Je to seraj, co se tamo jásá?
je to seraj nebo světel moře,
či kus hvězdnatého nebe spadlo,
aby z Cařihradu světům vládlo?
Není moře světel ani nebe,
neníť v nebi ďábla závistníka,
není Mahomeda ukrutníka –
rozjásán tak seraj v Istanbulu
a v seraji dvorana se jásá,
roznícena tisícerým světlem:
nádhera v ní zlatým okem blýská,
poletuje kolem zlatým křídlem,
poskakuje zlatou svojí nožkou,
prohlíží se v zrcadelném kovu,
jak harému pyšná krasavice
od sandálku až k vrcholu kštice.
5
Ve dvoraně sultán odpočívá,
Mahomed, syn strašný Amurata,
zatopený vonných světel září,
srdcem upír, člověk pouze tváří.
Dumá sultán na pohovkách měkkých,
na skvrnité kůži pardálové,
na žíhané, lesklé tygra srsti,
vyschlé tělo řásné krzno halí,
krzno hebké, sobolina hojná,
plna rozmazlené úlisnosti,
ana k nohám lichotivě splývá,
na střevíc až zlatem krumplovaný,
posázený perlou na vše strany.
Z hedbávu je skvostný turban svitý,
bílý v hůře, zelenavý v důli,
jako Balkan v libodechu vesny,
jehož bedra slunce v plášť svůj halí,
v jehož kštici jiskry hoří sněžné,
k jehož patám pestré kvítí běží,
ovinuto bystřin stuhou svěží.
Líhotá se turban Mahomedu,
třpytí se a mění se a leskne,
zachvívá se blesky drahokamů,
leskotá se topasovou září;
v záři tone měsíc brillantový,
pyšní se a žhavé hroty metá;
šípá topas tisícerou střelou,
až se opál agrafový mutí,
rudne závistí a zase bledne,
pozpod roušky světlo svoje láme,
jak by zrak byl záletnice svůdný,
6
rozželaný v zahalené tváři,
jako Aldebaran v mlžné záři.
Všude přepych v obdiv zve a vábí,
odevšad své vytřešťuje oči,
ješitnosť a pýcha přisluhují:
skadeřilyť vlas sultána vetchý,
přitemnily vous i řasy ježné,
sytily je ambry drahou mastí,
zavinuly do prstencův lehkých,
hojný rubín do úpleti daly,
by zápasil s diamantem sponky,
se safírem čelky v modrém vzplanu
a s obrubou zlatou u kaftanu.
Na kobercích kolem hudba zvučí –
zpěvná loutna, vírná tamburína;
v prostřed hudby zvlněny jsou krásy:
ladné boky, běloskvoucí ňadra,
ebenová kadeř, kypré rámě,
v celot zvoucí rtíky, žhoucí oko,
přitlumeno vlhké roušky krásou
a hedvábnou lesknoucí se řasou.
Vnadný Krym a Grusie ta svěží,
Kavkaz chmurný, kraje Řecka ladné,
chladný Sever jíni dýchající,
Sicilie věčně smavé nebe,
Nubie i Nilu kraje vábné,
vše se chvělo na kobercích lepých,
vše k svým nohám strhla vílnosť vzpupná;
náhléť vždy, jak skalních boků příka,
chtíče lakotného sultánčíka.
7
Však dnes nedbá krás těch rozvlnění,
pestrosť jejich v zřítelnice bode,
ladné písně zvukem ňádro ryjí,
hebká vůně měkký mozek jitří;
chab a chor je s čelem rozpáleným,
sklíčen tuho Bál ten lidožravý,
leniv dravec k líbání i vraždě,
k šepotání sladkému i klení,
jak by zhaslo peklo skrytých vášní,
jakby zuby vypadaly dravci,
jak by vyschlo bahno oplzlosti
s upružením svalů všech i kostí.
Mrzut; nechceť rouhati se Bohu
jako dřív, když v chrámy jezdil křesťan,
z kalichu by vínem pojil oře,
chléb by svatý ohařům svým vrhal,
ušklebavou aby chroptil řečí:
Vizte, psi jak žerou křesťan Boha!
Nechci dát však ani svému koni
z oplátků, jež nepojedli oni! –
Nechce sultán v chrámech pobavit se,
by potepal lebky ujařmených,
modlících se s nakloněnou hlavou,
volajících k nebi úpěnlivo,
bijících se v čela, v prsa hříšná,
zrosujících rudou slzou dlažbu;
nechce vjeti v „Moudrosti chrám“ boží,
by desetkrát sedmnácte světců
dolů smetal mečem zakřiveným
s desetkráte sedmnácti sloupův
z jaspisu a malachitů lesklých,
dada oči loupati jim v smíchu,
8
hlavy štěpit, řezat v ladném dříku
po způsobu předků svých a zvyku.
Těžká hlava skloněna je k pleci,
vášněmi jsou vyvětraly tváře,
schnouce zvolna v žlutost šťávy prostou,
jak když listí v jeseni se mění;
svislý ret se tupě k retu tiskne,
věčným svárem strháno jest oko,
mdlo je bděním, zalito a rudo,
jako prv, když volal Kalil paše
o půl noci v palác drinopolský,
by mu hněviv zcuchal sivou bradu,
že nevěděl kudy k Cařihradu.
Cože tře tu hlavu vyšeptalou,
co užírá sultánovo hrudí,
co vysmahlým skráním nedá spáti,
co rozrývá nízký úhor čela,
co že dusí plameniště chtíčů?
Národů-li kletba vypuzených,
potíraných zkrvácenou pěstí,
či snad starců bědné naříkání,
ukovaných v „Sedmivěžné tvrzi“,
zmírajících v devaterých poutech,
devatery koule u svých nohou,
ve svém srdci žaly devatery –
čím potírán asi vlk ten šerý?
Vším tím ne, dnes nevzpomíná toho.
Nač by vzpomněl také litostění,
nač by želel krvavých jich slzí?
Velik on, nuž čeho se mu báti?
Otěž vlády pevně v rukou třímá,
trhá posud lid, když prociťuje,
9
jestiť posud strachu pán a kníže –
jiného cos tvrdé srdce hryže.
Divné zvěsti serajem se nesly
o slepci, jenž v jasných nocích bloudí
po údolích kolem Cařihradu,
o písních, jež divný stařec zpívá,
o dojemných zvucích srbských guslí,
o průvodci popěvného starce,
o žebráka čarokrásném psovi,
jehož srst prý nad hedbáví hladší,
jehož oči jasnější než hvězdy,
jehož síla lva můž zdrtit v spáru,
jehož věrnost nad stráž janičárů.
Hoří touhou sultán, psa chce míti,
buď že míti nebo aspoň zříti,
posílá a kupuje, leč marno;
nazpět nosí otrok kupné zlato,
nazpět sliby i výhrůžky různé,
nechce slepec dáti zvíře luzné.
Čím vzdornější odpor muže starce,
tím víc roste sultánovo přání,
chorobou se vzmahá dnem i nocí;
s přáním rostou hněvy z nezdaření,
v hněvu planou touhy po ohaři,
by jej střežil při potulkách městem
a byl druhem lepším mistra kata;
nevěříť již v člověka, kdo zmije,
a do valů zloby své se ryje.
Po třikráte s prázdnem přišli sluzi,
po třikráte sultán rozlítil se,
vlastní pěstí sbil a ruce svázal
a v odměnu hlavy stínat kázal.
10
Sám na nohy skočí dusající,
břitké dýky za pás dává,
břitké dýky, táhlé dvojostřice,
opíná se šavlí křivorubkou,
přikládá v pás ukalené nože,
z dvorany se v noc měsíčnou beře,
sám jde slepce hledat za večera,
aby srdce kořist vzalo řídkou,
nechať zlatem, či ocelí břitkou.
Už serajem dál a dále kvapí,
vášeň srdce v plameny se zdouvá,
rudé vlny hněvu k nebi metá,
stavíc v chlumy neobdobná křídla,
blkolajíc zkázu výhní oka,
jako sup, když stíhá svého soka.
Či se moře do plamenu háráhárá,
nebo požár kvapí Cařihradem,
zahalený temnošedým pláštěm,
obepnutý plamenitým pasem,
otvíraje bezretná svá ústa,
vše by kácel sáláním svým děsným,
poval zhlodal jazyků svých šlehem
a dravčími v suť jej trhal zuby,
jako bouře na severu duby?
Nekvačí to požár ulicemi,
aniž moře v plameny se hárá,
by metalo v nebe vlny žhavé –
ani nejsou jazykové rudí,
jimiž krev se k nebes modru proudí,
sultánovo jsou to kosé oči,
sálající dravčí zběsilostí,
že se Bospor v rudé moře mění,
11
v hladomorny – velké na něm lodě,
v temné hrobky – bijáky a kajdy,
v krevné laty – malá v sadech plesa,
v keř hořící – v stráni cipřiš tmavý,
věžné báně – v křesťan sťaté hlavy.
Dál Mahomed v zamyšlení kráčíkráčí,
těžkou chůzí netopýry plaší,
z hradeb vystrašuje noční sovy,
plaší v mračna hvězdy dálkou znylé
a kahánce v síních opozdilé.
Kudy kráčí, vše mu z cesty prchá,
i stín jeho vlastní na zad spěchá
a při každém kroku zachvívá se,
v keř se skrývá nebo na zeď šplhá,
skrčuje se pod zábradlí schodů,
do výklenku shýbá se a choulí,
by padišah jeho, hněviv tuze,
v prsí nekop’ poslednímu sluze...
Zadumán je sultán rozlícený;
běda tomu, o čem zlíce dumá:
o zemi-li, chvěje se a trhá,
o nebi-li, bleskem křižuje se,
o peklu-li, výskáním se třese.
Temně duní země tíží kroků,
kámen v cestě vyrušen se chvěje,
tráva kolem uleknutá vadne –
běda, běda, na koho dnes padne!
Země dřív a říšská loupil žezla,
zlaté koruny a cárské stolce,
cudnost žen a panen svěží krásu,
zlato chrámův, kupcův hedbáv drahý,
12
mnichů knihy, obrazy a sochy –
dnes však číhá za noci jak sova
na zor slepce – na psa guslarova.
Bloudí sultán v údol Bujukdereh,
ozářený lehkým luny svitem,
platány kde ramena sva šíří,
v jejichž stínu hodovali bozí,
s Olympu se nesši k lidstva těše
obcujíce s nimi stejnorodě –
v jehož kmeni dryadky se kryly,
laškujíce za májových nocí,
chorovodně dusajíce trávu,
by v ní z rána parnasie kvetly –
skráň kde palnou chladil lauru listím
ten, jenž zhubl Fatimovce dravce,
vlka Mostu Abula Kašema
v zarputilém mečů potýkání,
svatým hněvem v Askalónské pláni.
Zdiven krásou Mahomed se staví,
rozhlédá se v dálky sivým okem,
rozhlédá se po zářícím nebi,
snad žnže je chce dobýt meče hrůzou,
jako svět svou poturčenou lůzou.
Stojí sultán, okem šípy metá,
mohutný kde platán rozkládá se,
věčnou silou věčně vyrůstaje,
let jenž tisíc prožil čtyřikráte,
i ty větve jeho, dobou svaté.
Pod platánem šedý slepec sedí,
bílé roucho řásně dolů splývá,
dlouhá sivá brada splývá k pasu
a schýleným bedrem sporost vlasů.
13
K zvučným guslím skloněna je hlava,
zádumčivé ze rtů plynou písně,
smutné, těžké, že se listí chvěje –
tak as zpívá život bez naděje.
Pes kosmatý po bok slepci sedí,
hlavu nachyluje k nohám starce,
v tvář mu upíraje oko teskné,
a jak hedbáv černá srsť se leskne.
Stane rázem sultán udivený,
vášeň nízká rozrývá mu čelo,
čiva rukou v provazec se mění,
a stažená ústa v řeč se cení:
„Proč se vzpouzíš vydati mi zvíře,
po němž toužím pro potěchu vlastní,
proč se vzpíráš „Allahovu meči,“meči“,
který sahá do třech světa dílů,
aby vládnul tak, jak prorok káže:
aby ztrestal nevěřící ďaury
a vyplenil, co mu v cestě stojí –
chceš mu pod ostří dát hlavu svoji?
„Dej mi psa, ty sivobradče smělý,
dám ti nože oba z mého pasu,
kam se vbodnou, život strachem prchá;
dám ti koně, „havrana černého“,
nozdry jeho živý oheň sypou,
nohy v prsou žuly jiskry rodí;
dám nádhernou křivorubku svoji,
ke cti bude tobě turban skvostný,
samostříl můj zlatem vykládaný,
deset střel v ráz pružnost jeho metá,
každá střela vázne v kraji nebes;
14
buzdován dám tobě poděděný:
hlaví stokrát ukálená ocel,
tisíc rubínů kol rukojetě,
pozpod rukojetě pečeť drahá,
vezmi města ohražená k tomu,
jenom přej, bych kosmáče ved domů.“
Stane slepec vyrušený v písni,
a již slova na rtech se mu tísní:
„Nač mi dary, nač mi skvosty různé,
bez ceny jsou starci samotníku!
dým je vše a hyne v okamžiku!
Ztupí doba čepele tvých nožů,
bude oř tvůj v kořisť lačné káni,
uhlode rez čepel křivorubky,
z turbánu rob opánky si zrobí,
přelstí doba tětivy tvých luků,
z buzdovánu pečeť se ti ztratí,
na tvém plášti chuďas ulehne si,
pořídnou tvá města uloupená,
vytrhnou se z otěží tvých říše,
jak psů smečka padší na psovoda,
a v prs dravčí každá smrt ti vbodá.
„Nemůž Stambul psa mi nahraditi,
ni poklady všaké města tvého,
ni trůn skvostný z cedrového dřeva,
posázený tisícerou perlou,
jak za noci hvězdami je nebe –
ozdobený větším diamantem,
nežli hvězda, v zenithu jež plane –
který skrýváš pod devíti dveřmi,
15
každé dveře pod devíti zámky,
každý zámek s devatery klíči,
aby neoslepl jeho září,
kdo jej spatří udivenou tváří.“
Podrážděn zří sultán na žebráka,
v prs mu bodá okem v děsném palu,
bodá, ale jak by bodal skálu! –
Zahřmí hlasem divokého tura,
že se strachem chvěje dálné město,
že lekají v moři drobné ryby,
že se čistá voda moře kalí,
že se dálná skála ve dví trhá
a strom větve s vetchých plecí vrhá:
„Dej mi psa, ty smělče sšílenělý,
než ti srubnu lebku ocelitou,
by mi nohy políbila v prachu,
před nímž deset králů trne v strachu.
„Věz, mých korun čtyřikráte čtyry,
tolik trůnů, tolik žezel zlatých,
má dvě cárství mírem vyhejčkaná,
mých čtrnácte království je pyšných,
mou jest sláva bědnou otrokyní
a kněz Říma první se jí lísá,
z vůle mé i ten se zakolísá! –
„Mé to Marmorské je krásné moře,
v horském věnci mile skolíbáno,
jak v kolébce dřímající dítě,
jak tekutý safír modrojasný,
rozpuštěný sluncem mojí slávy;
můj jest Bospor! jako kapka vody
16
v mé se dlani chví a strachem pění,
velím jen – a Stambulu víc není. –
„Můj jest Karaman ten hojnobravý,
ověnčený podvojeným Taurem,
má dceř Říma – Trebizondské cárství –
má jest Morea ta chobotnatá,
i Hellada obývaná bohy;
můj líbezně labyrintský Lemmos,
na němž Vulkán prvé meče koval,
Mytilene, růžemi půl krytý,
Lesbos, v kterémž žhavý rubín zraje,
Mauro, Kefalonie i Zante,
tři hurisky, útulné a zdobné,
i Kyklady Archipelu drobné.
„Má jest Bosna, plna bohatýrů,
moje Valašsko, jež Dunaj vroubí,
SrbskoSrbsko, kde se gusle s mečem snoubí,
Epirus, kde Acheron se proudí;
můj pod Černou Horou Kotor svůdný,
stoupající patou v Moře Siné –
Kroja, hadí Kastrioty hnízdo,
i bohatá Janovčanů Kafa,
smutný Azov, břehy Krymu ladné
a měst množství v dálných krajin chmouři
jako racků na korábě v bouři.
„Před mým prstem celý svět se chvěje,
před mou rukou hrotí se a kácí,
před mou nohou vesmír lká a trne,
před mým slovem z hloubky stená moře,
před mou hlavou ustupuje nebe
a má sláva hvězdy z něho střebe.
17
„Před mým slovem Rhodus zachvívá se
i ten Chios signorie smělé,
mým zbit žezlem černý Maďar oupí,
Slovan pláče písní zadumanou,
Rumun krtkem do země se vrývá,
Němec pak se strachem v horách skrývá.
Před mým meče bleskem prchá žití,
do sutin se hrotí sporné hradby,
do purpuru odívá se moře,
rudým znojem pokraj nebes třísní,
země trhá se a strachem hoří
a v potopě nad ní lid se noří.
„Stotisíců stihl blesk ten v Bosně,
stotisíců v Albanii vzpupné,
dvakrát tolik v Lazarově říši,
v Byzancii vzdorné rovně Srbsku,
kol do kola tolik desetkráte,
že by Dunaj mohl proudit krví
dél než slunce do vesny se vrací,
ono slunce, které s nebe strhnu,
by má sláva místo něho vzešla!
Zda mně v podnoš měsíc nedal půli,
a ty chceš mé vzdorovati vůli?“
Avšak v záři starce skráň se skvěje
a ret opět v odpověď se chvěje:
„Znám tě, znám, ty Mohamed jsi hrdý,
jehož stolec z mrtvol zbudovaný,
lup a lest a závist – stupně trůnu,
ukrutenství vezírem jest prvým,
loupeživost štědrým almužníkem,
krvelačnost hlasatelem víry,
18
bitev vřava modlitbou jest tichou,
požár lidských stánků světlonošem,
pomsta v žilách místo krve proudí,
křivda váží spor a hrůza soudí.
„Vždyť tě znám, tys schránka vášní nahá,
skryta pláštěm byzantinských cářů,
žhavá střela v luku sveřeposti
proti kteréž vražda ještě ctností.
„Či-li nejsi zubr rozkácený,
jehož krutost ryje v ňadru práva,
krůpěj znoje z demonova čela,
rudý odlesk satanovy zloby,
kal z proroka utřísněné řízy
a šíp divochů, spit jedem mízy?
„Vímť, že z tokatských jsi trpaslíků,
chromý všude, na těle i duši,
jemuž lichot za stupeň dal hlavu,
přivěsiv mu cetku „Bujuk“ k jménu,
by z kup mrtvol temeno své vztyčil
a nízkostí duše lidstvo ničil.
„Mor nesoucím vrcholem jsi vředu,
který Byzanc osul nákazami
a tvář země zhyzdil zlatoklasé,
v kteréž matka zrodila mne cářem,
abych tebou v žebráka se změnil,
místo meče za úděl vzal gusle,
místo říše zbytky nízké chaty,
místo chrámu strom ten rozepjatý.
„Věz, jsem Lazar, jejž jsi slepit kázal,
družný pes, toť věrnost mého lidu;
19
nespoutáš ji, střežit-li tě nechce,
nepřinutíš k úsluze ji mečem:
družna bratru, cizáku je hrůzou,
budící mu draky v černé duši,
strážcem pes, leč v mstitele se vzruší!
„Přijde čas, v němž oslepne tvá sláva,
Azrael až na čelo ti dechne:
splaví Bospor nádheru tvých sadů,
snese bláto na prahy tvých síní;
strhne doba koruny tvé zlaté,
rozdrtí tvou náhrdelce zdobu
a trůn skácí do propasti hrobu.
„Nepýchej se, ukrutníku zdurný,
nedám psa ti za tvou slávu celou,
zhyneť dříve, než se vesna vrátí,
než svou rukou zkypří horské boky
a zulíbá Bospor modrooký.“ –
V strach vyrůstá vášeň hrůzovládce,
vyrůstá a vzteklinou se zmáhá,
srdce kypí jedem černé zmije:
tygřím skokem chvatně k předu skáče,
jedním rázem prsa starce chvátí –
a již guslař bezduch v prach se kátí.
Vyje kosmáč úpěnlivým hlasem,
děsně vyje, v uhel oko žhaví,
černá záda napíná a drasní,
škube sebou, divě zuby cení,
zda to brat snad Mahomedu není?
K zemi zírá sultán rozkácený,
zírá, zírá – těla starce nikde,
jak by zem je pohltila sirá,
či na ňadra noc vinula čirá?
20
Klesá ruka Mahomeda krutá,
ruka klesá, zjitřeno je ňádro,
děsné oko k nebi obrací se,
odkud měsíc mdlou pohlíží tváří
a severní hvězda mocně září.
Rychlým krokem nazpět sultán kráčí,
za ním bez pobídky pes se béře,
jako přízrak, jak stín jeho duše,
straší zjevem, pohledem i vytím,
skučením i zubů vyceněním,
jak by srdce padišacha dravé,
před nímž celý dálný svět se chvěje,
třese, zmítá, boří se a kácí,
před jehožto okem blesk se stydí,
před jehožto hlasem trnou hromy,
před jehožto slovem vzlýká moře
a svou hlavu hora kloní k hoře.
Hrozné jest psa zloupeného vytí,
není vytí jenom, jsou to slova,
nejen slova, výčitky to znova.
„Postůj, postůj, dravý Mahomede,
jemuž sláva milostnicí prostou,
nepospíchej, obezři se ještě,
ohledni se, kde si starce vraždil,
bys mne dostal, opak všech tvých chtíčů,
svědomí své – velitele svého –
ohledni se v život svůj a činy,
ohledni se k posvátnému stromu,
kol něhož se šedé stíny kupí,
vzmahají se, množí se a rostou,
pohleď na ně, snad se paměť vrátí,
snad z těch stínů mnohé budeš znáti!“
21
Hledí nazpět sultán, vůle prostý,
vidí stínů množství k nespočtení,
zří je slétat na platánu kštici,
usedati na ramena silná;
vidí starce samé, sivobradce,
vidí slepce gusle hrát v jich středu,
vidí muže s týlem naseknutým,
vidí ženy s rozpoltěným prsím,
vidí děti, malé oslepence,
vidí, jak se větve šumně sklání
a v ševelu slyší naříkání:
„Hle to on, jenž z Asie k nám přišel,
s Turkomany sběsilými bratry,
s divokými nájezdníky svými;
jak kobylek hejno setižravé,
jako „Tebbad“, víchor zimničnatý,
onen chřestíš, žárem ukájený,
smrt jenž dýše – skvrny na jazyku,
z hrozných pěstí písek metající,
rozpálený v srdci děsné pouště,
troucí žízní spráhlé karavany,
děsný hrob jim vystýlaje řidí,
by veň smetal velbloudy i lidi.
„Vidíš, dravče, tisíce nás tady,
stínal jsi nás, na kůly nás vrážel,
býky trhal, křižoval a věšel,
v půli řezal na hrotnatém loži –
přišli jsme tě volat na soud boží!“
Rozchvět sultán na přízraky hledí,
rozchvět hledí na psa průvodníka.
Hrozno! V zraku – starcův pohled chorý,
v hlasu – guslařovy rozhovory.
22
V bázni sultán kosmáči se lísá,
hladí hned, hned okem hněvy metá,
hned jde blíž, hned ustupuje zpátky,
stejno vždy – již zvíře hroznohledé
za kaftan ho rve a dále vede...
Vchází sultán v hradbu města – couvá,
vytřeštěným okem k bráně patří:
dva tam stíny stojí podružně,
na „Bujuka“ pohlížejí zlobně,
nad hlavu mu vyšší dvojnásobně.
Řecké helmy valná čela kryjí,
řecká plátování mocných plecí,
v silných rukou silné dvouručáky,
kříží jimi, jak by v sečnou ránu,
by nevstoupil sultán v tvrze bránu.
Straší Mahomeda postať mužů,
straší ho, že zpět odvrací oči;
snad je zná, že nechce jíti blíže,
bojí se těch očí nebo kříže?
Stojí, stojí, v přízrak oko noří,
až stín první teskně zahovoří:
„Víš, kdo jsem? Slyš! Kantakuzen Dmitrij,
kterému jsi hlavu srubnout kázal
na tom místě, na němž stojíš nyní,
zraditi že nechtěl svého cáře,
když jsi ho chtěl porušiti zlatem,
dřív než jsi byl Byzancie katem.
„U Romana brány, jedno s cářem,
bránil jsem dřív káni tvojí dravé
trhající hradby města dělem,
23
jež ti Orban s ďáblem z kovu slili,
jež chrlilo z prsu tisíc smrtí –
pekelným svým ústím, rozmach v síle,
a dýchalo hrůzu v dálku míle.
„Živ jsa, třel jsem útok zákeřníkůzákeřníků,
zašláp lstivosť popa latiníka,
příče mečem dvojích supů zdmutí –
dnes však příčím tvému zahynutí.“
Chví se sultán, děsně zrak mu hoří,
a stín druhý temně zahovoří:
„Franko, Vlach jsem, Athén slední kníže,
jejž jsi z města mudrcův hnal v Théby,
zničiv ohněm zbytky Akropole,
paladium nedohledných věků,
aby lůza v rozvalinách zbyla
a svoboda robství otročila.
„Na stupních tam Athenina chrámu,
na mramorné jeho krepidomě,
uškrcen jsem janičáry tvými,
smýkáno jest tělo ulicemi,
useknuta ruka moje pravá,
aby – v kužel bílé čapky dána,
agovi tak byla ku ozdobě;
viz, ta ruka hrozí nyní tobě!
„Zhynul jsem, však zkvete Řecko zase,
stihne rána za ranou tvé žezlo,
kříž zasvitne na Hellady nebi,
hanbou bude Osmanem tam slouti,
novým sluncem nové vzejde ráno,
a jmí „sultán“ psovi bude dáno.“
24
Jako mračná vzpoura sultán bouří,
krev se vzpírá, v čele vzdor mu ryje,
hněvně stená, stejno pes s ním vyje:
„Vidíš, vidíš, kam tě všude vedu;
není-liž to krásné ku pohledu?!“
Mahomed však tuří nohou dupá,
zjitřen mozek v hlavě se mu vaří,
oba nože z pásu svého trhá:
metne jedním v přízrak podvojený,
na ráz přízrak u brány se ztrácí,
jenom meče jak by zazvonily;
metne druhým po zběsilém psovi,
metne darmo – nelze probodnouti,
v balvan mlhy břitký nůž se vráží,
a než chápe – zase pes ho stráží. –
V haremu již, v odalisek lokti,
mroucí láskou zapad’ v blankyt oka,
pít chce ze rtů pohár zapomnění,
usnout na hedbáví bílých ňader;
po boku však ždané jeho zvíře
na koberci blíže pána ležíleží,
nelze zahnati je živou mocí,
a když nitro rozhárá se k blahu,
vztýčí pes se napruženým skokem,
zakňučí a zžírá blaho okem:
„Líbej, láskej, zpitý Mahomede,
líbej jen a zapomínej všecko,
jen ne to, co kolem nás teď kráčí
mlžnou nohou po koberci hladkém,
s okem skelným, s nakloněnou hlavou;
pohleď jen ty rány v jejich boku –
25
tvého meče purpurové třeby
ústa jsou, jenž žalovala v nebi.
„Viz, jak smutně kolem tebe kráčí
outlé dívky, jinoši a dětiděti,
bratří, sestry – všickni sourozenci,
przněny dřív zvířecím tvým chtíčem,
v posled Ahmed v hoška vzrůstající,
jehož tepny zotvíral jsi v lázni,
zlatou šňůrou stáhnuv hrdlo malé –
touže rukou, kterou korán třímáš –
by ti nevzal blesky, jimiž hřímáš!“
Poulí sultán vyděšené oko,
odvrací se, nelze odvrátiti,
choulí se, tak jako rys se choulí,
mávne pěstí, vzkřikne – mizí stíny –
pes jen vzpřímen v ústret se mu staví,
s vyceněným zubem naň se dívá,
a ženina v koberec se skrývá.
Šílen sultán na nohy už skáče,
zlobná vášeň vzteklinou se zmáhá,
sahá k boku, dýku z pasu trhá,
jedním rázem v psovo prsí míří;
však než deří, mlhou pes se ztrácí
a zas z mlhy v prvý stín se vrací.
Kvapně sultán do ložnice vchází,
za ním kosmáč, vraždou uloupený,
bratr sultánovy duše – feny. –
Ze seraje „Bujuk“ stížen spěchá,
tíhne ven jak sova z temné skrýše,
nedbá noci uhostěné kolem;
26
skvostný kaftan kalem ulic vláčí,
s pánem pes, ne – za psem sultán kráčí.
Na břeh mořský pes sultána vede,
a již loďka v Bosporu se houpá,
ovinuta dvojím nebem skvoucím –
jedním zpod a druhým nebem shůry –
ověnčena drobnokvětou řasou
a zdobena hvězd zdvojenou krásou.
Pluje sultán v purpurové kajce,
lehce hejčkán zelenavou vlnou,
poduškami hebounkého tkaní,
odalisky ukypřeným klínem,
by zapomněl vše, čím duše rvána –
na břehu pes nechán z vůle pána.
V prostřed vodstva – krytba klesá z kajky,
v nebe sultán zří i dolů;
a zas rukou oko svoje sloní,
aj, co vidí, že se nazpět kloní?
Ve vodě dvě velké hvězdy svítí,
nesvítí, leč hoří, rudě planou,
oči psa jsou, s pánem plovoucího,
kam chce ten, tam vlna loďku snesla,
nezpomohly korma ani vesla.
Krutě sultán do psa veslem bije –
marné vše, pes neopouští kajku,
vyje do peřeje modrošedé
a tím vytím hovor s pánem vede:
„Nevlídnou jsme dneškem vzali cestu,
nevlídnou, ač zná ji tvoje loďka,
deset žen sem vezla na popravu:
devět matek zavražděných bratrů
27
a desátou vlastní matku tvoji –
a přec žily všecky život dvojí.
„Pohleď jenom, tamo z vodstva rostou,
na rtech purpurových červ se hostí,
s bílých údů mořská voda splývá,
svázány jsou ruce palmy lýčím,
žernovem krk utížen je ladný,
mořské řasy ovinují rámě,
probodnut je prs jich mramorový –
a ty vlny, to jsou jejich rovy!“
U výkřiku sultán odvrací se,
odvrací, však nelze odvrátiti;
ukována na týle je hlava,
upoutáno v důlkách lebky oko;
vidí ženy, any kolem plynou
a sklým okem v tvář mu hledí sinou.
Zvedá sultán veslo silnou páží,
teše kolem, jak kat širočinou,
teše v stíny – stíny na ráz hynou. –
Mizí jeden, druhý z vody vstává:
postať jesti muže obrněnce,
kapalinec na hlavě se leskne,
plášť přišedlý s plecí dolů splývá,
na plášti kříž červený se kmitá,
na koženci, v prostřed, kalich bílý:
pod nohou se sbitý Turčín svíjí,
s holou lebkou, rozpoltěnou šúrem,
halící se do korouhve rudé,
na ní skvrna měsíce je plavá,
a postať se větrem v hovor dává:
28
„Víš, kdo jsem? Aj, z dálné odtud země,
která pravdy požárem se vzňala,
v němž červánek svobody se zrodil,
tam kde víra matkou byla síly,
z Čech, z kad lidstvu jiskry ducha dštily.
„Mstitel křivdy, Husita jsem věrný,
který kříž vzal po Lipanské seči,
aby zahnal dravosť, ana kleta
vzdorně zaryla se v ňádro světa.
Bělehradských zdí jsem zdárný strážce,
který zhubil mor tvůj vlastní smrtí,
když svůj prapor vetknouti chtěl v hradby;
kolem pásu jal jsem krutost tvoji,
posednuvší Turka odvážlivce,
metnul se s ní v Dunaj v ručím skoku,
zápasil, až hrot jsem ztopil v boku.
„Víš, jak lid tvůj na zápas ten hleděl,
hrůzou zděšen prchal z Bělehradu,
a ty, zuřiv, trhal svoji bradu?
„Věz, že někdy zase prchat budeš,
jako dravec hrozný v černém mraku
před oněmi, s nimiž pobratřím se
duchem, silou, jak jsem sbratřen krví,
v čas, až sever hněvem stáhne brvy.
„Přijde pomsta na potomky draka,
nadšením se pod oblaky vznese,
mečem žhavým tkne se tvého srdce,
klokotnou že krev se zpeří smrští;
lapen bude hněv tvůj krvelačný
jarým vzdorem soukojenců slávy
29
v toužnou kořisť věčna zahynutí,
které tebe i tvé říše shltí.“ –
Ostřím vesla sultán v přízrak tepe,
proklíná a lítí se a zuří,
až mu vlna hněvně v tváře plyvá,
zajíkavé lání rázem tlumí
a výsměchu plna dále šumí.
Kolísá se loďka v pravo, v levo,
kolísá se – hejčká se a stane,
ručí jinovec jí v plachtu duje,
a již nazpět k břehům města pluje.
Kvapem v hrůze Mahomed z ní stoupá,
kvapem jemu po bok vyžel černý,
jak by řásný za kaftan jej vedl;
vyrůstá a k boku se mu těsná
a hovoří v nově slova děsná:
„Za mnou, za mnou pyšný Mahomede,
jsem tvé svědomí, jež v zmar tě vede.“
Na prostranném dvořišti pes stane,
kde strom „Vach – vach“ v prostřed, hrozný slechu,
tisíceré rozprostírá větve,
každá větev – větvic na tisíce
a větvice o tisícech listů!
„Ráje krviště“ lid dává místu.
Stromu listí rudé skvrny nese,
krevné kapky dolů z něho prší,
třísní tvář i čelo Mahomeda,
sobolinu u kaftanu kropí,
jako mrak, než k přívalu se vzchopí.
30
Sype bouře listí z Vach-vach stromu,
místo listí ovoce však vzrůstá,
divné, strašné, samé lidské hlavy,
každá Mahomedu kývá, kývá –
a v šum větví smutně hlas zaznívá:
„Z tvé jsme vůle, ďáble, urubány,
z tvé jsme vůle napíchány tady,
naší krví černá zem se spila,
starý strom ji nabral v hojné cévy,
z cev dal kmeni, větvicím i listům,
by list každý Hospodina lícím
jazykem byl na tě žalujícím.“
Strne sultán, v listí oko noří,
tichnou hlasy, jeden zahovoří:
„Hleď, poslední cář jsem Trebizondu,
starý David, syn věčného Říma,
jemuž uloupil jsi outlou dceru,
zprznil ji, pak agovi dal darem,
by zhynula šelmou v Turku starém.“
Vzkřikne sultán, šelma krví drava –
zahovoří druhá vedle hlava:
„Štěpán jsem, král zavražděné Bosny,
která trupem u tvých nohou leží,
na němž prostřen plášť tvé hanby rudý,
na kterém tvá tuří noha stojí,
abys věděl, je-li srdce mrtvo,
nebo hrůzou zachvívá se posud;
nyní Bosna jedno popraviště,
na němž rostou šibeničné sady,
v nichž tvé slovo sekerou se blýská
a tvá dravost neskrocena výská.“
31
Ze rtů poběsilce kypí pěna;
a zas hlava podružena:
„Pohleď výše, Radivoj jsem starý,
kterého ti Radko vydal zrádný,
aby sťat byl na Blagajském poli
s všakým květem věrných pobratimů,
nechtěvších se popsít – poturčiti;
národ zhynulzhynul, ale u kořenu
žije kmen, ty zhyneš v jeho plenu.“
Odvrací se sultán, zděšen znova,
ale nelze – jiná slyší slova:
„Svatého jsem Sávy vojevoda,
strážce hrobu jeho v Mileševě,
jejž jsi prknem řezat kázal v půli,
že nechtěl kdys proroka ctít, lháře,
který vilnost zákonem vám kázal,
násilnictví věstil zjevem božím,
vraždu ráje vrcholem vší ctnosti –
věz, i tobě řekne doba: dosti!
„Ty žes’ „Božím stínem“, vyvrheli?
Aj, pak bohem pravým ten byl hrozný,
který ctěn byl prve v Akkaronu,
jehož sochu vytýčila žena,
ana z Tyru v svaté přišla město,
Jesabel, dci Elbaalova chlípná,
v jehož páže rod pokládal hojný
ten, jenž nyní k tvé se chátře druží,
bez domova celým bloudě světem,
z všaké práce první bera strdí –
psanec víry, cti a milosrdí.“
Prchnout sultán touží, nelze, stojí;
s hůry mluví k němu hlava dvojí:
32
„Votarovi synové jsme, bratří,
jež spoutané vzal jsi v lože svoje,
mužnou krásu zničiv na úsvitu
ržáním chtíče, horším Sodomitů.
„Tebou Osmančíkům den vzšel plný,
kde dne vrchol, večer započíná,
brzy pomsta za všechno ti přijde,
nákaza ti vzejde v rodu vlastním,
rodný neduh žrát mu bude ledví,
jako zrak žral toho „Ilderima“,
který svět chtěl utýrati širý,
až ho Timur zhubil u Ankyry.
„Jako praděd tvůj kdys, zavřen v kleci
urobené z kovu pro bestie,
tak i pro tvůj rod se někdy stane,
až v soud boží doba pomsty vzplane!
„Osmanům klec z hrotů právo zrobí,
ohradí je, lid by netrhali
a z bestií v čas se lidé stali.“
Hrozí vzhůru Turek poběsilý,
choulí pěstě, hlavou o kmen bije,
a v sténání jeho hafan vyje.
Rozzuřen však sultán dobyl meče,
pádnou ranou psovu hlavu chvatíchvatí,
než jí chvatí, mlhou pes se ztrácí,
mizí přízrak psa i „Vach-vach“ stromu –
stromu jen – pes vedle pána stojí –
snad se kosmáčem jen Bujuk dvojí.
Pryč pospíchá sultán v ustrašení,
děsným pudem za ohařem kvapí,
33
až z psí vůle u trojhradí stane,
jež spleteno v jedno různým tělem,
atmajdan kde širý prostírá se...
z vůle psí „Stín boží“ stojí zase.
Jednu hlavu má ta úpleť dříků,
jedna hlava otevírá tlamu,
úzkořezým okem dolů shlíží,
svalný ohon semotam se smýká,
rozplétá se dřík, v před hlava příčí
a jazykem rozdvojeným syčí:
„Zle si robil, nelitostný synu,
že jsi rubal hlavy dvou mých bratrů,
dvou mých bratrů, otčíků ti rodných,
když jsi ztekl cařihradské brány;
však jsme byli věru otci tvými,
když tvá matka Mára, dcera Vuka,
který Srbsko zradil na Kosovu,
Sitnice kde s Ibarem se snoubí,
bez naděje byla Muradovi,
jemuž Miloš, pomstou rozchvět tuze,
tupou lebku srazil po zásluze.
„Tajně odtud k té jsme ženě spěli,
Dardanely přeplavili v noci,
chvatem vlny v chlumy rozpeřily,
dopluli až k rájům Bethunie,
kde se Brusa v záři nebes sloní,
smýkali se do komnat tvé matky,
objali jsme vilnou onu Máru,
obepnuli potrojením v jedno,
oplodnili její život sporný,
z něhož zrozen Bujuk světoborný.
34
„Lesť a smilstvo zplodili tak vraždu;
klín matičky země chvěl se strachem,
hrůzou rozpukla se horská čela,
Kavkaz strnul, Kazbek ledy svalil,
Terek zhrozil se a ztopil kraje,
jak když brat náš kryl se v stromu ráje!
„Zmijí syn tys, zmiji chováš v ňadru;
však ji cítíš, jak se v srdci zmítá,
jak se hřeje, kotoučí a kryje,
a co zplodíš, bude zase zmije.“
A zas týčí hlavu obr hadí,
opět syčí jazykem svým dvojným,
zas příšerným okem v tvář mu shlíží,
až se tělo v hadí sloup zas níží.
Strne sultán, divoce pes skučí,
obskakuje sultána i hady,
jak by potěšen z té jejich zrady.
Sultán potřeštěnec meč svůj zvedá,
dupe nohou, hadí rube hlavu,
třetí hlava dolů padá,
kope po ní sultán, mečem sviští,
tepe do psa, – tepe v sivé mlhy,
nikde ani stopy po příšeře,
jak by ztratila se v nočním šeře.
Poblíž brány „Phenar“ pes se staví,
vzpíná se a žhavé poulí oko,
choulí se a v divném vyje trudě,
a Mahomed jak by zatknut v půdě.
Hle, z mrtvolné spousty postať vstává,
roste – roste v muže velikána,
35
zlaté brnění mu kryje plecí,
na brnění kříž je z diamantů,
jeho kštice – kštice boha Zeva
klenbou čela v klenbu nebes sáhá
a nad hlavou slávy zář se vzmáhá.
Levá ruka štítem prsí kryjekryje,
v jasném štítě orel temnoperý,
dvě své hlavy hrdě k slunci zvedá;
pravá ruka mečem blesky metá,
šípe jimi v sultánovo hrudí,
kam blesk sletne, vše plamenem hoří,
v plamenech je nitro Bujukovo
a v noc mysli jeho hřímá slovo:
„Víš, kdo jsem, jenž postrachem ti čelí?
Konstantin, pán tvého Istambulu,
zloupeného zubožené ráji
shrocením se „Bektašů“ tvých divých,
skrývajících v kůže těla nahá,
vřískajících širokými ústy
jako šeří vlci z ňader pusty.
„Chor jsi tělem, šílen měkkým mozkem,
v spánkách pavouk předivo své spřádá,
v mých jak síních, v které jsi se vloupil,
ty pavoukem rozložil se hrozným,
abys, zavit zlatohlavu krytem,
slunce slávy lapil před úsvitem.
„Vraždami tvůj život zasut celý,
není krůpěj světla na tvém žití,
skvrnou jsi jen v lidstva pokolení,
rudým bleskem v černých mračnech bědství;
ve psí tělo svědomí tvé přešlo,
36
v němž hřích bují jako černé hloží,
aby štěkal v líce sudbě boží.
„Viz můj štít, jejž nad temeno zvedám,
takým štítem říš tvá v stín se schoulí,
zbledne měsíc s příšerlivým světlem,
kříž osvítí zabrané dřív kraje,
mír nad nimi bílá křídla vzepne,
plné štěstí vzejde každé chatě,
žalný nářek v odvahu se vzmuží
a vlasť rozvije se skvostnou růží.
„Chvíle té, když moje hvězda zhasla
a tvůj měsíc krví vzplanul v nebi,
v onu chvíli vzešla hvězda nová
v divné kráse na severu chladném;
ta se združí hvězdě mojí zhaslé,
vzejde mstitel z hvězd útulných zvodu,
z pout tvých pádné pomsty zrobí meče,
v ohnisku svých hněvů rozžhaví je,
v ocel skalí v ustřádaných slzách,
by tě potřel okříženým hrotem,
aby sšípal káň tu klektající,
žlutý mor i nákaz asiatský,
hniz kumánský, prvým podružený;
Slovan bude, zrozen z řecké ženy!
Za svůj vezme štít a meč můj svatý,
z štítu toho mocný orel vzletne,
ručím vzmachem k slunci bude plouti,
mstitelů mých mraky vodit bude,
nad Balkan i Ararat se vznese,
vyrve loupež z bratrobijné ruky,
sklove měsíc strachem sesinalý,
sklove kolem zanícené hvězdy,
37
vztýčí kříž zas na Sofie chrámu,
jímž se splní lidstva vykoupení,
a nebude bajkou pouze krásnou,
že plameny pekel před ním hasnou.
Vzejde právo, pravdě stolec zrobí,
zlomí žezlo dravé sveřeposti,
strhne pouta z modlících se páží
a pověčnou ráje bude stráží.
„Klnout bude polovice světa,
závistí se moře v stěžny zpeří,
jásat bude světa polovice,
radostí prs horský kvítím zbují,
zádech vánků v hymnus promění se:
Vstaňte, národové, hrobu prosti,
Hosana, hosana na výsosti!...
„Viz ty hvězdy kolem půlměsíce,
ony rudé chvějící se hvězdy
s oblak turbanem kol siné hlavy,
s třesoucí se jiskrou v rudém zraku,
choulící se v roucho černých mraků!
„Předchůdců tvých duchové jsou bludní:
tamo Orchan, od národů kletý,
jemuž Tzympe spěrákem byl v ráje,
pod Orchanem oba Muradové,
mezi nimi Bajazid se choulí;
vidíš, jak se před tou hvězdou třesou,
která zvolna vstoupá do zenithu?
„Jdi a kaj se, svědomí-li možno,
ano psem se vedle tebe choulí!
38
Jdi a kaj se! V prostřed tvojí dráhy
anděl s mečem vstoupil, zhyneš záhy!“
Poběsilým okem sultán zírá,
skřípá zuby, zatíná je v pysky,
skučí hněvem jako bouře v skalách,
seká mečem do přízraku muže,
seká do psa – do průvodce svého –
seká, seká – ale mlhy seká,
jež kol hlavy temně se mu choulí,
jež mu hrubé ovíjejí nohy;
pryč pospíchá – kamo sám však neví,
tamo, pes kam mlhorostlý velí,
kvapí hned, hned jako had se plazí,
už pln strachu do „Sofie“ vchází,
Už v džamii nízko uklání se,
křížem klade potřísněné ruce,
na rtech bludná modlitba se třese:
aby Allah sejmul s duše kletbu
a zahladil děsné ono zvíře,
které nelze utratiti mečem,
které stále jeho vůli čelí
a z hrůz do hrůz nořiti se velí.
Na kamení sultán hlavu klade,
zvedá ji a kolem rozhlédá se,
se zdi zlatých sterá slova sčítá,
sterá slova – koranové sury –
prorokovy bájky různoskladné, –
úlevy však není srdci žádné.
Ku klenbě již zvedá rudé okooko,
kde se měsíc nádhery pln vznáší
39
v prostřed hvězdic – žhoucích diamantů –
modlí se, leč nadarmo se modlí,
bledne měsíc, ztrácejí se hvězdy,
diamanty vyrůstají v slunce,
kolik diamantů tolik sluncí,
všecka slunce v jediné se pojí;
v rozjásaný obličej zřít skvoucí,
hlavu zříti, postať prorokovu,
ne však toho, jemuž on se klaní,
ale toho zlopověstných ďaurů,
který chléb mu tělem a krev vínem
a kterého zovou „Božím synem“.
Vzrůstá Kristus v jasnozlaté zoře,
kříž zářící jednou rukou zvedá,
druhou rukou hrozí „Bujukovi“
a tajnými k němu mluví slovy:
„Ty se modlíš, Mahomede zhrdlý,
svět když dříve vyučil jsi klení,
niče vztekem víru v milosť boží,
jako velbloud družku, zlatou mušku,
hrubou tlapou, v písčitém když moři
k zdroji přišli oba žízní choři.
„Ty se modlíš, k zemi kloníš hlavu,
avšak z rukou posud krev ti krápe,
modlitba tvá rouhání je Bohu,
lež z každého slova zuby cení,
strach, ne skroušenost ti z ňader sálá,
vyděšení lomcuje tvou duší
a z měkkého mozku sílu třebe;
pryč, svým dechem skvrny dýcháš v nebe.
„Prvé byl jsi nebes vůle bleskem
k potrestání vzpupné světa zhrdy,
40
teď však jsi se vyrval z boží ruky,
jako tygr z pouště v hojné luhy,
rozžhavenou vraždu v děsném zoru,
a z člověka všel jsi na potvoru.
„Věz, v čas zase myšlenkou se zrodím,
vyrvu lup tvůj z drápů ukrutenství,
aby hanba příkrov na tě vrhla,
jako na upíra tělo klaté;
zářit budu v ústret věkům novým,
na něž plec tvá stín vrhala vzteku
po pět krví zatopených věků.
„Prchni, stíne, ďáblu podružený,
než zář slávy mé ti skráně zžehne,
než tě vlny mého slova ztopí,
než mé oko v propasť zapudí tě,
proti které gehenna tvá rájem!...
Hvězdo severní, vzplaň nebes krajem!“
Zlícen sultán vzhůru dýku vrže,
divokými blesky srší oko,
vzhůru plyvá – v tvář mu padá obé,
nejen obé, i ten měsíc skvoucí,
sráží turban, v spánek hrotem bije,
čepel křivorubky ve dví tříští,
a na dlažbu černá krev prýští.
Upí sultán, z mešety se smýká,
chroptí, vzdychá, klesá, zas se vzmáhá
třeště okem i jazykem kruto,
za psem tíhne od chrámových dveří,
který v popřed v černý mrak se halí,
jak brat hrozné sultánovy duše –
pánem on, psem „Bujuk“ za ním kluše. – –
41
Těžká zvěsť se Cařihradem nese:
sultán Mahomed je chorý myslí,
otupen meč v rukou Allahových,
přelomena metla dalných světů
od té chvíle, co přivedl zvíře,
zloupiv strašidlo své kruté duši;
v zimničnosť se proměnila zloba,
v bázeň hněv a rozkvašené lání
v málomocné zubů jekotání.
Děsné přízraky mu hlavu tepou,
strachu pln vždy na psa jenom zírá,
který v prs mu bodá děsným okem,
přepodivně krutým k nesnesení,
který vytím souží ho a trápí,
tká a hněte, trýzní, mučí, týrá
a to srdce jeho v tlapy svírá.
Darmo sultán hvězdopravce volá,
každý bádá, uklání se, mlčí,
až sám sultán hvězdočet si staví;
zírá, strne, zpátky odvrací se:
bledneť měsíc černou mraků zpoustou,
velký medvěd posouvá je blíže,
dusí měsíc návalem jich sporým,
pohání je, hněvy okem sálá,
a ta hvězda v čele sluncem pálá.
Klesá nazpět sultán v hebké lože,
škube sebou, řve a zase vstává,
mumle temně do zcuchaných vousů,
jak by v dálky myslí ztracen hledí,
poulí oko, kloní hlavu zase,
až otroka polospánkem ptá se:
42
„Slyšíš, slyšíš hlas těch hrozných guslí?“
,V platánech jen, pane, listí šustí!‘
„Avšak zpěv ten, žalný tak, tak blízký?“
,Šumné jsou jen sadů vodotrysky!‘
„A ten křik, to lání, co tak mučí?“ – –
,Miláček tvůj u nohou ti skučí.‘
„Miláček? ne, ďábel!“ – Chýlí hlavu:
„Vidíš, vidíš, jak se šelma zvedá,
jak se choulí, v prs mně okem bodá
a svým zubem srdce moje hlodá?“ –
Setkalo se dvoje divé oko:
oko psa a oko sultánovo;
kňučí zvíře při pohledu dutě,
stená sultán, jako tur když stená,
jako doslov zmírající bouře,
ana zžehla vše, co přišlo v dráhy,
a strávila povaly i práhy. –
Hle, jak ústa ohyzdně se příčí,
v jev by vyšlo, jak prv cenil zuby,
když rval národy, jak bouře duby!
Zlá to prorva věčné ducha noci,
zpět jí rudé oko v život zírá
v doby dávné činem, blízké časem,
zlo, jímž duše náhle v dravce stýla,
přikájená smrtí matky vlastní,
desíti žen, tráveného otce,
čtyřiceti cařihradských junů,
tisícůkrát tolikera lidí,
a Mahomed prorvou v peklo vidí.
43
Dohnívá – strach povždy víc se vzmuhá,
v každé čivě titánem se rodí,
rve a tře a všemu vojevodí.
Trhá sebou sultán psovi rovno,
jakby oba saně odkojenci,
trhá sebou, šúrem zraky vrže,
ruka sahá křečovitě k pasu,
noha zvadlé natahuje svaly
a padišah letmo na psa skáče,
za hltan ho levou chápe rukou,
chápe – marně – dřív než chopit může,
za chřtán ohař škrtí Mahomeda,
mohutným se vzhůru šine skokem,
v prsí ryje, tlapou svojí mučí
a příšerným hlasem temně skučí.
Marná svalnosť sultánových páží,
marný vzpor je plece jeho tuří,
nešílí víc, vzteká se a zuří.–
V rychlou pomoc pospíchají sluzi,
v rychlou pomoc janičáři spějí,
v síň se valí s vytasenou zbraní,
brání pána, sečou do příšery,
sečou, bijí v choulící se mlhy,
však ne v mlhy, v prsí sultánovo;
každá rána těsně v srdci vázne,
každé páže ne psa – pána drtí,
a krev černá, jež se z hrudi valí,
koberce a kožešiny kalí.
Trnou janičáři pána rvoucí,
trnou nad ranami vlastní zbraně,
zří, jak „Bujuk“ utepán se svíjí,
jak se vzpíná, klesá, nazpět padá,
44
jak se kácí u velbloudím řvaní,
jak jím „iblis“ křečovitě zmítá,
jak v něm zlotí, škube tuří plecí,
jak mu spárem sílu kloubu ruší...
a Mahomed chrlí černou duši. –
Dokonáno. – Zmizel ohař mlžný,
jenom vytí rozlehá se kolem,
jak by vzduchem stíhal ještě duši,
nesoucí se jako černé káně
přes Bosporu vlny zelenavé
do Asie, mezi šelmy líté,
a s ním hejno duchů pospolité. –
Ticho, v síni otroků dav stojí
strachem ukovaný, zírá kolem,
dýše jenom, jak syn balván dýchá,
když demonové vzdorem sváli
s kojícího prsu matky skály. – –
Zas zvěsť divná Cařihradem kvačí,
Mahomed že zabit janičáry:
však jen tajno pověsť v síně vchází,
šepce jenom, snad se dechnout bojí,
aby sultán nezbuzen byl dravý,
uhejčkaný satanovou mocí...
O dva psy svět méně měl té noci. –
Měsíc bledl, chvěl se, zašel v mraky,
na severu zaplanula hvězda,
zaleskla se netušenou září,
oslnila chrám „Moudrosti boží“,
osvítila kraje zlatým světlem,
v jásání ráj ozářila skvělém,
do něhož všel člověk spasitelem. –
45
Vánek zbudil mrtvá srdce zvonů,
hebkou rukou zčeřil struny guslí,
slíbal slze v porosené líci,
rozpěl v hymnus křoviny i kvítí,
pěvec věštil, co zaslechl zníti. – –
46
Poznámky.
Báseň založena jest na pověsti Mahomed II. příjmím „Bujuk“, tolik co Veliký, nazván i od tureckých dějepisců poběsilcem a násilníkem. Jiní, n. P. Zinkeisen, jmenují ho „silně vyvinutou povahou orientalského hrůzovládce, oddávajícího se bez rozvahy ukrutenství a věrolomství.“ Sám Hammer, onen přeceňovatel Turčínů, píše o něm, že ukrutenství a vilnost jeho nikterak upříti se nedají, jakž tomu nejhroznější všech kammů, jímž bratrovražda zákonem se poroučí, jasně svědčí. Hanebnosti v zvěsti uvedené jsou napořád historické, já ničeho nepřičinil a mírnil napořád.
Str. 7. Aldebaran, nejjasnější stálice souhvězdí „Býka“.
Str. 13. Bujukdereh, údolí poblíž Cařihradu. Pod starožitnými platány jeho, pocházejícími z dob praobyvatelů Thrakie, odpočíval prý Bohumír Bouillonský; jich stáří páčí se na 4000 let.
[47]
Str. 24. Orban, cizinec jakýs, nabídl se Mahomedovi k ulití ohromného děla, jímž konečně zdi Cařihradské jsou zbořeny.
Str. 30. Vach-vach. Strom ten stojí posud u dvora Achmetie, nejprvnějšího mahomedánského chrámu. Na rozložitých větvích jeho, praví přítel J. Wünsch ve svém cestopisu, houpávalo se zvláštní ovoce: hlavy lidské.
Str. 33. Ilderim, blesk, bylo příjmí Bajazidovo, který trpěll neduhem očním
Str. 34. Atmajdan náměstí, na němž stojí as 6 metrů vysoký kovový sloup, úpleť 3 hadů, jichž hlavy, dřív než sultán Mahomed II. vlastí rukou zurážel, sloupovou tvořily hlavici.
Str. 36. Bektašové, řád bojovných někdy dervišů, kteří s divokým křikem na nepřátely se vrhali.
Str. 37. ...Slovan bude zrozen z Řecké ženy. Ivan Vasilevič Veliký, zakladatel velkoruské říše, oženil se s Žofií, dcerou Tomáše Paläologa, bratra posledního cáře Byzancie, vzal říšský jeho znak za svůj, davaje tak na jevo, že Rusku nastane doba k osvobozování Slovanů pobalkánských od sveřeposti osmanské.
Str. 38. „Tzympe“, hrad blíže Galipole, pokládán byl klíčem Evropy.
Str. 40. a kterého zovou Božím synem“. Pod vrstvou zlata absidy Aje Sofie prosvítá obraz Krista Vykupitele.
E: až; 2002
48