Trny (1880)

Prokop Bodlák

Diplomatická verze Ediční verze
TRNY
ČESKÉMU UČITELSTVU V UPOMÍNKU
Napsal
Prokop Bodlák
V PRAZE Nákladem spisovatelovým 1880.
[1] Knihtiskárna: J. Otto v Praze.
[2]
Proslov.
Dnes hajdy, písni milostná, dnes přednosť dávám satyře, srdce mi bije zvolna jen – nuž spustím struny na lyře. Zaharcujem si do města, hej, rychle v město, na vísku, pepře a soli nasypem po satyrickém kordisku. Dnes místo veršů slaďounkých vyletí samé žahavky a všeho druhu kopřivy – Jen, pro boha, ne hluchavky. [3] Ždibec žahavek, trochu povázky, z našich kukátek drobné ukázky.
[4]
Hancům.
I.
Přišli mnozí velcí páni, Přišli mnozí velcí páni,
 každý děl: „Ó já jsem kosem, rozumíme tomu školství!“ – Potom táhl s dlouhým nosem!
II.
Hancům nové české školy Hancům nové české školy
 vidím v každém slovu, že jsou jeden jako druhý ze starého „chovu“! [5]
III.
Memorandum.
Memorandum, memorandum, to nám dalo ránu! Bohudík, že naše kůže není z marcipánu!
IV.
Sype se to na nás špíny Sype se to na nás špíny
 a posměšků hejno husté, že v pokoře nelíbáme ledajaké ruce tlusté.
V.
Nechte flausů, nechte křiku, Nechte flausů, nechte křiku,
 je vám třeba trochu cviku; pusťte do třid ony pány, to poznáte methodiku! 6
VI.
Kopal kope jako dřív, Kopal kope jako dřív,
 ač je sbalen do kopřiv!
VII.
Pane Petře Kopřivo, Pane Petře Kopřivo,
 bývalo tak jakživo, že rozoumek malý je jen hluchá kopřiva a ta – nepopálí!
VIII.
Ale, ale – Jene svatý, Ale, ale – Jene svatý,
 to že jsou tví bratři? vždyť mnohému proti škole jazyk mele za tři! 7
IX.
„Škola vinna téhle zkázy!“ „Škola vinna téhle zkázy!“
 mnozí páni v „Čechu“ praví; nuže, proč to slovem mocným s kazatelen nenapraví!?
X.
Pobudů a vražedníků Pobudů a vražedníků
 ptejte se teďteď, úřadové, v které škole byli v cviku, v staré, nebo v téhle „nové“!
XI.
Dneska kapku chvály, Dneska kapku chvály,
 zítra konev špíny – kdo chceš, honem předplať na „České Noviny“! 8
XII.
„Čechu“.
Přál bych si tak letos viděť Čecha s Řípu, prapantátu, čísti trochu v „Čechu“ bratu proti škole svaté řeči; nedostal by záchvat křeči?
XIII.
My Vám ruky podávali, My Vám ruky podávali,
 ale místo stisku mnozí sypali nám hanu ve tvář! Což jsme tací neznabozi?
XIV.
Zapomenem křivd a hany, Zapomenem křivd a hany,
 neotevřem srdce zlobě, pěstujme teď ruku v ruce výkvět lidu, vlasti k zdobě! 9
XV.
Vzdech.
Co pak tomu asi říká tatíček náš v Naardenu, když tak vidí školu svoji pokrevenci kalenu!

Obrancům.
Adámek a Čelakovský, Čelakovský – Adámek! Když ti mluví, dají hanci lživá ústa na zámek!
Zbožný vzdech.
Adámku dej, Bože, kupu, „Kopalů“ však méně – ach, pak se to s českou školou lepšiť bude denně! 10
„Posel z Budče“.
I.
My jsme my a já jsem rek – My jsme my a já jsem rek –
 protiven mi ženský brek !
II.
Co nám nejde pod vousy, Co nám nejde pod vousy,
 nadobro se obrousí.
„Besedě Učitelské“.
Hezky zticha podřimovať, mlčeť, to je české zlato – ať se jiní o to pálí – – vždyť nám venkov platí na to!
„Škola a život“.
Učenosti celé kupky, ze života ani krupky – v „Štěpnici“ se rodí slupky. 11
„Komenskému“.
Tobě, starý hochu, ostré krve trochu, Kosinu a Bartoše – abonentů na koše!
„České škole“.
Upřímnosti trochu více, pak to půjde bez štvanice!
„Učitelským Listům“.
Chameleona kdo koupí? V hlavě má jen hrách a kroupy!
„Paedagogiu“ a Dru. Lindnerovi.
Každé slovo jako zlato, jasné jako v slabikáři, vždycky trefí do života – vlastenectvím také září! 12
„Národním Listům“.
Braši jaří, vy přec víte, že ty naše české školy budí národ k slávě dávné a cizácké dusí moly.
„Ústřední jednotě“.
Mužná srdce v tvrdé hrudi, karaktery bez rezi, a upřímná česká snaha – ta drtí i řetězy!
Inspektorům.
Spravedlnosť s důvěrou uložte si do srdce – z mladých mozků nelze hned vybrousiti mudrce! 13
„Místním šk. radám“.
I.
Proč nedají do konkursu Proč nedají do konkursu
 vždycky přímo v čele, že vám třeba muzikanta a ne učitele!
II.
Méně řeči, více činů Méně řeči, více činů
 pro obec a domovinu!
„Budčím“ a „Komenským“.
Mužná srdce, tvrdé hlavy, slovo bez všech okolků, při tom srdce plné písní – dobrý objed ve spolku! 14
Nebožtíku J. K. Škodovi.
Ty jsi hřímal beze strachu, škoda tebe – starý brachu!
J. Waltrovi.
Již mu hlava sněhem vzkvítá – stárne ten náš Táborita!
P. Fr. Douchovi.
Věčně dobrý dětí přítel – vřelých slov má plný pytel.
Dru. Riegrovi.
„Svoji k svému, vždy dle pravdy!“ říkával Tvůj pantáta! Řiď se vždycky tímto heslem, pak Tě dáme do zlata!! 15
Karlu Adámkovi.
„Osvěta nás vysvobodí!“ je Tvé heslo svaté – „pro tu braňme školu novou!“– Buď pozdraven na stokráte!
J. Lepařovi.
V srdci vroucím, v duši zlaté k vlasti láska plane; Honzíček, toť junák z Hané!
J. Wünschovi.
Bývalo to slovo tvoje chladné, vždy tak chladné; přec jsme si je v srdci skryli – a tam neuvadne! 16
Panu H.
Ten že vštípí učitelstvu lásku k rodné řeči? Vždyť je cizák tělem, duší! Před cizotou klečí!!
„Řídicím“.
Jak se máte, dobří páni, jak se Vám to řídí? Že prý Vás ti hoši mladí někdy trochu šidí? (!)
Učitelkám.
I.
Co pak na tom, že nosíte Co pak na tom, že nosíte
 místo kalhot sukni – účel máme stejně svatý, nuže, nesvár pukni! 17
II.
Vy nám, zlaté panenky, Vy nám, zlaté panenky,
 vychovejte vlastenky.
Na Žižkov.
Metlu chcete v školu novou? Nepodobno k víře! Snad nechcete z učitele míti mušketýře?!
Kamarádským kritikům.
Patent na tu kritiku, honem, bez všech caviků! Navzájem se pěkně hlaďte – vždyť to máte v malíku! 18
Mlado – staro?
Strana mladá nebo stará, která pro nás lepší? Ta, která nás naponejprv v bláto stlápla? – Hepší!!
Některým školám.
I.
Jenom hezky k dvěma stranám, Jenom hezky k dvěma stranám,
 ale k levé trochu více, čamara je dávno z módy – lepší frak a rukavice.
II.
Hus byl Hus a Žižka Žižka, Hus byl Hus a Žižka Žižka,
 páni byli páni – k čemu mládež rozčilovať? Hlavu kloňte na potkání!
19
Jistým pánům.
Níže hlavu, honem níže, brzy začnou padat kříže!
Učitelstvu.
I.
Vzhůru hlavy, bez přetvářky Vzhůru hlavy, bez přetvářky
 přímo hleďme třeba k nebi, podlízati vzácným pánům není nám již zapotřebí!
II.
Vlastenecké školy máme – Vlastenecké školy máme –
 nebylo by v právu, aby měly co nejdříve vlasteneckou správu?
III.
Srdce k srdci, hlavu k hlavě, Srdce k srdci, hlavu k hlavě,
 k blahu lidu, vlasti k slávě!
20 PÍSNĚ
POSLEDNÍHO KANTORA. Kus elegie.
[21]
I.
Ta naše škola, vědy chrám, v níž světlo rozsévati mám, zle chudinka je schátralá, dřevěná, celá zvětralá. Sehnuta je jak stařenka, dlaní bys zastřel okénka; stařenka někdy vzpřímena, škola má stále schýlena. Mně bolno hleděť na střechu, když fouká to jak ze měchu tím strouchnivělým šindelem, jehož jsem strážným andělem. [23] Než vstoupil jsem v širý svět, dřel, mořil jsem se tolik let, těše se mile nocí, dnem, dítek že budu pastýřem. Již pasu ovce, beránky, ze své jich pojím studánky; krmím je travou umění, všelijak solím učení. Že rozum, mysl zdravou mám, tomu se, věru, divím sám; že pastýřem jsem, slovně vzali a v pastušce mi bydleť dali. 24 II.
Preperie, preperie ó vzpomínko milá – již odlétla ze tvých síní chasa ušlechtilá. Po tvých síních čilé hlasy, hlučná hudba, zpěvy, co však zpěvák při tom zkusil – o tom nikdo neví! Mnoho, mnoho čekatelé zkusili běd, žalů, často zvuky pojily se z hladu a z pedálů. 25 III.
Bývávaly, bývávaly jiné, jiné časy, když učitel chodil s bandou a dělával basy. Na housle když spustil skočnou a s ním celá banda, každý blahem zavýsknul si – roztomilá švanda. Mládenci si poskočili, dívčice se smály, starým dobrým pantatíkům nohy jenjen hrály. Učitele s bandou jeho staří, mladí ctili, housle jeho, kam jen přišly, všude potěšily. 26 Zlata, stříbra po musice byly plny kasy, bývaly to pro kantora přec jen zlaté časy. IV.
Mladé děti, čilá chasa, plná života – přehořkých chvil připravuje divá holota. Odvážlivě, beze strachu hledí do očí, a co tropí, když učitel jen se otočí! 27 Jindy, když jim starý kantor záda pohladil, rákoskou jim každý kousek notně osladil; za to mu pak v skroušenosti ruce zlíbali, všecken rešpekt před kantorem kluci mívali. Teď učitel v stálém strachu o to musí dbáť, aby se naň od mládeže nestal atentát. 28 V.
Vyfintěný kdysi hejsek tupil učitele, vznešený že stav je jeho, že prý učí – tele. Svatá pravda, z mnohých telat tvoří škola lidi, šťasten, šťasten ten učitel, jenž zdar práce vidí. Blaze tomu, věřte pane, jemuž chov se zdařil – litovať však musím toho, vámi kdo čas mařil. 29 VI.
Písničky mé, písničky, vy družky v trudných chvílích, již po školách vás posýlám, po novějších i shnilých. Kollegy mé navštivte, ne starší jen, i mladší, ti neznají psot bývalých, jich život mnohem sladší. Starší, ti vám uvěří, potřesou vážně hlavou, těm mladším aspoň připravte příjemnou chvilku smavou. 30 Písničky mé, písničky, vy družky v trudných chvílích, již po školách vás posýlám, po novějších i shnilých. E: lk + lp; 2002 31
Bibliografické údaje

Nakladatel: Rais, Karel Václav; Otto, Jan
(Nákladem spisovatelovým. Knihtiskárna: J. Otto v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 31

Věnování: (Českému učitelstvu v upomínku)