Doktor Faust (1844)

Starožitná pověst v devíti zpěvích, Šebestián Hněvkovský

Diplomatická verze Ediční verze
Doktor
FAUST.
Starožitná pověst v devíti zpěvích.
Od Šebest. Hněvkovského.
V Praze, 1844. Tisk knížecí arcibiskupské knihtiskárny, v Semináři.
[I] Ptáš se, proč za předmět doktora Fausta si volím? Dá se s látkou hrát, Praha ho za svého ctí.
[II] Předmluva.
Když jsem v roce 1782 do Prahy na študie uveden byl, vypadalo to tam jaksi temně; v každém pošmourném domě tam strašilo. Toho času jezdíval ještě v noci po ulicích bezhlavý muž; nalezaly se tam často poutnice, co se na Hradčanech u sochy pro výstrahu Drahomířina propadnutí postavené vroucně modlily, vídali se mnozí venkovníci, co pouť na Vyšehrad k spatření sochy od zlého ducha z Říma unešené vykonávali. Tenkrát také při každé příležitosti na sta povídek o černoknižníku doktorovi Faustovi, co tam všecko kutil, se slýchalo: jak se dával ďasy vozit, a jak jiní mu kamení v jízdě čerstvě odhazovat musili; pak kde jaké sličné paničky navštěvoval, a když od žarlivých manželů plašen byl, jak z hořejších podnebí na plášti ujíždět uměl; [III] ukazovalo se chatrné stavení u prostřed uhelného trhu, kde bydlil a kouzla tropil; mnohé se také o sirkové ulici, kde ještě sirný zápach zaváněl, pak o ďáblovu a Sixovu domu, co tam prováděl, vypravovalo. Toho času ještě za národovce držán byl; to vše potvrzovaly překupnice, které se na své prabáby jako očité svědky odvolávaly. Toto všecko jsem já upřímně věřil; když jsem však z mudrckých škol vystupoval, v kterých učení na tři léta rozvrženo bylo, kteráž co zdroj vzdělání za nejblaženější života svého páčím, patřilo se tam již jasné rozednění, k čemuž z kateder hlásaný jasný rozum a ryzí pravda, jakož i množství osvěcujících kněh z ručky do ručky podávaných přispělo. Tímto duševním pokrmem národní duch posilněn, počal se z věkovité ochablosti křísiti a celý okříval; i znamenalo se, co národ skrze dvě století všecko prospal, a jak ve vzdělání proti jiným evropejským národům pozadu pozůstával: tuť se navracovala jeho zpružnost, a pud šteku jej podjal za druhými národy chvátati. A že básnictví za předchůdce jiných umění IV se považuje a k dalšímu pokračování v literatuře vnadí: tedy někteří vlastenci, jako bratří Thámové, Stach a jiní, sezbírali dva svazečky nových básní, ale ve svém záměru brzo ochabli. Po nich povstal jiný, tak nazvaný Puchmýrovský spolek, který to až na pět svazků básní přivedl; o něm pan Josef Jungmann ve své literární historii dokládá, že vštip k probuzení české literatury dodal. Této společnosti já původcem byl, neb jsem jeho hlavní členy, totiž Antonína Puchmýra, který redakcí prací těch na sebe přijal, a Vojtěcha Nejedlého, kteří zcela němčině se byli oddali, k vlasti obrátil. Pak jsem přispěl hojně ke všem těm zbírkám, nejvíce básněmi v duchu národním, kdežto jsem národnínárodních pověstí a legend použil, které jsem větším dílem v humoristickém slohu přednesl. Tyto zkoušky, které vlast jistě přecenila, národ tak podjaly a naň oučinkovaly, že jejich prozpěvování po všech krajích slyšeti bylo, což se později i s Děvínem stalo, kde se nejen rapsodie z něho deklamovaly, ale i muži se nacházeli, jako p. Slad..., V kteří celý nazpamět uměli a při hostinách celé episody z něho přednášívali. To zde neuvádím, aby snad budoucnost více ceny pracím těm přisoudila, než jim náleží, nýbrž že mnozí mé a druhých členů oučinkování na národ v zapomenutí uvrhují. Tenkráte by byly Pindarské ody málo na Čechy působily. Hned při vydání prvních dílů oných zbírek, jakož i víckrát později, byl jsem od literárních přátel nabízen, abych počínání Faustovo v Praze v komických baladách nakreslil, čemuž jsem sice neodpíral, a však obírání s eposem našich slavných předkyň mě od toho oddalovalo; později starosti obživy, kde mně při ouředních pracích co radnímu, co pravomocníku více panství a co zástupci ve vedení rozepří pro docílení potřebných přijmů k vyššímu vychování dítek v cizině času k tomu nezbývalo, sotva že jsem jednotlivé mžitky na literaturu obrátiti mohl. Po čtyřidcítiletém venkovském ouřadování vyvolil jsem si co na odpočinutí daný měšťanosta Polický obyt v Praze. Tam se více nenacházely povídky o strašidlech, ano i pomník Draho- VI mířin, i obyt Faustův zmizel; tento pro lepší vyhlídku a získání trhové prostrannosti odstraněn byl; ba i pověsti o Faustovi co chmůry mlhové sluncem plašené se tenčily, a jen časem v rozmaru o některých domích jeho oučinkování se zmínka činila. Naproti tomu ale Praha často Fausta na divadle patřila, ne více co národovce, ale co germana, kde se o jeho pražských dějích zmínka nečinila. Tato theatrální provozování mou obraznost mladistvých let zbudila; viděl jsem ho v mysli Prahu projížděti a bodré živobytí prováděti. Přitom mně můj dřévní záměr k vyznačení téhož muže připadl, a tak jsem na vyvedení předmětu toho přemejšlel. Zarazilo ale mě, že si Germanie tohoto výborníka vlastní. Když jsem ale považoval, že si české město Bohdanec jej za svého rodovce počítá, a že v Praze dlouho sídlil, jakž to nevyvratné důkazy a určitá místa dějů jeho dotvrzují, soudil jsem, že se za znárodněného spolukrajana aspoň držeti může, s kterýmžto míněním se také celá vlast srovnává, což mě k této práci pohnulo. Dříve ale pátral jsem po VII zdrojích toho předmětu; v češtině jsem nalezl pouze překlad z němčiny od roku 1611; tam co Eulenspiegel vypadá, a pro samé nevkusné protismyslnosti se ani čísti nedá. V němčině vydal o něm Dr. Kristian Ludvík Stieglitz, znamenitý historik, celé důkladné pojednání; dle téhož jej někteří jen co magický úkaz, přelud obraznosti, druzí za šarlatana a šibala, jiní za vynalezce tisku udávají. Tento dějepisec jeho osobnost historicky dokazuje, a vážně a uctivě o něm jedná. Místo zrození jeho pozůstává v pochybnosti; jedni Gudlingen, druzí Rodu a jiní Santwedl kladou; však se ví, že ve Wirtemberku študoval a po strýci tam mnoho zdědil, odkud ale prchnout musil. Dále jistí tento historik, že Faust v Krakově přirozenou magii slyšel, pak že v Ingolstadtu medicinské umění študoval, kde také za doktora lékařství povýšen byl; dále, že professuru v krásném umění v Erfurtu zastával, kde výklady na Homera a jiné klasiky přednášel. Také poznamenává, že po Evropě cestoval, a časté jízdy do Lipska, do Krakova, do Benátek a do Říma konal; že o něm v Praze VIII mnohé pověsti pozůstávají. To vše hojnou látku k básni poskytuje. Faust jest u Germanů v nemalé znamenitosti, a ta látka nemálo je baví. Tak dokládá jmenovaný historik, že se o tomto magu v němčině 33 biografií nalezá, že se o něm ve 106ti spisech zmínka činí, že jest v 66ti poetických vypracovánívypracováních, dílem v smutnohrách, dílem v hrdinozpěvích slaven, ano i Anglové, Frankové a Švédové se do té látky také zabrali. Jak takový muž do pověsti čarodějnictví upadl, lehce se dá vyložiti, an žil na konci patnáctého a na začátku šestnáctého století; tenkrát ještě u mnohých národů temno panovalo; toho času každá znalost mnohého tajna v přírodnictví neb v lučbě za kouzla se považovala; a že dle smejšlení téhož věku všecka kouzla s pomocí pekla se vyváděla, tedy se soudilo, že každý takový temný umělec v spolku s peklem pozůstával, které si ho zajisté s tělem i s duší dobře upsat dalo. Následek téhož byl, že peklo v určitém čase si svou kořist odnesti neopominulo. Možná dost, že Faust, který rozhlášený lékař IX a lučbář býti měl, takovou pověst pro větší znamenitost mezi lidem pozůstávat nechal, která s dalším roztrušováním se více rozmáhala, tudy lehce povídky, které již o dřévnějších čarodějích, jako v Čechách o kouzedlníku Zitovi a v Polsku o Twardowském roztroušeny byly, Faustovi se přivlastnily, které napotom životopisci sezbírali aneb mnohé přisaditi za dobré uznali. Tento předmět jsem proštudoval, ano i některé německé výborné práce o Faustovi četl, jako Göthovu, Lenauovu, a jsem pozoroval, že se vážný sloh při nynějším vyjasnělém smejšlení pro Čechy a slovanský svět tuto nehodí. Předevzal jsem si tedy tuto poetickou práci komicky provesti, kdeby ale hrdina do podlosti a nízkosti upadnouti nesměl; ale brzo jsem shledal, že se komičnost ve vyšším stáří dařiti nechce, a tu jsem se odhodlal, ten předmět romanticky s humoristickým vzhledem vypracovati. Pravidla, kterých jsem zde užíval, jsou tato: ze životopisu a z pověstí jsem jen tolik použil, coby celotě neškodilo, však jsem se zabrat chtěl X do věku žití jeho, aby tento magus pouhým přeludem neostal. Při tom jsem dle možnosti při té zbytečné náramnosti látky krátkosti šetřil, a mnohých scen jsem jen se dotekl, které by se výborně vypracovati daly, ale k záměru by nepřispěly. Mimo to v humoristice každá obšírnost a zbytečná hojnost překáží a čtenáře unavuje. Rozvržení zpěvů se dle esthetických pravidel vyrovnati nedalo, proto že bych mnoho, co k oučelu patří, buď vypustiti aneb ten předmět v množství nestejných zpěvů sesnovnatisesnovati musil, na čemž v humoristice málo záleženo jest. Přitom se mnoho hrdinozpěvů nalezá, které ani přináležející začátek ani konec nemají, a předce nemálo baví. Co se týká mnohých důmění protismyslnosti, těm se nelzelo vyhnouti, poněvadž v látce pozůstávají, a snad v humoristice prospívají; takovým vzdělaný čtenář lehce porozumí. Ostatně jsem se všemu následování a parodování jiných prací vyhýbal. Dále můj hlavní záměr byl, abych mravnosti neb pozůstávajícího bytného mínění nijak neurazil, a tak jsem hrdinu této básně ne co XI rozkošníka, nýbrž co vynikavého, po cti žížnícího, do bludiště kleslého učence vyznačil; pak jsem dbal, by tato báseň pouhou hřičkou fantazie nebyla a pro Čechy za zcela zbytečnou se neuznala, pro které jedině se přiměřovala, a zaslušno jest, by také tak posouzena byla. – Tuto báseň já známým českým kritikům do přízně odevzdávám, neb vím, že národ jejich věhlasnost obdivuje, že tak nelehký ouřad posuzování vlastenské literatury zastávat v stavu jsou, kdežto jí naprosto nerozumějí.
V Praze dne 9. Prosince 1842.
Spisovatel.
XII
Zpěv první.
Kdo to uhání v tak silném kvapu? Z komoňů se kouří, pádí cvalem, Za ním viděti jest pádit škapu V pohánění neustálém. Kam se asi žene tento spěch? Pozděj jezdívával silněji, Potratíval kola, tato v koleji Sama konávala za ním běh. Faust to doktor, na svou tvrz se žene, Leží z předu Šárky, ční tam skály různé, Jest to položení vábnohrůzné; Trávíval tam doby utěšené V spolku veselomyslných druhů; Sloužívalo jim tam při hře, pití k duhu: Dnes se však tam béře na zapřenou, Ukojiti mysl rozvášněnou. Přijíždí tam, hned mu běží vstříc Malíř Hrbek, drže štětec v pravici Volá: „Uvidíš zde dnes tlup víc, Samou z českých příhod směsici!“ Odvece Faust: „Vím já, co jsi vyobrazil, Že jsi ty to nepřimrazil, Na malbu tvou se již těším; Myslím, že zde Prahu nepohřeším.“ [1] Odpoví druh: „Zabral jsem se do oboru Duchů, jakých někdy v Čechách vzdorů Prováděli; nejsou, věř mi, zápasy S nimi aneb s tělem lehké, Zvlášť těm, co jsou mysli křehké; Sám dbej, by tě za tvé pačesy Někdy neuchopil strastný černoboh; Mnohé mudráky již tento zmoh! Vynajdeš tam živou Sázavu, Od ní nedaleko strašnou dupu, Nad ní ošemetnou duchů ohavu, Jak ní nábožný muž, jí tak na potupu, Skály oře, bičem popohání; Viděti jest ďasa namáhání. V jiné sceně má ho na řetězi, Kterak sebou trhá, blíká po vítězi! Jen ten, kdo jest v dobru vůle neustupné, Vášně krotí, v malu spokojnosti Nachází své, drze ďasa upne, Upevní tak blaženosti. Podlé těch se spravuj, skvělý Fuste, Sice ostane tvé srdce pusté, V hojnu žíti budeš v zastesknosti, Nepřemůžeš nijak tyto šeré hosti. Druhý obraz značí svatojanské skály: Tam muž zbožné mysli zalez do pustiny, Seznav v světě násilí a šáleniny; Duchové tam zlostní o něj hráli, Přilákat ho chtěli do rozkoší; On však v sporu nelenoší, Drže se vždy pravé víry, Zapudil je, prorazili v skále díry. 2 V třetím poli žatecké se jeví hradby, Kterak oblehlo je hejno ďasů; Nejspíš tlačilo je břímě klatby; Rada vyslala tam vinnou chasu, By s ním předevzala rokování; Lid se oddal rychle na pokání. O půlnoci hlásný volá: „„Zvěstuju já, An pluk uprch, veselé vám Alleluja!““ „S nadchnutímS nadchnutím jsem vyznačil tam ďábly, Při malbě jsem pocítil sám hrůzy, Chtěl jsem před propastí chránit luzy, A pak by tvé směry v dobru neochábly, Sic by tebe roháči ti shrábli. Za vzor jsem si vybral mžik Meduzy, Furií též; předčí všecko v škaredosti – Snad tak získám předce slovútnosti.“ „Příteli můj,“ dí Faust, „budeš brzy Vzory jejich živé vidět v této tvrzi; Skoro je mám jižjiž ve své moci. Osoby jich budeš muset přejinačit; Až se roznese to, nelze bude stačit Tobě malbou; zničeni mí budou soci, Nazývali záměry mé přepiatostí, Sám i ty jsi dráždíval mě pochybností. Znáš mé žití, bylo pouhý zpyt, Vyváděl jsem z temna mnohý svit, Našel jsem ho v přírodnictví, v lučbě, V lékařství též; mnohý papršlek Objasnil věd těchto okršlek. Když jsem vše znal, chtěl jsem v temné ucběučbě Světlo získat; ta mou jala fantazii, Že v ní všecek žiji a pak v alchemii. 3 Kdo těch uměn nezná, ten jest nedouk; Znatel získá moci nadpřirozené, Když se oučinkovati ní jme; V lidstvu působí to hrozný hluk. Naši učenci jsou pouzí slovíčkáři, Věci neznající, názvy se jen září; Nad ně myslím býti učenějším, Tímto působením jistě jména zvejším. Válčiti chci s tupostí a ignoranty, Osvěcovat budu nerozum; Tu zde oni tropit budou ranty, Po Evropě povstane as šum; Vyplaším tak předsudky a pověry, Zmizí rychle všecky příšery. Vypůsobím to vše světla zdrojem, Jistěji než se to koná zbrojem. Ve kvasení pozůstává ten náš věk, Vyved již nám mnohé skvělé muže; Co ti vykonali, to též můj duch zmůže, Následovati je káže štek. Koperník ctný nastoup nebem cesty, Vyskoumal tam tajných světel běh; Kolumba pak mořem vedly pudu zvěsty Na nový svět, spatřil jeho břeh. Věku hrdina a obnovitel drzý Získali si novou dráhu oslavy; Nepatrným ostati mě mrzí, Vydobit chci podobné též záplavy. Nabývá se nejjistěji cestou novou, Jako onen hvězdář nad větrnou výši Prozpytoval, tak já propátrat chci říši Podzemskou zlou; pudy k tomu zovou. 4 Herkules rek vyved velikánské činy, Tak že nimi vynik nad hrdiny Všechněch věků; byla to pak skvělá díla, Nejslavnější, že on Cerberusa Z pekla směle odnes – nemalá to síla! V tomto nechci přednosti mu nechat kusa; Mnohé odtamtud si vyzvu obludy – Nejsou nižádné to přeludy. Jako Eneáši u Virgila Ve spaní se zjevil Tibry bůh, Kázal jemu, jaké předevzít má díla, By byl rozhlášen co dobrodruh: Takto se mně ve snách zjevili dva bozi, Umouněný Vulkán ve zástěře z kozy, A pak Pluto, podnes mnoho ctěný, V rouše žlutém vážně ozdobený. Řkouce: „„K velikým jsi činům ustanoven, Poslechni nás, nebude ti jiný roven, Uveď znova naše uctění, Sedět u kotlíku jest tvé určení.““ Úkaz zmizel; mysl se mi pnula, Škoda že tak zašla orakula! Vím, co chce sen: abych neopustil lučby, Bych se držel také temné učby. Blíží se již oslavy mé svatvečer, Uskuteční se můj brzo směr; Skvělým chci být mužem, ne však čarodějem, Svého věku chci být Promethejem. Znám již, jak jest možno ďasy citovat, Nad nimi já budu panovat; A tak musí rohaté to hejno Vyjevit mi mnohé skryté tejno. 5 K vynálezům vede věků přepiatost, U mne samého se časem city Nalezají, kterých nejsou v světě byty; Znalci hvězd nám jistí, že snad hvězdnatost Nějaká svit mačká, ostří bystrost hlav, Nejistotou pobouřený náš jest stav; Že prý z rovu vystupují duchové, Sem a tam se ozývají věštcové. Předpovídají ti světa zahynutí, Vykládají to vše z postav hvězd, Jiní z bible: a já jako dobrozvěst Věštím mladistvého jara vyvinutí. Sem tam nacházíme nové vzhledy, Stopy pravdy; nesmíme se tedy Pro blahotu vlastní od nich vzdálit, Kdyby se měl jimi svět co fénix spálit.“ Dí druh: „Rozumím ti, dychtíš osvěcovat Mladé šestnácté to století; Ty ho budeš někdy představovat, Věz, co chová ve svém početípočetí: Temna, světla, bludu, pravdy směs, Ve vnitřnostech vězí porouchanost, Roztržkami se víc množí rozervanost; Klesání to plodí citlivému děs. Přivest sem chceš božskou dceru mudrctví, Dychtíš, aby rozum v světě vladařil, By se vypudilo všecko šejdířství, By se oučel lidumila nemařil, Aby vládla volnost v smejšlení, Lidstvo žilo podlé svého určení, By se uměnami svit zde rozmnožil, By předc rozum nad předsudky zvítězil. 6 Zdá se, že se tvůj duch marně namáhá, Záměr jednotlivou sílu přesáhá; Muselby si válčit s sborem skolastiků, V umění se drží za rafiku, Myslí, že v nich světlo pravdy vězí; Ty bys potýkat se musel s hloupostí, Nad níž bohové ni sami nezvítězí, Tať jest zatemněna slepostí. Nevím, neupadneš-li sám do bludu, Století jest naše plné přeludu; Opustit chceš přírodniny sledy, V nich jsi vynik jako rázný genius, Mnohý vyvedl jsi co blesk skvělý kus; Odat se chceš na šeredné vědy, Ty ti neposkytnou pravý svit – Jaká převrácenost, z nich chtít čerpat skyt! Var se démonů, jsouť velké tajemství, Z dálky vyhýbej se jejich hájemství; Oni lidstvo vznikem převyšují, A je do své říše rádi vyluzují; U nich nepřátelská závist vládne, K nim cest přímo na tisíce vede, Zhlídneš, kterak se tam lehce jede, A jak nazpět není cesty žádné.“ Odpoví Faust: „Na vše jsem již připraven, Bez nesnází není žádný oslaven; Ve vědách chci vyvest epochu, Podnik jsem již pro ni mnoho vrtochů. Nestrachuj se! ďasům já se nepodrobím, Podivíš se, co vše s nimi vypůsobím; Nedám zklamati se v naději – Zatím poslyš, jak jsem postoup dáleji.“dáleji. 7 Ty dni sedě na uhelném trhu Při své výhni a kotlíku, Vybíral jsem z knihového brhu Vzácné knihy samých kouzelníků, Proskoumati chtěl jsem jejich pravost, Nalez jsem v nich ale pouhou lhavost, Dle nich nechtělo se mně nic dařit, Pravím posléz: K čemu čas tak mařit! Rozmrzev se popadnu ty folianty, Po dílně jsem s nimi tropil ranty, Namáháním pot mi tekl s tváře, Prohlásil jsem skladatele za motláře; Do výhně z nich padly mnohé žmoly, A hle! divné plály mnohé kapitoly, Ty zde černě, ty tam žlutě, zelenavě: To se počalo mi rozcházeti v hlavě. Do dílny v tom vážný cizinský muž vstoup, Maje dlouhé vousy, na obleku známě Alchemické; kleslo hned mé rámě. Ten dí: „„Vy jste opravdový lučby sloup; Evropou já jezdím, a jsem babiloňák, Pátrám, kdo jak vystoup, kterak onák V učbě. Vlaši přišli v ní již vysoko: Slyším, kterak vězíte v ní hluboko.““ Přivítám ho, jevím mu hned vynálezky V lučbě, v lékařství a přírodnictví, Jaké máme v jiných vědách lesky, A kde vadí jaké protivnictví, Co jsem seznal o mlunu a o magnetu, O etheru, o parovém vzduchu, Jakou otevře to v příští metu, Že jsem nesvěřil to nižádnému uchu. 8 Přitom mi to slovo vyklouzlo, Že nic nedržím já na kouzlo, A že kámen mudrců jest klamem, Démonství že zdá se dlíti v pádu samém, Že jsem ztrávil marně tím rok lonský, Pouze že jsem vyved mnohé tajné líhy; Jevil jsem mu, jaké zavrhuji knihy. Na to odpověděl magus babilonský: „„Nevěříš nic tedy na posilu Duchů, na druhé též? v tom jsi na omylu! Jako žehnáním lze u vás dobro vodit, Tak se dá i slovy kouzel mnoho plodit, Zákonem jsou peklu nevyvratným, Musí černoknižníku se podrobit, Tak lze také mudrců kru působit; Mnoho v temnu vězí, coby bylo platným. Knihy to jsou pravé, schází vám k nim klíč.““ Když jsem námítky mu stavěl v příč, Navrh, že on dokáže vše zkouškou. By se nemyslilo, že v tom vězí klam, Dal si omakat šat, nenašlo se tam Nežli knižka; kryl své tajno jako rouškou. Famulus již chystal ke dmýchání měch, Při všem tom se jemu zatajoval dech. Žádal na mne síru, rtuť a jiné kovy, Formuly mi nesrozumnými dal slovy Odříkávat; to jsem všecko plnil. Znamenal jsem hučení a čilost výhně, Že se něco neobyčejného líhne; Kov se jižjiž vlnil, Najednou hned zatemnil vše chumel kouře, Ozývaly se tu rykot, rachot, bouře. 9 Dým se ztratil, a hle, co tu oko zřelo! Jaká radost! ryzí zlato vřelo. Vlil je v hlínu, značilo to hezkou hroudu. Také elixir z mých bylin vařil, Do láhvičky ho vlil. Když se mu tak zdařil, Objal jsem ho v plesu proudu, Žádal jsem ho, by mi tajno svěřil; Obličej se jemu při tom šeřil. Mudřec ten se k přivolení zdráhal, Ve mně pud se všetečnosti zmáhal; Posléz tomu pod výmínkou svolil, Že ji zjeví, až se vrátí z cest, Navštívit že musí Krakovských tří měst. Tak mě potud uchlácholil. K zdroji přijdu, když mít budu pramének, Neuklouzne mi víc z rukou blahý zmek. Pak jsem se ho na kouzla též tázal, Že jsem je též zkoušel, nic v nich nedokázal, Že jest těžko na ně se též ubezpečit. Dí on: „„Jak jest možná neduhy zlé léčit Zaříkáním, posvátnými prostředky, Tak ční tato; nedrž je jen za pletky.““ Skutek proved na mém famulusu, Proměnil ho v osla, a jel na něm v klusu. Hrouda ostala mi i ten elixir; Tato byla v penězárně Prohlášena za zlato hned zdárné; Mok se zkoušel: léčil. Tu hned lidstva vír Točil se tu kolem mého bytu, Malou kapkou nalezali skytu. Bylbych přišel o zásobu brzy, A tak chvátám skrýt se v této tvrzi.“ 10 Vece Hrbek: „Nejsou věci přirozené, Co tě učil, není všední světoběžník Ten tvůj magus, on jest černoknižník, Neb sám rarach; nežádá on méně, Než tvou duši; nechtěj s ní předc šantročit, Doktor nemá se dát o ni podskočit. Zahoď hroudu, vylej kouzedlný mok, To vše chýlí přímo na ouskok.“ Na to doktor řečí: „Mnohé věci Neznáš, které vyskoumali Chaldeové, Egyptčané, Feničané, Arabové, Od těch se je vydlužili Řeci; Mnohé z nich sic přišli k ztracení, Ale nezašlo předc vše to umění; V skrytých knihách jestitjestiť mnoho zachováno, Dá se znova najít, co již bylo znáno. Kámen mudrců, jak svědčí znalci zprávní, Nalezli již lučebníci dávní, Slavíme jmě Tigomestry, Oriceny, Mistrů Mariani, Ostromeni; Umění to bylo neprodajné, Provádělo se jen skrytě, tajně, A tak přišlo lehce k zapomenutí; Probudí ho nové vnuknutí. Zlato hledati chci umělecky, Opovrhnu křivé cesty všecky, Za prostředek má mi k vynálezům sloužit, Bez něho zřím vše se v světě oužit. Možná bude vyvesti ním jitro mladé, Blaho všeobecné rozmnožovat, Povinnost jest k tomu oučinkovat, Můj duch důvěru vší v toto klade.“ 11 Druh dí: „Dychtíš tedy po umění, Jímž lze získat nesčíslné jmění; Věz, že zlato veliký jest pokušitel, Záhubnější nad Pandořin pytel; V světě není třeba mnoho k blahu – Pohleď, připatří mi jen ta štětka, Obživí mě; veselou zřím dráhu, Zlato trapné jest mi proti ní jen pletka. Plesám, vidavida, na prázdné jak stěně Nový život polehku se jeví, Rostou tlupy, skví se sličnost děví, Jak ji obdivují v vnadné ceně, Ti tam pro ni souboj vedou, Tam zas s drahou kořistí pryč jedou; Požít můžeš této bláhy nevinné, Když se nález z zpytu tvého vyvine. Bohatstvím pak zachází pryč všecken zpyt, Po marnosti chápává se cit; V spolku ďasů mysl tvá se zdémoní, Tito místo pravdy podstrkují lež, Pomsta vyšší brzo tebe dohoní, Za kořist tak Erynám ty propadneš; Ztracen jsi již při tvé ostré hlubokosti, Při tvé pýše zřím část lehkomyslnosti.“ Když tak hovořili, řada kolesů, Která není ani k přehlednutí, Béře sem se, čáka je sem chvátat nutí; Každý okrášliv svých pačesů, Přízeň získat u doktora hleděl, Přál mu, co jen výmluvného věděl. Byla peřestná to směsice, Vnadilo to Fausta velice. 12 Hemží se tu švarní dobrodruzi, Dovádiví fatkáři a hodovníci, Učenci a mravomluvci tuzí, Projektanti vážní, lichevníci, Soupeři a nesouzvuční odpůrcové, Neustupní, nepřátelští kollegové, Melou srdečné a nesrdečné přání, K tomu do přízně se vzdání. Počne Frode řečit: „Co ten stojí svět, Ještě žádný, co ty, zlato nevyved. Druhdy Midas čeho se jen tek, Zlatem bylo; k tomu ještě Jupiter se změnil do zlatého déště: To jest všecko dávno, tebe ten náš věk Velebiti musí nad ty oba, Nastává ti veleslavná doba. Vynašel jsi také v alchemii Starých bohů nápoj ambrozii, Sílu vracuje již malá kapka, Ní se zděvčí znova vetchá babka; Tak svou krásu staré božky střáhly, Vynašel jsi, po čemž tisíce již práhly; Přejeme ti, aby ti tvé léky Prodloužily jako bohům věky.“ Opakuje zástup hlučně toto přání, Faust tu pluje poctou u plesání. Řečník dál mu šepce, ze svého že shledal Vozy spíže; Faust se proti tomu zvedal, Že nepřijme toho dobrodinství, Že mu svaté pozůstane pohostinství; K hostině zve gratulantů zbor, Proti tomu na oko se jeví zpor. 13 K Hrbkovi dí Faustus tajně: „To jest přítel, Mého domu hlavní ctitel, Který na vynálezy Zakládá mě penězi; Tento jistě o mně dobře měřil; Jest Vlach, tam se něco zpronevěřil, Vězel zapletený v pobouření vzteklém.“ Dí druh: „Vyhni se mu, páchne peklem!“ A hle, co to za výjev! Z kolesů sem skáče dvanáct děv, Jsou to nejsličnější z celé Prahy, Ke kouzlení vnadí jejich lící tahy; Dvě jsou mezi nimi idealy Spanilosti. Všickni tuto pookřáli. Deset bylo Pražek, měly dozorce, Dvě z nich cizé, Frode jich byl podporce. Faustus přivítav je, k sobě pravil: „Tyto Pražky pohrdaly jindy semnou Nebohatým, když jsem se jen lučbou bavil; Nyní jeví přízeň netajemnou, Táhne je sem zlatá udice. Těchka jediná jen krásnice Ke mně pravou láskou vřela, Ale bych se odřek vyšších směrůsměrů, chtěla.“ Tyto před Faustem se přívětivě klaní, Mžiky cizinek dvou srdce jeho raní. V tom se nenadále hudba ozývá, Počínají děvy tančit vnadně, Točí se tu půvabně a snadně, Chtí se předčít, a tak každá nabývá Více vnady. Doktor po cizinkách zírá, Sám i malíř na ně oči spírá. 14 Tlupa se zde tancem, tamto zpěvy baví, Ti zde tráví čas hrou, oni čtveračí, Tam se Faustus chvalozpěvem slaví, Pochvalu svou ani slyšet nestačí. Připravena jest již hostina, Usedla k ní bodrá družina, Jedí, při tom neodpouští nektaru Našinskému, prchá doba v rozmaru. Doktor maje zálusk na dva učence, Jménem Lux a Fuskus – bděli odpírat Vždycky jemu – chtěl je nějak nabírat; Oba rádi žili ve sklence. Dal jim hojně nalívati, pili zdárně, Na sluhách též jejich bylo pití znát; Všickni myslí, že jsou ve vinárně, Nechtěl dařit se jim dišputát. Na mol spilí chtěli dát si svítit domů, Vystoupivše na povětří nemohou Ani státi na nohou. Zdvihají je; poštěstí-li se z sluh komu Svého pána ke zdi postavit A svou svítilničku opravit S namáháním, s velkou prací: Tu se jeden přes druhého kotrmácí. Až se posléz všickni svalí na hromadu; Nad hmožděním veselí se v hradu, Malíř musel študovat tu scenu, Měl ji značit na některou stěnu, Měl tak odpůrců těch jméno oslavit, A tak pověst v malbě zotavit. Zatím odnesli je napilé co došky Do komnaty na rohožky. 15 Statku vlastník, jenž se jindy hrou Odvážlivou nejraději bavil, Jiného k ní místo sebe vpravil, Nejvíce tam váhá, kde jej vnady zvouzvou, Těch dvou krasotinek vábné vděky; Zabírá se též, kde hádek jeky O podivech zněly horce, Tam se stavěl za odporce. V tom pak divný úkaz zřel se ze světnice; Bylo vydět v povětří se kmitat Ohnivé dvě kouzelnice; Honí se, jak by se chtěly chytat. Jedna přiletěla z Kozí-hůrky, Druhá kde se daří muchomůrky, Křepčením zde slaví pamět matek, Zanechaly na popravišti svůj spratek. Blíží se sem proslulé ty světlomušky, Táže se tu družka družky: Co ta záře v tvrzce plamenná Dnešního dne asi znamená? Praví druhá: „Smlouva se dnes dušky Slaví Fausta; jest již skoro ztvrzena; Hroudu zlata dostal za závdavek, Nenajde víc k navrácení lávek. Že proroctví předzvídalo peklo, Že má Faustus rozšiřovat svit, Že on onomu ním vyrve z klepet lid: Nad tou zprávou náramně se leklo. Vyslalo naň Fevdu, čiperného ducha, Neshledal ten u něj náchylného ucha; Faust hned napřed čil vše; nic s ním nepořídil; Po směru tom díblík Mefista se pídil. 16 Dychtil ten si při tom slávy získat, Nad zlatem vlád, znal ním blýskat, Dobře vítězné znal zlata moci; Fevda převzetí to klade za urážku, Stavěl se mu všude na překážku; A tak rozhorlili se ti soci, Přisahali si tu závist věčnou, Napřed bodali se mluvou úštipečnou. Pak se popadli co tygři lítí, Když tak válčí mezi sebou o tygřici; Zašli by tu oba ve rvanici, Kdyby smrtelné jich bylo žití. Smírci vyrovnali sázkou oba; Mefistovi pozůstalo právo k svodu. Kdo z nich propadne v hře, přijde o svobodu Na čtyrmecítma let; přestala tak zloba.“ Praví družka: „Jest to předce krušno, Jemu zlato sypou, a nás mléky Odbývají; byloby předc slušno, By nám popřáli jich aspoň řeky. Slibuje mi kocour svatojanský květ, Ním jest možno poklad v Nížohradě Vyzdvihnouti; potáhne-li slovo zpět, Nenajdeš mě více v sjezdu pohromadě.“ Praví druhá: „Faustovi to přej, Neb on za mandel sám našich stojí; Doktor se tak málem nespokojí. Slávou bude naší, k tomuto se znej, Teprv budem moci v obcích tropit zmatky, Nebudou nás tlačit nedostatky; Zastane nás. Bez čar se předc stýská, Při radovánkách se vroucně výská. 17 Přileť jistě, až náš bude sjezd, Bývá hejřivá to chumelice, Jsme tam pravé svobodnice; Doktorovi hleďme proukázat čest, Učiňme mu nějaké předc osvícení, Aby měl z nás potěšení, To nám časem ještě prospět může.“ Přivoluje k všemu druhá druže. Zapálily blíž Podbaby Vltavu, Jedním plamenem tu slavně hoří, Světlo odráží se za podhoří, Daleko tu vidět bylo záplavu. Nechci jistit, jaký vzaly k tomu troud, Že se plamen moh’ tak lehce zdmout; Poděsily tímto vůkol mnoho lidí; Sám Faust obdivuje to, co vidí. Praví k sobě: „Stojím jako u vidění, Dotýkám se jistě říše duchů, Věřím teprv nyní na kouzlení, Zdá sese, jako bych stál u průduchu Neznámého podzemského bytu. Vítej mi, ty sídlo neznámého svitu, Po tobě jsem jižjiž dlouho bažil, Vyjasníš mi, oč se mnohý marně snažil.“ Když tak řečil, přišli vyslaní sem herci, Nesouce mu výhru ve měděnci; Přijímá ji, však jí luze z okna hází, Vece: „Jste to plíšky jistě oželené, Mnohé kletba vyprovází, Zde jste ale pro zisk příští nakopené.“ Pod oknami hemžila se hbitá hračka – To byl chumel, posléz všeobecná rvačka. 18 Byla to zběř, shluklá se všech stran; Takto nalezáme množství temných vran Slítati se, jak jim něco kapne Pro pochoutku, každá chrustec lapne. Na zbytky a pitky tato slota čumí, Ke cti Fausta pěje písně jak kdo umí, Mnohé zněly předce světsky tuze, Jimi zalíbit se uzdává se luze. Tito jedli, pili, šumaři jim hudli, Neví se nic, odkud se sem vzali; Zvuky pekelné se leckdes ozývaly, Skáčou všickni, i co někdy schudli. Zahnal je Faust, k Hvězdě táhne hluk; Z chřtánu sluje zavzněl temný zvuk: „Fauste! Fauste! nacházíš se v náručí Pekla, bdi! sic tebe zhouba poučí.“poučí. Chybí-li kde sprosták, chybí málo, Promine se ledacos předc luze: Pochybí-li doktor, chybí tuze, Jednej, jakby se tu o tě hrálo.“ – Nebylo tu ještě po veselce, Unavený Faust jde na odpočinutí, Praví: „Ať si hosté co chtí kutí, Neustanu, štěstí podporuje smělce.“ 19 Zpěv druhý.
Kdo čte mnoho, ten se divného moc doví, Nad kterým náš hlavou vrtí věk; Co se namítat dá, kde tak opravdoví Muži poskytují samoděk; Co se za dnů jejich příšerného stalo, Náš věk pokládá to za pouhou jen lhavost: Ať dokáže, že se to tak neudálo, Mnohá strastná obět jeví kouzel pravost. O proč, ty náš nevěřící věku, Připustiti nechceš žádných kouzel? Což tě zlý duch nikdy nepopouzel? Nedal jsi se před ním do outěku? Což pak žádná kouzedlná krásnice Nevedrala se ti maní do srdce? Kouzla nabyla ta matkou v dědictví, Jako mnohá rodem získá řečnictví. Ano bylo čarodějnic více druhdy, Více burácelo v světě ďasů, Přísná kázeň bděla, a tak tuhdy Pomíjely čáry. Za našeho času Přichází to mnohým bolno, Když je zákonem i kouzlit volno, Že tak toto vábné umění Přišlo zcela k zmizení. 20 Marně za dnů našich dychtí mnohý zkřísit Nauku tu; popad i to z ostra: Viděli jsme podiv vzniku Kagliostra Mnohé tajno dohromady mísit, Též i Saint Juliena a Kassanovu Kouzlem vyvádět chtít zlato z hrubých kovů; Však co potratil svět svého Fausta, V umění tom pozůstává spousta. Slávu o něm hlásá mnohý zvěst, Zastupuje jeho století, Na něm klade téhož věku vyšší čest, Že v něm vzniklo mnoho skytu početí; Náš věk té cti jemu nepřeje, A tak jeho činy připustiti nechce; Podobného vyvést nemá naděje, Mní, že s duchy zacházet jest lehce. Vraťme se zas k němu. Zanechán byl v tvrzi, Jak ho překvapilo prudké spaní, Neslyšel v něm ryky hostů, hudby vrzy; Však jak zabřesk osvit ranní, Touha mysli honí ho ven z lože, V tíhotě si něco zavrnože, Zabírá se do šárského oudolí, Po vyvinutí tam úhod zápolí. Dí tam k sobě: „Blažila mě v mládí Častokráte tato vnadná dolina, Vábívala mě sem mnohá bylina; O jak rychle v mladosti věk pádí! Nadchnul mě zde mnohý vzácný kvítek, Zvláště co tak rozkládal své lístky zlaté, Barvou tou již tenkrát bylo srdce jaté; Bylo to jen snění malých dítek. 21 Nyní ale po výsostném toužím, Jest to mužstvu uložená draha, Však předc nebezpečná; tomu směru sloužím. Oslavy snad vydobude snaha; Zdá se, jak bych vězel na rozcestí, Chybit mohu pravé stezky štěstí; Nezbývá než stíhat, kam nás volá pud, V pochybení lze snad napraviti blud. Na svět patřím z hlubokého hlediště, Vše mi přichází tak hnusné, bídné, těsné, Mnohého zřím, brát se z bludiště, Namáhá sese, až pak posléz klesne. V sobě cítím výtečnější vznik, Ten mi nedopřává nižádného klidu, Musím stíhat tmavých vidů, Pomůže mi mnohý jasný mžik. Nemožno mi v světě žíti bez oslavy, Bez ní za mnoho náš život nestojí, Jenom ta mou žízeň ukojí; Přemejšlím v mé dráze na opravy, Zachovat chci hlubokého vzhledu, A tak nesmím opustiti poklad vědů, Z nich se mi již slavná pověst prýští, Ty mi zjeví z postav hvězd mé příští. Však jak množit světlo? Doposavad zuří Kruté šrůtky mezi myslemi, Duma proti dumě vztekle duří, Jakby zajít měla pravda na zemi. Jsou to s zlotou půtky skutečné, Lítější pak nad porážky válečné, Proti pravotě tu pomstou srší, A tak na lidnatost zhoubu vrší. 22 Předce nevím, čeho se mammám chopit? V této vlasti trvá pro mínění búra, Zřím ji ve krvi se vzdorně topit, Nebaví mě taká spúra; Vyjasnit ji musím vědami, Zajít nemá předce pod klamy! Zlatakutí zdá se mi být bludičkou, To snad bude nešťastnou mou sudičkou.“ Dále kráčel, až pak konec skalí Tu pak vypad na kostelík malý; Dal ho stavět Bořivoj kněz jako zápal Vděčnosti své; vězel jednou v nebezpečí, Hnusný dravec medvěd se již po něm sápal, Tu ho boží sluha Matěj, tak jak svědčí Obraz, jak jest vidět malbu přítomnou, Zachoval jest holí ohromnou. V otevřené kapličce se zvoní, Lučbář náš se zabral do ní, Koná se tam právě obět vyšší, S nábožnou on myslí všecko slyší, Oddal se tam rozjímání, Jakých by měl použiti pravidel, Aby ušel v zkouškách osidel; Zhlíží, že jest těžké každé potýkání. Dlouho trval ještě v kostelíku; Když již z něho odebral se lid, Pozoroval, jak tam sídlí ducha klid. Vyšedv z něho vstoup vstříc poustevníku, Podal peníz jemu za almužnu. Pravil onen: „Nechci býti dlužnu, Není této pomoci mně třeba, Oučinností jsem i vstavu dobyt chleba. 23 Dovolte mi, smím-li přednest slovo, Byloby to arci novo, Aby sprosták, pravý neumělec Uděloval doktorovi rady; Upřímně já smejšlím, jsem však smělec, Odpusťte mi, způsobím-li vady.“ – Dí druh: „Dnes jsem hotov k poslouchání, Přednes, co chceš, ale bez tlachání.“ Soudruh dí dál: „Já vás dlouho znám, Matka vaše byla pouhá Češka, Kdo byl otec, nemůže to sama vám Zjevit, však se povedla ta směška. Jevíte vy převýbornou hlavu, Sídlí ve vás znamenitý duch; Nové vzhledy vy jste tvořit v stavu, Svitem zvýborniti mnohý světa kruh. U Čechů a Němců jste již hádek zdrojem, Každý si vás svojí; kdo z nich vznikne bojem? Matka ví jen, že byl otec cizinec; Uvádí Čech, že vás vyved Bohdanec: Němec dí, že ve Výmarsku přátelé Vaše sídlí; jest to předce zatmělé. V matce měla vězet částka démonky, Konávala časem temné pobonky. Byla z rodu Zita čaroděje, Znalá v umění tom; vás ved v mládí skřítek, V lesích jednou do skorně vám zapad kvítek Svatojanský, znal jste pokladů hned skreje, V Podmokle jste vyzdvih půlku skladu, Částku zlata také v Nížohradu, Byl jste hnedky do Prahy dán na študie, Pohltil jste vy tam mnohé materie. 24 V jednání jste byl předc tuze lehek, Toulal jste se po Německu co pták řehek, Prolez jste tam mnohé university, K oslavě jste jevil všude pocity, Pro ni jste se v snahách mohl strhat, V umění jste vyniknout chtěl nad všecky, U potomstva skvít se vědecky, Znal jste z chlouby jměním také mrhat. Vás pak žízeň po cti neobmezená Pudí, mysl vaše nespokojená Zavrhuje přírodniny poklady, Stíhá netvory a cetky, Uvrhne vás v ďasů pletky; Nezavrhujte mé porady: Ve přírodě máte k slávě silnic dost, Přivádí tam ctnota, umělost. Lékařem jste, v stavu tom lze čnít, Přistoupíte k loži churavcovu, Jako spáse vašemu se koří slovu, Smrti hledíte ho ždít, Hrozíte jí láhvičičkou s kapkami, Ta ví, že jsou vaše hrozby nemamy; Zdráv jest, jmě se vaše slaví, Rozhlašuje se, kde k dostání jest zdraví. Vy jste také lučbář; vzácné umění Jest to, zabírat se do přírody, Z ní tu vyváděti tajné zjevení, Kterak působí tak živlů chody, Nahlížíte do stvoření nejhlouběji; Určit jest vám možné mnohé nejjistěji, Nacházíme posud samou skrytost, Osvítit ji, jaká znamenitost! 25 Neb-li vyniknouti chcete mluvou valní, Buďto v sněmích aneb v zástupnictví? Není slovútnějšího nic nad řečnictví, To vše s sebou béře jako ručej skalní, Soupeřovu mysl chladí, naráží, Podmaní vše, kam se odváží; Zástupcům se vyhýbáme z uctivosti, By jsme ušli jejich výmluvnosti. Cítíte-li pudu, drzé vzdory tropit, Hleďte vojenského praporu se chopit; Vy jste lučbář, našel byste vynálezy K rozmnožení smrti; toby vás víc zdvihlo, Vítězství by se vám samo líhlo, Pověst o vás hučelaby jako jezy, Po úmrtí strašilo by na bojišti Vaše jméno, čnilbyste též v spáleništi. Jiní muži přišli do pověsti, Opustili žití prostopášné, Znali krotit pobouřené vášně, Do sudu i s velkomyslností vlezti: Podnes v slávě žije Diogenes. Rozhlášen též budeš, život svůj tak přenes, Nad mnohého dojdeš zbožnění, Netřeba tu velikého umění. Chcete-li výš vystoupiti v pověsti, Vyberte smrt, co si Indianky volí, Lehce jest ji pro pravotu nalezti, Najde mnohý ji, co pro ni neplápolí; K takým druhům smrti jsoutě mnohé látky, Žijí v sochách, v mědi, nijak bez památky, Žijí v ústech u potomstva, Lichým krutcům pronáší se pomsta. 26 Nepostačí-li vám toto k slávě pole, Jaká vynikavost ve spisovatelství! Jaká čilost, tvárnost, jaké velitelství! Šťastný, kdo se někde najde u vrchole! Jaká radost věčné slávy čekanství, Jaké ve vědách se vine prostranství! Dosti na tom ve svých látkách uvest vědy V spisy; k oslavení prospějí ty zhledy. Jestli nepostačí k slávě vám ten svět, Možná jest si výtečnější tvořit; Uchylte se k poesii, ta jest květ Vzniku světa, ta zná hnusnost bořit, Žije v netvořích a v obraznosti, Vyvádívá křepké větrnosti; Lučba vodí s sebou mysl trudnou, Ona usadí vás v nivu cudnou. Není těžko čnít v ní, držte na nadutost U té výšce, byste si sám nerozuměl, Aby čtenář na výjevy čuměl; Svět to držet bude za nadchnutost, Následovat budou komentary, Do oblak ty vznesou strastné čmáry; Ať si nejsou vstavu smysl pochopit, Jen když bude možná trud svůj utopit. Vy jste plápolavý oheň, velevtip, Vaše žízeň po činnosti skutečnění Potřebuje téhož čnění, Upadne sic do nemálo chyb, Spolehne se na skyt výtečnosti: Nespusťte se přes pomezí skutečnosti, Sice v moře nesmyslnosti vás vrhne, Vaše vlohy do zničení strhne. 27 Držte se věd, tam jest pravota, Nehloubejte v skrytost tajemství, Všecko v světě má své hájemství, Ježto nevyléčí žádná lopota. Proč jest zvíře blahé, proč si ptáče Bodře pěje, volně lítá, skáče, Do nepatřícího nedloubá, Místo téhož s soudružkou svou hrá. Ony zdroje dosti nabažiti mohou Touhu po cti; však vy povýšenou vlohou Dychtíte jen po umění temném, Najdete se v sídle nepříjemném; S duchy vejít v spolek, jaká pošetilost! Mníte, že snad poskytnou vám podstatu? Podstrčí vám klamy, přeludy a vilost; Špatnou utržíte odplatu. Člověk sotva na uzdě své vášně drží, Tovaryš běs na poklesky jeho čumí, Do nich přivesti ho umí, A tak zajde vlastní strží. Vězte, Frode a ten Babyloňák Jedna osoba jsou – totiž pekla luňák; Ten vás chyceného má již v pasti, Jednou nohou vězíte již ve propasti.“ Vykřik doktor: „O ty ničemníku, Pobunkáři, darmotlachu! S pověrami šantročníku! Jak tak můžeš o šlechetném Vlachu Smejšlet, roztrušovat báchory? Odvolej to, já ti pravím, Neujdeš sic odtud s hřbetem zdravým, Aneb z tebe ztropím cancory!“ 28 „Zpovolna jen,“ odpoví druh, „dám vám skélko, Ukazuje všecko v pravé povaze; Tímto zmizí mnohé vychválené velko, Vyjeví se často v hnusném obraze. Víte, smyslové nás často klamou, Vidíváme povrchnost jen samou; Ono také do vnitřnosti zhlíží, K pravdě se tak náš vzhled blíží. Ty dni v Praze ved se průvod pohřební, Zesnul lichvář proslulý tam Domarád, Konali se obřadové velební, Bylo při všem velkou pompu znát; Všecko se tam v lesku skvělo, Na sta vozů mrtvol provázelo: Ejhle, vyndal jsem to strastné sklo, Jaký úžas, co se všecko oka tklo! Jaký chumel, jaké bylo vidět chvění! Na tisíce ďasů provázejícíchprovázejících, Mrtvolu tu obskakujících, Za ní trudná duše ve kvílení Zdlouha kráčí, ruce lomí; Měla mnoho na svědomí, Pozdě dlí tak ve vzdychání, Slyší ve okolí proklínání. Přátelé ctní, zahalení v smutku, Skormouceni být se zdáli, Znavše nebožtíka lupy, lichost skutku, Po oučastenství jich pláli, Pravíce: „„Znal notně lamonit, Snášel pro nás, co moh’ uronit, Peklu se tak dosti nadružil, Pro dědice lakvil a nic neužil.““ 29 To jsem všecko tímto skélkem zhled, Vám je dávám pouze pro výstrahu, Byste šťastně ušel tomu vrahu, K pravdě čisté navrátil se zpět. Šťastný jest, kdo žije s oným v sporu; Nedávejte se s ním do hovoru!“ – Faust sklo přijal v pouzdru, mozek se mu hatil, Zatím poustevník se odtud ztratil. Faust se k tvrzi vrací, zahlíd svého škůdce, Ten si kráčí s svými dámami co vůdce; Onen vyndal skélko, viděl malé růžky, Koňské nohy, tak jak značí pekla bůžky. Z těch dám jedna čněla druhdy v Babyloně, Druhá vynikala v Lisaboně, Do nich ale duchové zlí vlezli, Aby Fausta do propasti svezli. Doktor vyhnul se jim, druh ho dohonil, S družemi se jemu poklonil; Onen pravil: „Odtáhni pryč, satane, I vy stvůry nalhané!“ Druh dí: „Věru, toby bylo zkrátka, Důležitější jest, než mníš, naše látka; Dluhy nedají se odbyt slovy: Budeš mne prost, vyplať založené kovy.“ Na to Faustus odpověděl: „Dluh jest dluh, Upsání zní, jak víš, na nálezy, Pozůstanem tedy v této mezi, Jinak neváže mě tento kruh. Kámen mudrců mě nemine, Nebude to nalezení jediné; Čekej, a tak zaplatím ti lehce: Ať soud vede, čekati kdo nechce.“ 30 Dí druh: „Kámen mudrců jest pošetilost, Nemění se živel v jinou potatilost; V dlužném listu nezní ono obmezení, A tak žádat mohu i hned zapravení. Chceš to nechat na soud přijít k svému klesu? Postoupím dluh lichevníku Mošelesu, Radost jeho jestiť zkazit dlužníka, Naučíš se znáti toho čudíka. Tento zhoupne pána ze Šárky, Že mu neostanou ani oharky, Z oslavy on nepodrží ani zlomky, Pomáhával jsem mu nevědomky V lučbě, podstrčil i skvělé věci; Přestane to, a tak alchemista přední Bude zase kadout všední, Bude muset bídně život vléci.“ Odpoví Faust: „Podivný to bude pád, Vím, že tebe přijme mnohý advokát, S důveroudůvěrou tvou se i bude honosit; Však se předce nedám pokosit, Hájit se chci první úmluvou, Dlužným býti jestiť věcí ctnou, A tak přijde člověk do pověsti, Když se počne rozepře s ním vesti.“ Na to odpověděl pekla bydlitel: „Abys věděl, že jsem mířitel, Nechci s tebou jednat nepřátelsky, Ale pouze věřitelsky; Umiřme se, smaži všecken dluh. Po bohatství, po kouzlech tvůj chýlil duch, Dle své potřeby máš toho užit, Chceš-li se k nám myslí družit. 31 Aniž neznáš mocnost čaroděje: Ozbrojený jest on vždycky třeskem, Požehnaný jest ten, komu přeje, Mstu-li v prsou nese, malým vřeskem Zničí svého nepřítele, Obrátí ho v kozla aneb v tele; Přitáhnout zná k místu krupobití, Zaklínává, když chce, hromobití. Pověst slovútná zní o Merlinu, Podnes na poradu chodí k jeho stínu; Sláva roznáší se o Zitovi, Jak král Václav sypal jemu kovy, A jak ve cti chovaný byl u dvora, Kterak polknul jednou Bavora, A jak vyplil pouze jeho škorně – Jaká výše, žíti divotvorně! Stav si představuješ nízkých čarodějek, Co tam v umění tom hudlaří, Drží mnoho na příspějek, Když se jim co v mléku, másle podaří. Ty bys moh’ hýtbýt v nauce té náčelník, Moh’ bys, jako známý výborník, S jiným uměním to spojit, V oslavě se nad ostatní brojit. Mocnosti též neznáš nijak zlata, Sama pýcha se i před ním kloní, Provinění se ním leckdys cloní, Ba i čistá sličnost bývává jim jata; Otevřeny bývají mu paláce, V rozkoši žít může bez práce: Ve zlatě jest všecka mocnost, vnada slita, Ba i výsost, krása pospolitá.“ 32 Dí Faust: „To se arci hezky hude, Jaký následek však z toho bude? Chcete připravit nás do vašeho bytu, Co pak z toho máte, k jakému to skytu PosloušíPoslouží vám, když nás zavedete? A kde zlata dosti k tomu naberete? Jak vás může těšit, jiné do neštěstí Uváděti? Citnost nad tím třeští!“ Dí druh: „Stranu toho vy jste na omylu, Mníte, že byt náš jest slují krokodilů; To tak roztrušují předsudky a neum; Není k zavržení naše elizeum. Byl tam Ulys, byl tam Eneáš, Vyhlíží tak, jak to Homer, Virgil věští; Předce vnadnější jest, než ten obyt váš, My ho neklademe za neštěstí. U nás volnost zcela panuje, Co se komu líbí, brániti se nedá, Mnohý nad příchozím se tu raduje, Že se nenadále zde s ním shledá. Uvidíš tam někdy divné stíny: Z mnohých ústavů ctných náčelníky, Mnohé skvělé reky, dvořeníny, Mnohé rozhlášené výborníky. Radost jestiť s nimi zacházet; Mnohý vyvolil si u nás byt, By moh’ děvu svou tam provázet, Slíbil jí to druhdy jeho cit; Jsou tam krásy, tak jak byly živé, Jen že vypadají všecky sivé; Mnohá se svým mílkem se tam hašteří, Mnohá jako na světě se kadeří. 33 Na víc místech u nás máme divadlo, Nehraje se, jak by napadlo Básníkovi; představujem pravé děje. Mnohý slavil slavné skutky předa, Nachází se, že jen byly leda, A tak při tom mnohý křeje; Povstává tam něco smíchu, Mnoho klení pro ztracenou pýchu. Časem opakují se zde celé bitvy, Jak se někdy u vás kruté dály, Letopisci znamenají rvaček pitvy, Boje by se i vám opravdové zdály. Zřít jest rozvzteklené jednatele, Každý potýká tam chrabře, směle, Nebo ví, že neztrátí tam živobytí, Jedná se to bez krveprolití. Naše sídlo jest předc obyt radovánek! Znát se musím, že se vedlé nás sic stánek Vězňů nalezá, kam nedosáhá svit, A tak domnívá se o nás sprostý lid, Že my zakusujem také této ztráty; On se mejlí; tam jen pravdy Herostraty Najdeš, Ixiony, Tantalusy; Neboj se nic, neprovádíš také kusy. Po bytu pláš našinského nepřítele; Věziž! přemnohý si pro něj dlouho stele, K posledku mu předce sklapne; Přichází tam, kdo jest vyvolenec, Nepřijdeš tam, neb jsi nemodlenec; Posléz naše místo tě předc lapne, Neb vás neobyčejné tak hlavy Potřebujem pro zábavy. 34 Tebe budou všickni druzi vítat, Brzo se k nám donese tvůj vznik, Veliké ty muže budeš u nás čítat; Žádný od nás nechce, kdo tam jednou zvyk. Ty by jsi se pro hořejšek nehodil, Třeštil bys tam, co my bys tam pochodil; Není moudře pro chvějící nejistotu Na světě zde zakusovat psotu. Na tě čekají zde v světě rozkoše; Žádný kníže neved půvabné tak žití, Co se tobě chystá; peněz na koše Máš mít, a též všeho, co se v světě trpytítřpytí; Žíti ty zde budeš v nádheře, Udoláš zde všecky soupeře, Bude tebe vnadit světa krásy květ: Budu tobě sloužit čtyrmecítma let. Zlata máme dost, jest v této země středu, Máme k němu prokopáno průchodiště, Kdykoliv jest třeba, já tam sjedu, Plíšky z něho dělá naše stanoviště. Kdybych já byl na tvém místě, A směl mezi vámi jako člověk dlít, Jinak bych já věděl stav svůj použit, Čněl bych u vás brzo jistě. Přitom stále toužíš po znalosti Prvků, té jen získáš v naší společnosti. Vy civíte na vše jako zvířata, Marné tropíte si hejblata, Nezískáte také hloubí poznání; Znáte pouze věcí povrchnost, Mníte, jaká to jest umělost! Tupost smyslů vám v tom zaclání. 35 Tázal jsi se, co my z toho máme, Když vás k sobě vyzískáme? Víš, že každý rád svou říši množí, Přitom velevtip jsi, pročež vzácné zboží; Tak ho jiným nepřejeme, V cviku nauky té ostat chceme, Cvičíme se vždy v své síle, A tak neznáme my dlouhé chvíle.“ Doktor uprch mezi touto řečí, Škůdce za ním volá: „Na rozmyšlenou Tři dni, sice přijdu na rozloučenou, Pak tě potká nebezpečí, Budeš okolnosti této litovat; Bloud by prospěchem tím jenom opovrh; Postůj! budem dále rokovat.“ – Faust si z této řeči posměch strh. Faust se vrací v svou tvrz, prohlíží vše skélkem, V úžasu dlel nad soudruhy velkém, Patřil tu v nich pochlebníky, fatkáře, Lstivé hráče, hnusné motláře, Na kteréby on byl hrady sázel. U děv žádné lásky nenacházel; Těchka čištěčistě čněla jako dennice, K němu milostí plá tato krásnice. Rozešli se hosté; Faust se do pustiny Zabral, hledal samotiny, Vede nářek: „Kámen mudrců jest klam; Proto jsem byl tolika let cvičen, Bych byl posléz na mizinu zničen? Zabírám se tudy, nevím kam; Co ti řeknou vysmívaví soci, Když se doví, že jest po tvé moci?“ 36 Vypad posléz na vzdálený byt, V pustotině sídlil mravopravec; Důvěřil se, že zde shledá skyt, Žádal rady, jevil, jak mu z pekla dravec Skrz všechen čas kuje ouklady, Jaké slibuje mu poklady. Tento všecko povážlivě slyšel, Až pak posléz s radou takto vyšel: „Jest to kasus neobyčejný a divný, Nepřišel mi k pojednání; skyt ti z knih Zjevím, může ti být splyvný, Buď však při všem tich. Marnotratník Roháč zapsaný byl ďasu, Za to on mu musel zlato sypat; Onen polepšil se v pravém času, A tak zcela jemu z moci vypad. Ďábla podvest veliká jest zásluha, Což jest jiného, než pekla kaluha? Jemu, pohanům též, slovo splnit Není třeba, mysl nad nimi se vlnit Musí, když co máme jednat s nimi; Mimo podstatu nám podstrkují dýmy; Zaslušno jest klamy stejnou mincí splácet, Nejsou vševědoucí, lehce smlouvu skácet. Šťastný muži! jaká se ti příležitost Namítá zde k lesknoucímu podniknutí! Jaké oslavené vyvinutí, Jaká čeká na tě znamenitost! Jistě peklo za mnoho tě cení, Že ti tolik sypati chce jmění; Pomocí tou získáš nově nálezy – Co vše konat se dá s penězi! 37 Nemni, žebys upad do nějakých chyb; Všecko zmůžeš, neb jsi velevtip, Těm se všecko, nechť co počnou, musí dařit; Při tom jest čin tento hrdinný, Žádný jiný, jen ty jediný Jsi ho vyvest v stavu; nechtěj dobu mařit, Skvít se budeš v jasných mužů čele, Do oblak tě vnese kutění to smělé. Přijde věštec, bude zpívat vůkol: „„Zvěstuji vám hrozenácký úkol Fausta, ohromného učence, Kterak podved pekelného hubence! Zapsal se mu, měl vše zplatit duší, Ďas mu za to stříbro, zlato rosil, Po městech ho ve povětří nosil: Pak mu doktor vyklouz, tak jak sluší.““ Budeš reprezentant svého věku, Na tebe svou všecku slávu vnese; To ti radím, nevol pouze léku, Míň se cení, na zlato se všecko třese. Nevím, že tak štědře s tebou jedná peklo, Jistě tvých vloh nemálo se leklo. Prchá doba, nevrátí se – věď! A tak přízně času použiti hleď. Za poradu dáš mi tu tvou hroudu, Ze zbytků svých v příští něco poskytneš. Kráčej, synu, šťastně, na obih se těš.“ – Mluva padla do chytného troudu, Schvaluje ji nutná filosofie, Leckdy mámívá se tato učitelka, Posuzuje bytost povrchně a změlka, Ukládává pouhé páry naděje. 38 Faustova se mysl při tom plamení, Přijímá tu radu v nadšení, Vidí k slávě otevřená vrata, Vidí k příštím směrům sklady zlata, Cítí vábnost, kouzla moci tropit, Přislibuje oučele se toho chopit, Ujišťuje všecko počestnému rádci, Obdivuje porady té láci. – V slíbený čas zloboh plný oulisnosti Přišedv pravil: „Z dvou si jedno vol: Zlato neb lék, obé jest co skvostný dol, Jedno nebo druhé vede k slovútnosti; Zlata máš mít, pro sebe co potřebovat Budeš, přitom budu posluhovat Čtyrmecítma let ti, přidám kouzel knížku, Jakouž získáš nadvětrnou výšku.“ Vyvolil kov; rarach předložil mu list Smlouvy k podepsání, by byl každý jist. Faust ho přečet, s podpisem svým váhal, Soudruh ruku jeho k tomu tahal; Posléz podznačil ho krví vlastní. Chechtali se duchové tu strastní, Že tak znali věštbu zhoubnou zmařit, Že se mu víc nemá záměr zdařit. Faust dí k sobě: „Los jest vrhnut, smělou drahu Nastupuji, rádbych tu svou úlohu Se ctí skončil, nazpět nemohu, Ve vědách předc neopustím snahu; Jedno mě jen ve svědomí mele: Přímé bylo vždy mé živobytí celé, A teď nemám slova držet ďasu? Co mám dělat, rozhodnout to nechám času. 39 V bojích přemnoho se drží na ouskoky, Jsoutě s obojích stran dovolené, A tak svět mé nepohaní kroky, Neb běs věčně na lid ženežene, Ať se na osidlo vlastní chytí – Kdožby slova držeti chtěl zákeřníku! Neřestné předc nesmí být mé žití, Nevyklouz bych tomu oukladníku. Co jim o zlato jest, co mi dají! Loupežně ho vůkol nahrabají. Ano, moudrý rádce, máš mít zlata hroudu. Počnu jednat, bozi nemilujinemilují loudu, Skélko odbeř se pryč, mně bys překáželo!“ – Zahodil to kouzlo, s osudem tak spiaté, Na rozcestí ono odletělo – Snad se bez něj předce rozum zmate? – 40 Zpěv třetí.
Když se to zde pod sluncem tak dálo, Mefista se do své říše bral Ve triumfu, mudrce že udolal; Ale zde se o Fevdu víc hrálo. K němu pravil onen: „Ty jsi ztratil sázku, Budu tebe vodit na provázku, Otrokem jsi teď mým, čtyrmecítma let Sloužit musíš; po dobrém se podej hned.“ Odvece sok: „Ještě ty jsi nezvítězil, Prohnaný jest, on ti káže sám, Poslouchat ho musíš jako chám, Vyklouznutí nižádný mu nezamezil; Podpis protrhne se často lehce, Zvlášť kde držeti se smlouva nechce. Čekej do času, až vyprší ti doba; Tato bytně ponaučí oba.“ Dí druh: „Dost jest na tom, převzal jsem ti chválu, Moh’ bych u Luciperova tribunálu Zanesti při; zatím nechám toho, Vím již na tě velmi mnoho; Nepřestaneš-li ho podpichovat, Naproti mně ouskoky s ním snovat: Prožaluji, že jsi proti vládě spiklý, Proti vládci odmlouvat jsi zvyklý.“ 41 Poctili se, na oba jak sluší, hanou, Až se posléz celí tetelili. Když se zábavy té nabažili, Každý odešel z nich jinou stranou. Mefista šel k tvrzce; pán byl ale v dílně, Pracoval tam na předmětech skvostných pilně, Praví: „Zde jest srdci předce volněji, Když k své výhni vstoupím, celý okřeji.“ Mezi tím muž cizí klepal na dveře, Připuštěn byl, oděný byl hazukou Přepásanou, s hlavy chvěly kadeře Rusé, úctu jevil ústy, též rukou, V druhé držel hůl a klobouk oklípený, Řemínky měl uvázány skorně; Umělec ten zdál se býti přeplamenný, Počal k doktorovi takto mluvit dvorně: „Slavný muži, ty jsi svitu rozmnožitel, Našeho jsi záře století; Ve vědách jsi jednal jako opravitel, Přivedeš ty světu nové podletí. O poradu přicházím sem z Hory Kutné, Jméno mé jest ještě neslovútné; Byl jsem slévačem tam a též litcem, V závod mohu vstoupit s každým rytcem. Víc let jsem se vynálezem obíral, Chtěl jsem vyvest posvátných kněh tisk, Mnohý v směru penězi mě podpíral, Posléz vyšli dluhy jen a žádný zisk, A mně nezbývalo, nežli uprchnutí; Jak se zmohu, poctivě chci platit, Vyvesti se dá snad podniknutí, Bez peněz se musí cesta hatit. 42 Listy dva vám z tisku nesu na ukázku; Zde jest abeceda – kohout na odrázku, Druhý – titul ze svatého zákona, Celek jeho jaká by to oslona Byla! rýt jsem musel celou plosku, Jaká práce! hejbalo to v mozku, Dlouho jsem to zkoušel, mnoho zkazil, Než jsem tyto maličkosti srazil. Vy jste rozhlášený vymyslitel, Podniknutí šťastný podmanitel; Rcete, jeli směr můj nějak k vyvedení? Jak to stojí, nelze přemoct práci, To by nezískalo v knihách žádnou láci. Nežádám v tom žádné oslavení; Aby nebyla má snaha marná, Podstoupit chci všecka díla parná.“ Vece Faustus: „Vítej ty mi, muži smělý, Znám tě podlé jména, budeš někdy skvělý; Ty mě v skutcích velmi přeceňuješ, Když mě tím, čím chci být, prohlašuješ. Ano budem jednat pospolu, Oba k jedinému oukolu; Vyvedení nás víc nemine, Záměr se nám k slávě vyvine. Pracoval jsem v tomtéž záměru, Vidíš ulitou zde mnohou literu, Potýkat jsem musel s samou tíží, Ploval jsem tak dlouho mezi stříží; Děsila mě mnohé knihy náramnost, Viděl jsem tu samou nemožnost; Neustoup jsem, přišel jsem tam, kam ty, jen, Ale dále dopomoh’ mi sen. 43 Ve snách mravenců jsem spatřil hromadu, Prováděli mezi sebou kroky křepké, Hemžili se, najednou se do řadu Postavili, a pak toto hejno hebké Rozešlo se. Potřikrát se opakoval Sen ten; mním, co as by oznamoval; Nemoha ni přemejšlením spát, Spěchal jsem tu rychle vstát. Křik jsem: Výhra! To jsou pro mne návrhy, Mravenci jsou jednotlivé šamrhy, Ty se dají dohromady spojit, Rozvrhnout zas, z jedné litery se rojit Mohou tisíceré, a tak zroste kniha, Postaví se vedlé rýhy rýha. Tento záměr počíná se zdvíhat, Do vyvedení ho budu stíhat. Ostaň u mne, zaberem se do předmětu Oba; s co jsme, ukážeme světu. Famulus můj potřebný ti podá kov, Zaopatří tobě hbité rytce, Zjedná rozhlášené litce; Brzo budeme mít na tisíce slov. Zpytuj, skoumej, zkoušej, co chceš kaž, Snahy vyvedení sobě važ.“ Zvolal ctný druh, všecken v nadešení; „Zvítězeno! díky! vyved jsi mě z bludu! Těsnat, připravovat, spojovat vše budu, Dokud nepřijde směr v čisto k vyvedení. Jaké vyhlídky tu, jaká náramnost! Vyvine se v světě čistá oumravnost, Vycídí se blaženosti řídlo, Rájem má být toto naše sídlo. 44 Hrozný jestiť náš věk pro oučinného, Přichází mi jako temná noc Bloudícímu chodci, nejsou kroky jeho Jisté, bouřlivá sic moc Vysílá mu blesky jednotlivé; Nejsou ke zpamatování trvanlivé; Vidí také v vzdálí zanícení, Neví, zář-li to jest, čili se již dení. Jistě věk náš následuje bludičky, Do bahna ho vodí tyto mamičky, Posléz sezná, že ho svedly páry, Pro ně trmácí se, tropí sváry; Kdy as vyjde světlo rozumu? Mnozí sem tam žijí ve skumu, Vynalezli jasné zisky svitu, Nestačili připravit se k skytu. Mezi zlem a dobrem ještě půtka trvá, Jak se vedla mezi duchy prvá; Potýkáme s temným kolosem, Všude zříme vedravší-se démonství, Oučinné jest zvítěziti klamem, lstí, Chce nás udolati pod losem; Léta smejšlí lidstvo na opravu, Posud vyrvati se nebylo z něj v stavu. Co nás jiného, než osvit, spasí? Vidím, jak se vše již v mysli lidstva kvasí, Jen tak vyvine se jitro nové; Pozůstane sice starý svět; Povstanou však mladí dnové, Rozumu ti vyvedou sem květ, Lidstvo nabude stav prvopočáteční, Duch se jeho vznese k nebi vděčný. 45 Vítej ty nám, blahonosná zoře, Při tvém vchodu bude výskat člověčenství, Zmizí hranice a věky ukrutenství, Přestane též otročení hoře; Pohanské víc nebudem ctít bohy, Z nízka vynesou výš čilost, vlohy, Vládcové se starat budou o svůj lid, Přát se bude podrobeným také svit.“ „Ano,“ odpoví Faust, „to se stane, Cítíme již temnoskvělé tušení; Pouto ducha bude rozkotané, Rozšíří se více umění; S ducha budou zastaralé předsudky Odhaleny, pravda se zas bude skvít, Přestanou ní rozličných křivd zármutky, Hodnost člověčenstva má zas čnít. Všecko vězí ještě v vnadném poupěti, Rozvinutí budem brzo viděti, Ducha osvit jižjiž sem tam raší, Přiblíží se kročejemi bury, Zapudí pryč klamné stvůry, Lidstvo žehnat bude snahu naši, Probudí se jeho božská citnost, Pravou poezií bude naše bytnost. Upevněme navždy naše přátelství, Neopusťme začaté to umělství: To jen může bloudící svět spasit, Klam se znal v něm zatarasit; Zajde ním předc.“ Podáním si rukou Slibovali, že chtí pod naukou Touto spíše zajít, nežli se jí zbavit. Zatím umělec se hleděl v dílnu vpravit. 46 Zloboh, který tajně slyšel tyto řeči, Pravil k sobě: „Budem míti péči Zničit záměr, vlohy Fausta utopit; Lze nám lehce druha uchopit, Odtud vzdálit. Fausta vrhnem v smilství, Do jezera rozkoší, Ve světě se milo panoší: Zajde mu tak lidumilství. Nemněte, že uhasíte v světě zlo, Teprv odbedníme jeho dno; Chcete trousit osvit, my vás sami Uvrhneme v bludy, klamy; Uvidíte, jací My jsme, vy pak posléz co psi štvací Budete nám sloužit proti vzdělávání, Od nás přijdete tak k udolání.“ Faust si hledal jiných zanepráždnění, Nezapomněl také na vyražení; Mezi tím an vyplácel své dluhy, Na dobytčím trhu koupil dům, Zjednal skvostné věci. Toto s jeho druhy Pozatřáslo, v Praze povstal šum, O bohatství jeho řečí všecka ústa, Do oblak až vychvalují Fusta. Ti ho nazývají zlatokujcem, Jiní soudí, že on zbohat ujcem, Oni soudí, že on kouzla tropí, A že jimi mohovitost kopí; Všickni ho ctí co velkého alchemistu, Nevědí nic o propadlém listu; On se umí v skvělé pompě blýskat, Všecko dychtí jeho přízně získat. 47 Soudruhové vyslali mu deputací, Náčelník z nich řečí: „Nálezové jací Tebe povyšují, tvoří skvostnost zlata, Otevřena budou k štěstí vrata, Našeho jsi věku samolet, Ty jsi v stavu rozplamenit svět: Přicházíme tobě úctu proukázat, Vyplníme, co nám budeš kázat. Staří národové stavěliby sochy Tobě, že jsi vynik nad mudrochy Všechněch věků; my tě jinak zvěčnit chceme: Uchystáme veřejnou ti maškarádu, Ve triumfu tebe povezeme, U odpůrců provedeme svádu; Kdo ctí žlutavý kov, k nám se připlichtí – Kdopak po něm v světě nedychtí?“ Ve Faustovi rozžhala se ctižádost, Myslil, ve vědách že jeho pokroky Úcty zasluhují, chtěl tak nad soky Vyznačit se. Přijal zdvořilost Tuto k svému vítěznému tahu. Mefista zve k tomu celou Prahu, By se dostavilo všecko v maškaře, Že plout bude jistě v rozmaře. Dychtí k úctě Fausta do pompy vše vpravit, Aby byl ní zlehka namlazen, Přitom chce též peklo vlastní triumf slavit, Že lstí polapen byl učenosti člen, Přislíbilo vyslat sem svou chasu, By se, co kde třeba bude, doplnilo; Aby v pořádku nic nevadilo, Bylo spořádáno všecko v času. 48 Tam kde rozkládá se nové tržiště, Rychle z prken zrostlo herčiště, Kolem byly přichystány stany, Mísy pro pokrmy, pro mok sudy, žbány, Pro láj jistě jest to pudná zábava, Zápachu je táhne příprava. Shledat se tam dali také z okolí, Na ulici bodré davy hlaholí. Průvod počal z uhelného tržiště, A to z dílny Faustusovy. Z předu patřilo se s znakem kopiště, Kde se nalezaly vyznačené kovy, Mnohé líhy; jsou to alchemické známky, Kryjí mnohé tejno tyto zámky. Za praporem táhnou s nadutými líci Rozmarnění hudebníci. V zápětí jim hledělo se na jinochy, Co tak Vulkána a Pluta sochy Prohybujíce-se na nosidlách nesli; Následovali je lučebníci, Adepti a hrdí stříbrníci, Ti ty vzácné bohy ctili hesly: „Popřejte nám mocnost Midasovu, Aneb vštípit skvělost prahnusnému kovu!“ Merkurova socha za nimi se skvěla, Množství hemží se tu nohsledů, Mnozí bez larev jsou, těm se v pohledu Ostražitá štvanost zřela; Mnohý jeví v obličeji sadmo, Mnohý postupuje jako kradmo; Bylatě to pestrá směsice, Jejich vzezření ční velice. 49 Byl to chumel čilých špekulantů, Plodných odvážlivých projektantů, Větroplachů, vydřiduchů, šibalů, Ouskočníků v rozmanitém obalu. Volají ti: „Bůžku okřídlený, Zdař nám naše rozmanité šmejdy, By se poštěstily vždy nám šejdy, Nad všecky jsi bohy od nás ctěný!“ Pak se vyvalila socha Eskulapa. Hůl má s hadem, vedlé sebe čápa; Za ní prohání se hejno mastičkářů, Zažehnávačů a olejkářů; Mnohý ve láhvici ukazoval kapky, Jiný z léku všezdárného šťapky; Zřít též bylo mnohou čarodějnou babu, Volá: „Není v světě pomoc nad římbabu.“ Dále se tah představoval indický Bůžka Bacha, jenž ved život panický. Napřed Silen váhal na oslíku Jíkajícím, za ním na vozíku Okrášleném bůžek Bachus seděl V rouně srnčím, na lid milostivě hleděl, Maje révím okrášlené šíje; Kolem skáče satyrův dav, z džbánů pije. Tyto následuje zástup bachantek, Tropí ty hřmot lehoučkými ratišťaty, Jeví řváním plesající vztek, Prohání se městišťaty; Díl z nich tlukot bubnů tropí, Jiné se zas cinkajících strojů chopí, Při tom bodré provádějí křepčení, Jejich tah jest pobouřené šílení. 50 Pak tu ctitelové jeho kráčí, Jeví nabubřené obličeje, Hbité sloužictvo tu skáčic pěje: „Mocný bůžku, ať tvá přízeň ráčí Našinskému oslavenci vnuknout pudy, By chtěl, jak ty, bodrost v světě množit; Tenkráte by vyprázdňovaly se sudy, Bdělibychom tebe místo Bacha božit.“ Hle, se vyjevil znak bodrý Venuše, Děvstvo vyšnořené v skvělé loktuše Zpívá: „My jsme čisté jako hvězdy, Slavíme dnes ten tvůj šťastný los, Mezi učenými ty jsi žlutý kos, Přivábíš nám deverců jsemsem sjezdy; Kuješ zlato, vynašel jsi lék Dražší nad ně, zachováš ním mladý věk.“ Na to vyjevil se hojna roh; Za ním táhne štěbetavé hejno Překupnic a prodavaček: „Nebuď tejno,“ Volá, „co jsi všecko zmoh; Sliboval jsi najít proti smrti prášek, Prolézal jsi doly, skály co rarášek, Vynašels ho, můžeš smrti hrozit, Po světě tě budou vozit. Bývával jsi velkým třeštěncem, Mníli jsme hned, že se staneš učencem Skvělým, na ulici jsi se dišputoval, Často se soky jsi zašermoval. Zpomeň na nás, na své staré známé, My tvou slávu zachováme; Zpívat budem všecky tvoje kusy, K jakým směrům konáš nové klusy.“ 51 Pak se hrnul divných maškar dav, Množství kalenderů, harlekýnů, Mnoho postav nápodobných stínu; Mnohý ukryt byl v nich stav. Ti se hemží, jeden druha klepne, Tento na uplátku onoho zas tepne, A tak z těchto lehkých hraček,hraček Povstávají chumele tu rvaček. Tamto se zas dvanáct študujících hádá, Jeli Květka čili Sněška krásnější; Jedni praví, že jest tato vezdejší, Jedna strana druhou do souboje bádá, Rychle vytasují hbité kordy, Potýkají; Faust mní, žeby zrostly mordy, Zaslal do té chumle mnoho pytlů tmy: Utichly tak rychle msty. Mezi tím se jiná stala úhoda, Zpupný sedlák jel jim napříč v cestu S vozem schvalně, Faust chtě trestat původa, Na koně dvě vosy seslal, tu hned v chřestu Spřež se plaší, fatí, Kola po ulicích tratí, Pomatená lítá cválem, Sedlák by byl hlavu srazil málem. Ve průvodu se tu valí kolesa, Plná velešvarných dobrodruhů, Jimi byla naplněna nebesa; Volali ti: „Ať jde zlatokujci k duhu, Křičte: Jo triumfe a vivat! Nepřesťante chvalozpěvy zpívat!“ Jelo jich tu hezká řada, V potvornosti viděla se mnohá vnada. 52 Tu pak zavzněl souzvuk vítězný, Za ním se bral herold železný, A pak triumfator s sedmi koňmi jede, Na okolí velehrdě hledě. Koles podivně ční, ve zlatě se skvěje, Doktor červeným jest oděn pláštíkem, Okrášlený skvostným kordíkem, Na klobouku peří se mu chvěje. Kolem vozu poskakují děvy, Provádíce bodré křepčení, Bodrost jeví toto vnadné cvičení, Všecko obdivuje skvělé krásy zjevy; Každá po Faustovi okem švihá, Na mžiknutí vábné jeho číhá. Ten zbor zpívá: „Přešťastné jest století Naše, béře se sem jeho podletí!“ Okolo nich hemžil se pak jezdců roj, Na jich čepkách skví se peří, Ano honosně se čeří, Smělý jest jich hav i stroj. Za nimi se množství vozů hrne, V nichžto sedí černí páni pod mumreji; Ač se neví, jak vyhlíží v obličeji, Předce mnohý před nimi tu trne. Bujné jejich koňstvo hrdě frká, Vezení tam páni mlčí jako sochy, Pnou se vzhůru čepek famfrnochy, Přitom vyjevení v mnohém hrká. Průvod k divadlu již doráží, Slunce se již k horám naváží, Na tržišti ohně se již připravují, Diváci se, ti semsem, ti tam, rozdělují. 53 Šeří se již, jídla se již pekou, Na víc místech stojí s vínem sudy Připravené, jaké pro láj pudy! Moky do hrdel již statně tekou; A hle! jaký úkaz v zořích světlých? Lítá zástup věštěk na pometlích, Ve povětří se tu prohání, Jest to jejich bujné nadání. V divadle se počal představovat Určený kus, totiž Fausta zbožnění; Potom za ním mělo následovat Jeho alchemické věnčení. Na divadle bylo uvedeno božstvo, Vystoupili samí ochotníci, Ti se zdáli horlivostí žíci; V divadle se nacházelo množstvo. Jupiter: „Posle bohů, čilý Merkuře, Co jsi v podnebeském světě o Faustovi Slyšel? rovná-li se Promethovi, Nesmejšlí snad předce nejhůře? Jistý-li jest před ním ten náš byt? Vím, že se vším spokojený není lid, Bouřívá rád, s neslušným se zanáší; Pravice má brzy bouři rozplaší.“ Merkur: „Velemocný oblak mačkateli, Předc se mi zdá nebezpečný tuze, Velikéť má věci ve zřeteli, Zámysl má uzdu pustit luze, Vynajít chce nové umělectví, Totiž knihy na tisíce rozmnožovat, Tím chce lidský rozum osvěcovat, Posavad jest umění to v pacholectví. 54 Janko z Kutné Hory zkoušel tutéž látku, Bylaby však zašla jako nedochůdče; Tu Faust začal šetřit toto nedorůdče, Důvtipem svým všecko přived do pořádku, Umělství to přijde do života, Odkryje se všecko naše tejno, Tenkrát neposlušná bude všecka slota, Vladaření měloby být neveřejno. Byly knihy, ty moh’ zlatem obdařený Pouze zjednat, ne zběř odsouzená k práci; Tento doktor uvest chce v nich láci, Pořádek tím bude proměněný; Chce též uvest všeobecnou osvětu, Ta má v povaze své neustále Pokračovat dál a dále; Kam se staví ve svém záletu? Nesmíš přivolit to jako moudrý vládce, Víš, že sám rád řídíš v temnotě, Nejlépe se poslouchává v tupotě, Věř mi, Promethej, ten strastný ohně krádce, Tolik by ti ve vladařství neuškodil, Coby tento doktor tobě zplodil, Tu by něco vysulo se bludu, Sotva udutlal bys pobouření pudu.“ Juno: „Co máš z toho, pošetilý manželi, Že jsi vyved lidi, tvoje miláčky? Oni na tebe již dospěli, A předc s nimi jednáš jako s synáčky; Všecko pokolení lidské za nic nestojí, Za stéblo se tebe více nebojí; Hleď je zničit zcela maní, Ostaneš předc pánem a já paní.“ 55 Pluto: „Považ, bratře, čeho se chce Faustus chopit? Co mi to vše dělá za hejblata! Pouští se již do dělání zlata, Mudrců chce kámen přerouhavě tropit; Kdo mě bude více o bohatství prosit? Budou obět jemu na místě mně nosit; Byl jsem ze všech bohů nejjasnější, Nad mne nebyl lidstvu žádný onačejší.“ Eskulap: „Naše pocta přijde na padrty, Zeměplaz ten hledá proti smrti Elexir ctný, ukrad recept na nektar; On i jeho přeučení tovaryši Přivedou mě jistě v zmar. Rozmnoží se lidstvo někdy jako myši, Posléz jim ni země nepostačí, Časně-li tvá mocnost všecko nezjinačí.“nezjinačí. „NeníNení mnoho platno, když naň sešleš mor, Který jsem já s doktory vždy podporoval, Prostředek on proti němu vyštudoval. Proti lidstvu není platný krutý tvor Na něj způsobený: tygr, medvěd, lev; Nebojí se jich víc, cedí jejich krev. On řád ustanovený ti v světě mate, Není jemu pranic svaté.“ Neptun: „Daleko již sahá, veleslavný brachu, Lidské plémě; nejeví lid strachu Před mou mocí, zná se vyhnout tvému treskutřesku, Žije nad nás ve skvělejším lesku; Na moři též tropívá mi vzdory, Dělám z vln svých převysoké hory, Chci je notně ve propasti skoupat: Nic to naplat, umějí se houpat. 56 Myslíš, že je skrotí tyto smrti hrozby? Že snad spěchat budou klást mi prosby? Jinak! klejí jako nezavření! Přivádím je často do bludiště, K ocelovu kouzlu berou outočiště; Ti nás přímo za nic cení, Marně bylo vyslat na ně morské stvůry, Zhubili je; marné jsou též všecky búry.“ Jupiter: „Věřte, neodpustím tomu, Jemuž doplní se bezbožnosti číše, Znám ho strhnout s oslavené výše, V záloze mám na tisíce hromů, Aneb utnu kometě ctný ohoň, Vymačkám z něj moky, skoupám je co sisly, Aneb řeknu: „„Furie je pohoň!““ Počnou vražditi se, tak jim zmatu smysly.“ Minerva: „Mluvme slušně mezi sebou; Co pak chcete žádat na člověku? Staví on vám slavné chrámy z děku, Lomozit se musí za potřebou; Volnost sic má, a tak jest podroben bludu, Pojednou-li ta ho nezavede! Stojí, kam jest vržen od osudu, Neví, co mu sudička vše přede.“přede. „ChtělbysiChtělbysi snad zamilovaný svůj plod Zmařit, že chce dojít výše? Mělbysi jej podporovat spíše, Než jej udolá snad hmot. Právě nový nález umělecký tisku Bude jemu sloužit ke vzdělání zisku, Tenť jest v stavu, daleko lid zašel z cesty, Pravou dráhou jej zas k tvému směru vesti.“ 57 Momus: „Pochybil bys, kdybys ho chtěl zničit, Nemáš nad něj tvora pitvornějšího, Nezdržím se smíchu, jak jen spatřím ho Neustále v titěrkách se cvičit; Tys ho jistě pro pobonky stvořil, Aby se zde nadýmal a dvořil, Aby chodil v nádhernosti pychu, Plodil hbitostí svou půvab smíchu. Jestiť jistě opičí to plémě, Dívávám se vždy rád na posunky Jeho: ti se pohybují jako strunky, Tito řečí stále, oni mluví němě, Ti tam hrají hrdě na umělce, Jiní kráčí, jak my, vážně, nadutě, Oni melou hbité kotrmelce, Jiní se zas krčí, lezou sehnutě. Kdo ho spatří poprvníkrát v obleku, Pro peřestnost neodolá smíchu: Ten má hlavu nápodobnou víchu, Ten se zašil v kůži vlčí, člověku Nerovná se, na koni ten rád si svádí, Na volu ten, jiný na ptáku; Plesám, když moc vidím statných jonáků, Kterak hbitě z boje pádí.“ Jupiter: „O něm vše vím, duchem gigantům Podoben jest, neobrátí v rum Moji říši; potomkům ho odevzdám Gigantů těch; bude-li předc tropit vzdor, Přitáhne si záhubu tak sám. Přemoct se má, a tak bude věků vzor, Došel by tak Herkulova oslavení, Sice zajíti má ve zničení.“ 58 Spuštěna v tom byla opona, Předevzít se měla Fausta oslona, Jeho jako alchemisty věncování. Hu! hu! jaké na kartině podívání! Značen tam Faust povýšený na obloze, Jede do propasti ve plamenném voze, Furie ho ženou bičmi, Faust se leká, Sám i Frode nad znakem se vzteká. Malíř Hrbek ty dva znale značil, Nebo našel ono skélko pověstné, Dychtil, by ved přítel žití počestné, Známý poustevník též na to tlačil. Faust hned vyndal knížku čarodějnou, čte, Formulou tu peklo k pomstě zve; Od Zbraslavi obloha se tmí, Mraky z dvou řek mačkají se, temně hřmí. S oblohy se tratí čarodějnice, S dvou stran bouří vichřice, Oblaka se spouští, jen se leje, Hasnou ohně, Faust se pomstou chvěje, Zahlíd Hrbka, dýkou po něm žene, Kleslo něco na zem poražené; Chvátá doktor k novotnému bytu. Hrom se dotek divadla, jest v jednom svitu. Prázdný ostal dobytčí tu trh, Každý nechal jídla, pití, prch; Leje se tam jako z konve mok, Pro tmu nelze prchajícím konat krok, V ulicích je slyšet hlahol, každý kleje, Ten kdo ostal doma, s okna se jim směje, Řka: „Čil jsem, že vás on nějak poděsí, Za hostinu že vám něco zavěsí.“ 59 Zpěv čtvrtý.
Rádbych tebe, milý Fauste, slavil, Nejsi ale hromonosný hrdina, Ani některého poloboha plodina, Nevím, jakbych ve výchvalu tebe vpravil; Přitom jsi byl peklu propadlý, Jakého se tedy držet zábradlí? Však kdož může býti lhostejný, Kde se vine osud neobyčejný? Byl to skutek předně velesmělý, Neslýchaný: ďasu zapsat vlastní kůži! Musel to být předce člověk skvělý, Nápodoben hrdinému muži; A pak chtít ho o ni připravit, Tedy jen tak na čas zastavit. Nevím, jestli jeho úloha Poštěstí se – zklamat zloboha. Nevšední on činy provozoval. Co i kutil, plodil podivení, Možná, že snad přišel k přechválení, Ale na lidstvo tak mocně oučinkoval, Že až podnes ve paměti lidské vězí, Že se o něm přenese zvěst přes pomezí Příštích věků; a tak zasluhuje zpěvu, Přitom že žil s ďasy v neustálém hněvu. 60 Zanechán byl, jak ho potkal v Praze svizel, Kterak místo chvály hanu sklízel; Hnětlo ho to, též i že lid skropený V jízdě po něm házel kamení. Na mstu nesměl pomnít, na osud svůj zvykal, Svazku s ďasem často pykal, V sadech Šárky často přemejšlel, Co má konat, by se předce skvěl. Náhodou tam v sousedově štěpnici,štěpnici Zahlíd Těchku, skvělou krásnici; Přispěchal k ní, a jí s úctou pravil: „Božská děvo, blahonosný úkaze! Pro umění jsem se blaha zbavil, Snaha po nich přichází mi předraze, V mysli se mi počíná zle vířit, Tys jen v stavu s osudem mě smířit.“ Odvece ta celá v pohnutí: „Fauste, Fauste! vše vím, i tvé klesnutí!“ (Vyjevil jí všecko onen poustevník, Podivného Mefisty zlý protivník.) „Genius tvůj, jímž jsi nad jinými čněl, Mne táh k tobě, osud tvůj se chvěl, Provázela jsem tě s citem vážným, Chtěla jsem být tobě duchem strážným. Po vyšším jsi toužil, nežli člověku Přináleží, radit jsi si nedal; Viděls něco kmitati se v daleku, Pro nás nepatřící, tohos dojít hledal; Následek byl, že jsi klesnout musil, Pravils, že tě vede vyšší povolání: Pudilo tě po oslavě plání. Co jsem věštila ti, toho jsi již zkusil. 61 Nejskvostnější poklad, totiž duše klid, Potratil jsi, bez něj nešťěstímneštěstím jest žití; Cítím tvého ducha vlnobití, K vyváznutí vězí v temnu svit. Přicházím sem, v opuštění těšit tebe, Pomáhat ti dojíti zas spásy, Nepochopují to naše časy, Jaká rozkoš jest to – důvěření v nebe!“ Dí Faust: „Vnadilas mě duševní co kráska, CistostČistost mysli tvé mě podnes podněcuje, Spasit mě jen může tvá ctná láska, Ta mě vnadnou touhou naplňuje. Klamné bludy o duševní výši Lákaly mě; ty víš, s jakým odřeknutím Zápasil jsem, bych moh seznat temnou říši; Pozdě omyl napravit se nutím. Nemni, že mě svedla žízeň po cti marná; Vnadilo mě to, co lidu prospěch plodí, V duchu vznášela se podařilost tvárná, Ta, co pozemčany k palmě vodí. Jaká výše, když duch nové vidy tvoří, Když lze na svůj souvěk oučinkovat, Blaho jeho pomáhati snovat! Po té dráze mysl jenom hoří. Znamenal jsem, že jsou matné naše výhledy, Chvílka jest náš život, ten se rodí, Roste, zajde; jaké dosíci lze vědy? V tomto kole zkušenost se naše brodí. Mnil jsem, duchovéduchové, co věky nesčíslné Prožili již, mnohé katastrofy zřeli, Ti co velikáni jednou čněli, Že nám zjeví zvěsty – snil jsem nesmyslně. 62 A tak ta má mysl nepokojná Pro pátrání uměn vzdorovala lásce; Tu mě chopil sliby lidstva zkázce, Že mi zjeví k vědomosti zřídla zdrojná. Byla pošetilost od ďasů svit žádat, Zpozdilost též spolkem vlezt jim do klepet; Vědět jsem měl, že lstně znají bádat: – Nevím, jak se dostati zas zpět.“ Drůž dí: „Tebe chmůrná filosofie, Vytvořená z mysli pyšné, Vyvedla ven na přílišné Skalí, kde se blaho nečije, Nýbrž nebezpečí; myslíš, že ti ruku Podá k žádanému prospěchu? Chystá tobě jistě tajně muku, Skončíš záměry ctné k posměchu. Místo pravdy podstrčí ti přeludy, Zpoléhneš se v stavbě blaha na bludy, Postihne tě neodvratná zhouba; Rci, zač stojí všecka pochvala a chlouba? Vrať se nazpět, dokud tebe neudolá Zlato, honosení, okus rozkoší, Dokud tebe tyto nepřepanoší; Což ni v tobě jiskra výše neplápolá? Zavrhnout hleď zlato, zprosť se pekla pout, Šetři nad život svůj poklad spásy, Neodkládej, prchají pryč časy, Tebe zachovat jen může pouť V svaté město; s peklem boj jest svědectví.svědectví Ctnostné duše, nelehké jest vítězství, Ale možné, plodí v lidstvu podivení – Takové jen platí oslavení.“ 63 Dí Faust: „Duch můj tebe uposlechne, Pouť ta v mysl pomoc vdechne; Přivol přede vším však zasnoubení.“ Odvece ta: „Není pomyšlení Na světskou teď lásku; napřed bdi Smířit nebe, kam ti radím, jdi, Ať tě nesvede zas ctižádost; Přemoci se – veliká jest ctnost.“ Dí Faust: „Vždy tě budu za průvodní hvězdu Páčit, ať mě potká osud jakýkoli, Ať mě vnese k slávě na vrcholi, Aneb naleznu se s protivenstvím v sjezdu, Chci vše s mírnou myslí nesti, Hlediž mě vždy pravou cestou vesti; Neopustím ale uměn znalost, Sice by mě zahubila žalost.“ Následovalo tu bolné loučení, Jakby srdce puknouti jim měla; Na mysli ji tíží jeho spasení, Z jeho chvění po oslavě zřela V jeho předsevzetí nepodstatu, Žeby klesl v ctnostném směru do záchvatu, Že se z drápů pekla nevyhostí: Děva odcházela s zasteskností. Samoten jsa Faustus vyřek formuli, Vyjevil se mu hned jeho druh, Dí: „Mne umělcovy strasti pohnuly, Zapravit chci jeho všecken dluh; Vyplať za něj povinnosti summu, By moh žíti pouze svému umu; Já mu v jeho práci také pomohu, Umluvíme mezi sebou úlohu.“ 64 Odpoví druh: „Pryč jest ten tvůj umělec, Kam se zabral, žádný neví, Tento svazek listů tobě více zjeví; Jeho uprchnutí podivná jest věc.“ Tato zpráva Fausta hrozně raní; V svazku našel bájek začátek Esopových, od biblických památek Titul vytištěný, a pak psaní. Znělo: „Spolek máš ty s duchy pekelnými, Vynikání provozuješ jimi, Zavraždil jsi oddaného přítele, Kdo se s tebou spolčí, zle si ustele, Ty bysi ho do záhuby strhl s sebou; Nechci pod krovem žít jedním s tebou.“ Nad tím vším se doktor zarazil, Stál tu, jakoby ho někdo přimrazil. Mefista byl vinen téhož odstranění, Viděl v tomto spolku pekla nebezpečí, V umělce vnuk podezření, Že Faust na život mu jeho léčí, Že chce jeho nález sobě přisvojit, Že se nedá jak živ ukojit, Že mní, že měl s Hrbkem tajné pikle; Ďas mní, že tak zvrátí nebezpečí vzniklé. A dí dále: „Před chvílí jsi kázal, Abych spravil umělcovy dluhy; Nemáme my peněz pro nižádné druhy. Podívej se, kterak náš se spolek vázal, Výslovně zde stojí v listině, Že jich vydáme jen jedině Pro tvé jakékoliv potřeby: Nijak ale pro darmochleby. 65 Bylo by to proti naší soustavěsoustavě, Dobrodiní tropit; my jsme věru Muži usedlého charakteru, Nepřipustíme nic k ohavě Říše naší.“ – Faustus prohlížel hned list, Vynašel to dle udání v smlouvě, Vykřik: „Ztracený jsem, běda, ouve! Tenkrát sloužím tobě za kořist! – Teprv cítím hrůzu svého klesu, Tíži tuto sotva snesu, Ztrátu slovútného muže z Kutné Hory! Mizí co v snu zaměřené vzory, Bez peněz jsem zcela zachvácen, Musím býti v předešlý stav navrácen; Blížil jsem se k svému směru, Nyní vězím zcela v šeru. Srdce ve mně pukne zděšenosti plné; O jak osud podává nám dvousmyslné Vzhledy! jimi mejlíme se sami; Vy jste na mne nalíčili klamy, Smlouva neplatí nic, já ji protrhnu, K vyšší moci se já uvrhnu, Zažene vám po svádění žáhu, Osvobodí vašeho mě prahu.“ Dí druh: „Myslíš, že jak se ti zlíbí, Onen ti hned obyt vyšší slíbí? Kdo se od něho trh, toho nenávidí Věčně; ty ho ještě málo znáš! Bloude, ty jsi podlé smlouvy náš! Tvoje chytrost peklo neošidí, Vězela v tom tvoje libá volnost, Váže nás v tom obapolnost. 66 Vadit tobě bude podpis červený, Ten se nedá nijak více zničit; Co chceš? nebyls k němu nucený, Hleď se tedy ve slovech stát cvičit, Nedáme si naši smlouvu skácet, Také nejsi v stavu dluh nám splácet, A tak budeš vždy nám přináležet, Nenecháme zdarma tebe běžet.“ – Rozešli se. Sedával Faust zatemnělý Blíž své tvrze, jevil v povaze své jinost; Pravil: „Co mně prospívá má činnost? Jako Antheus, ten gigant smělý K půtce s Bohem popadal se země, Z které pošel, do sebe by sílu vnes Novou, povstal, aby znova kles: – Tak se marně zmáhá podnes lidské plémě. V půtce se zlým, v kterou jsem se vplet, Po pomoci marně chápe duch, Ta mě sama upíná víc v kruh, Posléz vidím ze všech směrů změt.“ – Když tak truchlil, přišel k němu běs, Pravil: „Co tak stále věšíš hlavu? Jiný šťastným by se páčil ve tvém stavu, Kde ty hledáš trudnost, našel by on ples. Poskytuje se ti romantická doba, Zanese tě komoň křídlatý Do míst skvělých, tam kde sídlí zdoba, Do míst, co jsou mladou vnadou podjaty; Vyvine se tobě fantastické žití, Spatříš jaropudné úkazy, Teprv poznáš, co je blahé živobytí: Znáš jen trudné nauk zámrazy. 67 Vaše zemské žití není k zavržení, Staří bohové v něm měli zalíbení, K sličným Nimfám jevívali chtivost, Neznáma jim byla zdrženlivost; Drželi moc na souložky, Nelíbilo se jim žíti božsky; Mělbysi je v tomto následovat, A ne rozkoš světa zavrhovat. Do světa se musíš hledět pustit, Musíš po Evropě cestovat, Budeš všudy skvělým leskem šustit, Se skvělými budeš obcovat; A tak šťastně budeš žíti v zášti. V povětří se projížděti na mém plášti Budeš, ubývat nám bude cesta, Zříme rozmanité krásy, slavná města.“ Neproměnil Faustus při tom tváře, Mysl se mu ale předce dmula, Pohlíd otázlivě na famula, Tento řečil: „Život samotáře Nebaví vás, prospějí vám cesty, Vnesete se více do pověsti, Roznese se více vaše skvělost, Zahubila by vás osamělost. Ledaco se vidí v světě, Lze jest mnoho sobě podrobit, Pomoci tak více nabudete, Prospěchu lze více působit. Mívával jste mžiky jasné, bodré, Nebe jest tak, jako jindy, modré; Připravte zde ještě na rozchodnou K úctě druhům hostinu předc hodnou.“ 68 Odebral se odtud Faustus mlčecky, O samotě myslil na všecky Okolnosti, vece k sobě: „Otázku Zodpovídat musím, co mám předevzít, Bych moh v světě nad jinými čnít? V něm snad musím konat obcházku, Než se zcela vydám na pokání; Necítím tu ještě k němu odhodlání. V starých časech umek posvěcenci Konávali pouti daleké, Získali tak vědy všeliké, Posléz byli ozdobeni věnci; Pro vlast poklad uměn dohromady snesli, Byli takto výbornosti hesly: A tak nezbývá mi nežli cestovat, V cizině tak o znalosti pečovat. Rád bych seznal slovútné též muže, Kterak považují tento svět, Jestli má v něm trvat věčně změt, Neb-li směr předc poblouzení zmůže; Čili čekat se má, až sám světovládce Potopou snad skončí pomatenost krátce, Uved by sem nové pokolení, Věrněji by žilo podlé přirození? Bylyby tu ty mé snahy zbytečné; Ale nejisté jest toto domnění. Jaké tedy vyvoliti určení? Začít snad mám žití výtečné? Pustiti se do hejření, do marnosti? Trávit doby v rozkoši a ve skvělosti? Bez uměn mě trudí každá zábava, Takové by žití bylo ohava. – 69 Umělec jsem lékařství a lučby, Znám též postavy a běhy hvězd, Na magické přirozené učby Oddal jsem se, budu všecko plest; Spojím k tomu kouzedlnou mocnost, Žádný nebude s to, semnou o ctnost Skvělé slávy zápas podniknout: A tak nad všemi se musím pnout. Sypat budu zmatek na odporce, Všecko mě má za magusa, divotvorce Považovat, mnohé věci přirozené Nazvu kouzly, mnohé ďasmi vyvedené, Jiné zastávat chci přírody co splyv; Sláva nemá trvat, co jen budu živ, Po úmrtí mají mi ji taky Hlásat z mědě sochy, malby znaky. Takto budu moci podiv způsobovat, Když věk drží mnoho na kouzelství; Nesmím však se pustit do ďábelství, Neb předc musím na návrat svůj pamatovat. Ano cestovat chci tak co umělec, Tak se nejjistěji pravdy temenec Zjeví, snad se nebudou smít kouzel tknout, Mohli by snad vznikem dobra hnout.“ Tímto směrem Faust se zanášel, Až se posléz na pouť přihotovil. Na rozchodnou hody ustanovil, Samou skvostnost připraviti bděl. Zvát dal muže rozhlášených jmen, Skvělých titulů a cen; Přípravy se děly nedomácké, Jižjiž scházely se bručny hrozonácké. 70 Na stolech se ryzí zlato třpytí, Lesknou se též pozlacené číše, Hudba zavzněla zde s výše, Počíná hned nové živobytí; Ozývá se v hovoření svoboda, Všecko zde ctí hodů původa. Měl-li bych zde hosti po pořadě značit, Nelzelo by v poslouchání stačit. V prostřed tabule si Faustus zvolil místo, Vedlé něho Aptus, známý tepec, Ujišťuje: „Aristotel nebyl slepec, Co on pravil, jest co slunce čisto; Na jeho jsem přisahal já slovo, V světě neobyčejný on jestiť úkaz, Co řek, nežádá to nijak důkaz, Proti němu neplatné jest každé novo.“ Proti němu used Lautus slovútný, Do oblak až vychvaloval klasiky, Že jsou pravé výtečnosti rafiky, Kdo je nectí, že jest nechutný; Nemluvil nic nežli v latině, Řečil v ní i k koňské rodině, Jeho čeleď pouze vesnická Obdržela jména klasická. Vedlé něho sed si Kralamuš, Smejšlel bytně, skvěl se řečnictvím, Pravdě neustupný byl co muž, Boj ved směle se vším mamictvím; Dějin vlastenských byl ostrý znatel, Faustův nadešený zastavatel, Pro něj bylby s peklem zápasil, Záští mnohé proti němu uhasil. 71 Napříč jemu zased druhých odporce Remisus; tenť hájil nové vzhledy, Že dál postupovat musí vědy; Šlo to mezi nimi často přehorce. Ti mu přezdívali, že jest nevěrec, On pak jako pravdy deverec Nazval umění jich pedanstvím, To že páchne pouze pohanstvím. K němu přised lékař Remosus, Nosil velikánskou kučeru, Jí si získal umělosti důvěru; Držíval jest mnoho na okus, Pro nemoce všecky stejné pilule Podávával, když kdo stonal; škrupule Cítíval předc, ve svědomí sebe vinil, Po každé hned pokání vždy činil. Dále seděl právník Rabula, Nazván u Čechů byl Štěkula, Předevzal si vyvracovat zákony, Zastávat dbal samé ouhony; Tento lidi do rozepří zaplést znal, Že se jemu z zdálí každý vyhýbal; Hnedky jeho zasmušilý obličej Jevil lstivé prohnalosti obyčej. Najít se zde daly mnohé řehole; Nechme, jaké mezi sebou nevole Pronášely. Dále seděl dobrodruh Slavoš; byl to znamenitý tepec, Jeho činy jeví v lících mnohý pruh; Oddán byltě Faustu, ve hře jako slepec Fortuně své důvěřoval, Ve souboji vítězství vždy opanoval. 72 Dále seděl Hejda, divný dobrodruh; Toho vnadívával hostin čuch, Za to věštiti znal města novelly, Co se větším dílem ani neděly; Vypravoval mnohé schůzky milostné, Jak jsou mnohé krasavice nectnostné; Našel vždycky dosti posluchačů, Mnohých štěbetavých vyzvědačů. Vedlé seděl Kalous; ten rád ve hrách šulil, Nad nepravostí vždy hubu špulil, Co svatoušek mluvil o svědomí, Kterak ono nepravosti lomí; Škubal Fausta, hráčům známě dával němé, Říkával jim: „Jen ho dotrhněme, Nadělá on ještě více dluhů; Jen když nám to slouží k duhu.“ – Při vypsání hostů již jsem dlouho pobyl, Obávám se, abych nezpůsobil Dlouhou chvíli; druhé pominu. – Když tak drželi tu slavnou hostinu, A vše ploulo ve plesání, Přistoupla sem z nenadání Mužatka ctná, k Faustovi se s péčí Protlačila, k němu takto řečí: „Mlynářka jsem z místa Kolovce, Skvělejšího nad oslavu Kralovce, Snad vás došla o něm také zpráva; Skvěl se druhdy slovútný náš mlýn, Zašla ale na čas jeho sláva; Z ní jen pozůstává nyní stín: Tam se přemílaly ženy, které zvadly, Nabyly tam krásy, celé zmládly. 73 Hleďte na mne, já jsem byla krása, Pleť mi v lících květla jako karmazín, Zašla tak co polní řása, Tatam, vypadám teď jako blín; Zbavena jsem kouzelného prospěchu, Ani nejsem pomoct sobě vstavu, Nyní u hejsků jsem v posměchu, To mi mele neustále hlavu. Zaslechla jsem, že jste divotvorce, Že i znáte z hrubých kovů kutit zlato; Navraťte mi kouzlo, máte míti za to Díky mé a kousek dvorce; Nevíte ni, jaká jest to bolest, Z mládí se co růže skvít, V žluté pleti pak se zřít: Pro krásu bych chtěla do skal dolezt.“ Domluvila. Všickni hodovníci Nemohli se udržeti chechtu, Sám i doktor vážně kousal kraje nechtu; Ona očekává s skroušenými líci Jeho výjev. Pravil: „Osud to tvé přání Splní, o mužatek slavná potomkyně! Mlýna Koloveckého čest nezahyne; Přijedu tam k všeho vypátrání. Snad tam zakleno jest kouzlo nějaké, Aneb sídlo čaroděje onaké; Vynajdu to. Slušná jest to věc, Aby naše vzácné vrstevnice, Kterých podjímaly mnohých líce, Z hanobení vytrhly se přec; Jisté zásluhy z nich mají mnohé, Za to mají býti přeubohé. 74 Neslušně předc s vámi jedná příroda; V mládí jste se jako kvítí skvěly, Bývaly jste světa ozdoba, Vše se kořilo vám, kam jste zřely; A jak zmizelo to vnadné osidlo! Vyhlížeti máte jako strašidlo! To jest pravé lásky hanobení; Zpořádám to.“ – Odchází ta v nadešení. Vše má v světě konec. Dochází již kvas, Mezi hostmi rozmáhá se zvučný hlas, Mocný hlahol basy ještě šumí, Viděti jest z nových láhvic nalévání, Počíná se píti na shledání, Povstává jek, druh již druhu nerozumí, Povýšily citnost láhvice, Hrozí vypuknouti různice. Vypadá to, co když slavné paměti Rytířové u kulaté tabule Chmelením své zaháněli brikule, V opojnosti počínali skřečeti, Posléz reci, hradní blázni, pobonkáři Hádkou dostali se v hromadu, Nepostačovalo jim dost na hradu, Odcházeli s znamenanou tváří. Přirovnávám tuto velké s malým; Ozývají se již všude hluky, Mnohý popad se tu s nesrovnalým, Sáhali si posléz na paruky, Lítaly ty jako plevy ve povětří, Jeden druhého nic neušetří. Znamená Faust, žeby, co se poňoukli, Naposledy snad se utloukli. 75 Nalíval sám sklenky se chladícím mokem, Kdo jej vypil, umířil se s sokem, Bylo mezi nimi po vojně, Mezi náchylníky šlo to pokojně. Mnozí mlátili se obvazky a pásky, A to pro mínění nerozumné z lásky. Posléz rozešla se sem tam společnost. Nevím, na cestě-li ztichla válečnost. – Doktor dychtil mlynářce stát v slibu, Převracoval listy v kouzedlné knížce, Nenašel nic, seznal, že má chybu; Napadlo mu v této trudné tížce, Že snad chová jeho první láhvička Něco léku, a že malá kapička Může vznik zas vzbudit k omládnutí. Pud ho po cti ke skoumání nutí. Zarazil se, vida prázdný plosk; Nedal ale pokoje mu mozk: Skoumal přischlé kapky vypláchnout, Těmi šplechty zkoušky strojit, Viděl života vznik tu se pnout, Že tak možno škaredosti hojit. Rychle do Kolovce se tu bral, Sídlo Famulovi do návratu vzdal. Na pláštíku připloul s druhem do Kolovce. Sotva o kouzlu tam přednes slovce, Sotva na mlynářce proved zkoušku, Zpráva tato se hned vůkol věští, Která z žen to slyší, jako v doušku Po té oslavě se třeští; Béře se sem těchto směsice, Zpukřelá i mnohá stařice. 76 Brzy rozhlášeno bylo toto místo, Kterak kouzlo zprvu zrostlo, není jisto; Dí se, že ho uved Zito čaroděj, Ten byl šašek, velký koloděj, Tropíval tam šprýmy, přitom, aby Čas mu ušel, přemýlal tam staré baby; Měl koš, s kolem houpačku, Tu snad strojil za hračku. Potomkové nějaký čas toto kouzlo Prováděli, až jim povyklouzlo; V čem to dlelo, není pověsti, Doktor hleděl jinak toto provesti; Podržel sic starodávný mlýnský stroj, – Snad ten byl i také na oko, – V šplechtě léku kouzlo dlelo hluboko; Když lék docházel již, přilil se tam zdroj. Měl bych sice všecky pojmenovat, Kterým Faustus krásotu zas vrátil; Nechci ale rozvláčností obtěžovat, A tak třeba káže, abych mnohé zkrátil. Přijela sem Hrdka, praví: „Fauste zlatý, Jest to osud jistě přeproklatý! Pomoz, sice zajdu samým vztekem, Nedostihla jsem nic mnohým lékem. Není dávno, co jsem byla strachem žen, Mužstvo celé páčila jsem za svůj plen, Radost bylo hledět do zrcadla; A hle, co pleť moje zvadla, Do něho se dívat bojím, Roztřískat ho se již strojím. Žádej, co chceš, navrať mi mou skvělost, Co smrt nenávidím vlastní ošumělost.“ 77 Přišla Zdeňka, praví: „Zrádná sokyně Přivedla mě kouzly o krásotu, Přivlastnila si ji; teď co bohyně Ní se pyšní, a já snáším psotu. Vedla jsem při pro ni o náhradu, Nanic skončila se, musím snášet vadu. Hleď mi pomoct, aneb zhanob její tváře, Ať jí zmizí také její záře.“ Přijíždí sem Peška, na hlavě má peří, S nádherností ostatní ta měří; Kdož jest asi? Z nízkého jen kvasu. Ta dí: „V nedávném jsem času Vychválena byla nad Helenu Řeckou; přirovnávali mě přímo k kněžně, Chovala jsem já se výtečně a něžně: Vrať mi předešlou zas cenu.“ Květka praví: „Mně jest bolno u srdce, Já ho miluji tak velice, Za choť přijmouti mě nechce, Ztrátu tuto snášet není lehce; Hleď mi vrátit nazpět padesáte let, Tu zas budu poupěte co květ. O plat nestarej se, zlata já mám měšce; Jiná mi ho láká, přichází to těžce,“těžce.“ Radka praví: „Dotek se mě strašný los, Já jsem citná, svírají mě study, Podívej se, jak mi vysed nos, Jak se usadily na lících mně trudy, Vyhlížím tak jako lalok ťopana, Neb znak některého arcipijana; Mnohá jest má v mužstvu zásluha; Posměch mi teď tropí mnohý močhuba.“ 78 Milena dí: „Musím se vám zpovídat, Nejsem stará, mnohý zří v mně babství, Připatří mně celé hrabství, Co to na plat? mnohé zřím se ošklíbat Po mně; víte, míváváme city vábné, V takovéto době každá žena slábne: Hleďte obličej mi zmladit, Abych mohla zas svět vnadit.“ Molka praví: „Učili mě latině, Že prý měla jsem být děvče nehezké, Chtěli mě vest k spáse nebeské, Ústavu jsem panenského vůdkyně; Nemyslete, že já jsem snad marná, Vyhlížela bych předc ráda zdárná; Nechci chodit stále kryta kuklicí, Netěší mě vždycky kniha modlící.“ Faust je těšil, přidával jim tajný lék: Pleť, hle! se jim mladí, mizí léta stará, Všecky proniká již mysl jará, Všecky cítí k Faustu vroucí vděk; Mnohé posedá tu plání vztek. Nevidí se před mnohými jist, Šílenost ty jeví bachantek: Sedá na plášť, vyváz takto čist. Mlynářka v tom zdvíhá po něm náručí, Volá: „Ostaň, ať tvá vůle poručí, Chceš-li mne mít za odměnu, Upřímnou bys obdržel tak ženu; Bez tebe mi bude živobytí mukou!“ Že nic nežádá, Faust dává známě rukou; Ona za ducha ho dobra pokládá, Neví nijak, co ho nabádá. 79 Zpěv pátý.
To dvé do Erfurtu zaměřilo cestu. Blížilo se tam již s soumrakem; Faust se chvěje v zpytu nějakém, Mní tam najít mnohé ze svých zvěstů, Myslí výtečně tam působit, By se velikánům mohl podobit, Pak že snad lze zhojit osudovu ránu. Obé prochází již českou bránu. V krčmě oznámeno, že jest lékař z Čech, Druha svého udal za famula, Jevil, že tam pozůstanou na nocleh. Hospodská se ve stolici dmula, Držíc příchozí ty za pěšáky, Pročež za neoutraty a za bídáky; Když však požádali jídla vzácná, Hned tu byla všecka předomácná. V městě boháč ještě v noci o něm zvěděl, Byltě jižjiž na zhasnutí, Předce však si život zachovati hleděl, Příbuzní jej léčiti se nutí. Povolat dal téhož cizince, Slibuje mu, šťastným-li on v oučince Bude, hory doly za odměnu, Že ví, jakou jeho velmožnost má cenu. 80 Předvolaný lékař hlavou vrtí, Předpisuje jemu vzácný lék, Že ním potýkat chce ještě s smrtí; Přidal kapky z láhve; tento prostředek Držel Faust sám za pochybný, K životu-li bude předce hybný, Neb byl churavec ten tuze slabý, Uškodilo též mu pomáhání baby. Kollegové hanili ho tejně, Že dřív podávali léky stejné Bez oučinku, posléz z Hispanie babky, Ale marně, že nic jeho vodní kapky Nevyvedou. A hle! vrací se mu zdraví; Tu pak soudruhové rychle praví, Že tu z jejich podaných dřív bylinek Vyplývá ten šťastný oučinek. Ztvrzoval to boháč, skrblík stuchlý, Aby nemusel dát mnoho za odměnu; Okůrku mu poslal, pro velkost že cenu Nemalou má. Faust-li nad tím truchlí? Nijak! Přestal navštěvovati ho déle, Zkázat mu dal, že tak lehne, jak si stelestele. Jinak smejšlí o tom hojiteli lid, Bez přestání navštěvuje jeho byt. Také Pravus, rektor university, Dlouho stonal, skvělý učenec, Na domácí hojitele nevěrec; Ten již tratil skoro pocity. Dal též Fausta k sobě povolat, Ten dí, že se těžce odolat Neduhu dá; zpomenul si na výškrabky Láhvičiny, velemocné kapky. 81 Jaká radost, churavec ten křeje, Erfurt obdivuje, co se děje, Fausta prosí mnozí kollegové, Aby nepředevzal kury nové, Sic že v důvěře je udolá: Svolil, po záměru jiným plá; Skoumal, jaký panuje zde stupeň svitu, Lze-li něco obrátiti k svému skytu. Pravus přednášíval výklad na Homera, Výborně to byla zastávaná sféra; Na čas Levis převzal toto čtění. Faustus, an se v krásném umění též znal, Rádby vyjevil v něm zde své čnění, A tak křejícího dynoval, By mu svolil v tomto předmětu Vykonati výletu. Neodepřel mu to; tím Faust zbouřil Mnohé proti sobě učence. Mnohý nad tím kroutil hlavou, oči mhouřil; Vznikly hádky; Faust dí, že on Terence A též Plauta doplnit je vstavu. Jevil ve klasicích velkou znalost, V umění tom skvělou dokonalost; Za chloubu to drží mnohý z davu. Mezi tím se k Homerovu vykládání Chystal; vyslal jižjiž zvání. Fevda poštívá však soupeře, Aby zničili ho v jeho důvěře, Ve přednášení by povstal ryk, Že to zmaří škodné chlouby vznik, Aby křičeli, že jsou to hatlapatla, By se v přednášení pamět jeho zmátla. 82 Den jest určen; hluknou v posluchárně Žáci, učenci a dámy zdárné: Sotva sál ten posluchačům stačí. Přichází Faust, jako doktor se tu značí, V plášti červeném a skvělém byretu, Za ním čern pes, jeho věrný nohsleda, Vypadá sic jako šereda, Ví však, co mu patří za metu. Počíná Faust: „Váš pan suplent v přednešení Zjevil, jak tak Troja přišla k vyvrácení, Co vše konal rychlý Achilles, A jak posléz krutou zradou kles; Řád teď žádá, oznamovat o Ulysu: On byl v skutcích nápodoben lisu, Jaký osud na moři jím házel, A kdo z bohů jej tam vyprovázel. Ulys vynik nejvejš po Achillu, Ne tak mečem, však že nad přesilu Jeho ducha může nevyvedlo Řecko; Nedá udatenstvím vymesti se všecko, Často vítězí se důvtipností, Mnoho provedlo se prohnalostí; A tak básník právem jeho čilost slavil, Jak se ve zámyslech neunavil. V cestě namítlo se jemu mnoho skalí, Zanešen byl v čarodějná hnízda, Často se i na něj vlnobití valí, Přetoulavá byla jeho mořská jízda, Vyhýbat se musí Charybdě a Scyle, Dlouho touží po vlasti své milé, Neví, kam se má dát – v pravo čili v levo, Na širém mu moři nesvítilo jevo. 83 I já jako Ulys konám cesty bludné, Házen jsem též z místa na místo, Vězím neustále, kde jest nejisto, Vyhlídky zřím strastné, přeosudné. Ulys bez přestání po vlasti své dychtil, Posléz předce došel záměru; Rádbych k oučelu se dobra splichtil, Vidím před sebou jen mezeru. Zanechám to. – Ó, vy štastníšťastní hrdinové! Slavná Troji! v zhoubě žiješ v oslavení, Byla větší místa plna podivení, Nevědí nic o nich naši dnové. Ukažte mi, kde se vznášel Babylon? A kde Ninive? Jest marný po nich shon. Nemělytě žádných zkvělých zpěvců, Jejich dumy vězí pouze u pastevců. Vám byl popřán věštec jarobujný, zdrojný Homér! v něm duch vězel veškerého Řecka, Jevil živost božskou, přenesla se všecka V jeho zpěvy, sluhsluch v nich vnadí předůstojný. Tamto podnes žijí hrdinové vzorní, Tam se potýkají zástupové vzdorní, Před hradbami Troje jeví zmužnost, V plavbě Ulysově skví se dobrodružnost. Uvádí nás v této do míst okouzlených, Co kde byla v Řecka pověsti, Uměl reka do nich zaplesti, Došel tam dnů strastných, někdy utěšených. Vidíme tam kouzla, bohů talismany, Mnohých božek vnadné schrány; Byly jistě démonů to rejdišťaty; Tamto vězel Ulys často pod hejblaty. 84 PevecPěvec slavný jeví věsty v vážném slohu, Jest to epos řeckých vlastí všech, Sem tam zavazuje o příběh Mnohých vlasteneckých bohů, Kterak střehli vzdorné hrdiny, Zvláště ty, co z jejich rodiny Pocházeli, jevili k nim oučastenství; Jiní zakusili mnohých protivenství. Básník přednášel to v smyslu vyšším K národnímu okusu, zvlásťzvlášť nižším; Tam kde božstvo v dějiny se hrdin míše, Získají ti větší výše; Žijí v okresu ti náboženství Národního; takového velebenství Došli reci u národů severních, V písních čněli v spolku bohů nádherných. Mocní byli pohanští sic bohové, Při tom ale málo spravedliví, Výlev vášní byli jejich činové, Dobře jest, že více nejsou živi. Náš pan suplent zastává vždy pohanství, Bohy udává on za démony, Že se odebrali do neznámé zony, Za hvězdami že jest dosti prostranství. A tak věří, co vše Homer v písně snes, Co vše v bitvách, plavbě působili bozi, Že to v zprávě své sám tvrdí Ulyses; Jsou zde ale nedověrci mnozí. A tak nemíním se od nich odluzovat; Na kouzla však věřím, na zlých duchů děsy, Ti mě samého již drží za pačesy: O nich musím něco vypravovat. 85 Přiznejme se, že jsou byli nad nynější Reky řečtí hrdinové odanější Ke sličnému pokolení; Pro krásnici jednu v nadešení Chopilo se zbraně celé Řecko, Setrvalo v boji skrze deset let, Pro ni vynakládalo tu všecko, Neustouplo, až ji přivedlo zas zpět. Byla Helena ta krásnice, Podnes v světě vychválená velice, Ne tak pro ctnost jako pro spanilost; Kdo ji spatřil, cítil hned k ní milost, Byla Menelaa, krále Šparty, drůže, Kněžic z Troje Paris, nad jejího muže Výtečnější, odnesl ji v Ilion; To byl po ní arci hrozný shon. Opadal již desetkráte květ, Parida co vnadil její libý vzhled; Nejspíše se sama vzdala k únosu, Nelehký jest taký bez svolení Nad královnou mocnou k vyvedení; Žila spokojeně ve losu. Snad předc bylo škoda pro ni tolik krve, Snad předc nebyla tak vnadná, jako prvé. Obdivujem také Penelopu, Drůži Ulysovu, jako cnoty vzor; Podobných snad najdem sotva v zemi kopu. Skrz dvě lustra její manžel tropil spor Proti Troji, podobný též čas Po moři se toulal. Strojívala kvas Často devercům svým; chasa lícoměrná Outok tropívala: ostala předc věrná. 86 Ulys po své choti, jak se praví, dychtil, Neb ji přes dvadcet let neviděl; Nevím, jestli pro ni předc tak vroucně bděl, Neb se k každé kouzelnici plichtil. Posléz omrzelo ho dél dobrodružit, Věkem sešlý chtěl předc klidu užit; Tak se potom do Itaky vrátil: Slyšte, jaký osud na cestě s ním klátil. Troja klesla; vše se domů s hojným plenem Vrací, vítězové honosí se jménem, Ulys též své lodi chystá k návratu. Ty již plují, zanáší je větrů dech Na odpornou stranu, fuče jako měch; Nelze dopídit se obratu. Na moři se nějaký čas plazil, Posléz k břehu kykonskému vrazil. Přijati sic byli ještě vlídně; Ale jeho zpupní plavci Chovali se jako nenechavci, Po plenu a ženách bděli; mnozí bídně Zašli, neb se celý národ v jedno shluk, Každý popad kopí, luk, Mezi nimi strašnou zhoubu plodí; Ušli jen jí, co se dopídili lodí. Rychle odtud trhli, a pak přirazili Vichrem hnáni k náspu lotovců; Jak tam z lotosu krm zakusili, Přestal zálusk na vlast u plavců; Nebyl Ulys vstavu náklonnost k ní vzbudit, Musil k domovu je mocí pudit; K Itace mnil zaměřiti přímo, Ale větry zanesly ho mimo. 87 Na mělčině břehu cyklopů se zřel; Tento ostrov nad jiné se skvěl, Bez orby a práce všecko nosí, Co se žádá, to se jenom kosí; Je zde také hojnost dobytka a zvěřezvěře, Zdaleka jest vidět hejna ovec, koz, Zdá se blahé jaroty tam sídlit los; Tam se Ulys pouze se svou lodí béře. Ale nevládne tam bohabojnost, slušnost, Neznají se nižádné tam zákony; Panuje tam surovost a krušnost, Ty jsou k činům krutým půhony. Z zdálí Ulys vidí velikánskou sluj, Blíží se tam, vede s sebou výbor svůj; Dopadli tam mléka celé žbery, Ovčího též sýra sklady na výběry. V tom se cyklop Polifem sem přibatolil Se svým stádem; byl to hrozný velikán Jako skalí, měltě jako vrata chřtán. Počal Ulys řečit, by ho uchlácholil: „Popřej posvátné nám pohostinství, Perun mocný nepravost zná mstít.“ Odpůrce dí: „Držím já to za dětinství, Nebojím se, nebude on smít. Plenem jste mým, nechám si tě na pochútku.“ Do otvoru sluje složil skalní hroudu, V ruce strom měl za hůl, jakou začít půtku? Uchopil dva z třesavých se bloudů, Mrštil jimi, rozsápal je jako lev, Ssál tu z roztrhaných oudů krev; Druhové zde jeví ducha nepřítomnost, Ulys ale mysli neohromnost. 88 Polifem své ovčí stáda podojil; Mezi tím se přiblížila noc; Usnul. Ulys, an vždy myslil na pomoc, Ouraz na něj nastrojil. Velikán ten měl jen jedno oko, Ulys do něj žhavý sochor přehluboko Vrazil; cyklop náramně tu řval, Až se po náspě ryk jeho razléhalrozléhal. Cyklopů dav ze slují se sběh, Táže se ho, kdo mu co as udělal? Odpověděl: „Žádný!“ To jmě sobě dal U něj Ulys. Dav se vrací a si leh. Slepec praví: „Přijde můj mi k pomoci Otec Neptun, mstít se bude původci, Nepustí ho více z rukou, Musí domů mořem, a ne polem, lukou.“ Na ráno vrah odvalil své sluje hroudu, Omakával stádo, tak jak táhlo v proudu; Nad tímto se mnohý z jatých strašil, Však se z opatrnosti dav celý zašil Do beranních koží, učil se též béčet, Znaltě mnohý notně mečet, A tak šťastně vyklouzli z té pasti, Dlouho vězely jim v hlavě tyto strasti. Jsouce na jistotě, snášeli si spíže, Posléz počali mu posměch tropit; Znamenal to, nemeškal se chopit Skalních ker, a házel po nich tyto tíže. K pomoci mu sbor se rychle sběh, Házel po nich celé stromy: Spěchali pryč, aby ušli bez pohromy, Šťastně ještě zůstavili strastný břeh. 89 Ulys odtud bral se k Eolii; Jest to pravá pudivětrů vlast. Bylo slyšet divnou větrů harmonii, Působila sboru děsnou strast. Vyšli někteří tam na zvědy, Má-li národ vlídné pohledy; Zabral se tam vládce také sám, Přijat tam byl, jakby byl již dávno znám. Příhody své králi vypravoval; Jevil nad ním velkou outrpnost, By mu zjednal dále bezpečnost, Pytel větru jemu obětoval; Neměl otvírat ho žádný, Leda pouze v čas potřeby k plavbě; Blížili se k itacké již stavbě – Jaký osud žene je zpět zrádný? – Ulys dřímal; plavci mní, že vězí v pytli Skvostné dary, otvírají svazy: Sotva se jim větry kmitly, Zří zas Eolie srazy. Ulys procít, prosí vládce; víc ho král Přijmout nechtěl, Neptunať se bál, Že mu rek ten syna zmrzačil; Od náspy mu lodí vytlačil. Co měl dělat, nežli plouti dál? Nebo po své vlasti předce plál. Pochvist zanesla ho k BystrigonůmBystrigonům, Vydala ho novým shonům, Ulys se tam po zvěstech sám pídil; Přišlo mu to draze, rychle chvátal zpět, Byl to brloh obrů, tento po něm slídil, Povstala tu nenadálá změt. 90 Na lodi ti hází celé skály, V snaze giganti se býti zdáli, Loďstvo v pouhé trosky drtí, Co lze dosáhnouti, vztekle smrtí. Chovali se jako Etny láva, Ulysova vyklouzla jen náva; Nad svou ztrátou loďstva, plenu všecek trne, Naříká, že osud na něj pochvist hrne. Na to připloul k vnadícímu ostrovu, Patřícímu Circi kouzelnici; Zhlíd tam z zdálí mnohou milostnici, Mní tam najít bláhy obnovu. Nalezá tam lesklé toky, nivy květné, Mladé děvy, ptactvo přeštěbetné; Vyzví, že tam božka vládne, Ana sličností svou stále mládne. Ač ví, že jest ženská vláda velmi mírná, Jeho mysl jest však v důvěření vírná; A tak zástup rozdělil svůj na dvě třídy. Jedna dorazila do jejího sídla, Požila tam hojnost pití, jídla, A však za nestřídmost zakusila bídy: Bylať proměněna v hejno štětinaté, Kteréž hned i bylo v chlévy jaté. Jeden na druhého směšně civí; Ulyses se tomu velmi diví. Napiat byl též na něj osud jeden, Při sobě měl kořen, byl to talisman, Božka podala mu kouzly spiatý žbán, Neoučinkoval nic; zří, že směr jest sveden, Ulekla se. On tu vyňal meč, Zpět chtěl druhy, sic že se jí dotkne seč. 91 Svolila vše; jí se líbí jeho zmužnost, Srdci vnadí jeho pudná družnost, Přisahá mu lásku, vládu mu též vzdává; Bez soucitu Ulys neostává. Trávil léta jak dni v blahožití, Přivykla tam lehce jeho družina, Nad Itaku líbí se ta krajina; Prudká láska předce srdce sytí. Ulys přednes božce, že ho táhne Neukojná touha po své skále, Že on po ní touží ve dne v noci stále: By ho propustila. Ona váhne, Při tom praví, že zas pro hoře Pustit se chce zrovna na moře; Kdo ví, živa-li jest jeho choť, Nenajde-li doma mnohých slot. Když ji nepřestával stále dynovati, Počali tu mezi sebou rokovati, Že má propuštěn být, choť-li jeho žije. Svolil k tomu. Jak to vypátrat? Vzdálen jestiť odtud jeho hrad; Nevědomost temná to vše kryje, Leží tento ostrov jako v mlze: A tak cedí Ulys vřelé slze. Božka praví: „Lehce jest to zvědět: Musíš do elisejských ty bytů hledět Pustiti se; Tyremias tamto sídlí, U něho se všecky vědomosti řídlí; Nepřijde tam žádný, kdo jest živ, Svaté obřady jen otvírají splyv Do předbytu. Věrně tvému přání hovím, Co jest třeba na cestu, vše tobě povím.“ 92 Pustil se tam; ostal státi v předpeklí, Svaté obřady tam konal uleklý, Povolat dal proslulého věštce, Divil se tu přerozličné směšce, Doráží a soptí na něj obludy, Nedbá na to; věštce na záměr se táže, On mu k odpovědi takto káže: „Kněžna Penelopka hezky stárne, Tvůj syn Telemach již koná činy zdárné; Tyto oba spatříš, též i milou vlast.“ Odstranil se. Rychle vyzvěděli stíni, Kdo se z hrdin vynachází v síni, Hrnou se sem; zahlíd máť svou, jaká slast! Přišlo dám sem hejno; to jest něco ptaní! Sotva zodpovídá všecko žvaní. Dotlačil sse k němu Agamemnon vážný, Pravil: „Snad víš, jak mě zavraždil můj sok S tou mou milou drůží; do Itaky krok Nečiň bez jistoty, ať tě chrání strážní. Smrt mou sice pomstil strastný syn, A tak množil k nesnázi své více vin; Nevěř žádné ženě, tím míň Penelopě, Nedá dostihnout se milkování v stopě.“ Zahlíd ho též Ajax, naň se zamračil, Že se nad něj ve zápasu vyznačil; Přiblížil se sem též božský Achilles, Vece: „Nic to na plat, že jsem se skvěl v slávě, Toto příčinou mi bylo právě, Že jsem ve mladistvém věku kles, Dříve než mě omrzel ten vnadný svět; Stáda bych chtěl pásti, kdybych mohl zpět.“ 93 Ulys na vše odpovídal zkrátka, Dychtivě pak odtud spěchal, Nevnadila ho tam tejná látka, Ostatně vše na pokoji nechal. Jsou to nivy předce pro živé Velmi šeré, truchlivé. Opustil tak elisejskou vlhu, Nechal na ostatní vězet mlhu. Připloul nazpět ke své milé kněžně, Okřál u ní, jeví jí vše zběžně; Chystalo se k plavbě všecko do pořádku, Mnohý dar mu udělen byl pro památku. Obdržel též od ní mnohé výstrahy, Kde je třeba vtipu a kde odvahy, Že plout musí podlé půvabného skalí, Odkud na plavce se nebezpečí valí. Jeví, že tam vábí zpěvem ochechule, Na březích že najde plavce zahynulé; Aby jeho druzi zacpali si uši Voskem, a tak byli hluši; On by se dal přivázati na stěžen, Tak že ubrání se nebezpečí žen; Dále o Trinakrii a Charybdě a Scyle Věští, aby se tam choval čile. Připloul k Trinakrii, místu slunci Posvátnému; pásli se tam jaří junci; Zakázal svým přísně, tyto hubit, Sic že překvapí je zahynutí. Slíbili to; nouze je však nutí Posvátná ta stáda rubit: Bděte, nedotýkejte se posvěcenců! Zhouba dostihla těch zaslepenců. 94 Sotva nalezli se v čirém moři, Nebeský blesk vrazil do lodi, Nebyla ta k uhasení, žhežhne tak v zoři. Všecko skáče rychle do vody; Zašli všickni. Vyváz Ulys jen; Ten si okročmo sed na stěžen, Tak svůj život proti živlům bránil; Některý ho z bohů jistě chránil. Půlnoční dech hnal ho neustále, Až ho dones k Scyle, přeosudné skále, Charybdin tam straší také chřtán, Otevřený stále do kořán, Polkla stěžen; rek se fíku chytil, Ovocem se jeho sytil. Když peň vyploul, za ním kvapil, K další plavbě si ho lapil. Střední vítr devět dní ho nes; Neví, zdali k domovu se blíží, Na cestě mu bylo něco fíků špíží, Až pak posléz dopad vnadný les. Kalypso tam přebývala bohyně, Za palác jí sloužila tam jeskyně, Tu si Ulys k Zevsu vroucně vzdychá: „Uděl, by mě potkala předc doba tichá!“ Jest to ostrov v světě nejvnadnější: Cedry zdvíhají tam hrdé hlavy, Rozmanité stromy, květy nejvonnější, Mezi nimi ptactva štěbetavé davy; Ovoce zde zraje, tamto hrozně vinné Kolem vnadí utěšené sluje, Réví jarobujné kolem duje, Půvabnost tam z všech stran pluje. 95 Tamto prchají pryč křišťálové toky; Ona sedíc v sluji, obírá se šatem, Protkává ho třpytícím se zlatem, Okrášluje ho též převábnými oky; Při tom ozývá se její libé pění. Tam se loudil bídák Ulyses, Polonahý před tou kněžnou kles, Plný úcty, plný důvěření. Tento vojenský muž nebyl beze vnady, Byltě statně zrostlý, pohled vážný jevil, Vážnost ale v prosbě také předce levil, V mluvě čněly výtečnosti sklady; Věštil, kterak jako kníže z Itaky Přitrh s davem k Troji, jak tam zápasil, Kterak posléz klesla; jevil, jak taky Osud na moři se na něj rozkvasil. Podjalo hned božku první pohlednutí, Poznala v něm vzácné vlohy, skvělé výše; Znamenal v ní outrpnosti tknutí; Podala mu krmí, s vínem číše. Vece k němu: „U mne najdeš jednou klid, Máš zde semnou dělit vladaření.“ Ulyses byl k božce pouhý cit. Žili blaze jako v opojení. Uprchla jim v kouzlu vnadném léta, Přijmouti ho chtěla za chotě; Pravil: „Nejsem podoben ti v rovnotě; Ty jsi božka, já pak plod jen světa; Brzy to mé žití seslábne – Zač stát budu, až pud ochábne? Mimo to mě vábí k sobě vlast, Popřej spatřiti ji – tuto slast!“ 96 Odpoví ta: „Ne vlast, tebe táhne choť! Mníš, že po dvadcíti letech zmládla? Myslíš, bez pomocníků že vládla? Snad jí sestaralý nepřijdeš ni vhod. Vím, že tebe zde víc neudržím, Jiného snad těšitele ztržím.“ – Ulys kněžnu líbal, hluboce se klonil, Na tvář její slze ronil. Od tohoto času koráb on si roubí, Ví, že blažší nad plavbu jest loubí, Že mu nikde, jak tam, nepokvete valně Život; myslí stále na své sídlo skalné. Božka, aby choval v mysli její tvary, Udělila jemu hojné dary, Nasika, ctná družka, z čisté lásky, Z vlasů propletené kouzedlné pásky. Sotva na moře se pustil, ječí búra, Loď jest rozkotána, chce ho mnohá stvůra Polknout; pásek Nasičin ho chrání; Zaneslo ho k Feakům až vání. V háji ležel unavený skoro nah, Před ním královninu služku podjal strach, Vyzví královna, jak vedlo se mu bídně, Bděla, by byl u dvora rek přijat vlídně. Připuštěn byl s náčelníky k zápasu, Kdež on nadevšecky jiné čněl; Pozván pak byl také ke kvasu Národnímu, kde své děje jevit měl. Přednášel je; dle něho je Homer značil, Možná, že v nich Ulys něco přisadil; Zdali básník proto zavadil, Že nic v zprávě jeho nezjinačil? 97 Byly jistě královské to hody; Blaho, kde král s náčelníky stoluje, Tam se s tělem s duší pro něj bojuje; Svolilo se, dary nahradit mu škody. Loď mu vypravili, k Itace se bral, Složili ho v svaté vlasti, kdyžtě spal. Loď zpět pluje, Ulys, kde je, neví, Nad vším podivení jeví. Jemu osud určil divný běh: Před Trojí ho samou slávou fatil, A když spatřiti měl otcovský svůj břeh, Pronásledoval ho, až vše ztratil: Statné loďstvo, zálohy i plen, Zanechal mu nahý život jen; Všeho protivenství on se nehrozil, Do poslední chvíle ctně se lomozil. Takto Štěstěna mou lodí žití hází, Nadchnula mě citem oslavy, Mnil jsem v světě vyvest blahé opravy, Uvrhla mě v hloubí; teď mě vyprovází Cestou pochvist, vidím úkaz přízraku, Ulys aspoň posléz viděl Itaku, Nezklamala ho předc naděje: Opouštím směr, chci jen vyjít z peřeje. Homer potud kráčel cestou romantickou, Pustil pak se promíšenou – idyllickou; Dále věštil, jak rek ukryl vzátky, Kterak se stal pouhým chodcem, A jak nosil žebráckou hůl s bodcem; Kterak na hrad přišel neznán zpátky, A jak všecko o ženiších zvěděl, Kterak na prahu co bídák seděl. 98 Nižádný ho nepoznal, než jeho pes, Kroutě oháňkou svůj jevil ples; Později ho poznala též při koupeli Stará služka, když mu myla nohy; Její city radostí se chvěly, Prsten známě jí dal, ona zrady slohy Na něj, na syna též od ženichů kuté Jeví; u něj mstění jest teď rozhodnutírozhodnuté. Mnoho snášel od deverců mlčečky, Přemejšlel on a syn jeho na lečky K zhoubě zrádců; nastražili střelbu z luku, Konala se; žádný dosti statnou ruku Neprojevil k natažení tetiva. Tu se nepatrný chodec v střelbu vplet, Ať se jevila zde mnohých protiva, Užasli, jak zřeli ostrý šípu let. Nastala tu mezi nimi půtka krutá, Z jedné strany Ulys, syn a pastevec, Z druhé ženichové; lehce rozhodnuta Nebyla ta. Klesá mnohý deverec, Až pak posléz zvítězil náš rek; Přiklusala choť, mu vzdává vděk, Přichází sem také otec Laertes, Všecko vyjevuje srdečný tu ples.“ – Odech’ si zde řečník; mnohý z protivníků Mní, že skončil mluvu, počal tropit třesk, Ten tam pískal, tamto ozýval se vřesk, Faustus důvěřoval se zde svému psíku; Nemejlil se, šlo to více zhlučna, Strhnuta tu s hlavy byla mnohá bručna, Od něj vypáčena mnohá píšťala; Od příznivců zněla pochvala. 99 Vyhnán byl pes, za ním zavřely se dvéře, On se k podniknutí nazpět béře, Povstává tu větší zmatenice; Faust chtě skončit tyto pletenice Počal řečit k spolku hlasitě: „Jsou zde, kteří nevěří nic na cyklopy, Na náspách že nesídlí víc u Evropy; Přesvědčím vás o nich očitě – O potvorách jiných, chci je citovat; Žádám jenom krásné pokolení, Kdyby se to mělo strachovat, Aby líbilo si zvolit vystoupení.“ – Neodešly žádné krásnice, Všecko vidět dychtivé jsou velice. V tom se zdvíhat zdá strop vzhůru, Faust si něco šeptal, bylo zřít hned stvůru. Byl to jednooký cyklop Polifem, Co věž veliký byl kolohnát; V jedné ruce místo holi držel klád, Druhou drtí kořist, působí strach všem; Zas je vidět, kterak lidské oudy trhá, Kterak třepající do tlamy je vrhá, A jak po plenu zas novém chápá – Zdá sese, po posluchačích že sápá. Vysuly se na to vzteklice, S bičmi z hadů, vinným hrozíce, Harpie a pohled Meduzy; Vše se děsí, neostává bez hrůzy. Ozývá se cerberův též štěkot, Ukázal se, kterak placky poliká; Mezi posluchači roste jekot, Všecko hrkem z sálu utíká, 100 Na ulici vyvalí se s rykem; Boháč uzdravený hledí na úkaz S koně svého, tento poplašený křikem Shodil jezdce, ouve! srazil vaz. Rychle vše se na vše strany rozchází, Fausta spokojenost všude provází, Z mnohých stran ji jeví tleskání, Úkazové plodí hlavy lámání. 101 Zpěv šestý.
Těžko Fausta zpěvem následovat v patách; Jezdil dlouho v městech po Německu, Oslavu si vyzískal tam všecku; Nelitoval peněz, co mu po outratách! Mnohá zvelebila by ho oklika, Když však o tom mlčí kronika, Přitom rukopis jest zdetlelý a kusý, Tak též zpěvec o tom mlčet musí. Kde ho hledat? Najdeme ho v lipských nivách, Jeho spřež se nehonosí v skvělých hřívách, Vylézá tam s pověstného pláště, Přijíždí tam vyzískat si záště. Chce tam přehlídnouti studujících žití, Jak se namáhají v vědách a jak v pití, Že tam statnost, vlastenství a svobodu Neutlačí, zhlíží; jde v jich hospodu. Jak tam vstoupil, plesný ryk je zarazil, Slavili tam svátek rektorův, Bodrostí tam jejich Faust se vyrazil, Při spatření jeho mnohý ztratil mluv, Pozorovav neobyčejného muže, Druha jeho tuze sivé kůže. To dvé do koutka si k stolku usedlo, Zdá se, jak by se jim dobře nevedlo. 102 Praví jeden z Minerviných synů: „Vynikají nějak tito příchozí, Ač se ve kolesu nevozí; Zeptejme se předc jich na krajinu, Odkud přicházejí, snad nám bez okolku Zjeví, připatří-li k našinskému spolku, Bychom nebyli snad pomluveni, Že zde byli při slavnosti povrženi.“ Tázaný Faust praví: „Vychovanec Jsem též umek, v lékařství a lučbě Vyniknout chci; ten co nosí ranec, K posluze jest, podivně ční v učbě. V cizině chci uměn ještě použit, Chci se doučiti pořádně se přít; Až vše seznám lidstva povahy, Navrátit se míním do Prahy.“ Volá ze študentů Schönwald: „Rýnské víno Pro hosti sem! ať se nedotkne nás hanba, Naproti ní vždy nás střehla branba!“ Študentů máť, Berta, praví: „Mně tu líno, Nemá býti, bude následovat plat? Na dveřích již visí hezký řad, Věřitelové vás chtěli z ornatu Vašeho svlíct, totiž z kabátu.“ Odvece ten: „Po prázdninách vždy vše splácím, A tak neostávám nic vám dlužen; Odvolejte hanu, sic vám všecko skácím!“ Dí ta: „Vím, že vy jste v tomto ztužen, Chcete vážený být s druhými vždy rovně, Nenajdou vás nikde, nežli ve šermovně, Jizvy za zásluhy pokládáte, A tak vzdělání své zanedbáte. 103 Umíte jen tropit výtržnosti, Okna tlouct a dělat množství dluhů, Doma vypravujete, co za těžkosti Študie jsou; takové bych vedla k pluhu, By se stali prospěšnými vlasti oudy, A neb jinde hledali své vyvinutí; Proto máte samé k práci loudy; K pitkám hodí se jen, jiné je vše smutí.“ V tom tu vystoup Waldhans; ten měl jedny ctnůstky Napolovic se svým druhem, Když kdo se z nich zabral na vychůzky, Druhý ostal v loži; klesli takto dluhem. Tu hned povstal bodrý hovor, smích, Dotknul se ho z všech stran pich, Za to vybídán byl na zavdanou, Od všech přijal také přízeň zvanou. K Bertě pravil Wohlheim, řádný plátce: „Odvolejte hned tu hanobu, Netupte tak mnohých chudobu, Za outraty těchto stojím.“ – Ta dí krátce: „Nazývána študentů jsem matkou; Přišel mnohý, pravil: Berto, dnes mám hlad, Nemám peněz, nevím, jestli snad Zaplatím vám; tak žil mnohý tajně fatkou. Viděla jsem, že se dobře učil, Jeho pohled za naději ručil, Poslední jsem jemu poskytla; Jaká radost, když se mi pak zakmitla Mnohých tvářnost ve taláru; Ondy jednoho jsem zřela v imfuli, Všickni předc se ke mně vinuli. 104 Takových se má řeč netýká, Tyto musení jen táhlo do souboje, Nezavrhli při tom učenosti zdroje, Málo bitců ve umění vyniká; Tam jsem dle potřeby dávávala káry, Nesměli mi hrávat kyrykary; A tak tyto ještě k dobru vedu, Ráda bych je všecky přivedla předc k předu.“ Víno předloženo bylo hostu, Tento bděl se za ně pokořit. Počalo se o Faustovi hovořit, Pravil Rindsmaul: „Pověst o něm vězí v zrostu, Po Evropě znějí o něm divné věci, Něco pravdy musí v tom být přeci, A to znamená již výtečného muže, NevímNevím, kterak záměry své zmůže!“ Skočil mu tu Schönberg do řeči: „Jest mně z Prahy povědomý tento pán, Podvody kout on má na péči, A jest pouhý šarlatán. Jeho kusy jsou jen pouhé figlářství, Sám si hodlám vyvest toto motlářství; Lid ho vynáší co divotvorce, Já se hlásím proti němu za odporce.“ Praví Rindsmaul: „My jsme v dálce ubozí K posouzení; snad nám tito příchozí Mohou mnohé zvěsty svěřit, Nebudou se v tom víc zprávy čeřit; Otázka jest veliká předc, jsou-li čáry, A neb jsou-li tyto přeludy a škváry. Dovolte nám o tom, co vy mníte, pane, Neb se snad v tom rozum lidský nedostane.“ 105 Odvece Faust: „Nachází se v přírodě Mnoho věcí, které smysly nechápají, Pozorujem je sic v jejich chodě, Vzvik však jejich lidé neshledají; Co jest tak v ní všecko skryto, Něco málo jest jen vydobyto, Známo není její tajno všecko, Díváme se na mnohé co děcko. Málo kdy se našim očím zjeví Úkaz duchů; tušíme je někdy citem, Strach nás pojme, rozum výklad neví; Někdy věští sluch to, že jsou bytem Blízko u nás; někdy praskne stěna, Někdy stůl neb židle, často štěká fena, Komoň odfrkává v noci, běsa čuje: Vnitřní mysl to jen pochopuje. Toto všecko znamenali staří; Sám i přemudrcký Sokrates Jistil, že ho opatroval dobrý běs; Naši předchúdcové že jim hospodaří Skřítek; Paracelsus, lékař slavný, sám Zaznamenal: Mimo ďábly, anděle, Ještě geniové pomáhají nám, Žijí v skalách, ve povětří vesele. Tito geniové kují znamení; Držíme je někdy za strašidla, Mnohý pokládá je za osidla; Prospěje nám někdy jejich zjevení. Tito vědí, co vše kryjí staré hrady, Jaké nacházejí se tam kovů sklady, Jaká tajná slova, jaké byliny Postačují dráhu zjevit Štěstiny. 106 Oznamují často příští porážky, Často blížící-se hrozné neštěstí, Oheň, nemoc, vraždy, chumel, neřesti, Jsou to spasné obraznosti ohlášky. Démonové jsou pak dvojí třídy, Jedni dobří, ti nás nabízejínabízejí, Bychom neupadli v nesnáze a bídy; Druzí zlostní, ti nás v zhoubu popouzejí. Když kdo pomocí tou něco působí, Myslí lid, že se to musí peklem díti, Hned ho čaroději podobí; Lidstvo nezná nijak tajna niti, Jenom magům známo jest to umění: Vědí známost živlů, tajno koření. Jak se tvrdí, jest prý Faustus v tom Velmi povědom. Náš věk dychtí po bohatství hrozném, Faust chce, by se tento zabral do uměn, Jimi že mu možno působiti změn, Že se doplave tam po přívozném Tomto bdění; věk se chápe alchemie; Faust chce odati se do magie, V tom chce působiti epochu, Netřeba tu žádných rarochů.“ Dokončil Faust takto tu svou řeč, Povstává vše, slyšeti je hlasy: „Není magus, oučinkuje s ďasy!“ Tam zas: „Není v světě kouzel, leč V čáry věřit nepřísluší na křesťany!“ V horlivosti dělí se hned strany, Jeden křičí: „Pojďme do souboje, Tím jen rozhodnou se pochybné ty zdroje!“ 107 Na ten způsob učenci by měli hádky Končit, pravda pečetí se mocí krve; Vedou povyk, každý vracuje se zpátky, A pak věří to, co věřil prvé.“prvé. Z každé strany vyvolil se jeden bitec, Ten se tvářil jako litec; Jeden dokazovat chce, že jsou kouzla, čáry, Druhý, že jsou to jen strašidla a škváry. Vytah každý rychle svoje kordíčko, Nepromluvil při tom ani slovíčko, Počal se vší cvičeností šermovat. Byli oba v umění tom znalci, Schopni pohybovat rukama i palci; Mnohý s nimi usiluje rokovat. Prohlásil se Faustus něco přednest spolku, Odložil se souboj bez okolku. Pravil: „V přírodě jsou také úkazy, Kde se neví, jsou-li tyto výrazy Přirozené aneb kouzel plody; S magem jsem se jedním seznamil, Strojívával všelijaké svody, Znamenal jsem, že mě nemámil; Sen mě mnohým podivením sytil, Ledacos jsem od něho předc chytil. Jedním kouskem chci vám býti k službám, Jestli lahodit to bude vašim tužbám; Nebude to věřit mnohý bloudek, Ale musí to sám zočit. Berto, přineste sem vína soudek, Do láhvic ho budu vašich točit, Chutnat má vám, ač jest jediného druhu, Však tak, z jakého si kdo chce přáti pruhu.“ 108 Spolek vrtí hlavou; nádoba již leží Na stolečku, všecko sem to běží. Čep se točí, ten dí: „Chci mít tokajské!“ Zakusil ho, praví: „Na mou čest, V skutku tokajské to jest! Toť jest víno staré, přerajské!“ Jiný praví: ,Chci„Chci mít od Malagy!“ Zkoušel též ho, praví: „Odtamtud jest taky.“ Tam se volá: „Já chci vína Přímo od Kolína Rýna!“ Nalilo se, za pravé se uznává. Tamto jiný zase vyvstává: „Já chci nápoj z keře od Mělníka, Burgundského náměstníka!“ Zakusil ho. „Jestiť pravé, Mysl posilňuje a je zdravé!zdravé!“ Tu ten křičí: „Držím mnoho na šampaňské!“ Nalilo se, v sklenici se čečeří; Volá pitec: „Jest to nadešení panské, Ouhonec jest, kdo to nevěří!“ Ten dí!dí: „Zálusk na nápoj mám od Chrudímě!“ Nalilo se. „Cítím to již v týmě! Otřásám se! Bachus utvořil ho v hněvu! Chraptím, po něm se mi nechce k zpěvu.“ Tak se dělo s druhými též víny Z Rakous, z Uher, z Moravy, Patřící ta došla oslavy; Zde se zdálo patřit na rubíny, Tu zas lesknouti se amethisty, Tamto zříti z celedonu listy; Mocnost čněla v barvách, v chuti, Mnohých mysl vynáší se na peruti. 109 Jediný z všech v chuti pochyboval, Výbor znalců udalost tu posuzoval, Vynašel, že ten byl na omylu, Že se rozcházelo o přesilu. Propověd jest mudrcova: „Nestálé Vše jest v světě;“ vína jest již na mále. A pak došla skvostná záloha, S mnohým točí se již obloha. Jak to vykonal Faust, říci nemohu; Figlář klamem vyvádí svůj hokuspokus, Však mu schází při všem pravý okus. Faustu bylo lehce vyvest úlohu, K pomoci měl prohnaného herce, Provádíval divné kusy bez koberce, Znal též, když chtěl, neviditelným se dělat, Znal i udělati z divatelů telat. Jaký úžas! Počal spolek brebencovat V řeči, z které země víno zakusil, Ve své neuměl nic provozovat; Tak jim ten mok pamět udusil. Každý myslil, že má hlavu proměněnou, Povstávaly pro ně různice; Počíná již mezi nimi rvanice; Faust jim vodí povahu zpět přirozenou. Vystřízlivěli již. Každý se tu diví, Nemoha tu pochopit, co vidí; Praví mnohý: „Tento cizinec Umí víc, než modliti se růženec.“ Mnohý pod úžasem sotva dýše, Ubírá se domů zcela tíše; Na ráno již Lipsko, co se dálo, Všecko s mnohým přisazením znalo. 110 Faustus, by víc ještě přišel k rozhlášení, Přijal opuštěné zdarma do léčeníléčení, Způsobem svým, k tomu syrovátkou Tyto hojil; obstát nemoh hádkou Spolubrachů, ti ho za ťulpasa Prohlašují, za žáka, též rasa; Churavci však přicházejí k uzdravení, Lipsko Fausta za nemálo cení. Utichly tak s soky disputace. Od senátu jest mu deputace Vypravena, by je poctil úkazem Co umělec slavný pro památku, Že to zvěčnit chtějí obrazem. Držen tam byl ještě za pohádku, On své jméno ještě zatajuje, Žádný neví, kdo jest, vše ho obdivuje. Přislíbil to. Předevzal si za výplatnou Minerviným synům dáti hostinu, Na vůli jim bylo přivest družinu Z měšťanínů; nechtěl uctíti je špatnou. Krčmář Volup co moh’ dohromady sháněl, Aby v pověsti si nezacláněl, Sbírá, co kde bylo k dostání, A pak následuje slavné pozvání. Hostina se drží; sedí s učencem Mnohý měšťanín již u stolu; Bodře hovoří se pospolu. Faustus na stolici vyšší pod věncem Přednostuje přímo v středu; Září půvab milostného vzhledu, Hudba bodrá mysl pozdvihuje, Ochotně se vůkol posluhuje. 111 Měnily se mísy, přišlo pečité, Přineslo se víno hlasité; Na stůl staví se tu podsvinčata, Z každé strany přeproslulý indian, Po dvoře si vykračoval jako chán; Pak se nosily tam ličky, kohouťata, Více husí, více kozlat, jehňat; Zdál se vnadný osud všecko žehnat. Zvěř též neschází zde, ptactvo lesní, Stolové se zdají býti skoro těsní; Honosí se ohromné zde tetřevy, Bažantů a koroptví dav valný, Jeleních a srnčích hřbetů výjevy, Zajíců též rychlých zástup chvalný; Připijí se ke cti doktoru, Ozývá se souzvuk přízně hovoru. A hle, co to? Se stola Všecko skáče, honí se to do kola; Zajíci své pozdvihují běhy, Pádí taktéž podsvinčata cválem; Kejty, srnčí hřbety křepčí, jakby šlehy Měly, hemží se tu v kolotání stálém; Ptactvo prohání se v povětří, Perutí svých v letu nešetří. Jako živé všecko všudy křičí, Selátka tu stále „ui! ui!“ kvičí, Kůzlata a jehňata tu mečí, Ptactvo ve povětří hlasně skřečí, Toto pěje, toto kokrhá, Div se přemáháním nestrhá; Tam zas slyšeti jest „hudri hudri!“ Obdivují to i sami mudri. 112 V tom tam krčmář Volup vchází, Všecko samo od sebe se na stůl sází; Jevilo se jemu, co se dělo, Jak se všecko po komnatě mlelo. Nevěří to, praví: „Já jsem všecko bil, Sám vše kuchal, mnohé pek; To by musel být v tom sám snad zmek, Aby kdo jest pečen, zase žil.“ Posadil se k stolu bez rozpaku, Počal požívati jídla chutě; Pojed toho hezky v malé lhutě. Praví Faustus: „Byl to omam zraku, Ňáký výraz bujné fantasie!“ Tu si Faustus krmi zase chutnat dal, Hosti k následování též zval; Polehku zas roste stará harmonie. Než se měla skončit hostina, Faust praví: „Veselka se bez plesání neoslaví. Půjdem do radního sklepu na křepčiště, To nám sloužiti má za rejdiště; Povezem tam odtud vína sud. Pozvati dám k tomu město celé, Ať ho vidí, víno nemá znechutnělé Býti, zažene to jistě každý trud. Když tak k tomu rozhlášeno zvání, Žádný neměl doma stání, Skoro každým návěští to ťuklo, Hned se celé město dohromady shluklo; Před sklepem byl připravený s vínem sud, Faust dal na něj pláštík, a si na něj sed, V ruce držel čarodějný prut, Ukazoval vyjasněný vzhled. 113 Zavzněla v tom libozvučná hudba, Sud se něco vyzdvih, dle ní zdlouha ploval, Lid se nad úkazem zaradoval; Podivná tu nad tím byla sudba. Mnohý předce při tom jevil strach; K radnímu se sklepu pohyboval tah, Mnozí volají: „Ať slavný magus žije! Oslavu ať vždycky čije!“ Na své místo šťastně dopraven byl sud; Mok se z něho jako zlato čistý točí, Připijí se; kdo to zočí, Podjímá ho k zakusení pud Neodolající. Následuje ples, Každý skáče, jakby sám ho nosil běs; Proslulý sud nejsou v stavu zmoci, Ač se přibližuje konec noci. Na ráno Faust chtěl se odporoučet, Se krčmářem uzavřít chtěl oučet, Ten ho natáh v počítání notně, Bez ceknutí vyplatil vše přeochotně. Když to onen pozoroval, Poznovu vše přeoučtoval, Za službu on žádal ještě jednou tolik; Vysázel Faust znova, žádal tento kolik. To když viděl studujících sbor, Stavěl se tu na odpor, By mu více nedal ani chlup, Že jest necudný to lup; Vytáh kordýska svá z pošev ven, V okamžení by byl lupič mlen; Doktor ale nechtěl k tomu svolit, Hleděl rozdrážděné uchlácholit. 114 Najednou se v Volupovu břiše Ozývalo hlasně sele; Divil se dav tento, toto slyše, Smíchu nemoh zdržeti se déle. Volup prchá, hlas ten více kňučí, Za znamení strastné mu to ručí; Nedbá na to: jen když nese zlaté plíšky, Hledí jimi naplniti míšky. Dav dí k Faustu: „Město chce tvých dějů zlomky, Aby dostaly se na potomky, Dáti v tomto sklepu vyznačit; Dokázal jsi, že znáš skoro zázračit. Svěř nám něco z svého umění, Žádáme tě o přednášení; Tak bysi svou slávu více rozmnožil.“ Faust to na jiný čas odložil. Zanechal Faust rozjařené hosti Při křepčící veselosti, Sám se zabral do komnaty k podřímnutí. Sotva sluneční blesk osvěcoval zem, Horlivý mnich odebral se sem, Plápolnost ho plašit kouzla nutí; Vyslal ho sem vroucí opat. Místo Fausta Mefista zde dopad. Toho za onoho drže, pravil: „Polepši se, pošetilý muži, Není přirozené, čím jsi se tu bavil, Jedná se tu o tvou kůži; Ty jsi jistě s peklem v spolku, Nadělá to z tebe někdy strolků. Co máš z toho? drobet slávy tlachu – Odneslo již mnoho marných brachů. 115 Ťulpasi jsou, zbavili se nebe; Chtí též připraviti o ně tebe, Hleď se z pazourů jich vytrhnout; K nám se zaber, dej se za fratera, Pobožna jest naše sféra, K nám se nesmí ani hnout; Budeš držet s námi půst, A tak nebudou moct vášně u tě zrůst. Co jsou ďasy jiného, než šeredy? Čest to není, poslouchat ty škaredy! Já je držím za pekelné kulichy, Tropí v světě pouhé pletichy.“ V tom tu slyšet bylo souzvuk hr! Posluchač tu opakoval br br br! Poznal mnich, kdo jest to, a tak prch, Nespokojený se v celi vrh. Faustus z Lipska ujel nevidomky, V jiné osobě se tam zpět navrátil, Ve svém záměru se něklátilneklátil, Jednalo se tuto o laskomky Pomsty. Do předešlé krčmy zarazil; Sedlákům tam krčmář právě obrazil, Jaký noclehoval u něj mocný pán, Kdo byl, že až podnes není znán. Jevil, jakou od něj nabyl škatuli, Tam že ukryti jsou skvělí žluťáci, Že je počítává denně po práci. Praví Faustus: „Jevíte nám fabuli; Svěřte mi ji!“ Učinil to! Faust ji k uchu Přistrčil jen, pravil: „Podlé sluchu Máte tam jen samé bručály.“ Krčmář zří tam, div mu vlasy nestály. 116 Ostal jako smyslu pominutý, Pravil: „Nebyl umělec to, byl to kep Zlořečený, líčil na mne lep; Nechci dél žít, pryč jest poklad žlutý, Ztratil se pryč tento lupič lisý.“ Po chílichvíli zněl pokřik: „Volup visí!“ V pravý čas ho ještě Berta uřízla, Praví: „Jen ti malá škoda uvízla. Prohlížela já jsem krabici, Našla jsem tam některé předc zlaté plíšky, Najdeš ty tam strnady a čížky; Ty máš ale nestydatou palici! Ty jsi nejvíce v tom prohloupil, Že jsi o dvě třetiny ho oloupil.“ Tím se celý zase utišil, K nalívání nápoje si pospíšil. Při všem krčmář nepřestával úpit, Přítomný dav přímých sedláků, Prohlášených v kraji pijáků, Pomáhal mu čaroděje tupit, Že předc neměl v brouky změnit zlato; Obdržel tu rozličných han za to; Ožralý dav počal víc a více břískat, Na stůl pěstěmi a holmi třískat. Faust je napomínal; řekli, že jim pán Nemá poroučet nic; křičí zase zhusta. Faust svou vyndal knížku, a hle všechněch ústa Otevřena strmí do kořán. Nemohli ni pronest slova; Děsili se této nehody, Oči vyvalovali co sova, Smutně odcházeli z hospody. 117 Škrábaje si uši každý, krad se tiše Do své zalíbené chýše, Mumlal: „Není hodno s čarodějníky Zacházeti, na nos sází bulíky; Nejspíš to byl pošmourný ten hubenec, Poznal jsem ho, že jest učenec; Jistě více, nežli třešně jísti umí, Zajisté ten druhý na někoho čumí.“ Mezi tím ctná Berta obdržela psaní: „Vím, že ty jsi svědomitá paní, Posílám ti částku na študentské dluhy, Zchudlým kup šat, hleď předc na zásluhy; Jest to částka, o kterou mě tvůj choť šoust, Vyřiď pak jim, aby byli plni snahy, Aby ctili učenosti drahy – Ctitel tvůj Jan Faust.“ Netrvalo dlouho, studujících sbor Shluknuv se tu, chválí Fausta do oblak, Že jest jeho hana naopak. Při rozvrhu daru nebyl žádný spor. Lipsko slaví ho co reka věku, Dává hotoviti z vděku Obraz jeho posledního děje; Faustovo se srdce u té scény chvěje,chvěje. 118 Zpěv sedmý.
Po Německu Faustova se cesta krouží, Zatáčí se posléz ke Krakovu; Město blahých časů navštíviti touží, Kde tak druhdy upad lásce do okovů. Pod Laudem když magii tam slyšel, Víc si dcery jeho nežli oné vážil; Otec lásku jeho zničiti se snažil, Až pak nucen odtamtud pryč vyšel. Na cestě té ti dva cestovatelé Dobrodružní příčné měli rozjímání. Dí Faust k sobě: „Co jsi svého přítele Zbaven, jakého jsi vyved vynikání? Zmařeny jsou doby odběhlé, Náš věk není neourodné oulehle, Vzdělávat ho zajisté jest možná, Myšlénka mě tato trudí zbožná. Osud klamný dvousmyslný tebe sved, Sliboval ti hojnosti dát roh, Po něm jsi již sahal, abys dobro moh’ Rozmnožovat; nacházíš jen změt, Těžko smrtelníku válčit s mocnostemi Temna, oukladné jsou jejich sněmy; Kterak tedy oučele své kout, Když tu nelze z tůně vyniknantvyniknout?“ 119 Rozjímá duch pekla: „Vězím v nebezpečí, By mi posléz otrok nevyklouz; Pozoruje, kde se na něj léčí, Posaváde hlavního nic nezakous. Vítězí vždy v světě ustavičnost, Nejsem zvyklý konat polovičnost; Dmýchat musím u něj zhoubné vášně, Aby navyk žíti prostopášně. Vyved jsem již dílec úlohy, Podpisem ho přived koni pod nohy, Umělce jsem jeho odstranil, Dbát teď musím, by se ssatanil. Proti zhoubci našemu já nedůvěru U něj zbudím, pravdy zbaven musí v šeru Žíti, touhu po něm u něj vyhladím, Na rozkoš a pohodlí ho namladím.“ Faust dí: „Udělils mi zlato, Vědy odnímáš mi, velmi málo za to Poskytuješ; prchá ducha činnost, Léčíš na mne pouhou vinnost, V tom všem nenacházím žádné blahoty. Slíbils přivesti mě k stromu vědomosti, Nepřítel jsi každé vzdělanosti, Ostaneš vždy kůjcem temnoty.“ Odvece ďas: „Nebyl-li jsi blah, Tak jak bylo možná? jsi sám toho vinen, Připravil jsem tobě k blahu vnadných drah, Co s tím počít, kdo jest k tomu neoučinen? Po uměnách jsi se stále plazil; Ty jsou pouze obraznosti snové, Přeludy jsou bez bytosti opravdové, A taks sobě mladosti věk kazil. 120 Blahožití pozůstává v okusu; Nejsi mužem kněh víc, nýbrž moci, Netřeba ti doby při kahánci v noci Trudně trávit. Život prchá ve klusu. Užiti jej můžeš v nádheře a plesu, Strojit kvasy, noci rozpustilé; Shledám tobě děvy roztomilé, Více rozkoší ti jistě snesu. Vás zde blaží pouze vnadná skutečnost; Krása ženy, jaká jest to výtečnost! Jaký vnadí k živobytí pud! Při tom žiješ v slávě; kouzedlný prut Jsem ti sdělil, před ním každý dobrodruh Uctu skládá, ví, že kouzel kruh Nepodrtí nijak mečem, A že nelze v lásce ujít kouzel lečem. Chceš-li blah být, hledej osidel, Následuj těch, co v nich našli bláhy zdroj, S nimi naše povahy též spoj, Rozmetat hleď překážících stavidel; Jáství šetři jako zákon ouhlavní, Sobětství ať řídí tvoje činy, Ať ples plodí neb skyt zábavní; Nejvejš k blahu vedou také viny. Druhy považuj vždy za svůj plen, Co ti po nich, šetř jen sebe; Bez toho též nenávidí tebe, Nevšímej si jejich trudných změn. Ale vy jak zahlídnete něco slz, Hned jste jati skrznaskrz; Jest to důkaz jistě slaboty, Jiných vyhledávat blahoty. 121 Dále vypuď všecken k lidstvu cit, Opusť jeho nemotorná pravidla, Jsou to pouhé bláhy udidla; Ať jest neznámý též tobě styd. Kde jest třeba, prodej svého přítele, Ochotně zraď vlastního i dobrodince, Což jest po něm po oučince? Také činy jeví vycvičení dospělé. Žádá-li to obih, odstraň vlastní krevnost, Tato jeví povahy ctné pevnost; Tak se lidstvo k pravidlům ctným našim blíží. Kde se k směru obtížnosti kříží, Tam mi dovolujem klamy; Navykni si časně mamy, V rozličných je najdeš barvách obleku, Těžkého nic není ke lsti člověku. Chceš-li užit našinského plesu, Nevole trop, nedrž úmluv, slov, Dbej, by ve rozepřích zvítězil tvůj kov. Jaká radost, soupeře zřít v tuhém klesu, Vysmívání jevit potměšilé, Nad ním honosit se zvítězile! Mocí jsi ty nadán, můžeš křivolačit, Při tom lidstvo až i na krev tlačit. Pozoruj též, kterak tvory, prázdné citu, V živočistvu jsou ty nejšťatnějšínejšťastnější: Takto najdeš dravce nejlítější, Kterak oplývají v vnadném skytu; Snad znáš tygra, leoparda, lva? Cediti krev jest jim obliba a hra, Nenapadá nikdy jim v tom lítost, Páčí to vše za svou náležitost. 122 Ží jen, co ti, v necitu a ve blaze, A když naší mocí oplýváš, Přejeme ti, neb jsi všecek náš, Bysi se nám blížil v blaha povaze, Ty máš naši hodnost představovat, Hodláme tě ve všem podporovat, Hleď předc jevit nějak naši skvělost, Vypuď bláhy prázdnou zatemnělost. Tážeš-li se, jakbysi se k pohlaví Krásnému měl chovat? To jest skrovné ceny, A tak jedna dlouho nebaví; Předevzít hleď mezi nimi časté změny, Pávové jsou pyšní, na svou krásu hrdé, Ze začátku zdají se být tvrdé; Na marnost je lapneš, k tomu ještě Přemáhá je kouzlo lesknavého déště. Při tom zdají se být ušlechtilé, Jsou však klam a ouskok, naskrz potměšilé, Neklaď víry na jich přísahy, V těch a v slibech následuj jich povahy, Nedbej na ně, když provedou nářek, křik, Když ti předhodí snad nevděčnost, Že jest promrhána jejich srdečnost; Tak to velí uvedený v světě zvyk.“ Dí Faust: „Ty nám radíš udusiti cit? V něm jen blahý nachází se lid; Při tom též chceš lidstvo zbavit každé ceny? Honosí se přeslavnými jmény, Skvějí se nám mnozí staří mudrcové, Mnozí pravidel jich vroucí náměstkové. Tito muži milovali ctnost, V sprostném žití našli blaženost. 123 Zapomínáš, jak tě měli často v hrsti, Kterak uskřípli tvé víckrát prsty, Když jsi je chtěl z pravé cesty Přímo v nepravosti svesti; Vyučuješ, jak jest šťasten rozkošník, A jak hltoun, krutec, sobík, ouskočník – Nevím, kdyby těmi naplněn byl svět, Jaká povstala by v lidstvu změt. Dotek jsi se hodnosti též ženstva: Pevný kruh jest ono společenstva, Utěšením jest nám v životě, Mnohá obětovala se pro chotě, Každá pro své dítky život nasadí. Nevíš ani, co jest žití s chotí: Tato rozvášněnou mysl krotí, Život v strastech muži navnadí.“ Dí druh: „Mlčíš, co již ženy za milovny Za nesnáze mužům způsobily, Moc-li nesvorností mužů připravily V svévolnosti do bláznovny; Ukazuješ také neznalství, Co jich pro ně zašlo v zoufalství, Co jich zahubeno tajně vraždou; Ty chceš zastávati jednukaždou.“ Odvece Faust: „Mnohé se sic v světě stává, S činy mužů snad se to i vyrovnává; Ale lidstvo z hodnosti se nesvleklo, Drží ještě málo na peklo, Netýkají se všech jednotlivé pády, Udržují ve výře to řády.“ Mefista chtěl ještě přednest více slov, Zanechal to, vypadli již na Krakov. 124 Zarazili do hospody rozhlášené, Zvěděli, že Laudus ještě přednáší Nauku svou; mní, že kouzla zaplaší Všecka; v pověsti stál rozšířené; Tato vodila sem mnohé cizozemce, Převyšoval v soustavě své Němce. O své Lauře došel zprávy bolné, Láskou že to děvče zašlo nepovolné. Dověděl se v městě o rozličných věcích; Jednoho dne vešel do posluchárny Laudusovy; ty jen pověr modlárny Toho času byly. Právě o prostředcích Proti kouzlům rozhorleně řečil, Co má konat jinoch, by se ubezpečil Před vábností mnohé čarodějky, Aby nepokusil v lásce vějky. Sám že jist je před čarami, Prostředky že proti nim vždy nosí, Klokoč, střemchu, toten a mok rosí, Že to nejsou žádné klamy; Svoluje, by jemu, kdo chce, učaroval. Faust vzal knížku, při té řeči nelenoval Změnit jeho uši v osličí; Povstal v posluchárně jekot ječící. Laudus se ptá, co smích znamená? Jeden z posluchačů dal mu zrcádko; Jak se ulek, když zřel, že co oslátko Vypadá v něm: „Ký pes nedověšená,“ Pravil, „mně tu hříčku vlepil?“ Ať dá pozor, bych ho neoslepil! Zohavil mou vážnou postavu, Neopustím předc svou soustavu. 125 Porušil tak všecky zdvořilosti svazky. Lehká pomoc; svěřím uši zaříkávat Babám, má však očekávat, Že ho přivedou ty do bandasky. Jistě to byl ňáký cizinec! Twardowský, náš přeproslulý vlastenec Tebe sklepá!“ Povzteklostí řádí, Utíká pryč; všecko z sálu pádí. Zatím Faustus civěl po Krakově, Po velikých mužích se tam pídě, Proslulé on našel v mnohé třídě. Mnohé památky on zvěděl ve svém lově. Zarazil se ale u paláce Veleslava, slovútného senatora; Stavba jevila tu skvostnost práce, Pohnula ním však tam jiná vzora. Nad přirozené se z něho ozývaly Zvuky loutny, sladký zněl i zpěv; Tyto kouzedlně srdce Fausta jaly, Zpěvkyni tu zahlíd, proudí se mu krev; Jaký vzor tu krásy, jaká harmonie! Jeho pobouřená fantazie Kouzlí mu ji za bohyni, Její skvělý obyt za svatyni. Úkaz zmizel; v srdci jemu osten Zůstal vězet, nemoh ho být zproštěn, Ten ho v každém pomyšlení pudil. Mefista tu nad citem tím plésá, Myslí, opatrovanec že jeho klesá, Staví se mu, jakby plápol studil, Jeho obraznost však vzdálí podpaloval, Polohu tak k jeho zhoubě snoval. 126 Víckrát hovořili o té kráse, Mefista ji k Helenině přirovnává, Že co Venuše jest ve svém páse, To že ona; náhodu zde očekává K mluvení s ní. Byla ona Polska hrdost, Děsila ho otcova však tvrdost. Druh mu návrh snoval, z města odpluli, Aby jináče se zdvihnuli. Do Krakova přijela dva kolesa S pěti koňmi, na nich množství sluh, Někteří z nich obsadili nebesa; V jednom seděl Faustus, v druhém druh. V hlavní hospodě svůj vzali byt. „Přijeli sem bohatýři!“ šeptal lid; Všecko se hned po jich stavu shání, Hospodský sám praví: „Jsou to velcí páni. Mají s sebou stříbra, zlata dosti, Pro vyražení svět projíždějí; Takoví jsou vždy mně milí hosti. Nejlepší sem neste! vždycky dějí. Co si objednají, dobře platí; Takoví mě jistě obohatí, Zdrží se tu déle, chtí znát krajinu, Nějakou snad odvedou nám dívčinu. Jak jsem slyšel, jest on doktor z Prahy, Blízko města velikou má usedlost, Mimo to i stříbra, zlata dost; V obličeji vznešené má tahy. Šťastný jest prý ve svém léčení, Chudým propůjčuje zdarma umění. Odstranil již mnohé nebezpečí, Neumře mu žádný, koho léčí.“ 127 Mefista tu, co moh, vychvaloval Prahu, Kterak se skví nad německá města Velikostí, krásou; mnohého že cesta Vábí k spatření jí, a že nad povahu Její marně hledat; v jejím okolí Že zří přerozkošné oudolí, Tam že sídlí bohatství a vyražení, Kdo tam žije, že se zdá být u vidění. – Sem tam v domích velkých navštívení konal, Povolán byl, kde kdo z vyšších stonal, Poštěstily se mu všecky kury, Zahnal ze Krakovska všecky můry; Uřezat si chtěl dát Laudus uši, Bez násilí on ho uzdravil, A tak svévolí své opravil. Každý mluvil: „To je lékař, na mou kuši!“ Také Vanda, Veleslavova dceř, padla Do nemoci; dav se svolal pomocníků Marně, neustále více vadla; Posléz k našemu se zázračníku Obrátili. Našel u ní důvěry; Jeví, jaké v srdci vězí mezery, Že má býti s mužem zasnoubena, Od něhož jest mysl její odvrácena. Že jest šlechtic, obstaralý vdovec, V krajině znám jako krutý lovec; Pro povyšení že stavu naléhá Otec na to; že s ním bude ubohá. Faust jí slíbil, že to napraví, A tak přichází ta zlehka ke zdraví; Opakuje časté návštěvy, Do srdce se loudí u děvy. – 128 V brzkém čase pozval moudrý senator Ženicha i Fausta ke stolu; Hovořili o rozličném pospolu, Charous ale při všem jevil spor; Pravil k druhu: „Nevíte, co stavové My jsme, z nás být mohou králové; My jsme všecko, král jest ničím, Slovem „Nepovolím!“ všecko zničím. Bedlivi jsme na své nadání, Druhé třídy lidu máme za otroky, Nesvolíme jim, by vyšší vzali kroky, Nezpomůže královo jim zastání; Nás jen může soudit volný sněm, Řídíme tak mocně celou zem, Tropit můžem všecko beztrestně, U nás není pranic nezcestné. Nemalý jsem milovník já honu, Držím na svých statcích množství zvěře; Nesmí žádný na ní škodu tropit z zběře. Ondy sedlák zajíce mi na průhonu Zabil, tlouci jsem ho dal, až pak zcepeněl; Vládyka jsem, on je padouch skrovný. Doktore, vy nejste mi též rovný; Sníženost jest, že jsem svámi dlel.“ Na to odpověděl vážný senator: „Krále utěsnovat dobře znáte, Když chce uvest dobré, tropíte hned vzdor, Sami o vlast se nic nestaráte; Bděte, sousedstvo dbá o vzdělání, Aby nepřišla vlast k udolání, Po vaší by vládě bylo také veta: Toto učí historie světa.“ 129 Prohodil Faust slovo: „Mocný vládyko, Zákonodárství vy pravá rafiko, Pravil jste, že milovník jste lovu; Užitili chcete této rozkoše, K nám se puste na Krkonoše, Patří ty mé přízni, vás tam zovu; Tam se honba drží ve povětří, Tu se hosté v uctivosti šetří. Mocný vládce jestiť Krkonoh, Jako Krakovsko jest jeho hájemství, Jest tam množství zvěře, ptactva, ba i noh, Nad démony vládne v tajemství, Tam jsou teprv jelenové parohatí, Kanci popryskyřičatí, kudrnatí, Rozlíhá se hlukot, štěkot, ryk, Bodrost, kdo tam jednou honit zvyk.“ Šlechtic, jak jen o lovu co slyšel, Nebyl v městě více k udržení, Duch mu lovu v mysli od českých stran cišel, K odjezdu se chystá připravení. Ve povětří s Faustem jižjiž jede, Jeho líce jsou již hezky bledé; Po nápoji usnul, prospal více dní, O větrném lovu stále sní. Probudil se; slyší známě lesních rohů, Množí se tu vůkol štěkot, hlukot, Hafání psů, honců tlukot; Zvěř se zvedá ze brlohů, Porůznu tu zajícové pádí, Tam se srnec, laňka žene; Šlechtic rozmarnosti tuto svádí, Že je ve svémsvém, ani nezpomene. 130 Tamto daněk jako šipka letí, Psů ho hejno stíhá ve zápětí. Šlechtic chce se množstvím vyznamenat, Dává sobě připravovat zbraň; Tuto padá liška, tamto laň, Vraždí i co vlezlo v léčky tenat; Zajíců sbor na jevišti mizí, Vládykovi předek uděluje cizí. Nyní přišlo na vysokou zvěř, Nahání ji převlečená zběř Svému panovníku v ránu; Padá jelen po jelenu, Prázdní takto zachovanou schránu, Nad svůj statek přikládal jí cenu. Poslední kus se mu jeho vlastním zdá, Nebo známě Dianino na koruně má. V tom tu vyvalil se hrozný kanec, Po šlechtici mířil ostré kly, Počal tu s ním divný tanec, Kňučel: „Zahubils mě, přijmi tu své mzdy!“ Lovec o pomoc tu volá: „Přispějte mi, ať mě neudolá!“ Faust dí: „Chci tě bránit, Chceš-li Vandy na vždycky se chránit.“ Svolil k všemu. Kanec zmizel: Teprv lovec cítí zhouby svizel, Ztratil Vandu, zvěř svou postřílel, Dav psů vlastních k tomu umílel, Pravil: „Kýž předc zajdu myslivecky Jako parohatý Akteon! Lidé, poštvete psy na mne všecky, Nemáte víc zvěře, na mne držte hon.“ – 131 Faust se nazpět vrátiv, děvě vypravuje Všecky Charousovy úhody, Kterak ona dlí zas v plnu svobody. Plesá, Faustova i ducha obdivuje Vanda, slyší jeho věhlasnost, Jeho umy drží za jasnost, Polehku se on jí v srdce loudí, Promijí mu všecko, i kde bloudí. Posléz k němu celá zahoří; I on všecek po ní plá, Přemejšlí, co všecko konat má, Vidí, že se záměr k sňatku rozboří; Ona doufá u rodičů na výprosu, On zří, že nic nelze vyvest bez únosu, Děva k posledku se k němu odhodlá, A tak obé připravit se k němu dbá. Toho času vyzván sem byl Twardowský, V polských vlastích rozhlášený čaroděj. Cizí poustevník dí k němu: „Rychle spěj! Skrz svou dceru Veleslav kmet Krakovský U velikém stojí nebezpečí, Kouzedlný kejklíř na ni léčí.“ Umělcem tím hnula tato slova, Přijechal tenť rychle do Krakova. Co se jemu řeklo, v pravdě vynalez, S otcem děvy v noci číhal na odbůjce, Ten chtěl právě děvu klásti na koles, Byla okouzlena, nemoh’ zloby kůjce Pohnouti s ní; zbouřen tu byl celý dům, Chtěli lapnout Fausta, to byl šum! Z brány ujel rychle se svým vozem. Pověst chmůrná zněla za odchozem. 132 Úkaz zmizel v dálce za městem, Příležitost podal k mnohým pověstem; V jiné podobě tam na náměstí čekal, Nenáchylně zprávy se on lekal; Ale děva v slovu pozůstala pevná. Zatím její krása vůbec zjevná Přitáhla k ní mnoho deverců, Mnoho o stálosti její nevěrců. Otec na provdání dcery tlačil, Mezi ženichy se panoš sličný značil, S ním byl ustanoven k sňatku den; Jeví Faustovi choť, nebudeli zřen PřostředekProstředek v tom, že se nijak neubrání, Že se podat musí době nutné. Doktorovi přichází to smutné, Napadá mu dalšího směr cestování. Nehnětla ho chotina tak ztráta, Jako soka hnusné vychloubání, Že tak přived druha ke sklepání, Že ho uvrh do potupy bláta, A že jako chrousta Musí zničit Fausta. To ho vypobídlo, že se vrátil zpět; Neznán byl tu v oděvu i na pohled. Sešli se tak tito kouzel znalci, – Nebyli ti v umění svém malci; – Počali se brzo mezi sebou hádat. Faust chce, by sok hleděl zapořádat Hanu, jíž byl ztupen v městě cizinec. Onen dí, že v kouzlení je chudinec; A tak vyzvali se v kouzlech do zápasu, Určily se k tomu místa, doba času. 133 Přiblížil se vyměřený den, Obecenstvo za bránu se dalo ven, Každý z zápasníků s holí čarodějnou, Ní si každý kolem sebe oblouk krouží. „Kdo jsi?“ Polan vyzvědět to touží. Druh dí: „Zodpovídej otázku mi stejnou!“ Polan praví: „Mohu hrd být na svůj rod, Velká hlava svedla s praprabábou svod. Za pohankýchpohanských časů jeden z menších bůžků, Co dvé nosívával malých růžků, Přived na svět mého prapraděda; Rod to svědčí, víme to též od vševěda, Též že mnohý z nás má vnitřku rohy, Cítím, že mi jeden také narost; Nepodrželi jsme sice jeho jarost, Ostaly mámnám ale předce mnohé vlohy. Sám od sebe umím kouzla tropit, Mnoho jsem jajá u Merlína, Maga Vlachů, k dotvrzení hleděl chopit, V spolku čaroděje u Hřemšína Slavíval jsem výlet jarní; Bývával to rykot parný. A tak umím víc, než množit mléko, máslo, Hubit skoty, oučinkovat na obáslo. Znalost má jest: měsíc vyvracovat Z jeho sféry, přivolati hromobití, Způsobit též v moři vlnobití, Lesem, jak jen chceme, pohybovat; Znám i povolávat mrtvé z rovu, Vojenský ryk v noci tropit na bojišti, Přístrach oblud strojit v popravišti; Peklo podati se musí kouzel slovu. 134 Co mníš, jak jsem asi stár? Neuhodneš, znám se zduševnit, Bych moh život déle upevnit, Vyváznu tím jako nový tvar, A tu zmlazen jako samolet Žiji již tak přemnoho set let, A tak vidíš, že jsem skvělý co den: Pověz, jsi-li ty mně k potýkání hoden?“ Odvece druh: „Z levého jsem, jak ty, boku, Předek máteře byl v Čechách proslulý Čarodějník Zito, o něm minulý Vypravuje věk, jak bavorskému soku Odňal přednost, v závodu ho polk, Za to u Václava krále užil folk. Já jsem na doktorství kouzel studoval, S ním jsem jiné umění též spojoval.“ Odpoví druh: „Nedám nic tu na doktorství, Zajisté jsi jevil ve všem nemotorství, A tak se tu vedrat do umění Našeho chceš; toto chová tejno skryté, Pro tebe zde jestiť nenabyté; V Polsku sám mám právo ke kouzlení. Mluv, kdo tobě přijíti sem dovolil, Bysi oslavu mou drcholil? Znám tě, nejspíš jsi ty, co chtěl Vandu Odvesti nám, za lehkous ji páčil randu, Na dobro jsem tebe vyplatil, A bysi se k sličným Polkám nefatil. Radím ti, beř se radš ze okolí, Zázračit znám touto holí; Dotknuli se tebe ní jen trochu, Přimrazím tě, změním tebe v sochu.“ 135 Faust dí: „Naše umění jest svobodné, Nedám si ho nijak obmezit; Naši schopnost zkouška rozhodne, Když jsi znatel, lehce jest ti zvítězit. Umění to neprovádím za obchod, K němu mě jen přived klamný svod; Vybídnut jsem v tato místa urážkou, Vanda by mně byla v směru překážkou.“ Pravil Polan: „Počnem nuže! Vidíš tamto špinavého muže, Žene sedm vepřů, chce je v Visli Vybroditi, zisk zří, oklame se v mysli, Ošoust o ně lstivě chudáka; Proměním je záhy v víchy.“ Stalo se tak, počínají v lidu smíchy; Potěšil však jimi tajně bídáka. Praví Faustus: „Totéž můj cvik svede: Tamto zloděj na komoni jede Ukradeném, jest teď v prostřed řeky.“ Kůň mu zmizel, na břehu již řehtá, Krádce na došku tam sedí, tropí vzteky. Slyšeti jest hlahol lidu, an se chechtá; Krádce došek tříská, mní, že koně mele. Obdivuje oba shromáždění celé. Polan přes Vislu si změřil pruhu, Na ní počal hráti v kuželky; Faust dal ve povětří čáru jako duhu Táhnout, tam dal držet záselky. Obecenstvo velice se tomu diví, Neví, jestli je to obraz lživý, Stejnou uctu oběma tu vzdává, Kdo předc koho předčípředčí, očekává. 136 Najednou tu Polan vyved velký vrch, U diváků strach se nad tím strh; Na něj Faust hned honosný hrad postavil, Skvělostí jej naskrz oslavil, Z oken rozléhá se bodrá hudba. Rozličná jest o přednosti sudba. Tu se vrch ten skácel, hrad hned dolů shrk, Vše pryč pádí, strachuje se o svůj krk. Mezi oba Mefista co Frode vstoup, Pravil: „Netřeba zde ještě více chloub, Jevili jste, že jste oba znalci, Musíte se chovat jako vychytralci, Vychvalovat jeden druhého. Odvest Vandu změnil se směr u něho, Nemá v duchu oslavu vám podrážet, Odtáhne pryč, nebude vám překážet.“ Objali se v přítomnosti zbytku lidu, Slíbili si žíti v upřímnosti klidu; Polan ale cítil v srdci kyselost, Že mu jeho slávu předce nějak ztenčil, Že ho národ jako samoleta věnčil; Uzavřel, si na něm vylit nějak zlost, Pravil: „Na památku dám ti formuli, By tvé vzniky ducha nezahynuly. A tak naše tělesnost se zduševní, Naše žití se tak na vždy upevní, Posléz vyhlížíme co fantiska sama, Zhlídneš, že jest toto neomama. Navštívíš mě, v Mazursku jest obyt můj, Vynajdeš ho, ční tam ostré skalí, Do něj strašlivá se táhne sluj, Vchod jest do něj nepatrný, malý. 137 Vnitřku jest to vnadné sídlo pro silfidy, Osvíceno jest to celé přáslo, Najdeš rozličné tam krásot třídy: Vnadné dobrodružstvo po něm víckrát páslo.“ – Faust chtě známost duchů rozmnožit, Nechtěl příležitost tuto odložit, Na plášť used; co tam všecko zhled, Nemá v hromadě to nikde svět. Skvělý diamant tam vůkol září, Mní se, že to od slunce jest žmolek; Jaký půvab se tu všude tváří, Kam jen oči vrhne na okolek. V jedné straně sídlí silfidy, Tamto výbor krásot, lajidy, Aspazie, Livie a Fryny, Zří, že žijí, že to nejsou stíny. Překvapený touto pudnou novotou, Nikdy nevídanou krásotou, Nevěděl sám, co se to s ním děje; Slyší kouzedlnou hudbu, libé zpěvy, Vidí, jak tam proskakují polonahé děvy, Skoro ostati zde sobě přeje. Znenadání zaslech venku píseň, Po zpěvkyni podjala ho tíseň. Ženština ta zahalena píseň pěje Ve vlastenské řeči: „Na bílé hoře Sedláček oře –“ Slýchal ji rád, mysl se mu chvěje. Po skončeném pění podala mu list, Ten zněl: „Přijmi tento kořen, budeš jist Před čarami; dychtí soupeř tvůj Uvěznit tě navždy v tuto sluj.“ 138 Přijal obé, ztratila se v tom; Slova psaná zněla jako hrom. Vešel nazpět k rozloučení, Pohlíd na předešlý obor; hrůza Obešla ho; poznal, že to z pekla luza, Vyběh z peleše ven poděšený. Najednou však okřál, jsa již na svobodě, Vida rájskou vnadnost ve přírodě. Právě v krajině té všecko květlo. Zahlíd děvče, ano pod javorem pletlo Natrhané kvítky u věnec, Pásla stado ovec v blahé nevinně, Přitom pěla; u ní její milenec Píšťaly zvuk jevil, an žil v dívčině, Jejich srdce jeví vroucí ples, Všecko radost značí, stádo, les. Polan za Faustem ven z sluje spěchá, Táže se ho, proč tak rychle jechá; Vyjevil to, nechtěl odject bez památky, Dal mu známý kořen. Sotva Polan zpátky Přišel, vyletěl hned celý zděšený, K odjíždějícímu druhu volá: „Pomoz! pomoz! sic jsem ztracený, Síla má zde hrůze neodolá!“ 139 Zpěv osmý.
Krajinu tu opustil Faust s srdcem trudným, Vnadil ho tam zpanilosti květ, K sobésobě pravil: „Bolno s děvčetem se cudným Rozloučiti, mysl mou ta táhne zpět; Ale ještě se můj osud nevyčasil, Vyšší záměr velí, abych plamen hasil; Vidím před očima ještě temno, K jihu musím, snad tam najdu svitu jemno.“ Soudruh k němu prořek: „Vězíš v samém rmutu, Kdežto o tobě se sláva rozlíhá, Prospíš ve chorobě drahou lhůtu, Když ti rozkoš sama v cestu nadbíhá. Tebe ve triumfu z místa na místo Vozím, z jedné země do druhé; Jest to šťastný život zajisto, Naše společenstvo bodré, netuhé. Hleď se pustit do Benátek. Slavívává se tam masopustní svátek; Uvidíš tam skvělé maškarády, U veliké pompě náčelníky vlády; Jejich žití jesti provundání, Tito strojí neustále hody, Lid tam sprostý nežije též bez svobody Ve peřestném šprýmování. 140 Vyhlíží to tamto na tržišti Jako v rozdrážděném mraveništi; Nalezneš tam nevídané hry: Hraje se tam fáro, naševaše, Vyhlíží to tamto hezky plaše, Sází se tam celé zlata kry, Mnohý se tam na dobro již strh.“ – Faust té rady nezavrh. Zabrali se tam v čas; věc tam vynalezli Tak, jak zněla pověst. Ten tam kortizouna Dělal, onen zavěsil si mnohá rouna, Ti se s osly drze vezli, Ten hrál na slanečka, onen na okouna, Jiní se zas k tabulím her slezli, Sešli se tam hráči z celičkého světa, Po mnohém tam arci bylo veta. Faust se tam též vedral, vsadil portulák, Z bankýrů ho jeden shodil, dí: „Ten pták Neplatí zde, zlato se zde sází.“ Doktorovi šeptá Mefista: „Dotrhni je dneska do čista, Přinest ti dám, co ti schází.“ V chvílce bylo vidět z pekla služebníky, Prohybali se až pod pytlíky. Faust dva měšce na svou kartu vsadil; Propad. By svou ztrátu vynahradil, Znova sázku zdvojnásobnil; Vyhrál. Víckrát šťastně opakoval sázku, Posléz pravil: „Va bank!“ Kdoby vypodobnil Bankýrů strach! prosí, by jim lásku Proukázal, vsazení své odvolal, Žeby je tak zcela udolal. 141 Praví: „Vy jste sultan aneb mogul velký, Odpusťte nám, měšec náš jest mělký, Vy jste boháč, coby vám to prospělo, Kdybyste nás zcela ochudil.“ Stálým žebroněním cit se probudil Outrpnosti; uražení mizelo. Žádný neví, kdo je, měl jen kalandera Oděv; mní se, že jest velká jeho sféra. V tuto dobu zavzněl za ním z larvy hlas: „Kdybych získal jediného měšce Pro přítele, umělec ten žije těžce, Veliký má oučel.“ Řek to v pravý čas; Dí Faust: „Vem si výhry, ty jsou tvoje, Uží téhož blaženosti zdroje.“ V tom se rychle odtud odstranil, Činem srdce mnohých podmanil. Lid chce vědět, kdo jest, stíhá jeho paty, Všudy na hodnost se jeho ptá, Jestli předc ho někdo zná. V davu zmizel, mumrej zavrh, změnil šaty; Jemu záleželo ostat inkognito, Neb když o něm ostalo vše skryto, Na osobu jinou mohl hrát, Rozličné též pletenice tkát. Vědět chcete, kdo byl onen blahý, Co tak získal poklad drahý? Malíř z Čech byl, jindy výborník, Nalez skélko, které vzdělal kouzelník, Značilo to všecko v pravé povaze, Navyk pravdu jevit v obraze; Drželi ho za hudlaře, schud, Za odměnu umělosti našel rmut. 142 Pravil k sobě: „Měšec jeden Umělci dám z Kutné Hory, Ten byl do ciziny bázní veden, Dychtí marně zdokonalit ctěné vzory; Bez podpory nic se nevyvede. Zbytek pro dárce pak zachovám; Až se druha trhne, potřebovat sám Snad ho bude; osud mu jen svizel přede. Do kouzel ho zaplet jeho škůdce, Jimi vyhledává pověst marnou, Myslí prováděti mocnost zdárnou, Vyklouznout chce, zná ho škrtit ten zlý vůdce; On mě nezná, že mě proklál, mní, V zmatenici proklál jen psa v šeru, Outočiště vzal jsem ke klášteru, Pak jsem vylez; škodaškoda, s pokáním že dlí! Pro něj Benátka jsou pravé rejdištěrejdiště, Přichází mi jejich tržištétržiště Jako obyt elisejský, divné barvy Různí pronárodi, mumreje a larvy Neznají se, jest to stínů svět, Peřestná to zajisté jest změt; Nebaví to!“ – Rychle s penězi pryč spěchal, Fausta osudu zde vrtkavému nechal. Tento k sobě praví: „Teď se slaví Ve křesťanstvu celém hbitý masopust, Zvláště v tomto městě se jím všecko baví, To je chumelice, to je šust! Bachus patří jistě mezi velké bohy, A tak zaslušno jest, abych též své vlohy K jeho zasvěcení vynaložil, Uctění tak bodře množil.“ 143 Vešel na tržiště posvátného Marka, V okolí se hemží mnohá skvělá bárka, Na městišti vládne veselí, Všecko se tam bodře chumelí; Benátčané drží mnoho na oustrky – Kdož jest vstavu vyznačit ten chumel brky? Vše se po žertech jen shání, Projevit chce vynikání. Tuto řečník stojí na stole, S vroucností se na něm prohání, Posluchačům přehorlivě vyzvání, Jaké v měsíci jsou homole – A hle, pod ním nový stolek shrkne, Mnohého i z láje trkne; Pajdaje, pryč potichmu se béře, Následuje smích ho hlasný zběře. Tam zas jiný provádí své šašky, Na stolci též, chválí moc své flašky, Jaký mok v ní jeví oučinek, Že jest vymačkaný z tisíc bylinek, Že mu Hygeeja to vše vnukla – Láhev zbouřila se a pak pukla, On se dolů třepetal, Že v tom vězí rarachrarach, vztekle lál. Jiný kejklíř chválil pilule, Kterak v Anglicku jsou proslulé, Že se podlé tíže zlatem platí, Kdo jich použije, že jest nerohatý; A když vězel ještě v proudu pochvaly, Zaslech v krabici hluk, a hle, brumbály Vysuly se; bylo vidět hořet skřínku; Uprch, nedělal víc o pilulích zmínku. 144 Faust jde dále, zahlíd otevřený sál, Figlář sliboval tam kouzla provádět, Že jim naučil ho Merlín, jeho děd. Množství vzácných hostů, mnohý král, Ba sám císař k dívání se shlukli: Jevil, jak mu mnoho duchové zlí vnukli; Všecko se mu dařívalo jindy, Nalezal v tom dneska ňáké bryndy. Praví: „Páni, strašidlo vám zjevím, Jest to hydry přepiatosti duch, V Čechách sídlil, bydlí-li tam ještě, nevím, Od něj ta vlast mnohou jizvu, pruh Zakusila.“ A hle, co se značí? Místo toho havran dvouhlavý, Zobec jeví ještě krvavý; Nad úkazem umělec se mračí. Pravil dále tento umělec: „Milí pánípáni, proukážu divnou věc, Do pistole nabiju vám karty sprosté, Z nich dav vrabců kanarických zroste.“ Střelil; hle, se vyvinula kočka, Na sobě ta měla zlaté očka, Rozkacena oknem vyletěla, Figlářova mysl ocháběla. Praví zas: „Provedu zde divný kus; O nos přijde ten můj famulus, Uříznu ho, zas ho nasadím, Zroste mu zas; v umění tom velmi čním.“ Počal zkoušet nožem nastrojený klam, Do nosu však zaříz hluboko, Famulus tu skočil vysoko; Trator krve cedil jeho šrám. 145 Figlář praví: „Zde jest sedm kouzelníků, Všechněm tímto mečem hlavu utnu, Uvidíte krve putnu; Přiložím tu tajných líkůlíků, Hned se zcelí.“ Chtěl to jižjiž předevzít, Tito slyší sluhu řičet, klít, Nevěří již tomu, strach je obešel, Každý nohy na ramena vzíti bděl. „Vzácní páni,“ figlář zase dí, „Mezi vámi nachází se umělec, Který více ještě než já ví; Ale jako kunstýř neměl by on přec Umělce mást ve představování. Nepořídím dnes nic podlé všeho zdání, Nacházím, že se již celý pletu, Ustoupím radš tomu kazisvětu.“ Faust tu vystoup, praví: „Buďte dobré mysli, Podruhé vy všecko nahradíte; Nermuťte se, že vám směry zkysly, Zlepšiti je snad mi dovolíte; Snad se mi též lépe nepodaří, Vůle naše vždycky nevladaří.“ Takto soka svého uchlácholil, K provádění kunstů tento svolil. Pravil dále: „Veleslavní hosté, Vím, že obleky jen sprosté Přikrývají mnohého zde vládce; Není divu, že se předek splet, Když tak viděl peřestných larv vzhled; Rádbych odolal té zaměřené látce. Jaké chcete úkazy zřít? kažte, Umění si našeho též važte.“ 146 Karel Pátý, římský císař, sobě přál Spatřit Alexandra Velikého. Do knížky Faust hledí, záměr znal: Zří se v prostřed sálu osobnost hle jeho, Byl rek vážný, nepřílišný, V postavě své nádherný a pyšný, Majestatně sobě vykračoval, Jevil, kterak směry podmanění snoval. Faust se tázal císařovy chotě, Coby ta si přála zvědět. Praví, Helenu že ve krásotě. Tu hned do knížky Faust pílí hledět: Zjevila se v skvělé ozdobě, Ve své velevnadné podobě, Zdála se být předce něco bledá, Málo k podnícení mysl zvedá. Ptal se Faust zas, přeje-li si císařovna Ještě něco? Ta dí: „Věci, co se z skrovna Nalezají sotva v letě, Žádala bych těchto, možné-li to bude – Totiž zralé ovoce a hrozny rudé.“ Přislíbil je Faustus; někde předce v světě Nalezl je, k tomu nejkrásnější kvítí; Vznešená ta paní radost přitom cítí. Praví: „Moje sestra za českého krále Provdána jest: co díš, možná-li to dále Také dodati jí?“ Faust dí: „V brzkém čase Vyplním to, oznámím to mojí chase, Nenechám ji nijak hovět; Přinesu vám, co dá za odpověd. Přijde jí to jistě vhod; Sedm mil má délky kroku mého chod.“ 147 Lid to nazývá vše velikánstvím, Jenom panoš Luboš šarlatanstvím, Že je to jen pouhé mamictví, Že to není, nežli druha, onačejší, A že viděl věci důkladnější, A to sice pravé černokněžnictví. Fausta veřejně tu hanobil, Až ho posléz rozlobil. Čarodějnou holí odporce se tek, A hned cítí tento tíži rohů, Ochmatal je, podjal hned ho vztek, Žádá o mstu mocných bohů; Faust se nestrachuje, nedbá na pohrůžky, Nechá nějaký čas soka nosit růžky. – Skončily se tímto tyto zábavy; Faustus spěchal chystat k cestě přípravy. Mefista mu musel povolat víc sluh; Přiletěli. Prvního se Faustus ptá, Jakou rychlost vyvest zná? „Jako šipka!“ odpověděl druh. Dí Faust: „Vahavý jsi, vrať se, odkuds přišel.“ Na to druhého se totéž táže, Co vše rychlost jeho nedokáže? OdpovědělOdpověděl: „LetímLetím, jakby vítr cišel.“ Nepřijal ho. Třetímu dal tutéž otázku; Ten dí: „Čerstvý jsem co lidské pomyšlení, Když se básník přes tisíc mil v nadešení Mžikem béře; rychlý jako přecházku Najdeš ze blahoty do neštěstí.“ Dí druh: „Hledal jsem tě, obrať se hned v koně, Nebude mi potřeba tě honě Popohánět trestí.“ 148 V soumrak vyjeli si, komoň počal cválem Kvapit, bylby se tu strhal málem, Dělal na sedm mil dlouhé skoky; Šlo to neustále hup hup hup, Radost by to byla hledět na kalup; Nedbal na vrchy a na potoky. Přiletěl tam právě k večeři; Líbost našli v ovoci a ve keři. Když tak u dvora vše šťastně vyřídil, A mu dáno bylo známě na svědectví, Staré známé tu noc v Praze vyslídil, Co ho ctili, když byl ve vědectví; Dal jim přichystati skvostný kvas, Pomáhal ho snášet mnohý ďas; Odkud přinesli co, on se neptal, Ať si ráno kdo chtěl jak chtěl reptal. Jeho komoň ctěn byl v dvorské konírně, Mělo se mu podat, co vše sní; Choval se tu hezky nemírně, Celý sklad on spíže užit bdí. – Když se spolek ráno veselil a chechtal, Komoň tento přenáramně řehtal, Až se krčma třásla; Faust ví, že je čas K navrácení, opustil hned kvas. Časně ráno přiklusal Faust zrovna Tam, kde bydlí císařovna, Zprávu dával o vznešené sestře, Dary přines, vyhlížely pestře; Tyto byly pravdivosti známě. Odměnu mu podávalo její rámě; Nepřijal ji, zmizel do soukromí; Vysoká ta paní nad vším hlavu lomí. 149 Faust se v Benátkách chtěl více vyznačit, By se řeklo, že zná skoro zázračit, Výlet prohlásil svůj do měsíce, Že jim poví, kterak vypadá ta svíce A zem, naše máti, ze hlediště Výšky. Určil k tomu den. Sotva obecenstvu minul sen, Chvátalo to rychle na městiště. Hedbávný měl přichystaný sud, Pod ním ležel pláštík čarodějný; Obé oučinek snad vyvádělo stejný, U potomstva zbudilo to k plutí pud. Tento vážně do modravé výše Vystupoval; brzo zdál se puntík pouhý, Sadem se mu zdála vlaská říše, Moře lesklo se co průlev dlouhý. Ten se o něj bojí, onen zaň se modlí, Ti tam hledí, jak tam dlouho prodlí, Oni čekají, jak brzo spadne, Myslí, bez hlavy že ležet bude na dně. Zatím Faustus postupuje zponenáhla; Konec oblak; najednou ta plavba váhla. Dí ďas: „O vlas nesmíš pustiti se dále, Zalkbysi se tamto nenadále.“ Praví Faustus: „Víš, že mohu se já zduševnit A tak života si upevnit. Ukážeš mi, až přijdeme za oblohuoblohu, Všelikeré byty starých bohů, Ukážeš též sem tam povětrná města; Ať si trvá jak chce dlouho cesta. Ukryto je oku našemu jen vzdálí, A tak smyslové nás stále šálí.“ 150 Odvece druh: „Vše má v světě meze, Zajde, kdo dál přes ně leze; Brzy doplujeme konec povětří, Přírody stav nižádného nešetří; Kdo se naproti ní staví, zhyne: Dbej, ať záhuba tě tato mine.“ Odpoví Faust: „Vy jen znáte lidstvo šulit. S výše spasné do záhuby skulit. Přislíbil jsi, rozmnožit mi vědy, Rozšířiti v umělosti vzhledy; Když pak po nich pátrám, kladeš výhyby, Vymlouváš se, že jest mnohé tajemstvím, V mnohém odbýváš mě hájemstvím; Upadám tak stále do chyby. Ochotnými jste jen k naší zkáze, Tenkrát nedbáte nic na nesnáze. Ptal-li jsem se po hořejším sídlu, Pravils, žes tam nebyl, co tam bydlí lid; Chci-li, bys mi ukázal váš byt, MluvísMluvíš, že to živým nesmíš – a tak k zřídlu Zvědů nepřicházím. Jestli na váš stav Dřévní se tě táži, jak jste k vyvrhnutí Z něho přišli, pravíš, že vás podniknutí K výši svedlo, že vás přemoh větší dav. Tak mě odbýváš, když na hvězdy se táži; Nedám tobě pranic na slovo, Mínění mé k plavání jest hotovo; Nes mě do měsíce, já ti káži!“ Druh ho poslech, výš ho nes, Faustus mrtvicí co raněn kles; Pocouv s ním zpět, bylby zašel v malé době, Křísil ho tam, až zas přišel k sobě. 151 Pravil k němu: „Bylbysi již můj; Vydržet chci léta, v smlouvě stojím, VímVím, že uprchnout chceš, jen si co chceš kuj, Myslíš, že se o tebe snad bojím? – Kaž, kam obrátit mám cestu?“ Faustus velel navrátit se k městu, Před ním uložil ho zponenáhla; Tam si oddech, touha po usnutí táhla. Z Benátek Faust nijak nespěchal, Neb ho baví rozmanitá různostrůznost, Nerád by ty kratochvíle zanechal; Nikde nenajde se nápodobná schůznost. – Když tak jednou památky tu prohlížel, Vstoupil ve sklad vetešníka, Mistrovskou tam práci obrazníka Shledal; neznámý ho tamto podjal žel. Zahlíd tam znak Donny vzácné krásoty, Plný vděku, plný živé lepoty; Zjednal si ho za velikou cenu. Byl mu obraz mílka, po kterém ta plála, – Ve oděvu admirála Obětován; obdržel ho za odměnu Slušnou. Prodavač dí: „Osud podivný Potkal to dvé, byl mu protivný. Její otec v Benátkách byl nobile, Mílek její byl syn pouze plavce, Víckrát potlouk křesťanstva zlé dravce, Totiž Turky; podjaly jí zmužilé Jeho vzhledy; otec její v lásce brání, Ona jeví pevné setrvání, A tak v lásky doušku Posléz vyvolila klášterní si roušku. 152 Byl jsem při tom, skládala když svatý slib, Jak ho pronášela bolně; Tázána jsouc, jestli dobrovolně K němu přistupuje, sic že shledá chyb, Praví: „Jednám volně.“ Slze kanuly Po lících jí; tyto semnou pohnuly, Malíř chtěl tu scenu vyobrazit, Citnost znala záměr jemu kazit. Byla vzácná sličnost, čilost anděla, V lících nějakou předc jeví odvážnost, Vyvyšující-se nad milost; Před oltářem jako obět klečela. Sundavali, co tu měla za okrasy, Stříhali jí její krásné vlasy, Proměnili skvostný její šat V sprostý habit; mnohý byl tu jat. V krátkém čase mílek v odvážlivé půtce Zvítězil sic, ale život ztratil; Mezi tím se otce jejího stav hatil: Morských loupežníků spolek, plavby škůdce, Zajal jeho lodi; schud, že skoro žebral.“ Pohnutý Faust obrazy ty sebral, Osudem tím více si jich váží, Zbouřený cit ukojit se snaží. V bytu doktor víckrát na obraz ten hledí, Líbí se mu krásná vlaská živost, Napadá mu k zření skvělé děvy chtivost, Často před obrazem zamyšlený sedí. Není ale pomoci tu žádné; Soudruh, který s jeho pudy vládne, Zjednal k tomu v kůru příležitost: Poznal teprv pravé krásy skrytost. 153 Mnohý řekne, že ten mudřec chladný Byl předc k zamilování tak snadný. Byly děvy, co jím hnuly, výbor země, Vždycky nejvnadnější plémě; Krasovědec měl předc srdce citné, Toto velekrásou lehce chytne: Více snadby bylo k podivení, Kdyby nebyl nijak k kráse k zanícení. Uzavřel Faust ji si zvolit za svou choť, Třebas vystál pro ni mnoho psot, Že lze unesti ji z kláštera. Jeho druh bdí změniti jej v podobě Milencově, by se zmátla v osobě; Také, by se tam bral za šera, By se vydával zaň. Tak se stalo, Když se napřed k směru všecko vypátralo. Vstoupil do komnaty její nevidomky, Zaslech libé mluvy s ptákem zlomky; Takto ona s tímto rozmlouvala: „Milý broučku, stejská se ti po svobodě? Tato se ti také klamně zvala; Nevíš pranic o nehodě, Co mne svírá: tlačí mě též vazba, Málo ulehčení poskytuje mazba. Mílek můj se nikdy nenavrátí, Vypudily mi ho půtky kruté, Nalez by zde srdce bolem hnuté, Pomnění zde na něj strast mi krátí; Často se mi o něm zdá, Zašel v půtce, pryč jest bláha má. Zapěj mi zas, milý ptáčku, Při zpěvu tvém dychtím po miláčku.“ 154 Faust se jí v tom ve tvářnosti mílka zjeví; Zahlídla ho, co má konatkonat, neví, Zřikla: „Vítej ty mi, druhu blahý! Z bytu stínů přicházíš sem drahý, Přicházíš sem pro mne, vem mě s sebou, Kam se vrhneš, půjdu s tebou; Pro tebe jsem nesla dlouhé hoře, Vím, že tebe chová chladné moře.“ Dí Faust: „Drahá družko, ještě žiji, Neboj se mněmě, leť mi do náručí, Klepot srdce mého za žití ti ručí, Dovol obejmouti tvoji šíji; Žil jsem dlouho v hnusném zajetí, Cítím bouři tvého srdce v objetí, Vím, jak osud tebe utlačil, Přicházím sem, by se zjinačil.“ Dí ta: „Drahý mílku, přicházíš sem pozdě, Nepřipatřím více k tomu světu, Zoufalost mě vrhla v jinou metu; S tebou bych já chtěla žíti v hvozdě. Pověz, kterak jsi sem přijít moh? Zrušení chceš slibu, ty jsi neznaboh! V slibu svém stát hudubudu pevně, Jednání tvé jestitjestiť necírkevné.“ Dí on: „Přenáhlenou vazbu rozváže Veliký kněz; láska má to dokáže. V povětří mě k tobě přived magův um.“ – V záměru se čistá děva ještě pletla; Slyšet jest v tom ve vedlejší celi šum. „Prchni!“ zkřikla; „uzříš-li dvě světla V půlnoci v mém okně, tenkrát pro mne přijď; Že bys neporušenou mě nechal, viď!“ 155 Uprch. Na ráno se plný naděje, Že smí navštíviti děvy veřeje, Mezi maškarami hrdě procházel, Cit ho čáky šťastné lásky provázel. V tom se cikánka mu nachomítla, Praví: „Ctný Siňore, chcete si dát hádat? Nebudu nic za to žádat; Snad vám touha po něčem předc neodlítla?“ Faust se usmál nad návrhem, Pravil: „Což as vyjevíš mi za nauku? Jen se neomejli, podám tobě ruku, Vyprav všecko zkrátka jedním vrhem.“ V tom jí podal přeosudnanpřeosudnou dlaň; Věštka hledí na ni, brzo naň, Prstem projíždí mu všecky čáry, Vrtí hlavou nad mnohými čmáry. Pak dí: „Tobě byla usouzena výše; Nacházím z ní zde jen pouhé trosky; Temnotná tě omámila říše, Poslouchal jsi rady větrného vozky: Tuť jsi léta k vynikání promrhal. Moh’ tě navrátiti svatý bol; Nezpomínal jsi nic na podmol, Na němž vězíš, z vazby jsi se netrhal. Považ, bez tebe se tratí temno noci, Počíná se na obloze uměn dnít; Uvidíme brzo jitřenku se skvít, A ty vězíš v drápech ďasa bez pomoci. Co jsi vyved k lidstva důstojenství? Kterak povyšil jsi z zhouby člověčenství? Jaké jsi již vyved opravy? A předc žádati chceš věčné oslavy! 156 Hleď se sebrat, velké nebezpečí Zbožnou děvou na tebe se léčí; Klesneš-li tu, na věky jsi ztracen, Nebude tvůj osud nikdy zvrácen. K vyváznutí posavad jest pomoc možná; Zachovati tě jen může bolest zbožná. Což tě více vědy nevnadí? Tyto jistě všecku snahu nahradí.“ Zarazil se, vězel ve úžasu, Jeho duch se hrůzou chvěl. Zmizela v tom; pravil: „Těchka podlé hlasu Nebyla to; ouvej! co jsem spáchat chtěl! Bylbych málem šťastné děvy blaho zkazil, Jako nešťastník se v světě plazil; Prodlíváním připravím se o oslavu, Soka jiného svět bude věnčit hlavu.“ – V noční době šel se dívat z všetečnosti, Jestli svítí v oknu děvy předc dvě svíce. Plápolaly; nazpět obrátil své líce, Pravil: „Zbavil jsem ji spokojnosti, K světským citům jsem ji pudil; Utišit chci, co jsem zbudil: Přichystám jí lítostivé psaní, Vyjevím jí, jaký ouklad čekal na ni.“ Když se o půl noci nazpět vracoval, Na městišti zhled dvě divné postavy; Zdály se být bludné ohavy. Věděti chtěl, co ten spolek rokoval, Zabral se k nim. Počínají na se hledět, Každý chce tu, kdo je soudruhsoudruh, vědět: Jeden Ahasver byl, druhý rytíř černý, Nástroj Luciferův, jemu velevěrný. 157 Tento našeho se reka táže: „Kdo jsi? Sotva snad tě rozkaz mlčet káže; Znám tě podlé peří na tvé lebce, Tys to, co jsi při farově skříni tepce Představoval; podlé měšců těch tvých sluh Vládneš nad nemalou zemí, Neb jsi z našinského spolku druh. Ozvi se předc, nebuď němý!“ Dí Faust: „Pověz napřed, kdo jsi ty? Abych věděl, jaké skládat tobě cti.“ Vece onen: „Já jsem rytíř, nazván černý, Oučel můj jest ke zničení měrný, Vyvadeč jsem nesmrtelné zloty, Tropím v světě zhoubu, zkázu, psoty, Tam kde jaký národ chce vest blahý věk, PředmilstvímPřed milstvím tam hodlám vylit vztek. Neb kde obmejšlí se zkáza vládcova, Aneb má být vyvrácena říše, Tam mne najdeš; běhu osnova Svěří se mi: napřed klamem jednám tiše, Náhončí mám hned dost, jimi cedím krev; Na rejstřík hleď, zde mám psány vlády, Jejichž v brzku vyvedu já pády. Víš teď, kdo jsem, osobnost svou zjev!“ Dí ten: „Doktor Faust jsem, známý zpytatel Přírody ctné, vůkol známý lučebník. Byl jsem mladistvého věku hlasatel, Dlouho přístrach pekla; teď jsem služebník Jeho. Zpytem do čar jsem se splet; Slibovali oslavy mi chlouby, Nesplnili mi je, a tak chci zas zpět Vedrati se do přírody hlouby.“ 158 Dí druh: „Rozhlášen jsi jako velevtip, A tak mnohomocný kníže Lucifer Ustanovil tobě skvělý směr; Především však krutost v srdce vštip. Náměstkem mým budeš, zpytuj míň, Jednej více, sic jen budeš pouhý stín. Rádbych si předc na čas odpočinul, Dbej, by vznik tvůj uměn nezahynul.“ Třetího se ozval druha hlas: „On jest nástroj pekla, jeho se jen var, Boří blaha chrámy, sice přijdeš v zmar; K pokání dlí svrchovaný čas. Ahasver jsem, nazvaný tak věčný žid, Urazil jsem druhdy spásu světa, Toulám se sic veliká již léta, Usazuje ze mi zponenáhla klid. Neposlouchej hlasu ohavného druha, Konečně předc dobro nad zlem zvítězí, Počíná se nějak kmitat bláhy duha, Syni noci vidí toto pomezí, Vědíť to, že na diamantové skále Podrtí své hlavy; svět se k dobru dále Vyvinuje, v tom ho žádný neudrží, Než se nadá, pukne všecko strží. Viděl jsem běh světa, a též nejednou Hlouby bolu pronárodů bezednou, Kterou bezcitný ten rytíř ztropil, A jak lupy, křivdu, krutost kopil; Léta nad ztrátou svou mnohý národ želel Nevýslovnou, vítěz tajit citnost velel, Onomu jen jedno pozůstává přání: Svého otročení přetrvání. 159 Utlačovatel mnil být v svém stavu jist, A hle obrátil se maně list! Zjevilo se právo odplatné, Proti vyšší moci byly malátné Snahy, k záhubě jim byla dravost, Upevňuje vládu svatá pravost, Osudu chod jestiť neodvratný, Pro křivdění slabec bývá statný. Nejsi ztracen, tebe může svatý bol Ještě spasit; cestu mou si zvol, Utěchy jsem nalez v lkání, Ať se po místodržícím jiným shání, Mezi náhončími vynajde jich dost; Nepohřízla tebe zcela nepravost, Proti zlotě jsi se časem zpíral, Lítosti bol tebe leckdy svíral. Tvůj směr kouzla tropit byl sic hanebný; Ty jsi s nimi spojil vážné vědy, A tak množily se bytné zhledy, Pro rozmnožení těch byl jsi potřebný; Těžce počal tvůj věk pochybovat O duševním dobra slovy působení; Do jakého by snad upad poblouzení! Zlým jsi uměl dobro navracovat.“ Dí Faust: „Tedy jestiť ještě možná spása, Nepustím se více toho blesku, Proklato buď peklo a též jeho chasa!“ Černý rytíř praví: „Tisíc hromu třesků Ať pak stíhá tvoje ujití! Nepřivolí vládce lehce k pozbytí. Pravdivější nad vás jesti peklo, Lidstvo se sebe vší pravost navždy svleklo.“ 160 Zuřil dále. Hrůzou podjat Faust pryč prch. Při návratu slyší moře hučet, Vidí, kterak z vln se věží vrch Jeden za druhým tam; slyšel hlahol skučet Volajících: „Pomoc! pomoc! koráb hyne!“ Posila se z vůkol ryne, Zachráněn jest lodní lid; Větry tichnou, vrací se zas klid. Dí Faust k sobě: „Jsou zde předce moci divné, Zde se rozvinuje žití splyvné, Tam zas na něj číhá trávenina, Chopí se ho, a jej zcela ničí; Tak to koná v mravném světě vina! Vrší se a na něj sičí; Není ztracen, nežije předc bez útěchy, Často křičícího zdvíhnou vzhůru vzdechy. Nacházím se nyní ve hlubokém Zpytu, duševním vše vidím okem; Vržen jsem byl v kolo Ixionovo, Srdce k vyváznutí bylo hotovo; Scházela však stálost. Cítím se teď prost Zevnitřních všech okolností, zlý mě host Nepřelstí víc; opustit chci snářský svět – Nebe přijmi mě zas, vracím se zas zpět! Život můj byl posud stuhlý, cizí, chladný, Kmitá se mi nový, velevnadný; Osudu běh musí se můj zjinačit. Na půl cestě vězet neostanu, Pevnou myslí peklu manu, Bez pomoci jeho lze se vyznačit. Vrátím lidstvu pravdu, vnadnou životnost; Odtud chvátat musím, pobyl jsem zde dost.“ 161 Zpěv devátý.
Druh se táže, kam má mířit cesta? Faust dí: „Dojedeme města, Kde se najde chumel památek, Tam kde slávu věští sesutiny, Za vzory nám slouží zříceniny, Kde zas uměn obnova svůj počátek Vyjevila; tam ční chrámy, sochy, malby, Tam chci zkoušet té mé pouti šalby.“ Soudruh praví: „Nevíš, kam sám chýlíš, Pohroma tě potkati tam může.“ Dí Faust: „Strachuješ se, by tvá kůže Snad tam nepropadla? strany mne se mýlíš. Pronásledován jsem od nepoštěstěné Ctižádosti, té chci předce získat, Toužím podstatně se ještě blýskat, Dojít posléz doby utěšené. Tebe více neposlechnu; tys mě lákal K děvě zasvěcené, k posluze jsi skákal Plný ochotností; stál jsem u propasti, Okouzlil jsi mi ji, stojím pro ni v strasti. Světský plápol jsem v ní zbudil; Od uměn’s mě neustále pudil, Běda! co jsem v nich as konal posud! Pro mne tento nehodný jest osud.“ 162 Odvece druh: „Dobře vím, co obmejšlíš: Toužíš ze smlouvy se vytrhnout, K nepříteli našemu se uvrhnout, O minulých zámyslech vždy sníš. Od smlouvy my neupustíme; My jsme mohli tebe upnout ouže, Když jsi omdlel, shodit do baltické louže; Závazky své věrně plníme. Konali jsme mnoho nad povinnost, Roznášeli tvou co slávu činnost, Čněl jsi jako kouzel hrdina, Velebí tě mnohá krajina. Oslava tvá počínala všudy rašit, Ta jest jižjiž takto pevná, Že i po věkách ta bude ještě strašit, Nepředčila nikterak ji kouzla dřevná. Ty jsi ale po cti nenasycený, Mnohý umělec by hubený Duši nám dal pro skrovné jen vynikání, Mnohý mílek pro dívčino plání, Jiný zase pro drobátko plíšku. My jsme tobě vyjednali skvělou výšku, Že žít můžeš jako Mogul velký; Pro tě jest to pouze život mělký. Těžko nabažit tě, samé přepiatosti Hledáš, děvy sličné jako Venuše Aby byly spanilé i u duše, Nadchnuté i duchem výtečnosti. Pravil jsem, že není co stát o vědectví, Sněním že jest všecko umělectví; Jsou to přeludy jen netělesné, Ti, co je ctí, fantí, žijí ve sně. 163 Žádný neměl ještě život tobě stejný, Žádný nebyl ještě takto oslaven, Jiných život jest jen obyčejný; Ty jsi na vysokou mocnost postaven, A předc upřímně nás nemiluješ, Nýbrž pikle naproti nám kuješ; My tvých sporů nic se nebojíme, Brzo nestálost tvou navždy zahladíme.“ Dí Faust: „Smlouva byla neplatná, Neuznával jsem vás za své bohy; Mocnost vaše zajisté jest malátná, Plna klamu; mně jste vědomosti stohy Slibovali: zdaž vím, jak jste klesli, Jaké hosti do pekla jste snesli, Proč si volíte vždy pouze zlo? Neodkryli jste mi žádných věcí dno.“ Odpoví druh: „Bloude, ty jsi kouzla kul, Mocnost jsi tak naši provozoval, Zde viz knihu, kterak jsi se pýchou dmul, Jaké jiné věci ty jsi ještě snoval, Nám se proukázat musí pravota, Sic by s peklem, s nebem hrála holota; Nemysli jsi, že jest mocnost naše matná, Zakusíš sám, jak ta bude platná. Nejsme málomocní; my jsme byli s to Válčit s mocným nepřítelem, Ukázali jsme se v zhledu skvělém, Posléz svrhli jsme předc otročení jho, Mocnář Satan, přeslavný náš vůdce, Celičké měl právo k půtce, Pocházel (jak jistí) také od věčnosti, Onen chtěl ho přivest do podrobenosti. 164 Proto chtěli jsme ho s trůnu svrhnout, On nás ale dychtil zcela zničit, Musel přivolit nám od něho se trhnout, Rozložitou říši naši vyhraničit; Tamto vládnem neodvisle, Nebyl v stavu převrátiti naše mysle, Utišiti mezi zlem a dobrem hádku, Trvá, tak jak bylo druhdy od počátku. My zde představujem tak nazvané zlo, Nepustíme my se nikdy téhož práva, Ničíme tak blaho jako jedu šťáva Vnadné žití; neujde nám zblo. Nakloněni jsme svým pouze kochánkům, Nic jim neodepřem jako mazánkům, Zapomínáme, že vyššími jsme tvory, Blaženosti pravými jste u nás vzory.“ Praví doktor: „Jest to pění ochechule, Vaše slávy jsou již výšky pominulé; Uvidíme, kdo má více moci, Původ svitu čili kůjce temna noci, Snad se dopídím tam pravého předc světla, Dlouho lest mě vaše jižjiž pletla, Setrvati dychtím v poloze, Ať i zajdu v těsném lomoze.“ Když tak mezi sebou hovořili, K proslulému městu přirazili, Před branou hned slezli, s skroušenými líci Chodí víc dní převlečeni co poutníci. Doktor po bohomluvcích se vroucně táže, Přednášel jim, jaký spolek s duchem váže Jeho ujce – nechtěl vyzradit hned sebe, – Možno-li jest udobřiti nebe. 165 Vrtěli ti hlavou nad tím tajemstvím, Odbyli ho na čas hájemstvím. Škůdce, který nikdy nelenoší, Pozoruje, v jakém vězí nebezpečí, Osidla tu nové na něj léčí, Mní, že ho předc přepanoší. Provádí ho, kde se tropí frašky, Ukazuje spanilé mu Vlašky. A hle doktor vidí tlačenici, V triumfálním voze zpěvu panovnici Mladou jinochové táhnou do divadla. Tato scéna jemu v oči padla, Volá všecko: „Jest to primadonna Zantinella! zpívat bude ona!“ Všecko o ní mluví v nadešení, Napadá mu též chuť ke slyšení. Hlas se její ozval v souzvuku, Opojností všecka srdce pronikla, Všecko okouzlila, čeho se jen tkla, Pochvala se ozývala ve hluku. Národ pěvkyni svou vroucně slavil, Nacházelo se tu všecko v nadchnutí. Kam se spasný záměr Faustův stavil? Omámený stojí v pohnutí. Zevnitřnost též byla vnadná; Faust dí: „Kýž jest možná, s ní jen pohovořit!“ Odvece druh: „Pomoc bude snadná, Osobnost tvou budu hledět zmladit, šňořit, Jako doktora tě budu chválit, Jako zlatokůjce, a že jejich zem Podobného nemá, žes se hleděl vzdálit Pro ni z Prahy; v tom jí podám diadem. 166 Řeknu, že ho nosívala Kleopatra, A tak štěstí padne k tobě s patra.“ K tomu přivolil Faust; vyved to vše druh. Děva nad darem tím celá užasla, Přístup přivolila, čáka nezhasla; Líbil se jí velmi jeho duch, Jeho učenost a čilé vzhledy, O její též vlasti ostré vědy. Poznala hned, že jest genius, A tak jeho ducha obdivuje, Ten víc, nežli krása nakloňuje; V krásném umění též jevil vábný vkus, Na básníky římské musel výklady Přednášet jí, její výpady Na Ovida jeho mysl vnadily; Častěji se takto čile bavili. Uváděli také Petrarkovy city; Jakou živost mají v ustech děvy, Pohnou myslí jako blahé svity. Bděla přednášet též lásky zpěvy, V básně věštců Tassa, Ariosta Uváděla učence co hosta – Do té pravé říše romantické, Kouzlí ho to obírání poetické. Při výkladu knížky Ovidovy O lásce se Donna táže, Že jak jestiť možná kouzlit slovy, Proč to žádný jiný nedokáže? Jeli předce něco pravdivého Z téhož vábícího umění, Žeby chtěla znáti v lásce kouzlení, Že se táže muže přezběhlého. 167 Místo odpovědi Faustus vyňal z míšku Stříbrnými záponkami spiatou knížku, Zvracel listy, jak z ní něco zabrebtal, Hned se vyjevil tu vnadný psík, Jak mu v ucho něco pošeptal, Proměnil se z něho pacholík. Ukaz zmizel; na kouzla teď věří, Mysl se jí utěšením čeří. – Odebral se Faustus jednou na městiště, Provesti chtě důkladnější kus; Tamto přijel s senem na tržiště Jistý sprostý slamotrus; Podlé něho Faustus na oslíku jel, Pravil k němu: „Ušák se můj dlouho postil, Tři ti paoly dám, aby pojíst směl Dle své vůle, by se hladu zprostil.“ Sedlák svolil. Oslík počal jíst Tuze povážlivě, zponenáhla Jedna kůpka za druhou pryč táhla; Prodavače počalo to hrýzt. Seno sežral, kolo po kolu též zlup, Posléz neostalo z vozu chlup, Jenom vykoukala z huby voj; Vozka prosí, by mu nechal předc ten stroj. Od sedláka bylo pak tu něco hříchu; Ale ušáček to neztrávil, Vůz i seno k jeho plesu vydávil. Po Římě se rozlíhalo něco smíchu, Všickni chtěli znáti toho jedlíka, Chtěli v pompě vesti oslíka. Zmizel i pán. Podívaná nová Na obloze se tu snová. 168 Lid tu volá: „Hleďte, jaký div! V povětří se snáší hypogrif, Starec na něm sedí, v ruce drží štít, Počíná se jasně skvít, Jak se z něho sluneční ven vine lesk, – Snad nás omámí ten blesk; Jest to Astolf Ariosta, Nebezpečno jestiť vidět toho hosta.“ V noci sešel se Faust se svou Donnou, Tato jeví radost nad oslonou Jeho, praví: „Měj se na pozoru, Vysocí mě muži skvělých dvorů Navštěvují, v hudbě slavní umělci; Tito nejsou v zbrani nesmělci, Před nimi buď zcela nepatrným, Sice bys byl v jejich očích trním. Táhne je zpěv ke mně, jsou v něm horlivci, Přitom ale horcí žarlivci; Ať jsou tajné ty tvé návštěvy, V těch jen žiji. Půjč mně té tvé mocné knížky, Abych v kouzlech o milosti došla výšky.“ Jejího jak srdce vroucné výlevy Oslyšeti? Ukázal jí látek stránky; Uložila ji hned do bezpečné schránky. Neostaly dlouho tyto schůzky skryté, K vyzrazení přišly od služky Této roztomilé milušky; Porušily mzdy ji peněžité. Přepadnut byl v cestě v noci bezbranný, Neměl knížku, talisman ten ochranný. Není jisto s mečmi hrát, Nezbývalo mu nic, než se vzdát. 169 Byl tu zajat, vrhnut v temné vězení, Vykouřilo se mu kouzlení. Hrůza místa, požívání chleba, vody Vyučují ho, že tropil svody, Vypuzují všecku mysl světskou; Lituje tu, že on uměleckou Zavrh dráhu, tlačí ho tu tíhota, Zhlíží, jaký najde konec života. Spásu duše hledá, tajno nejhlubší Jeví, chce mít svaté mysli utěšení, Soudcové tu i ti nejtužší Hrůzou upadají v poděšení. Sněm se domejšlí v něm vidět satanáše; Dlouho dohromady se tam snáše, Odsoudil ho k žhavé hranici. Ticho panovalo v celé soudnici. Faustus řečil: „Byl jsem zbožným mužem sveden, Chtěl jsem dojít dobra, ten čin jeden Všecky druhé za sebou si táhnul, Po nebi jsem předce při všem prahnul. Lucifera za Boha jsem neuznával, Pomoci jsem od vás očekával; Proto jsem sem cestu zaměřil, Vyzískat jí jsem se důvěřil.“ Výmluvu tu zavrh přísný sněm, Příkladu že jesti třeba pro pořádek, Že jest doktor a že nebyl tenkrát mládek, Že své získá spásy, a že bude v něm Zlý duch spolu trestán. – V žaláři si vzdych; O půlnoci pozoroval jeho slych Slova, znící okna škulinou: „Zproštěn budeš, podrž mysl hrdinnou! 170 Chtěli jsme tě vysvobodit, Zahání nás talismany Množství vojska u železné brány, Stráž se porušením nedá ulahodit. Nedáme ti klesnout, přijde v čas Mocná pomoc při tvém vyvedení, Přijdem s sborem, způsobíme zatemnění.“ Poznal, že to Mefistův byl hlas. Zavrh mluvu. Mezi tím jej Zantinella Přímluvami ochrániti chtěla; Na odpor jí stavěla se žarlivost, Furie ta neukojitelná, Přitom ke pravosti horlivosthorlivost, Dcera ctnosti spasitelná; Ač sic požívala všecku vážnost, Marná byla celá její snažnost. Podjala ji posléz mysl Amazony, Zastavila skvostný diadem, Najmout dala statné lazarony; Ti se na zad vazby v noci vryli v zem, Hbitě čněli, tak co naši drvoštěpi, Prolámali ku Faustovi sklepy, Dopadli tam umek vychovance, V strasti seděl u kahánce. Ten dí: „Krutá předce nad životem kázeň Vládne, před ní v štěstí neděsí nás bázeň. Říše duchů jsou předc pro nás tajemství, Kam nás vedou, dlíme bez rukojemství; Duch náš chýlí po výši a po nemožném, Běda jemu, nejedná-li v smyslu zbožném, Světskou-li věc drží za svatou, Zajde jistě se svou snahou přepiatou! 171 Nad nás šťastnější jsou zvířata, Příroda jim udělila přímý pud, Ten je šťastně řídí, neupadnou v blud, A tak zachována jest jich podstata; Nám pak dala rozum, vůli svobodnou, Strastné dary! ty nám časem rozhodnou K zhoubě osud; zvíře nebdí po oslavě, Nemá tisíc přeludů a pověr v hlavě. Slyším lomoz – z pekla pomoc přichází, Rozkotat chce obtížný mně kruh – Pohrdám ní, zplatím prohřešený dluh, Jedním mžikem vyváznu tak z nesnází. Což jest ten náš život? mně se zošklivuje! Což jest sláva? povětrné tlachání! Což jsou vědy? nejistotné pátrání!“ V tom se průlomem mu oznamuje: „Vysílá nás k tobě Zantinella, Podrtíme kruhy, opusť strašnou věž, Čeká na tě se zálohou spřež, Spatříš vlast svou!“ Tato slova zněla Kouzedlně; hned se vzhůru vzchopil, Podrcen byl těsný kruh, Do výše se vznášel jeho duch; Slze vděku ochranitelce své kropil. – Vyletěl již z klece pták, Neslyší ni hlahol městských zvonů, Radostným mu přichází vran lesních kvak, Vidí rychle prchat brázdy honu. Neví, kam se jede; ostal vozík stát, Praví vozka: „Tento tajný oblek vem, Musím nazpět, hleď se v levo dát, A tak mineš šťastně naši zem.“ 172 Uposlech vše. Pustil se dál pěšky, Dychtí vlast svou vidět, spatřit Češky; Kráčí sem tam oklikami, By ho nedopadly ďasa mamy; V šatech zašitý měl talisman, By hned nebyl po pohledu znán; Chtěl tak ostat před soudruhem skryt, Dokud by se nezjevil mu jeho byt. – Promrhal ďas jeho uprchnutí; Toho času vězel u svých v sněmu, Posila tam dána byla jemu. Když se vrátil, jaké užasnutí! Faust víc nebyl ve vězení, Také nebyl v celém městě k nalezení. Žádný nevěděl nic, kam se děl; Chytráka tu pojal žel. Lítá sem tam kříž na kříž, Hledá ho i v bytech jeho sličných děv; Nic mu nepřichází na výjev. Nechtěl navrátit se nazpět spíš, Dokavadby druha nevyšťoural, Polohy kůl a je boural, Posléz trvá v pevné důvěře, Že jest ukryt někde v klášteře. – Kde Faust chodil, bylyby to zprávy dlouhé: Navštěvoval sem tam lučebníky, Našel nauk těchto milovníky, Byly však to dumy pouhé; Kutí zlata velice je pletlo, Udělil jim mnohé pravé světlo, Odkryl v umění tom mnohé roušky; Obdivovali ti jeho zkoušky. 173 Posléz dopídil se předc své dědiny, Shledal z ní jen skoro pouhé sutiny, Nenašel tam oken, žádných dveří, Střecha byla skoro na drancáry, Lid, že zakleto jest místo, vůbec věří. Famulus, an skoumal tropit čáry, Vězí stísněn ve láhvici; Jak tu spořádati pletenici? Rádby pomoh svému famulovi, Nechce oučinkovat kouzelnými slovy, Neměl o nich více žádné knížky. – Dva se jemu nachomítli příchozí, Ti se téhož podniknutí nehrozí, Jistí, že ho vyvedou z té tížkytížky. Byl to malíř Hrbek, druhdy jeho přítel, Mlynář Kalous, kouzel ctitel. Faust je více neznal. Tam hle dlí vrch Kviz, Zitův rov tam pozůstavá, Kolem něho jest tam chumel bříz, Lid mu důvěru tam vzdává, O zvěsty ho vypobídá; Jenom někdy na otázku odpovídá. Tam šel Kalous o poradu, Přisliboval obět za náhradu. Hrbek zašel v klášter, kde byl někdy skryt. Outočistní mu tam popřán koutek, Byl mu tam dán posvěcený proutek; Jak se dotek flašky, vyjevil se skyt, Povstal mezi nimi přeradostný ples; Jeví famulus, jak do láhvice vlez. Kalous jeví, že tam zmařil mnoho slov, Že přináší pozdravení sov. 174 Mezi tím Faust sobě povyšel; Malíř famulovi zjevit tajno bděl Strany v Benátkách ctné výhry peněz. Že je pro Faustusa do Čech přenes, Že by on je jistě nepřijal, By mu, že jsou tuto uspořené, znal; K čemužto rád tento přivolil, K zmožení-se Fausta zápolil. Bytem Faustu byla skrovná světnice Připravena; neznán v šatech pocestných Přebýval tam. Leckdys římská dívčice Napadla mu v mysl; na vědách též líh, Pravil k sobě: „Bylo v moci mé Uměnami Evropu ctnou roznítit, Blahem pravdy svaté osvítit; Moje oslaveno byloby tak jmě. Veliké jsem nabyl zkušenosti, Z poutí poznamenání jsem shledal sklady. Bude mi lze opraviti zhouby vady; Snesu v knihu skumné umělosti, Hledati dám muže z Hory Kutné, Jistě vede žití bez podpory smutné, Udělím jí; zakryl ďas mi jeho byt, Provedeme dohromady u mne skyt.“ Zatím zdvíhal se zas z peněz výhry hrádek, Zelenal se, jako druhdy, sádek, Všecko počalo tam zase čnít. Faust tu oděv změnil, tu hned v tvrzku vlít Pekelný duch, Faustovi se zjevil, Vnitřní zarputilost v prsou levil, K doktoru se čile líchotil, Aby se s ním zase sjednotil. 175 Pravil: „Přichází sem k službě otrok tvůj, Ten tě v strastné době neopustil, V čas tam přišel, prázdna byla ta tvá sluj. Mocnost nepřemožitelnou zhustil; Třidcet tisíc přived on tam pomocníků, Rozplašili by tu hrstku vetešníků; A tak v smlouvě trváme my pevně, Nepřišla nám tuze levně.“ Odvece Faust: „Svazek náš byl protrhnuprotrhnut, Co jsem do vazby byl uvrhnut; Měli jste se pro mne mocně hnout; Za zrušený uznal ho též soud. Slíbili jste rozmnožit mně vědy, Popřát do vašeho bytu zhledy, Neviděl jsem přebývající tam pány, Neotevřeli jste mně ni brány.“ Dí druh: „To se líbilo titi, naši blýskotu Provozovat a nás trmácet, Poklady též naše utrácet; Dodržet smluv působí ti tíhotu, Chceš nám uklouznouti jako lis; Podívej se tuto na podpis: Mocnost máme o právo se nepřipravit; Kam jen chýlíš, chceš se bláhy naší zbavit? Považ, my jsme půvabnou ti osobnost Zapůjčili, nebaví tvá podobnost; Nyní jednáš jako nevděčník, Šulič, mamič, šidař, ouskočník, Jako ošemetník, ošoust, kozopas, Dle činu jsi jako jiný zeměplaz, Připravit nás hodláš o krvavou mzdu, Nic tak nevyvedeš, dráždíš naši mstu. 176 Původem jsme pouzí duchové, Nad vás vyšší, neméně co bohové; Menšíme se, že předc o vás dbáme, Snižuje nás velmi vaše neznalství; Viníte nás, že vás poňoukáme K vašim vášním, k smilstvu, ožralství; Nevíme my, kterak tato baví, Bez krve jsme, ba i bez pohlaví. Tvoříte si množství skvělých pravidel, Těch se štítíte co osidel, Plníte je, když vás strká nutnost, Nehřešiti jesti pro vás smutnost; Svým vyrozumem se honosíte, Jeho vládě podrobit se nemíníte, Vášně uznáváte za své vládce, Žije to dvé neustále v hádce. Namítáte, že jsme zloty původci; Dobrem byste měli nazvat naše zlo, Není k posouzení jeho dno, Sám pud k našemu vás vede ovoci; Od věčnosti trvá, nelze ni ho zvrátit, Věčně nad tím vašim dobrem vítězí, Drž se nás jen, nehodlej se klátit, Časem těžko seznat obou pomezí. Pravda, chceme naši říši rozmnožit; To jest u vás také dovoleno, K blahu přemožených jest to založeno, Nelze ho ti, jak jest u nás, vyložit. Přitom nechtěl bych já o tebe víc stát, Věštby o tobě se není nic co bát, Ale velikés nám způsobil již strasti, Nelzelo by darmo tebe pustit z pasti.“ 177 Faust dí: „Nechlub se tak svými zásluhami, Nejsou velké; dali jste mi drobet plíšku, Lehce jste je snesli v temno míšku; Sloužení mně bylo vám pak oblibami. Připouštím vám, že jste vyšší duchové, Jednáte však jako zákeřníkové, Nepatří mzda těmto.“ V tom vzal talismany, Pravil: „Kliď se!“ Nečekal ďas této rány. Tu se zjevil jemu v strašné postavě Tak co kolos gigant ohromný, Zahřměl: „Nemni, nástrojek že přítomný Rozhodne tvůj osud k opravě, Že se tobě uprchnutí poštěstí. Povstane soud přímý, neklamný: Nežil jsi všech prázden neřestí, Rozsudek ti vydán bude náramný.“ Odletěl pryč. Ale v směru neleněl, Zval mu staré, nové druhy, sličné děvy, Hudby zněly, slyšet bylo chvalozpěvy, Jak se jako podiv čarodějů skvěl; Na procházkách krásotky mu nastražil, By se polepšení nabažil; Zástupce své v rozličných mu barvách vozil, Aby procesu se neustále hrozil. Dal mu vzkázat, že mu skvostně vystrojí Pohřeb, nevídaný v tomto věku, Že se třidcet tisíc ďasů vyrojí Při něm, přistrojených do obleků Plamenných. – Faust přijal tuto dvornost, Poděkovat se dal za pozornost, Že ho tenkrát vyprovodit má, Jestli se mu udolati dá. 178 V tom sem Hrbek v podobě své vkročil, Ulek se ho Faustus, jak ho zočil, Myslil, že ho druhdy zavraždil, Plesal, že tak osud vraždu zapaždil. Podává mu malíř knihu vytištěnou, Praví: „Jest to biblí, mistr Kutnohorský Odesílá vám ji; jest to výtisk dvorský; Ohromná jest, bude lidstvu cenou. A hle, stojí také na tituli, Kterak návrhy se vaše vyvinuly!“ Přijímá ji, volá v nadšení: „Zvítězeno! rozmnoží se umění, Z něho vyvine se lidstvu bláha, Proklestěna bude k této dráha; Velebit chci věčně nebe, Že měmně přítele zas vrací tebe.“ Když tak dleli oba ve plesu, Zabral se k ním chodec s kukadlem. „Hleďte, páni, co vám nenesu! V něm jest doktor Faustus divadlem.“ Usmáli se; dál dí: „Hle, jak v loktuši Doktorské ční, ďas s ním jedná o duši, S zlatem pytlíky mu ukazuje, A jak to dvé smlouvu podpisuje. Zde jest jiný obraz. Faust tu po Praze Jede, kamení moc leží na dráze, Ďasi musí ho zde sbírat rychle; Hle, jak ujíždí pryč, právě z Michle, Sok jej honí, smejšlí na nové Svody; a jak vězí v třídě sirkové, Z okna na plášti ho nese druh; Cítím, jest tam podnes ještě sirný puch. 179 Tam zas Faustus strojí druhům kvasy, V spolku kuběn všecko hejřit dbá, Na hudebném kůru viděti je ďasy; Slyšte, kterak sbor ten pekelnou jim hrá! Pojala vše k rozkošnění nákvasa, Všecko vejská, volá hejsasa! Těkavé si Faustus zamiloval hody, A tak provádívá často také svody.“ Prořek Faust zde: „Křivda bude v tom, Obrazník byl o něm málo povědom, Klevetami roznešen byl omyl: Ví se, že se oddal na uměny, U těch mužů tyto mají jenom ceny, Žádná vilnost, tou by se duch jejich ochromil, Koho ta si ochechule přivine, Nepustí se hoho, až zahyne.“ Dí druh: „Pravda to předc býti musí, Vy to nevěříte, nevídáno! Jakžby mohlo to být malováno? Však on za to dosti v pekle zkusí. A hle nespokojil on se s nynější Krásou Češek, dychtil dojít tehdejší. Vidíte zde, kterak řeckou Helenu, Podiv krásy, pojímá si za ženu. Žádáte-li na to důkazu, Najdete ho tuto v obrazu; Hleďte na ten v koutě výkloněk, Jak se na kolébce krásný ouhonek Jejich provaluje, sebou třepá!“ Dí Faust: „Helena sic byla lepá, Ale jest to na tisíce let, Nevím, jak sem mohla přijít zpět.zpět.“ 180 Pozůstal z ní pouze popel, prach, Podivno, jak pekelný ten vrah Předešlou zas krásu zosnoval, A jak doktor se zemřelou obcoval, Kterak oblíbil si mrtvolu. Hrůzu působí ta! Žít předc pospolu Museli ti, vyvedli když sličné děcko; Nevím, co as o tom soudit bude Řecko. Vykladač dál praví: „Sem se podívejte, Žádné šašky semnou nedělejte, Kterak Faust vůz sena poliká, Vidíte zde spřeže klus, Kterak před ním, by jí nesněd’, utíká!“ Dí druh: „Byl to předce nedoktorský vkus, Nechtí požívat ho mnozí doktoři, Pro nemocného však nespoří.“ Vykladač dí: „Zde jest kousek ještě jeden: Jak byl židák od něj sveden; Na půjčku mu slíbil nohu za základ, By ji uříz, kdyby neodváděl plat. Co se stalo? Nedodržel lhotu; K uříznutí nohy,nohy stahoval žid botu, S ní mu onu utrh; lek se žid, Odpustil dluh, sic by zavraždil ho lid.“ Druh dí: „Doktor neměl těchto šejdů třeba, Přijmů měl dost!“ Na to ukazovač praví: „Vy mě chcete přivest o můj kousek chleba; Ti mí obrazové nejsou lhaví. Vypustím víc kusů, jen vám jeho konec Zjevím: necinkal mu žádný zvonec, Došla lhůta, ďas ho chňapnul za živa, Neplatila žádná protiva. 181 Na ohnivý vůz ho s brachy sází, Hleďte, jest zde dva a třidcet tisíc běsů, Ti ho přímo v peklo vyprovází, Jest zde slyšet něco od nich plesu; Kolem nich se vznáší krkavců a kání Hejna, po plenu se shání, Nedostane se jim z něho ani chlup, Do ohnivé pece vrhá se již lup.“ Dí Faust: „Arci sloužit to má k výstraze; Rarachy kdo spočet, že jich bylo tolik? Zdá se mi, že ve tvém obraze Schází jich předc jistě kolik; Jistě zasloužil on taký los, Do paměti přijde, jen ho všudy nos; Něco zjinačit dám. Což-li ještě žije? – Zde máš zlato; snad vše ještě smýje.“ – Faust se pídil po své Těšce ctnostné, Ona po něm, dlela ve klášteře, Však jí vyjít byly volné dvéře; Plesala, že opustil předc ďasy zlostné. Sestárli již oba; nevábil je světský Více plápol, ale přehorlivý dětský: Jeden po druhém předc baží, Ve spatření pouhém se již blaží. Přišel k němu proslulý též rádce Za poradu ourok od něj žádat; Faust mu zjevil příhody své krátce, Že mu nelzelo nic dle smluv lstivých střádat. Onen vece plný vzteku: „Není pro tě nižádného léku, Nestřádal jsi pranic pro nábožné skutky, Nezbývají ti než pouze smutky. 182 Pomoc není, než se odtud vzdálit, V známém místě dát se spálit; Tak se zvěčnil druhdy Herakles, Taktéž Enpedokles, do Etny ten vlez: Tak tě jistě dojdou oslava i spása, Svého směru získáš, ošidíš tak ďasa, Ve umění jsi se více ztužil, Za mnoho předc stojí, co jsi užil.“ Na odpověd nečekal, pryč prch; Fausta rozchází to, co mu ponavrh. Mnohý poklesk předc mu v mozku dlabe, Praví k sobě: „Dychtil jsi vždy po návratu. To tvé pokání se zdá být slabé: Nelze jinak ujít pekelnému katu. Válčil jsem sic proti udolání, Vězím doposavad v kolotání. Udává se příležitost vidět Donnu, Jaká rozkoš slyšeti ji zpívat! To jest v rajském plesu splývat! Což-li mám předc spatřit onu? – Občerství mě výjev Zantinelly; Ano předvezmu tu přeosudnou cestu, Pevný pud mě táhne k tomu městu, Uvidím ji a pak zajdu v želi.“ – Od té doby počal na pouť se tu chystat, Jevil Hrbkovi, že míní k Římu přistat, Ten že bude jeho spásy břeh; Vypravuje jemu svého žití běh, Jak se mu předc leckdy zazelenal, Kdyby zašel, by ho poznamenal; Tento neví, byla-li kde fantazie, Neb-li přijal v děje něco poezie. 183 Odevzdal mu také adnotata (Na poutích jich sebral skoro stoh), Aby dosadil z nich scházející data, A co ve vědách tak všecko zmoh. Malíř jemu tuto cestu zráží, Že mu k pokání zde pranic nepřekáží, Že se může poklesků všech chránit. Doktor v předsevzetí nedal si nic bránit. Dí tu malíř: „Život tvůj já spíši, Sloužit bude světu k výstraze, Jak muž z ctižádosti v skvělé povaze, Neznaje vloh mírnit výši, Odhalit chtěl věčnou skrytost, S zlými duchy vyvest květu podletí; Jak též dychtil získat znamenitost: Stal se posléz snahy obětí. Peklo přivedlo jej na bezcestí, Dlouho vězel ve tajemném Jeho spolku; to však sloužilo mu k štěstí, Že předc neustále válčil s temnem, K vyváznutí z jeho klepet pomoc hledal, Že se udolati všecek nedal; Ve světě chtěl spismi množit světlo: Peklo mu však záměr jeho spletlo. Dále jevit budu, kterak pravá lítost Po zlepšení neustále dbá, Zprostit může klesu zla, Nahradit též dřevní náležitost; Taká musí býti bolná, K vytrpení všechněch zkoušek volná, Kdo ty přestojí, ten získá ratolesti: Hlediž se zlem do konce až odpor vésti.“ 184 Nato listem Faust své jmění odporoučí Famulovi, malíři a mistru z Hory; Zabírá se na skály a tam se loučí S krajinou tou, s vlastenskými bory, Nerad opouští ten šťastný dol, Při loučení cítí trudný bol; A tak na vrcholích několik dní bloudí, Na cestu ho záměr pevný loudí. Na skalách ho nějaký čas stíhá Zahalená ženská postava, Na nějakou příležitost číhá; Ta dí: „Možná spásy oprava, Na cestě by oklamal ho znova ďas, Polepšil se, nebe jeho duši spas!“ V tom ho se skály vší mocí svrhla, Vichřice se při tom hlučná strhla. V okamžení rozbořena leží tvrz, Zničena jest celá usedlina, Neostala z vinic ani trz, Patří se jen vůkol zřícenina, Převráceny jsou i skalní homole, U jich paty leží jeho mrtvole; Kdo ji spatří, obejde ho hrůza, Zdaleka se vyhybá jí luza. Podrcena ležela tam celý den, Až ji v noci někdo tajně skryl; Snad kdo pamět učencovu ctil. A tak nemusela býti pekla plen, Sic by neprovedlo nad obydlím mstu. Zuřilo, že potratilo mzdu, Šílení to neznačilo ples: Zajisté mu odpuštěn byl kles. 185 Malíř sepsal jeho život, jako věrný Jeho ctitel, tak jak děje od něj slyšel, I ten, co se mu zdál nesouměrný, Mníl, že mnohý z obraznosti vyšel. Škoda, že ten pekla šum Spisy učencovy zvrátil v rum; Prospělyby světu mnohé jeho zpyty, Dějepiscům poskytlyby v temnu svity. A tak pěvec zachovat víc pro potomky Nemoh’; jsou to předce jenom dějů zlomky, Neví se, kdo vyhrál z ďasů sázku, A kdo proukázal Faustovi tu lásku V Polště, v Benátkách a na tom strastném skalí; Kdo byl poustevník ten, dobrý či zlý duch: Nelze důmínkami rozvázat zde kruh; Příští snad to husté temno svalí. Jeho žití bylo pouhá směsice, A tak zaslušno jest, by zpěv byl též změt, Snad náš nevyhlíží jináč svět; Na věk svůj on působil co vichřice, Hroze světu zmatenicí kouzel zhoubou, Probudil však u vrstevníků tím vštip, Že svůj obraceli na pátrání vtip; A tak se stal svého věku chloubou. Tuším, že Faust předce přelstil ďasa. Zříme, kterak ochábla ta černá chasa, Zařekla se duše napřed smlouvat; Dokázalť on, že lze nazpět couvat. Byl on náčelníkem věku, pomoh’ tisk Vyvest, jaký vyvine se z něho zisk, Vyjeví to příští století, Vyvede-li lidstvu nové podletí? E: av; 2004 186
Bibliografické údaje

Nakladatel: Arcibiskupská knihtiskárna
(Tisk knížecí arcibiskupské knihtiskárny, v Semináři.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [XII]+186

Autor motta: Hněvkovský, Šebestián

Motto: Hněvkovský, Šebestián