[Vstup]
Památce mého Mistra.
Mistře! Připisuji popelu Tvému horkému tuto píseň barbarskou. Víš, já miluji je, ty lidi, jako Ty, já nenávidím je též, já mstím se barbarskému životu a barbarsky mu zpívám. Jsem snílek a jsem Vašíček Nejlů. Ty odpustíš hochu z pusty, hoch odejde zas na poušť. Hoch nestaví, hoch si jen hraje a zpívá.
Jsem barbar, Mistře a zemru barbarem.
Ty znáš, Mistře, tu sladkou rozkoš zabíjet sebe, zabíjet mastné lidské mouchy, sledovat křečovité jich trhání a svíjet se sám. Barbar nezabíjí už, barbar je ohlušen, barbar sedí v zajetí za městem u vody a dívá se, jak teče. A barbar přemýšlí o své vzdálené, ztracené pravlasti.
Jsem barbar, Mistře a zemru barbarem.
Považ! Ptáci se učí zpívat! Robí si pracně křídla, zpívají z not a dle kolovrátku. Barbar
[5]
nechce křídel, not ani kolovrátku. Barbar chodí po zemi, barbar zpívá, že zpívá, divošsky, bezuzdně, volně, po barbarsku.
Jsem barbar, Mistře a zemru barbarem.
Je mi teskno, Mistře! Je tak teskno odhodit barbarský háv, čapku a starou, javorovou, třemi strunami potaženou vypuklinu, žínku mou – ah! barbar už neumí plakat slzami – hleď, Mistře, tenhle obláček jistě jde k nám, bude ji vidět, naši zelenou step, písčité pahrbky, bělavé stany – a já tu v zajetí! Vidíš tu čínskou zeď dokola? Neumím robit křídel, nepřeletím jí a jsou tam hlavy strážníků tvrdých, nelítostných. Sedím u vody a dívám se, jak teče, Utopie!
Jsem barbar, Mistře a zemru barbarem.
Mistře! Připisuji Tvému horkému popelu tuto píseň barbarskou. Je roztrhána jako oko mé, zbledlá a chmurná jako čelo mé a šedinami prokvetlá jako vlas můj. Zpíval jsem si ji na svém štítě javorovém, bloudila se mnou mlhami, lesy, po horách a při rzivých, stojatých vodách, kudy mi dovolil Pán, jemuž otročím. A na naši pustu jen kradmo zalétala ze zajetí. Já trpěl při ní a proto je barbarská. Vašíček Nejlů!
Jsem barbar, Mistře a zemru barbarem.
Pamatuješ ještě, Mistře můj, jak jsme spolu stáli uprostřed pouště za hvězdnaté noci? Oči hledaly nebesa a nohy držela země. Kolem se svítily hnáty a lebky. Stoupali jsme. Země a život
6
mizely zvolna hluboko pod námi. Bylo tak ticho v srdci našem, ale cítili jsme přec, jak tím srdcem víří krev pusty, matky naší, jak se tu rve živý kámen s mrtvým. Vdechovali jsme sílu tajemství, a půda, z níž jsme vyšli, byla v nás. Člověk je všude s námi, řekl jsi smutně. A vraceli jsme se z honby za věčností dolů. Hledali jsme poušť nadzemskou a vrátili jsme se do naší. Mistře, hle! Vašíček Nejlů! Budu ti o něm zpívati píseň, neboť byl v nás a s námi. S tebou umřel a ve mně umře.
Jsem barbar, Mistře a zemru barbarem.
Prodávám jim, Mistře, tento fragment, útržek života svého, svou nejvlastnější píseň, prodávám a usmívám se – jako někdy Ty. Nebudu už tak zpívat, nelze dál leda tmou a tělo chce zpátky. Ty ji slyšíš, jsi v davu a je to píseň davu. Píseň rzivé vody a úpadu, mé duše a mého boha v ní. Lehkonozí ať se smějí! Slyš, Mistře, já zpívám – barbar zpívá barbarům – barbar zpívá – – – – –
Nad zemí stojím sám a sám.
Oči své široce rozvírám.
Oči své v dálku, pryč upírám.
V zrcadlo země nazírám.
Oči své krvavé zastírám.
Nad bídou lidskou vám
svou slzu dám.
7
I.
Vašíček Nejlů na houbách.
HŘÍCH.
Noc byla teplá, k milování.
Šli spolu lesem rytíř, krásná paní,
tiše šli, les za ně mluvil, vyprávěl
a šuměl jim písní divnou, podivnou,
ak by je ukolíbat chtěl;
vábil je v sladkou náruč svou,
rukama hustýma k nim se skláněl,
v uzounkou alej dolů k nim,
v srdce jim zvonil: bim bam bim!
ó co se těch písní už navyzváněl,
jež větérků horkých roznášelo vání.
Noc byla teplá, k milování.
Teď ďábelskou písní les hral:
jak se on zpil, jak ji v kolo bral,
jak kouzlu modrých očí podléhala,
bledé tváře, černých vlasů –
muziky hrály, kantor objal basu
a struna houslí sladkou polku lhala,
zbytek jim rozumu v boji se srdcem hynul,
on úže a úže k sobě ji vinul
v hustém a divém reji tanečním,
rozkoše čin se chvěl vybuchnutím hroze,
hlava k hlavě, ňadro k ňadru, noha k noze,
hrozný pud burácel davem vším,
v kouři a křiku výskal klarinet,
do kola s jásotem dali se v let
znova a znova, úsměv nad úsměv
8
a v tělech horkých horká bouřila krev,
on níže a níže skláněl se na ni.
Noc byla teplá, k milování.
Jak alejí k mýtině stezka se táhla,
snivá zář luny po nich sáhla,
nesla je v plášti průsvitném, pavučinném –
v jiném byli nebi a zas byli v jiném.
Prostřed mýtiny jak klášterní sestra
s mošnou když schylená stářím i bídou
přemýšlí váhavě na rozcestí,
kam ještě pro bídný halíř jít,
hruška prastará, hnízdo větrů,
hračka bouří zuřivých, svět ptáčat v létě,
mlhou pověstí dávných obestřená,
teď v měsíční záři panenská, skvělá
tajemných ňader rozkládajíc větve
v stín zvala hustý, mech měkký, bujnou trávu,
jež opojnou voněla vůní
vyrostlá, sytá stružkou volnou,
co táhla se z kořenů olší vážných,
s okolních strání údolím smavým,
tratící se v rybníčku malinkatém.
„Sednem si!“ – „Musím jít! Vrať se!“
zašeptly dvojí rtové, však vášnivě splynuly,
mžikem on rukama objal jí tělo
teplé a kypré a líbal a líbal
hlavinku bezmocnou, skloněnou nazad,
splýval dech, krev v žilkách hrála, třásla se,
na vzdálené věži hodiny váhavě bily,
čas stál, dokola mlčelo ticho,
příroda jásavě vdávala děti:
pod starou hruškou za teplé noci
Velibů Jiřík a Maruška Nejlova
rázem upadli na zem.
9
SEN.
(Skalnatá poušť, z níž vystupuje malé, lysé návrší. Pod ním leží bezvládně Jiří. Maruška odtud spěšně odchází).
Jiří: (nesouvisle mumlaje marně se snaží povstat; spatří mnicha):
To je on! Praděd! Bože, můj praděd! Bába mi říkala – takové divné věci o něm říkala. A otec řek’, že praděd prokleje, nebudu-li knězem. To je on! Prokleje mě! Prokleje! Nevidí? Kam se schovám?
(chce vstát, nemůže, dívá se ustrnule na mnicha a šeptá si).
Mnich (stařec v dlouhé, režné říze klečí skloněný na návrší drže v rukou sněhobílou látku zkropenou krví):
Hospodine milosrdný, Lásko všemocná!
Viz! krví potřísnili tuto roušku
krvenci moji; netresci jich, Pane!
Život je zaved’ a krev země ohnivá,
kterous ty určil až za branou smrti
k věčnému žití. Slituj se, Pane!
Slituj se pro mne, dal jsem ti sebe,
slituj se pro mne, zapřel jsem hlínu,
světlo jsem vzýval, kterýms mě zapálil,
věrou jsem zpupné potlačil tělo,
tělo jsem obětoval ti.
Hospodine milosrdný, vyslyš!
Dej, ať tato prokletá krev
potomků mých smyje se, zmizí,
ať čistá víra překoná zemi,
ať símě tohoto hříchu
člověk je pravý!
Jediný Bože, já prosím –
(vzhlédne a skloní se opět: pausa.)
Lásko boží, já prosím –
10
Oblak (objeví se před ním; hlas):
Semeno hříchu tohoto bude člověk pravý!
(Oblak zmizí.)
Mnich (padne na tvář):
Bože – díky!
Meluzina (černovlasá žena, ohnivých pohybů, vychrtlá):
Ještě jsem tu já, pope!
Rouška se namočí krví!
Mnich (vztáhne ruce k nebi a zmizí).
Jiří (mumlá):
Ne! Ne! Nechci Boha! Nechci víru! Ženu! Ženu!
Meluzina (za mnichem):
Chacha!
(obrátí se a vycení na Jiřího krvavé dásně).
(Jiří vzkřikne, probudí se, poušť i návrší, vše zmizí, leží pod hruškou v lesnatém údolí, rozednívá se, letní jitro. Za Ostrou Horkou nad údolím mizí malý mráček.)
II.
Vašíček Nejlů se narodí.
Malá, dřevěná víska se tulila
k návrší zeleně a žila pro sebe
tichý, svůj, uzavřený svět.
Lidé klidně pracovali,
umírali odevzdaně,
děti skotačily, rostly.
11
Většinou byli evandělíci,
k Bohu se modlili stejně vroucně,
stejně jim žehnal Bůh spravedlivý.
Zlí, hodní byli mezi nimi,
vášně se jak jinde obnažovaly,
však bylo holubic víc než kání.
Na statku sloužila u Šimáčků
– tatík jí ponocný odešel na věčnost
naposled zatroubiv si, náhle –
Nejlova Maruška, prostá a hezká.
Máť starou v obecní pastoušce měla,
živila ráda ji namáhavě,
ač jí též sousedky výslužkou dávaly
do klína bramborů, ošatky mouky
hojně a často, neb byla hovorná,
novina živá a sklípla si ráda
na stará kolena, také jim zpívala
písničky pěkné, starosvětské,
když peří drávala povídavá.
Marušce bylo sedmnáct let,
kulatá, pěkná, s bílým čelem,
urostlá, silná, vyvinutá.
Veselá byla a zpívala vesele,
chudobná jako šípkový keř,
bohatým synkům voněla růží,
rádi ji štípali v červené tváře,
matky však bděly ostražité
a kvítek šípku bránil se trním:
Maruška zůstala čistá a poctivá,
až ji modrýma očima zmámil
a sladkou řečí Velibů Jiřík.
*
12
(Světnice u Velibů. Otec, matka, syn Józa. Později Jiří.)
Otec (asi 45 letý, už šedivý muž brunátného, vypitého obličeje sedí za stolem a jí dřevěnou lžicí z mísy):
Do té vodovky s kmínem nic není. Mělas uvařit česnečku.
Matka (ustaralá, pomenší žena dobráckého výrazu):
Nemáme už česnek, došel a neměla jsem krejcaru; Pik nepočká, to víš, bojí se –
Otec:
Zatra žid! No, mohlas říc’ Jirkovi – to ještě spí?
Matka (váhavě):
Spí – na půdě – nechtěla jsem ho budit.
Józa (asi 20 letý silný mladík sedí na zemí a spravuje chomout; pro sebe zabručí):
Čerta spí!
Otec:
Mámo, co říkáš, půjde ještě do toho semináře nebo už ne?
Matka:
Prosím denně panenku Marii, aby mu dala dobré vnuknutí.
Józa (pro sebe):
Houby platné!
Otec:
Bylo by to přec jen hezké, pořád to říkám, kdyby byl tak tím farářem. Ty bys mu kuchařila, Józa by orčil a trochu ved’ to hospodářství a já hehe! já bych tu ostal v baráku na vejměnku.
Józa (pro sebe):
Čerta tady – leda v hospodě!
Otec:
Mámo, zbuď Jirku, musím s ním gruntovně promluvit!
Matka:
Ale – je dost času – a ty máš už zas v hlavě – počkej s tím!
13
Otec (vstane, otevře dvéře do síně a volá vzhůru k půdě):
Jirko! Jirko! Vstávej!
Joza (vybuchne):
E – vždyť tam není!
Matka (se naň úzkostlivě ohlédne a dává mu znamení, aby mlčel).
Otec (to uvidí):
Tak on tak! Hrome, ona byla včera neděle! To se zas toulal někde u muziky s tou Nejlovou. Pěkný pampáter!
(k matce)
Proč ho pouštíš?
Matka (stísněně):
Ale řek’ odpoledne, že půjde do lesa; nejspíš zabloudil do Sovolusk na faru a zůstal tam!
Otec:
Jo – na pěknou faru!
(Usedne u stolu a jí mlčky a hltavě). (Joza si hvízdá. Matka šušká po světnici). – – – –
(Kroky po prahu. Vejde Jiří bledý, rozcuchaný.)
Jiří (rozpačitě):
Dobré jitro!
Józa:
Dej pámbu!
Matka (chvatně):
Dobrýtro! Byls na faře v Sovoluskách, Jiříčku, viď!
(mrká naň).
Otec (k matce):
Mlč!
(Odstrčí hněvivě mísu, Józa přestane pracovat a dívá se na oba). (K Jiřímu posupně):
Kdes byl, flámo, celou noc?
(Jiří mlčí.)
Zas ses slízal s tou berankou, viď, ničemo! Chceš mě zahrabat! Nic neumíš! Nic nechceš dělat! Leda pána! Hlejte ho! Statek jsem prodal – chce mě připravit ještě o barák! Pročs nezůstal v semeništi? Chytá se tě svět, viď! Kdyby tak nebožtík pan opat – dej mu pámbu věčnou slávu! – z hrobu
14
vstal! Já tě mám zadarmo živit? Táhni, kam chceš – já tě už nechci vidět!
(práskne dveřmi, odejde).
Józa:
Jde zas pít!
Jiří (sedne na lavici u kamen a tiše pláče):
Maminko –
Matka (utírá zástěrou slzy):
Vidíš, Jiřičku –
Jiří (mluví skloněn do země):
Maminko – je to pravda; já jsem tak špatný – ale, bože! – Maminko, já půjdu, svět je široký, snad se neztratím, snad vydělám na živobytí! Zejtra odejdu a až se k vám vrátím jednou nazpátek, koupím náš dědičný lán. Pak s Józou a s vámi budem tam hospodařit – nu a tatínek – rád se ze zvyku napije, jaká pomoc, snad bude spokojen a utiší se!
Józa:
Hm! jen aby! Pro mě si dělej, co chceš!
(Matka usedavě štká.)
*
Nazejtří s ranečkem, v němž byly šaty,
buchty a tahací harmonika,
odcházel pro štěstí do světa Jiří.
Józa mu bratrsky tiskl ruku,
tatík byl střízliv a taky si zaplakal,
maminka pro slzy nemohla mluvit.
Odejel do města hledat si štěstí
s plány smělými, vznětlivou hlavou,
půlrok se potácel v hlučivém víru,
a srdce mladistvé hryzal červ,
našel jen, našel zas oklamán, rozeštván
nevěstu kostlivou pannu Bídu.
15
Domů se vrátiti nemohl, nechtěl,
zpíjel se nápojem kalu a hříchu,
poklesal, aby zapomněl, zapomněl –
toulal se po kraji, hrál, zpíval, zapadl.
Maruška buzená budoucím mateřstvím
nechtějíc snášeti posměch a hanbu
utekla náhle od Šimáčků,
běžela daleko, kde by jí neznali,
až ve vsi Černavách dostala místo;
sedlák ji Dobiáš do služby přijal,
světničku v sušírně dal jí k bývání.
Tam se jí po čase narodil Vašíček.
Pracovala pilně dál
uzavřená, mlčenlivá,
Vašíčka vložila v necičky dřevěné,
Vašíček prosnil v nich mládí,
však nikdy domácím nešla ho okázat,
často jí šetrně domlouvali,
viděla v něm jen Jiřího syna.
Mamince občas poslala peněz
na přilepšenou a psala jí psaní,
že je ve službě, o synu mlčela
a stará Nejlová byla ráda,
že se má dobře, tak říkávala,
že v městě někde u pánů slouží,
po starém zvyku dál živořila.
V den křtu Vášova měl starý Veliba
prostý funus; utopil se v potoce,
kam spadl opilý s lávky.
Odtud ho jednou už vytáhli zpitého,
„to jsem se napil“, řek’ v smíchu,
podruhé našel v potoce smrt.
Zpívali o něm na známou notu:
po smrti moc, za živa málo –
16
Vdova s Józou byli na baráku,
ze statku zbyl jim výstavného,
o Jiřím nevěděli.
Velibka říkala: jistě je šťasten,
bohatě asi se oženil v Praze,
stydí se domů, zapomněl na nás –
přála mu štěstí to z plna srdce;
Józa sil, pracoval, oral s volky,
na vojnu nešel, dobře se oženil –
spokojeni, klidni všichni,
maminka stará chovala děti.
III.
Vašíčka Nejlova ukolébavka.
Uprostřed zahrady stavení malé
s doškovou střechou, dřevěné, opryskané,
vítr jen zlehka ho políbí, když kol vane,
rozhoupá stromy a pluje dále.
Do něho díra, s petlicí dvéře,
komora tmavá, kamna se v šeře
veliká tají uprostřed
a v rohu, jen co by paprsek vlet’,
úzké je okýnko nahoře, skla je kus v něm
a kus látky sítěmi opředené,
u kamen vaničce ve dřevěné
Váša se kolíbá tam a sem;
hlava na podušce senné,
nohy mu čouhají z vaničky ven.
Očima po tiché prostoře bloudí,
teď máma už přijde, si myslí a soudí;
kotlíček vedle prázdný! Kdyby už přišla jen!
17
Na obrázek na stěně starý se dívá
a zas se v necičkách sem a tam kývá;
přijde? mám hlad už veliký!
máma mi přinese knedlíky!
S rozkoší měkce se pousmívá,
ručkama tleská, s vařečkou hraje,
opět se sklání na neciček kraje,
sem tam se kolíbá, kývá.
Komůrka celý jeho svět,
neví, co slunce, co květ,
v necičkách celý den se vrní,
na těle, na duši krní.
Teď víčka přivřel; v okýnko, látka kde šedá,
paní si vychrtlá, bezzubá sedá,
na Vášu s láskou se pousmívá
a drsnou píseň si zpívá:
Hajej, dítě mé! Zapomeneme!
Přestanem lítat, dušemi zmítat,
na zlatém tácu si v paláci sedat
a v kalné vodě si oběti hledat,
s čistou pannou kurtyzanou
v podvečer bujaré hochy vítat.
Zpívám, zpívám písničku,
kolíbej se, Vašíčku!
Hle tam kol komína lidé si hrají,
červené fábory vesele vlají,
to bude krve na poprve,
padají rány, to bijí pány;
výstřel zahřmí, život teče,
hlaveň horká davy seče,
knuta švihá na záda,
zlověstná se mlha nebem válí,
na hranici srdce cit se pálí,
slunce klidně zapadá.
18
Hajej, dítě mé,
odpočineme!
Vítr sviští, moc se tříští,
socha praská, to je láska,
převratů zima na zemi padá,
vybledne růže, chýlí se, svadá,
tyrane, člověče, boj se, boj,
se mnou se na cestu stroj!
Hajej, mé dítě,
nevezmu si tě!
Hranice zvolna dohořívá,
popela šedivá všednost zbývá,
dechni a popel se s povětřím smíchá,
zástup ho lidí lačně dýchá.
Chleba! za všedností! maso a kosti!
duše? a! Starost jediná!
Radosti šílená!
Kytaru do ruky, běsných strun ozvuky,
láska, vráska, žití, hnití,
viz, tu jed zmije s touhou se pije,
v bláto se šlapou zlaté klasy,
na jatkách tvorů padají massy,
juch! polka se tančí divá
a má se píseň zpívá.
Čest kaňkou, tvrdými se platí,
tělo-bůh uši si zlatí,
na Olympu v klidu dřímá,
s Hekubou se obejímá –
práce a poctivost, bahna dost,
lidská tvář zář a zář,
vycpaný hastroš parukatý!
Nynej, můj miláčku zlatý!
Prostota ptákem ohnivákem,
poznání mrazivým severákem.
19
Kůň padlý, nemoh’ blátem dál,
on tryskem pyšný jezdíval,
teď mouchy si sedají naň:
tak myšlének platí se daň.
Křídla k paži! volnost! v let!
v království mé poletíme,
kde vše sní a hmotou dříme:
nezabíjet – zabíjet!
Bez květin a beze zdoby,
bez žádostí, kyvu doby,
v rovině můj stojí stan,
bez krále a katů jeho,
bez žehnání nebeského
město mé, bez sedmi bran.
Práce bůh můj manžel býval,
až ho nicu smetl příval,
vdova jsem, však bez dětí,
já jásám, nebe umře v bolu,
já pletu hvězdnou aureolu
si z vyrvaných mu obětí.
Říše má, zlatý kraji!
Nezkrocený oři volné stepi,
bez sedla a uzdy, štíhlý, lepý,
písně mé tebou vlají.
Poddaných nemám, zem neštvaná, tichá,
skřivan tu od srdce zvuky své hází,
nervou se pomněnky, neláme mlází,
ptáčat pár k sobě se tulí tu, vzdychá.
Srdce všech bije mnou, mnou všechno zpívá,
můj hrom bouří velebou, nenese strach,
rosná se prška mnou v osení vlívá.
Dnem svítím, uspávám nocí temnou,
mnou beránkem lítý je vrah –
vládnu všem a všichni vládnou se mnou.
Obraz můj v čelo se bije, ne v stěny,
20
nikdo ho neproklíná temně,
netrhá mstou ho zamračený.
Státníků nepředu pavučiny,
ničím lži a vzdorně pískám,
zbraně pravdy směle vtiskám,
lstí padá panáček i pop líný,
ubohý chlebař a šplhavec,
s rozkoší rozšlápnu zlatou klec.
Spravedlnost! miláčku můj!
na stole gloria, pod stolem fuj!
modli se, věř, do sáčku ber,
poníženě líbej, hlavou kývni,
po obědě sladko zdřímni
a jsi charakter!
Čiň dobře a právě
a neumřeš v slávě.
Vašíčku, Vášo, dítě mé,
pozpíváme, půjdeme!
Mechové trůny, rusalky křepčí,
hranice svobody vysoko plane,
přitul se ke mně, jsem matka tvá země,
hvězdy nám svítí, zefyr nám vane,
zapomenout, po moři plout,
po moři prasvěta bloudit,
srdce zas srdcem soudit,
na bídném vraku uprostřed mraků,
mlhami, světly, jasmínem nebí,
písečnou pouští rozbitých lebí,
zelení věčnou, novým žitím,
čedičem tvrdým, hromobitím,
přes vlákeň paprsků bílou, hustou,
bez poznání, modliteb, slepě, maně,
tápavě letět a odevzdaně,
bez zírání boha, bez víry –
21
Meluzína hvízdá, zpívá,
tanči, světe, a svět zívá,
vášně mrou.
Moje nahé, zcvrklé tělo
také tančit zapomnělo,
mraky jdou.
Schovám já se do těch mraků,
blesknu ohněm černých zraků,
do šílení, do přízraků
vášní hrou.
Zatančí svět, já se směju,
v kouty srdce posměch skreju,
posměch sebe, posměch nebe,
posměch člověka.
Vírem v křiku, v bujném ryku
ztopím lidskou filipiku:
cesta daleká!
Zahvizdám, zaskučím, letím
nad tělo, nad duši, královstvím třetím,
v království snů, v království jedině božím,
v království bláznů hlavu složím.
Nohama ve hlavách rozumných řádím,
rozbitých mozků bitky svádím
rozumné, výsměšné, mravokárné:
daleká cesta, volání marné!
Komu oko slzou svítí,
v šedi pláště se mi chytí,
se mnou letí v říši třetí,
sobě oltáře své světí,
svou si hvízdá píseň temnou;
děti konce, leťte se mnou,
děti smrti, rozum drtí,
hříčkou cit je, za mnou jděte,
nebojte se, nezemřete,
naše heslo, naše znamení
mozku je drobné kamení.
22
Dítě! Já své ti dávám požehnání.
Klenoty všechny v zor tvůj sypu milý,
pustorylu květ, skřivana ohlas čilý,
paprsk slunce, vonných vánků vání,
perly moře, vlnek hravých šum,
modlitbu bídných čistou k nebesům,
panenských ňader chvění, touhy božské bol,
věčnému sněhu čím odpovídá dol,
balvan co sní v základu hor,
věčné kolísání, věčný vzdor,
šepot rákosí, leknínu oko velké,
hloubku jezer tajemnou, dno mělké,
dávám boj ti svůj, svá pekla, nebe,
Kaina, Abela, Evino líčko bledé,
píseň pastýře, co stádo k řece vede,
píseň štvance, co pravdu pravdou třebe,
podušku měkkou, hřmění lačných děl,
ztracených rovů řev, něžných lilií běl,
svobody rozpjatých křídel vlání –
Dítě! Já své ti dávám požehnání.
V království třetím je líp!
Poznání stromu plodem je šíp,
nenese štěstí, jen vzdech.
Země krev tě v nevinnosti nech
a nedej přiblížit se ku poznání! –
Dítě! Já své ti dávám požehnání!
IV.
Vašíček Nejlů na světle božím.
Stmívá se. Západ s okem vytřeštěným
krví se zalívá, posledním pohledem hlava jeho snivá
23
loučí se s krajem lesem nad zeleným
a mrak vrahem výhružně za ním na východě kývá.
Nad dědinami klid děsivý visí,
život se chlípí, kloní týl a skrývá ohon lysí,
háj vánkem si budoucno šepotá dutě,
uvadlé žárem listí rosu čeká nepohnutě,
jablko pád, ztrátu lístků kvítí
a kámen deště bití.
K dědině poutník osamělý kráčí
a čelo jeho jak obloha za ním se mračí,
jde po mezích, v myšlénkách hlava se potácí,
tak bouře v dálce kdesi burácí,
oko mu šílenou písní výská,
jak nad lesy boží hněv se blýská;
časem se zastaví, na skupiny mraků dívá se neurvalé,
sklopí víčka a jde dále.
A víc a víc se šeří.
Zahradou k sušírně došel, do otevřených dveří.
„Jsem chudý pocestný, prosím za nocleh, za přespání,“
řek’ bez pozdravu a hrom z dálky zahučel z nenadání.
Vašíček spal a Mára na lůžku seděla zpola odstrojená.
,Bude bouřka, já jsem tu sama, chudá žena,
místa je tu málo, snad vás sedlák v stodole nechá – ‘
„Mám plášť, lehnu na zem,“ poutník říci spěchá,
„jsou teď lidé zlí, sedlák vyhnal by mne třeba –
tvrdý je nyní a trpký ten kus chleba!
Bude se lít, nevyhánějte mne, prosím,
chudý s chudým spíš cítí a ví, co to bída!“
,Odkud jste?‘ Mára zvídá.
„Já celý život tak se světem nosím,“
– rozvázal ranec, na zem plášť rozprostřel,
vedle harmoniku klad’ a ostrý zvuk z ní zněl,
used’ – „domova nemám, otec mne vyhnal,“
– teď vítr listí a prach do dveří přihnal,
Nejlová na petlici zavřela je –
24
„bloudím tak bez klidu – mnohé znám kraje –
ode vsi ke vsi zpívám, hraju po poutích –
chlebíček trpký, a ještě trpčí lidský smích;
často už chtěl jsem se uchytit,
ale znova a znova dál jsem musil jít.“
,Ba ano, jsou nyní těžkosti pro chudáka,
ale přece byste měl jíti na sedláka,
je hodný, na půdě – ‘ „Já vstanu časně z rána,
odejdu tiše, nikdo nic nezví; prosím vás!“
,Nu, jak chcete,‘ na slova ta v ráz
blíže již hromná zabouřila rána,
kapky těžké v listy padaly stromů zahradních
a Meluzinin ozval se táhlý smích.
„Máte tu dítě?“ ,Mám hocha.‘ A v okýnku zase
jakoby látka v otvoru zacpaném pohnula se.
„Co tu vlastně na tom světě máme!?
Podřeme se, umíráme!
Nač tu žijeme my malí, chudí!?
Nouze nás uspí a nouze nás budí.
Proto myslím, že je lepší nevzpomínat na to,
aťsi mají boháči dost, my také máme své zlato:
život je krátký, užít ho kdo zná,
šťasten je a o druhé se nestará;
zapomnět, užívat a dobře by bylo.“
A opět to hromem zahlaholilo.
,Máte pravdu! Tak se dřít! Jako já!
Mlčet a jíst! Tak to světem chodívá!‘
Teď déšť spustil, listím šelestil
a hrom už výstražněji blíž a blíže vyl;
pocestný zvolna se odstrojil.
„Také si tak často myslím, nač a nač
pracovat těžce, plíst pánům karabáč!?
Jen uhnat si něco na živobytí,
co by člověk nechcíp’, ale žíti, žíti!
Co po nás přijde? Co do toho nám?
Ale nač vám to povídám!
25
Vy nedobře děláte, že takhle živoříte,
jak vidím; vy štěstí si najít neumíte!
Ukažte ruku! Máte ji tvrdou, upracovanou!“
Hrom náhle první zahrozil ranou,
až Mára se zachvěla, on vedle sed’
a ruku její nepustil hned;
,já se bouřky bojím,‘ hlesla
a bouře se blíže k Černavám nesla.
„Jsme lidé slabí! Je třeba pomocné ruky! –
Jste tu tak sama a mláda! –
Což, měla jste někdy už někoho ráda? –
Slyšíte srdce?: tluky! tluky! –
Věřte, není nad políbení!“
A hromu rázné zadunění
přervalo sladký šept, v ní se žena rozechvěla,
dvě lidskou vášní hořela těla,
zavolal hrom, zasténal strom,
země se otřásla ranou –
Maruška podruhé nebyla pannou.
* *
*
Slunce vstávalo nad lesy kdes
a z lůžka rozhalena vstávala žena.
Ten muž!? Pro boha! Jirka! A v očích děs
k zemi jak šlehnutá bouří se kácela
a duše jí mroucí se okýnkem ztrácela.
„Mařenko! – slyšíš? odpustíš? –“
však duše už v dalekou spěchala říš,
země se ranním kouzlem chvěla,
v okýnku látka krví se rděla.
* *
*
Marušku pochovali, Vašíčka Jiří
vyvedl za ruku na světlo boží.
26
Slunce vycházelo, zlatilo kraj,
nevyšlo v hochově duši.
Bydlili spolu v sušírně dál.
Jiří mu ve psaní vodil ruku,
z biblí ho obrázkům učil číst,
vyprávěl o světě, modlitby říkal.
Vašíček po něm monotonně,
na housle sladkým písním ho učil,
život mu vykládal a lidi v něm,
o divném pradědu pohádky dlouhé.
Vašíček naslouchal, kýval hlavou,
snad něco myslil, snad ne.
A Jiří zapíjel otcovskou bolest,
na toulky po poutích Vášu bral.
Váša si zased’ tam do koutka někde,
díval se, jak svět je veselý, rozumný.
Smáli se jim a říkali:
harmonikář a jeho koktavý syn!
Jiřího Vašíček strýčkem zval;
paňmáma ušila strakatý váček,
do něho žebraje sbíral dary;
neprosil nikdy (to chodíval sám),
jenom po prahu tančíval mumlaje
nebo ze studně vodu vážil,
po stěnách stavení křížky dělal.
Dali mu všude a žerty s ním tropili;
nejradší dával si nasypat
do váčku knedlíky selské.
Na jaře motyčkou u sušírny
záhon si udělal, osázel tam kudly,
jáhly a pepř a drobnůstky různé,
denně se dívával, brzo-li vyjdou.
Do váčku o žních si koukole nadrtil,
rozséval po strništích. –
Kdysi až na hřbitov zabloudil vesnický
za pohřbem z kostela kráčeje,
27
u zdi na Velibův rov used’ maně:
„Chichi! Ta – ta hlína tvrdá a černá!
Ta – taky tu roste tráva! I kamení!
Hm! jedna, dvě!“ a do tance se dal
a jednotvárně si zpíval:
„A já teď opuštěná jsem
jako ten javor v lese,
když z něj listí opadává,
jak on se smutně třese!
A já teď' opuštěná jsem
jako ta hruška v poli,
když z ní hrušky opadají,
jak ona smutně stojí!
A já teď opuštěná jsem
jako ta holubička,
která ve dne, v noci houká,
volá svého samečka“ –
V.
Vašíček Nejlů má známost.
Chci zazpívat si píseň jásavou,
modrého oka píseň sladkou,
políbení žár a tužbu krátkou,
ozvěnu srdce prchavou –
motýlem na květu chvilku spočinout,
chci šťávu lásky pít,
pak zaletět v zahrady kout,
tam zahynout,
mřít.
28
Modravé oko, kouzelný hrad,
v něj z daleka hledět vidinou,
jak září zasvitá jedinou
a šeptnout si chvějně: mám rád!
a hradní kde příkop se stromovím šeří,
tam chvátat roztouženě,
až mihne se postava kol nízkých dveří –
pod stinnými sklánět se keři
k ženě.
Lesem a studánkou hovořit živě,
ve stružce u cesty sednout si sám –
ah! a zas na ni vzpomínám,
do dna jí duše hledím tklivě,
slzu bolu za ní posílám,
když ptáčetem v mlhách se ztrácí –
bortí se krásných vzpomínek chrám,
na oltář lásky těžký padá trám,
jej zvrací.
Do srdce flétny zvuk zní mámivý,
když luna stín dává z jasmínu loubí,
jeden vzdech němý z hloubi,
jeden výkřik odkudsi rušivý
a flétna už naříká, kvílí,
pod loubím rozladu blesk švihne prvý
a flétna už písní šílí,
pod loubím lásky se šáteček bílý
rdí krví.
Vozovou cestou lesní Vašíček šel
ze vzdálené vsi; za křižovatkou
tlupu potkal, tři malé děti s matkou,
vzrostlou dceru a otce, na bedrách tlumok měl,
potulní lidé, rozedraní,
Vašíček líně pozdravil,
29
tváří si skoro nevšimnul ani,
až na dceru pohled’ z nenadání
a s ní se zastavil.
Nenesla nic (matka nůši měla vrchovatou),
jen na rukou kocoura chovala,
Váša ho pohladit chtěl, ona couvala
a zlostně si dupla bosou patou.
Vašíčka kocour zaujal,
chtěl jí ho mocí brát,
prchala zpátky, za ní se hnal,
až stanula udýchána, zavolal:
„Mu-musíš mi ho dát!“
Nechtěla, hádali se, on ho obdivoval:
„Hehe! ten je hezký! a taky oči má!
Puč mi ho! Va-Vašíček ho pochová!“ –
,Heč! Teď se ti pod zástěru schoval!
Ale na! Nes ho kousek teda!
Ale za chvilku mi ho dáš!‘
A radostí Vášova tvář hoří snědá,
v kapse pro kocoura chleba hledá:
„Hamej! tu máš!“
,Pojďme už! Jé! kde jsou naši?‘
a spěchali zpátky je dohonit.
„Tudyhle jistě musili jít!“
,Ne tudy!‘ a dívka se leká, straší,
běhají tam a běhají sem,
Vašíček potratil chleba a koláče,
pták zakroužil vysoko nad lesem,
ona na zelenou usedla zem
a dala se do pláče.
Vašíček ztrnulý zvíře v rukou chová,
rady si neví, nepokojně se otáčí,
30
ztracený chléb sbírá s koláči,
těšit chce a nenalézá slova. –
„Neplač už! Tu ma-máš koláč a jez!
A jak se, jak se jmenuješ?“
,Baruška.‘ Šátek se s hlavy jí svez’,
Vašíček ještě plačtivě hles’:
„Tu máš! Chceš? –
Pojď se mnou k nám! My máme hezké stavení!“
Po chvilce za ruce se vzali
a k Černavám vozovou cestou se dali,
pak pěšinou spěšně a znavení.
V sušírně Vašíček Jirkovi vše povídal,
na zemi lůžko udělali
a žili životem starým dál,
Vašíček toulal se, Jirka hrál,
někdy též Barušku s sebou brali.
VI.
Vašíček Nejlů vrahem.
(Navečer. Vašíček sedí před sušírnou pod košatými stromy a jí z kotlíka. Baruška spí už uvnitř. Dvéře sušírny jsou dokořán.)
Jirka (napilý přichází s harmonikou pod paždí a zpívá s už z daleka):
Lúbost, bože, lúbost,
však je preveliká,
kde se rozpomuože,
umorí človeka.
31
Nikdy by já, nikdy
svetu nevěrila,
že by bola lúbost
človeka zmorila.
Vuola, moja vuola,
kde se mi poděla,
s drobnými vtáčenci
do pole letěla – –
(vejde ještě zpívaje do sušírny.)
Vašíček (nezvedne ani hlavy a jí klidně dál):
Hm! hm!
(Po chvíli)
Baruška (uvnitř):
Ježíši Kriste!
(Slyšeti lomoz a zápas. Baruška pocuchána vyběhne):
Vašíčku!
(Okýnkem vyletí kocour, shodí při tom látku a zmizí v houští.)
Jirka (za ní):
Barka! – Co? já? – počkej ty –
(sápe se na ni.)
Vašíček:
Nechte ji, strejčku, vždyť vám nic neuďála!
Jirka:
Pryč, nepravý člověče!
(Odstrčí ho mocně.)
(Vašíček udeří ho kotlíkem do hlavy, Jirka padne. Vašíček s Baruškou hledí naň vyjeveně).
Vašíček:
Spí!
(usmívá se.)
Strejčku, vstávejte!
(Oba s ním kývají.)
Baruška:
Vašíčku! hleď, má bolavou hlavu!
(Vašíček hledí nejistě na krev, klekne a fouká na ránu).
Baruška:
No! jak on se zejtra zbudí, až se vyspí! Dejme ho na postel, je opilý!
(Odnášejí ho).
Vašíček:
Co ti to ďál?
Baruška:
Sápal se. Já nevím.
(Položí ho.)
Tak! Ale, Vašíčku, já mám hlad!
Vašíček:
Já ta-taky! Dojdu k selce pro podmáslí!
32
Dobiáš (jde zahradou domů s hráběma na rameni):
Jak se máme, Vašíčku? A co strejček Jirků?
Vašíček:
Spí! Sek’-sek’ jsem ho do hlavy! Chtěl prát Barušku!
Dobiáš (vejde do sušírny):
Vašíčku – pro rány boží – zabitý!
(Meluzina objeví se náhle, zvedne kocourem shozenou a jako by krví namočenou látku a vsune ji opět do okýnka.) – (Ráno přichází pro Vašíčka četník; Baruška pláče, že jí berou Vašíčka na vojnu.)
VII.
Vašíček Nejlů má rád.
Přišel z daleka skoro-stařec
z umrzlých lesů, ledových rovin,
s vlasy travinou žlutou, vlající,
s očima, kmitaly severní září,
vlekl se strání v údolí tiše,
dlouhými polibky líbal zemi.
Zmateně před ním prchal tvor,
hled jeho ranil palem vášní.
Opánky studené měl jako srdce,
dechl a kvílely v okolí stromy.
Byli, kteří padali před ním,
ranění, smutní a šli za ním dál
nevolní, spoutaní, ale tím šťastni,
dech jeho mrazivý slzy jim sušil.
Viděli jiní, jak z vaku házel
perly vzácné, chtivě je sbírali,
než perly teplem těl jejich masitých
v štiplavé kapky se rozplývaly.
33
Byli, kteří se naučili,
chodu jeho, držení těla,
zvykům a ti šli oklikou,
hlavu travou ověsili,
zemi též líbali s rozpjatou paží,
ubozí, vysoko chtěli stát,
duše jich hrobem byly bílým.
Skoro-stařec chodil dál
těkavě a nevšímavě,
stín jeho plížil se za ním dlouhý
a dlouhým žehnáním žehnal zemi.
V ty doby Vašíček vracel se domů;
že zabil otce, nepochopil.
V štěrbině sušírny hořela louč,
Baruška Sladká vzpomínala,
– sladká jí říkali pro řeč táhlou,
šišlavou, sladkou – Vašíček vešel.
V kamnech tu doutnalo dříví,
v podkroví sípala meluzina,
na lůžku nízkém plakali dva
němí, a proč, nevěděli.
Z okýnka touha skočila na ně,
ukojená se ztrácela v slzách.
Neznámý bůh je tu sbližoval,
novou jim knihu života psal,
hřešili nevědomí, ve snu,
lidé ráje pod jabloní.
V štěrbině blikala čadivá louč,
pod krovy sípala meluzina,
nezpíval pták, nekvetlo jaro,
noc byla studená, bez milování,
a křídla boží vanula, šuměla
lidským sněním, člověkem bídy,
tvory bez poznání, šuměla poznáním,
oběti kouř přímo k nebi stoupal,
34
nebe se v rozpacích usmívalo,
kůry andělů zpívaly hymny,
v žalu a rozkoši řekl bůh slovo
a slovo tělem se stalo.
VIII.
Vašíček Nejlů má sen.
Minula léta. Děti neměli. –
Hospoda vesnická kouřem se plní,
sousedé mají tu zábavu hlučnou:
Vášovi pít dává mlynář dlaní tučnou,
smích se mu tváří brunátnou vlní;
Vašíček na povel přes hůl skáče,
směje se, tančí, výská a pláče,
zpívá, zas naříká, kleje a pije,
kokrhá kohoutem, vlkem vyje,
žehná a káže, koktá a reptá,
kantorem křičí, javorem šeptá,
válí se, klečí, štěbetá, kopá,
až na konec z konve vody záplavu
mlynáři vylije na hlavu.
Vyhodili ho zpitého do příkopu.
Byl večer. Vašíček v trávě tu leží,
plotem se kocour protáhne, běží
vyhublý, prašivý, s páteří křivou,
plný modřin, oko jedno hnisá,
o Vášu se otírá, k němu se lísá;
Váša ho měkkou nakrmil skyvou,
a rukou ho něžně pohladil:
„Můj mo-mourku starý, kdes tak dlouho byl?“
35
Do pytlíčka na vrch ho uložil,
vstal a dal se k domovu lesem.
Noc byla teplá, a dýchala děsem.
Tiše šli, les za ně mluvil, vyprávěl
a šuměl jim písní divnou, podivnou,
jak by je ukolíbat chtěl;
vábil je v sladkou náruč svou,
rukama hustýma k nim se skláněl,
v uzounkou alej dolů k nim,
v srdce jim zvonil: bim, bam bim!
ó co se těch písní už navyzváněl,
jich nikdo si nevšim’, jen zem krytá vřesem.
Noc byla teplá a dýchala děsem.
Teď písní lidskou les hral:
jak s tvorem tvor se rval,
ta veliká duše jak byla malá,
jak bezhlavé ctili bohy a Krásu,
kdes za žití mořem hledali spásu
a v srdci „cnost“ vládla neurvalá,
když života bůh prstem jim kynul,
jak zbodali ho, až zmíral a hynul,
jak jásala Lež v reji tanečním
a kola se jim zlámala na úvoze
a náhle jak stanuli přeuboze
nad cílem padlým, zlomeným,
co chtít, co věřit, co smět,
kde konec a vrchol, možnost, pravý svět,
slza nad slzu, úsměv nad úsměv,
vidění, skutečnost, pravda, zjev –
„prosíme, Pane! jsme slabí! my se třesem!“
Noc byla teplá, a dýchala děsem.
Jak alejí k mýtině stezka se táhla,
snivá zář luny po nich sáhla,
36
nesla je v plášti průsvitném, pavučinném –
v jiném byli nebi a zas byli v jiném.
Prostřed mýtiny jak klášterní sestra
hruška stála. Koruna její pestrá
v stínu je schovala útulný chrám.
Vašíček s mourkem usnuli tam.
(Podobná krajina jako ve snu Jiřího. Vašíček leží rozpjat na zemi a hlava mu hoří; namáhá se udusit plamen, ryje hlavou v zemi, hlava hoří tím víc. Oči má široce rozevřeny, ale nevydá ani hlesu. Mnich chvatně přichází a klade Vašíčkovi na čelo sněhobílou roušku. Plamen tím zvolna hasne. Meluzina skrčená za skalinou rozdmychává plamen pištíc
Šílenství! Šílenství! Krev! Země!
Plamen plápolá znova jasně. Bílá rouška třísní se krví.
Mnich odchází volaje:
Pane můj, kdy? – Buď vůle tvá!
a mizí za návrším, ohlížeje se smutně a dlouze zpět.)
IX.
Vašíček Nejlů se toulá.
Je tak tiše. Nebem mraky plují,
lesem mlhy zvolna protahují,
je tak tiše, jak by lesní duše
úzká, utlučená, trpná, malá
v koutě lesa hnila, umírala
bez illusí, tupě, klidně, suše.
Lesem Vašíček se líně vleče,
pahýl v ruce, v zadu tlumok šedý,
37
bos a prostovlasý, zhublý, bledý,
hlavy květů cestou maně seče,
oči mhouří, semtam hlavou kývá
chvilkou povídá si, chvilkou zpívá,
shýbá se a divným leskem v oku
peří ptačí sbírá do tlumoku.
Prostřed starých dubů propadlina,
pařez starý v ní, naň sedá hbitě,
vyndá péra, jehlu, nůž a nitě,
péro k peru chvatně nití spíná.
Perutě dvě ušil, slepil zemí,
smál se, chvíli hrál si s perutěmi,
mrtvou vránu vytáh’ z tlumoku,
„chichi! cucu! kr! kr! kuku! ku!“
vykloval jí oči, v zem je skryl,
perutě jí na hřbet připevnil.
Důlek vyryl, v něj dal hlavu vraní,
tváří k zemi uleh’: „Leť, má paní!“
Duše jeho spočinula na ní.
*
A vrána živená dechem jeho
sletěla v hlínu, v království člověka.
Slepá se stranou potácela,
dítěte duše v matčině lůně
bez probuzení, myšlénky bytí,
bez času, odvěčná, vlekoucí se
krvavou nití životy lidí,
bludičkou hvězdnou od boha hrozného
vrženou prostorem nekonečným
z pouhého rozmaru, šaškem tvůrce;
letěla loďkou bez kapitána
volnými vlnami náhody hnaná,
ovoce spadlé ledabylo
38
s klínu okamžiku v svět.
Letěla slepá, apathická,
neznalá bolů, strádání, bojů,
bídy a slz, nudy a hříchu,
jež nahoře ve světě vířily kdesi,
jich stopy se mihly jen stínem v ní.
Letěla hlínou lidská duše,
podsvětím tápavě toulala se,
šťastná, šťastná, rouška bílá.
A v rohu roušky semínko bylo
zapomenuté, nepatrné,
rostlo a křičelo: Chci vědět!
Prokvetlo roušku červeným květem,
volala duše celá: vědět!
Letěla vědomě daleko k cíli,
kde hořel veliký oheň boží
a ten ji spálil.
*
Vašíček vstal,
šíleně prchal domů.
X.
Vašíčka Nejlova zápisník.
Na prázdné listy staré bible
– nosil ji pod paždí na toulkách svých –
Vašíček Nejlů toto si psal:
Kamení je na boso, já bos. Ale udělejme křížek, jeden, dva! Křížek, to je jako dřevo; dřevo praská, láme se a zpívá, že je konec.
39
A před tou písničkou člověk posud skáče; vrabec, ten aspoň skáče, kam chce. Ale: tu máš! jez a mlč! a tu máš! jez a hafej! Fena hafá, a nerve kalhoty, rve tuhle něco uvnitř; a fenu každý kopne, mě taky. Ale kdo kopá? Fena fenu?
Nahoře i dole bylo tma a ani hvězdy té tmě nerozuměly. Ta tma prýštěla ze studnice, z níž pili všichni. A opíjeli se tmou. Říkali, že mají světlo, pošetilí. Ze křoví vylétla svatojanská muška a ta nesla světlo; utrhli jí hlavu a zašlápli do bláta, ale svítila ještě. Tedy někteří jedli světlo to, ale neztrávili ho, a světlo nesvítilo hlavou jejich, nýbrž břichem. Jeden ho ztrávil, čelo mu hořelo, ale oběsili ho ze závisti a po smrti se mu klaněli.
Dnes hořel stoh slámy. Hoj, jak syčely hezky ty plameny! Kouř dusil a lidé hasili, křičeli, běhali. A vždyť hořela jen sláma; ani jedna lidská lebka nechytila. Ty jsou přece tak hořlavé! Suché! Či by byly vodnaté?
V jeskyni žil nějaký člověk, měl jediné oko vidomo a byl bezzubý. Ve skále měl vtesané životní heslo. Na hesle rostly lyšejníky šťavnaté a ty krmily člověka toho, jenž věčně umíral. Červi už čekali, hlína ho chtěla, a on nezemřel. Ale pán okolních pastvin usoudil, že z jeskyně vychází zápach a mor stádům. Bál se ho. Dával proto poustevníku jedno ze stád, aby ho pásl, ale stádo pohynulo první den šťavou lyšejníků a poustevník řekl: Příliš silné pro ovce! a vrátil
40
se do jeskyně. Chtěl silnější stádo. Dali mu berany, ti rovněž pomřeli. A poustevník čeká, čeká –
Je dlouhá silnice a po ní jde procesí. Tady stojí kýl. Procesí se zastaví a zazpívá třikráte: Proč? proč? proč? táhle a dutě a jde dál. Opět kýl, opět ten zpěv. Je dlouhá silnice –
Muž a žena se sešli. Blesk žehl rázem a zmizel, po něm byl oblažující mír. Prý!
Barunka. Barunka. Barunka. Prý!
V kostele tříhranném na jedné straně bylo monstrum, zlaté tele a tomu se klaněli přemnozí; na druhé absurdum a mumie a tam stálo několik jedinců. Třetí strana byla holá: tam vráželi čely do zdi. Všem třem stěnám říkali život. Nejvíce však bylo těch, kteří tlačili se uprostřed a sem a tam pobíhali, jiní krčili se v rozích. Kolem kostela byl sad, ale tam nešel nikdo. Dobře!
Osel veběhl zavřenýma očima na louku, prozřel, rozhled’ se a smuten se vrátil do stáje.
Mám rád vzrůst a vůni malých květin; veliké květy voní pyšně a opojně, páchnou zdaleka. Mají mnoho lístků a na každém z nich napsána jest nějaká moudrost. Ale klátí se tuze větrem. V sebezbožňování shlížejí se až v obloze a myslí, že slunce svítí jen pro ně, ale pod jich okvětím plno je mšic a mravenců a mušek.
Na dnešek spal jsem v revíru lásky; ale bylo tu mnoho močálů. Byli tu ptáci, kteří zpí-
41
vali pro sebe, jiní jen chrčeli, některé jsem nalezl, ani se zdaleka toužebně na sebe dívají, a když přišli k sobě, štípali se. Bylo tu mnoho rodin, ale každá měla nějaký vřed. Na sukovaté osyce seděl černý pták a křičel: Já jsem čist! a z děry čouhal zobák jeho souložnice. Navečer z močálů výpar se kouřil, takže srnky s modrýma očima spěšně odtud utíkaly do lesa dál. V kalužích žáby se pářily s hady a ještěři se žlutými hledy vycházeli z nich. Pára vnikala až do duše mé. Volal jsem a les zvučel, hrdlo mé vysychalo. Přišel vlk a posmíval se chraptivé písni mé. Tehdy obvinul jsem hlavu svou jehličím jedlovým, abych ničeho neslyšel, než jedličí bodalo sterými jehlami a smálo se rovně. I řekl jsem: Půjdeš mezi zvěř! Šel jsem a stal jsem se jí bohem a pánem. Ale byl jsem zvířetem a pojídal jsem trávu a bejlí.
Neštěstí přichází vždy úzkými dveřmi, ale přijde devateré. Kdysi když „bůh dobrotivý“ ho neseslal, moře nudy rozlilo se po celé zemi a lidé toužili po něm. Neboť jest ono vínem krve jejich a míčem, kterým by hráli, aby zapomněli na smrt a metu života.
Na zemi je prach. I když poprší, je prach, ana země přestala přijímat déšť. Nepotřebuje ho už. Potřebuje, aby pršelo kamení. A proto je prach.
Včera procházela se kolem sušírny po zahradě sedlákova koza. Dal jsem jí na rohy klo-
42
bouk. Slušel jí, dala hlavu vysoko nazad a řekla mi: Děkuji! ale chtíc poklonit se, trkla mě a prorazila klobouk. Měl o dvě díry více a děrovatější byl nad mnohé svědomí. Tehdy posadil jsem ho opět na hlavu svou a řekl jsem v srdci svém: Zatměly se oči jejich, aby viděti nemohli, a nepravost jejich snědla je. A jsou jako ta koza v zahradě se procházející.
Není tak snadné míti naplněna ústa pěnou a býti bláznem. Ale spravedliví a silní, kteří spávají na tvrdých ložích a měkkých rouch neoblékají, ti mohou býti vyvoleni. Bůh nechce, aby bylo světlo a proto dává vyvoleným těmto do hlavy pochodeň smolnou, aby čadila a aby nebylo jasné světlo. Tak nevidí vyvolení boha než skrze kouř a mlhu. Ti pak, kteří nejsou vyvoleni, svítí si sami olejovými lampičkami, jež blikají, a hledají dokola boha. A nalézají bohů svých veliký pluk a všelijak je barví. Někteří také svítí si do prázdna a domnívají se viděti boha, ale nevědí o něm nic než co o sobě. Tedy boha nevidí nikdo leč blázni skrze kouř a mlhu.
I lotr i moucha jsou sourozenci moji, neboť oba musí zemříti; já na svém hradě, lotr na šibenici, moucha na smetišti. Na smetišti se to ještě umírá nejlépe; neboť není, kdo by tu vázal k životu. Umírati, to je smysl hlíny. Radost světa je jen toužení po hlíně. Hlína dává radost životu, ale žádá ho zpět. Proto je smrt spravedlivá. Radost života je memento mori. Kdo zapomíná
43
na hlínu, ten žije jednou nohou; druhá kulhá s trupem v povětří, ale brzo spadne. Hlína chce, je tvořivá, ale nevědomá a v tom je také radost života.
Na naší návsi postavili obecní šatlavu a do okna dali mříž. Pavouci mřížovali mříž, aby byla hustší. Teď chytají dvojnásob; chytří vždycky chytrým důkladněji pomáhají. Ale chytřejší pavouci nechytají pro salute, jen pro svůj žaludek. Ale chytají taky do zásob a střádají. Žaludek je těžká věc na světě a váží se krví.
Rozsévám koukol mezi pšenici. Koukol chce taky žít a pšenice je dost. Mám rád černá zrnka. A nemám rád jezevců, kteří lenivě klímají a spí a tráví z tuku nakradeného loupeží. Tito jezevci chtějí vládnout a nechtějí, aby každý sobě vládl. Avšak sobě vládnouti jest všecko.
Po obloze valí se mraky, pohřmívá. To oblaka zpívají o spravedlnosti země. Spravedlnost země pak záleží v plném a prázdném korytu. Ti, kteří nad korytem s brejlemi stojí a odměřují, jsou pomahači spravedlnosti. Nejvíce odměřují vepříkům, kteří věchtem hrají, tito znalci koryta. A vodí je do salonů a hýčkají je, než nezabíjejí jich, ale slouží jim, měkce stelou a uši jejich zdobí zlatem a perlami. Těmto vykrmeným říkají cnostní a spravedliví, poněvadž nikdo nesmí chyby na nich viděti. Ostatní honí na jatky a pojídají je hubené, ani jsou tak jemnější, a opět jiné nutí do úpadu zlato a perly sbírat, dávajíce
44
jim zbytky v korytě. Takoví jsou tito pomahači spravedlnosti, o nichž psáno jest: Není mocností leč od boha.
Mák má bílé a červené hlavy. Opadal, makovice uzrály, popraskaly a mák z nich vypadal. Zrníčko za zrníčkem, jako ze zvonečku padají zvuky klekání. Rozletěly se navečer a už jich jikdonikdo nesebere. A přece tak tklivě zněly! Kolik jich zapadlo do srdcí lidských? Těžko je sbírat, mnoho jich zůstalo viset na lipách a mnoho jich popadalo do rybníka a utopilo se. A co padly do srdcí lidských, ty také pohynuly jako zrna z makovic, která na zemi čekají na mráz, aby pomrzla. Neboť mají lidé červené a bílé hlavy najednou aneb nemají žádných. Máku je v nich dost, ale vypadává. A srdce mají děravé a beze dna a to praskává jako země parnem a suchem, poněvadž je ne parné, ale suché.
Dnes viděl jsem kámen, jak okřídlený vznášel se v povětří. I podivil jsem se a zavolal ho. Přiletěl nehrubě rád a zazpíval mi drsně a skřehotavě, ale zazpíval píseň o svém životě. A začalo lítat všechno kamení a zpívalo píseň o svém životě. A všechno dokola zpívalo píseň o svém životě. Tedy nazval jsem zpěv ten nebeskou harmonií. Neznám sladší hudby nad nebeskou harmonii.
Našel jsem kus zabláceného papíru a tam bylo napsáno slovo Umění. Hledal jsem ve slovníku hlavy své slovo to, ale nebylo tam. Našel
45
jsem ho teprv ve slovníku srdce. Ale většina prý má slovo to ve slovníku hlavy. Viděl jsem pak člověka jednoho, který měl slovo to přivrtáno množstvím malých šroubků na čele svém, písmenka byla zlatá, ale vrutidel nebylo vidět pro věnec bobkový, který dali na hlavu jeho. A prsa jeho až po břicho pestřila se stuhami. Oči jeho byly otevřeny, sluhové jeho jako kostelníci přiodění nakuřovali ho kadidlem a za ním šla dlouhá řada. A opět jiného člověka jsem viděl spícího, an hrál. Hlava jeho spočívala na květinách polních a jen ty mu naslouchaly. Prsa jeho byla holá a oči jeho, ač zavřené, viděly daleko. Ale slovo Umění nebylo ani ve slovníku hlavy jeho ani srdce jeho, poněvač neznal slova tohoto.
Uprostřed dozrávajícího ječmene na tyči nastrčena je figura člověka v cáry oděného, aby větrem se klátě strašil a plašil vrabce přilétající na zrní. Člověk ten je dutý a dvojí, vnitřní a vnější. Vnější je figura a nic jinak než figura ukazuje se světu a vrabcům. A figura velice pestrá a proměnlivá dle toho, jak vítr v cáry zaduje, někdy také dle toho, jak je třeba. Takové figury mluví často o bratrství a lásce a vychloubají se, že by daly vrabcům všechen ječmen sezobati, kdyby –. Vnitřek této figury je ku podivu skrytý a tajný. Vrabci aspoň bájí, že leží tu všechny poklady světa a jmenují je duší, ale já jsem ukradl kdysi z přílišné dychtivosti figuru
46
takovou a hle! co jsem nalezl: bylo něco uvnitř na spůsob masa a krve, ale skutečně bylo to dřevo trouchnivějící a nesilné. A bylo svázáno lýčím v kříž a lýčí to bylo sobectví a bylo základem celé vnitřní figury. Tedy jsem poznal, ze figury člověka naskrze jsou špatné a dobrými býti nemohou, dokud lýčím sobectví svázány jsou. Neboť sobectví je odříznutí od boha síly, který svět proniká. Také nalezl jsem, že i nejlepší figury lýčím jsou svázány. Tenkráte poprve zanevřel jsem na sebe a strhoval jsem si lýčí, ale prsty mé byly příliš masité, slabé, aby strhly lýko. Nebude tedy bílého rána, dne a bílého roucha u člověka, dokavad nebude tak silen, aby strhl lýko.
Věneček z rozmariny, utržený a spletený, kus utrženého života. Vychrtlá babizna chodí s košem po světě a hází tam rozmarinové věnečky. Rádi jí je dávají a se smíchem. Ale kdo dá, na bílém čele jeho vyskočí první vráska. Je tak mnoho ocasatých a bezocasých opic na světě tom! Bují rozmarina a proto se trhá. Dlouhatánský záhon táhne se po zemi a na konci jeho zvučí hlásná trouba: proč? a na druhém konci zvučí hlásná trouba: protože! A tvor nějaký chodí tudy s křivýma nohama, ohnutou páteří, holou lebkou a křičí, že chce shodit parohy.
V lese leží pohozený, bezkorý, nalomený, křivý klacek. Jak šťastný je nyní život tohoto klacku! Ale ještě tu kvete kolem něho mateří-
47
douška, dech máteří. Nerodí se v něm závist a touha jinak žíti? Neproklíná toho, kdo ho ulomil a pohodil? Nikoliv, on děkuje ruce té, avšak mateřídouška klne zemi stvořitelce a slunci, otci svému.
Už jsem byl tak malý, že jsem se chtěl mouše podívati do oka, ale trhám ze sebe kus po kuse dál, až se odtrhám celý a zbude jen pomysl na mě. To bude teprv odtržení od života, pak začne vůle k bohu a hledání.
Co síly stačily jsem utíkal, až jsem doběhl ke svahu „u Žabínku“. Pod ním seděly žáby a kvákaly, že stojím vypjatě. Ale já jsem se napínal ještě víc, abych byl vypjatější, a maně se mi hlava ohnula, vlasy dotýkaly se země a vrůstaly do ní. Ajhle syn země roste hlavou do země! A jak jsem byl šťasten takto vypjat a hlavou v zemi! Má růsti člověk hlavou do země, toť jediný pokrm jeho a přirozený cíl, aby se jí nasytil, dokud se v ni neshroutí. A jsa jí syt půjde za mým koncem.
Hihi! mám za krejcárek tužku, pěkně pěknou tužku a dal mi ji panáček černý, vysoustruhovaný v lese na hrázi, abych jí psal. Nejdřív se bál, pak si sed’ vedle a povídal, povídal. Dával mi denně krejcárek a povídal. Krejcárky má Barunka a povídánky mám já. Já jsem mu taky povídal. Často a mnoho. Ale pak už nepřišel černý panáček a já jsem si povídal sám.
Dva a vždycky jen dva; proč ne jeden? Jeden je jed sám se otravující a sžírající, dva
48
jsou jako slunce a země, tvořící, tvořivá. Výsledek je stvoření. Blaha spojení kdo nezná, není stvoření. Po blahu prahnu, až kosti schnou, ale obé, i blaho i stvoření nenávidím, poněvadž miluji zahynutí, ale ne stále, poněvadž volá člověk ve mně. Jdu za zahynutím jako zemdlená ovce za stádem zvolna, ne bez přestávky. Ovce chce si po cestě aspoň trávu uškubnout. Tak tedy já miluju střídavě blaho a zahynutí.
Jak protivni jsou tito lidé s rovnou páteří, neohební a strnulí! Jsou pyšni a proto neohebni. Pýchou naduřely rty jejich a hlavou chtějí slunce dosáhnouti. Jsou obdivováni, ale já neznám horší nad pokolení toto, poněvadž vyvyšují se nad lidi, jen proto, aby byli k užasnutí a na odiv jiným a duše jejich spálena jest jako les ohněm. Hroznou nenávistí nenávidím jich a povrhám jimi, poněvadž neznají milosrdenství a s vysoka hledí na toho, kdo jim řekne bratře! Ale miluji je, poněvadž bloudí a mohou se státi ohebnými, že vlastně malí jsou a já miluji maličké, a jen to v nich miluji.
Hovada prodávají se na trhu. Lidé se prodávají na jiném trhu a jak různé jsou ty prodeje! Viděls už člověka prodaného? Je jako větrník, když se šlápne, zatočí se. Tělo i duši prodávají a jak lacino a ještě se při tom nevinně usmívají. Ale hovado na trhu je oběť a člověk prodávající se je sobec, ale ubožák neví, že nezíská tím jsa svým lichvářem. Ó, je mnoho špíny v našem
49
rybníce a vzrůstá, neboť není pramenů leč jeden a to je nemrav, což jest tolik jako slepota duše. Je pak toliko jeden svatý a to je člověk dítě, dokud ssaje mléko dobra. Ale i to mléko je otráveno. Než pro lidi je i stupeň děcka svatý, poněvadž nemohou výše. Slina hnusu shromažďuje se na jazyku mém, když vidím prodávající se a ti jsou všude, otroci vlastní. A většího nebe neviděl jsem nad nevinné oko dítěte. Když i to zklame, zbývá nevěra v dobro a to je lidské amen. Mě už zklamalo i toto poslední amen, mohu tedy jít dál a nechtíti žádné amen, což jest konec. Já tedy chci konec.
Absolutní, dobří, spravedliví, nesmrtelní stavěli, než stavby jejich pohádky byly a mlhy. A takž když rozplynuly se mlhy, zůstaly pohádky, svadlá tráva a stín. Z té trávy lidé si robí stinná hnízda a myslí, že jsou to hnízda nesmrtelných, a jsou to hnízda zarytého pokolení masáků.
Ah! jak je krásně! Raději se ani na tu krásu nedívám. Nebo dívat se znamená pochopit a já jí nikdy nemohu pochopit. Kdo řek’, že ji pochopil, jistě lže, ať už ústoma svýma, ať srdcem, neboť není dáno pochopit. Já dělím se na noc a den. Noc beru si k tomuto vystupování na horu pochopení, kteréž jest točité a křivé a padám nahoru i dolů při vystupování tom, ve dne pak jdu do údolí a pod údolí, kterémuž říkají údolí šeredy, ale já mnoho krásy i za bílého světla
50
tu nalézám a je ta krása jiná a cizí než nahoře. I okřeju na místech těchto jako křást po dešti. Přijímám pak dešť okřání v drobných kapkách, v kapkách drobnosti a podrobnosti. Ah! jak je krásně! jak je krásně v údolí šeredy, v kterémž je konec, neboť dole je konec a já miluju konec. A tak střídavě dělím se na noc a den, ve dne v barvu zelenou, kteráž jest konec, ale dává ještě žíti, v noci v barvu mlhavou, která mluví o životě jiném, jemuž není konce, ale který není, dává však milovati. A nevím, kde je líp, ve dne či v noci, na slunci, kteréž jest konec, ale dává ještě žíti, či na měsíci, který mrtvý dává milovati, neboť jen kde je smrt, možno milovati právě a nade všecko. Miluji tedy krásu i šeredu dle toho, jak unášejí mě vlny moře dokola a nestojím ještě tak pevně, abych se nedal unášeti. Stáli už mnozí pevně na různých skalách moře, kam po boji přibyli, ale já nechci státi na skalisku, abych máčen byl pěnami tohoto moře a neviděl pro ně, to jest nechci státi nízko, nýbrž ve vzduchu. Nemohu však dosud pro vlnobití; na skálu, což jest jednostrannost, nechci a proto raději ve vlnách zůstanu. Dávají pak vlny tyto milovati krásu a šeredu, což jedno jest a proto dosud miluji krásu a šeredu, neboť i v člověku je krása a šereda. A já chci býti člověkem. Člověkem mohu býti ve dne, kterýž jest zelená barva přírody, bohem jen v noci, kteráž jest mlhavá barva nejistoty. Jsou, kteří žijí jen dnem,
51
jiní nocí, ale já žiju obojí. Sám si to šeptám, abych tak žil a všechno kolem mne mi to šeptá tolikéž. Šeptání toto jest jako duch svatý, kterýž milost dává ohnivými jazyky. Mám takový jazyk ohnivý na hlavě své, který mi všechno šeptá šeptáním tajným a svatým a velikým. Zářivá, živá i mrtvá slova jsou v šeptání tom. Já tedy šeptám jako slova cizí. Třemi křížky žehnaje šeptám, poněvadž kříž stal se znamením života i smrti a ne jako mnozí, kteří žehnajíce šeptají rouhání a plivají majíce se za svaté. Slina ta kapkou je, která padne do řeky plné vody, ryba ji chytí a na chvíli se nakrmí, ale proto přece je němá dál. Tak chytají i lidé tato slova rouhání, v nichž má býti odměna i trest, ale nebudou je chytati na věky, poněvadž už světlo je, daleko sic, ale svítá už nad horama. Znamením tří křížků žehnám, poněvadž naučil jsem se tak žehnati a jedno jest, ať ve znamení křížků, ať ve znamení nully. Nejraději bych ještě kolečko nully přibil na prsa svá, neboť nechci nic a chci nic. Pročež nehne se brva má ani za bouře a hromobití ani za letního večera a je ticho v srdci mém. Ale hýbu se ještě, poněvadž nechci býti nečlověkem, poněvadž je mnoho zvířat mezi lidmi, jimž třeba rohy urážet, zuby lámat a krky kroutit, a poněvadž mluví šeptání ve mně. Nechci nic, pročež hromem bych nejraději zahubil pokolení toto a umřel s ním, ale že satan nalil sladkohořké šťávy v ústa má, pytvám pokolení člověčí
52
a hojím se mukami jeho, neboť nemohu ještě státi ve vzduchu, a jsem mezi vlnami. Tím větší je radost má, čím větší jsou muka. A tak mučím sebe tolikéž, neboť soutrpím. Kážou pak vlny moře, aby ten, kdo netrpí, malý byl a bezhlavý, an nepoznal údělu života, kterýž jest trpěti. Ale výše jest nechtíti a býti hmotou kamennou, do níž bije mráz a déšť a rány okolí bojujícího o chléb náš vezdejší, nechtíti a trpěti v sobě. Neboť nechtíti jest také trpěti. Netrpěti může jen dobro, bůh, jenž není, a člověku – satanu jest trpěti. Ale státi ve vzduchu jest netrpěti a býti bohem a to jediné chci, poněvadž to je tolik, jako nic. Státi pak ve vzduchu jest státi mimo svět a život a nevěděti nic. Nevěděti nic jest tedy posledním zvukem mých houslí. To je smysl mé země ve mně, ale nevím ještě, zda bratří moji půjdou za mnou. Nechoďte, bratří, neboť housle vaše ještě hrají líbezně a mé už skřehotají a já čekám na vítězství posledního zvuku svých houslí. Nechoďte, bratří, neboť sladce vám voní pára egyptských hrnců. Nechoďte, bratří, neboť máte pouto života. Nechoďte, bratří a neopouštějte rodného hnízda mravenčího, pomněte na sourozence své a děti své! Nechoďte, bratří, ale Boha se bojte a lidí, konejte skutky milosrdenství a perte se třeba a dojdete hojné odplaty na nebesích, jen pro satana jediného, bratří moji, nechoďte za mnou, neboť já jsem mravenec zbloudilý, strhovali byste mne a strhuje-li mne
53
kdo, kousnu ho. Protož nechte mne, bratří moji, nebo já rád svítím černou hvězdou na světlém vašem nebi, poněvadž nic chci nevědět, bratří moji. Ale nemohu ještě státi ve vzduchu, když kapky dešťové jako centnýře tíží plášť můj; však setřesu je, ty kapky protivné, z nichž nejtěžší je žena. Ah! jak je těžká ta žena! A je lákavější nad jablko granátové visící na větvi a růžově ústům se nabízející, až se sliny v nich sbíhají. Já však vyplivnu slinu tu a neutrhnu jablka granátového, kteréž peklo dává po nebi krátkém a spadne pak dešťová kapka s pláště mého. Neboť já chci stát nad přírodou ve vzduchu a nic nevědět o přírodě. Já proklínám ženu samici, která přírodě napomáhá a nezná duše. Ale ať zůstane samicí, tak dobře jest! Ať je nástrojem mužovým a nástrojem chtíče a hříchu, kletby věčné na člověku lpící, skvrny nesmazatelné a posledního pouta k přírodě, jejímiž otroky jsme! Jsou ještě jiné kapky na plášti mém, ale ty nejsou tak těžky. Ale setřesu je jako dravec chrty. Jáť ztratil jsem radost přírody a zanikla mi píseň její, tak jásavá dřív, tak jásavá píseň a zanikla. Já naučil se ji nenávidět, poněvadž tvoří a v tvoření tom je mor a násilí, kteréž nenávidím, leč neznamenají-li konec, a píseň přírody je věčně stejné klinkání umíráčku a já chci jen jeden a poslední umíráček. Tož já chci stát ve vzduchu a hmatám po provazu, kterého bych se uchytil, než obloha nespustila mi ještě
54
provaz takový. Chci tedy bez provazu nahoru, chci volně stát a nic nevědět, to jediné ještě chci a to je poslední zvuk mých houslí.
Nevím. Snad spím. Snad jen dřímu. Ale jistě to táhnou obrázky skrze mě. Hořké obrázky a pořád žlutá barva. Žlutá barva chtíče, těla. Tohle jsou mí otcové! Takoví žlutí a vede si každý ženu; některý více. Všechna těla propletená a někde srostlá. Hm! a ten mnich, pradědek, proč jen ten je bílý! Odskočil stranou a nejde s nimi. Uťatá větev! A jdou všichni za tou paní hubenou, jež je výsměšně zavádí – br! posud mi hučí její ukolébavka, ano! to zpívala ona! To byl počátek mého konce. Jistě nevěděla, co zpívá, ale leželo mi to dlouho na dně. Byl to jen její výsměch. Jim zpívá zas jinou. A! tudy jde má máma. Žlutá je. Ale pláče. Někdo s ní srost’, táta můj – ah! to strýček Jirků. Taky žlutý! Taky pláče. Já nebudu plakat. Mně se zdá, že tlačím si pěst na oko, abych zamáčk’ slzu. A ne – ne – já chci konec! Šel jsem dlouho slepý za žlutými, tenkrát měl jsem hlavu zavázanou černým šátkem, byla to tma, neviděl jsem. Měl jsem potom jiné šátky, různých barev, ale přišlo světlo – boží světlo? Proč mě jen ten strýček Jirků učil vidět? Proč mě nenechal běhat? Tak volně běhat! A nic při tom nevědět! Pak jsem viděl mnoho, ale vracím se – chci zas nic nevědět. To tajemné šeptání; kdo mi to šeptal? A chtěl jsem taky krky kroutit!
55
Skoda!Škoda! Proč jsem nevypil vědomě ani kapku lidské krve, tak sladké? Panečku! a moh’ jsem pak být třebas králem, neboť k tomu jsou králové. Žlutý rod táhne zas. To už je jako celá ves. Mám radost, hihi, mám radost z té žluté svatby pokolení. Hořící svatba. Je tu i rakev. Zpívají se tryzny, ale svatba víří dál. Žlutá, hořící svatba od pokolení k pokolení. Mě taky uťali, taky jako mnicha. Mnich praděd stojí na protější straně kola, svatba je mezi námi, ale on slzí a já se už nad ní směju. My dva budeme státi věčně nad hořící svatbou, ten v slzách, ten v smíchu. Za století přibude k nám snad někdo třetí, čtvrtý –. Svatebníci na nás nehledí, kdo pohledne, zsiná, líp jim je nehledět, veselit se dál.
Dnes jdu do hor. Tekou tudy řeky života. Tiché, dravé, šumivé, burácející. Napil jsem se ze všech. Ale své dobré vody jsem nenašel. Půjdu nad hory, teče tam má řeka s dobrou vodou. Je to voda, která dává zapomínat. Je to voda, která dává nic nevědět. Je to voda smrti.
Barunko! nevíš o hradě? O hradě beze zdí, bez základů? O hradě malém jako kámen, jen co by se hlava na něj položila? Koupím si ostruhy, zavolám do lesa a přiletí kůň. Pojedu sám, zůstaň zpátky; spadlas už s mého pláště. Jsi už sestrou mou, ale nemůžeš se mnou. Pojedu na svůj hrad. Ty pláčeš? Řeknu ti tedy, že přijdu zpátky. Přijdu, až najdu svůj hrad. Přijdu, až si najdu boha. Už jedu, ale jedu ještě jako člověk, který
56
potřebuje denně kus chleba. Beru se k nebeské bráně svého hradu ve jménu Páně, ve jménu boha, za kterým jedu. Cesta je točitá, vidím hrad už zdaleka, tam, nahoře! Nemohu přímo, musím po úzké cestě, kůň by padl a spadl bych zpátky do rozumného světa. Hle, tam nad branou konce svítí světlo; vábivé, přitahující! Jedu.
Na píď nade mnou visí železný strop, studený, a krůpěje padají s něho. Nastavuji úzké hrdlo duše a krůpěje tam kapou. Jsou některé průhledné a jasné, jiné zakalené, jiné tak tvrdé, že cinkají v láhvi. A v láhvi se nerozplynou v tekutinu, kladou se dle váhy na sebe jako kouličky hrachu. Dno mé láhve je citlivé, ty nejtvrdší kapky vpichují se tam, drásají a vrtají jako červi, zabolí mě pokaždé – nechci-li, aby mě ti červi rozvrtali nadobro, musím vždy na chvíli zanechat láhev lahví a říci si: všecko to peklo, muka, bolest je jen hříčka! musím se zasmát, vydechnout – a zpět vrátím se k láhvi.
Zkomírám a jsem jako těsto a jako žena. Kvasím. Hnětu se. Ale přestanu brzo být otrokem, přestanu se hníst, vskočím na rozpálený plát, upeku se ne na cukrované pečivo, ale na škvár. Také možno, že přestanu se hníst a budu hnít, až shniju – neupeku se, bude to tak kratší rovnou shnít. Nebyl jsem narozen k míru. Ale k hnití je třeba býti mužem a ne těstem a ženou. Přijde tedy čas, že budu mužem a shniju.
Kolečko posmrtné nully zvolna se valí ke
57
mně. Pohybuje se, mění se, roste a menší se, ale blíží se pravidelně. A není v něm nic nadpřirozeného, je tak průsvitné jako křišťál, je tělesné. Jede prostorem, vjede do krve, projede jí a pak zbude prázdno. Jsou lidé, kteří, když kolečko přijíždí, vhodí před sebe trám víry, aby se zastavilo, a myslí, že tak budou nesmrtelní. Mají kotvu, mají kotvu svou, ale nemají pro ni řetězů. Mně zaplanula nad touto nullou náhle celá obloha, vyšlehla a pak byl konec, znova jela nulla. Ostrov spásy se blíží, ostrov hlíny a zapomenutí. Kolečko posmrtné nully zvolna se valí a tak tiše, nevrže, nevřeští, neškohrtá. Chvilkou jakoby se v něm šklebila hlava, opět je prázdné, teď jakoby v něm seděla muří nožka, teď jakoby klíčilo zrnko, sémě a rostlo v stéblo. Ne, je průsvitné, plazí se blíž. Vašíčku, neboj se, je to východ konce. Pluh se plouží, podryje tvůj kořen, přetne, přikryje navždy do hlíny a bude mrva, je tak velmi dobře. Moldánky jsou dětem malým a já jsem veliké dítě. Čermáček zpívá a canicula hafá; radost krve! a kolečko nully zvolna se valí.
Chodil jsem, až jsem si uchodil nohy a zbyl trpaslík. Sporý trpaslík, obr. Žebra z kovu, hlavu z mramoru, ruce meče a srdce dráždivý terč volající po střelcích. To je člověk mající býti člověk.
Sníh! Sníh! Bílý sníh! Hřeje bělostí a zimou. Chytám hvězdy jeho do vlasů a rozevřené mé
58
oči hltají hloubku jeho nahoře, ukájí ta bělost – kde jsou bílí lidé? Chytají saze. – Sníh! Už nepadá lidem bílý sníh, padají saze – sníh! běžím za ním – padá to ještě bílý sníh?
Slunce hořelo a plápolalo jasně nad celým pokolením země, které sem přišlo holdovat Boh svému. Viditelný Bůh všemohoucí láskou opájel i chuďasa, znal nejskrytější kouty srdce jeho, slyšel prosby jeho a rozdával božským úsměvem jedněm dary moudrosti, jedněm zlato a všem spokojenost. Ba chtěli i nesmrtelnost a tu jim dal, dal jim závratný sen rajský. Trest nešel před vinou, ani vina za trestem a všem chvělo se na rtech: „náš dobrotivý Bůh!“ – Sličná pohádka a mizerie.
Vzal jsem si srdce své do ruky, vonělo jako růže a bylo bílé jako lilie. Země poslala ženu a ta mně tam vsadila neviditelné semínko. Semínko klíčilo a neviděl jsem ho, až rostlo. Pak jsem vzal srdce do hrsti a vymačkával jsem semínko země, bolelo to, bolelo, až jsem se svíjel. Ženu jsem vytrhal ze srdce, poněvadž by byla zničila růži a lilii, které chtěly kvést bohu, ale jak jsem ženu vytrhával, podivno: přestala lilie kvést a růže vonět. Snad je poškodila ruka má, snad chtěly mít tu zemi. A já teď nevím, co jsem měl chtít raději, zda ženu či boha, srdce mi zbylo prázdné, zmačkané a bez šťávy, dědictví otcovské.
Jsem dnes král, který pyšně zvedá hlavu
59
nad sebou samým. Jsem král a pohrdám lupiči, skrytými za křovím, pohrdám odbojníky, které jediným pohledem dovedu v sobě skrotit. Jsem král nad králi, stojím tak vysoko, že unikám vám, lotři, já to vím, mrštní úhoři, ale mám ještě tenkou proužku lásky k světu, ne pro vás, ale pro slzy, kterými se napájí země. Dobře vás v sobě se shora prohlédám, vy ptáčkové poctiváčkové, chásko zlolajná, ale škoda metly na vás, škoda myslit na vás, rádi byste mne dosáhli hrabivýma rukama špíny, ale pá, synáčkové, jdu vysoko za svým koncem.
Vidím žíznivé tisíce rtů, chtějících chlemtati vodu života. Pojďte, pokolení nahořklé, ukážu vám pramen smrti. Vodu života ať pijí samci a samice! Vodu života ať si nechá jejich Bůh! My najdeme, svého boha u pramene smrti. Jdu napřed a neohlédnu se, jdete-li, nejdete-li. Slova má jsou jen ještě ten proužek lásky, který mi zbyl. Tedy zůstaňte a pijte nasládlou vodu života!
Mám něco v hlavě, je to jako tisíce drobných kamínků a zas je to jako hluchá mázdra. Přeskakuje to – rozlívá se to. Bzučí to jako včeličky v oule, ale není tu medu, samá žahadla. A je tu taky mnoho ztracených, bludných hvězd, které zasvitnou jen jednou jedinkrát a ztratí se navždy; je tu mnoho hvězd neviditelných, které se neobjeví nikdy. Je tu mnoho hvězd vyhaslých, tvrdých, vyhráněných, mnoho vulkánů umrtve-
60
ných, ale všechny musím roztavit, všechna světlá musí zčernat, až nezbude než hluchá mázdra, která zkyše, pak splesniví, pak vyschne. To je duše.
Četl jsem knihu pro potěšení zarmoucených, mrtvou knihu, pro mě mrtvou. Slibuje bídným nebe proto, aby zůstali bídní a nechtěli jinak. Živila lidi po staletí, lidé křižovaní upírali zraky ke kříži – proč? Bludaři! Bloudkové! Vizte Ho! Ten Někdo sedí skrčený za devátou oblohou v hmotném svém plášti a směje se do dlaní. O vás neví nic, ale pranic a proto je pro vás tolik co nic. Chcete ho vypočítat ciframi? Já ho značím nullou. Sedí na bobečku a hází si kouličky z ruky do ruky. Teď si taky hodil tou vaší zemí; odhodil ji zas a řehtá se, jak pěkně letí. A ty človíčku myslíš, že tě zpytuje, že ti posýlá andělíčky? Nemá jich a nepotřebuje jich jako tebe. Sedí na bobečku, hází si kouličky z ruky do ruky a řehtá se.
Mám na světě jediného přítele, ke kterému běhám na posílenou a není to ani les, ani Barunčiny oči. Mám jediného přítele, který mi pomáhá ujídat mé nitro, česat má jablka, kácet mé kmeny, tišit mé labutí zpěvy a není to kámen mudrců. – Mám na světě jediného přítelíčka a ten jsem já. Ploval jsem kdysi hluboko pod životem v chladící vodě na urvaném stromě řekou prostřed pralesa. Nebučel tu dobytek, nehonil se tu člověk, bylo tu prázdno a ticho, zdálo se mi, že musím vzletět, vystoupil jsem
61
na peň a zde byl okamžik rozhodnutí. Už bych byl vyletěl nahoru do života, ale pohleděl jsem ještě do vody a viděl jsem obraz svůj, byl to jako bůh a jako nic a zde jsem našel jediného přítele svého, sama sebe. A zůstal jsem.
Barunko, ještě nezapěl jsem ti svou píseň rozloučení. Bylo tenkrát v zimě, víš, jak jsem přišel. To byla noc štěstí, štěstí těla a přírody. Paní Meluzina řekla miluj! a my byli slepí. Málem že jsem nepadl do okruhu svatby pokolení. Tu chvíli jsme neviděli nic a byli srostlí. A chtěli jsme oba, abychom víc a více prorostli. Tak hýřila těla. Ale náhle to zatikalo v dřevěné stěně sušírny. To černý brouk tikal čas. A já jsem vypletl srostlé nohy a srostlé ruce, ležel jsem na upěchované zemi a plakal jsem. To bylo první probuzení ze spánku přírody. A pamatuješ se, kolikrát mně potom ten brouk vrh’ na zem – kdo najde naše slzy, které tys plakala v toužení a já v odříkání? Brouk tikal pravidelněji a pravidelněji, paní Meluzina stěhovala se z šedivé látky v okýnku a tys už jen očima lítostivě mluvila. To příroda v tobě mluvila. A já se odřezával od přírody. Barunko, já zpívám ti svou píseň rozloučení. Je to obyčejná píseň, kterou svět zpívá s refrainem „my jsme se mívali rádi“. Barunko! mám tě dosud rád, ale ne jako kdysi. Mám tě rád láskou soucitu. Líbám tě zdaleka a ne na rty. Ale nemohu tě vzít s sebou na cestu za svým
62
koncem. Však přijdeš za mnou, jen až květ opadá a vykopaná jáma zavolá. Ale mám tě ještě ze soucitu tolik, tolik rád, že kdyby někdo přišel a chtěl koupit a vzít tělo tvé, vzal bych tě s sebou. Než vidím, že oči tvé mluví jinak než u žen ostatních, jdu proto klidně za svým koncem a nevezmu tě s sebou. Dívám se do otevřeného okna tvé duše a je mi tě líto. Až květ opadá a jáma zavolá, přijď! – Barunko, vidíš, jak měsíc zachází? Chytám se konečků jeho paprsků a ty mě přitáhnou. Dívej se do něj, až odejdu! Je to průlina, kudy uniknu ze začarované koule života. Až květ opadá a jáma zavolá, přijď tou průlinou za mnou. Budu čekat. Za tou průlinou je nekonečná prsť. Nebudeme se v ní hmatat, nebudeme se vidět, ale budeme spolu a všude. To bude konec, závratný, věčný konec. Budu čekat. Přijď. Ale abys oči, své modré oči nevyplakala, budu k tobě chodit ve znamení naší první noci. Barunko, zpívám ti svou píseň rozloučení:
A já teď opuštěná jsem
jako ten javor v lese,
když z něj listí opadává,
jak on se smutně třese!
A já teď opuštěná jsem
jako ta hruška v poli,
když z ní hrušky opadají,
jak ona smutně stojí.
63
A já teď opuštěná jsem,
jako ta holubička,
která ve dne, v noci houká,
volá svýho samečka.
Vzpomeň si má milá na mě,
až budeš postýlku stlát
a já si vzpomenu na tebe,
až pudu do hlíny spát –
Tedy přijď, až jáma zavolá a květ opadá!
Pocítil jsem teď hořkost otcovrahovu, jako když se plná nádoba pelyňku vypije. Hm! tedy jsem zabil tátu? Ani nevím. Ani už nevidím krev kolem sebe, krev a jen krev. Bylo to jen šlehnutí, teď nic. Tak je mi, jako by mě za to pohladil po vlasech, jako by mi zazpíval nejkrásnější píseň ke své harmonice, která tam bez tonu odpočívá v koutě, že jsem ho zabil. Či snad chtěl taky nic nevědět, taky zapomenout?
Ah, mourku, zvířátko, zůstaneš tu na zemi s Barunkou, viď! Už šedivíš, zuby ti vypadávají, nevyskočíš už na látku v okýnku, abys vyškrabal jedovaté oči pudu, máš už tupé drápy. Vidíš, tys utek’ a nevracel se, poněvadž v okýnku seděla látka. A cos vytrpěl! Přerazili ti i páteř lidé; nu, nevěděli, žes jejich bratrem, odpusť jim! byls výše než oni. Vyrazili ti oko, abys neviděl jejich blahoslavené hlavy – odpusť jim! Zůstaň tu s Barunkou a přeď jí! Až půjde za mnou, vezme tě s sebou. Pamáhals mi otvírat oči a měl by sis
64
proto vyskočit na mé rameno a jíti se mnou, ale zůstaň tu s Barunkou a přeď jí!
Zvolili jste čáru, čáru dlouhou, stejně silnou začínající rozumem a končící vaší soustavností bodem před trůnem vědění. Já přeskakuji čáru, pobíhám kolem ní, nad ní a pod ní v křivkách, belhám bez očí na slepé vráně, bod vědění mám v mlze, ale vidím ho. Vy ho chcete hmatat, ale neohmatáte ho nikdy, miláčkové střízliví! Můj bod a váš bod je stejný, u vás vědění, u mne nevědění, resultát všeho. Chci-li, chytím ho do ruky jako mouchu a třeba se zdála ruka prázdnou, jsem šťasten myšlenkou, že ho mám, neboť v tu chvíli cítím, že ho mám, je můj pámbíček a ruka jeho spočívá na mně. Tlupa černých, vyhublých cikánů je horda má, touláme se pustým nebem a prázdným podsvětím, ale vidíme radosti i žalosti obou. Máme absolutismus a zhrdáme demokratií. Každý z nás je králem nad sebou a vládne svým bohům. Demokratie je vaše dlouhá čára. Jsme divocí a vy jste rozumní. Jsme vám chudí a vy jste hodni úcty. Vy děláte ze zrní mouku, my dáme zrnu spadnouti s klasu. Vy jste v životě, my jsme nad ním. My vidíme slunce, vy vidíte kouli. My zpíváme, vy řadíte písmena. My vidíme ve všem všecko a nic, vy počítáte. My letíme nebo chodíme po čtyrech, vy chodíte po dvou. My nevíme nic, vy chcete vědět všechno. My se vracíme k nádobě bytí, vy od ní prcháte. Neznáme času, formy, místa, vy
65
měříte. My máme srostlé hlavy v jedinou hlavu, vy jste tyčky pro sebe. My máme chaos, v nějž padají jiskry. Na předmět zíráme v zrcadle vodním. My žebráme, vy kážete. Ale my, rota cikánů, bušíme se v prsa, touláme se bažinami a kamením, svými cestami, kterých vy neznáte; dejte si srubati hlavy, přijďte mezi nás, buďte cikány, dívejte se do plamenů, do oblak, do lesů, do slunce, do hvězd a dáme vám píti z nádoby našeho poznání, z nádoby bytí, na jejímž dně je zapomenutí a smrt, odříznutí od přírody, svlečení člověka, splynutí s osobním bohem: státi ve vzduchu a nic nevědět.
Hlele! přišel ke mně synáček Osud a říkal, že není, chlapeček! Usmíval se tak neviňounce, ale zuby jeho jakoby mne chtěly sníst. A tvář jeho byla jen nalíčená. Promnul jsem oči a viděl jsem kyselého dědka, který se nesmiřitelně díval kolem a zuby jeho cvakaly, hledajíce oběť. Plival smrdutou krev; oči jeho svítily věčností a nikdy jsem takových nespatřil. Přimrazil mne, vzal si kus mé hlavy a žvýkaje ji šel dále, volal, že není a plakal jako chlapeček. Slz měl dost, licoměrník, ale uší neměl. Jdi, synáčku a vábi! Hlele! taškáře! mne neoklameš, uteku ti do vzduchu nad život a tam nemůžeš, chlapečku! Tam nejsi!
Vystupuji zvolna, ale jistě. Počínám chápati a rozuměti přirozenosti: je bídná! Sklepávám ji,sklepávám rozum jí nasáklý, sklepávám ducha
66
tvůrce a pronikatele, sklepávám pravdu člověčí a přijímám nadlidskou. Vystupuji zvolna na horu blaženosti, kde mizí věc a objevuje se původ její, kde se nehádá, ale kde se zírá. Ale nevěřím si ještě, zda je to jen pomysl či skutečnost. Až odpadne nedůvěra a nastane jistota, pak to bude buď peklo či nebe, buď býti či nebýti, však bude to poznání a v tom jsou poslední věci člověka.
Všechna moudrost a vědění vychází z člověka; vědění jeho je oasa vzrostlá v poušti rozumu, ale pravé vědění je poušť a písek bez oasy, což sluje nazírání a šílenství a v něm je největší bohatství člověka.
Všechno se sloučilo ve mně od růže až k bolehlavu, od zlata k blátu, od štěstí k bídě, od přírody k bohu a nazpět. Letím svírající se spirálou dovnitř až k svému cíli a konci, od hlíny rozumu a země k výsostem bytí, kde budu bohem nevědomým a nevědoucím. Letím od nízkosti k tajemství lidskýma křídloma, od neforemných skal k pevným liniím vysokých budov nebes, od tak nazývané věci k myšlénce; sám a pro sebe, svou silou, kterou si křídla hotovím, kterou se odkrajuji od zákonů proudících mezi prvkem a člověkem. Je spojitost mezi nebem a zemí, ale oddělená kovovou stěnou, kterou nutno hlavou prorazit, třeba se hlava roztříštila a byla jen tříšť. To je má touha za mým prvotním já, neboť dosud jsem mořem,
67
jehož každá kapka je jiná, sluncem o nekonečném počtu barev. I v tom může býti štěstí člověka, neboť tak je živ a práv dle zákonů země. Odvěčně byli, kdož se odtrhovali od země a chtěli očistěná nebesa pro své duše jako já. Vzpoura proti zemi, která mne vydala, to je mé hybadlo a má síla v tom. Mě nad to bičuje život a vyhání mne od sebe k očistěnému nebi, k mému hradu zapomenutí, nevědění, ale vševědomí, a proto třeba mi menší síly, třeba mi však činu, kterým vznikl první pohyb a tím tvoření, třeba mi zpětného činu od pohybu ke klidu, po němž spínám ruce patře, jak vysoko bodem se černá v prostoru. On je centrem všeho i původem všeho, k němu letím po točité spirále, v něm je obraz věčného patření na tvář boží, v něm není slz, ani vzdechů, ani výskotu, v něm je absolutno, život, smrt, nulla.
Bylo božím hlasem svědomí a bylo žíravým červem. Na něm se stavěla morálka lidí; ale všechny morálky zapáchají člověčinou jako vratké lidské svědomí. Pojďte ke mně, zbědovaní, naše morálka napsána je na každé krvavé šlépěji, kterou šlapem, na každém stupni, o který čely bijem, na každém kameni, který se leptá, mokvá a rozplývá hořkostí našich slz. Pojďte, zbědovaní, nechte světu morálku, spravedlnost a lejna, ať si hrají velicí a reformátoři, my malincí utečeme před nimi i před svou vlastní osobností, před anděly, ďábly,
68
mudrci i kokrhely. A dejte pozor po cestě, aby vám svědomí nevyrostlo, zmáčkněte ho, neboť bylo-li by pravé, líhli by se z vašich krvavých stop červi, kteří by po staletí rozžírali tupé duše lidských pánů bohů. Pojďte do mrtvé zahrady, odložte před brankou šaty svých smyslů, klamných, protože zemitých, pojďte duševně nazí, vstoupíme na hranici, zapálíme ji, vrátíme zemi hlínu a vletíme spirálou do našeho hradu zjevení i skutečnosti. A je nám lhostejno, ať nás zvou ďábly, chimérami, ať jinak o nás kňourají, ať se formují a přizpůsobují dle libosti novému světu, čemuž pěkně říkají vývoj. My chceme devoluci až za krajnost, lezeme pozpátku do svých děr, kde sami sebe sníme, takže ze všech našich bájek a věr o vůli, dobru, kráse, cnosti, vědění zbude jen síla nahromaděná odbojem a soustředěná v jediném bodě klidu, který značím slovy: státi ve vzduchu a nic nevědět.
Slyším se smát, lhát, nenávidět, bojovat, šílet, kvílet, modlit – ah to všechno jsem byl! Vytrhávám kořen za kořenem ze svých bývalých bytostí, rvu nejprve všechny chytrosti své, spaluji je a kořínky ty páchnou. Až je dotrhám, budu hlupáček (a hlupáčkové jsou tak hodní!), který je předposlední příčkou na žebříku mém. A toho shodím snad, snad proto, že je silný člověk; ale musí dolů. Pak teprv budu diktatorem a projedu se na sluneční dvojkolce jako vítěz a nepřemožitelný a zlatý rytíř!
69
Vše, co rozum země kdy ve mně nasil, oživuje mi a nevím proč a třeba nechci. Eh Meluzina! Meluzina! Svistí a projíždí mi hlavou a hvízdá mi tam své písničky. Vedle toho vyskakují ve mně bublinky, o nichž nevím, odkud jsou. Bublinka vyskočí ze tmy a už mi sedí na mozku jako veliké zvíře a roztahuje se tu. E fí! Bolí to, bolí! A bolí to tělo, třeba tomu říkali duše. Ale zkusím je oddělit!
Vida! Vida! Co je třeba lásky, tepla, smíchu a slz, když člověk bez vůle a bez vědomí rodí se na houbách! Tolik bolestných porodů země, tolik dětí země! Hmotná země má tolik málo smutku, žalu, sténání, nářku, pláče a kvílení, že ho ještě rodí a dává své hlíně život, množí svou prsť. V tom je její pomsta a tajemství, v tom je její síla i nicota. Spojuje hrudku s hrudkou a ty se drolí v hrudky dál. Alfa spojení je rozkoš v nevědomí, pak přijdou přeházená písmenka žijící krve a ómega je trochu popelu a trochu nových hrudek. Ale ve všem tom je pomsta země, hrudky vesmíru, která rodí pyšné velikány lidské, své hrudky. Hoj, už tě držím, stvořiteli, neutíkej! Nemrač se, podívám se na tě jen z dálky. Jen ty na mě nepohleď, abych nezčernal, dřív než tě prohlédnu. To jsi tedy ty, který pouštíš hrudky do svého nekonečného rybníka dokola kolem! Tys to tedy, jádro života! Velmi rozmarný pán! A umíš taky česky? Ale pane stvořiteli, co vidím, ty se choulíš do puntíku
70
a mizíš. Prosím tě, hraj si dál, přehazuj kouličky z ručky do ručky a řehtej se! Řehtej se, neboť tvé kouličky plakají a neusmějou se ani jednou za tvůj božský den. Aj hle! puntík roste! A už je jako lidský hnát, k němu se přidávají jiné hnáty, teď lebka, jíž z prázdných důlků kapou slzy. Ne, neošálíš mne, pane stvořiteli, to nejsou slzy tvé! To je maska! Už jsi zas ohněm a chceš pálit? Maska! Už jsi zas obrovskou kovovou koulí a chceš silou drtit? Maska! Už jsi zas o čtyrech rukou rozpjatých v nekonečno? Maska! Už jsi zas živným chlebem a chceš krmit tvory? Maska! Už jsi zas ukřižovanou láskou? Maska! A vidíš už jsi zas malým puntíkem, bezmocným, průhledným puntíkem. Už zas sedíš v koutě vesmíru na bobečku skrčen, házíš si kouličky z ruky do ruky a řehtáš se!
Já nevěřím víře, vidím jí přes rameno. Já nevěřím bratrství, poněvadž od věků zapáchá záštím. Já nevěřím lásce, je požívavá. Já nevěřím právu, poněvadž je lidské i je-li „božské“; a lidé jsou draví. Já nevěřím sobě, dokud nestanu v prostoru. Ale věřím svému bohu ve mně, jenž je nezlomitelný, jenž nezná hnisu a výkalů zemských, jenž zemře se mnou. Je ledový můj bůh a zákonem jeho je smrt. V něm je vykoupení mé a život, vykoupení od žalostivé svatosti tohoto světa a život hlíny, což jest tolik jako duše má. Mourek! I v něm žije tento bůh můj. Ah! to raději návrat ke zvířeti než utíkat se k Bohu,
71
který mi nerozumí, který je nesmírný, ale přece lidmi určovaný a vybájený, než prosit ho o nebe. Blahoslavení svatouškové! Já jsem, protože chci a bůh jest, protože jsem já! Já mám své nebe a to je konec, v něm je bůh můj a zahyne a já v něm. Mně spálil se rozum a cit na veliké hranici zklamání, které zaplane jednou celou zemí, a bůh můj jako slepý a temný pud žene mě do propasti hlíny, kde je konec: státi ve vzduchu a nic nevědět.
Má píseň jedna je a táž, nebo neumím a nemohu jinak zpívat. Má píseň je o jedné sloce opakující se, nebo neumím a nemohu jinou zpívat. Má píseň je o jedné struně, nebo přeřezaly se ostatní nožem života mého. Má píseň je beruška spadlá s borovice v ústranní. Ah, jak chudá a ubohá je píseň má! A já neumím a nemohu zpívat jinou. Ale píseň má je refrainem staletí, výsledním refrainem krve dědků mých. Já miluju nekonečně svou poslední strunu, píseň svou. Až poslední struna praskne, já stéblo trávy navážu a zpívati budu píseň svou, neboť neumím a nemohu nezpívati. A usměje-li se kdo písni mé, já vzpomenu, jak život usmál se kdysi na mě a zahynul mi, já ukryju bolest v srdci svém, jehož struna je měkká a dál zpívati budu píseň svou. Líp bylo by státi ve vzduchu a nezpívati, ale já chci státi ve vzduchu a zpívati, neboť neumím a nemohu nezpívati a žiju už jen písní svou. A usměje-li se kdo písni mé, já sobě
72
budu zpívati, poněvadž neumím a nemohu nezpívati.
Zmizelo všechno a zbyl jsem sám. Chůva dala dítěti hračku, posadila ho na hráz a odešla. Dítě si hraje a blaze mu, spadne-li a utopí se, neboť hrálo si. Kolovrátek hrál, dokud se točila klika a klika se zastavila. Zmizelo všechno, jaké blaho! Neslyším nic, nevidím nic, necítím nic, nechápu nic a jsem jako dítě utopivší se náhle s hračkou svou, jako kolovrátek hravý, jehož klika se zastavila. Největší moudrost a největší blaho spí na čele mém, poněvadž ulámal jsem nohy své, aby nešlapaly po zemi této. Hvězdy mi přikyvují a země se ztrácí. Zaniká sen o nebi a pekle, zanikají kola světelná i tma, je věčné pološero a já nehýbám se, visím či stojím v prostoru a znenáhla kostnatí a kamenatí nitro mé. Poslední záblesk: vesmír září všemi světy, já klikatě probíhám jím, tím bohem jediným a nesměrným, a přec stojím pevně a bůh-nic stojí ve mně. Letím. Tam bude konec. A hmatám stěnu. Stěna je nekonečně dál. Pronásleduji toho boha, který mi uniká. Je ve mně, opět daleko, tam! Tak stojím na pevném bodě já. Ó přijde už, přijde chvilka svatá, vykoupení mé, kdy zapomenu, že jsem. A to bude doznění houslí mých a splynutí. Potrvá řev nade mnou i pode mnou, ale přijde chvilka svatá, vykoupení všech, kdy zapomenou, že jsou A to bude doznění houslí jejich a splynutí.
73
Pelichám – nemám ni myšlénky – osten srdce a žaludku se otupil, zlomil – zlata ženy a zlata kovu není pro mne víc – zabalit se do houně a chcípnout – jsou otroctví i žena i zlato – nechci už srdce opojit a žaludek nakrmit – býval bůh, teď nic neví, nic nemá, kdyby byl a měl, dal by – lehká kavalerie! padám s koně, nejezdím-li vskutku na oslu, jsem vyschlé koště a koště i osel patří k sobě – život? a já se neučil krást, proč? Barunko, sestro, víš, co to je, když je člověk nucen přemýšlet o tom, aby kradl? – ah! to už raději vraždit! ale hadové jsou kluzcí, či nezvítězí právo? – a k čertu! nad to mít posvěcenu hlavu kadidlem nesmrtelnosti – pekelní nebešťané! proč býti duševním ponocným? mít troubu zalehlou špínou a blátem zemským! – trpět horší umírání – ale trpět bez oddechu? slabý člověk a moudrost! – neznat modlitby k ulehčení – Barunko, víš, co je to, nemít ke komu se modlit? je to býti sám, bez opory a konec je státi ve vzduchu a nic nevědět, je to boj proto, že není dáno pochopit a konec je býti bláznem – takto bubřím, až prasknu – divno, že prázdný žaludek tušit dává boha a krásu – slabost jest tedy síla a smrt má býti nejsilnější, ale strach o život zavolá u mnohých jezovitu, strach nechtít zemříti psem – prázdné srdce a žaludek jest boj a síla, o níž jsem dříve nevěděl – hledět pak jako ve snu na vše – sen přiblíží prapodstatě a tuším ji mžikem a bleskem
74
– pryč vše lidské, bůh je něco, co o mně neví, je bez vlastností – je-li všechno, je lidský – je tedy nic, ale to neznamená zoufalství – bůh je nic a konec, státi ve vzduchu a nic nevědět – vracím se rytíř na svůj hrad, kde hřích mě dal světu, splácím zemi dluh, nechci být dlužníkem a dluh jsem nedělal já, ale splácím ho přec – hvězdy mi přikyvují a země se ztrácí – je věčné pološero – nehýbám se – visím –stojím – kamenatím – pryč šeptání ve mně! – člověk – bůh – blázen – konec – nic –
Jsem poslední mezi posledními –
struna praskla – housle dozněly.
XI.
Vašíček Nejlů na Vyšebohu.
1.
Za Košíkem táhlý, holý vrch,
k němu Vašíček se zvolna bral.
Měsíc prostřed mráčků plápolal,
hvězdy blikaly kol v stříbru mlh.
Už byl na temeni, němě stál,
v tichou krajinu se zadíval.
V dálce známý les se temněl, šeřil,
kouzlo večera se krajem chvělo.
„Je čas!“ Kámen zved’, jím v ploché čelo
prudce hranou tvrdou, ostrou deřil.
75
A země kolem jako čaroprutem
v rovnou, širou desku změnila se,
prázdnou, nekonečnou, ocelovou.
Vašíček se chvatně rozběh’ po ní,
v kruzích pobíhal jak kuře slepé,
rozběhl se náhle jedním směrem,
běžel dlouho hlavou nachýlenou,
jako tygr štvaný pudem letí,
křídla nadlidská mu během rostla,
jediný mu zákmit v mozku šlehal:
„konec desky země musím uzřít!“
Deska zvonila mu jedním tónem
zdlouhavým a děsným, vysmívavým,
větrem doběh’ konce, pousmál se,
rychle poklek’, chtivě shlídal s desky,
kalnou tůň zřel, mlhy prolínavé,
rozpřáh’ ruce, zavýsk’, v tůni mlžnou
s konce desky vrh’ se po hlavě.
Padal stále, padl do vod, proudů
divých, víruplných, zmítaly jím,
údy omlely mu, uhladily,
v balvan neforemný zkamenatěl,
až ho vlna mocná vymrštila,
usadila uprostřed ho cesty.
Oň se pevné vozy zlamovaly
vozků lidských, vraceli se odtud.
Pocestní naň, lidé, ďábli, bozi,
již se pod život sem zatoulali,
těžké břímě k odpočinku kladli.
Balvan pomsty byl, naň bledé prsty
k přísaze se dávaly, oň dýky
brousily se mstivé chtíce právo.
Sem až cesta šla, dál mrtvá poušť,
sem až život šel, dál pustá smrt,
sem šla myšlénka a dál byl chaos.
76
Kdysi duch jeho se zbudil ze sna,
ptákem na balvan sed’, teskně zpíval:
„Horoucí krev, krve zpěv
mnou zmítá,
vypučel jsem dítě, květ –
v širý svět! k životu zpět,
kde se svítá!“
Skřivanem vzlet’ nad kraj převysoko,
viděl shora idyllické žití,
lidí krásný ráj a plesal v srdci,
Boha velebil a sletěl k zemi.
Údolí tu slzavé zřel hříchu,
poznal život suchý, nahý, tupý,
kopyta ho lidí pošlapala,
v křeči svíjel se a proklel Boha,
ustárlý a zlomený si hledal
cestu na svůj tvrdý balvan zpátky.
Protivou dvou světů vychovaný,
výkřiky a boji umučený
kněz svůj obětoval na oltáři,
na balvanu srdce svého sebe,
bohu svému oběť krvavou.
Sobě kázal, sobě chtěl jsa zády
k žití obrácen a hleděl snivě
přes kouř oběti své na poušť bledou
okem kalným, prázdným, zkamenělým.
Šel-li poutník tudy, skryl se v balvan,
velikou snil elegii hmoty.
Vítr-li sem nářek světa zanes’
neb řev vítězný, tu zapálil se,
prolínal kraj pouště ustrnulé,
dýmem vlekoucím se na tvář Smrti
zívající, bezcitné si sedal,
77
Smrt mu mstivé bajky štěbetala,
dětská stařena, však silná, drtící.
*
Mnich:
Člověče bludný, krvi má odpadlá,
zmámená zlobou, nepravým světlem,
přicházím spasit tě, vzpamatuj se!
Přináším dobro, lásku a krásu,
přináším ve tmy tvé vůdčí hvězdu.
Chyť se mne za ruku, půjdeme v luhy,
okřeješ květem jich, radostí čistou,
s oblaky zazpíváš, poletíš s ptáky,
potokem zabubláš, zašumíš borem,
věčnému tvůrci zapěješ hymny,
srdce ti okřeje blaživou vírou,
tajemství všecka se otevrou ti,
propastí dna i edenu skvělost.
Křišťálem budeš v koruně Boží,
paprskem budeš oka Jeho,
pokynem budeš ruky Jeho!
Balvan:
Kdo mě ruší? Čí to skřehot světský?
Mnich:
Synu, pojď, čas kvapí!
Učiníš pokání, hříchy smyješ!
Balvan:
Neznám času; nahoru běž v život,
tam čas, provaz, v kusy přestřihují.
Nemám hříchu; hřích je šakal světa,
jejž si člověk na člověka stvořil,
by jím rval kus za kusem svých bratří.
78
Mnich:
Bratry jsou všichni, Bůh tak kázal,
pojď a raduj se v nich a s nimi!
Balvan:
Nechtež si bratrství svého!
Jak zříte chleba, s bratrstvím amen!
Pryč jdi, satane, chci být sám,
neruš mne z klidu, mrtvého spánku!
Ah jak je sladký! Zapomenutí!
Mnich:
Ty zapíráš v sobě jiskru Boží!
Propadneš peklu, kde bude pláč
a skřípění zubů.
Balvan:
Peklo své ztratil jsem. Vystup na zemi,
kdesi tam toulá se, hledá mne snad.
Odejdi! Balvanu mého
lyšejník řečí tvých nechytne se!
*
Meluzina:
Nasila jsem zrna, zrnéčka,
zrníčka vyšla.
Zacinkla jsem zvonkem, zvonečkem,
zvoneček klinká.
Houpala jsem synka, synečka,
syneček hodný!
Synečku, čas je, abys vstával,
k ženušce měkké tě dovedu,
budeš ji chovat a líbat!
79
Balvan:
Nenasila, necinkala,
nehoupala, jen vábila,
vábila a otrávila.
Strakatá jsi, rozum země!
Jdi volat ptákům, ať hnízda si staví,
jdi růže vonné zalívat, šlechtit,
jdi zpívat milencům svítáníčka,
jdi muže strhovat rozkoše v náruč!
Balvan nech balvanem.
Sladko mu dívat se v líčko Smrti,
vráskatou tvář její hladit a líbat,
pohádky s ní si vyprávět! – Jdi!
Balvan nech balvanem.
Meluzina:
Chacha! Dobře! Chceš být svým!
Nechceš znát mne už –
přece budeš mým!
*
Maruška:
Vašíčku můj, hle! matka tvá!
Prosí tě rukama sepjatýma,
aby ses vrátil! Viď, budeš hodný!
Pracovat budeš a utěšíš se,
Bůh ti dá klid, pak přijdeš ke mně,
vrátíš ten úpis – ty ses upsal,
běda! ó vím to, vím –
Balvan:
Matka volá? Kdo je matka má?
Lidské matky, otce nepoznal jsem,
macechu znám zemi, z té jsem prch’.
80
Tys mi život dala? Odpouštím ti!
Vrať se, ženo, řekni svému bohu,
že jsem skalou, kterou neotřese
světská ruka jeho malomocná.
Úpis čertu? Ano! samu sobě!
Ženo, jdi již! Věz, ten čert jsem já!
*
Jirka:
Vášo, poslyš, co je do tebe?
Míval já jsem větší bolesti,
za ně koupil jsem si veselost.
V ní je pravé vše! Víš, zapomínat,
ale pohár vína pít, ne jedu!
V tom je všecka moudrost! Pak ať chcípnu!
Dopít na dno dřív! Vem pod paží mě,
hajdy se mnou! Luskni prsty! Směj se!
Balvan:
Hlas ze svatby pokolení!
Učil jste mne, díky za to!
Šli jsme spolu k okruhu až,
vy jste dovnitř šel, já zůstal.
Slyšíte, jak svatba jásá?
Její echo plné nářku
odráží se o mou poušť.
Rozkoš takové má echo,
hřeje dnes a zítra pálí –
Barunka (zpívá):
A já teď opuštěná jsem
jako ta hruška v poli,
když z ní hrušky opadají,
jak ona smutně stojí!
81
Balvan (hýbe sebou):
Ustaň! Ustaň!
Barunka:
A já teď opuštěná jsem
jako ten javor v lese –
(Balvan se roztrhne, z něho vyletí pták, třikráte zatočí se Barunce nad hlavou a odletí.)
*
Měsíc nad západem jasně pluje,
nad východem zora vystupuje,
nocí tichou kmitá záře bledá.
Vašíček teď těžkou hlavu zvedá,
modré oko šíro rozvírá,
pomaten si čelo otírá,
snů svých nitky sbírá, zkouší, hledá.
„Jednu pravdu chci! Jich tolik, běda!
Z kolika to světů slepen jsem?
Kolik živlů mně to dala zem?
Sen je také pravda hluboká!
Možno-li mi odříznout se zcela?“
Jak vlk zavyl, slova odumřela,
táhle, zoufale a zvysoka.
„Slaboch člověk! Kde je síla moje,
kde je král, kde klidu štěstí je?
Kde jsou studánek mých tiché zdroje,
z nichž nic neví, kdo se napije?
Půjdu hledat zas! – Kdo volá, vábí?
Píseň čí dvou tónů střídavých?
Kdo se to sem belhá vyschlý, slabý?
teď klap’ prázdně ústy! teď ten smích!
Ne! to nejsem já! Jsem silný, smělý –
Kdo to zavolal zde: ,už je čas!‘? –“
82
Radostně se oči rozevřely,
třikrát zavolal tak dutý hlas;
snad to zvěr kýs zahýk’ v blízkém lese,
snad to promluvil bůh lidskou duší.
Ze vsi dole klekání se nese,
proužek měsíce je užší, užší.
„Západ volá, západ pochopení,
východ slunce pro mne není, není!
Balvan blízko byl! Pak musím dále
k bodu klidu až své po spirále! –
Jak je mocna živá láska ženy!
Tělem otřese, až duch se zmítá,
cit se kolébá a vášeň lítá,
v hlavě požár, v srdci mořské pěny –
Ah pryč, údolí ty slzavé!
Jediným já činu rozepjetím
po paprscích luny na hrad vletím,
vidím otevřené nebe své!“
Zadumal se, dlouho hleděl v dáli.
Zašla luna. Mraky šedivé.
Vloky sněhu měkké, blátivé
padaly a na tváři mu tály.
Vítr zafičel a zahouk’ dolem.
K sušírně šel známou cestou polem.
*
2.
(Prostor. Semtam skupiny oblaků. Střídavě objevují se ústřižky krajin a zase náhle mizí. Hvězdy různé velikosti na obzoru. Přítmí.)
Vašíček:
Jsem dosud těžký, tvrdý, kostnatý
a kapky věší se mi na paty.
Je setřást, ať si spadnou dolů, k zemi!
83
Hle oblaka! Já tápu závějemi
a brodím s tělem svým se – čisté není
ni průhledné: Je shodit v okamžení
a stoupat bleskem k pravdě prabytí!
Chci směle závoj její odkrýti,
chci hmatat myšlénkou ji očistěný,
chci rozkoš větší ssát než v loktech ženy,
chci splynout s ní.
Černý:
Jsi směšný, milý kmochu,
tvůj mozek zdá se v nepořádku trochu
a vzadu klátí se ti dlouhý cop.
Jak povídám, jsi zbrklý, víš, tak trop!
Jsi země vejlupek a darmo bloudíš tudy;
jdi husy pást, jdi na zem tlouci hrudy,
jdi nazpět, odhoď prázdné řeči, hesla,
je nebezpečno, brachu, lidské lebi
chtít doletět až k zamčenému nebi
a plíst se pámbíčkovi do řemesla!
Vašíček:
Vyrostl jsi ze mne, krví mojí
sytil ses, když pochybnostmi štván,
zničen, zemdlen, šílen, uondán
zmítal jsem se v zemských živlů roji.
Běda, žiješ, jsi mým dvojencem,
stínem mým. Pryč! Co jdeš za mnou sem?
K lidským žokům jdi! Pryč! Z cesty! Pryč!
Černý:
Přes to jsi loutka, dřevo, tyč!
Něco ti povím. Jdeš ďas neví kam,
myslíš, že pravdu najdeš tam;
šťouráš se nebesy za všemi,
pravda se zatím válí na zemi.
Najdeš ji ve smetí, prachu a blátě,
84
dívčiným ňadrem se usmívá na tě,
je v hrdle ptačím, ve vodě víří,
vůní se růže kol nosu ti šíří,
jednou je cnost a jednou je hřích,
však nikdy, brachu, zde v oblacích.
Běž si ji koupit, laciná byla,
za groš jí dostaneš na půl kila!
(Zmizí po straně, ale plíží se za Vašíčkem.)
Vašíček (potácí se. Okolí mění se rychle v zelenou, palmovými háji protkanou krajinu. Opře se o strom. Vedle spadne zakřivená větev potažená několika strunami. Chopí se jí. Zavře oči, prsty mu projedou několikráte strunami. Brnká a zpívá. Za zpěvu přiblíží se tiše nahé postavy žen, dívek, mužů, dětí, skřítků, polozvířat a naslouchají mu. Černý leží opodál na břiše, klátí do taktu nohama a směje se do dlaní.):
Zpívám, elegii Myšlénky zpívám!
V průvodu hvězd vyslána Prapůvodem
kometou zářivou zašlehla nad obzorem
života mého, světlem překonavši
vítězně tmy a příšery šklebící,
žhavým tavila sluncem mé polární krajiny,
bortila ledovce, pronikla mlhy a chmury,
kynutím ruky tvořila palmové háje,
úsměvem božským slavičí vznítila píseň,
pohledem zvedla mě k nejvyšším sférám bohů.
Svítila věčností, svítila mizícím bleskem,
spálila konce mých perutí bělostných,
srdce mi písní mou hořící vyvolala,
hrdlo mé vysechlo žárem a touhou;
jak jsem se do jejích panenských zadíval očí,
nejvyšším blahem mi nejlepší vytryskla píseň
85
a pak, ó člověče,
její se obraz v světelných kolách kalil,
v duhových postupně zanikal barvách,
až ve tmách posledním zahynul bodem.
Požár když oblačným světlem zahoří náhle
za noci nad obzorem krajiny mých snů,
mé lidské oko, jež z božského zoru mně zbylo,
z klidu se vyděsí, do dálky pátravě zatěká,
čekajíc královny Myšlénky nový příchod –
a požár zhasí, královna nepřichází.
Panenku svou když, rád ji mám nad zemi, boha,
za měkkou ruku vezmu a na ni se zahledím,
zdá se mi, že v hruď mou cosi se vrací,
co mi mou písní vyrváno kdys,
teplého cos jako slza boží,
jemného cos jako lidské srdce,
ah! chci zapět, jen se zajiknu,
zajásat chci, jen zachraptím,
vyletět chci a nehybně stojím.
Královna nepřichází.
V nádherném rouše když zastkví se sluneční duha,
v okruhu jejím se potácím zmámeným ptákem,
žíznivým rtem její pršící rosu pívám
vznesený chvilkou nad pruh blátivé stezky,
kudy se v kalužích poutník životem vleku.
Duhovou branou skřivánčí touhu nesu,
slunce mi západem omžené peří zlatí,
nadějí princ čekám královny Myšlénky příchod –
zapadne slunce, duha pryč, královna nejde.
Když den mě opustí s pláštěm potřísněným,
v dveřích se otočí, posledně zahrozí pěstí,
vytřeštím oko a bázliv se dívám za ním,
86
zda se nevrátí, důtkami nezbije z olova,
na hlavu do dlaní vtlačenou na stole dřeveném
mlhy si sedají oknem přiletlé, husté,
ruka má číš chopí vnesenou nevědomím,
souhvězdí víno, blankytný etheru křišťál
v hýření polibků nočních ssaju a lokám,
mrákoty, mátohy, můry a divoké hlavy,
pod klenbou cedrů se na koni zběsile ženu,
pochmurných hradů vysoké zdivo ztékám,
kostlivců řady v podzemních chodbách rdousím,
na úzkých stezkách skalních své já chrochtavé
vítězným řevem na mě se řítící vraždím,
nikdy nechabna, znova se sražený zvedám,
bradaté přírody kozly v hlubiny metám,
výšiny závratné pevnou dostoupím nohou,
sebevědom čekaje, až z končin vidin a zjevů
vypluje královny Myšlénky přejasný obraz.
Hle! Zde stojím, skřížené ruce na prsou,
jež volných, nadlidských pohoří dechem se sytí,
hled zlobou zápasů zčernalý k východu upírám,
pod nohou v skálu pevně zabodnutou
oblaků tříšť se bez času prostorem koulí.
Zde čekám satan na chrapot světa smrtelný,
v nesmírné touze rozvírám skřížené ruce,
vidinu, Myšlénku nikdy nespatřenou,
velikou, božskou, nedostižitelnou,
ženu objati chtěje v horečném stisknutí,
sešílet divý v nadzemském náručí jejím
či jejím králem se stát, jí poddajné velet,
velmožem slávy být, lidstva prvým bohem –
zde stojím, čekám v síle nadživotní,
střídavě ruce křížím a rozvírám, lámu,
černý blesk očí k dalekým východům vysílám,
malátně lidské zas slzy tu leže roním,
v skálu svou pěstí krvavou zlobně biju,
87
hle! tak zde stojím němý, zadumaný,
Bůh tak stál v rozpacích kdysi nad dílem příštím.
Jen pravdy červánky rozbitým vědomím šlehnou,
šlehnou jen, mizí jak kámen v hlubině vodní,
zas v chvatném víru, v širokých kotoučích prachu
o lebku písek se zdouvaje orkánem tluče,
horoucím polibkem smrt se dotýká čela,
vítěze člověka hrdost nad myšlenkou padá,
led její z oceli rázem se rozplývá,
v hladinu vody, klidu se rovná,
titánská skála pod nohou malomocnou
v prsť se zemské vozové stezky mění,
věštecký ráz oka černého zapadá v modru,
mohutných prsou pancíř je žebráckým hávem,
krčí se ramena, hubené ruce s nich visí,
krčí se hlava, šedivé vlasy s ní splývají,
krčí se čelo, bojů jsou vrásky na něm,
krčí se ústa, koutky jich šklebí se výsměšně
nad pravdy ztracené, myšlénky prázdnotou hluchou.
Hle! Zde stojím v cestě bývalý bůh,
směju se lidí výšinám vytouženým,
směju se snům svým bývalým, opojné číši,
již jsem pozvednul ke rtu za noci hvězdnaté,
když den mě opustil s šedivým, krvavým pláštěm,
když život bídný mě vyhnal v protivu svou,
směju se sobě, s nímž v pýše jsem bojoval,
směju se sobě, jak vidím se v kaluži cesty,
žebráku scvrklému, člověkem majícímu býti.
Zde stojím.
Nezměrná bolest, jež v hruď mou kdys orala brázdy,
pluhem ostrým bytost mou zpřevrácela,
nezměrná touha, co jakoby zaplála země
v srdci mi hořela a všechny poklady sežehla,
nezměrná láska, jež vesmír obsáhnout chtěla,
88
vzepjat se k nebi, vyzvednout s sebou lidi,
spálit za sebou mosty všedností člověčích,
všechno, co kvetlo kdy ve mně poupaty jarními,
všechno, co zlatými ve mně bujelo klasy,
co na mém stromě kdy viselo zralými plody:
to všechno uvadlo spáleno předčasnou zimou.
Pole jsem úhorem ležící a ladem,
jen něco bodláčí, trávy a zakrslých podrostů
vyrůstá ze mne a úzkostně ke mně se krčí,
kultura země jak lidí nedostatečná.
Zde stojím.
Tulák malomocný bez chleba pro duši,
proklínám kosmatou přírody hlavu,
jež svými prameny krevními, podzemními
kojila k prsu mě jejímu přimknutého,
dětského, naivního, bůžka nevědomého,
chtivě se neznaje napájel přírodním mlékem
k zápasům hotový nevybojovatelným.
Bůžek se rval a pro sebe smála se příroda,
bůžek se bez krve, zničený navrátil z boje,
tulák tu zůstal, směje se přírodě,
tulák nenávidící a klnoucí,
tulák nenáviděný, proklínaný,
zbylá hříčka dvou protivných světů,
kus zdi paláce zbořeného.
Zde stojím v cestě vozové
šlapaje v půdě nohama křivýma,
už ne bývalý hrozivý pomník nebi,
už ne jak satan odbojný, vzdorovitý,
už ne král v čele vítězných vojsk,
tulák jen nad sebou hořce plačící,
zborcený balvan, však neponížený,
umějící klnout a nenávidět,
rzivého železa odhozený kus,
zlomeného meče konec,
89
jenž může dosud bodnout a vraždit,
v chátry zemské se postavit čelo
anebo zaniknout v rumu a smetí,
bude-li chtít.
Tak zde stojím!
(Otevře oči. Lyru daleko odhodí. Krajina zmizí.)
Poslední jsem píseň zapěl krve!
K cíli dál!
Černý (zezdálky):
Jsi těžší nežli prve!
Chor andělů (vznáší se kolem):
Sláva, sláva Velikému,
Tvůrci, Pánu, Stvořiteli!
Klaněj se mu vesmír celý,
zpívej, jásej stvoření!
V něm je život, v něm je síla,
v něm je pravda sněhobílá,
v světlo tma se promění.
(Zmizí.)
Paprsek luny:
Matička mě milá
z klína vypustila
do širého světa.
Mihotám se v přeletě
nekonečném po světě,
cesta dlouholetá!
Letím kvapem v taje dolů,
jasním oči plné bolů,
mráčků konce zlatím,
zablesknu se horem, dolem,
90
zatočím se čarokolem,
k matičce se vrátím.
(Vašíček chytí se paprsku a vyšine se vysoko vzhůru, kde se ho opět pustí.)
Mušky (kol ohně):
Zabzučet, zadzikat, den žít,
párem se spojit, vášní se zpít,
ohněm se spálit a mřít!
(Padají do ohně.)
Vašíček:
Vím-li již, co je jádro žití?
Šílenství tma se mi na cestě svítí,
nutno ji projít urputně, silně,
vytknouti směr si neomylně,
pochybnost ať si protivou buší,
nutno ji projíti vlastní duší!
(Vysoká zeď, v ní brána otevřená. Ve bráně sedí množství vrátných v pohodlných lenoškách, pokuřují, jedí, pijí.)
Vašíček (chce vejíti.)
První vrátný (vstane; přísně):
Stůj! Kdo jsi? Zde cesta do nebe!
Blahoslavení a svatí vyvolení
smějí sem: Tvůj duch-li čistý není,
není tato brána pro tebe!
Černý (podál):
Tato vrata – tito vrátní boží!
Má to pámbu tady divné zboží!
Vašku zlatý, vidím, zle je s tebou.
Nebe! pro takové chlapíky!
Zapomněl sis tuším vzíti s sebou
křestní list a výtah z matriky!
(Vašíček stojí mlčky a dívá se k půdě.)
91
Druhý vrátný:
Patron ten ňák divně troubí, hledí!
Kolikrát’s byl, hochu, u zpovědi?
Kde máš od pastýře firmament?
Smířil-lis se s nepřáteli všemi?
Přijal jsi, než opustil jsi zemi,
svaté křižmo, svatý sakrament?
Třetí vrátný:
Je vyhublý, ten chudák, jen ho pusťte,
jen otčenáš-li umí, na něm zkuste!
No antikrist snad není! Trpěl mnoho,
snad nebude tak zle tu pro jednoho!
(Šňupne si a luskne prsty.)
Vašíček:
Co chcete, nevím. Já jsem spravedlivý,
chtěl spatřiti bych všechny nebes divy,
je nebeli-to. Chtěl bych náhodě
se vymknout, bohu pevně patřit v tvář,
se pokořit neb říc’ mu, že je lhář,
chtěl v nitro bych se poďvat přírodě!
(Všichni vrátní vyskočí a zaťatýma pěstma běží k němu.)
Jich výkřiky:
On mluvil o přírodě! –
Proklatec!
Bůh lhářem! Nebesa! –
Toť zemský švec! –
Tož vyhoďte ho do příkopů přec! –
To pěkný spravedlivý! Lásko boží! –
Ach! Panenko Marjá! –
Kristovo hloží! –
92
Černý:
Ti lotři! Cháska tučná, napitá!
Zde třeba rychle mého kopyta!
(Dupne kopytem. Hejnu dívek vyskočí a na pokyn jeho chvátají k vrátným, věsí se na ně a odvedou je do vrátnice. Vašíček projde volně branou. Černý za ním. Kraj plný blahobytu.)
Vašíček (udiven se rozhlíží. Náhle si přejede rukou čelo a tleskne do dlaní):
Pryč, hro šalebná!
(Vše zmizí. Prostor jako dříve.)
To země kus!
Černý:
Spíš míchanice: bláto, špína, trus!
Vašíček:
Je tak těžko zde! Vše plísní bují,
zločiny prostorem poletují,
černé příšery se v duši lepí.
Půjdu bezcitný a půjdu slepý!
Duší zavzní houslí sladký hlas,
zmizí mrákoty! Ó lilje bílá,
s bázní jsi se ke mně přitulila,
píseň nevinnou mi šeptala’s!
Na rameno pták vlet’ úzkostlivý,
jistě hřích ho honil mrzký, lstivý,
muška na rty sedla bzukavá.
Jdeme pláněmi mé širé duše,
jiskra světla ve tmách s námi kluše,
nitka s nitkou v síť se utkává,
do níž světů polapíme svod,
pravdu závratnou, můj věčný bod.
Smrt:
Byl to chmurný pohled, jak to děcko
zvadlo bledé hochu v náručí!
93
A přec v objetí mém leží všecko,
šťasten, kdo se líbat naučí.
Slzy sice o mě cinkají,
umíráčky tklivě klinkají,
ale pod mým pláštěm kovovým
svět se skryje se vším bolem svým,
vnějšku života jsem clona pouhá.
Rozum ráda; srdce se mi vzpírá,
kdo má srdce, nikdy neumírá!
Není pravda ve mně, jenom touha,
pravda v protivě je skryta mojí.
Náhodně se kletá světem klátím,
máchnu, nadějí vůz náhle zvrátím,
bdíc vždy, se životem věčném v boji.
Vašíček:
Ha! To ona! Pověz, kdo tvůj pán!
Smrt:
Proč jde do cesty mi tulipán!?
(Vašíček vrhne se jí na šíji a rdousí ji. Smrt se otřese a pozvedá ruku)
Černý:
Sestřičko, nech žertů, toť můj brat,
kupovat jde, jen si zmýlil krám!
Za vyučenou mu chci dát sám,
klubko mozku jeho rozmotat.
(Smrt zmizí.)
Vašíček:
Po stopách jdu, jiskrách, v mlhách zbyly,
po pěšinkách mračen proláklých,
s pěstí v oku honím fantom bílý,
všude vřesk a všude kvičí smích,
peklo chechtá se i nebesa!
Nechť! já silou prvotní a ryzí
94
vjedu k bohu, taje jeho zmizí,
zdrtí má tě, bože, kolesa!
Šikmo kosmem, jásavě a hromem,
hradby zbořím, stanu nad průlomem!
Bože, pojď, tvůj protivník tě volá,
halenu shoď, ňadra ukaž holá,
máš-li život tam či mrtvoly!
Mlčí! Prázdné zívá okolí!
Písmena tvé knihy chce tvůj hlíst
bez obrazů, otevřeně číst,
odkryj prázdnoty své temné rouno,
zvím, co tam!
Černý:
Můj dobrý Vašku, h...o!
Jak se zmítá hoch ten ubohý!
Musím pomoci mu na nohy,
sice pravdy blesk ho bičem švihne,
jeho nitky rázem ve dví střihne.
Bůh má, zdá se mi, už zálusk naň,
smáčkne mozek, človíčku se braň!
Přísám Luciferu! Plán mu zhatím,
staré odvety, část dluhu splatím.
Nebyl čert bych, negace a ďas,
kdybych mu ho nechal na pospas!
K práci! Hochu, pozor na ocas!
(Předběhne Vašíčka, ulehne a nastaví mu dlouhý, chvostnatý ohon. Jak naň Vašíček šlápne, podtrhne rychle ohon, Vašíček se překotí a rázem padá po hlavě zpět k zemi. Na vrchu Vyšebohu ho čert zachytí a položí letem zmámeného na zem.)
Černý (zadumá se nad Vašíčkem):
I čertu někdy člověka je líto,
však bohu nikdy; ten jen váží, měří!
Jen psiště vyčkává, až bude bito,
95
jen blázen čeká, až veň hromy deří!
Můj hochu, hledal’s trochu silný lék,
víc nežli snésti může pačlověk.
Bůh dal vám myšlénku! to jeho vina!
Spi, hochu! Šťávy nakapu ti z pekla,
by jiskra rozumu ti neutekla.
Již zítra má tě tetka Meluzina,
tvá země hodná, někdy divoká!
Jí polib ruku, pěkně pohladí tě
a budeš opět zdárné její dítě,
však nechoď na ni zpříma, z vysoka,
víš, bývá někdy zpita mocí svojí,
svých dětí vzdoru, zpupnosti se bojí
a mohla by tě poslat v zlosti svý
v své nebe, do třetího království!
Než zjev je lepší v hrsti kůstka jistá,
jen kousej klidně svou si kůrku chleba!
Čert, hochu, je teď také optimista!
Až umřeš, vezmu do pekla tě třeba,
jeť nebe pro tě příliš lahodné.
Tam z kozlí kůže přiodím tě kmentem,
dám ohon, kopyta a růžky černé,
pak můžeš stát se za své služby věrné
buď kancléřem neb vicepresidentem,
až jak to Luciferu napadne!
(Odletí.)
(Vašíček leže otevře oči. Z temna určitěji a určitěji vystupují obrysy Barunky. Tvář její je svěží, božská, ozářená. Zůstane v pozadí.)
Vašíček:
Co to? Skřivánek mi hrdlem jásá,
v srdci rozkoš, spánky tak se chvějí!
Ne, to není vnadné tělo její,
ne, to není ona, to je Krása. –
Její žádostivé bílé tělo
s mým by splynout, opojit se chtělo,
96
to je pryč – tam – někde na Zemi!
Její oči do mých by se vpily,
nahé ruce šíj by otočily,
čelo planulo by vášněmi.
Její ústa malá má by zulíbala,
maso by v ní hořelo,
její ňadra měkká jsou jen pro člověka,
pro hlínu a pro tělo.
(Vztahuje ruce.)
Kráso nebes, Myšlénko má snivá,
ženo žen, má luno vysněná,
písni srdce mého tichá, tklivá,
pravdo jednou v žití spatřená,
duše má se směje, výská, zpívá,
rouška z tebe sněhobílá v ní,
bože! štěstí! jdu! to na mě kývá!
Cestou k nebi pravou, poslední!
(Vstane a jde stále ruce vztahuje za zjevením, které se vzdaluje s tváří k němu obrácenou.)
Věčně a zdaleka, v skrytě
dívat se do očí tvých,
modlit se k tobě na úsvitě
a vzdychat ve tmách večerních,
mé sladké dítě!
(Meluzina přivádí rychle za ruku Barušku, vsune ji Vašíčkovi v náruč.)
Vašíček (ucítí pod rukama tělo. Vytřeští oči a zastaví se):
Nebyla to, nebyla! Ah! Struny mi praskají, tady! tady!
(ukazuje k srdci.)
Housle doznívají. Nebyla to –? Hihi! Budou zas hrát! Dejte mi ty housle! Půjdu hrát na moře. Moře je ti veliké! A bůh je taky veliký! Jako dlaň!
(Zasměje se a pojednou se zasmuší.)
Seděla mi na
97
hlavě a byla tak krásná! Nebyla to –? Nevíš, kam šla? Ah! tady! tady! pálí!
(ukazuje na hlavu.)
(Baruška odvádí ho zvolna domů.)
Vašíček (po cestě přerývavě):
To je plamínků dokola! To je nadbytek síly země. Sejmi mi ty okovy, chci letět. Paní Meluzina mne spoutala. Tys Barunka? Ne, ta je tam, vidíš? Nebyla to –? Aha! Tuhle jde bratříček, počkej!
(Zastaví se.)
Černý (v povětří):
Trosky člověka zde zůstaly,
bůh je má a jeho otrokyně:
do zubů pad’ kleté Meluzině,
zvrtla pokus jeho zoufalý.
Nechť! Já zůstal, výron duše jeho,
pevný, nesmrtelný, výsměch bohu,
odpor Tajemství a satir všeho.
Kde chce tvořit, nastavím mu nohu,
kde jde v slávě pyšný, velikán,
pocítí v svých zádech ostrost rohů,
nechť má stín můj nekonečný Pán!
Peklo roste, silní v ně se berou,
stvořeni jsme, nic nás nezničí,
k nebes branám až se čerti derou,
brány zachvějí se, zařinčí.
Bůh-li nezná nás, však znáti bude,
pekelnou už píseň sbor náš hude,
chóry nebes vyděsíme z klidu,
v hlavy jejich nasadíme hnidu.
Až bůh zahrozí, až bude hřmět,
ve své peklo skrčíme se zpět,
98
budem dumat, tančit a se vztekat,
na nejbližší vhodný výpad čekat.
Pá, můj hochu! Cesta daleká!
Oběť boha! Trosky člověka!
(Odletí.)
Vašíček:
Bratříčku! bratříčku, počkej! Pryč je!
(Jde s Baruškou dál.)
Tak se mi zdálo, že mi lil šťávu lilie na hlavu. Či to byl bolehlav? Byl jeden hoch a ten měl v hlavě lilii a bolehlav. Kde mám housle, zazpívám si o něm písničku! Pěkně pěknou písničku. Vidíš tu hvězdu? Pojď k ní! Dám jí hlavu do klína. Ale ne, je líp se dívat věčně a z daleka. Kývá! Je tam nebe? A já jsem tak maličký! A – a mrak! mrak ji zakryl. Nebyla to –?
(Jdou dále k domovu. Zastavují se a opět jdou. Už zašli.)
XII.
Vašíčka Nejlova smrt.
Zářivé vločky krášlily zemi,
spal keř a voda se hradila ledem,
matné slunce stálo na nebi bledém
a vrány krákaly nad kolejemi.
VasíčekVašíček s Baruškou mezi vrátky
loučil se, na toulky obvyklé šel,
pokřižoval se a k Barunce děl:
„Ja-jako rytíř se vrátím zpátky!“
Chodil a chodil, až zabloudil
do rodiště nebožky matky,
99
nikdy tu ještě neprosil,
nikdo mu nedal, všude ho hnali:
„Kde bychom pořád na žebráky brali,“
zasmál se, sklonil na pravo, na levo hlavu,
po návsi hoši ho sněhem kulovali,
požehnal rukou ječícímu davu
a na konci vsi na dvorek vešel malý,
na prahu mumlaje do tance se dal
a stěnu rukou křižoval:
„Aj! tu je cesta k nebeské bráně –
požehnaný, jenž se bere ve jménu Páně! –“
Velibů Józa vyšel, s podivem na něj hleděl,
„co tu chcete?“ – hned neodpověděl,
v okenní rámec zabušil jen,
„já jsem ry-rytíř, to-to je můj hrad,
koně! koně! ostruhy! – Hlad!“
Józa ho ze vrátek vyvedl ven.
Váša zamířil k lesu, do polí.
Kol cesty vysoké, holé stály topoly,
sněhové lístky na něj házely,
[zde Maruška s Jiřím často se scházeli]
na jasně bledém nebi hvězda zasvitla již,
na konci aleje kamenný byl kříž
a na něm tělo viselo plvané, kleté:
o vos omnes, qui transitis,
attendite ac videte –
Na břeh vyšel kluzký a srázný,
na podstavci sed’ a pytlíček obrátil,
„mám hlad,“ a pytlíček prázdný.
V zápisník připsal dva řádky.
Okolí tiché, pusté, pes v dálce vyl,
koleje cesty leskly se v hvězdné záři,
spasitel spal se zsinalou tváří,
na blízku lesa chmurná hráz,
s nebes trůnu k zemi letěl mráz,
se skuhravým větrem rovně běžel,
100
opodál v brázdě zmrzlý zajíc ležel,
mezi běhy hlavu zavinutou
a v ústech ještě trávu z meze žlutou,
oko vytřeštěně v jícen smrti hledící.
Vašíček vstal a šel zpátky k vesnici.
Na kraji do dvora vešel, sed’ na práh, usínal,
„Barunko! rytíř – můj hrad – pojď!“ si šepotal,
oko se zjasnilo, rysy zjemněly,
„struna praskla – housle dozněly –,“
kdos v dobu tu nahoře řek’: Je tak líp!
Poznání stromu plodem je šíp! –
„Nevědět nic! rytíř – koně – tvrz –“
ulehl, usnul a zmrz’.
Pohřbili neznámého blízko zdi
na hřbitově ve vsi sousední,
ve hlíně černé hlava snědá
dřímala, hnila vedle děda.
Po čase se zjistilo, že bláznivý ten rek
z Černav byl Nejlů Vašíček.
Barušce řekli to, nevěřila,
v sušírně nadále živořila,
živoří už tolik let:
Vašíček prý jistě se vrátí zpět
jak zlatý rytíř, vždyť slíbil jí to,
a slzy jí vyhrknou, je jí líto,
že nejde už, po cestě vyhlíží,
zda se již Vašíček neblíží,
po cestě, kudy zašel kdysi.
V okýnku látka krvavá visí.
101
Konec prvé knihy.
(S autorovým smíchem.)
Zavolala poušť mlhavá, stinná,
ruce jsem rozpjal a za ní jsem šel,
pod nohou úpěla spoutaná vina,
volala poušť – já rozuměl.
A jak vina pálila v bosé mě nohy,
člověk jsem maličký proklínal bohy,
rouhavou písní ret se chvěl.
Čtenáři rozumný, omluvu vem,
ctím spokojenost tvou i klid,
barbarskou písní mou vinna je zem
a pravlast má, pustina, za níž jsem lít’.
Vašíček umřel, básník to řekl,
před čtenářem na konec čepičku smekl
a teď může jít.
Vašíček Nejlův umřel mi ve mně,
zavál ho písek – teď pustinou dál!
Jen jeho výkřiky, vztyčené témě,
co proklel, co žil, co miloval,
v bělavých kostech tu přede mnou leží
a šakal život ztad nasycen běží;
kosti ty, čtenáři, jsem ti dal.
Čtenáři rozumný, kosti ty ber
na světle slunce, ne v měsíční noci,
[102]
sic oživne skrytý v nich Lucifer
s negace drásavou mocí.
Chtěj humor, ne slzy, svůj žurnál zas vem,
chtěj spokojeně, tiše žít,
barbarskou písní mou vinna je zem,
volala poušť, já musil, já lít’.
Vašíček umřel, básník to řekl,
před čtenářem na konec čepičku smekl
a teď může ctihodně jít.
103
OBSAH:
Str.
Vstup5
I. Vašíček Nejlů na houbách8
II. Vašíček Nejlů se narodí11
III. Vašíčka Nejlova ukolébavka17
IV. Vašíček Nejlů na světle božím23
V. Vašíček Nejlů má známost28
VI. Vašíček Nejlů vrahem31
VII. Vašíček Nejlů má rád33
VIII. Vašíček Nejlů má sen35
IX. Vašíček Nejlů se toulá37
X. Vašíčka Nejlova zápisník39
XI. Vašíček Nejlů na Vyšebohu75
XII. Vašíčka Nejlova smrt99
Konec102
E: pk; 2004
[104]