Sekerník 1 (in Spisy Adolfa Heyduka, svazek 3) (1908)

Kresba z Povltaví, Adolf Heyduk

Diplomatická verze Ediční verze
SPISY
ADOLFA HEYDUKA
III.
SEKERNÍK
NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA V PRAZE.
[2] ADOLF HEYDUK:
SEKERNÍK
KRESBA Z POVLTAVÍ
NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA V PRAZE.
[3]
VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.
[4] Průvodem.
Jsa po matce z rodu mlynářského, přiklonil jsem už jako dítě srdce své k těm poetickým zátiším mlýnským, jež na česko-moravských hranicích, v temném zástění lesů, v klín kypře zelených olšin se stulily. Nezapomněl jsem jich nikde, nejméně ve svém útulku Pošumavském, kde se temnooká Otava s dumnou písní družné Vltavě na srdce vrhá. I tu, jako ondy doma, vábily mě mimo rozkošné krajiny pobřežní všecky ty porůzné samoty a lidé v nich ukrytí, jejich mrav, život i poměr k ostatnímu vůkol světu; též zde zatoulal jsem se nejraději do starých mlýnů, těchto útulků dávných pověstí, skrýší pohádek a po kladnic krásných rčení a úsloví lidových, o které nás snadnější styk s živly jinorodými a vyfintěná pseudokultura násilně obírá a svéráznost lidovou napořád stírá. – Při každé 5 takové vycházce zdálo se mi, že jsem nalezl kus ztraceného mládí, kus dávno zaniklého jara, jež mizí tajemně jako ta naše individuálnost česká...
I do mysliven a hajnic v lesích ukrytých a domků dřevařských rád jsem chodil, i na plazy, kde se vory vázaly, a druhdy za pohody podjal jsem se též lákavé plavby návorní odhodlaně i nadšeně. Tu i tam naslouchal jsem bedlivě jadrnému vypravování starých krajánkův i smědých, otužilých pramařů nejen o půvabech krajin Povltavských, ale též o hrůzách povodní a děsných drvolomů, jež v Pošumaví tak často se objevují; o krutém boji na život a na smrt s rozkacenými živly, jež nejraději za noci lstivě se přiblíží, pak náhle se rozzuří a vše, co stihnou, drtí a ničí. Povodní zažil jsem sám několik, viděl jsem hrůzy jejich na vlastní oči, a nářek zoufajících lidí rval duši mou a svíral srdce mé. Nedivil jsem se tedy, že mladší lidé pro vždy skrovnější výtěžek starosvětských mlýnů a pil, pro stále větší osamocenost a časté pohromy živelné rádi mlýny opouštějí, po jiném, snadnějším a družnějším živobytí toužíce, ale bolelo mě, že otecká půda jejich nejrůznějším způsobem bývá rozkramařena a zcizena...
Na takových potulkách, návštěvách a plavbách zapisoval jsem si pilně myšlenky 6 stykem lidí i nazíráním vzbuzené, až náhlá událost přivodila i látku k románové kresbě, kterou jsem „Na vorech“ jmenoval, než jsem se pro název „Sekerník“ rozhodl. Nevypravuji tedy smyšlenky – jako jsem toho neučinil v „Dřevorubci“ a v „Běle“, o nichž jinde promluvím – ale podávám pravdu, ovšem pravdu vybranou, jaká jedině verše je hodna, drže se zásady, kterou hlásali nejen dávnověký Horatius a předrevoluční Boileau, pravě:
„Rien n’est beau que le vrai; le vrai seul est aimable...“
ale též novodobý myslitel a nadšený hlasatel positivismu, Littré, jenž dí:
„Il n’y a de beau, même poétique que dans le réel.“
Zákon krásna a pravdy zůstane věčně moderním! A.H.
7
I.
Hor bílé hlavy zlíbal jih a Šumavě se stulil v klínu, sníh v opalných tál krůpějích, zdroj v ruce tleskal v lesa stínu, že podál v luhu omlád’ drn a trní pučí juž i hloží, že v ňadrech perly se mu množí, z nichž napájet se přijde srn, a že, až slétne k němu drozd, by pil, krev nitra svěže rudou, v čas z krůpějí těch písně budou, jež v srdce snivý zavře hvozd. Po pěkných nivách Povltaví juž mládly starých buků hlavy a střemchy zdobil bílý květ, a pěnkavy a zvonci žlutí zas zpívali si se vší chutí svou hrstku melodických vět, 9 by těchou byly při únavě těm, žít kdo musí z brázd a lích, i těm, kdo plují po Vltavě a vory řídí v peřejích. – Byl duben, z horských lesů šera plul pramen; deset vorů měl, vor každý z špalků dvanáctera v dál po vodě se rozvíjel. Trám k trámu na vořině smrčí spjat oušením byl ven a ven a při koncích, jež k předu trčí, as na píď dobře podčelen. V před k umenšení čelné tíhy tři slabší připjal pramen střihy a k mírnějšímu v jezech tření i vejponu a přenucení; vor první pak, jenž v čele pílí, by neviklal se všelijak, měl řádný v slučkách jatý svlak a nožice tři zdatné síly, jimž v zubech zahoužvená vesla jak dlouhá křídla plavce nesla. Pět při prámu jich bylo pouze, a hotováka brali z nouze, jenž přicházel, než odplul vor, by snáze sjíždět mohli s hor. 10 Lid byl to silný, český ryze, a samodílný jeho šat jen z hrubé, pačesné byl příze a na něm plno režných lat; nač lepšího té do roboty a do lesův i horských vod? však pro chlad bývá houně vhod a pro štěrk okované boty. To stačí všem – jsouť bratři spolu –, jen potravin-li mají dost ku svému návornímu stolu, a nepohod-li pramen prost; vždyť tam, kde černou zříti skvrnu, na z cihel ohništi a z drnu lze vhodné uvařiti doby, co v pytlích vzato do zásoby. Dnes mohli plavci bez odporu zas hovět si a klidně plout a nebát se, že čelem voru lze v rabinách kdes uhřeznout a zakopat se v řeky spodu; dnes chytli velmi hodnou vodu. I vrátný, který druhdy stále lid napomíná: „Čehy, hot!“, dnes bez křiku se plaví dále při čilém sběhu horských vod; dnes nekleje a jen si hvízdá – snad popěvkem ho svábil pták, 11 či že se daří plavná jízda – a zadák též, i vejponák, dřív prchlivý, je zhola jiný, i ti, již táhnou opačiny; jsouť jako řeka v dál i šíře i návorníci v dobré míře. Blíž šreku, jímž se pramen staví, spal – či jen dumal – sekerník; svůj ranec oporou měl hlavy, jejž na pleci dřív dlouho vlík’; tož chůzí znaven, jak to bývá, těch horských plavců žádal sbor, by do večera za džbán piva jej hostem vzali na svůj vor. „No, vezmem vás,“ děl vrátný vážně, „když toho žádáte tak snažně, leč nehoda-li přijde jaká, pak musí vám být také vhod nám služby konat hotováka při choutkách potměšilých vod.“ I vzali ho, vždyť za pohody, jež z jara zřídka bývá jen, jak koťata si hrály vody a mile usmíval se den. – A bez potíže, bez námahy prám přeplul závěry i prahy, ba líť, jak měl by křídla ptačí, a vrátný děl: „To pěkný běh, 12 tři malé hodiny jen stačí nám do Lipovska na nocleh.“ Tak hodinu již pluli asi, když vlažný větřík zvolna tich’, pták skryl se stromu na větvích a žlutavé vrb mladých vlasy i proutí bylo bez pohybu; z vod časem hlad jen vynes’ rybu, jenž komáry se zkojit toužil, jichž nad vodou roj sivý kroužil. Leč také plachý jejich tlum znik’ pojednou, i ryby šum, a voda jak by vrchem stála, jen spodem ubíhat se zdála. Jih nebes, chmur jsa posud prost, jal zdola povlékat se mrakem, a mrak ten výš a výše rosť, až velikánským ztučněl drakem, jenž tajemnými perutěmi tlak dusný stále vanul k zemi. Pot horký lil se plavcům z těla, a mdloba chabila jim sval, leč v práci žádný neustal, ač hruď jim zrovna shořet chtěla. „Ej, hoši, tuším změnu zlou,“ děl vrátný druhům pojednou, „ta voda, jež nás posud nesla, jak ustrašena, nemá síly, 13 snad uleknutím do mdlob klesla, či bouře chce mít kratochvíli, než přirazíme v krytá místa? Mně zdá se, že se k tomu chystá a zastavuje právě dech, by zrychlit mohla pak svůj spěch. Kéž utečem jí!... Chutě k dílu, víc nežli kdy se každý tuž a statnost vynalož a sílu! já mním, že přijde brzy juž a bude veliká a silná; to dusné ticho a ten mrak, jenž siv byl prv a zčernal pak, jsou znamení vždy neomylná; tu plout nám s dvojnásobnou pílí, sic začelíme o skal bok. Slyš, v dálce meluzína kvílí, zlý vichor být tu může v skok, vždyť kvilba, ta ho do skal láká; na štěstí máme hotováka. Hej, sekerníku, chutě vzhůru – jen hleďte na tu děsnou chmuru! Již pomoci vám věru není, sem, tuhle k střídě spěšte v ráz; pak při pořádném přenucení hned zase pojedeme snáz.“ Tu sekerník se klidně zvednul, byl blízko čtyřiceti let, 14 vlas černý na spáncích už blednul, a vous kryl bradu mu i ret; tvář smědá byla, oči temny, a v čela úzké rýze spal bud hněv jakýsi přetajemný, a ne-li ten, pak jistě žal. Byl dobře urostlý a sporý jak druhdy pěkný javor z hory, jen hlavou ukláněl se v před a šatem po městsku si veď. Hned k střídě kráčel bez odvety; a rychlej dál se snášel prám, leč vrátný, hledě na mrak kletý, dál vedl svou: „Již jde to k nám! hej, zadní, mluv, co myslíš přeci, zda před blízkým té bouře skřekem prám chytit mám a ubit šrekem?“ „No, to bychom tak byli reci,“ dí zadák, „chytat, ubíjet! ty báby straší jenom bloudy až Ryzikovské minem proudy, i v bouři můžem dále jet.“ – „Hm, minem-li!“ zas vrátný vece, „viz, k mraku nový mrak se stáh’!“ A zadák: „Jehlu vbít! Víš přece, že právě zde jsme na skalách!“ – „Tož přirazíme tamhle k břehu.“ – „Nač? vždyť to jde, jen střídou ven! 15 já bedlivě se závad střehu.“ – „Jen z vrat kdybychom byli ven! ta vždycky nejvíce mě mrzí; leč šťastně vyjedem-li z nich, pak od Zelené velmi brzy nám kývat bude chvojný vích, by sval se vzpružil džbánkem piva. Hle, dřív než jindy se dnes stmívá. Tož, nežli temno skryje řeku, dál plujme mrakům na úkor!“ – „A zakopá-li se nám vor, pak jsme ti tam, i přes vzpor šreku, prám všecek rozbije se v ráz... hot, hot! tak, dobře, už je snáz! – No, daří se to, Bohu chvála; teď k jezu přijdem, hoši, hej! tam vorům lehčete, dřív z mála, pak víc, až přijdem v proudu rej; nechť vlny rvou nás, bijí, škubou a chomolí se v tísni vrat, když opačiny do nich rubou, hned přestanou se s námi prát. Nuž na ně, na ně, hoši, ruče, jen pozor na jich tygří lest: ta, která do hlavy vás tluče, vždy z nejkrotších těch koček jest; leč ta, jež pod prameny skryta svým vztekem za nohy vás chytá, 16 chtíc pod klád stáhnouti vás směs neb mrštit náhle na skal hroty, té lstivé zákeřnické roty chraň probůh každý se a střez! – Jez volný! Vjedem! Prám se houpá, teď pozor, sic nás příboj skoupá. Tak, tak! Ty’s, sekerníku, rek, kéž více, pane, takých máme! Hej, zadní, neváhej, hoď šrek, sic pod vraty se zakopáme; vy druzí uhýbejte s chutí, než přijdou vory k přesmyknutí. Ven střídou! Dosti! Prám se bočí; níž s přenucením! tak, už sjel, teď s válcem pryč, ať jehla skočí!“ Když stalo se, zas vrátný děl: „No, v takovémhle proudu vření být u vesla je pravé dření, leč sjeli jsme, teď v radost všem dál na Zelenou poženem a napijem se jako bozi.“ – „Ej, vrátný, vizte, jak to hrozí! zle bude, zle, vám povídám.“ „Tož v bocích podbereme prám. Jen po něm! Každý v kraji vorů tuž hruď i ruce při sochoru, ať třeba několik jich zláme. 17 To ledabylo neříkám, vždyť už to v mračnech míří k nám, a za chvíli to tady máme. Vše na nebi je lačno války, tu hradby jsou; tam temný val, a hrozbu hromu slyšet z dálky jak poplašených koní cval. – Jsme na Rybárně! Ještě chvíli, pak k cíli přijdem přece snad, hle, shání se to odevšad, tož pracujte jen ze vší síly!“ A sotva s tváří znoj a vodu lid setřel si, zas k práci již, vzal sochory, by v rychlém svodu prám k Zelené plul rychlej blíž, ač s bleskem blesk se stále křížil a mrakem mrak se k zemi nížil. Všech nejlíp sekerník si veď, dle díla tu i tam byl hned a z práce ku práci šel znova, jen oddech’ si, leč neřek’ slova. „No, sekerníku, na mou duši, jste pevný jako v slučce klín,“ děl pacholek; „a nad nás tužší; což, chytněte se opačin a buďte raděj hotovákem než takovýmhle bludným ptákem! 18 Nač sekerníků třeba dnesdnes, když hřídelův i palců směs teď ze železa v hutích lijou? Ba, mlýnce z dřeva na potocích, ty všecky v několika rocích se navždy vytratí a shnijou.“ „Co že? Byl blázen byste věru, vzít opačinu za sekeru,“ děl vrátný zas, „a sbíjet vor; jeť vorař nejbídnější tvor. A jak se nazýváte?“ – „Vraný!“ „Dnes líp než plavci jste to bral a statně střídou na vše strany do zákeřnické vody pral; já jmenuji se Jakub Sova a špalkům vale dal bych rád; les živý – dejte na má slova – je mnohem lepší kamarád; co sobě žádám já, vrch všeho, je,je dostati se za hajného A vy?“ – „Hm, k čemu jaká přání, mně práce není za potíž, ba je mi zrovna za okřání; máť každý v ňadrech jakous tíž...“ děl polohlasem sekerník, a nachýliv se pod sochorem, líp nežli druzí vládl vorem, by násadův a rabin znik’, 19 a vrátný chvále jeho píli děl: „Ke konci se plavba chýlí, a za chvilku všem bude snáz, pak ať si prší, ať si bouří. Ej, Jehnědskou již vidím hráz, a v pravo nad lesy se kouří; to z hospody je na Zelené, již jsme tam hned!“ „Však bouř se žene,“ děl zadák, „zmoknem jak se patří!“ A vrátný zase: „Vem to nešť! jak voda matička, tak bratři jsou družní plavcům hrom a déšť; ať zmoknem, to mě málo bolí, jen prám když budem v suchu mít, vždyť nejsme z cukru ani soli, a plátno není aksamit.“ – „A přikvapí-li voda k vodě?“ – „Pak zůstaneme na hospodě. Jen k opačinám zas a hot, zde plno kamenů ční z vod; víc v pravo – bedlivě a ruče... hohó, vor o kámen nám tluče! Již stojí. U všech všudy hromů, teď psina seď, a bouř jde k tomu! Chce pán bych na laně ho táh’? Radš u pil byl bych na horách. Čert aby vzal tu starou psotu, jež vždycky na vorech se zjeví, 20 když jedem z pátku na sobotu; hle, líná mrcha, neuleví? Hned vázneme, hned jedem v tůň! Jsem udřen jako tažný kůň, a žaludek mi kručí hlady. Ty, zadní, hovoř přec; což, tady snad ubit přec?“ „Tak blízko cíle?“ křik’ zadák mrzut, „tuž se, což! kde překážky jsou, třeba píle, jen řádněj do všeho se vlož. Ty, pacholku, hleď pod vor v strouhu, ať dovíme se, kde co jest; snad mocí několika drouhů prám do proudu zas můžem svést?“ Druh po vyzvání v řeku stoup’ a hleděl pod vor v řeky hloub. „Ba, holečkové, plošák vadí!“ „Tož drouhy sem a pačte hned; tak, tak! Ó, když se váha vsadí, ta lenochoda zmůže hned. Hle, skříp’ a vzdych’ a již se vikle, ó, známe my ty tvoje pikle! Jen pačte hodně! Jde to již! No, počkej, chlape, ulevíš! Už slízá!“ A prám šplouch’, a hravě zas plavci pluli po Vltavě, až při Lipovském byli mlýně, jenž pyšně o složeních třech 21 stál v Chlumských strání kyprém klíně, kde lesy zdobí řeky břeh, jež (mimo dcerku, jak lid děl) ve zvláštní lásce Střela měl, vždyť kdo sem přišli z blízka, z dáli, ať byli z ciziny, ať z Čech, jak o Janě tak o hvozdech vždy měli ústa plná chvály, ač lesům bylo na sto let, a dcerce míň než dvakrát pět. V tom křikl vrátný: „V pravo, hej, co můžeš, chaso, uhýbej, a zadáku, ty jehlu vraz, až chytnem, odpočinem zas. Tak, tak, teď šlahounů se chopte a chyťte těhly v úpleť ok – jak z konve leje, rychle robte, jen blázen by tu déle mok’! – No, chyceno je, ubito je, leč v hrdle žízní vázne dech, tož do hospody z živlů boje, dnes zůstanem zde na nocleh a několik těch mázů vloknem, nechť jako vně i vnitřku zmoknem! Jsem jako myš...“ V síň vrátný kráčí i sekerník a plavci všeci, své režné vaky sňali s plecí, a šenkýř přines’ po plecháči. 22 Jen vešli, všecko tmou se krylo, blesk sjížděl k zemi ze stran všech, mrak k mraku zrádně k boku leh’, a v Chlumských lesích uhodilo. 23 II.
Stůl ve světnici na hospodě byl velmi zřídka obsazen, jen lesní Střela mimo chodě rád zastavil se každý den, by, ohlednuv se po revíru, zde klidně vypil svoji míru a pohovořil, jak mu zvykem, buď panských dvorů s nájemníkem neb s farářem, jenž v klín těch skal rád na procházku chodíval. Též za teplejších léta nocí, když v polích zaměstnán byl lid, dvou blízkých mlýnů páni otci sem chodili se pobavit a spláknout hrdel bílý prach, jenž všude sázel se až strach, 24 ač protější, jejž krutě dusil, vždy v loďce převážet se musil a toť se ví, že zase zpět. Tak dělo se juž více let. Dnes revírník byl s plavci sám, skryt hlavou v tabákovém kouři ven k Chlumským hleděl končinám a mumlal: „Prší tam a bouří; moc přísušků jsme ondy měli, teď už pár roků mnoho vod, dřív sazenice vedrem mřely, teď vyhnívají; co tu škod! Co den je nebe mračny kryto, a blesky jízlí v každé chmuře, snad měl bych jít, než bude hůře.“ A nahlas děl: „Nuž, přejde-li to?“ – „Ba, pantatínku, nemyslím,“ dí starší plavců, vrátný Sova, „mám pranostiku svou a vím, že víc jen rozprší se znova. Tam v horách bouří moc a moc, a horské bouřky zlí jsou hosté, spíš pršet bude celou noc – jen pohleďte, jak voda roste!“ V tom dychavičný ručí pílí stoup’ v krčmu mlynář unaven, byl promoklý až na košili, a z šatu crčelo mu jen; 25 sňal klobouk, pozdravil a sedl blíž k lesnímu, jenž rozjařen hned s panem otcem hovor vedl, kde byl a proč se vybral ven. „Šel do města jsem ráno v suchu, by doktor dal mi jakýs lék, víc trpívám teď na záduchu, a nerad bych s ní dál se vlek’. Až liják trochu pouleví, v mlýn dám se převézt na břeh levý.“ „V té, Dolejši, plout nepohodě,“ děl Střela, z dýmky táhna dým, „dnes nikterak vám neradím; zde počkejte radš na hospodě, neb se mnou pojďte na nocleh. Ten dravý proud, a pak váš dech –“ „I přes to převezu se ještě. Zlá může přijít voda z deště.“ „Na taký čas a taký den a strojů rvačky, strojů vraždy má velkovodský mlynář každý být ve dne v noci připraven.“ „To jsem, leč nevím kam a kudy, od Svatojanských ondy vod, jichž tlum mi sebral všecko všudy a rázem oloupil můj rod; šest tisíc tenkráte jsem ztrácel a posud nemohu se zmoci; což kdyby vody přišly v noci a já se znova zakrvácel? 26 Ba potřebí mne doma velmi; neb stárka nemám, odešel mi.“ – „No ať, což druzí nejsou nic? zda mládek s práškem prchnou asi, když divoká se voda hlásí?“ „Už bylo druhdy vody víc, a chasa, sotva mlýny stály, šla do hospody v blízkou ves, ji věčně v hrdle žízeň pálí, snad odběhla mi také dnes; jsouť mládek s práškem větroplaši, kde hudba zní a sukně šustí, tam třeba v lijáku se pustí a mnoho z nerozumu páší.“ – „Já takou čeládku a chasu bych bez odkladu poslal k ďasu!“ „Jen lepší po ruce-li máte? Ni změnou mnoho nezískáte, a svár? Chci v domě svatý klid; líp vésti třeba mladý lid a hojně výstrah dávat k tomu! Tak činívám. Leč nyní domů, nechť liják s bouří dál se vzteká, vždyť žena se synkem mne čeká.“ „Ať, zde si dáme ještě jednu, pak k myslivně se s vámi zvednu.“ „Ne! Před odchodem děl jsem ženě, že přijdu, proto čeká, vím! 27 co slíbím,“ kašlal přidušeně a končil hlasem sípavým, „to, třeba hruď mi postonává, co živ jsem, vždy se řádně stává, tož na přívoz, nechť tělo zlámu zlým namáháním o sochor, svých milých přeci neoklamu!“ „Vy věru podivný jste tvor!“ „Co chcete, mluvte, musím jet; hoch má jen něco přes deset a z bouřky ondy postonával, což kdyby zas měl taký nával? Vždyť víte, jedináčka mám jak vy.“ – „A což je doma sám?“ – „To ne !... A potom mám-liž snad mlýn samorvaní zanechat a ženu v strachu s malým Vášou? Ne, ne, ať co chtí, vlny pášou, já půjdu. S Bohem, pane Střelo!“ Však v myslivci to jižjiž vřelo: „I jděte, tedy,“ děl, „vy smělý, leč vězte, často těžce želí, kdo jedná, jak si umine. No, zůstanete? Ano? Ne?“ – „Ne, pane Střelo, mám svou hlavu, ne! za celičký boží svět, vždyť při větším vod ondy splavu jsem přes řeku jel tam i zpět. A pít? Mám právě svoji míru, 28 pak nevalně bych lodí vlád’, a převozník i ve vod víru, když ví, že s ním jsem, jede rád.“ „Leč dnes vás, pane, bude žehnat, až přijdete mu na přívoz, že do víru ho chcete vehnat – i čtvero paží málo vydá.“ – „Tak s plavci snad –“ A mlynář zvídá: „Což, hoši, není u vás kdos, jenž s proudu potyčkou by tuhou loď pomoh’ na stranu vést druhou?“ „Z nás? Věru, poslední svůj dech juž nechali jsme na vorech,“ děl Sova, „kdož má tolik sil, by pramici k vám přepravil?“ – „Já přec to zkusím, musím domů, svých milých v nouzi nenechám, a kdybych přeplouti měl sám, i na kocábce.“ – „U všech hromů,“ pln hněvu za ním Střela křik’, „jde do záhuby, tvrdohlavý!...“ „Já půjdu s ním,“ děl sekerník a vstal. Tu vrátný zdiven praví: „Vy?“ „Tak to chtějí naše mravy; jeť podle prastarého zvyku až posud u všech sekerníků, že v mlýně mají oddechnout, a bylo by to, milí braši, jen k ostudě a hanbě naší, sám chorý kdyby musel plout!“ 29 Vzal vak a šel, klid dlel mu v líci, a nechať stále déšť se lil, přec s mlynářem stoup’ na pramici a sochoru se uchopil. A sami pluli; bálť se jeti – i s dvěma – Jíra převozník. „Mám ženu,“ děl, „a malé děti a nerad ve vlnách bych znik’, až sám bych musel v noci zpět; vy dva jste, vám je snadněj jet. Též nemohu, jak řád mi káže, dnes pobřežní se vzdáti stráže, což kdyby přišel nával vod? Ne, ne, ať nevhod vám či vhod, já nejdu za takové doby, leč radím vám, by do zásoby jste sochorů si vzali pár; rád příboj, když se na loď vrhá, i ze silných je rukou trhá, a zde pan otec je už stár.“ Když vypluli, vše temno bylo, a stále pršelo, jen lilo, hrom mračna honil po horách, a voda vzrůstala až strach; jen namáhavě šlo to k předu, až, běda, na zlý přišli tok... 30 „Já velmi těžce vodou bředu,“ děl mlynář, „vizte, lodi bok chce stále jíti směrem proudu, ne šourem proti němu, v příč, a zde mně sotva stačí tyč!“ – „Ne povolit, sic jako z troudu loď rozpadne se nárazem,“ zas Vraný řek’, „zde vír je – sem! ať vlny do nohou vás tlukou, vždy pevně sochor držte v rukou a tísněte ho k lodi dříku, jen tak lze dostati se ven; tak! Proud je šťastně přeražen!“ – „Vy umíte to, sekerníku.“ „No, daří se to boží vůlí; juž přejeli jsme řeky půli, leč sneslo nás to mnohem níž; v zad bodněte, zas jde to tíž, to zlá je voda – mužně jen... Teď konečně jsme z víru ven!“ – „Vás nebýt, byl bych někde v moři; mně ze všeho až hlava hoří, a z dlaně vytryskla mi krev, však slyšte! Nezaznívá zpěv? To náš je mlýn!“ A letem střel dvě oči v temnotu se vbodly... „Lid ve mlýně se nejspíš modlí, to světlo, jež jste právě zřel, zář od hromničných as je svic, a teď! Ten hlas! To ze zahrady 31 hoch s ženou volají nám vstříc! Ho, ho! juž jedem, juž jsme tady, hned spatříme se... tu jsme juž! – Bůh zaplať vám, jste statný muž, kéž v nouzi takových je všady; leč nechci děkovat vám slovem...“ „Nač díky? Kéž jen pod svým krovem též šťastně vyspíte se dnes; Bůh pomoh’, ne já, člověk bídný, jen za nocleh vás žádám vlídný...“ A chytnuv lodí za řetěz stoup’ na břeh, přitáh’ ji, a stali, kde s ženou roztomilý hoch se dočkat otce sotva moh’, by navzájem se zulíbali, a třeba vodou zrovna tryskli, jen zas a zas se k sobě tiskli, nic nedbajíce nepohody. A dále valily se vody. 32 III.
Když do světnice vešli spolu, děl mlynář: „Ženo, viz, můj host; hrůz zažili jsme věru dost, teď v bázni boží sednem k stolu a ty nám podáš sousto chleba – leč dřív nám čerstvých šatů třeba.“ Šat skokem žena snesla z venku, a mlynář s Vraným vstali hned, pak oblekše se ve přístěnku druh vedle druha k stolu seď. A žena – pěkných tváře rysů – juž na stůl kladla s jídlem mísu a děla, stojíc hosti blíž: „Tím u nás zavděk mějte již, já, věru, nečekala hosta – tož pocta má je pouze prosta, leč jste-li hladov, berte, nuž!“ – „Já ze Zelené syt jsem juž, 33 spíš pěkně prosím o nocleh, teď nelze nazpět přes vln prahy, jeť zlý, jak víte, vody sběh, leč zítra vypravím se záhy a posilněn spíš vlny zmohu.“ – „Vás pustit?“ vece mlynář, „brachu, toť bylo by přec proti Bohu, plout znova bouře při postrachu; jeť boží dopuštění venku. Zde spát budete ve přístěnku, jak hostinnost to velí česká a poctivého muže vděk... Ej, jak ten příboj na břeh pleská a doprovází bouře jek! Chci přihlednouti k strojům mlýna, zda v pořádku vše, jak se sluší, kdy přišla by snad voda tužší, vy zatím pijte trochu vína; juž, Rozárko, mi hosta dbej, a Václave, ty nalívej!“ Hoch dolil jen; vždyť v číši dost po prvním doušku nechal host, jenž nucen popil ještě trochu a děl: „Juž nenalívej, hochu,“ a vstal. – „Snad chcete jíti spat,“ hned ochotně se žena ptala a na přístěnek ukázala: „Ne, do mlýna jdu pomáhat, 34 což dřív jsem učiniti chtěl, leč pan otec mě předešel. Je třeba opatřiti mlýn – strž mraků jistě byla kdes, a v stoupající řeky klín hrůz smečku moh’ by vehnat běs.“ „Ba věru, též se toho bojím,“ v ráz žena děla, „ale zas tou nadějí se přece kojím, že chasa koná všecko v čas, jak muž jí káže v taký den, též mlýn byl po vln dravém toku líp vyzbrojen a vystavěn, šest bude tomu právě roků; tož Pánbůh dá, že šťastně dnes ta divá přejde vody směs.“ „Leč přes všecko v tom živlů vření jsou dobrá různá opatření,“ děl Vraný, „proto panu otci, juž odpusťte, jdu ku pomoci, však dá-li Pánbůh, přijdem hned!“ I ruče s lavice se zveď a poděkovav vlídnou tváří, spěl do mlejnice z jizby ven, kde při mdlém svitu luceren lid přispět hleděl hospodáři. „Aj,“ pravil Vraný, „v pěkném stavu mlýn zůstal, chaso, vzal vás ďas! 35 Než voda tekla přes záplavu, byl vhodný k pořízení čas; teď zátopa ho žene brodem a vše se porve, Bůh nás chraň! cval vody divokých vln svodem juž zátahy nám vzal i zbraň. Co dělali jste, kde jste byli? Snad na palandě celý den!“ a nutil chasu k větší píli, leč vymlouval se ten i ten: „My záhy vyhradili vodu a námětky jsme dali hned, však při takovém mračen svodu...“ „I mlčte, což jsem málo zhléd’?“ „I stroje škrtili jsme v bouři a váhy spustili jim hned, až čela koles byla v kouři, však jak by ďábel do nich seď, dál lámaly se ve vln válce, až padly závlače i palce!..“ „Ej, podruhé líp svého dbejte, a nyní pojďte, pomáhejte!“ A hned, jak přál si mlynář chorý, dal pod palečník pevné svory, a tuže ruce, hruď i záda, jak ve svém do všeho se vkládá a spěchá nahoru i dolů, sám na vše bedlivé má zření 36 a ke každému spěchá kolu, by hřídelům dal podepření, a znova k chase děl: „Líp dbejte, když zpáteční jde vody chvat, a dnes i dvéře ucpávejte, pak okna, hůře bude snad. Též opřít nutno o podlahu, kde jaký povalek a trám, vždyť voda vzala stěny z prahu i křídla vrat a spěchá k nám, tož chutě, kdyby v mlýn se vrhla, by prken nepozvedla výš a z polštářů jich neutrhla. Co kde, vše vynášejte již, mlýn odstrojte, co nejrychleji, a hleďte sundat koše z líh, ať na zanášce spí, ne v reji a náručí vln drtivých; pryč s korčáky; už sem to chvátá, pryč cevy, otesky i dláta, pryč sekyry a nebozezy a všecko tvrzení a kláď i kadlub, násypky a káď i sejta vše, kde které vězí, sic všecko vezmou, co kde lapí, ty neurvalé vodní slapy.“ – Též chorý mlynář neusedá a, co lze ukliditi, hledá, 37 by zmenšil divé vody lov, nic nevšímaje sobě slov, jež Vraný výstrahou mu káže: „To nechte mně, mám tužší páže, líp věru, kdybyste juž spal...“ Leč mlynář v práci neustal, jíž vody hněv měl býti zkrocen, ač hůře nežli dřív byl zpocen a v stálé námaze a spěchu juž popadati nemoh’ dechu. Ruch pracujících venku rosť a ženu do mlejnice vlákal, ač strach to byl, ne zvědavost. Hoch zlekán třásl se a plakal a matku za zástěru chytal; zřelť otce svého na zanášce, an umdlen kles’, leč jeho strážce byl čil a při všem maje ruku lid k práci měl, ač jeho hlas v tom stále větším vody hluku mřel, hynul, zmoh’ se a mřel zas, vždyť vlny v mocný rostly tlum, pěn bílou hřívu na svém hřbetu a z rozšuměných úst a retů kvas zkázy stříkal k nebesům. Vše hotovo. A zvolna zpět zas mlynář s krajánkem a ženou 38 šel v jizbu s hlavou nachýlenou, leč bledší líce měl i ret; hoch, se zbytkem slz ještě v oku, zas klidněj se mu tulil k boku, leč jeho ústa byla něma, vždyť přiklopený víčkem hled sen uzamknul mu perutěma a na klenutí čela seď. „Spí,“ pravil mlynář, „stichl přece, mně hůř, mě bolí hruď i plece, jdi, ustel mi juž, ženo milá, mě zima jaksi rozrazila, ba vězí mi to v údech všech; též na prsou mě ob čas píchá – teď zas – a těžko se to dýchá, rád bych si pro dnešek již leh’! Též ty jdi, Rozárko, již v lože, leč bývá vždycky dobře moc, když na stůl kahanec se rozže, a vy, můj strážce, dobrou noc; zde postel máte ve přístěnku, tam není slyšet hluku z venku, a ráno budem spolu snídat.“ – „Já budu raděj s chasou hlídat.“ „Jak? Po tom namáhání dnes?“ – „Já jiné, horší věci snes’.“ A než mu slovy mohli bránit, už kliku dveří stisk’ a šel 39 mlýn od příboje vody chránit, jenž lestně sad již ovíjel, a přes srstkových keřů vršky výš stoupal k chlévům, stále výš, ač před tím celodenní pršky a mračna dávno přešla již. „Hej, pozor, hoši,“ pravil živě, když vody shledl sekerník, „skot dusá postrachem již v chlívě, tož než by živel k němu vnik’, je radno vyvésti ho z domu, snad nad mlýn, hor těch do průlomu; juž hřídelnicí vniká voda, a pískem mlejnice se plní; tím přece umenší se škoda, výš Vltava-li ňadra zvlní. Pryč, nikdo chvíle nepromař, slyš, koně řehcí, krávy bučí, pes vyje hned, hned strachem kňučí, ba, věru, i ta němá tvář vln rozkvašených choutku tuší, jak kdyby lidskou měla duši. My ovšem jsme tu o sáh výše, až k nám snad příboj nezabloudí ve valem rostoucí své pýše, leč člověk míní a Bůh soudí. Tož, všeho má být strážce dbalý, chci říci domácím, by vstali.“ 40 Tu lid vše v nahodilé směsi, co v chlévích bylo, vedl v lesy, a sekerník, ač bledé tváře, šel, aby vzbudil hospodáře. Leč mlynář bděl i jeho žena, jež nešla spat, jsouc ustrašena ne z divého jen vody spěchu, i z chorobného muže vzdechů. Teď mlynář na lůžku si seď a kašle z těžka hovor dále veď: „Co nyní?“ – „Myslím na zanášku, spíš přečkáme tam vody srážku, já pomohu vám vynést lože.“ – „Tak přece,“ lkala žena, „Bože!“ a polekána, silou ručí hned synka vzala do náručí; a mlynáře, jenž sláb a bled juž strachem neměl ani dechu, sám Vraný na zanášku veď, kam postel snesl v skočném spěchu. „Jen lehněte,“ děl, „zde jste jisti, teď právě na vodu jsem zřel, proud z dvoru prchá, lze jím břísti, ač před chvíli se k chlévům střel; snad sám se juž své zhouby leká – já půjdu zas, kde práce čeká.“ Když odešel, děl k ženě muž: „No, takých lidí málo juž, 41 již s neznámými soustrast cítí; hned chtěl bych za stárka ho vzíti; ten neduh beztoho mě moří – dech krátí se mi, hlava hoří...“ „Zas Pánbůh pomůže, můj milý, vždyť není ještě nejhůř právě.“ Leč mlynář naříká a kvílí: „Mně duní to i víří v hlavě, že zvednout mohu se jen stěží, a žár mně po všech údech běží!“ „Jen klid, jen pokoj, dej si říci, vždyť dobrá stráž je ve mlejnici; toť všecko pouze od únavy a Pánbůh dá, že vše se spraví.“ Ač muži hovořila v těchu, přec v duši tajný měla strach, když viděla, že nemá dechu a jako by ho dusil prach, zle rozkašlal se na svém loži, i vzdychla vroucně: „Matko boží, už zaplaš různých strastí slet, dej trpícímu zdraví zpět, zkroť vody zmetešený splav a žalů milostně nás zbav!“ 42 IV.
Když červánek vzplál na východu a zlíbal Chlumských vrchů les, šel Vraný, aby shledl vodu, a na zanášku zprávu nes’ a děl: „Ten tam je vody cval, jen kal vám v sadě zanechal a při břehu dva štěpy smeť; proud stále v korytě se níží, ba spadl víc než o loket, a pohoda se zase blíží; teď mohu klidně o mlýn dál.“ – „Což u nás byste nezůstal? vždyť právě, zlá-li voda zniká, je mlýnu třeba sekerníka.“ – „Ba, dojista! Pak myslím taky,“ dí žena, „zde kdybyste byl, že muž by se mi ukojil 43 a starostí by prchly mraky; nač od nás jinam, prosím vás?“ „Nuž, zůstanu zde ňáký čas, leč vím, až více budem známi, že pustíte mě nejspíš sami.“ – „Ó, toho se tu nedočkáte,“ děl mlynář, chytaje si hruď, „vždyť celé naše srdce máte.“ – „Juž probůh, muži, klidný buď! Teď o nic juž se nestarej a zdraví na paměti měj; jen klid, a za kratičký čas, dá Bůh, vše dobře bude zaszas.“ „Ba, panímámo,“ Vraný kýval a šeptal: „Nade vše tu klid, leč jinak Bůh chce, jinak lid,“ a sdílně na lože se díval, v něž chorý mlynář hlavu klaď a jako list se chvěl a vaď. Když usnul, Vraný pravil k ženě: „Teď pro doktora neprodleně!“ Den prchal; v lůžku zved’ se chorý a jako ze spánku se ptal, zda zanikly juž živlů vzdory, by do síně se snésti dal; leč Vraný bránil: „Vlhko všude tam dole, líp tu s vámi bude, vždyť nejsou noci juž tak chladné, a jakmile proud více spadne 44 a slunce prohřeje nám zem, hned, pantáto, vás přenesem.“ V mlýn doktor přišel za poledne a k loži nemocného spěl, jenž jako osyka se chvěl, když na větve jí vítr sedne; a vida, jak se chorý trudí, své ucho přiložil mu k hrudi a celého jej překlepával, až pokrčuje ramenem děl tiše ženě: „Přišel jsem, leč nevím, co bych mu již dával; též umění má svoje meze, radš na vše připravte se již a přiveďte mu raděj kněze, pět dní tu bude nanejvýš!“ – „Tak zle to s ním? Můj věčný Pane,“ zas žena, „co se s námi stane? Ó, Bože, změniti to rač!“ A před mlýn vyšla na pavlač. Té chvíle sten se ozval všude, ten tam byl krátký mlýna klid, a stálým pláčem oči rudé měl každý: žena, hoch i lid; jen Vraný mužněji si vedl a k pantátově loži sedl, jenž hledě kolem poplašeně ptal po hochu se a své ženě. 45 Když s pláčem přistoupili blíž, děl temně: „Utište se již,“ a tíhou dechu ustrašený sáh’ kvapně po ruce své ženy. „Vždy hodnou byla’s,“ mluvil dál, když namáhavě odkašlal, „tam ve šuplátku mého stolu v mých účtech a v mých papírech je testament,“ a znova vzdech’, „co mého, máte s Vášou spolu, pan polesný, jak práva zvykem, vám rádcem buď a poručníkem. A tobě, milý synku, dím,“ s kašlal zas, „buď matce vším, až dorosteš. No, nechte lkání, Bůh s mým vám dej své požehnání. Též vám bych ještě, milý Vraný, rád za vše věrnou ruku stisk’, než zvoník odzvoní mi hrany –“ a pramen slz všem v oči trysk’, – „kdož ví, co přijít může sledkem, tož jako ochranný můj duch mých pořízení buďte svědkem a za všecko vám zaplať Bůh... A teď, když život navždy zniká, přál bych si ještě zpovědníka.“ Kles’ nazpět sláb, leč záhy dosti kněz přišel k loži se svátostí, 46 a na zanášce v světle šerém sám zůstal mlynář s panpáterem, pak kajicen a hříchů prost vzal z rukou kněžských Boží tělo – a vzdech’ a škyt’, a mlýnem znělo: „Juž odebral se na věčnost, by odplatu vzal nebes říše!“ A všichni modlili se tiše... 47 V.
Vše milosrdný léčí čas, on v úsměv mění kletbu zloby a kalným zdrojům dává jas a vonným kvítím krášlí hroby; on v nebi zlaté hvězdy budí a klasy z úhorových rýh, a písně z ptáků něžné hrudi a život v ňadrech ztrnulých. Do Lipovského mlýna znova zpět zavítaly mír a klid, zas hojně všeho měla vdova a hojně práce její lid; ač dlouho muže vzpomínala, jejž smrt jí v hrozný vzala plen, a mnohý proplakala den, přec zvolna slzám výhost dala, a její všaký čin i slovo jen blaho chtěly Václavovo. 48 Čas od času vždy za neděle šel do myslivny s Vraným hoch, kde odpoledne někdy celé hrát na sadě si s Janou moh’; mělť pana Střelu poručníka rád z duše mladý z mlýna druh, a ten zas, zře, že duchem vzniká a neroste jen nazdařbůh, vždy chválil jej a dcerce k děku, když malinami keř se rděl, rád s Janou vodil na paseku, kde trhat mohli, co kdo chtěl. A tak se děti zřely stále, když kynul čas a Václav směl, jejž stárek Vraný v loďce malé přes řeku k Chlumu převážel; i dospívaly děti obě a jejich útlých srdcí vznět vždy víc a víc je poutal k sobě, jak chudobek dvou drobný květ. A jestliže jí v dětském vznětu kdys po malinách chodě řek’, že líčka z šípkových má květů a rty ze zralých brusinek, tu ona, v očích plno záře, hned na oplátku děla zas: „A ty máš z výražky své tváře, zrak z ostružin a z lenu vlas.“ 49 Pan Střela říkával: „Jsou chytří, ať v slušnosti se škádlí jen, tím mladý rozoumek se bystří, že jiskry z něho srší ven; vždyť děti častokrát se škádlí, a pak se stává náhodou, že rádi by si v náruč padli z hor děvče s hochem za vodou!“ Když Vraný vyprávěl to doma, tu vzplanul matčin temný zrak a rudýma mu děla rtoma: „Kéž dále jenom rostou tak!“ a s tváří blaze usmívavou svou černou přikývla mu hlavou. Tak pěkná strastí po odletu zas byla všecka na podiv, jak bujná lípa prostřed niv, jež odívá se zdobou květů, když jarní slunce na ni svítí a ve všech větvích kypí žití. Zrak jasnější byl nežli prve, tvář jako z mléka zas a krve, bok plný byl, ač útlý pás, a jako zvon zněl její hlas. Kdo zřel ji, říkal druhdy v řeči: „Vám, panímámo, vdovství svědčí; dřív bleda byla jste jak zeď a v těle jste se tuze spadla, 50 leč zase pojednou jste zmladla, ba krásy přibíráte teď jak broskev, jež se šťavou plní, a Václav také – jak vám pravím, vy oba kypíte jen zdravím. A což váš vlas? Ten zas se vlní a leskne jako za svobodna, tu k svatbě, myslím, chvíle vhodná; nač jako v plotě kůl zde stát? vy zas byste se měla vdát.“ Leč krátce odvětila vdova, a po čele jí mráček táh’: „Jen probůh nechte si ta slova, nač toužiti mi po vdavkách? mně čtyřicítka juž se blíží, pár roků do ní schází jen, a mlýn, jejž dosud dluhy tíží, je velmi dobře opatřen, vždyť stárek náš, ten hodný Vraný, vše dobře řídí na vše strany, že skoro dvakrát tolik věru, co dříve, výtěžku juž beru, jímž dluh se zvolna splatí; nuž, zda líp by hospodařil muž? Jen žel, že často hlavu kloní, ví Bůh, kde mysl se mu honí! Dost nutím, by šel mezi lid neb do vsi někam na besedu, 51 leč nic u něho nedovedu; vždy říká: „Milejší mi klid,“ a pilen je i bedliv všeho, tak neschází mi praničeho. Teď víte, proč mně nyní svědčí; mám pohovu, tož nač ty řeči, nač muže po druhé si brát? a pak, kdož by měl vdovu rád? Tak na domluvy různých mlečů řeč mlynářčina zněla jen; ač dosti bylo uchazečů a vzkazů do mlýna co den, přec netoužila změny stavu; kdo přišel, vdovy nepřemoh’, a Vraný stále klonil hlavu. Tu posléz škole odrosť hoch. Měl mlynářem se učit doma, leč třesoucíma prosil rtoma a plačky chodil tam a sem, že nechce být než myslivcem. Byv k radě přibrán, pravil Vraný: „Já věru nevím, co s ním hned, jeť chlapec jako malovaný, kéž Pánbůh dá, by též se zveď a nezvětřil jak mnohý hoch; jsouť chlapci druhdy jako hloh, 52 jenž pln je růžiček i trnů. Když všecko uvážím a shrnu, dřív na studie bych ho dal, by vzdělaným se trochu stal. Tož jestliže se Václav cítí, ať studuje, ať jen to zkusí, vždyť mlynářem vždy může býti, ač prach-li ho též neudusí. Nuž; panímámo?“ – „Inu, chce-li, já bránit nebudu mu přec; pan poručník, jak zákon velí, snad nejlíp rozsoudí tu věc.“ Když přišel Matky boží svátek a poklizen byl dům i statek a mlýn juž půl dne bez hlomozu, šel, nový od hlavy až k patě, hoch s matkou ve svátečním šatě a s Vraným cestou ku přívozu. Byl krásný, podzimkový den, dost častý v jižním Povltaví, ač ze smrčin a ze sosen juž truchle vyčnívaly ven tu bukův, onde habrův hlavy, mdlých sýkor obydlené davem; čas byl to svatým před Václavem. Skal zrytých netesané schody kryl posud hojně kyprý mech, 53 a mírný, vlhký řeky dech stál nízko nad hladinou vody. Sem tam, jak vždycky v době této, nes’ poletný se špačků sbor, hlas káně ozýval se z hor, a vzduchem plulo babí léto. Když přepluli a přišli k boru, jímž skryt byl od západu Chlum, šli lesem dále za hovoru, kde revírníkův kryl se dům, a Vraný děl: „Je krásně, věru, juž málo bude takých chvil; jsem rád, že předevčírem v šeru lán poslední jsem upravil. Než Martinský nám přijde sníh, juž ozim vzejde ze všech lích a přespí klidně v jarním šatě hněv tuhé zimy svatosvatě.“ – „Vy v pravou konáte vše chvíli, kde bez vás bychom dneska byli!“ zas žena děla. „Kéž jak loni déšť s pohodou jsou polím k duhu, pak splatila bych zbytek dluhu a koupila pár mladších koní, ač Václav také nejmíň dvě stě, ne více-li, stát bude v městě.“ – „Mít studenta, to v kapsy sahá, leč také to vás neutahá, 54 a něco přece ještě zbude; jen když se Václav učit bude.“ Tak klubko rozmanité řeči vždy zvolna stáčelo se dál, až přišli k pěkné smrčí léči, kde v zahradě dům Střelův stál, a vešli, ač jen ostýchavě. Pan revírník chtěl z domu právě, však uviděv je, kráčel zpět a do velké je síně veď a tázal se, ký případ divný je zanesl dnes do myslivny. Tu panímáma vyprávěla, co chce a jak by dělat měla, a zdali by pan poručník ten hochův úmysl též schválil; a revírník, když piva nalil i chléb jim předložil, jak zvyk, děl, hosti k jídlu pobízeje: „Já nevím, proč ta věc se děje; má mlynářem hoch, matko, být, či jiným číms ho chcete mít? Je rozdíl vzdělání dát hochu, by mlýnu líp rozuměl trochu než ledajaký pecivál, a rozdíl, má-li v kanceláři hruď chromit si a žloutnout v tváři; čím chcete, aby hoch se stal?“ – 55 „On stále myslivcem chce býti,“ děl Vraný, „to prý páni jsou! a vzorem vzal si vaše žití a nechce dáti za jinou, ač rád bych přidržel ho k mlýnu.“ Tu Střela k Václavovi: „Inu, já nevím, zkusím tě však hned.“ A do své jizby hocha veď, by přesvědčil se v klidném zkumu, jak dospěl asi na rozumu; leč brzo navrátil se zpět a hocha, jenž jen hořel v líci, za smědou ruku k matce veď a pravil: „Musím věru říci, že je to velmi bystrý hoch a dobře prospívat by moh’; hřích byl by, co v něm skryto, dusit, tož myslím, že to může zkusit, já nechci nijak zrazovat.“ – „Dám tedy hocha studovat.“ Tu přišly – byly na zahradě – i choť i dcerka pana Střely, a děti, sotva že se zřely, juž byly také pohromadě. Hoch, s leskem štěstí v černém oku, děl, kterak do města se chystá, leč návštěvou že za čtvrt roku v čas vánoc přijde dozajista 56 a přes hladinu zmrzlých vod též k nim, a na boží hod. Co děti bavily se spolu, tek’ řečí proud též kolem stolu, až děla mlynářka: „Je čas, juž, Vášo, řečí nech a hluku a na cestu se připrav zas; jdi, polib pánům hezky ruku, tak, pěkně, a teď dobrou noc!“ – „No, s Bohem, Dolejšová, s Bohem,“ děl revírník, a paní k tomu: „Jen pořádek si držte v domu, a bude-li vám chasa znova zas proti mysli jednat moc, tu pomněte, že vláda muže víc nežli slabá žena zmůže.“ „Tak říkají mi, paní, mnozí, kdo na mlýn k nám a pilu vozí; hned ženy přinášejí vzkaz, hned dohazovač zas a zas, leč ať si nutí, ať si kážou, mne k ledaskomu nepřivážou.“ „Leč pozděj může přijít žel...“ „Ne, pravý ještě nepřišel; ač hlásili se, ten i ten, mne málo dbali, mlýnu jen; 57 mnou žádný by si nepomoh’, vždyť mlýnu nemám, mlýn má hoch, já užitku jen polovici...“ „Leč pěknou postať, krásu v líci a sílu k práci v pravý čas! No, Vraný, pravda-li to as?“ Na stárka usmála se paní. Ten oči nepozdvihnuv ani, níž hlavu kloně spěchal jen, by z myslivny se dostal ven... V před kráčel u volnějším kroku, a za ním Václav s matkou šel, jenž s vláhou rozloučení v oku zpět k myslivně se ohlížel, zkad Jana šátečkem mu vlála a „s Bohem“ volajíc se smála. 58 VI.
Mlýn tonul v noci první šeři, když ku přívozu přišli zpět; list žlutý na stromě i keři ve zlatý měnil měsíc květ. Leč kdo si všímal zjevů těch? kdo dbal, jak četa keřů zmírá? Jen na pramice zřeli běh, v níž převážel je starý Jíra; leč vedle Jíry v řeky vzdoru byl Vraný také při sochoru; tož ruče, rychle přes proud jeli, jenž ozářen a rozčeřen, kde vlny zjasněné se chvěly, jak by byl z rénských ven a ven, leč bez zvonivých jejich zvuků; a Václav do vln noře ruku, je marně chytal bez únavy, až zanik’ zase zjev ten hravý, 59 když přes měsíce snivou tvář mrak náhle temný hodil šlář a tak ji dlouho skrytou střeh’, až na druhý zas stoupli břeh Když došli, Vraný bez odkladu spěl na šalandu, aby zřel, zda mládek na jeho dbal radu, jak řekl mu, když odcházel; leč mládek nebyl posud doma, a když se po něm druhých tázal, děl prášek, ušklíbnuv se rtoma: „Ten nedbal věru, co jste kázal, a pravil jenom: Bohu díky, pryč odešlo dnes koček tré, tož budou myši míti pré, a já si dupnu u muziky.“ „To jste snad nekřesali, hochu?“ „I ano, ,vytáčeným‘ trochu; nač, pravil mládek, český křes? jen německý se dělá dnes, a dodal: Řekni, jak ti pravím, sám se stárkem si všecko spravím!“ „Znám,“ pravil stárek, „znám ty řeči; čas poslední se všemu vzpírá, ač domel máme ode včíra, a v noci přijdou noví mleči; ty s mládkem jedno být se zdáš, to záhy činíš, milý hochu, 60 když doma nejsem, neděláš a chrníš líně na brdochu; už sprav se! Do práce se dáme a zkřešeme i zasypáme!“ „Kam?“ „Na podhorní!“ „Ten má zhejbku.“ „Tož ustroj dolní na zásejpku, spěš, nekoumej zas, učiň ruče a hněvu uspoř mi a žluče!“ – A hlučně ozýval se mlýn, mělť mlečů věru plný klín, jak jinak po venkově není, než Václavská jsou posvícení; a klidně stárek bez reptání sám přitahoval žejbrování a hlavy ani nepoklaď i mněl, že mládek přijde snad. Leč ten přišel až před polednem a v horším stavu nežli bědném. „To, mládku, nedělá ti čest,“ děl stárek, „neznat ani světa; kdo na podobných cestách jest, po takovém je, Sváro, veta. Vždyť nevíš ani, co jsi zač!“ – „A co mi kážeš, proč a nač? mým pánem jsi-li nebo čím? já mohu tady fláknout vším!“ – „Drž za zuby, ty holobrádku!“ – „Vždyť sám jsi vyvolal tu hádku; 61 jen babské klepy děláš nyní a popuzuješ hospodyni. Já tomu, pane, nepřivyk’! Ty’s ovinul si pěkně v taji juž panímámu o malík, toť všude po okolí znají! Já vím, jak mlynářku si vnadíš, leč toho ty as nevyzradíš!“ – „Dost, bídný chlape, nyní dost!“ – „Mám mlčet tobě pro radost? Aj, aj! To věru ne! A zkrátka, zde poroučí jen paní matka; teď teprv ne a ne a ne, když vypínáš se nade mne, chtě pantátovsky jednat s námi, jak tajně činíš u paňmámy!“ Při slovech těch, jež mládek děl, jak osyka se stárek chvěl, chyť sekeru, leč pustil zas, a z ňader tuří zazněl hlas: „Teď, lotře, dost!“ a zaťal pěst, hněv děsný zahořel mu v oku, a na mládka se vrhnuv v skoku, stisk’ chřtán mu křiče: „Ženy čest je víc než mlýn a všecko všudy, proč přivést ji chceš do ostudy?“ a juž jím o zem mrštit chtěl, když zlekána a poplašena 62 ven ze světnice vyšla žena, a povel její mlýnem zněl: „Aj, probůh, utište se, Vraný, a nechte chlapa chlapem být, vždyť na toho je škoda rány; a ty, nestydo, můžeš jít, že’s na stárkovu nedal radu, jdi hned, v tu chvíli, bez odkladu; pryč, slyšíš? pryč jdi, neváhej!“ – „Ó, stárek váš, toť muž, ó jej, toť čistota a pravda sama, leč panímámo, mezi náma, tak něco bych vám v ucho řek’, co starý děl mi krajánek – byl odkuds z hor, tam ze Šumavy – vás ovšem věc ta nepobaví, též před svědky jí nepovím, neb našinec se nerad spálí, leč jakmile se mleči vzdálí, vše zvíte brzy, co já vím.“ – „Ne, nechci, kliď se mi, jsme kvit!“ „Až zítra.“ – „Ne, hned musíš jít, než čeládku mi pokazíš, a nepůjdeš-li, horší zvíš! Vy, Vraný, snášejte to s klidem, když ledajaký řekne chlap, co v krčmě od obejdy lap’, kdo může ucpat huby lidem? Nač stále tak se nechat mořit a špinit lidem všelijak? 63 Až bude všecko v běhu, pak chci nutně s vámi pohovořit.“ Pryč Svára vlek’ se pomlouvavý, a na ranec, jejž s sebou táh’, hned za mlýnem pad’ ve skalách, leč výhost nechtěl mu jít z hlavy, a blábole dál vedl svou, že brzo dojista se vrátí, a pak že teprv pojednou všem ukáže, jak všechno splatí, čím stárek zasypal ho zprva. „Ten,“ děl, „tu dlouho nepotrvá, hned za mnou půjde jako pes, neb zlostí do lednice skoči...“ a různých věcí žvástal směs, až potažené zamknul oči. Když v mlejnici byl zase klid a zasypáno všechno znova, co k mletí navezl si lid, šel Vraný, nepromluviv slova, jak nalomený bleskem kmen sám do šalandy nachýlen, kde ruce jeho jako ztuhly ven z prosté vybíraly truhly a v ranec v ručím kladly chvatu, co z prádla skryto měl a šatu; pak na zanášku vyšel zase, 64 a shlídnuv vše, zpět sešel dolů, leč jako chorý vrávoral, až na lavici sedl k stolu a s mlynářkou se v hovor dal. „Já, panímámo, půjdu také, že jaksi vzbudil jsem ten spor.“ – „Vy? příčiny-li máte jaké, či můž’ vás taký vyhnat tvor? Já nepustím vás ze msty něčí neb k vůli hloupé lidské řeči; byl v právu jste, v čas přijde nový nám mládek, na tom buď vám dost, či takovému ničemovi pryč chtěl byste jít pro radost? Mně nadobro se lajdák zhnusil!“ – „Já zprva po dobrém ho zkusil, leč nepovolil, neposlech’, i v noci ze mlýna mi sběh’.“ – „I vím to dobře, milý Vraný, vím, proč chtěl ve všem slovo mít; k nám přišel ondy rozedraný, teď sám chtěl tady stárkem být. To byl by, pane, pěkný řád! Ten fanfár, ondy řekl juž, že od doby, co zemřel muž, mě stokrát víc než dřív má rád. Juž věru po krk jsem ho měla a řádný díl mu pověděla. 65 Teď šel a navždy; proto k čemu vy měl byste jít k vůli němu a nechal nás tu v starostech? A k tomu ke všemu ten spěch! Či sám se chcete všeho zbavit?“ – „Já, věřte, vaší cti jen dbám.“ – „I to, můj milý, dá se spravit; já klepům konec udělám, jak radili mi v Chlumu! Nuže? Jsem slabá, potřebuji muže, jenž rázněj’ vše by vedl sám; což vy byste as řekl tomu?“ – „Že mlýnu bude líp i domu, jen hodný-li...“ „Jak já ho znám, je hodný, pilný, statný, zdravý, leč nemluvný a ostýchavý.“ – „To podá se,“ a Vraný zbled’, „jen dbejte, aby mlýn vám zved’, já potom zase půjdu dál!“ – „Proč u nás byste nezůstal? my z domu již vás nepustíme, to chtěl i muž, jenž v hrobě dříme; vy budete vše řídit zde!“ Leč Vraný mužně pravil: „Ne!“ ač úzkostně se chvěl a třás’ a hlava k ňadrům klonila se a stále zajíkal se v hlase: „Ne! Nenuťte mne, prosím vás!“ 66 „Proč nechcete? Či muže znáte, jejž sobě vyhledala jsem, či lehkovážnou snad mě máte? Nuž, také k vám jdu s dotazem, než stát se hodlám jeho ženou, zda ženskou jsem snad potřeštěnou, jež o překot se touží vdát, by všeho mohla užívat, co přála by si dnem i nocí? Ne, ne, chci různý klep ten zmoci a čistý práh mít, čistý dům; mne neláká kýs nerozum, chci oporu mít v pozdním žití a proto manžela chci vzíti, jen bude-li on také chtít...“ „Zda líp by mohl vyvolit?“ děl Vraný pevněji než prve a tvář měl zase plnou krve – „leč o vás mnohem více běží! Kdo ví, co v mužských ňadrech leží? Však jestliže to vůle boží, že před oltářem s vámi klekne, i poklésku se jistě zřekne, a mír a láska štěstí množí.“ – „Ba,“ s úsměvem dí žena v tváři, a její oči vzplály září, „a ten, jejž chci, je hodný z míry a stejných se mnou let i víry. – 67 Vy, Vraný, vy jste muž ten! Rcete, zda za ženu mě vzít si chcete?“ Tu Vraný, jehož přemoh’ cit, něm ruku mlynářčinu chyť, a tvář mu hořela i plála; a vdova v radosti i štěstí, že stárek blažen je tou zvěstí, být svěží jabloní se zdála, jíž květy mile rudnou v běli, když paprsek je zlíbal skvělý a teplý vánek z jižní strany jí v ňadra sedmihláska snes’, by popěvků tam zpíval směs. „Jak rád jsem,“ po chvíli děl Vraný, „to nemohu vám ani říc, že takto jste mně vyšla vstříc, a přece chví se hruď a třese, jsem toho štěstí nehoden; má hlava něco v taji nese, co této chvíle musí ven; leč pak snad bude hůř než prve a krutěj duši tisíckrát, neb vyznávám, že vás mám rád až do poslední kapky krve. Nuž tedy, všecko povím vám, co tíhou na svém srdci mám, leč potom – potom, vím to jistě, jsem naposledy v tomto místě.“ 68 „Ta důvěra mě těší věru, je vidět, že jste řádný muž, co díte, do opravdy beru, tož od srdce jen mluvte juž!“ A Vraný, před se upjav zraky, něm chvíli myšlenky své snoval, pak na zjev žití vzpomněv všaký, vzdech’ z hluboka a vypravoval. 69 VII.
„Jsem zrozen na východu Čech, v těch horách, jež se táhnou k jihu, kde divých větrů ostrý dech v tvář chudých orá mnohou rýhu a chýším, poběhlík jak pravý, rád slamný příkrov trhá s hlavy, kde léta půli leží sníh, než spousta jeho k moři splove a pták se zjeví na větvích, by zvěstoval tam jaro nové. Tam na Olšince, říčce snivé, jež lůnem dálných lesů běží, jak kačky srubné mlýnce leží, a všecky pěkné, přívětivé – jak hračky dětem pro potěchu – a na střechách je netřesk zlatý, jenž, uhostiv se v nízkém mechu, je ozdobou i lékem chaty. 70 Ty mlýnce zeleň halí svěží, když vesna od jihu sem běží, a nad nimi svých listů retem se lípy modlí za jich štěstí a zvedají své ratolesti výš k nebesům, jak staré kněžky, by nebyl život oněm těžký, kdo žijí tady drahnou dobu svých dávných předků po způsobu. Můj otec – zřím ho jako v snách – byl panským hajným v Hesinách, dvé cest se u nich v jednu schází, výš nad Lešany v mladém lese, zkad Olšinka se v kraje nese a k Miřetínu skrze mlází přes žulovitý kámen skáče a buďto zpívá si neb pláče, než ňadry Rychmburských skal dál čile žene se a dál. Nad Rychmburským starým hradem je utěšený horský klín, důl Šilinkův to, a v něm mlýn, jenž v půlkruh otočen je sadem; sem jednou nebo dvakrát v roce směl provázet jsem svého otce, když laskavými řekl slovy: „Dnes půjdem k strýci mlynářovi.“ 71 Ach, jak se mi tu zalíbilo, mé srdce jenom tady žilo, a když jsem školy vychodil, jen mlynářem jsem toužil býti. A učil jsem se; žel těch chvil, v mém nejkrásnější byly žití! Leč brzy přišel krutší čas; máť s otcem umřeli mi v roce, a já, syn chudobného otce, za jediný jsem neměl klas a nevěděl si nikde rady, leč strýc, čím mohl, pomoh’ všady. By pro život mě vyzbrojil – a jak to u nás bývá zvykem – chtěl, nejen mlynářem bych byl, leč také řádným sekerníkem, jenž umí spravit mlýn i pilu; tož přidržel mě všude k dílu. Já netoužil jsem někam v dálku; kde zrodil jsem se, chtěl jsem žít, dřív stárkem doma na krcálku a pak se někam přiženit, neb pěkně – příbuzných dím slovy – mlýn někdy převzít po strýcovi. Strýc o mne dbal, Bůh dej mu slávu, byl dobrý, poctivý to muž a pevně k víře stál a právu – dnes takých není mnoho juž; 72 co dělal, dělal jak se patří, a klíti jsem ho nezaslech’ ; on říkával: „Jsem Staročech a z krve pravých českých bratří, již na vzdory rot cizích luze v mém mlýně mívali své schůze.“ I zbožný byl a spravedliv, to staří věděli i děti, tož nebyl také žádný div, že napořád měl hojnost mletí; bralť měřičného, co kdo dal, a přece zámožným se stal. Vždyť to, co v mlýnech prášci berou, on z lásky dostal hojnou měrou. V tom vychoval svůj lid i chasu; jen jedno rušilo mu spaní, že les, jenž od dávných juž časů byl při mlýně, v ráz z Němec páni mít chtěli jakýms právem novým; jich gruntovní prý svědčí knihy, že nebyl ondy pradědovým, leč panským, i dvě polní líhy, on že jen užívat to směl do úředního odvolání, by hrabanky dost k podstýlání a trochu roští z lesa měl. – Byl z toho velký, dlouhý spor, a strýc svou často hrozil pěstí, 73 když s takovou mu přišli zvěstí a spravedlivý jal ho vzdor, když odevzdali věci k soudu. Tu často jako jiskry v troudu hněv doutnal v srdci mu i hlavě, i soudil se a – prosoudil. Tenkráte lejstry o stůl bil a v noci plakal usedavě. Zchuď; dluhy měl a holé ruce a různých spisů hodný stoh, však pánů přece nepřemoh’, a na mlýn přišla exekuce. A kdo ho koupil? Což mám říci? Zas páni! Vyházeli stroje a přetvořili na hajnici to hnízdo strýcovo i moje. Strýc vzat byl obcí do pazderny, a já byl zas jak v plotě kůl, i vzal jsem raneček a hůl, stesk v srdci maje bezeměrný, šel probloudit jsem mladá léta z hor rodných do šírého světa. V kraj jsem se dal a nebyl líný, kde jen jsem mohl zaklepat, zda práci by mně chtěli dát; leč všude měli nové mlýny, jak já jich neznal, a tu děli, že nemohou, i kdyby chtěli, 74 mně svěřit každou v mlýně práci, že zběhlých lidí mají dost, a že jim na obtíž jsou žáci i jejich strojů neznalost. Tu hněviv časté po nehodě jsem u takých se neptal již a pustil jsem se proti vodě vždy výše šedým horám blíž, pak zabočil jsem na Otavu, jež pod Zvíkovem v kraji lesa jak zlato do Vltavy klesá a dál se nese v jejím klíně. Zde v panském nocoval jsem mlýně a ráno prošed mnohou vísku mlýn Podskalský jsem našel v Písku, kde po hovoru věru krátkém k své radosti jsem zůstal mládkem. Mlýn pěkný byl a práce dost, já složení jsem dostal páté, a také duše pro radost mně byly řeky vody zlaté. Též pěkné hory byly kol, tu švarný vrch, tam milý dol, a dobrých lidí věru mnoho, až – Bohu žel – až na jednoho! Let osm přešlo jako voda, já kliden byl a spokojen, 75 mě rád měl v mlýně ten i ten, a všude byla pěkná shoda; až jedenkráte z nenadání k nám přišel, jako bludný pták, chlap velký, prosivělých skrání, lid jmenoval jej Selibák. Byl sekerníkem vyučen, leč řemeslo mu nevonělo, jen lajdáctví, a pak co den vždy pít a pít se mu jen chtělo; též jako svárlivec byl znám, jenž různicím chtěl živou mocí, leč tenkrát k mlýnu opravám byl velmi vítán panu otci, ač mohli opatřit jsme hravě, co volalo tam po opravě. I zůstal, ale hůř se dálo. Kde něco spravovat se mělo, to složení vždy v mlýně stálo, ač při druhých se stále mlelo; my tenkrát mlít jsme měli slad, a stárek – juž je také v Pánu – na srdce důtklivě nám klaď, by hotovo vše bylo k ránu; a líp by dařila se věc i k práci víc nám dodal chuti, hned večer hrdel k propláknutí nám sládek poslal „pozdravec“ – a podstarší, jenž přišel z domu, dal s chasou ještě druhý k tomu. 76 Tož pytlík vyndali jsme z truhly, by z moučáka byl sladomel, a namrskli, kde loj byl ztuhlý, že stroj jen zpíval, hrál a jel. No, všecko bylo, jak má být, a chtěl-li kdo, moh’ směle pít! Tak mlelo se a pilo spolu, leč nejvíce pil Selibák, jenž na šalandě v našem kolu, jak byl by z plsti, pivo sák’. Když pozdravec sám vypil z poly, byl v kuráži a vábil lid, by šel se trochu pobavit, a vyňav karty z kamizoly hned míchal jimi s velkou pílí, vždy k nové nutě kratochvíli, až ten i ten s ním k stolu seď, a hra a sázky kvetly hned. Já, se studem to pravím v líci, dal jsem si také tenkrát říci, když počala ta vábná hříčka, a podstarší mi žertem děl, bych též se s nimi vyrážel a nebyl taký držgrešlička. Tož hrál jsem, ale nerad dost, mně nelíbil se drsný host, jenž zavítal k nám sekerníkem a jemuž hra a zpěv a pitka, 77 jak soudruhů mých zněla výtka, juž byly potřebou a zvykem. Žel, že jsem k ostatním si sed’ a neblahé ty karty zved’, bych ledabylé po zábavě žal v srdci měl a tíhu v hlavě! Já vyhrával jsem neustále, ba víc, než jsem si přál a chtěl, a více vždy, čím šlo to dále, až hromadu jsem mědi měl, leč druzi na protější straně nic neměli než holé dlaně. Tu Selibák, jenž sršel zlostí, že štěstí víc se u mne hostí než u něho, jak vzteklý byl a huboval a pil a pil, a když jsem karty smíchal k dání, v tvář hanebnou mi vrhl lež a v pusté dal se nadávání: „Ej, taškáři,“ děl, „fiksluješ! Či mníš, že peníze snad kradu, jak ty svým mlečům hojné zrní, když unaveni v noci chrní? Dnes ďábel špatnou dal ti radu, a nedáš-li, co’s vyhrál, zpět, hned, zloději, tě udám, hned!“ Jak stalo se, já nevím juž, leč v srdce bodla mě ta slova, 78 jak z dvou stran nabroušený nůž; já pěstí dal mu v leb a znova, až s židle bez ducha se skácel... Byl mrtev, ale nekrvácel; jak světlo ve průvaně zhas’ – a lékař děl, že zlámal vaz. Když ,Zabit!‘ kdosi křikl z chasy, mně hrůzou zježily se vlasy, chtěl pod kola jsem skočit v ráz, leč ochranná mých druhů hráz a paží jejich zdatná síla jen mocí tomu zabránila. Tak vyrvali mě náhlé smrti – však posud mi to srdce drtí – bych ne sic do hrobu, leč ruče pad’ lidské hanbě do náruče; vždyť jako lupiče a žháře – ne jako člověka, jejž hněv veď k násilí, až prolil krev – mě na rok dali do žaláře. Tam kál jsem ze svého se činu, jejž oplakal jsem tisíckrát, a jímž i nyní mru a hynu, a který odčinil bych rád, leč nelze; ač už deset let mír s nebe srdci volá ret. Sem tam jsem bloudil v šíř i dále a trpěl, snášel neustále 79 tu hanbu, lítost svou i žal, a kdekoli jsem pracoval, hned za lotra mne všude měli, jak od krajánků toulavých, že seděl jsem, se dověděli. Můj život stal se smutnou pouští, já sebe sám se v mysli lekal, a kam jsem šel, tam žal mě čekal, jak zbojník pocestného v houští. Tak probloudil jsem český jih a prošel každou pláň i horu a lesy, jež mám z duše rád, však rozkacených ňader sporů klid prvý nikde neovlád’. Čím byla mi teď krása niv? já stále byl jsem pamětliv, že člověka jsem zabil v zlobě, jenž o pomstu za onen čin teď neustále volá v hrobě, a nesmířen že Hospodin. Tu k vám mě divný osud ved’, by nebes klid mě ovlád’ v noci, když, ovšem Boží za pomoci, jej přivez’ jsem k vám ze Zelené, jenž s výše, kde se nebe klene, by skončil tak mých ňader muku, dnes s vaší podává mi ruku. Že život za život jsem dal, mír k duši mé se sklonil snad, 80 leč jinaký mě kruší žal; že nezkrotl jsem posavad, a že jak při mládkovi prve hned hlava má je plna krve. Tím jasno nyní mezi náma, víc na svém srdci nemám nic, teď, panímámo, suďte sama, zda smíte vyjíti mi vstříc; vím, že si nevezmete muže, jenž v žaláři byl za zlý čin, tož svůj jsem ranec svázal úže a opustím váš dvůr i mlýn.“ A Vraný domluvil a vstal, by panímámě „S Bohem!“ dal, jež, ruce tiše majíc v klíně, zrak černý v kout upřela síně; než na úměrné tváře tahy dvě krůpěje jí tryskly vláhy, když, obrátivši oči znova, ta klidně hovořila slova: „Co stalo se, zlá byla věc, však vy zde zůstanete přec, já nezřím na vás viny věru, ať tak juž nebo tak to beru; co stalo se, váš konal hněv, ne vy, ne vaše srdce, Vraný. Ať s té neb s té to vezmu strany, 81 vždy vím, že takovouto věc – ač ne snad za výsledku smrti – by každý konal poctivec, když náhle někdo čest mu drtí. Vy odpykal jste víc než dost, jste usmířen a viny prost; znám veskrz vás, i vy mě znáte, já váš, vy mého srdce vzruch, zde navždy moji ruku máte; ne já, ne vy jen, chce to Bůh, a jemu budiž čest a chvála!“ A jak tak u Vraného stála, on rozechvěn jí ruku tisk’ a něm, v myšlenek blahých davu svou na rámě jí složil hlavu, a jí slz pramen z oka trysk’. Tak stáli – nach jim přešel líce – zpět oběma když na úžas vstoup’ mládek Svára do světnice. „Co,“ děla žena, „chceš tu zas,“ a hněvem tvář jí zrudla maní, „juž na oči mi nechoď ani!“ – „Co chci?“ děl Svára, „věru nic, jen povědět vám, komu asi svou laskavostí šla jste vstříc až k zahanbení druhé chasy.“ – „Líp všecko vím juž, než ty víš sám, pomlouvači – rozumíš? 82 A Vraný, to si pamatuj, od dneška snoubenec je můj a brzo mým se mužem stane, by zmlkla nestoudná tvá ústa, ty nevlídníku bohopustá, sic povím ti,“ a zrak jí plane, „zač v hospodě jsi jeď a pil, když ze sýpky jsi nosil v tají, co jiní v špižírně teď mají, a kdo ti nápomocen bylbyl.“ Tu Svára jako stěna zbled’, když takto hrozila mu vdova, a jako uštknut pryč se zved’, ta vzdorná mumlaje si slova: „Ej, což mi na vaší je slině, já budu ve protějším mlýně teď v práci, jak si mlynář přál, a vyčkám, jak to bude dál; stát lecjaká se může věc – však já se na vás pomstím přec!“ 83 VIII.
Rok čtvrtý k letu křídla vzpjal, co Václav v Písku studoval a vždy, jak vhodná byla doba, máť přišla k němu, neb k ní on; když přikvapil pak roku skon, šli s Vraným pro syna si oba. Tu jednou v podvečerní chvíli též o Střelových hovořili, a matka děla: „Hochu, nuž, co říkáš nyní jejich Janě? viď, z té se stala slečna juž, a nic nenajdeš na ní k haně. Teď, holečku, jí nesmíš tykat, zle mohla by to právem brát, též nelze s ní jak ondy hrát, spíš potřeba k ní úctě zvykat.“ Leč když chtěl Váša při návštěvě, jak matka chtěla, vykat děvě, 84 hned děl mu Střela: „Hochu, víš, jen tykej Janě jako spíš.“ A tak, nechť dále prchal čas, ty Váša s Janou byli zas. Když Václav v blahém srdce chvění rok čtvrtý na prázdniny šel a poslední své vysvědčení škol nižších na Chlum donášel, děl Střela, chvále jeho píli: „A k jakému teď míříš cíli?“ – „No, když ti to juž nechce z krve a nedáš jinak, stůj co stůj, tož dříve u mne praktikuj; jen po té, chceš-li lesu žít, na Bělský ústav můžeš jít, a rodiče-li k tomu svolí, i do vysoké pozděj školy.“ Tu Václavovi vzplála tvář, a zrak byl samý jas a zář; hned letmo z Chlumu domů spěl, by vypravoval v rodné síni, co teď pan poručník s ním míní, a k čemu jej svou radou měl, i to, co zamýšlí s ním dále. Než matka děla: „Ale, ale! tak trváš v dětském chtíči, synu? já myslila, že v rodném mlýnu 85 teď řemeslu se přiučíš a navždy s námi budeš již.“ A Vraný vpad’: „Přál jsem si tak, prach mlýnský mrzí-li ho však, pak byl bych jedno s panem Střelou a splnil mu tu prosbu vřelou.“ Ač Vraný poznal namáhání, jímž častější se výdaj shání, přec laskav k pastorkovi byl, by sobě hocha naklonil. Ten nemoh’ srovnat ve své hlavě, ač se to posud snažil skrýt, proč odkuds přišlý vorař právě má novým otcem jeho být; leč Vraný, třeba znal tu věc, na Vášu nestýskal si přec a říkával jen v duchu svém: „Vždyť on to pozná, čím mu jsem i jeho polnostem a mlýnu,“ a vždy byl laskav k svému synu. Tak Vášovy čím tužby vřely, v ráz skutkem bylo; šťasten, blah, byl praktikantem pana Střely, s nímž školky pěstil po horách, a z jara hvozd kdy mládnul maně, vždy rozmanitý jeho květ, zář v očích maje nosil Janě, když z pochůzek se vracel zpět. 86 Tak plachým letem dob a chvil den pojednou se přiblížil, v němž Václav z Lipovského dolu na Bělskou odejít měl školu, kde napořád juž duchem dlel, a k cestě skládal vše, co měl. Hůř matce dobou tou se dělo; žal srdce ovlád’ jí a stesk, a v oku, noc jež mnohou bdělo, slz častých objevil se lesk. Tuch úzkostlivých, jimiž mřela, duch nechtěl nijak býti prost, když čilost Václavovu zřela a pěknou těla ztepilost, i bála se, by její dítě svět lestný nechyť v nástrah sítě a chtíčů žití proudný směs květ jeho srdce neodnes’; tož, anať Václavská pouť byla, kdy k světcovu lid hrobu chodí, důvěrně s mužem umluvila, že oba syna vyprovodí až do Prahy v té vhodné době, by při posvátném onom hrobě ve zbožné zkroušenosti stáli a znícenými v duši slovy jej nebeskému patronovi a Bohu pod ochranu dali; a že byl posud krásný září a stále teplý vánků dech, 87 děl Vraný s usměvavou tváří: „Což, plujme s Vášou po vorech až do Prahy skrz lesů směs a z Prahy drahou pod Bezděz; vždyť v týdnu budem doma zas, a chasa na krátký ten čas můž’ snadno dostát pracím všem.“ A Václav vzkřik’: „Tak pojedem!“ I matka, spokojena zcela, za dobrý nápad řeč tu měla a tázala se na pochvat: „A jak to chcete udělat?“ – „Tu mimo jezdí vrátný Sova,“ děl Vraný, „ondy k Praze spěl, leč vrátil se; teď přijde znova, s ním nejraděj bych dolů jel. Až přijde – teď juž přijít musí, dost možná zítra, ne-li dnes – hned na Zelenou zajedu si a požádám ho, by nás svez’.“ A Sova přijel. Vraný v ráz s ním smluvil, jak by jeli snáz, a ruče po vrátného soudu dal na vorech sbít z prken boudu, by žena s Vášou v nepohodě spíš důvěřovat mohli vodě. 88 IX.
Když ptáci ranní písně pěli a šeřil údolí se klín, juž otec s mateří a syn v dál po Vltavském proudu jeli, a Vraný, z cest věc mnohou znaje a mnohou, jak ji čet’ a slech’, hned na ten zřít neb onen břeh své milé nutil, radost maje, že z netušených posud zjevů duch mnoho vezme pro úlevu, až na největší roku čas syn s matkou rozejdou se zas. A sivou mlhou s lidmi vor spěl v otevřenou náruč hor, jež v zrcadlech vod jasných všady své vrásky zhlížely i vnady, 89 ať svadlý květ jim s ňader kles’, ať v řásný háv je skrýval les, ať bedra pokrýval jim mech – a Václav zdiven tajil dech. Tak pluli šťastně za hovoru, hned míjejíce ves, hned horu, a stále jedno přání měli: „Kéž Chlumští by to s námi zřeli!“ A nad krás množstvím žasli znova. Tu do řeči se vmísil Sova: „Hej, já řku, Vraný, pozor teď, zde do Červenských proudů plavem, kam satan na protivnou zeď nám kámen snášel v času tmavém, a což, až přijdem do Bučin, kde úzký proud je a zlý splyn; kde s vírnou druhdy voda divá hned střídá se, hned v jedno splývá a na balvany prám nám vráží, když opatrně není veden! Hned uvidíte v levo jeden, jenž vzdornou řečiště je stráží, to ,baba‘, v zátočí jež pere a nárazem nám klády bere. Jí podál v žule kořeny má ,zlámaný‘ a ,zbořený‘, a v pravo ona skála příčná, to urputná je ,suchoříčná‘, 90 jež do vodního trčí víru; pak minouti nám hlubeň ,díru‘, jíž blízko ,sovička‘ se hostí, a za ní ,oltář‘ prostřed proudu; kéž těch bychom už byli prosti.“ „A což, je mnoho takých bloudů?“ „Ba, věru mnoho! Tu i tam moc vadí a moc škodí nám, toť dosti, myslím pro únavu. Však hleďte, tamo nad luhem řad ,jelců‘ zas! Druh za druhem nás nutí vyhnout se jich davu, jenž celou šířkou řeky těká, pak ,jeskyně‘ a ,kovář‘ čeká; ty všecky stále po nás pasou a derou vory nám i lodi, leč bedlivým moc neuškodí! Dřív, když tu byly ,housle‘ s ,basou‘, zlé potíže jsme vždycky měli, leč my je na drť rozstříleli a plujem nyní mnohem snáz... jen tahat, tak!“ A sjeli zas. A pluli, pluli nitrem skal, kde Zvíkov v zříceninách spal, v jichž zdi, jak oráč brázdě líhy věk za věkem ryl svoje rýhy i v síně nádherné i valy, až, králové kde hodovali, 91 spor strašidelnou hlavu vnes’ a žalu rozkacená směs tam slávu zadusila mladou. Kdo slech’, co vévoda skal pustý teď vypravuje bran svých ústy, v dál prázdných očí hledě řadou? Chce říci snad: „Čas všecko ničí, leč horší všeho jesti svár; kde ten svůj dračí vtíná spár a jako černá zmije syčí, tam zniká, pomoci juž není, co budovalo sjednocení.“ A pluli klidně skrze bory na ,černý vír‘ a na ,komory‘, zkad náhle tužším stal se brod, ba puknout chtěla vorů pouta, když na ,písaře‘ v spodu vod – jenž, nechať utopen, vždy tiše na bláně řeky lestně píše – sjel prám a čelil na ,kohouta‘; leč šťastně minul nástrah roj a klidně plynul skrze hory, a v plavců vážné rozhovory pěl hlasně drozd a lkala chvoj. A dále šlo to krásnou řekou, v níž jaré síly proudně tekou, by rodnou zemi ukájely; tu snící probouzeli horu 92 a jinde vázli ve vln sporu, hned zase ve skal náruč spěli i v různých vísek horské skrýšeskrýše, jež odloučeny ruchu měst ve skalních vězeních se mračí a kde tak mnohá stará zvěst zrak zhaslý do důlků si tlačí, kde chuďas skalnatými lazy pluh těžký suchou kravkou plazí, kde země muka těžká, lítá hor prsa ryjí žulovitá a tvoří trhliny a sluje, v nichž Meluzina hořekuje; kde jako poustevnice žije z měst vyhoštěná poesie a hlídá hnízda skalních ptáků a drobné klásky kopanic, z nichž mimo planého květ máku vstříc neusmívá se jí nic; a pluli, ukrytý kde v lese výš Orlík hrdou hlavu nese, zkad s bleskem roznícených zraků se jarý druhdy orel vznes’, a střely metal v chomol mraků – – kam zaletěl? Něm stojí les... A zase vory v radost všem vln kamenným šly korytem a za jich rozpoutané svády na skalnaté se nesly spády, 93 s nichž po proudu, jak plavci chtěli, v pěn rozperlení dolů sjely, by znova plání smutnou v šíru u věčný ponořenou sen, kde holé vrchy trůní jen, níž volněji se nesly k víru, jenž, jezero jak v horách snící, zří temným okem v smědé líci do nitra rozervaných skal, kde ozvěna se v slujích skrývá a vítr přidušeně zpívá svůj neskonale teskný žal; kde ,křesinovská hlubeň‘ číhá a balvan čeká ,na polách‘, by plavce s vorů dolů splách’ v proud, kde se ,ocasatý‘ zdvíhá; kde sama řeka snad se bojí, že nevědouc, kam řídit spěch, v ráz v porůzné se proudy dvojí a, tvoříc ostrov v ramenech, svá ňadra prudším dechem šíří, až opět klidněj dále míří i s Lišnicí, jež se skal slétá a do lože jí písek metá. Proč as v ty pouště jaro chodí, proč křišťálný sem potok spěje? vždyť vůkol trní jen se rodí, ač jinde sad a luh se směje, 94 kde pod lipou neb tmavou hruškou vždy několik si sedá chat, jak druhdy v poli družka s družkou, o milých chtíce povídat, jimž z lásky v slunné jara chvíli trs rozmariny vypěstily a pestrou řadu balzamín; zde smutny pole jsou i niva, jen střemcha roste tu a tam, a kalina; jež v dál se dívá ku roztroušeným samotám, k nimž úzké stezičky se vinou; leč onde v stráních smutně hynou smrk zakrslý a chorý buk, z jichž bouří rozcuchané hlavy těm k výstraze, kdo v dál se plaví, vran skřehotných se vznáší zvuk. Vždy smutněj bylo v místech těch, i hovor ztichl na vorech; až Sova děl: „Hej, hoši, k břehu v čas opatrně řiďte vor, vždyť ,kejklířů‘ zas s ranci střehu, již se svým zbožím přišli s hor; tož ať juž s beder si to složí, vše uvezeme z vůle Boží.“ I stalo se, jak lidé chtěli, již, drůbež v krosnách, k Praze jeli, a na tichém až dosud voru směs různých zněla pohovorů. 95 Zde vorařové plavby dbalí v čas ,kozlíkům‘ se vyhýbali, jež v proudu hravě, bez únavy hned kryly se, hned vznesly hlavy a toužily, by u vod střiku prám živou mocí v levo jel, kde ,vrcholáč‘ je chytit chtěl a vrhnout v náruč ,zaslapníku‘. Než prchli jim i ,vepřům‘ záhy, i ,křivanům‘, jež střehou břeh, čímž, potěšeno z volné dráhy, vše rádo bylo na vorech a písní bavilo se hravou... Tak dorazili na ,blýskavou‘, zkad v žertu, škádlení i křiku skrz nemotorných ,hrnců‘ řad, jež pekel hrnčíř v řeku klaď, dál prám se snášel k Vrškamýku, kde pod kamennou čapkou hory dal vrátný přes noc ubit vory, by ti, kdo jimi vézt se dali, zde na pouť novou odpočali. Než ranním červánkem se vznes’ dne zlatý závoj na východu a probudilý ze sna les zřel temně do zrcadla bodu, juž jako vždy i tento den z úst všech se ranní píseň nesla, 96 a vrátný, uchopiv se vesla, děl: „Pojedem zas, s jehlou ven! Hej, k střídě, k opačinám, druzi,“ a při tom vážně kývnul hlavou, „vždyť snášíme se na ,tahavou‘, tož při klikaté proudu chůzi, jenž skal se plazí holinami, buď bedlivost i síla s námi!“ A k Vranému, jenž vedle stál a družný hovor vedl s Vášou, děl teskně: „V těsninách těch skal zlou hru ty vody s námi pášou.“ – „A jakou?“ Váša děl. – „Jen chvíli, a připlujeme na ,kobyly‘ a kousek níže v skalní ,necky‘, v těch skoupat může vor nás všecky, a Brzině až prám nám zmočí, v proud smělá ,husí pola‘ skočí. – Zle všude na té naší pouti, a často nemůžem se hnouti, což dnes! Dnes jedem jako páni...“ A pluli skalinatou plání, kde Soumravka s hor dolů spěla a z řeky ,myší díra‘ čněla a ,boudy‘ zjevily se v cestí... „Ba, železné by měl mít pěsti,“ děl Sova, „kdo chce s vory dolů – teď hosty ,čertova‘ jsme ,stolu‘ – 97 teď ,u plachet‘ – teď ,v bučinách‘, kde, byť sám Samson veslo táh’ a tlouk’ jím do ,kozla‘ i ,bříz‘, co dělat má, by neuvíz’. Hej, hoši, táhněte mi ruče, vždyť ze všad nám to vory tluče; tu zpupnost ,ševců‘ do nich vráží, tu ,jelen‘ zas je při kuráži a trká, mrcha šlakovitá, až pěna od huby mu lítá...“ „To překážek je přes příliš,“ děl Váša. – „Novým spějem blíž! Tam hleďte, pod tou horou lysou jsou ,slánky‘, hořká sůl v nich dost, pak čeká paní řeka s ,misou‘, ač pro hlad ne a pro radost...“ A minuli je. – „Dosti snad,“ zas Václav děl, „už těch je vad?“ Leč Sova odvětil: „Ne! Nyní nás skalních čeká stádo ,sviní‘, kde při větru vor s vorem tančí; tam vizte, to je ,velmož kančí‘, jenž v kruhu jich se blažen válí, ej, to jsou ďábelské vám skály, kus dál pak ,děravci‘ nás chopí, jež k temenům až voda topí, 98 a v ohbí řeky vrhá sítě nám s ,matkou‘ nemotorné ,dítě‘, dvě stvůry hranatého líce; pak dál, kde ústí Bukovnice, je ,hrouda másla‘ se skal spadlá; pak potáhneme na ,struhadla‘, a na ,obvozu‘ při zatáči je čeliti nám ,osekáči‘, jenž, hned jak minem olšin proutí a z tišin řeky přijdem ven, v tvář zrytou dá nám pohlédnouti, an nebývá vždy potopen, jak s ,štoudví‘ ,soudek‘, škůdci naši, neb oblý ,pytel‘ s ,kobylami‘, jež samá lest jsou, samé klamy a s jara pokaždé nás straší neb z milosti nám hoví pouze, jak ,straka‘ činívá a ,nouze‘, jichž každý našinec se bojí; kdož vědět může, co ho čeká? Teď při nich voda tiše stojí, leč hučí, pění se a vzteká, když někdy vory se tam stočí, jimž těžký nalije se bok; to potměšilý je vám tok, zde aby měl hned tisíc očí. Kdo u vesla je? Pozor juž!“ A táh’ a opačinář také, až přes nástrahy skalin všaké 99 prám sjel, a Váša ptal se: „Nuž’, teď po svízelích provždy as?“ Leč vrátný pravil: „Prosím vás, proud vody prapodivně těká,“ a setřev hojný s čela pot, zpět k plavcům volal: „Hoši, hot!“ a k Vášovi zas: „Horší čeká, až podle starých plavců soudu do Svatojanských vniknem proudů, v tu balvanů směs zlou a hrubou; tam posud u zakrslé smrči ,vlk‘ žulový se zrádně krčí a ,kubíček‘ nás straší s ,kubou‘.“ A za řeči a za údivu plul pramen po vod různém slivu tu v tůně, onde na mělčiny a z mělčin zase v proud se nes’, a stále obraz hor byl jiný, a se skalou se střídal les. Kde nepomáhal úder vesla ni střídy tah ni opačin, tam sochor vnořen v řeky klín, a čilý zas byl voru splyn skal lůnem, ňadry šumných lesů a nitrem rozervané stráně, kde jestřáb hnízdí jen a káně, a divizna kde v bejlí směsu 100 své svíce v žlutý plamen nítí a vydrám v temné skrýše svítí, zkad znova jeli do mělčin, kde s matkou skálou srostl v důli pod řeky ložem balvan syn a brání zdroje hbité vůli; ať hněvivý pěn bílou brojí jej tepe v bok i černou hlavu, on vzdorovitě v řece stojí a brání vorům v snadném splavu, ba s menších bratrů četných sborem je zhubit touží lestným sporem, až člověk jasným ducha vzplanem přec vítězem je nad balvanem, an, tuže plece své a paži, skal neústupných nedbá stráží a vzruchem rozvahy a síly dál proudem bředne k svému cíli. 101 X.
A klidněj pluly vory zase v kraj zarmoucený v šíř i v dál, v němž v dávno uplynulém čase tak mnohý požár bojů vzplál, když meči hrdých bohatýrů byl stíhán Žižkův selský voj, jenž slavně za svou drahou víru a rovnost stavů vedl boj, a jehož postav hrdé stíny tu v dějích, onde v pověstech skal šerých míhají se týny, až udiven se tají dech a hlava kloní se a hoří, kdo duchem do těch dob se noří. Prám bez potíže k cíli ploval, a Václav cestou zveselen do písně rozperlených pěn a v lesů šum si pohvizdoval, 102 leč Vraný pravil: „Rady dbej, nech’ hvízdání, radš zazpívej; mníť vorař – snad se někdy stává – že hvízdot vítr přivolává, jenž s meluzinou slétá s hory, by potrhal a porval vory; ač vše to pověra je, vím, přec zvyk a mravy lidu ctím, leč rozvážnou ho hledím řečí v čas vyrvat z různých pověr léči. Syn ztich’, a oklikami pouště prám vlny proudu sháněl dále v skrýš starověké Živohouště ku strmé, křovinaté skále a sluji, z jejíž osvětlení lid odhaduje dobu denní. „Což,“ Vraný z předu zavolal, „vy zamýšlíte plouti dál? vždyť z ,peci‘ juž se slunko ztrácí.“ „Leč je tam posud; proto v práci dnes vytrváme; času dosti přes Svatojanské proudy jet, vždyť budeme tam věru hned, a zítra máme po starosti.“ – „Já raději bych ustal nyní.“ – „Však druzi dále plouti míní; jsme věru pozorni a bdělí.“ 103 A dál a dále vory jely, kde ,černý‘ v řečiště si seď, leč vrátný rázně pramen veď dál na Moráň, kde hojná zřídla vod pltím připínají křídla, by po rozkošných samotách a lučinách a svěžím mlází se rozhledly, a skalné srázy a smutné nelidnaté břehy v ráz zapomněly zjevem něhy, zde utěšených, kyprých chlomků, tam v kraj hledících bílých domků i drobných chatek s hrstkou líh pod krovem hruší košatých. A plavci ruče jen se mihli, přes ,čubku‘ s ,štěňaty‘ se dali, jimž ondy zuby vylámali, a přes ,sklenici‘ v bázni tíhli, jak druhdy provinilci k soudu, do velkých Svatojanských proudů, jež často za minulé doby těm, kdo zde jeli ve zlých dnech po skrytých v loži kamenech, na vlhké měnily se hroby a balvanitý na hřbitov; a kde až posud za zlé vody vor neodpluje bez nehody, když bouře temní nebes krov, 104 a rozvlněným mořem hučí po stráních obou starý les, _ jímž vichor probíhá a skučí jak bitím rozvzteklený pes... „Hej, pozor, plavci, pozor, lidi,lidi,“ děl vrátný, „den dřív prchá nám, než tušil jsem, a za tmy slídí spíš nehod smečka; vizte tam, juž proudy zjevují se oku, kde přemnohý se s voru zhoup’; jak Ferdinandův zříme sloup, juž pramen sběhne zrovna v skoku v ten splavu kamenitý kruh, tož dědictvím jak otců máme, za boží pomoc s druhem druh svou modlitbu teď vykonáme; hoj, zastavte juž, hoďte šrek!“ A po voru kdo plynul, klek’, i Václav s matkou, chvílí těch jen Vraný po svých drahých boku stál přímo, v ňadrech klid i v oku, leč v duši své pěl vroucněj všech: PÍSEŇ.
„Matko Spásy, Jesu Krista, Panno panen, s nebe hleď, přes zhoubu, již smrt nám chystá, milostně nás k cíli veď; 105 jako plavcům šírých moří nám též vůdčí hvězdou buď, víra v Tebe ať se vnoří zlatou kotvou v naši hruď! Matko Boží, jejíž kráse andělský se koří sbor, září svojí k naší spáse zaplaš živlů lest a vzdor; síli nás, veď drahou jistou přes tůň nástrah, zhouby rej, za skrýš našim duším čistou posvátný svůj plášť nám dej.“ Když zvuky písně takto zněly, v hruď rozchvěnou je chytal les a šumotem svým dál je nes’; kol skály třásly se a chvěly a vše, co před tím plavci s lidem, též zpívaly, ač s větším klidem, a slabší zpěv byl vždy a zhas’. A čile spěly vory zas v proud z dálky hovořící hlasně, kde slapy dva své vody měsí a snubní prozpěvují básně, až po skalách se chvějí lesy; kde ,bednář‘ s ,roháčem‘ se šklebí, až úzkost plavcům kloní lebi 106 a srdcem zachvívá jim strach; leč opačinář zdatně táh’, a prámy mocí k předu hnané dál pluly v peřej ,na strhané‘, zkad do tišin je hnala píle blíž k Mařence a Skále bílé a po Žižkově ondy brodu, když uměl Čech mřít za svobodu, a mimo ,dubíčka‘ a ,lipky‘ i ,línů‘, kamenitých slot... Tu vrátný volal: „Do výhybky! Jsme na mělčině, pozor, hot!“ Hned v pravo druh zatáhl s druhem, a zase šlo to dobře dost, až v štěrkovišti vázli tuhém, v němž jak by kámen zrovna rosť. Vor nechtěl živou mocí dolů, ač opačinář s střídním spolu jej tahali a vrátný též. „Ej, zas nám uvázla ta spřež,“ děl vrátný, „hej, kde kdo jsi sporý, juž neleňte jít pro sochory, je potřebí prám podebrat, to nejspíše jím pohne snad; a vy všech nejlépe to znáte,“ řek’ k Vranému, „a sílu máte za jiné tři; sem po bok střídě a pomozte nám juž v té bídě, 107 sic nehneme se brzy tak.“ A Vraný, na vor upřev zrak, chyť bez meškání opačinu, a kde kdo „váhu“ založil. I Václav pomocen jim byl, byv otcem vyzván: „S námi, synu!“ i táhl s druhy, až vor sjel, a šťasten zdarem matce děl: „Jen slyšte, jak ty spády hrčí, a jak je rozšuměn jich cval, že kameny, jež ze dna trčí, svým vtipem člověk překonal; teď budem snad již pokoj míti.“ – „No, nyní nechť se bouře lítí, už přespříliš nás nepoleká; jen ještě za tou haldou štěrku, blíž chalup, přijdem na ,veverku‘, pak ,kvočna‘ s ,kuřaty‘ nás čeká, a dole na klášterské vodě chce ,krejcar‘ vyplatit nás v brodě, leč nevyplatí; prámu běh v čas zbaven bude nástrah všech.“ „Vždyť, myslím, bylo jich už dost,“ děl Vraný, „viďte, zde se chytí? My ráno, hned jak den se vznítí, kus pěšky půjdem pro radost a poslechneme cestou lesem šum stromů s ptačích písní směsem.“ A vrátný, setřev tváře znoj, jim kývnuv děl: „Dnes zlý byl boj, 108 tož pramen ubijeme již a zítra budem v Praze spíš!“ A ubili a odpočali, a záhy z rána v posled vor se šplouchal vodou českých hor, kde drobné chaty posud spaly, a kde hned lesů houště sličné na čárné břehů divokosti a hned zas skály nebetyčné jak věrní strážcové se hostí. Těm u pat divý proud se hrne, jenž o balvany na řečišti v pěn příboj hučivý se tříští, že srdce lidské hrůzou trne a vylákáno v houšti drozdem dál zatouží se dáti hvozdem, jimž s láskou v srdci přeblaženou dal Václav se a Vraný s ženou. Je milo nitrem lesů jít, když západ počíná se tmít, až mlčky s tlumem různých běd za chodcem zavírá se svět a všecko, co v něm víří, k tomu, i žití boj, jenž krev nám střebe, a kde jen nad vrcholky stromů zříš modré usmívat se nebe a podál slyšíš proud, jenž vkradí hrou věčnou oblázky si hladí, 109 je omílaje jako čas svou neviděnou rukou nás, jež hladšími chce míti stále; leč menší býváme čím dále, až smrt, jež proudem žití chodí, nás v klín svůj jako hračku hodí. Vždy mírnějším byl lesů dech, houšť tiše spala šťastná klidem; a zase šlo to po vorech dál s voraři a různým lidem, tu z proudů ven, tu v proudy znovu po okřídlených vlnách řeky, až tam, kde klášter na ostrovu spí v ssutinách již mnohé věky; a zase dál, kde v ladném splynu, kryt smrčím, k loži Vltavinu jak po špičkách se tiše loudí hor Žďárských usmívavý zdroj, jenž půli šíré vlasti bloudí a slavíků si chová roj. A znova dál, kde hrudím nivy proud Berounky se dere lstivý, až k místům těm, kde dávné doby, když divých vášní rostl vír, jsou rozmeteny králů hroby a věkův odkazy jak pýr; 110 kde bez lítosti zžehla zloba, co krásou zbudovala doba, když Korandovy chasy vztek skvost země nejkrásnější ztek’; a znova dál, kde u vln pláči prám pod skal stěny rád se stáčí, zkad v Prahy utěšený sad zřel věkovitý Vyšehrad, kde v prsti posvátné a klidu vlast skrývá květy svého lidu; kde jasná Libuše kdys stála a vid, jenž v slunné mysli tkvěl, své zemi napřed zvěstovala; kde milec bohů, Lumír, pěl, až v základech se chvěly skály, jejž tu, když bouře kvapí z dáli, mní chodec posud hrát a pět vstříc vládkyni, jež v době těžké má z tajných komnat zemi české zas k nové slávě přijít zpět. Hle, „Praha!“ znělo z plavců úst, a všecko zraky obrátilo, kde z mlhy náhle zřelo růst, co lidem pouti cílem bylo; a „Praha“ znělo v zad i před, a „Praha“ znělo od skal boků, když vrátný, stoje uprostřed, prám zvolna plouti nechal v toku, 111 kde šířila se vody dráha, a zas to znělo: „Praha, Praha!“ A věštba Libušina snivá, měst matka, zjevila se všem, mlh šedým skryta závojem, jak vdova krále pamětlivá, když po dlouhou a smutnou dobu lká na kamenném jeho hrobu. Jak čarodějný zjev to byl! kol boků královně se vil pás Vltavy, jenž všemu v div byl poset vltavíny niv a smaragdových luhů zdobou i sadů skvostem v krajích obou. To Praha byla, oul ten zlatý, v němž práci zdatně žehnal Bůh – ať té, jíž sval se pruží vzpjatý, ať té, jíž k světlu touží duch – zkad nesmrtelných věštců sbor lid polomrtvý času tíhou z dum slovem probouzel i knihou až po ztrnulé vlny hor, v něž moře cizáctví nám pralo, by v kalném lůně pochovalo, 112 co k slávě zrodilo se kdys... ký velebný to pohled, viz! Tam z Hradčan královského sídla – kvas knížat dřív kde častý byl, než falckému krev v žilách stydla, an právě nejvíc vína pil – kde ondy sláva hodovala, než chabec českou chtěl mít říš, jež strachem jeho za své vzala, chrám velebný čněl k nebi výš, v němž dlouhý vysnívají sen, kdo s trůnů svých v dob různých chvění a z lidu srdcí ven a ven jsou lstí a dýkou vybíjeni. Jak velký, velebný tu stál ten králův náhrobek, sám král, nechť jeho fiál skvostný les a kružných oken ladnou směs syn tupý loupeže a války děl kulemi, jež metal z dálky, i sveřeposti sekerou, zpit vášní, mýtil v hanbu svou; jak velký stál tu znova dnes a prstem, hrotem věže svojí, výš ukazoval do nebes ku pravdy, práv a světla zdroji. 113 A v levo zřel hled divem jatý přes hlavy stromů, keřů tlum, kde na pobřeží hřeben zlatý nes’ hrdě uměn zlatý dům, jejž ondy v myslí jarní době svých dávných tužeb na úlev lid nadšen budoval sám sobě přes nepřátel a živlů hněv; v němž slova se zvuky se mísí v květ čárný lidstvu na úžas a mrtví k životu se křísí na věčných duchů hodokvas; a dál tam, věž kde štíhlá stojí, s níž slétlo heslo dávných dnův ku velikému země boji a strachu světa z Husitův – již mřeli s písní na mdlém retu, ku věčnověké slávě Čech – a z Jana, svou jenž smrtí světu v zlých bludů moři maják zžeh’. Teď náhle přes šíř vodní dráhy z mlh věčitý stoup’ veleskvost, ta čarodějná spona Prahy, pych země, zdobný Karlův most a věže v jeho koncích obou, kde havran oklouvaly davy těch v klecích vyvěšené hlavy, kdo padli cizích soudců zlobou, že v myšlenkovém boji duchů vlast hájili i ve střel ruchu, 114 by přes proud věků, časů šum svět vznes’ je k lidstva vítězům. A v pravo povznášel se Týn blíž radnice, kde v době hrůzy, v děs nadšeným a v podiv luzy, mřel bohatýrský vlasti syn, a popraviště v kopí lesu víc rovnala se zjevem svým příšerně krvavému plesu než místům žulou dlážděným; kde posud v noční června chvíli, když v nebi roste mraků zjev – jak zvěst dí – prolitá zde krev v sbor duchů vyrůstá a kvílí a za vedení Jesu Krista ta lidu svatá žehná místa a k nebi volá zas a zas, an Týnu v čele na úžas král Jiří u výklenku vstává a zlatým říše mečem mává, jímž v dálku horské na ochozi práv zemských nepřátelům hrozí a černých mraků plaší tlum, jímž skryt je Bílé hory chlum, jenž v stálém vyčkávání nyje, kdo skvrnu s hlavy jeho smyje. – Tu věže svatovítské s výše rtem zvučným zahlaholil zvon 115 a knížeti zněl na poklon, jenž světcem teď je nebes říše; a za prvního zvonu hlasem pěl pražských zvonů valný sbor, až chvěly se jich zpěvným jasem důl vltavský i srdce hor, jež břehu po levém i pravém se rděly v slunci usmívavém, a hrdě vzrostlých stromů davy své zbožně ukláněly hlavy. To velký, vznešený byl zjev, a lidem spěchajícím k pouti v hruď rozchvělou se hnala krev, že sotva mohli oddychnouti; snad slyšeli v tom moři zvuků zpěv zvonů české země všech a k srdci tiskli s rukou ruku, a v modlitbu se měnil vzdech: „Ó, svaté kníže, štítem svým buď strážcem nám i budoucím a v kukle klamu, jařmu pout svým věrným nedej zahynout!...“ Co táhlo srdcem matky drahé, co Václavovým srdcem as, jenž beze slov tu stál a žas’? Proč Vranému lesk slzy vlahé 116 té chvíle skropil obličej? ký myšlenek a citů rej spěl zanícenou jejich duší? To sotva pěvec ví, jen tuší... Víc druhdy mluví srdce tluk než lepý obraz, rýmů zvuk a květná slova v ladném svoru; kdož mohl znáti srdcí ruch a cit, jímž ovládán byl duch, když na břeh vyskočili z vorů? Tou tří dnů cestou ven a ven byl Václav v mysli opojen, a jeho matky temný zor ssál úžas z proudu, dědin, hor, a častokrát jí zvlhly řasy z té vůkol rozmanité krásy, a s Vášou mnohou vzdechla chvíli: „Kéž Chlumští by zde s námi byli!“ Den slavný vzešel; s Hradčan dolů zněl stříbrohlasý věže zvon, i šli máť s otcem a syn spolu v chrám Vítský světci na poklon, jenž pro korunu v chtíči klatém byl při modlitbě ubit bratem, a vévodou jsa, jakých není, v posvátné kapli dříme zvlášť, 117 skvost českých králů na temeni a na ramenou zlatý plásťplášť, pod jehož řásnost v taji brává, kdo jemu v ochranu se dává. Zde v slunce nejrannější záři všech první klesli při oltáři a modlili se v skroušenosti za nástrah světa znik a zmar, za duše mír a srdce ctnosti a za úmyslů dobrých zdar; tu matka, v stálé tonouc muce, výš k nebi spínala své ruce a, zbožně kloníc hlavu níže, slz ručej utírala s řas a modlila se: „Svaté kníže, buď strážcem naším v tento čas, na kroky syna mého hleď a svou ho cestou k cíli veď, by v štítu tvého jasné záři nám těchou byl a berlou v stáří.“ Když Václav, vedle matky kleče, vzdech přitlumených slyšel slov a zřel, jak hojná slza teče jí z očí, stupňů na příkrov, a kterak v srdci dojat Vraný tisk’ v ruky mozolité dlaně 118 své strastmi prosivělé skráně a lící úhor přeoraný, tu srdce v hruď mu zabuchalo jak plno strastí, plno vin, a něco pojednou jej hnalo zpět v rodný na Vltavě mlýn, kde štěstí hostí se a mír; leč mladých tužeb chvat a vír vše zase kvapným vanem svál a volal: „Výše, k cíli dál!“ Ven z hradu po té pobožnosti zas otec s matkou syna veď, by udivený jejich hled zřel, jak se Praha čárně hostí na březích řeky na obou, jež z oné vinula se dáli, kde stojí jejich „Bílé skály“, a kterou nazývali svou, až matce, žalem jaté znova, že Václav, duše její květ, tam s nimi nevrátí se zpět, ta vřela teskná z duše slova: „Hleď, dítě, odejdeš nám dnes, a mezi námi v prostor šerý čnít hory budou devatery a devaterý černý les; my nazpátek v hor strmé boky, 119 ty k jiným půjdeš končinám, kdo stříci bude tvoje kroky, až bez nás budeš sám a sám? Buď hodný v každé srdce zněti, měj Pána Boha na paměti a časný svého otce hrob; víš, pro tebe že všecko činil a navždy šťastným mít tě chtěl, a když mu anděl smrti stínil zrak zvolna hasnoucí, co děl! Ó rozpomeň se na to znovu a zaleť často duchem k nám i k zapadlému otce rovu, vždyť jenom tebe, dítě mám jáť při všem, co jsem přetrpěla, tvé blaho na mysli jen měla, až milý Bůh mi vyšel vstříc a tíh, jichž nemohla jsem zmoci, sňal s beder mojich polovic a druhému dal tvému otci na bedra statečná a mužná, a jako vděčnost za vše dlužna je do smrti mu moje hruď; i ty mu z duše vděčen buď, a jestliže já dříve zhynu, pak za mne ho též miluj, synu, a na mysli měj vždy a všady, že bez něho mlýn nebyl tvým a jeho bez píle a rady dnes žebrákem byl’s hotovým!“ 120 A Václav, pláčem matky jat, kol krku chyť ji na pochvat a líbal jí a v srdce tluku i Vranému chtěl líbat ruku, leč tento dojemně naň hleď, a rychlým vzmachem ruku zveď, by překonán jej k srdci tisk’ a div že blahem nezavýsk’, když slovem tichým, prostým zdob syn matce hovořil i jemu: „Bůh za svědka buď slibu mému, že vděčným budu po sám hrob, a jediná-li slza žele v tvář tryskne vám a z ňader vzdech, a rýha zjeví se vám v čele u vážných o mne starostech, pak nechci klidu srdce míti; ať jako sosna bleskem vzplanu a ztratím všecko, i svou Janu, jež v duši hvězdičkou mi svítí – ne, nikdy!“ – Tu máť při té zvěsti mu na hruď padla v blahém citě a líbajíc jej křikla v štěstí: „Ó, dítě mé, mé drahé dítě!“ Teď Praha, po níž zatoužila, hned stokrát vábnější jí byla, a že své milé s sebou měla, i na Lipovsko zapomněla, 121 kam s mužem, syn když došel cíle, jak holubi dva letli zpět, by mnohé vzpomínali chvíle na sdružených svých duší květ, jejž v dálce u Bezdězských strání svým štítem svatý patron chrání! E: až; 2002 122
Bibliografické údaje

Nakladatel: Otto, Jan
(Nakladatelství J. Otto knihtiskárna v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [2.]

Počet stran: 122