Lesní kvítí (1873)

Adolf Heyduk

Diplomatická verze Ediční verze
LESNÍ KVÍTÍ
OD
ADOLFA HEYDUKA.
V PRAZE Nákladem knihkupectví dra. Grégra a Ferd. Dattla. 1873.
[1] Tiskem dra. Edv. Grégra v Praze 1873.
[2] PŘÍTELI JANU NERUDOVI.
[3] Můj drahý!
V zátiší hor Šumavských, v lůně bohatých lesů pootavských, uvil jsem tuto kytici Tobě posvěcenou. Nehledal jsem onoho kvítí; zrodilo se dobou netušenou, když mír jemnou rukou strun srdce mého se dotýkal a drobné pohádky kol modlících se poletovaly stromů. Tobě, který jsi druhdy mnohý květ duše mé osvěžil, nese toto kvítí [5] zvučný pyl v kalíškách svých, aby Ti v osamělou síňku básnickou nadýchalo ladnou píseň bratrského přátelství. Poslední bohda nebude.
V Písku nad Otavou 1873.
Tvůj A. H.
[6] Ó šero, tichosti, vy sestry vážné, vy noci dvojčata, jenž zárodek hebounký ducha v rozum pěstíte, by základem byl mužné odvaze, co sloupu pravé vznešenosti, vám svůj nesu dík, buďtež mi příznivy; v té říši vaší žertvou zplápolej mé tělo celé, duch pak nes se výš!
Young.
[7] I.
[9]
V kypré, bájíplné skrýši V kypré, bájíplné skrýši
 štíhlých rusalek a vil, v chrámě svaté poesie, blouznivá si mysl svije kytku z různých žití chvil. Semo tamo bude ostí, vedle růže hloh i trn – však i ocún lilje sestrou – a ta kytka bude pestrou, vzato-li vše na souhrn. [11]
Jako poutník k svaté hoře,hoře Jako poutník k svaté hoře,hoře
 zbožným citem překonán: tak mé srdce v ruchu svatém tihne roztouženým chvatem v lesa převelebný stán. Rtové šepcí steré prosby, les mé hlavě žehná již, v tajuplném zvonků znění slyším jeho hovoření: Snílku, písní procitniž! A u vroucím zanícení padám tvorstva před oltář, v němž příroda svatá kryje netušené mysterie pro věštící pěvce tvář. 12 Velkonoce, z mrtvých vstání, slyšíš z dálky onen hlas? divné, čaromocné zvuky, bílá blanka padá z ruky, slze na tu blanku zas. Z mrtvých vstání, velkonoce, dobo přetajemných sil; země v ňadro sílu sbírá, mně však bolest srdce svírá, zvonů hlas v ně tesknost lil. O má vlasti, kdy svou silou zmámíš svého hrobu stráž? kdy s nebeským ohněm v líci, v ruce pravdy korouhvici povstaneš co Mesiáš? 13
Všesvěžící bouře jarní, Všesvěžící bouře jarní,
 stihni mne, o pojď, o spěš! s listem suchým lesa toho nadějí mých do jednoho listí zvadlé vezmi též! Přines tvorstvu zákon nový z nebes otevřených desk; zjasní se, co kryto šeří, až kříž křížem obzor změří mraky trhající blesk. Pospícháš, o jaké štěstí, jaký v listí toužný zvuk! Jest to akkord zpěvné gamby,*) neb vítězné dithyramby, či zjařený srdce tluk? – *)Jistý druh houslí o pěti strunách, jichž zvuk hlasu zpěvnému nejvíce se podobá. 14 Zablesklo se – jarní bouře svadlé listí metá ven, a pod bukem v nízké trávě prvosenka střásá právě s hlavinky svůj zimní sen. 15
Žhavé jarní zablesknutí Žhavé jarní zablesknutí
 trhá mlžný krajů háv, modré řeky hněvná víla za noci ho otočila kolem lesa černých hlav. Trhej, trhej, blesku jarní, temnošedý závoj ten, ledová znič pásma vrahů – pravdě, světlu raziž dráhu, korunu jim snese den. Přírody co vasal první zmař tu jemnětkanou lesť, kterou krutovládná zráda na rozkvetlou klade ráda kypré slávy ratolesť. 16
Svatyní je les, v ní svíce Svatyní je les, v ní svíce
 sosnic mladé sonky jsou, slunce velkněz, oděn v slávu, by z kalicha zlatohlavu*) rosu vypil obětnou. Měsíc, jako věčná lampa zdobí převelebný týn, a ty větve rozložené, dub, co od sta jar už žene, skvostný nesou baldachýn. Vánek všemi zvonky zvoní, a mohutných stromů týl mráček v jemných kapek sitbě k pokání a ku modlidbě svatou vodou posvětil. *)Lilium martagon.
17 Jedle vůní kadidlovou vrže s větví v celý bor, a větérec z jižní strany hraje v habří na varhany, provázeje ptactva chor. Příroda se zasnoubila, jako líbalo ji v líc; hleďte, v pestrý šat se kreje, a mé srdce karmen pěje šťastným svatebčanům vstříc. 18
Zachraň, lese, stěnou mlází Zachraň, lese, stěnou mlází
 u příkopu bílý hloh, pohleď, kvete na pochvaty, jako krásný – kostrbatý, sedraný diganský hoch. Tolik květů, bože milý, šatných listů ale prost, nevíť, čím víc rozkvitne se, tím více že trpkých snese plodů jeho chvátavost. Ale chraň jej, chraň jej přece, ty i tvoje kyprá mláz, aby aspoň v dalném světě plné štěstí poznal v květě, potom žebrákem je zas. 19
Máj. – Vše kolem obětuje, Máj. – Vše kolem obětuje,
 a strom z nitra bujných sil, statisíce živých svící – outlých stonků na větvici – v žlutý plamen rozsvítil. Ony kouzlaplné krásy, lesní chráme, znám je, znám, šeptem stromů srdce hřeji a tvých svatyň u veřejí písněmi se modlívám. Ach já toužím vyprositi perlu zázračných těch kras; přálť bych všemu světu míti, aby píseň přešla v žití a to žití v píseň zas. 20
Les se modlí, ticho všecko, Les se modlí, ticho všecko,
 či svou jarní píseň sní? slyšíte ji? znikávzniká, pučí, chvěje, vznáší se a zvučí, ba už celým krajem zní. V sadě rozpuklo se poupě, jabloň žene v květ, a bez blíže domku pěkně zticha dívce do okénka dýchá: máme jaro, dítě, věz. Pohleď kolemkol, ta krása – ach, jaký to děsný pal! bože, mně se hlava točí, to je od tvých žhavých očí, zkvet’ jsem, abych opadal? 21 Divno, divno – i v té smrti sterá ovládá mne slasť, zlaté děvče, pověz slovem, snad v tvém oku blankytovém zasvitne mi nová vlasť. 22
Už příroda rukou tvůrčí Už příroda rukou tvůrčí
 kouzlí mladé jaro v svět, nádherou tajemných skrejší luhy šatí, stromy vejší, kypří les a zdobí květ. Modré nebe poutá k zemi a polibek rtíků jich sama cítí v ňadrech hloubí, i to lesní ptactvo snoubí teplým pásmem očí svých. Divno-li, že mysl vřelá bílou vlašťovkou chce žít, a když jaro hodokvasí v može rozkoše a krásy křídla touží osvěžit? 23
Všude mír a všude ticho, Všude mír a všude ticho,
 že by jsí jak v chrámě klek’, na krůpěje rosy padá a zde v barvy se rozkládá zlatý slunka paprslek. Vlny dne se utišily lidské práce odlivem, však, co v srdci spočívalo, do tuhé se práce dalo vždy bušícím kladivem. Nitro hoří vzpomínkami, věrná slzo, has je, has, a ty, starý kováříku, nechej tepání a křiku, vždyť je venku jaro zas. 24 Země slaví z mrtvých vstání, v lesním chrámě je dnes pouť, nu a při takovém svátku nesmíš aspoň na záchvatku svoje vlastní pouta kouť. 25
Hle, to onen zázrak jarní Hle, to onen zázrak jarní
 slunka všehojící lék, ze šveholů čilých ptáků, z růží, z divokého máku, z jasmínu a fialek. Teplých vánků šelestění mile oblétá mou skráň, z chvoje, z křovin všech i vřesu plno písní, plno plesu, ozývá se v stráň i pláň. Ba i měsíc tká a svijí roušku na stohlavý bor, a v té divné moci světla, vůni dýší prsa skvetlaskvetlá, rozkoš září z vlkýchvlhkých zor. 26 A co dávno mrtvo bylo, křísí náhlý citů vír, růže kvetou zas, jež zvadly, a hvězdy, jež druhdy spadly svítí v sladký duše mír. 27
Dýše jaro z ňader jihu, Dýše jaro z ňader jihu,
 hlavy stromů šatí v běl, lípa skládá na pupence, a hlas maličkého ptence od větvičky k větvi spěl. Do okénka u myslivny pokukuje jarní den, zlatem poskakuje v trávě, a prst lípy ostýchavě vábí děvče z domku ven. Klepe, klepe na tabulky, pojď, poupátka v srdci máš, u nás ale v prostřed lese,lese každé v růži rozvije se, a ty také – uhlídáš. 28
Slyšíš, srdce, švehol ptactva? Slyšíš, srdce, švehol ptactva?
 les se v jarní chvíle vsnil, a líbezná melodie z prsou na pažit se lije, ba i květ se rozhojnil. Zaber se jen v ony zvuky, nesouť úkoj v kruhu svém, zahyne, co na tě vraží, až ti slza líce svlaží oslněné úsměvem. V nepočetných potom krásách zaleskne se onen skvost, aby svědčil v dobu příští, že se v nitru pěvce prýští pestrá citů horoucnost. 29
Jara pohled nejvroucnější Jara pohled nejvroucnější
 pestré kvítí v kytku svil, a pták poupě sotva puklé z kypré čtyřlistkové kukle za družku si vyprosil. Zem, ten motýl u vesmíru, na křídla už sbírá pyl, v sníh než znova zapřede se, snad ti plnou růži snese, jakovou jsi netušil. Její vůně obejme tě, líbáním ti podá lék, srdce k životu se vzruší, a co mysl jemně tuší, rozvije se v popěvek. 30
Zpívá táhle v lesa krytu Zpívá táhle v lesa krytu
 jarní touhu svoji drozd, a při jeho písni prosté lidské srdce v prsou roste, kypří mech a šumí hvozd. Každý tón je kvítek jeden, jimi pučí ňader luh, či jsou kvítka písně svěží, které v srdci země leží k jaru skrytá? – to ví bůh. Jedno druhým doplněno, proč se po ostatním ptáš? Budiž rád, že v těžké chvíli krásy rozmanité síly k hojení svých strastí máš. 31
Zase láska zazvučela Zase láska zazvučela
 v žalostivý ňader zpěv, a naděje letly v spěchu, aby srdci pro potěchu chladnou roznítily krev. Letly k lesu – švehol snesly, z luhů slunce milou zář, s oblak slze dávno kryté a to všecko v kytku svité lásce daly na oltář. 32
Kalino, kde tvoje síla?- Kalino, kde tvoje síla?-
 každý proutek ještě hol – proč jsi se tak rozželila? Nežel, v bědách roste síla, v květ se rozvije tvůj bol. Housenkou byl motýl pestrý, než chatrnou kukli svlék’, viz, a nyní v pestrém šatě, v krajkách, sametu a zlatě květný hledá útulek! „Sdílný pěvče, zapomněl jsi: dřív než motýlem se stal, aby v kukli moh’ se vpřísti, květů poupata a listí porušil a ohlodal.“ 33
Jakou báseň přelahodnou Jakou báseň přelahodnou
 zapěl rozpučelý háj! slyšíte ji rozechvětu šířiti se v ladném vzletu z nitra světlý na pokraj? Jaká rozkoš, jaká něha, jaký hovor to a šum; jara ústa roztoužilá na rtíky už políbila cudné poupě lilium. To milostí opojeno stydlivě rozvíjí květ, zrak pod jemným svítá víčkem a už s oruměným líčkem lilie pozírá v svět. 34 A co slyší, a co vidí zkvětlým prsům na úžas, celkem teprv její duší, ach! a ona sotva tuší, že je kněžnou oněch kras. 35
Lesní třešně v bukovině, Lesní třešně v bukovině,
 a na třešni bílý květ, zlatý prášek v nitru nesa po lístečku dolů klesá, prolétaje jarní svět. Les, když nadšen silnovětvý šumí bohatýrský zpěv, hází třešně z bujna květů do té básně plné vzletu v kapkách vůně svoji krev. Viz, jak stojí v šatě bílém, jako kněžka bílých vil, jak v skořápce perla svitná, jak z dob lásky plnocitná píseň v epu, jež jsi žil. 36
Sklonila noc hlavu svoji, Sklonila noc hlavu svoji,
 na rozkvetlý země klín, jenom měsíc od smrčiny dlouhé, černé vrhá stíny a les volně rozechvín. Hvězdy už se vyřítily v klenbu nebes modravou, pod rouškou se měsíc bělá a v květ lípa vypučela,
písně dýše nad hlavou. Mír se nese dálným krajem, všude ticho, slyš a hleď!
srdce hoří, kdo je schladí? Upomínko mého mládímládí, pojď, v ztracený ráj mne veď! 37
Slyš, pěnice šedoperá Slyš, pěnice šedoperá
 pěje v keře poupatech, jakby srdce malé zcela jarem vyzpívati chtěla svěžím zvukem písní těch. Bože, tak jsem druhdy také zpíval lásce – unik’ čas, náhodou jen v bujné stráni ptačí toto rozplakání v soustrasť jímá oči zas. 38
Shýbají se větve k zemi, Shýbají se větve k zemi,
 kryjí hlavu mou i týl, jest mi, jak bych v jarní dobu uložen byl v temnou kobu bez rakve a pohřben byl. Měsíček jak strážný cherub zvolna nad krajem se vznes’ a paprskem míru v šeře všaký bol mi z duše béře, dnem co v její hloubku kles? V dálce jako hejno supů naposled jej stíhá vzhled, tak-li v konec všeho žití člověk rovněž bude sníti, pak bych umřel rád a hned. 39
Žežhulice kuká v houští, Žežhulice kuká v houští,
 vůni vydychuje les, a paprsek slunka rudý listím dobývá se všudy, aby svěžesť květům snes’. A v té kráse a v té vůni volá nebe do útrob: těš se, jaro vše ti splatí, a ten pohled slunka zlatí síňku svatební i hrob. Nuže, co tě rve a trápí, zapomeň a spáti nech, vždyť ten život není dlouhý, brzo snad co atom pouhý plouti budeš v aeonech. 40
Už se jaro k smrti chystáchystá, Už se jaro k smrti chystáchystá,
 slabě dýše už, o žel! mech se chvěje, slze roní, a v skalisku zvonek zvoní, vrhá z ňader zlatý pel. A ty lese, prostý květu, bez jara čím budeš, čím? „Hnízda skryju v listů tísni, abych o tisíce písní v jeseni byl bohatším.“ 41
II.
[43]
Posvátné jsou ony chvíle, Posvátné jsou ony chvíle,
 v kterých cit a dálný bor v zanícení jitřním časem sladkých písní polohlasem tichý vedou rozhovor. Les člověka modlit učí tonoucího v moři snah, ukojený duch se zvedá, a vzlet mysli sílu hledá
v první lásky ozvěnách. [45]
Divné zkázky v šelestění Divné zkázky v šelestění
 vanou z luhů v kyprý bor, a ty jedle outlé síly hlavy k sobě naklonily, jako dívky v rozhovor. A co dýší, a co šepcí, kytice je něžných těch, jest-li tajně srdce stůně, uzdraví je květů vůně, a vzdech zmírá na ústech. Už tajnými krůpějemi padá k zemi šedý stín, a v hebounkém pološeře srdce dumáním se béře v poesie svatý klín. 46 Po měsíčním světla proudu cit se nese výš a výš, a lahoda nevýslovná s nebes modra padá zrovna v bolesti a hněvu skrýš. 47
Lesy naše zpěvorodné, Lesy naše zpěvorodné,
 šum váš sladký popěvek, každá větev zkvětlá jarem, nejskvostnějším písni darem, nejzdatnější srdci lék. Zpěvy naše přelahodné, domov váš je kyprý bor, nepijete z lesklých číší, svěžesť pije však, kdo slyší tajemný váš rozhovor. Což je radosť v zlaté síni? v purpur přioděná lež, v lese jenom, jenom v lese rozkoší se nitro třese, kudy těkáš, kudy jdeš. 48 Nad Tokaje pohár zlatý jesti vonná lesů chvoj, srdce dny i noci celé pilo by zde v touze vřelé křišťálových citů zdroj. 49
Plny svěžesti jsou lesy Plny svěžesti jsou lesy
 a stromy jsou plny míz, hle, v kadeře prostoleté steré jehnědky si plete četa štíhlorostlých bříz. Už prochvívá dalné bory vůninosný teplý vzduch, zdiveně kde oko stanestane, odevšad mu v rozkoš vane tajuplných zvěstí ruch. Vánek jemné písně šepce a krajince na pospas z jihu pospíchají ptáci, trávy zeleň, květ se vrací, brzo vztýčí hlavu klas.
 50 Jenom jedno nevrací se – marnotratný matky syn! Bože, bože! zda se vrátí, než-li vrah svou zradou schvátí volné vlasti volný čin? 51
V trojvětvici hnízdo drozdí V trojvětvici hnízdo drozdí
 kyje plnolistý buk; v hebkém lůžku ptáci mladí sotva pipnutím se zradí a přec krásný je ten zvuk. Krásný, jako pravých citů skromně kryjící se druž, jeden mnohdy více chová, než-li odměřená slova v libozvučné písni už. 52 Soumrak kryje pláň i stráně hebkou šera lahodou, ticho všude, jenom v luze poutníkova noční chůze ptáče plaší náhodou. Kolik snů as přerval právě ten, jejž zášer k pouti zval? Jaké by as byly písně, kdyby ptáček sen svůj vysně,vysně z jitra v háj je vyzpíval?
53
Převyšuje kvítí trávu, Převyšuje kvítí trávu,
 zde si hlavo pěkně zhov! pestré vesny outlé děti budou tobě vyprávěti na tisíce vonných slov. K ústům, k čelu se ti skloní, a co budou šeptať, slyš! zplanou zkázky dávných chvílí tím, co časy potopily, a tak srdce potěšíš. Spatříš z očí pestrých květů vstříc ti drahé duše vříť, s nimi pak o dávné chvíli tak, jak dřív jste hovořili, opět budeš hovořiť! 54
V krásy rozechvěných vlnách V krásy rozechvěných vlnách
 ponořil se teplý den, a při jeho uplavení zní to jako zvonů znění; je to píseň – je to sten? Pestré kvítí jako ze sna kývne hlavou a spí dál, jenom níže pokraj vody slavík věčné lásky svody posud pěti neustal. Lehce z mraků dobývá se luna bledým úsvitem, jak nevěsta lidstva davem přioděná lesklým hávem zraky v šírou klopíc zem. 55 Už svou krásou oslnila nedohledných krajů chrám, já pak jatý božskou září les a lůnu při oltáři v tichých slibech poslouchám. 56
Zroď se v tiché letní noci Zroď se v tiché letní noci
 z lesa spící lahody útěcho mé mysli choré, a vy jedle outlé, sporé, vstaňte k plesu na hody! Duch chce křišťál luny píti, rosou čelo ovlažiť, aby zlatý motýl písně, vzlétna z myšlének mých tísně, chvíli v květech mohl žíť. 57
V přelahodném jihu vání V přelahodném jihu vání
 ukryt touhyplný zpěv, radostí se vesmír plní, ba i srdcem v spěch se vlní láskou rozháraná krev. A kam mysl spěchá, touží po světě i v nebes báň, všecko v čarokrásném věnu dala tvorstvu na výměnu světovládné máti dlaň. A tyty, moje srdce bujné, chtělo bysi plakať snad pro záhonek štěstí malý? Hleď, kol lesa, luhu, skály vykvetlo ho plný sad. 58
Bujným žitem cesta k lesu, Bujným žitem cesta k lesu,
 a to žítko plno chrp – aj, ten letní žár tě naví? Lesa chlad, on všecko spraví, jenom chvíli ještě trp! Pohleď, z houští pozvedá se hřeben temněrudých střech, tam zasednul na zahrádce srdce tvého outlý rádce plný touhy pod ořech. Ta dívčina jak malina hledí plůtku roubením, ty jdeš ještě mezi žitem, však tvé srdce v domku skrytém dávno šťastno, já to vím. 59
Se skřivánkem v závod letí Se skřivánkem v závod letí
 pod oblaka čilý duch, žel však datlem vzhůru šplhá, v srdce tluče a cit zvlhá v oku mém, proč? to ví Bůh. Zrobilo to orůznění? Slyš, co z dálky jímá sluch, české písně – každá kryje smutku plné melodie, a já pláču – proč? ví Bůh! – 60
Z houštin trávy rozbujněné Z houštin trávy rozbujněné
 jarní květ se vytratil, avšak léta nové děti pod ochranou pučí sněti z čaromocných země sil. Podál, blíže sosny kmene sasanku můj spatřil zrak: pověz, pověz, kde jsi byla, či jsi z mála slunko pila, že vykvétáš pozdě tak? Sklonila se, zašeptala, sluch můj jak by povzdech stih’, „aj proč ptáš se, jsem-li milá, ňadra bych ti ozdobila nechť i pozdě, či to hřích?hřích?“ 61
Tisíc květů jedonosných Tisíc květů jedonosných
 rodí milá lesní skrýš, a na mocné lípy údy zpupně vypíná se z půdy bujné bejlí výš a výš. A list vadne od temene, chraňte, chraňte rychle peň, nebojte se toho ostí, čím víc se ho kolem hostí, tím statnější bude žeň. 62
Les i pažit překypují Les i pažit překypují
 sladkým lásky želáním, žežhulice s milým v jedlí do temného koutka sedli, a má mysl sedla k nim. Poslouchá je v rozhovoru a pak toužně volá v les: dobo lásky, rozechvění,
když pod jedlí políbení první dal jsem, kde jsi, kdes?! A v soucitném udivení zatajily stromy dech, v očích pestrobarvých květů zjevily se jako v letu slze padající v mech. 63 Ba i mne tak nenadále ovlád’ dávný srdce žal, že jsem v božím lesa krytě zase jednou jako dítě z plné duše zaplakal. 64
Letní večer zlatou rukou Letní večer zlatou rukou
 žehná modlící se bor, z dechů země perle tvoří a co slzičky je noří v dřímajících kvítků zor. I sen krásy plnohvězdné vůnitkanou perutí, tajná blaženství jim vlaje z písní zázračného kraje v každé prsou dechnutí. 65
Z měsíčného obejmutí Z měsíčného obejmutí
 zahnalo už slunce noc, a zem celou, ana snila, hrdě sobě podmanila žhavých šípů čaromoc. Světovládče, ustaň v hněvu, kvítí nyje, nech je, žel! pohleď, z hebounkého stvolu pestré hlavy kloní dolů, zážeh tvůj je zkrvácel. Či-li proto, aby zvadlo, žezlo máš a pánem jseš? – Aj, kdy Zevse z oblak šeru jako Akrisia dceru, zemi deštěm obejmeš? 66
Ještě nebe kryto mraky, Ještě nebe kryto mraky,
 a každičký list i květ, těžké kapky deště nesa, pod svou tíží dolů klesá, ohýbaje útlou sněť. O jak mi tě líto, lese, hněv že sypal černý mrak na větve i mech i trávy, a že milostný a hravý slzami tvůj stížen zrak. Nelituj mne v prvním ránu, u večer přijď, pěvče náš, až sluníčko v kráse rudé v slzách odrážeť se bude, samé perle uhlídáš. 67
Spadla krása pestrých květů Spadla krása pestrých květů
 na oděnou mechem zem, jako z dívčí zřítelnice slze na ubledlé líce náhlým srdce rozkazem. Stržen dal se nésti v dálku plané růže jemný květ, kde že jsou as ty lupínky? pryč, jak vonné upomínky outlých zlatých mládí let. Či jsou lístky drobné písně? Ach, já pohnut mnohou čet’: „Nežel, všecko zvadá, padá, jen kdo slze v srdci skládá, zpěvem může vypučet’.“ – 68 Listím pláče strom i růže, aj, čím já as plakať mám? nekvetu už nemám slzí, a ta svoje prsa brzy v jeseň žití vyzpívám. 69
V každé trávě chví se rosa, V každé trávě chví se rosa,
 v rose vyobrazen svět, malounka to zrcadélka, v nich se zračí slunce velká: háj i člověk, strom i květ. A co svět ten dálný asi? krůpěj rosy, a co v den životem se v kapse děje, snad se jiným očím stkvěje pouhou dětskou hříčkou jen. 70
Už se ptáček k spánku chystá Už se ptáček k spánku chystá
 do smrčiny tajných míst, zřídka jen a táhle píská a pak na větvi se stiská v měkce rozbujněný list. Ach, jak jinak mému lidu, v jařmu tráví zlatý den, Bože, nesmíť po unavě volně ustlať těžké hlavě ani v poli na kámen! 71
Pod kamenem pramen prýští, Pod kamenem pramen prýští,
 vrhá perly v šedý mech, a zob maličkého ptáka, jednu po druhé je vsáká v outlý krček na pospěch. Divno-li, že písní jeho zkvetlý háj se zveselil? ze zdroje kdo krásy pije, můžeť sladké melodie zapěti i z trpkých chvil. 72
Šeptej, háji, do únavy Šeptej, háji, do únavy
 choré mysli na pospas, a vy, břízy kouzelnice, rozviňte jen víc a více kyprý hebounký svůj vlas. Hovor váš a šepotání rozkoš nese v ňader skrýš, uspí žel a radosť vzbudí, a čím život mysl trudí, v slzách dolů padá již. Sladký mír, prv netušený, lehký úsměv nese v tvář, a když oko v dál se dívá, za doubravou leskle splývá budoucnosti svatá zář. 73
III.
[75]
V lesa temné zelenosti V lesa temné zelenosti
 roste prsou malý svět, vzmáhá se, až dál ta šíra u vesmíru uzavírá hvězd pověčný samolet. A středištěm toho všeho sdílné srdce a v něm cit, – šťasten, koho neuhnětlo zdvojené to čarosvětlo a mohlo jen ozářiť. [77]
Skonejši mne, svěží lese, Skonejši mne, svěží lese,
 prameniště luzných těch, vždyť už zase křivdy síla srdce k hněvu vyrušila z uložených tebou něh. Ach ty všecko ukolébášukolébáš, moje srdce též, já vím, v šerém chrámu tvého loubí, s popěvkem se nitro snoubí, zde svým žalům pohovím. Nuž svých bohů pod ochranu beř mne, ukryj v klínu svém, by, jak matka dítko v plínky, složil cit své upomínky v píseň s rýmů úsměvem. 78
Nuže, pěvče, pohov duši, Nuže, pěvče, pohov duši,
 zatoužilť jsi býti sám, však u věčných krásách davu neukláněj marně hlavu, nepni k nebes končinám! Přímou tváří, přímou myslí v skutečnosti vyhledej úsvit šťastnějšího žití, a co láska do hvězd vznítí, v hlubokosť svých ňader skrej! 79
Z rudých oblak na západě Z rudých oblak na západě
 slunce žalné zírá zpět, a tam v pokraj nebes sklonu z černých mračen svého tronu sen ovládá dálný svět. Pokyň žezlem, nocivládce, a co vlast nám hnětlo, skrej, zlatou zář jí tiskni k čelučelu, místo pravdy plné želu aspoň štěstí sen jí dej! 80
Mladý les svou hlavu koupá Mladý les svou hlavu koupá
 v jasných vzduchu peřejích, a po tajném slunka zcestí skrz zelené ratolesti zlato padá v krůpějích. O jak by mé srdce rádo neunavný vzalo chvat, kdyby zlato, které v kmitu roztroušeno na pažitu, všecko mohlo pochytať! Až by unesení svaté oslnilo moji tvář, pak bych vlasti kolem hlavy utkal epopejou slávy věčnou z toho zlata zář. 81
Uhostěný v skrejši lesní, Uhostěný v skrejši lesní,
 v síni rozbujněných kras, slyším zašumáním chvoje z nadvěkého rychle zdroje v dálku odplývati čas. A ten proud se prýští stále, povždy čil a povždy mlád, hrom pak děsný v bouře zjevu,
ana duby trhá v hněvu proudu toho vodopád. Přes skaliska v zoufalosti v propasť mihne se jak stín, však, kde hlavu tříští v pádě, věčně bude na záhadě těm, jež rodí země klín. 82 Jeho hloubka nevyzpytná, člověk u dna pískem jen, sem tam bezvolně se točí, až konečně při úbočí v náruč smrti vyvržen. 83
Vzhůru, vzhůru, letní noci, Vzhůru, vzhůru, letní noci,
 opusť pažit vřes i sněť, zlatořasný den tě plaší, a skřivánek už se vznáší v blankyt, nuže domů leť! V trávě procitnuly květy, vlašťovice kolem střech, mladá žínka v myslivárně, a tam v oblak tihne švarně sokolík už na dostřeh. Jenom sem tam mrtvá kvítka s bohem dala družkám svým, zvadla vroucí slunka láskou, nebo chladných větrů zkázkou, nebo těžkým krokem mým? 84 Noci! dušemi těch kvítků mohútná svá křídla zdob, vímt’, že zaneseš je vzhůru a že svitnou s nebes kůru, jako hvězdy na svůj hrob. 85
Rozvinul se list a zvadnul, Rozvinul se list a zvadnul,
 spadal květ dnes porozvit, a co žití v nitro sválo, žitím zase splápolalo, a v tom ohni shořel cit. Slunce zářilo a zniklo, ptáček vyveď dětí řad, den se víc a více krátí, ach vše tajnou silou chvátí v konec žití napořád. Malý brouček svitnul nocinocí: „Poslyš, pěvče jarních dob, chceš-li šťastně v světě žíti, nesmíš v ruchu tvorstva zříti jen šílený pospěch v hrob. 86 Nebyl jsemjsem, tu smrtí růže, nový čas mne zrodil přec, křídla v pelu zlato našly a tu růži snad okrášlí mládí tvého ruměnec. Sny mohou býť květinami, a mladistvé lásky zář může hvězdou s nebes výše do komůrky hleděť tiše v bledé dívky sličnou tvář.“ 87
Družný ptáčku, s sebou vezmi Družný ptáčku, s sebou vezmi
 pěvce k jihu končinám, toužím také v čilém spěchu létnouť s tebou pro potěchu strastiplným hodinám. Však jen mysl tuží křídla, noha s prstí srostlá je – už tě z oka ztrácím, tíhni, snad tou věčnou prsou výhní brzo život roztaje. Ale až se vrátíš zpátky od moře a vonných luk, na mém rově v trávě sedni a na místě žalu zvedni zakochaných krajů zvuk. 88
U velikém lesa dómu U velikém lesa dómu
 stojí malý boží stan, koho asi zbožné rámě vystavělo kapli v chrámě, aby ctěn byl nebes pán? K čemu kaple v prostřed lesa? v nitru k tobě mluví kdos: svět ti chrámem, bližní bratrembratem, v citů zanícení svatém klenot věčné víry nos! Modlíš-li se, učiň skrytě, u vesmíru Bůh, o věř, hluku lidstva u vzdálení ukrývá ho časů chvění hrom i blesk i strom i keř. 89 Volně v prostřed šumných stromů, chodče, díky pánu vzdej, tvá modlitba budiž němá, kdo kapličku v srdci nemá, u lesa ji nehledej! 90
Žloutne stromu listí v lese, Žloutne stromu listí v lese,
 každý keř a každý peň dumá, kývá, chví se, vadne, listí šepce – brzo spadne – jeseň bude slavit žeň. Ach ten pohled skládá v srdce drobných slzí víc a víc, každý list, co pádem smutí, jesti jedno povzdechnutí, a les jich má na tisíc. Mysterium smrti věčné, divohrůzná je tvá moc, hle, v tom pestrém kvítí davu všecko sklonilo už hlavu, lese, lese dobrou noc! 91 Ticho, jedno šepce ještě: „Pěvče, v smrti zákon kryt: příroda co třímá v dlani, u věčném jen umírání může věčný život míť!“ 92
Lesem nocí temnočirou Lesem nocí temnočirou
 rozléhá se sosen zpěv: „Vzhůru, vzhůru sestry měřte, z vlhké půdy vláhu beřte do kořenů jemných cév! Z cév těch v dřík a silné větve žádná v ssání neulev, pučte, sestry, velké malé, třeba je nás neustále na skříň, pro ples, pláč i hněv. Třeba chvoje, bujných větví, třeba čile vzrostlých dřev – ptákům chvoj, by spali v hebku, větve – malým na kolébku, těla – starým na rakev.“ 93
Žluté listí leží kolem, Žluté listí leží kolem,
 poslední už kvítek svad’, podél stráně bouře lítá láme jedle, rve a zmítá, mráz dýchajíc odevšad. Jenom z buku zdoutnalého rudý kvítek pučí ven, chrání-liťchrání-li ho korné stěny, nebo je to opožděný uvadlého srdce sen? 94
Cháskou starostí a smutků Cháskou starostí a smutků
 kalný den mne obklopil, nuže v lesa zvučném širu rád bych zlatou číši míru při měsíčním světle pil. V hnízdech ptáčata se modlí mírným zobce pípnutím, pohleď srdce, slyš ty ptáky, a jak oni, učiň taky svaté chvíle kynutím! Do lesa tě bolest vedla, radosť povede tě ven, až na lůžko klesneš tiše, aspoň v nitro padne s výše zlatotkaný štěstí sen. 95
Tichá noci, temné moře Tichá noci, temné moře
 plno báje věštnýchbájevěštných vln, pověz, kam ty vzdechy létly, co prs lidstva děsně hnětly, a zda jimi vesmír pln? Mluv, lid tobě svěřil všecko v klnutí i modlitbách, nemůž z kletby té být bouře? viz, cit s křivou v stálé vzpouře, bratr posud bratru vrah. Rozvlniž už, noci tichá, lidských pláčů veletok, čas uchopí za stavidla a, než slza v led vystydla, v trhavý ji pustí skok. – 96 Až ty vlny přejdou všecky, osvěží se luh i stráň, a čím věčnosť ňádro zdobí, z toho svorné lidstvo zrobí vínek pro unylou skráň. – 97
Noc už prchá – u sítiny Noc už prchá – u sítiny
 racek hledí v lesní tmáň – mezi kmeny už se šeří – pták si čechrá zobem peří, vznáší se a letí v pláň. Proč jsi přišel divný ptáku z jižních břehů v sever náš? znáš ty moře zbojnou pěnu, bouř když kvačí, na stěženu vodní hlídku držíváš. Mlčení tvé plné smutku co chce věštit? příboj snad? ach už tamo mlhy šedé v kukli večernice vede blíž a blíže odevšad. 98 V také bouři ploulo druhdy srdce mé, jak hrdá loď; přišly vlny, krev mi stydla, osud velel u kormidla: přítěž slzí v jícen hoď! Pyšné lodě bouře drtí, nuž do člunku k veslu skoč, v hračku tu bouř neopře se, volně tebe jenom snese u přístavu na úboč. Zůstal jsem – loď pohlcena děsnou moře kotlinou; aj, proč v ruce tisknu hlavu? vědělť jsem, že do přístavu člunky lehčej doplynou. 99
Dnes tak divně zpíváš, lese, Dnes tak divně zpíváš, lese,
 a přece tu píseň znám, hovor, list co vede suchý, nese mysl do předtuchy i k pradávným hodinám. Listí padá, lidstvo padá – ach ty, lide můj, o věř, by tě bouře neurvala, při právu stůj jako skála, štít a meč a šišák beř! Budiž obrem velikánem, a tvůj ukalený hrot, odvaha buď s pevnou vůlí, tím pak odhodlaně půli hada rozkacených rot! 100 A vy, rytířové písní, opásejte zvučnou hruď, každé zlovo svitni mečem, a to pouto, které vlečem, padni v prach a pluhem buď! 101
Žalovala střemcha v stráni: Žalovala střemcha v stráni:
 Krásnou bývala jsem dřív, zem když jaro k sobě zvala, v květ jsem hlavu odívala hrdým sosnám na odiv. Mezi květy čarokrásný vpletala jsem perlí skvost, za rána i pozdním časem zpívala jsem, nedbala jsem na sousedek řevnivosť. Přes noc ale spěchal kolem ztulačených větrů roj, odnes květy, porval skráně, a nevlídné hrubé dlaně pobraly i řásný kroj. 102 Pokud list mne zdobil kyprý, pěl o mojí kráse pták – prch’, co s rozcuchaným vlasem žena jenom chudobná jsem – ach, a s lidmi taky tak! 103
Želíš, že ti jeseň krutá Želíš, že ti jeseň krutá
 spěchá v kadeř jíní plésť? nežel, vše se kolem mění, ani kámen stálý není, změna jenom stálá jest. Čas po krásách letmo tihne, jako po jelenu chrt; v jara plnotěšném vání, v bujném růží vykvétání ukrývá se věčná smrť. Či myslíš, že zápal vzletný a nebeských citů roj vede v život? – marné zdání, každé ňader oddýchání s životem je smrti boj. 104
O ztraceném vlasti jaru O ztraceném vlasti jaru
 hovoří mi dalný les, o lvu, který slávy vzletem dalekým se nesl světem a vševládné žezlo nes. – Dosti už té minulosti, nevzpomůže! věštcem buď, nesyť vždy jen předků slávou, ukaž na tu smečku dravou neduhů, v čin srdce buď. Chvála, ta jen pro uspání – co uvádí k hanbě, zhaň! přiuč chrániť rodné prahy a na krvelačné vrahy meče bráti v tuhou dlaň! 105
Vzhůru peruti mých písní, Vzhůru peruti mých písní,
 prchni chmuro nelibá, radosť žití v ňader hloubí mně jak svlačec srdce vroubí, lesa klín mne kolíbá. Sladkým tonům do náručí padá rhytmus plných slov, – Bůh ví, zda z těch písní slítne, až mé vlasti ráno svitne, jedna v pomník na můj rov? 106
IV.
[107]
Komu žitím ukovány Komu žitím ukovány
 k srdci bědné tíže jsou, do lesa jdi v také muce, vil soucitných milé ruce z prachu výš tě povznesou. A v šumání temných sosen, harmonickým povzdechem, octne se pln božské síly duch tvůj, jako anděl bílý, v letu volně nad světem. [109]
Zelený můj hostiteli, Zelený můj hostiteli,
 chvilku spočinouť mne nech, mysl z ohně, který hoří v prsou, nové zpěvy tvoří měkké, jak tvůj stín a mech. Chudý pěvec, máť on třeba v světě míru na nejvíc, uklání-li hlavu svoji, pláče žalem slze dvojí: rudé v srdce, bledé v líc. Z těch slzí mu nese každá žal zrozený ohněm střel, jimiž osud krvelačný, jako Perun krytý mračny, schránku citu otevřel. 110 A přec jeho sny jak svlačec ovinují hrad i chýš, a kde dva se mají rádi, těší je a čelo chladí věnče besídkovou skrýš. Zbýváť pěvci těchy málo z rozkoší a zvuků těch, zřídka lístek lauru spadne na čelo, – nuž v síni ladné spočinouť mne aspoň nech. 111
Žel, můj lese, opadáváš, Žel, můj lese, opadáváš,
 jíním prokvétá ti vlas, z kmenů všech i ratolestí prchá zelené tvé štěstí i růžový nádech kras. Vraždychtivý od severu pádí ostrých větrů šik, trhá listí, mrazně zlotí, – také vše jen půjčeno ti v krátký jara okamžik. Jako my, jsi přeubohý: náhodou jsi k žití vstal, náhodou jsi povypučel, náhodou jsi měl snad účel, náhodou jsi opadal. 112
Kostru časem vybělenou Kostru časem vybělenou
 ovinuje v houští mech – srnka se tu uhostila s ranou v boku, její síla proudila se v žalný spěch. Vrah ji stihnul, zasténala, zavolala na svou mláď, pohleděla na vše strany, vlastní krev svou pila z rány, kladla hlavu na kapraď. Ptáci s bohem zazpívali, zavzdychal i šuměl les, drobných srnčat chasa malá žalostivě blekotala, a háj pláč ten krajem nes’. – 113 Zlaté vlasti síla bujná neznala tak šťastný den, nehynula v ptactva zpěvu, v zrády rozkaceném řevu krev cedila na kámen. Rozprchly se děti plaše, v dálku hnal je hněv i strach. a v tom zpěvném svatém háji z ňader bratří bídy ssají, rabem syn a pánem vrah. 114
České lesy, naše voje, České lesy, naše voje,
 vy jste vlasti pych i stráž, na cizácké zákeřníky tužte svoje vzdorné šiky, těla svá i sterou páž. Sternásobnou tvořte znova kolem ráje pevnou zeď, – ty pak, volnosti tak žďána, stoupej jasným sluncem rána, a ty, právo, pluky veď. Naše právo, nejchrabřejší rytíři, buď Brunšvíkem, každé zrádě hlavu dolů, a dík věčný z hnízda bolu vzlétne zpěvným slavíkem. 115
Zem ustává v tvůrčím ruchu, Zem ustává v tvůrčím ruchu,
 k novým dobám sbírá sil, vše, co pocítila, zkvetlo, – pozdní slzičku jen světlo slunka líbá v rudý týl. Co tu chce to kvítko pozdní? bujný pažit dávno zžat! Ach, chce ono s citem vřelým, družkám dříve vypučelým, s povzdechnutím pozdrav dáť. Tak i večerní má píseň hledá rythmu zlatý svit, chceť svým družkám dáti s bohem a cit stejný v srdci mnohém z dálky vřele pozdraviť. 116
U mých nohou listí šumí, U mých nohou listí šumí,
 vítr s větvice je strh’, a svou mrazně chladnou dlaní v posmívavém šepotání do lidské je stopy vrh’. Každý lístek jedno srdce – sterá přání k němu viň, žití v bouřném hodokvasu urve je, pak v stopu času zahodí a zvolá: „Zhyň!“ Jiné doby ukryjou je v chatku, pod nizoučký drn – blažen, písní kdo můž’ díti, zda mu k hlavě sneslo žití lavřín, růže – nebo trn. – 117
Smutno v háji, jako v síni Smutno v háji, jako v síni
 pozvolna vadnoucích těl, každá jedle v dobu jarou dívčinou, teď pannou starou, ženich zpěvák uletěl. A tak všude oklamání – krátkéť jara prodlení – sem tam lítá babí léto, smutno, žalno doby této v tichém panen modlení. O mně s vámi smutno taky, tajemnýť je osud náš – do prsou co žitím vseto: láska, radosť, všecko spleto v jemné nitě na rubáš. 118 Osnovou v něm pláč i vášeň, outkem trápení i klam, a uprostřed ňader tluku v třesoucím se šine zvuku člunek s pásmy sem a tam. 119
Aj, ty smutíš, šumný lese, Aj, ty smutíš, šumný lese,
 krůpějí tvých lesklý tok, v soustrasť celou bytosť budí a do očí mocí pudí tisíc perel v jeden skok. Rozvesel se, prchlé štěstí, zázračný ten samolet, zas se zrodí v jara svitě; vždyť i v lidské ňadro skrytě u hrobu se vrací zpět! 120
Různé jedle, paběrečky Různé jedle, paběrečky
 nehynoucích lesa vnad, stojíte zde v bouřné zlotě, jako děti na sirotě povrženy odevšad. Temen vašich nedotknou se ani křídla šedých vran, a v severní dobu tuhou nechráníte jedna druhou jako v háji, se všech stran Nelituj nás, pěvče sdílný, my pějeme každá zvlášť, a co srdce žďá a tuší, to v samotě nevyruší houfný hluk a houfná zášť. 121
Tiše, tiše jedle mladá, Tiše, tiše jedle mladá,
 dnes si dumnou píseň nech, ptáci do větví se krejte, a vy, květy, nedýchejte tisíce svých libých něh. V duši mé je žalostivo, mysl těká tam i sem, nelze jíti ani státi, je mi, jak bych oplakati musel vše, co chová zem. Prsa bolestně se ouží, pozdní čas je, pozdní čas – umru! – „Ne tak,“ šepce kvítí, „slyš tam v obláčku se chvíti drahé matky těšný hlas!“ 122
Zase mrazy sněhosypké Zase mrazy sněhosypké
 kryjou jíním les i stráň, viz ten javor konec lesa, list mu žloutne, dolů klesá, vzdychá, pláče, pohleď naň! Zahleď se jen v ono listí, nežel, zákonem je tak, vzejde jaro v dol i horu, bude čilo na javoru, sluch se potěší i zrak. Jak s javoru žluté listí, v jehož známky duch se včet’, musí z nitra bouř odnésti drobné naděje a štěstí, než mu činem vypučeť. 123
Už ti, lese, utížily Už ti, lese, utížily
 sněhy vzdorovitou plec, a pln hněvu, z chladné skrýše v líc i kadeř tobě dýše zhoubu divý jinovec. Těžkou hlavu kloníš dolů, na co myslíš, na svůj cíl? Radosť měl jsi, slze taky – nuž’ – co žije pod oblaky ještě smrt má za podíl. Nežel, hrstka odhodlání od všech bolů svobodí, a kdo v trápení i štěstí stejně může šiji nésti, ten i smrti vévodí. 124
Až do houštin temnošera Až do houštin temnošera
 letí z dálky zvonů hlas, poledne už, ticho všade, a do ňader hloub se krade netušená radosť zas. Napoj se, o srdce moje, milých tonů souzvukem, napoj se, a před svým skonem hlahol jasným jitřním zvonem písně v milou rodnou zem. 125
Krátký čas a pusto všecko, Krátký čas a pusto všecko,
 všude mráz a všude led, ach, jasane osamělý, už jsi jíním pokryt celý, listopad tě na smrt ved’. Krátká noc a větve suché darmo zvedáš do nebes, list je dole, hlava bílá, smrť tě v náruč uchopila, odkaz tvůj mi šepce les. Mně jest, jak by zvadlým prstem psal jsi mi to do utrob: „Chladné krve krůpěj jedna máj promění v kůru ledna a besídku z růží v hrob.“ 126
Kdoby řekl, temný lese, Kdoby řekl, temný lese,
 že jsi také jaro měl, že, když v nedostížné dáli z modra nebes hvězdy plály, písněmi jsi zašuměl! Hledívaly na tě s výše, rozhovorů sladký svod poslouchaly v zanícení, ach, kde nyní tvého pění harmonický chorovod? Všecko prchlo, zumíralo, zákonem to světů všech, které jako zrnka prsti příroda má v pevné hrsti, nuže, k čemu pláč a vzdech? 127
Sosna lesa na pokraji, Sosna lesa na pokraji,
 volá přes proud v tichý dol: „Pospěš, pěvče, mezi všemi zelenými děvicemi věrnou družku sobě vol!
 Požaluj jí, potěší tě, ztaje srdce tvého led, sdílnou sestrou bude tobě, a co rakev ještě v hrobě obejme tě naposled!“ 128
Pozdrav Bůh, má javořino, Pozdrav Bůh, má javořino,
 tys má nejmilejší druž, ještě zimy plášť tě skrývá, avšak kolem, sestro snivá, poletává jaro už. A při sklonku tvého spánku něhyplný sen ti vznik’, hle, už na dvoulistém stonku nese tobě v bílém zvonku jitřní píseň podsněžník. A v svém ňadru zárod nový zdobám nekonečných jar – ach, pak krásy netušené nad tebou se nebe sklene, javořino, dobrý zdar! 129
Nyní jsem tě proved’ kolem, Nyní jsem tě proved’ kolem,
 kras ti zjevil dosť a dosť, přijdi, kdy se tobě zlíbízlíbí, pozděj vše, co ještě chybí, milý může dostat hosť. Bav se, nechtěj jinak míti, co stanovil zákon můj, potěš srdce, mysl, oči, a jest-li v ně slza skočí, zpívej, avšak nežaluj. K čemu těžce zkvrvávený světu ukatovať prs, řekni radš: Ne, krev to nenínení, to v rozkošném uzardění purpurových růží trs. 130 OBSAH.
I. V kypré, bájíplné skrýši11 Jako poutník k svaté hoře12 Velkonoce, z mrtvých vstání13 Všesvěžící bouře jarní14 Žhavé jarní zablesknutí16 Svatyní je les, v ní svíce17 Zachraň, lese, stěnou mlází19 Máj. – Vše kolem obětuje20 Les se modlí, ticho všecko21 Už příroda rukou tvůrčí23 Všude mír a všude ticho24 Hle, to onen zázrak jarní26 Dýše jaro z ňader jihu28 Slyšíš, srdce švehol ptactva?29 Jara pohled nejvroucnější30 [131] Zpívá táhle v lesa krytu31 Zase láska zazvučela32 Kalino, kde tvoje síla33 Jakou píseň přelahodnou34 Lesní třešně v bnkoviněbukovině36 Sklonila noc hlavu svoji37 Slyš, pěnice šedoperá38 Shýbají se větve k zemi39 Žežhulice kuká v houští40 Už se jaro k smrti chystá41
II.
Posvátné jsou ony chvíle45 Divné zkázky v šelestění46 Lesy naše zpěvorodné48 Plny svěžesti jsou lesy50 V trojvětvici hnízdo drozdí52 Soumrak kryje pláň i stráně53 Převyšuje kvítí trávu54 V krásy rozechvěných vlnách55 Zroď se v tiché letní noci57 V přelahodném jihu vání58 Bujným žitem cesta k lesu59 Se skřivánkem v závod letí60 Z houštin trávy rozbujněné62 Tisíc květů jedonosných63 Les i pažit překypují64 Letní večer zlatou rukou65 Z měsíčného obejmutí66 Ještě nebe kryto mraky67
[132] Spadla krása pestrých květů68 V každé trávě chví se rosa70 Už se ptáče k spánku chystá71 Pod kamenem pramen prýští72 Šeptej, háji, do únavy73
III. U lesa temné zelenosti77 Skonejši mne, svěží lese78 Nuže, pěvče, pohov duši79 Z rudných oblak na západě80 Mladý les svou hlavu koupá81 Uhoštěný v skrejši lesní82 Vzhůru, vzhůru, letní noci84 Rozvinul se list a zvadnul85 Družný ptáčku, s sebou vezmi88 U velikém lesa dómu89 Žloutne stromu listí v lese91 Lesem nocí temnočirou93 Žluté listí leží kolem94 Cháskou starostí a smutků95 Tichá noci, temné moře96 Noc už prchá – u sítiny98 Dnes tak divně zpíváš, lese100 Žalovala střemcha v stráni:102 Želíš, že mně jeseň krutá104 O ztraceném vlasti jaru105 Vzhůru peruti mých písnipísní106
[133]
IV. Komu žitím ukovány109 Zelený můj hostiteli110 Žel, můj lese, opadáváš112 Kostru časem vybělenou113
České lesy naše voje115 Zem ustává v tvůrčím ruchu116 U mých nohou listí šumí117 Smutno v háji, jako v síni118 Aj, ty smutíš, šumný lese120 Různé jedle, pahorečky121 Tiše, tiše, jedle mladá122 Zase mrazy sněhosypké123 Už ti, lese, utížily124 Až do houštin temnošera125 Krátký čas a pusto všecko126 Kdoby řekl, temný lese127 Sosna lesa na pokraji128 Pozdrav Bůh, má javořino129 Nyní jsem tě proveď kolem130
[134] OPRAVY.
Smysl rušící chyby jsou:
Str. 21. řádek 3. místo zniká stůj vzniká. „26.„14. „skvetla„ skvetlá. „26.„15. „noci„ nocí. „86.„11.„vlkých„ vlhkých. „87.„1.„Nebyl jsem tu smrtí růže, stůj Nebyl jsem tu, smrtí růže. „89.„8. „bratrem stůj bratem. „94. „8. „chrání–liť „ chrání–li. „96. „2. „báje věštných stůj bájevěštných.
E: až; 2002 [135]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Grégr, Eduard; Dattel, Ferdinand
(Nákladem knihkupectví dra. Grégra a Ferd. Dattla. Tiskem dra Edv. Grégra v Praze 1873.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 135

Věnování: Neruda, Jan
(Příteli Janu Nerudovi. Můj drahý! V zátiší hor Šumavských, v lůně bohatých lesů pootavských, uvil jsem tuto kytici Tobě posvěcenou. Nehledal jsem onoho kvítí; zrodilo se dobou netušenou, když mír jemnou rukou strun srdce mého se dotýkal a drobné pohádky kol modlících se poletovaly stromů. Tobě, který jsi druhdy mnohý květ duše mé osvěžil, nese toto kvítí zvučný pyl v kalíškách svých, aby Ti v osamělou síňku básnickou nadýchalo ladnou píseň bratrského přátelství, Poslední bohda nebude. V Písku nad Otavou 1873. Tvůj A. H.)

Autor motta: Young, Edward
(Young)

Motto: Young, Edward
(Young)