I.
Zima kvapí, večery se dlouží,
chcete k potěšení jakous zvěst?
Nuže z myšlének, jež k světlu touží,
prostou kytici vám hodlám splést’;
kéž svou vůní zléčí chvíle trudu,
kdo ví, jak vám dlouho zpívať budu. –
Bylo prostřed půvabného léta,
déšť a bouře ochladily zemi,
jižních větrů poletavá četa
ovála ji hbitě perutěmi,
družných špačků houpnosť přeletavá
z luhu na luh vesele se nesla
a mně vzpomínkami zkvetlá hlava
tiše na tabule oken klesla,
jimiž modré prokvétaly stíny
plny krásných, vlnících se vnad –
obrysy to byly Šumaviny –
[9]
a jak chorý v kyprý touží sad,
aby okřál, aspoň na čas pouze,
takto rostly perutě mé touze,
a má ústa na skle zachvěla se:
musím k tobě, český ráji, zase!
Chystal jsem se, když tu z nenadání
od strýce mne došel zvací list:
Vydej se k nám dříve, nežli v stráni
jeseň počne bílé nitě příst,
a než mlhy ve příšerném davu
zahájí své noční schůzky zase;
teď, když slunce klidněj usmívá se,
nejlepší je doba na Šumavu.
Chceš-li tedy okřát bez vrtochů,
neotálej dlouho, starý hochu,
přijeď brzy, pokud čas je krásný
a kraj milou pohodou se jásá,
sic jak boučí dolů listí střásá,
starý Boubín v plášť se halí řásný
a Třístolec v kukli hlavu skrývá,
tu se Šumava již neusmívá.
Přijeď tedy, neber s sebou mnoho
dosť mám všeho ještě pro jednoho
nebo pro dva, vždyť i mladou ženu
z fary do hospody nevyženu,
rád bych poznal, jak jí oči planou,
10
rád bych v čelo líbal ten tvůj skvost,
zkrátka, nuť ji s sebou. Teď však dost,
musím na mši svatou. Na shledanou! –
Strýc byl duše veselá a čilá,
nechať v sklonku šedesáti let,
duše jeho věčnou svěžesť pila,
hlavou šedým byl, leč srdcem kvet,
mysl jeho milá, přímá, tklivá –
však už také v Pánu odpočívá.
Přijeli jsme. Horském na úpatí
nově obílená fara stála,
bujným vínem, na opěrkách z latí,
do kraje se její okna smála,
kolem dvorce zídku měla novou
a sto krokův asi opodále
kostelík stál s věží cibulovou,
zasvěcený Matce Boží k chvále.
Strýc stál u vrat, vyhlížel nás cestou,
přivíjel nás na buclaté tělo
a pod černou sametovou vestou
víc jak jindy srdce mu se chvělo,
ba i čepičku vzal s bílých skrání
v důkaz vzácnějšího uvítání.
11
„To je pěkné, že jste přišli oba,“
usmíval se, „hněval jsem se již,
že mě mine kýžená ta doba
a že letos jinam zamíříš!
Věř mně, záhy zotavíš se tady,
každým rokem u nás více krásy;
snad i při pohledu na ty vnady
také žalosť naplní tvé řasy,
že ta půda, díl svatého věna,
českému je lidu odcizena.
Jsem tu ztracen sice tomu ruchu,
který nyní, jak jsem ondy zřel,
v rodných krajích křídla rozestřel;
shlédl jsem ten svěží zápas duchů,
slyšel mluvu netušených krás
novou písní z hradu zníť i z chatky,
odtud však, kde žil jsem taký čas,
nechci, věř mi, – nevrátím se zpátky;
třeba tu jen hrstka Čechů žilo,
je zde přece víc, než jinde milo,
a kde srdce naše klidněj bije,
dozniž také žití melodie!
Hleď, já vžil se do těch kyprých strání
polou z lásky, polou z povolání;
horský lid, ten přec mi více věří
než-li oněm, v šumavském již kraji
tajně, zákeřně se potloukají
12
a svým žvástem tiché mysli peří;
tomu lidu bez strachu a zášti
odkrývám ty vlky v ovčím plášti
a když vím, že uvěřili kolem,
nad jiné se cítím apoštolem.
Ó jak krásné všude, v luhu, v lese,
jenom počkej, až je uvidíš,
z těch lze vážiť zpěvů plnou říš;
nechať letem sokolím se nese
vzhůru k slunci pěvců jarý sbor,
nevyzpívá krásu našich hor;
ženu svou však zanecháš mi tady,
u mne o ni nemusíš se báť,
my jen z dáli chceme zříť ty vnadyvnady,
jimiž ty se šťasten budeš bráť.
V Šumavě, můj zlatý, nejdeť snáze,
musíš slézti rozmanité hráze,
musíš přes poušť, jíž se ptáci štítí,
přes skácené buky dávných roků,
přes houšť, jež se z jejich týčí boků,
přes pařezy, ve prach jež se řítí,
dotkne-li se noha jejich strany,
přes omšelé žuly ostré hrany,
hadí kleč a rudá třasaviska,
schůdná pouze poleny neb kladou –
nebo přes proud lézť – ne, zcela zblízka,
13
není les náš pro tvou ženu mladou!
V údolích jsouť ovšem místa taky,
mláz kde ptačím ozývá se zpěvem,
a kde srnka, výše řídkým zjevem,
houštím svítí hvězdnatými zraky;
krásněť tam, vždyť pod teplou když rosou
bujná tráva outlá stébla prohla,
jako po koberci nohou bosou
nebes královna by chodiť mohla...
Nu, vždyť všecko shlídneme, co chcete,
jenom až mi trochu okřejete.“
14
II.
Okřáli jsme; sem tam přišli hosté,
statná chasa horských Nimrodů,
hlásivších se k svému národu
celou dušíduší, jak jen v horách roste,
a já záhy s nimi pobratřen,
se strýcovou vzácnou Lebedovkou,
v lesích, luzích skoro den co den
bezstarostně bloudil za polovkou,
ne, bych srnům život krušil mladý
nebo ptákům, s nimiž zpěv mě víže,
spíš, abych je před ouklady chránil –
měl jsem náboj pouze na ostříže.
Jednou, dřív než zora na úsvitě
kraj zlatými políbila ústy,
z fary ztratil jsem se okamžitě
a již lesa jedlovými zrůsty
po mechu a vřesu volně kráčím
[15]
a zas po úpatí hor se stáčím
klidně tak, že váznul téměř krok,
za mnou strýcův ohař, družný Brok,
jehož oči jak dva uhly žhavé,žhavé
nořily se cestou v houští tmavé.
Stromy kolem hrdě hlavy zvedly,
velebnějším byl vždy krásy chrám,
zrak můj bloudil hned po štíhlém jedlí,
hned se nesl k černým olšinám,
podále jež v lesa vlhčím klíně
družně řadily se na slatině,
hned k pestrému kmeni starce buků,
nad boučí jenž vztahoval svou ruku,
aby v bouře netušícím ránu
mělo zdatnost jeho za ochranu;
hned na kmeny zřel jsem osykové,
jejichž chabé listy barvy dvojí
kmitaly se v stálém nepokoji,
jako shluknuvší se motýlové,
křídel zelených a stříbrovitých,
po větvicích dechem času zrytých. –
Teplý den, v šat oděn zlatotkaný,
po větvích se snášel níž a níž,
probíhaje sem tam na vše strany
vil šumavských tajeplnou skrýš,
16
nad níž výše, v jasnící se kráse,
obloha jak lazur jevila se.
Všude mír. Jak panny sosny stály;
pod nohou jen těžkým kročejem
mechy z hloubky dýchati se zdály,
provázeny malým ručejem,
který v perlách ze skály se proudil
a nedbale cestou dále bloudil.
Pozíral jsem v perlové ty slapy,
když tu náhle v chůzi stanul pes,
napjal uši, stáhnul přední tlapy
a zrak bystrý k vrchu jedle vznes,
která v šíř své rozkládajíc klesty,
chýlila je téměř na kořeny
menších stromů podél naší cesty.
Hledím na kmen mocně rozestřený,
po čem asi ohař hlavu zdvih’
a co větřil, když tu v haluzích,
polou zakryt vrcholkovou šeříšeří,
krásný sokol tříbil křídel peří
a pak klidně, jak by strachu prostprost,
zíral v lesů kyprý letorost.
Ruka se mi třásla, když jsem k líci
k první ráně kladl brokovnici,
jíž jsem hodlal v jiskření a dýmu
17
zhasiť život ptáku pobratimu;
váhal jsem, zas pušku zdvihl mžikem: –
sokolem je, ale loupežníkem,
nepadne-li on, pak jeho zob
na sta pěvců v živý pohřbí hrob,
nuže padni!... dřív však než jsem spustil,
sokol v klektu z úkrytu se zved
a mohutnou perutí svou šustil,
aby klidně mimo dostřel sed.
Zavrčel pes, jak by vyčítavě:
zkaženo, vše promeškal jsi právě!
když však jsem mu rukou polichotil,
sklonil hlavu, za mnou dál se bral
a jen sem tam vrčením si notil,
když se hustou kapradinou dral,
mrzut asi, že jsem dravce šetřil,
až jako by znova něco větřil,
bystrou střelou skočil mezi drva
a jak zkameněn stál jako zprva.
Tentýž sokol byl, však marná píle,
dřív než pušky volna byla plec,
opět mimo dostřel hledal cíle,
obezřelý orlův bratrovec,
a já opět zbraň svou pohotovu,
18
znova hledám skrýši sokolovu,
leč zas marně; zatemnělou snětí
zrak můj pohněvaný za ním letí,
až pojednou, pušku v ruce nesa,
octnul jsem se na pokraji lesa,
který, vytísněn jsa vlhkým dolem
vroubil lada hojností svých vnad,
a na horském svahu chýši s polem,
v jejíž novou, šindelovou střechu,
chatě, snad i sobě pro potěchu,
osamělý javor hlavu klad.
Ó ký údol tichý v prostřed strání
samota si tajně vyvolila,
ve tvůrčím by tady zadumání
lidskou prací nerušena byla,
ale marně, juž na dálném luhu
lačen chleba člověk nohou stanul,
do kvítí znoj jeho čela skanul,
a les víc vždy z jeho prchal kruhu,
sám by pleněn nebyl v době příští...
na táhlém jsem stanul rašelništi,
na němž olše jen a stará sosna
zvedala se v skupině svých dětí,
a ptač malá zpívala jim do sna
truchlou píseň ze zakrslých snětí.
19
Příšerně, sem tamo, po slatině
kleč své hadí tělo vlekla líně.
Nízká kapraď s peřestnatým křikem
střídala se s bujným rašelníkem,
v močálech však, kde se bahno rudé
pokrývalo splesnivělou plstí,
skřípina a roket rostly všude
nebo šáchor týčil křehké trstí. –
Od močálu trochu výše k lesu
vrbovka juž rudla v hustém vřesu
a brusnice s klikvou prsťné svaly
jako babka ramena svá holá
růžencem vždy více opínaly,
čím výš k hůře vybíhaly z dola.
V prostřed lad těch skrovné nesl pěny
černý potok, klouček umouněný;
stále skrývaje se v olši nízkém
k Vltavě si běžel třasaviskem,
přes něho pak, tam kde vody střádá,
s břehu na břeh položena kládakláda,
k níž na sloupce přibito kus latě,
která, slatinná kde stála pěna,
kůrou buků byla vypleněna.
Usedl jsem skalním na balvanu,
zrak můj blažen hned, hned ustrašen,
20
hleděl v tu a zase v onu stranu;
bylť mi údol ten,ten jak trudný sen;
vždyť kol lesa, slatin opodálí
z prken sbité malé budky stály,
polou kryté bukovými stíny,
pro dělníky za nehody času,
kteří při rýpání rašeliny
a v černých mlakách vázli skoro k pasu;
podál milíř, kde ji v pevné uhlí
změňovala krušná práce noční,
při níž prsa vadla, ruce tuhly,
a vždy více haslo světlo oční,
aby ústa měla, čeho třeba:
panská šampaňské a chudá chleba.
Bože, bože, nestačilť už les,
který rost a bujel dráhné věky,
aby přines oba dva ty léky,
které lidstvo touží míti dnes?
musila již mozolitá ruka
prorýti se v prsí země matky,
by sytila ukrytými statky
panský chtíč a žebrákova muka?
není dost, že kadeř její tmavou
postřihla jí doba vichrů vřavou
a že vloudil se jí do útrob
tvorstva pán, ne, bídný jeho rob?
21
Tak jsem horlil s myslí rozechvětou
na tu bídu v údolí kol setou;
vědělť jsem, že ti, jež hnala nouze
k oněm horám, byli Češi pouze,
ač jich oči moje nespatřily:
Modliliť se, bylo při neděli.
Zastesk jsem si, oko k chatě plálo,
srdce rychlej počalo mi bíti,
a mé duši blouznivé se zdálo,
že se okno její blahem nítí,
že se bílá stěna štěstím blýská
a co vnitř, vše směje se a výská.
V dumání mé, jako slunce v setí,
by klas polou skrytý přišel v jev,
od chatrče zvučným křídlem letí
prostý duši lahodící zpěv,
netušený, plný něžných darů,
jejž jsem kdys, svou touhu v Tatry nesa,
zníti slyšel u Štrbského plesa
chlapcem provázený na fujaru;
nyní zase mile vstříc mi zvučel
zvonkovitým svěžím dívčím hlasem,
a mně bylo, jak bych květem pučel
v prostřed máje oblit slunce jasem:
22
Bože můj, Bože můj,
na této dolině
nikdo se mě neptá:
Dušičko, jak ti je?
Ach není tak, není,
jako mi počalo,
když mi ze tří oken
slunko svítívalo.
Z jednoho matička,
z druhého tatíček,
a z toho třetího
švarný šuhajíček!
Zazpívej, slavíčku,
v zelené dubině,
co mi Bůh usoudil,
věru mě nemine!
Ó jak srdce bušilo, krev vřela,
a jak divně rostla duše touha!
Co zde chce ta píseň osiřelá?
není to snad pohádka jen pouhá?
Kdo jsou ti, již tamo bydlí v domku?
kde as dřív, čím jindy asi byli?
odkud sem to kvítí přesadili?
23
tážu se sám sebe, a již s chlomku,
po slatinné pěšině a kůře,
dolem kvapím k naprotější hůře;
za mnou pes se v rudém brodil kale,
a když blíž jsme přišli v chvíli malé,
zavyl pes, a sokol, prchlý zprva,
vznes se výše z temných snětí drva,
nesen křídlem přes borková mlaka
přímo k chýši v náruč – dívky? ženy?
jistě sokol ten je ochočený!
I byl rád jsem, že jsem nestih ptáka.
24
III.
Vešel jsem. Už na prahu mě vítal
v prostém šatě hajných statný kmet,
pod čelem zrak pozorný mu svítal,
vlas dřív havraní mu bíle kvet;
zelenavou obrubou byl zdoben,
jednoduchý myslivecký šat
z přišedlého sukna prostě zroben,
neširokou patkou přepjat v zad;
klobouk z temně zelenavé plsti
s tetřívkovým pérem držel v hrsti
a vysokých bot podpatní hrany
hřeby hojně byly okovány.
Pes můj vrčel – lačen snad své zvěře –
že z nás nikdo slova nezaslech;
stále skákal na síňkové dvéře,
a když domlouváním zmlk a leh,
[25]
pod záminkou, jak bych vody strádal,
o číš pramenné jsem starce žádal.
„Vítejte nám! Ano, vodu máme,
jako křišťál je, též skyvu chleba,
vůbec všeho, čeho cestou třeba,
ač na výběr mnoho nepodáme;
chvilku krátkou strpení jen mějte,
než mé děvče se džbánem se vrátí,
vyvíráť nám tamo, pozírejte,
čiré víno lesa na úpatí.
Věru, věru řídká náhoda je,
že též někdo z městských hostí vkročí
do samoty šumavského kraje,
k nám, kde jeden slzy stírá z očí
a ten druhý ustavičně zpívá,
ale tak to vůbec v světě bývá,
a je dobře, sic by ve své kráse
celá země v niveč rozpadla se
a jak voda v bahnisku den ke dni
stál by život ustavičně všední.
Avšak, prosím, pojďte dále přece,
nemám stolic tady na předsíni –“
A juž zbraň mi pozorně bral s plece.
Octli jsme se v jizbě. „Tak, a nyní,“
pravil znova, „vše co chcete, rcete,
poskromnu, leč z lásky dostanete!
26
Hano, viď?“ A v čarodějné kráse
mladá dívka v koutku zjevila se,
již, ač dívčí zpěv jsem v mysli choval,
dříve nezřel jsem ni pozoroval.
Zahléd jsem se do té krasavice,
zrak můj, patře na ni, divem žas:
jabloňovým květem kvetlo líce,
zlatou bystřinou se proudil vlas,
blankytem se modré oko smálo
oslňujíc dlouhou, lesklou řasu;
vílou se mi ono děvče zdálo:
v hlavě hořel mák vyrvaný z klasů
shýbavší se k úbělové šíji,šíji
jako rudý motýl na liliji;
malá ústa, plna něhy vroucí,
zjevovala zoubků řadu zdobnou,
jak by v ňadru rudých poupat skvoucí
zázrak v perly změnil rosu drobnou.
Šat byl ladný: modrou šněrovačku,
přizdobila řada žlutých kvítků,
pěkná stuha od skobičky k háčku
přetvořena byla v hustou síťku
a jen v hůře, košilka kde vsuta,
v širší oka byla rozepnuta.
Bílá sukně s růžovými pruhy
v závisti by hnala městskou dcerku,
a hedbávný šátek jako z duhy
27
vkusně přetvořen byl na zástěrku;
na punčoškách jako úbělových
střevíčků dvé svítilo se nových
ze zlatité korduanské kůže
a jich v prostřed černá stužek růže.
Na rameni švarné krasavice
seděl sokol otupených spárů,
dlouhých křídel, každá zřítelnice
leskla se mu jako uhel v žáru;
šedý v zadu, napřed pruhovaný,
opatrně perutí svou šuměl,
vrtě sličnou hlavou na vše strany
jako malý psík se lísať uměl,
hned pohrával upleteným vlasem,
hned zas krku uvázanou stuhou,
byl jen soudruhem, ne lovu sluhou,
pracně ochočený dlouhým časem.
Děkovala, když jsem se jí kořil,
avšak aniž dále o nás dbala,
zase s milánem se cukrovala,
až stařeček znova zahovořil:
„Slyšíš, Hano, nech té hříčky svojí
neustálé, zdvojnásobiž spěch,
pro vodu běž, jež se perlí v zdroji,
jak ty písně tvoje na ústech,
prostři ubrousek, pak přines chleba,
28
čerstvé máslo dej a slánku k tomu,
sýra též, nu čeho k hodům třeba
v osamělém hlídačově domu,
a vy, pane, račte chutě brátibráti,
čeho lze nám v rašelišti dáti.“
Rád jsem přijal; zmnoživ síňky tíseň,
chtěl jsem za hovoru zvěděť přec,
kterak slétla sem ta malá píseň,
opustivši Tater horskou klec,
kam mé srdce, jako skřivan v setísetí,
posud rádo pro svěžest si letí. –
Sokol dívce kroužil povždy v blízku –
díval jsem se oknem – pak se zved
a na jedli prostřed v třasavisku
opět na své staré místo sed,
aby marně vždy se nepolekal
a měl pokoj od psa, jenž naň štěkal,
jak by věděl, že ti hosté cizí
do večera vytratí se stráním,
a že, jen až pes a puška zmizí,
zpět se vrátí dívčím zavoláním.
Stůl byl upraven, my hovořili,
až jsem starce dychtiv požádal,
aby věnoval mi skrovnou chvíli
29
a popěvku původ zvěstoval;
on však vrtěl hlavou: „Snad až venku,
nerad o tom mluvím ve přístěnku,
kde mé děvče jako srna skáče,
také při tom staré srdce pláče;
ve přírodě lépe mi to svědčí,
a když tu a tam se zadívám,
všecko živě před očima mám;
srdce mé je venku stokrát větší,
může tedy stokrát nésti snáze
vše, co chcete zvěděť, milý pane;
dnes však, dnes? nu jestli se to stane,
budiž bez dívky tam u té hráze,
stranou chýše, v stínu starých buků,
na nichž písmena jsou vyřezána,
kde dlím nejradš večerem i z rána
při linduščí písně hebkém zvuku,
tam jsem spravil lavičku kdys z drnu, –
pojďte, snad tam zvěst svou v slova shrnu.“
Usedli jsme. Jako ruka v struny,
zasáh vánek buku do koruny,
v bujnou sněť však tiše hlavu schoval,
aby zaslech, co kmet vypravoval.
30
IV.
Bylo v onom přepodivném čase,
když při různých svárů hodokvase
zrodila se svoboda – blesk v oku –
která chřadne nyní třicet roků,
churava jsouc sotvy vydobyta;
bůh ví proč, snad vznešení že nechtí,
housenka to, posud v kukli skryta,
náš čas v motýle ji neušlechtí,
ale tenkrát rázně, neustále,
jedni za ni bili se, však druzí
bránili, by nezaběhla dále –
byla doba nadšení a hrůzy.
Stál jsem v řadách generála Šlika,
když hrdinství jeho skrovných čet,
zaprodaných zradou zákeřníka,
na Branisku obdivoval svět,
[31]
až konečně naplněný těly
strašný průsmyk ten jsme opouštěli.
Však to nebyl Maďar, jenž nás zbil,
ze Zvolenska Slováci to byli,
za něž Guyon děla postavil,
aby životy své nastavili.
Prohráli jsme, ale při ústupu
mnohé boje s Maďary jsme svedli,
které hnětly Guyonovu tlupu,
za to naše hlavy výš se zvedly,
já však, lechcelehce raněn, stoupal s tíží,
až konečně vůdce za povelupovelu,
byl jsem poslán ústupníkův k čelu,
k vozům naplněným hojnou spíží.
Chůze byla krutá, sněhu plny
byly horské proluky a cesty,
my však jako roztříštěné vlny
dále spěli polem, lesní klestí,
od Prešova dolů ke Košici,
v zmrzlých rukou zbraň a jíní v líci.
Chumelice, vichor rozkacený,
více nežli Klapka třely pluky,
za námi pak děti, dívky, ženy,
s bouří pomísivše žalné zvuky,
pobíhaly kolem vozotajů
v kletbě, v pláči do klidnějších krajů.
32
Viděl jsem, jak v zbytky houně šedé
halily své tváře, hladem bledé,
na škorních a čižmách sníh a led;
z lidí těch tak mnohý v cestě sed,
by se nikdy více neprobudil.
Pohled na ně zle mi srdce trudil,
nechať byl jsem voják; protož pílí
všakou pomáhal jsem každou chvílí.
Přes zamrzlý Hernad jasnou nocí,
pracně tuze, k Rožnovu jsme tíhli,
bychom z nešťastného toho boje,
v němž se povstalci jak vosy líhli,
spojili se s hlavní silou voje,
který velikánským živým klínem
vzdorně uhostil se před Budínem.
Vedle vozů srdnatě jsem kráčel,
hněviv v duši, strmácený tělem;
souvoz zvolna k mělčinám se stáčel,
převozce kde chata s černým čelem
polou zžehlá pozírala s břehu
na nevlídnou spoustu třpytných sněhů;
a když jsem šel nízkých vrátek kolem,
viděl jsem, jak na nich přibit visí
Slovák bez haleny, starý, lysý,
s rudou ranou na temeně holém;
vědělť jsem, že dílo bylo zběře,
33
která tušíc ve Slovácích zrádce
střílela je, nebo na oprátce
věšívala na jich vlastní dvéře.
Zhrozil jsem se, krutějším však bylo,
když mé oko vnitř se ponořilo.
V nízké síňce při rozbité truhle
děvče bylo na polou již ztuhlé,
vlas byl porván, ruce posekány,
strhán šat, vše odneseno z chaty,
život odolal však síle rány
v prsou těch; než čas byl vrchovatý
k zachránění ubohé té dívky.
Vzali jsme ji s druhem do přikrývky
a na prázdný vozík marodérů,
ovšem po svolení setníkovu,
odnesli jsme z pohořelých krovů
utýranou Slovákovu dceru.
Já a lékař pilně o ni dbali,
okřála a záhy přišla k řeči,
a než v Lučenci jsme nocovali,
tak dalece byla z nebezpečí,
že nám řici mohla, co se dělo,
kterak ve ukrutný pomsty den
beťáry byl otec napaden,
stářípné zranili mu čelo,
jako by byl Mesároše zradil,
jehož z Prešova Šlik vystrnadil;
34
vyprávěla také, jak pln vzdoru
snědý mladík otcem škubal v sporu,
kterak stařec vzpíral se a bránil
a soupeře nožem v prsa ranil.
Zlícen křik’ prý zbojník poraněný,
takže vetchá zachvěla se chatka,
a nedbaje prsou rudé pěny
vlekl otce před chatrče vrátka,
na něž ukrutnou ho přibil zbraní;
dále ničeho juž nevěděla,
až prý, obvaz kol horoucích skrání,
prostřed vojska na voze se zřela.
Vyvázla nám tedy z klínu smrti;
také v městě měli ustrnutí,
pochopivše starosti i žaly,
takže, když jsem děl, že beze trudů
za vše, co jí skytnou, ručiť budu,
rádi přístřeší jí v domku dali;
zatím jsem jim nechal ve přístěnku
hodinky a plnou peněženku,
vše, co uspořil jsem v klidném čase –
po vojně, tak děl jsem, dá Bůh zase.
Těžce se mnou děvče loučilo se,
když jsem musil dále v tíseň boje;
oko v hojné topilo se rose,
35
chytla ruku moji v ruce svoje,
líbala ji, děla: „Kéž lze s vámi,
nemámť otce více, ani matky,
rum a popel z chudobné jsou chatky,
a můj bratr ubit pod horami,
násilně vzat Klapkou v čas hned prvý,
aby válčil proti vlastní krvi.“
Nelze, děl jsem, buďte zatím s bohem,
vím, než přijde léta slunná zář,
šťastnější a veselejší mnohem
pohlédnem si zase tváří v tvář,
dobří lidé naleznou se všude,
kterým pro Slovenska chudou dceru
za poctivou práci peněz zbude,
sám se o to starati chci, věru,
ale nyní? – Slyšte buben s rohem,
musím s vojsky dále, s pánem bohem!
36
V.
Za pomoci Rusů velmi brzy
zle skončila válka pro Maďary,
hrdin nebylo víc ani tvrzí,
jenom babské klevety a sváry;
až konečně Görgey mdlé té soše
Svobody, jež z hněvu byla slita
a slovenskou krví plně syta,
vínek strhl blíže Világoše.
Českých pluků téměř polovice
puštěna jest domů; já šel také,
hlavou myšlénky šly všelijaké,
a vždy více bylo jich a více.
Také děvče v horách zanechané
stále na paměti tanulo mi,
je-li zdrávo zas a bez pohromy,
co as dále s ubohou se stane,
a co se mnou? Zkrátka, rozmanité
myšlénky se duší mojí hnaly
[37]
a k nám dvěma stále zasahaly,
nechať posud jako v mlhách skryté.
K sirotě to sdílná soustrasť byla:
vždyť jsem věděl sám od drahných roků,
kterak srdce divně buší v boku,
když je drahá matka opustila,
a stařičký otec brzy po ní;
vědělť jsem, jak žal nám hlavy kloní
u nizoučkých, nezdobených hrobů,
z nichž modlitba nazpět nevyprosí
nejsvětější dětských srdcí zdobu
ani mořem lesklé oné rosy,
jež se kmitá řasou utíženou,
leč já mužem, ona jenom ženou,
nedospělou steré světa zlosti,
dvakrát hodna tedy útrpnosti.
V Budíně všech zbaven povinností
bez odkladu k Lučenci jsem spěchal,
kde jsem ji a svoje slovo nechal,
bych vše srovnal, nebylo-li dosti,
a když jsem ji viděl zdrávu, svěží,
ana z dálky v ústrety mi běží,
chvělo se mi srdce takou mocí,
jak se chvíti může pouze otci,
jemuž osud dceru náhle vrátil,
již ve světa bludném ruchu ztratil;
38
vždyť já slouže dlouhou řadu let,
mohl jsem být otcem dívce mladé,
ona poupě, jež se v růži klade,
a já štěp, jenž na temeni kvet.
Odpočal jsem krátkou jenom dobu
podávaje rozmanité rady
pro ubohou opuštěnou robu,
s nechutí však potkal jsem se všady,
až dne třetího, juž při soumraku,
usednouce tichým pod javorem,
dále jsme se nesli pohovorem;
v tom zář divá leskla se jí v zraku,
ret se chvěl i ruce se jí chvěly,
prsa zrovna rozskočit se chtěly,
až pohlédši na mne se slzami,
pravila mně: „Chci jíť jenom s vámi,
nemám nikoho, vy sám jste taky,
snad vám bude ošetření třeba,
a pro různé živobytí mraky,
nechci od vás nic než skývu chleba.
Ani nevím, jak se mohlo díti,
ale srdce moje tolik cítí
pro vás uctivosti, tolik díků,
že mi nelze ani okamžiku
nemysliti na vás, bratra, otce!“
a zas v slzy leskly se jí v oce.
39
„Vezměte mne s sebou, vděčnou dcerou
chci vám býti do nejdelší smrti,
s vámi sdíleť starosť tisícerou;
bez obtíže práce, bez strnutí,
chci vás ošetřovať ve chorobě,
těšiť v stáří, vybavovať v trudu,
ba i hlad nechť přijde ve vší zlobě,
nedbám ho, a pro vás žebrať budu!“
Zachvěl jsem se při těch slovech vřelých,
zachvěl jsem se, nač bych zapíral?
také u mne v dobách osamělých
s rozumem cit svářil se a rval,
aniž odolal jsem zlému svodu,
kterým celá duše moje vřela,
zahořelť jsem k ní hned na pochodu,
když ponejprv oči otevřela,
a tím víc, když v rozkvašeném čase
se mnou v naříkání loučila se.
„Dítě,“ děl jsem, „co by z tebe bylo?
Bojím se, vždyť z duše rád tě mám,
zlo života by tě zatopilo,
mimo srdce nevím, kam tě dám!
Nemám chýše, snad se budu ploužiť
dlouho světem, než by práce byla.“
Ale ona blíž se přitulila:
„Tam, kde vy i já chci věrně sloužiť,
40
vezměte mne, nechť mne život trýzní,
vděčnosť k vám mě zase k žití vzbudí,
nechci v hladu žalovať, ni v žízni,
nic mě více od vás neodpudí,
nežli tak, jak z plné duše toužím,
celým žitím se vám neodsloužím!“
Chopil jsem ji za maloučkou ruku,
hleděl jsem jí dlouho v slunko očí
a zas děl jsem v srdce zvučném tluku:
„Děvče, děvče, mně se hlava točí
z řečí tvých, zlosť lidská by tě třela
dýkou, na česť tvoji napřaženou!“
„Aj,“ zas ona, „proč by zanevřela?
řekl byste, že jsem vaší ženou,
a Bůh ví, že takou bych se stala,
abych v praničem jim nezadala!“
Lekal jsem se toho rozhovoru,
nedůvěřliv zřel jsem v dívčí hruď,
až konečně, jak bych zbaven sporů,
odvětil jsem: „Nuže, tedy buď,
půjdem’ do Čech ke svým milým bratřím,
Pánbůh dá, že něco zaopatřím!“
Jako větev utížena květem
pokládá se na zeď u zahrady,
41
tak ta mladá dívka citů letem
na má prsa kladla svoje vnady;
svoji outlou, chvějící se ruku
vinula mně kol skloněné šíje,
a já cítil, kterak na mém bije
bujné jeho srdce v ručím tluku;
moje duše, posud blaha pusta,
líbala je v čelo, líce, ústa,
a než zora stáčela se ke dnu,
v srdcích dvou jsme měli duši jednu.
Celou noc jsem očí nezamhouřil,
nořil jsem se v blízkou budoucnosť,
obzor můj hned jasnil se, hned chmouřil,
hned jsem klesal, hned zas touhou rost,
ale vždycky v posled zdálo se mně,
že Maruška davši mi svou ruku
jako anděl usmívavě, jemně,
bílým křídlem plaší všecku muku,
která nad mou prosivělou hlavou
vznésť se chtěla černé bouře vřavou.
Překonal jsem všecko myslí tuhou,
v městě zůstal jsem, a z peněz těch,
jež jsem dostal za svou službu druhou,
budoucímu žití na prospěch
vše jsem zjednal; rázem prchly žaly,
a my jsme se z vůle boží vzali.
42
Šli jsme do Čech, v milé Pošumaví,
kde jsem trávil dětství zlatý čas;
tamo, děl jsem, budem’ šťastni zas,
vybaveni z různé světa vřavy.
A než třicátý as prchnul den,
v tato místa do hajnice čisté
panským myslivcem jsem uveden;
vše je posud jako tenkrát, vizte!
jenom na střeše jí leží mech
a mně plíseň věku na vlasech.
43
VI.
Mořem vzpomínek má duše pluje
v lepší časy, jako labuť v jih,
v němž kraj rodný mile pozdravuje,
kde jí křídel nepokryje sníh,
a jak po vrcholcích bujných buků
v době ruchu mladá vesna běží,
nebo rorejs k rodné tíhne věži,
tak já v čas, v němž plno sladkých zvuků
se rtů ženiných mi v srdce spělo,
jež se květem pelu pod útěží,
v jehož ňadru skvostná perla leží,
netušeně čárnou krásou chvělo.
Myslil jsem si často: z válek doby
vyzískal jsi přec jen krásný řád,
který prsa tvoje více zdobí,
nežli cetky všech na světě vlád,
které židům za dukátů zvonky
[44]
kříže věsí na hedbávné sponky.
Krásná byla, – nač však šířiť slova,
všimnul jste se Hany v síňce právě?
Zdá mi se, že oživla jí znova,
stejny, stejny od paty až k hlavě:
postať, chůze, oči, světlý vlas,
úsměv na rtech, plný, měkký hlas,
malé ručky, noha poletavá –
ach, mně stále Hany kštice plavá
první dobu štěstí připomíná,
a jen ona je tou skvoucí duhou,
ana srdce zlatou lásky stuhou,
by se nerozpuklo, s žitím spíná.
Ó jak šťastni s Marušou jsme žili!
Vždyť mou domácností anděl vlád,
jehož oči slunce v hruď mi lily,
až jsem skoro na jinocha zmlád;
vkročila-li na luh v době vesny,
obsypal se pestrým kvítím náhle,
mechem přioděl se okraj lesný,
stříbrem prýštěly se skály sprahlé;
zapěla-li, stráň se zelenala,
tisícerou hlavu vztýčil les,
údol zkypřel, hora zavzdychala,
skřivan vznášel se až do nebes,
všecko budilo se, co dřív spalo,
45
udiveno takým zázrakem,
a noc na to, jsouc dřív pod mrakem,
hvězdami se nebe obsypalo.
A tak trávili jsme žalu prosti
v šumavského hvozdu samotnosti,
a co já dlel dole v zaměstnání
při rýpání, nebo u milíře,
různý popěvek se nesl k stráni
od hajnice; bylať v dobré míře
Maruška má vždy a ustavičně,
a jak všecko konávala sličně,
jak by prosté práce všaká tíseň
nebyla než nekonečná píseň!
Lidé „na ryp“ těšili se věru,
říkajíce: „Což tam u hajnice
nezrosí se tvář ni zřítelnice,
mámeť hudbu od rána až k šeru,
a jak krásnou, anděl nám tam zpívá,
tak že bolesť srdce neustřebe,
pak prý svět se slovy nezachvívá
Kristovými: ,Chudým patří nebe!‘“
Ze dne ke dni jakous píseň novou
Maruška má s ptáků sborem pěla,
jejím rtem jak růží purpurovou
46
stále vonná melodie chvěla,
tak že brzy na slatině lid,
v jehož hruď zpěv teplou rosou padá,
těmi písněmi se v práci sílil,
jimi žal i hněv jim z prsou pílil:
jeť taková píseň věčně mladá,
ba čím starší, tím je posvátnější;
a tak přišla v naši horskou skrejši
také ta, již Hana jako z pudu
ptáčkům zpívá v radosti i trudu,
aniž ví to děvče moje zlatézlaté,
že ta, která v důl ji přesadila,
matkou jí, leč mně jen stínem byla,
který ke mně snes se z vůle svaté
jako sen, jenž na rychlo se mění,
srdce blaží, trýzní, v soustrasť žene.
až jej v loktí chcem vzíť rozpřažené
slzu stírajíce v probuzení.
To jest vševše, jak tato píseň malá
vlaštovicí k nám se stěhovala;
já však nešťastné té duše želím,
z které vyprýštila našim skrejším,
ulevím si příběhem svým celým –
avšak rcete, smím býť hovornějším?
47
Rád jsem svolil, a po malé chvíli,
jako z jara bystřeň stéká s hor,
nevlídnému stáří na úkor
z duše slova tekla řídké síly.
48
VII.
Šťastni byli jsme a nezasteskli,
rájem se nám údolí býť zdálo,
ve dne zlaté sluníčko se smálo,
v noci hvězdy nad námi se leskly;
nuž, byli jsme se vším spokojeni,
nic nám duše nestihalo mukou,
ve dne s lidem živi, v nočním tmění
ukryti jsme byli Boží rukou;
uvykli jsme tichu, síni vlídné,
za dne práci, večer chvíli klidné,
skrovné stravě při prostičkém šatě,
i té v úboč postavené chatě
v úkor jarním bouřím, zimní psotě, –
nelzeť také jinak na samotě.
Lidé zřídka přišli na besedu:
v létě práce v lese, na polích,
v zimě mráz a nakupený sníh
brání slabým nohám v tuhém sledu,
[49]
tak že navzdor všemu v době ranní
do Božího chrámu nelze ani,
a tu ve svátek a při neděli
ve světničce dleli jsme den celý
raděj sami; nelenilť jsem přece,
hotovil jsem stojánky a klece,
a má ženka, v očích plno záře,
četla z bible nebo z kalendáře.
A když v zimě, prosté světla,
když se v chatě ani nerozední,
Maruška má nad vše pomyšlení
krásou svítila a písní kvetla.
V jaře, v létě milé za pohody
seděli jsme zde v tom stínu buků,
ve svých držel jsem tu malou ruku
a mé srdce tajemnými svody
pučelo a kvetlo takou mocí,
jako jasmín v června teplé noci;
ona, hlavu k mojí kloníc hrudi
stolístky býť poupětem se zdála,
když se dechem jihu v růži budí,
a v svém nitru něhy ohněm vzplála.
V prázdných dobách v sladkém pohovoru
ruku v ruce bloudili jsme k lesu,
tu neb onu slézali jsme horu,
na Boubín jsme vyšli nebo k plesu,
50
by má ženka znala, po čem práhla:
celý útulek náš ponenáhla.
Ó jak srdce zachvělo se švarně,
čarodějně oko jasnilo se,
když jsme šťastni v rána lesklé roserose,
v přírody se octli obrazárně,
a my stáli, jati zjevem krásy,
údivem až slzy vběhly v řasy. –
Den se oděl slunce pláštěm skvoucím,
kyprou vůní dýchal horský sad,
když jsem mlázím, v úbočí se stroucím,
mladou ženu vedl v starý hrad,
aby krásy, jinde nedohledné,
přivinula k měkké svojí duši.
Ó kéž zvěsť má touhu po nich vzruší
také ve vás, než kraj sněhem zbledne!
V nadšení duch bílou peruť topí,
když ho krásou unesený zor
na kraj vede pošumavských hor,
k straně té, kde slunka zlaté stopy
štědrá vesna nejvíc zdobí kvítím
tak, že při červánků hojném pršku
zdá se býti soubor kyprých vršků
květnatého moře vlnobitím.
51
Na Tomášských horách, vždyť je znáte,
„Vítkův Kámen“, zbytky tvrze stojí,
jež dřív pod Vintířem častokráte
ostražitě stála v plné zbroji,
aby ostříhala horskou cestu,
jíž ten lakotivý cizí vztek
toužil k Praze, k posvátnému městu,
teď z ní vyvětralý ostatek,
z něhož jenom na pastviště kolem
vydrolený kámen občas padá
a jak žebrák, svěžesti jenž strádá,
zavzdychá si sklíčen stáří bolem.
Smutně stojí žebrák na pažitě,
proryta je hruď, leč vzdorna přec,
za to slunce záhy na úsvitě
zlatohlavý dá naň příkrovec,
jako někdy ve šťastnější době,
když byl hrdinou a kraje pýchou;
teď, vší bouře pozbaven, sám sobě
prchlých věků pohádkou je tichou.
V nízkých břízkách, v keřích jalovcových
sotva pestrý stehlík zahlaholí,
a jen při polibkách červencových
zrudne vrbka jeho ve vůkolí,
nebo sem tam na hebounkém stonku
jemně zmodrá dav maličkých zvonků,
52
nebo rudý hořec sem tam vzroste
pod ochranou jedle, vršku prosté,
jejž si pasák jdoucí na pastviště
na hůl vzal anebo na bičiště.
Z roztroušené, vyvětralé žuly
divizna svou zlatou hlavu tyčí,
jinde hledík v šplhání se cvičí,
na zeď vetchou vzpíná se a tulí,
a výš na rumišti v polostínu
kryje trs se černavého blínu,
jehož potměšilé květy líbá
lstivý lilek, jenž se k zemi shýbá.
Není síně v osamělé věži,
však když v oken vyloupané oči
skvoucí slunce zázrakem svým skočí,
vše se mění silou jeho svěží;
v zlatý plášť se zahaluje cele,
skvoucí zdobu na mohutném čele,
a z těch oken divuplnou září
sta se dívá starodávných tváří
uslzených, smutných neskonale;
leč když srdce vzdechne, jato žasem,
odevšad to stejným zavzní hlasem
a tvář každá zmizí nenadále.
53
Tam jsem nejdřív uved’ ženu mladou,
vždyť jsem z dávna znal a toužil zas
znovu zříť to množství různých krás,
do srdce jež pohledem se kladou
jako skvostů hojnosť bezpočetná,
tak že jásať musí duše vzletná.
Po rumišti dospěli jsme výše,
dávnými pak dveřmi vetché stěny
po trámech, jež na příč položeny,
vnitř jsme vešli do kamenné skrýše,
by podvojným oknem zas a zase
boží krása zrakům zjevila se.
K jihu naše zalétaly zory,
přes vrcholky šumajících jedlí,
přes zelené pahrbky a hory,
any k slunci kypré hlavy zvedly
a zas dále v jiných zemí kraje,
na jejichžto horských temenech
věčná rouška sněhu neroztaje
v horoucího slunce plamenech,
nechať nestráženy kyprou smrčí
holou svojí hlavou k nebi trčí.
Milý pane, co jsme neviděli:
ale množství nakupených vln,
jež týn nebes pobořiti chtěly;
54
celý dálný obzor byl jich pln,
každá horou těsnila se k hoře.
a kam zíral, všude strnul zrak
nad vyvřením pravěkého moře,
jež se vypínalo do oblak,
jako by si s nebe strhnout chtělo
hvězdný věnec na skalnaté čelo!
Dlouho jsme tak vedle sebe dleli
aniž s pohledem se loučit chtěli,
němi jsouce ruce jsme si tiskli,
a jen někdy slzy v oči tryskly,
u mne radostí a u ní? – u ní?
nevím proč, snad leskem na výsluní;
rychle políbil jsem její skráně,
pozorně pak k jiné vedl straně,
v které sever vždy své brvy smráčí,
a hned rázem konec bylo pláči.
V údolí, jež tu se rozprostírá
jako stkvoucí pohár smaragdový,
Vltava své drobné perly sbírá
v Bílých ladách, kleče zpod a křoví,
opínajíc vlasti pro okrasu
lesklou stuhu kol vnadného pasu.
55
VIII.
Jindy zase tiché za neděle
k jezeru jsme vyšli u skal boků,
které jako temná slza žele
v Šumavině zachvívá se oku,
jejíž bujné jedle, věčně svěží,
jako víček chvějící se řasy
v uspávání na hladině leží,
ana klidně vysnívá sen krásy,
do něhožto nebe přes skal srázy
hvězdami svá políbení hází,
než je slunce zlatou svojí sítí
jako rybky netušeně chytí.
Či je to snad v prstenu těch strání
hnědý topas, jímž se nebes hloubí
k věčnému se krásy zjevování
s naší milou českou zemí snoubí?
Svatá místa! Strmé skalní stěny
v jedné straně vypjaly se vzhůru,
[56]
pyšny jsouce na čel hněvnou vzdůru,
odpuzujíc lichotivé pěny
tuhou svojí nohou obrovitou,
a když vzdechly, z trhlin hrudi lysé
žulovité proudy valily se, –
snad to skal těch zkamenělá krev;
nás však poutal více klidný zjev.
Chodili jsme s nakloněnou hlavou,
aniž dbali, že se stromy těsní
a že větví kypře zelenavou
spánky věnčila nám střemcha lesní
nebo v čela líbal lístek buků;
bloudili jsme v kráse povždy nové,
kterou v ňadru z jemných ptačích zvuků
pohádky nám rostly smaragdové;
luhem šli jsme, starých jedlin tmou,
v poušť i houšť, kde ostříž číhá podlý,
na pláň až, kde pověsť s báchorkou
brusin růžencem se tiše modlí. –
Posavade rád vzpomínám na to,
jak jsme stáli v bučí kyprém stánku,
kol nás klid byl, ni šepotání vánku,
ani mechu zkvétající zlato,
ani sítí klidné vody kolem,
ani výmol na skalisku holém,
57
nezradily tiché naše štěstí,
jen když pták se křídlem ozval v klestí
nebo potok od jezera jdoucí,
nebo veveřice šuty troucí,
nebo v polospánku stará sosna,
padla krůpěj skutečnosti do sna,
a my vyrušeni jejím třpytem
mlčky šli jsme pod zeleným krytem.
Ruku v ruce kráčeli jsme lesem,
a když slunce sklonilo se níž,
vinouc kyprým lupením a vřesem
předivo své zlaté v naši skrýš;
když hned bujnou malinou, hned hložkou
probíhalo skvoucí svojí nožkou,
a drozd v snětí zamysliv se bádal,
než svou podvečerní píseň skládal;
když se tichá píseň konopčina
vznášela jak zlatá pavučina,
v níž soucitné srdce vázlo muškou,
a když sýkorka svou malou duškou,
z které píseň chudobičkou pučí,
na buk perutí se vznesla ručí,
byli šťastni jsme. Ó škoda, škoda,
že též radosť plyne jako voda!
58
Bloudili jsme cestou k domovině,
po údolích, vrších, porostech,
v luzích hned, hned v bujných buků stíně,
když Šumavy podvečerní dech
modrou rouškou kraje zahaloval,
a na nebi, krásných časů znakem,
bílý oblak tiše za oblakem
jako jeřáb v jižní kraje ploval.
Kamo oči nadšením se nesly,
vždy zeleně rozmanitý ton
a pár domků krásou v duši klesly
až po lesknoucí se nebesklon,
všecko jako smaragd, v světla zdroji,
který jara snoubící se čas
lesa pohádce nes, družce svojí,
lidem, svatebčanům na úžas,
a mně při těch pohledech se zdálo,
jak by k nebi rámě zvedal les,
odkud na sta bílých křídel vlálo,
nesoucích se k zemi od nebes,
snad by vzdechy, jež se v lidu množí,
odnášela vzhůru před trůn Boží. –
59
IX.
Tak jsme žili více pěti let,
jeden druhého jsme všady hledal,
srdce k srdci tíhlo, k retu ret,
jenom dítek zlý nám osud nedal,
bolesť hnětla mě, však ženu více,
často slzou zalil se jí zrak,
ret se chvěl, a pobledaly líce,
svěží písně, jindy hojná tak,
změnila se v žalozpěvy pouhé,
ty konečně do pomlčky dlouhé
a pomlčky v duše polospánek –
smutno bylo všechno i náš stánek,
a nechať jsem domlouval a těšil,
z duše nechtěl hlodavý ten brouk,
který se jí v srdci zapelešil;
již nechtěla ani na palouk,
aby rozmanitým pohovorem,
prosyceným lidu různou zvěstí,
[60]
k svojí potěše a k mému štěstí
na čas pookřála v srdci chorém;
jenom když tam dítko v dobu máje
některou je přineseno matkou,
hned nechala práce, chatku chatkou,
na klín vzala, tiskla, chovala je,
by noc celičkou pak provzdychala, –
zkrátka, jinakou než dřív se stala.
Věděl jsem, že ke mně láska byla,
jež ty žhavé slzy vynutila;
přece však můj počal truchlit duch,
že jsem, jehož dařil svět tak skoupě,
přesadil to pukající poupě
z nivy mládí v úhorový luh,
z něhož při vší srdce útulnosti
nebude jí rodné těchy dosti.
Zdvojil jsem svou starostlivosť o ni,
po dědinách vodil na besedy,
v městečko, jež na vršku se kloní, –
jí však stále kalily se hledy;
čím víc dřela dětské drobotiny,
tím víc rostl smutku soumrak siný,
až bledýma zašeptala rtoma:
„Neveď mě tam, hůř je mi než doma!“
61
Také v kraje rozhledy ty vnadné,
které někdy sdílným srdcem třásly,
ve zemdleném oku samy hasly,
útěchy v nich nesvitly jí žádné,
plníce jen krásou svojí dálnou
touhu po náhradě, zlou a žalnou,
a vždy duši její vedly zpátky
truchlivější, hasly oči snivé –
a tak octl jsem se u pohádky
svého blaha, podivné a tklivé.
Nic ji netěšilo, chvilkou leda,
se vším jenom okamžení hrála,
pak upřeným zrakem nad tím stála
a zas znova unyla a bleda,
váznouc v myšlénkách, jak ptáče v síti,
do koutku si sedla k svému šití,
zkad na místo zpěvu teď jen vzdech
skřehlým motýlem dlel na ústech,
by se na květ více nenavrátil;
leč i mně se tímto život tratil,
a mé přemýšlení ustavičné,
jak bych přived prchlou radosť v síň,
strasť též zaplašil své ženy sličné,
nedozrálo nikdy v zdárný čin.
62
Křepelici přines jsem jí kdysi,
sotva zaslechla však její stesk,
žalnějšími byly tváře rysy,
a na jemných řasách žal se lesk;
pustil jsem ji; červenku jsem chytil,
však když v kleci na bidélku stála
a zrak její černou perlou svítil,
zas jí bolesť slzy v líce svála.
Jednou však se lépe poštěstilo:
mladé sokolče jsem v hnízdě lapil
a s ním k milé Maruši své kvapil.
Nad vše milejším jí pískle bylo,
hrála s ním, já v různém jsem je cvičil
též – bych dravé choutky záhy zničil –
ostré drápky přistřihl jsem zpola.
Když sokolík vzrostl na sokola,
byl jak kuře, pěkně ochočený,
v radosť mou a k útěše mé ženy,
které z ruky jed’ jak koroptvice
povždy přítulnější víc a více;
však jste viděl, tenť jest, jiný není,
jenž před chvílí, když jste vstoupil v chatu,
shlížeje se v kštice proudném zlatu,
Haně mé se pyšnil na rameni,
jež své matce podobá se zcela –
co by řekla, kdyby dnes ji zřela?
63
Prchla doba, nazpět přišla vesna,
s temen horských vršků, s větví stromů,
sníh setřásla v bystřin lože těsná,
skalných ňader sporých do průlomů
rýhy v polích, úzká vrchů stoka
šířily se, rostly do hluboka,
a kameny horské plny vrásků
hravě měnila si do oblázků;
šípy slunce prorývaly hruď
hebkým mechem ovinutých kmenů,
vánek dubu šeptal: „už„Už se vzbuď,“
vyžeň poupě starém při lupenu!
Příroda zas v peřestité říze
jako nevěsta si pyšně vedla,
a paprsky slunce, skvost vší příze,
na květová vřetenka si předla,
aby zlatý závoj utkala si
na růžemi propletené vlasy.
Vzduchem vlály břízek zlaté kštice,
skalou hravý těkal vodopád,
v houští cvrkotaly sýkořice,
z dálky zněly zvučné zvonky stád,
blankytného nebe oko skvoucí
plno touhy pohlíželo k luhu,
na němž kvítí šíř i dál se stroucí
řadilo se v mile vonnou duhu;
pryskyřník a orsej v tlupách vstaly,
64
rudé smolničky však každá zvláště,
a motýli pel z nich shledávali
na ozdoby svátečního pláště.
Nu, vždyť víte, máj byl: krásy čas,
když se nebe s pestrým luhem snoubí,
pučí květ a setí metá klas,
a pstruh vzhůru z vodní touží hloubi,
když se vůní opojuje kraj,
včela spěchá na křoviska strání,
když se ptactvo z dálky vrací v háj
a v soucitnou duši vzpomínání,
někdy k pláči, někdy v zvučný jas...
nu, vždyť víte, máj byl, krásný čas!
Čím víc slunce točilo se k jihu,
tím milostněj vše se smálo zase,
křišťál naplňoval každou rýhu,
a pták zpíval v jara hodokvase,
na list buků slunce písně psalo,
teplý větřík dojemně je zpíval,
všecko, všecko na rozkoše zvalo,
jen zrak Marušin se smutně díval.
65
X.
Jednou ráno, sotva prstem zlatým
zaklepalo slunce na okénku,
větříkem k nám mile rozevátým
snivý souzvuk zazněl do přístěnku,
neslýchaný dříve v našem kraji,
leč tak zvučný, čarodějný tak,
že mé ženě plamenil se zrak,
jako slunce plamení se v máji...
Poslouchal jsem, zdálo se mně náhle,
jak bych ony zvuky býval znal,
hovorné hned, rychlé hned, hned táhlé,
hned z nich radost byla, hned žal,
jakým pták as dává s bohem jaru –
píseň hrál kdos v hoře na fujaru,
jakovou si Slovák na salaši
dlouhý den a žalost srdce plaší.
[66]
Celá zaměněna žena moje,
sotva přioděna vyšla z domku,
za ní já. Hle z temna lesní chvoje,
z porostlého kyprou jedlí chlomku
k nám se nesly dojemné ty zvuky;
na fujary hustých otvorech
přebíraly, že se tajil dech,
obezřelé prsty pevné ruky,
aby pustily neb upoutaly
srdce výkřiky neb duše žaly.
Jako kuře pod perutě kvočny
nesl k vrchu Marušu chvat skočný;
nelze bylo bránit tomu letu:
vědělť jsem, že touha po Slovači
v srdci skrytá nutí ji a tlačí,
a zas mněl jsem, že z té písně květů
zlatou muškou vzletí štěstí znova,
že vypučí zvadlá žití snět,
jako ondy za pradávných let
vypučela berla Aronova.
Šel jsem za ní, před dílem to bylo,
volný tedy ještě kynul čas,
slunce právě v zlato potopilo
celý dalný kraj, že všechen žas,
a každičké kvítí slzu v zraku
naslouchalo ranním písním ptáků.
67
A co bylo? Pod košatou chvojí
cikánů byl tábor rozložen:
statní muži v pestrém, vetchém kroji
v kruhu nouzí obnažených žen,
snědých tváří, havranité kštice,
a tlum dětí nahých z polovice
s pláčem, smíchem, s popěváním, vřískem,
válel se tam na vozíku nízkém,
vedle něhož kyprý spásal drn
koník malý, suchý jako trn,
a blíž něho, u dvojkolé káry,
starý soudruh, jehož nozder páry
tak smutným se nesly k zemi proudem,
jako sám on každým těla oudem.
Od vozíku asi dvacet kroků
o peň buku opřen seděl muž
v temné kazajce, pás kolem boků,
na něm drobné cetky a v něm nůž,
jaký horal,upíná si k straně
k různým potřebám a ku obraně;
černé vlasy velkým pod širákem
stínily mu čelo temným mrakem,
oheň v oku plál a v snědém líci
hněv a smutek v náručí si klesly
a vstříc mně a ženě mé se nesly,
jako kdyby vzdorně chtěly říci:
68
Co zde chcete, smělí vyzvědači,
u nás, které bída s nouzí tlačí?
Co vás vyvolalo z vaší chaty,
soustrasť není, ale spíše zášť,
nebo úšklebek snad jedovatý,
nebo všecko pospolu a zas zvlášť!
Ale hned zas odvrátil své zraky,
na fujaru pak, již v rukou měl,
ústa svá a hlavu ukláněl,
zpěv z ní vyluzuje všelijaký:
stromů rozhovor i hlasy ptačí,
až konečně vše se v píseň stáčí.
Zachvělo to ženy duší citnou,
divnou touhou leskly se jí oči
a juž četou dětí neodbytnou
ručím skokem pod buk k hudci bočí,
by mu za tu pěknou kytku zvuků,
přinesených z jejích rodných hor,
dávným předsudkům svým na úkor
jako sestra bratru tiskla ruku.
Podivil se muž a ruče vstal,
sundal širák s havranní své hlavy,
na ženu a na mne pozíral;
69
na tvář sed mu úsměv poletavý;
jako uhlí zahořely zraky,
a ret ptal se: „Jste vy Uhři taky?“
„Slovenka jsem,“ Maruša zas na to,
„Čech můj muž, já přišla jsem s ním z dálky,
konec oné košutovské války,
novým domovem mně země tato.
Za tu píseň moji zakochanou
dáme vše, co skrývá chýška stranou.“
A juž spěla Maruša, by dala,
v špižírnu co časem uschovala.
Zpět ji zase nesly ručí chvaty,
by se pobavila s cikáňaty
a jim řekla, zdrží-li se jen,
dosť že bude také druhý den,
zkrátka byla jako přeměněna...
nezkušená ubohá má žena!
Zůstali – a stále písní novou
krajina se vůkol rozléhala,
dusná byla ženě chata malá
se stolem a židlí javorovou;
jak jen mohla, na úboč se dala,
košiličky prala snědým dětem,
černé kudrny jim česávala,
70
ovíjela hlavy polním květem,
hrála s nimi, kolem honila se,
a v svou síňku občas odběhla si,
ruče za ní děti pospíchaly,
a nazpátek přišla s nimi zase;
koňům kyprou předkládala trávu,
nebo do paseky zavedla je.
„Musím přec,“ tak děla, „nejsem v právu?
vždyť jsou ze Slovenska, z mého kraje,
z něhož přinesli mi tolik zvěstí,
že i srdce může jimi zkvésti;
a ten Stevo, fujarník ten tmavý,
proputoval každou vesku naši,
všecky jeskyně zná, všecky stavy,
život na pltích i na salaši;
vystoupil až na tu Babí Horu,
na Machnáči byl i na Soboru,
a nechť jsou to lidé jenom bědní,
tak umějí vypravovať sličně,
že bych chtěla slyšeť ustavičně,
spokojena od večera ke dni.
Ani nevíš,nevíš,“ v ucho šeptala mi,
co„co ta stará věštila mi včera,
že prý brzo zrodí se mi dcera,
v údolí že nebudem již sami,
a že ono stvořeníčko malé
učiní nás šťastny neskonale.“
71
Usmál jsem se, když jsem ženu slechl,
usmál jsem se, ale tajně vzdechl,
objal jsem ji, rtem jí oči suše,
a zlá předtucha, jež černý stín
vrhla křídlem v čela mého týn,
netopýrem ulétla mi z duše,
ba, aniž cit divné choutce bránil,
rád jsem byl, že na čas smutku zbyla,
kterého jí osud neuchránil;
návštěva však ženy nezléčila,
byla jedem jen, jenž nemoc staví,
ale potom krutěji a víc,víc
nežli nemoc svěžesti nás zbaví
a záhubné žene smrti vstříc.
Vše jsem viděl, všecko pozoroval
a sám sobě výmluvy jsem lhal,
laskavěj než dříve k ní se choval,
konejšil ji, těšil, domlouval,
ale marně; více, nežli měla,
oko svoje snivé potápěla
v les, z kad ohlas fujary, křik dětí
mechem chvěl a kyprou třásl snětí.
Divili se lidé na robotě,
šeptali si, někteří se smáli
a, své hlavy pohromadě, stáli
slouchajíce slovenské té notě,
72
která žalem hned a hned zas plesem
dalekým se ozývala lesem,
a při níž má žena večer dlouhý
proseděla plna divné touhy
u okénka; žal jí s očí splýval,
když já unaven juž odpočíval,
aby o rodinném štěstí snové
silnili mě zase k práci nové. –
73
XI.
Dál se tlupa pozvedla den třetí;
dali jsme jí, v stavení co bylo:
chléb i máslo pro staré i děti,
a vše na cestu se vypravilo,
však čím výš se ubírali k lesu,
žalněji vždy fujary zněl hlas,
pobíhaje po mechu i vřesu,
až k té naší chýžce přišel zas,
kde má žena v první zoře rána
v okně naslouchala zadumána. –
Hněval jsem se na dětinskou ženu,
ba i na tu touhu po Slovači,
ale ona, tvář svou zahalenu,
víc než jindy tonula mi v pláči,
tak že hněviv dávaje jí vinu,vinu
bez snídání šel jsem na slatinu,
mysle, až jen dosti vypláče se,
[74]
že mně v míru sama všecko snese!
Mrzut dlel jsem v rašelništi s lidem,
chtěl jsem nazpět, ale zůstal přec
s veškerým své duše nepoklidem,
sám že vyvolal jsem onu věc,
nemluvil jsem, dumal, k domu zíral –
posud nešla! Nešťastné to vření,
jímž jsem sebe i svou ženu týral,
nebylo dnes ani k umoření;
hledím vzhůru, jak nad černou chvojí
zlaté slunko vysoko as stojí,
jak se brzy nad Boubínem zvedne,
a jak dlouho máme na poledne;
ale dlouho, dlouho, víc než milo,
než bych domů běžel, v srdci kruši
skláním hlavu, dobře-liž to bylo,
že jsem ublížil té tklivé duši,
až pojednou táhlým polohlasem
z dálné dálky, u větším vždy mření,
Stevkovo se neslo fujaření
jako žalný výkřik nočním časem.
Jak když sokol na holuba střelí,
tak na moje srdce padl žal,
oči moje pod slzou mi mřely,
mráz mi celým tělem zachvíval,
aniž věděl jsem, proč tak se stalo;
vždyť jsem znal ty zvuky plny žele,
75
ale tenkrát chvěly srdcem déle,
že před zrakem vše mi zapadalo,
a já, divnou jakous tuchou jatý,
pospíchal jsem dostihnout své chaty,
kde jsem všecko napraviti mínil,
co jsem prve proti vůli zvinil.
Vejdu do síně, síň prázdna byla,
k ohnisku jdu, bylo bez plamene,
jdu, zda v besídce se uhostila,
ale marně – strach mne v sklípek žene,
na půdu, – vše prázdno, – běžím k stráni,
v lese slídím, volám bez ustání,
z lesa na luh běžím, s luhu v mlází –
všechno darmo, ona nepřichází.
Počkám, snad šla do vsi na Vltavě,
aby nakoupila drobné zboží,
– tak si myslím, – snad se vrací právě;
slyším kroky, a již skrze hloží
přes parosty mířím k známé cestě,
rozhrnuju, lámu stromů klestě,
vyhlížím, a přece nešla, přece!
Domů jdu zas, snad jsme minuli se,
vejdu v síň, leč jenom stěny lysé
vstříc mně září; též sokol pryč byl z klece!
76
Hrozno bylo mi kol choré duše,
do vsi běžím zase ve zlé tuše,
ptám se po ní, nikde po ní slechu,
nezřeli ji na vsi lidé známí,
a já nazpět letěl zas, pln vzdechu,
lítostiv, že spor byl mezi námi.
Čím víc po ženě jsem zlekán bádal,
tím víc strach se v nitro duše vkrádal,
jako půlnoc, v tmu jež kraje topí;
vše vnikalo v hruď jako kopí:
bystřin stesk, let sovy, ševel mechů –
nic nebylo srdci pro potěchu.
Jako stín, syn noci povržený,
vůkolím jsem těkal tam i sem,
nikde, nikde nebylo mé ženy,
jak by po ní zavřela se zem,
nikde po ní stopy v širém kolu,
jenom v mojí mysli a v mém bolu.
Druhý den – a posud nebylo jí;
svěřil dům jsem ženě ze slatiny,
a té noci, v zlém myšlenek roji,
pospíchal jsem bukovými stíny,
předtuchou jsa stíhán děsně dravou,
porostem i močálovou travou,
cestou, kterou cikáni se brali,
77
až jsem těžce znaven přešel les,
kde mně hroznou zprávu dala ves,
cikáni že jeli tu a hráli
při písničce jakés na šalmaje.
Na prvním prý voze seděl s kraje
statný cikán s temněčerným okem,
vedle něho v pláči mladá žena,
polo v slzách, polo vyděšena;
častokrát prý chtěla ručím skokem
dolů z vozu, on však ruky sval
kolem jejíjejích bokův okoval,
domlouvaje ohnivýma rtoma,
že je lépe na Slovensku, doma,
nežli v třasaviska vlhkém hrobu,
a zas chválil podivnou tu robu,
u jíž nohou, nestížena bolem,
aniž jata fujarovou písní,
kopka malých dětí v černé tísni
s ochočeným hrála se sokolem...
78
XII.
Hrozná věštba! Tedy ona byla
uprchla a hanbě nechala mě
za to, že ji třesoucí mé rámě
smrti vzalo, jež ji políbila
v ony bledé čarující líce?
To – to dík? Má bolest jako lvice
ryla v hrudi zkrvavělým spárem,
na mou lebku hněvem svým se vrhla –
žel, proč raděj srdce neroztrhla,
v kterém vášeň klokotala varem.
Nelze, nelze vniknouť v srdce ženy,
v onu propasť čarnou, nedohlednou,
z níž hned sbory cherubů se zvednou,
hned tlum běsů Bohem povržený.
Kdo můž říci, čím jí oko hoří,
vášní-li neb něhy sladkou touhou?
je-li ruměň lící vnadou pouhou,
[79]
nebo červánkem, v němž bouř se tvoří,
která z nenadání všecko ničí?
Je-li vzdech to, co z purpurových retů
zlíbať touží miliony světů,
či zda lesť, jež z útrob hadem syčí? –
Stihal jsem je, – nestih, – marná snaha!
Kdož pak znal ty hadité jich cesty
lesem bavorským a jeho klesty,
který od Dunaje k Řeznu sáhá!
A tak schvácen, zničen duší, tělem
smrť jsem očekával utrmácen želem.
Teď jsem teprv poznal, jak to hněte,
když plamennou touhou v srdci práhnem
po blaženství, jehož nedosáhnem,
po květu, jenž pouze ve snu kvete.
Teď to v hrudi teprve mi vřelo,
duší třáslo, těžkou mysl třelo,
poznalť jsem, co jest to v strastech, psotě
stárnouť, hynouť povždy o samotě,
nemít ženy, přítele ni dětí;
stál jsem jako na skalisku strom,
když ho v půli rozťal náhlý hrom,
a na suchá ramena se sletí
černá káň a lačna stále křehce,
lepších míst však přece hledat nechce!
80
V takých žalu poběsilém roji,
když mi nejvíc v ňadru bušil žal,
Vltaviných dlel jsem u peřejí,
„Ďáblovými“ lid jež nazýval,
a když mračna strhla se a v příval
sjížděl blesk a vůkol postrach vlád,
na vln dravé kočky jsem se díval,
na ten jejich divý ruch a spád,
na jich kosmy, loupežně kdy z důli
vynášel je odvážlivý skok
na balvany, rodné syny žuly,
by jim rvaly plece, tyl i bok.
Tu, když žal můj rozkřičel se hněvem,
vždy byl přehlušen těch dravců řevem,
a já toužil v hruď si sáhnouť, bloud,
po tom srdci stále sténajícím,
bych vln oněch rozkaceným lvicím
za kořisť je mohl uvrhnout. –
Mnoho trpěl jsem, však nejsem z takých,
do chrámu již chodí jen se kmitat,
neb klid duší na růžence chytat,
v planou soustrasť lidí všelijakých,
ne, já raděj v hory jsem se ztrácel,
ve samoty lesní, plné klidu,
bych svou plané vzdychající bídu
a svůj hněv i žal tam vykrvácel;
81
vědělť jsem, že člověka co trudí,
ve přírody klíně usne záhy,
a že krůpěj božské její vláhy
opět touhu k žití v ňadrech zbudí.
Sklíčen, stísněn bloudíval jsem znova
v místech všech, jež blažila mne prve,
ale tak, jak kdyby v proudech krve
topila mě ruka pochopova.
Po mém boku hněv a bolesť sedly,
žalobám mým dračí rostla křídla,
oči shasly, vlasy nad sníh zbledly,
každá krůpěj krve mřela, stydla,
jenom cit můj chorý, pohněvaný,
po daleké snů pobíhal poušti,
aby vykrvácel svoje rány
jak raněný jelen v skrytu houští.
V těžkých myšlenkách jsem noci trávil,
zoufal hned, hned myslí v naděj spěl,
cit můj styd, hned v oku se mi tavil,
život dnům, sen nocím odešel.
Nehledal jsem už těch luhů v mlází,
ale žuly nepřístupné srázy
tamo na temeni Plekenštejna;
82
myšlénky mé, krkavců jak hejna,
vždy mi v děsném, nepřehledném davu
chorou, šedou oblétaly hlavu.
Pozřete jen někdy, stojí za to,
onen smutný Plekenštejnský vrch,
kam jsem s rozboleným srdcem prch;
lebek žulových tam na sta sťato,sťato
nebetyčných horských velikánů;
tam jsem často z večera až k ránu
s osudem svým svářil se a vadil,
darmo však, – on míru nenahradil,
Ale vše, co spatřil jsem zde v blízku,
soustrasť mělo s mého srdce žaly:
zmrzačelé jedle v třasaviskutřasavisku,
any suchy, prosty kůry stály,
zkomolených paží, vetchých vlasů,
chorou nohou v bahně, téměř k pasu,
jako žebráci, když za potopy
touží nalézť chatku svou, svůj lán,
jenž jim po otci byl v úděl dán,
a svých dětí zanesené stopy.
S oné hory hrůzné, srázné stěny
do kraje jsem zíral zamyšlený,
jak raněný krahuj na dostřehu,
na Zelnavských vršků ladný svah,
83
na půvaby povltavských břehů;
těžké moje srdce míjel strach,
že by duše v oblaka se nesla,
kdyby noha má snad náhodou
v hrůzně klidnou propasť plesa klesla,
jež se hloubí černou pod vodou
a mně volati se zdála tiše:
také u mne čarovná je říše;
ale klidnější než tvá je mnohem,
přesvědč se a dej té svojí s Bohem!
Přece, přece jsem se vzpamatoval!
Vrátil jsem se v lesa místa skrytá,
duše byla živobytí syta,
jenom hrudi vzdor je dále snoval.
Lidé v rašelništi ani slovem
netrýznili duši řečí planou,
ani chválou jakous, ani hanou,
všecko jak by skryto bylo rovem,
jako by ty hory, les i niva,
vše, co v zraku přírody se sloní,
vzrostlo na Šumavě teprv loni,
nebo já tak trávil od jakživa;
ba snad ani doma nehovořil
žádný o tom, čím se duch můj mořil.
Však když na dýl odcházeli z díla
za svátku anebo za soboty,
84
tu i mne jaks opouštěla síla,
a ty různé mého žití psoty
tiskly se mi kolem staré plece,
až konečně ulevily přece.
Víte přec, když soumrak rouškou svojí
ostrosť rysů v měkké tvary jemní,
když se barva jedna s druhou pojí
v ladný tón, a mrtvá bledosť temní,
že i spory duše všelijaké
mírní se a tratí ostří také,
až pojednou vše se k sobě vine
a mír duše slzou z oka plyne.
A tak mně též bylo; bolesť sprahla,
ruka času na srdce mi sáhla,
klid se vrátil uslzelým tvářím,
láska zbyla, prchnul hněv a žal;
nerozvahou jsem ji omlouval,
a, k čemu se právem znám, svým stářím;
říkal jsem: vše bylo z vůle Boží,
proč jsi růži vsadil prostřed hloží,
ve zvětralý kámen a ne v hlínu?
odpusť jí to náhlé přečinění,
věř, při slunci na tom světě není
ani zlatý vlásek zbaven stínu! –
85
XIII.
Abych zaplašil zlý návrat strastí,
o samotě nebyl v prázdné době,
práci jakous tichou přál jsem sobě,
jíž bych udržel se nad propastí,
do které mne lestný život hnal,
až konečně jsem ji vyhledal.
Poznalť jsem, že dětí hlouček hezký
ze slatiny v školu chodiť musil,
kde jim lstně byl škubán jazyk český,
a vědomí ohníček se dusil
odrodilým hochem české matky,
který lidstva nejsvětější statky:
řeč a cit svůj, jichž nám nejvíc třeba,
prodal za mizerný kousek chleba
těm, již povždy hloub se v kraj náš derou
a tou rukou, jíž nás stalet hnětli,
stále v naše choré lebky perou,
v kterých už ni troud těch jisker netlí,
[86]
jež nám v hlíně do Čech někdy snesli
čeští páni, když, jas v čela týnu,
v Kostnici, blíž modravého Rýnu,
dvě posvátné žertvy v popel klesly.
Domku síň, když netrávil jsem v díle,
v útulnu jsem proměnil a školu,
plaše takto věčnou havěť bolu,
krátě dotíravosť dlouhé chvíle,
a co hlava posud neztratila,
poctivě tím dítky podělila,
tak že brzo vědělo z nich mnohé
víc než ony hlavy přeubohé,
pro jiné jen svěžesť maří,
nebo vší silou svojí, svými čely,
jako v létě pracující včely
těm, co rozhazují, hospodaří.
Prostřed lesa louce na květnaté
s většími jsem vedl rozhovory,
českou kroniku čet, písmo svaté,
vyprávěl jim, jak as vzrostly hory
a jak řeky, moře, celý svět,
jak se bouř a kterak zima množí,
vůbec všecko, co jsem někdy čet
v knihách učených a v knize Boží.
Vidíte, tak za několik let
mnohé poupě rozvilo se v květ,
87
mnohou zachoval jsem outlou duši
a tak poctivě jsem o ni dbal,
že, nechť chuda, přec jí ani král
úlisným svým zlatem neporuší,
nebýť mne, tak mnohá ztratila se:
bývalť by je vrahů slídný chvat
jako skřivánky chyt do tenat,
nebo na lep při pšeničném klase.
Požehnání mojí práci bylo:
pučí to a kvete, že až milo;
když ne v městě, v rodinách jsou školy,
a tak půjde bohdá dál a dále;
můžeť každý Pánubohu k chvále
vlasti matičce dáť apoštoly.
Celé osady jsou po vesnicích:
nové ouly pracujících včel;
vědomí jim pučí z pevných čel,
síla v oudech, zdraví v pěkných lících,
a Bůh ví, jen jmění kdybych měl,
nebo pánem vládnul tomu statku,
za chatkou zpět dal bych vlasti chatku
vzatou živlu, který nejen nás,
leč i národ za nedlouhý čas
s bohatstvím i dávnou slávou shltí,
pořádné-li nezbudujem meze
hněvům těch, jichž dotíravosť dračí
mezníky všech svatých práv nám páčí
88
a jak had v keř naší síly leze.
Byl jsem vojínem, však v různém svodu
přec jsem svému neztratil se rodu,
a tak, doufám, také ti že budou,
jimž se malé ruměnily tváře
při posvátných slovech kronikáře,
když si pro ně přišli v chýž mou chudou.
Tak jsem učil v létě jako v zimě.
Pěkně ujalo se moje símě
a juž bují mně i jiným k štěstí;
Bůh dá, až na mém úzkém hrobě
květů prostá tráva zašelestí,
jiný nahradí mě v jiné době
na tom vyvýšeném horském luhu;
kéž z mých žáků vzroste tábor druhů,
který aspoň takou skrovnou silou
řeč by strážil, vlasť, tu matku milou,
která v žale krví, místo medem;
přetékala cizákovým jedem;
kéž by jiní tak je poslouchali
jako mne; táž vyrostla by křídla
duším jich, jež vše by skryla žaly
a plašila chmury z jejich sídla!
Vidíte, tak prchly hněvy z chýže,
jen má hruď, v níž láska byla kleta,
a má hlava,hlava za krátká tři léta
o dvacet šly roků k hrobu blíže.
89
XIV.
Znáte onu smutků plnou dobu,
když mdlé slunce pouze jako duch
z mrakového vystupuje hrobu
na pozvolna zmírající luh,
když je, sotva vstalé, ručí spěch
přes temena skal a hvozdů nese,
když na zmladlou trávu, vřes a mech
na sta rubínových pršků třese,
když nejvyšším jedlím zlatí skráně,
až konečně letmo k moři pílí
a za skalné skrývajíc se stráně,
roztouženě nazpět okem střílí?
příroda když dřív než v spánek klesne
v hvězdnaté své lůžko pod kmentem,
ještě jednou vyzve ptactvo lesné,
aby novou vyhledalo zem;
když po kvítí nikde ani slechu,
obloha pak jako náhodou
[90]
proud své záře shodí luhům v těchu,
tajně však tká mlhy nad vodou?
Znáte ji tu truduplnou chvíli,
když se kraje v posled v zlatě topí,
ale z lesa na sta listů pílí,
aby šuměly vám kolem stopy,
jako v jaře motýlů sbor živých?
Znáte lesklou řadu dnů těch tklivých
a tu šelestivou hudbu z boučí?
To jsou chvíle, když se léto loučí,
to je čas, v němž rukou lichotivou
slunce v posled hladí luh i stráň;
ale smutek v duši klade snivou
a list zrudlý na skloněnou skráň;
to je čas, v němž dumající duch,
zabrán v rychle prchající dobu,
rád svou myslí těká v mládí luh,
a co někdy žilo, volá z hrobu,
touže z klamu v dětský život zpět;
avšak doba strádání je stejna,
kolem něho dále kvapí svět,
s ním pak jeho přání plachá hejna,
a čím trudněj v lidských srdcí skrejši,
tím loučení s nimi bolestnější.
Taká doba přišla, taký čas,
s jesení se zbytek lesa snoubil,
91
třpytný motýl luhů dávno zhas,
prázdný lán se prázdnou mezí vroubil,
z trávy rychle vytrácel se květ,
zvolna žloutla kyprá zeleň strání,
v nový domov pták se vracel zpět,
v staré srdce dávné vzpomínání. –
Svátek byl všech Svatých, na slatině
všecko klidno; na prah jsem si sed,
a po dálných vrchů modrém stíně
zrak můj potulný mou duši ved;
sluncem přizdobena tesklivosť
v mlžné roušce skryta vládla zemi,
v lese, rudých listů téměř prost,
strom potřásal smuten haluzemi,
v kotouč svitý šuměl suchý list
zvěsť o prchlé kráse u mých nohou,
když žal v ňadru znova jal se příst
síť na moji duši přeubohou.
Na ni myslil jsem, kde asi mešká,
šťastna-li je v nové svojí přízni,
nejsou-li ta muka její těžká,
zdráva-li, či strádá jakous trýzní,
zdali na mne také vzpomene si
na zítřejším svátku dušiček,
který pro ni za černými lesy
tisíckráte v prosté síňce klek? –
92
Vzdechl jsem si z hloubky choré hrudi,
vztyčil ruce v opor sivé hlavě,
a jak dítě, když se v strachu budí,
bez svědků jsem plakal usedavě.
V tom šum křídel vyrušil mě náhle
a klekt známý na pokraji střechy,
vzhůru hledí oko slzou sprahlé,
úžas všaké přerušuje vzdechy;
sokol to mnou někdy ochočený,
starý sokol, kterého jste honil,
než se v oku mojí Hany slonil,
jejž jsem přines na úkoj své ženy!
Či je jiný? myslil jsem si prve;
ale když jak umdlen v klín mi kles,
a já zřel, jak rudou jako z krve
úzkou stužku na hrdelci nes,
poznal jsem, že ten jest, který k zmaru
s Marušou mi prchnul v dávném jaru.
Co zde chce ten sokol, odkud letí?
proč se navracuje v moji chýš?
proč si nevyhledá vzdušnou výš,
skalní úkryt v jedlin kypré sněti?
Či to od ní poslední je vzkaz,
než ji žal a lítost v rakev kladly?
A zas s očí krůpěje mi padly
a já na ni myslil zas a zas
93
jako dříve, než mi pošlapala
v srdci koutek nejzkvetlejších niv,
a má ústa tiše zašeptala:
Umřela, Bůh buď jí milostiv!
Ale sokol netrpěliv stále
o zem křídly tloukl, poskakoval,
do ruky i do hlavy mě kloval,
vznes se na strom jak by toužil dále
a zas ke mně navrátil se s drva
hněvivější více nežli z prva
a hned zase mířil ku větvímvětvím,
jako by chtěl „pospěš chutě!“ říci;
mne to žárem šlehlo v starém líci,
zachvěl jsem se, ale šel jsem s ním.
S kmene na kmen sivý sokol těkal,
mířil v mlází od Boubína stranou,
nad pěšinou nes se ušlapanou,
a zas sedl, jak by na mne čekal,
však když jsem se jinou cestou stranil,
klepal křídly, jako by mi bránilbránil,
až konečně, kde se končil les,
s temných jedlí chvějících se ramen
vedle cesty na omšený kámen
jako střela pojednou se snes
a zas ke mně vzlétl, paže kloval,
jako by mi něco ukazoval.
94
XV.
Šel jsem dychtiv rychle ke kameni,
a jak by mě Boží stihla rána,
tak má bylať ukována,
oko žaslo plno udivení:
u kamene nuzně přioděna,
s dítkem v paži snědá dlela žena,
jíž se chorosť v ňadrech zakotvila;
mně tušení srdce ohněm vřelo
a když oko v tvář jí pohledělo,
Maruša, má Maruša to byla!
Strasť a lítosť, loupežníci krutí,
s lící pel a se rtů nach jí vzali,
a jak jiskry v popelové suti
krásné někdy oči umíraly,
řídký vlas jí s bledých splýval skrání,
z hloubky ňader mdlý se vinul dech,
v jehož vlnách siných na ústech
smutně zachvělo se: „Smilování!“
[95]
Chladný pot se řinul ženě s čela,
dítko však, květ divokého trsu,
mlékem svého vadnoucího prsu –
jedem blízké smrti napájela.
Vzkřik’ jsem udivením, zpět chtěl ruče,
avšak svaly byly ukovány;
nechať znova vzkypěl pramen žluče,
nechať znova krvácely rány,
nemohl jsem nazpět hnouti nohou,
a tak stál jsem nad tou přeubohou,
kterou všecko, vše mi bylo vzato. –
Avšak dítko, zdali mohlo za to,
že mně připravila takou trýzeň?
Dítku vstříc jsem nesl svoji přízeň,
již by věru každý člověk jistě
stejně věnoval mu na mém místě.
Sklonil jsem se k nešťastné té ženě,
šatem stíral chladnou krůpěj skrání,
až zas zřídlem prýštícím se v stráni
zpět k ní duše slétla osvěženě:
zorná víčka vzhůru pozvedla se –
ach jak mdle! vždyť nebylo jim síly –
a zas tmavé řasy zaklopily
kalný skvost, a žena v strachu zase
ruce k dítku přiložila křížem,
96
jako by se o ně v smrti bála,
a zas klesla v náruč němým tížem,
tak že mrtvolou se býti zdála. –
Na rychlo jsem píli zdvojnásobil,
až konečně zruměněla tvář,
a pel rudý rety přiozdobil;
leč když oko chabou svoji zář
neslo v husté brázdy mého čela,
které žal v ráz oral s hněvu ďasem,
vzkřikla Maruša a tak se chvěla,
jako stéblo pod námelným klasem,
až vyhaslé zvednouc zřítelnice
počla smutným hlasem kajicnice:
„Odpusť mně, měj se mnou smilování,
nezatracuj ženy ve svém hněvu,
před smrtí jež jde si pro úlevu,
aby lehčím bylo umírání,
které bez tebe mě stále hněte,
a jež mírní jenom tento plod
plané lásky, divoké a kleté!
Ďábel byl, jenž šíp mi v srdce bod’,
kterým duch můj ustavičně strádá,
ale dítě jeho, jež zde zříš,
v němž mé lásky i mých hříchů říš,
neskonale doposud mám ráda.
97
Hrozný čin byl, že jsem zradila tě;
divé vášně netušený vír
v duše propasti mi bouřil klatě
a bral úmysl můj jako pýr.
Ach ty struny srdce chorobného,
slabé tak a napjaty tak tuze,
ozvaly se zvukem hlasu zlého;
já sic slyšela je v děsné hrůze,
ale nelze bylo, bych je strhla –
v propasť hříšné lásky jsem se vrhla,
z níž mi nebylo již vybavení,
jako pro mne více žití není.
Rostla černá propasť, šířila se,
marně bojovala duše moje,
polibek tvůj ved’ ji do pokoje,
leč zrak svůdce v děsnou bouři zase,
až posledně slovo, jímž jsi hněvně
káral onen rozruch mysli dravý,
důkazem byl, že jsi poznal zevně
srdce mého hrozné dračí hlavy,
jejíž obětí se nitro stalo.
Choré srdce mé jak hříšné dítě
v temnější vždy propasť upadalo,
a když v mlaka šel jsi na úsvitě,
za Stevem jsem prchla jako zmije,
98
nedbajíc tvé posněžené šíje,
která o mne takou péči vedla,
a když váhala jsem, žalem bledla,
nebo strach mě bodl v boku levém,
vše skonejšil Stevo černým okem,
nebo jakés zvěsti sladkým tokem,
nebo zvukem fujary a zpěvem;
však když nejhůř bylo mému srdci,
byl tvůj sokol útěchou mi všakou,
on jen zorem v nitro mohl vrci
naděje mi jiskru, téměř takou,
jako ty, když oko moje rudé
k tvému pozvedlo se v prvním želu,
a ty, ukloniv se k mému čelu,
říkals: Doufej, zase dobře bude!
Nevděčná – i toho jsem ti vzala!
Též běs závisti mi v nitro sedl!
však Bůh chtěl, by sokol ten mne vedl,
aby duše vraždou nezoufala,
pokud zrak tvůj sluncem v ní se dennil,
který hřích ni Stevo nevyplenil.
Ó jak mě to nazpět hnalo plaše
k tobě, dobrodinče, na samotu!
Často proklela jsem písně notu,
kterou za své vzalo blaho naše,
ale jak, jak navrátiť se k tobě?
99
Bránil stud mně, bránil mně tvůj hněv, –
jak jsem mohla vstříc tvé svaté zlobě
a tvou znova rozpěniti krev?
Nemohla jsem, strádala a vadla,
s Stevem probloudila kraje rodné,
až konečně v kořisť jsem mu padla...
Posud mě to v srdci dýkou bodne,
pomyslím-li na ten hrozný čas, –
ó, kéž by můj život klidně zhas!
Kam mě moje touha mocí nesla,
nechtěl on, těm vyhýbal se luhům,
kde pad’ otec v oběť ďábla druhům
a já polomrtva na sníh klesla,
až jedenkrát, snad že mně přec k vůli,
na vozíky v kraje jsme se hnuli,
kde jsem žitím k věčné smrti vstala,
a já prostřed žalu zaplesala.
100
XVI.
Stanuli jsme spokojeni s místem,
kde se k hoře tulil kyprý lán,
a potulný vytyčili stan
u potoka v olší temnolistém;
prohřátý byl den, noc lahodivá,
měsíc svítil jako rybí oko,
jako stříbro blýskala se niva,
a v nebeském modru přehluboko
zlaté pluly hvězdy klidně, tiše;
snad že šťastných osudy to byly,
které při zrození pán Bůh milý
v blankytovou knihu nebes píše;
kdož to ví – já nešťastnou jsem byla –
pro mne žádná hvězda nesvítila.
Děti spat si lehly na vozíky,
ženy s nimi, muži vozů kolem,
Stevo podál; vždyť ty dětské ryky,
[101]
nesoucí se úvozem i polem,
rušily mu spánek prázdný klidu;
vyhýbal se nedůvěřiv lidu,
bázliv, těžké v duši nosil trudy,
mně jen důvěřoval ve všem všudy;
já však nespala jsem, z vánku četla
vzdechy tvé jsem, hněvu tvého kletby,
a z té lesknoucí se nebes setby
mnohá zrnka v nitro moje slétla
žhavá tak, že doposud mne pálí
živou jiskrou v troudovitém prachu,
jako tenkrát, když jsme různi stáli,
v hněvu ty, já v zaslouženém strachu,
a má duše k Bohu modlila se,
by ten přeukrutný duše spor,
jako v jaře úboč různých hor
pásmem ladných květů pokryl zase.
V tom ze spánku Stevo zahovořil
a pak křik’, jak kdyby v zem se bořil:
„Pusťte, pusťte mě přec,“ děsně volal,
„dosti zlých jsem snův už přenocoval,
a té rány v prsu též mám dost;
mru, on mrtev, k čemu minulosť
vlečete zas v přítomnosti zář?“
Běžím k němu, hledím v jeho tvář,
on však spí, leč těžký snění had
102
na běsné mu srdce náhle pad’,
aby snad v tu zacelenou ránu,
kterou po levé jsem straně zřela,
jed svůj vkládal, jížjímž by duše mřela,
Strachem jenom dospěla jsem k ránu
a soustrastně tázala se Stevy,
jaký je to poběsilý sen,
kterým dřív než rozbřeskne se den
trýzněna je prsou strana levá?
Vyvalil své černé oči na mě,
vyskočil a zaklel: „Proč se ptáš?
Věz, že skolí všechny moje rámě,
kdo mě slídí; málo Stevka znáš,
netaž se a nedbej, co ti z toho,
umírá, kdo zvěděť touží mnoho!“
Třásla jsem se při divokých slovech,
však když Stevo ráno odešel,
zaslechla jsem v mužů rozhovorech:
„Jistě převoznický sen zas měl,
že se po polích a lesích skrývá
jako zvěř a výrem v noc se dívá;
nač to činí? Pěkný peníz přec
za zrádcovu vydělal si duši,
když na vlastní připevnil ho klec,
Bůh ví, proč teď v spánku ho to ruší,
103
snad že odved’ ženou jeho dceru,
vzav ji ze Šumavy? Blázen věru! –“
Hrozná řeč, zda vše jsem rozuměla?
Jak by ještěrka mi v srdce vjela
a proběhla komoru mi všakou,
tak jsem ustrnula řečí takou.
Pravda-li? Ne! Hněv to jedovatý!
A hned zvídala jsem, jak co jest,
až jsem v posled za prstýnek zlatý
z babky úst se dověděla zvěsť,
že byl Stevo, jehož ruka klatá
přibila mi v hrozný sváru den
otce mého na chýžková vrata,
jímž byl v půtce v prsa udeřen,
a že nyní, v pomsty čase dravém,
všude stíhán cizáckým je právem,
proto radš chtěl domů jíti,
kde se čardou nedohledné pusty,
nebo bakoňského lesa zrůsty
lehčej nežli jinde doufá skrýti.
„Mlč o tom a nezrazuj ni dechem,
co jsem zjevila ti touto řečí,
nač se vydávati v nebezpečí?
Mrtvý lehce přikreje se mechem,
když se v noci hustým lesem kráčí,
104
nevyzvídej tedy původ snění
ani rány; mysli, že jí není,
nemluv o nich chorobnému spáči!
Vždyť máš svědčiť, to je ujednáno,
svitne-li kdys ve tmu činu ráno,
ten že vrahem otce tvého nebyl,
který ondy do srdce ti pad’,
aby se v něm tajně jako had
v linduščině hnízdě uvelebil.
Teď jsi naší, nám-li ku prospěchu
jednať budeš, jednáš v prospěch svůj,
jenom tuto dáti mohu těchu,
jinak nelze, Bůh tě opatruj! –“
Zděsila mě pekelná ta zvěsť,
mozek hořel, – každý závit hadem, –
v čelo burácela moje pěsť,
že tak děsný úklad za úkladem
tenata mi vrhal v trpké chůzi,
moje srdce, kláno dýkou hrůzy,
krutým žalem sevřelo se rázem
a já bezducha jsem klesla na zem.
105
XVII.
Tak mne našli, křísili až k ránu,
konajíce pověrečná kouzla,
až mi vytřeštěným zrakem v stanu
v rozbolenou duši pomsta vklouzla,
jíž jsem ve příšerném smyslů kvase
s veškerým svým hněvem oddala se!
Tedy Stevo byl ten zbojník běsný,
jenž nás zničil, jímž mi všecko vzato?
Tam ho vyzvu v onen úkryt lesný,
uhýčkám a zabiju ho za to!
Avšak ne, ne, zde ho zabím, v stanu,
vlatním jeho nožem bodnu v hrudí,
v onu otcem naznačenou ránu,
že se ze svých snů už neprobudí,
jež ho do sedmého pekla vlekou,
nechť z těch prsou proudy krve ztekou,
[106]
které by mou bolesť na vždy smyly, –
bez toho jen peklu otročily!
Marný však byl pomysl mých skrání,
vždy se ruka třásla, srdce chvělo,
co proň záhubou v mé duši tlelo,
k tomu nedozrálo odhodlání;
třikrát pozvedla jsem smrtnou zbraň,
však když znovu pohlédla jsem naň,
škublo mi to srdcem, ruka klesla
opět zpátky, sotva napřažena,
vždyť jsem bídná, hříchu plná žena
pod srdcem už jeho dítě nesla. –
Snad to tušil, co se se mnou děje,
jaká hrůza lapila mě v sítě,
jak mně záští k němu čelo reje,
aniž mnou chtěl zavraždit své dítě,
jako já v něm otce ušetřila?
nevím proč, leč zvěsť ta pravdou byla.
Jak já tobě někdy prchla z domu,
tak on od nás potají se ztratil,
aby nikdy už se nenavrátil,
a cikánský tábor smál se tomu.
Vyhnali mě; neklniž mi znova,
vždyť mé paží nemluvňátko chová,
107
navracím se k tobě jako k otci,
odpusť mně, pak zapuď bez pomoci
anebo mě protkni v této hati,
kde jsem na sebe šla žalovati
hříchu svého zdivočelé snětě...
jedin jsi mi zůstal v celém světě!
Tak Bůh v příklad lidstvu zlému brání,
na dítku mstí podlosť bědné matky,
která dovlekla se tvojí chatky,
abys místo kněze požehnání
dítku dal i jí, jež tady klečím –
to má zpověď, kéž jí srdce sléčím!“
Zachvěl jsem se. – „Ustaň, chorá ženo,
nač mi dále znáti tvého skutku,
nebudeť tím blaho nahraženo,
z něhož rázem pad’ jsem do zármutku;
nemocna jsi, sdílně ošetřím tě,
ne-li jako muž tvůj s láskou v duši,
tož přec jako člověku se sluší.
Vstaň, zde ruka, dej měmně svoje dítě,
za tebe ať moje páž je nese,
slabá ruka tvá je neunese,
zdráva můžeš klidně dále jíti;
vstaniž, pojď!“ – a ruku jsem jí podal,
lítosti však neodolný červ,
každý záhyb duše, každý nerv
hořícími kousadly mně hlodal.
108
Divě křikla, dítko zaplakalo.
„Zasluhuju, že mě odkopáváš,
slunce lásky hřálo, zapadalo,
za hříchy mi slitování dáváš,
pro mne však už slitování není,
ani lásky, – chci jen odpuštění,
a pak šťastna bosou nohou v psotě
bez slzí chci bloudiť po žebrotě,
prchnouť chci, dáť s Bohem těmto stráním,
bych poznala vrch té věštby lestné,
jejž nám osud v peřinky dal křestné:
život váš buď věčným utíkáním!“
Klesla k nohám mým a objala je
a jak někdy kajicnice Maří,
padlý anděl ztraceného ráje –
pokryla je zlatou vlasu jaří,
na něž svoje dítko položila
a zas prosila: „Já dosti žila,
pro mne lásky, naděje víc není,
ani slitování; zem mi pusta,
jenom jedno rcete, bledá ústa,
jenom jedno: buď ti odpuštění,
jenom to! Dřív v život jste mě vedla,
když smrť chladná na čelo mi sedla,
dala lásku jste a dala štěstí,
nuž, než na hrobě mi zašelestí
109
svadlý vřes, než konec bude mření,
místo Boha dejte odpuštění!...“
A zas svadlé rámě s dítkem zvedla
a zas z hloubky duše na mne hlédla,
až cit, překonán tím ženy žalem,
vzdal se rázem v slabé srdce tvrzi,
za posledním skrývaje se valem;
v bledé líce vyhrkly mi slzy,
a já němě k Maruši se shýbal,
abych, všeho hněvu náhle prost,
zapomenul trpkou minulost
a mír společný jí v čelo líbal.
Zaštkala, však jako sochu chladnou,
jejíž ňadra střelou nebes pukou,
Marušu jsem zvedl dřív tak vnadnou,
a děťátko tvrdou hladil rukou.
Zvedl jsem ji, ale zase klesla,
vždyť ne jenom těžký srdce žal
a své dítko, také smrt už nesla,
jejíž spěch ji rychle odíval
v sinou roušku svou a čechel bílý;
a vždy více pozbývala síly.
„Zotavíš se,“ děl jsem, „v krátkém čase
okřeješ, já zapomněl už všecko,
za své vezmu líbezné to děcko,
chci vám oběma býť otcem zase.
110
Vrátím ti své jméno, dám je dítku,
poctivě chci brániť lsti a zlobě,
kdyby se kdy přikradly až k tobě,
v úsměv změním všakou svoji výtku,
dvakrát milejší ti chýžku zrobím
a svůj uvadlý a planý kmen
snítkou tvého dítka přiozdobím;
mým budete, před zlým záště svitem
ukryje vás mužná moje hruď,
a má poctivosť vám bude štítem –
mou jsi byla kdys, mou zase buď.“
Plakali jsme. Ona chladnou ruku
kol mé šíje povždy úžej vila,
jak by chtěla nahradiť vši muku,
kterou pozdní smír náš vytoužila;
líbala mi ruce, skráň i líce,
a vybledlí zašeptali rtové:
„Usmálo se na mne štěstí nové,
nechť jen na okamžik, nechci více!“
A tak podruhé se mojí stala,
když zrak syt byl světa nicotou,
a má svěžesť s její lepotou
jako jabloň v poli opadala. –
Nesl jsem ji více nežli vedl:
„Ustaň! brzy okřeješ mi v chatě,
111
prchne žal, jenž na prahu jí sedl,
vidíš ji, jak usmívá se na tě,
něhou zdobí se a touhou rudne
v záři slunce, jako děvče cudné,
snoubenci když první dává květ,
že tě v její síňku vedu zpět!“
Tak jsem děl, když slunce plnou hrstí
vrhlo zlato na chaloupky střechu,
na hvozd, úboč, na mlaka i trstí,
zubožené ženě pro potěchu.
Zachvěla se, na zem poklekala
a zas v lítostný se nářek dala:
„Ó má chatko, chrámku mého štěstí,
nehodna jsem pod tvou střechu prostou
podlý hřích a černý nevděk nésti,
vím, že rány nikdy nezarostou,
z nichž mou vinou život pryč se proudil!
Odpustils mně, ale Pánbůh soudil,
aby nehodná, jako já jsem byla,
v chrám tvých svatých žalů nevstoupila;
ach, v tom tebou nasypaném kvítí,
jež jsi vrhal někdy pod mé nohy,
had by skryl se mého srdce mnohý!
Nelze bezčestný mi život žíti
112
v síni té, v níž ty jsi někdy lkal,
každý vzdech tvůj znovu by mě hlodal,
každý výkřik dýkou by se stal,
by tou strastí do duše mě bodal,
kterou ty jsi mřel a blesky v zoru
vrhal v hříchu schomelený mrak,
který jako báje lítý drak
křídly skrýval nejbídnější z tvorů!
Neklň mně! Ó s Bohem, chrámku svatý,
s Bohem luhy, s Bohem šumný lese,
kalich strastí mých byl vrchovatý,
nechať všecka strasť se na mne snese,
jenom vaše hlavy nedotknuty –
tvá a dítka – buďte jako rmuty!
Slunce klesá, vidíš? život taky,
blízký domek z očí ztratil se mi,
noc a smrť se blíží zvolna k zemi,
a než vznesou se zas pod oblaky,
budu klidna, nebude mne více!
Slyš, co jest!“... A tiše z Vltavice
klekání k nám znělo krajem strání.
„Slyšíš, slyšíš zvonek umírání?
k lepšímu mě žití zve a budí!
S Bohem otče, dítě, chýžko malá...“
vzdechla – tiskla dítko k svojí hrudi –
dítko křiklo, matka dokonala. –
113
XVIII.
Kles’ jsem k ní a v nevýslovném žalu
zatlačil jsem na vždy její zory,
vítr šuměl listím po úvalu,
rákos vzdych’ a zašuměly hory,
by svou žalosť s mojí pomísily,
vždyť jsme dávno jedno srdce byli.
Sokol s křekem vzlétl, tepal křídlem
a pak sedl na rameni stydlém,
nechtě hnouť se od své mrtvé paní,
a když v chýžku vzal jsem chladné tělo,
aby podle obřadu se dělo,
tři dni trávil smuten na ústraní,
po pohřbu však uvykl si přeci
v síni mé a ve své staré kleci. –
Dítko odchoval jsem z vůle Boží
mladou ženou, které za podletí
[114]
náhle bylo dítě oželeti!
krása matky v Hanušce se množí,
pučí, kvete, všecko rádo má ji,
líce její mléko jsou a krev,
kouzla tvoří vůkol její zpěv,
který jako teplý vánek v máji
jemně křídla na srdce jim klade,
a já vím, když v kostele se modlí,
že tam déle nežli jinde všade
lítostivé oko Boží prodlí.
Bůh jí žehnej! Poznal jste ji taky,
lid jí neublíží ani slovem,
vždyť to ví, že kam obrátí zraky,
květy vzejdou pod sněhovým krovem,
a pak říká: „Hle ta Hana malá
jaro vynutila krásným okem,
travku vydupala víly krokem
poupata i v luhu vyzpívala!“
Slyšíte? už zase, zase zpívá,
a tak od rána až do tmy bývá
pokud na levo tam v mladém lese
jiná zvučná píseň neozve se,
jež pohodu dvěma srdcím věští,
které ze čtyř rtů a ze čtyř zraků,
jako hojnosť v klasy z letních mraků,
115
samé polibky a radost deští;
jeť má Hana nevěstou hned loni,
její švarný ženich též je z těch,
kteří těšili mě v starostech,
je mým žákem, brzy přijde pro ni;
avšak vizte, z lesa vyšel právě,
a tam Hana vstříc mu rukou mává,
hle, on kloboukem jí pozdrav dává, –
nehospodář, hle, rousá v trávě,
jen aby si nadešel pár kroků,
pes váš vstříc mu štěká; lehneš, Broku!
chceš jim rušiť vytouženou chvíli?
aj hle, Hana – již se oblapili –
teď jdou sem tak jako děti v plese...
prosím, počkejte, až poznáte se
také s tím mým hodným, statným zetěm;
kéž by na faře jste déle byl,
věru bych vás za to poprosil,
abyste byl svědkem těm mým dětem,
jejichž vínky v jedno už se svily –
kéž jsou šťastnější, než my jsme byli! –“
Přislíbil jsem rukou dáním kmetu,
a když lesník s Hanou blížili se,
viděl jsem, jak svitlo čelo lysé
štěstím při těch mladých duší střetu,
já však po kratičkém rozhovoru,
116
poděkovav, pospíchal jsem v horu;
nechceť svědků milosť chvílí těch,
v kterých mluví celot na ústech
líp než kniha s nejkrásnějším slohem...
nerušme jich, pojď, čtenáři, s Bohem! –
117
XIX.
Šel jsem domů, kudy dřív jsem šel,
slunce k západu se schylovalo,
a když nazpátek jsem pohleděl,
jako zázračný se rubín vzňalo,
který do bohatých jedlí vlasů
Šumava si dala pro okrasu.
Poznal jsem, že příroda jen s to je,
aby zacelila milou rukou
spory srdcí, která žalem pukou,
krůpěje že stírá zlého znoje
a perutí harmonie milou
k životu je nese novou silou;
nechať temno všecko pod mrakem,
nechať s nebe těžké visí chmury,
přijde čas, v němž novým zázrakem
slunce vzplane, jak by anděl s hůry
Bohu dráhu klestil žhavým mečem,
a když k němu duši zvednem’ zas,
[118]
obejme nás purpurný ten jas,
zžehne pouta, která těžce vlečem,
a my, ovládnuti duše plesem,
z prachu země do výše se nesem,
kde nám žal víc z hrudi nezatřebe,
kde poznání jitřenkou nám svitá,
která nad naší se hlavou kmitá:
silným patří svět a slabým nebe!
Nevím, co by říci bylo více,
leda to, že u fary už z dáli
strýc a žena právem se mi smáli,
že jsou čisty brašna, brokovnice,
ale za to hojné chmury v tváři:
Nu, co neseš, střelče neděláři?
Ztichli však, když v rouše prostých slov
zjevil jsem jim nedělní svůj lov,
a strýc zahovořil plný vděku:
„Poslouchejte, děti, něco spravím,
co vás, myslím, těšiť bude oba,
za tři týdny jubileum slavím,
k němuž dotoužil jsem půlí věku.
To je, myslím, právě vhodná doba,
abych s pány bratry po vůkolí
pozval též tvé hostitele z mlak,
věru, věru, dobře bude tak,
půjdeme tam, starý jistě svolí,
119
aby svatbu svou ten párek mladý
s námi slavil, pokavád jste tady.“
Svolili a v dobu na to krátkou
splněno, jak umluveno předkem,
strýc je kopuloval, já byl svědkem
a má mladá žena starosvatkou;
když pak všecky zjařily se hlavy,
a Mělnické dáno srdcím v těchu,
také na vaše jsme pili zdraví
a na zdraví pošumavských Čechů.
E: až; 2002
120