinili kříž, rázem unikly prý vzdušné klamy; ale saní nachýlená tíž v strašném hluku v popředí se vrhla a sáňkaře do propasti strhla... Zúpěl jsem, leč konejšivé slze nepopřáno zraku ovlažit; byl jsem sláb, jak motýl v zimní mlze; leč druh s druhem pod paží mne chyt’, chtěli domů – já však přes práh chatky bez otcova těla nechtěl zpátky. Šli jsme tedy svahem volnou chůzí; bílý měsíc, jak by outrpen, teskliv svítil na ta místa hrůzy; z mojich ňader dral se křik a sten, když mé oko vytřeštěně zřelo na otcovo zkrvácené tělo! Pad’ jsem na ně, zšílenělý, zhola – z bezpočetných krvácel mi ran – nade hlavou, děsná kroužíc kola 109 krákoralo hejno lačných vran, které v černém mraku nedočkavě na újedky tíhly k svaté hlavě. Marné bylo druhů domlouvání: „Nezměníš to, nech to, sám jsi chor!“ Já však nedbal – v těžkém duše lkání výsměškem zní taký dohovor – vzrůstal žal a žalem rostla síla, a má náruč otce uchopila. Dříve však jsem jedle kyprou chvojí přikryl krev, by poletavá káň nesletla se na ni s cháskou svojí a ji neroznesla liškám v stráň; teď, ač kolem půda květů pusta, rudý hořec památkou tam vzrůstá. Vzal jsem tedy drahocenné tělo, zlíbal je a s pláčem domů nes’. Oběma nám ňádro krvácelo; čelem svým jsem k jeho čelu kles’, slzou jizvu vymýval jsem v žale, líbáním pak sušil neustále. 110 Pozdě, blízko půle noci byla, když jsem zved’ svou zajíněnou tvář, z chatky naší vstříc mi zasvítila malým oknem smolné louče zář, a já vzdychl třesoucíma rtoma: „Posilniž nás, pane, juž jsme doma!“ Stanul jsem. Mám vjít tak bez přípravy, či snad jinde skrýt tu drahou tíž? Ach, vše jedno! úklonem své hlavy, krví na hrudi se vyzradíš! A juž v rozchod druhům tisknu ruce: „Díky, s bohem, nerušte nás v muce!“ Tiše kračím k oknu – srdce buší – žena v bibli obrátila list, s matičkou se modlí – zdali tuší, s jakou vrátíme se z děsných míst? Vstane, slouchá s uchem na okénku – snad že kroky slyšela znít venku. Neslyšela! Milostivý pane, hrozné této úlohy mne zbav! – Zaklepám, zrak požárem mi plane, 111 u okénka dvé se jeví hlav: „Otevřete!...“ Juž mi v ústret běží: „Tiše, otec chor mi v rukou leží! Zlá ho závrať stihla při návratu, až se prospí, bude dobře zas; nyní louč však zhasněte mi v chvatu, sic se zbudí!“ – však můj hlas se třás’, v tom máť děsně zkřikla: „Lžeš mi, synu, jistě zhynul, a já také zhynu!“ Pláč a nářek otřásaly chatou, boží střelou zastihl nás žal; ženy bděly nad tou hlavou zlatou v modlitbách, já rakev budoval... Dadouce v ní pod skráň tenké třísky, na hřbitov jsme jeli blízké vísky. Matičce mé staré stýskalo se, a než první lístek v hoře zmlad’, sklíčen žalem v podvečerní rose vedle otce v růvek jsem ji klad’; však tam posud skrovný křížek věstí, kam jsem zvolna skryl své celé štěstí. 112 XIX. XIX.
 Smutněji teď bylo v sínce prosté, a mé ženě bylo také tak; vždyť, když srdce lidské s něčím sroste, ať to člověk, strůmek nebo pták, v každém místě, kde to jednou ztratí, žal a bolest do duše se vrátí. A tak u nás; já však ještě k tomu od té chvíle trpěl strastí zlou, co jsem otce mrtvolu nes’ domů; až pak lapen divnou horečkou roku čtvrt jsem v jejích spárech zmíral, a sám týrán svou jsem ženu týral. Šílil prý jsem v stálém ustrnutí, na těle i duši síly prost; ze vsi lid a mladý lékař z hutí nevěděli pro mne léků dost; téměř vždy jsem ležel, jedl málo, lží měl pravdu, pravdou, co se zdálo. 113 Žena má, co stačila jí síla, po mém boku dlela napořád; v posled známé ženy poprosila na pomoc; tak lékaře zněl řád, neměla-li na té se mnou pouti, dřív než chtěl to osud podlehnouti. Ach, ta upřímná, ta dobrá duše, proč jsem ji tak na se upoutal? Děsný osud, květy moje ruše, také její štěstí třel a rval; když jsem vysílený z lůžka vstával, zhrozil jsem se – já jí nepoznával. Chorá, svadlá, jako umučení, velkou řadou nocí probdělých: strast se nesla z hloubky černých zření, lestný neduh v hrudi se jí líh’; plná ručka její na kost schudla, a ve tváři bledla hned, hned rudla. Vznesla ke mně svoje oči tmavé, usmála se: „Nesnesu to dýl; svolil lékař prosbě naléhavé, 114 co ne ženě, matce dovolil – pohleď, pojď!“ Já za ruku vzal ženku, a juž vkročili jsme do přístěnku. V koutku síňky, kde dřív otec spával, maliličká zjevila se tvář; nad ní, jak by anděl křídlem mával, třpytila se slunka zlatá zář, a hedbávnou řasou očních víček pohrával si snění andělíček. Než jsem ženy po všem moh’ se ptáti, juž mně ke rtu tiskla bledý ret: „Pohleď jen! či nechceš sebe znáti, jak jsi býval v první záři let? To tvůj syn, jejž v nebes svatou radu dostali jsme v chýžku za náhradu! Mezi tím, co choroba tě třela, staré ženy pilnou obsluhou s tvým jsem synkem jásala i mřela, šetříc duše jedné nad druhou; teď, když oba dva jste z nebezpečí, v nové štěstí tou tě volám řečí!“ 115 Ach, mé duše paprslek se vnořil v malých tváří růžovatý květ: smrtí otce starý svět se sbořil, z žití dítka vstával nový svět – tak za jednu duši, z boží rady, hned jsem dostal druhou do náhrady. V moje oko velká slza padla, k jásotu se vzmáhal ňader cit; ženka však mi ruku na rty kladla: „Chceš ho výskáním svým probudit, a sen nebes přervat v outlém mládí, jehož v světě nikdo nenahradí?“ Tiskl jsem ji k srdci v štěstí vzletuvzletu, ta tam bolest, lítost vše to tam. – Ale z luhů purpurových květů vede cesta k temným soutěskám; doba kvapí, my se šťastni mníme, jdeme, jdeme, kam však – netušíme! Různých strastí v smutnou upomínku vytratil se uspořený groš, tak že k nejhoršímu v temnou síňku 116 zavítal ten malý světlonoš; bída s nouzí na podstěnku sedly a žalostné rozhovory vedly. Co kde bylo, všecko vyčerpáno, k tužší práci byl jsem posud sláb; k tomu všemu ještě jednou ráno pro poplatek přišel z města dráb, jejž jsem z pole, z proužku skalné drti, pánům dlužil od otcovy smrti. Však, kde vzít, když stébla není v ruce? práce žádná, šatstvo pouhý troud! Dráb mně podal nález exekuce, a kravičku moji prodal soud; nezbylo mi nic než hůlky v plotu, podporou snad blízkou na žebrotu. Kterak vyžít? S chatou poděděnou nechtěl jsem se – nemoh’ rozloučit, srostlať duše moje s její stěnou; každý koutek, v němž se otec kmit’ a zrak matčin prodlel posvěcený, byl mně skvostem nevýslovné ceny. 117 Synáček můj růžovaté líce dán mi tady ženou – andělem, prostičká mé jizby lepenice tak mi svatá byla jak ta zem, po níž druhdy spasitel náš chodil, než ji Turek krví světců zbrodil. V také nouzi, žalosti a trudu, když už bída rostla v děsný stoh, mladý lékař v milosrdném pudu zdatnou zálohou mi odpomoh’: „Vezměte,“ děl, „vím jak bědstva ryjí lidské srdce, znám to ze studií! Až se zotavíte, vrátíte mi, s pánem bohem!“ děl a kráčel dál – nejlepší to člověk mezi všemi, jež jsem mimo svého otce znal; bůh za to jeho požehnal snaze, věhlasným teď lékařem je v Praze. Koupili jsme chutě kravku novou, dosti píce všude po lesích – byla podporou nám, hošíkovou, 118 tak že zjevili se: v hrdle smích, andílkové v důlkách malých tváří a hvězdičky v oček temné záři. Okřáli jsme! políčko se zrylo, dobře neslo, práce bylo dost, dluh se splatil, něco uložilo na hoškovu lepší budoucnost; krásné léto zpět nám zdraví dalo, a zas chvilku štěstí s námi hrálo. 119 XX. XX.
 Pojednou však rozneslo se v kraji, že prý z dobrých příčin, těch a těch, naše hory k městům upoutají, že je k sobě svedou v železech, a že polítnou pak jako ptáci jedni k druhým průmyslem a prací. Ano, ano, lehce se to řečí, špetka pravdy, lži však plná pěsť; pěkně dráhy ten náš neduh léčí sítí pevně okovaných cest; vždyť nám víc a více svět ten celý v pokladny a režné pytle dělí. K nohám měst ten plivník všecko složí, dědinám však krade, ony mrou, panské, pro ně nepotřebné zboží, přiváží jim za chléb výměnou: to že pokrok? to že blaho? Ano, ale jaké, jaké? Svatá panno! 120 Co nás živí, berou dráhy s sebou, čeho není třeba, nesou zpět, kazí mrav a prostá srdce střebou, v nebe chmury, na šat věsí tret; a ten hvizdot jejich pronikavý plaší z duše mír a dumy z hlavy. Lesy – skříně hojnosti nám ničí, hvozd královský v smutnou mění poušť, hněv, který jich spřeži z nozder syčí, hubí podrost, mýtí kyprou houšť; křišťál z českých studen blaha váží, a vše lestně do Německa sváží. Hanobí nám Vltavičku naši, český Jordán, svatý veletok, hubíce jí v zbojné samopaši krásou hrdě vlnící se bok, až proud Labe, špinavý a skoupý, o zlato i jména zvuk ji zloupí. Což nám posud daly? Nic než bídu, drzost, pýchu, zpupnost, úskok, klam, hejna poběhlíků, smečky židů, 121 rejdy, podvod, šachry, úskok, mam; ba zem naše hnije povždy více cizotinou, k srdci od hranice. Vždyť jak žid se zjeví pokraj obce, běží hojnost horem pádem z tad; kde co zbylo, baba nouze schlopce, a za nouzí belhá vyschlý hlad, jemuž v životě zlý hafan kňučí, který hlupce bycha honit učí. Bůh to suď! však tak, jak panstvo chtělo, v krátkém čase podél horských řek, od svahů, kde Ostrý mračil čelo, až kde Javor stojí, šedý rek, nad soutěskou, známou po Vintíři, pobíhali mladí inženýři. Jitra jednoho mně z nenadání v čelo domku postavili tyč, na hoře jí, šikmo k horské stráni, rudobílá deska dána v příč, a na moje políčko a louku množství kolů vbito do oblouku. 122 „Pro bůh!“ volám, „dědictví mé rodné vzít mi chcete? Není místa snad tam blíž lesa, podél stezky svodné přes pastvisko, do neplodných lad, o dvě stě, jen o sto kroků vzdáli?“ Však ti lidé v oči se mi smáli. „Buďte rádi, že tak býti musí, pěkný peníz kyne za ten tret, krov i zídka – všecko samé trusy, zhrotí se to juž co nevidět; již to všecko jaksi stranou bočí, provrtáno horskou červotočí!“ Tak se smáli. Mně to v duši rylo; hlásil jsem se v městě tu i tam – ani pérečko se nezměnilo, vši mou naděj přelstil touhy klam; strach a srdce lítost obemkly mě a v jich poutech prodlel jsem až k zimě. Ztichlo všecko, zaslechli jsme z dálky, že prý sešlo z takých prací všech za příčinou blízké tenkrát války. 123 Okřáli jsme v trpkých starostech; tyčky zvrátily se, kůlce shnily, a my zase spokojeni byli. Tu kdys o vánočním božím hodu děsný havran zlou mi přines’ zvěsť – ó kéž hoří běs ten v celém rodu, nemám slov, zlost svaluje mi pěsť, duše křičí, mysl stydne v čele, to-li též byl obraz stvořitele? Pes to byl! Vztek vycenil mu zuby, vlčí chlipnost zkalila mu zrak, na ďábelských skutků četné vruby musil by mít aspoň sterý znak, a ty všecky v kata hrubé ruce nevedly by k míru mojí muce! Potvora to byla! Věčný bože! posud mne ty jeho oči trou; věru ani Záhořovo lože nemůž být mu řádnou odplatou! Hrůza, hrůza! – Bolest řeč mi dusí, shovte okamžik, než oddechnu si. 124 XXI. XXI.
 Přišel večer v onu dobu svatou, v které zrozen světa mesiáš, aby ďábla potřel svojí patou v šťastnější a lepší život náš; tak je v písmě; patřte však náš osud: mesiáš se nenarodil posud! – Povždy chuďas k nebi vzpíná ruce, povždy satan, v různý neduh skryt, vleče lidstvo k tisíceré muce, a znak Kainů posavade vryt v našich časů lebku ocelovou, ať to vzpourou nebo jarmem zovou. Zkrátka tedy, zavítal den štědrý, a já ženě své i sobě vděk schýlenými přinesl jsem bedry nejkrásnější z hory omladek, a co hraček za noci jsem zrobil, všemi vánoční jsem stromek zdobil. 125 Nikdy jsem tak nepracoval v žití jako tenkrát; šťasten výskal duch, když jsem vše, jež sotva v městě zříti, vedle sebe kladl na soustruh a pak na strom vázal v pestrá světla, tak že každá větev něčím kvetla. Dřív než šťastni usedli jsme k stolu, hrstku pšenky drůbeži jsem snes’, kravce kousek housky, v potok dolů špetku soli, vržek bukvic v les, v dlani mouky dujným větrům díkem, tak, jak bylo někdy u nás zvykem. Já vždy k střízlivým jsem lidem patřil; leč ten starý český mrav, ten ctím: dřív lid dobrý s přírodou se bratřil a příroda matka věrně s ním; naše doba nechať více umí, s přírodou si přece nerozumí! Usedl jsem blažen mezi svými, tu pak než jsem sousto do úst vzal, jak by sever prsty promrzlými, 126 na okénko někdo zaklepal; kročím k oknu – zasněžený celý noclehu muž prosil osamělý. Otevřel jsem u záprsně vrátka, a juž jsem ho do své síňky ved’: „Dnes je vaší,“ děl jsem, „tato chatka,“ a muž vstoupil; zedrán, chor a bled, vetchý kabát, téměř bosé nohy, vnitř i zevnitř chuďas přeubohý... Hoška mého zlatoplavé hlavy perutí svou tknul se pátý rok ach, jak chvěl se hled dřív usměvavý, a jak bušil levý jeho bok, když zřel obličej ten muže pustý! leč já v líčko celoval ho ústy. „Neboj se mi,“ děl jsem, „milý hochu, jaký jsi to horal, že se chvíš? Trochu důvěry a síly trochu pomůže ti, věru, uvidíš! Co tě leká, cizota jest pouze, úsměv nehostí se v tváři nouze!“ 127 Utišil se, bylo dobře zase, a juž tam, kde stolce čtvrtá hraň, host byl při vánočním hodokvase; leč, když bystřej pohleděl jsem naň, při sváteční svíce siné záři, bylo mně, jak znal bych už těch tváří. Nízké čelo, rudý vlas a sporý, ploský nos a válcovitý ret, malé, věčně nepokojné zory – ach, už tenkrát čert v něm léčky plet’, v které moje štěstí zrádně chytil, aby příšeru svých ňader sytil. Z toho, dřív než bylo po večeři, seznal jsem, že onen soudruh byl, jenž kdys dítě, teď mou ženu, v keři a tatíčka v pláni poranil; ulek’ jsem se, on však jak by v žale: „Hněváte se, nuže půjdu dále!“ To mne odzbrojilo; plný studu podal jsem mu ruku: „Nuže dost, život náš je pásmem samých bludů, 128 nechme tedy kalnou minulost, zůstaň!“ Zůstal, a má žena milá na půdě mu lože upravila. My mu tedy odpustili všecko; vždyť byl zavítal k nám v boží hod, a co konal, konal jako děcko, snad ho spravil trpký žití svod; však když slzel, jak by zabrán v muce, dali jsme mu na dobrou noc ruce. Když se ráno smálo na východě, vyzval jsem ho, aby také vstal, a jak povinností v božím hodě, do kostela se mnou pospíchal; dřív pak, než jsme vykročili z chaty, své jsem prádlo dal mu a své šaty. – Děkoval mi, mluvil neustále, jak prý mu kdes v Němcích obchod kvet’, kterak zchud’ a potloukal se dále, až konečně do hor přišel zpět, kde prý páni, hned jak sněhy ztají, do stavby se železnice dají. 129 Že chce práci oddati se znova, pokud v těle ještě zbytek sil, a v svém srdci čestnost ještě chová, aby krajem žebrat nemusil; kýžená prý doba jeho spěší, a že přijde, nač se dlouho těší. Však vždy víc a více rozvazoval, chválil ženu, domku pořádek, důvěrněji, směleji se choval, řeči proud mu jenjen od úst tek’: hned se chlubil, hned se ke mně lísal, ale uvnitř podlostí už hnisal. „Hodlám zdatně dobyt sobě chleba,“ pravil v posled, „pokud zbývá sil; tobě toho ovšem není třeba, abys jako já se lopotil: máš svůj domek, pěkné pole v nivě...“ a při tom se usmál závistivě. „Přijde-li sem dráha, jak se praví, stržíš za to, pane, hezký plat; nemusíš si jinak týrat hlavy 130 a mít kamizolu plnou lat jako já; nu, tak se život ztrácí: jedněm v užívání, druhým v práci. Hochu tvému pěkné kyne věno – snad že z něho bude hodný pán; jenom u mne napřed spečetěno, abych k nuzotě byl ukován...“ Při tom nad hlavou si mávnul pěstí: „Inu, inu, dej vám pán bůh štěstí! Jenom ber, co platit chtějí páni, sic bys pozděj’ mohl v suchu plout; dají ti to, nepotušíš ani, od prodejných chlapů odhadnout – totě u nich vždycky taká klička – a pak zbude sotva polovička. Nu a v nouzi s mladou žíti ženou, když chce míti přece lepší šat, hlavu skrývat kosmonoskou plenou, živůtkem si ňádra opásat – to přec nejde, neb se mění skokem...“ při tom drzým přeměřil ji okem. 131 „Také tílko svého Jezulátka nebudeš chtít odít pačesím, třebas pro ně teď už mnohá zlatka v truhle skryta byla, to já vím; nu tak tedy prodej pěkně záhy – těžko orat, až nebude vláhy!“ Z těch a jiných řečí černých mraků vetknul se mi v srdce rudý blesk, strach o rodné zboží chvěl se v zraku, duší rozhostil se divný stesk; různé stíny letěly mou skrání – změnil jsem se rázem k nepoznání. Celou noc jsem nespal; v žhavém nitru stále smykal se těch řečí had; ba já tak jsem s lůžka povstal v jitru, jak jsem byl se večer na ně klad’, a hned děl jsem k muži: „Místa není, musíš dále po svém vyživení!“ On však smělejším byl teď už v přání: „V také zimě? Nech mne tady přec; jakmile se počne v budování, 132 zaplatím ti řádně každou věc...“ Já však nedbal: „Mír mi rušíš duše, nelze déle!“ pověděl jsem suše. Šel, leč jak? pln mumlání a vzdoru: „Inu, ano,“ děl, „máš lepší stůl, vyháníš mě zrovna do úmoru, také jsi juž pány načichnul; dej jen pozor v budoucnosti šedé, ať tak valně vždycky se ti vede!“ Na návrší v úvozové cestě, dřív než hustým les ho mlázím skryl, obrátil se, zdvihnul tuhé pěstě a mé nízké chatě pohrozil, proto snad, že u mne svátky trávil... A já se zas do své práce vpravil. 133 XXII. XXII.
 Čím dřív slunce budilo se v nachu, čím víc jeho zlatý pršek hrál, tím víc v duši rodilo se strachu, tím víc jsem se o dědictví bál, jež jsem svému hošku dáti toužil – osud však už nad hlavou nám kroužil! Inženýři přiklusali znova, po vůkolí povstal ruch a chvat, a kde dřív ta stezka satanova měla být, zas počli kůlcovat; a máť příroda zlem pestrých hříchů rušena je ve svém zbožném tichu. Všecko, všecko v kraji hněvalo se, zasmušen stál les i vrch i dol, každý kvítek utápěl se v rose, 134 každý kmen se zachvíval jak stvol; Špičák vzdychal, Roklan s jedním okem hloubil úžlabinu slzným tokem. Prosby, vzdory nepomohly více; hrozeno mi v městě vězením, ve prospěch-li oné železnice úmyslu dost záhy nezměním, a že třebas pod vojenskou stráží domek můj mi rozkopati káží. Přec jsem nechtěl. Mohl-li jsem, rcete, prodat vše, čím šťasten byl náš rod – který v novou snítku nevykvete, ani nevypučí kmene zpod – kde slunéčko se zálibou stálo, a nechť mrakem skryto, přec se smálo. Ach, můj bože! Posavad tam stojí, já je vidím stále, každý den, když pohroužím v snění duši svoji; třebas domeček můj rozbořen, posavad tam zlatou nožkou skáče, ach, a neví, že mé srdce pláče. 135 Ano, ano, domek rozbourali, než jsem z města přišel, práva prost; plakali jsme, dělníci se smáli: „Buďte rádi, máte písemnost, za kterou vám v týdnu advokáti dvakrát tolik, zač to stálo, vrátí!“ Smáli se; i ten byl mezi nimi, jejž jsem o vánocích pohostil, nejvíc kopal, vesel žely mými, nejhloub špičákem v mé síňce ryl; víc jak on snad nikdo nebyl hbitý: záští půl, půl živým ohněm zpitý. Tak, co věstil havran onen krutý, splnilo se záhy, bohužel; a já, božím soudem do pout vkutý, rodné dědictví jsem opouštěl, abych s dítkem svým a milou druží na čas – na vždycky – šel do podruží! Najali jsme senník opuštěný; dvířka s okny veň jsem upravil, pokryl střehu, ucpal mechem stěny, 136 a tak z nouze obydlí jsem sbil, nežli něco, jak to časem chodí, v dobrém místě ke koupi se shodí. Hroužil jsem se v naděje zas milé, že těch žití sporů budu prost, červánkem že lásky, silou píle lepší rozkvete nám budoucnost; že se smutek s mého čela zvedne, až si s námi jaro na stráň sedne. Ale žel, čím touha na nás líkne, chvějícím co voláváme rtem, všecka radost v jařmu žití znikne, jak hrdlička bouře záchvatem: letí, letí, aniž ví, kam letí, do vln zapadne-li vod či setí. 137 XXIII. XXIII.
 Probíral jsem domky po vůkolí, jako hračky odrostlejší hoch, však jen také, z nichž bych přes svah holý k oněm drahým místům hledět moh’, k nimž mé oko vždy, když srdce mřelo, pro útěchu sobě zaletělo. Vždyť už dřív, a nyní dvojnásobně, byl mi druhem velebný ten hvozd; kde tak mile, útulně a zdobně domlouval mně zvučným slovem drozd; a když nezpomohlo, vždy zas znova, až jsem v duši vzal ta zpěvná slova. Měl jsem jinam? Nemožno mi bylo opustit kdy onen horský klín, v němž se duši mé tak sladce snilo; 138 oněch jedlí temný baldachýn, jenž mi nad hlavou se rozprostíral, když mne žal svou silnou dlaní svíral. Nemohl jsem! Duch můj neuvěří, že kdo odchází rád z oněch míst, kde mu květ kdys spadnul do kadeří, anebo jen svadlý žlutý list s toho stromu, kde matička milá pod nebem ho nejdřív políbila. Kdož by prchnul odtud, prázden citu, kde pocítil první slast i trud, první hvězdu shledl na blankytu, první láskou poznal první blud? Nikdo. V smíchu zabudne, však v pláči vždy ho něco nazpět domů tlačí. – Tak i já jsem vždycky místo hledal, z kad by celé hory bylo zřít, s nimiž bych se srdcem k nebi zvedal, s nimi v práci mohl žít i mřít; vždyť jsme dávno v radosti i bolu sdílné duše vyměnili spolu. 139 Nejvíce jsem toužil po té síni, z které jsem kdys svoji ženu vzal; bylať v cizích rukou, protož nyní rád bych ji byl ženě nazpět dal, aby se jí doma býti zdálo, a tak srdce stále nestrádalo. Šel jsem tedy záhy za večera, abych všecko ještě jednou shlíd’; za dne nelze, vždy tu práce stera, v poli, v lese tráví horský lid, – mluvím, smlouvám, aniž bych snad soužil, až jsem dosáh’, po čem v snách jsem toužil. Umluveno. – „Na den druhý,“ pravím, „zaplatím vám všecko, jak chce řád; co je dluhu, převezmu a spravím, i ten úrok přidám k tomu rád, ba i za ouvozem tamo dole, co dřív vaším, buď ten kousek pole.“ Všecko řádně – a juž sprostěn trudu ke svým drahým pospíchal jsem zpět, a co žence vypravovat budu, 140 napřed už si šeptal horký ret; a nechť dříve žal mi ňádro stiskal, teď vnitř duše nadšením jsem výskal. Letěl jsem, jak vlaštovice letí, když si v hnízdu vyhledala krov, v němž by odchovala drobné děti; moje duše postrádala slov, jimiž svoje štěstí líčit chtěla, a co dřív se stalo, prchlo s čela. Tak je člověk. Jedno pousmání, jež mu v ústret nese okamžik, plaší žaly, jako v kolotání netopýry plaší slunka vznik, tak že děsných supů smečku klatou zapomene jednou muškou zlatou. 141 XXIV. XXIV.
 Krev mi vřela – srdce bušilo mně; tu, když blízko chatky skráň jsem zdvih’, zdálo se mně, jak by v skalním lomě při měsíci plachý stín se mih’, a pak rychle přes neschůdné srázy ponořil se v rozbujelé mlází. V ráz mne pojal strach; i zdvojím píli: v domku tma, aj, jistě šli juž spat, klepu v okeničku, čekám chvíli – žena moje nejde otvírat; nejde, aj, to dneska ponejprve! a v mé srdce vstouply proudy krve. Tluku zase, úzkost má se množí, volám, křičím – mrtvo, žádný hlas, běžím ke dveřím – pro spasení boží! Otevřeno – mně se ježí vlas; vejdu v síň, zrak kolem kol se dívá, všude tma a nic se neozývá. 142 Poslouchám a rozžehám pak svíci – ticho – vše mi trhá z ruky strach, rve mi duši, rozžhu... děsno říci! Dřív než já, byl v obydlí mém vrah – na svém loži – snad že udušena – i s mým hoškem zkrvácená žena! V ústa obou, aby nekřičeli, ucpán v půli roztrhnutý šat, obráceni byli k sobě čely, a kol všecko plno rudých lat; leč když z hrdla šat jsem dobyl hbitě, oddechly si žena má i dítě. Byl v nich život dosavad. Noc celou myl jsem rány, třel je, zas a zas, stápěl chladná čela slzou vřelou, čerstvý obvaz dával za obvaz; a když hošek usnul zotavený, zdvojil jsem svou píli u své ženy. Oddechla si; posléz přišla k sobě: „Tys to, milý, pochválen buď pán! a kde Jeník, naše zlaté robě, 143 není mrtev? není zahrabán?“ „Není, ztiš se,“ děl jsem, „duše drahá!“ ona zase: „Hostili jsme vraha! Ten, jenž bědcem přišel v božím hodě, zbojníkem se vrátil, jako saň ve tvém statku řádil a tvém rodě, věčná boží kletba padni naň – i mou čest vzal chtíčem dravě vlčím – ne, ach ne, to ukrutenství smlčím!“ Běda! zkřik’ jsem, přemoh’ se však přeci, „ó jen nemluv, drahá, ticha buď; pozděj’ všecky vyzradíš mi věci, nyní ještě krvácí ti hruď...“ tichými jsem zahovořil slovy, a zas obvaz přiložil jsem nový. – Také ji sen v bledé líbal skráně; svíce zhasla, den se budit zdál, a já, hlavu v tvrdé složiv dlaně, z hloubí duše své jsem zaplakal, na boha jsem žehral ve slz toku, že má chatrč netkvěla mu v oku. 144 Ohled’ jsem se, rozbita je truhla, všecko přeházeno z důli v hor; žhavá moje prsa rázem ztuhla, žalost s lítostí se daly v spor; vše jsem dověděl se okamžitě: na žebrotě my i naše dítě. Však co po všem, Kriste spasiteli, jen mi ženu, jen mi dítě vrať! pro peníze srdce nezaželí, neníť štěstím přeoraná hať; ale to mi celý život skruší, zbavíš-li mě těch dvou milých duší. Ne, to nelze, toho neučiníš, víš, že nemám na tom světě nic! nuž, proč křídlem smrti život stíníš těch dvou srdcí mých, mých zřítelnic? smilování: viz, jak srdce nyje, nebeř mi je, bože, nebeř mi je! Nech nás tady třeba hynout prací; jen svůj věčný světotvorný dech ponoř v ňádra, v něž se život vrací, 145 jenom nás tu ještě chvíli nech, až zas krůpěj štěstí blaze ztiší rozpěněných strastí plnou číši. Tak jsem prosil v mysli rozechvělý, z dumání když vyrušil mne vzdech, a já skloněn nad drahými těly ústy svými utkvěl na ústech ženy své, té milé trpitelky, pozvednuvší ke mně zrak svůj velký. Zase oddechla si z ňader hloubí: „Dej mi ruku,“ děla, „sedni blíž, slábnu velmi, zdá se mi, že snoubí anděl míru s nebesy mne již; pojď mi blíž, nechť v náruč se ti vinu, a tak, ještě jednou šťastna, zhynu! Viz, náš hošek brzy pozdraví se, já však musím od vás, na vždy spat; chladnu v ňadrech, v mysli valně tmí se, v tmě a mrazu nelze pěstovat drobné květy, jimiž v světa pouti stezky jsem ti chtěla ovinouti. 146 Netoužím a nechci žíti déle, hlubší všechněch potírá mne žal; nechať hrobník už mi lože stele, do něhož mě osud záhy svál; lépe tak, vše vyčerpáno do dna, strast i štěstí, nejsem víc tě hodna! Žal v mé duši utkvěl hloub než dýka, nemohu ti více družkou být: bídná nevolnice násilníka – od tvých ňader odhání ji cit; a přec zase tlukot srdce v hrudi na tvá ňádra klesnouti mě pudí! Nelze žíti v sporu, drahý muži, líp když umru...“ A zas rudá zář polila ji jako slunce růži; zvedla ruku, hladila mi tvář, projela mi žalem zkvetlé vlasy šepotajíc: „Ach ty krásné časy! Prchly, prchly – a přec od té chvíle, jejímž svědkem byl nám matčin kříž, řadou jasných dnů jich byla píle, 147 zařících k nám přes zelenou mříž, jejíž tyče zle – a nejhůř dnesky stínem zakryly vše světlé stezky. Ano, řada jarních dnů to byla, a tvé srdce bylo sluncem jim, z očí tvých jsem vláhu srdce pila, jimi naposled se opojím jako rosou květ na svadlém stvolu – a pak budiž konec všemu bolu! Ještě v pršky duše mé a tvojí ovinu své dítě, drahý skvost, aby v každém, v každém žití broji kryl je křídlem nebeský náš host – naše láska – jež mu v žití celém bude ochráncem i pěstitelem. Pryč, vy slzy z uplakaných zraků, ještě jednou chci ty hvězdy zřít, jak se derou z žaluplných mraků, a pak v náruči tvé sťastna mřít – pojď, i synáčka mi polož k boku, ať vás oba v posled chovám v oku! 148 Snad to pravda – věřím v to vždy více: koho zříme, než duch těla prost, toho obraz v lesku zřítelnice neseme si s sebou na věčnost – chci vás tedy – oba v lepší štěstí v zřítelnicích před trůn boží nésti. – Tak jsem šťastna, šťastna neskonale! synáček náš zase zdráv je, hleď, sní as – vidíš, jak to líčko malé vyjasnil, jak usmívá se teď? – on je zdráv, vše k dobru zas se změní, tiše jen, jen nevyruš ho v snění!“ Usmála se, na má ňádra kladla hlavu svou, hlas víc a víc se třás’, v chladné rose růže rtíků vadla, oka paprslek se chvěl a has’... ještě k dítku obrátila líce, vzdychla pak – a nebylo jí více! – Posavade vůlí železitou tisk’ jsem v hloubku duše ves ten žal, který v hrůze, kadeř z hadů svitou, 149 temenem svým v mraky vyrůstal – a juž v nebe vzdorovitě mířil, kde svým okem rudé žáry šířil. Nyní však jsem zvedl ze stěžejí bránu žalostí svých v okamih, abych u výčitek běsném reji v divé touze přímo k nebi tíh’ a bil pěstí na nebeská vrata, tázaje se, proč mně byla vzata. Zoufal jsem – leč pohled na mé dítě, na žebráka, který všeho prost, spoutal hněv, nechť vzpřel se křečovitě, uvězniv ho v srdce hlubokost, volaje naň: chceš mi svojí patou rozšlápnout snad synka hlavu zlatou? Přemoh’ jsem se; bohatý proud slzí odnes’ zvolna rozkvašený hněv, úsměv mrtvé a sen dítka brzy uhasily žár, jímž plála krev; zoufalství, jež duší mou se střelo, v pohovoru s hoškem zase mřelo. 150 Když jsem ženu v rakve náruč dával, zřel jsem na těch zesinalých rtech úsměv, který dříve jimi hrával, její ňádra jak by zvedal dech, do líce jak kdyby krev jí tryskla, a hebounká ruka ruku tiskla. Zachvěl jsem se, hlava šla mi kolem; když pak z chatky vynesli ji ven a já s hoškem kráčeli jsme polem tam, kde dříve otec pohroben, bylo nám, jak tři by v tuto dobu stoupali jsme do jednoho hrobu. Čemu popisovat další muku? čemu bolest nekrvavých ran? čemu žalost v každém srdce tluku a slz hořkých proud, jenž smutkem hnán krůpějí svých tíhou srdce dusí? – vždyť to v světě každý jednou zkusí! 151 XXV. XXV.
 Po všech chatách, po celičkém kraji roznesla se hrozná vraždy zvěst; ale lupič jinam prchnul v taji; spravedlnost neznala těch cest, kady ďáblem mrskaný se splašil, by svým stínem káň a sovy strašil. Ztracen byl – mně soustrast zbyla holá; však což soustrast? – poloviční smích tomu, který s nebe pomstu volá; můž’ kdo odčiniti taký hřích nebo smířit hrůzu také viny ostřím popravcovy širočiny? Ztracen byl – a jen z mé duše mraků vynořil se krvavý ten stín, odkojený vášní v hnízdě draků, 152 hroznejše a feny vilný syn – a své zuby vyceněny dravě v líce mé se chechtal vysmívavě. Směj se jen a napájej se krví, netvore všech horší, ale věz: nechť se v šípy mění tvoje brvy, tvoje vlasy v živých kopí les, nechť tvá síla nohou horstvo dusí – kletba má tě přece stihnout musí! – Žebrákovi, což mně počít bylo? Přemýšlel jsem; na rychlo jsem vstal, a než slunce vrchu dostoupilo, s hoškem jsem se hvozdem výše bral, tam kde v chatě, skryté v mladé chvoji, panský hajný bydlel s ženou svojí. Dobří lidé; dítek kolem sebe nepřálo jim v plné štěstí mít rukou boží uzavřené nebe, nechtěvší se k blahu otevřít ani vzdechy, ani modlitbami – v radosti i strasti žili sami. 153 K nim jsem vešel. „Pomozte mi, drazí,“ tak jsem pravil, „dítě odchovat; bída s nouzí kolem nás se plazí, tisícerý žal v mou duši svát rozkaceným dechem černé bury – ach, a pomoc nejde ani s hůry. Pomozte mi, než si novou prací nutných zaopatřím k žití skyv, a než zdraví, jež se zvolna vrací, snese tuhost do hochových čiv; než mu svěžest, vzatou polekáním, horské slunce snese bledým skráním. Pomozte mi, vyrostl jsem dílem, dám vám vše, svůj celý úspor dám, co si čelem, schýleným co týlem i mozolnou rukou vydělám; jen když dítě, v ruce vaše dané, poctivým se někdy mužem stane. Dospívá; leč času dosti v školy, nejprv krásám přírody se uč, tak jak hledí z lesů, skal a polí; 154 s květy zkvítej, s ptáky písně zvuč: tak-li vaše srdce vést ho bude, můž’ být šťasten ve školách i všude. Jeť příroda kněžna čarodějná: družkou, sestrou, matkou srdcí všech, slétnou-li se černých mraků hejna, žal a slzy nesší na křídlech; její pocel, její usmívání plaší každou bolest z bledých skrání. Její oči, povždy míru plny, mile svitnou, úkoj hledí z nich na chomolné rozbouřené vlny myšlének, prv děsně zmítaných; tak že k duši pokoj letí v novu, jako holubice k svému krovu. Ó jak šťasten, kdo svou klade hlavu jako dítě v matky milý klín, vytrativ se z parných vášní davu v její kštice průsvitavý stín, aby svěžest nekonečných zpěvů krásy pohárem pil pro úlevu. 155 Proto chci, by také hoch můj drahý, jako já kdys, u ní měl svůj chrám, na jehož by svaté klekal prahy k posledním až žití hodinám, by, až bude jednou konec všeho, z jednoho šel nebe do druhého.“ Vzali hoška, tiskli moji ruku: „Jak je vaším,“ děli, „buď i náš; žijem skrovně, tiše, beze hluku, bůh a srdce, to jest ona stráž, která naši chatu zlého prostí – o vše jiné buďte bez starosti.“ Byl jsem věru! Několik dní ještě potrval jsem s hochem, aby zvyk’, pak jsem šel, však jako žhavé kleště rval mne žal; aj, dá-li někdo lík proti neduhu, jenž srdce dusí, když se srostlé duše loučit musí? – V pláči jsme se rozloučili oba; šel jsem – běda! chůzí rostl strach, na bedro mi sedla žití zloba, 156 žal pro hoška lpěl mi na patách. Kamo jíti? – v dál? – ne, bude snáze blíže synka při té nové dráze! Chci být s ním, až ve zdraví mi vzroste, nelze více v dálku z milých hor; zdvojím píli, snad i z práce prosté lze mi dáti něco na úspor pro Jeníka, srdce klenot milý, a my budem zas, co dřív jsme byli. – Vrátil jsem se ve snách nazpět v žití, dávné chvíle vyběhly mi vstříc, a juž smavě plné ruce kvítí hodily mi s domlouváním v líc: Mlč, vždyť domek zas a plůtek z latí brzičko tě zase obohatí. Však což naděj’? pavouk sítěrobný, aby zlatou mušku štěstí chyt’; místo ní však hmyz přilétá drobný nebo čmelák, posud v bejlí skryt, s outkem celou osnovu nám láme, a my novou – pro smrt upřádáme. 157 Tak i se mnou; z všeho osnování zbyla sotva potrhaná nit; všecka vlákna šedým vlasem skrání na rychlo jsem musil zaměnit, abych utkal pracně síťku tuhou, ne však pro naděj’, leč pro tu druhou. 158 XXVI. XXVI.
 Nevíte, jak odvahu to dusí, kterak centy vězí uvnitř pat, když se ústa doprošovat musí houska chleba u svých někdy vrat, žalobnými slovy u těch lidí, kterých duše naše nenávidí! Tak i mně; jen hošíkovi k vůli zapřel jsem se, odložil svou zášť k dílu, dělícímu kraj náš v půli a svět v žebráky a pány zvlášť; měl jsem práci, ač mi děli sice: „Dobrá je vám nyní železnice!“ Věčný bože! dobrá – což mou vinou? Proč jste vzali pole? proč váš druh ukrad’ všecko, pro co slzy plynou, pro co žal mne svírá v žhavý kruh? byl by někdo odnes’ prsť mých polí? Vámi žebrák o suché jsem holi! 159 Avšak dost! Co dřív mé blaho vzalo, mělo aspoň výživu mi dát; šel jsem tedy – žel, že tak se stalo – vytyčené hráze budovat, rukou tuhou při chatrném platu, na své někdy pole a svou chatu. Hrozná práce, srdce při ní stydlo, ale já se nutil, zapřel přec; kdož to věděl, že jsem pro své bydlo slzy ronil, k zemi schýliv plec, a špičákem proto v půdu bušil, by mých vzdechů nikdo nepotušil? Lidé kolem byli živá nouze, drobné jejich děti prostý hlad, nežili, leč živořili pouze, horským vzduchem byli živi snad – nevím věru, když jsem ty však viděl, hned jsem za své žehrání se styděl. Byli také mnozí z polovice jenom lidmi, jinak nahá sběř, různé vášně strhaly jim líce; 160 buď že lůžkem byl jim v stráni keř, nebo na baráku; vše co měli za den v kapse, v noci propíjeli. Škoda, věčná škoda toho lidu, že tak vlastní vinou bědně pust dobrovolně družkou zvolil bídu, by mu lehkovážnost z lačných úst smělou rukou suché skývy brala a jed za potravu podávala. Ztýrán, chor, ač u kořene zdravý, dřív než zrůsti mohl, zakrsal; dobré myšlénky mu prchly z hlavy, a tuk jeho kostí neduh ssál, který zámky jedněch znaky zdobí a z těch druhých nevolníky robí. Za kus chleba k hrdinství ho koupí; za otravy skrovný pohárek do šlepějí rudé pomsty vstoupí, aby z něho křivdou povstal rek, nebo lačným zaklektáním vzteku zdrtil díla staletí a věků! 161 S touto směsí také já se sdružil, pracoval jsem tiše, sám a sám; kleslé srdce pomyslem jsem zmužil, že tak aspoň synka vychovám, který večer na půl cesty s chutí vstříc si letěl pro své obejmutí. – Částku trati, kde jsme pracovali, na svou pěst si najal četař, chlap, jejž dělníci Prušákem jen zvali; běda tomu, koho v drápy lap’: toho nepustil víc jen tak zhola, pokud nevysvlek’ jej aspoň z pola. Krátký, zavalitý, sivých očí – podrážděných zmijí v ohni brv – vlas jak len, když delší čas se močí, vous jak mech, jenž s větví chorých drv rozcuchaně přímo dolů visí – pruským vojákem prý býval kdysi. Měl svůj barák; kdo byl v jeho díle, celý týden moh’ zde na dluh žít, v jakékoli nouzi nahodilé 162 dobrý člověk ten mu chleba skyt – v sobotu však za to o výplatě musil s prázdnem, ne-li s dluhem, k chatě. Dělníky měl pojištěné tedy, pro dluhy se nikdo nesměl hnout; chtěl-li přec, tu z města naposledy přišel četník, a pak v kruhu pout musil za mizerný kousek chleba odpracovat vše, co bylo třeba. Znal jsem to, leč zůstal v směsi této – vždyť jsem mohl aspoň s hoškem být; domlouval jsem: „Bratří, okuste to místo v krčmě se mnou pohár pít tam v tom zdroji, který ovit květem – štěstí budete pít bledým retem.“ Tak jsem mluvil; smáli se mi zprva. „Buďsi,“ děl jsem, „vím, že přijde den, že ten výsměch dále nepotrvá, až se ke mně přidá ten a ten – a kdo hlouběj’ klesli v nebezpečí, těm už není příkladů ni řečí. 163 Vyčítáte četařovi věci, jimiž vlastně vinen každý sám; sáhněte jen opravdově k pleci; jdete k němu: Dej nám! On dí: Dám! Řekněte radš: Nechcem, děti máme, aspoň pro ně něco uschováme.“ Tak jsem radil, ovládaje tlupu podrážděných na Prušáka hlav; zvolna ustávali v mrzkém kupu, až si v posled zpíval celý dav, kdy šel za soboty z práce domů, jasno v hlavě a pár grošů k tomu. S jakous úctou pohlíželi na mne říkajíce: „Zkusil toho dost; vše, co vytěžilo jeho rámě, vyrvala mu přes noc zhýralost, a přec všem, nechť kdo se koli zeptá, poradí a nikdy nezareptá!“ S četařem však zle jsem si to zkazil: vždy jsem nepracoval pilně dost, s věčným hněvem kolem mne se plazil, 164 až ukázal kopejtko i chvost: „Nechci vás,“ děl, „kazíte mi roty, můžete jít jinam od soboty!“ Inu dobře, což jsem mohl říci? – nechtěl – nechtěl! půjdu tedy dál, však i mráz i žár mi přelít’ líci, bez hošíka žíti jsem se bál; ale prosit? – nikdy! proč pak asi? člověk trýzní všemu přivyká si. 165 XXVII. XXVII.
 Přišla chvíle; byl jsem u výplaty, děkoval jsem druhům, kloním líc a jdu dál, když právě hoch můj zlatý po násypu vzhůru jde mi vstříc, aniž v prostém srdéčku svém tuší, že to pracné dílo nožkou ruší. Volám naň, vše marno! úsměv v tváři, že mne dnes tak záhy překvapil, netušeným štěstím na mne září – však než jsem ho v náruči své skryl, před nohy mi padá s děsným pláčem, v líc i hlavu šlehán karabáčem. Hoch mi zúpěl; v tom jej ruka hrubá, jako kámen, který v hnízdo pad’ a malého ptáčka život rubá, 166 udeřila v levou stranu zad; chlapec zkřik’ a v písek mojí stopy mdloba zlatou hlavičku mu klopí. Jako krahuj rozlícený želem zapomíná na nestejný boj, když mu jestřáb v zobu zkrvavělém drahé pískle nese v temnou chvoj, tak i já – v ráz jako tygří tlapa psala páž má pomstu v tváře chlapa. Třel jsem ho; ba zapomenuv syna hůř než blesk jsem na mrskače trh’ a juž Prušák, poběsilá psina, jako balvan s hráze v důl se svrh’, tak že dole sotva pohnul oudem, a krev z hrdla lila se mu proudem. Však mi tenkrát pomáhala taky zášť k té železnici ze všech sil, a pak to, že cizák všelijaký v Čechách rychle bohatnul a tyl, krev nám ssaje upíříma rtoma, vyzvídá a zbraň pak kuje doma. 167 Hledím naň, tak obtěžkán jsa hříchem, jako v bouři kapraď jsem se chvěl; kolem pokřik pomíšený smíchem: jedni „Zle!“ dí, druzí: „Dobře měl! dobře na chlapa je nadutého; co se stalo, sám je vinen všeho! Trestat ano, to z nás každý činí, ne však týrat, jako vzteklý pes, mrzákem-li dítě bude nyní, kdo mu nahradí co, která ves přijme je tak zhola do výživy? Toť aby šlo žebrat svoje skývy!“ Bouřili se, já je krotil slovy: „Nechte všeho, v krvi leží muž, kvapně tam!“ Sám letím k synáčkovi – starou ženou ošetřen jest už, ale bled a chor – já v ráz ho lapil a jak šílen k hajnému jsem kvapil. Lidé do kola se vyhýbali, k zastávce se nikdo nepozved’: „Chytněte ho!“ zaznívalo z dálky; 168 „Prchej!“ znělo zblízka, „utec hned – nechoď k hajnému, leč v dobrá místa, sic tě v žalář vezmou dozajista!“ Běžím tedy, srdce v žebra tluče; o sebe jsem věru málo dbal, zanevřel jsem na život pln žluče, o synka však třás’ jsem se a bál, ani nevím, živého-li nesu, po výmolu střelmo prchám k lesu. Jako sokol postřelený v boku, dal jsem synka ve přítelův krov’ s těžkou slzou v nepokojném oku, řekl jsem jen málo díku slov; vzal jsem brokovnici, brašnu k tomu, a juž utíkal jsem do polomu. Však, ó běda, hoch můj plný žalu vyběh’ z chatky, jenže nožky vlek’, volal za mnou, slézal ostrou skálu, prosil, štkál, zved’ ručky, na zem klek’: „Tatíčku můj, proč mi utíkáte, což tak pramálo mne v lásce máte? 169 Neprchejte, bolesti se množí, čelo pálí, z nožek prýští krev, kámen’ řeže, hlavu škube hloží, do rukou mne bijou větve dřev, stezkou porvány jsou malé paty – s vámi chci, ó tatíčku můj zlatý!“ Myslil jsem, že ouzkostí snad zhynu, marně prosím: vrať se! on vždy výš, bleskem letím zpátky – a juž vinu na svá ňádra drahou chlapce tíž, jehož oko, slzy ještě v řase, po dešti jak louka usmívá se. Co a jak se dále s námi stane, na to nemyslil jsem, když jsem prch’, jestli krůpěj vláhy ještě skane v pohár žití, jejž mi osud zvrh’, či do něho bída žluči chystá, aby srdce puklo dozajista. Zapomněl jsem prvé nebezpečí – vždyť jsem si svůj poklad v rukou nes’; příroda a čas ho zase zléčí, 170 chléb snad taky vyhledám si kdes, třebas někde v kraji, když ne tady – poctivec, tenť vyživí se všady! Ubíhal jsem, jako jelen štvaný úzkostlivě kvapí na ručej, aby schladil žár horoucí rány, než ho stihne lovců divý rej; a když ňádra větru chladem mřela, strachem o dítě zas zahořela. Ani nevím, kam mne oči nesly; prchám po cestách jen neschůdných, a když mdlobou nohy moje klesly, strach o život hošíkův mne zdvih’; brzy na týn kvapím, brzy s týnu, abych dorazit moh’ k Herrenštýnu. 171 XXVIII. XXVIII.
 Znáte ony trosky v starém bučí v Šumaviny místech tajemných, v kterých vichor syna zpívat učí, jenž se za večera v habří zlíh’, sám však, sotva letní noci minou, kolem prohání se s Meluzínou. Kolem valy, posud plny vzdoru, mohutný se pojí ve trojhran, na nich roste javor na javoru, a stověké jedle se všech stran kloní temné větve v mocném sklopu přes parosty hloubných do příkopů. Čaroděj, prý jakýs v dávné době vystavěl ten opuštěný hrad, a zde ukryt jako v živém hrobě, 172 mlžné hory kolem kol prý klad’, tak že ani pro to světlo denní nebyl úkryt jeho k nalezení. Znal jsem hrad, a v čtverbokém tom zdivu nalezl jsem kdysi zpustlou skrýš, z nížto skulou bylo vidět v nivu skrze stromy; jinochem zde spíš toulal jsem se, kaliny když kvetly, a pěnkavy hnízdečka si pletly. Na to mysle pospíchal jsem dále; ale běda, noc se kladla níž, chladný vítr běžel po úvale; kde v té poušti horské najdu skrýš, nežli kročím na kýžená místa, v nichž si ruka lepší úkryt schystá? Přebíhalť už podzim po úbočích, mrazům zvyklý naháč rost’ a kvet’; hošíkovi tuhly slzy v očích, zimou chvěl se zbledlý jeho ret; darmo jsem ho rukama hřál svýma, vždy děl polohlasem: „Mně je zima!“ 173 Ukryl jsem ho teplej’ do kazajky, dýchal naň a ovíjel ho v šat, pro uspání pověsti a bajky jal jsem se mu v srdce vštěpovat; těžko uspávat, když sever dýmá – zbudil se a šeptal: „Mně je zima!“ „Počkej,“ děl jsem, „ještě této noci pěknou, teplou upravím ti skrýš, tam se opět boží za pomoci za nějakou chvíli uzdravíš; hned tam budem, ještě dvoje svahy – jenom neplač, chlapečku můj drahý!“ Tak jsem těšil jej, až spal mi v paži; však čím víc se v horách blíží noc, tím chladnější vítr v kmeny vráží. Pane bože, přispěj na pomoc! řiď mé kroky, vzývám, přes ty srázy, a veď k cíli krok můj z toho mlází! A zas běžím, každý list mne straší: Slyšíš? jsou ti v patách, skrej se, skrej! Honem! Ne, toť tetřev jen se plaší, 174 moje chůze v spánku ruší jej; však co to? aj, jedle jenom vzdychá nad svahem – a vše je zase zticha! Měsíc skrovně na cestu mi svítil, ukrýval se a když oko zved’, hned ho zase oblak v roušku chytil a jak zajatého s sebou ved’; jestli svitl, proto noc jen plašil, příšerným by stínem skal mě strašil – Hle, tam skalina se vzhůru zpjala a svou sivou zkaboněnou tvář skrovným prškem luny umývala; tam zas z houští buk, jak výminkář, naříkal si šeptem na své děti, že ho nechtí chránit kyprou snětí. Každým krokem zkrvácené nohy na cestu mi stoupil jiný stín, pařez vztyčil pahejlové rohy, balvan pěstí z ruly rozsedlin hrozil mně, já uniknul mu v klestu, on však jak by nadbíhal mi cestu. 175 Divné myšlénky mi hlavou hnaly, jako mlhy temnem skalních spar; chtěly stéci čela mého valy? chtěly krev mou v děsný vznítit var? Nevím! u hrudi mne třely mrazy, že mi tuhly klouby vše i svazy. Pospíchal jsem hory ku hřebenu: někde svah byl, jinde příkrý sráz, někde drť, leč jinde rouška hlenu; však než pomyslil jsem na nesnáz, pohleděl jsem na své spící dítě a zas dále unášel je hbitě. Tu pojednou skřížily se stezky, chodíval jsem po nich často dost, v pravo kratší, nevolím ji dnesky, snadno by mne mohla chvátavost krokem nésti stranou, pak smrt šerá strhla by mě střemhlav do jezera. V levo tedy, jenom o pět kroků, a juž bočím podál skalních stěn, abych nevědomky v hrozném skoku 176 nebyl v propasti snad pohroben; spěchám, kvapím, cesty vyhledávám – však kde jsme to? místa nepoznávám! Siný měsíc, mlha podzimková – na mne vane cizota z těch míst – rozhlížím se... ticho! jenom sova letí ze skal, kvapíc pro kořist; bože můj, snad také já v tom bludu s dítkem lačné smrti v kořist budu!... Aj co to? co pohnulo se v mlází? Nic, jen sosna rozpuknutý plod plný semen na mech dolů hází, aby nevyhynul její rod; však proč k času odložit to nechce, až se pokoj vrátí mojí lebce? Cesty není konce! Ohlednu se – svrchovaný bože, kde to jsem? v polomu zas: kolem kmeny kusé, noha klesá v strouchnivělou zem a sotva se mocně vzhůru vzchopí, jižjiž poznovu se v troudu topí... 177 Jak lze vyváznouti z toho bludu? Z jedné smrti běžím druhé vstříc, nelze dál, ne, tady spáti budu! A zas sahám v hošíkovu líc; ach, jak chladná! hrozno – zhyne, zhyne! A zas vyhledat chci cesty jiné. Hošík procitnul mým namáháním: „Kde to jsem?“ – „Můj zlatý, tiše buď, brzy vyhneme se těmto stráním, a pak zhoví si tvá chorá hruď! jenom nebuď netrpěliv, milý, víš, že by nás rádi polapili.“ Synáček se ztišil, tušil asi dvojnásobný starých ňader strach; noha z troudu zabíhala v řasy a zas vázla v rumu na skalách; já však stále pospíchal jsem ryčně a přec lesem bloudil ustavičně. Stál jsem na mýtiny mírném sklonku, v pršku luny rozhled’ jsem se zas – co to slyším? hlas dalekých zvonků, 178 snad to klekání je v ranní čas? ke vsi nesmím, kdo víví, kdo ji střeží! rukám drábů vyváznul bych stěží! Avšak ne, toť ohlas zvonků není, to jen v stráni rozběhlý se skot popásá sem tamo v oruznění, jejž lid horský, ztuhlý v jařmu psot v podjeseni celé noci hlídá a s ním v houni stará jeho bída. Mám jít k nim? Ne, bezvolně by řekli stíhačům mým, kady jíti moh’ starý člověk „dráhy dělník vzteklý“, v jehož náruči byl chorý hoch; ne, ba ne! A zas jsem běžel lesem, klečí, kamením a vlhkým vřesem. Přes rozvalin kamenité pouště, přes třasavisk chvějící se kal, přes pařezy, nemýcené houště, přes pahejly, přes kleč na močál, přes kořeny kryté plesnivinou, jež se jako hadi u noh vinou. 179 Přes rozrytá ňádra šedých skalin, které vichor křídly roztepal, přes úpletě ostružin a malin, přes bukových kmenů tuhý sval, přes štěrková pole, mechy kluzké, a zas přes hřebenů stezky úzké. Hned jsem šplhal vzhůru namáhavě, hned odvážný učinil jsem skok, hned mi závrať zakroužila v hlavě, hned mi úzkost šípem protkla bok; po mém těle chladný pot se valil, zevně mráz a vnitř mě oheň pálil. Abych nepad’ s hochem do neštěstí, nebo v horský nezabočil svah, po kolena radš jsem váznul v klestí, namáhavě přes skalní lez’ práh; po pás zapadal jsem v třasavisku, avšak nespatřil jsem srubu v blízku. Přes bařiny spěl jsem kryté kalem, které, když je objal slunce žeh, nemoc líhly u výparu valem 180 v postrach po údolí srubů všech; teď tu stály, čekajíce chvíle, až je léto nadchne k nové síle. V rudé plstěnce a vřesoviště nes’ mne zlekaného těžký spěch; tu mě kořen chyt’ jak hrozné klíště, tu mi horský potok v cestu leh’, v jehož loži, dřív než jsem se brodil, z vln bělostných černý strach se rodil. Kapradina chytala mne v chůzi, nohou kol se vinul klečný had, a dech větrů rozkacené luzy v horká prsa dýchal ledný chlad; strašilo to ubohé mé dítě, aniž znalo strast mou ve svém skrytě. 181 XXIX. XXIX.
 Vybřednul jsem jakous na pěšinu, v tom přes cestu někdo rychle sběh’ – srdce buchlo, ku stromu se vinu, leč zas novým krokem chví se mech, a zas jiný kročej šustí v drně... poslouchám a stojím opatrně. Měl jsem ovšem pušku na rameni, avšak v rukou hoch se počal chvít, než bych ho byl složil k svému kmeni mohl jsem už ránu v boku mít; protož schýliv k hošíkovi hlavu, konejšil jsem dvojích ňader vřavu. – Opět kroky! Snad mě přece stihli! Poulím oči. – Musím zhynout přec? V tom zas jiní stínové se mihli, 182 bílým rancem utíženou plec; oddechnu si, hledím v hoška líci šeptaje mu: „Jsou jen podloudníci!“ Nuzní lidé; nedostatek chleba zavedl je na tu cestu zlou, opatrně s nimi jednat třeba; oklamáni častou nástrahou dříve nežli nutno je se brání, a kdož hledá mrtvoly v té stráni! – Přešli všickni, nic se nehýbalo, vítr usnul, ustal sosen vzdech, kapradí i křoví všecko spalo, jenom ztěžka oddychoval mech pod nohou, a hošek rtoma svýma polohlasem šeptal: „Mně je zima!“ Zase jsem ho ukryl opatrně: „Drahoušku můj, brzo kyne cíl, pak na mechu květuplné vlně líčkům tvým se vrátí růžný pyl, do klínu ti úsměv slunka sletí a s ním písně z kalinových snětí. 183 Přiviň se mi jenom k srdci níže, jeho tlukot rozproudí ti krev, důvěřuj, to také něco zmůže; brzo vybředneme z těchto dřev, a než ráno přijde, ba snad spíše, budem v útulku své tajné skrýše.“ A zas dále nohy utýrané kvapí lesem, cíle nelze zřít, s čela pot, krev s těžkých nohou kane; což mám dřív, než skrýše dojdu, mřít v tajných místech ve pralese pustém, ukryt bejlí rozbujelým zrůstem? Mám snad v rudém močálu a bahnu pohřbít dítka svého outlý věk? Všude smrt, kam hlavu svoji nahnu, všude příkoří a pekla vztek; tělo se juž svadlým listem chvěje, a má mysl kleslá hrob si reje. – 184 XXX. XXX.
 Svítalo. Já posud neznal kraje; umdlen, zchvácen, chvilku sedl jsem rozbrázděné rokle u pokraje pod obrovským skalním útesem; rozhlížím se zas a v náhlém vzchopu polohlasem zkřiknu: „Máme stopu.“ Průsekem jsem spatřil známou vísku, za ní výše statný horský les: tam má skrýše! Rychle k rubanisku, drahný cesty kus jsme ušli dnes! a juž líbám hocha: „Teď se vzmuži, jsme tam hned!“ a zas se noha tuží. Běžím, letím na ty troje hráze, jež prý Velký Prokop stavěl kdys, aby pokořiti mohl snáze onen cizí, vraždychtivý hmyz, který do Čech soutěskou se hrnul v hrozné síle, tak že vesmír ztrnul. 185 Letím, míjím myslivárnu starou, zvolna kráčím skrze hustou mláz, blíže oblé věže onou sparou do tajemné skrýše vcházím zas, a hned lůžko z kamení a mechu hoškovi a sobě robím v spěchu. Když tak odpočíval pěkně v měkku a já pozoroval, že by spal, pospíšil jsem, bych na místě léku kousek chleba ve vsi vyžebral – obvázal jsem hlavu k nepoznání a zraněnou nohou šel jsem k stráni. Dosáhl jsem všeho v krátké době; a zas jsem se nazpět lesem kmit’, bázliv, zdali chlapeček můj v kobě k strachu beze mne snad neprocit’, hledaje mne v naříkavém pláči – a juž vcházím šťastně k svému spáči. Pozděj’ ovšem v jakéms takéms míru čekal na mne vezdy trpěliv, když jsem nutnou stravu hledal v šíru; 186 jenom někdy tak byl sláb a tkliv, že když jsem se láskou k němu shýbal, tisíceré slzičky jsem líbal. Přinesl jsem také různých léků, a že kobu ovládal už chlad, suché drobné dříví ze průseku před sklípkem jsem k ohřívání klad’, a pek’ srnce, jejž jsem stihl ranou pro dušičku svoji milovanou. A což jsem mu vypravoval všecko, jenom aby chuďas zapomněl – bajky, jež jsem slýchal jako děcko, náhle všecky v paměti jsem měl; protož rozhrnul jsem srdce svoje denně Jeníčkovi do úkoje. Také drobné žerty pro usmání vypravoval jsem mu ukryt v kout, děsnou bolestí však uvnitř skrání myslil jsem, že musím zahynout; přemoh’ jsem se, všecko vypravoval a tu hlavku na ňádru jsem choval. 187 „Věz, Jeníku,“ děl jsem; „zde v té věži zazděno je tré překrásných děv, ty si velikánský poklad střeží, ve dne v noci u nich žert a zpěv; tam, kde hodný jun, tam rády vchází s dukáty, jež do klínu mu hází. Tobě jistě také něco dají hodné dcerky Ježka z Velhartic; jen až žluté lístky napadají k malým nožkám tvým, tu nemluv nic, skrej je do kapsičky, u tvých šatů, doma ti je změní do dukátů. Ano, ano!“ - Hošek usmíval se, a jak divný, smutný byl ten smích! „Kde ta věž, zde vedle?“ ruče ptal se, a hned žlutý lístek s buku zdvih’, jejž sem vánek zanesl byl z mlází: „Hle, tatíčku, peníz! Snad už hází! Za to doma vystavíme chatu, zakoupíme velký pole lán, obleknem se do svátečních šatů, 188 ty jak velký, já jak malý pán; na chudých však přec se neprohřeším –“ a v své ručky, tleskal: „Jak se těším!“ Neptejte se, jak mně při tom bylo; ústy ovšem také jsem se smál, ale srdce proudem slzy lilo, na prsou mi hrozný čin můj stál, šeptaje: „Nač dítě kojíš blahem? vždyť jsi zabil člověka – jsi vrahem!“ Zachvěl jsem se; ulehl jsem k dítku, dýchal v ručky, kolem krčku vzal, a jak vánek hlavu drobných kvítků, tak jsem drahou duši uspával, přikrýval ji těla svého šatem a své lásky purpurem i zlatem. 189 XXXI. XXXI.
 Když mi zemdlen tiše odpočíval, před vchod skrýše zamyšlen jsem sed’, v temno lesů nebo v luh se díval, tažných ptáků pozoroval sled a sám sebe tázal jsem se v trudu: Kam potáhnu já? co jsem? co budu? Co jsem byl, to zapomněl jsem želem; pomsta prchla, teď mnou vládl strach, chtěl jsem vraha stíhat smělým čelem... stíhat já – já, sám stíhaný vrah! Ach, mé dítě s duší svojí jemnou proto mřít a trpět musí se mnou! Kam je dát? vždyť beze mne žít nechce! Mám mu prchnout, zanechav je kdes, aby k žebráčkovi přišla lehce 190 jakás sama žebrající ves? Mám dát soudu ruce svoje rudé? Však kam synka? co – co z něho bude? A tak myslím, tak přemítám stále, vnitř však vadnu jako starý peň v ustavičném myšlení a žale, pohlížeje ranou na jeseň, která v mlhách na skaliny sedá, zakuklená, shrbená a šedá. Zřel jsem, kterak do těch hvozdných stínů z dáli močálem se počla bříst, a do kyprých větví baldachýnu šedivé své niti zvolna příst, aby v jejich chvějící se síťku chytla slunko, až zaletí v snítku. Listí žloutlo, větrové se rvali, javor skláněl bohatou svou skráň; a než pršky slunka napadaly na lupene jeho velkou dlaň – již mu odmírajíc ruka klesla, a vichřice listí dále nesla. 191 V černou kadeř jedlí padlo jíní, pavučiny ovíjely mech, v Šumavičky smaragdové síni ztichlo všecko: drozdi v parostech, žluny v habru, v hlohu pěnkavice, jenom vran vždy přibývalo více. Buk své rámě, jako při modlení velkněz lidí, vzpínal do nebes, a kol kolem – ó jak smutno k zření – celý jeho podrost, mladý les, a kol nich, vždy dále v lesní šero listuprostých ramen tisícero. Co zde počnu? zima juž se žene; prchnu dál, jak zdráv mi bude hoch, a můj čin se trochu zapomene; ó kéž bych si míru dobyt moh’ třebas za mořem kdes v světě jiném se svou druhou duší, se svým synem! Nelze bylo! Hošek neokříval: nepil, nejed’, ustavičně bled: „Píchá mě,“ děl a v mou tvář se díval, 192 že bych býval žalem umřel hned; já však po zlatém ho hladě vlase těšil jsem: „Vždyť dobře bude zase!“ A když za poledne na výsluní na sedátko z mechu jsem ho nes’, říkával: „Ach, jakou milou vůní dýše hvozd, jak pěkně vůkol dnes! V málo dnech juž dost mi bude síly, a pak domů, viď, tatínku milý?“ Svědčil jsem mu; on však pokašlával, častou žízní v hrdélku mi prah’, těžce dýchal, nepokojně spával, trhal sebou, sténal – mne jal strach. Buď jak buď, chci pryč, bych to své kvítí lepší péčí mohl osvěžiti. Prchnu v noci zase, až mi usne, jinam, na vzdálený dřevorub, sic mi zhyne v sluji této dusné; nechť by třebas kat mi hlavu srub’, půjdu brzy, zítra snad – dnes v noci. Ženo má, ó přijď nám ku pomoci! 193 Avšak stihnou-li nás, kdož nás stráží? Kde zahynu já, kde hošek as? Aj, zda nemám ještě pušku v paži? Ubráním se! Však kam s dítkem zas? Jít mu nelze, sotva nožky staví, půjde-li, jen dříve smrt je zdáví! 194 XXXII. XXXII.
 Šel jsem na výzvědy... Divné řeči! byla pravda to či pouhá zvěst? četař vyvázl prý z nebezpečí, od dráhy však zhola puštěn jest pro surové s lidem nakládání; po druhém však úřad prý se shání. Pobouřil prý dělnický lid celý, nyní však že horší páše pych, jak se myslí. „Vraždí v cestách,“ děli, „loupí, kde co může po domích; proto pánům opatrnost káže sesiliti po hranicích stráže! Dobrého si našel tovaryše, puštěný prý četař je to sám, který pro lup uchystal mu skrýše; leč tak bedliv jest, že každý klam pozděj’ teprv, když už platno není, dojde hraničníky objevení. 195 Volno strážím vraha stíhat zbraní, volno protknouti mu černou plec; kdo ho zabije, neb kdo ho zraní, před zákonem nevinen buď přec, jen když české hory lidem k díku prosty budou obou loupežníků!“ Věčný bože, tak že jsem se zvinil? ne, ba ne! Mne pojal hněv i strach, stál jsem, jak by do skály mne vklínil – Což mám býti jako onen vrah, který ženu zavraždil mi, běda! a jen v loupeži své štěstí hledá? Ne! a nazpět spěchám do sklepení: vyčkám ještě den! ne, prchnu hned! hoškův dech jest sotva k potušení, sáhnu na nožky: jsou jako led! sáhnu na srdéčko: stojí – stojí! – a můj výkřik rozléhal se chvojí. Nedbal jsem víc, zda mne někdo slyší, kdo by hledal vraha plachých stop, lhostejno mi; zde v té horské skrýši 196 vedle synka toužil jsem mít hrob, žaloval jsem, plakal pro své děcko, jímž jsem v živobytí ztratil všecko. Nevěřil jsem přece; v trpkém žele hůř než šílený jsem sobě ved’; u mrtvoly bděl jsem noci celé, hejčkal jsem ji, hlavičku jí zved’, celoval ji, hladil, tisknul, líbal, a zas v pláči do mechu se shýbal. Či jen snil, že navrátil se v taji v bohatější chýžky bílý krov? že s ním soudruhové v kole hrají? že jej chová máť, a místo slov ze rtů samé polibky se řinou, a že k sobě srdce dvě se vinou? Třel jsem ručky, dýchal k outlé hrudi: „Viď, že nejsi mrtev, synku, viď? tvoje srdéčko se záhy zbudí, aj, vždyť vytáh’ jsi se s dobrou píď; ne, ó ne, ty vyrůstáš mi skrytě, vždyť se usmíváš, mé zlaté dítě!“ 197 A zas chopil jsem se jeho ruky, líbal jsem ho, raménkem mu třás’, volal, prosil dojemnými zvuky: „Procitni! nechť v jiný světa pás hoře mé tě třeba nésti musí, jen se probuď, chlapečku můj rusý!“ Tak jsem křísil třesoucí se rukou, za ňadérka dýchal, líčka hřál, marně – on mou řečí sladkozvukou a já očkem jeho neokřál; jenom žal, jak vyrůstal by z půdy, lámal srdce železnými údy. Marno všecko – nezbudil se více, nepohnul ho stesk můj ani sten, svadlý byl ten vlásek jeho kštice, očkem jeho nesvítal mi den, ve který jsem doufal dlouhá léta, po všem bylo veta – po všem veta! 198 XXXIII. XXXIII.
 Děsná hrůza srdce sevřela mi, a přec nechtěl s těch jsem jíti míst; vše mě strašilo zde pod skalami, každé stéblo slámy, každý list, každý útes hor, jak tygr krutý zdál se být v mé srdce zakousnutý. Prchám z koby, v kobu zpět se vracím, líbám hocha, tisknu, prchám zas: Ó kéž žalem radě’ zakrvácím, bych těch bolestí svých hodokvas necítil dél v srdci svém a hlavě v stálých utrpení pusté vřavě. Pobíhal jsem kolem po krajině, v chaty bloudil jen, když nutil hlad, ukrýval se v houštích, v noci klíně, pozorně jsem ucho k cestě klad’, aby slyšela mé duše tíha, jestliže ji ruka pomsty stihá. 199 Zase jsem se vracel v úkryt sluje, kde mi hošek drahý zvolna tlel, abych zřel, jak bouř mu hlavu ruje, všeho prost bych ustavičně mřel, bych ho líbal, bych s ním pohovořil a zas znova svoje srdce mořil. Mám ho pohřbít, zahrabat ho v půdu, abych nikdy nespatřil ho víc? abych nezlíbal ten úběl údu? bych mu slova nemoh’ více říc’? Ne, já nebudu z těch lidských rabů, já miláčka svého nezahrabu! Vždyť se líčka posud nezměnila, v která kadeř v zlatých prstencích jako horská bystřina se lila, rtíkem posud dětský hraje smích; z čela bílý paprsek se zvedá – snad že hvězdu, s níž byl spadl, hledá. Pohřbít? nikdy! vždyť ta horská zima, moje družka z dávných mládí dob, mile křídloma ho skryje svýma, 200 lepší, vzdušný vyklene mu hrob uprostřed té staré hradní sluje, v němž se srdce na prach nesesuje. Její bílá, milosrdná ruka neporuší milých tváří těch, v jejichž středu posud růže puká, ani usmívání na ústech – ona ušetří tu drahou hlavu, by nebyla změnám za potravu. Tak se stalo. Nebylo-liž lhaní, když jsem slýchal zima s tmou, toť smrt? mrazů první zádech s horských strání celý lidský názor v smíchu zvrt; pro hošíkův spánek byla žitím a pro vřesné stonky skvostným kvítím. – Tak jsem sám se těšil, tak se klamal, tak jsem ohlušoval vešken bol; vždyť ten rozum můj se zvolna lámal, jako bez poupěte svadlý stvol, když ho těžký pramen deště zrosí, aneb ostří chladných vánků skosí. 201 XXXIV. XXXIV.
 Těmi bolestmi a těmi klamy vyschly žhavé slzy, usláb’ dech, naděj’ v ňádru skryta vyhasla mi, rozum zachvěl se mi v základech, každá čiva chvěla se a mřela, a noc kolem duše mé se střela. Její brvy nasypaly jedu v pramen citů, jenž mi srdcem tek’, a vlk vášně vkrad’ se ku posledu v stádce bílých jindy myšlének, rval a trhal, až v mé hlavě bědné, nezůstalo ovečky ni jedné. Čelo moje zoufalostí zryté, potřel trpkým vzdorem sytý mrak; blíny srdce, posud nerozvité, 202 jedem rozpínaly rudý zrak, aniž by ho spánek víčkem klopil – celý svět se pro mne v křivdách topil. Světu lál jsem, reptal proti bohu, a mých prsou hněv a hlavy vzdor v skalnou propast tlačil moji nohu a zas bušil pěstí v štíty hor, ba i v nebes klenby v děsném vření – a já v půlnoc volal: „Boha není! Je-li bůh, proč nevinného trestá? a proč se silou jen pobratřen? či je pro chudáka žitím cesta proto, aby loupen byl a třen? – Je-li, nechať mluví! nač ty zmlky – žije člověk pro káň jen a vlky? Dravci páni! – budu žíti s dravci: loupit bude, vraždit moje páž, vezmu příklad sobě na krkavci – ó já vím, pak – pak mne zachováš; několik těch nuzných v bídném koutku připravíš mně vždycky za pochoutku!“ 203 Jako chlapec, jehož ruka slabá v skálu z luku vrže loučný šíp, vypouštěla duše moje chabá v nebe hněv svůj; mohlo být tak líp? Šíp i hněv, vše jako prach se tříští, tětivou kde nitka na lučišti. Tak i já se rouhal; v ustrnutí na ta děsná slova vzpomínám, vlas mi vstává v ňader tajném vzdmutí, ku pokání krátký čas že mám; a nechťnechť, kde chcechce, mysl má teď prodlí, v práci, v spánku, vždy a vždy se modlí... 204 XXXV. XXXV.
 V takém vzdoru po lesích jsem těkal, do Šumavských rozvalin a spár, noční stín mne více nepolekal, ani živlů neústupný svár; zvykl jsem jim, ba i hladu zlotě, a jen zřídka chodil po žebrotě. Často mně to ovšem duší trhlo, jak by medvěd zaťal do ní dráp, okamžení všecky kroky zvrhlo, a strach o dítě mě mrskal v kvap, abych pohleděl, zda v nočním šeře za lup neupadlo divé zvěře. Žalost však mě opět zpátky hnala, přes balvany, močály a houšť, skalnaté kde údy rozkládala líná, vysílená horská poušť, kamo sup jen svoje křídla sklonil, když sbor pěvců vyplašil a honil. 205 Chtěl jsem oddechnout si na samotě, na temenech nebetyčných skal, s nichž jen mrak v své přesycené zlotě příšerná svá křídla rozpínal, jako černá káň, když v touze svojí na padlého jelena se strojí. Zde jsem dumal o svém žití celém, až v mém srdci úmysl se líh’, abych skály rozrazil svým čelem, nebo střemhlav skočil dolů s nich, a štít plesa, jenž se svůdně blyštil, tíhou srdce svého náhle tříštil. Rád bych býval v jezerní tu vodu na vždy skryl svou bolest, chorý cit, však já neodolal tomu svodu, na své drahé dítě nemyslit – nechť se mi radš věčně lámou skráně, nežli smrtí zapomenout na ně! Tak vždy síla jakás neodolná bránila mně vzpružiti se v skok, tajná ruka zachytla mne zvolna, 206 předtucha mi zaklepala v bok – a vše před kýženým smrti prahem šeptalo mi: chceš být samovrahem? Nechceš nikoho zřít nad hvězdami? snad tam čeká stará tvoje máť, otec, žena, dítě! – či to klamy? Nezoufej! ta pásma nepohať, jež vás všecky upoutala k sobě ať to v živobytí nebo v hrobě! Chceš se vraždit, abys zniknul strachu? ó jak zmámen jsi, ó jak jsi chor! Vzmuž se, zaplaň jiskrou v bídy prachu, staň se rekem, jařmu duše vzdor vítěz žitím nad podloudnou smrtí, sic tě opak na věčnosti zdrtí! – Zvítězil jsem, ale na čas pouze; v také chvíli vše mne hnalo zpět, abych v smrti plamenité touze líbal hoškův zesinalý ret; dnem i nocí nazpátek jsem kvapil, bych své dítě opět v náruč lapil. 207 Však zde hůř zas bylo nežli venku; každý pocel, každý oka hled chvěl mou duší, jako při oddenku chrobák lístkem, na odnož když sed’, a mé srdce po ostnatém cestí zase pospíchalo do bolestí. Vše mě rvalo, třelo hroznou mukou: bílý den mně šípal v hněvný zrak, noc mně hrozila svou černou rukou, vítr bušil v hlavu mou a znak, a v sluch zpívala mi meluzina: Umři raděj’, umři ztratil’s syna! Chtěl jsem prchnout dále z oné koby, kde byl pohřben celičký můj svět... ne, to nelze! ať jsou dva zde hroby, umru s tebou, hochu! hrstku let, jež mi ještě kyne, s beder střesu, ani krok ji odtud neponesu! Chyt' jsem pušku, ránu ukrývanou do hlavně mi ručí tiskl chvat, byl jsem hotov, dřív než hvězdy vzplanou, 208 se svým jedináčkem umírat – a juž k němu ukláním se tedy, abych celoval ho naposledy. Líbám ho, a v slz mých proudné síle v ráz se oteplila chladná tvář, na očkách dvě mušky zabloudilé vstříc mi nesou kmitnou svoji zář, a jak stejně s mou by cítil mukou, pohnul chlapeček můj ztuhlou rukou. Vánek plavým pohrával mu vlasem, a když jsem jej na svá prsa vzal, zdálo se mně, jak by polohlasem: „Nevraždi se, otče,“ šepotal; „či se ti snad báchorkami zdají všecky zvěsti o nebi a ráji? Co se stalo, vše je z boží rady; odpočiň si, vejdi na úkoj v naše milé pošumavské sady, tam u matky přírody se hoj – napij jarosti se z krásy její, jak raněný jelen při ručeji. 209 Doufej v boha!“ – Puška klesla z ruky, a já na synkovo tělo kles’, srdcem mým jak lahodnými zvuky ohlas dětských písní by se nes’, jež jsem druhdy v chrámě s otcem zpíval: „Hospodin zná pláče tvého příval!“ Ztichl jsem a jako topol štíhlý, když jej hněvný obletuje mrak, v němž se blesky blízké smrti zlíhly, tiše v nebe noří vlhký zrak: tak i já chtěl zírat ve svém želi v ústret smrti – svému spasiteli. 210 XXXVI. XXXVI.
 Ven jsem vyšel skrejše na zápraží; zkonejšen byl vešken tvorstva ruch: měsíc tiše ubíral se k stráži berušek svých na jasavý luh, který perličkami mléčné dráhy čarodějné podával jim vláhy. Jako David Saulovi když hrával, aby hněvný skonejšen byl král, tak hlas přírody se v píseň dával, tak mi na paprscích luny hrál bílý anděl píseň tajuplnou, a mír vzrůstal každou struny vlnou. Cítil jsem, že vánky se mnou vály, sdílně šeptal dalný proudu var prchající z obejmutí skály, jíž svůj poklad perlí nechal v dar; a mír tvorstva, zahnav žal a muku, na skráně mi vložil jemnou ruku. 211 Vše tak ticho – i má duše ztichla; vše mně připadalo jako sen, který matka ponejprve vdychla dítku svému do kmentových plen, by je vlákna, hrubšími jež zbyla, do hedbávných ruček netlačila. Všecko, všecko prchlo, co mne rvalo, rozruch pomsty, samovraždy vír, jak by hvězd mi v duši napadalo, celou bytost moji ovlád’ mír – jenom na paprscích luny v stráni zněla vánkem píseň odříkání. Dal jsem hlavu do studených dlaní: Věčný bože, hříšných skvrn mne zbav! V tom hvizd jakýs rozlehal se strání; slyším dupot, snad to srnů dav – ne, to kroky, mlází vzdychá v sklopu... a dva stíny vešly do příkopu. Snad mne stihli, abych za pokutu vytrpěl, co sesláno mi v trest? Buďsi! život můj byl plný rmutu, 212 vypiju, co náklonkem v něm jest; pojďte, pojďte, nechť dle zásluh beru a svou hlavu skloním pod sekeru. V před jsem kročil, stíny sdružily se – v tom měsíce přitlumená zář zjasnila mi jedno čelo lysé, více – dvojí zdivočilou tvář, a já hrůzou zůstal omráčený: s ďáblem čert – vrah dítka a vrah ženy! Dělili svou kořist uloupenou – a já zlícen vzal jsem pušku v líc: „Pomsto boží! s takovou dnes cenou utýrané duši vcházíš vstříc, smířena buď utrpení doba – nuže padni jeden, ne-li oba!“ Však mé srdce zachvělo se náhle; plachý měsíc sivý přelét’ mrak, v sivé noci, dálné, přerozsáhlé utkvěl, jak by maně, plachý zrak, a vzdech větru spěchavšího svahem šeptal, jak dřív hošek: „Nebuď vrahem! 213 Nebyl jsi jím; domněnka jen pouhá trhala ti srdcem; hleď, jsi prost, a přec pohání tě děsná touha padnout z plna v boží nemilost? teď chceš konat, co tě dříve třelo, sotva se ti nebe otevřelo? Nevraždi jich! Chceš jim roven býti, neznajícím hrstku lidských práv? Pomsta? křivda? nech ta slova zníti, hlucha jsou a třísní tvorstva háv, nezatrať jich smrtí svoji duši, v sporu tom ti soudu nepřísluší! Zanech zákeřníky pomstě větší: nechať bezvina tvá přijde v jev, kterou rudý kámen nedosvědčí ni tvůj pláč, jenž chvíval hlavou dřev, ani žena, kterou hlína kryje – nech, čin vlastní s tebou usvědčí je!“ Bezvolně mi ruka dolů klesla; však než hlavu svou jsem v dlaně klad’, juž se z houští dvojí rána nesla; 214 zírám v příkop: četař střelen pad’, druhý zbojník skokem prchá ruče – četníkům a strážcům do náruče... Lapen, svázán, jako netvor dravý zařval vztekem, že se zachvěl bor; v úkrytu snad jeho dračí hlavy vražda vešla s násilnictvím v spor, komu dřív a komu právem více větší patřila by šibenice. Klek’ jsem na zem, zakryl v prachu tváři; pomstil mne i chránil hospodin! a já zřel, jak v luny jemné záři jemně usmíval se ztuhlý syn a svým tichým rtíkem prosil sladce: „A teď, otče, pochovej mne k matce! Zažeň, zaplaš útrap hejno supí slunečnými šípy krásných dob, až se ti zas bolest v ňádro skupí, přijď si pohovořit na náš hrob – tam snem jarním v náruč se ti vrátí Jeník tvůj a zlatá jeho máti!“ – 215 A tak bylo. Musím tamo záhy, pudí mne to, abych na rov klek’, sprahlé oči potřebují vláhy, sprahlé srdce víry paprsek, sprahlá mysl útěchy a klidu – jinde toho všeho nedobydu! 216 XXXVII. XXXVII.
 Těžko jsem se loučil s drahým tělem; v posled nejkypří mu snesl mech pokropený radostí i želem, a té noci hned jsem ke vsi sběh’; dřív však sluj tu dobře zatarasil, abych přede zvěří skvost svůj spasil. V posled skulinkou jsem hleděl v kobku, jako Abraham, když nořen v žal ženu svoji v prostou skalní hrobku chvějící se rukou zazdíval, a vzdech jeho místo zvučných zvonů pláč roznášel vůkol po Hebronu. – Šel jsem za strážníky pílí ručí, udal jsem se i svůj srdce dluh, a juž za trest zkypělé dřív žluči s vrahem v jedno upoutal mne kruh; on se smál a klnul, když nás vedli, leč mé oči tiše v nebe vzhledly. 217 Hanba ta mi byla jako smrtí, já ji nesl, zasloužil jsem trest; kdo si boha sám v svém nitru drtí, mnohem ukrutnějším vrahem jest! Byl jsem tedy tich; jen srdce plání výš se neslo s prosbou: smilování! Ostatní vše beztoho juž znáte: zbojník věšen, v můj však soudu den odvětil sbor kmetský po třikráte na otázky práva: „Nevinen!“ Hoch můj pohřben, já sám v tichém bolu z jeskyně ho v náručí snes’ dolů. Zase jsem s ním hovořil, jej líbal vinul, tisknul – k matce v růvek klad’, a když jsem se za rakvičkou shýbal, celý život můj v tu hloubku pad’, kde se žal i radost naše ztrácí... Víte všecko... svítá! k práci, k práci! 218 XXXVIII. XXXVIII.
 Tak dohovořil bledý muž, a v tváře zkamenělé rysy vzpomínky podvojená druž: dvě velké slzy skočily si; však dřív než v lesku posledních těch ohňů přešly v rubín skvělý, juž rýhou líce dolů sjely, leč on svou sivou hlavu zdvih’, jak ptát by se chtěl sosen tmění: Je konec strastem mým či není? Žár ohně zvolna uhasínal, až povždy menší jeho žeh, jenž dřív jak zlatý oř se vzpínal, jak plivník do popelu leh’, 219 a samolibě tím se těšil, že v jiskrách sobě zapelešil. Vše ticho, v kruhu lidí těch hlas neozval se; ruku v čele a v oku slabých ohňů žeh zřel každý tiše do popele; leč já jsem ponořil svůj zrak v tu hloubku utýrané duše, jež bolestně, jež trpce tak jest oklamána v každé tuše. Má ňádra byla bez poklidu, já myšlénkami dál se nes’: či nebyl muž ten synem lidu, jenž v žádných strastech nepokles’, ač cizotinou obetkán a týrán, sužován a štván? Ten lid, on těší se a doufá, nechť stále stíhán křivdou zlou, on též, kde jiný mře a zoufá, výš pozvedá se modlitbou; 220 on též, když tísněn se všech stran, jen písně roní z duše ran, a vše, co štěstí jeho ruší, i pomsty žár v své tají duši; on též, když honěn božím hněvem, a činem zášti porážen, své rány vyléčit chce zpěvem, ač ví, že vavřín ukraden zas s jeho bude hrdých skrání – a doufá přec – i v umírání. On šetří též tu šelmu dravou, zle drtící mu zpěvný rod, a důvěry pln kráčí vřavou, jak Kristus vlnobitím vod; on doufá též: Bůh všecko vodí, Pán sílu dá a zničí vztek! a jásá, když mu naděj’ hodí v klín hrsť těšínských jablíček. Leč pláčem hyne v sebe víra i pružnost srdce, hlavy vzlet, až všecko zvolna odumírá, a kolem nový letí svět, 221 jenž křídlem v leb mu zaburácí: „Nechť pláče! Víš, kde vše se ztrácí, co lidstvo tře? Jen v práci, v práci!“ V tom vytrhnul mne hostitel: „Teď, pane, pomoci vám není; však stalo se, jako jste chtěl, a za několik hodin snění, v němž bílé zastihlo nás ráno, kus života vám aspoň dáno. Mně slunce let a práce chvat lid lidem káže vystřídat, a také já chci trochu spáti, tož musíme si s bohem dáti. Zde v rozloučenou číši vína; tou posilněte k chůzi plec, než s horského vám slézti týna; však bez vůdce jít nelze přec! Náš Javorník vám cestu poví, vždyť zná ji věru křížem v kříž; vy, druzi, shrabte popel již, v čas přijde na vás zážeh nový.“ 222 I loučil jsem se rukou dáním, a po mém bohu kráčel už, bych nezabočil k jiným stráním, jak horská jedle rostlý muž, již blesk svým žhoucím klínem spálil, leč nezdrtil a nepovalil. „Aj svítá,“ pravil, „den se blíží, už modlitbu svou šepce hvozd, mlh řada nad struhou se plíží, a v houštině se ozval drozd; už v osvěženém rosou bučí vždy hemží se to víc a víc: dni krásnému to v ústret zvučí v svém chrámě hejno pěnkavic!“ A zase pozřel k nebi vzhůru a nad hlavou svou ruku zdvih’: „Ba věru, všecku zahnal chmuru svým teplým dechem nový, jih!“ a obrátiv se ke mně pravil: „To pěkný bude dneska den, a jestli jste se včera znavil, 223 dnes budete zas vyhojen v tom našem čarodějném ráji; ó pohleďte v ten krásný zjev, jak větve buku vstříc vám vlají! ba každá jako korouhev, v jíž hedbáv skvostně zelenavý, těm zřídka věren vyšinám, paprsek sluncem usmívavý svým zlatem vyšil: Vítej nám! A třeba že jste nespal dnesky, to věřte mně, jsem starý druh: ty naše krásné lesní stezky, ty naše bystřiny, náš luh, a květy, jež ho téměř stelou, ty osvěží vám duši celou! A věřte mně, kdo srdce nemá pro krásy nejluznější zjev, čí ústa zůstávají němá, když u přírodě hárá krev, kdo velebnější síně hledá, než smaragdový tento týn – ten útěchy své duši nedá; v ni satan vždy svůj vrže stín, 224 že s bohem napořád se sváří a vyčítá mu vlastní pych, až kleče dovléká se v stáří zpět po přírody kročejích. Ach, v takém čarodějném chrámě je člověk míň než mravencem; i výš-li povznáší své rámě a zsinalým se modlí rtem; ba on je míň než lístek rudý, jenž za jeseně dolů pad’, a neví odkud, kam a kudy, a neví, proč zde žil a vad’; a neví, proč kdys v hrdé pýše chtěl býti více nežli kmen, jenž setlev tajemně a tiše sty jiných hned je nahrazen!... Jsme na cestě, jíž neztratíte, vždyť nedělí se; já jdu k svým, a v lesa pěkném ránu, víte, je ze dvou jeden zbytečným; tu člověk přemýšlí a bádá, a jak už proudí jeho krev, 225 buď že si zkázku žití skládá anebo pohřební svůj zpěv!“ – A dal mi mozolnou svou ruku, já stiskl ji a bral se dál – když tkal jsem píseň prostých zvuků, on smuten před mým zrakem stál. E: až; 2002 226
Bibliografické údaje

Nakladatel: Otto, Jan
(Nakladatel J. Otto knihkupec.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 226