Na vlnách (1890)

Báseň, Adolf Heyduk

Diplomatická verze Ediční verze
NA VLNÁCH.
[I] ADOLF HEYDUK:
NA VLNÁCH.
BÁSEŇ.
V PRAZE. TISKEM A NÁKLADEM JOS. R. VILÍMKA. 1890.
[III] VŠECKA PRÁVA VYHRAZENA.
[IV] BRATRU BEDŘICHOVI PAMÁTKOU NÁVŠTĚVY KAVKAZSKÉ.
[1]
DŮM POLESNÉHO.
Dům polesného skryt byl v lese a sotva střechou zíral ven, leč v čas, když louka květy nese, zněl ptačím zpěvem celý den; však nejen z jara, zvučelť také, když přisel smutný zimní chlad; tu pělo děvče hvězdozraké, že ozýval se hvozd i sad. Rád polesný měl děvče hodné, jež na srdce mu vložil druh, když cesty žití zlé a svodné jej vedly v jiných vlastí ruch; [3] tam našed klid list poslal z dáli: „Mám domov, zle však strádám zas, než k nebeskému půjdu králi, mé dítě vyprav na Kavkaz. Kaž sprovodit’ mou Evu k moři, a další cesty vhodný plán ať zcela podle svého stvoří můj přítel, lodi kapitán. Bůh zaplať všecku Tvoji péči, já vděčným budu po sám rov... leč více díků mám než řečí a více lásky nežli slov!“ A polesný vzal pušku k pleci a smuten byl a nemluvil, tak jaly ho ty divné věci, tak dívčin pobyt drah mu byl; leč přítel kynul; bez odkladu děl: „Staniž se, jak osud chtěl –“ a volal paní na poradu: „Jak s Evkou, již tak rád jsem měl? Raď přece, koho poslat’ máme, tys vetcha juž, já nejsem mlád; 4 snad syna průvodcem jí dáme – vždy měl ji jako sestru rád, ba zdá se mi, že více mnohem, a děvče hocha rovněž tak – ať zprovodí ji s Pánembohem...“ A tvář mu zakryl žele mrak. Kde Ivan však, kde Eva jesti? Šli s listem přítelovým ven, tam u kříže jsou na rozcestí, jejž věkovitý skrývá klen; vždyť přemnoho si mají říci, než rozloučí se... „Tož je nech!“ A měli zvlhlou zřítelnici, a na rtu zachvíval se vzdech. LIST OTCŮV.
Mé dítě zlaté, spěš, ó spěš, vždyť po tobě mé nitro touží, jak po vlaštovce chrámku věž, když metá klas a den se dlouží! 5 A srdce mé jest jako zvon, jenž s oné vížky jitrem zvučí, a každý jeho svah a tón mne, starce, znova modlit’ učí. Jak milá jsi, juž z dálky zřím, a duše má tě vroucně líbá, tvůj pohled milý, vím, ach vím, mé strasti všecky ukolíbá. Já přes to moře, spousty hor juž ve své náručí tě vinu a líbám čelo tvé a zor, a strachem o tebe zas hynu. Zde vstříc ti pučí každý keř a Kubáň smeká turban z mraků, já narodím se teprv, věř, až utonu v tvém drahém zraku. Ó, pospěš, abych šťasten byl, až na srdce mně vložíš hlavu; já útulek ti připravil dne půli sotva od přístavu. 6 Ó, pospěš, utlum vzdech a ston! Až noha tvoje přes práh kročí, a zhlednu tě; jak Simeon rád zamhouřím pak staré oči. Ó, pospěš, dítě! Povždy víc má duše o tebe se leká, sta mil ti poletuje vstříc; má hruď se chví a náruč čeká! U KŘÍŽE.
Klen kde pučí svěží silou, stojí v lese kříž, zanesli tam milý s milou ňader stesk a tíž. Přivíjeli mladé hrudi, přivíjeli ret, oči jich, jak když se budí v ranní rose květ. 7 Zachvěla se ruka v ruce, slova na ústech: „Spolu budem v štěstí, v muce, v žití dobách všech. Juž nás hory nerozdělí, ani moře ruch; ty, kteří se rádi měli, jistě spojí Bůh.“ A my jsme se rádi měli jako s květem květ, nadarmo nás cesty dělí v různý kraj a svět. Najdeme se v trudu všakém, sobě vstříc co den ponesou se duše ptákem, prchne vzdech a sten. Vyhledám tě, zlatá duše, přijdu brzy, věz, dřív než v poli plané hruše květ pokryje mez. 8 Pás si upnu kolem boku, v ruce vezmu hůl, peven v mysli, peven v kroku projdu světa půl. Projdu půli, projdu celý, niv i pustin směs, nech by nohy krvácely, bych ti v náruč kles. Přejdu moře, přejdu řeky, šerých hvozdů stín, až dám hlavu na tvůj měkký, konejšivý klín. PÍSEŇ EVINA.
Když stráně hruď se nejvíc pyšní, a nejvíc prozpěvuje pták, a nejvíc květů prší s višní, a nejvíc hoří planý mák; 9 když nejvýš zřít’ lze do blankytu, a nejvíc mladá voní chvůj, když nejvíc jasu kol a třpytu, mám opustit’ tě, milý můj? Proč z krajů těch jít’ bez otázky mne v dálku nutí žití spor, kde pohádka spí naší lásky, jak píseň drozda v hrudi hor – proč bez potěchy musím mříti, jak planá jabloň na ladech, když rudý blesk jí ňadro nítí, a větve láme bouře vzdech? Kde lék tvých polibků mi bude, jak za krásnějších ondy dnův, jež oblétaly rty mé rudé jak svěží květ roj motýlův? Ach, jarem dýší tvoje ústa a celé nebe, celá zem, co snů mi kvítím v duši vzrůstá, vše barví se jich červánkem. Mou duší od večera k svitu šel bledých strastí celý věk, 10 ó, přej mi náhradou těch citů svých slunných očí paprslek; v tvém oku klíčí moje štěstí jak na výsluní zvonků květ, jak čarné růže ratolesti, jež zastiňují celý svět! PÍSEŇ IVANOVA.
Ten prstýnek zlatý na památku měj, na blankytné stužce na šíji ho dej, na tu bílou šíji, by jí zdobou vlád’, na památku věčnou, jak jsem tě měl rád! Za to dej mi darem kroužek vlasů svých, jež ti k patám proudí v zlatých peřejích; 11 obroučkou tou drahou chci své srdce spít’, kdyby se mi žalem chtělo rozskočit’! PTÁK ZPÍVÁ.
V starém klenu zpívá ptáče, až se peří na hrdélku třese: Proč združené srdce vaše pláče? zpívejte a radujte se; rtíky blíž, co je časem uneseno, nevrátí se nikdy již! Divná láska, milý brachu, loučiť-li se musí s milým milá! Můž-li poupě rozkvétati v nachu, vichru-li je ulomila křídel tíž? Co je bouří ulomeno, nerozkvétá nikdy již! 12 Šveholíš-li písně zvučné, jestřáb-li ti spárem družku lapí a krev její teplá kvítí lučné místo rosných kapek skrápí? Zdali víš? co je v srdce postřeleno, nezhojí se nikdy již! PROVOD.
„Vstává na východě z červánku den šerý; vyprovoď mne, milý, za vrch devaterý, za vrch devaterý, desaterou nivu, jinak nenajdeš mne druhé ráno živu: zkamení mi srdce, hlava ohněm shoří, vyprovoď, můj milý, vyprovoď mne k moři!“ „Potěšení moje, po radosti veta! Vyprovodím já tě za pět dílů světa, za pět dílů světa, za tři moře dlouhá, vždyť jsi moje štěstí, naděje i touha; 13 ale až se vrátím nazpět do údolí, zahynu tu jistě, jak mne srdce bolí.“ „Nebolí milého, jako bolí milou, jako by je řezal rozžhavenou pilou, jako by je štěpil ocelovým klínem, jako by leželo pod tím pražským Týnem, jehož zvony všecky smutné písně zvoní, až se hlava kloní a zrak slzy roní.“ „Nebolí tak milou, milého jak bolí; jako by mně v oči naházeli soli, ostré soli v oči, v srdce kusy skály, tak mne bolesť hněte, tak mne lítost’ pálí, vždyť svět mého štěstí hrotí se a boří – všecko potěšení odchází mi k moři!“ S BOHEM.
Za svítání po průhoně nutí vozka mladé koně v ručí skok a v ručí let; 14 ve vozíku na sedadle, milá jako kvítí zvadlé, milý jako zvadlý snět. Nad krajem se rozednívá, milá k lesu zpět se dívá, kolem všude černý mrak; psa, jenž obskakuje kola, marně lesní domů volá, štěká, nechce nikterak. Milá, rosy plné oči, bílým šátkem k lesu točí, srdce samý žal a ston; přes paseky, nivy, luka, dojemně, že srdce puká, jitřní píseň zpívá zvon. „Vy, v té vísky domku mnohém, buďte tady s Pánembohem! svého srdce těžkých ztrát neoželím do skonání; všecko, i ten kámen strání, líbám na stotisíckrát! 15 Ať mě kam chce osud žene, k vám, vy kraje zamlžené, aspoň ve snu přijdu zpět; kdo pak v duši zapomíná první lásky číše vína, když je všecko zář a květ?!“ CESTA CIZINOU.
Ivan: „Co pak ti schází? jedlové mlází? lipové proutí? Rci, co tě rmoutí.“ Eva: „Všecko mi schází – v srdci to zebe – proutí i mlází, země i nebe; řeky i zdroje, luhy i lesy; veselí moje, kde jsi, ach, kde jsi! 16 Jaké to kraje? Bože, buď s námi! Bez srnů háje, bez lidí chrámy; bez vody prahy, bez ptactva chlomky, bez keřů svahy, bez dětí domky! Bez ladu města, bez klidu vesky, bez stromů cesta, bez kvítí stezky; bez setí pole, bez chleba chýžky, bez zpěvu hole, bez zvonů vížky! U nás sad květný za každou chatou, zde topol letný s hlavou juž sťatou; u nás kde voní bez s hnízdem v klínu, 17 zde se jen sloní žlutý květ blínu. U nás se lípy na návsi šíří, zde bodlák chlípí květ plný chmýří; čím dál tím více roste zde mlha – oko i líce stále mi zvlhá!... Domek mi schází v jedlovém mlází – ach, jak mě rmoutí, že musím plouti!“ LOĎ.
Jak půvabně je vyzdobena na dálnou cestu nová loď; hle, každé lano, každá plena zdá volati se: Juž se brod’! 18 Ven zajeď v moře smělým čelem, čím odpor tobě kotvový? Zda zmůže tě kdo v světě celém? Leč vlny dí: „Kdo ví, kdo ví!“ Kdo ví? Snad vy jen, vlny vzdorné, jež šplounáte vždy svou? Juž dost’! Zda zřela nitro divotvorné té lodi vaše ješitnost’? Zda znáte sílu mocných boků a nádní pancéř kovový, tu bystrost’ v střelce, jejím oku, ta křídla kol... „Kdo ví, kdo ví!“ Nač pochybnosti, babky siné? Juž vizte, jaký štíhlý trup! Pás oceli se kolem vine, a stožár? Toť severní dub, jenž viděl boje polobohů; stěh jeho, plachty, lanoví a supot námořního rohu vše přemohou... „Kdo ví, kdo ví!“ Vždy stejně! Proč pak závidíte té lodi ladných vnad a krás, 19 proč vždy to temné „kdo ví“ díte, proč plvá na ni každá z vás? Vždyť nevěsta to, plná vděku, jež k oltáři se hotoví, jí kyne život mnoha věků a radostí... „Kdo ví, kdo ví!“ Juž mlčte, Pontu divé dcery! Proč odmlouváte ze všech stran Má člověk plouti bez důvěry v ten život: kalný ocean? On zvítězí!... Ať co chce praví pán tvorstva, vždy mu odpoví vln potměšilých siné davy své záhadné: „Kdo ví, kdo ví!“ VÍTÁNÍ KAPITÁNOVO.
Vítám tě, vítám, dcero přítelova! Jsem, jehož žádal otec tvůj, budu ti vůdcem, důvěřuj v má slova, v upřímné srdce důvěřuj! 20 Vítám tě, vítám, svěřeničko milá! Však jaká žalost’ cloní zor, proč že jsi zbledla jako v luně vila, jak odur v stínu našich hor? Vítám tě, drahá!... Zda tě moře leká? Nedbej, mé lodi juž se svěř! Za sinou vodou otec dítě čeká: drahý můj přítel milou dceř. Či-li ti více hochova tvář mladá, než kmetí líce plno rýh, na něž žal těžký dnem i nocí padá z myšlenek mračen ponurých? Jde-li ti záchvěv milanovy hrudi nad ňader oteckých zlý vzruch, víc-li ti celot, který vášeň budí, než vroucí prosba: Chraň jí Bůh!? Vzchop se juž, zanech hravých lásky želů! Těšilt’ se otec na ten čas, sivou až hlavu k tvému skloní čelu, blažen až zlíbá dítě zas. 21 Utiš se, zanech duše drobných strastí, vše, co tě kruší, v moře hoď! V krátké snad době přiveze ti z vlasti milého v náruč moje loď. Pojedem’ k otci, pěkný vítr věje, ó, kterak šťasten bude druh! Vždyť mu ze žití úmorného reje zbyli jen přítel, ty a Bůh! Obsluhu tvoji lodníkovi svěřím, vykonát’ vše, co povelíš – Šašo! Sem pospěš, nejvíce ti věřím, provázet děvu ty jen smíš! A smědý jonák dívčině se kloní Ten je tvým sluhou, drahá, teď – vesele zpívá, až to lodí zvoní; zachovat’ se mi, Šašo, hleď! – Neplač juž, neplač, krasavice milá! Statně si plavci veďte dnes, ať pluje loď jen, moje labuť bílá, jak bych v ní vlastní spásu vez’! – 22 LOUČENÍ.
Zní lodní supač v rána chladu, loď plout’ má k jihu od západu; na přístavišti ruch a hluk, a na sta ramen, na sta ruk se v čilé práci tuží, leč dvěma z davu vzdorem muk hruď chvěje se a úží. Jun javorem vzrost’, plným síly, a děvče břízou, již si víly za vábnou vyhlédnuly skrýš; zrak její hvězdná nebes říš a kštice jako zlatá, hle, v náruč juna zdá se spíš to lilie být jatá. „Ó, neplač, osudu že zloba,“ dí hoch, „nás dělí na čas oba, že moře klade mezi nás; zda srdce loučí jaká hráz, či živlové v své zdůře? Kdo v nový svět jde, tomu snáz, kdo trvá, tomu hůře!“ 23 „Tvé sladké, chlácholivé řeči a sladký ret tvůj blaze léčí, a nad podušku tvá mi hruď; nech sníť mne, drahý, neprobuď! – Kéž věčný je to spánek, – ó, chvíle rozloučení, buď vrch lásky radovánek!“ „Ó, stiš se! Duši mně to zmoří, jež nad svět celý se ti koří, ó, vzmuž se, vzchop a vytrvej! Těch žalů přemoz divý rej a mysli na mne vezdy, a denně v pozdrav lásky měj zář první noční hvězdy!“ „Jen ještě jedno obejmutí! Má duše nevýslovně smutí, mé ňádro plno předtuch jest; ty neznáš bezdných moře cest a zloby jeho kvasu, když divých větrů zbojná lest vln zběsilou štve chasu.“ „Ó, důvěřuj, má duše drahá, dál anděl lásky křídly sahá, 24 než v moře hloub a bouře týn; on přitulí nás ve svůj klín, a přikvitnem’ zas k žití jak květové dva na jasmín, když Vesnin zrak se nítí.“ „Slyš znova supavé to znění, ach, juž mi déle blaha není, ty volání si nevšímáš; tvá ruka poutá moji páž a vine se kol pasu. Ó, těšiteli! Slzou máš sám obtíženou řasu.“ „Ó, kéž se aspoň perly stanou z těch slz, jež na líce mi kanou, víc nemohu ti darem dát; ach, jak bych sprovodil tě rád, a třebas konec světa, leč jinak zlobný osud vlád’, a po klidu jest veta!“ – Lid kolem nedbá mladých lidí, a každý jenom po svém slídí: 25 Kmet bedliv přes úzký jde most, máť dceru sprovází, svůj skvost, a kupčík bedny svoje, a kouře mrákovitý chvost se valí z nitra stroje. „Pryč!“ volá dělník, „slyšte přeci! Mám těžké břímě na svém pleci, juž stranou!“ „Dnešní ranní list,“ zas klučík křičí, „kdo chce číst?“... A děvče bledých lící všem jízdným hostem prvních míst nabízí po kytici. Teď Šaša, vzor jarého plavce, na lodní objevil se lávce a v prostém květináči, viz, má v lokti chvojku, či to tis? Však ne, co na loď nese, toť jedlička, již vsadil kdys, jda z domoviny, v lese. Juž kapitánákapitán je na své strži, a plavci pevněj’ lana váží, a na palubě roste ruch: 26 teď družku teprv vede druh a v posled k srdci vine. „Nuž, sprovázej tě milý Bůh, kéž všecko šťastně mine!“ „A zase mlžný supák volá, loď vikle se a šumí kola a sinou vodu brázdí již – jun šatem výš vlál, dívka níž, a ve mdlobě se kácí – chyt Šaša v lokty drahou tíž, a loď se v moři ztrácí. – PÍSEŇ EVINA.
Měj se tu dobře, milý můj, Pánbůh tě veď a opatruj, já myslím na tě všude; a srdce tvé-li stihne ston, jdi na sad, pohleď na záhon: mé srdce růžičkou tam bude. 27 A pojme-li tě trud a žal, jdi do lesnatých našich skal, kde bují sedmikráska; tam s kyprých větví zavzní všech ti střizlíčkem mých ňader vzdech a linduškou má vroucí láska. A na polích-li budeš kdes, hleď na brázdy i svěží mez, já slzičkou tam zkvetu; po rosných krůpějích mě znej a za klobouček sobě dej, však dříve přiviň si mě k retu! PÍSEŇ IVANOVA.
Unikáš mi, ulétáš, anděle můj bílý, bez slunečka úval náš bude všakou chvíli, bez zpěvu a bez květu, bez úsměvu nebe; 28 duch můj v stálém záletu krouží kolem tebe. K moři, k srázům horských stěn, kam tvá noha vkročí, budou hledět’ každý den toužebně mé oči; bez tebe až mukou zlou v lese na mech klesnu, přijď a k srdci ruku svou dej mi aspoň ve snu! A jak motýl měňavý nad zbujené setí, černých sosen nad hlavy vzdech můj k tobě vzletí; co mu bouře, co mu mrak honící se světem? Nebem mu tvůj hvězdný zrak, ret tvůj čarným květem. 29 ŠAŠA.
Po zdobené rudou vlajkou lodi mladý lodník jako ve snu chodí, mlčí, dumá, v širou zírá dál; co jej ulekalo, co jej tísní? Dříve pln byl hovoru a písní, hvízdal si a těšil se a smál. Divno, věru! Co jej rmoutí asi? Nedbá žertů dovádivé chasy, zcela jiný teď, než dříve byl! Proč as, proč? Stál večer u zábradlí, v tom dvě hvězdy do srdce mu padly s dívčích očí. Hyne od těch chvil. PLAVČÍK V LANOVÍ ZPÍVÁ.
Vysoko nad vší chasou jsem, ve vzduchu modravém tonu, srdce mi bije hlaholem, v koši svém roven jsem zvonu; 30 jako zvon věže, slyšte jen, zpívám si zvednut na stěžen při oblak tajemném honu. Závodit’ moh’ bych s tohajkou, zlolajnou bouři než věstí; ona má v křídlech sílu svou, já v družné písni, svém štěstí. Tohajka divná! Vizte jen, mořem a bouří odkojen umím přec u výš se vznésti. Pěkný je stan můj, pěkný let, velebná blankytem jízda, v daleký, šírý zírám svět ze svého vzdušného hnízda; jsem jak ten brávník ven a ven, na suchý, holý vzletí kmenkmen, a přec jen zpívá a hvízdá. Z dálky mne vítá kyprý chlum, z daleka niva se směje, nad jiné blíž mám k nebesům, odkud proud žití se leje. Divný proud, zlatý, leč i ten, 31 na suchý padá-li juž kmen, marně ho křísí a hřeje. Oblaky stranou, s cesty již, nekazte vyhlídky oku! Povznesen v nebes hvězdnou říš roven jsem ptačímu soku, který, jsa v parný letní den ukryt kdes v bujný lesa klen, starou si notuje sloku. – NA PŘÍDE.
Plál západ, jak by tonul v zlatě, v ně hlavu klonil snivý den; – na přídě v bílém stála šatě, jak rozkvetlého jara sen. Tvář leskla se jí sněhem novým, a jako blesků plný mrak, kryl pod čelem se úbělovým vil horských velký, snivý zrak. 32 Skráň klesla k prsům, k zemi ruka, co srdcem táhlo, kdož to ví? A jak když z jara růže puká, ret zachvíval se nachový. Leč sama bledou růží byla, jíž v stínu kázal kvésti čas a ve vlas bouř si ulomila, když na vírný šla hodokvas! PÍSEŇ LODNÍKOVA.
Ty krásná růže, co tě hlodá, že v severu zříš nebesklon? Dvé srdcí dělí as ta voda: ty hyneš zde a tamo on! Ó, doufej jen, až čas se vrátí a vesna na luh sroní květ, ret na rtu bude zase pláti a srdce hřát a duše pět. 33 Ó, doufej, usměj se, nech snění, či bouře ruch tě leká snad? Zla světa pro anděle není a koráb náš je pevný hrad. Pluj klidně v čarné jihu kraje, tam družky najdeš na keřích; až zpět se vrátíš, sníh kde taje, jih v sever změníš, sever v jih. Pluj beze strachu, růže světlá, zda můž’ tě chvátit’ bouře děs? Leč na svých křídlech by tě nesla v říš krásy, k hvězdám – do nebes. EVIN STESK.
Jako na hor sivé hlavy, na skráně mi sletěl mrak; juž se nebe nezaleskne, duše moje stále teskne, 34 a loď stále dál se plaví, a mně stále vlhne zrak. Sama sedím ve přídomku, kloním hlavu níž a níž, dumám, čekám, neustále, že mi jako ptáče malé s břehu zelenavých chlomků na okénko přiletíš. Nepřilétáš, marně volá stesku píseň o pomoc; hledím v dálku, hledím k nebi, hned to mrazí v snivé lebi, hned div, že to nevzplápolá – hynu, zhynu! Dobrou noc! PŘÍBOJ.
Vinul plachty, rudnul v líci Šaša temnovlasý, viděl sličné krasavici 35 slzy padat’ s řasy; viděl, jak se ňádro vlní ve tajemné muce, a jak žalem, hruď jenž plní, k nebi vzpíná ruce. Vinul, balil plachty bílé, dokonal své dílo, srdce kol mu téže chvíle také žalno bylo; hlava níž se ukláněla, ruka srdce tiskla, v oči jak by vlna smělá dvě mu perly tryskla. Svinul, sbalil; klesna v dumy hleděl v mořské vření, a jak vlny jdou a šumí, šlo i jeho snění; příboj citů zachvěl duší. při pohledu krásky; a juž roste, v ňádra buší jarý příboj lásky! 36 PÍSNĚ LODNÍKOVY.
I.
Viz, racek v křídlech poraněn, pln úzkosti k tvým nohám padá, on nechce moři padnout’ v plen – ó, nezatrať ho, vílo mladá! Radž krásných očí sladký šíp v ta chvějící se ňádra vbodni, a zle-li bylo, bude líp!... Já s rackem tím jsme bratři rodní. II. II.
 Když na tebe jen pohlédám, tak stižen dum jsem květnou vlnou, že rosných kapek smutku mám a perel lásky duši plnou. Jak hvězda prosta mračných pout, v mém ňádru tvoje krása hoří – ach s tebou chtěl bych utonout v tom nebeském i zemském moři! 37 PLAVBA.
Jak myšlenky snivou lidskou hlavu, obletují ptáci stěžen lodi; od přístavu pyšně do přístavu vyzdobený koráb dál se brodí; vlajka šumí, šroub se hbitě točí, marný jest mu vln kvasivý spor, večer jest a majákové oči bedlivě ho pozorují s hor. Pluje volně; námořníci pějí, topič topí jen, by nevystydlo, lodivodce, chladný v bouřném reji, opírá se líně o vratidlo; vodní rýha siná v luny záři, v ní si delfin hraje, šašek ryb, procházku však po palubě maří polekaná voda: „Mrtvá zib“. Jak se chvěje, když ji bouře zbije! leč v čas krátký klidná bude znova, a jak pták, jenž křídlem hruď jí ryje, loď jí zbrázdí ňádra smaragdová, 38 jen ať vichor, tajemný duch mraků, divou touhou nevzbudí se zas a nepozve hejnem bouřliváků meluzíny na svůj hodokvas! Nepozve jí: vlažný větřík vane, z bílých oblak budí slunce horu, jejíž skráně, zlatem opoutané, zjevily se první na obzoru; a čím víc den pohodou se jasní, tím víc rostou vzhůru do oblak, s nimi úžas z čárné tvorstva básni, až se hlava skloní, zvlhne zrak. Do kořán ať otevře se oko, do kořán ať duše otevře se! Nechať hledí v moře přehluboko, nechať v blankyt nebeský se vznese, nechať kolem krás zří na tisíce... Žel, že kvítím – pro poletný spěch svázati jich nelze do kytice, jež by vyléčila každý vzdech! 39 AJUDAK.
Několik pocestných: „Hle, v moři skála, na ni mrak.“ Starý marinář: „To skalní medvěd: Ajudak, jenž zrozen první světa dobou boj s Pontem ved’, kdo silnější je z obou; ten boj však posavade skončen není, nuž slyšte, povím podle zvěsti znění. Dech jihu řekám vláhu vzal, tu žízniv k moři pospíchal hor medvěd obrovitý; tři věky modré vody pilpil, a přece stále žízniv byl; i vzpeřil se Pont lítý. A volal hněviv: „Dosť již, dosť, ty nezbytný jsi věru hosť při štědrém hodokvase!“ Však nedbá hněvu Ajudak, a pije víc než bouřný mrak a pije zas a zase. 40 Pont nemůž’ dravce býti prost – ten zvolna s horami byl srost’, a ztuhnul zevně hrudí – ač rozlícen a hněvu pln, štve na hrdlo mu kočky vln, tím medvěd jen se nudí. A stojí, pije drahný rok, chce Euxin vypit’, jehož mok výš zdouvá se a peří – a bije, tepe ze všech stran – máť Ajudak již spousty ran od zběsilé vln zběři. Leč nedbá medvěd; marný vzdor! Jsa v moři opřen o plec hor zná vodních duchů klamy, a pije stále, neumdlen a nechce vynořiti ven své neudolné tlamy. Což jest mu lodí kvap a let, co hromu blýskající tret, jenž na pleci ho lechtá, a bouře-li mu buší v bok, 41 přec nejde s místa ani krok, jen mumraje se chechtá. A nevšímá si dubích čet, jež porostly mu šedý hřbet, a nedbá dravých ptáků; nechť křehcí chutě dál a dál, on myslí: „Medvědův jsi král, obrovský Ajudaku! A budeš králem na věčnost a stát’, kdes stál a z půdy vzrost’ let mžitku tisícovou; a budeš věčnou žízeň mít’, a věčně hasit ji a pít’ vod spoustu smaragdovou! LISTY EVINY.
I.
Co v duši z vábného krás davu mám paprsků, co květů mám, vše, loď než prchne ze přístavu, má duše, tobě posýlám. 42 Však žel, jak do listu je kladu, vím, že Ti sotva přijdu vděk: květ nemá vůně, barvy, ladu, a bez záře je paprsek. Vše bez života, bez lahody, vše jinak, než to v srdci mám, jen důkazem, že přes ty vody i hory Tebe vzpomínám. *** Kamo jedu, nevím ani sama, lodník děl, že v zakouzlený svět, z nádherných kde květů pod nohama bez hnutí můž’ rosu píti ret; na jasan kde réva s hroznů směsí děvčetem se k šíji mládce věsí. Kde, zbylo-li prsti ňádrům vrchů jenom dlaň, juž pěnišník se zdvih’, jenž při zlatých dešťů vlažném sprchu v sta se halí poupat modravých, a kde strání kypřejší jsou prsy, nízký odur šíří svoje trsy. 43 Kde se smokva dvakrát plní v roce, a kde nýrek s četou dětí svých v jeseni se zjeví na potoce, bílý na hrudi i perutích, a kde tisíceré sbory kosí po kurhanů moři písně nosí. Hroby jsou to dávných bohatýrů, již tam dřímou, v ruce pádnou zbraň, padše za svou vlasť a rod a víru; nechať dávno spuchřelá je skráň, orlové, již zlíhli se v jich lebi, posud na křídlech se nesou k nebi. Jsou prý lidstva ztracené to ráje, jehož děti, rozplašený dnes, žití daly za kaštanův háje, za bystřen, jež nemýcený les z věkovitých dum svým ruší klusem, pod dvouhlavým, bílým Elborusem. Andělé kam tajnými šli svody k ženám lidu, než je svrhnul Pán, a kde člověk, smělec bohorodý za trest ku skalám jest ukován, 44 že vzal slunce čásť, jímž světy planou, oživiv jí sochu milovanou. Jedu! Kam však, nevím; leč vím jistě, bez Tebe že nekyne mi lék v oněch rájů nejluznějším místě; pustý bude otcův útulek, kam jen nesu – stáří pro úlevu – slznou rosu v kytce svadlých zpěvů. Jest to hřích, leč nelze jinak přece! Kdo mne zbaví těžkých záhad těch? Jsem jak chorá jedle na pasece, jejíž ňádra obaluje mech; ach mne volá – raděj tlíti v hrobě – k otci povinnosť – a láska k Tobě! *** Nelze plouti, mlhy styly, vše nám skryly již, proto jsem ti blíže, milý, nežli mníš. 45 Stroj, dřív hněviv neustále, stich’, – i šroubu kvil, jinak bychom byli dále přes sto mil. A já šťastna myslím sobě přes vln lestný tok, že mám z naší lodi k Tobě pouze skok. Klam to, duch však křídly tleská, ráda tomu jsem, že od Tebe aspoň dneska nejedem! – II. II.
 Líbá měsíc, touhou sin, vodu vánkem jatou, každé vlně v modrý klín hází růži zlatou; vlny věnce pletou z nich, růže k růži sáhá, 46 jako by z hvězd severních mléčná byla dráha. Po té dráze v šírou dál běží moje snění, v místa, kde jsi se mnou stál při skřivánčím pění, když Tvých očí milá zář v hloub mé duše sjela, až se jak té vody tvář zlatou září skvěla. Ve krůpějích krve všech tajemně to vzplálo, v žhavých růží plamenech moje nitro stálo, hoří posud, – divný zjev – chvěje se a chvěje, ani moře zhoubný hněv juž ho neuleje. 47 III.
Granáty kvetou po sadech, a všecky plamen rudý: mé srdce také v plamenech a neví, kam a kudy. Granáty kvetou po sadech a vzpomínky v mé duši, zda jejich divusladký dech ve slunné lásky naší snech můj milý asi tuší? Ó, jak to kvete kolem kol, jak skví se to a sloní, jak zasněžen je horský dol a každý strom i keř i stvol blah ptačím zpěvům zvoní. A v rodné kraje myslím zpět a v naše temné hvozdy, v nichž vyrůstal mé lásky svět, kde slýchali jsme kosy pět a bravníky a drozdy. 48 A myslím na ten útulek, v němž s Tebou jsem se střetla, v němž, že mne rád máš, jsi mi řek’, kam nestih’ slunce paprsek, a ňádra přece zkvetla. A myslím na ten milý čas, a z očí slzy kanou... Zda, až se z dálky vrátím zas, zrak blahem vznítí se, jenž has’, a v granát rty nám vzplanou. Granáty kvetou po sadech, a všecky plamen rudý; mé srdce také v plamenech a neví kam a kudy! Douška. Je s námi na korábu lodník mladý, jenž k úsluze mi ochoten a všady, a smědý je, ba žasnu, srdce zlaté, jak sobě Ty a on se podobáte! Když za dne přijíždíme do přístavu, vždy přichází mi v ústret, kloně hlavu, 49 a hovoří, že přišel se mne ptáti, zda poště lístek – pro Tebe – má dáti. Když při korábu vážných prací není, dlí jak by ukován byl při stěženi, a písně sobě zpívá polohlasem, jak také ty jsi prozpěvoval časem. A pokaždé, když koráb tiše pluje, kraj pobřežní mi pěkně popisuje, a je-li řeč mých listů místy nová, pak mysli si, že jeho jsou to slova. ÚSKALÍ.
Stojí v moři skála mračná, samé nosy, samé vruby, či to lvice krvelačná na koráby ceníc zuby? Běda, koho noční dobou za kořist’ jí bouře vrhá, 50 strnulou ho sápe zlobou, sivými ho zuby trhá. Nejsou-liž to ňádra hnědá potřísněna lidským nachem, tajemně-liž nepozvedá spáru, vše jenž ničí vzmachem? Dále, dále za majákem, plachty přitužte i lano – chraň nás, v přístav veď svým zrakem, hvězdo mořská, nebes Panno! LIST EVIN.
Tichou vodou zlatý měsíc plove, klidno vše, kéž také žal se stiší; v hloubku srdce vkrádají se snové – duše má Tě zase zří a slyší. Cítím polibky Tvé na svém čele, a má duše chvěje se i výská; 51 je to slza radosti i žele, jež mi nenadále v oči tryská? Provázím Tě v kypré stráně lesa, pod omšené jedle mocné snětí; zřím, jak hlava do dlani Ti klesá a Tvá bledá ústa slyším pěti. Zpívej, zpívej, jest mi jako květu, když mu ranní rosa v kalich spadla; jen tou vláhou kouzelných Tvých retů v žalu svém jsem dosud neuvadla. Zpívej, piš mně do otcova domu vše, co konáš, myslíš, zpíváš – sníš, vím, že nemáš požalovat’ komu, požaluj své milé. Piš mně, piš! Douška. Ten prstýnek zlatý, který jsi mi dal, do moře mi spadnul, v hloub se kolébal, ale lodník mladý – dřív než ke dnu slet’ – 52 střelmo do vln skočil, vynes’ mi jej zpět. Za to jsem mu dala – chtěl ji památkou – z knihy milých písní jednu růži Tvou; vždyť mi vynes’ z hloubky snubní prsten náš, – pro tu zvadlou růži snad se nehněváš? LISTY IVANOVY.
I.
Co na moři Tvá loď se houpá, svůj první posýlám Ti list. Než co mám psát? Krev k hlavě stoupá a srdcem chvěje žalu svist; jak roji včel, k nimž dlask se vloupá, je hlavě, zrak se v slzách koupá – vše padlo žalu za kořist’. 53 Leč píšu přec! Dva stíny bledé jsou matka s otcem, každý něm: len horský matička-li přede, vždy hojná slza vězí v něm, a tatíček si rovněž vede: když z dýmky pouští mraky šedé, má v hlavě myšlenkový sněm. A já? Když čísti chci, ó běda! je kniha pouhá liter směs: mne báseň netěší ni věda, a v dumách ptám se: Kde jsi, kde’s? Má duše všude tebe hledá, však nebe úlevy mi nedá, a vzdychám jak ten chabý vřes. Co prchla jsi nám, srno mladá, mře příroda a chladne den, květ agátový dolů padá, snad vadnoucí to kmene sen; i drozd, jejž měla jsi tak ráda, jen samé smutné písně skládá, a, jak by vzdychal, šumí klen. 54 Ten štěp, jenž zdobí naše sady: včel medonosných jarní svět, též stýská si, že nejsi tady a hýře rozhazuje květ, i luh, dřív bedliv tak své vnady, je bez kvítí, a smutno všady, a v háji vzdychá každý snět. A teskliv všude hlavu kloní tvůj strážce, průvodný můj pes, kol zvěře jde a nedbá o ni, a nechť by jí byl plný les; jen stále před domem se sloní, kde prvně uvítal tě loní. Rok mžikem prchnul. Kde jsi dnes?! II.
Jakobych byl vínem spit, vše se se mnou točí, za večera rosy třpyt, z rána paprskový kmit zalívá mi oči. 55 Myslím, že tvůj drahý zjev vstříc mi běží z lesa – marně! V srdci hoří krev, hlava na hruď klesá. Netěší mne vůkol nic, víří mně to v hlavě, hynu stále víc a víc, denně u těch borovic stávám na výšavě; k jihu, k moři pohledám, hory mi však cloní – z písní všech, jež v srdci mám, slzy jen se roní. Netěší mne dům ni sad, vřes mě v nohy pálí, žal mi kývá z niv i lad, a ten javor, jak by vad’, pod nímž jsme dřív stáli; a mé srdce sní a sní – rovno se mu děje, jak když o květ poslední v podzim luh se chvěje. 56 Netěší mne ani hvozd s jara květnou prací, když se milý stromů host: špaček, brávník, kos a drozd krásou nadšen vrací; netěší mne slunce zář, v kštici bříz když vázne, hledám jen tvou milou tvář – žel, a vše je prázné! III.
Mech když na hrudi byl skal, každý strom pln mízy, srdečka jsern vyřezal v bílá ňádra břízy; nedbal o ně žádný z nás, v lásky zlaté době, dnes, když jsem je spatřil zas, v jedno srostla obě. Nerozloučí nikdo jich v žití juž i v kmeni, 57 pro ně zubů pilových ani seker není, ani klínu, ani ran, ani jizvy sečné, ani hrobu, ani hran – leda nebe věčné! Douška. Nehněvám se, mám jen žal z toho, co jsi psala, že, co já Ti věnoval, jinému jsi dala. Nehněvám se, mám jen žal, myšlenka mě bolí, že, kdo jednu růži dal, k druhé také svolí. Nehněvám se, mám jen žal; těším se však létu, v němž bych náhradou si vzal růžičky s Tvých retů. 58 KAČKA.
Kolébá Jih klounem lodi, hra to jeho plesná, po palubě vůdce chodí, a kde lodní hruď se brodí, polekaná ze sna stená voda, vzdychá; rodí zhoubné vlny plískavice, každým vzdechem na tisíce v šiku se jich těsná. – Kačka! Proryv větrů náhle prudký vodu rve a plaší, lodivodce v nitru budky vesel z vln dětinné půtky, všetečníky straší; stolník blažen těmi skutky všechny mísy usmívavě – k hostině čas kynul právě s krytých stolů snáší. – Kačka! 59 V síňky, nedbajíce stolu, prchli hosté lodní, vlny, kačky, hrají spolu, porůznu i ve chomolu, s vrchovými spodní; rozkvašený živel v kolu šumí píseň vzdorné chlouby, a stroj hněviv vrže z hloubi jiskry na změť vodní. – Kačka! „Sbalte plachty! Bouř je blízka, vítr zle se točí, neustále na skaliska, tam, kde hory výboč nízká, lstivé vlny bočí. Sever budí se a píská, shání druhy; pomoz, Bože, ze svého-li v roklích lože k naší lodi skočí! Kačka! 60 STOLNÍK odnášeje láhve zpívá:
Sudaku víno šampaňské, já vezmu si tě v taji, Bůh vyhnal hosty z ráje dnes, tož sám chci býti v ráji; či mám být věčně odsouzen jen ku kvasu a láku? Chci okřát bohů nektarem: šampaňským ze Sudaku. Sudaku víno šampaňské ať také mne dnes blaží, vždyť hosté sotva číšek svých by udrželi paží; jeť korouhvička samý sten, rtuť padla silou tlaku, tož zjasním mysl nektarem: šampaňským ze Sudaku! Sudaku víno šampaňské, jak včely když se rojí, 61 ven šumí z hrdel láhvových, leč každý neduh hojí; a hojí lásku, hojí hněv, skráň učencův i žáků, jest pravým bohů nektarem šampaňské ze Sudaku. Sudaku víno šampaňské víc choré mysli svědčí, než léky naplněná loď, a zdráv je, koho léčí; jím vzlétne srdce raněné výš orla, krále ptáků, jeť věru bohů nektarem šampaňské ze Sudaku. Sudaku víno šampaňské všem strastem odolává, kdy z láhví v číše srší ven jak zlata kypná láva; jím duše skvoucí nádherou se vznáší do oblaků, jeť čarným bohů nektarem šampaňské ze Sudaku. 62 Sudaku víno šampaňské vše zničí, hruď co moří, když perel jeho kaskády v hloub útroby se noří; hned žal i lítost’ letí ven jak mračno bouřliváků, jeť slunným bohů nektarem šampaňské ze Sudaku! Sudaku víno šampaňské, nuž, ať se tedy pění, dnes, dnes chci plně šťastným býť, snad zítra vše se změní; jeť lidských strastí všude kol jak divokého máku, chci vyplenit’ je nektarem: šampaňským ze Sudaku. 63 EVA DUMÁ.
Do moře snáší se jásavý den, na hory červánek, na čelo sen. Divný sen, tajemný! Vím to, ach, vím, Šaša, ten námořník vinen je vším. Jak jsou si podobni s Ivanem on, stejnýť jich dojemný hlas jako zvon. Táž švarná postava, týž očí jas?.. Před bouří myšlenek, Pane, mne spas! 64 PŘED BOUŘÍ MOŘSKOU.
Stichnul vánek, vůkol vládne klid, moře ticho, všecko jak když trne, na nebi však divný vstává vid: z jedné strany temný mrak se hrne, z druhé strany jasno od blýskání, a jen z dálky – Bůh ví, kde se honí – slyšeti lze Perunových koní přidušené víření a ržání. Bude bouře! Utiší! To věstí nový ruch, lítá bouře z daleka se sbírá, černý onen mrak to zlý je duch, jeho nitro vztek a vášeň svírá. Roste, černá, kraje zvolna rudnou; ó, kéž hrůzou lodi nepostele! Na sta turů skrývá ve svém čele, jeho oči záhuby jsou studnou. Bude bouře! Dolů plachty, vše, co na ráhnech! Vichřice juž z kolébky se zvedá, kolem dusno, horký její dech 65 ve krůpějích do všech tváří sedá. Hle, vždy víc se blíží každé chvíle! Bouřlivákův úpěnlivé lkání zvěstuje, že po lupu se shání pro sebe a moře potměšilé. Bude bouře! Juž se mořské nitro mocně zdouvá, v před se koráb kloní, na zad couvá, u stožáru rackové se chvějí, ale křídly ani nezavějí; vesmír připraven je k živlů vzpouře – teskno, strašno zlekanému ptáku! Tuče vyrůstají z mlžných mraků, černá mračna ze strojného kouře... Bude bouře! PŘED BOUŘÍ ŇADER.
Proč dívka dumá? S lodníkovy tváře v hloub ňader tolik napadlo jí záře, že jako bleskem zžehlo se a hoří, a srdce kolísá se člunkem v moři. 66 Či srdce loďkou jest’, jež v dechu vání juž v bezklidné se dává kolébání, a sotva dotkne se jí křídlo ptačí, již zmítá se, jak když ji vichor páčí? Či kvítím jest, jež rudý kalich shodí, když jarní touha běláska k ní vodí, a zhlížejíc se v lesklém vodojemu, hned nové lístky žene k vůli němu? Proč stálý srdce ruch nás věčně klame, proč béře nám, co štěstím žití máme, tak tajemně, že jiný sotva tuší, až v úžas vymění nám vše – i duši? Vždy klamem’ se a v předmětu vždy jiném; hned cizí kraje nad vlasť k srdci vinem, hned družný anděl po našem jde boku – a zítra bloudíme juž v cizím oku. „Mé srdce, smědý plavče, živou mocí však nechce bloudit’ oka tvého nocí, mne jeho lesk, jenž na tvář se mi snáší, i ten tvůj zpěv, i postať tvoje straší. 67 Nechť říše snů v něm zapadlá se jeví mně rájem zas – hoch v dálce o něm neví; a co jest ráj, v němž lítost’ krutou zmijí až do hrobu kol ňader se nám svíjí? Já nechci hledat’ vážky svého štěstí na granátové jihu ratolesti, já mám je tam, kde uspán písní drozdů spí domek polesného v klíně hvozdů. Zpět, k němu zpět a k Tobě, nebes Paní, jež ukryta jsi skvostem hvězdy ranní!ranní!“ A běží v síňku svou – žal ňádra třebe – a černá mračna potahují nebe. V KAJUTĚ.
V kajutě dlí uplakána, tiskne srdce mroucí, oko hasne jako z rána hvězda noci skvoucí; vzdychá, pláče usedavě: žel, ó žel, 68 těžký srdci, těžký hlavě rozruch žití nadešel. Do podušek hlavu klade, naříká a vzdychá, žalno, žalno dívce mladé plouti bez ženicha; bez milého, bez pomoci v šírý svět... „Přineste mi zkvetlý v noci bílý jasmínový květ! Dejte hrozen šeříkový, jenž tak libě voní, ať mi jarní zkazku poví, než ho bouře sroní; přineste mi snítku jedle, prosím vás, a to moje líce zbledlé orumění život zas.“ Bez jasmínu vody siné, bez šeříku vlny krasavice hyne, hyne, oči perel plny; 69 na příď lodi vést’ se dala, zřela v dál, bílý šat jí bouře rvala, sever prostým vlasem vlál. Spínala své bílé ruce, naklonila hlavy, ňadra závodila v muce s hněvnými vln davy; vně i zevně sta se hostí sporů zlých... Běda!... Z vodní hlubokosti vln se vznáší vírný smích!... DAR.
Do kajuty k Evě Šaša kráčí, jedličku jí nese v květináči: „Přijmi, krasavice, pro potěchu stromek ze severu v kyprém mechu!“ 70 Rozlila se radosť v dívčí tváři, ruka pozvedá se, oko září, leč, než duše pocit v řeč se taví, ze síňky prch’ plavčík ostýchavý. MORJÁK.
Divně, žalně vzdychá moře, každý vzdech vln na tisíce, každá vlna rovna hoře, každá hora hrozná lvice. Se lvicemi Morják plesá, rve jich hřívy, tepe hlavy; loď se vikle, vznáší, klesá, a Morják se neunaví. Neunaven hvízdá, píská, až v divokém tance ruchu kolem lodi v mrak se stiská tábor rozkacených duchů. 71 Zahalují maják šatem, mračna prachu v cestu valí, škubou lodí divým chvatem, nutíce ji na úskalí. Voda plna hrozných vrubů... Pozor, pozor na ty dravce, stále skáčí přes palubu smetajíce v dílu plavce. Potácí se loď a vikle, příboj vln ji rve a bodá, děsné strojí Morják pikle, černo nebe je i voda. Od braliska chraň nás, Pane!... Na stráž plavci ve vln honu! Kapitáne, kapitáne, rychle k píšťale a zvonu! Na bralách tam smrť se hostí, trosečníky v loktech chová. Věčný Bože na výsosti, zbav nás plesu Morjákova! 72 VE SNĚNÍ.
Uklonila sličné hlavy, zruměnila v líčku, staví stromek darovaný k světlu na poličku; zamyšlena v bílé dlaně položila čelo, – v rodné kraje na západu snění zaletělo. – Na jaře jest. Stojí s milým pod jedlicí šedou, o štěstí a rudých růžích milý hovor vedou; hledí, jak srn po mýtině vedle srnky kluše – prstýnky si vyměňují, polibky – i duše. Znají květin sličná jména, jako lid je zove, naslouchají ptačím písním, vymýšlejí nové; 73 trhají květ sedmikrásek, dychtíce, co věstí, a nechť žalosť, nevěří jim, věří jenom v štěstí. K děvčeti se jonák kloní – líce se mu mění – zas ji líbá – dívka chví se – je to on – a není; její srdce bolí, bolí, uštknuto jak hady, není Ivan pod jedlicí, ale lodník mladý... Líbá... Ona ve vzpírání přec se k němu kloní – k míru duše podvečerem z vísky zvonek zvoní; ve snu z vísky, na lodi však na poplach se houpá, ruch a křik je na palubě: „Vlnobití stoupá!“ – 74 TLUPY CESTUJÍCÍCH.
Pomoc, kapitáne! Praská, puká loď, radou svou nás z bouře v přístav doprovoď, dřív než udusí nás Lodilomův plášť a, co živo, zhltí moře vzteklá zášť! Pomoc! Slyš, jak vlny ječí rvouce boky skal! V úvalech se lačný buráš rozštěkal. Běda! Roste, kypí vln pekelný var... Vysvoboď nás, Pane, neuváděj v zmar! Pomoc! 75 MODLITBA EVINA.
Níž v síňce na kolenou klečí a zvedá ruce do nebes: „Ty zlatá kotvi v nebezpečí, ó matko Páně, mír mi snes! Juž učiň konec tomu sporu, jenž rozvlněnou moře pláň v tlum děsných proměnilo tvorů a v hnízdo mátoh moji skráň. Jest slabá proti nim má paže, a slabo srdce, slabá hruď; kéž ruka tvá ty draky sváže, mou záštitou, mou spásou buď! Tvůj úsměv všaký rozboj stlumí, bouř v lahodný, se změní mír, v zrak dětský mořská pláň, jež šumí, a v růže dech mých ňader vír.“ 76 DOMLUVA ŠAŠOVA.
Ó nechvěj se a nevzdychej! Co srdci mému bouře rej, co rozkacená vodstva říš? V mém náručí ti jistá skrýš! Nechť zuří voda, žár i dým, já paží svou tě polapím, a jako nejkrásnější plen zpět vynesu tě z moře ven! A zanesu tě blažen pak v ten kraj, kam v pláči zří tvůj zrak, a v otcovy tě v lokty dám – a chceš-li, v moři umru sám! – KAPITÁN.
K dílu, plavci, rychle k dílu, každý tam, kde býti máš, dravé bouře divou sílu s Bohem jistě udoláš! 77 Půl věku jezdím sem i tam, znám bouře lesť a hněv a klam, leč takých vichrů běsných sil jsem posavade nezažil; ač stár a sláb, přec nejsem sketa, leč pevné důvěry jsem manem, že v každém nebezpečí světa Bůh nejlepším jest kapitánem. Mrak – samý hromu třesk a sten, v noc náhle zaměnil se den, z vln stoupá nová horstva říš a chrlíc pěnu výš a výš, až stěžně na vrchol ji metá; my doufati však neustanem’, vždyť v každém nebezpečí světa Bůh nejlepším jest kapitánem. Vln skosmatělý vizte vlas! Jak fúrie jdou na zápas, kol skrání bílých zmijí směs... Zda zřel kdo taký hrozný ples? Nuž, k práci, sice po nás veta, jak deště krůpěj v moře skanem’; 78 však v každém nebezpečí světa Bůh nejlepším jest kapitánem. Tys, hochu, v časté bouři ztuh’, nuž, k té, již poručil mi druh, než vyjeli jsme na západ! Jsi staten... Kdybych zhynul snad, ji vyprovoď, ať znova zkvétá v tom útulku jí přichystaném... Jdi!... V každém nebezpečí světa Bůh nejlepším jest kapitánem. – K dílu, plavci, rychle k dílu, každý na své stráži buď! Dravé bouře divou sílu krotí Bůh a statná hruď. LODILOM.
Divoce, vztekle bije hrom, v bouři se rodí lodilom, kolébkou jsou mu ty chmury, hrozný to silák pln zdůry... Královno nebes, buď s námi! 79 Lapí-li koráb v náruč svou, zahyne spoustnou záplavou; jestliže v lanoví sedne, za žezlo stěžen si zvedne... Královno nebes, buď s námi! Žalostná, hrozná bude věc, loď-li si vezme na tanec, při plesu s obřími skoky rozdrtí korábu boky... Královno nebes, buď s námi! Blíží se s děsným chechtotem, moře se peří, vzdychá zem, žhavé, hle, vyvalil oči; přeběda, po nás se točí... Královno nebes, buď s námi! ZPĚV VLN.
Bělostná vílo, vlnám se svěř, zhýčkají všecko, 80 důvěřuj, věř: lásku i hanu, vášeň i bol, radosť i žalosť; jen si nás vol! Proč pláčeš, proč se ňádro třese, proč žal je hubí vlčím klem? Nechť Morják koráb v zhoubu nese; však my tě jistě vynesem’! Proč doufáš v sílu jiné paže, proč těkáš myslí tam i sem? Zlu člověk křídel neuváže; však my tě jistě vynesem’! Či věříš slibu lodníkovu, že zla tě zbaví v lokti svém? Zda každý člověk dostál slovu? Však my tě jistě vynesem’! Věř, z živlů, jimiž vesmír dme se, a z vlnobití v nitru tvém, kdo slíbil, v mír tě nevynese, však my tě jistě vynesem’! 81 Bělostná vílo, vlnám se svěř! Zhýčkají všecko, důvěřuj, věř: lásku i hanu, vášeň i bol, radosť i žalosť; jen si nás vol! ZHOUBNÉ SDRUŽENÍ.
Strach a hrůza rostou z tůně nad vrcholky hor, lvy má voda v silném lůně, nezdolný jich vzdor! a blesk stále kmitá se, hrom bije, jak by veškerenstva stará šije souzena mu byla pod topor. Všude černý mrak a mlha, zdůra tu i tam; na lanoví plavčík šplhá... „Zvěstuj, kudy kam?“ – 82 „Bouře perutí svou dračí maják kryje, skály páčí, jenom ve tmu zhouby pozírám!“ Bouře hučí, víří, hýká, porván lodi bok, do všech kajut mocí vniká rozkvašený mok! – Pomoc, pomoc, roste vřava, nebe rozrýváno do krvava, blesky, hle! se křižují co krok. Krátce ryje vichor vodu, ale sahá v hloub; ve vzduchu jen v lodi spodu otáčí se šroub. Ráhna zle se rozechvěla, jak by stěžen mocí strhnout’ chtěla, v lodi praská každý svaz a kloub. Strach a žalosť zmatek rodí, úzko, děsno všem, nitrem lid i vrchem lodi těká tam a sem; zvon svolává k dílu chasu – 83 polovic se brodí k pasu v živlu rozlíceně kvasivém. Vizte černý kotouč kouře! Zlý na lodi vrah, dlíť spojenec děsně bouře v lodi útrobách; dým z otvorů všech se valí, plátování zrovna pálí, železo jest žíhavo, jak nach! Co kdo máš, dej na palubu, potravu i šat, všecko z příhrady i srubu sneste na pochvat; zabedněte okenice! O vše druhé mořské lvice dál se mohou svářiti a rvát. Divá voda všecko ničí; vichrů spor a svár ječí, funí, víří, syčí... Vln netvorný spár zvedá se a pekla silou tuří všecko láme, kácí, trhá – zuří z děsné žárlivosti na požár! 84 Spusťte čluny ku spasení! Však kde plachet dosť? Polovic vzal v divém vření žíravý ten hosť. Přivažte se lanem pevně k člunu, sic vás vlny stopí v mořském lůnu, shltí navždy děsná hlubokosť! Vysvoboďte děvu chorou, mužnější kdo všech, proplavte ji děsnou borou, zdvojnásobte spěch! –“ Mladý lodník juž se tuží, kéž donese bledou růži na přístavu nedaleký břeh! NA VLNÁCH.
Moře syčí, vypíná se, dme se; v silných loktech Šaša Evu nese: „Důvěřuj mně! Z rozlomu té lodi moje odvaha tě vysvobodí. 85 Nechať byl bych sepjat do okovu, vynesu tě z vln hrozného lovu; mne již nebem, že tě v loktech vinu, což je po mně, sám jsem a tak zhynu! Pouhý květ, ne ženu ruce víží; ani pohled můj ti neublíží, a před mého nitra žhavým dechem sever ochrání tě křídel spěchem!“ Však, co mluví, mluví pouze k sobě, bouř rve slova – krasavice v mdlobě, aniž tuší, že s ní do vln poušti směle statný námořník se spouští. Odhodlaně svalovitou paží vln kosmaté hlavy dolů sráží; bodá v boky, tepe v čela tuří, plave, mizí!... Bouře dále zuří. V PŘÍBOJI.
Na divých vlnách loďka se kmitá; v propasť se kácí, na horu lítá, 86 zhlcena, pohřbena opět se jeví, – jaký to strašlivý buřanů vztek! – K sedátku spoutána postať je děvy, u vesla bůh-li to, nebo-li rek? Loďka se kácí, točí a páčí, kvasivou pěnou tonoucí máčí; šelmy vln stále vzrůstají těly, děsný jest jejich chomolný řev, na vzájem jakoby zničit’ se chtěly, bijí se úlomy stěžnů a dřev. Budí se Eva; z lodičky klína v modlitbě ruce k nebesům vzpíná. Nelze se modliť. Volá a křičí, na Šašu hledí zděšený zrak; nadarmo v lodici zvedá se, tyčí, na rtu hlas chví se, jak raněný pták: *** „Proč v mdlobách spoutal si mě k člunu, jak vítěz raba na svůj vůz?“ „By nepohřbil nás v temném lůnu vln děsný splav a nával hrůz!“ 87 „Zdaž vyváznem’ z těch strašných hrobů a vrchů vždy se bořících?“ „Svůj život dám, bych pro ozdobu měl tebe, drahá, ňader svých!“ „O běda! Duše má se leká tvých slov; tvůj zrak je jisker pln!...“ „Mé nitro hoří, plane, čeká, že budeš mou, až zniknem’ vln.“ „Tvou nikdy!... Jeho jsem i v smrti!“ „Pak zhynem’; řeč tvá hruď mi drtí...“ „Ať zhynu! Jeho chci jen býti!...“ „Tož za dva dám své plané žití!“ *** Znova a znova nadlidskou prací vesluje Šaša – jeví se, ztrácí, v doly se kácí, na hory nese, v zápolu hrozném klene se sval; lodička puká, ňádro se třese, – na brala nový příboj je hnal... 88 MARNÉ ČEKÁNÍ.
Pod Kubáněm, proud kde nivu dělí, v jasanech dům stojí osamělý; větve stromů, večer plny vzdechu schylují se na zelenou střechu, za rána však v kyprém jejich hrudí na sta ptačích popěvků se budí. V bílém domku útulno a čisto, každá věc má pravé svoje místo, strop je nízký, světničky jsou šery; zde kmet chorý čeká svojí dcery, již mu v náruč, až se skončí cesta, druh má přivésť z pobřežního města. Čeká také hospodyně stará jako rolník na pohodu jara, a s tou bílou nakloněnou skrání počítá jak děti: na vyspání, když do jejich světničného koutku Ježíšek má snésti novou loutku. Doba přišla; podle listu slova z rána přijde dcera do domova. 89 Ještě tuto noc, pak vše se zjasní: život kmetův zkvete jarní básní, šťasten bude zase z vůle Boží. K oknu obrátil se na svém loži. Těžké mlhy, jdoucí od pohoří, snášejí se zvolna směrem k moři, v dál i šíř se mraky rozestřely, a z nich sjíždí blesku zlaté střely, za nimi pak duní věštby hromu o zrození vichru Lodilomu. Vzdychá stařec na svém lůžku prostém: „Běda, s tím kdo seznámí se hostem, běda lodi, při jeho jež vzdoře ryje ňádra zlíceného moře; běda, jeho perutě-li klaté stíhať budou loď mé dcery zlaté!“ Přišla noc; kmet v podušky pad’ tváří. Blíže moře živlové se sváří, nebe děsnou potaženo tučí, laje hrom a vodní spousta hučí... Lodilom vstoup’ v Pontu hrozné brody – ve svou lázeň – před divými hody. 90 Slyšíte vln temné bědování, jak obrovských ořů běsné ržání, jako štěkot vlků tisícerých, jako plachý dusot turů šerých, jako sykot milionů saní?... Úzkosť tepe do starcových skrání. Mozek hoří! choré srdce buší, supem klove bolesť v jeho duši; bouře roste, rána ránu stíhá... Lodilom se z lázně k hodu zdvíhá; hrozno! Slyš, jak zachechtal se z dáli, snad že lodí mrštil na úskalí. Zas a zas hrom bije tisícerý, v něm jak výkřik – snad že jeho dcery – vzkřikl také. Škubnulo to prsem, jak když hřivňák rozloučí se s trsem, v němž se skrýval. Žena světlo nítí... „Čeho chcete?“ „Dceři vstříc chci jíti!“ „V takém čase, v takém bědném stavu?“ „Nedomlouvej! Musím do přístavu, byť mně v cestu stavěly se hory! Byl jsem chor, leč prchly těla spory 91 dravou kání při vichrově stoně; rychle, rychle do linejky koně!“ A juž stařec do pláště se halí, nedbá hromu, jenž se nebem valí, nedbá ňader, nedbá těžké hlavy, nedbá, vůz že vázne po nápravy, ani, proud že v cestě se mu peří: čirou nocí spěchá v ústret dceři. TROSKY.
Na bralisku sedí kostra lodi, bílý měsíc po pleci jí chodí; ustrašena do písku se krčí, čelem v jih a zády v sever trčí. Paluba je puklá, sloupky padly, bez příček je okol, bez zábradlí. V přídomky a vyzdobené síně usedla si voda vetřelkyně. 92 Kde jsou stěhy, po nichž chasa lezla, kde jsou vlajky, stožáry a žezla? Vše je rozkotáno, jako v sále vzpourou lidu vyhnaného krále. Všecko troskou, příď je bez ohlaví, stěžen Bůh ví kde se mořem plaví; vše, co lidské ruce na loď daly, vlny vzaly, vlny rozmetaly. Lanoví jak rozcuchaná kštice... Kolem bloudí lačné pliskavice; na rozbité, ozdobné dřív přídi orel sedě po kořisti slídí. Na zlomeném stěžni, na ráhnoví uplašení rackové si hoví; plachá voda, stále tropíc pikle, potměšile troskami si vikle. Na všech stranách v hrozném laškování po nádní i po rejnech se shání... Však kde plavci? Vzal je koráb nový? Hejno bouřliváků snad ti poví. PO BOUŘI.
Moře dosténalo; vlna s vlnou krotne, mračna rozprchla se, zory pruh se jeví, jak když na lešení mistr mečem protne šíji sličné děvy. Jas a zář se chvějí, šíří na východě, po čelenkách zlatých mají horské skráně; mladý, usmívavý den se kloní k vodě, k moři tíhne káně. Na strnulé květy břehu motýl sedá, vánek lichotivý vlažným jitrem duje; na úlomku stěžně dívčí růže bledá s mládcem vodou pluje. Kolem jeho krku rameno mu vine, oči – hvězdy mroucí, rty – korály siné. V mořském nebi plují; květ jich tváří shora zlatá líbá zora. 93 NA BŘEHU.
Ztich’ bouře kletby plný ret, ruch roste u přístavu; v tlum lidu vetchý spěchá kmet a sivou ruje hlavu: „Kde loď, kde dcera s druhem jesť, kam odnesla je vody lesť? Snad žije posud, snad to klam, co trosečníci praví, že kořisť mořským potvorám kdes na vlnách se plaví; ó, pomozte mi, vše, co mám, za ztracené své dítě dám? Ó, pro Bůh, zdvojnásobte chvat, než klesnu uštván běsy – tam, vizte! Snad to její šat v té různé trosek směsi, jež žene voda odevšad; snad ona jest – a živa snad!...“ A na vodě se houpe člun, veň kmetí postať klesla; 95 jak křídla rybák statný jun svá ovládá juž vesla, a stihly zjev, ó, jaký děs! Kmet sťatým dubem v loďku kles’. Toť jeho dítě! Paže běl kol plavcovy má šíje, zrak přimknut... „Bůh mne vyslyšel, snad dýše, snad mi žije... Hle, plavcova se zdouvá hruď, leč krvácí... ven, pomoc buď!“ A vynesli je z člunu ven... Hle, život zpět se vrací, však lodník v hruď je poraněn, sem obvaz, vykrvácí!.. Ó, slyšte, prvně retem vlád: „Jest živa?...“ „Jest!“ – „Pak umru rád!“ PROSBA.
S unylou hlavou na starcově hrudi oddýchá Šaša: „Los můj pad’; pod srdcem rána pálí mě i studí 96 zhynu – a lépe bude snad – jen když jsem vynes’ drahé dítě tvoje z těch mořských potvor splašeného roje; což na tom, můj-li život zvad’. Označte místo na tom mořském břehu, kde volal k žití – prosím vás – milý Bůh znova líbeznou tu něhu, tu bílou růži čarných krás; označte místo, nechť se pověsť množí, jak na tom světě věčná vůle Boží poutá a zase dělí nás. Vystavte maják na té půdě svaté, na stráži buďte celý věk, jasně ať čelí bouři jedovaté, maří a ničí vichrů vztek; niťte jej mojí láskou, plnou blesku, by koráb bludný jistou našel stezku přes moře děsný sten a jek! Sám budu strážcem: bude jím má duše – nad hromů hlahol, ňader křik, v záhubu koráb žádný nepokluše, zlobou se stráví seveřík; 97 plaň tam mé srdce plameny svých bolů, sluncem se jasni věže na vrcholu všem, jež chce zhubiť živlů ryk!...“ Domluvil, vzdechl – znova zrak se kalí, ret zvolna siná, přišel čas; co platen obvaz? Z rány krev se valí. Lékaři pomoz, mládce spas! „Neumím kouzliť, nejsem všemohoucí!...“ Obrátil Šaša k nebi oko mroucí, uklonil hlavy, vzdech – a zhas’. PODŤATÝ KEŘ.
Viděli jste na podťatém keři růžičku se rozvíjet, když jí vláha přes noc obal zpeří, a pak zlíbá slunce ret? Zkvete přece, třeba v starém trsu ranou život navždy zhas’ – tak i na kmetově chorém prsu zkvetl dívčin život zas. 98 Hrůzou stařec přeubohý hyne, ale přece jásá duch, líbá plavce, dceru na hruď vine: „Ó, jak miloval mě Bůh, anděla že družil k andělovi, krotě dvojích ňader vír; polib, dítě, nepohrdej slovy, juna v rakvi, učiň smír!“ SMÍR.
V tvář plavci slza padla vřelá, ret Evin na čele mu tkvěl: „Spi tiše, čím má duše mřela, když na moři jsem tebe zřela, an zrak tvůj hořel, hlas se chvěl, i cit, s nímž věrnost’ má se klála, i žal, jejž pro tě v srdci mám, i to, co mroucí duše ždála, vše památce tvé zachovám. 99 Tvá sprovodí mě duše něžná, jež září v čarné říši hvězd, až bytosť má, jak vlajka stěžná, již pere déšť i metel sněžná a nemůž’ ve přístavní vjezd, dál životem se musí bráti; vždyť nevím, ten-li bude mým, kdo kroužek dal, jenž hrdlo zlatí, tam pod příkrovem klenovým. To první dotknutí mých retů v svůj netušený vezmi hrob a věnec porosených květů; však dbáti budu v každém létu, by nezůstal ti bez ozdob. Keř plný růží vsadím k hlavě a k srdci dar tvůj: mladou chvůj... Spi klidně bouřné po únavě, spi blaze! S Bohem, chránce můj!“ 100 JISTÝ LÉK.
Letí z poušti oblak s vánku perutěmi, aby popil v moři, spěchá v jižní kraje šohaj z dálných zemí, aby okřál v hoři. Skojen stoupá oblak, modrým nebem plyne, do výše se nese; zda též šohajovi osvěžení kyne v jasanovém lese? Kyne jistě! Záhy jako motýl z kukle tajemně se zbudí, brzo vyléčí se dvoje srdce puklé v dvojí mladé hrudi. PŘEKVAPENÍ.
Jede trojka s horských plání, pošta je to od přístavu, z vozu jonák bez ustání v pravo v levo točí hlavu. 101 V dálku hledí s tváří snivou, přes pahrbky, háje, luhy; po úvoze dálnou nivou jasně cinká zvonek duhy. Mladý vozka bičem praská; bedliv objel třasavisko. Chválí koně, vábí, laská: „Ruče, sivko, tuž se, ryzko! Chutě, chutě, koni pravý, sokolíku bez perutí, snad bystráka neunaví tu a tamo hrstka rmuti? Chutě, chutě koni levý, holoubku můj pěkný, sivý, což z vás, děti, nikdo neví, pro koho jsou naše nivy? A ty, prostřed obou, k cíli podél řeky, hájem, polem; snadno blesku v každé chvíli závoditi se sokolem. 102 Chutě všickni, prcháť doba; hoj, kterak jste vyšňořeni, pestrých stužek hojná zdoba v slunečku se pěkně mění! Chutě, švarně, v plavném skoku! Však jste jaří, však jste mladí, máte jiskry v černém oku –“ a zas laská a zas vnadí. Jede, staví před chutorem.:.chutorem... Aj, kdože to z vozu skáče? – Chorý otec výská skorem, chorá dcera blahem pláče. Kdo to skáče? Nikdo jiný, nežli Ivan puzen zvěstí, nežli milý z domoviny, nežli radosť, blaho, štěstí. Vrátila ho v polou cestě světem letná zkázy slova; což milému o mil dvě stě! K milé jel, ne do domova. 103 Vzplálo slunce v trojím zraku, stařec líbá svoje děti, síňkou, dříve plnou mraků, bílý anděl míru letí. LOUČENÍ NA VŽDY.
Slyš, dcero předrahá, jonáku, slyš, slunce dnů starcových zapadá již; duch touží k domovu, ve hvězdný luh, neplačte, chtělť tomu nebeský Bůh. Žaly a trápení prchly jak sen, blahem vás obsypal jediný den, spolu se vrátíte v otčinu zpět – 104 mládí chce do ráje, do hrobu kmet. Všecko se zjinačí, myslím, že dnes – líp je, kde myslivnu objímá les; lépe tam pod klenem, kde zpívá drozd, já tu však zůstanu, žil jsem juž dost! Pěkný mi zbudujte v jasanech hrob, jak kurhan hrdinův zhynulých dob; vysoký pahorek, pod hlavu prsť, jíž z luhů oteckých vzal jsem si hrsť. Tak mne tu nechejte, stáří chce spát, zpívat’ a vesel být’ ten, kdo je mlád, 105 bylo a bude tak po všechen čas, Pán Bůh Vás opatruj žehnej a spas!“ „Bože náš, tatíčku, nemluvte tak, hruď hoří plamenem, přetéká zrak; ňadrech to burácí, krvácí leb, jako by do skrání vráželi hřeb.“ „Všecko se zjinačí, zanikne vzdech, dřív než se obnoví na skalách mech; všecko se vyjasní, nechte jen být’, kdy nás čas zavolá, musíme jít’. Srdce se sevřelo, chvěje se, slyš, 106 vázne a staví se – naposled již s Bohem!...“ Vzdech z hluboka, přimknul se zor... slunečko zapadá za čeřen hor. Vzkřikli a zaštkali, zakryli tvář; nad hlavou starcovou kmitla se zář; kmitla se, rozlila po síně zdech, za ní pláč po kraji od lidí všech. – S PÁNEM BOHEM!
Mějte se tu s Pánem Bohem, tatíčku můj starý, celý život střádali jste pro mne svoje dary; 107 celý život, ve dne, v noci úspory své skromné, pro nikoho srdce vaše nežilo, než pro mne; pro mne lkalo, krvácelo, pro mne neslo růže, nevědělo, pro jiného též že dýchať může; s květným luhem zápolilo, s jabloněm i hlohem, – všecko pro mne, vezdy pro mne – tatíčku náš, s Bohem! Juž vás pláč můj neprobudí, juž je po všem veta, a ty hroby naše budou na dvou koncích světa; jeden tady pod jasany, druhý tamo v jedlí, – tak ty cesty živobytí od sebe nás vedly; ale jednou najdeme se, svět ať jak chce brání, a pak budu v nebi líbat klenot vašich skrání; 108 co jsme v žití drahým měli, dražším bude mnohem... hlavo naše, duše naše, tatíčku náš, s Bohem! – DŮVĚRA.
Zas na moři se koráb plaví, jak racek v tlumě druhů svých, a vánek s vlajkami se baví na štíhlých stěžnů vrcholcích; však dojede-li šťastně cíle? Slyš, pestré pleny s lanoví a vlny moře potměšilé vždy šumí jen. „Kdo ví, kdo ví!“ – *** „Zda věříš, milá, v život blahý, tak klidný, jako býval kdys?“ „Ba věřím, kříž mám v srdci drahý, tím drahým křížem, milý, tys!“ 109 „Rci, čekáš-li zas bouři klatou? To dálné, šíré moře viz!“ „Ba ne, mám v duši kotvu zlatou, tou zlatou mojí kotvou tys!“ „Zda mým je tedy v míru, v boji tvé mysli každý zvuk a rys?rys?“ „Ba věř, mám v ňádrech srdce dvojí, vždyť srdcem mého srdce tys!“ *** A vesele loď dál se nese přes siné vody ruch a vír, skvost perel na ňádrech se třese, a stožár, jako bohatýr, výš do modrých se oblak zvedá hrd na řády: tret vlajkový, ten jistě najde, čeho hledá... a vlny zas: „Kdo ví, kdo ví!“ 110 MAJÁK.
Stojí maják na úbočí, k moři hledí rudé oči. Lodi, jež tím světlem chodí, bradel zuby neuškodí. Ani vztek a lání hromu, ani běsnosť Lodilomu. Čárně v mrak i mlhu vniká maják mládce námořníka, který, kde ta jedle snivá, s druhem kmetem odpočívá. POSLEDNÍ.
K letu vyšplounala vlna krotká z trosek muže. Ký to smutný host? Pěna v sivých vlasech, jak když protká 111 v šedý hedváb hojný perel skvost; v ruce vlajka bědně potrhána: tělo trosečného kapitána. Naposled jej stihla bouře zloba, juž ho nepoleká živlů vzdor; s druhem kmetem rov nechť mají oba v tiché skrýši na úbočí hor, kam tak rádi, když se vesna vrací, k odpočinku letí bouřliváci. „Pohrobte ho v jasanech, kde leží přítel jeho, lepší nežli brat, tváří tam, kde roku půl se sněží, kam zalétal myslí tisíckrát – probděv noci hlavu na pelesti – ku své drahé dceři, svému štěstí. Pohrobte jej v hor lahodném stínu, s plavčíkem kde leží cizí kmet, pod skráněmi maje vlasti hlínu, na obraze dětí zvadlý ret; kde tu jedličku, jež vyplavala za ní z moře, panna vsadiť dala. 112 Srdce k srdci dejte, k hlavě hlavu, ať jim pějí drozdi našich niv – divno, poslední vjel do přístavu kapitán, jenž první býval dřív! Spojte všecky, však se rádi měli, svoji duchem, ať jsou také těly!těly!“ JEDLE.
Roste jedle v jihu, divem roste, bez pohromy skryta v lůně hor, na svobodě jako dítě prosté, její kštice nerve větrů spor, aniž slunce plamenitým dechem pálí ňádra přizdobená mechem. Tažní ptáci, v jih a zpět-li letí, vyhlídli si za útulnou skrýš rozbujelé, vějířové snětí, jejich vůdce výhonkovou výš; a kdo umí hovořiti s ptáky, vzkaz uslyší z dálky všelijaký... 113 DŮM POLESNÉHO.
Dům polesného skryt je v lese a sotva střechou zírá ven, pod římsou jiřička juž nese a šťastna hledí z hnízda ven a těší se, jak v slunci krouží sbor mladých dovádivých much, jež všecky mladým snésti touží, až v hnízdě rozmnoží se ruch. Les opět ozývá se písní, toť mladistvé je ženy hlas, jíž v hedbávných se vlasech tísní mák krvavý a zlatý klas; hle, v loktí hošík černovlasý jí líbá skráně, tvář i zor a výská... Lesný v čele chasy zpět domů navrací se s hor! Však není již ten stařec sivý, je statný muž to: jeho syn, leč ty jsou lesy, pole, nivy, táž údolí, týž horský týn. 114 Jde rychle; hošík ručkou kyne, a smíchem tají se mu dech... muž ženu s dítkem k srdci vine, a ústa planou na ústech. Jdou domů; muž sňal pušku s plece, máť šťastna, hošek ukojen... síň prázdna však, jen špaček z klece jim v ústret volá: „Dobrý den!“ Kde staří jsou? Zdaž lidé vědí, sad nemluví a něm je les, jen strážcem u kolébky sedí jich dávný soudruh, věrný pes. Kde jsou? Šli pěšinkou tou prostou, jíž každý půjdem, toť náš los, a stromy budou růst’, jak rostou, a jako dříve zpívat’ kos; a jiřičky až z hnízda vzletí, v čas jarní navrátí se zpět – a v starý domek nové děti a nový člověk v starý svět. 115 OBSAH.
Dům polesného3 List otcův5 U kříže7 Píseň Evina9 Píseň Ivanova11 Pták zpívá12 Provod13 S Bohem14 Cesta cizinou16 Loď18 Vítání kapitánovo20 Loučení23 Píseň Evina27 Píseň Ivanova28 Šaša30 Plavčík v lanoví zpívá30 Na přídě32 Píseň lodníkova33 Evin stesk34 Příboj35 Písně lodníkova37 Plavba38 Ajudak40 Listy Eviny42 Úskalí50 List Evin51 Listy Ivanovy53 Kačka59 Stolník61 Eva dumá64 Před bouří mořskou65 Před bouří ňader66 V kajutě68 Dar70 Morják71 Ve snění73 Tlupy cestujících75 Modlitba Evina76 Domluva Šašova77 Kapitán77 Lodilom79 Zpěv vln80 Zhoubné sdružení82 Na vlnách85 V příboji86 Marné čekání89 Trosky92 Po bouři94 Na břehu95 Prosba96 Podťatý keř98 Smír99 Jistý lék101 Překvapení101 Loučení na vždy104 S Pánem Bohem107 Důvěra109 Maják111 Poslední111 Jedle113 Dům polesného114
E: až; 2004 [116]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Vilímek, Josef Richard
(Tiskem a nákladem Jos. R. Vilímka.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [IV]+116

Věnování: Heyduk, Bedřich
(Bratru Bedřichovi památkou návštěvy kavkazské.)