Oldřich a Božena (1883)

Idyla, Adolf Heyduk

Diplomatická verze Ediční verze
OLDŘICH A BOŽENA.
IDYLLA
OD
ADOLFA HEYDUKA.
(POETICKÝCH BESED ČÍSLO II.)
V PRAZE. KNIHKUPECTVÍ: DR. ED. GRÉGR & ED. VALEČKA. 1883.
[1] Tiskem dra Ed. Grégra v Praze.
[2]
I. I.
 Na dolinku jednu černé mraky lehly, na dolinku druhou chaloupky vyběhly. Vyběhla si jednajedna, druhá první k vůli, jasmínem a révou boky ovinuly. Ovinuly boky, do výše i šíře; vlašťovky si tříbí peří u vikýře. [3] Vyběhly si pěkně, v dědinku se tlumí, nad střechami jejich bujné lípy šumí. Bujné lípy šumí, větérkové dují, siví holoubkové sem tam přeletují. 4 II. II.
 Za dědinou dvorec, kolem potok kvapí, jelší svoje rámě v jeho vodě ztápí. Na pravo i levo vlnky vínky vinou, jak když bílé husky na projížďku plynou. V jelších za soumraku žvatlá sivé ptáče a brav drobných vlnek přes kameny skáče. [5] V zátočině kámen pokryt mechem celý, aj kamene kolem co že se to bělí? Co že se to bělí, co že vodu čeří, labutě-li mladé protřibují peří? Rusalky-li hravé nebo lesní víly, aby jarní vodou nožky ovlažily? Snad hřebínkem zlatým zlaté češou vlasy, že se to tak jásá, – co že je to asi? Nejsou to rusalky na té jaré vodě, dívčiny jsou družné v zpěvném chorovodě. Nekrouží labutě nad tou vodou šerou, ale krasavice bílé prádlo perou. 6 A ta nejkrásnější stojí u zátoky, zdobný pás opíná útlé její boky. Líčka její planou, čelo děkem jasá, snad že to tak stojí sama boží krása. Sličné dívky, sličné, něha plane z líček, lilijí však je ona prostřed chudobiček. Sličné dívky, sličné, hvězdičky to samy, jitřenkou však ona mezi hvězdičkami. Stojí podkasaná šedém na kameni, bystrá voda kolem perlami se pění. Perlami se pění a v hovorném reji,reji děvě zkazky šepce, nožky celuje jí. 7 S kamene si sešla drobné na oblázky, s temene na hrdlo rozpustila vlásky. Rozpustila kštici jako břízka v houští, jako slunéčko ji před deštíkem spouští. Šveholí si, zpívá, mává ručky chvatem, rovná čechelíky vyšívané zlatem. Zpívá jako skřivanskřivan, než si hnízdo vije, že luh květovaným pláštíkem se kryje. Zpívá jako pěnkapěnka, kolébku když robí, že radostí kvítka hlavičky si zdobí. Zpívá jako slavík, milo usmívá se, že až niva celá tone v jarní kráse. 8 Že až bystřeň letmo poskakuje v mlází a na každý kámen diamanty hází. Stříbrné že rybky lahodnými svody k nožkám vyskakují z křišťálové vody. Slyš, jak ze rtů růží větřík písně věje: samé polní kvítí – tiše, slyšíte je? Písně. 1. Zpívej, srdce, zpívej v radosti i hoři, máš těch drobných písní víc než perel v moři, víc než kapek vůně na růžovém trsu, víc než zlatých jisker ve slunéčka v prsu. 9 Zpívej, srdce zpívej celé živobytí, máš popěvků více, než-li v hoře kvítí, více než-li skřivan v rozvlněném poli, více nežli drozdík v háji zašveholí. Zpívej, srdce, zpívej z večera až k svitu, máš těch písní v ňadrech jak hvězd na blankytu, víc než jarní deštík diamantů sroní, víc než z jara keřem světlušek se honí. Zpívej, srdce, zpívej od večera k šeři, pokud se ti píseň v nitru proudem peří, krůpěj za krůpějkou prýští se a blýská, div že neutone naše rodná víska. 10 2. Naše dědinečka tichá jako pěna, kolem do kolečka nebem ohražena. V lesích ukryta je, ticho tu a milo, snad se tady štěstí do kukličky svilo. Svilo-li se, věru, počíhám si v setí, až z kukličky v jaře jako motýl vzletí. Chytnu, skryju si je do kytice pěkné, což přede mnou každý klobouček svůj smekne. 3. Šátečky mé vyšívané, škoda je vás, škoda, nebílí vás horské slunce, nepolévá horská voda; 11 polévá jen pramen slzný, za rána-li s očí kane, bílí jenom horské vzdechy, šátečky mé vyšívané. 4. Teče potok, teče pod tou naší chatou, chytnu si v něm rybku na udičku zlatou, na udičku zlatou, na hedbávnou léčku, ne-li rybku – tebe, švarný myslivečku. Nebo sobě zrobím měsíčního času, čarodějnou síťku ze svých plavých vlasů, ze svých plavých vlasů, z paprsků svých očí, snad mně mysliveček sám do síťky skočí. 12 5. Snes, potůčku, drobný písek, zdob se, břehu, květem, aby přišel vámi zváben šohaj za děvčetem; ty dej zlata na pěšinku, ty kytici v ruku, a vy, ptáci, perlete mu pohár sladkých zvuků! 13 III. III.
 Letí sokol, letí, křídloma třepoce, plaší labutěnky dole na potoce. Krouží, pěkně krouží k mladým olším níže... kluše z lovu domů Oldra, mladé kníže. Pěkně sobě vede v prostřed družné chasy, k rameni se vinou rusé jeho vlasy. Oči jako orel, líčka jako pannapanna, siná sukynečka zlatem vyšívaná. [14] Na červené čapce péro sokolíka, toul na statné pleci, po boku mu dýka. V slunéčku se hravě rubín sponky sloní, na opasku zlatí řetízkové zvoní. Skrývají se v kožky kabátcova kraje, jeho vraný komoň nožkami jen hraje. Zalamuje šíjí, v černý kámen tepe, že se pod kopyty na sta hvězdic třepe. Na sta hvězdic třepe na sta jisker vznáší, jak když v letní noci světlušky se plaší. 15 IV. IV.
 Kluše Oldra předem, za ním druž se honí, na hlavu mu jelše drobné listí roní. Tuhé jejich nohy v cestu se mu staví, kypré jejich páže čapku bérou z hlavy. Útlé jejich prsty rvou mu rusou kštici, ale svěžím listím chladí ruměn lící. [16] V. V.
 Trubka zajásala, zvuk se kolem nese, že se starým skalám srdce v těle třese. Že hned bujná vlna skokem na břeh šplouná, beruška jak mladá stříbrného rouna. Že břeh sotva stačí divnému jich vření: jedna na drn skáče, druhá na kamení. Že se stromy diví drobnému jich bravu a zvědavá sosna vzpíná černou hlavu. [17] Hle, juž vlnka z břehu nazpátek se vrací... staly krasavice u potoka v práci. Na zelený trávník bílé prádlo kupí, z olšiny tu Oldra jede v čele tlupy. Kabelka mu visí s ramene až k půli, pyšný komoň jeho bujnou kráčí vůlí. Do bohaté hřívy větérec mu duje, koník hlavu kloně šijí zalamuje. Z rudých nozder kypí křišťálová pěna, ústa jeho ryzím zlatem zauzděna. 18 VI. VI.
 Slyší Oldra písně, oko blahem jásá: hoj, snad že to slavík z hrdla perly střásá. Stojí udiveni oř i mladé kníže: Oldra hlavu chýlí, koník sluchy stříže. Stojí kníže ukryt olšovými stíny, ale marně bodá oře do slabiny. [19] Ten jen nožky vzpíná, odfrkuje, řehce, k potoku juž bočí, ale cestou nechce. Oldra uzdou trhá, koník stranou skočí – letmo potkaly se čtyry sivé očí. 20 VII. VII.
 Křikly ulekány panenky a ženky, rozprchly se rázem, jak ty labutěnky. Jak ty labutěnky na sinavém plese, když se zrádná střela od hor k vodě nese. Jejich bílá šíje v ráz se v houští kryje, jejich nožky bosy letí do rákosí. [21] Jenom jedna stojí v bílém čechelíku, sladkozvukou píseň na růžovém rtíku. Oči plny slunka stojí u zátoky, zdobný pás opíná outlé její boky. Řáseň podkasanou tužej upíná si, kolem čela vine zlaté svoje vlasy. Skáče Oldra s koně, družina se staví... odhrnula dívka bystřeň vlasů z hlavy. Sokolník i psovod udiveni rázem, s ramene jim padá luk i toulec na zem. 22 VIII. VIII.
 Poskočil si koník svojí nožkou hravou, uklonil se Oldra svojí rusou hlavou: „Děvče-li jsi, pověz, nebo lesní víla, jež se k omámení jezdce přizdobila. Nejsou bílé nožky z pelu jen a z květu? nemění se ručky na křídelce k letu? [23] Nejsou tvoje vlasy slunka paprsleky, neobýváš tůni horské této řeky? Je-li z bílé příze čechelík tvůj plhý, nebo ty a všecko ze vzduchu a mlhy? Zda tě, čarodějko, máti odkojila? Jsili rusálka ty, pověz, nebo víla?“ „„Ani ne rusálka, drahý, ani víla, a mne rodná máti zpěvem odkojila. Zlaté na kolébce nebylo mně spáti, v bílých loktech rodná hejčkala mne máti. A já nelehala na hedbávné roušce, ale při slunečku na mateří doušce. 24 Nebyla jsem myta vonnou z ráje vodou, jenom horských bystřin krásou perlorodou. Drobnými perlamiperlami, drobnými křišťály, chudoba a nouze kmotřičkami stály. Nejsem vílou, věru, jsem jen děvče prosté, na té naší chatce v doškách netřesk roste. Jsem jen chudé děvče, dcerou Kresinovou, mé družky tady Boženou mne zovou.““ „Hoj, ty’s přece víla, onen les tvým sadem, ona bílá chýška čarodějným hradem. Líbeznost a milost stály kmotřičkama, nejsi-li ty, děvče, živá něha sama? 25 Jsi tak milá, švarna, jsi tak švarná, milá, že bys zlatý stolec knížat ozdobila. Hodna, abys světu v milé svojí kráse tamo z Vyšehradu slunkem jásala se! –“ 26 IX. IX.
 Sladce mluví Oldra, loučiti se nechce, netrpěliv komoň frká si a řehce. Netrpěliv ohař po lovu již větří, věru, mladý kníže málo času šetří. Polekané dívky ručku v ruku béře, a co Oldra mluví, zpívá slavík z keře... [27] Oldro, mladé kníže, víš, že ti ta víla tvoje srdce mladé za své zaměnila? A ty, dívko milá, dívko zlatovlasá, víš, že Oldra řečmi krev svou v hruď ti střásá? 28 X. X.
 Zaklopily očka dlouhé lesklé brvy, zalila se sněžná líčka vřelou krví. Její líčko, jeho, obé jako růže, a co hovořili, kdož to vědět může? Vše, co Oldra štíhlý v bystré hlavě kuje, všecko slavík druhým zpěvem ohlašuje. A co odpovědí dívce se rtů zvoní, vlnka sladkým zvukem přes kamení roní. [29] XI. XI.
 Vázla slova Oldry – oněměli oba – k olším skláněla se podvečerní doba. Dívka oddechla si, k srdci tiskla páže, a juž tazatele sama teď se táže: „Pověz ty mi, pověz, myslivečku smělý, z kterého jsi hradu, jaký pán ti velí? Pověz ty mi, pověz, myslivečku kalý, proč že jste se v naši dolinečku dali? 30 Pověz ty mi, pověz, duše moje milá, proč družina tvoje sem se uchýlila? Pověz, proč jsi z cesty koníčkem svým bočil, proč jsi tady stanul, proč jsi dolů skočil?“ „„Věř, panenko milá, z dobrého jsem rodu, vzal mne Oldra kníže lovcem do průvodu. Jinou dal se stranou a my v jinou taky, myslím, že nás svedly rusálčí tvé zraky. Myslím, že nás svedl lesk tvých zlatých vlasů – pověz, kudy cestou povedu svou chasu. Nechcešli však, věru, rád jsem z toho bludu, u tvé bílé chaty nocovati budu!““ 31 „Nehostí má chatka pány v takém rouše, malou hodinku jen jste tu od Drahouše. Knížecí to hrádek, rudě krytý horem, pěkná k němu cesta doubravou a borem. Když si popílíte, věru uvidíte, jste tam na komoni, než se slunko skloní.“ „„Nechceš hostit lovce?““ „Ne já, ale máti.“ „„Sám on tedy, drahá, k tvé se chatě vrátí. Navrátí se s chasou, sem přilétne znova, chováť v sobě poklad chýška Kresinova.““ Podal ruku bílou, na koníčka sedá, ke Drahouši hradu hvozdem cestu hledá. – 32 XII. XII.
 Jede Oldra hájem, srdce mu to svírá, k šumné vodě zpátky sivé oko zírá. Zří, jak za ním v dálku patří děvče prosté, a jak její krása dálkou jenom roste. Nad hlavou mu křídlem její píseň šumí, popěvek to štěstí, zda mu porozumí? Porozuměl. – Z čela vlas si stírá rusý: „Božena, ta dívka, ženou mně být musí! –“ [33] XIII. XIII.
 Letí sivý holub od pahorku k sadu, kluše mladé kníže od dědinky k hradu. Na brunaté čapce péro se mu kývá, lesní trubka jeho nehlaholí – zpívá! Řetízkové pasu líbezně si zvoní, jelše plavé listí na cestu mu roní. Radostí se houpe nůž na štíhlém boku, ručí komoň popřed chasy na sto kroků. [34] Na sto kroků, více, na dvě stě i tři sta, Oldrovo však srdce nehnulo se z místa. Tiše u potoka u labuťky svojí smutno, zamyšleno, zadumáno stojí. Tulí se jí k srdci, tulí se jí k pasu, chyceno je dívkou v síť hedbávných vlasů. Spoutáno je navždy její řečí prostou, vzletná křídla divem po stranách mu rostou. Netouží již v šíré síně hradu zpátky, na práh sobě sedlo Kresinovy chatky. Na okénko sedlo, skrz okenic svůrky hledí za večera dívce do komůrky. 35 XIV. XIV.
 Nesvítí to hvězda skrze lesní mýtí, Boženino oko okenečkem svítí. Ani se neblýská na krásnější časy, to spustila Boža svoje zlaté vlasy. Ani to hvězdička dolů nesletěla, ale to se jásá lesk jejího čela. [36] Nevolá křepelka teskně v mladém setí, ze síňky to k lesu dívčí vzdechy letí. Ve měsíčné záři netone to víska, to svou hlavu Boža bílou rukou stiská. Zalamuje hlavu, pobledají líčka, smutně naříká si jak ta vlaštovička. Jak ta vlaštovička sama při podletí, dešť-li utopil jí nepernaté děti. Naříká si, vzdychá, a co ňadro mučí, prostičkou jí písní z hrdelenka zvučí. 37 Písně. 1. Přikvapíli bouře v sady, stmívá se a blýská, přikvapí-li bolest v ňadra, srdéčko si stýská. Stýská sobě dnem i nocí, třepotá se v boce, s kým si duška přeubohá v jaru zaštěboce? Zle je na tom přeubohá rozželená duška, hůře nežli bez útulku svatojanská muška. Zlatá muška bez útulku sama sobě svítí, cestičku si najde v noci z houštiny i z mýtí. Ale duše opuštěná bez cestičky všade, unavena na podušku večer hlavu klade. 38 Večerem ji smutna klade zorou smutně zvedá, jestliže ji na okence poslík štěstí sedá. Nesedá, vždyť nepřiletěl, mešká za horami, dušičko má přeubohá, my štěbocem sami! 2. Okolo mýtiny sokolík krouží, do stínů večerních křídelka hrouží, hrouží v ně křídelka, marně je zvedá – vidíš ho, vidíš ho, panenko bledá? Kam se ten sokolík vznáší, kam měří? krví má na bočku zbarvené peří; 39 nad vršky sosniček k sihlině bočí, vidíš ho, panenko? nevyplač oči! Okolo sihliny zapadá stranou, nad hlavou večerní mráčky mu planou, nevládne křídloma, očka jsou šedá, škoda vás obou dvou, panenko bledá! 3. Jede milý po návrší, šátečkem si točí, po dolince krása prší z jeho sivých očí; padla jiskrou do srdečka, pálí je a moří, dříve v slzách topilo se, teď srdečko hoří. 40 4. Obloha se mračí, potůček se kalí, drobné krůpěje mi v líce napadaly; černé mračno moji hlavičku otáčí – potůček se kalí, obloha se mračí. Zaskvěje se voda, mračno zrůžovatí, až sluníčko na luh zlatá perka ztratí; až mně mysliveček svoji ruku podá, zrůžovatí mračno, zaskvěje se voda. 41 XV. XV.
 Neletí to orel na skal šedé stíny, ale mladý jezdec vjíždí do dědiny. Ani nejsou mraky ani blesky strachu, Oldrův koník blýská okem v hustém prachu. Aniž s křídel větřík luhem zvuky roní, ale při opasku jezdci zdůbky zvoní. Ani nehýká to hýkal v černém lese, ale koník řehce, knížete že nese. [42] Hříva se mu zdouvá, nozdry se mu pění, pyšně vykračuje – zorou noc se dení. Odfrkuje, kluše na tu bílou chatu, svoji skráň kde lípa koupe v ranním zlatu. Stírá rosu s trávy, prolamuje snětí – z bílé chaty děvče na záprseň letí. Bílá líčka rudnou, hvězda blýská v oku – on to, jehož shlédla s družstvem na potoku. Nikdo kolem něho, prost všetečné chasy, k rameni mu linou proudem rusé vlasy. Oči jako orlík, líčka jako panna, jeho sukynečka zlatem vyšívaná. 43 Na čapce se houpe péro sokolíka, na pleci mu toulec, při boku mu dýka. V slunéčku se hravě rubín sponky sloní, při opasku zpěvně řetízkové zvoní. Skrývají se v kožky kabátcova kraje, jeho vraný komoň nožkami jen hraje. V upletenou hřívu ranní větřík duje, jezdec nehýbe se, koník poskakuje. Koník poskakuje, jezdec nehýbe se, na srdečku kytku z rozmarinky nese. Kytku z rozmariny, z fialek a růží – hoj, což štěstím Božin živůtek se úží. 44 Od kytice pěkné stužky níž se plouží, bůh ví, po čem děvče asi více touží? Více po junáku,junáku nežli po kytici, víc než po těch růžích,růžích po tom jeho líci. Víc než po tom líci srdéčko však buší po Oldrově lásce, po Oldrově duši. 45 XVI. XVI.
 Pluje koník, staví, Oldra s koně skáče: odkvapila dívka jako plaché ptáče. Odkvapila v síňku, rukou ňadra svírá, po oku jen kradmo z okenečka zírá. – Uvázal koníčka o kmen lipky venku, spěchá přes zahrádku ruče do přístěnku. Čapku s hlavy béře, z úst mu zvoní slova: „Toželi je bílá chýše Kresinova? [46] Tváli je to chýše, sivobradý kmete, tož v tvé malé sínce pěkné kvítí kvete. Řebíček to není, ni lilije snivá, ni fijalka, jež se rouškou sněhu skrývá. Ani není růže v rose na úsvitě, ale Božena je tvoje krásné dítě. A já ptát se přišel dušičky té hodné, chce-li ovládnouti dědictví mé rodné. A já ptát se přišel růžičky té boží, jestli moji kytku na srdečko vloží. A já ptát se přišel matky i tatíčka, odvážou-li pro mne růže od srdíčka. 47 A já ptát se přišel Vás, otče i máti, smímli na záručno kytici jí dáti. A já prosit přišel, by mně dána byla, však se duška její s mou již zasnoubilazasnoubila.“ – 48 XVII. XVII.
 Přivedli děvušku, zvěděli, co chtěli – jejich bílé lokte v ráz se ovíjely. Jejich bílá čela klonila se k sobě, malinová ústa líbala se obě. – Tulili se k srdcím, za ruku se vedli, pod košatou lípu v hebké šero sedli. Větvemi jim ona žehná rusé hlavy, píseňky jim zpívá slavíček žvatlavý. [49] Ramenečka jejich v loktí zaklesnuta, srdelénka jejich zlatým poutem skuta. Ona prsty svými kadeře mu vije, on svou ruku vine kolem její šíje. „Milý, nejmilejší mojí duše druhu, kdy zavítáš opět k potoku a k luhu?“ „„Dřív než rozkvitne se keř tvůj kalinový, dřív než zlaté růžky zvedne měsíc nový.““ „A kdy přijdeš pro mne, pověz, duše milá, abych do té doby růže vypěstila.“ „„Dřív než na šeříku světlušky nám svitnou, dřív než sedmihlásci z kolébky své vzlítnou. 50 Zpět přiklušou oři přes ty vaše hatě, hřívu plnou stužek, zauzděni v zlatě. Ponese tě koník, mne jenž nyní nosí, dřív než na lučině kosa trávu skosí. Upravím ti dvorec, nežli jaro mine...““ a zas děvče líbá a zas v náruč vine. V jejich družných srdcích pěkně se to třpytí, jako když se hvězdy v podjeseni vznítí. Jak když plný měsíc v modrém nebi vzchází – ach, to jejich štěstí bez mezí a hrází! – 51 XVIII. XVIII.
 Večer z hvozdu spěchá, slunéčko se kloní, vyšvihl se Oldra zas na plece koni. Koník nožky vzpíná, poskakuje, řehce, touží odkvapiti, ale Oldra nechce. Nechce, uzdou škube, děvče slzy dusí, nechce pustit ještě ale musí – musí. [52] Podala mu ručku, podala mu obě: „Nenechávej mne tu dlouho samu sobě! Nenechávej mne tu zimní chvíli dlouhou, padnu do choroby, zahynu ti touhou.“ 53 XIX. XIX.
 Rozloučil se s chatkou, cestou k lesu bočí – v ráz panence žalem stopily se oči. Po lese i pláni cval ho nese ručí, jak když jarní větřík úžlabinou hučí. Letí jarým srnem, letí jarým ptákem, děvuščino srdce letí za junákem. [54] Kolem hlavy drahé koluje kolesa, z kraje do prostředka až na konec lesa. Z lesa do sihliny, ze sihliny v mlází hlavičku tu drahou svitem doprovází. A když dusot koně za horou se ztrácí, s ukloněnou hlavou do chatky se vrací. Do své milé chatky – zda-li asi tuší, koho zakochala outlou svojí duší? Netuší ni málo, ale věří slovu, že ovládne ženkou chatu šohajovu. Chatu šohajovu, k níž se lípa kloní – tiché snění letmo zaneslo ji do ní. 55 Do ní, k jeho straně, do ní, k jeho boku – jasné slzy štěstí zaleskly se v oku. Napadaly v kvítí, perlami se skvějí a poupátka rtíků v zpěv se rozvíjejí. Písně. 1. Přitulil se mysliveček ke mně levým bočkem, po sivém mi holoubkovi poslal prsten s očkem. Dal on mu jej na hrdelce na červenou stužku: „Leť, holoubku, pozdravuj mi moji zlatou dušku!“ Ukryl se mi sivý holub na jedličce v houští, tajně jenom na dolinku ručí peruť spouští. 56 A já půjdu o půlnoci a jedličku vytnu, siváčka s tím prstenečkem v zlatou klícku chytnu. Chytnu si ho při neděli za rosičky ranní, zavru si ho, nepustím ho z duše do skonání. 2. Jede milý na koníčkukoníčku, na svém vraném koni, podkovečka cvaká, cvaká, úzda pěkně zvoní; uzdička mu pěkně zvoní, podkovečka cvaká, okenečkem vykukuje panenka kde jaká. „Hoj, panenky, pojďte z chatky, cestičky se matou, ztratil koník na křižatkách podkovečku zlatou, 57 pomozte mi koníčkovi hledat jenom trošku, malou, zlatou podkovičku na tu štíhlou nožku. Povězte mi, ubohému, kudy mám se dáti, hlavička se kolem točí, srdéčko chce státi, povězte mi, kterou cestou má mne vraník nésti: rádi bychom zavítali, před chaloupku štěstí.“ 58 XX. XX.
 Věje větřík teplý, věje, sotvy dýše, sotva drobných květů vonnou hlavou kníše. Sotva zlatým vlasem mladých břízek třese, něco tajemného na perutích nese. Věje, poskakuje po luhu i háji, divné věci šepce po tom luckém kraji. Věje, roznáší to od dědiny k městu, že pojede Oldra kníže pro nevěstu. [59] Věje, roznáší to po krajině všady, že se snoubit bude kníže Oldřich mladý. A velmožky planou, a zemanky hoří, které že se kníže hrdou šijí skoří. A zemanky hoří, a velmožky planou, kterou podaruje řízou zlatotkanou. A dívčiny planou, v srdci jich to bodá, které asi kníže rudý opas podá. Opas z diamantů skvostně vykládaný, skvostně vykládaný na obě to strany. – 60 XXI. XXI.
 Létly přes doubravu pověsti ty zvučné po dolech i horách, přímo do Opučné. Ode vrátek k vrátkům létly na pochvaty, slétly na okence Kresinovy chaty. Však co dívka v chatě takých zvěstí dbala, krásnější si štěstí v srdci zbudovala. [61] Pěkně zbudovala, bůh víví, kdy se splní, stesk a zpomínání srdéčkem se vlní. Na to bílé čelo černý mráček sedá, růžovatá líčka ze dne ke dni bledá. Snivě z okénka se kloní hlava rusá, Oldrův oř-li z dálky sirou zemi dusá. Vraný kůň-li supá, lesnou cestou kluše, blíží-li se hvozdem duška její duše. Zpěvná její touha šepce rudým rtíkem večer za hvězdičkou, z rána za větříkem. Za vísku se nesou vzdechy po údolí: „Navrať se mi, navrať, hlavička mne bolí! – 62 Píseň. Hlavička mne bolí, klopí se a klopí, přehluboko v slzách srdéčko se topí. Srdéčko se topí, všecko kolem pláče, jsem v tom bílém hnízdě jako siré ptáče. Jako siré ptáče, sirá vlašťovice, již bez tebe, drahý, nezazpívám více. Svit, hvězdičko družná, sviť do jeho skrání, by se roznítilo jeho vzpomínání. Plaš, měsíčku hodný, sbory hvozdných stínů, aby našel cestu, nežli smutná zhynu. 63 Skvěj se, slunko milé, v purpuru a zlatě, aby našel lesem cestu k bílé chatě. Věj, větérku teplý, po luhu i stráni, zavzdychej milému moje žalování. A vy drobné rybky a vy drobní ptáci, ptejte se ho za mne, proč se nenavrací. Smutno všude, smutno! Co dřív krásu mělo, jako při jeseni zchudlo, ošumělo! Všecko ošumělo, i ta lípa šumná – zpět, vraníku, nes ho na ta naše humna. Na ta naše humna, před ta naše vrata, dám ti podkovečky z kovaného zlata. 64 Z kovaného zlata, diamanty na ně, přines mně ho zpátky pod lesnaté stráně. Nepřinesešli ho, tak se srdci stane, jak když keřem růží mrazný sever vane. Vane, neustává, růže hlavu skloní, co dřív v nitru bylo, k siré zemi sroní.“ – – 65 XXII. XXII.
 Zbledl jeden měsíc, zbledl měsíc druhý, již při zpěvu ženci pokosili luhy. Lipou plnokvětou větérec zachvívá a mladistvá pěnka vyvedena zpívá. Noc i den si rovny – odpočaly, stály – k bílé chatě Oldřich asi přijecháli? Přijechá on věru, ba juž trubka zvučí, z dálky poskakují komoňové ručí. [66] Poskakují jezdci všichni v pěkném řadu, v předu kníže Oldra, druzi jeho vzadu. Pěkně sobě vede v čele svojí chasy, k rameni se vinou kadeřavé vlasy. Na té jeho čapce pérečko se kývá, a ta trubka jeho nehlaholí – zpívá. Řetízkové jeho líbezně si zvoní, jelše plavé listí na cestu mu roní. Radostí se houpe nůž po jeho boku, tisíc hvězd se blýská v plesajicím oku. A ten vraný komoň černý kámen tepe, až se mu kol nožek na sta hvězdic třepe. 67 Po bok vraníkovi bílý koník depce, drahou sobolinou osedlaný hebce. Hebce osedlaný pyšně hlavu nese, na vrcholku hlavy chocholík se třese. Třeménečky zlaté od sedla mu visí, outlé jeho nožky v písek hvězdy mísí. A na hebkém sedle v lesklý hedbáv skryty, říza operlená opas zlatem vitý. 68 XXIII. XXIII.
 Kluše Oldra v čele, u chatky se staví, celováním v čelo nevěstu svou zdraví: „Zdráva, zlatolenka, zdráva moje duše, již si pro nevěstu koníček můj kluše. U té lipky stranou netrpěliv stojí, zanese tětě, drahádrahá, do té chýše mojí. [69] Drahouš pěkný zámek, pevných bran i věže, v něm pro tebe Oldřich nové štěstí střeže!“ Celováním v rtíky už ji k srdci víže, a lid jeho volá: „Zdráv buď Oldra kníže!“ 70 XXIV. XXIV.
 Jak když mladou srnku krutá stihne střela, tak se uleknutím krásná Boža chvěla. Hlavička se kloní, z očí žal se řine, nadarmo se z páží svého Oldry vine. Hlavička se kloní, oko v slzách hasne, výčitkou se chvějí rtíky jejich krásné: „Klamal jsi mne, klamal, nejsi šohaj prostý, k tvému dvorci cesta přes široké mosty. [71] Ale k mojí chatce přes uzounkou lávku – ach, mně tvoje slova porubala hlávku. Tvá jsou pěkná města, můj jen koutek chýže, já jsem robotnicí, ale ty jsi kníže. Ach proč jsi mne zklamal, ach proč jsi mne zradil, v zahrádku proč duše hloží jsi mi vsadil. Ach proč jsi mne zradil, ach proč jsi mne zklamal, stromku mého štěstí korunku jsi zlámal!“ „„Však já nezradil tě, ani neošálil, pán bůh ze své lásky do duše nám nalil. Lásky do dušiček, medu do srdíček: ať sese, co chcechce, děje, k sobě stulíme je!““ 72 XXV. XXV.
 Z vůle Oldřichovy před nevěstu mladou dvořané a sluzi skvostné dary kladou. Nejen pro nevěstu, pro otce i matku – slunko usmálo se na tu bílou chatku. Usmálo se slunko na dolinku celou, vdechlo život v horu dříve zkamenělou. [73] Zavolala hora živým lidí hlasem, rychle nítila se červánkovým jasem. Slunko přebíhalo po trávě a písku – zčarovaloť štěstí rázem celou vísku. 74 XXVI. XXVI.
 Aj, co že to kolem tak líbezně zvoní, májový-li deštík chleby polím roní? Nebo-li to k nohám dívky přeozdobné z hedbávu se řinou diamanty drobné? Neroní déšť chlebův, jas ovládal chaty, když Boženě panny drahé daly šaty. Drobné diamanty země neskrápějí, to Božiny družky zvučné písně pějí. [75] Zvučné písně pějí, pěkné vijí věnce pro Boženu s Oldrou: šťastné zasnoubence. Nejen pro ně oba, i pro jejich chasu pestré kytky vážou na ňádra i k pasu. Nejen pro tu chasu, ale každá vije po věnečku ořům na pletené šíje. Kníže Oldra vděčně líbá matku chudou, a družičky pějí a mládenci hudou. Kníže Oldra vděčně líbá otce kmeta; kam jen oko hledí, všude radost seta. Na kůň dívku zvedli, k levé straně kněze: juž si statný Oldra paní domů veze! 76 XXVII. XXVII.
 Na Drahouši s věže pěkně zvony zvoní, Boža Oldřichovi na hruď hlavu kloní. Líčko rumění se, oko hvězdou blýská, když ji statný kníže outlé bočky stiská. Jednou bočky stiská, druhou prsten dává: chorá duše obou šťastna zas a zdráva. [77] XXVIII. XXVIII.
 Jedou mladým hvozdem, všecko hlavou kývá, jedou kyprým luhem, všecko písně zpívá. Jedou nad potokem, břeh se kvítím pýří, nebe se jim sklání, luhy se jim šíří. Však co svět a nebe? na sebe jen zřeli, ani nemluvili, jeli jen a jeli. Srdce plno lásky, plno sladkých zvěstí, nad hlavami s nimi naděje a štěstí. [78] Adolf Heyduk narodil se dne 7. června 1835 na Rychmburce. Hlavní školu odbyl v Poličce, odkudž přestoupil na novou českou reálku do Prahy. Absolvovav reálku odebral se Heyduk na ústav technický do Brna, nepobyl zde však dlouho, navrátiv se juž druhý rok zase do Prahy. Dokončiv studia technická stal se asistentem stavitelství na c. k. české reálce v Praze, odkudž r. 1860 do Písku s prof. Krejčím na nově zřízenou školu reální se odebral, kdež až po dnes působí, s výjimkou r. 1876, kdy byl přestoupil na reálné gymnasium v Spálené ulici v Praze, aby po roce opět na své dřívější místo se navrátil. Heyduk psal dlouhou řadu básní, najmě lyrických. Od „Básní“ z r. 1859 (u Brna, dvojí náklad), které juž tehdy vynikaly daleko nad prostřednost, prozrazujíce rozhodný talent původce svého, až po básně, „V zátiší“, jež dle času jsou poslední publikací Heydukovou, stopovati lze vývoj básníkův zřejmě a jasně. Básnická činnost Heydukova je veliká i co do vnitřní ceny své; je to kus poctivé práce české, jejímuž původci náleží obdiv i úcta. Co hlavně karakterisuje Heyduka, je srdečnost, pravá slovanská líbeznost, přístupná žalu i radosti. Jadrnost a ryzost mluvy, originálnost [79] každým veršem, krásná forma – to vše činí díla Heydukova trvale cennými plody domácího umění a četbou vezdy milou a hledanou. Po Básních z r. 1859 vydal Heyduk samostatně: r. 1864 „Básně“, sbírky II. sv. I., jichž převážnou většinu zaujímají „Jižní zvuky“, o rok později „Básně“, sbírky II. sv. II., obsahující básně milostné, rozpravné a ohlas; r. 1875 „Lesní kvítí“, r. 1876 „Cymbál a husle“, r. 1878 „Mahomeda“, zvěsť z Orientu, r. 1879 „Dědův odkaz“ (dvojí náklad), r. 1879 „Dudádka“, r. 1882 „Dřevorubce“, r. 1883 „V zátiší“. Z básní v časopisech otištěných dlužno jmenovati: „Milotu z Dědic“ (r. 1875 v „Lumíru“), „Píseň o bitvě u Kressenbruna“ (tamtéž r. 1877), „Oldřich a Božena“ (r. 1879 v „Osvětě“), „Za volnost a víru“ (r. 1881 v „Květech“), „Bělu“ (r. 1882 v „Osvětě“) a nepřehlednou řadu drobnějších lyrických a rozpravných básní, z nichž vyjdou ještě tento rok šumavské motivy pod názvem „Hořec a srdečník“. K tisku přichystal básník dva svazky „Snů královských“. Prosou psal Heyduk „Nástin bájesloví Slovanského a Germanského“, stať „O stavitelství 19. století“ (v „Osvětě“ r. 1871), a popsal Vltavu pro Ottovo velkolepé dílo „Čechy“.
E: až; 2002 [80]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Poetické besedy; Neruda, Jan; Grégr, Eduard; Valečka, Eduard
(Poetických besed číslo II. Redaktor: Jan Neruda. Knihkupectví: Dr. Ed. Grégr & Ed. Valečka. Tiskem dra Ed. Grégra v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 80