Na prahu.
Bramín jsem usedlý v zákoutí Čech,
musami živený labužnicky,
na skráních vavřín, pelyněk na ústech,
na srdci bodlák asketický,
za sebou villu, jezero přede mnou,
pod nohou peklo, nad hlavou záhadu tajemnou,
kol pasu cinkot řetězů spjatých,
ctihodný bramín a roztomilý,
pobožně, s pokorou hledím co chvíli
v Životy Svatých.
Hodný syn hodného pokolení,
hrdinný šermíř, kde neteče krev,
bádavý tulák v mystickém snění
milující zpěv,
cnost, pravdu, krásu a šeredu,
dosud člověk v mnohém ohledu.
Slunce-li svítí, rty ho líbají,
častěji lunu potají,
k šedivým nebesům volám smutně,
o krásných ňadrech bolně,
bezúčelně, samovolně,
umělecky nutně.
[7]
Pro hosty salon mám vkusný, lepý,
estheticky zařízený,
koberce arabské, mistrovské stěny,
bohatý archiv, antické střepy,
indické kejklíře, egyptské bůžky,
křesťanské čerty s ostrými růžky,
k desertu píseň půvabných rtíků –
bramín má dívku (váš úsměv syčí)
mladičkou, vnadnou, však illuse ničí,
hmotnou Metafysiku.
V rozsáhlých, tmavých sklepeních villy
hledal jsem poklady hrdiny síly,
člověka svého trosky jsem shledal,
zapadlé poklady z hlubin zvedal,
lesk zlata, perel na světle dne
zaniká, hasne, vybledne,
výbojná krev generací
v černý, mrtvý prach se zvrací,
válečný satanův pokřik ztich’,
musa obchodnicky zpívá,
z podstaty jen fragment zbývá,
fragment a nad ním smích.
V hrdinovi semtam tiká
empirie, romantika,
fúrie a gracie.
Praotci jeho osmahlých lící
i ti mí byli kočovníci
kdysi střední Asie;
odtud psychologicky jde přesně
neobvyklý duše ráz
i řada úkazů souvislých těsně,
o kterých nutí varovný hlas
různého zemského smetí
autora diskrétně pomlčeti.
8
Ač fauni často tu šklebí se hrozní,
většinou velice seriosní,
bramínu občas též nutno přeci
podati makavě mdlé věci,
bonbony pro plebs, pikantní odvary,
akademicky uzrálé plody,
můj bože, v tabernách laciné tovary,
na trikliniích hody a hody,
bůžkové svižní, básníci skvělí
missály vybraných písní již pěli,
určeným kursem slavíků tlukou
vyšlí z božích rukou.
princové, luny, slunce a psyché,
tančící topoly, potůčky tiché,
holoubci, kondoři, orli skalní,
panenka Maria, Kristus a svatí –
autoru zbývá povídati
selanky triviální.
Nad to se ideou zpíjí
v abderitském šílení
profanovat umění
a českou poesii.
Kniha je mezníkem, autor vchází
v novou a sladkou života fasi –
Odmítá s díky zlaté věnce,
neboť mu celkovou historii
diktoval v daleké Utopii
čert dosti chatrné intelligence.
Pekelní andílci! znáte je dosti,
leckterou duši už svedli v své náručí
a vůbec páchají různé neslušnosti,
za které autor neručí.
Jeť zbožným bramínem pravověrným,
kývá, když pontifex řekne kývni!
proto, chraň Buh! nic nemá s Černým
9
a je zásadně objektivní.
Prudentia suprema lex!
Chce dostat po smrti hned v nebi kout,
nečekat na poslední soud,
na zemi nechce přijíti na index.
I jeho Mistr (připsání vide!)
patron je hodný a neškodný věru,
sahá sic za lidských smyslů barrieru,
než on i čerti slušní jsou lidé,
řezaní ostře lidskými dláty
a ne tak zcela inanimati.
Všecka ta cháska jest
předchozí známost ze studijních cest,
z různých končin světa a nadsvětí,
nirvánské loutky pro děti.
Ve věcech nebeské politiky
míval jsem s nimi jen povrchní styky,
tu tam jen tiché procházky,
v tom trochu indolentní byli
a zvláště neradi zavadili
o sociální otázky.
Co se vůdčí niti týká,
možno snadno konstatovat,
že se chce autor v magii schovat,
ale že všechno to rabulistika.
Logismus přísný, pravda jistá,
zazívá zprvu, hloub nechce-li se mu,
rovně se rozčilí po prvním vjemu
esthetický formalista;
autor varuje, radí předem
duši si povléci sladkým medem,
by její úsměv jemný a měkký
nezhořkl jeho bolnými léky.
10
Přes to vše bramín k všednosti nelne,
doufá, že dílo nezhasne,
klade je za čisté, za krásné,
za nesmrtelné.
*
Na hrobě hřbitova zapadlé vísky,
kde umřel kdysi Vašíček Nejlů,
kde snů mých dávných pohřbena bytost,
bytost má původní vržená kosmem
z mlhavých dálek pravěků lidských
v mlhavé obzory božího jsoucna,
na hrobě hřbitova veského sedím.
Ano, on zemřel, má šílená pravda,
ano, on zemřel, můj šílený výsměch
vlnami divými z hlubin se deroucí,
nebesa lidská urážející,
bolestný, syčivý, bodavý, drásavý,
jediná pravda, již přijati trudno
blahoslaveným, pokojným, tichým,
humanitu hledajícím,
pářícím synům se Adama země,
cnostným a pevným charakterům,
vibrací fluidu mužského, ženského
zmámeným, suše rovnajícím
rozum svůj vedle všedního srdce,
rozum svůj božský, delikátní.
Vašíčku český, symbole sladký,
mystická postavo na kraji záhrobí,
hvězdo v mém vesmíru tajemně bloudící,
nenašel’s člověka ni po svém zániku,
– však budeš věčně žít, druhu můj nitrný –
aby ti roucho dal pod hlavu tvoji,
aby tě rozumně nepoplval.
11
Ah ty se usmíváš, cynický barbare
a já se usmívám s tebou.
Ah ty víš, že se miluji přiliš,
než abych zpívat chtěl pro gloriolu,
ah ty víš, že jen z nenávisti,
abych se zabíjel, tebe jsem zpíval.
O tobě sním dnes na hrobě tvém,
Mistr můj veliký, transcendentní,
věčné mé Já, tahy mesmerickými
spánky mi potírá bledou rukou,
snů mých čte vidiny zanikající.
I.
Parthenogenese.
Zas byl červen. V stromě nad sušírnou
o své lásce vrabec štěbetal,
v rose slunka hled se třepetal,
zpátky letěl v dálku nedozírnou,
na zkypřenou, silnou svěží zem
bůh své květy házel s úsměvem,
rozplétal jí vlasy, něžné líbal,
novou vášní v jejím srdci hýbal,
až jím zpitá, chtivá ústa malá,
tělo nahé volně podávala,
věčný rodu bol se světem třas’:
stará píseň zpívala se zas.
Otep slámy ztuchlé, zpukřelé,
na ní houně kus a na té žena,
džbánek vody vedle postele.
12
Vlas je zcuchán, sukně rozhalena,
Barunka tu spí. Je třicet let.
Vašíček jí nevrátil se zpět.
Žebře po vsích, jako kdysi s ním,
dnem i nocí na něj myslí znova,
jak s úsměvem tklivým, posledním
zašel kdys, na měkká jeho slova,
když se loučil s ní tam u zahrádky:
já se jako rytíř vrátím zpátky!
A list za listem čas obrací,
Vašíček se zpátky nevrací.
Devětkrát už nový měsíc zhynul
od té noci kruté, strašlivé.
Vinný hrozen tenkrát vábně kynul,
stromy shazovaly děti své,
země posledně se rozpínala.
Tenkrát touha všech desíti let
v krev a tělo náhle se jí drala,
touha, po pelu jíž prahne květ,
touha horečná, vše odříkání,
štěstí vzpomínky si sedly na ni,
rdousily ji, divě zmítaly,
fantasticky v rej se splítaly
s ohněm, vášně bujnou, hroznou mocí,
marmo, bože, chtít se osvobodit!
„Barunko má, budu k tobě chodit
ve znamení naší první noci!“
Jaká noc! To skřítků běsný shon,
(venku přec tak tiše hvězdy plály)
její krví pekla sbory hrály
a pak ve snu přišel on.
Dala se mu vášnivě a lítě,
žádostivě ssála jeho krev,
pak ji uspal jako drobné dítě,
13
jeho sladký, dobrý, jemný zpěv
kolébavkou zněl jí na úsvitě.
A víc nepřišel. Proč? Nemůže?
Květy nastlala by na lůže.
Zlaté šaty měl, to zpyšněl snad,
snad ho jiný rytíř v kobce vězní,
snad ho v nepřístupný zavez’ hrad!
Proč ta píseň sladká už jí nezní?
Devětkrát už nový měsíc zhynul,
co ji v oné noci k sobě vinul,
co jí prch’. Ach, jaké bolesti!
Tady krutým červem ji to hlodá,
ostrým nožem v životě to bodá,
úpí, sténá, kvílí a se zmítá,
ticho kol, jen sláma šelestí.
Výkřik! Ah! A venku zora svítá.
*
– Dadej měkce, malý broučku,
kolíbej se polehoučku
v lůně neciček,
tatíček tvůj na nich spával,
s písničkou se kolébával,
táta, tatíček.
Dám ti mlíčka, zavři víčka,
tatíček šel do měsíčka,
nevrátí se k nám.
Máš tatíčka-tátu zlého,
půjdem za ním, najdeme ho,
najdeme ho tam. –
Děvčátko si v hadry zavinula,
vyšla ven. Tam v dáli nad lesem
14
bílá koule po obloze plula,
stříbrem polévala tichou zem.
– Vidíš, jak se směje, jak nám kývá!
Hle, teď vyhlédl a teď se skrývá,
věděla jsem, že tam bude v něm!
Říkal mi to – slyšíš jeho hlas? –
Dutý hlas?: to zavolala jáma,
květ mi opadal – on bude s náma,
půjdem k němu, dítě, už je čas! –
Širým polem, cestou tvrdou, zlou
pospíchala žena za lunou,
ubíhala chvatně nočním šerem
bosá dál a dále jedním směrem.
Oko vytřeštěné v kouli bílou,
tělo poslední se pjalo silou,
duše v jednu myšlénku se slila:
tam je on, tam, někde v měsíci,
to je on, ten bledý, zářící,
tam ta koule přitažlivá, bílá!
Z úvozu kdes náhle vskočil za ní
černý Stín a dlouhý, kostrbatý.
Všude tam, kde myšlénky je zrání,
jas kde svitne její čistý, zlatý,
všude, kde chce člověk bohem býti,
zespod černý stín se duše chytí,
věší se a strhuje a děsí
dole v hlubinách se zrodiv kdesi.
Pousmál se, zjiskřil černá očka,
tiše tmavým křídlem za ní letí,
tak se plouží němou za obětí
pouště krvelačná, dravá kočka.
Červnová noc hýří po všem kraji.
Doběhla už cestou stříbrnou,
rovnou luny čarou kreslenou
15
k lesu, v něm se rybník velký tají,
v zadu rákosí se vánkem chví,
v předu nízké, mléčné vrboví,
nad lesem tam bílá koule plála.
V klidnou hladinu se zadívala;
s bolestným a jemným úsměvem
černý Stín se krčil pod břehem
okřídlený, ocasatý, lysý.
V její tváři zjemnily se rysy,
jako u toho, jenž s touhou čeká
na poslední věci pro člověka,
její oko mlhou potaženo,
jako u toho, kdo touhu lidí,
boha s kraje věčnosti již vidí,
duší ráj a nebe otevřeno,
myšlénky cíl pevný, jediný,
nápoj prapůvodu blažen pije.
Hle ty koule! Jedna nad lesy je,
druhá září z tiché hladiny!
Která je ta pravá koule bílá?
Zachvěla se, dítě přitulila.
Kde je on? Ty koule stejně svítí,
obě mlčí, nechtí povědět.
Přec už odpadl jí její květ,
jde mu obětovat jeho kvítí,
jáma také snad už zavolala!
Či to nebyl země dutý hlas?
Pověz, země, koho volala’s?
Chce snad, aby mu jen děcko dala,
klame ji? (Tam usmíval se ďas).
Nechce, aby také přišla k němu?
Tenkrát, jak šli z Vyšebohu domů,
o hvězdě pěl – rozumí teď všemu,
chtěl jít za ní, divné řeči k tomu,
ano! má tam jinou! Zachvěla se.
Ale má ho ráda. Dá mu dítě,
16
sama, bože, zpět se vrátí zase.
Naposledy matka políbí tě!
Matka? Co je matka? Starý kořen,
odumírá, hnije sláb a zmořen,
z jeho síly nové símě klíčí;
jak je nízká země trpasličí!
Tahle koule pod vodou je bližší,
je tak blízko, ano, on ji slyší,
ruce vztahuje. To dítě dá mu,
vrátí se a bude čekat jámu.
Opatruj ho! Pá, můj drobný broučku
táta pochová tě polehoučku,
najdeš jinou, hodnou, lepší mámu.
Tohle políbení jemu platí.
Spánembohem! Maminka se vrátí!
Chvatem rvala na zeleném břehu
jarní kvítí, v náruč dala děcku,
v políbení svoji bolest všecku
vložila i celou matky něhu,
ve vodě, kde bílá koule byla,
zoufale tam dítě odhodila.
Hořem kořene, jenž musí shnít,
hořem lásky, která marně touží,
srdce svírá se, dech krátí, ouží,
zvolna uhasíná všechen cit.
Ach, dnes všecko lidské ztratila!
Se břehu se prudce zvrátila.
K ránu – zacházel již měsíc bílý,
skřivan zpíval jitřní elegii –
hajný ji tu našel, odnesli ji,
za týden jí hrana odzvonili.
17
Hory – oblohy se dotýkají,
skály – chmurné, gigantické hrady,
větry hvízdají a stromy lkají,
potok přes balvany poskakuje,
postojí, zas hučí vodopády,
na pláni se hejno šotků vzteká,
podál propasti dno oběť čeká,
Černé mračno po obloze pluje.
V úzké údolí je zastrčen
starý klášter zbožných jeptišek,
velkých v odříkání, malých žen.
Svět je dalek, za věkem jde věk,
tam svět hýří, zde je víry klec,
zde čas není, život nezhasí,
tělo zemře, duše vstoupí přec
sněhobílá věčné do spásy,
jde duch do království božího,
před trůnem tam anděl složí ho,
na vážkách pak váží zlatý král,
jestli vždycky správné odříkal
– jestli žil, se neptá, divná věc –
svaté modlitby a růženec.
V temno noci klášter ponořen
vysokých zdí, rovných, bez oken,
co snů pohřbených, co štěstí dum,
otazníkem trčí k nebesům,
mrtvých kamenů ta pustá šeď
marně Čeká nebes odpověď.
Údolím teď mih’ se černý Stín,
černější než černé noci klín,
vítr ostřeji si zahvizdal,
v koruně strom výš a výše lkal.
Jako úklad, hřích a nevěra
18
zatočil se kolem kláštera,
sníjícího panny sladkým snem.
Náhle mžikem sletěl v tmavou zem.
Stál a číhal. Kol úst křivý smích,
dvé svých křídel měkkých, hedvábných
přes nahá si hodil ramena,
očka malá, černá, plamenná
jiskřila se zlobně, jizlivě,
zahrozil teď prudce, vášnivě,
hlava směle vypjala se blíž,
na vížce kde lesk’ se zlatý křiž.
Teď se sklonil; choval v levici
jemně děcko chvilkou plačící,
polaskal ho, cos mu pošeptal,
liščím krokem ke brance se bral,
před ní na schůdka tam dítě klad’,
zmizel. (Ještě prý za šestnáct let,
kdy to dítě panna z růže květ,
– se smíchem, vtip čertů špatný snad,
v pekle o tom šeptalo se cos –
abatyšin jemný, táhlý nos
cítil v těchto místech po něm smrad).
Ráno sestra vrátná nahluchlá
podle zvyku zamést schůdka šla,
proti zvyku našla větší smeť
(hrozné věci napadly jí teď):
na porostlém mechem kamení
svitek v černé kůži beranní,
v hadrech nahé tělo holčičky,
na něm čerstvé jarní kytičky.
Celý klášter sběh’ se v refektář.
Abatyše přísně ladí tvář,
k dlouhé řeči špulí svadlé rty.
19
Na stole je corpus delicti,
z černé kůže, z hadrů balíček,
po zemi je plno kytiček.
Prudká slova, táhlá debata:
znesvěcena místa přesvatá,
břímě klášteru, kde matky cit?
podezření nechce nikdo mít,
jisto je, že světská surovost
odvrhla to dítě nebohé,
zachovat je bohu velká cnost,
zásluhy pak z toho přemnohé.
Zhynulo by v hříchů příboji.
Závěr: robátko to prozatím
(s rozpaky se řeklo, zarděním)
pastuchova žena odkojí.
Kůži beranní kams pohodily,
jménem Antonie dítě křtily.
II.
Symposion v pekle.
(Křesťanský chrám. Gothika. Šero a prázdno. V levo oltář s dřevěným Ukřižovaným, před nímž bliká olejová lampička. S tváří na stupni před ním leží mnich, hlavu maje pokrytou rouchem.)
Mnich (polohlasně):
Pohltila země nepravého syna svého.
Zlolajný skřek jeho odvěčnou Tmou prosycený
na brány bil Nevyzpytatelného a marně
20
Víra s Pokorou se u komůrky srdce jeho
k Světlu modlily. Hřích mocnější než onen prvý,
z ženy pošlý, na hory si duše jeho sedl,
ústy jeho klnul, zatraceným učinil ho
před očima Milosrdenství a Slitování.
Žehnán buď, Nejvyšší Tajemný!
V záhybech nekonečného přediva Tvého
ozářen jiskrou pavoukem čekám
na soud Tvůj konečný rodu mého;
mír utíká přede mnou
a není kamene pro hlavu mou.
Zdas promluvil oráčem prostým,
vírou Tvou žijícím,
zdas promluvil odpadlíkem,
hynoucím v mrákotách tmy?
Kdy stavíš let bludné hvězdy
výsledním zánikem přijetí v sebe?
Žehnán buď, Nejvyšší, za své rány! –
Bij, bij, Bože silný, ha satanská sběř,
vidíš, jak číhá, až poletí duše,
nedej, ó nedej – část bytosti mé
splynula s ní a já ji tak miloval,
bílého roucha duši, rod můj!
Viz, jak jim krvavé oči svítí
dychtivě, lačně, jak drápy se spínají
ohavných mocí dravého pekla,
vidím, jak úlisně přitočí k ní se,
rouhání sladce jí zašeptnou,
kořínky vědění chutnat jí dají,
ryšavé šelmy, hlavatí dravci,
nápojem věčného nespokojení
roucho jí potřísní, k ohňům svým odvedou,
tiché jí oči kejkly zmámí,
nepravou života knihu ukáži,
sobě se samému naučí klanět,
21
pohrdat vším, nevěřit Tobě,
nevěstku skepsi přivedou duchu,
aby s ní opilou ohavně smilnil,
z života jejího okrášleného
nové rouhačů símě vzejde,
pokryje dennice, hvězda se jitřní
lidského srdce oblaky kouře
z pustého ohně, jemuž rozum dějí.
(Mluví úryvkovitě dále, pak zmlkne a sní.)
*
(Vysoká, prostorná, kol stěn tmavá, klenutá síň, umělé, kovové konstrukce. U stěn jednoduché, měděné skříně. Prostřed síně kol ohně z půdy vyšlehujícího na černých kožích leží čerti pokuřující ze ssavek fantastických tvarů. Ustroj jejich pestrý; nazí, odění kožemi, krojem nejrůznějších dob a národů. Lucifer v evropském šatě moderního střihu.)
Vajan (patheticky):
Přeslavná rado, ctihodní kmotři!
V osadě Učené Akademie
prohnané lišky jsou, ohavné zmije
a zkrátka lotři.
Ošulí vás, vy nechápete,
co za jich žádostí se skrývá.
kastou chce býti to plemeno kleté,
pro sebe brouká a nám tu zpívá.
Skvar:
Lapsus! Sypej obráceně!
Rarach:
Neskákej do přednesu!
22
Vajan:
V pekle být odlišná kasta?
V pekle je rovnost a basta!
Do ohně s žádostí!
Brh:
Zatrápeně!
Prudký jsi řečník, Vajánku milý,
vytloukáš špačky, kdejací zbyli.
Myslím, že Učeným nerostou roupi,
že kasty nechtějí, jsou na to hloupí.
Nechtějí být jen vyrušováni;
žádost jich zdá se mi spravedlivá,
nesoudíte, páni?
Ostatně každý se jinak dívá –
Vajan:
Ano, i čert časem strýčkem bývá!
Hvizd:
Řeči hop, řeči hup, zbytečné zlosti!
Navrhuji: doletiž k nim
kolega Žerav, sluha spravedlnosti.
Jsou pekla občany a jsou-li v právu,
kolega Žerav podejž, jak patří,
zde v státní radě podrobnou zprávu.
Lucifer:
Bien! Jsem pro, páni bratří.
(Souhlas. Chvíli ticho.)
Rarach:
Ryba-li dlouho na suchu,
po vodě se jí stýská,
mudrc-li přefouká klarinet,
bláznivě mozkem mu píská;
23
krákory sem, krákory tam,
dušička volá ham ham ham!
To byla debata, chychy!
Zdá se mi skoro, čerti milí,
že se nám pečené hříchy
na rožni připálily.
(Odkládá ssavku, nabodne vidlicí jeden z hříchů a jí. Ostatní střídavě jedí, střídavě pokuřují popíjejíce krvavě rudou tekutinu.)
Smokvaň:
Divno mi vždycky, musím říci,
v pekle že vši slavní Akademici.
Vajan:
Čubě vždy protivno hafavé štěně.
Řád věcí je to. Mám za to, že by
rebelsky v souladném hafali nebi,
mají moc rozumu. Přirozeně!
Huk:
Lidské plémě leze jako hlíst
zvolna sic, vsak jistě kulturou,
červa bohu najdou pod hlavou,
bude-li jim řádně dávat jist.
Zon:
Myslím spíše, jestli jíst jim nedá;
s prázdnou útrobou se dobře hledá.
Žerav:
Bůh si vše dobře zařídil,
jedinci dává brzo mřít.
Rostli by rychle a závěr by byl,
že by se tvorstvo mu začalo mstít.
24
Takhle má respekt! A naše setba,
odvěký odboj, odvěká kletba
dusí se myšlénkou zatracení.
A divu věru není,
sedla-li komu na tělo smrt,
že se zkolísal, v odboji zvrt’.
Zolt:
Je také velikou se škodou,
že v pekle duch s tělem, s přírodou
dokonale spojen není.
Neb jen v takém ve spojení
s úspěchem hmotnému bohu lze čelit,
a čert se nikdy nemůže žel!
v člověka celý vtělit.
Lucifer:
V bohu je princip přírody slepý,
hromadný vývoj, jedinců střepy.
V pekle silný princip poznání;
kdyby princip náš se spojil s hmotou –
Huk:
Zle by bylo s nadpozemskou rotou,
cností stalo by se rouhání!
Pych:
Nu v pekle po smrti jen hoši vzteklí,
adepti umění,
vlažní jdou do předpeklí,
do nebe studení.
Zon:
V nebi se hromadí blahobyt,
tvorové se tam učí hnít,
25
v předpeklí směs je, bábel,
jednomu bůh svítí, druhému ďábel –
Rarach:
Věčný pláč a věcná legrace!
Lucifer:
V pekle je odboj a negace,
duše tu mohou dále žít,
rozvíjet se, ale celkem vzato
přece jenom snít.
Pokud s tvorem opojeno je bláto,
žije přec jen pravým životem,
dokud hmota plnou podstatou.
Ale život lidí pouhou hrou!
Většina z nich chlebařská a všední,
tak ode dne ke dni!
V nebi je nuda, silný tvor
našel by v něm jen mor.
Peklo je nebem, peklem není
ve věčném jsouc nepokoji, vření,
v němž duch nejšťastnější jest.
Žádati posmrtní odměnu, trest
absurdní výplod je bázně, slabosti.
Rarach:
Touha břichové sytosti!
Zuz:
Eh nám je to celkem fukl
Mám tu chásku právě proto rád,
jak podotkl dříve přítel Huk,
že je člověk slaboch, ťululum
a přec naučil se sakrovat!
26
Skvar:
Tak si k němu brousit dej svůj um!
Mně se líbí jenom někteří,
kladiva tvrdá, co hned udeří,
silné duše, jež hned nevěří.
Lucifer:
Bylo by zajímavo prozkoumati,
jestli ten víšek, jenž větrem se klátí,
jestli ten Člověk tančící dle každé noty
kulturou roste co do hodnoty.
Rarach:
Rozhodně ne! Soudil bys zvráceně.
Dokladem toho jsou tyto pečeně.
Šid:
Přítelinku, štěstí, že jsi tady.
Odporuješ zřejmě hlavě vlády.
Kdybys hačal někde v zemském státu,
vzali by tě kolem krku krátce,
pro zločin urážky majestátu
houpal by ses pěkně na oprátce.
Rarach: (s poklonou):
Učený můj přítel načíná
vína sud de lana caprina!
Zolt:
Špatnost prožírá už lidstvu kosti
– mluvím ze své vlastní zkušenosti –
jeho povaha je mrcha hnijící,
vyhynuli lidé velicí.
Lucifer:
Proč asi?
27
Pych:
Kulturou, klesnutím pámbíčkování!
Smil:
Zbožněním ňader krásných paní!
Šid:
Rarachu, bratře, Raráku!
podej mi přehrštli tabáku!
Rarach:
Vida, vida, líného Šida!
Šid (zpívá si):
Míval já jsem místo panny
raracha,
a ten rarach zase míval
valacha,
rarach: jezdil na valachu,
já jsem jezdil na rarachu,
chachacha!
Rarach:
Tabák pekla na tě silný,
nejsi dosud Neomylný,
i kdybys jím býti chtěl,
rozum by ti zfamfrněl.
Zon:
Páni jsou velice roztomilí!
Papat, což? byste už neráčili?
Hleďte, zde Pokora! A je tak mladá! –
Proč tedy lidstvo duší padá?
Zolt:
Zdá se proto, že se paní Země
dobře postarala o své plémě,
28
lidstvo se rodí, peleší,
fádně zmírá.
Duševní mrzáci, slaboši,
zvíře jim z očí zírá.
Huk:
Je jich tak mnoho, proto se perou,
proto se vzájemně žerou.
Zolt:
Z nádoby množství jich kape hnis,
sobectví povahy základní rys.
Malí jsou, nízcí, špatní a slabí,
celkově vzato: přírody rabi.
Lucifer:
Vývoj je u nich, ale jen ve schopnosti,
rapidně klesají u hodnosti.
Dohnily stromy, zbylo jen hloží,
kdo ví, není-li v tom záměr boží!
Žerav:
Dost možná, že to vše boží hrou!
Starý to chytrák! Třeba je všecko
od něho přijímat s reservou.
Zuz:
A s klením!
Rarach:
Já sice – s vašim dovolením,
vážení páni ministři pekla –
nemám rád slova těžká a vleklá,
radši bych v koutě ráje klek’
u jezera svižných nevěstek,
sladké jich řeči bych si upek’,
29
obdivoval oblý jejich pupek,
odpusťte řečí těch obcházku,
dovolte malou mi otázku:
je možná ještě náprava?
Zolt:
Není! Příliš černé lidstva líce,
světla pršky dopadají hluše,
lidstvu jako celku jedná se více
o krmení těla než o vývoj duše.
Šid:
Při tom nejsměšnější argument,
že vinen bůh jich nedokonalostí,
že poznání nedal jim kment.
Šťastni jsou ve své nevědomosti!
Vajan:
Už takto jsou plni bezpráví,
natož pak!
Brh:
Ten kment mají ovšem špinavý,
no, ať je tak nebo tak –
Lucifer:
Hlubiny jich jen někde se mělní,
květiny jich jen plodem zimy.
Poznání jejich je nereelní,
zahyne s nimi.
Ostatně aťsi bohu jsou věrní –
a dát jim výklad pravý,
bylo by efemerní,
bylo by nutno dřív srubat jim hlavy.
Zástup těch vybraných, co tu je,
30
země jsou kuriosity
a leckdy dosti tuctové zboží,
jež občas s peklem si notuje
z přemrštěné banality
všeho, co boží.
Jen několik individualit různých nací
zásadně stálo proti přírodě,
jež ve svých toků širokých výhodě
kladouc je za degeneraci
ničila je a přivedla k nám –
Za těmi stál jsem já sám!
(Pausa.)
Klen:
Proč bůh trpí
přehnilé jich instituce?
Zolt:
Má je spíše v ruce!
Jsou tak padlí na hlavu
a z jich rejdů ničemných
má smích
a zábavu.
A pak je spíše kryt!
Má rád krotkost, pouhou víru,
prostřednost a ve všem míru.
Jednotlivce ukrotit
může snáz než celé massy.
Žerav:
Málo práce s nimi dá si!
Nestará se prostě o ně
a je rád, že oni též
rostou travou na záhoně,
že se rovněž nestarají,
co je pravda, co je lež.
31
Lucifer:
V poznání lidské bídy pravé
všechna velikost lidská plave.
Člověku pilulku dej, že zvíře,
velikost scvrkne se mu,
výkal mu ukaž, zchladne v té míře,
jak přístupen duch jeho vjemu.
Spadne tak, pluje-li nad hvězdami
a nutně půjde, silen-li, s námi.
Míšenec země a dohadů mysli
nikdy není nezávislý –
ostatně, bůh ho vem, po většině
nemám ho rád, ať utone v hlíně!
Bohu-li stvořen, nu, proč se mu vzpírá?
Klid mu dá pouze nehybná víra.
Vrací se k životu, nahoře nemoha
proniknouti, vypátrati,
kde boží skrývá se mátoha.
Hvězdou bůh sám sebe zlatí,
nic nemá v zálibě, k ničemu tvořil,
vystaví dnes, aby zítra bořil.
Vesmír je druhotným, jedinec z něho
není analogon všeho.
Snaha o kulturní zdokonalení
marná je soudím, k ničemu není.
Jakými sny se tvor opíjí
tak jímavý v ohledu mnohém!
Bestie zůstane bestií
a bůh bohem.
Třeba je tedy buď hroudou být,
buď o nebe vášnivě hlavou bít,
až hlava se rozdrtí,
ne však být hroudou a chtít
být jí i po smrti.
Jen výjimkou u nich vzdor.
32
Však přece někteří z nich
z tvůrce si tropí smích
a staví se mu na odpor.
Pych:
Synáček Kain – a ten směšný Abel!
Odporu jiskra je jiskrou dobra,
člověku vtiskne ji ďábel,
jí roste v obra.
(Vejde Černý:)
Černý:
Ruším. Přicházím s chvatem ze země.
Rarach:
Řekni z končin lidských hejlů!
Vítám tě! Ostatně co je mně
do toho –
Černý:
Umřel Vašíček Nejlů!
Rarach:
Až ve mně myšlénka hekla!
To jméno znám. Zdá se mně,
že to vynikající kandidát pekla!
[Lucifer jde mlčky k jedné skříni a prohlíží chvíli katalog. Vrátí se a opět ulehne.]
Černý:
Co s jeho duší?
Zolt:
Jaký byl tvor?
33
Lucifer:
Též člověk, jenž stavěl se na odpor.
Jedná se o to především,
kde se v něm zárodek odporu vzal,
ze země zděděn či z boha či z nás?
Žerav:
Vašíček Nejlů? Pokud vím,
k zábavě bůh si s ním žertoval
a hříčkou byl mu as –
Ostatně Černý, všudybyl,
zdá se, že s ním na bratrství pil,
nebe mu otvíral pekelným klíčkem,
byl jeho strážným andělíčkem
a jistě vše to ví!
Brh:
No teda, ať to vypráví!
Černý (rozmarně):
Vášův otec svedl kdysi k ránu
dívku nevinnou a čistou pannu,
matku Vášovu. Mnich, předek jeho,
za hřích dědičný měl rodu svého
vilnost ohavnou i škemral na bohu,
aby Vašíček byl vyvolencem,
aby hřích byl svatosti smyt věncem,
zkrátka chtěl mít z něho bytost z tvarohu.
Zuz:
Aby měli v světě novou fanfáru!
Černý:
Bůh byl tehdy právě v dobrém rozmaru,
řek’, že Váša bude člověk pravý.
34
Hoďte dřeva kus v proud vírný, dravý,
to byl Vášův boj. Už podlehl,
životem když dále nemohl –
Brh:
Cos chtěl říci o tom kousku dřeva kousku?
Černý:
Podlehl už, ale po čertovsku!
Mnich má přec útěchu z toho všeho:
dle rozumu pobožnůstkářského
z vůle boží pravým člověkem
stal se bratr otce Vášova,
který šíj svou trpně sklání v zem,
ženu, děti klidně pochová
a co hlavní: není rýpalem,
trpělivě snáší bolesti,
vírou, modlitbou své rány těší,
není vilným – nu vždyť tiše hřeší
v požehnané sedmé svátosti.
Rarach:
Ať bos chodí, koho nezebe!
Dostane se jistě do nebe!
Dosti zajímavá historie!
Nu a Vašíček, ten tedy hnije?
Černý:
Mrtvou hmotou ještě není,
měl jsem ho příliš rád,
cítil jsem nutným ho zachovat
v kataleptickém snění.
Lucifer:
Bylo by škoda, aby měl navždy spát,
k činu zrál teprv duchem svým!
35
Zahrál-li bůh si s ním,
můžem my s bohem si hrát –
Pych:
A obelstít ho!
Zolt:
Varuji tě, Lucifere,
bys nebyl potom sám
slepým nástrojem božím!
Brh:
No! jak se to bere!
Ale to vám povídám –
Lucifer:
Peklo v sázku složím,
že na něj vyzraju, byť devět andělských kůrů
vzpírat se chtělo!
Rarach:
Bude to švanda! Svatí budou vzhůru!
Lucifer:
Dám do pekla přinést Vášovo tělo,
pomocí všech pekla elementů
vpravíme novou v něj duši!
Rarach:
Hoj! K sakramentu!
Nebeské sebránce zalehnou uši!
Černý:
Umřel blázen!
36
Lucifer:
Dobře tak!
Línému stádu vytřeme zrak.
Předešlý život méně mu jasný bude,
oheň náš ssebou si veme,
na zem ho vpašujeme,
pekelnou píseň ať tam hude!
Tam ty, Černý, nad ním budeš bdít!
A aby snad ta chtivá zemská Meluzina
nemohla dle vůle boží s ním šít,
dáme mu napít se našeho vína,
přírodní šťávu zpola mu vytlačíme,
pekelnou životní ji nahradíme.
Vzhůru k dílu! Černý, ty soudruhy vem,
spěšně v zem
a tělo rychle sem!
Rarach:
Vivat! Fiat!
Quod bonum, felix, faustum
fortunatumque eveniat!
[Za Luciferovy řeči všichni povstanou. Někteří se chechtají, jiní vrtí hlavou, Rarach: tančí, výská a
skáče přes oheň.]
*
(Mnich se posadí na stupních oltáře; malý mužík zelených očí sestoupí s kříže a usedne vedle něho.)
Mnich (pro sebe):
Bohu díky! Pravda ve vidění.
Mimo ně nic pevno, věrno, jisto.
37
Mužík:
Šiši. Salve, starý atheisto!
Ve tvém snění zrna pravdy není.
Zdá se, že tvé oči zapomněly
na krucifix ve tvé hříšné celi.
Mnich:
Znám tě; visíš věčné na otázce.
Tytam boje mé. Já věřím lásce.
Mužík:
Nebyl jsem jí já? Kdo může změřiti
lásku mou, jíž moře vysychala?
Pochybuj! Tvá víra věky lhala.
Ničemu se nesmí pevně věřiti.
Vise tvoje, díval jsem se na ně,
směs je věcnosti a jména Páně.
Přelud legend! Zboř vše, stav si nově!
Mnich:
Stavím rod svůj na odvěčném Slově.
Přelud-li to, rozplyne se hravě;
věřím-li však, není přeludem.
Mužík:
Věříš tedy, že ty nejsi snem?
Mnich:
Nejsem! Bůh dal myšlénku mé hlavě.
Mužík:
V bohu, chlapče, nepromyslíš nic,
jako s davem ne, jenž zdržuje tě.
Zbav se obou, staneš v jiném světě,
nekonečnu teprv půjdeš vstříc.
38
Mnich:
Miluji vše, co Bůh smyslům dal.
Mužík:
Svrhni je, pak přijde nenávist,
naposled jen v sobě budeš jist
klidný nade vším, cos miloval.
Mnich:
Extrém jsi, ty všechny vedou k bludu.
Mužík:
Což ti víra dala víc než nudu?
Krajnost najdi, z ní vem princip krajní,
chop se ho, jdi za ním v konce zadní,
průchodové otevrou se tajní –
Mnich:
Vše jsem prošel, vrátil jsem se zpět
k prosté čáře, Bůh můj visí nad ní.
Mužík:
Na kříži?
Mnich:
Jak trpký je tvůj ret!
A přec tisícům jsi cestu zlatil!
Pane můjr ó proč svou’s lásku ztratil?
Mužík:
Nejsem více – Zapomeň těch dob,
čas je srovnal, když je zakryl hrob.
Mnich:
Světlo pravdy tenkrát svitlo v tobě.
39
Mužík:
Světlo jen, ne pravda. Pravdy zdání,
na čas člověku lék pro usmání,
nad květem tak usměje se robě.
Chaos člověk, množství bytí v něm;
já jsem, ale nevím, který jsem.
Dnes bůh, zítra kámen; prach se ztrácí, množí.
Dnes bůh kamenný a zítra kámen boží.
[Zmizí na kříži. Mnich padne opět tváří na stupně.]
III.
Únos.
Je v krvi tmavé něco, co svítí duší,
je mezi hvězdami zářící koule země,
jsou na ní národy a můj je mezi nimi
jak oběť ubohá mezi lačnými krky.
Je mezi hvězdami zářivá koule země,
zářivá dopolou, odpolou stínem je krytá,
v tom stínu zemička, v zemičce zapadlá víska,
za vískou hřbitůvek, hejno tam čertů na zdi.
Rokují živě a dlouhými tyčemi se zdi
marně se snaží z čerstvého Nejlova hrobu
odhrabat prsť. Když hřbitůvek světil se kdysi,
svěcené vody sem dolétlo několik kapek
na místo pro chuďasy, zbytečné v nebi,
kteří se nedbale v onen svět bez kněze brali.
Mrzutě ustali od marné námahy, sedli.
„Bez něho nemůžem zpátky“,zpátky,“ Černý dí prudce,
„doba je příhodná, tmavá noc, bůh by spal také –
snad tělo začlo by hnít! Tu sečkejte chvíli!“
40
Šel kolem hřbitova, hrobníkův domek tam při zdi,
zvědavě nahlédl, vplížil se do chudé komůrky,
na loži nízkém hrobník spal s dospělým synem.
Ušklíb’ se, starému hrobníku šeptal do sna:
– Divný to člověk, ten cizí, co dnes tu byl pochován.
Cáry měl na sobě, a tvář měl bledou jak pán.
Našli ho ztuhlého, pod paží velkou měl knihu.
A jak ji tiskl – a nedal jí – a kniha v hrobě –
chuďas se ploužím – a syn – eh jaký pak zločin? –
Skrčil se pod okno. Hrobník vyskočil s lože,
probudil syna, s ním dlouho se umlouval, radil,
rýč vzali, motyky, vrzavou prošli brankou,
kopali chvatně a čerti se chechtali za zdí.
Vytáhli rakev, odlétlo hrubé prkno,
mrtvole rvali knihu, však držela pevně,
pustila, když mladší uťal jí rýčem palec.
Proklatá noc je tak tmavá, zahrabem pak až.
Spěchali s kořistí dychtivě k blízkému domku.
Z kyprého pole, zmrzlého napolo, čerti
sypali hlínu čerstvou, nesvěcenou
přes zeď k rovu. Seskočil Černý na ni,
mrtvolu popadl, vyzvedl na zeď a za ní
vyletěl sténaje. Popálil srst si hedvábnou,
kopyta měkká i ohonu dlouhou hřívu.
Zkušený Řeř mu pomazal spáleniny
sobectví mastí a tuposti k bídě chudých.
Mrtvolu dva vzali jemně, opatrně,
vzletělo hejno jak klubko mraků k peklu.
Hrobník a syn v knize pokladů hledali marně,
starý ji vyhodil oknem do hložin zlostně
vroubících farářův sad. Hrob zakopat vyšli,
do hrobu shodili truhlu hněvivě s kvapem,
41
že prázdnou, nevědouce. Vašíček zmizel,
jen palec levé ruky se na hrobě válel.
Farář kdys květinky u hložin pro herbář sbíral,
našel tu bibli, ji kuchařce pro kuchyň dal,
měla prý dost tvrdé listy, pečivu dobrá.
Kuchařka schovanku měla, poupě vzdušné,
panenku útlou, já zpěvák jí písně jsem skládal
a jednou na farské kuchyni (farář byl návštěvou)
náhodou v bibli jsem Vašíčkův zápisník našel.
Co dárek milosti Milada bibli mi dala.
IV.
Bílý a Černý. – Vašíček Nejlů na zemi.
Bílý (plavovlasý, asi 25letý mladík, pleti průhledné, kráčí lesem):
Kam mi zmizel? Mih’ se kolem nebes bran,
náhodou kde usedl jsem zadumán.
Nespatřiv mne zahrozil nám pekla syn,
divně smál se, chvatně sletěl do hlubin.
Jistě úklad nový chystá Lucifer,
v pekle ticho, zalézá vše do svých sfer.
Nebezpečí tuším. Sletěl někam sem,
zas chce poštvat proti Bohu krve zem.
Černého znám; peklo nemá lepšího,
nebe nemá protivníka většího.
(Pytlák prchá kolem.)
Postůj, Člověče!
42
Pytlák:
Ah, pane, prchněte,
jste-li dobrý. Hrůza! Místo prokleté!
(prchá).
Bílý:
Stůj a neboj se! Bůh všude i námi jest!
Pytlák:
K čertu!
(pokřižuje se).
Odpust, pane Bože! Pekla lest,
milý pane, často smysly překotí,
odvaha tatam je!
Bílý:
Co se stalo ti?
Pytlák (stále nepokojně a na odchodu):
Eh! Tak čekám vám tam na zvěř v houští skryt,
tiše slídím, dnes tu jistě musí jít!
Lístek nehne se a slyšíš trávu růst.
Pozor, pušku k líci! Na planince šust –
Věřte, pane, čeho by se pytlák bál,
však tu na dostřel sám rarach živý stál.
Otřás’ jsem se strachem, nemohl se hnout,
teprv když tam used’, moh’ jsem uprchnout.
Jistě Bůh mě za mé hříchy trestat chtěl!
Bílý:
Proč jsi nestřeli!? Byl přece na dostřel!
Pytlák:
Satanáše? Věru pušce špatná zvěř,
ruka klesne dřív, než pomyslíš si: měř!
Nechtě žertů, pane!
43
Bílý:
V kterou stranu byl?
Pytlák:
Dovolte, bych douškem srdce posilnil!
(pije z láhve)
Tisíc kroků tudy! Jak to chladí přec!
Chraň vás Bůh tam jít! A slyšte, divná věc,
brr! jak slít’, dím pravdu holou, věřte mi,
třikrát zatočil se divě po zemi,
v člověka se změnil, do trávy si sed’,
na tu planinku tam, zrovna doprostřed.
Jak jsem rád, že zdravou kůži mám a hrud’.
Sbohem, pane! Tudy jděte!
Bílý:
Sbohem buď!
*
Černý (hnědé pleti, černých očí a vlasů, husté obočí, leží na pláni ve vysokém lese a dívá se do malého zrcádka):
Času dosti! Spěchal jsem až tuze vztekle.
Odpočinu. Vašíček je dosud v pekle!
(Položí zrcádko stranou a usíná.) – (Pausa.)
Bílý:
Hm! tu je ten pekla proklatec!
(přistoupí tiše k němu).
Nelet’ nadarmo jsem za ním přec.
Vzal si masku šlechetný ten tvor,
Boha odvěčného věčný vzdor.
Na koho má zálusk? Jaké pikle kove?
Škoda, mlčí tahy mramorové!
44
Půjdu za ním! Bože, sil mě v boji!
Hle teď šklebí se. To ve snu plány strojí.
Mám jít k nebi zpět? Tam Bůh vše vidí,
ruka Jeho všechno dobře řídí,
ne! já slyším tajný rozkaz Tvůj!
Zůstanu! Ó Bože, při mně stůj!
(Chce poodejít, spatří náhle titěrné zrcádko, zvedne ho, nahlédne v ně, zachvěje se a stojí nepohnutě.)
Bože mocný, jak se kořím Tobě!
Tys mě vedl k němu v pravé době,
obraz pekla vložil’s v ruku moji,
silný budu pro Tě státi v boji!
(Dívá se upjatě v zrcádko a vidí tam:)
*
(Pekelná síň. Ohně, na nich kotlíky, do nichž čertí pobíhajíce vlévají různé tekutiny. Prostřed síně na železném podstavci leží nahý Vašíček Nejlů. Lucifer stojí u něho s ostrým nožem. Zolt vedle vstřikuje občas různé přinesené tekutiny do otevřených žil. Vše jeví horečný chvat.)
Lucifer:
Rychle, hoši! Podaří se dílo!
Chlapík živne, až se dívat milo.
Trochu silné sic jsou pekla šťávy,
však tím více zdaří se náš kousek.
Jak se bude vztekat Holohlavý!
Šťávu síly! Ty spěš pro ubrousek!
Skvar:
Podívání k popukání!
Už se vzkřísí dojista.
45
Dejte mu tam, milí páni,
také špiritus neb rum,
ať je alkoholista!
Klen:
U všech rohatých! Toť unikum!
Dosud až bůh jenom křísí,
peklo také hráti smí si –
to bude pěkný pašek
ten redivivus Vašek!
Lucifer:
Zolte, pozor, jen se nezmátni!
Na konec až šťávu životní!
Pružnost sem a nespokojenost,
trochu slabosti – eh žalu je tu dost!
Radost, nudu, věčný nepokoj,
volnost, stísněnost a stud sem! Hoj!
Smokvaň (k Luciferovi):
Nepůjde to, uvidíš!
Poslyš, a proč jenom toho
jediného oživíš?
Proč ne víc, proč pro jednoho?
Lucifer:
Milý brachu, nelze denně
s bohem hrát si – zatraceně!
nerozlej to! ještě dávku! –
Mohl by nám dáti ťafku!
A pak jedno také žití
více dá než jiných na sta.
Tisíc ohňů z něho chytí,
nikdy nebylo by lze
vyčerpat ho do konce. –
Nemehlo! dej sem! A basta! –
46
Šťávu posměšku a sebecit,
a chrst krásy také musí mít.
Dráždivost, děs hrůzu, vznešenost,
úzkost, naději a odpor, zlost,
žádost, beznaděj’ a zklamání,
hodně touhy, kvintlík rouhání!
Chacha! Pěkný komplex! Hrdost ještě třít!
Bezbožnost dej více vyškvařit,
aby byla hustší. Sem ty pochybnosti,
ať mu vjedou do nejtvrdších kostí!
Šťávu vlastní viny, příkoří,
ať se také drobet namoří,
Kelímek pln vůle, něco roboty,
radost života a pocit nicoty.
Kde je vzdor? Ah ten se ještě čistí?
Tož dej zatím porci nenávisti!
Lásky těla málo, čisté víc,
ze závisti nedostane nic!
Jsou už prázdné všechny kbelíky?
Ještě část pekelné mystiky!
Sem ten vzdor! Tak a teď kapku mír,
naposledy žití elixír!
Nebi tělem oděný to hřích!
Bude týt též z představ dřívějších,
jichž měl roje v zemské svojí krvi.
Semínka ta naše šťávy zmrví.
Rarach:
Zkazí-li se, pane Majestát,
mužem si ho aspoň vycpat dát,
vyanalysovat jeho rozum!
U všech ďasů! Pěkné kuriosum!
Lucifer:
Už se hýbe! Hoch ten líbí se mi.
Ještě ve snu rychle s tělem k zemi!
*
47
(Bílý plíživě a kradmo položí zrcádko na místo. Usměje se a tiše odchází od spícího.)
*
Ohnivé slunce mírně směje se na své děti,
životným teplem je kojí, sílu jim dává žít,
pupenec puká kvapem, zeleň už vroubí sněti,
pestří se luhy, nivy, nad nimi skřivan vzlít’,
příroda jásá, zpívá, horečně budí vše se,
s květy se květy spájí, v krvi se touha třese
mžikem se zpíti jednou, život dát a pak mřít.
Ze sna se budí dítě, otvírá modré oči,
odpola země jarní, odpola pekla syn,
duše se matně hýbe, myšlénka náhle vskočí
a znova klesá zvolna tajemných do hlubin.
Představy krouží dole, zániky, tma a světlo,
s obrazem bezobsažným hejno se jasnot střetlo,
v pustý se chaos vrážel vědomí pevný klín.
Na čelo ruku klade, jsem to já? tiše ptá se,
tam, hledí dlouho vzhůru, modré se nebe pne,
oko se opět mhouří, nanovo otvírá se,
zas leží ztuhle, němě, teď čelo rukou mne.
Květiny luční k hlavě kalichy čisté kloní,
pohádkou divnou šumí, životem svým mu zvoní,
životem jasným, krátkým, o touze nekonečné.
Sílu a vůli daly, činu vznět, první zápal,
rychleji krev mu proudí, ještě se bojí vstát,
zvedá se opatrně, aby jich nepošlapal,
jak vábně zněly, chtěl by věčně tu s nimi hrát.
Viz, jaká krása kolem, tam háje stromy vály,
potůček šepce nivou, bělavé domky v dáli,
zde sladce květy mluví, půjde, jen pozor dát!
48
A hle! on nejde po nich, vznáší se přes ně tiše
jak bílé pýří kolem, jež vánek s květů svál,
tamto je koule zlatá, nehybně září s výše,
slunce to! Kde se asi pojem ten v hlavě vzal?
Kdo jsem já? ptá se sebe, co jsou ty stromy v háji?
V mlhách jsou upomínky a nic mu neříkají;
kde je klíč k jeho bytí? Kdo ho má? Kdo by dal?
K háji let’. Živou řečí strom i keř vlídně vítá,
záhada prchá, vstříc mu šveholí útlý pták,
do srdce jas se loudí, tesknota těžká vzlítá
ze hlubin duše volně vysoko do oblak.
Laň jeho ruku líže a čisté oči její
měkce ho k sobě vábí, soucitu teplem hřejí,
příroda bez poskvrny otvírá snivý zrak.
Všechno kol láká, svádí: zůstaň tu, nechoď dále,
nevcházej mezi lidi, ničeho nepoznej,
ať nejsi trpce zklamán; klopýtat budeš stále,
zůstaň a děckem s námi o mládí píseň pěj!
Ševelí celá země velebnou melodií,
omamné, dumné zvuky javoru listy lijí,
šípek, mech, trávy, mušky, peřenců pestrý rej.
Náhle mu duší mžiklo: „– nebeská harmonie –“
odkud ta slova, běda! odkud ten cizí vznět?
Polekán stanul, myslil. Dál vše tu písní nyje,
hrdlice v hnízdo se tulí, ke květu sklání se květ.
„– vše o svém žití zpívá –“ tak nějak kdys to bylo,
„– já tedy konec chci –“ tak nitrem mu hlaholilo,
„– ve vzduchu volně státi, nic při tom nevědět –“
Hádanka kletá! Co to? Zamyšlen dále kráčí
po kraji lesa. Oči od země mírně zved’,
na bílých domcích utkvěl, malitkém na oráči,
jak tmavé volky v dálce Šedivou cestou ved’.
49
Hle tam je člověk bratr! Bratří tam jistě více!
Marně ho zpátky volá hlasů těch na tisíce,
půjde tam! Marně vábí příroda ve svůj střed.
Domyslil sotva, letmo – myšlénka tak jen kvapí –
na cestě u vsi velké u bílých domků stál.
Chaloupky, statky, zámek, kostel má černou kápi,
v pozadí velký dům je, komín, vsi pyšný král.
Na návsi, všude lidé, všichni ti jeho bratří!
S obdivem, láskou k nim tam Vašíček Nejlů patří.
Tichý mu, tklivý úsměv na bledém líci hrál.
V.
Vašíček Nejlů na vsi.
Vašíček (jde po vsi):
Lidé, život, láska, bratří, krása!
Šťasten býti, přítomnosti žíti,
dokud teplý úsměv slunka svítí,
dokud duše věčným jarem jásá.
Neptati se, odkud, kudy, kam,
plouti přírodou, ne k výšinám.
(Míjí vesničany, naslouchá hovoru, usmívá se na ně.)
Hlas ze zahrady:
Nenávist! Sám býti! Děs se massy!
Tajtrlíci! Žeň je, rubej klasy!
Hodné idylky; je fixní v dobru lid,
nenásilný, ovšem, došků klid.
Nevěřit v něj, jaké rouhání!
Všechno vulgus jednou zachrání:
50
volně dýchati a bezstarostně,
spoléhati na Blaník, žít cnostně!
Vašíček:
Příšera! Kdo to? Je jedna jediná?
Ne, chci věřit. Můj je lid, má otčina!
(Mladý, plavovlasý dělník v modré blůze jde od továrny proti němu; dívá se mu upřeně bezbarvýma očima do tváře a zastaví se.)
Dělník:
Jste jistě cizí.
Vašíček:
Ano, jsem
a chtěl bych na té vsi tu bývat.
Jsem lidu dobrým přítelem
a v život jeho chci se dívat.
Dělník:
Věc snadná, domek malý mám
a kdybyste chtěl vzíti vděk,
tož jen se přistěhujte k nám.
Jsem Bílý.
Vašíček:
Nejlů Vašíček.
(Odejdou mezi tovární domky.)
*
(Zahrada vesnické hospody. Množství dělnictva kolem stolů.)
51
Vašíček:
– – – poznejte přece,
do jaké těsné vás, svírají klece.
Ten cizák na zámku krev umí pít,
předka kdys pro vzpouru musili stít.
Farář váš dvojí má tvář,
pro ovečky a pro kapsář.
Továrna mučírou, ubohý lid,
vychrtlý dav a kšeftovní žid.
Starý dělník:
Marno je všechno, radš nemluvit ani,
co je to platno, páni jsou páni!
Jiný:
To vše víme z našich listů!
Bílý:
Farář – bratří, nerouhat se Kristu!
Vašíček:
Tažte se: proč jen tak žijete?
Víte, proč trpíte? A kde váš bůh?
Prodejným tělem, duší hnijete,
mzdy kov vás svírá v zvířecí kruh.
Bytostí stíny se bezmocně vlekou.
Kdo vám dal němou tvář, kdo duši měkkou?
Třeba je zkoumat, jakých to ssavců druh!
Dělník:
Pravdu má, já to cítím tady.
(Udeří se do prsou a napije se.)
Jiný:
Máme sílu, bratří, dohromady!
52
Jiný:
Pojďme domů, navraťme se k ženám,
nevěřte mu, pošklebuje se nám.
Jiný:
Soudruzi! Mluví, jako když namaže,
marná jsou slova, skutky ať dokáže!
Jiný:
My chceme násilí! A zemřem za to!
Jiný:
Ať rozdává nám zas to dobré zlato!
Vašíček:
Pomněte, že máte duši taky
k volnosti, kráse stvořenou
ptáčetem pod oblaky
Duši si nelze dát
pro bídný peníz rvát.
Proroci vaši ohniví bohatnou vámi;
na sebe spoléhejte, opuštěni jste, sami,
chraňte se zlořádu rukou násilných.
Chtějte svou školu a učte se, zanechte snění.
Nezná-li bůh vás, vaším bohem již není,
bohatých bohem je, pro vás má útrpný smích.
Redaktor socialistického plátku:
Soudruzi, my v citech svých jsme zraněni.
To vše, co ten pán řek’,
jsou tlachy a plané žvanění.
Pomateně mluví, podezřele, divně,
nedejme se klamat, chceme positivně –
53
Dělník:
Ano, ano, chceme potyzívně!
Redaktor:
Soudruzi, my jsme vždy silni, svoji,
nechcem slyšet o bohu a kráse,
vše se musí ohnout k naší spáse!
Co ví pán o hospodářském boji?
Co o našem státě budoucnosti?
Uráží nás, že jsme slabí, malí.
Chceme chléb dřív, proč bychom si lhali
a pak pro duši též bude dosti.
My jsme strana hodná, chceme po zákoně,
náboženství lásky, my hoříme pro ně,
strana nejlepší jsme, státu půl,
kdo je proti straně, ten je vůl.
(Souhlas. Mluví dál. Vašíček po pohrůžkách přeskočí plot a odejde do polí.)
*
Vašíček (klečí v poli nad mraveništěm):
Pokolení zloby, záští,
ran a násilí,
všichni chytří světa vždy se
k tobě hlásili.
Hoví, válí se to dobře
v měkkém pelechu,
vulgus sprostý, nezvedený
dělá neplechu.
Vulgus trupem a ty hlavou,
nu viď, známe se,
přiletí-li odkud rána,
trup to odnese.
54
Za dobré, co dalo bys, by
splatil nevděkem;
hloupý chuďas, kde by věděl,
že je člověkem!
Ztlačí hlavu, zmáčkne slzu,
dře se tiše dál,
vždyť ho pámbu proto stvořil
aby pracoval!
Svědomí máš zcela klidné:
od těch pravěků
nad člověkem moc a právo
bůh dal člověku.
Skryté živly přírodní se
v něm už nezbudí,
nemá hlavy – ruce jen a
srdce ve hrudi.
Vychytralí libertini
pro dav horují,
z cnosti dobře zaplacené
cnostně dolují.
Chrámy Mus si měšec koupí,
hymny za halíř,
k obědu je esthetiky
porce na talíř.
Před chrámem je nahý bratr,
čeká nesměle,
chtěl by nápoj božství také
lokat z korbele.
Milá brachu, tma je pro tě,
bůh ti nepatří,
55
leda by ses modlil k němu
za se, za bratří.
Milá brachu, k čemu Musy,
nejsou pro chudé!
Kdo se modlí, věří, dělá,
nebe dobude!
Bratře, nebuď paličákem,
nechtěj zabouřit,
svobodu a volnost hleď si
z hlavy vykouřit.
Kůrka tvrdá změkne vodou,
holka penězi,
hlava tvrdá hladem dětí
nebo řetězy – –“–
*
(Hostina na zámku).
Šlechtic:
Proklatý cizinec kazí ves.
Starosta:
Zaslouží oprátku.
Redaktor:
Čert ví, kdo je.
Starosta:
Václav Nohejl! Pas má v pořádku.
Farář:
Považte, lidé už nechodí do kostela.
56
Žid:
U mne dnes byla deputace celá,
bičem jsem vymrskal ničemnou čeládku.
Bílý:
Je znamenaný.
Šlechtic:
Bezpalčák.
Žid:
Paličák spíše.
Starosta:
A lid se srocuje.
Farář:
Mluvil jsem s kazatelny dnes.
Redaktor:
Pošlete pro asistenci.
Šlechtic:
A zítra tiše
ptáka bezpalčáka sevřeme do želez.
*
(Panská šatlava. Výhled do polí a na verandu zámeckou, kde sedí společnost.)
Vašíček:
Spokojen lid: mzda zvýšena, snížena doba práce,
za to se kupovat musí v továrním obchodě vše,
kořalka, pivo i chléb, a jaká levnost, láce!
57
Při zámku dostanou pěknou školu pro děti své.
Že cizí? Nu budou mít za to dobře vzdělané synky.
K vánocům šaty a piva pět sudů na obžinky.
Za vrchnost ať se modlí! Kdo však chce, ať si jde!
(Dívá se mříží, pohledne na sluncem ozářená pole, dotkne se dveří, otevře a vychází branou. Vrátný mne si oči, chopí se ho a vede pod verandu.)
Vrátný:
Pane velmožný! Ten rebel prchnout chtěl,
byl v bráně již, já sílu ducha měl –
Šlechtic (Volá na sluhy):
Lavici sem! Prokleté té naci
dáme naučení.
Žid:
Pro legraci!
(Přinesou lavici, pochopi strojí se na ni Vašíčka sepnouti řemeny. Vašíček, který zprvu nechápal, obrátí se k šlechtici.)
Vašíček:
Synek tvůj kdys mulu cukru dal,
mul myslil, že to jed. Když jeli domů,
shodil ho a pošlapal.
A tys podoben mulu tomu.
(Místo šlechtice vidí všichni mula. Vašíček vezma ho za ucho vyvede ho, usedne naň a dá se silnicí k výšině, kde se zastaví, zadumá a dlouho hledí do údolí na ves. Poklepe hladce bedra mulova, který člověkem odtud spěšně prchá.)
Vašíček (jde krajem):
Zapadá slunce. Vám i mně.
Skřivan prch’ k nebi od země.
58
Pojďte, vy zemřelé ve mně hlasy!
Nenávist! Sám býti! Děs se massy!
Nerovní lidé rozumem, duší,
proto vždy k bratrství hluší.
Rozdílné stavby živé hmoty.
Odi prophanum –
Hlas:
Střež se roty!
(Vašíček uzří náhle bledého, vyzáblého muže ležet na tyči tenké a zprohýbané, ležící v prostoru na píď od země. Obchází ho zvolna spirálovitě a jak se okruh úží, vztýčí se náhle muž, zabodne tyč do země a šplhá po ní rychle vzhůru. Tyč roste před ním v délku. Vašíček šplhá za ním. Konečně vysoko v prostoru muž se postaví na hrotu tyče. Vašíček vyšine se k němu a oba zápasí. Náhle se mu muž vymkne a s tyče se přehoupne do oblaků podobných rudavému moři. Vašíček sletí k zemi.)
Vašíček:
Viděl jsem se. Takový jsem byl.
Snad nutno bude opět vrátiti se
v končiny mé, jež jsem odhodil.
Buď v prostoru či ve hlinité kryse.
(Jde dále.)
VI.
Vašíček Nejlů v městě.
Usadil se na hospodě,
seznámil se s hloučkem lidi,
začal kolem pozorovat
život směšný, malicherný:
59
– Země kníže kdesi v dálce,
cizí úřady jsou v zemi,
v chrámích symbol zastaralý,
v politice zbrklé hlavy,
potírající se strany,
žurnalismus, který vše si
pro svou stranu rekrutuje,
protekce a obchod ve všem,
prodejnost a výdělkářství,
nevšímavost k umění.
Rozum suchý, shnilé duše,
ticho, pokoj, med a strdí,
hmota pouhá, prázdné sudy
vepři krmní u žlabu.
– Jedna kasta krve modré,
ze všech končin zabloudilá,
s privilejí dlouhé nudy,
první opora to státu.
Kde je prospěch, tam se tlačí,
neb lhostejně obchází.
Druzí bramíni jsou černí,
chytrých očí, vždycky svěží,
s privilejí jísti boha,
důmyslní emisaři
odvěkého otrokářství
s privilejí nemyslit.
Třetí kasta žluté krve
přivilej má hrbit hřbety,
lesklý ohon nosit v levo,
zákon měřit pravítkem.
Jiní chlebáci jsou všední
s privilejí jísti, píti,
věřit všemu, co se řekne,
bílé krve, střední vrstva,
hodné, věrné dušičky.
60
Pátá bez krve je kasta,
němá a od kosti dobrá,
s tou jedinou privilejí:
do smrti žít na zemi.
– Bláznivé je lidské žití,
tělo prostředkem i cílem,
ovšem těžko žíti jinak,
těžko žíti, ale přece.
Hmotě nutno do úst dávat,
aby živa byla duše,
bůh tak určil od věčnosti.
Nejlépe by bylo státi
ve vzduchu, nic nevěděti;
ovšem nutno zapomínat,
ale ne tak všedně, nízce.
Nutno duší ocelovou
tvrdé nebe proraziti,
zvrátit bludné nazírání.
Nemá člověk chtíti klidně
v pokoře žít, spokojení,
už v tom chudoba je duše.
Za přírodou nešetřící
kdes bůh tajemný se skrývá,
přírodu je hubit nutno,
boha v sobě zabíjeti.
Marno-li vše, zničme sebe,
první prostředek to vzdoru,
negace, kult satana.
Satan ideálem lidstva,
spásou jeho, neboť káže
přírodě smrt, život duši.
Brožury psal o nápravě,
o mravnosti, náboženství,
o násilí, satanismu,
o posmrtném životě.
61
(Věty směšné, malicherné,
pro něž lidská duše hoří
nadřená a zapálená,
dokud skepsí neztrávena.
Ty víš, Mistře, obdobně že
všecka naše smutná chasa
pro lidstvo tak hořela,
dokud ústa její s láskou
lidské bratry líbala,
chtíc je němé vysvobodit
z odvěkého podanství,
dokud živou hmotou byla
pozemského království.)
Kdys na politické schůzi
vládní komisař pan Bílý
dal ho zatknout policajty,
odvezli ho, vyslýchali,
hlouček přátel opustil ho,
Bílý svědčil proti němu,
povolali k výslechu též
staré známé z vesnice.
*
[Měsíční noc. Vězení. Vašíček leží na pryčně]
Vašíček:
E co na, tom! Učinil jsem dost!
Udělám jim něco pro radost:
Zůstanu tu! Ať se čilí, zlobí!
Nu když hrad ne, tedy aspoň trosku!
Škoda jen, že do těch lidských mozků
nelze lít vše jako do nádoby.
Jedna záhada mi hlavou bzučí:
Moh’ bych pojmout ženu do náručí?
62
Ženu! Hm! Tu ve přihrádkách duše
obrysy mám jedné postavy:
Barunka! Jak zní to slovo suše
a přec význam ranou do hlavy!
Zas se ztrácí! – Tak as vyhlížela!
Pojem minulosti mlhavý!
Jak jsem tenkrát žil? Pryč doba celá!
Nechtějí jít vzhůru představy!
Kde as žije? – Hle ten pláště lem,
barvy pekla! Bratříčku, pojď sem!
Černý:
Zdráv buď, mistře! Ta pryčna tě tlačí!
Proč jsi tu? Buď zdráv! A co se ráčí?
Vašíček:
Dobře se to tady přemítá!
Zůstanu tu. Odlož kopyta!
Černý:
Jak chceš! Dlouho ne! Mám o krk strachy,
ať ti nezadrhnou lněnou kličku.
Vašíček:
Není zle! Což – nemáš ssebou šachy?
Zahrajem si chvilku při měsíčku!
Černý (vyndá z pláště šachy, postaví na pryčnu džbán, na něj šachy, oba usednou a hrají):
Jen aby ho Petr závistivý
nekryl mrakem! Podstavec je křivý!
Chceš si loknout? Z pekla mám tu kapku.
(Podá mu černou láhev.)
O co hrajem? – He, mám jednu žabku
v teplém koutě dobře ukrytou,
vyhraješ-li, platí, bude tvou!
63
Vašíček:
Jakou žabku?
Černý:
A nic! Tolik povím,
že můžeš být zetěm satanovým!
Pozor! táhnu! – Máš ještě dost síly?
Vašíček:
Přiznám se ti, mrzí mě to trochu,
pojďme jinam! A pak je tu Bílý –
Lidská kůže tvrdší nežli hrochů!
Černý:
Pravda! Holota! Nu zkusíme to!
Nezoufej jen, po jaru je léto!
Vašíček:
Brachu, víš, jsem někdy trochu slabý,
když tak vidím bídné lidské raby!
Ale tady na srdci to žere,
a to nikdo více nevydere!
Černý:
Ne tak sentimentálně, můj milý!
Počkej, ten tah rozmyslím si chvíli.
Vašíček:
Život ten! Jak mrzké plahočení!
Trochu klopot, něco toho snění –
co se člověk marně našušká!
Černý:
Z pekla a ne odtud příklad vem si!
64
Vašíček:
E co! řeči! – A slyš, vzpomněl jsem si.
Kde je, ano, kde je Baruška? –
Co ses otřás? – Nezvracej, hřej dál!
Zvedni přec! Tam pod pryčnu spad král!
Černý (zvedne krále):
Šach! – Ten Bílý, to je špata chlap!
On tě to přec předevčírem lap’!?
Vašíček:
Ano, byl mi povědomý v líci,
zdá se, že jsem s ním žil na vesnici.
V městě setkal jsem se často s ním.
Černý:
Za tím něco vězí! Rozumím!
Vašíček:
Já mám k němu nechuť nevýslovnou.
Passivní je celkem. Přes to zdá se mi
jako obrácené svědomí –
Černý:
Budu bdít a – pozor, za královnou!
Vašíček:
Co ti hoši? Měl jsem je tak rád!
Myšlénky mé pochopili snad.
Černý:
Rozprchli se, zmoklé čepice!
Patrně se báli,
65
aby nedostali
pro tě něco na své zadnice.
Nerozuměli ti, mleli hubou, křikem,
každý z nich byl spíše politikem,
jak jsem poznal, chtěli jako mladí kluci
náhlý převrat státu, vzpouru, revoluci.
Vašíček:
Hmotní bloudci! Myslil jsem si přeci –
Hejno zhyne! Kvočnu mají v kleci.
Půda tvrdá pro nás, bratříčku!
Eh co na tom! – Ztrácíš věžičku!
Černý:
Dobrá! – Nechť to peklo napraví!
Samí poťouchlíci špinaví!
Nezná to jen žaludek si cpát!
Půjdem jinou půdu vyhledat! –
Špatný grunt té lidské společnosti.
Jinou půdu, jiné základy!
Šach! E houby! K čemu tolik zlosti,
vyjdu tím pomalu z nálady. –
Vašíček:
Ty – mně jedno ještě trochu temné!
Byl jsi dřív či zrodil jsi se ze mne?
Černý (po krátkém váhání):
Milý hochu, já jsem odvěčný.
Přivábils mne k sobě, že jsme měli
průřez ducha celkem společný.
Vloudil jsem se v tebe, ale ty jsi smělý
najednou chtěl všechno prorazit.
Já chtěl kapku za kapkou ti vlít.
Nu je po tom! – Pryč ten sedláček!
66
Vašíček:
Poslyš, Černý, bez všech vytáček.
Proč ses dřív tak při mých slovech lek’?
Černý:
Nemluv o tom!
Vašíček:
Chci tak!
Černý:
Nuže slyš!
Bude tě to mrzet, uvidíš!
Víš, že jsem se o tvé vždycky zajímal.
Před šestnácti lety jsem se zatoulal
k známé sušírně.
Vašíček:
Kde je to? K jaké?
Černý:
Žil jsi tam kdys.
Vašíček:
Ano, už vím také!
Černý:
Baruška – jí bylo už as třicet let –
žila dosud tam a dosud čekala tě,
až se vrátíš.
Vašíček:
Je tam dosud?
67
Černý:
Povím hned!
Její duch se – Táhnu já? Ah praproklatě!
i čert při tom zapomene hrát.
Její duch se zvolna zatemňoval,
jednu myšlénku a touhu choval:
tělem tvým se zobjímati dát.
Vašíček!Vašíček:
Kde jsem byl tou dobou?
Černý:
Cestou od vesnice!
Ale věř mi, byla ještě krasavice,
Víš, že vkus mám –
Vašíček:
Dále povídej!
Černý:
Je to krátké! Tedy konec znej.
Bylo mi jí líto. Večer jsem k ní přišel,
jako svůdce ráno odtamtud jsem vyšel.
Myslila, že tys to, byl jsem podobný ti,
nu květ sám se nabíd’: utrhl jsem kvítí!
Více jsem k ní nešel. Až když měla dítě;
do rybníka hodila ho na úsvitě.
Vašíček (který dosud tiše naslouchal, převrhne šachovnici a džbán a vrhne se na Černého):
Šelmo! Bídáku! Pryč vyvrheli!
(pustí ho náhle.)
Ale což je vše –!
(přechází skloněný.)
68
Černý:
Slyš příběh celý
a pak suď. Vždyť sama tomu chtěla.
Strhla mě a rozkoší se chvěla.
Proč jí nespůsobit radost jedinou?
Neměla jich v žití svém snad víc!
Proč’s ty chtěl ji míti nevinnou?
Proč’s prch’ raději jda smrti vstříc?
Vidíš, mohl’s klidně žíti s ní!
Radost já jí dával poslední.
Lásku přírodní v ní’s usmrcoval,
nevyčítám, jiné’s plány choval,
jiným, lepším sférám spěchal’s v kruh.
Ostatně vším vinen je jen bůh!
Mimo to jsem myslil, že to děcko
život nový dá jí, změní všecko;
avšak více kvasu bylo v nádobě:
toužila tím více po tobě.
Měsíc zmámil ji a v jeho záři
zřela rysy podobné tvé tváři,
měsíc obrážel se na rybníce,
hodila tam děcko do měsíce,
sama k tobě jíti nechtěla.
Brzo potom hořem zemřela.
Nebylo jí možno zachránit,
je jí lépe tiše v zemi hnít.
Čistý, panenský to porod byl,
jen ho trochu v zázrak nafouknout,
po lišácku semtam prstem hnout,
tisíc oveček by přivábil.
V pozlátko ten případ hladce zkovat,
peklo mohlo by pak konkurovat –
Děcko žije, já ho zachoval,
hezky do zátiší jsem je dal.
Uzraje už brzo, hnedlinko,
vypučí čertovo semínko.
69
To je konec! Jak se líbí? Sedni!
Celkem tragikomedie všední!
Vašíček:
Opusť mne! Je dobře! Opět jedna nota
dnes mi přiskočila do života.
Jaké tajemství a osud točící se!
V hlavě buší to a spánky chví se.
Poslyš ještě: půjdu s tebou dále,
ale věř, že obávám se stále,
že moc boha, který takto hraje,
příliš silná je nám do turnaje.
Můžem ovšem jenom zrnka sít,
však bůh s námi může zatočit!
Černý:
Pravda! Možná prohlédne lest naši,
ale peklo to nic neodstraší.
Brachu, proďáli jsme jinší bitky.
Chce-li lapit, přestřihnem mu nitky.
Kdyby lidem byl dal pouhé tělo,
nehnul prstem bych tu na té planetě.
On svůj rozum roztrousil však po světě
v drobných kapkách, by ho nevidělo
dobré tvorstvo v jeho negližé!
Nám jde o to vyrušit ho z klidu,
lidem poznati dát vlastní bídu,
vzdorem ať naplní duše své!
Vašíček:
Nuže jdi, chci býti opět sám.
Máš mne!
Černý:
A což sáček?
70
Vašíček:
Dosti mám!
Černý:
Zavolej mě, kdyby tě snad chtěli
drobet skoupat neřádi!
Ah a na sázku jsme zapomněli –
uvidíme – nevadí!
Silen buď, můj roztomilý synku,
pilně klaď svá dřeva na topinku!
Lebku kovej v neoblomné stěny,
pomni, že jsi člověk zatracený.
Z pevné duše posílení ber!
Vašíček:
Zdráv buď! Ruku!
Černý:
Chraň tě Lucifer!
(Černý zmizí, Vašíček ulehá opět na pryčnu.)
VII.
Vašíček Nejlů v klášteře.
Přišel náhle vyšší rozkaz.
Marně, bratře smrtelníče,
pátral bys, proč, kdo ho dával,
náhodě ho přičti třeba,
vyšší vůli, která řídí
smělou rukou život loutek
v pimprlové komedii
bláznivého života.
71
Přišel náhle vyšší rozkaz,
pobudu by neznámého,
staré řády rušícího
zavezli kams, kde by jeho
bujná křídla zpelichala.
Sebrali ho opatrně
v noci tmavé ve tři doby,
do vozu ho posadili,
známý průvod havlíčkovský
pro bezpečí ideje.
Klusem městem, zvolna vzhůru.
Jednotvárné drkotání
vozu, kopyt v bídnou dlažbu,
blikot lamp a temné štíty
domů beztvarých teď, pustých.
S tváří k zadu flegmaticky
oči mhouřil harestant
proti strážci vousatému,
přemítal, snil o tom městě,
kde nechal kus žití svého
v rumu, troskách, po nichž zítra
ani psiště neštěkne.
Jeli kopcem táhlým vzhůru.
A jak zora nad východem
nad městem tam prosvitala,
náhlý úžas projel vězněm:
hle to město hoří celé,
slyší střelbu, hukot táhlý,
hukot davu nebezpečný,
temný pokřik, nářek bitých –
vězeň v ruce zatleskal.
Seďte zticha, řekl vousáč,
vězeň promnul snivé oči:
mrtvé město v mrtvém klidu,
tamto vyjde jenom slunce
72
jako denně vycházívá,
trpce vzdechl, sklonil hlavu.
Jeli dlouho, stále bystře,
časem jenom přepřahali.
Čtvrté noci v horském lese
přepadli je zakuklenci,
v krátce průvod odzbrojili,
přinutili vydat vězně,
otočiti, jeti zpět.
Vašíček je spěšně veden
lesní stezkou do kláštera,
zavřen v díru podzemní.
[Černý před tím přestrojený
v kutnu mnicha žebravého
kláštera blíž jedné z mnišek
namluvil, že této noci
po silnici říšské tudy
mnich, emisař přestrojený
do Říma až pojede,
aby klášter panen zbožných
se vším zbožím přerozsáhlým
jeho řádu připadl.
Černý zmizel, jeptiška vše
oznámila abatyši,
která moudře usoudila,
že to zjevil posel boží,
pacholky své ozbrojila,
na číhanou vyslala.]
Temno stálé, mokré stěny,
úzká kobka, nízká, děsná,
vlhká sláma na kameni,
na ní bledý vězeň leží,
pod hlavou má svitek starý
z černé kůže beranní.
73
V duši zprvu zašlehají
bílí ptáci satyričtí,
krouží výsměch uštěpačný
nad pustotou lidských činů.
Ale ptáci krouží, krouží,
sletují se v jedno kolo
stále užší, stále níže,
nejprv jeden ponoří se
chvilkou pod hladinu temna,
vynoří se potřísněný
černým kalem podvědomí,
druzí za ním, celé hejno
mizí zvolna pod hladinou.
[Mistře můj, ty znáš ten obraz,
zřeli jsme ho nad svým bytím
prvně před pěti sty léty,
kdy já zeman zamračený
chtěl jsem tvrdě ubít nitro,
až jsem bílého tě spatřil
vynořit se z duše mé.]
Hle on člověk hledal boha!
Lidskou rukou uchopil ho
v dávnu kdysi za cíp pláště,
držel se ho křečovitě,
ano – jak to bylo dál? –
Hle on člověk proklel boha!
Popřel ho a vlastní silou
nového v svém srdci tvořil,
nenáviděl jeho díla,
drtil v sobě smavé květy,
jež mu onen bůh tam vložil
jako ve vši přírodu. –
Hle on člověk hledal krásu!
Hltal chtivě její prvky,
stvořil si ji, obraz věčný,
při němž mizí všechna hmota,
74
při němž člověk zabit v sobě
nepohnutě trčí v bodě,
v nekonečném zírání. –
Ano, tenkrát mimo věc byl,
mimo pravdu pomíjivou,
tenkrát potřel vzdorem boha,
cizince vymrskal z chrámu,
když mu cizák ztlačil mozek,
když mu rozum rozdupával,
tenkrát jasně viděl vše.
Proč ho ze sna burcovali?
Ale dobře! Člověk pravý
věčně má být nespokojen!
Než co ztratil! Má teď rozum
bystrý, nikdy zničitelný!
Má teď tělo nestárnoucí,
a to srdce? Neví, jaké.
Jaká krutá záhada!
Zda se může určit přesně,
duši svou si rozkrájeti
do nejmenších podrobností?
Zda mu jasným pojem boha?
Vyruší ho z nehybnosti?
Ukáže mu mocné spáry?
A čí nástrojem je vlastně?
Je teď v pravdě svoboden?
Ano, on se nedá sepnout,
libovolně sebou vlásti!
A ti lidé! Jací bratří!
Jak je možno milovati?
Jací sobci nechápaví,
jaká hrubost u té zvěři,
nutno ničit přírodu jich.
Hledat boha bojovat je.
Silní jen jsou vyvolení.
Všechno marné? Třeba žíti?
75
Ano, je-li marno všecko,
zničme se a bůh ať stvoří
koho chce si na zemi! –
Sama sebe musí znáti!
Zpřevrací se, bude vidět,
zda je dosti silný k boji.
Ne! Těch lidí nechá navždy!
Není v tom kus sobectví?
Není-li bůh sobcem větším,
nežije jen pro sebe?
Apathicky po tmě leží,
shnilá sláma ševelí.
Záhada se na záhadu
navazuje, mizí opět.
Na okýnku v úzké chodbě
jídlo v míse nedotknuté.
Čtyry dny a čtyry noci.
Vyvedli ho na síň světlou,
čtla se dlouhá obžaloba,
soudí ho a vyptávají;
bledý vězeň dlouho mlčí,
hladí vous a upjatě se
dívá ve tvář abatyši,
táhle levou rukou hladí
vous svůj rostlý na divoko
semtam po hubené tváři.
„Řekněte mi,“ praví náhle,
„ví-li asi Všemohoucí
o té vaší bradavičce?
Opravdu, teď! připadá mi
jedna z představ mojich dávných:
deváté to nebe bylo,
bůh tam seděl skrčen v bodě,
z ručky do ručky si házel
vesmírové kouličky.
76
A ta bradavičká černá –“
Abatyše přerušila,
leckterá z těch svatých panen
stěží úsměv ututlala.
Vězeň veden do předsíně,
jednohlasně usouzeno,
Bůh že zmátl smysly jeho
za trest, že chtěl klášter lstivě
na samotném Svatém Otci
svému řádu vymámit.
Není jim tak nebezpečný,
klášterní zdi vysoké jsou,
nechají ho volně chodit,
v kobce zahynul by hlady,
propustiti nemohou ho,
aby nevrátil se ku svým.
Celý týden budou nyní
dvojnásobné pobožnosti
za to šťastné zachránění,
odvrácení pohromy.
Chodil volně po klášteře,
nikoho si nevšímaje,
mluvil k sobě, v sebe vnořen.
Tvář měl bledou nestárnoucí
muže ve třiceti letech.
Nikdy ku podivu panen
do chrámu se nešel modlit,
nikdo neviděl ho tknout se
jídla nebo nápoje.
Nejraději posedával
v koutě zahrady, kde potok
bystrý, horský, jasné vody
o kameny třel se, šplounal;
díval se, jak voda teče,
dívával se k blízkým horám,
77
jak se mračna po nich valí.
[Mistře můj, ty, jehož popel
horký dosud v popelnici,
kterému tu píseň píšu,
víš, co v tekoucí je vodě,
víš, co je to dívat se v ni,
co je psáno v oblacích.]
Do kláštera po dvou týdnech
přišel nový mladý kaplan,
výmluvný, že na kázání
zbožným pannám slzy tekly.
Často okem potměšilým
stihal vězně, jak se kolem
zádumčivě zvolna bral.
Vašíček kdys u potoka
za tichého odpoledne
v hebké trávě pololeže
díval se zas do vody.
Divno: dnes se neznal nějak,
po bouřích, jich bylo tolik,
ticho bylo v jehlo duši,
voda, ta šuměla jinak,
jasno bylo na horách.
Přemýšlel a pronikavě
vystihl, že před ním blízko
cos se vznáší, co jen času,
světlu třeba přenechat.
Čekal tedy. Co to bude? –
Už se chvěje! Kde je síla?
Bojácně a zvolna zvedal
oči stranou od vody.
Ha – to jako nožem ostrým –
jak to ztrhlo celé nitro,
ale jak ta bolest sladká,
očí nelze odvrátit.
78
U mlází tam něco dále
dívka jako pohled nebes,
jen v těch očích odlesk pekla,
lístky na trn vpichovala,
patnáct jar se na ní smálo.
Zas ji vidí! Je to ona,
jak šel za ní vzdalující,
tahle však mu nekývá.
Zda je možno větší blaho?
K čemu vzdor? a k čemu boha?
Jak mu všechny struny srdce
jásavě se rozepěly!
Jak je čistá jeho Krása,
živý přelud smyslů ducha,
jeho duší vtělená!
Podivno, jsou Barunčiny
rysy její – jako tenkrát.
Vytrženě hleděl na ni.
Bílá dívka nabodala
plný trn si mladých lístků,
vykročila, spatřila tam
muže toho neznámého
v šedivých a sešlých šatech,
o kterém šly divné zvěsti,
vídala ho jenom z dálky,
chodil s hlavou skloněnou.
Otřásla se. Však ty oči,
v nich se tetelící duše,
co v nich všechno můž’ být skryto,
jinší než ty kaplanovy,
který často už se na ni
zahleděl tak dotěravě.
Na chvíli ji ukovaly.
79
Náhle mihem jako ptáče
prchla křovím ke klášteru.
Nad horou tam nad klášterem
mizel právě černý stín.
Opět hleděl do té vody,
myšlénky mu přinášela,
v ráz by je zas brala s sebou.
A když tmy již sletly seshor,
rozhoupal se klekáníček,
sladké, útlé, tklivé zvuky
narážely v jeho srdce,
rozchvěly tam nejjemnější
struny dlouho utajené
v nejkrásnější symfonii.
Druhý den ji u potoka
čekal opět: přijde jistě!
Přišla kvapně, s ostychem mu
do trávy sem položila
Zlatě žlutý pomeranč.
Prchla zase beze slova.
Přicházela k němu denně
přivábená, okouzlená
mocí tajnou jeho zjevu.
Mluvila s ním dětsky, prostě,
vyprávěl jí o těch růžích,
na keřích co kolem kvetly,
o ptácích, co zpívali tu,
o stromech, co šuměly tu,
o tajemstvích, jak jsou těžká
a přece tak jednoduchá,
o světě, jak v dálce žije.
Sedala si podál k němu,
naslouchala, vyptávala,
hleděla mu do očí.
80
Jeho trpký úsměv mizel,
v jejich duších rostlo cosi,
o čem zpívá celý vesmír
od věků až na věky.
Mezi dnem se nevídali.
Kaplan Bílý, jehož tělo
přijaté se rozehřálo
pohledem na Tonu smavou,
takže Bohu zhřešit chtěl již,
netušil, že bílá dívka
s asketou tím zamračeným,
jehož stříci měl, se schází.
Devětkráte zlaté slunce
zhlíželo se v zlaté báni
klášterního kostelíka.
Kaplan s paní abatyší
v rozmluvě o věcech božských,
při níž cnostná abatyše
trochu déle, než se sluší,
v jeho tvář se dívávala,
přišli na mýtinku malou,
ovroubenou bujným mlázím,
s jedné strany bystřinou.
Nad růžovým keřem stáli,
rostl divě nešlechtěný,
lidé dva a skláněli se,
hlavu k hlavě, nad poupětem.
Vzkřikla matka abatyše,
ustrnul pan kaplan Bílý.
Cože? Děvka! A ten lotr!
Peleší se tu tak hříšně!
Ó že byla shovívavá!
Její žačka! Rány boží!
Ale hříšník ten ji svedl!
Zavrou ho, ať v díře chcípne!
81
Ona pokání ať činí,
čas je, novickou by byla!
Tona nehlesla k té řeči,
jen se chvěla, křečovitě
vzala muže za ruku.
Vašíček se usmívavě
zadíval na bradavičku
v tváři paní abatyše,
na Bílého překvapeně,
a jak Tona ruku brala,
pohled’ na ni, cítil, jak se
nový člověk rodí v nitru,
přivinul ji, políbil ji,
jako děcko vzal ji v náruč,
přelet’ bystřinu s ní mihem,
mihem přes zeď, zmizel v lese.
Omámená abatyše
v náruč klesla kaplanovi,
jenž ji náhle roztržitě
na rty svadlé políbil.
VIII.
Vašíček Nejlů na horách.
S kořistí ulovenou stanul před chatrčí.
Vysoko v horách je, v nízkém se úžlabí krčí
k ohromné skále, jak pro ně připravena.
Dokola kol jen lesy a hřbety hor,
vichr tam hvízdá, kleč tam sténá,
zde ticho v zářezu, nikde tvor.
Vzbudil ji polibkem: zde pro nás skrýš,
budem tu žít a snít.
82
Radostně vešli v útulnou chýš,
mládí tak do života vchází
jasně a s jediným cílem: chtít,
přelétá hravě propasti, srázy.
Žili tu muž a žena. Daleko kdesi byl svět,
bůh jeho zůstal tam s ním.
Jak snadné tajemství. Jen rozumět,
zanikne v mlhách s postrachem svým.
Život dvou duší, dvou těl.
Vašíček porozuměl.
Prchají věci i pojem času,
výskají tóny v jediném hlasu,
v úměrném slohu vyrůstá sám
milosti velebný chrám.
Měli dvě dítky, dcerku a synka.
Synek se kolébá, panenka spinká,
maminka chová, tatínek zpívá,
v chaloupce štěstí jen bývá.
Synek už žvatlá, nekřtěný dosud,
což kdyby zahynul, jaký osud!
Nebe by ztratilo andělíčka,
duše by přišla do peklíčka!
Života cena se skrývala v chatě
v pravém a berném zlatě.
Lucifer s pointou utajenou
usmál se, vtipy když se brousily.
Velikáš opil se ženou,
znudí ho a sesílí.
Pozná pravý život i muku.
Ostatně bůh v tom má ruku.
Přiletěl Černý: Rozmysli si,
tak se hlína s tebou mísí,
83
v úzký a malinký život se spínáš,
jádra cíle zapomínáš.
Hlínu pak stěží setřeseš.
Vůli máš, kamkoli jdeš,
pevnou měj, ne jednostrannou, vratkou!
Tona mou dcerou a Barunkou matkou. –
Loudí se v tě sebecit;
uč se polobohem být:
ženu máš, však neodej se plně
dravé vášně strhující vlně,
stojíš v boží půdě jednou nohou,
kde se jeho plány luštit mohou,
hleď, když již se příležitost dá ti,
tyto plány v ženě vyzkoumati,
mnohá záhada se maně zví,
hleď krást bohu jeho tajemství.
Zápolíme dosud s neúspěchem,
zkoumej tu s důvtipem pekelným!
Vašíček zkalil se, ale echem
zlozvuk se ztrácel, rozprchal dým.
*
Přišel sem Bílý a potají
rty jeho smrtí líbají.
Vdechl mor v dítky Vašíčkovy.
Ve třech dnech pod skalou byly dva rovy
holými kryté kameny.
[Nevím, můj Mistře, popele plamenný,
zda Bílý o své vůli tak činil,
či Bůh tak nevyzpytný mínil.]
Vašíček mlčel, hlavu klonil k hlavě,
a Tona plakala usedavě.
Utiš se, ženo, řekl smavě,
84
půli své duše již jsem ti dal,
chceš-li ji celou, vezmi si ji!
Pohlédla na něj, žal ji míjí,
Vašíček štěstím zaplakal.
Sejdu tam k lesům, přinesu kvítí ti,
vrátím se, než luna na nebi rozsvítí.
I sešel k lesům, květy ženě sbíral,
dumal a zlý se mu zármutek vtíral
do duše samotou. Lesem tak chodil
klikatě, jak by ho nepřítel vodil,
až used’ ztrmácen pod dubem vysokým
a sen ho pokryl pláštěm ztrhaným, divokým.
Luna už zasvitla, Vašíček snil,
z bezvědomí hlubokých nádob pil,
po dva dny, po dvě noci
ukován neznámou mocí.
*
(Vašíček sedí ve snu na úpatí hory. Vynikají a mizejí před ním plastické obrazy jeho života. Naposled všechny zosobněné představy tančí před ním v divoké Svatbě pokolení. Tanečníky pohltí obluda ne nepodobná medvědu, která se přibatolí k Vašíčkovi a usedne vedle něho.)
Obluda (láskyplně):
Miláčku! Proč chceš mi uniknouti!
Viď, že v lásce ke mně věčně stálý’s!
Rci, proč sám? Lze žít jen se ženou ti,
prázdný amor intellectualis –
Vašíček:
Táhni! Bdím? Ne, Tona – byla tělem?
Bolest sebe budiž spasitelem:
85
těla pud můj rozum zastaví.
Poznání mé – – Táhni, Pohlaví!
Obluda:
Rozum? Ten se dávno vyloupl ti,
můj jsi, můj, miláčku, srdce slyš –
Vašíček:
Jícen, který všechno lepší zhltí,
táhni, zabiju tě, uvidíš!
Obluda:
Jedno mi, ať srdcem hoříš ke mně
nebo rafinovaně ať se mně
v náruč vrhneš mžikem rozchvělý,
jen když mým jsi, sladký příteli!
Vašíček:
Sladký? Volá, vábí v každý čas –
„Duší zavzní houslí sladký hlas –“
(Má náhle v rukou housle a hraje. Obluda zmizí. Z houslí za hry vzletí pojednou hejno vločků, jež vzrostou v bílé ptáky letící vysoko vzhůru. Vašíček, jemuž se housle mimoděk rozplynuly, šíleně pronásleduje ptáky. Hladina jezera, v němž ptáci zmizejí. Vašíček stane u jezera, zapomene ptáků, dívaje se na svůj obraz ve vodě.)
Vašíček:
Anděl! A jsem přece božské zvíře! –
Byl jsem tedy. Jsem. Hm, budu dál –
Oheň bezkrvý mnou plápolal,
nejprv buňka, hořel výše, šíře,
až jsem chytil celý – dlouho? – věky?
86
Anděl! Bůh je tedy nedaleký,
vrať se rozume a srdce hoř!
Bádat? ne! Jen tušit, cítit, zírat,
tvořit harmonicky, neumírat,
sám a bez ženy své – nuže tvoř!
Forma zde. Kde síla pro ni živá,
aby dílo zjevilo se krás?
Čekám, přijde! Boha ruka chtivá
u kořene bytí chopí v ráz.
Čistá libost, princip mužský čistý,
zákony dát, stvořit pro sebe,
haha, vidím smysl formalisty,
usurpuji právo na nebe.
Žertoval jsi, bože, tvoře ženu,
znám tě, žertem jsem tě pronikl,
proto’s vydal, pro sebe chtě změnu,
zákonů svých tlustý fascikl.
Jaká rozkoš! Jasná, jediná,
vyvrácení hlíny z tvého tvora,
ano, chápu, hledím na tě shora:
veleba a při ní ferina.
(Z pozadí jezera vyplula zatím žába směrem k němu, obrysy její volně se mění v ženské nahé tělo, v postavu Toninu. Vašíček zprvu hledí na ni jasně a se zálibou – a skřípaje zuby, rva si vlasy vrhne se jí konečně v otevřené náručí. – – – Sní se mu, že se probudil. Ženské tělo změnilo se pod ním v slizný maz, lpící na něm a marně ho se sebe shrnuje. Přijde k němu mužík.)
Mužík:
Nevidí, neví Vašíček Nevidlů,
třepe se u nebe v pozemním osidlu.
Klíč na tě nemám, v konstantě malý’s!
Těžko tě určit, cizopasníče.
87
He, jehlan? Dřív snad! Ted nohsleda chtíče:
homo palustris sentimentalis.
(Hvízdne otoče se a ze křovin vyběhnou bledé ženy, bezprsé Zoufalky, jež chytnouce se za ruce tančí kol Vašíčka kolo. Mužík poskakuje ve středu. Zoufalky zpívají zmatenou píseň, z níž si Vašíček uvědomí jen některé pojmy, při čemž maz tvrdne a opadává s něho. Zpěv je stále hlučnější a šílenější, tanec rychlejší, Vašíček cítí, že tělo mu tuhne a blíží se stavu úplné apathie. Zároveň pracuje horečně jeho mozek, poskakuje v něm myšlenka mezi klidem a činem, mezi přijetím smrti a života, krásou klidu a krásou pohybu, krásou absolutní a krásou přírody. – Visí v prostoru a dívá se vzhůru. Nekonečnost činí ho zprvu nepatrnou tečkou, pak jí jsa unesen cítí, že je bohem. Shlédne dolů, cítí se v poměru k zemi bohem, sestoupí a stává se dítětem. Náhle rozhodne se, otočí se tváří k zemi, rozpřáhne ruce a ústy pojí z hlíny země. Kolo zhasne, Vašíšek sní dále o Toně.)
*
Tona ho mezi tím marně čekala.
Přišel by – neštěstí snad! se lekala.
Jak ho má ráda! Ne, nebude bez něho!
Ah jeho duše je krásnější Věčného,
o němž ji učily v klášteře.
Hle jde! Už zaklepal na dveře!
Do dveří vchází stařec Bílý,
postojí, usedne, kašle chvíli:
– Váš muž snad byl to; jdu tamtudy kolem,
odtud jen kousek malý
a vidím, jak stojí nad údolem,
náhle se vrhl s vrchu skály.
88
Propast tam hluboká, rozbil se jistě,
tělo na nepřístupném místě. –
Vašíček? Ne! A kdo jste vy, pane? –
Jsem chudý žebrák a chodím tak světem.
Sečkejte tedy do chvíle ranné!
Jak povídám, skočil tam letem!
Pámbu mu odpusť jeho hříchy! –
Zda možná? Pro děti? Vždyť byl tak tichý!
Ach! je to pravda! Co si má počít!
– Viděl jsem docela jistě ho skočit!
Pobíhala chvatně kol
ustrnulá, zchvácená,
ruce křečovitě spjaté,
hlavu mezi ramena,
oči rudé vyjevené,
usedá a zas se žene,
vyhlíží a zpět se vrací,
kolébku i lůžko zvrací
pomatena bledá žena.
Přešla noc, den a noc vterá,
strach a úzkost jako včera.
Starý žebrák sedí, hýká
na lávce u podpeklíka.
Vyzval ji: pojďte mezi lidi,
do města dovedu vás.
Pán Bůh všechno moudře řídí,
bude dobře zas!
Najdete tam opět štěstí!
Jako stroj se dala vésti.
V městě jí službu opatřil,
pozdravil a tentam byl.
89
Krásné líce bylo na ní,
pán ji (v městě nevinní!)
často štípl v kuchyni,
zvětřila to milostpaní,
vyhnala ji; jinam se dala,
na mrtvého vzpomínala
v nezvyklé a kruté práci.
Historie dřívější se
trochu v jiné variaci
opětovala vždy znova.
V bídě pak se potácela,
jejím bitím otupěla,
až se ujala jí vdova
statná, silná, ramenatá,
slíbila jí chleba, zlata,
šatů, bydla pěkného,
vytržení ze všeho.
Šla s ní. Nejprv nálevnicí,
,postoupila‘ za sklepnici,
potom – nu a co je z toho? –
nežila jen pro jednoho;
pro rozkoš bůh stvořil květ!
Největší v ní magnet chová,
jak se vyjádřila vdova,
Salon číslo dvě stě pět.
IX.
Odchod.
(Přítmí. V pozadí skála, u ní spálená chatrč. Vašíček sedí v popředí na výběžku skály, hlavu opřenu o ruku a dívá se do údolí.)
90
Vašíček (zpívá tlumeně):
Umřel můj smích,
shořel můj sen,
slovo mé hrob,
píseň má sten.
Kde pohled tvůj,
aby se smál,
kde dotek tvůj,
aby mne hřál.
Kde naše noc
na vysnění,
kde tvoje rty,
k políbení.
Hlubiny tmy,
prázdnoty mráz,
divoký kvil,
zoufalý sráz.
Šedivý déšť,
šeptavý hlas,
zkalený dech,
ztracený jas.
Pohoří svah
na prsou mých,
shořel můj sen,
umřel můj smích.
(Ustane ve zpěvu.)
Jaká slabost! Vášeň! Cit!
Rozum takhle rozdrtit!
Žblabuňkou tak, žabou večer
předojemně žblabunit!
Ale Tona! Proč to srdcem vříská?
91
Darmo pevnou rukou rozum stiská
hrdlo útlounkému ptáčeti!
Darmo hráze stavím paměti!
Proudy dva se nesloučeně střetly.
Čím je sloučit? Na jich břehu zkvetly
silné stromy, jež je těžko mýtit –
kterou sílu v sobě dříve chytit?
(Zpívá opět:)
Do nivy kvetoucí, do lesů
svůj žal, svou touhu ponesu.
Do nivy kvetoucí dám svůj žal,
by černým květem k nebi lkal.
Do lesů hlubokých touhu svou dám,
pod skalou tvrdou ji pochovám.
Pod tvrdou skálu v hluboký les
touhu svou pochovat jsem nes’.
U skály divý bratr vlk stojí:
Vyrvi mi ze srdce touhu moji!
Vlk, bratr divý, se smiloval,
ze srdce touhu divě mi rval.
Bolí to tuze, bratře milý,
horká krev kape, ustaň chvíli!
Nejde to docela, bratr vlk dí,
musil bych vyrvat celý srdce tvý!
Moc černé země tu veliká,
celé ti srdce proniká.
Pod skalou stojím chvějící, bledý:
Vyrvi mi srdce celé tedy!
Vlk vyrval srdce, kus skály vzal,
pod ňadra na místo srdce ji dal.
Ohromnou skálu jsme nazvedli spolu,
srdce mé pod ní jsme spustili dolů.
Bratře můj vlku! Co platno je mi,
že v prsou kámen, že srdce v zemi!
92
V kameni tom krev proudí vřele,
touhu svou cítím v celém těle
Není ti pomoci, bratr vlk děl,
houštinou ode mne uháněl.
Na nivu kvetoucí z lesa jsem šel –
žal dosud ve mně neumřel.
Toužím a lkám, bloudím němý,
shrbené tělo skláním k zemi:
Vem si mne, země, proč, ty víš,
vždyť prachu svému rozumíš!
(Ustane opět.)
Je to pravda? Je to zjev?
Je to duše? Je to krev?
Samá lejna! Samé nicy!
Sáhni, máš-li ještě hlavu
pod čepicí! –
Kam zmizely ty dva rovy?
Žijou? Ano! Bůh ti poví!
Bůh! Ten hodný! Lícoměrný!
E br!
(vstane a houká)
Černý! Černý! Černý!
(Stmívá se více. Z propasti vynoří se ruka, které se Vašíček chopí. Vyplyne veliký, černý stín, který se nenáhle menší, až patrny jsou obrysy Černého.)
Černý:
V hloubi jsem tu na tě čekal.
Někdo tuším psem tu štěkal,
málem Meluzině klekal!
Ave, Caesar, jsi to ty?
Korunka i s hlavou spadne
do dřívější nicoty!
Inu Caesar duchem mládne,
skvělý, pevný cíl ho krášlí:
za ženskou se honí mašlí!
93
Vašíček (ostře):
Kde je?
Černý:
Ne tak peprně!
Uprchlá ti patrně!
Nechápu tě! Jak jsi jásal,
když jsi ženu s pláště střásal!
Vašíček:
Ta však ženou nebyla!
Černý:
Jak tě rychle zmámila!
Bruč si, hochu, bruč!
Každá žena zeměžluč!
Zkusils krásu života,
víš, jak silná nicota!
Nyní boží setřes hlínu,
vykoupej se v síle činu!
Přišla bouře, žehl blesk,
to jen plamínek se lesk’.
Trochu sprchy, trochu bouře,
trochu bláta, trochu kouře!
Vašíček (odvrátí se a zadívá se k horám):
Nejde bouře už. Mám vedro v duši,
pojmy seschly v trávu vlasovou
nezvlněné vánku jemnou hrou,
útlá stébla sušší jsou a sušší.
Černý:
Blesků já mám plnou hlavu,
rozsvítím ti pro zábavu!
94
Vašíček (nevšímavě k jeho řeči):
Řeku divou, vášní emoce
písek zhlt’, mé rybky vymřely,
neklokotá pramen vyvřelý,
není stromů, není ovoce.
Černý:
Vím o řekách, kde vášně plynou,
kde člověk nezmítá se třtinou.
Vašíček:
Tu a tam jen pestré lastury
leskem slunce, mrtvoly, se kmitnou,
časem v dálce na duši mne chytnou
krajin bývalých se kontury.
I ta bolest, co mě drásávala,
s tupým okem mizí, zhasíná,
radost mříti – byla jediná –
i ta jediná mi sesychala.
Černý:
Buď rád!
Lidsky nelze milovat!
Lidsky nelze žít –
leda mřít!
Třeba proto ďáblem být!
Vašíček:
Tak rád zaplakal bych, zavýskal,
suchou trávu zapálil si bled,
vzplanula by mžikem naposled,
poslední radost, poslední žal.
Černý:
Měl jsi dříve dbát mých rad,
dosud bys byl výskal snad.
95
Prch’ ti důvtip! Srdce zpité
nyní mokvá ti.
Žena prchla ti,
peklu tajemství v ní skryté!
Vašíček:
Jak král zoufalý, sám, ve svých zdech,
vztaženýma rukama, zor vlahý
v dálku upřený, bych silen, nahý
vítězně své na hranici zdech.
Černý:
V jediný se točíš kruh!
Záviděl ti štěstí bůh,
bloud jen v jeho půdu letí,
vzal ti ženu, vzal ti děti,
tož ho nutno náviděti,
ukázat mu trpké slzy,
bít se v prsa potřeba!
Hle tam jeho veleba!
Bí se v prsa, skloň se – brzy!
Vašíček (stále nevšímavě):
Nejde blesk a bouře, nezapálí,
oheň oka dávno, dávno zhas’.
Kde mých houslí stříbrný je hlas,
písně, které životem se smály?
Černý:
Utopil ses v smyslů sytosti;
ty ti popálily
pekla kvítek bílý,
Čistý pocit krásy, libosti,libosti.
96
Vašíček:
Kde jsou hříčky, kvas a milování,
kde můj motýl mihotavý lítá!
Duše vyschlá, mrtvá, slabá, zbitá –
nic, jen tupost! nic jen odevzdání –
(krčí se křečovitě.)
Černý:
Se mnou pojď a slibuji ti,
že ten motýl v síť se chytí!
Poznáš, hochu rozmilý,
jací jsou ti motýli!
Tou sladkou poletíme zemí
i nebeskými alejemi,
podle své vůle světem se mihat,
pámbíčkovi nitky střihat.
Smát se v sobě, nade vším si hvízdat tence,
zapomenout sebe, vlastní existence.
(Vašíček polohlasně opakuje některé z myšlének Černého dříve zdánlivě mu uniklých, znenáhla zvedá zraky, až se upřeně zahledí na Černého, jenž vydrží jeho pohled; pak pojednou se otřese, vypne hlavu. Oba odletí.)
X.
Vašíčka Nejlova bloudění.
1.
(Vašíček maje přes bedra vlající černou beranní kůži s Černým letí prostorem.)
Vašíček:
Ještě dále, u všech rarachů?!
97
Černý:
Sečkej několik jen rozmachů!
Ale pozor, patři čas jen krátký!
Jenom mžiknout, hned musíme zpátky!
(Stanou v koutě prostoru, který je naplněn hustým dýmem. Středem jeho je napjata dlouhá, silná struna. Ohromný stařec zvolna přejíždí strunu smyčcem. Hluboký kovový tón zní do všech stran. Černý uchopí Vašíčka, který chce vytrvat, a letí zpět.)
Vašíček:
Nikdy neslyšel jsem hudby také,
hrozná je a sladká společně,
otráví i zmámí smysly všaké,
chtěl bych žít v tom koutě pověčně.
Černý:
Pěkné divadlo jen pro boha.
Umí hrát pan Čas, nu to bych řek!
Táhne smyčcem, mine jeden věk.
Jak se líbí ti ta mátoha?
Vašíček:
Měl jsem chuť tu strunu přeseknouti,
podívat se, jak se vesmír hroutí –
Bylo mi ho líto. Z toho kouře, dýmu
snadno moh’ by dostat zánět, aspoň rýmu!
Černý:
Brachu, dým ten z mrtvé hmoty je,
co ji Čas svou hudbou zabije.
Vašíček:
Kdo ji opět oživí? A jak?
98
Černý:
Zavři oči! Stůj! Snaž nemyslit se! Tak!
(Přejede mu rukou spánky. Po chvíli opět ho probudí.)
Co jsi cítil, tušil?
Vašíček:
Bylo mi,
jako když jsem zmíral na zemi.
Byl jsem tupý, malomocný. Tělem však
tikot, chvění, vír, proud v tisícerých
částkách jevil se. Kdes v hloubích šerých
vědomí mé tížil hustý mrak.
Černý:
Živá hmota, z níž se princip ztrácel.
Vašíček:
Vůle mizela. Tu zapotácel
jsem se náhle na půdě jak sypké vratké.
Rovné stěny tři a nekonečné, hladké,
roura úzká, noc v ní rodí se a běhá,
hledím do ní, za mnou světlo slunce šlehá,
chce mne chytit, pryč! já nenávidím světla,
střemhlav padám, myšlénka tak rychle letla.
Černý:
Myšlénka ne, stav jen, pudu tíseň.
Vašíček:
Ještě hloub, ještě dál ženu se divoce,
očima hltám tmu vábivou široce,
líbeznou vůni, tajemství plíseň,
ruka se rozvírá, dál, dál,
jedinou touhou jsem plápolal,
dolů! v šílený let!
99
V nicotu smět!
A nikde konec; nikde hlína lidí svítící,
tma, tma milosrdná, něžná, hřející!
Hrůza! Je světlo za stěnou tou?
A stěna se zbortí? Dále! Hou!
Ještě hloub! Ještě dál! Až dolů!
Černý:
Nu a pak? Sešli jste se spolu?
Vašíček:
S kým?
Černý:
S bohem!
Vašíček:
Nic jsem nevěděl pak.
Na třísky rozbit byl vědomí vrak.
Pojednou cítím, jak tělem mým
záchvěvy pravidelné trhají,
dechy, jak stroje když do prázdna dým
přerušeně vrhají.
Oživl jsem.
Černý:
Dobrá, milý hochu,
analogicky suď trochu:
Bůh tak oživuje mrtvou hmotu,
jenže pochod ten je zpáteční.
Vašíček:
Štěstí klid tím mění v bědnou psotu;
vím, jak mrtvou hmotou se to sní.
*
(Na břehu řeky u vsi domek, u něho na lávce dívka s nemluvnětem. Vašíček s Černým skryti za křovím.)
100
Dívka (střídavě mluví a zpívá):
Je to jeho tvář, jeho oči, jeho hled!
Můj drobečku sirý, ubohý, holý!
Před rokem bylo to naposled – –
Mě svět nic nemrzí, mě jen srdce bolí,
plakala bych hned.
Pod našimi okny roste oliva,
ah tam –! Děťátko mé, kam jít?
On chce si tě vzít
a mě zlaťáky odbývá.
Ne! ne! Tys mé! Ale co jíst?
Pod našimi okny roste z růže květ,
ach komu bude kvíst?
Mám prý jít za kojnou, povídá matička.
A kdo tě bude líbat, kdo ti pět?
Pojď! Pod našimi okny teče vodička –
(Jde zahrádkou volně k řece.)
Černý:
Jedna z našich lidí! Silná, saprlot!
Vašíček:
Zkusím, získám-li ji pro život.
(Vystoupí.)
Zdrávas, panno!
Dívka (plaše):
Zdrávi buďte, pane!
Vašíček:
Pocestný jsem lékař, každou nemoc zhojím,
vředy sebe horší obratně já skrojím,
znám tvou ránu, třeba pouze chtít,
zhojím tě!
101
Dívka:
Mne nelze vyhojit.
Vašíček:
Svůdce svého zapomenout radno.
Hle tvé dítě! Jaká radost matce!
Jak strom jarý vyroste ti krátce,
budeš žít zas veselo a snadno.
Bůh, jenž živí nejmenšího broučka,
postará se o tebe i kloučka.
Hocha znám, jenž dlouho má tě rád,
vezme si tě, bude pracovat.
Tento sáček do začátku měj!
Zdrávas, panno! Život krásný znej!
(Odejde k Černému.)
Dívka:
Co mi zlato, život s jasem svým!
Má být dítě jednou nešťastným
jako já? Ta drobná hlavička!
(přitulí ho úže.)
Pod našimi okny teče vodička.
(Vrhne se do vody.)
Černý:
Vidíš, darmo’s chtěl být andělem!
Poznám pravé lidi hned.
Chovati je nehodna je zem –
Co to? Lidsky kalí se tvůj hled!
Vašíček:
Byla matkou!
Černý:
Žila, co žít měla
a pak s pohrdáním mřela.
102
Neslyšíš v tom starou pravdu znít,
že je líp se ani nezrodit?
*
(Jižní město. Tržiště.)
Černý (přestrojen za žebráka sedí na stupních chrámu a zpívá chraptivě):
To dřív ti lidé taky tak plakali,
ponocní pištěli vždycky stejně,
sirény svůdné tělem lákaly,
duše se v zemitém topily lejně.
Král vždy byl otrokem nízkých sobců,
vesmíru loďka se houpala klidně,
tygr též řádil uprostřed skopců,
nebeský tatíček kýval mu vlídně.
V trojkolce vášní s brunátným hávem
vždy světem projížděl človíček zvíře,
zlato vždy zvonilo tak rovným právem,
myš se vždy skromně krčila v díře.
Dvanácte časů sedělo při ohních,
padaly řeky v hladové moře též,
kde smrt ústila, života ústil smích,
babylonská také se stavěla věž.
Lidé se zběsile pářili jako dnes,
kopřivy pálily a kvetly růže,
ubohý dav sotvaže hles’,
hlava se přimkla k ramenům úže.
Uliční šlechtě se křičela sláva,
nikdo si nevšímal lidských vzdechů,
platila čísla nekolísavá,
penízky rovněž tak cinkaly v měchu.
103
Ráno vždy klusalo na hrbech velbloudích,
chudých a pokorných do tisíců bylo,
kdo náhle vzkřikl, také hned ztich’,
ztichlo, co vzpourou zahlaholilo.
To dřív ti lidé plakali taky tak,
pod bičem úpěli stejně,
bez rohů stádo, bez hromů mrak,
duše se v zemitém topily lejně.
(Dav, který se z počátku kupil kolem něho, rozchází se za zpěvu. Zbude tu jediný Vašíček za východního kupce přestrojený.)
Vašíček (směje se hlasitě):
Mnoho’s grošů, zdá se, nevyzpíval!
Černý:
Viděl’s, jak lid otevřhubou zíval!
(Odhodí žebrácký svrchní převlek a zatočí si nový turban.)
Vašíček:
Bahno, jen se povrch v slunci blyští!
Černý:
Pojď! projdem se trochu po tržišti.
(Jdou kolem malých stánků s rákosnatými stříškami. Množství různého zboží. V nejživější části
vystaveny na prodej ženy.)
Černý:
Ženské maso! Rozkoš přelaciná.
(Zastaví se.)
Pohleď! – Starče, zač ta kopretina?
104
Stařec:
Pane, datlí v prknech kupuješ.
Přistup, zboží prohlédnout-li chceš!
(Obnažuje dívku.)
Jistě vkus máš! Perla! Černooká!
Nejlepší huriska! U Proroka!
Stéblo pas, vlas záře luny,
ňadro pomeranč, jen ssát,
ústa červec, zulíbat,
mrštné tílko divé kuny –
Černý:
Koupím. Chceš –?
Stařec:
A – tak tři sta!
Černý:
Napůl!
Vašíček (pro sebe):
Jaká čistá linie!
Stařec:
Přijdu na mizinu dojista,
ať mě boží oheň zabije!
Černý:
Zde máš pět set! Sem s tím pěkným ptákem!
Ale zůstaň i dál darebákem!
(Stařec se kloní k zemi. Vašíček a Černý s dívkou odeberou se v nosítkách na hospodu. Síň.)
Vašíček:
Pekla nápady! Co s ní?
105
Černý:
Půjčím ti ji na pár dní!
Vašíček:
Nesmysl! Mě znáš přec! Ale slyš,
na chvíli mi sem ji postavíš!
(Ukazuje ke stěně. Usadí se na koberec.)
Ne tak! Dále! A shoď jí ten rub!
Dobře, nyní trochu poodstup.
(Černý obnaží dívku a usedne rovněž. Dívka stojí nepohnutě a němě.)
Vašíček:
Božské formy! Je přec boha část
v dívání se kráse sněžné!
Hle ty záhyby a soulad! Jemné, něžné!
Jediné snad, co lze bohu
plně krást.
Černý:
Hochu, to už dávno vědí lidé.
Nebe také křesťanští maj’ Židé:
na tvář boží věčné patření.
Nu a Petr ve svém zastření –
Chvíli dívej se a duchem zmládni,
ale déle? zdá se mi to fádní.
Hleď, je čistá! Nechtěl bys ji svíst?
Dost! Ji bolí nohy a chce jíst!
Vašíček:
Odveď ji!
(Černý s dívkou odejde.)
Kdy ženy kmit mně skoná?
Jaké upomínky! Tona! Tona! Tona!
(Povstane rychle a vyjde na balkónek. Náhle se tmí.)
Věčné svatby šeř – vonná a vlahá!
Mystických rozchvění bráno!
106
Pod rouškou temnou Noc tulí se nahá,
na říze hvězd bledých nasypáno,
Den u ní modlí se v tajemství blaha.
Obrovských křídel měkkým drobným pýřím
kryje ji ještě, sotva dýchá mládenec,
podušky rovná, palmy vije na věnec,
pohrává jemným vlasem netopýřím.
Zadívá se do ní zlatým, bystrým okem,
teď nach zaplál tváří jí tmavou,
dech zahýbal ukrytým bokem.
Teď polibek dal, teď nahnul se k ní
v šílené touze zlatou hlavou
a splynul v ní a s ní. –
Jak ta hlava zapomíná lehce,
ale srdce zapomenout nechce!
(Dívá se upřeně do noci.)
Někdy dávno už – já nevím nic –
jsem višně lásky trhal, jed’,
snad šílel jsem, snad srdce měl jsem víc,
tys červenala a já blahem bled’,
tys vedle usínala dřímajíc.
Je to tak dávno – já nevím nic –
sejde z očí, sejde z mysli, viď!
říkalas: ráda! řikalas: přiď!
a nastavila tělo, líc.
To líce záhybů plno, má láska voda,
usedlá, klidná, bez síly,
hromy tytam! Chceš říci škoda? Tedy škoda!
Hleď, tam hádě v tmě se bělajíc
sem leze, had protivný, zavilý!
Byl někdy dávno už? Já nevím nic –
(Otřese se.)
Protivná hlína země
zas volá ve mně
107
nezničitelná:
ženo!
(Chce se vrátit, ale náhle jaho ukován stane a dívá se v jediné místo.)
Ještě mžik jen dej mi zachytiti
své ohnivé světlo bílé,
jen záblesk ať ještě do očí svítí!
tak upřímné, tak roztomile,
jen jediný, poslední paprsek v žití!
Pak v komoru zavru se, na oči pásku dám
a těžce budu vzpomínat,
jak na kolena jsem tě klad’ –
a budu šťasten v temnotě, sám.
Bělmo mi potáhne zornici chorou,
paprsek poslední srdcem mi kmitat
hasnoucím sluncem nad modravou horou.
Jdu v komoru již, dívám se zpět,
jdu vyslance duševní temnoty vítat –
Jdu slepý lkát, dumavě si pět.
Na cestě k smrti
jak vzpomínka drtí!
Svůj dech mi dej
a rtů pal,
krve rej,
co život vzal –
mě zulíbej!
Je život můj
prsti kvil,
pluh tam ryl –
při mně stůj!
Neuleť!
Umírám,
hasnu, hleď!
108
Svůj dech mi dej,
pospíchám,
mě zulíbej!
(Slyší kouzelnou hudbu ve směru vidiny.)
Za tebou, jen tebou k bohu jít,
tvé duše jemným nápěvem,
tvé duše měkkým úsměvem
pouta svá rozdrtit!
(Vztáhne ruce a chce se vrhnout dolů za zjevením.zjevením.)
Černý (zadrží ho):
Chacha! Že ta holka bílá
krev ti v těle pobouřila!
,Božské formy!‘ Vícekrát
nesmíš se v ně zakoukat!
Hlava pak svou míru ztrácí.
Se mnou! Máme jinde práci.
Nalíčil jsem past a myš se chytí.
Nedala se dlouho přemluviti!
Vašíček:
Kdo?
Černý:
Ta dívka. Mluvil jsem k ní mnoho
o čistotě, nevinnosti –
Vašíček:
Hoho!
Černý:
Jen slyš dál – pak dýku jsem jí skryl,
do paláce jsem ji dopravil,
109
za fatku dal správci paláce –
na divadlo pojď a do práce!
(Odejdou.)
*
(Malý kabinet. Bizarní úprava a nádhera Orientu Vašíček s Černým skryti za oponou jedněch dveří.
Dvě knížata sedí na kobercích, pijí, pak kouří.)
Černý:
Tiše! Hle dvou polobohů líce!
Tuším druhá půle exposice.
První kníže:
Tak co pařezy tvé?
Druhý:
Dobře! Spí!
První:
Já je štípu. Považ, chtěly růst,
bujnět začly, bídné pahýly!
Druhý:
Haha! Máš dost sekyr ostrých na ně?
První:
Za minutu mohu stokrát seknout.
Druhý:
Já snad ještě víckrát. Co tví holomci?
První:
Umějí to. Jen je dobře šatit,
krmit, kupovat je lesklým plíškem.
110
Druhý:
Tedy chtěly růst?!
První:
No! Ale třeba
blesknout sekyrou a nedutnou již!
Druhý:
Jen když mízu dávají!
První:
Toť hlavní!
Nejde-li to dál, což! banka půjčí!
Druhý:
Sousední mýť, zdá se, příliš roste.
První:
Tupé sekyry tam. Velká volnost.
Vhodná chvíle – nemyslíš? co říkáš?
Blahobyt by nakazit moh’ naše!
Druhý:
Polib, bratře, mě! Však na polovic,
na polovic, rozumíš!
První:
Nu ano –
jak to navlíknout jen?
Druhý:
Malá starost,
snadná zápletka – můj servus zná to –
aby nezdálo se, my že začli –
První:
Půjde do tuha!
111
Druhý:
Nu kapka krve!
my nic, víš? Ti budou nejmíň platit –
První:
Ano! a pak – hm! Můj pane bratře,
nám jde jen o blaho pařezů,
jediné to mějmež v paměti,
my jsme sluzi z boží milosti,
my jsme v rukou Jeho nástrojem!
Druhý:
Pane bratře! Slzím pohnutím,
jak jsme šlechetni, jak nechápou nás!
Na má prsa! My dva jedno jsme!
my jsme my! – Ach, pane bratře, škytám –
Černý (šepce Vašíčkovi):
Zde již pro nás padá opona,
ostatní ať hřích sám dokoná!
(Odejde s Vašíčkem.)
*
(Velká síň v přízemí paláce. Množství vojáků, sluhů i dívek při pohárech. Mezi nimi Černý s Vašíčkem. Veselé připíjeni.)
Vojín (náhle vrazí do síně):
Jeho Majestát – Jeho Majestát –
Jeden ze sluhů (podávaje mu pohár):
Šel si také zabumbat!
112
Vojín:
– byli právě v prvním snění
dýkou zavražděni!
(Hluk. Všichni povstávají. Zmatené výkřiky. Mnozí odbíhají.)
Hlas (z venčí):
Obsaďte všechny východy!
(Poplašné troubení.)
Zpitý sluha:
Jaké příhody! Jaké příhody!
Jiný vojín:
Kdo je vrahem?
Hlasy:
– Hledejte vrahy! –
– Zabit je pán náš drahý! –
– Včera mi slíbil –
– Hledejte ho! –
– Prchl asi podle všeho! –
Vašíček:
Ten cizí kníže, co přijel včera –
Hlasy:
– Mluvil s ním ještě za večera! –
– Měli prý spolu svádu! –
– Chce uchopit zeměvládu! –
– Je v paláci! – Zabil ho! Vzhůru! –
– Ztrestáme ničemnou stvůru! –
– Kde je? – V pravém křídle! –
– Honem než uteče! –
– Ten meč ho na kusy rozseče! –
(Všichni se hrnou ven.)
113
Černý (k Vašíčkovi)!
To ostatní už sami dokonají.
Pro nás zatím klasy jinde zrají.
(Odejdou.)
*
(Letní restaurace podál velkoměsta u lesa. Plno výletníků. Hudba. Pod verandou tanec. Vašíček s Černým elegantně ustrojeni u malého stolku při plotě. Mluví tlumeně.)
Černý:
Co jsi ztich’? Eh – jistě od vína,
při němž čert pomalu usíná
jako myšlénka – to slyšel’s snad,
myšlénka že může usínat!
(Vyndá z kapsy nepatrnou lahvičku a přilévá do vína, které temně zrudne.)
Vašíček:
Pravda!
(napije se).
Neusne však docela,
probudí se třeba za tři pokolení,
vzletne, jakoby si vzpomněla,
znova bouří, posílí ji její snění.
(Napije se opět.)
Čertův nápoj! chutná jako krev.
Černý:
Pekla elixír to pro úsměv.
Silný duší příčichne-li k němu,
nebolí nic, usměje se všemu.
Vašíček (dívá se na láhev):
Chacha! Ty! byla to rozkoš čertovská,
jak tekla za námi krev ta lotrovská!
114
Černý:
Ta ještě poteče. Osud dvou národů změní
na dvě, na tři pokolení.
Vašíček:
Jejich to vinou! Ať se stydí
osud svůj připínat na dva lidi.
Černý:
Roste to s nimi, mají to v krvi,
instituce jich to mrví,
vem jim modlu, jinou budou chtít.
Otrokům vždy třeba modlu mít.
Vašíček:
Systém násilný a bodavý;
proto nejlíp počít od hlavy.
Černý:
Hlava někdy mnohem lepší údů,
nejčastěji obě pro ostudu. –
Pohleď v pravo! Tamta mladá paní!
Její muž s tou vyholenou bradou
čtyři řády má, je dvorním radou –
mám, věř, pekelnou chuť na ni!
Vašíček:
Pro mě! Jen se tuze nezapleť!
Ah tam vedle, hleď!
Milostpaní jako velká nicka,
vedle dcera, bytost etherická,
suchý manžel, dokola pár hejsků,
ulízaných, vyšňořených pejsků.
Jeden – Její oko plno lítosti,
anděl! – a já čert! – to oko vraní!
115
Slyš, jdi zakousnout se do té paní,
já jdu k etherické bytosti.
(Napijí se oba.)
Černý:
Nezapomeň dát jí pít!
Bude se ti moci snáze
na krk zavěsit.
Drž se, hochu! Jak ti oči planou!
Vašíček:
K smíchu, brachu! Na shledanou!
(Rozejdou se.)
[Vašíček po chvíli představí se jako lékař, požádá etherickou dívku o tanec a odvede ji přes zřetelnou závist mladíků. Tančí s ní, přivede ji. Třikráte tak, ale tančí vždy déle. Naposled odvede ji do lesa. – Černý usedne ke stolu s manžely, představí se jako vrchní inženýr; všedni rozhovor. Za nepřítomnosti manželovy vlije tajné paní štávy do vína, tančí a zmizí s ní konečně v lese. – Za nějakou dobu nepokoj u obou stolů i v sousedství. Pokřik. Bouře a smích. Stará milostivá paní omdlí. Hledání v lese. Mezi tím Černý s paní se vrátí a usedne opět u stolu. Dvorní rada hrozí, ale upokojí se a smíří se když Černý tajně mu ukáže vespod velkou řádovou hvězdu. Vašíček přistižen s dívkou na lavičce. Dívka visíc mu na krku živou mocí nechce od něho. Vašíček přísahaje jí věčnou lásku odchází, pravě, že nemoha žít bez ní jde zemřít. Ustavičný svár mezi manžely, když se nedostaví následky řádové hvězdy. Stálá illuse u dívky, později za jednoho z oněch mladíku provdané, o zastřeleném a ji milujícím mladém muži.]
*
116
(Jasný den. Divoce pustý kraj. Nízké keře na skalách. Rozvaliny gothického chrámu. Vašíček s beranní koží pod hlavou leže dívá se k obloze, Černý sedí opřen jsa o kámen.)
Vašíček:
Jak jsem znaven! Viděli jsme dosti,
živlů všech jsme zatím příliš syti.
Chtěl bych však přec ve svém mozku míti
více jistoty než pochybnosti.
Černý:
Pravím ti, že lépe část je mít!
Nechtěj vásy, radš ji rozbí v střepy,
na celou se díváš vlastně slepý,
proto dřív ji třeba rozrazit.
Vašíček:
Chceš jen negaci a jen se mstít.
Dobrá, rozbiju ji! Kdo ji slepí?
Černý:
Blázínku! Nám právě o to jde
kácet modly, z části k celku hledět
chceme, nesmíme však nikdy vědět,
zvídat ano, vědět nikdy ne!
Věčná rozkoš, nikdy neunaví!
Stálou změnou vyhraní se duch.
Chce-li, ať si prasklou vásu spraví
ten, co říkají mu bůh!
Vašíček:
Časem tlachal jsi dost veliký.
Snědl jsi dnes málo logiky,
ale trochu porozuměl jsem:
117
vlkem jste, jenž k nebi řízně vyje,
krátce falešným jste akordem
kosmické a věčné harmonie.
Černý:
Sluha ponížený! Zdá se mne,
vysoko že bloudíš od země;
díval jsi se k nebi dlouho snad,
mohla by ti křídla zpelichat.
Vašíček:
Hleď ta plocha nebes bledě modrá,
tichá, mírná jako člověk dítě,
tvář z ní usmívá se prostá, bodrá,
čekáš, každou chvíli políbí tě.
Černý:
A přec pod ní život lítý, srázný!
Vašíček:
Ten chci ničit, proto držím s vámi,
upřímně však pravím, mezi námi,
prostředek náš hodně nehorázný!
Černý:
Nelze jinak! proč zákony světů
zřídil měřítkem bůh tím?
Jakých výsledků svým bratrstvím
došel tichý prorok z Nazaretu?
Síla, vůle, nutnost, to jsou pojmy,
na nichž nutno znova budovat,
ostatek, ač krásný má to šat,
citu illuse a liché dojmy.
118
Vašíček:
Hledám sílu – míval jsem ji kdysi,
teď se ve mně všechno divě mísí,
nuda, slabost, vášeň – na mou věru
chtěl bych klnout za to Luciferu.
Sílu vědět –
Černý:
Plné poznání
zmatením vždy duše zavání:
s ideou tou šílet – nejde již,
a což tenkrát, jak jsi zmrzl, víš?
Vašíček:
Úplná tma!
Černý:
Škoda! – Lze jen tušit,
zkoušet, pokud Věčný dá se rušit.
My, co jasný rozum máme v čele,
zkonstruujem vše si přeuměle,
ale vše to pouze střepiny,
podstatu zná jen On jediný.
Vašíček:
Těžká písmena má ve své knize.
Rozum – šílet! Hm! Což – tedy vise!
Černý:
Ovšem, možno pouze nevědomky
jako bleskem stihnout jeho stopu,
jenom blesk a zas máš záhad kopu,
na dně duše stěží zbudou zlomky.
119
Vašíček:
Oč je lépe zůstat v nicotě!
Bůh je tedy živý v životě?
Černý:
Pravda, v životě! Než život ten
proti onomu je stínem jen.
Vašíček:
Mimo život –? Někteří přec tvrdí –
Černý:
Idealismem to příliš smrdí!
Není jiný život! Rozuměj:
kámen zde a pohoří tam měj,
zemi zde a onde vesmír celý.
Vašíček:
Vykládáš vše pragmaticky, suše,
pravdu rci: zda nesmrtelnou duše?
Černý:
Ovšem! To je casus dei, všeho!
Nelze popřít existenci jeho –
Vašíček:
Víš, tak někdy jisté známky mám,
lže je všechno vzdušné zdání, klam!
Černý:
Bloudku! Chceš-li zvědět pravdy kus,
mám tu lapis diabolicus.
(Ukáže malý, červenavě lesklý kámen.)
V plamen jeho třeba pohleděti,
matný smysl očí zostří se ti –
120
(Zmáčkne mumlaje kámen, otevře dlaň, dechne naň a položí si ho na témě hlavy. Kámen zahoří bledě fialovým světlem, které pronikne celé okolí; jen okraje obrazu, jehož střed tvoří ruina, jsou rudé.)
Vašíček (dívá se vytřeštěně do intensivního světla kamene):
Ssedlá krev – mlhavě živoří, dým a mlha, třesk bublinka – aha, duše! Chm – pryč s nepravou empirii – záblesk myšlénky – ano, roste, roste, to už je koule a jak průhledná, chvat a vír – to prvky? – třesk! zas malá bublinka a zas roste – třesk! – ne tak rychle – eh co, Prometheus? Sviť! Sviť! Čistá hmota! jen hmota! příčina i výsledek hmota! Bůh – ha hmota! Ale proč? co za hmotou? hihihi! jak to brnká v mozku, to byla myšlénka, co jela po tom drátku? Zajiskřilo se a vyskočila! A vidím i neviditelný vítr, který do měnící se bubliny věje – á, to ten bůh ho dýchá, dýchá do bublinky – tedy je i v něm to, co v ní, ale co více vedle toho? tam je to „proč“! – zas změna, jaká to spletitost už – zvolna, zvolna, sviť jasněji, ať vidím – tvoření žár a rozkoš v pohybu částeček – a opět dokonalejší, ale méně bystře chápavá konstrukce v pletivu – čarovný pohled vidět do nitra věcí a stvořiteli do rukou – hu! a co to vždy padne k zemi před novotvořením – černá mázdra – eh, zbytečná hmota odpadá – a ty jiskérky myšlének šlehají už teď též jasněji – sviť, sviť! – podivno, já jen vidím, ostře a bystře, jemně, proč se nehýbám? – jaký pestrý rej, rozvoj vědomí – to již je člověk – a celé pokolení – ne tak kvapem – nutno přeskakovat – to už nechápu – vyšší – složitější – to už neni člověk – to – to – –
(plamen zhasne, Vašíček klesne nazpět, Černý ho uchopí a odletí s ním.)
*
121
(Dlouhý, táhlý hřbet hor. S jedné strany moře, s druhé step. Na konci stepi před horami stojí stařec lysý vyzáblý.)
Stařec:
Jak tě nenávidím, mrtvolo živá,
národe můj!
Slyšels kdy o svobodě zpívat?
Víš jistě, co je vřelá krev
pěnící, bouří burácející?
Mumie ústa se pohybují,
hřbitova pán měkce jí stele,
mrtví nadšeně řeční –
Jak tě nenávidím, mrtvolo živá,
národe můj!
Kde jsou hořící pochodně vítězství?
Kde planou vysoké hranice slávy?
Bohatec hoví si na plném žoku,
chudý zmalátněn sklání svou hlavu,
výkřik zní obou: žaludek! zlato!
volá se na pomoc bůh,
volá se na pomoc právo,
bídáci, sobci, nikde zanícení;
žaludek! zlato a zlato!
Jak tě nenávidím, mrtvolo živá,
národe můj!
Hlásám nenávist hroznou, nešetřící,
po lidstvu dupám, pohrdám lítostí,
s barbarskou, vztaženou volám pěstí:
mrtvolo, vstaň!
necítíš políčku v tváři?
nevidíš na ní vrahovy sliny?
Bezectně máš-li již zcepenět,
nech žaludek žaludkem, zlato zlatem,
čelo své vypni, rozhal svá prsa,
122
rvi se vztekle a divoce,
o svobodě posledně zazpívej
a pak zhyň! –
Jak tě nenávidím, mrtvolo živá,
sketo schliplá, národe můj!
Široká, volná, rozlehlá step
ztracené svobody dumy si hvízdá,
jak vítr travinou zašustí,
jak šakal zavyje táhle, vzdorovitě
a oceán v dálce zahučí.
Zapomněls na ni, prérie duchu shrbený,
neučila děti své po ní se prohánět,
poctivě bojovat kopím.
Zahnals je do zdí úzkých a kamenných,
kde oknem jen volnosti nebe se modrá –
a vrah se chechtá, výská a bubří!
Proč bloudíš po stepi, proč úpíš?
proč smýkáš hlavou po zemi svaté,
proč krví ji třísníš? Zpět jich nepřivoláš!
Ztracená píseň tam nahoře bloudí
paprsky měsíce zachycená,
mléčnou drahou se potácí,
ztracená píseň volnosti národa.
Jak tě nenávidím, mrtvolo živá,
národe můj!
Zhynulý nemůžeš zhynout,
nemůžeš vstát,
nejsi už národem mým,
národem volné stepi,
národem divého moře,
národem blesku a bouře,
národem zpěvu a vítězné slávy! –
BuduliBudu-li klnout ti, zasměješ se,
volně-li zapěju, nerozumíš,
123
tož zůstaň ve zdech, národe žaludku,
národe cizí mi, mrtvolo živá –
Bože jediný, živý, bože svobody,
hle já se kořím, já prosím,
svobody syn,
volnost svou v oběť ti kladu:
dej jediný blesk mi,
jedinou myšlénku,
ať dobiju prohnilou sketu,
bývalý národ můj,
jejž miluji dosud,
snad kus mé krve je v něm,
jejž nenávidím a lituji,
bože, dej mi,
ať na tuto pobřežní skálu
vyzvednu tento národ,
ať bývalý ukážu domov,
travnatou, rozlehlou step,
ať ji zlíbají posledně
dumavou písní zchvácení,
písní ztráty a hořkosti,
pak zapálím prérii travnatou, suchou,
zapálím pralesy, národ v nich zbylý,
krvavou oběť tobě, ó bože,
poslední krvavou národa oběť.
A pak, živý bože svobody,
vyrvu si z ňader srdce své,
v hořící step ho uvrhnu
mezi svůj národ umírající,
se skály v pěnící skácím se moře.
Bože jediný, živý, bože svobody,
hle já se kořím, já prosím,
svobody syn – –
(Vystoupí na pobřežní skálu a pátrá do dáli. Černý ve své původní hrozné podobě objeví se na obzoru
124
stepi. V jedné ruce má kruh, od něhož nespočetné řetězy vedou dolů. Vleče za sebou starcův národ. Vašíček vzadu jako přízrak je žene.)
Černý (zastaví se a zahřmí):
Já jsem bůh svobody.
Synu můj jediný z tohoto národa,
hle národ tvůj –!
Stařec:
Otroci – kletbu – je však líp –
(Vyrve si srdce a hořící uvrhne ho v step, která vzplane a zachvátí přivleklé. Stařec vrhne se do moře. Černý ve své lidské podobě usedne s Vašíčkem na skále, dívají se dlouho němě do plamenů. Nářek umírajících a prchajících.)
Vašíček:
Jak dým velebně hle stoupá z oběti.
Jestli pak až k trůnu boha doletí?!
Černý:
Ale kde! Však tito mučedníci
svatě vstoupí božskou před trojici,
jako věří, ještě dnes. Duch starcův jedině
bez syna i ducha v pekle spočine.
Vašíček:
Veliký tys v bohu trojjediném!
Nemáš chuť též mísit vodu s vínem,
lacino si na proroka hrát?
Pozor, mohli by tě křižovat.
Dám ti k tomu radu jasně znící:
zanech lepší stádo bojující!
125
Černý:
Slyš, jak křičí: láska! láska! láska!
škoda, že jí dříve neznali.
Sleze se to v nebi čistá cháska!
Vašíček:
Krásná svá tu těla nechali,
vyroste z nich dobrá tráva zvěři.
Vzít je měli k té ostatní sběři –
Černý:
Sběř – zda věřil bys, že dosud mezi námi
jediný je z rudých kardinálů?
Povětšině obyčejní chámi,
hrstka papežů, dva tucty králů:
byli silní, jichž se svatí báli.
Ostatní se akkomodovali.
Vašíček:
Jak země ústa rozvírá dychtivě,
jak je plamenem mrská a honí,
hraje si, pouští, zas bije je vášnivě,
lícoměrně nad nimi se kloní,
lidským se spůsobem usmívá křivě,
tepe je jako je rodila chtivě!
Divý shon, výkřiky obětí!
Vzpomínám: ve snu kdys v letu
právě tak viděl jsem podsvětí.
Modlitba starcova kosti mi proniká!
Do těchto plamenů zapadnout z vysoka –
(Vztýčí se na skále.).
Černý:
Zatím nepadej, můj zlatý!
Spálil by sis trochu šaty.
126
Mnoho ještě spatřit musíš,
po řadě všech jedů zkusíš.
hle, už rozsvítili nahoře!
Jdi se chvíli prohnat na moře,
zkus, zda v jeho širé nádobě
zachytíš věc o sobě!
*
(Moře. Hvězdná noc. Vašíček sedí obkročmo na veliké vlně.)
Vašíček:
Na hřbetě divoké mořské vlny
za svitu polární hvězdy sedám,
v odlesku jejím pravdy obraz plný,
velikou člověku hvězdu hledám,
čelo mi smáčejí pěny a vlny.
Král projíždím moře nahý a sám
na hřbetě divoké mořské vlny,
hledaje obraz tajeplný,
obraz maje předmět mám.
Jak uvidím ho, šípem v něj hlavou,
zlato se jeho mi do vlasů chytí,
myšlénka proletí komůrkou tmavou.
Na hřbetě mořské sedím vlny,
tam dole člověku hvězda se svítí!
Střemhlav v obraz tajeplný!
(Vrhne se do hloubky a opět se vynoří. V dálce na skále stojí Černý.)
*
(Den. Vašíček vrátí se zpět na skálu. Vedle Černého stojí tu nehybně dítě.)
127
Vašíček:
Sladká honba! Děkuji ti za radu.
V zespod třeba rychle chopit zásadu,
překlopit ji, obrácená karta.
Kýho čerta! Co to za caparta?
Černý:
Panchart sliny mé a této skály.
Jako mšice živ je čas jen malý,
strojek hravý, dítě zázračné,
pozor dej, teď žvanit započne.
(Sáhne dítěti na hlavu)
Dítě (stařeckým hlasem):
Užásané, udivené
přišlo dítě ve chrám loutek,
rozhledlo se po životě.
Tisíc barev pestrých, vábných,
každá barva tisíc dojmů,
každý dojem jiná radost,
jiný květ a jiná vůně.
Květy daly zlatá křídla,
mělo dítě snivé oči,
vznášelo se nad životem,
tichou radost z něho v srdci,
tichou rozkoš v čisté duši.
Přiletěla paní Skepse,
setřela lesk snivých očí,
zlatá křídla přestřihala,
vytrhala bílé brky,
až krev horká skapávala,
otrávil i čistou duši,
pokálela dětské srdce
jedem rozumu a vůle.
128
Jenom ve snu, paní Skepse,
nemáš moci nad dítětem,
jenom v noci čistá duše,
jenom v noci snivé oči,
jenom v noci zlatá křídla.
Nemá snu a nezná noci
dítě dneška, člověk vůle.
Chodí se skly po tom světě.
Dítě, jednou dojdeš k cíli,
milý bůh skla rozbije ti,
vyloupne tvé modré oči,
utrhne ti moudrou hlavu,
sní ji, bude chutnat trpce.
Dítě, nejlíp na tom světě
nehledati, neviděti.
Rozbí brejle, vylup oči,
hlavu utrhni si samo,
tak choď s trupem po životě
dle zákona přírody.
(Černý odtáhne ruku s hlavy děcka. Toto hasne, až se zhroutí v sliznou mázdru.)
Vašíček:
Nadějné to pokolení,
škoda takých v světě není.
Černý:
Ovšem, ale satan při nich zívá.
Zbytky jeho prachu vem,
pěkný zárodek se v něm
moru skepse skrývá.
(Vašíček tak učiní.)
*
129
(Močálovitá krajina. Na nízkém břehu rozlehlého bahnitého jezera sedí Vašíček s Černým. Ovzduší žlutavě mlhavé. Nad jezerem čas po čase různá zjevení náhle vyplynulá a opět zanikající.)
Vašíček:
Divno! Nikdy neuzřel jsem těchto zjevů,
a přec všechny známé, blízké mi.
Jak bych slyšel v hloubce v podzemí
ohlas vlastních, zahynulých zpěvů.
Černý:
Možná! Odletky to zlomené
z jednoho a téhož kamene;
vnitřní spojení je zajisté,
bývá zkalené a nečisté.
Některá část prapůvodní, zbylá
společná je jistě v základech,
náhodou se v duši odhalila.
Konečně bůh prastrýcem je všech.
Vašíček:
Hleď na příklad tamtu obludu,
obkročmo jež plave na sudu,
rukama ho tiskne, objímá!
Dlouhé, rozsochaté nohy má,
vychrtlé tělo, v něm oheň se mžiká,
konvulsní záchvaty, supí a hýká.
Černý:
Illusi má. Se sudem se točí.
Pohleď jeho vyboulené oči!
Dřevo sudu představuje pannu.
Patří k druhu ssavců Don-Juanů.
130
Vašíček:
Nikdy zničitelná v těle země!
Bratře Don Juane, poplav ke mně!
Černý:
Blázínku, ten nepoví ti nic,
jediná v něm hoří z množství svic.
Vašíček:
Stačí myslím dobře, pane,
jedna idea-li vzplane,
jestli prudce šlehne oheň její
od západu v dáli k východu,
až se stvořiteli brány chvějí.
Černý:
Tato spadne zpátky v přírodu,
z krve je a spadne do krve.
Vašíček:
Hm! když uvažuješ, každý jev
z hlíny pojde. Hmota boží krev!
Hleď ta smečka psů tam! Co to rve?
Černý:
Je to slunce! nad močálem tím
svítilo kdys, bylo všemu vším.
Vašíček:
Chápu! Ubohý ten genius!
Dotk’ se země, strhli ho a bijí,
po zvířecku jásají a vyjí,
v tlamě krvavé má každý kus.
Černý:
Vedle hned se koupe devět Mus.
131
Vašíček:
V močále! Jsou v sladké besedě!
Černý:
Jak cnost, pravda, dokud tone dole,
vyzrát, vyčistit se musí v bole,
tak i krása dříve v šeredě.
Vašíček:
Tamhle rytíř na té bílé koze –!
Černý:
Slavný válečník! K novému boji
se sirkami hraje plány strojí.
Vašíček!
K ďasu! Na jedné si tanče noze
dědek tentam – pamatuji dosud –
Černý:
Vševěd je a říkají mu Osud!
Vašíček:
Znám, jak s lidmi točit umí křepče!
Černý:
Není samostatný, bůh mu šepce –
Vašíček:
Ty rudé kapky – odkud padají?
Černý:
Jsou písně zhuštěné v nich nezrozené,
pravšední lidskou bědou potlačené,
pak květy, předčasně co svadají.
132
Vašíček:
Zvláštní úmysl to všehomíra,
záští maně tím se ve mě vtírá.
Onen muž, jenž za ničím se honí,
padá, zvedá se a zas se kloní?
Černý:
Světec, cílem honby jeho víra.
Vašíček:
Onen vztyčený jak maják hoří!
Černý:
Šílenec, jenž nový svět si tvoří.
Vašíček:
Štastný!Šťastný! – Ona žena – pohled děsí!
veřejně se tuším nabízí,
marně však, jí nikdo nevšimne si –
Černý:
Bujný štěp a chce růst do mízy.
Vašíček:
Její tvář – ten známý líce ovál!
Černý:
Kdysi’s její tělo umrtvoval!
Vašíček:
Barunka? Ne, hrůza! Kývá!
Černý:
Ona!
133
Vašíček:
Pryč, ó myšlénko! To – není – Tona –
(Krajina zmizí.)
*
(Evropské město. Ulice téměř liduprázdná; na rohu jejím Černý s Vašíčkem.)
Černý:
Slabší lidé než se zprvu zdálo,
lidskou krokvicí své stavby měří.
Mor ten účinkuje velmi málo!
Vašíček:
Lidé ještě příliš mnoho věří!
Černý:
Málo zkázou zasáhnutých mrch,
mor ten padal pouze na povrch.
Kdyby hluboký byl – marná práce –
zachvátí pak celé generace.
Mladý muž (jde kolem);
Ztráta a hoře? Vina či chtíč?
Bloudění, reptání – původ a příčina?
Hledej a zoufej! Mistři! Moudří!
Řečí tak mnoho, jdi, povědí vše!
Rozkouskují tě a slepí!
(Zajde.)
Vašíček:
Rytíř! vyšel hledat samotu.
134
Černý:
Ostruha mu schází na botu.
Skepse v hlavě zmíchala mu vody;
za rohem, hleď vešel do hospody.
Mladík (nese nad hlavou pochodeň za dne):
Svou pochodeň vezmu, ji nad hlavu dám,
do tmy jdu, snad mi nohou nepodrazí,
snad nepadnu do jámy lví,
snad vrátím se, snad ne.
(Zajde.)
Černý:
Chacha! Hádal bys, na energii!
– Pekla půl je skryto v tomto slově –
Tenhle zelenáč se láskou svíjí
morem zmaten místo k mladé vdově
k soše Apisově.
Mnich:
Předl jsem vlastní si roucho,
nahého bičoval jsem se,
v zrcadle pekla se zřel.
Božskou jsem sílu ztratil,
Satane pojď!
(Zajde.)
Vašíček:
Proč se k čertu kohoutí?
Ubožáka kormoutí,
že měl špatnou pochůzku:
prodal málo odpustků!
Přijde za to na den do věže.
135
Teď nenechá čerta na pokoji.
mní, že prázdnou kapsu čert vždy zhojí
u lupiče nebo papeže.
(Pes vyhublý s podstrčeným mezi nohy ocasem, s pěnou v tlamě zuřivě štěká na oba.)
Vašíček:
Ďáble! Tvor ten pěkně pěje,
zdá se, že se nám i směje;
naposled v nás tuší nebezpečí
pro pána, jenž stvořil jej –
nerozumím dobře té psí řeči.
Černý:
Snadná pomoc. Rozuměj!
(Zvláštním pohybem přejede Vašíčkovi hlavu.)
Pes:
Vzývači sebe! Vzývači sebe!
Strakaté dvojnožky! Očima šlehají!
Proč nejsou jako ostatních dvojnožek?!
Táhněte, strakaté dvojnožky,
vzývači sebe!
Vašíček:
Neseme svobodu psům.
Pes:
Děkuji, dvojnožko! Táhněte chcípnout!
Vím, co nám nesete.
Jdete nám pokoj duší krást!
Vašíček:
Co soudíš o psí duši?
136
Pes:
Psí duše nesmrtelná!
Všech ostatních chcípne!
Táhněte, strakatí,
táhněte, dvojnožky,
táhnete chcípnout!
(Černý odžene psa kamenem.)
Muž (ležící ve stoce):
Zakrývám tělem svým páchnoucí stoku,
doma tu sedím v teple,
líbám ji, čekám, až přijde si konec!
Vašíček:
Hola! to je hlemýžď, který směle
skořápku svou v trosky rozbíjí!
Černý:
Rozum svůj však strká do – podpatku,
jak ty kdys, sám sebe opíjí.
Ale věru jeden z nejlepších,
skoro člověk, tragika a smích.
Vašíček (k muži):
Vstaň, člověče, zanech toho zpěvu,
vzácní hosté přišli na návštěvu!
Muž (povaluje se ve stoce dál, jen hlavu obrátí k příchozím stojícím u něho. Tak po celou rozmluvu):
Útvar té hlavy a výraz štvaný!
Podivný lotřík, zdegenerovaný! –
A ten druhý – Jedna hvězda byla,
nocí tebe, jej dnem odkojila.
137
Vašíček:
Več ty věříš?
Muž:
Letos nevím právě,
včera ještě věřil jsem své hlavě.
Tento chundelatý, jenž se mračí,
víru hlavy dobře znáti ráčí.
Radím ti, bys proklepal ho klínem,
než se plně staneš jeho stínem.
Černý:
Stokou různé tekutiny tekou!
Muž:
Později se mohou státi řekou.
Vašíček:
Proč se jimi dáváš unášet?
Muž:
Našel jsem kdys v sobě krásný vřed,
musím koupat ho a měkce chovat,
chci ho tu v té stoce vypěstovat. –
Nezdvořilost! – Věřit! – Může býti! –
Ctěné panstvo, rač se posaditi!
Vašíček:
Myslím, že se obětuješ zde.
Černý:
Bůh jest moudrý, na moudrost však skoupý,
i největší duch je časem hloupý!
Hledá bez podstaty, neví kde!
138
Muž:
Budiž! Hledám dravce v prázdné sluji.
Nejvíc mrzí mě, že paroduji!
Slyšte, libo-li: já štěstí žití
v mladším věku nechal jsem si vzíti.
Mstu jsem hledal hroznou pro zloděje,
– v teple kdes, vím, dosud se mi směje –
do hor šel jsem, týdny lesem vlík’,
všemu klel, až u chatky jsem kles’,
kde žil moudrý stařec kouzelník.
Znal můj záměr, ke studni mě vnes’,
do ní vhodil. Hluboko jsem padal.
Půda. Šero. Kolkolem jsem bádal,
ze stromu, kde rostly lesklé dýky,
jednu utrh’ jsem, však byla tupá.
V dálce přede mnou se tměla kupa,
šel jsem k ní, hle, balvan převeliký!
Lesklý byl. Já pudem dýku třel,
pomstou práva divokou se chvěl,
pak se vracel. Náhle z balvanu
zazněl zpěv – jej věčně budu slyšet.
Z prsou cítím prchat příhanu,
cítím záměry své z hlavy cišetčišet –
a zpěv balvanu zněl ve mně dál,
zapomnění zpíval balvan král.
Z mrákoty pak zbudil jsem se v háji,
marně hledal starce kouzelníka.
Ozvuk zpěvu dosud ve mně tiká
s marnivými, neznámými taji.
Vrátil jsem se. Vnější nuzný svět
rostl mi však v krásný, bujný vřed.
A že bolí, živím ho v té stoce,
do níž ústí světské výkaly.
Konec přijde ještě v tomto roce,
supi mně to včera říkali.
Kromě toho paroduji klid,
139
je prý dobře takto rovnou hnít,
řek’ tak balvan, balvan také pěl,
že je duše výstřelkem jen těl –
Vašíček:
Nemožno – ty, Černý – pověz – hleď –
věcnou dej mi na vše odpověď!
Černý:
Zkoumej sám a sám si odpověz!
Neukvap se – boha v tom se střez!
Muž (mumlá nevšímavě):
Líbám ji, Čekám, až přijde si konec!
Vašíček:
Není mor to – zákmit jeden mám,
sečkej, až se k věci vyšplhám!
Černý (vleče ho od stoky):
Škoda moru, škoda dlouhých slov!
Ještě poďváme se na hřbitov.
(Hřbitov. Před ním věž; dole v ní kostnice, v níž vykopaná, setlelá mrtvola v přehnilé truhle. Vedle kaple.)
Černý:
Dávej pozor! Půda vedle nebezpečná;
voda symbolu ji posvětila věčná.
(Oba usednou k rakvi. Pausa.)
Vašíček:
Ejhle člověk! Silný nebo slabý –
přece žil, a hmota padla stranou –
víš, jak tenkrát sešli jsme se s pannou – –
Tato lebka k zulíbání vábí!
140
Černý:
Líbí se ti? Mžiku nálada!
Vašíček:
Proč se líbí?
Černý:
To je záhada,
již jsi vyluštit měl tehdy s Tonou.
Vašíček:
Tedy i to zakryl nám bůh clonou?
Cerný:Černý:
Zakryl, nezakryl! Je hledat potřebí!
Jeden ze summy všech dojmů ber,
– tak nás aspoň učil Lucifer –
hledej čistý kořen veleby!
Vašíček:
Hledej! Najdeš? Všechno se ti smísí.
Krása přece na smyslech vždy visí.
Černý:
Ano, lidská krása! Jinak sama o sobě!
Vašíček:
Různá-li či jednotná je ve své podobě?
Mohu já ji řešit? Kmitá divoce!
Byla v činu, ve vnějšku i shodě jich
u onoho muže ve stoce.
(Černý se usmívá.)
Proč ten smích?
Černý:
Jsi ještě tuze věřící
a světský prach máš na líci:
141
řekne-li kdo ano, tedy kývni!
Zapomněl jsi jedno, víš:
všechno ve světě je relativní,
záleží jen na tom,
kam se postavíš.
Vašíček:
Dobrá! Na straně jsem čisté krásy!
Černý:
Pekla syn se tímto v tobě hlásí.
Vašíček:
Což původ pravé krásy není v bohu?
Černý:
Jsi silný dosti? Tož to říci mohu:
Krása není božství odleskem.
Vesmír, přírodu kde koli vem,
průměr, prostřednost ti v oči bijí,
všude úměrnost zříš, symmetrii,
ve všem boha klidný slyšíš hlas,
ba i ve vývoji unitas.
Vašíček:
V tom právě zřídlo krásy spočívá,
kam lidstvo ukájet se chodívá.
Černý:
Bůh nikdy nemiluje extremů,
ba zabíjí je ke všemu.
Peklo chce extrem, samo je jím,
zamítá jednotu s úsilím vším.
Krása i v dobru je. Bůh, jak se jeví, dobrým není,
býti jím nemůže, sobeckým jsa.
142
Vašíček:
Nevšímavý prostřed všeho vření!
Pamatuješ onen výrok psa?
Černý:
Zákony jeho jsou účelné, přesné,
nedobré však a nespravedlivé,
prostředky jeho hrůzné a křivé,
kdo se kdy odštěpí, udolán klesne.
Proto je nutno jich odmítat šmahem.
Vašíček:
Lebka zde –! To on je tedy vrahem.
Černý:
Nutno je vystoupit z tvorů proudu,
mravního citu vyrvati hroudu,
poněvadž hroudou je. A nežli unitas jeho,
raději chaos, chaos všeho!
Peklo však zmatku nechce.
Vašíček:
Jak teda?
Černý:
Vlastních si cest a cílů hledá:
člověk, jak boží ho počala zem,
přechodním, středním je útvarem
božské emanace.
Libuje si a hoví si sladce.
Peklo, jež přírodu boří,
odtržené neodvisle tvoří,
z lidí k svým účelům jedince volí.
Vašíček:
Vyvolené aneb kohokoli?
143
Černý:
Z tisíců jednoho, extrémy jako tebe,
člověka, na nějž zapomnělo nebe.
Šťasten, kdo boží se země zhostí,
kdo v síle sebe dojde spásy.
Chápeš, že představa pekelné krásy
nemůže býti v úměrnosti?
Vašíček:
Poslyš, hochu, nezdá se ti,
že nenávist k přírodě
může býti také ve zvířeti?
Černý:
Může! V nevědomém pudu kruhu
může povstat na příklad
smysl nezachovat svého druhu.
Vašíček:
Ach – druh kde jsem já ho zachoval?
To jsem zvíře, mourka kdysi znal,
dobré zvíře, v temném jakéms chtění
nenávidělo vše přirození.
Černý:
Divno! Pozoroval jsem kdys čápy. –
Ostatně má peklo dlouhé drápy.
Tuší-li kde oheň, množí ho.
Vašíček:
Co je vlastně ve mně božího?
Černý:
Vše abstraktní, citové, snivé,
slabosti chvění zimomřivé! –
144
Vše jasné, silné, zřetelné
je pekelné!
Cit je rozumu tmou.
Prostředky pekla však časem
i citové jsou.
Vašíček:
Zoufám si; cítím, že jsem boží!
Černý (s podivným úsměvem):
Kdo ví, co v tě bůh
ještě vloží?!
Vrať se tedy v jeho kruh,
na vše co jsem řekl, plivni!
Vašíček:
Cítím, že jsem posud positivní.
Černý:
Positivní, ovšem zní to krásně,
hleď však bystře, vše se zpřevrací:
vždyť je peklo positivní vlastně
a jen v jistém smyslu negací,
neboť nechce klamat, bůh však klame,
v klidu jsa je negativním on.
Vašíček:
Jedno, před vodu když slona dáme,
negací-li obraz nebo slon!
Jak se to komu hodí.
Zlo vlastně dobro plodí!
Jaký asi účel všehomíra?
Černý:
Účel asi, kterým živý zmírá,
hříčka boží, boží nálady.
145
Zkoumáš-li ho, ztřese-li se víra,
najdeš stopy jedné zásady,
avšak celkem složitý je, nestejný
a konečně peklu lhostejný.
Vašíček:
A což vývoj?
Černý:
Ten je pouze v malém,
ostatní vše běží
v kruhu více méně dokonalém.
Vašíček:
Pak je nutno zabít se, ne žít!
Černý:
Pravda! – Bohu na tom nezáleží,
řekneš-li mu nebýt, být;
jiné je však bít!
Bít! plány mu, zákony hatit,
jen rušit ho! Co můžeš při tom ztratit?
Vašíček:
Děsné! Ah lidé –! Ah krása má –!
Černý:
Chacha! lidé a krása! Chachachá! –
Než naše rozmluva už toulá se,
dřív mluvili jsme tuším o kráse.
Krása lidí! Dej jim paštiku,
škvarky, pečeni radš, tučné ryby!
Věří, konají vše ze zvyku!
ze zvyku se jim vše líbí!
Vašíček:
Ovšem, u většiny pouhá špína!
Jsou však také lidé z hor!
146
Černý:
I ti mají zakalený zor.
Vezmeš-li jiný vzor,
je i jeho kopie jiná.
Vašíček:
A ideál nejvyšší lidskosti,
k němuž umělci se jejich hlásí?
Černý:
Absurdum je a ne vrchol krásy,
neboť forma božnosti,
nejdokonalejší lidskost vlastně
bůh je sám!
Jaký bůh ten jejich, tušíš jasně!
Vašíček:
Peklo boří nejvyšší tak chrám!
Tím i krása dobra padá!
Černý:
Zajisté! Tak padá palác lživý,
v troskách tančí pekla krása mladá.
Náboženství světa názor pomíjivý,
zdání pravdy, léčivý jed hada!
Člověk vytvoří ho, zvykne mu
jako děcko tak snu pěknému;
když se zbudí za několik věků,
– mnoho k tomu třeba pekla skřeků –
mythos padá a s ním víry není.
Tak poleze lidské pokolení
v různých zastávkách vždy výš,
pod měňavým krovem najde skrýš.
Dle toho se také přelomí
jeho morálka a svědomí.
147
Poleze – však zvolna, hrozně zvolna.
Vlastně jedinci jen polezou,
zazáří vždy náhle výheň smolná
a to opět pekla smělou hrou.
Vašíček:
Divá bolest! V duši mé se smráká.
Černý:
Pravdy se však člověk nedomaká
nikdy, slyšíš, nikdy, jako peklo samé!
Vašíček:
Ano, kácíš se, můj skrytý, tajný chráme!
Černý:
Pravda ztrnulá a nehybná
v bohu pouze původ, konec má,
v strašném se, ne v lidském bohu pne!
Vidíš, peklo též je i nábožné!
Lidem těžko pravdu dávat,
bajky pro ně líp je mít!
Jedincům však nutný pravdy kmit,
silni-li dost, by jím mohli mávat.
V oněch bajkách lidských lidská krása,
živtež illusí se v úkrytu!
Ve věčné však pravdy zákmitu
věčná Krása jásá!
Vašíček:
Ďáble krutý, smělé řeči snuješ,
věz však, že si hrozně odporuješ!
Černý:
Čím?
148
Vašíček:
Slyš! Kterak v bohu krása jest,
když sama není božství odleskem?
Černý:
Mýlíš se a pojmy dal ses svést,
snad málo jasně dříve mluvil jsem.
Rozuměj: Bůh sám a o sobě
ve své vlastní, pravé podobě
dobrým jest a pravda, krása v něm,
v tom nehybném, v tom ztrnulém!
Ne však v jeho odlesku a výtvorech,
v prostředcích, v tom, jak se světu jeví,
z pouhého jejž rozmaru si stvořil.
Znamená to poblouzení všech –
Vašíček:
o bohu, jenž prostě o nich neví.
Znamená to, by se ten svět zbořil!
Černý:
Zas se mýlíš!
Vašíček:
Ne, jsem důsledným!
Třeba rozfouknouti ještě dým,
zabít draka pokrytce,
staletí prach otřít suše
a hle obraz: Nesmrtelnost duše
visí na nitce!
Černý (svěsí hlavu):
Jak se líbí! Mlčet lip tu mnohem –
Promluv o tom se svým pánembohem!
Mrtvý hle! Nuž popatříme naň.
Jménem Satana ti pravím: vstaň!
(Mrtvý se posadí.)
149
Země dlouhých dopřála ti snův,
jaký prach je v tobě? Kdo jsi? Mluv!
Mrtvý:
Nemoc mě rdousila dlouho.
Mé mladé tělo ji konečně svrhlo,
metličkou před dům vymrskalo,
kolem domu ji honilo ječící,
až zchlíplým ohonem zmizela v poli.
Dnes jsem svou panenku opět potkal.
Kdo je to? čí ten pohled divný?
Zoufalý hřích je to vyčítavý,
ty oči cizí, na její tváři,
na těle dříve panensky nevinném
stopy jsou cizího mužství,
bytost má z její se ztratila dávno,
nad jejím krajem jiné slunce,
v zahradě její jiné símě.
Půjdu domů, zapískám táhle,
vábit budu svou vleklou Nemoc,
přiběhne radostně z pustých polí,
ocasem zavrtí obskakujíc,
vžene se do domu, tělo mi olíže,
na lůžko vnutí páchnoucí dosud,
lehne mi na prsa, do úst mi smrdutě
bude dýchat.
Přiběhla, na prsou ulehla,
hoře své povídal jsem jí.
K útěše dala mi horečné obrázky,
hrál jsem si s loutkami chvilku.
Vsed’ jsem jí na bedra, chytil se srsti,
za vsí jsme přehoupli hřbitovní zeď.
Jak jsi lehounká, země má,
písničky tvořivé umíš,
150
přepyšné květy ze mne rodíš
a rodíš červy s ostrými zuby
živící prachem se mým.
Duši mou s obrázky pěknými
vyssála’s ze mne, zemičko lakotná,
dáváš ji květům a dáváš ji červům.
(Odmlčí se.)
Vašíček:
Chtěl bys žíti zas?
Mrtvý:
Tak ne – –
Černý:
V prach se obrať!
Vašíček:
Zadrž, chci se ptát –
(mrtvý klesne do rakve)
o té duši chtěl bych vědět rád!
Co to pravil? A pak – slyšels – panna –
Černý:
Hloupé žvatlání to pro satana!
Vašíček:
Ne! Já nevěřím! Co spíš byl sen?
tenkrát, když jsem bloudil samoten –
snem je tělo, duše, peklo, nebe –?!
Hlava!
(chytí se za ni).
Jsem to –? Ne, ty nejsi! Já jsem jen!
Ďáble, mluv, mluv! Sice zdrtím tebe!
(Černý rychle nabývá hrozivé původní podoby ďábla. Vašíček pohledne naň a silou očí ho vnutí vejíti do vedlejší kaple. Země se otevře.)
151
Černý:
Vrátíš se, až poznáš všechnu špínu!
Věz, že nikdy v tobě nezahynu!
(Zmizí.)
Vašíček (chvíli stojí omámen):
Není pekla! Ďáble! Bože! Co je se mnou!
Hlava klátí se mi zvonkem nocí temnou,
nevím, kam své zvuky dříve klást –
Je to světlo jasné?
Člověk ve mně hasne,
sám svou pustinou se budu krást. –
Jsem jen já a kolem vše nic není!
Já jsem věc a bůh – a ty jsi snění!
Poklesat, v sebe se propadnout!
Na břehu sebe stojím,
vidím se v hlubinách plout.
(Usedne na rakev.)
Tedy tak – zkrátí se žilky tep.
Škoda těch dlouhých modliteb!
Po vodách rzivých, líných
poskočí lehká, prázdná leb.
(Vezme lebku do ruky.)
Písmenka, hrášky o stěny chrastí –
myšlénky, celek vrátil se zpět,
nad mraky k hvězdám let’
do staré vlasti?
Chichi! Červi! A duše! Ta kost!
Hrášky už vyletly,
už je dost!
Božíčku, vidíš shora
plod svůj vykvetlý,
svého syna a tvora?
(Odhodí lebku do rakve a vyjde na hřbitov; uzří kolem nepřehlednou poušť naplněnou lidskými lebkami.)
152
Nevím, nevím,
slabý zrak,
něco slevím,
něco hned a něco pak –
nevím, nevím.
Mládí, stáří,
tělo, duše
doklepe suše,
hrob je svaří.
V bezmezné pýše
obr rost’.
Chvěje se. Tiše! Tiše!
Krčit! Vzhůru? Nene!
Tiše, dost, dost!
Do sudu zpět, hlemýždí Diogene!
(Boří se znenáhla do lebek.)
Jaký to křik!
Život drak
to na mě hýk’,
mně spaluje zrak –
věčnost, okamžik!
Byl jednou čas,
bil jsem se šakal,
litoval, plakal
jsem zas.
Pak hlavně jsem kraloval,
pak jsem byl šaškem svým,
všemu se smál.
Všemu konec. Teď němý
k cíli pohlížím
zakopán po hlavu v zemi.
(Dá se do divokého smíchu, vyšvihne se a letí na pahrbek pusty.)
Nasládlých písní jas
vířil mnou kdysi,
pohárů rozkoše cinkot, rozpustilý kvas,
153
ženiných ňader lesk vilný, Iysý –
vzal je ďas!
Dnes slzy zpívám vyřinulé z očí země
živé a bloudící etherem,
těch slzí jedna jsem,
krví je rozlita ve mně.
V těch slzách ostatky Prometheova smíchu,
vybitých mračen hrom,
zmáčknutou lidskou pěju pýchu.
Blesk boží po mně slídí,
aby sťal vztyčený strom.
Spáleným keřem si hvízdám
elegii konečných lidí.
Padati do hlíny zpět,
zaniknout v ní a nerozumět?
Na chvíli krásy si utrhnout květ,
na poznání zapomnět?
Apathicky zakvílet?
Vzdorem tělo zabíjet?
Boha poznat a sešílet?
(Poklesne.)
Modlím se k sobě, na úzká ramena
hory se nadějí valí,
ba tíží je hmota ta kamenná,
božího města pusté skály,
a marná slova plamenná.
Ruce se třesou, rty neslouží,
nad rozbouřeným jezerem,
kde rozum víří, tich a něm
pták šílenství zakrouží.
Bloudím, pátrám, zvídám kol,
teď na kostelní věž pták sed’,
teď na topol.
Krá! krá! toč se, hlavo, toč!
154
prach jsem bled.
Modlit se? Myslit? Proč?
(Vstane a zachází dále do pouště.)
Odcházím, nepřijdu již,
brána se zavřela, cesta čeká,
do ruky berlu, do hlavy tíž
a v oko slzu nadčlověka,
belhavým krokem do tmy blíž.
Msta opět nad lebkou mojí prázdnou,
čekající blesku pravdu celou,
nad lebkou bídnou, zkamenělou,
žene mě zarostlou cestou sráznou.
Já chci tak –! Kdosi mě zastavil,
štval k bráně lidí zpět
a stopu pracnou smyl.
V bráně mi znova dají pouta,
znova žebrat, znova se chvět
na schodech žití, v stínu kouta!
Bůh mě to zastavil?A proč mi nedá
s balvanem klidu svou passivnost sdílet!
Hlava má marně svou pustinu hledá,
ó proč nemohu, nemohu šílet?
Rozmetat intellekt,
štěstím pak ztiší se hlava bledá!
Byl jsem už kamenem jen,
ještě mě vzali,
vrhli mnou po bohu – proč?
A bůh! Stále ten bůh!
Chci být svým vládcem, nemyslit na tě,
Příšero, pryč!
Zlem jsi živému člověku,
největším, nejhorším,
za nímž se všecko skrývá,
z něhož roste všecko.
155
Ztrnulé zlo, nejhorší zlo!
Pevná má vůle, jež zlomila satana,
drkotá bezmocně od činu k činu,
hledajíc marně konečný bod.
(Uzří náhle kol sebe nepřehledný zástup trpících.)
Už nekřičím,
už nebiju,
už nelituji,
už nemyslím –
už jen sípu.
Já vás netvořil,
proč kol úpíte?
dal jsem všecku krev,
co chcete víc?
Blesků nemám,
oči jsem vyplakal,
pryč jděte, pryč!
Chci být sám,
neznám vás –
Hledá se člověk!
(Vidění zmizí.)
(Volá chraptivě do prázdna):
Zkrocen jsem řetězy tvými, já dravé moře,
jenž jsem své oběti šmahem lykal,
divoce v nebesa pěnami stříkal,
racky se chechtal, hromy hýkal,
jedině sobě se koře,
bouří král, jenž jsem byl nikde a všudy,
neznalý děsu,
vítězný, pevný v rachotu vášní a třesu,
vládnoucí královstvím nicu a nudy,
kníže bolestí, plnosti života sytý,
za myšlénkou honící tygr se lítý:
bojím se!
156
Zdrcený, zmámený pohledy tvými
jsem kolos zvíře směšné, zmrtvělé,
třesoucí údy pitvornými,
rány své čerstvé, zjitřelé,
na odiv dávám ti, bože blízký,
bože prachu, bože můj, bože nízký!
Jsem cikán tvůj už, rab podlízavý,
putuji zpátky do tvé říše,
v pustinu, písek kde zdouvá se plavý,
ze země, bouří se ve své pýše.
Jdu k tobě, bože končin zprahlých
s pohoří rozumu studených dolů
v požáry mozků, zoufalých bolů,
šílených výkřiků táhlých,
jdu mezi zatracenců roje
v hořící písek, království tvoje.
Svou hlavu jsem nechal za sebou kdesi,
ať na tyči vztyčená poutníky děsí,
s prázdnou jdu lebkou k tobě.
Mé ruce činu mi uťali obě,
nitro mi vycpali mechem a trávou.
Tvůrce můj, plň!:
lebku mou ohnivou, kamennou lávou,
nevědomou, hořící,
oblaka bouře tvořící,
nitro mé palm a jilmů šťávou,
za ruce větve dej, nohama vrostu
uprostřed pouště v písek plytký.
Utvoříš ve mně svou zem,
plánů svých pevné nitky!
Cikán tvůj čeká: tu jsem!
Po cestách dalekých, bloudění bez cíle
čekám tvůj pro mne jediný čin,
nalezl otce jsem ztracený syn,
sílu svou ve tvé prasíle,
prvou a poslední domovinu.
157
Dáš-li jiskru, tvůj jsem,
dáš-li chaos, tvůj jsem,
nedáš-li, nejsi!
(Opodál slyšeti píseň jednoduchého měkkého nápěvu Vašíček jde volně po hlase.)
Bílý (zpívá):
Šla boží matičká,
ubohá, chudičká,
chovala synečka.
Po lese, po poli
mnoho sněhu stojí,
do srdíčka zebe,
do hlavičky bolí.
Můj malý robečku,
kam tě mám položit,
kde tě mám kolébat,
kde tě mám nakrmit?
Má zlatá matičko,
pod šípek, pod trní,
lidem k potěšení,
lidem k spasení.
Usedla pod hloží,
synka napojila,
v plenky zavinula
matička boží.
Kolem šípku trní
sníh taje studený,
Ježíšek se usmívá
lidem na spasení.
Na šípku, na trní
pěkná růže kvete,
aby byla radost
na tom božím světě.
158
Vašíček (zastaví se):
Matička, syneček, život, víra –
prostě a dojemně – Tona, Tona –
málo, tak málo dáváš, bože –
čerte! eh ten je tam dole! Půjdeme?
(Chopí se za hlavu)
Ahý! Nebyla to, nebyla –? Ahý!
(Rozběhne se po poli, mluví trhaně, ale rázně, provázeje své vidiny živými posuňky):
Jsem hotov s životem. Přestalo slunce mi svítit
a k jiné planetě žebrat se nechce mi jít.
Malomoc hlíny mi přeťala napjaté perutě,
než pusta mlhavá z dálky zas kývá na mě,
tož půjdu sám k ní, v knížectví jedině své
bezduchý vandal a člověk a bůh a všecko.
S pustinou v hlavě, pekla kus nesa si pod ňadry
za sebou odvádím poslední Illusi ženy,
zemité tělo i nebeské vznícení krásy.
Provazem na šíj jí vázaným drsně trhám,
povedu k hřbitovu – pochovat Illusi poznání.
Hle dlouhá písčitá stráň, hřbitov na samotě,
zbořené zdi, na nich pitvorné sochy svatých
do oči šklebí se –
(shýbá se a vrhá hlínu před sebe)
he! kde jsou vaše oči?
Strachem se potvůrky krčí – a branka tu vrzavá!
Tu máš, ty svatý vrátný a dobře si uschovej
za víru v život, za lllusi poslední obol.
(Klade v brance soše místo mince kámen do ruky. Vejde na hřbitůvek a klopýtá přes hroby.)
Zarostlé trním hroby, tam vrba se kývá,
na ni ji uvážu, rukama vyhrabu jamku,
ať jamka roste, ať řine se pot, ať svatí se na zdi
posměšně chechtají, živě grimassují!
Jáma je po pás – pojď, má Illuse, slzíš?
a máš pohled laně jemný, vyčítavý,
159
od něhož oko své odvracím vzpomínkou vlhké –
do jámy sem tě zahrabu šílený, zhyň tu!
sípu a vzdychám a sypkavou půdu dupám.
Nevrať se ke mně, zdechni tu, na pustu musím!
Do úst jsem kousek ti cukru dal, bude ti sladko!
Víš, jak jsi něžná a nevinná v životě kvetla?
Víš, jak jsi suchopýrkou, květinkou v nedbalkách
okýnkem na mě kývala kraječkovým?
Víš, jak jsem zmámený za ženou tajemství hledal?
Víš, jak jsem v odlesku tvojím na krásu číhal?
Takovou kladu tě do hlíny. Na pustu musím! –
Na poušti – tam prý neví se o krvi nic,
kterou je nutno bezmocně prachem se plížit,
k prachu být upoután, věčně jím růst, jím se sytit
bez očí vidících do nebe, bez blesku pravdy.
Na poušti – tam prý neví se o krvi nic,
kterou je nutno bližnímu vyssávat dole.
Na poušti – tam prý neví se o bídě nic,
co činí člověka otrokem masařských psů.
Na poušti – tam prý neví se o bohu nic,
který mě ztlačuje, který mne nezná, nechce,
před nímž se chvěju a kterého hledám marně.
Na poušti – tam prý myšlének hlinitých není,
na světě jediných, jež je buď zašlápnout nutno,
holdovat skývě a dnu, pak se klidně dát zahrabat,
či v chodbách blázince jedné se myšlénce kořit.
V pustinu půjdu, v plášť svůj se zahalím řasnatý,
v pustině vysoké v samotě ulehnu tvrdě,
tvým budu, Sókrate, sladkým snít spánkem smrti
bezduchý vandal a člověk a bůh a všecko.
Než navždy odejdu, pěsti pozvedám ještě,
duši bídného člověka mukami ztýranou,
bídného v tvých, bože neznámý, hmotových očích,
bídného v tvých, luzo zlatová, bídáckých očích,
tvým tělům bezduchým, masitým, řídícím se
160
zákony přírody hluché, zákony pudu a sobectví,
zákony zachování klnu – eh usměješ se –
tož dobře! věštím ti – – e fí! v pustinu půjdu,
v mátožné kraje své klášterní, úzké duše –
spraved’nost! ano! Pravda! ano! zůstaňte,
chytejte hejly, otravte duše, panujte,
v pustinu mou, k mým výšinám nemůžete.
Pustině své povládnu samoten já,
v bídě své bídný, v barbarské pýše své pyšný,
sám sebe užírat budu, sám sebe vzývat,
neznaje nikoho, neznalý nikým a nikdy,
až zmlkne zúplna bestie lidská ve mně. –
Pario, bratře, na tebe také chci zapomenout,
na svislá ramena pro děti otročící,
– vždyť musíš jíst, ó vím to, ten bůh ti dal žaludek –
na lačnou duši tvou pod tíhou hmoty zmrtvělou,
na oko výrazné, na světě jich tak málo! –
Nechci být hyenou – málem bych pány tvé dávil –
nechci to příkoří bez citu zřít a být člověkem,
tupost a rabství –. V pustinu vysokou půjdu,
v řasnatý plášť se zahalím zapomenutí,
bez ďábla, dal mi jen nahlédnout v základy bytí,
bez boha, z ruky si do ruky kouličky hází,
sám sebe užírat budu, sám sebe vzývat,
až zmlkne zúplna bestie lidská ve mně.
Ale přece! přece! Ďábel chechtá se mi:
je to fádní státi věky němý,
nedáti si nikdy odpověď!
Mezi mnou a bohem, nebem, zemí
vysoká je zeď,
již je hlavou nutno prorazit!
Nebýt – být –
(Pobíhá dokola a náhle divoce se rozběhne hlavou proti kamenné hřbitovní zdi. Narazí podvakráte, potřetí Bílý ho zadrží.)
161
Bílý:
Slyš, člověče, jdeš-li po bohu,
přísám, nalézt ti ho pomohu,
dřív než jaro třikrát v luh se vtělí!
Do té doby budeš člověk celý!
(Pausa.)
Vašíček:
Kdesi životem ten hlas mi zněl,
dřív snad, než jsem bohu odumřel.
Druhý’s ďábel! Chceš mě znova lákat.
Hle já člověk! Počíná se smrákat,
čekám smrt, ať její drápy tnou
v bídné tělo, v duši nebohou!
Bílý:
Určil bůh –
Vašíček:
Ne, nemluv, není ho!
Existuje-li co všedního,
je to on. A raději smrt, než –
Bílý:
Určil bůh, že nikdy nezemřeš!
Vašíček:
Proklatě! Ach pravdu díš! Já chtěl
tělo tolikrát zbít! Jen on směl –
Já chtěl hlavu zmást! A jen tvůj bůh
nechtěl zaplésti ji v čarokruh.
Veď mě! Cestou dobrou, cestou zlou
k nebi, k peklu půjdu za tebou l
*
162
2.
(Rovina úrodná, jíž protéká řeka. V pozadí vysoké horstvo. Chatrč u řeky. Na břehu dřevěný, štíhlý kříž. Před ním Vašíček a Bílý hluboce sklonění se modlí.)
Bílý (povstává):
Vstaň, můj bratře v Kristu! Ni Bůh nechce
nadlidského citu pokání.
K pracím svým se nyní vraťme lehce,
slunce k horám již se naklání.
Vašíček (stále kleče):
Ne, mně nelze, sečkej ještě, drahý,
jedině zde poklid duše mám,
vstanu-li, jsem hříšník, marné snahy,
chabnu, zoufám, znova kolísám.
Bílý:
Bůh tě potěš, dej ti duše míru,
s jakým umírají boží svatí.
Světcům všem je nutno kolísati,
aby upevnili božskou víru!
Vašíček (vyskočí, zvrátí kříž a uvrhne ho do řeky):
Božská víra! Tone, hleď, jak tone!
Bílý:
Odpusť Srdce boží blahosklonné!
(Odvede ho k chatrči a usadí na lávku.)
Hle Bůh z ničeho tě stvořil v milosti,
po smrti dá věčnou blaženost,
zítra snad již opláčeš svou zlost,
nový kříž mu vstavíš v lítosti!
163
Vašíček:
Nezemru! To cítím uvnitř tvrdě.
Řekl’s to!
Bílý:
Slov význam nestejný!
Zemře tělo tvé!
Vašíček:
E zemru hrdě,
vznik i zánik je mi lhostejný.
Víra tvá je mam, nic určitého,
vím, není-li ve mně původ všeho?
Bílý:
Ďábel mluví z tebe!
Vašíček:
Cítím dobře to,
pekla símě ve mně naseto.
Budiž! Ďábla setřásl jsem kdys,
však on zůstal. K tomu přišel ty’s!
(Stádo slonů žene se úprkem k řece. Jezdci na koních za nimi. U řeky se stádo shlukne, několik kusů padne, ostatní přeplovou řeku. Jezdci usekají kly a odejdou. Za nějakou dobu vrací se zbytek k mrtvým a očmuchávají je klidně. Pak zmizejí v lese.)
Vašíček:
Ten kříž se koupe v krvi rudé,
viz své učení!
Je přírody hlas stejný všude:
smrt je zničení!
Bílý:
Zvíře inferiorní je tvor,
poznání mu nejde za obzor.
164
Vašíček:
Nezná smrti, bojí se jí jen,
ač bych znát chtěl jeho o ní sen.
Vrozena mu slepá vůle žíti,
člověk však, jenž tuší poznání,
žíti nechce, nemůže ni chtíti!
Bílý:
V pravdě není nikdy skonání,
pojem smyslů to jen vezdejší,
odvrz je a nicota ti zmizí!
Vašíček:
Princip poznání je pozdější,
není z přírody, je z pekla, cizí!
Odvrhnu-li smysly, zasvítí
pouze ztracený ráj nebytí!
Nic je před žitím, nic po žití,
život uprostřed je visí!
Bílý:
Nelze zaniknouti! Duši máš!
Vašíček:
Duše má, jak ty ji pojímáš,
patře na přírodu božím zrakem,
fantastickým, mlhavým je ptákem,
jemuž děti konce se jen smějí.
Zhynu, zbude hmota, síla její.
Bílý:
Bůh jest moudrý, nevyzpytatelný!
Všemu cíl dal, všemu pevné kvoty,
jako nijak nelze zničit hmoty,
není duch též nikdy zničitelný!
165
Vašíček:
Zvlášť když hmotný je! Tvůj moudrý bůh
hledí zachovati pouze druh.
Já jsem si však mnohem bližší, věz,
než-li péče o mou species,
svou chci záchovu a jí se řídím,
proto tento zákon nenávidím.
Nelze měnit! – Mluvím všeobecně,
za sebe ne!
Bílý:
Názor drastický!
Vašíček:
Ty však odpovídáš mysticky!
S peklem mluvíš, tož mluv trochu věcně!
(Bílý vztáhne ruku. Královská síň plná dvořanů. Král, chorý stařec, polosedí v lenošce. Několik duchovních hodnostářů u něho. Bílý s Vašíčkem vmísí se mezi dvořany. Místo děje na ostrově v Tichém Okeánu.)
Král:
– – – a proto umíraje
s vámi všemi loučím se dnes, drazí!
Pán buď vaší baštou, vaší hrází,
v ochraně drž země mojí kraje!
Dle práv země zvolte sobě krále!
Z boží milosti my hleděli jsme stále
před zlým nepřítelem vlast svou hájit
a že řádně, nemůžem si tajit:
zbitých nepřátel co stromů v lese!
Nemůžem než, prosit světů Pána,
byste dbali slov svatého Jána:
miláčkové moji, milujte se!
(Všeobecný pláč. Poděkovací řeči dvořanů, utěšující řeči duchovních. Vašíček s Bílým sejdou do zahrady.)
166
Bílý:
Hle zde také smrt! Jak mírná, tichá!
Není hnuto srdce lítostí?
Vašíček:
Vášně vymřely a zbytek vzdychá,
(ostatně by žít chtěl ještě asi)
strašidlo, kostra své bývalé bytosti.
Znal jsem dívku, plavé měla vlasy,
rozmilá, spanilá pohledem vábila,
na potkání všechny objímala,
málem ve své náručí mě vzala,
Smrt to byla prý, vždy svěží vdova,
kdo s ní zemřel, z ní se zrodil znova –
a pak bestie, rač uznati,
nic de facto smrtí netratí.
Bílý:
Ah tví snové lživí, matní, špatní,
ďábelským snům zcela adaequatní!
Nejsem s to dát tělu živý doklad,
věz však, že když jeho slupku shodíš,
zbude obraz boží, duše poklad.
Jednou jsi tu, víc se nenarodíš,
proto hleď, bys Bohu plně kvet’.
Takto Samson jsi, jenž snem se opíjí,
silou svou že usmrcuje svět,
zatím jen sám sebe zabíjí.
(Potkají zeleného člověka s očima bez víček, vedoucího za ruku odrostlejší dítě zakrnělé, s nepoměrně vyvinutým břichem, s hubenými končetinami, plochou hlavou, neobyčejnou pyjí.)
Člověk:
Nevíte, kde najdu panovníka?
Slyšeli jsme, že již umřít musí.
167
Vedu výtečného následníka,
myslím, vůz že zlata odvezu si.
Vašíček:
Odkud jsi?
Člověk:
Mé jméno Panísko,
znají v dáli je i na blízko,
lidských, božských věci dobrý znatel,
království všech dvorní dodavatel.
Tento exemplář zvlášť poved’ se mi! –
Potulný jsem, bydlím po vší zemi.
Vašíček:
Moudře mluvíš! Vejdi do hradu,
zmírá král, je rada celá v kolu,
hotov jsa k nám sejdi v zahradu,
dobrý obchod uděláme spolu.
(Panísko s dítětem odejde. Bílý a Vašíček usednou.)
Vašíček:
Viděls’ v oku jeho mimosu?
Znám ho tuším, je-li on to sám,
samovolně věřit počínám
v duše, těla metempsychosu.
Bílý:
Věříš tedy, že je v zemi ráj,
posmrtné když nebe zamítáš?
Vašíček:
Ah ne! Slyšel’s, nečistou jak stáj
vymésti dal chytrý Augiáš?
Nejsem lehkověrný. Ve mně skryty
pěkné za sebou jsou přihrádky,
168
dobude-li jedné škůdce lítý,
u druhé se schovám za vrátky.
Lidstvo rádo jasně nevidí,
jen když nemusí a jen když žije.
Metempsychosa též illusí je,
ostatně dost vhodná pro lidi,
aspoň ze všech myslím nejlepší je.
Bílý:
Zevně pravdivá je, vnitřně směšná.
Vašíček:
Hlavní: není lidem bezútěšná,
obzor její hodně daleký;
jí se chytiv každý světa troup
po bok samého si boha stoup’,
žije od věků až na věky.
„Od věků“ má navíc proti tobě,
ty však přec jen korunu máš vyšší,
celistvé v tvém nebi vstane robě,
kdežto tam se octnout může v myši.
Bílý:
A tvá víra? Rač mě osvítiti!
Vašíček:
Jsem-li cos, tož neměl jsem tím býti!
A jest-li to něco, aťsi pojde!
Bílý:
Věřím, že to ,něco‘ k nebi dojde!
Vašíček:
Věř si! Však mi ještě neuteklo!
Nevěřím v nebe ani v peklo,
v peklo své jen, hoří ve mně stále,
divým vichrem zoufání a muk
169
rozdmycháno, chaos, vír a shluk,
k horizontu svému jdu, nic dále,
odtud zvídám, odtud shlídám,
zbraně své i rány střídám,
odtud biji, svět svůj řídím,
miluji a nenávidím.
Bílý:
Ztrnulost! a nic jí neraní.
Až Bůh usoudí, z ní opět vstaneš,
novou, věčnou jeho září vzplaneš –
co to zde?
(ukáže na černou hmotu Vašíčkovi z oděvu vyčuhující.)
Vašíček:
To kůže beranní!
Bílý:
O hrůzný pohled, zrak mě přechází –
Vašíček:
Můj přítel, jenž se chtěl bít zpříma, čelem,
(v tom bůh mu často zabrání)
mně daroval ji pro čas nesnází,
řek’, že kdo na ni hledne z despektu,
mým nejhorším prý bude nepřítelem.
On nosil ji však pouze k efektu!
Poklady nejdražší, moc je v ní nejslazší,
a pak – slyšel’s něco o mé ženě?
Co se na mě díváš vyjeveně?!
Bílý:
Dej ji sem!
Vašíček:
Ne, já jsem symbolista:
vezmi kříž svůj, následuj si Krista! –
Já, jak v písmě peklem předepsaném,
vezmu kůži, půjdu za beranem.
170
Panísko (vrací se sám):
Jsem k službám, páni!
Právě zemřel král tam nahoře,
nyní celém na dvoře
z nového je prince radování!
Dobrý obchod z toho bachoře!
Vašíček:
Mně se líbil, je to pěkný kus,
prima quantita a na qualitě
nezáleží. Jak slove to dítě?
Panísko:
Imperator Bachorz Decimus.
Bílý:
Bůh ho zachovej! Nechť silou svou
jediné je církve podporou!
Panísko:
Bude jí, račte se spoléhati,
dobře jsem uměl ho vychovati.
Vašíček (vyndá nožík, odřízne z beranní kůže několik chlupů a podá je Panískovi):
Čichni! Promni!
Panísko (upustí chlupy, opatrně je zvedne a uloží. Padne na tvář a povstane):
Jsem váš otrok, pane,
poroučejte, Radzih Siva Dane!
Vašíček:
K Hoře Burců! Rychle! Heslo: spáti!
(Rozestře beranní kůži, chopí Paníska za levou ruku, tento Bílého. Všichni vzletí.)
*
171
[Den mlhavý, proniknutý fialovou září. Lysá hora. Na vrcholu veliký oheň, kol něho hranaté, vysoké postavy zpívajíce pobíhají z leva na pravo, držíce při tom v ruce dlouhé tyče v plameni vnořené tak, aby se tyče nespustily plamene. Vašíček s Panískem účastní se běhu. Bílý stojí opodál a dívá se zasmušile s vrchu, zády obrácen jsa k okruhu.]
Zpěv Burců:
Hoří, hoří oheň boží,
temno ničí, světlo množí,
dobu zabíjí.
Doba padá, věčnost mladá,
nestálý bod pomíjí.
Náš bod vzniku a zániku
jeden tón v jediném výkřiku,
jenž světy tvoří.
Hoří boží oheň, hoří.
Jediná snaha, pravlast drahá,
v šílenství země není blaha,
v šílenství poznání se ztrácí.
Vichřice naše zaburácí.
Vichřice rozmete zoufání,
vichřice rozmete poznání,
rozmete poznání pozemskou krev,
zahyne forma, zrodí se zjev,
nebytí zjev!
Zavíří, dokola víří zpěv!
Zabijem vědomí, vyrveme svědomí,
svědomí přírody trojnásob kleté.
Spal se, vůle, která chceš žít,
zákone boží, který chceš být,
spal se, neb nejsi, světe!
Princip tvůj podobný kameni
v našem se spálí plameni,
živá tvá hmota dohořívá.
172
Po stopách za hmotou stihavě jdeme,
prázdnoty její na nás se smějí,
smějí se ústa tvůrce křivá,
oheň mu jeho zapalujeme,
smích jeho zpět mu odhazujeme,
buřte, Burci, svému tvůrci,
ať tvoří, ať moří,
ať oheň boží shoří!
Vraťme mu plození,
rozdílů rození,
onomu, jenž věčně šidí.
Šťasten, který nenávidí.
Spalte mu rozkoš, kterou nás mámí,
spalte mu bojácné světské chrámy,
vypalte pud mu slepý,
kterého dal jen střepy.
Ah on vás podmínil náhodné rozkoši,
ah on vás opásal, tělesní zbrojnoši,
abyste žili a smrti se báli,
zákonů jeho střáhli, ó králi!
Náhodně vehnaní v život rozmilý,
illusorní vášní opilí,
na špalek kladete hlavy své smrti,
odplaty srdce chtiví chrti,
zapějte píseň nicoty blaženou
kol ohně jeho v konec všeho,
kde jeho floskule zahynou.
Ah vy chcete, vůli máte,
chcete, ale nepoznáte,
fokus hlavy zaniká.
Poznejte, jak jste si cizí
a pak vůle poznat zmizí,
hodina vzpoury zatiká.
Buřte se, Burci, nad vlastním bytím,
rozum svůj zdrťte hromobitím,
rozum svůj, jemuž jste hádankou.
173
Chtějte a slavné vítězství slavte,
nad vlastní hlubinou směle se plavte,
lhostejni nad vlastní bytostí svou.
Bůžek sám vás rozsvítil,
bůžek sám vás zanítil,
svěťte mu, svěťte do hrobu,
subjektu zničte porobu!
Neviste na těle,
jen plujte vesele
nad substancí bytí,
zapalte se! kdo se třese,
nikdy nerozsvítí!
Píme, píme ďáblův sekt,
nový zjev se intellekt,
citové, temné, pudové, boží,
jímž bůh svou krásu a věčnost množí,
ať zhyne, ať se zboří, ať shoří!
Ostré si bruste nože!
Plán tvůj se zvrť!
Apage, bože!
Zhyň! Smrt!
(Zpěv ustane, všichni se zastaví a vrazí rozžhavené tyče druh druhu v hlavu. Plamen ihned zhasne, fialové světlo i hora zmizí. Vašíček s Bílým stojí v širé, pusté krajině samotni.)
Bílý:
Šílení! Prázdné šílení!
Bez jásotu, veleby! Zoufalé kvílení!
Vašíček:
Znaven jsem. Však síla v tom je zpěvu.
Pravda, bez útěchy, bez úsměvu.
Nuž ať pěl jsem fakta nebo zjev,
pěl jsem přec a byl to přece zpěv!
174
Bílý:
Líp však nepět vůbec nežli tak,
nejsi hovadem, máš božský znak.
Vašíček:
Ztupěl jsem. Má duše nenávidí
dosud, ale trpce, po tichu!
Veď mě do života mezi lidi,
do života svého, do smíchu!
(Bílý mávne rukou. Lidnaté město.)
XI.
Salon čís. 205.
(Je před půlnocí. Nízká, podlouhlá, klenutá jizba s pestrými obrazy. Kouř. V koutě starý harfenista hraje. Kol stolků společnost hlavně mužská. Dámy v otevřených, volných kostýmech. Veselost, křik. Při levé stěně podlouhlý stůl četně obsazený. U něho vedle Bílého Vašíček, jehož pohyby jsou flegmatické, výraz tváře lhostejný. Šedivý sklepník a dvě dívky posluhují. Páry i jednotlivci občas odcházejí i přicházejí.)
(Společnost u podlouhlého stolu):
Klíma (třicetiletý, vyžilý, mluví nosem):
To nic není pánové! Já znám přec ženy!
Dá i sebe světější, jsou všechny feny.
Matoušek (malý, plešatý mužík):
Mlčte, kopnu vás! Vy lžete vždycky!
Žena nejraději platonicky.
175
Říha:
Platonicky! Ideu mít rád?
Pavelek:
Platonicky znamená si hrát!
Babor (mladičký brunet):
Ne, pánové! Zkušenosti mám,
nejčistší to pocit, který znám.
Niedenführ:
On má zkušenosti!
Markalous:
Ubohý!
Dekameron má oň zásluhy!
Vašíček:
Řek’ skoro pravdu. Nejčistší cit zdá se,
je chvět se, k neznámé být puzen kráse,
však v pocitu tom vedle libosti
pud vrozený a smyslný skryt v těle,
vře z počátku jen neuvědoměle,
než vzroste zvolna jasně k plnosti.
Niedenführ:
V ženách obdivuji divotvorce!
Markalous:
Také já! Však tvrdím že jsou porcae.
Hnízdo:
Někdy nejde s nimi to dost hladce,
za svobodna špatná kopulace.
176
Babor:
Ach když vzpomenu si na Adu, tu zmiji –
Niedenführ:
Že nás otráví zas známou historií!
O dobrém vím prostředku: račte dát
španělským se ohněm očkovat!
Harfenista (hraje a zpívá):
Míval já sem ftáčka v zlatý kleci,
hlídal sem ho, von mě ulít’ přeci.
Do lesa mně vlít’,
myslivec ho chyt’,
ach můj zlatej ftáčku, vrať se zpátky,
dám ti zobat samý zrnka sladký.
(hraje refrain.)
Matoušek:
Pánové, ať žije čistota žen!
(povstání, připíjení.)
Markalous:
Avšak jen u starých babizen!
Opočenský:
Ať žije božské šílení,
které žal v rozkoš promění!
Božské šílení s ženami,
které smrt samu omámí!
(Přípitek.)
Klíma:
Ať žije nebožtík filosof Hyl,
který se pro lásku utrápil!
Všichni:
Ať žije!
177
Harfenista (pokračuje):
Míval sem panenku ve svým srdci,
hlídal sem ji věrně ve dne, v noci,
nevěrná panna
je za horama,
má zlatá panenko, vrať se zpátky,
dám ti napít sladký syrovátky.
(refrain.)
Hnízdo:
Pro jednu holku, že se mu chtělo!
Díra jak díra, tělo jak tělo!
Chtěl bych ho vzkřísit a být mezi námi,
že by se odvést dal tam od té dámy!
Vašíček:
To je snadné! Kdybych ho byl znal,
z mrtvých bych vám ho sem přivolal.
Harfenista (pokračuje):
Samotnej teď bloudím po baráčku,
vrať se, zlatá Mářo, vrať se, ftáčku!
Mářo, ty se vrať,
pámbu tě zatrať,
vodnesla’s my srdce ssebou v dálku,
hned bych plakal, už mám na kahánku.
(refrain.)
Pavelek (k Vašíčkovi):
Ty, slyš, já ho znal – víš, drobet vibrace –!
Klíma:
Nevěřte mu!
Matoušek:
Dej se do práce!
Platím třicet lahví, zvede-li se ti to,
nerad umíral a bylo mně ho líto.
178
Vašíček:
V kom ho chcete? Výsledek však není jistý!
Opočenský:
Tam do toho bručavého harfenisty!
Harfenista (pokračuje):
Samotnej teď sedím na pecánku,
pláču pro ftáčka a pro Marjánku.
Zlatej ftáčku můj,
spánembohem buj!
Zvadla’s, má panenko, jako kvítí,
přiď mi modrý voči zatlačiti.
(Refrain. Vašíček s Pavelkem mezitím povstane, šeptá s ním cos a stanou u harfenisty. Po chvíli vrátí se ke stolu.)
Vašíček:
Nutno čekat! Bavme se dál jako dříve!
Niedenführ:
Pí, Babůrku! Jako křen! Na svou Adu zapomeň!
Není živ člověk od samých pus!
Markalous:
Vivamus usque ad finem in floribus!
(Připíjeni, pokřik, zpěv.)
Vašíček (tlumeně k Bílému):
Hle tu vidíš, jak vše lidské všivé!
Dosti vodil’s mne, učil se smát,
z různých konců lidské činy znát.
Už mě nudí vše a v tvář mě bije
stará nicota a apathie.
Monotónní život! Nic mi nepohne se,
jednotvárně opakuje vše se!
179
Milý brachu, líp je v oblacích:
nad sebou tam samým slyšíš smích,
ostrý, pronikavý, rána meče.
Zde ho svrchní, mastné vody tlumí!
Klíma:
Hleďte harfenistu, jak sem čumí
vyjeveně a, jak zdá se, breče!
Hnízdo:
Stahuje tvář.
Opočenský:
V prsty dostal křeče.
Matoušek:
Vizte, vizte, hlavou nadhodil
jak nebožtík filosofus Hyl.
Niedenführ:
Jak by do sličné se zmije vkous’,
řek’ bych spíše, že to Markalous.
Markalous:
Kamaráde, tobě čouhá dnes
ze všech kapes moudrý Sokrates.
Matoušek:
Mlčte, mastičkáři, škoda slov!
Faktum, že to mrtvý filosof.
Pavelek:
Jak se vzpírá, ještě zápolí –
pozor! akordy dva zazněly!
180
Harfenista (hraje vzletněji a zpívá mladickým hlasem. Pohyby jeho jsou mechanické):
Zuby drčí, vlci vyjí,
zpívají si elegii.
Vlk rád kouše, ovce zbožná,
zakousne tě taky možná.
No ať kouše, u všech všudy!
proto mu dal pámbu zuby.
Zuby drčí, vlci vyjí,
zpívají si elegii:
o ovečce tiché, svěží,
co jim tiše v břiše leží;
o těch, co už dávno snědli,
co tak hodný život vedly.
O těch též, co ještě žijí,
dobrou pastvou dobře tyjítyjí,
na planině vlci vyjí,
zpívají si elegii.
Měkké kosti, jen tak chrupku,
trochu sádla kolem pupku,
bude chutné do žaludku.
Mozečky sic trochu smrdí,
za to bříška med a strdí.
Není nouze, vlci milí,
oveček dost každou chvíli,
na nebe se každá třese,
no náš žaludek je snese,
do ráje je dostat chceme,
tak je klidně sežereme,
máme huby, máme zuby.
Koho sníme, toho duše
jistě cestou k ráji kluše.
Vlci dobří, žerte stále,
benedicat – a tak dále.
(Ustane ve zpěvu a hraje dále divokou neznámou píseň.)
181
Matoušek (utírá si oči):
Pánové, já slzím, to je on!
Říha:
Nový vynález! Toť fonofon!
Pavelek (k Matouškovi):
Nebreč!
Matoušek:
Vivat v slávě nebeské!
Protož připíme si šampaňské!
(Připíjení.)
Babor:
Já jsem Tomáš mezi věřícími.
Mozek chtěl bych hmatat prsty svými,
pak bych věřil – takto nevěřím!
Matoušek:
Nalej do vína si trochu rumu,
lámeš si jen panty u rozumu!
Vašíček (pro sebe):
Tato píseň – u všech pekel! sním?
(k Baborovi).
Zatím slyšíš ho; ať zazpívá nám dřív,
v podobě ho uzříš životní,
jak tu býval mezi vámi v ní,
bude to vsak fantom, hmota nikoliv!
(pro sebe):
V onom momentu – snad myšlénka se smekla –
ano! Černý, bratříček to z pekla!
Harfenista (zpívá opět):
Františku Baboře, pravdu chceš?
(Smích u stolu.)
182
Šlapeš po ní!
Františku Baboře, k bohu jdeš?
Už srdcem zvoní!
Po ženě touha krví se honí,
viď, že bys utekl rád?!
Na těle hlíst, na duši jarmo,
proklínáš marně a modlíš se darmo –
pekelná nebesa! satanův pád!
Satan se chvěje, satan je zmdlelý,
dávno to, co brány boží se chvěly,
utiš se vírou v pokoře,
Františku Baboře!
(opět smích.)
Babor:
Co to žvaní o mně – já?
Matoušek (notuje):
Tramtarara tramtadá.
Utiš se vírou v pokoře,
Františku Baboře!
Harfenista (pokračuje):
Tak to na tom světě bývá,
někdo pláče, někdo zpívá,
někdo stojí, někdo leží,
někdo skáče, někdo běží.
Synu milý, skákej, zpívej,
vesele se na svět dívej,
veselý svět tak krákoře,
Františku Baboře!
(Připíjeni, opakování refrainu.)
Vašíček (k Baborovi):
Ty, nic nedělej si z toho všeho,
lidská píseň to pro – – pro každého!
183
Harfenista:
Proč by ses tu taky mořil,
vždyť tě tvůrce proto stvořil,
by ses množil jako smetí,
dobře žil a dělal děti.
Milý synu, jenom chtít,
dobře se tu budeš mít,
jen pěkně s proudem plout nahoře,
Františku Baboře!
Všichni:
Jen pěkně s proudem plout nahoře,
Františku Baboře!
Bílý:
Nevolno tu, pojďme, Vašíčku!
Vašíček:
Píseň ta tě spraví bratříčku!
Seď a pí! To hra je nevinná!
Nudíš se? Vem holku do klína!
Píseň divá, zvláštní syté krásy
na staré mě upomíná časy,
honil jsem se za ní na moři,
duše klidná ssedlá
jakoby se zvedla,
bývalým zas ohněm zahoří:
Buď životu sloužiti u porobě,
buď v branách nebes zahynout,
buď nebesa strhnouti k sobě,
buď se k nim vyšinout! –
Nevím, proč’s mi vůli vázal, bral,
tento písničkář ji přivolal.
Harfenista:
Problémy’s chtěl? Stul se, brachu!
Proč pak jezdit na rarachu?
184
Hodný bližní by tě štíp’,
na oslu se jede líp!
Hodný bližní by tě snědl,
k inkvisici by tě vedl,
a pak marnost nad marnost,
denních klopot máš až dost,
Rarach, ten ti jen ublíží,
jen buď hodný, lez ke kříži
a ne k čertu, té pekelné potvoře,
Františku Baboře!
Klíma:
Jak nás ten hoch k smrti baví,
ať ho dobré vínko slaví!
(Pijí!)
Celý sud mu dám pak pít,
musí se v něm utopit.
Markalous:
Edite, bibite, bibite, edite,
post mortem nulla voluptas!
Harfenista:
Tvé časné blaho zákon chrání,
o tvou duši kněz se stará,
blázen, kdo se v temnu párá,
ta metafysika jen žvaní.
Pán bůh všecko dobře řídí,
stejně miluje své lidi,
že má někdo o groš víc,
nedělej si z toho nic!
Po smrti bůh vynahradí,
večná rozkoš, věčné mládí.
Před Němci tě chrání král,
čeho by ses ještě bál?
Jen tiše, hezky tiše seď v komoře,
své pěsti měj dobře v kapse schované,
185
občane zemský, budoucí nebeský občane,
Františku Baboře!
(Hraje dále neznámé písně. Veselost stoupá.)
Říha (zpívá):
Tak drazí je to, po jaru léto,
po létě mráz, sejdem se zas.
Niedenführ:
Nalejte máz, dopíme v ráz!
Markalous:
Ho thanatos méden pros hémás.
Vašíček (ke Klímovi, který povstává):
Nechte ho, sic kouzlo zmizí!
Zavolejte radš svou Lízi!
Klíma:
Lízi, pojď sem, pí, ať žije láska!
(Malá blondýnka zavěsí se mu na krk a usedne na klín. Zelma, Berta, Růža a Hela usednou ke druhým.)
Lízi (ukáže na Babora):
Jak je melancholický ten pán!
Pavelek:
Jeho pankreas je ukován!
Matoušek:
Od okovů klíč má jistě kráska!
Markalous:
Ne, on ideálně chce ji milovat.
Niedenführ (k Baborovi):
Nač ty okolky! Dej si ji zavolat!
186
Babor (k šedivému sklepníku):
Ať sem prosím přijde Hermína!
Klíma:
Pardon, pane, pro dnes mám ji já!
Babor (prudce):
Najal sis ji? Zde je volná volba!
Markalous:
Slyšel’s dřív, že nemáš lézti k čertu.
Pavelek:
Ada – Hermína – aj hleďte na pobertu.
Hnízdo (ke Klímovi):
Popust mu ji! stačí jedna holba!
Klíma (pichlavě):
Hermínu? Ne! Chci se jí dnes zpít,
zblízka v oči sanské se dívat,
v její průhledné se tělo skrývat –
(mrká na ostatní a políbí tajně Lízí.)
Říha:
Zkrátka máš dnes na ni apetyt.
Babor:
Radš tě zabiju!
(Klíma se směje.)
Matoušek:
Ten zpěv ti bouří krev!
Babor:
Duši dal bych její za úsměv –
zadumčivou tvář její smět líbat –!
187
Hnízdo:
Včera horoval jsi pro coelibat!
Harfenista (zpívá):
A já teď opuštěná jsem
jako ten javor v lese,
když z něj listí opadává,
jak on se smutně třese.
Babor (notuje si smutný nápěv písně; pro sebe):
Její píseň! Kdo ji pěl jí as?
říká: dávno v podvečerní čas –
(notuje si dál.)
Vašíček (pro sebe):
K ďáblu! Černý začíná mě štípat!
(Hermína tiše přistoupí ke stolu. Vašíček jí nevidí.)
Matoušek (ukáže na Klímu a Babora; k Hermíně):
Na kterého z obou chceš se lípat?!
Hermína:
Musím-li – tož který z pánů chce.
Matoušek:
Volit!
(ke Klímovi, který chce povstat):
Tiše, žádná rozepře!
(Vašíček za řeči Hermíniny rychle se obrátí. Dívka ho uzří, vzkřikne a klesne na židli. Vašíček založí ruce a stojí u ní.)
Vašíček (tiše):
Tono!
(Pausa. Všichni u stolu upjatě sledují tento výstup. Harfenista hraje tím divočeji)
Živas! Jak jsi přišla sem?
Tona:
Zab mě, Vendo, nehodna tě sem!
188
Vašíček:
Pověz vše!
Tona:
Tys tehdy odešel –
chvěla jsem se – ty jsi nepřišel –
zoufala jsem – Stařec prokletý
jménem Bílý vešel do chaty –
tvrdil, že jsi mrtev pod skalou –
Po třech dnech mne vedl zoufalou
mezi lidi – semo do města –
Služkou byla jsem – a bída, jak je zlá,
konečně mě na kraj vehnala –
Zab mě! Hle tvá bídná nevěsta!
(Vrhne se mu k nohám, jež s pláčem objímá.)
Vašíček:
Bože, ty snad sám jsi v moci své – –
(k Bílému, který se skrčil pod jeho pohledem):
Hříčko osudu věčného křivý,
bloude lidského názoru pomíjivý!
Odejdi! Já odpouštím ti, pse!
(Bílý změní se ve velkého psa, který vyje vyletí ze dveří; venku však zmizí v oblacích. Všichni
ztrnuli.)
Tona:
Zab mě, Venouši! Ó kéž bys chtěl!
Pro tu lásku, již jsi ke mně měl!
(Vašíček hledí chvíli na harfenistu, který zákonče divokým akordem svalí se i s harfou na zemi. Vytrhne nůž a políbí Tonu, vrazí jí nůž pod ňadra. Uchopí jí do náruči a rychle vyběhne do noci. – Pokřik. Volání na stráž. Zmatek.)
189
XII.
Vašíčka Nejlova konec.
(Vrch Vyšeboh. Ranní šero. Vašíček sedí na kameni. Na jeho klíně Tona umírá.)
Vašíček:
Bože! Jsem ďáblem a přec na tvář tvoji
s úsměvem patřím radostným.
Svou bolest nesmírnou zasadil’s ve mne
a sebe dal jsi mi část!
Ztrácím své tělo, věčnou zřím krásu,
duši svou pojím s ženou tou.
Jen jsem se díval, jen jednou jsem jednal!
Zde vezmi obět si krvavou boží
i tuto mou nekrvavou.
Tmí se – však světlo tvé ohromné září,
jak jasna zdánlivá smrt
v zániku prostoru, času!
Umírám a probouzím se.
To ticho blažené, myšlénky v hladinu
zavřenou v sebe, mlčenlivou,
s prameny vševědomí dole,
pojď, duše, poznej, vidíš – tam –
(Maje ruku u srdce trhne sebou, skloní hlavu. Tona se přitulí blíže. Těla zvolna hasnou. V tom Vašíček odhodí ještě beranní kůži do vzduchu. Nad krajinou zazáří náhle hvězdy dvě, které střetnouce se roztříští se v tisíce částeček padajících po zemi.)
*
(Peklo.)
Lucifer:
Myslíš tedy, že to byla žena?
190
Černý:
Žena? Nezáleží na jméně,
touha tajná, v duši uzavřená,
jejíž obsah znám je nejméně!
Lucifer:
Hle bůh přec ho dobře znal,
duši v tříšť mu rozmetal.
Škoda, nesmrtelným mohl býti!
Černý:
Peklo, nebe nemohlo ho míti;
divný tvor, ho nikdo neznal zcela,
stavba mocně složitá a smělá,
ostře vztyčený, všech tónů shluk,
kde jsi deřil, ozval se ti zvuk.
Hmota rodivá a láva žhoucí,
v duši znak měl nikdy nehynoucí.
Ducha úsměv, země tvrdý skřek,
pekla oheň, nebes polibek.
Spokojen jsem, že se roztříštil,
Věčně Spravedlivý při tom byl;
neboť prvky ducha mohutného
po vší zemi rozletly se kol,
splynul s nimi zárod tvorstva všeho,
štěstí zániku i rodu bol.
Nerozlučně spojen s ženou zhynul,
nesmrtelný se vším mírem splynul.
*
(Širá pláň bez obzoru, pokrytá nízkými pahrbky. V dáli viděti bílý oblak.)
Mnich (kleče na pahorku bije čelem o sněhobílou roušku směrem k oblaku):
Bludná duše má, ó Lásko Nesmírná,
dej nechť tiše splyne s Tebou nyní!
191
Hřích jsi smířil, Nevyzpytatelný,
prarozumem v osud zasáhl
lidské krve bludně tápající,
stvořiv pravého z ní člověka.
(Rozplyne se v bílý obláček plující směrem k velkému oblaku.)
*
V tmavé jizbě na mém stole
lebky dvě se usmívají,
Vašíčkova, Tonina.
Vychladlá jich těla našli
známé vísky ujařmené
šlechticovi pohunci.
Šlechtic namluvit dal davu,
že to bídák, který vinen
nynějším jich neštěstím.
Dobří lidé, lítí dravci,
mrtvá těla rozedrali,
rozházeli po polích.
Lebky obě kluk mi prodal
ssedlou krví pomazaný,
rozjásaný za šesták.
Mistře můj, přijď večer ke mně!
Tajně vykradem se z jizby,
až můj pán – já otročím mu –
v prvním tvrdém bude snění;
pozor dej, bys nezbudil ho,
umí bít můj pán, pan Život,
vykradem se v naši pustu.
Ty jsi ve mně, já jsem v tobě,
Vašíček i v nás se tříštil
s Tonou, ženou věčně živou –
vykradem se v naši pustu
Vašíček, ty, Tona, já.
192
V tmavé jizbě, na mém stole,
v světnici své svět mám celý,
horký popel živorodý
v transcendentní popelnici,
vedle lebky dvě se smějou,
Vašíčkova, Tonina.
Píseň ztracených.
Smutná chasa, maso bez krve,
s fádní písní na uvadlém retě,
vyvrheli, národ ničemů
touláme se po tom božím světě.
Brouzdáme se každý pro sebe
po tom velkolepém zemském kvítí,
dost sám s sebou každý zápolí,
sejdem se jen, když se chceme bíti.
Časem hlavou oheň pekelný,
snivým okem vzdor a úškleb žíhne,
srdce nahořkle se rozpláče,
na chvíli se z čerta člověk líhne.
Za věc jdeme k její vidině,
draky kopem, s netvory se rveme,
jestli k peklu letí záhada,
do nebe jí k bohu hledat jdeme.
*
Dnes je naše noc! Hoj vyjedem!
U vesel já, Váša, hoši bledí,
Mistr v zadu řídí kormidlo,
na přídě, tam krásná Tona sedí.
193
Moře hlučí, zpívá divoce,
běs se vítr sápá v černou plachtu,
šipkou ve mračna se vneseme,
střemhlav řítíme se v bezdnou šachtu.
A když síla duše umdlévá,
Tonin pohled zhojí smutnou chasu,
jednou okřejeme myšlénkou:
jedem do turnaje k panu Ďasu.
*
Cesta k peklu blahoslavená,
svatí země pospíchejte s námi,
potřebujem ohon komety,
chlebíčkáři, zavřte svoje krámy!
Caesare, ty zanech modlení,
pope, nejezdi víc v revír cizí,
filosofe, odlož kopyta,
milý ševče, konec analysy!
Potřebujem ohon komety,
v medu vašem přece tolik vosku!
Pojďte, rozsvítíme na cestu
aspoň svíčku z vašich božských mozků!
Kmotr Satan, dálka veliká,
blahoslavená je k peklu cesta,
zbloudíme-li, vaši proroci
modlu pěknou upletou nám z těsta.
Od ní můžete se vrátiti
ke svým krámům v počestnosti zase,
potomkům až v třetí koleno
bajky žvanit o té smutné chase!
*
194
Moře hlučí, zpívá divoce,
v touhu vášnivou se duše mění,
o skálu se rozbít poznání
či vplout do přístavu zapomnění.
Hle tam ve tmách mračen sjíždí blesk,
rychle tam, ten obraz spásy skvělý!
Hnali jsme se za ním šíleně,
illuse! to do chaluh jsme vjeli.
*
Jasná hvězda vyšla nad mořem,
vlnky hrají tiše, konec vzdoru,
kolem nekonečná hladina,
výhled na vše strany bez obzoru.
Hvězda stojí, vesla bez boje,
jehla otáčí se na kompasu,
nejistoty světlo, zklamání
ozařuje v loďce smutnou chasu.
Maně vzhůru upřeli jsme zor;
hvězda v středu, nad ní také moře,
na něm loďka plachty černavé
a v ní chasa, v jejím líci hoře.
Nazírají tiše dolů k nám
a když znova vesel chápeme se,
plují s námi, jedním směrem, dál –
krutý výsměch sebe duší třese.
*
Jak jsou ostré dásně rozumu,
který vniknout hledí, kde se svitá,
čím víc světla, tím víc stínu se
na lepkavé hroty jeho chytá.
195
Pojem vezme, v rub ho zpřevrací,
boha chce a ďábla hned si stvoří,
na loďkách se křehkých důsledně
do dalekých, věčných pouští moří.
Čas se válí klidně po lidstvu,
milý člověk umy svoje střádá,
do sáčku je klade na sebe,
o jich qualitu se po věk hádá.
My už jedem v loďce šílenství.
U vesel já, Váša, hoši bledí,
Mistr v zadu řídí kormidlo,
na přídě, tam krásná Tona sedí.
*
Plujem k dalekému ostrovu,
duše zbité tam a duše vroucí
tiše stojí u bran podsvětních,
věčně mlčící a vševědoucí.
Mistře můj, tys mezi nimi dlel,
zíral jsi a Pravda v tobě byla,
než tě těžká vlna Soucitu
na planetu zpátky odhodila.
Ďáblem jsi teď, v moři poznání
bloudíš, trpíš, jásáš stejně s námi,
ať stavíme pevné majáky,
modlářské ať vyvracíme chrámy.
Ostrov mlčících jsme opluli,
ke druhému blížíme se chvatem,
– krásná Tóno, tys tam bývala –
loďka hoří jeho světlem zlatem.
Vlna soucitu a bolesti
z ostrova tě Krásy zpátky nesla,
196
kde se člověk svíjí trpící
malomocně drže křehká vesla.
Ostrov zářící jsme opluli,
jarou zelení se směje třetí,
zlaté zámky v bílých oblacích,
dole zpívá všecko, musí pěti.
Tam jsem býval, štasten naslouchal
kouzlu duše, čarovnému hlasu,
vlna soucitu a bolesti
v ráz mě smetla mezi smutnou chasu.
*
Loďka křehká vázne na písku,
mrtvo, ticho, prázdno a tma hustá,
pojem Stínu v duši zaniká,
hle to opět rodná naše pusta.
Kdesi v dáli v ticho příšerné
bezbarvý tón z pusty dlouze zeje,
potměšile bůh se nehybný
zatracencům bídným pustě směje.
Tak tu čekáme dvě staletí;
Mistr němě stoji na pahrbce,
Váša vzdorně pěsti zatíná,
Tona sní a já se směji trpce.
Mistru nyní slna ukápla,
choulila se po písčité stráni,
oblázkem se skutálela k nám,
Váša tvrdou zachytil ho dlaní.
Na Tonu se měkce zadíval,
pevně pohleděl mi v bledé líce,
197
rozehnal se, v dálku zamířil,
vrh’ a bezbarvý tón nezněl více.
*
Člověče, my silou bolesti,
silou nitrem zostřeného hledu
chvějíce se divou rozkoší
Boha viděli jsme ve svém středu.
V jeden mih a věčnost byla v nás,
těžkých dum a snů a záhad tíha,
z nekonečna tak se světla zář
v jediný bod všehomíra sbíhá.
Veleba a jasnost ohromná,
proniknutí, původ, štěstí klidu –
– –
až bůh řekne svoje absolvo,
o svém štěstí pak vám zpívat přijdu.
* *
*
To byl okamih, ó nebesa,
jak jste chovala nás bohem snící.
Věčný pohyb, věcný nepokoj
smutná chasa na bledém má líci.
Proniknutí, blaho nesmírné,
svrchovaná rozkoš zapomnění –
však ví bůh, proč neklid dal nám zas,
divou vášeň hledání a vření!
Hledej, zoufej, padni, člověče,
vzdoruj, mysli, že se vesmír řítí,
dej se šťasten v hlínu zakopat,
boha však – ne, nechtěj nikdy zříti!
198
Hoň se za illusí po moři,
otroč živou hlínou v roli Času,
až ti prstem v čelo zaklepe,
zhyň a dej se mezi smutnou chasu!
Smutná chasa, mrtvá, bezkrevná,
s fádní písní na uvadlém retě,
zatracenci věcně neklidní
touláme se po tom božím světě.
Této knihy vyšlo 300 výtisků.
E: pk; 2004
199