Sekerník 2 (in Spisy Adolfa Heyduka, svazek 3) (1908)

Kresba z Povltaví, Část 2, Adolf Heyduk

Diplomatická verze Ediční verze
SPISY
ADOLFA HEYDUKA
III.
SEKERNÍK.
ČÁST II.
NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA V PRAZE
[I] ADOLF HEYDUK:
SEKERNÍK
KRESBA Z POVLTAVÍ.
ČÁST II.
NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA V PRAZE
[II]
VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.
[III]
XI.
V škol ruchu rodičů dle soudu byl Václav jako ryba v proudu a vesele a často psal, že z hoška studentem se stal. Mlýn otcovský jen jednou v roce šel navštívit; vždy na vánoce, a hned, jak přišel v radost všem, byl Chlum mu druhým domovem. Jak blažen Václav domů lít’, vždyť mohl k Střelovým vždy jít a častěj hovořiti s Janou, jež s matkou v rodném skryta domě vždy mile vedla si a skromně a stávala se sličnou pannou, když Václav, přírody jak zvykem, nechť moudrým jinak, tělem svým byl vytáhlým jen studentíkem, leč ne jak ondy nesmělým, 123 spíš něco svítilo mu v oku, co vzdorem přicházelo v jev, i v žilách prudší vřela krev, nechť osmnáct měl teprv roků; byl jaksi odvážlivým trochu, ač více ohně svědčí hochu, jejž mužný život k sobě láká jak jaro motýle a ptáka. Však něco v srdci jich i hlavě juž mnohý tkvělo okamžik, co ondy sletělo v ně hravě: to tajemné byl touhy vznik, jež v čarodějné jara chvíli v květ chtěla hnáti divnou pílí jak u myslivny bujný hloh, v němž strnad svoje hnízdo schoval. Co osud asi pro ně snoval, by blažit je neb zranit moh’? Jak budou asi kvapem let jich srdce kvést – či krvácet? Tak rostli oba vedle sebe, leč myslí různili se přeci; jak sokol toužil Váša v nebe, pout veškerých chtě býti prost, a Jana, linduška jak v kleci, na rodném krbu měla dost. 124 On, vypěstěn jsa města ruchem, zřel dvornost mládců, úsměv děv a rychlej proudila mu krev, až nesen různé četby duchem, přál družku míti po svém boku, jež panenkou mu tkvěla v oku a pro jejížto rtíků květ vše na světě chtěl zapomnět. Leč ona štěstí měla v těch, již pěstili ji vrchem něh, vše konajíc, co v mysli měli, a říkávala častokrát, že kdyby muž snad chtěl ji brát, a nechať by ji vyháněli, přec s nimi loučit nebude se, jen u nich žít že bude v lese, jak nyní žije zas a zas – než také srdcím vládne čas. Tu přišel náhle skok co krok čas Bělských prázdnin, druhý rok, a znova radost mlýnem vládla; jun blažen byl a matka s ním, vždyť spokojena zrovna mládla i s hospodárným mužem svým. Když Váša různé knihy nesa den druhý k Janě na sad šel, zřel z besídky, jak cestou z lesa s kýms k domu Střela zatáčel; 125 byl myslivec to v tváři snědý a pěkných mravů, prostých vad, i jeho úbor temně hnědý na štíhlé tělo švarně pad’; byl asi dvacet a pět roků, vlas temný měl a zvučný hlas a po myslivcovu jda boku čil odvětil vždy na dotaz, a když s ním u zahrady byl a podél plotu kráčel maně, sňal klobouk, uklonil se Janě a s úsměvem ji pozdravil. Leč sotva že to Václav zřel, byl jeho zrak dvé žhavých střel, i ptal se Jany, kdo ten pán, jenž pozdravil ji níž se kloně. „Pan Jarý,“ děla, „od Třeboně a je k nám taxátorem dán, chtělť otec, aby z kmenů směsi zas časem řádné byly lesy, tož chodí pilně hvozdy měřit, jak žádá nové vědy řád; je na Chlumu prý velmi rád a vstává, jak se začne šeřit; vždy dopoledne tráví v lese, když lidé stroje mu tam snesli, 126 a co tam změřil, domů nese, však odpoledne pilně kreslí a počítá; je hodný muž.“ „A je tu dlouho?“ – „Měsíc juž.“ Krev stoupla do Vášovy tváře, zrak pln byl divné jakés záře a v srdci ho to bodlo v ráz, i ptal se dál: „A nevíš as, jak dlouho tady měřit bude?“ „Zlá v skalách prý je práce všude, děl otci,“ mluvila zas Jana, „zvlášť západní kde řeky strana, leč za dvě, za tři léta přec že doufá hotovu mít věc, když pohoda jen bude k tomu.“ – „Tak dlouho bude u vás v domu?“ děl Váša s rozpálenou tváří. – „Co platno, když to musí být; jeť práce víc též v kanceláři.“ – „A bude u vás také žít?“ – „Nu ovšem, kamž by jinam šel, toť, pravil otec, bývá všude – i soudruha snad míti bude.“ – „Já hned bych se jím státi chtěl.“ – „Vždyť vyšší scházejí ti školy.“ „To právě zlobí mě a bolí, leč Bělou odbytu juž mám, 127 jho školáctví juž svrhnu dolů a na vysokou půjdu školu, však té až někdy vale dám a v klín se vrátím našich hor, též budu jak pan taxátor.“ – „To může být, jen dbej mé rady,“ děl revírník, jenž s hostem teď všel netušeně do zahrady a představil jej, „jen si hleď svých studií a pracuj s chutí, ať jiní co chtí kde chtí kutí, ty s knihami se pěkně bav a nedbej na vtip takých hlav, jež druhdy prociví až k ránu při dýmce, karbanu a džbánu; to nikdy k dobru muže není! No, kdy jsi přišel?“ – „Včera už.“ – „A zdráv a čil, jak vidět. Nuž, a jaké pak máš vysvědčení?“ A Václav pochvalou jsa jist dal revírníku ruče list. Když polesný ho nazpět dával, blah na rámě mu poklepával a děl: „Nu, nyní doma svolí, bys mohl na vysoké školy, z nichž až se vrátíš někdy zpět, máš otevřený celý svět.“ 128 Když potom po hodině skorem pan Střela s mladým taxátorem a s hajnými šel zase k boru, dál Václav tiše, nerušen, přeď rudou nitku rozhovoru, a když se ukláněl již den, a čas byl nazpět domů jít, tu Janě v oči hleděl chvíli a děl, že k vůli ní tak pílí s tím učením, však že si žádá, by trochu víc ho měla ráda. „Víc, kterak víc?“ se Jana ptala, „vždyť přímo za bratra tě mám, juž od těch dob, co chodíš k nám, a v čas, když tebe nevidím, vždy obrázkem se těším tvým, jejž poslal jsi mi ondy z Prahy, jeť nad jiné mi dárky drahý, a klesám nad ním v častou dumu a vmyslívám se v onen čas, až na myslivně budeš v Chlumu a s námi chodit zas a zas.“ „Tož Jarý je ti lhostejen?“ „Mně? Úctu k němu chovám jen, nechť častěji s ním mluvívám.“ 129 „A ke mně?“ – „Tebe ráda mám.“ A Václav nesen lásky zvěstí děl zanícen: „A ty’s mé štěstí, nic bez tebe mi život není –“ a s retem ret plál v políbení... Tak den se nyní se dnem střídal, a Václav často Janu vídal a doma vždy jen myslil na ni, a stále rostlo ňader plání. Též Jana vždy s ním v duši dlela přes drobných prací různou směs, a sotva z dálky uviděla, že Váša přes jejich jde les, hned nachem zarudlo jí líce; vždy přirůstala k němu více a šťastna časté za procházky svou celou poslouchala duší, co Václav mluvil v srdce vzruši o čarném květu první lásky. To Chlumským nezůstalo v taji, vždyť zřeli mladých srdcí vzruch i že se oba rádi mají, a Střela říkal: „Chraň je Bůh! Jeť mladý Dolejš hodný hoch, mít úřad bude a mlýn k tomu, zda lepšímu bych někdy komu dát jediné své dítě moh’?“ 130 A paní rovněž říkávala: „Já v duši nejinak jsem ždála; mně nechce ani na rozum, že jiný měl by Janu vzít, vždyť Václav může dostat Chlum a zároveň tak obé mít a šetřit ze služby i mletí, – my zůstaneme u svých dětí.“ Tož radost měli vždy a znova, jak ze studia Václavova, tak z lásky mladých lidí obou a pěstili ji každou dobou, a v mlýně přes starostí hejno jak v Chlumě myslilo se stejno. 131 XII.
Čas unikal, den přiletěl, kdy Václav do Vídně jít měl, a ve vzpomínek vírném davu šel, rodný opouštěje dům, na milý rozloučit se Chlum, slov, jež chtěl říci, plnou hlavu – když překročil však síně práh, byl něm a nemoh’ slova říci, hned zahořel, hned bledl v líci a stál, jak hrdlo by mu stáh’. Tak nikdy ještě nešel z domu; byl zamyšlen a teskliv k tomu a různý ovládal ho cit: hned veselý, že blízek cíle, kde bude s Janou v lese žít, hned smutný, za drahné že chvíle ji nespatří an spěchá v dálku. Žal s radostí v něm vedly válku, 132 až dojat v srdci přehluboce své Janě slíbil rukou dáním, že bude-li to jejím přáním, k ní jistě přijde na vánoce, by její očí žár a jas a teplo její duše jemné zpět odnes’ do své síňky temné pro města dlouhý zimní čas. Když mluvil, Jana smutna byla a „Přijeď“ v slzách promluvila, až matka, sdílně cítíc s Janou, tvář líbala jí uplakanou. Leč otec, kouře z dýmky svojí, děl, přecházeje po pokoji: „Nu, juž mi přestaň, Jano, vzlykat, teď musíš, milé dítě, zvykat, když povinnost ho volá v dál,“ a nuceně se Janě smál. Když Václav z Chlumu domů šel, snad na stokráte zůstal stát a pokaždé se ohlížel, by spatřil bílý šátek vlát, jímž Jana dávala mu s Bohem a byl by častěj činil mnohem, leč do cesty mu stouply skály a na nich čilimníku trsy i lesy s větnatými prsy, a hlas i šátek znikly v dáli. 133 Stesk ve mlýně byl ještě větší, a různých příprav kvap i šum, a matčin pláč a sladké řeči ten večer naplnily dům; tu každé chvíle bez ustání byl polibek a objímání, a k hrudi vinula se hruď a pokaždé a zas a znova máť rozmluv zakončila slova: „Jen, zlaté dítě, hodný buď!“ Též Vraný při takovém ruchu byl v srdci zarmoucen i duchu, a čelo bylo plno rýh, ač z příčin dílem jinakých; bylť otčim synovi ten den zas víc než druhdy lhostejen. To hnětlo Vraného, an chtěl, by syn jak otce rád ho měl, leč mluvě o tom v taji s ženou zas udusil ten trapný cit. „Jsem cizí,“ děl, „zda můž’ to být? ba mám to za věc přirozenou.“ A víc by pro sebe ho jal, šel před odchodem k Václavovi, by v taji peníze mu dal a pravil: „Na oblek měj nový, a v lepším až budeme stavu, dám rád ti také na zábavu.“ 134 Té noci prchal klidný sen všech, kteří Vášu rádi měli, a za červánků druhý den jej aspoň v duchu líbat spěli a každý v očích slzu měl, i mlžná jeseň, jdoucí poli, když do toužené dávno školy za jitra teskliv odjížděl; však perel nejvíce se lilo do smutných lící mateřích, že více jich než rosy bylo za jarních nocí na keřích, i byla všecka rozechvěta, jak šel by Václav konec světa, zrak hasl jí jak světlo v mlze a nemohla ho líbat dost. Leč také Janin smutek rosť, a když druh odjížděl, té chvíle – byl úsvit – na podušce bílé jí zjevily se v lůžku slze. Čím Václav od Chlumu byl dál, tím více Jany vzpomínal a čím přijížděl k Vídni blíž, tím u srdce mu bylo tíž, až v jejím žití plachém vření byl všecek jako u vidění. Co viděl, bylo jako sen: ten lidí kvap, jenž rostl stále, 135 to panské žití okázalé a hříchu vyfintěný plen; ty vlny lidového moře, v něž zlato v hojných pramenech se vůkol sbíhá z krajů všech, i smích, v němž hyne výkřik hoře. Zřel onen nový Babylon, kde po snadném je chlebě hon, kde chuďas v tuhé strádá práci a boháč do křesla si sedne a hýře v noci, spí jen ve dne a zase k požitku se vrací; kde tlupy hejsků s tupou lící šat bláznů nosí na ulici, kde vilnost při stálém je hodu, a podvod tuční při obchodu, a ducha vznešenost a vzlet v svou sínku skrývá se – svůj svět – a nedbá, mimo že, jak brav lid venku spěchá do zábav a za laciný žert a smích dá třeba poklid duší svých. Vše Váša v krátké době shleď a pečliv ku práci vždy seď neb listy na Chlum psal a domů, leč brzy smutek přišel k tomu; byl stále jako rozrušen, pryč z Vídně toužil k Janě, ven 136 a neměl nikde ani stání, až přes Střelovo varování přec soudruhy se svésti dal a častěj lékem číši bral, by zapil stesk a duše kvil, jenž junácké mu srdce ryl. To stávalo se častěj pak, až srdci mladému a hlavě vždy zastesklo se po zábavě, když nad čelem mu želu mrak svá křídla náhle roztáh’ sivá, ba pozděj – dřív jen v jakés hrůze – sám přátel hledal družné schůze a síně, kde se hrá i zpívá, by stichl sup, jenž hruď mu kloval, až toulky ty si zamiloval a různých chtíčů chabý plen spěl za požitkem dál co den. Vždy řídčeji a samoděk tlum oblétal jej výčitek, že rodiče i Janu klame, leč potkav soudruhy neb známé, šel s nimi zas, kde číš se pění, a žert se ozývá a zpěv a smích a hovor svůdných děv, jež vystrojeny okázale 137 hned v Orfeu se sešly s nimi neb na předměstském druhdy bále a zraky barvou zvětšenými svých lákaly jej do tenat; a Václav bránil se – a pad’. Žal rozerval mu duši mladou, že ty, kdo cítí doma s ním, tak bídnou obetkává zradou, že za všecko tak nevděčným, a ve snu matku zřel a Janu, jež majíce tvář uplakánu, jej prosily: „Ó vrať se zpět! V žal velký ponoří tě svět, buď zase jako dřív jsi byl, či nelekáš se oněch chvil, až spatříš nás? Zda v ňadrech s mukou smíš klidně ruku stisknout rukou a dát jak ondy polibek?“ A Václav zachvěl se a lek’ a domů z Vídně chtěl a pryč v té lepších citů náhle vzněti, leč srdce žal chtě zapomněti, spěl k veselí, kde lestný chtíč svou tajemnou naň vrhl roušku, by znova zkázu v častém doušku pil z číše vášní divokých. 138 Tak před zrakem mu stále bledli, kdo dřív jej k svému srdci zvedli, bled’ mlýn i Chlum i rodný jih, až časté hýření a kvas a dlouhé bdění mnohých nocí jej povalilo do nemoci, dřív, vánoční než přišel čas. Juž napřed rodiče se ptali, kdy Václav přijde, jako chtěl, že saně by mu objednali, by ze stanice domů jel, že všecko se naň těší z duše, a Střelovi jej na hod zvou a jak ta chvíle zvolna kluše, kdy ve mlýně ho obejmou, leč Václav nemoh’ ani psáti, a místo něho napsal druh, že nemůž’ na cestu se dáti té doby Dolejš v rodný kruh, že přátelé ho želí všici, an delší čas byl v nemocnici. Byl velký v mlýně pláč a žal, a z ňader vzdechy letly steré, leč Vraný hned se uchystal, že do Vídně se odebere a nedav brát si živou mocí dal na cestu se ještě v noci. – 139 Jak nůž by do srdce mu vrazil, stál Vraný, těžké strasti plen, když slyšel, jak se Václav zkazil a proč tak zle byl nemocen, leč nezanevřel náhlou zlostí, ba laskav mluvil: „Probůh, slyš, těch přátel toulavých se zhosti a všecko zase napravíš, vždyť na záhuby stál jsi prahu; což zapomněl jsi na přísahu tam v kapli Svatovítské loni? Hleď, matka doma hlavu kloní a pláče pro tebe v zlé tuše, což neslyší jí tvoje duše? Juž vzmuž se činem, nejen slovy a začni nyní život nový. Z nás každý klesl v žití snad, neb druhdy tu i tam se chýle tkvěl ve předivu různých vad, jen vzlet-li z něho pravé chvíle jak motýl z kukle zase ven; jeť život lidský věru sen, a ty snil’s těžce, milý hochu, teď jenom vůle, síly trochu, a vše se podá s Pánembohem. Víc práce bude ovšem teď, vždyť pozadu jsi zůstal v mnohém, leč přes to, Václave, se hleď, bys plně zdráv byl za čas krátký a na druhé nám přišel svátky.“ 140 A dodal ještě: „Chudák Jana víc druhých byla polekána tou zprávou, která přišla k nám a její radost je ta tam, že s tebou ve svatý hod příští zas jezdit bude na kluzišti.“ „Až velkonoce přijdou, k vám,“ děl Václav, „jistě zavítám, však což pak maminka, je čilá?“ – „Až na ten strach a na starost, že ošetření nemáš dost, a mnohou slzu uronila; hůř na tom v zimě Střela byl.“ – „Aj, proč pak?“ rychle Váša vece. – „Buk při kácení na pasece zle na noze ho pohmoždil, ba posud není dobře zdráv, tož – hlavně tebe se to týká – všech poručnických vzdal se práv a ve mně máš teď náhradníka. ,Nač,‘ děl, ,bych mezi vámi byl? jste otcem, otec líp to spraví‘ – a soud mě také potvrdil. Jsi spokojen tím, synu?“ – „Jsem,“ děl Václav vesele a hbitě, „teď aspoň nemusím jak dítě snad Chlumským ruce líbat všem,“ 141 a spokojeně mnul si dlaně, „jsem mužnějším též proti Janě, tím jakés jho jste se mne sňal,“ a Václav hrdě prsa vzpjal. Tak vše si řekli v krátký čas, a Vraný v mlýn se vrátil zas, ač těžký žal mu duší táh’, než Václav se mu zapřisáh’, že jiný bude od té chvíle v svém každém myšlení i díle. Čas, ve Vídni co otec dlel, zas Václav Janu v mysli měl; však potom mnohý toulek druh mu namlouval: „I chraň tě Bůh! ne jet, ni psáti nesmíš domů, jak z počátku jsi míval zvykem; teď Střela není poručníkem, tož nemáš příčiny juž k tomu. Pojď, vína číš to všecko spraví; ať Jana s jinými se baví, ty také s jinými se těš, tak nic si nebudete dlužni! Drž s námi, dokavad jsme pružni, vždyť beztoho, až přijdem ven, kams do hor nebo na samoty, pít mléko budem u kamen 142 a rybím tukem mazat boty, by nemokly nám v lesa bahně. Pojď, proležel jsi času drahně, teď s námi se zas veseliž!“ A Václav konal jako spíš, a nezřel, nad ním že a Janou ten anděl, jejich rty jenž spial, v mlh sivé roušce zanikal a že mu z očí slzy kanou. 143 XIII.
Co takto ve Vídni se dělo, byl v mlýně nářek mnohý den, ba matce srdce puknout chtělo, když Vraný, těžce zamyšlen, řek’ v důvěrnosti ženě svojí, jak vlastně s Václavem to stojí. „Zle bylo,“ děl, „kéž není hůře, juž tajit toho nechci dál, hoch, ondy dobrý jako kuře, zlých druhův obětí se stal, leč dal mi slib, že život změní a znova se mi zapřisáh’ své dobré vůle na znamení. Nás výkup z bahnitých těch drah moc peněz stál, dluh roste zas, než mlčte o tom, prosím vás a nestýskejte, vše se spraví, Bůh dá-li práce dost a zdraví.“ 144 Leč nezanikal ženin stesk, ba v taji plakat neustala, ten tam byl zase oka lesk a všecka v žalu zapadala, a nechť muž dodával jí síly a vždy ji těšil v hořké chvíli, přec ždala v shluku trpkých tuch: „Kéž milostivý s námi Bůh!“ Líp na Chlumu to bylo věru, tam záhy prchnul smutku mrak, an Janin dlouhých za večerů vždy brzo vyjasnil se zrak, když Jarý na besedě býval a něco vyprávěl neb zpíval. Tu Jana vždy se zkonejšila, ze srdce smutek znik’ i žal, a veselejší zase byla; vždyť čím míň Václav z Vídně psal, tím častěj ducha svého dary ji neúnavně bavil Jarý a těšil stálou pozorností. A myslivcová, vděčna hosti, jej častěj na besedu zvala a při odchodu zdržovala. I chodil Jarý častokráte; jej vábil dívčin milý zjev 145 i dětské srdce její zlaté, i vášní nezkalená krev; on neustále víc, co den byl teplem jakýms ovíjen, jež zářilo mu z oněch chvil, když s Janou druhdy hovořil a dověděl se také v skoru, že přes veškeren lásky vznět, jenž s Václavem ji v dětství sveď, je ráda z jeho pohovoru, a že když stesk jí rosí oči, hned utichne, když on k ní vkročí. Tak častější jich byly schůze, a rodičům se oko lesklo, že Janě, aspoň ne tak tuze, v té samotě se nezastesklo, než Václav navrátí se domů, a z celé duše přáli tomu. Když velkonoce zavítaly, zas matka s Chlumskými se ptali, kdy přijde juž, by nemeškal, leč tenkrát Václav v pravdě psal, že opět nijak možno není, an na vycházku osmidenní kams v lesy, jež jsou mniškou chory, má s druhy jít a professory: 146 „Žel, že mi nelze, jak jsem přál, i tenkrát k vám, bych pookřál, leč brzy přejde řada dnův, v nichž u vás jen a u Střelův žít budu radostněji mnohem. Dnes odjedeme! S Pánem Bohem!“ List ve mlýně byl přijat s vděkem. „Je nyní pilen,“ Vraný děl, „má domluva mu byla lékem i laskavost má; to jsem chtěl, kéž by se takto vždy byl hleděl! Mám věru za veliké štěstí, že z Chlumských nikdo jakés zvěsti se posud z Vídně nedověděl! Tak, tak, ať jenom lesy třídí... Bůh vždycky všecko dobře řídí!“ Hůř bylo v myslivně, tam maně zas radost vzata byla Janě, jež hlavu kloníc, děla k sobě: „I v té nepřišel milé době, kdy nejvíc na zahradě naší je modrookých fialek a konvalinky v lese raší? Víc lesní vycházka mu vděk; což dost jich neměl mezi rokem? či neví, kterak mě to mučí? 147 Leč ne, ne! Ať se raděj učí, vždyť prázdniny tu budou skokem, a pak, nechť vůkol plno mraků, zas jasno bude z jeho zraků!“ Tak znova na myslivně v Chlumu ve chmurnou klesši Jana dumu chvil čekala, až její zpět se vrátí černooký svět a hnědokadeřavé štěstí; však stále klamné šly jen zvěsti, ač jaro naselo juž v letu déšť slunce vůkol a déšť květů a zpěvných ptáků pestrý dav do srdcí, keřů, brázd i hlav. Ó dobo jara, dobo vzruchu, tvá krása divem na vše vnadí, co druhdy tajně dřímá v duchu a v ňadrech lidé nesou mladí, nechť pod různým dlí střechy krytem, až srdce rozkvétají citem a buď se navždy k sobě skloní neb poraněna samoděk krev tajnou z tajné rány roní a nezhojí se celý věk. Těch jarních kouzel pestrou směsí, juž hory oživly i dol 148 a vše, co v nich, a vše, co kol; i Chlumské plny byly lesy. Kam hleděl zrak, vše k žití spělo: strom pupence měl, růžky srn a první chudobičky drn, a všecko, všecko k světlu chtělo. Tu pěnkava si zazpívala, tam ostýchavě hvízdl drozd, jejž studánka si k sobě zvala, by pěl jí; dumy šuměl hvozd o jaru budoucím i letu, o zlatém slunci, pestrém květu, o fialce a povázce, o růžích v trní, o lásce, jež v jeho srdci druhdy zticha buď květem zavoní neb vzdychá jak u prázdného hnízda pták, buď podléštkou mře tajně v křoví, neb siná jak květ sasankový a onde hoří jako mák, jenž ráno v úpalu se sloní, a na večer juž listí sroní. Však nejen v lese, v myslivárně též žezlem kynul jara bůh, ač zprvu ustavičně marně; leč když se kvítím pyšnil luh, a rákosník pleť hnízdo v sítí, též tajně počal vítěziti, 149 an kamo kráčel, kvítí vrhal tu na úboč, tam v slunnou příč. A Jarý bezvolně je trhal; hned žlutý utrh’ petrklíč, hned podléštku, hned anemonku, a klada stonek podle stonku vše Janě nes’, jež v srdce tluku mu s uzarděním tiskla ruku. Tak záhy bývalo co den, a když šel Jarý z domu ven, juž Jana v srdci těšila se, že švarnou kytku dá jí zase, jak Václav činíval to spíš, jsa rád, když být jí mohl blíž. I vmyslila se v onu dobu, když její síňky pro ozdobu jí denně něco z lesa nes’, a upomínek pestrá směs v ráz sličnou hlavou se jí hnala – a Jana nad kyticí stála a voníc k ní si vzdychla skromně: „A Václav nezatoužil po mně, a nedbá juž, a zatím Jarý mně za něho ty nosí dary.“ Leč někdy – o čem asi snila? – den celý zamyšlena byla a říkávala takých chvil: „Ach, kdyby tu radš Václav byl, 150 jen na den, jenom na hodinu; já nevím proč, leč mru a hynu.“ Leč za Václava činil host, až přízeň přešla v náklonnost, ač Jana posud netušila, že náklonnost by láskou byla, jež v zárodku se k světlu drala a Václavovi půdu brala. Než Jarý tušil vzruch těch změn a byl tou přízní opojen, tím víc, když dověděl se záhy od přátel z Vídně sdružených, na jaké Václav dal se dráhy ve chtíčech vášní zpružených, vždyť právem mněl, že zapomíná, že jeho srdci vládne jiná, ne hravá družka dětských chvil, leč vyčkával a kliden byl. A jaro vítězně šlo dále, leč Václav stále nešel zpět a, psal-li, psal jen hrstku vět a času strádal neustále, ač ondy psával Janě z Vídně dvé dlouhých listů v každém týdně, pak hrstku řádků za měsíc, pak špetku slov a potom – nic. 151 On nedbal, s půvabů že četou a s vojem vnad čas přišel zpět, v němž růže kvetou, srdce kvetou a všecka mysl, všechen svět, a že se ostří jeho zbraní ni rek – což děvče – neubrání. Tu v Chlumské lesy na úžas vnik’ jasný červen, růží čas, leč Janě zlé přinesl dary: stesk, žal a boj za lásky práva, v něm padnout musel buďto Jarý neb smrt se snésti na Václava; a boj ten divoký měl chvat. I Jana chtěla bojovat, než v srdci lidském navždy, navždy boj porážkou snad končí každý; žal druhdy divoký je zrývá a šťasten, komu slza zbývá. Však Janě neblahých těch chvil v čas spojenec se dostavil, jenž zaplašit měl zkázy den, než běda, bídně vyzbrojen, a v takém srdce nebezpečí boj kratším je, leč zhouba větší. 152 XIV.
Ač Václav nepsal pranikomu, kdy přijede, přec přišel domů, leč jiný, a vše vůkol haně, co ondy rád měl, toužil k Janě. Jak přeblažena matka byla, když syna vroucně políbila a hovořila v ňader ruchu: „Já stále s tebou byla v duchu. Tak lítost u srdce mě vzala, že tři jsem noci proplakala, když otec z Vídně přišel zpět; no, zdráv jsi; překonal jsi svět, jenž sítě na tebe juž střel...“ Tu Václav na otčíma zřel, ač jako maně jen a skrytě, a ze síně ven kráčel hbitě. A na Chlum, zkažen světa ruchem, spěl s bědně porušeným duchem, 153 ač zevně junák, řídké síly, byl vzrůstem všecek ušlechtilý jak javor vyběhnuvší v horu; žel, duch že s tělem byly v sporu. Jen chladné bylo uvítání, když Václav, švihák každý kloub, ku Střelovi a jeho paní do společenské síně vstoup’, kde jindy vítali ho z duše. Dnes ptal se lesník dosti suše: „I je-li možná! Ty jsi živ? Nás nebyl jsi juž pamětliv. Jak dopadly tvé zkoušky, hochu?“ „Já s nimi opozdil se trochu, leč tady dohoním to brzy, dost bude nyní prázdných chvil,“ a dávaje znát, že ho mrzí ta řeč, hned jinam zabočil a ptal se, hledě na vše strany: „Což není na Chlumu snad Jany?“ Tu paní: „Bude na průseku buď něco plésti z drobot svých, buď číst; pan taxátor jí k děku snes’ hojnost nejnovějších knih, leč juž tu býti musí teď...“ V tom Střela zvolal: „Oknem hleď, tam jde; pojď vstříc jí, ta se lekne, jsem žádostiv, co asi řekne.“ 154 I šli. – A Jana tiše z lesa jak prostý z pohádky šla zjev, blíž hafan, košíček jí nesa, jen stěží ukrotil svůj hněv, když cizince zřel jíti z dáli, leč okřiknut byv ustal v ráz, jen v taji hafnul zas a zas, až Střela s Vášou u nich stáli. Když Václav Janu opět shleď, stál zaražen a v tváři bled, tak netušil ji krásnou být, a zase lepší vzplál v něm cit, když, hbitě dávajíc mu ruku, se ptala řečí vroucných zvuků, proč domácím všem na úžas tak dlouhý nepřicházel čas. Než Váša všecek udiven nic nemluvil a hleděl jen, jak mile byla proměněna a jiná všecka nežli prve; teď z děvčátka se stala žena, vrch krásy, z mléka jen a krve, jíž nelze spatřit v města davu, a Václav nechtě sklonil hlavu. Tu nesetřen byl cudný pel rtů nachových ni ruměn líce, v němž čarný půvab něhy dlel, a nad zoře byl úsvit kštice. 155 Jak kněžka krásy před ním stála, jež v lesy slavila svůj vjezd; kraj jasnější byl, když se smála, a z očí lesk se linul hvězd, jenž oslňoval jeho tváře, že nemohl té snésti záře a ve výčitek černé vzruši jak k smrti souzen chvěl se duší. Šel s Janou, ale nevesel, a jeho hovor, jeho sděl byl prázdný, bez ducha i vnady, hned řečí tamo byl, hned tady; a hledaje vždy předmět nový, chtěl strach své duše zakrýt slovy. Leč sotva z lesa přišel Jarý, v ráz Vášu hněv zas pojal starý, byl zamračen a nekliden, ba v hrdý úškleb stáhl líce, a odcházeje ze světnice, děl k paní: „Jiný někdy den, když svolíte, k vám přijdu, paní, jsem chor, snad je to z nevyspání, též hlavou často trpím moc,“ a dávaje všem dobrou noc, stisk’ Janě ruku bez usmání a kvapným krokem zmizel v stráni. „Věř, tomu jistě něco schází,“ děl Střela paní, když šli spat, 156 „buď moc se vídeňčí a kazí, buď – nic bych za to nechtěl dát – zle se mu při zkoušce as vedlo, neb něco do srdce mu sedlo, co tajně, ale těžce nese; no, neuškodí, zeptáme se, však bez toho jsem něco slech’, co k té mě bedlivosti nutí – pan Jarý řekl mi, co kutí, jenž v posledních to zvěděl dnech; tak brzo jistou pravdu zvíme, a pak – a pak – no, uvidíme!“ Též Jana na svém pokojíku než ondy mnohem déle bděla; bylť Václav chladný proti zvyku, víc, nežli přála si a chtěla, a nač se těšila tak dlouze, jak plachý sen jí prchlo pouze. „Či,“ pravila si, „nemám snad co jiné dívky tolik vnad a tolik zdob a strojné krásy? Proč chladným, nemluvným byl asi, či některá jej poutá více než já, já Chlumská poustevnice? Je jinaký než ondy býval –“ a slzou modrý zrak se stmíval. Strach jakýs tajemný to byl, že Václav za tak dlouhých chvil 157 jí zapomněl, a k sobě děla: „Vždyť já též častěj zapomněla, dnes poznovu to opět vím, kéž choré srdce v čas se zhojí; jen přízeň k Jarému mne pojí, leč Václav mým je, zase mým; já vše mu řeknu, co jsem snila, jen jestliže též Václav klidně zřel na ruch žití v lesku Vídně, jež zrakům mým ho zatopila.“ I Václav strádal; těžký vzdech dral z ňader se, ba neuleh’ té noci, ač byl zemdlen dosti; hruď kloval mu sup žárlivosti, an zřel, jak Jarý s leskem v oku stál svěží po Janině boku, a Jana slunečko jak k nivě vždy vzhledla k němu přívětivě, když druhdy v rozhovor se mísil, by chabý ručej řeči křísil. Tak Václav, jehož cit juž mřel, zas láskou k Janě zahořel, že sám však zkázu v srdci kryl, též nedůvěřiv k Janě byl a, zlou jsa vášní rozechvěn, chtěl všecko zvědět ven a ven, 158 co v mysli spřádala a spřádá a zda jak dříve má ho ráda; leč marna byla jeho píle, on nikdy nezřel k tomu chvíle, vždy Jarý po jejím byl boku a důvěrný s ní hovor ved’, a štěstí svítilo mu v oku, an Václav hněvem mřel a bled’. I přešel měsíc – dlouhý čas, – a Václav chodil zas a zas, leč nikdy nestih’ Jany samé a rozčilen a rozzloben, že z úmysla ho jenom klame, vždy žárlivější byl co den, až v útěchu, jak činil spíš, zas napěněnou brával číš. Když přicházel jat hněvem domů, byl v duši všecek zamračen a, na klam Janin mysle jen, hned ušklíb’ se a mumlal k tomu, hned hlavu kloně sevřel ruku, hned vyskočil jak šipka z luku, by k Chlumu zřel a sedl zas, a zrak mu blýsk’, by rázem has’. „S tím v pořádku to není věru,“ děl Vraný k ženě, „proč, snad vím: vše pro Střelovu bude dceru, a myslím, že se nemýlím, 159 já tu tam ovšem pozoroval, co osud tkal a život snoval; hoch s námi v myslivci zřel testě, a teď mu taxátor je v cestě. Je žárliv, ovšem, tak to bývá, leč všecko, myslím, zhojí čas, jenž různé léky pro nás skrývá; ta vášnivost ho přejde zas, až, nechať nyní láskou bledne, tu pravou spatří jeho zrak, pak lásce na lestkvici sedne jak důvěřivý tažný pták, a hrdě vzpřímí leb zas svislý, vždyť sejde s očí, sejde s mysli!“ I Jana, ač se klidnou zdála, chvil důvěrnějších vyčkávala, kdy Váša kouzlem temných zraků v ráz rozptýlí tu roušku mraků, jež skrývala ho duši její, a pak že v blahých citů reji a v zardění a v srdce tluku svou upřímně mu podá ruku. A chvíle ona přišla v skoru, když Střela s Jarým celý den byl u probírek na dozoru a doma Jana s matkou jen. 160 XV.
Když Václav vkročil ke své druži, zřel na stolečku kytku růží, jichž milý ovanul ho dech, a všecek zaražen se tázal: „Aj, kdo pak kytici tu svázal, kde bereš krásných růží těch?“ A Jana klidně odvětila: „Já překvapena jimi byla.“ – „Tak! Ponejprv?“ – „Již vícekrát; pan Jarý, kde je jakákoli, ví o všech růžích po okolí a má ty květy nejvíc rád.“ – „Proč si jich tedy nenechává?“ – „Snad ví, že též je ráda mám, a proto nejhezčí mně dává.“ – „Což pošle je, či přijde sám?“ –- „Jak kdy! To od těch dob je asi, co po tobě jsem zasteskla si; 161 on těšíval mě všelijak –“ tu přes tvář Vášovu líť mrak – „a na jaře, když chodil v les, vždy konvalinek nosil směs, jak právě ty dřív z tichých skrejší, však mám z nich posud nejkrásnější, zde v Kollárově Slávy dceři.“ – „A růži?“ „Žádnou!“ „Kdož to věří?“ „Aj, Václave, kdy lhala jsem?“ – „To v nouzi přihodí se všem!“ – „Mně ne!“ – „Rád tedy věděl bych, proč růže bereš darem, Jano?“ – „Můj Bože, což pak je to hřích? Brát květiny můž’ každý!“ – „Ano, kdo jiného cos za to dává!“ – „To, myslím, pořídku se stává, a já – já nevím, co bych dala, ať matka splácí, když to vzala.“ Tu Jana z duše zasmála se, a Václav klidněj mluvil zase: „Toť dosti laciné jsou dary! A co pak dělá pořád Jarý?“ – „Vždy pilně pracuje a v tichu,“ zas Jana děla bez ostychu, „a při kreslení vždy si zpívá a večer s námi hovořívá.“ – „A co?“ Václav se rychle ptal. „No, vypráví, kde měříval, 162 než přišel sem, jak lesy stály, ký život na Třeboňsku byl a jaké zábavy a bály za masopustních ondy chvil, a mne se ptal, zda u nás kdes též někde slušný bývá ples, a že bychom pak mohli snad naň sanici si udělat, – a různé věci jizbou letí – kdož může míti na paměti těch rozhovorů pestrou směs! Což navštíviľs juž také ples?“ „Ne,“ zalhal Váša s tváří smělou, leč duší hněvem rozkypělou, „bál netěší mě zhola nic!“ – „Já též netančím ráda sic a mnohých tanců neznám skorem, leč na ples jíti přála jsem, tož otec děl, že pojedem snad letos s panem taxátorem.“ „Tak, tak?“ děl Václav usmívavě a s dobře nastrojeným chladem, „toť nutno při děvčeti mladém,“ ač prudce hnala se mu k hlavě krev rozpěněná žárlivostí, leč věděti chtě stále více, děl k Janě sháněje mrak s líce; 163 „To vděčni buďte svému hosti, když dobrý tak a hodný tuze.“ „Ba jsme; on skoro z každé chůze, když se svým strojem kráčí ven, mně kvítí staví do oken. A dvorný je! Víš, co mi děl, když, lilji zlatohlavou nesa, pln radosti šel domů z lesa?“ – „No?“ – „S úsměvem ji přinášel řka: ,Řídká přírody to dávka v těch hvozdech zde i vůkol snad, a vy jste také zlatohlávka a lilijí jste dosavad; nuž vezměte ji, slečno, darem a před slunečním kryjte žárem ji v modlitební knize kdes, a buďte navždy jako dnes!’“ „Tak!“ smál se Váša, „cudný pán; leč před tebou jen asi bude; dost děvčat chodí lesem všude, a nad síň útulný je stan, kde bujné boučí sněti shýbá, a myslivec, to, myslím, víš, rád s květinami chodí spíš a potom objímá a líbá 164 a lásky v úděl má vždy víc. Proč, Jano, tak mi nejdeš vstříc?“ A jak by se byl smysly minul, na bujná ňadra Janu vinul a líbaje ji, pravil zas: „Ten Jarý vstoupil mezi nás, leč neškodným se musí státi, buď volna důkazy mi dáti, jež dává děvče jenom tomu, kdo ženou si ji vede domů –“ a zbujné krve v divém plání a náhlém smyslů vrávorání a citů rozjitření ruče v ráz Janu svíral do náruče. Tou vášní náhle ulekána, jak vyděšena křikla Jana, a velký před besídkou pes, jenž dřímat zdál se, hlavu vznes’ a hněviv štěkl kolikráte. „Co za bestii v domě máte,“ děl Václav všecek rozhorlen, „či divoký je hafan ten?“ A na to – ve tvář krev se lila – mu Jana plaše odvětila: „Můj strážce je to – Ryse, viď, pan Jarý vychoval ho tady a nyní průvodcem mi všady.“ – „Pryč, sprostý štěkoune, se kliď,“ 165 děl Václav, „hloupý jsi a líný jak vepř,“ a kop’ ho do slabiny. Pes zaúpěl a zaštěkal a na Vášu se hněviv vzpial, leč ustrašena Jana vzkřikla, než řada zubů v tělo vnikla, a volajíc psa rychle k sobě, jej hladila jak máť své robě. „To věru podivné jsou mravy,“ děl Václav znova rozhněvaně, když pes dal hlavu na klín Janě, „ten hafan napadne mě dravý, a ty ho hladíš ještě k tomu!“ – „On neublíží pranikomu, a konal, obrana co žádá...“ „No, tak si ho měj jenom ráda,“ děl Váša, krotě hněv z té výtky, „jen nebeř ho juž do besídky; když přijdu, chci být s tebou sám, bych řekl ti, jak rád tě mám, a zbaven ohledů všech pout moh’ k srdci tebe přivinout jak při prvním dřív políbení.“ „Ó Václave, to juž tak není! Tys jiný mnohem nežli prv, tvá řeč je divná, všecka jiná, 166 žár v oku máš, a chmura stinná mě ze stažených straší brv. To láska není, to je zmar; v strach mění se mi snové zlatí, tvých ňader teplo na požár a na bludičky v rudé slati tvých očí hvězdy; žel, ó žel! Proč nejsi, jak jsi odešel, tak milý, tichý a přec vroucí s tou řečí jako květy prostou, jež na lučině lesní rostou, když slunečko ji líbá skvoucí! Ach, škoda mladé lásky naší, mne vášeň tvoje nyní straší.“ „To hněv je na smělého soka, jenž přízně tvé si dobyl teď,“ a jiskry sršely mu z oka, „leč já mu neustoupím, hleď, v ráz hodlám všaký odpor zmoci, dnes ještě půjdu k tvému otci a řeknu, že si tě chci vzít hned za ženu, a pokoj mít.“ A Václav k odchodu se zdvih’, leč Jana, pozvedajíc hlavy a mníc, že Váša v žert to praví, by zahnal duše její mraky, své kalné vyjasnila zraky a v srdečný se dala smích, 167 i prohodila jako maní: „To bylo by tak studování, a důstojnost též pro mne nová, až před oltářem bych tak stála, já, milostpaní studentová,“ a znova upřímně se smála. Leč Váša, smíchem podrážděn, zřel žhavým okem v náhlém hněvu na znova polekanou děvu a mluvil, divé vášně plen: „Nuž dobře tedy, jen se směj, a psa i Jarého si měj a bav se s ním a bluď s ním v lese, kde můžeš potkati ho hleď a do bálu s ním také jeď, nač dávno srdce tvé se třese; den ze dne zpívej s ním, jak chceš, a na ústret mu z domu běž, a při vášnivém ňader vznětí přej všeho mu, co mně jsi dnes zde odpírala při objetí; déšť polibků mu v úkoj nes, víc, nežli žádá, než chce mít, až lásky tvé pak bude syt a v smíchu ukáže ti záda, snad měla bys mne zase ráda. Leč znám již svět a nejsem z těch, jež nazpět vodí lásky spěch, 168 a nedbám takých hloupých ctností, spíš, jak ty s Jarým, ještě dnes též nalíbám se do sytosti; mně fiflenství se hnusí, věz, i cudnost hloupě ostýchavá, jež teletem se hlídat dává či řeznickým psem od milána.“ A beze slova stála Jana a ulekána nevěděla, co na to vše by říci měla, a mníc, že hněv to planých zvuků, a v důvěře, že vše se změní, vstříc k smíru vztahovala ruku; leč Váša v stálém rozčilení, jak smyslů zbaven, ze všech sil ji zlostně nazpět odstrčil a v zlobě, nehodna jež muže, i z vázy vytrhl jí růže a vrh’ je k nohám bledé Jany, z úst chrle různá slova hany, a Rysa v žebra nohou bil, že kňuče bolestí se svil a na celém se třásl těle; pak v smíchu zrovna divokém děl k Janě: „Vidíš, v klín ho vem, dost posud nemá-li, to tele, – a věz, i toho pěst mne zbaví, čí ruka ty ti dary snesla!“ 169 Leč Jana na lavičku klesla a v pláč se dala usedavý, když Václav od ní odcházel a na celém se těle chvěl. Z počátku Jana uzardělá jej mile nazpět volat chtěla; když zřela však, že v stálém vzdoru ni „S Bohem“ nedav, zlícen, bled, jak poplašený přeběh’ horu a k ní se nazpět neohled’, tu ustal slzet její zrak, lesk jejích zornic chvěl se však jak bílý motýl v hravém sletu na anemonek modrém květu. S lítostí v ustrnulém líci svou utíkala na světnici, kde na tvář malé ruce dala a z hloubky duše zaplakala. Té chvíle přišla z Vídně zvěst, jak Váša žil a jaký jest, jak zničil ducha si i tělo, a ze Střelových úst tu znělo: „Ten ničema! Tak klamal nás, leč dobře, v čas že všecko víme, teď kolem Chlumu vystavíme hned proti němu řádnou hráz. 170 Pan Jarý, jenž má lesním být a pro život si hledá družku, mně ondy říkal o Janušku; nic nechci proti tomu mít a nebudu mu klásti mezí, jen Januška-li také svolí, jíž Dolejš zase v srdci vězí, což nyní dvojnásob mě bolí.“ A paní zas: „Ba, máme chvat té proti lásce bojovat; mně také líp se líbí Jarý; máť vznešenější ducha dary, tož nechť si vezme Janu hned, když rád by k oltáři ji veď, jak ondy vyslovil se k nám; já ráda mu své dítě dám.“ Tak v srdci s postrachem i v líci se paní s mužem rychle shodli, co konat, v Lipovsku-li prodlí dél Václav, a jak Janě říci, by zahnala jich čela vrásky a nechala té divé lásky. A ruče starostlivá paní v síň dceřinu šla jako maní, kde od Jany, jež v slzách dlela, se rázem všeho dověděla 171 i jaký Václavův byl svod; a Janin žal byl paní vhod. „Aj, proto stesk tvůj snad a žal, mé dítě zlaté,“ děla k dceři, „ten střeštěnec by za to stál! On vlastní mírou tebe měří; bylť bez toho to pouhý zvyk, dál nesmí ti juž srdce rváti a kazit tě, ten urputník, je potřebí mu lekci dáti. Toť věru manýra je nová, bít v hrubém nevzdělanců truce psa do žeber a dívky v ruce; my ovšem dříve jsme mu přáli, leč hada na srdci jsme hřáli, jenž tajně uštknouti nás chtěl – či za sklepnici tebe měl? Hleď, zdaž pan Jarý tak se chová? tenť s něhou úslužnost je sama a dvorný, řádný mladý pán, a potom, jak je vychován! Ať s tebou sám, ať já jsem s váma, je vždycky, jak to slušnost žádá, a budoucnost má také skvělou, leč sprosťák, jenž se s tebou hádá a řečí dotěrnou i smělou ti fiflen spílá jako spíš, můž’ hajným býti nanejvýš... juž nemluv s ním.“ „Až odprosí mě!“ 172 „Nač? V něm to neslušnosti símě zle vzrostlo; ne! S tím jsme juž kvit, já nepřeju si zde ho mít, on nás i tebe, dítě, klame, vždyť zkoušek neudělal též, je samá přetvářka a lež, my psaný důkaz z Vídně máme, jenž z rektorátu přišel dnes, a k tomu jiných zvěstí směs. A ženit se chce? tak! a hned? no, to jsou tady ještě jiní, kdo rovněž oženit se míní. Že smála jsi se, to mu patří; ni za dvě léta, ani za tři by živit tebe nedoveď. A kdo ví, zdali vystuduje, vždyť místo chodit do koleje, jen v krčmách pivo v sebe leje a v proudu sprostých zábav pluje.“ „Snad jenom pomluvy a klepy!“ – „I ne, dnes nejsme juž tak slepi, a známe žití jeho spěch! Když šel, ať šel, i ty ho nech; ne, nemysli juž na tu věc, rci, stojí-li pak za to přec?“ A k dceři sklánějíc se níž, zas v sladké řeči děla zvuku: „No, Januško, výš hlavu již, pan Jarý má prý slovo dané, že z jara polesným se stane, 173 a říkal nám juž o tvou ruku. Co říkáš tomu, dítě zlaté?“ A Jana s lesklou v oku září jí k ňadrům sklonila květ tváří a děla: „Ach, proč dnes se ptáte?“ Té noci Janu, žalů plen, na mlžná křídla pojal sen, v němž Vášových jí hněvů příval hnal v bolestí a žalů směs a Jarý těšil ji a zpíval a novou kytku růží nes’. Co to se dálo, po zlém sporu spit vášní Václav lesem šel, a maje srdce plno vzdoru, jak osyka se třás’ a chvěl a mumlal: Muselo to být; či Jarého mám sokem mít? Proč ustavičně snášet mám ruch žárlivosti stále tužší? však náhle dělo mu cos v duši: „Ty hříšníku! Nebyľs to sám, jenž zavinil jsi, co se stalo? ač nevíš ještě posavad, že srdce, jemuž jsi dřív vlád’, juž na věky ti výhost dalo.“ A tak hned lítost srdcem táhla, hned bouře zmítala jím náhlá, 174 a Váša v ňadrech hněv i žel zpět místo blaha nesl domů a jako zpit se potácel, až nad hořejším mlýnem v lomu, vždy více rozrušen a bled, na křemelový balvan seď, by vyplakal, co v hruď mu kleslo... A slunce k západu se neslo. 175 XVI.
Juž tmělo se, když po průhoně lom mimo mládek Svára šel a Václava, jenž hlavu kloně skryt v důlu byl, lát uslyšel; hned hněvem zahořel i zlostí a věda, na čem Václav jest, klam osnoval a spřádal lest a pravil jako z útrpnosti: „Aj, aj, vám slza z očí kane! Co děláte tu, mladý pane?“ „Co ptáš se, jdi svou cestou, víš!“ „No, jen ne zhurta, půjdu již, leč tuším, co vás asi moří, a moh’ bych potěšit vás v hoři.“ – „Mně není potřeba tvých těch!“ – „I kdo ví, kdybyste vše věděl...“ „Vím dost, to ostatní si nech...“ 176 „Má prý to být už za šest neděl –“ „Co? hovoř!“ živě Váša děl, jenž mžikem na vzdor zapomněl, a mládek dodal: „Svatba přec, tak aspoň slyšel jsem tu věc předvčírem vypravovat v Smolči; no, to už je tak způsob holčí, lhát třebas rok, než přijde jiný, jenž děvče vezme do hodiny.“ „Co tlacháš stále mi a planě?“ děl Václav všecek zaražen. – „No, mluvím o Střelovic Janě, to známo jest přec ven a ven, že na půl roku prý juž skorem je zasnoubena s taxátorem, ač zprvu o vás dbala víc; což z domu nepsali vám nic?“ – „Nic.“ – „Ale jděte, mladý pane, snad přece.“ – „Ne, ne, povídám.“ „Tak, odkud tedy vítr vane, že nedoneslo se to k vám? vždyť klamu nelze ani tušit, snad nechtěli vám klidu rušit. Té slečince se nedivím, má čekat čtyři léta snad, až přestanete studovat, a než budete pánem svým 177 zas několik, to trochu mrzí a každá touží vdát se brzy, leč otec-li vám nenapsal, ký obrat na Chlumu se stal, a kde a jak a proč to vázne, pak svévolí to bohaprázné. Moh’ oznámit vám: Domů jeď, nech knih, radš oženit se hleď, nač věčné ono studování? vždyť mlynáři jsou větší páni než myslivci! Hle, jaký tvor je takovýhle taxátor? vždyť pro dva nemá chleba dost, a vy byste mu pro radost chtěl ustoupit a nechat Jany? Ne, pane, to by hněv byl planý; proč chcete ruce složit v klín? vždyť máte pole, les i mlýn. Leč nač pak tady v lomu stát, radš na Zelenou pojďme chvíli, snad mohl bych vám radu dát, jak přec byste se dostal k cíli, a zahnal různých lidí klamy – tam budeme dnes pěkně sami.“ A Václav, který v hněvném vzdoru víc k vlastní zhoubě slyšet chtěl, šel s mládkem v krčmu bez odporu, vše pravdou maje, co mu děl, 178 a řeči jeho živým slovem a napěněnou číši mnohou hruď rval a týral přeubohou a tonul v zkázy zdroji novém. „Hm,“ pravil Svára, „k čemu školy? Radš mlýna ujměte se hned a svojich luh a svojich polí, proč otčím váš by sám to veď? Jste muž, mlýn tisíce vám nese, nač o jakýs vám revír stát? a děvče dospělé se třese, jen aby juž se mohlo vdát; leč mlýn dřív odevzdat si dejte, hned jednejte a nemeškejte, co chcete vy, to ať se stane! No, na zdar tedy, mladý pane, jen jednejte, tím líp, čím spíše... Hej jářku, naplňte nám číše, či myslíte, že máme dost, když láska týrá nás neb zlost?“ A Václav s mládkem pili, pili, až důvěrni jak bratři byli, a Svára, buše na stůl pěstí, děl v smíchu: „To by v tom byl čert, dvou tisíc aby nemoh’ nésti váš mlýn! Což dva, toť pouhý žert, 179 on s poli jistě přes tři nese. To nemá žádný panák v lese, ba dvakráte je tolik skorem, co Střela má i s taxátorem. Jen ze škol pryč a mlýna dbát, nač prostudovat celé mládí? pak Střelovi vám Janu rádi hned přivedou, vždyť chtí ji vdát. Tož, pane, rychle bez odkladu vše doma ujednejte jen a dejte na Svárovu radu, já myslím, že tak za týden vše v pořádku juž bude asi, a pak, to budou ňáké časy! Leč u všech všudy, devět již, já doma měl být mnohem spíš a řídit mletí nasypané; tož pojďte raděj, mladý pane, a projednejte ještě dneska, co radil jsem, a věřte tomu, že nejkratší to ze všech stezka, vzít krásnou Janušku si domů, jen nezraďte mne žádné doby, to víte, že pan otec z důli juž mně by neučinil k vůli, an posavad se na mne zlobí pro hloupé slovo moc a moc... leč jestliže kdy něco chcete, vždy víte, kde mě naleznete; jen přijďte. A teď dobrou noc!“ 180 A rozešli se rukou dáním, leč když byl Václav převezen a ke Skal bílých kráčel stráním, děl Svára: „Počkejte jen dál, vy protější však zvíte hnedky, že štěstí rodí také zmetky,“ a z plného se hrdla smál. Noc křídly dálný skryla svět, a důlem táhly mlhy sivé, než Václav domů přišel zpět spit, k žalu matce starostlivé; když otec s matkou se ho ptali, proč víc než kdy je hněviv zas, děl: „Veliké se změny staly, co ve Vídni jsem trávil čas; a zevšad zeje stín a chlad.“ „Zde? Neklameš se, Vášo, snad?“ děl otec, na syna jenž vzhled’, „ne, ne, jsi churav; raděj hned si lehni; odpočiň juž dnes.“ – „Ba, čert mě do těch skal zde nes’ a k tomu ještě na Chlum vlek’; mám lítost, eh, co lítost? vztek! Víc facír lecjaký má štěstí!“ a v hněvu na stůl bušil pěstí. 181 „Co děláš, synu? Zdrž se juž, což činí vzdělaný tak’ muž? jdi,“ otec domlouval, „jdi spat, až zítra vše si řeknem lépe, snad mohu ti pak radu dát; však slyš! Mlýn domílá a klepe, jdu přihlednout teď trochu k dílu; jen vůli, Václave, a sílu!“ A k mletí šel; tu matka vstala a sedla k Václavovi blíž a vážně synu domlouvala: „Tys, hochu, sám vším vinen, víš, což změna ta ti na podiv? Jsi nyní jinaký než dřív; vždyť svými toulkami a mravy sám sobě škodíš a nám všem! Kde školy asi, kde je zdraví, kde pořádek je v žití tvém? A peněz! co jsi peněz stál, a vše jako by vítr svál. Hleď; otec namáhal se, mořil a, nechtě od domu jít dům, sám na sobě, kde mohl, spořil, by pomohl ti k penězům. A jak se spadl, pohleď naň! vždyť dvoukružák ti stavěl nový, dal silnější pouch stavidlový a z dřínu česlice a zbraň, 182 a podhorní dal do náboje, to stojí práce, dítě moje! I v zimě stále měl se k dílu, den na den opravoval pilu, jíž dlouhým časem zpuchřel hon, a bedliv býval pouze on, by lepší těr byl klad a špalků; též minulého jara záhy tu vystřílel a srovnal skalku, jež čněla v kraji mlýnské dráhy; ba vše je upraveno teď, a jaký vděk tvůj? Synu, hleď, co uspořeno bylo prve, je vše to tam; dluh roste zas, což nechce ti to jíti z krve? Je, Vášo, svrchovaný čas, bys obrátil. Buď jako dřív a přísahy své pamětliv, již mně jsi dal a také otci, což nemůžeš svých vášní zmoci? proč náš i svůj si rušíš klid? víš, jak je pomlouvačný lid, juž roznáší tě po okolí. To, Václave, nás tuze bolí!“ „Aha,“ děl Václav na ta slova, „pan otčím juž mě přemaloval!“ A když se Vraný vrátil znova, hned posupněj se k němu choval, 183 a hněviv zhlídaje naň stranou, v ráz dodal: „Pomluvy to s hanou, klep moukou zaplacený babce; mní otec před sebou mít chlapce, že vámi svou mi dává důtku? jsem pánem činů svých a skutků! Či kantorů dle starých rady snad metličkou mi chcete dát? Z nás každý máme svoje vady, a víc-li užívám, jsem mlád. A školy? školy, čert je vem! Dost bohat jsem, nač jakou tužbu na panský krejcar, panskou službu? mlýn revírům je roveň třem, nač dřít se u knih kopu let? Pan Střela dřív mě špatně veď, teď zůstanu radš mlynářem!“ – „Tak, ze studií na pachole! Radš naprav se a dostuduj!“ – „Vy mluvte si, leč já jsem svůj! Mám mlýn, mám pilu, les a pole a s nadlesním bych nechtěl měnit; no, na to přec se mohu ženit! Ne, nedám sobě jinak radit a musím chlapa vystrnadit, jenž po okolí říká všem, že Janiným je ženichem.“ 184 „Tak,“ řekl Vraný, „mlýn chceš hned? Vždyť nejsi ještě plnolet! Zdaž chasa poslechla by chlapce, až nařídil bys přede dnem: Hej, vzhůru, domílejte střapce, a každý k svému pospěš stroji?... Ne, ne! to naše plahočení, můj milý, pro studenta není, vždyť nevíš, jak a co kde stojí.“ Tím pohněval se Václav znova: „Což musí léta býti as, kde se synem mlýn vede vdova, či všecka moc je tady z vás, a matka bezvládnou se stala, když za svého se stárka vdala? No ovšem, mlýnský stroj je spletit, já řídit bych ho nedoveď! Když léta všecko spraví hned, tož dejte u soudu mě zletit, vždyť tolik vím snad, bohudík, co ledakterý poručník!“ „No, Vášo, tuhle toho nech,“ zas matka děla na pospěch, „juž plna míra je tvých řečí, či ponouká tě rozum něčí, jenž proti otci tebe štval? snad proto jsi dřív studoval?“ 185 „Co?“ zase Váša matce vstříc, „on má snad vládnout a já nic, to byl by takhle způsob nový? líp úřad nám to všecko poví, já nepovolím, já jsem pán!“ A víc než druhdy rozhněván šel do přístěnku ručím chvatem a padl na lože i s šatem. „Je ztracen, dál tak půjde-li to,“ zavzdechla matka, „jako dnes; ach, jak mi ho je z duše líto, juž ví to kolem každá ves, a nebude-li zvůle mít, jen toulat bude se a pít; rci pro Boha, co činit tady? já nevím si juž žádné rady.“ Tu Vraný síní přecházeje děl tesklivě: „Ba, zle se děje nám na žalost a posměch chasy, leč doufá-li, že tím se spasí, pak mlýn ať se mu odevzdá, vždyť budeme s ním vy a já a učiníme všecko všudy, snad Václav nahlédne své bludy. A mní-li – v pochybnost co beru – že dá mu Střela svoji dceru, 186 a pokojně-li bude žít, pak nad vás budu radost mít a přes pohledy jeho křivé rád všecko povedu, jak dříve.“ A dál se radil s ženou muž, jak s Vášou by se obrat stal, vždyť bodal obě srdce žal jak z dvou stran nabroušený nůž, až shodli se, že k vůli míru vše učiní, jak syn si přál, by při vlastním se krbu hřál a vyrván zhoubnému byl víru, jenž přes vášně ho nesl srázy do tůně záhuby a zkázy. Té noci oka nezavřeli, jim nedal spáti častý vzdech a mraky černých mátoh těch, jež stále víc kol nich se střely; tož ještě před úsvitem vstali, by se synem vše ujednali a řekli, na dále co míní. „Tak,“ děla matka, „budeš nyní, když přeješ si to, mlynařit, já nemohu juž déle zřít, 187 bys život ničil, plýtval zdravím...“ A Vraný děl: „Je ujednáno, vše na úřadě s tebou spravím.“ A do města šel s Vášou ráno. Co tak se dálo, bez ustání stesk Janu svíral, hněv i žel a rušil bdění, plašil spaní, že Václav nazpět nepřišel a neodprosil svého činu, ač také dávala si vinu, že křivdu zlou mu učinila, když s Jarým na procházkách byla. Leč matka, lépe všeho znalá, i s otcem stále domlouvala a, v dumavém ji těšíc smutku, vždy vážnou dávala jí důtku, že lásky její nehoden, kdo svévolně juž časy drahné jen po číši a ženách prahne a zvlčen je a zvídeňčen, až v hrdost přešel Janin žel, a děla: „Tak mě klamat směl!“ a srdce své, v němž lítost vřela, té chvíle jemu uzavřela, a když později za večera šla na procházku s matkou dcera 188 a Jarý slovy sladkých zvuků svou k průvodu jí dával ruku, tu s nachem v tváři přijala ji, a matka usmála se v taji a děla Janě s vroucím vděkem: „Tak! Na lásku buď láska lékem, jak mnohem dříve býti mělo,“ a tvář jí líbala i čelo. 189 XVII.
List z města přišel záhy dosti o postupu i zletilosti, a Václav na srdce ho tisk’, leč rodičům slz pramen trysk’ v tvář ustaranou chvílí tou, ne blahem, ale předtuchou, že štěstí, jehož Václav hledá, ni tenkrát dosíci se nedá, až otec vážně děl: „Již sám jsi pánem od těchto zde chvil; čím já až posavad zde byl, tím pro tebe být přestávám i na matčině mlýna půli, jež nemá v živobytí svém, než co jí patří úpisem vším právem v otce tvého vůli. Já bez odkladu, ještě dnes své účty, do pořádku dám a pana Střelu požádám, 190 by dosvědčil mně, až by zhled’, i tobě, matce tvé i soudu, že mlýn vždy poctivě jsem veď, a dobře vzdělával tvou hroudu. Jsi spokojen?“ „Jsem,“ Váša děl. A Vraný hned se k cestě měl, ač vzdychl si: „To chvíle divny, kéž klidně v dál se přeženou!“ a dohodnuv se se ženou, šel s kleslou hlavou do myslivny, leč z dvora obrátiv se ještě, děl Václavovi: „Musíš, synu, jít se mnou, když máš taký chvat, vše převzíti a podepsat.“ – „Já přijdu pozděj, za hodinu, vy buďte kmotrem přání mému, bych Janu pod svůj uveď krov, a ztraťte za mne hrstku slov, já chodívám rád k hotovému.“ Do myslivárny Chlumské hory bled Vraný vkročil jako chorý a myslivcovi vyprávěl, proč učinil, jak Václav chtěl, i prosil, by mu dosvědčil, jak mlýn je teď a jaký byl, když podle zákona a práva jej Václavovi odevzdává. 191 Pan Střela na lenošce sedě děl, Vranému v tvář smutnou hledě: „To, pane, šlakovitá věc, já nepustil bych mlýna přec; vy přes příliš jste měkcí byli, Bůh dej, ať dobře je to – leč, když úředně jste učinili, je marna všecka další řeč, a neradno se v něco plésti; kéž všem by vám to bylo k štěstí!“ A po té Střela vypravoval, jak Václav zběsile se choval, a jaké důvody jsou stery, proč za choť nedá mu své dcery. Když Vraný řeč tu uslyšel, jak podťat zpátky k mlýnu šel; strach tkvěl mu na zsinalém líci, a na srdci mu hlodal žal, i nevěděl, jak doma říci, co Střela v odpověď mu dal, a kterak syn všem na pohanu sám sebe ztratil a pak Janu. Tou dobou se srdcem jak v žáru šel Václav na Chlum vystrojen, leč u přívozu potkal Sváru, jenž, dávaje mu dobrý den, 192 ptal dychtivě se, jak se dálo, a srdce v těle se mu smálo, když vyslechl, co slyšet chtěl, leč naschvál starostlivě děl: „Že k Střelovým šel Vraný v horu? No, no, mějte se na pozoru, ať trochu vám tam nepřisolí; mlýn odevzdat, to, pane, bolí; leč pěšinou zde vzhůru běžte, snad že mu nadejdete ještě, je k tomu čas! To haním vám, že nechal jste ho jíti sám, rád na ramenech obou nese – až zpět půjdete, zastavte se!“ Ač chodník kratčej výš se vinul, přec Václav s otčímem se minul, byl sám, a plachost zřela z líce, když myslivcovy do světnice přes hostinný dřív kročil práh, vždyť Střela v rýhy čelo stáh’, a slova nepronesši ani, ven pohněvaná vyšla paní. „Aj, k nám jsi odhodlal se jít? No, to již nemuselo být,“ děl Střela, „staré tvé mám rád, leč tebe? nač mi tebe dbát? 193 A ty chceš za ženu mít Janu? snad za rovnou ji sobě máš? To, pane, Střelu málo znáš, já nad tvým přáním hněvem planu! Nač neseš mi svůj právní list, že mlýn máš a jsi plnolet? to pro mne není nežli tret, já nechci vidět ani číst; já poznal tě, i ty mě znáš! Buď šťasten, mel a hospodaři, a co si přeješ, ať se daří, leč na pokoji dům nech náš; my, kdybys panství dostal dnes, přec Jany nedáme ti, věz! Kdo proti otci zvrhlost jeví, jak šel by někdy ženě vstříc? jed v srdci máš a v hlavě plevy, a ty směľs o dítě mi říc’? Kam, smělče, nesly tě tvé touhy, vždyť pijan jsi a lajdák pouhý, svou ženu v krčmě hledej kdes!“ A z hrdla ostrý smích se nes’, jenž Vášovi se v prsa vtínal a Janin smích mu připomínal. Leč v hněvu vzrušení a vření dál Střela mluvil v rozhorlení: „Ne, ne! Byľs samá lest a klam; já jediné jen dítě mám, 194 v němž zakotvil jsem duši svoji,“ a rychle kráčel po pokoji. Tu bez tuchy, že Václav v síni, též Jana vkročila a hned svých v ňadrech poznala, co míní, i jaký účel k nim ho veď. Jak růže svěžím lícem zkvetla, a jako červánková zář to přeletělo její tvář, když s Václavem se opět střetla, jenž, vzpomněv chvíle vášně smělé, chvěl náhle na celém se těle a bez řeči jak socha stál, až Střela znova započal řeč naschvál klidných slov i zvuků: „No, Jano, vyslovit se hleď, viz, Dolejš přišel právě teď a žádá o tvoji mě ruku.“ A Jana tichým hlasem děla: „Chvil dětství, Vášo, zapomeň, co snů svých splněním jsem chtěla, je vše to tam; co’s v dálce dlel, jen klamu předivo jsi snoval a na svou družku zapomněl... ty nikdy jsi mne nemiloval, co’s jevil, byla vášní směs...“ 195 „Jak dříve mám tě rád i dnes,“ děl Václav v rozčilení duše, leč Střela v řeč mu padl suše: „Je pozdě, nech si lásku svou, jeť dcera má juž nevěstou.“ – „To není pravda! Jano, mluv!“ – „Je! Posledních se stalo dnův, a ty buď šťasten s ženou jinou!“ Tu Václav křik’ a z dveří ven zpět potácel se s tváří sinou, jak šípem nebes postřelen. Slov odmítavých nečekal, jak vichor ze Chlumu se hnal a lál a zuřil divým vztekem, až v krčmě stanul v okamžiku, by podle úmluvy i zvyku dle Sváry džbán a číš vzal lékem. „Aj, záhy jste se vrátil tuze,“ děl Svára, „nu, jak stojí věc?“ „Mlč, nemluv, škoda bylo chůze.“ „Tak, jak jsem tušil, bylo přec, ba, hned bych duši na to vsadil, že Střelovým sám Vraný radil, by mohl, jako praví zvěst, dál hospodařit na svou pěst. Či nemyslíte?“ – „Věru, snad,“ do řeči zlícen Váša vpad’, 196 „leč zatopím mu, jak se sluší!“ – „Teď vzpomínám si na mou duši,“ zas Svára děl, „na jednu věc, ký otčím váš je poctivec, jak činí teď, tak činí stále ve čtyrech očích tich a něm, leč potají čert vězí v něm, vždyť celý rok byl v kriminále!“ „Tak?“ „Jistě!“ „Dobře, že to vím, hned lotra z mlýna vyhodím!“ „Ne, safra, Dolejši, ne hned, tím mnoho bys tu nevyveď, to na trest chlapu nepostačí, tím zloděje bys nepokořil, moc peněz má; vždyť z tvého spořil a na dvanáct se stovek páčí; kraď korce ti a dával mírky, teď nesmí ještě táhnout sirky, vše musí dát ti nějak zpět, ať klopí, na křídu kde’s pil; ten rád by, pane, jenom byl a volným měl by potom svět. Máš vždycky dosti času k tomu, tož přemáhej se teď a ztiš, by, až ho vyprovodíš z domu, šel vandrem jako zmoklá myš a k ostudě byl lidem všem. Hej, pivo, pivo, plecháč sem! ten, když se hněvem ruka třese, spíš nějakou tu ránu snese. 197 Však ještě jednu radu mám, jen učiň, jak ti povídám –“ A Svára tajemnými slovy blíž zasedl si k Václavovi. Leč podivná as slova děl, že Václav naň se zahleděl a pravil: „Marno bude, věz, dům zavřen, na dvoře je pes.“ – „Snad v lese, až se večer schýlí.“ – „Ej, zkusím to!“ – A zase pili. Když nad údolím již se tmělo a ptactvo ustávalo pět, děl Vraný: „Vím, že zle se dělo, an Václav nepřichází zpět; mám strach a úzkost stále víc, radš procházkou mu půjdu vstříc!“ A Vraný oblek’ se a šel; tu od Zelené zpěv mu zněl vždy ostřeji a hlasněj v uchu, a toho zpěvu dvojí hlas tak bolestně ho řezal v duchu, že zastavil se zas a zas a poslouchal ty hlasy známé a zachvěl se jak zvadlý list, leč dále šel, mně, že se klame, a zase nejsa zcela jist, 198 stál mlčky poslouchaje znova, až Václavova slyšel slova, jenž, drsným hlasem Chlumské haně, lál sobě, Jarému i Janě. Tu Vraný strachem tajil dech, vždyť o ženu se bál i syna, pak ruče zdvojnásobil spěch a, ze skal rychle vyšed klína, vstoup’ do hospody v onu chvíli, když spiti Svára s Václavem z plecháčů na bratrství pili. „Aj, aj,“ děl mládek, „také sem pan otec potají? i šlaka! snad dobré pivečko jej láká, že na noční si vyšel hod? No, pane otče, je-li vhod!...“ a nes’ mu plecháč, aby pil, leč Vraný plecháč odstrčil a, přistupuje k Václavovi, děl mírně, domluvnými slovy: „Noc máme, Václave, již temnou, což, nechtěl bys snad jíti se mnou?“ Však Václav, odvrátiv se stranou, křik’ skoro vztekle: „Trefím sám, já nerad jaké strážce mám a policajty na hlídanou, 199 či zpropitné mít chcete snad?“ A Svára do řeči mu vpaď: „Což večer doma dělat celý?“ – „Je deset hodin!“ – „Co je víc? pan Dolejš rád se obveselí, vždyť bez toho tu nemá nic, a holku odloudil mu jiný; nač koukal by tu na hodiny.“ Však Vraný zachoval svůj klid a na mládka se neohlíd’, až Václav vzkřikl rozhorlen: „Jít s vámi věru se mi nechce, vztek divoký mi v srdci řehce, nač hloupým škemráním mě vnadit? ne, od vás nedám sobě radit, a proč, to jindy povím vám, už jděte, chci být s druhem sám!“ Tu Vraný z krčmy kráčel bled, hruď plnou maje předtuch zlých, a za ním letěl Svárův smích, leč Václav s lavice se zved’ a volal: „Sváro, vzhůru máz, pojď, zpívej, snad mi bude snáz! Lipovské panenky vysoko hrají, vždycky pár mládenců v zásobě mají. 200 Lipovské panenky po kraji známy, dáme vám věneček z ovesné slámy. Ovesné věnečky na krátké copy, Lipovské panenky, spadne vám s kopy. Spustíte moldánky s tvářičkou chudou; půjdete k ouvodu, vdavky než budou.“ Na křídlech jihu noci šeré v mlýn od Zelené hluk se nes’ a matce doma vzdechy steré a žalu neukrotnou směs do utrápené duše vrhal, vždyť Vášův poznávala hlas a Svárův pustý smích a jas, jenž srdce po kusech jí trhal. Zlých věcí vyčkávala již, když Václav nevracel se domů, leč jakás nevýslovná tíž a stesk a lítost přišly k tomu, 201 jichž neznala již řadu let. V tom sklíčen Vraný přišel zpět, s nímž, ovíjejíc hlavu plenou, v ráz pospíchala na Zelenou. Když přišla, sám juž Václav byl, leč v hrozně zbědovaném stavu, a matka hladila mu hlavu a prosila: „Pojď, dost jsi pil, jde na půlnoc, je k spaní čas, a ty zle rozčilen jsi dneska, vždyť dobře všecko bude zas; což jedna jenom k štěstí stezka? Pojď, otec čeká u pramice, pojď, pojď,“ a hladila mu líce, „tak nesmíš si vše k srdci brát, což také mne už nemáš rád?“ Tu Václav při těch slovech zvuku chyť náhle mateřinu ruku a sevřel ji, div neúpěla, a zvolal: „Jdu, že vy jste chtěla, však věru k vůli pranikomu zde mimo vás bych nešel domů, a s tím juž teprv nechci k vám, kdo špiní mě; ať jede sám.“ A s matkou na přívoz se dal, leč lát a spílat neustal. 202 Sám Vraný po loďce jel zpět a vzdychl: „Nová bouře běd mně nad hlavou se shluká zas,“ a velká slza skrápla s řas. To skrovná úleva je v hoři, když v srdci plno jich jak v moři! Slz příval snesla v mlýn ta noc jak vodu na luh horské deště; syn, padnuv v zhoubné vášně moc a hněvem šíle, vzdorem třeště, vstal posud všecek opojen, dřív ještě než se bělal den, a k matce děl: „Nuž odbyt jsem, leč za to odsloužím se všem, kdo pomohli mi tajně k tomu. Nač ohledy mám bráti, nač? Ten ramenářský pomlouvač, ten vorař musí mně jit z domu!“ „Můj muž, tvůj otec? To je lež, on nepomlouvá! To mě bolí, ty’s sám se roznes’ po okolí, a on-li půjde, půjdu též; co bez něho bych tady byla?“ Ta slova Vášu zarazila, a pravil: „Nuže k vůli vám ho ještě v mlýně ponechám, leč na očích ho nechci mít, 203 radš v krčmě budu jíst a pít, a pokud ten zde bude host, též jiným nebudu a dost!“ – Od chvíle té hůř nežli prve vřel Váša každou kapkou krve, a stále puzen hněvem zlým, prch’ z domu třeba v širé noci, by navzdor matce, navzdor otci sem tamo bloudil okolím; a druhdy ňader bolest množe, kraď k myslivně se, nechav lože, by v osvětlené spatřil síni, jak z mraků očí Janiných v hloub duše jeho padá jíní a lhostejnosti led a sníh, a kterak smutna dřív a bleda svou spasnou kotvu v Jarém hledá, jenž se soucitným vděkem v oku ji v blahém štěstí vine k boku. Tak Václav činil zas a zas, leč vždy ho zahnal Rysův hlas, jenž, byv jím ondy napaden, jak vzteklý vyřítil se ven a zpět ho nutil na pochvat. A přec nemohl odolat a mírniti se v ruchu zlém; 204 vždyť jako jestřáb nad vrabcem a nad bahniskem dusné páry duch kroužil nad ním mládka Sváry. Lál, soptil na Jarého zlostí a říkal: „Zpřerážím mu kosti, než rozkoše by užil s Janou, v čas dovedu ho předejít, nech Střelovou ať padnu ranou, dřív já ji musím v loktech mít; co je mi uctivost, co ctnost? mám děvek vesnických už dost!“ Vždy v noci, brázdě ňadra vody, jak káně na Chlum tíh’ a zpět, a touže schladit hruď i ret, zpět navracel se do hospody, kde s mládkem zase v pustém ruchu pil zhoubu smyslům svým i duchu a zpíval různé písně hany na lásku Jarého a Jany. Hruď Střelových se vzňala hněvem nad hnusným Dolejšovým zpěvem, až revírník děl jeden den: „No, konec, Jano, učiněn těm zpěvům bude hned i pláči; snad masopust vám letos stačí ku svatbě s taxátorem; nuž, co doma ujednáno juž, 205 ať skutkem vykoná se v Týně; hůř přátelům je v dolním mlýně; vždyť chlap juž s obejdy se druží, leč stihnu-li ho v lesích těch, pak, na mou duši, po čertech mu karabáčem spražím kůži!“ 206 XVIII.
Ve mlýně cvalem rostl žal; syn v zpustlém žití neustal, ba ve zlých vášní divé zdůře den ze dne bylo hůř a hůře, až v počínání jeho zlém jen Svára zbyl mu přítelem. Pláč matčin byl mu babské lkání, a o Vraném děl v proklínání, že pro sebe, kde může, střádá a matku tajně řečí hadí, by proti němu byla, svádí, i hádky osnuje a spřádá, leč bázlivě hned srdce ztrácí, když prodá se kus pole kdes, neb chytlý uvnitř dub se kácí a přestálý už mýtí les. – Čas přešel; jmění za své bralo, syn z jedněch do druhých šel úst, 207 luk, polí stále ubývalo, mlýn ondy hlučný mlk’ a pusť, a nezbylo v něm zhola juž než pijan syn a s ženou muž, by vykonali, čeho třeba, když chudší zavítá k nim mleč, a pro dům měli skývu chleba; leč v pláč se změnila jich řeč, a žena častěj vzdychla sobě: „Ach, kdybych raděj byla v hrobě!“ I přišla zima; mrazů dech v led změnil vodu v pramenech a na úpatí Bílé Skály, jež v levo nad mlýnem se zvedla, co den si horská bouře sedla, a její ruce sněhy vály do mlýnských cest, jež na vše strany šel denně prohazovat Vraný, by jejich neschůdnosti k vůli i ti se mleči nevyhnuli, jimž přes vše, co se v mlýně dělo, přec nejlépe se posud mlelo. Syn dále mlýn i život ničil a nedbal, rodička že milá víc děvečkou než matkou byla, s níž otec již jen nádeničil. – 208 Byl krutý leden, mlýny stály, a v lednici byl silný led, však přece mleči přišli z dáli, a muselo se tedy mlet; tož záhy ráno Vraný stal, by v lednici led vysekal a hřídel zbavil jeho moci i stavidla, jež zmrzla v noci, že jimi nebylo lze hnout; i namáhal se o překot, a na čele mu stydnul pot, leč nebyl s to jich pozvednout. Tož do přístěnku k Václavovi šel, vlídnými ho budě slovy, by v těžkém pomohl mu díle, leč divoce a zarputile ten začal nadávat a lát: „Juž nedá ani klidně spát! Pryč jděte, pravím, z mojí síně, den celý válíte se líně, a něco víc-li máte zmoci, hned chcete čtyři ku pomoci!“ „Vždy, nechať pot se hrne s líce,“ děl Vraný, „konám všecko sám, leč dnes, než kola vysekám, půl dne snad uteče a více, ač zrovna krev mi teče z nehtů; pojď, pomoz, k tvému je to zdaru, 209 jsmeť bez lidí a bez krejcaru, jen brambory nám zbyly v krechtu; to vyhnalo nám zbytek chasy, a Bůh ví, dál jak bude asi.“ – „Jak bylo, zase bude tady, či umřel u nás někdo hlady?“ – „Ne posud, leč jsou také meze, a pane, nouze juž juž leze, jáť mohu zase vandrem jít, však z čeho bude matka žít, až zbudou nám jen ruce holé? Ta tam jsou nejlepší juž pole, jež všecka jsi již hrdlem splách’, pryč ,na klínku‘ i ,na lipkách‘ i ,v dlouhých dílech‘, a kde dnes je, Vášo, pěkný ,soudní les‘? Mlýn ven a ven je zadlužen, a roku potrvá-li půl, i ten ti přijde na buben, a žebráckou pak vezmeš hůl. Co zbylo z všeho toho statku – ne pro mne, ale pro tvou matku?“ „Čím nemůžete dva být syti, dost pro jedno je živobytí, ač z hojných tchořů, no, vždyť víte, dost mimo dům si přilepšíte; či kuchařku snad při ohnisku mám držet vám jak páni v Písku?“ 210 a Váša v pustý dal se smích, „co chcete víc, rád věděl bych, zlo u nás-li se zahnízdilo, pak vaší jen to vinou bylo, a matka bez toho jen pláče, že takého si vzala štváče; jak mohli jsme být šťastni dnes, čert kdyby vás byl nepřines’, jenž taškářsky v náš dům se vloudil, když po zásluze soud ho soudil, až vdovu omámil, a nyní jen mlýn mi ostouzí a špiní; nač dát se černit, týrat stále a smývat pomluv jed a kal? nač matku dél by na mne štval, kdo rohože pleť v kriminále? Marš, táhněte lid jinde štvát, zde Svára bude stárkovat!“ V hloub duše zraněn těmi slovy v ráz Vraný jako stěna zbleď a, ze síně jda Václavovy, k své ženě na komoře seď a v srdce zbouřeného muce v své třesoucí jal její ruce a zajíkavým hlasem děl: „Tak před čím jsem se druhdy chvěl, dřív přišlo, než jsem chtěl, ba záhy; pryč půjdu; musím; vyhnán jsem, nač úrazu být kamenem? 211 vždyť juž i s vámi – pro mne snad – zle jal se Váša nakládat, a život váš mi příliš drahý, tož rychle bílou houni svinu; leč nechci od mlýna zas k mlýnu a vymetati cizí prahy, radš – třeba nouzi musel třít a hynout v neobvyklé práci – v les půjdu, kde se dříví kácí, a v létě budu vorařit, bych ob čas aspoň s prámů shledl, až budu plavat mimo vás, zda Vášu spravil Bůh a čas, a z jeho-li se ňader zvedl ten rozkacený zloby drak – a snad i vás můj spatří zrak.“ „Ó běda, s rozumem se minu,“ v žal vzkřikla žena, „Bůh to suď, kéž před odchodem vaším zhynu, než bez vás mi tu pukne hruď nad syna zlobou tvrdolebou; já půjdu s vámi – Tomši, s tebou!“ a zlomená jak větev zvadlá na hrdá prsa muži padla. „Má od syna-li matka jít?“ dí muž, „leč otčím, vyhnán, musí! Nech moje ňadra klidně tlít, radš toho dbej, jejž vášeň dusí; 212 snad odchod můj ho teprv spasí, snad vzkřísí ho, pak přijdu zas; co v lidských srdcích teď se kvasí, můž’ léčným vínem býti v čas; a já-li všeho příčinou, pak nesmuť, ožel mne, má ženo, buď Pánubohu poručeno, a věz, že každou hodinou tvé lásky budu pamětliv, ať jak chce je, co budu živ!“ A dlouhou hovořili dobu, a ven když přišli do mlejnice, tak bleda byla jejich líce jak mrtvol dvou, jež vstaly z hrobu. A Vraný, v srdci vzdechy ztuhlé, šel do síně a kráčel k truhle, by, jako v mladém činil věku, vzal řemeny a bílou deku, v něž prádla sbalil část a šat, leč vrávoral, div neupad’, a žena, u muže jež stála, jen ruce vzpínala a lkala, a ústa modlila se vroucí: „Ó přispěj, Bože všemohoucí!“ Co hovořili Vraný s ženou, vstal Váša, ze svého hrd činu, 213 a k hořejšímu kráčel mlýnu přes řeku ledem potaženou, by na mládkův dal pustý svod, jak zničil svatební by hod. „Nuž, raď,“ děl, „jak bych učinil, juž věru nesnesu to dýl, zlost má je bez konce a meze, jak mravenci to po mně leze, ni v pití úkoj juž ni v práci, ba kudy chodím, vše mne ruje, i řeka na mne vyskakuje, a skála na hruď se mi kácí.“ – „To vše tvůj chytrý otčím zplodil,“ děl Svára. – „Čert ho přines’ k nám, však právě jsem ho vyprovodil a budu hospodařit sám, ty ode dneška po voraři jsi stárkem, kamaráde, chceš? a Chlumská-li se svatba zmaří, sto zlatých dám ti; poraď, spěš!“ „Je věru vrchovatý čas,“ děl rozradostněn Svára zas, „juž pozváni jsou k svatbě hosti; slyš, mocí Jarého se zhosti, jenž jako vlk ti v cestě leží, až vlasy strachem se mu zježí, 214 pak krev tvá též se zkonejší; jen jednej, milý Dolejši! Což těžko ti kdes v skrýši hor se potkat s Jarým, začít spor a zmalovat ho v tváři maně, že všem se znechutí, i Janě? Pryč, seškubni té lásky květ a kočky na srdci se zbav, a zpět až půjdeš, jen se stav, rád s rancem k vám se vrátím zpět.“ Leč v černé duši pocit tkvěl: „Tak zdařilo se, jak jsem chtěl, a zdaří-li se ještě dál, pak zavrou Vášu na pár roků, a já po mlynářčině boku mlýn se vším ovládnu jak král.“ Ve mlýně modlila se máti a čekala, kdy syn se vrátí, slz po líci se řinul proud, a štkala: „To je boží soud, že nedbala jsem dosti syna; co strážný duch náš ušel z mlýna, strach nezdolný mi srdce svírá, kéž Pánbůh Václava by veď, by zřel, že dovršena míra mých krvavých je slz a běd!“ Muk bouře ženě v srdci vstala, a v hlavě kroužil v divém víru 215 tlum myšlenkových netopýrů, když Václava se nedočkala, jenž z krčmy slunce před východem jen málo komu známým svodem do zasněžených stoupal lesů, by netušeně v dobu rannou se s Jarým střetnul, když ne s Janou. Zlou touhou nesen, v tváři bled do houště na pařez si seď a jako v strnutí a leku zřel rudým okem do průseku, jímž Jarý chodíval zřít k práci, kde za zimy se dříví kácí. V tvář rázem krev mu tryskla vřelá, když zhlíd’, že s Jarým právě dnes šel do revíru také Střela a s nimi ztrýzněný jím pes. „Zas zhatilo se, není sám,“ děl Váša zatínaje pěsti, „ten chlap má ve všem všudy štěstí, leč na Chlumu ho nenechám, když nechce odejít, ať zkusí, on musí ustoupit a musí, ne dnes-li, zítra, panák smělý...“ A chodci zvolna přicházeli – vždy víc a více vrčel pes a před houštinou metlu vznes, jsa divným nepokojem jat, i počal hlasně vydávat... 216 „Aj,“ vece Střela, „Rys cos větří, snad černá se tu zase válí, jež sazenic tak málo šetří, nuž, je-li tady, zle se spálí. Či pytlák snad – jen vizte kroky – jsa překvapen, tu kořist skryl? Ej, v skutku někdo tady byl, či je tu posud? Prach a broky! Psa něco jímá, snadno zvíme, nuž pojďte, ať se přesvědčíme. V před, Ryse! Nuže!“ – Ale ten stál u houště jak přimrazen. Tu Střela s Jarým v smrč se dal, by shledli, proč as štěká Rys, a hle, tu bledý Dolejš stál... A Střela vzkřikl: „Tak to ty’s, jenž k domu jsi mně chodil v noci? Hle, prázden sic náš sochorec, leč tchoř, a jaký! chyť se přec; co hledáš tady živou mocí?“ „Svůj klid a mír zde hledám všade a toho, který mi jej krade, vše nazpět chci, než pomstou vzplanu, ať jde a navrátí mi Janu. Zde ten je to, a ne-li, zkusí, že někdo z nás dvou zhynout musí!“ „Aj, tak ty dál chceš s námi hráti,“ děl Střela, „naposled to věz, 217 k nám budeš-li se ještě dráti a číhat na nás jako dnes, že bez rozvahy, to mi věř, tě nazpět poženu jak zvěř a nebudu též bránit psovi, jak posud, důtkami a slovy, by se ti nezakousl v hruď; pryč, k násilí mě nepopuď!“ Však Váša Střelu ze všech sil – až zavrávorav půdu ztrácel a těžce do sněhu se skácel – zpět levou rukou odstrčil a pravou pevně v jeden kmit za hrdlo taxátora chyť a přes obranu rychle psovu bil pěstí v lebku jej a znovu, že siná smrt mu zřela z tváře, a snad by ho byl uškrtil, leč náhle vztek vjel do ohaře, jenž ostré zuby skočmo vryl v hruď Vášovu a v divém reji tlap drápem ryl mu v obličeji, že bolestí a v krve znoji té chvíle neviděl, kde stojí. V ráz pustil Jarého, jenž v skoku týl sevřel zuřivému soku. V před Rys rval Vášu v divém vření, 218 a vzadu tisk’ ho taxátor, i nebylo mu vybavení; tu Váša, aby skončil spor, nůž rychle vyňal ňader zpod, jejž po střenky v hruď psovu bod’, chtě nejprv toho býti prost a na Jarém pak shladit zlost, jenž zděšen hlasně volal: „Šílí, jsem ztracen, pomoc!“ A touž chvíli juž Vaša po Jarém se hnal, leč padlý Střela rychle vstal a ruku odrazil mu holí a bil, kam moh’, až Váša kles’. Co doby té as cítil s matkou a s otcem krytý jinovatkou a mrazem rozechvěný les? Křik Střelův, vytí psovo k tomu, hluk sváru, vzruch Vášova vzteku ven lid hnal z myslivcova domu, a ve krvavé rvačky ryk pláč Janin ozval se a křik, když zřela, kterak Vášu bijí, a psa, jenž na zemi se svíjí, a bílý sníh, jenž krev jich vsáká. „Ach,“ křikla, „nechte ubožáka!“ a s pláčem utíkala zpět. A Váša v duši rozechvět tvář zraněnou skryl v ruce obě 219 a zvedaje se ustal v zlobě; sil zbytkem prchal starou mýtí, krev utíraje z tváře ryh; hnalť blesk jej očí Střelových a hrom, jejž z úst mu slyšel hřmíti: „No, darebáku, snad máš dost; dál nebudu-li tebe prost a poznovu tě někde zřím, pak jako psa tě zastřelím!“ 220 XIX.
Hnán hanby důtkami i zloby zpět Váša prchal zkrvácen, leč za polední jasné doby jít z lesa houště nechtěl ven, by celé údolí hned shledlo, jak na revíru se mu vedlo, tož vyčkával, až v horském klínu stín vrchů temnější by vzrosť, že nikým neznán sběhne k mlýnu a bude lidské hanby prost. Hruď pálila ho rány znětem i tlapou zrytý obličej, a chabosti a hanby sletem vznik’ myšlenek v něm divý rej; ty jako hejna netopýrů mu křídly tloukly v chorý leb a každý úder, každý tep krev k divokému nutil víru. Tak bloudil na pokraji lesa, až cítě, že mu síla klesá 221 a mráz probíhá v údech všech, do hajnice blíž cesty sběh’, by vyčkal unaven a bled, až domů Svára by ho veď. Vstříc vyšla hajná Václavovi, leč uleknuta couvla zpět, když slechla jeho hlas se chvět a v tváři zřela známky psovy. „Co probůh činil jste?“ se ptala, „zlá nehoda se asi stala?“ Leč Váša děl: „Spad’ se skal jsem a zranil jsem se nárazem, teď mdloba přidala se k tomu, až zotavím se, půjdu domů. A kde je hajný?“ – Po vsech chodí a jedná k svatbě různou věc, vždyť k oltáři ten týden přec pan Jarý slečnu vyprovodí.“ – „Jak?“ Váša vykřikl a vzdech’. – „Ba, vdavky budou v Chrášťanech; muž obchází dnes hudebníky, leč musí tady býti juž!“ V hruď Václavovu vnikl nůž, než zapřel srdce náhlé ryky i vzdech, jenž z prsou se mu dral, a pravil jen: „To dlouho chodí, kéž přijde a mě doprovodí.“ 222 V tom hajný, který vše juž znal, se vrátil a jat soucitem a vděkem k matce v nitru svém, jímž vázán byl k ní z těžkých let, hned učinil, jak Václav chtěl. Šli; v tom od řeky na ústret křik smíšených jim hlasů zněl, a do zdivených jejich lící zář rudá kmitala jim loučí a ručních luceren i svící, a v sluch bil jakýs lomoz roučí, jenž rostl, čím šli blíže k vodě, až před hořejším mlýnem s háky lid běhat zřeli všelijaký, jenž hledal něco v koles brodě a křičel: „Dozajista ten je přeražen neb rozdrcen, jak bouří trouchňák v šírém hvozdě.“ „Ej, škrťte mlýny!“ „Juž je pozdě!“ „I čerta, jenom jděte k pouchu a ke kozlíku stavidel a spusťte je!“ „Bůh ví, kam sjel, znik’, jako by tam hodil mouchu, buď hřebenáč ho rozmačkal, buď pod led zanesla ho voda, a pak vší námahy je škoda!“ „Jen zarazit...!“ A když mlýn stál a louče ochabnula zář, 223 ptal Váša s podivným se chvatem – a při tom bedlivě kryl tvář klobouku okrajem a šatem – co podivného se tu dělo „Hm, víte, jak si mládek veď,“ děl prášek, „pít se mu vždy chtělo, dnes napil se však naposled!“ „Jak?“ – „Utopil se, spadl s lávky, jež přes hrdlo tu vede k pile; byl zpit, a my tu měli správky, a Svára sem i tam se chýle spad’ při podhorním žlabu dolů a posud nevyplul nám v jev, snad po kusech kdes vězí v kolu; jen vodu přibarvila krev, náš roztrhal ho hřebenáč; no, nebude proň velký pláč! Já vždy se divil panu otci, že držel ho tu živou mocí, jen proto, lstnou že jeho řečí k nám z dolejšího přešli mleči, leč dnes, když tam měl stárkovat, zpil radostí se tak, že spad’.“ „Je zabit tedy?“ – „Nemuk’ ani... leč hle, tam stárek něco chyť!“ a Váša zřel, jak mlýnský lid sval jakýs – trup byl k nepoznání – ven z lednice té chvíle nes’... 224 „To Svára, vizte, zpíval dnes a pil a bručel na pantátu, a teď je bez hlavy a hnátů, kus ohyzdného masa jen...“ „A kde je ostatní?“ – „To ven kams pluje dál, až někde v kraji to chytnou snad a zakopají!“ – „Tak,“ vece hajný, „mře, kdo klesne, a za týden kdož o něm hlesne!“ „Toť hrozno!“ zděšen Váša děl a jako osyka se chvěl, „pryč odsud, kéž bych už byl doma!“ a chvějícíma prosil rtoma, by hajný s ním, an prost je sil, v příč říčky přes led přerazil a mlčel, co a jak se dálo. I šli... Led vzdychal, šuměl les, a nad důlem se měsíc vznes’, a nebe hvězdami se smálo. Mlýn dolní, druhdy v stálém kvapu, byl smuten, odmlčel se, stál, a každý střechýl při okapu jak ztuhlá slza být se zdál, ač diamantů ku potěše mlýn množství na strmé měl střeše, jež v noci chladné v luny světle jak hvězdy plály s nebe sletlé. 225 Vše ticho bylo kolemkol, jen u splavu, blíž mlýnských kol proud stenal chabým vody tokem, a sníh, jejž sever na dvůr svál, žalostně vzdychati se zdál pod těžkopádným chodců krokem, jimž světlá okna v domu líci juž z dálky smutně zřela vstříc jak rudé oči plakající mdlých, žalem zhaslých zřítelnic. Zřel hajný oknem do světnice a za okamžik tiše stál, zhled mlynářku, jíž vpadlé líce před křížem v dlaně tiskl žal; zas stála tu jak jabloň v poli, leč ta, již porval bouře chvat, an letěl přes hory a doly a s bleskem do větví jí pad’. Jak ženy té mu líto bylo, jež kvetla dřív jak živý květ, teď zdálo se, že hlavu krylo svým jíním dvakrát tolik let. Tak vroucně na modlitbách dlela, že ani chodců neslyšela, leč když byl hajný zaklepal a žádal, aby otevřela, v ráz k dveřím lítla jako střela, než jako by ji mečem ťal 226 v leb nakloněný, vzkřikla žalem, když Vášův zřela obličej, jenž v krve moku neustálém pryč odvracel a skrýval jej, an hajný do síně ho veď a nutil, aby uleh’ hned. „Co stalo se ti?“ vzkřikla máti, „rci, napadl tě někdo snad?“ Leč hajný okem dal jí znáti, by mlčela, a děl: „Ba spad’ pan Dolejš tamo s naší skály; na štěstí viděl jsem to z dáli a pomoh’ mu a veď ho k vám. Jen octem vymyjte mu rány, jsouť nohy jeho zbědovány, a zítra již, jak za to mám, líp nežli dneska bude mnohem...“ A odešel, dav „s Pánembohem“. Vzruch hanby, náhlý studu cit v ráz plnil prsa Václavova, že ani jediného slova té chvíle nemoh’ promluvit, jen ruce mateře své chyť, jež prací byly rozedrány, když vymývala jeho rány, a zbytkem prchajících sil je k ústům vznes’ a políbil 227 a zas své děsně zryté tváře tisk’ obrátiv se do polštáře. Máť nepospala, zle se dělo, syn v noci horečkou byl jat, leb pálil, tělo se mu chvělo, a v polospánku slova máť; hned lál, až stavil se mu dech, a zase jak by letný spěch jej nutil k útěku, vzduch lapal, a s čela těžký znoj mu kapal. Pak zas v něm rostl hněvu vzruch: hned pěstí ve prázdný bil vzduch, hned sedaje zrak strašně poulil, jak strašidlo by náhle zřel, a v lože podušky se schoulil, neb před tvář pokrývku si střel, až – mátoh malomocný plen – vzdych’ z hloubky, zmořen, unaven, pak několikrát sebou škub’ a spal jak bouří padlý dub. Když na den svitlo na horách a Václav probudil se ze sna, tu matku nový pojal strach a bázeň tajemná a děsná; bylť synův pohled vytřeštěn, on rukou stále u výš mával a živou mocí s lože vstával 228 a křičel: „Shořím! Ven chci, ven, pít, pít chci; hůř je mi a tíž, pryč s vodou – piva, vína číš, sic zhynu; pít!“ a nazpět pad’, „pít, sice vzplanu, prosím vás“ – a na celém se těle třás’ – „či necháte mě umřít snad? Pít, pít!“ A matka v těžkém hoři té vyhověla vůli vzdoří. Džbán z krčmy prášek přines’ v letu, a Václav vypil pivo v ráz, svých neodtrhnuv ani retů, pak spokojen děl: „Teď mi snáz’.“ Leč nebylo; vždyť v polosnění mrak přeludů a mátoh zřel a stenal: „Pryč, zde volno není; roj ještěrek se rozestřel zde po stěnách a v loži všady, a tu, hle, zažeňte ty hady, již u mých vyrůstají nohou a lezou na mne, kudy mohou. A co těch žab!“ A strachu mukou hnán s lože chtěl, leč nazpět pad’ a s podušek třás’ chabou rukou spleť hadů zděšen odevšad, a prchnout touže před zlým plazem, chvěl žalostně se strachu mrazem a vstával zas, sil zbytek maře, až máť poslala pro lékaře. A lékař, shlednuv nemocného, 229 na různou věc se matky ptal, a když ji stranou zavolal, děl sdílně: „Původ všeho zlého jest, milá matko, pusté žití, váš syn propadl ďáblu pití, jež přeludy mu před zrak staví, a nevím, radit mohu jen, té vášně-li ho ven a ven mé léky a má pomoc zbaví; vždy na jemné to vážky beru, leč málo se mi daří věru, že pomohu, an v krátký čas vše v starých kolejích jde zas. Co žádá, musíte mu dát, leč při tom také pilně dbát, by v pravý čas a každodenně měl opatrně stále méně, sic ujmete-li najednou, krev všecka v žilách se mu vzbouří a mozkem běsné sny mu hnou, až zhasne vám jak jiskra v kouři; teď krutá chvíle pro vás byla, to vím, vždyť k tlumu mátoh zlých též zimnice se přidružila z ran na hlavě a z hryzů psích; nuž dbejte jen mých naučení!“ I bylo právě čtvrtý den, když Václav ustal ve blouznění, z ran horečky jsa pozbaven, 230 leč pusto bylo v těžké hlavě a jako zchromen každý oud té po chorobě, po únavě, a v srdci doutnal studu troud, jenž bránil mu a poutal jej zřít matce v bledý obličej, jež zdála se v tu smutnou dobu, jak kdyby právě vstala z hrobu a tiše při synově loži jak druhdy četla z knihy boží. Tu z dálky jakýs zpěvný žal do síně mlýna zazníval, či přelud to, či klamný sen? Však slyš! teď v smutný nápěv ten skrz Chlumských lesů houště šeré hlas trubky jasně zazvučel, jak skočná polka v miserere. Vzkřik’ Váša, s lože k oknu chtěl a, matčiny se chopiv ruky, děl s udivením v tváři zryté: „Aj, jaké podivné to zvuky zní z Chlumu k nám, což neslyšíte?“ A matka děla: „Neslyším,“ ač věděla, proč tak se dělo, a náhle plakat se jí chtělo, když Váša zvolal: „Já však vím, jeť u Střelových hod a ples a fanfáry zní při poháru – a zde je pohřeb, nesou Sváru, 231 ó, jaká shoda je to dnes! Zda uhodl jsem?“ „Nevím, synu.“ „Vždyť slyšet je to zas a zas – zde píseň pohřební – tam jas, a já, já šílím zde a hynu! – – Tak ženou jiného jest Jana, já ztratil ji jak sebe sám, ej, čeho tady hledat mám, kde hanba stihla mě a hana, kéž raděj zhynu!“ Rozčilen skryl zryté tváře do podušky. Zda nad ztrátou lkal svojí družky či nad sebou as v onen den? Noc celou plakal, úpěl syn, leč potom zmlk’ a ztichl zcela, kýs mrazivý a mračný stín kryl jizvy zraněného čela, jen zřídka mluvil, řečí skoup, zrak přecházel mu často v sloup, a stále žízniv pil a pil, by myšlenky své zapudil. Sám druhdy s různých mátoh rojem se bezděk utkával zlým bojem; hned Jarého zhlíd’ hněvu pln, jak před ním Janu v náruč vine, hned Svára zřel naň z řeky vln a pít ho vábil z vody siné, hned se Střelou se hádal v půtce, 232 hned křičel s Vraným maje spor, hned hlasně smál se jeho důtce a hlavu povznášel mu vzdor, než posléz přišly okamžiky, že v úzkostlivé dal se ryky, v pěst zatínaje kleslé paže, až s pěnou na rtech, strachu plen, pad’ na zemi jak v bouři kmen a ležel, jako když ho sváže, tvář bledla, oko náhle zhaslo a tělo osykou se třáslo... V čas přecházel však nával ten, leč Václav byl jak umučen, a častěj matce domlouval, proč z nadmlýnského lesa houští, když právě nejraděj by spal, v síň jeho nepřátele pouští, již štvou naň Rysa, jenž ho kouše, a proč u lesa velké souše as Vraný stojí celý čas a nevrátí se raděj zas, když otec, nechav hrobu klínu, zpět do svého jej vede mlýnu. Když vystřízlivěl, stud ho jal, tvář pod kloboukem hleděl skrýti, ba lidem všem se vyhýbal, ni domů nechtěl druhdy jíti; leč zas jak by to hodil naň, zrak zahořel mu, hruď i skráň, 233 i nitro vzňalo se mu žárem, tu třeba v noci tajně prch’ a v starý vášně proud se vrh’ a hltal pohár za pohárem. Když odplul led a roztál sníh, sem tamo chodil po stráních, leč mhla mu duši obestřela, a byl též lhostejný, když slech’, že na jiných teď revírech je taxátor, a starý Střela že rád by přeložit se dal v kraj jiný, v nižší pásmo hor, an na Chlumu je stále chor; jen hlavou kýv’, leč neustal sám v skalách bloudit bez průvodu neb ztrnule zřít v modrou vodu neb k vrchům Šumavským a snít a mluvit pro sebe – a pít, ač matku plakati když slech’, dral z ňader se mu těžký vzdech, jak bouře skalami se dere a křídly v jejich stěny pere... 234 XX.
V mlýn přišla bída, zlý byl čas, jen zřídka zavítali mleči, by pod práškovou prostou péčí na chudých bědný hodokvas zrn hrstku semleli si v klidu, když jinde bránil nával lidu, ba druhdy řídký mlýna klep dost nedal na režný jen chléb, a bez něho by býval stůl, leč Vraný ob čas poslal z hor mzdy svojí dřevařské vždy půl a psal, že k voru řadí vor, by záhy z jara mohli plouti, a pak že spatří na té pouti svou ženu zas, jen aby dbala, by se synem se změna stala, a šťastna byla s Vášou svým, když nemohla být ondy s ním. Těch dob vždy matka těžce lkala a posléz muži do hor psala: 235 „Bůh s námi! Přišel zkázy den, syn hůř než kdy je nemocen; ba lékař děl, že ztracen jest juž duchem bloudícím i tělem; i zřím, jak hyne mi a strádá a v přeludech se s Bohem hádá, až srdce mi chce puknout želem. A přec ho posud ráda mám, své dítě jediné, vrch všeho, a stále volám, stále ždám, by Bůh mě trestal místo něho, leč pořád marně, bez ustání; juž věčným pláčem nespím ani, ba jsem, jak by mi hlavu sťal; ach, kdyby mě byl Pánbůh vzal, než meč své hrůzy na nás zved’, věř, do rakve bych lehla hned. Proč žíti nechává mě Bůh? Vše, vše je ztraceno! Klein z Týna kde který skoupil Vášův dluh a vymohl juž odhad mlýna; soud vyzval k němu strany obě i také Střelu jako znalce, vše prodají nám v krátké době až do kol posledního palce a do poslední brázdy pole; co zbude? Nic než ruce holé! Kde ubohá mám spásy doufat? ach, nezhynu-li, musím zoufat! A přec bych ráda před svou smrtí 236 tě zřela ještě jedenkrát, vždyť vím, že mě to rázem zdrtí, až žid náš statek bude brát; tož „s Bohem“ bych ti dala ráda před záhubou tou děsivou, jež příšerně v náš důl se vkrádá a vznáší dračí hlavu svou, by pohltila v hrozném kvasu můj život, duši mou i spásu. V těch myšlenkách mé srdce tone, a nemohu jim uniknout, i čekám stále chvíle oné, až mimo mlýn ti bude plout, bych vše ti řekla, co mě moří, leč nepluješ, ač led juž šel a sněhy spadly s horských čel a březen je a po Řehoři, když jiřičky se druží k nám; sám Bůh ví, zda tě uhlídám. Co den tě vyhlížím, co chvíli, chci útěchu, než čas se schýlí, to tam je vše, co život skyt’ – přijď do hrobu mě položit.“ List přečeť potají též syn a vědom sterých sobě vin zřel vyděšen z té řeči prosté, jak záhuba výš Bílých skal a výše Chlumských lesů roste; 237 síť příšernou mu pavouk stkal kol rozjitřené jeho duše, a splašený jak komoň kluše leb rozpálený na hruď sklání, tíh’ vzhůru nademlýnskou strání, kde v roklích zbývající sníh v zdroj perel měnil teplý jih, jenž přes skal hruď a keřů hlavy nes’ klenoty své do Vltavy a v divé hrdosti co skok hrál pyšně sobě na potok a hlučným šumotem svých vlah klid lesa rušil, dřímot mýtě, jak otce ruší v myšlenkách a snící matku hravé dítě. Zář slunná od východní strany hloub vnikla do lesnatých skal, jich šedé pozlacujíc hrany, a křemelák, jenž posud spal, sny jar dvou věků v staré hlavě, hnal na pupence ostýchavě. Jilm těsnal drobných květů roje hned k sněti v ladných svazečcích, a modřín s výhonky své chvoje výš k modravému nebi tíh’. Střemch květy, v obalech jež spaly, blíž stopek chtěly z hroznů ven, a lístky lind se třepetaly, že zlatý políbil je den; klen listy hnal a z buku pleně 238 rosť podbílek, an šťavou tyl, a z jehněd lísek, za jeseně juž hotových, se prášil pyl a pod nimi skrz stlaní žluté kopytník okázale vznes’ pych květný: zvonky rozvinuté, z nichž kafru vůní dýchal v les. U bílé jako labuť břízy, jež zlatý rozpouštěla vlas, dřín květem žlout’, mléč pln byl mízy a bledule kryl zmladlý vaz, jež blanným toulcem ostýchavě svůj něžný podpíraly květ, jak by jich nakloněné hlavě ten jarní nelíbil se svět. Jak křišťál tekly vody luhem, v jich zrcadlech vrb mladých řad blah jarost prohlížel svých vnad; druž olší líbala se s druhem tak vroucně, pyl až zlatošedý nes’ z jehnědek se na jehnědy, a černý topol žádostivě zřel na břeh druhý k bledé jívě. I ptáci zkoušeli své hrudi, tu pěnkava, tam hvizdl drozd, až v slunci usmíval se hvozd, jak chorý, jenž se k žití budí. Ten stromů ruch a ptáků hlas a čarodějný slunce jas 239 i v prsa vnikl Václavova, by zděšen v jejich sluji zřel, ký příboj vášně na dně vřel a hnus, jejž ona v sobě chová. Zas jasných okamžiků dobu měl pokalený jeho duch; kýs prozářený mysli vzruch cit probouzel mu z duše hrobu a prohříval jej víc a více, až také srdce jeho sníh tál u velikých krůpějích a stékal do zrytého líce. Sám sebe v ráz měl v ošklivosti a všechno žití, všechen svět. „Kde jaro mé,“ děl, „kde můj květ? jen bejlí v ňadrech mých se hostí, v němž ohavné se činy plazí, a všecko, co mi v krvi vře, jed bublinatý jenom hází, a pod ním vadne vše a mře, co k činu vyklíčiti mělo. Či vím as, proč a jak se dělo že v bahno vášní hloub jsem kles’, kdo símě hříchu vložil v duši? proč život můj mír jiných ruší? kdo byl, jenž v záhubu mě nes’? Byl znažilem jsem pouze všade a sprostým pijanem jsem byl, i lásku svou, své štěstí mladé, 240 hloub neřestí jsem utopil; jak motýl smutně kmitala se, jenž schvácen bouří ve rmut pad’ a, touže vzhůru zas a zase, lesk křídel rušil třísní blat, až zhynul, nemoha dál bříst, jak červ, ne jako růže list, jenž oživený jara dechem výš k nebi touží čarným spěchem,.. Pryč odtud, pryč; mě jaro straší, děs každou travou v srdci raší, a nemohu mu výhost dát; jak odpočíti lze, jak spát, když v postrach mně co noc i den s hor vůkol skalnatého klína duch otců smutně rozželen do spustlého se snáší mlýna a s větry jara lká a vzdychá? Slyš, je tu zase – zticha, zticha si naříká a smutně pláče a vyhání mne – musím jít, pryč, hořím nitrem, pít chci, pít!“ A vyděšený Váša skáče, jak z lože vyplašený srn, skrz akát ostnatý i trn, jenž v tvář i do rukou mu vniká, a v houští ztrácí se a zniká. Byl den, kdy Váša s kleslou hlavou v mlýn přišel zpět, tvář halil mrak, 241 a divných vidin pod záplavou ruď potrhaný jeho zrak, leč nešel v síň; strach ryl mu v duši, a s matkou setkati se bál, seď na sad pod košatou hruši a mluvě k sobě zíral v dál v hor výbočí, jež řeku těsná, zkad malých pasáků zněl hlas a ranních trávnic píseň plesná a krákot vran a drozdů jas. Ká vzpomínka as srdcem táhla, že chvěl se? či jen noční chlad jej roztřásl, či náhle sáhla smrt tajemnou naň rukou snad? – Tu v dáli houknutí se neslo: „Čehý, čehý, ven střídou, ven!“ pak jasněj zašplouchalo veslo, a Václav vzkřik’ jak postřelen: „Juž jedou, hle!“ a skočil vzhůru a s břehu do skal vbodl hled, leč, jevě v tváři žal a chmuru, pod hruší s kleslou hlavou seď a ustavičně, zas a znova sám k sobě různá mluvil slova. To houknutí, jež dolem znělo, i matku vyvolalo ven, jí srdce utrhnout se chtělo; vždyť myslila, že jede ten, 242 jenž ondy v žití kruté chvíli jí kotvou v návalu byl běd, a s jehož námahou a pílí mrak na mlýn padlý zas se zved’. V sad spěchala, ač bez potuchy, že Váša, pod hruší jenž sed’, boj veda s přeludy a duchy, zas z nočních toulek přišel zpět, že vidí vše, co ona koná, jak pláče, naříká a stoná a volá smrt a žádá hrob, a on – on nízkých chtíčů rob, že vinen hrůzou nářků těch, a že by lépe bylo as, by dřív, než peklu v náruč vběh’, byl při toulkách dnes zlámal vaz, neb kdyby býval umřel mlád, hned v prvním studií svých roce a ležel blažen vedle otce, jenž měl tak nesmírně jej rád. Zřel matku, jak se všecka chvěla, když plavcům v ústret pohlížela, a z ňader dral se stesk a ston, zda připluje as také on. Leč Vraný nepřijížděl z hor, zas byli jinačí to muži, již k voru připoutali vor a vořinou ho stáhli duží; – 243 zas jinačí to lidé byli, již smrčky nad ohněm si svili a stáhli jimi řady klad; těm jiný nežli Vraný vlád’; ti nedbali, co v duši snová ten nachýlený ženy zjev – dřív statná vdova Dolejšová, jim víc byl dobrý úvaz dřev než pouto, jež dvě srdce váže, dál, lhostejně jich smědé paže mlýn mimo řídily své prámy, jen starý zadák hovořil: „Jak vše tu jiné, Pánbůh s námi, než tenkrát, když tu Vraný byl, teď mlýn jak vyloupen tu stojí, a bída s nouzí v něm se rojí.“ Když žena skrze olšin mlází kraj břehu vorům zřela vstříc a poznala, že nepřichází ten, jehož želela vždy víc, tu v usedavém naříkání tvář zrytou přikryla si dlaní a zaúpěla samoděk, div prs že skalin neodměk’ a v pláč se nedal v žalu broji svých trhlin vyprahlými zdroji. „Vše marno je,“ tak naříkala, „vše ztraceno, pryč odtud, pryč, 244 než cizím bych se vyhnat dala; snad srp a motyka a rýč mě živit bude v cizí práci, spíš k němu dožebrám se tak tam do hor, kde se dříví kácí; snad najdu ho, a ne-li, pak ať zahynu kdes hladem maní, jen z mlýna pryč a pryč z těch strání, jež necítí nic se mnou kletou a zelenají se a kvetou, když život bouři na mne vrhá a blesk, jenž srdce ve dví trhá; pryč z běd těch úmorného vzdoru, pryč navždy, dost těch útrap již, chci prosta slz být, hrůz a sporů; když nechce Bůh můj sníti kříž, i spáse duše výhost dám a sama smrt si udělám!“ A lomíc rukama, rvouc hlavu v mlýn vešla samý pláč a vzdech, jenž smutně těkal v koles davu a v bílých rozléhal se zdech, kde dříve chasa ani mleči svých vlastních neslyšeli řečí, an brůn a jejich palců sbor vždy tlumil všaký rozhovor. A jako před odchodem Vraný, šla k truhle, divný hnal ji chvat, 245 a vybírala čistě praný, jenž zbyl jí, svatební svůj šat, pak před východní síně stěnou, kde s Kristem upevněn byl kříž, zalkala hlasně na kolenou: „Ó Bože, který všechno víš, jenž srdce moje znáš i ledví, buď milostiv mi, odpusť hřích, jímž, hruď než rozskočí se ve dví, chci prosta býti útrap zlých; buď v horách s mužem v práci zhynuzhynu, neb sama se světa chci jít, leč zde, při nešťastném mém synu již nemožno mi déle žít.“ A objímajíc dřevo kříže a siným líbajíc ho rtem, svou hlavu ukláněla níže a na světnice padla zem jak bezducha, jsouc jata mdlobou, když právě dveřmi také syn touž ze zahrady vkročil dobou a zvolal: „Běda, to můj čin!“ a k matce skočil jako střela a křísil ji a omýval, až opět oči otevřela, leč s ní je otevřel i žal, jenž jejím rtem se mluvit jal: „Proč umřít jsi mne nenechal, 246 tak mohlo všemu konec být; věz, musíme se rozloučit, víš proč, ač zlé to chvíle jsou; mně hory leží na prsou a hlava kácí se mi těžká, juž nelze tady déle žít, já, Vášo, musím, musím jít, kde Bůh a mír, kde Vraný mešká, sic zoufalství mne nemine.“ – „A vrátíte se domů záhy?“ – „Bůh sám ví, kde je cíl mé dráhy, jak říci ano mám či ne?“ „Pak nepustím vás, matko milá, přes mlýna toho sešlý práh!“ a Václav k prosbě ruce vztáh’, „zde zůstaňte, kde dřív jste byla, zde; konec bude vašich běd, já sám přivedu toho zpět, jejž vyhnal jsem! Dost pláče, dost, ten vášně mojí dračí chvost sám utnu, matko, jedním rázem; jak svatý Jiří vejdu v boj s tím všehltavým duše plazem. V mlýn vemte kohos, prosím vás, já za krátko vše srovnám chutě, pak Vraný přijde jistě zas, a mlýn se zvedne ze své sutě a nové práce nový ruch 247 běd smečku zažene i dluh, a líp než dříve bude mnohem.“ Šel v přístěnek a přišel v ráz a líbal matku zas a zas a k srdci tiskna ji, děl: „S Bohem, dnes ještě znikne všecka svízel!“ a jako druhdy v skalách zmizel. – Tíh’ proti vodě v houštin skrytu, až pod Jehnědským vrchem pad’, tvář trním do krve měl zrytu, a v cáry rozedrán byl šat, zrak vytřeštil a stáhl brvy, a zas počal své samomluvy: „Má mysl znavena je k smrti, můj duch se vyžil, jsem jen troud, jak písek vůle má se drtí, jak bláto suchých v cestě hroud, když těžké vozy na něm stanou; proč tady jsem, kde na vybranou jen dvojí pro mne zbyla věc: hůl žebrácká a blázinec? Ej, bídně jsem se vychoval; v noc žití divě jsem se hnal, až zapadl jsem s duší, tělem i se Svárou, svým učitelem, jejž po kusech si voda brala... I nade mnou Bůh vyřkl soud, 248 číš mozku mého vyvětrala, a bez jisker je oka troud. Jsem z hříchu uhněten a zrady, nač hyzdit rodný kraj, nač svět? Ku smíru jiných pryč a hned, co s ochlastou, co s lumpem tady?.. Zda se psí nezřel na revíru krev mou se mísit Chlumský les, psí se psí – aj, jsem v žití víru snad něco víc? Ne, ne, jsem pes, leč ne tak šlechetný jak Rys, ne, zběsilý; mé duše hnis víc ublížil mu než on mně; ej, ký to život vnitř i vně? Psa horší jsem, vždyť v děsné psince své pokousal jsem dobrodince, štval otce, strýznil matku svou a Boha klamal přísahou, jenž nyní jako Kainu všade tíž hrůzy na hlavu mi klade a lživé hrdlo ohněm sžehá; ó běda, zas to v prsou šlehá! Kam prchnout mám, já zbabělec, kam?... Což mám žíti? žíti přec? mám za strašidlo matce být a násilím ji hnáti v hrob, já klubko hříchů, číše rob? Ne! Proč se třesu? – Nechci žít; jeť život můj vůz bez loukotí a jede, aby v propast pad’; 249 až zhynu, pokoj bude snad; jen jeď, jen jeď, ať vše se zhrotí!... Hle, hle, tam ona zrytá skála, zda není matčina to tvář? tak u mého kdys lůžka stála, tak já ji trýznil, bídný lhář; já zbodal srdce jí a zdeptal a děsným učinil jí svět, to za modlitbu, kterou šeptal mé u kolébky její ret! Dost, neplač, matko! Já vlk dravý hned odkvapím; nač pro mne svět, pak otčím můj – ne, otec pravý, v mlýn, k tobě, smířen přijde zpět. Pryč! Hřích můj jako had se svléká, by rostl jen. Pryč... Dost již, dost! Pryč!... Ale kam? Ej, na věčnost!“ A zase dále hvozdem těká výš k Oudraži a lůnem skal, až v mýti proti Chlumu stal, jenž před rudými jeho zraky vždy hustěji se šinul v mraky a šedl stále víc a víc. Kýv’ Váša vrchu hlavou vstříc a hovořil jak v polosnění: „Jak v roušce mraků těch se mění, jak smutně zatažen je Chlum! Dřív býval samá slunná záře, 250 když ondy v otecký svůj dům hoch čistých ňader, růžné tváře já šťasten spěchal v prázdně dobu, a teď? Vše temno jako v hrobu, a v duši mojí nejtemněj’!... Ty mraky, to mých činů rej, jež na strašidla vzrostly běsná... Vše je to tam, má prchla vesna a štěstí s ní! Ó, všecko pryč! A ty, má duše, kvil a křič a vzpírej se a touži vzletu – vždyť jsi jak žába, bez křídel, kde křídla teď, kde jejich pel? Pryč, vše to tam, dej s „Bohem“ světu, pryč v nekonečno, světlu vstříc – či věčné tmě – či v nic, či v nic – či – nevím, neví nikdo z nás, leč přeji si, bych znik’, bych zhas’ jak bludička, – nač živoření? Pryč, pro mne jiného juž není než smrt, ta dá mi klid a mír!“ A dál ho zoufalství nes’ vír, až do záňadří sáhl hbitě a zbraň dal na vyprahlou hruď: „Nuž světe, matko, s Bohem buď a zabuď ztracené své dítě i s jeho srdce hrozným běsem!“ A s ranou zavzněl výkřik lesem... 251 XXI.
Tím časem, za poledne bylo, jel vrátný Sova s prámem z hor; ač slunce z řeky vodu pilo, přec bez námahy sjížděl vor, měl podčeleny všecky strany, a se Sovou, jak žádal sám, plul jeho starý soudruh, Vraný, jenž řádně sbil a svázal prám a na vše bedlivé měl zření, tož snadné bylo voraření, a rychle sjíždělo se dolů. Kdož věděl z prostých druhů těch, jak častý Vraného byl vzdech, a z jakého se rodil bolu!... Čím víc prám k Lipovsku se blížil, tím více hovor plavců tich’, a Vraný v dumách hlavu nížil, snad na vzpomínek perutích 252 v síň mlýna zanesen byl prostou, kde útrapy a stesky rostou, a kde snad lichvář přišel brát, a již měl z vroucí duše rád. „Co dělá,“ dumal, „pláče, kvílí či modlí se a čeká nás? ba vím, že přes tu milou chvíli se kloní sadu přes taras, v dál hledíc proti vody toku se steskem v duši, s vlahou v oku, že vyhlíží nás na šifárně a s můstku k srubu přes náhon i s ostrova, mníc: čekám marně, a dusí žele křik a ston. Co v ňadrech asi bylo sporů, když toho nespatřila voru, jímž já měl plout a neplul přece? Jak často marně zřela k řece, an psal jsem, v nejbližších že dnech mě zhledne v čele druhů všech, a hned, jak jehlu zaraženou mít budem ubijíce prám, k ní převezu se v loďce sám, bych pohovořil s ní – svou ženou – v Skal bílých úkrytu, blíž plazu; co řekla as, když na vzdor vzkazu jsem nepřijel? snad že to klam – ba ne, co pro ni v srdci mám, to nezadřimlo ani chvíli...“ 253 V tom rána houkla, křik a sten tíh’ od stěn k stěnám plachou pílí, i památkou co měla skryto ta, jíž mu bylo nejvíc líto, a Vraný volal: „Slyšte jen, ký tamo od skalnatých přík k nám s ranou žalný slétá křik? Co stalo se? A zase kvil z těch houštin slyším k nám se nésti, snad padl tam kdos do neštěstí, či...“ – „Bůh ví,“ Sova odvětil, „leč zřel jsem člověka juž z dáli, jak spěšně mýtím utíkal, pak v porostu se houští dal a slézal útesy i skály; zda pytlák...“ „Ale výkřik ten –“ „Byl stíhán snad a postřelen, neb sám někoho na dostřehu v zlé vášni ranil honě zvěř...“ „A kde to je?“ „Tam, co ten keř, blíž mýtiny...“ „Tož, hoši, k břehu radš přistaneme, Sovo, viď? Mně k vůli pramen čehy řiď a zastav,“ prosil Vraný druha, ve hloubi ňader ulekán, a Sova zas: „Zde jde to ztuha, leč když to chceš, buď vor tam hnán; nuž, hoši, rychle sebou hněte, víc do leva, pak na břeh skok, 254 prám za šlahouny přitáhněte a vrazte koly v úpleť ok!“ I přistali a slezli s vorů, by propátrali skalnou horu, jak Vraný přál si zas a zas a všechen předtuchou se třás’; on mněl, že Váša puzen zlostí stih’ Střelu v lesa hlubokosti a v černé krve divém toku naň z pušky střelil náboj broků, neb že tam Střela Vášu stih’ ve sváru slovech divokých. „Bůh pomoz,“ šeptal, „mě to děsí, leč ne, to jiných pánů lesy, v nich Střela nehoní, to jiný kdos vykřikl,“ a ruče již skrz průsvitavé sosen stíny spěl s vrátným Sovou do skal výš až k místu, jež byl soudruh řek’, a slouchali. – Tu ve vran skřek, jež teplou krev snad střebat chtěly, sten mísiti se uslyšeli, a zase sten – a zase sten... „Ba jistě! Někdo postřelen, děl Vraný, „chudák přeubohý, mně ruce chvějí se i nohy... hej, je tu kdo?“ Leč ticho v stráni, slov neslechli, jen zastenání. 255 I hledali, až s tváří sinou zřel Sova kohos pod kalinou krýt hlavu v kapraďovém trsu, a Vraný vykřik’; poznalť jej, když v padlého zřel obličej; bylť Váša to, krev tekla z prsu i z úst mu do trávy a mechu, a s popáleným vrchním šatem hruď zvedala se divným chvatem pod návalem a hloubkou vzdechů. Pln děsu k němu Vraný pad’ a na srdce mu ruku klaď a šeptal: „Tluče, chvála Bohu, leč sotva že to poznat mohu.“ A kloně hlavu k syna čelu, děl láskyplně, ale v želu: „Rci, Václave můj, co se dělo, rci slovem jen...“ Syn poznal hlas a vzdechl: „Klidu se mi chtělo, již odpusťte mi, prosím vás; tam na Poušť pohřběte mě k otci –“ mdle, s přestávkami zastenal – „kde z pološeré lesův noci... Jan svatý se strmých zří skal... v proud Vltavy, jež v mládí den... mi písně pěla v lásky sen... a v peřejí svých ladné kráse, jak mysl má dřív perlila se... Snad že tam uslyším i v hrobě 256 zpěv sosen z jara, řeky šum, vrch dubí lkát a vážný Chlum...“ A z hloubky ňader oddech’ sobě, zpět v kapradí se hlava smekla, a z úst i rány krev zas tekla. „Zle,“ zalkal Vraný, „Bože spas!“ a strhnuv košili si s těla dal Vášovi ji na obvaz, jímž krev se zastaviti měla, a prosil ho: „Jen nemluv již, vždyť zřím, jak ti to na potíž, an v ňadrech raněných tlak vzrůstá, a plna krve jsou tvá ústa...“ A Sovu prosil: „Probůh, spěš, hned na zátah jak doběhneš, dva hontky přibij na sochory, zrob nosítka a vem je sem i houně, snáze, trvám, s hory tak raněného přenesem. Jen rychle, seber všechen lid, ať pomohou v té smutné věci!“ A vrátný k voru zrovna líť, ač šest měl křížků na svém pleci. I přišli plavci v krátkou chvíli a z mechu lože upravili, a na něm po nejkratším svodě byl Václav tiše nesen k vodě a na prostřední vložen vor; 257 zrak zavřen byl, hruď plna vzdechů, a Vraný, nutě plavce k spěchu, je prosil: „Tlumte rozhovor,“ a vrátnému děl: „Do hospody, viď, příteli, dnes nepoplynem, dej ubit nad dolejším mlýnem, až do Lipovské vjedem vody, bych u ženy moh’ složit syna a potěšil ji v dobu zlou. Což jedna prázdná opačina! i bez té vory dojedou; mně plašit sejčka, smrti ptáka, zde velí cit. No, juž to sprav, než Václav bude trochu zdráv, vem prozatím si hotováka; až bude líp, zas půjdu s tebou...“ „Nač omlouváš to,“ Sova děl, „to rozumí se samo sebou, ač v mlýně raděj bych tě měl než v horách, kde se drvo rube... Hej, pozor, táhněte víc hot, zde kamení vždy bývá hrubé, víc v pravo, do hodnějších vod, vždyť víte, že tu záčel máme, an náhle zahýbá se břeh; kdo toho v čas by nepostřeh’, zle pořídil by, vždyť to známe; vor přední snadno by se vzpítil,“ a šeptmo dodal: „Nechci přec, by ubohý ten zoufalec 258 snad v umírání bolest cítil.“ „Ba, ba, to byl by velký sráz a krutý, proto prosím vás, jen opatrně,“ dodal Vraný, „vždyť na voru se hostí smrt,“ a prohlíď prámu čelné strany, houž, vlečky, závlače i vrt a zkoumal, ve špalcích-li není snad slabina kdes při oušení neb houžve uvolněny v oku, by netrhly se voru spod. A vrátný volal: „ Ty tam v boku jen hot, víc uhýbej; jen hot!“ I pluli, jako Sova děl, a Vraný k svému ranci šel, kde krvavých se zbaviv lat, se ve sváteční oděl šat a k Vášovi seď, by mu sloužil, kdy po něčem by právě toužil. Když na plaviště zatáčeli, kde Vraný zastaviti chtěl, vstal od syna a přemýšlel, jak rty by asi říci měly, ký smutek Václav vykonal, až vlhké oko ženu zhledne, a jaký bude její žal, až doví se, co vše se dělo – a srdce úzkostí se chvělo, 259 když Sovy prosil úpěnlivě: „Tam, prosím tě, k té staré jívě pluj ke břehu a chytit dej, pak opatrně, bratře, dbej, by Vášu za mnou nesl lid a s ním snad nehovořil marně, já napřed skočím po šifárně v mlýn ženu na vše připravit. A ty,“ děl k nejmladšímu všech, „skoč do Chřestovic, máme spěch, ať felčar přijde bez odkladu a pomůže a dá nám radu, běž přímo přes pole i meze a přiveď s sebou také kněze.“ A sotva chyceny jsou vory a ubity, v mlýn Vraný spěl, kam s vrátným Sovou zadák sporý i raněného odnášel. Vstříc plavcům žena pospíchala, vždyť s můstku zhledla plouti prám, a muži na hrdlo se vzpjala a volala: „Tak zas tě mám, své jediné, své všecko štěstí, svou kotvici v běd hrozném davu!“ a na ňadra mu kladla hlavu – „však ode mne zvíš špatné zvěsti a zhrozíš se, až shledneš mlýn – ach, Tomši, nešťastný můj syn 260 mi zšílel z pití, svého zvyku, a nemá, běda, v žití juž jen řadu světlých okamžiků!“ Tu jako list se zachvěl muž a třás’ se každou žilkou těla, když žena dále vyprávěla: „Tak bloudí často ve dne v noci, leč když jsem vyhlížela vás a k tobě chtěla živou mocí, tu bránil mi, pak zveď se v ráz a děl, že na cestu se chystá, a pak, že dobře bude záhy, až ty se vrátíš – dozajista, a z očí trysk’ mu pramen vláhy.“ „Ten ubohý, ten chudák chorý! to smutný, žalostný byl sděl, a jaké myšlenky a spory ve hloubce duše asi měl, jíž tak se prstem dotknul Bůh...“ „Ach hrozné,“ hovořila žena, a zhledši plavce zaražena za smědou muže chytla ruku a děla v teskném srdce tluku: „A co to nesou s druhem druh?“ „Kdos se skal spadl při útěku,“ děl Vraný všecek rozechvěn, „jak v Oudražskou jsme přišli řeku.“ „Snad Váša? běda!“ – „Ztiš se jen, 261 vše dobře bude, doufám v Boha.“ „Tak uhodla jsem přeubohá, ach, radost, že tě opět mám, tou zvěstí ztrpčena je hbitě. Ó Vášo, jediné mé dítě – ó Tomši, tak jsi přišel k nám! Čím, Bože, jsi mě navštívil? mě radost usmrtí i kvil!“ „Vždyť není mrtev Váša, žije, je pohmožděn jen, poraněn...“ „Ó probůh, z úst mu krev se lije, ó běda, stůjte!“ – „K mlýnu jen, zde nesmíte mi stanout chvíli,“ děl Vraný, ana matka v ráz v tvář synu zřela zas a zas a stále želela:. „Ó Bože, jen tiše, dýchá-liž? Sem, sem, zde položte ho na mé lože,“ až vzkřikla děsným úžasem: „Já přenešťastná, bídná žena, hle, hle, má prsa prostřelena a sotva šepce, sotva dýchá, snad žádá něco – zticha, zticha!“ A k loži svoji hlavu klade a poslouchá, co praví as jak ze sna raněného hlas, jenž smuten děl: „Své žití mladé jsem promrhal a prohrál juž, 262 dnes méně jsem než ptačí pýří, leč otec vrátil se vám, nuž, jím Pánbůh poznovu nás smíří. A vás – vás prosím za odpust, můj otče, ruku svou mi dejte, a matce,“ vzdechl, „pomáhejte.“ V tom krev zas vylila se z úst, vše tlumíc rozhovoru slova, a Váša do mdlob padl znova. Té chvíle kočár stanul venku, a zvonek kovovým zněl rtem, a z vozu lékař s páterem šli k raněnému do přístěnku. Hned lékař čerstvý obvaz z ledu na prostřelená prsa dal a Vášu křísil, omýval a v posled matce děl: „Co svedu? Zde moh’ by pomoci jen Bůh, jenž smrt i život v sobě chová, s ním raněný ať srovná dluh; jeť menší tepna průdušková víc zraněna, než můž’ kdo snést, ač vím, že srdce vaše zkruším, přec s vámi sděliti mi zvěst, že sotva do zítřka mu tuším, tak do poledne na nejvíc; pan páter je zde platen víc, jej proste, ať dá rozhřešení, když k zpovědi dost síly není!“ 263 „Ach,“ lkala žena, „to mě zmučí,“ a v mdlobách vrávorala již, leč Vraný, jenž stál ženě blíž, chyť klesající do náručí. Co modlitby kněz zbožně říkal a nad raněným ruce spínal, v tvář ženinu muž vodou stříkal, ač úzkostí sám na smrt sínal, leč nezpomohlo nikterak, až, když jí lékař omyl líce, zas lesk se vrátil v zřítelnice; leč znova v slzách tonul zrak, a znova lkala: „Bože, Bože, ký seslal jsi to na nás kříž!“ Však lékař pravil: „Dosti již, nechť jiní ošetřují lože; zda nářkem synu zpomáháte, má zlatá? vpravte se v tu věc, juž pro ten útlý život přec, jejž pod mateřským srdcem máte; pláč raněnému neprospívá, a na vás může se to mstít, tož neste klidně vše; co zbývá? či dá se tím co napravit? Jen moudřej’; vážna je má výtka, dost bědování, matko, dost, snad nechcete i smrti dítka, jež Bůh vám chce dát pro radost, 264 by nahradil – snad lepší měrou –, co tady sudice vám berou?“ Jak lékař radil, konal Vraný, a veda ženu stranou, děl: „Bůh, bera život rozervaný, nám jiný dáti uzavřel, tož šetři se – mně, drahá, k vůli a pokojnější trochu buď, vždyť nářek tvůj mi lebku půlí a srdce rve a štěpí hruď, jak pantokem by mně ji sekal, nuž probůh mírni se a nekal víc očí svých; než můžeš snésti, či z neštěstí chceš do neštěstí? Mám srdce též, leč přemáhám zla příboj divě rozkvašený, a hleď, teď jenom tebe mám...“ Tím nářek ubohé ztich’ ženy, leč jenom na chvíli se stalo, pak přišla dlouhá smutná noc; co v mlýně žilo, nepospalo, jen k Bohu lkalo za pomoc a za úlevu ubohému, by raději byl konec všemu. 265 XXII.
Den smutný okny v síň se díval, Chlum z mraků řízu měl a z mlh, zrak Vltavin se chmurně stmíval, list olší sametový vlh’, a podél řeky vrby svěží snět ukláněly pod útěží mdlých perel, v úsvitu jež šerem níž z oblak na zemi se nesly a pásmovitě šikmým směrem na vyprahlá jí ňadra klesly; sad porosen byl, vrchol trav měl krůpěj, slézu stvol se klonil, a z oděných v běl štěpů hlav květ rudě žíhaný se ronil jak dítka vroucí políbení v tvář snící matky, když se dení. Déšť drobný v přeháňkách tu tiše, tu zhurta klepal do oken, snad, máť by neslechla, jak dýše syn těžce již, jak jeho sten z úst chabě po síni se plouží jak motýl zkřehlý časným mrazem, 266 jenž v koutě zdi neb za obrazem v plášť křidel schován usnout touží. Při lůžku Vraný s Vášou bděl – a chtěl, by žena odpočala – a v jeho tvář se zahleděl, a lítost v útrobách ho jala, když viděl, kterak syn se spad’, jak sval mu splihl a ret zvad’, jak zúžilo se náhle chřípí; jak nápadně se ostří nos a víčka očí níž se chlípí, jak na zrak tlačil by je kdos; jak namáhavě odkašlává, až obvaz ňader mokvá spod; jak těžko hlavu výše dává a na čele mu vstává pot tak chladný jako kapky z ledu, jak strach se hostí v plachém hledu, jak pomalu i těžce vzdychá a chrapot v odstávkách se množí – tu divnou úzkostí jsa jat, šel ženu vzbudit na pochvat, by sedla k synovu s ním loži, an deštivou tou ranní dobou je často stíhán delší mdlobou. A stalo se. – As po deváté vždy hlasněj’ štěkal venku pes, 267 a žena, majíc ruce spjaté a hledíc ven: „Viz,“ vzdechla, „dnes, teď teprv vzpomněla jsem na to, když Kleina vidím do vrat jít – má všeho statku odhad být, by, co jsme měli, bylo vzato. Klein chvátá, nedbá ani deště, s ním od úřadu dva jdou ještě. Mlýn na bubnu, syn v rukou smrti, to dodá mu a mě to zdrtí! Jdi vstříc jim, Tomši, jdi. Však hleď, pan Střela na dvoře juž taky, spěš, chce-li, do síně ho veď, vše řekni mu, sděl žal náš všaký a Kleina pros, by laskav byl a odhad na čas odložil, sic vedle ubohého syna i mne ponesou v rakvi z mlýna...“ A Vraný šel, a kloně líce vstoup’ Střela s druhy do světnice; znalť vše, co na skalách se dělo, od drvoštěpů včera již, a starou rukou tiskna čelo, děl: „Potřeba mne nanejvýš teď v mlýně; učiním, co mohu, buď poručeno Pánu Bohu.“ Jat matky zoufalstvím, prost hněvu jít do mlýna se odhodlal, by hodné ženě pro úlevu 268 i Vranému své rady dal a pomoh’, pomoci-li může, když takto útrapy se množí, a mlčky k Vášovu šel loži a, ruku vztahuje, děl: „Nuže, tvé matce k vůli budiž smír; ať v zlo tě hnal a v zhoubu kácel hněv nezdolný a vášně vír, já z mysli tebe nevytrácel a doufal v návrat... Hrozný byl, Bůh pomoz ti...“ Tu Váša v stonu zrak na lesního vytřeštil a ruku líbal při pokonu a šeptmo děl: „Ach, odpusťte mi, vždyť s drahými se loučím všemi, snad Jana odpustí mi též; můj život byl jen pouhá lež, tož rád jsem, usmířen že hynu, jen probůh ujměte se mlýnu a přispějte v čas ku pomoci mé matce, laskavému otci a jejich –“ „Dojista se stane,“ děl Střela; Váša blahem vzdych’, a bylo znát, že vděčnost plane mu v oka velkých krůpějích, pak danou ruku líbal znova a kloně hlavu neděl slova. Ztich’, vědomí zas rychle ztrácel, mdlý rouškou zastřel se mu zor, ret víc než druhdy zakrvácel, 269 a v prsou krutý nastal spor; vzdych’ těžce, z hluboka a zas, pot chladný čelo kryl, zrak has’, až chroptě škubnul náhle tělem, a konec bylo s jeho želem... Vzkřik matčin zachvěl vůkol všemi: „Je mrtev, Bože, dost těch muk!“ Leč Vraný prosil: „Mírni se mi, Pán smíru myšlenku mu vnuk’, juž v nebi andělé mu pěji...“ Však z oka krůpěj za krůpějí v tvář padala mu při té řeči, pak ze síně šel do mlejnice a volal, utíraje líce: „Hej, prášku a vy samomleči, ven se stavidly všemi, ven, co nejvýš s kozlíkovým dříkem, ať voda běží plným střikem na pánův – synův – smrtný den; juž spusťte ty mé repetáče, nechť na prázdno juž melou dnes, ať s námi všecko všudy pláče, skal chýše ztracená i ves; nechť palce marně do cev tepou a hlučí v šumot bystrých vod jak děti, klepáči jež klepou na velkonoční Boží hod. S tou hudbou na věčnost ať vchází 270 duch smířený...“ A sotva děl, juž ve skalách i břehů mlází a celém důlu klepot zněl, i do Chlumských se nesl strání... Zda také k Janě, aspoň v zdání? Kdo ví, zda vyšší vůle zřídly duch k duchu nebyl unesen, snad žití sen a smrti sen v smír toužně objaly se křídly a přes vše lesy, doly, skály jak ondy láskou k sobě vzplály, vždyť právě se Skal bílých sosen přes mlýn a vodu v Chlumský les most duhy klenutý se vznes’; déšť ztichl, řeky břeh byl zrosen a zářil v teplém rána svitě a byl tak líbezný a zdobný, jak tkvěl by křišťál na něm drobný, jímž matka pláče pro své dítě... Máť nad mrtvolou hlasně štkala, něm Vraný u lože se chvěl, ven úředník šel, Klein jak skála mlýn bezcitně si prohlížel, až v posled Střelovi – jenž klidně zřel na tvář Vášovu a vlídně jal rodiče se těšit oba, – řek’ pospíchaje: „Prchá doba,“ čímž myslivcovi dával znáti, že s odhadem chce započati. 271 Leč Střela zamračiv se děl: „Teď? jinak jsem se rozmyslel, dluh zaplatím i s útratami a všecko vyrovnáme v čas, chci, mlýn by Vraný vedl zas, s ním spravíme se potom sami. Nuž, k řízení už proto, prosím, pan adjunkt aby přišel zpět, já nerad mnoho peněz nosím; sem, Kleine, vyplatím vás hned a na sebe vše převést dám. To trpkosti kde jaké zmůže, a Vraný pak ať mele sám. Jste spokojen tak?“ „Ano.“ „Nuže, ať vše se napíše, jak díte, a vy,“ děl k Vranému, „teď víte, že nechtěl jsem být při odhadu, bych rozmnožil váš pláč a žal, leč abych mlýn vám zachoval. Rád ve vaše jej ruce kladu, by povznášel se každým letem a čistý zůstal vašim dětem. V čas peníze jsem přines’ z města, vy pouze tři mi dáte ze sta, by vyjíti vám bylo snáz, vždyť nad jiné si vážím vás; jste řídký člověk, milý Vraný, tak zcela jiný lidí všech; vás koval trpký žití běh, leč zlaté byly jeho rány, 272 jste bez rezu, ač zle se dálo – ba takých rodí se juž málo, a vyhynou jak času znikem mlýn český s českým sekerníkem!“ A Vraný pohnut zas a zas tisk’ ruku Střely spasitele, a z venku zlatý slunce jas tkvěl na osmahlém jeho čele; on tich však oko k nebi vznes’ a, k synovi se kloně chvatem, tvář sinou bílým skryl mu šatem, pak ženě do náruči kles’, by zkonejšil jí duši lkavou... Mír andělem vzlét’ nad jich hlavou. – Jak velmož vyšlo slunce z hradů, a přes hluk koles, vody šum na nejzkvetlejším štěpě v sadu pěl sedmihlásek mláďatům, a s buku nad studánky zřídlem pták zlatý, žluva, zíral v les – zjev žití s černým smrti křídlem – a zajásal a dál se nes’... E: až; 2002 273
Bibliografické údaje

Nakladatel: Otto, Jan
(Nakladatelství J. Otto knihtiskárna v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [2.]

Počet stran: [III]+151