Alfréd (1858)

Báseň epicko-lyrická, Vítězslav Hálek

Diplomatická verze Ediční verze
ALFRED.
Báseň epicko-lyrická od Vítězslava Hálka.
V Praze. Nákladem knihkupectví I. L. Kobrova.
[1] Národní knihtiskárna I. L. Kobra v Praze.
[2] Ukaž mně muže, Jenž není otrok vášně, a vnitř srdce Jej nosit chci, ba v srdci srdce svého. Shakespeare (Hamlet).
I.
Lásko! věčně stejná ve své kráse, věčně různá ve svém hnutí! Jedny vedeš přímo k věčné spáse, jiné – ku věčnému zahynutí. Jedněms nebem plným vděků, na němž tisíc jasných hvězd se rojí; dole květ sní sen mladého věku – a jej nebe čistou rosou kojí. Jinýms nebem plným trýzní, po němž klikaté se blesky honí; dole květ po nebes vláze žízní– blesk mu hlavu krásnou ve hrob kloní. Zpanilá jsi, jako z Paestum růže1), na niž toužebně se srdce třese: jedněm vůní obestýláš lůže, jiným trn tvůj věčnou bolest nese. Lesklás číše, sladkým kypíc tokem – lidské srdce z ní tak rádo ssaje: Jeden spěchá v Eden rychlým krokem – ten tam, že se napil, musí z ráje. *** [3] V malebném kruhu stojí hory, jak zahrady by hráze pevné, a na nich šumí lesů sbory převážné slovo v řeči jemné. A vyrostlé v tom věnci vděčném se milé háje k horám vinou, a mezi nimi v zpěvu věčném po různých cestách řeky plynou. A jako porozběhlé stádo ty pahorky, ty vrchy, hory; v jich údolí tak srdce rádo si ta nétajné vede rozhovory. Tam na hoře své šedé stěny ten ssutý hrad si věrně hlídá, a stejně stále, beze změny on děj svých věstí vypovídá. On mnoho zná, on přežil mnoho, on svědkem býval mnohých dějů, on přečkal časů, lidí mnoho, a mravů, zvyků, obyčejů.– Tam bují pole, luhy, háje, tam jezero se kryje v hloubi, a kolem lípa v květu máje se splítá s dubem v stinné loubí. Na větvi žvatlá mladé ptáče, a jeho slova – samé zpěvy; kol něho tisíc druhů skáče, a ono jim své srdce jeví. V těch údolích, v těch hájích milých se mládež v pestré kruhy splítá, a bujná radost srdcí čilých se v lehkém tanci volně zmítá. A zpěv o závod s ptáčky v háji – zde pozastav a přihled’ blíže; 4 kde tak se srdce otvírají, tam srdce zbývá mnohé tíže. Zde pěkně tak, zde volno, milo, zde srdce se jak doma cítí; a semli srdce zabloudilo, nemožná víc se rozloučiti. Tou zahradou – to země má je, ta země krásná, kraj ten blahý, můj Eden a můj ouděl ráje – má kolébka, můj domov drahý! *** A blízko dvě si hory svorně stály; od nich se v pravo, v levo táhly řadou zas hora menší v nedohlednou dáli, jak dítek tvořily by řadu mladou. Uprostřed hor těch tiché údolíčko, v něm skály přímí po stráních své čelo; na nich si bříza zvolila své staveníčko, a křoví malebně se po nich rozestřelo. Ba láska sama tvořila si, zdá se, to údolí za sídlo zvláště milé; to tiché údolí v své jarní kráse sem mocně láká srdce roztoužilé. Tam dole potok své si hrčí písně, v něm kvítky koupají si tenké vlásky, na břehu vrba kývá vážně, přísně, a slavík vyznává se ze své lásky. Bůh sám ví, komu potok písně pěje; však dle nich tančí kolo v mlýně blízkém, a větřík s vlnkou dle nich v dálku spěje, a srdce omládá na břehu nízkém. 5 Již svolav pastýř porozběhlá stáda, je odved’ pod tichou, bezpečnou střechu. Snivému večeru hned jakby ráda ty nebes světla, přišly v tichém spěchu. Teď jiný život zde a rejdy jiné. S muškou se brouček dovádivě honí, a palouk štíhlé srnce k pastvě kyne, a růže opuštěná – slzu touhy roní. Teď měsíc vyplul v nebes modré moře – snad že ho touha k jasným hvězdám nesla, snad aby odplul té, u níž dlel, hoře, svá napnul k plavbě stříbrojasná vesla. Roztouženě ty bílé břízy stály – jim šeptal větřík slova sladké touhy, a zpěvem ptáčky družku v hnízdo zvaly, a jejich písně – touhy ohlas pouhý. Ba každým lístkem vlály touhy písně, ba celé nebe tajnou touhou plálo – a zemi, zapomněvší vlastní tísně, ve sladkém snění o nebi se zdálo.– Ó blažen, komu splnilo se přání touhy; však žel – komu zbyl z něho přízrak pouhý! *** Ty dívko tam pod vrbou v stínu jemném, co ještě pozdě tak tě poutá venku? Hleď, dávno luna noci polotemnem již plaví tam se nebes po výklenku. Hleď, už ti ptáci k svému hnízdu letí, a spánek na víčku si hoví mnohém, a pěkným snem svých chvílek dobu světí. Nuž dívko – dobrou noc! spi s pánembohem! Ty neslyšiš? Což, pověz, tak tě jímá, že na domov tvá mysl zapomíná? 6 Což v mysli nenamyslilas se dosti, když na nebi ta slunce svíce plála, že při měsíčku pozdní toulavosti tě peruť spánku ještě neovládla? Snad, jak ta luna v nebes modru čistém, se touhou neseš v temnomodrou dálku? Či, jako větérek tam s mladým listem, s tvým srdcem lásky šepot vede dálku? Či nemožná ti, nadívat se dosti na luny, nebes hvězd večerní kráse? Či vyzvídáš, jak v šeré dalekosti na klamném snění touha kolíbá se? A nebojíš se noční chladné rosy, ni blízké půlnoci nevlídných stínů? Či myšlénky tvá mysl s sebou nosí, jež nesmíš myslit v tiché chyšky klínu? Probůh! snad– – – jak harfa o zpěvu, kdy zpřetrhána, jak kvítek o vůni, kdy sluncem zvadlý – o nebes kráse sníš, jak anděl padlý? Viz daleký ten svět – ta země, nebe, na každém tvoru spánek tichý loudí – nuž – dobrou noc! a pánbůh střeží tebe, ať v mysl tvou zlý sen snad nezabloudí! *** Ty nedbáš mého slova, ne mé prosby? Ba vidím slzu v oku tvém se stkvoucí, ba – jak by v bázni předvídané hrozby – ti slyším srdce v bílých ňadrech tlouci. Ty pláčeš?– – – Ó pověz, co tě právě k slzám nutí? Hle! noc je krásná, světlá, čistá, jasná, a každý lístek tichý – beze hnutí. 7 „Nu tedy slyš, a – polituj mé věrnost lásky. První dech jara rozedech’ se světem, prvním se ozdobilo jaro květem, první se ozvaly ptáčátek hlásky – a hvězdy na nebi neznámou touhou plály, a měsíc své na cestu svítil touze, a břízy v bílém luny světle stály, a celým světem plála touha pouze. I v mé zde srdce – považ zda to hříchem – neznámý posud nepokoj se vloudil, a – jak ta touha večerním se tichem– neodvratný se celým tělem proudil. Cizímu tichu počlo srdce tlouci, než darmo oko upřela sem v dáli – jen větřík líbal růži v ústa žhoucí, a břízy v bílém luny světle stály. A jemná bouře hostila se ve mně, myšlénky bez ladu se duší táhly – chtěla jsem v písni vyslovit se jemně, však darmo city po svém slově práhly. Tu postava tam v výšce kmitla šedá, a jako bůh ve záři luny stála; hned zdálo se, že své si nebe hledá – hned s lidmi podobnost se míti zdála. V tom nahne se – a přes ty příkré skály – jak na nich doma by – sem dolů stoupá, a oči jak by každý kročej znaly – a mrštně od skály se k skále houpá. Mé oko pátralo po každém hnutí – a bázeň o něho mi srdce ouží, a každá žilka v nepokojném hnutí – celá se duše v jeho bytost hrouží. I přes propast, co tamto hrozná zívá – skok – ještě skok – a již zde přistál dolem; 8 černá mu kadeř po ramenou splývá, a zrak se vážně porozhlížel kolem. Nedlouho stál, mířil sem v tu stranu – tu teprv bázeň před mužem mne jala, chci utíkat, však – bezemocná stanu, má ňadra stísněná div oddýchala. On u mne již – já vyskočila, vzkřikla – však noha slabá k zemi se potácí, do srdce jak by ostrá dýka vnikla – přešel mne zrak a duše paměť ztrácí. Co se mnou dálo se za drahnou chvíli, neznámo mi; neb paměť když nás mine, děj neviděn kol našich zraků pílí, jenž v čase zniká a zas v čase hyne. Kdy však se vrátila zas v duši síla – ó blahé, blahé, blahé probuzení! co duše tenkrát blaha pocítila, to není v světě víc už k nalezení. On svými lokty přivíjel mne k sobě, na srdci jeho tlouklo srdce moje, a ke mně shlížely ty oči obě, jak věčné lásky nehynoucí zdroje. Nemohla jsem mu zazlit, ač jsem chtěla, ač místo, čas mne pobízely v dáli; z těch jeho úst tak krásně slova zněla, a ve zraku tak milé ohně plály. Neznámost v tváři jak by náhle tála, ty tahy v lících jak by dávno znané, a ňádra jednou duší obývané, a srdce jednu řeč se mluvit zdála. A opět zmohla bázeň ta se ve mně – já vyvíjela mu se z obejmutí; však řeč jeho tak chlácholila jemně, že síly pozbylo mé rozhodnutí. 9 On mluvil o lásce – ó krásná slova! On žádal odpověď – ó trapná chvíle! On žádal lásku, s svou se ke mně chýle – on přisáhal a zapřisáhal znova. Když odpovědi neměla jsem hlasu, on žádal ruku pěkně v řeči smělé –– ó kdožby k rozvaze tu našel času! já dala ruku, a s ní srdce celé. Druhý den, sotva s dnem se večer sblížil a žežulinka zakukala v lesy: nepokoj touhy teskné srdce ztížil, a srdce ústy zašeptalo: kde jsi? On přišel opět a on líbal zase – týž oheň v něm, však každou chvílí mladší, a nové slovo v nové povždy kráse, tyž polibky – leč každý nový sladší. A každý den, když večer s hor se šeřil, on dostavil se s žežulčiným zpěvem –– ó kdožby ještě nyní neuvěřil, když láska tím se jeví přioděvem?– Nediv se, že tak šíře zpomínám těch nocí. Kdo miloval, těch nezabude chvílí; a byť se s nimi rozstanout chtěl mocí – neodvratně se paměť zas k nim schýlí.– Ó žel! V tom světě stálosti tak málo. I lásky slib, jenž věčnosti se vzpírá, i přísaha, v níž celé srdce tálo, sotva že zazní – již se zvukem zmírá. Žežulkám utichaly věstné hlasy, a s nimi jeho navštívení řídlo; žežulku odlákaly jihu bujné krásy – a co zde zůstalo – – jen bolu nutné zřídlo. Žežulka přišla zas, s ní jaro mladé přineslo kvítí luhům pustým dlouze, 10 však on – – myšlénka divná v mysl mi se krade – – a – vymýšlí – – snad lék – zklamané touze. Snad – lék – – snad hrob – – lék – hrob – – snad v jednom obě. Leč ne – chci žít, až doplazím se k době, kde důkaz dám, jak velká láska má je, že bez změny, byť zbavená i ráje. Ty jméno jeho znáš, jež všude znáno, ba sem až zalétají o něm věsti; neb jméno, slávy hlasem sdělováno, si zvučně světem širým cestu klestí.“ *** Na chvíli umlkla. Snad pro úlevu si duše zažalovala v tom zpěvu: „O lásce divné pověsti – jak mor by svět ten práznil: ten nožem vjel si do srdce, ten tam se z lásky zbláznil. Sepněte, dítky, ručinky, a modlete se za něj – pánbůh rač chránit každého, by nedošlo též na něj.“ Zrak, jako ztuhlý, v dálku matně zírá – leč zdá se, že se dálkou neobírá, že bolest ta, jež srdce svírá mocí, nedá jí vnímat krásný obraz noci. Tvář zastřena, jak v smutku, šatem bolným, a slza odkrádá se oku proudem volným. – 11 Leč hleď – jak ptáček k svému hnízdu letí, již spánek na víčku si hoví mnohém, a pěkným snem své plachost chvílky světí – nuž dívko, dobrou noc – spi s pánembohem! II.
Ba nedivím se, že nedaly spáti ty Themistoklu Miltiada věnce2), neb dokud nelze vavřín svojím zváti, kdo spal by klidně při té uzpomněnce? Ký tedy div, že z lůžka puzen v loubí, na slávě pracoval, svým druhům rovné? Vždyť sláva, jež se s jedním věncem snoubí, má věnců mnoho – krásy nevýslovné. Snad mnoho těch, jimž o věncích se zdálo – však sláva skoupá v jejich rozdávání; leč komu o nich již se rozezdálo, ten moci snů se více neubrání. Ba věděl předobře ten mladík Velký3), proč v slzách zastesk' na tichém si hrobě, že ten, jejž kryje hlíny násyp mělký, již opěván, ctný pomník našel sobě. – Neouhledně to místo posud znělo, než z něho známé jméno pozapělo; teď – jak když v křoví ptáček lyrický svým hláskem slaví večer básnický, a oko pátravě po místě těká, kde slavík ten své písni k vůli čeká: tak teď se po tom místě ohledáno, kde nový pěvec nové věstí ráno, 12 kde nové písně netušeným zvukem okřívá srdce mladé novým tlukem. A v šíř a v dál se nese mladé jméno, ne od mladých jen, i starců ctěno, a šírým světem dráhu svou si klestí – svět vítá je, že nový život věstí. Ba otec vypravuje svým je dětem, jak zasloužilo, aby vládlo světem, a vnuku vnuk co dědictví je chová, a píseň nestárne – ta věčně nová. A ani věkem, v němž vše jiné zmírá, se pestrost barvy její neotírá, a zapomnění, v něž i věk se svalí, ji těsnou smrti rouškou nezahalí. A když i časů zajde berla vládná a po nich nezůstane stopa žádná, a jen jak sen snad někdy zašelestí, či jako zpráva bájné ve pověsti: pak na mohyle, na půl skoro ssuté, spočine oko mladým ohněm rozplanuté, a uchu zazní hlahol písně dávné – té věčně mladé, nikdy neúnavné, a srdce čisté, mocná harfa v pěsti se znítí k nové písni, k nové věsti. Zpěv věčně jarý k novým vzpučí květům, by stal se milým ještě pozdním světům. Ač nikdy mrtvý, přece bez ustání, bez konce slavit bude z mrtvých vstání, a místo, jehož dřív si nevšímáno, se stane Mekkou, kam teď putováno. *** 13 Než – v dálce cíl a cesta k němu dlouhá a každý k předu krok – jen činu smělost pouhá. Kdo silou smělý dost, že bez závrati si troufá, na té cestě podíl bráti – nechť zkusí to – toť hodno zakusení, však bez rozmyslu cesty k činů není. A slabce beztoho krok první zradí – kdo sám si netroufá, ten neprosadí. Ten vavřín věčně zelený, jímž čelo se vítěze kdy stkvěle přiodělo, a pobádáli chvilky kouzlo okamživé, proč ne by nárok slávy věčně živé? svět, by tě slavil, tebe nevyhledá. Jen ta se v paměť vtiskne hvězda bledá, jež směle vplave v sester spolek krásný, a zjeví, též že třímá světla paprsk jasný. Těch ovšem řada dlouhá, jejichž krása se věkem věku neochable hlásá; však lidstva paměť velká; délka času má ještě mnohé místo, mnohou rasu. Jen jednou jsi se zrodil pro život jen jeden; zda pak a k jakým činům budeš veden – to potom čas. Leč zde co člověk zmrhá, to s sebe sama smrti v náruč vrhá, neb – by to napravil, se více nenavrátí. Ten čas, kde na hrách dětských podíl bráti se nezachce víc, ten svým přijde časem. Pak úkol jiný; jiným pak se hlasem svět jiný, vážný osloviti musí. Kdo slávy lačen, nech to činem zkusí. Ba v čase čas, kdy po činu duch zprahne, jak jelen po vodě, kdy vedrem smahne, Leč přemýšlej – toť hodno přemýšlení, an bez rozmyslu cesty k činu není. 14 Čin bdí, kdy sen sirotkům otce, matku a psancům vrací domov, rodné háje, a tam zas sklamanému holoubátku popřává vžít se ve ztracené ráje. Čin bdí a navzdor spánku mocné síle on měří s lunou tiché noční chvíle – Po dávných reků učí toužit věnci, uvádí v přízeň s rodu oslavenci. *** A tak i Alfred. Neb on poznal záhy ty, které vedou pěvce, svaté dráhy. On znal, že mnohá píseň v harfě dřímá, jež probuzena sluch i srdce jímá; že mnohé nevyhráno ještě zpěvy, v nichž mnohý nevyslyšený zvuk se jeví; že mnohý v srdci zvuk po hudci práhne, až zralou rukou v zlaté struny sáhne. Leč, že mu světa lomoz prsa oužil, ký div, že po samoty klidu toužil? Tam z plných ňader moh’ si oddechnouti, a k nebes klenbám tužeb klenby pnouti. Ač sám, přec nikdy nebyl osamělý; tam svět mu kolem zraků plynul celý, a z toho světa bídy, světa krásy tam k němu mluvily sterými hlasy. Tam nevytržen mnohou získal chvíli, by poznal sebe, své by poznal síly. Tam poznal vrtkavost svou, příliš zjevnou, a pevnou vůli svou tak málo pevnou. Tam, kdy sám nad sebou své zkalil oko, a vzdech se ozval v ňadrech přehluboko – tam bděl a bděl a přemítal a vážil, 15 a odříkal se a zas znova bažil, a odumíral a zas nové síly ssál k novým činům v jarobujné žíly, a vroucí srdce, marným touhám cizé, jak omlazené v jara svěží míze zas z nova počalo tak mladě tlouci, jak v prvních políbeních lásky vroucí. Tam celou duší v zpěv a čin se hroužil, čin žádal – leč i po odměně toužil. – To odpusťte mu, že se stranil lidí; ne snad, že neznal kráčet jejich pídí, leč nechtěl dát se zkoušet pro zábavu, zda před trupy zná sklánět pyšnou hlavu, zda v diletantství dospěl na rytíře, jenž licoměrně svědčí každé víře, a zdali nuděním se bavit umí, a rozumí, i čemu nerozumí, zda za mistra se v světě hodí trošku, jenž líc i řeč mít umí za škrabošku. I jeho odpusťte mu pýchu velkou, co neráda se bratří s luzou mělkou, co neráda se staví ve stop stejna, jež ku předu si ryjou krtků hejna, jimž hlína v před a hlína v zad a kolem nedá se rozhlédnouti ani polem, – tím polem, na něž slunce s nebe svítí, a v povrch z něho loudí krásné kvítí. *** I dnes bděl Alfred a s ním lampy světlo a to, co duši mu a srdce hnětlo. A lampy knot teď prsknul hustým dýmem, a dým se ke stropu vlek’ za svým stínem 16 od světla pryč, až v pološeru zašel – snad že tam hrob svůj, s hrobem poklid našel. Nač myslí Alfred? čelo zkaboněno. jak by jen mrakům bylo rozestřeno. Myšlénka těžká, jež se v mysl vkrádá a s myšlénkou se v temné pásmo spřádá, jak přišla, odkrádá se tuhým zrakem, a sedá na čele si hustším ještě mrakem. Myšlénky jako lidé: jedna druhou potírá, jako v bitvě, zbraní tuhou, ta silná podmaní tu slabší sobě – a pak se odklidí a ustele si v hrobě. Nač myslí Alfred? Ta role žití, ač jen kuse známa, se staví před zrak mu u velké panorama. Ta role žití – ba tu každý hraje, leč ten, že nevěda, a jiný, co hrá, znaje. Ta role žití – mnohý než zví o ní, se s vetchou hlavou v tmavé lůžko skloní. Ta role žití – leč co on v ní vidí? Nedůsled, protimluv za každou pídí – od vášně k vášni bouřné kolotání a poklidu se marné domáhání, a naději – bludiček svůdné světlo, jež aby selhalo, nad bahnem vzlétlo; a vůli, samu s sebou v stálém boji, jak chtějíc sjednotit, se stále dvojí; a rozumu zrak slabý, hrubý, kusý, jenž, aby neoslep’, jen v temnu vidět musí; a touhy oheň, tím vždy ukojený, že neměl krmě k svému nasycení; jen velkou poušť, a nás v ní tak málo, kde srdce zpachtěné by pookřálo. A jeho sláva? – Co mu sláva? – Růže? 17 Jen trní ználi – trn zda těšit může? A jeho láska – co mu láska? Růže? Květ otrhal – trn zbyl – zda těšit může? On slávě obětoval lásku – všecko, a slávou neukojen – hravé děcko zas v lásce hledal všechno blaho svoje, a lásku zmařiv, pyká za oboje. Tou krmí syt, jež láskou mu podána, ji zradil, jako Jidáš svého pána, a slávy dávné nežádostiv více, a lásky neschopen, jak světla zžatá svíce, nestrávný čas teď rozjímáním tráví, čím chtěl být a čím jest ve chrámě slávy. – Ten lampy knot zas prsknul hustým dýmem, a dým se ke stropu vlek’ za svým stínem, od světla pryč, až v pološeru zašel – snad že tam hrob svůj s hrobem poklid našel. Zas prsknul knot a rozpojil se s světlem, jak s vůní růže v květě odekvětlém, jak s světlem den tam za večerní horou, jak tělo s duší, dlouhým žitím chorou. Teď vpad’ sem oknem měsíc, plným leskem, a zbledlo všechno bledým pod paprskem. Vzdech hluboký se mocí z ňader táhnul, jak už by dávno po svobodě práhnul. *** Teď – však jen mžikem – myšlénky zas nové, leč milé, jako z rána krásní snové, už dávno nemyšlené, teď v něm vznikly, tak přítulné, jak pejsek pána zvyklý. On ve chvíle se zabral svého mládí – v ty krásné chvíle, plné blaha, štěstí, 18 kde každý kvítek novou radost věstí – – pojednou s celým světem válku svádí, a hned zas smířen za motýlem pádí, a tomu mráčku, co tam šedobílý po blankytu zalétá v neznámé ty kraje, on svoje touhy, přání svoje sdílí – hned ptáčkem prolétá své rodné háje, a hned zas v soudruženců kruhu milém o světa divech sní v snu přezpanilém, a hraček syt, zas v oku matky drahé ty jiskry stihá lásky vroucí, blahé – – teď jiné zas chvíle. – Jinoch statný kříž na kříž měří světa cesty různé, a bádá, soudí, touží, ničím zvratný, ne schopen kratochvílí chasy nuzné, své síly zná a boha v sobě cítí, a podstoupí a smělé staví plány, všem milý, jako vonné polní kvítí, a kudy kráčí, kroky požehnány – – a oko přistřelo se těžkým mrakem – obočí srostlo v černou duhu nade zrakem. *** A nové mraky nad čelem se stáhly, jichž blesky až do srdce útrob sáhly. Dnešního obraz dne se živým slovem mu v paměť vryl, jak písmo v kámen nade rovem, a opět se a opět před zrak staví, a mysl mdlou a duši tesknou baví. – Ji v poutech předvedli, kde v dlouhé řadě se soudců vážný sbor k poslední sešel radě,radě. 19 V jich středu Alfred s tváří na smrt bledou, v níž s strachem hrůza kruté boje vedou. Ji předvedli, a ona s pyšným okem a přímou šíjí, pevným, hrdým krokem se přiblížila – ne jak vyznat chtějíc vinu, leč mstitelka jak volajících o krev činů. Tam pevným okem kol se rozhlížela, na soudců vážné tváři mžikem dlela – až tam – to on, toť jeho oko, bože! – jí oči utkvěly, jak vražedné dva nože. On vstal, a hlasem, v němž se slovo chvělo, jak z bázně o tu schráň, již opouštělo, jí četl vinu – ne jak soudce čítá, leč jako souzený, jímž vina zmítá. A ona o krok k předu předkročila: „Vám známo všem, co já jsem zavinila, jsouc matkou dítěte i vražednicí. Mne neleká hlas, prolitou krev krví mstící; mně nezbývá víc radosti v tom světě, mně každého květ blaha na odkvětě. A ráda teď svou hlavu pod meč kladu – to právu zadost, lidem ku příkladu. Já milovala – ó tím jedním slovem ten souhrn pozemského štěstí zovem; v něm srdcí souzvuk tichý platí více, než světa radostí ostatních na tisíce. A srdce nezná oběť velkou dosti, jíž z lásky k lásce nerado se zhostí. Jak velká moje lásce oběť byla, jsem, dokud milována, nevážila. Leč vím, že podala jsem všecko – všecko, a dary plýtvala jak hravé děcko. Však vím, že, bych i byla nebe měla, 20 bych byla z lásky nebe nešetřila. Bez konce, bez žádání o odměnu, jen v lásce hledajíc za lásku cenu, jen v lásce živa na tom božím světě, jak ptáček své živ písni v teplém létě, květ jak své vůni, a své jaro kráse, jak večer hvězdám, jimiž odívá se – tak moje láska lásce jenom žila, a v ní svůj ráj, své nebe velebila. Když však můj hoch tam zašel na ty háje, mně zůstaviv jen slzy ztraceného ráje – tu ozvalo se srdce, že je pusté, a žaly rojily se mnohoústé. Já hledala, jak holubička sirá, kdy večer bílého dne stopy stírá, kdy družky vrátily se v baňky skromné, a ona nářky vede srdcelomné, chtíc po boku dlít přemilého ptáčka, chtíc přivolat si srdce jedináčka. – – A když jsem našla jej – – on neznal více ten srdce známý hlas, to známé líce. To oko, v které tak se často díval, a náruč, v níž za jasných nocí dlíval – to vše jak cizí, dávno neznámé mu. Leč když i plod, tak drahý srdci mému, znát nechtěl, vyštvav od sebe mne v smíchu, že volna byla jsem i slovu, hříchu, a otec sám se nechtěl k dítku znáti: tu já i zapomněla, že jsem máti. A v srdci tvrdší nežli krutá lvice, teď lítá saň – dřív krotká holubice, po krvi žízniva vlastního rodu, krev prolila jsem svou – krev jeho plodu. To zločin můj. Já ráda přijmu ortel smrti, 21 jež z kořene kmen mého žití zdrtí. Krev žádá krev: jsouc nelítostna v činu, nežádám milosti si pro svou vinu. – Kdo činu souděl smutný se mnou nese, kdo vraždy původem byl – netažte se; že v lásce té byl se mnou podělený, již pro to nebude mnou vyzrazený. To pomsta má – že nezradím jej slovy, že můj hlas jméno jeho nevypoví. Však červ nech v svědomí mu nasadí se, ať hryže jej, když k spánku uloží se, ať pokoj vyhostí se z jeho oudů, a pak se zodpoví tam u božího soudu!“ A oko její přísně na něm dlelo, jež pomsty vykonání ozářelo. Zas Alfred vstal, a v tváři na smrt zbledlý, jak s žitím smrt by na ní boje vedly – na čele potu chladná krůpěj stála, a noha jak by nohou být se bála, a hlasem jako zrozeným by v hrobě čet’ ortel – ne jak jí – leč jako sobě. – Ten obraz celou jeho mysl chvátí, že div mu z těla duši nevychvátí. – Prv slepý, potácel se v světa proudech, a pak že v ráji prohlíd’ – celý blahý – teď vidě, hmatá po svých chorých oudech, co vidí? – Vidí, vidí, – – – že je nahý. A oko srdcejemným bolem máče, vyléval slzy žalostného pláče. 22 III.
To nebe krásné, jako dívčí oko, tak mnoho hvězd tam plane převysoko; tak jasné nebe, že lze prohlédnouti, zřít anděly na zlatých křídlech plouti; to nebe – člověk by se věčně díval, jak v dívčí oko, až by v jedno splýval; to krásné nebe – plno tak božího světla, jak oko dívky, v němž se láska vznětla; to nebe, z něhož věčná láska svítí, tam srdce nový, milý domov cítí – to krásné nebe – kdo se okem vhrouží, ký div, když celým srdcem po něm touží? Leč svět – ten jiný; na něm vše jiné. V něm láska vzchází a v něm láska hyne, a srdce, lásky mlékem napojeno, zas bývá s lásky prsem rozstaveno, a zůstaveno v bolu, v želi sobě – nenajde pokoje, až zdřímne v hrobě. A přec v tom světě tak je milo býti, že těžko s ním se navždy rozloučiti. A daleký ten svět tak krásný, milý, že div by oči slzy neprolily, kdy k věčnému se zamknout mají snění, z něhož už není více probuzení. *** Ty bledá dívko! Proč tvé modré oko tam do té výše bloudí převysoko? Či po tom mráčku, co se stále mění, posýláš hochu svému pozdravení? 23 Či snad z těch krásných světel to chceš zříti, jež mělo štěstí tvému hvězdou býti? Či ze hvězd snad, co tam se v nebi lesknou, chceš napit útěchou tu duši tesknou? Však marné to otázky – odpověď jim žádná; i jí se leskla hvězda – ale zrádná. Tam na té nebes báni vzešla – svadla – ach, darmo teď se díváš, kam ti spadla. To místo, kde ti svítila, tak jemné, teď – jakby mrak je pozřel – prázdné, temné. S ní opustilo tebe všecko – všecko, a zde tě zůstavilo – siré děcko. Ba, jsou to mladosti tvé zašlé ráje, jichž ztráta v trapné myšlénky ti taje; pro ty ta bledost v tvář se ti rozkládá a duše prahne – srdce zpět si žádá; pro těch ty hojné slzy leje oko a vzdechy v ňádrech bouří přehluboko; a pro ty, pro ty zejtra co se stane – ta slza ví, co hořká z oka kane. Ó žel! že po tom nejkrásnějším toužíš, avšak – že zašlo, nikdy nevytoužíš. *** Tak ticho, teskno, nikde ani hlásku – jen dole žblunká vlnka po oblásku; tak teskno, prázno – ani lístku hnutí, jak smrť by vzala všemu oddechnutí; tak prázno, mrtvo – div že srdce bije, tak mrtvo – strašno – jak v srdci Marie. A v podivném vše snění kolem stálo, jak by se všemu o dnech krásných zdálo. A vše tak stálo mrtvě, nepohnuto, jak za živa by v hroby uzamknuto; 24 a kolem teskno – prázno – mrtvo – hluše – jak ohlasem by z vlastní její duše. Tak nebylo, kdy tenkrát měsíc nebem bloudil, a Alfred první políbení loudil, a když při zpanilém slavíka hlásku – tak nebylo – ti vyznal svoji lásku. Ach ovšem, daleké že jsou ty kraje, v nichž hrob je tvého ztraceného ráje. A věřím, že se ráda v ráj ten hroužíš – a však – – že zašel – zpět jej nevytoužíš. Ó žel! že nejbožštější ta z radostí i srdce klidu, štěstí, blaha zhostí, že pramen týž, z něhož se nebe prýští, se bolem zakalí hned v době příští: ten krásný sen že má své probuzení, po němž se v ztrátu zpět vžít možná není. A ještě hledí – jakoby to oko tam bylo doma – v nebi převysoko. To oko ale bez záře a světla, jak by v něm zoufalost vši naděj shnětla. *** Vrcholky stromů bujně zašuměly, a v dálku jejich táhlé dechy zněly, a slavík zaklokotal píseň kdesi a rozezvučel blízké kolem lesy. Hle křoví, zbuzené z lehkého snění, si šepce zpěv o sladkém probuzení, a pobděv na nebi si měsíc bledý, tam jde si pospat za ten mráček šedý. Však v srdci jejím oddechnutí žádné; ten stálý žal v něm stále jenom mládne, a nemá klidu, nemá srdce stání, jak vítr, jenž sám před sebou uhání. 25 Ty bledé rty, že jednou byly růže, kdo z jejich úvadků to poznat může? Ty bledé líce, že též jednou květly, kdo nám z té svadlosti to povysvětlí? Uvadlé listí, jež se sem tam klátí – odkud, že vůni dýchalo, lze znáti? Ba smutno, soudit, že co mrtvo, žilo, že bezduché, kdy žilo, okouzlilo. V klín ruce sklesly – skleslo hlavy týmě – ba, mysl těžká – těžké pout je břímě. *** Z těch svadlých rtů – slyš, jaká píseň plyne! ten krásný zvuk – jak krásnou smrtí hyne! „Plakala dívka pod vrbou – plakala sama nad sebou – ó lásko, lásko! Odkvetl první lásky čas, srpu již čeká zralý klas – bývalé jaro – jeseň teď – divné má plody jarní květ – mnohému k pláči, kdo se smál, až by si srdce vyplakal – ó lásko, lásko! Dívce když dospěl teskný čas – dítko má otce tvář a vlas – ó lásko, lásko! Povrh’ mnou otec krutý tvůj, jeho máš líce, synu můj! Jeho máš líce, jeho vlas – povrhne matka tebou zas, 26 aby se nesmál před časem, slovu že volna byla jsem – ó lásko, lásko! Zabila dívka lásky plod, zbarvila krví jasnost vod – ó lásko, lásko! Uvadlý první lásky čas – kosa žne zralý s pole klas, bývalé jaro – jeseň teď, bývalá radost – červa hnět, bývalý úsměv – červa hlod, bývalý květ – teď mrtvý plod – ó lásko, lásko!“ Ze srdce hloubky jí ta píseň zněla, v níž děj své lásky – smutný, trudný pěla – však krásně tak, jak flétny táhlé tónky, a jemně, jak slavíka noční zvonky. Leč píseň ta, jež z plné duše vřela, jen hluchým stěnám zněla – a v nich mřela. Jí nepřáno – žel! jako pěvcům jiným, by srdce jala zpěvem holubiným, by srdce nadchla ohněm čistým, svatým, ve vyvolených dobrým bohem zňatým. Ba srdci jejímu ni družky dáno, jež znala by, co jinde zneuznáno, jež útěchou by želi, strasti byla a šťastné duše štěstí soucítila. Ba nepřáno jí ani srdce míti, na němž by volně mohly slzy mříti, na němž by srdce v tluku volném znělo a na bolest svých bolů zapomnělo. V ní vzniknuv bol, v ní žije, v ní i hyne, 27 v ní útěcha s žalostí v jedno splyne; ona si sama družkou, srdcem, duší, kdy bolestí o ňádra srdce buší, a slza, v niž se bolest roztát musí, co zjevit má, jen v sobě mocně dusí. Kde sklonila by hlavy, místa nemá – svět pro ni hluchý – ona pro svět němá. Teď jedna jí se slza vyřinula, za ňádra padla, a tam – zahynula. Jen jedna – poslední! jí s oka padla, a s ní ta poslední jí naděj svadla. *** Ty krásná léta – milo do nich zříti, tak jak za Vesny na to polní kvítí; v nich kvete všechno, co si srdce žádá, z čeho se krásný, pestrý vínek skládá; v nich kvete láska, naděje i víra, a kořínky červ ještě neužírá. Leč kdy na lásku sžírná rosa padla, tu s láskou naděje i víra svadla. Ta bledost v tváři – lístek zvadlé růže – ta o mnohém ti boji říci může; leč teď – když srdci léků svět již nemá, jsa hluchý k ní – i ona pro svět němá. Teď – ztichlé jezero v večerní době, v němž bouří hrůza spí, jak mrtví v hrobě; ta vyhaslost, jež s okem jí se bratří, již bez citu na žal i radost patří. I bolest ta již u ní překonána, jíž zacelí se bezedná i rána, kdy dávní přátelé dva – duše s tělem, proživše život v obejmutí vřelém, 28 se loučí od sebe na cesty různé – to do hrobu – ta ve hvězd světy luzné. Jí duše sic se s tělem ještě bratří, však k nebi touží – do nebe již patří. *** Neb nebyl ještě den a hvězdy bledly, ne snad že na východě šero zhlédly – leč těžkým víčkem přimykaly světlo, že na lesku mu noční bdění hnětlo. Však co těm lidem po tom? Zevšad všady ve dlouhé, stále delší rostou řady, a ještě dál se řada v dálku táhne, že zdá se, že mi konce nedosáhne. A proč? snad podivit se růžím rána, jimiž ta hora tam je obestlána? Či slyšet ptáčky, jež den ze sna budí a zpěv rozhřívá v zpěvomilém hrudí? Ach ne! Bůh ví, kde lid ten srdce nosí. Jeť žebrák bohatší, jenž o chléb prosí, o drobty soucitu u panských dveří, a odbyt plísněním – zas v soucit věří. Ten lid má s sebou vše – jen srdce žádné; o strastech rozpráví, že tak se děje, a vymkneli se s někým kolo zrádné, on jde se podívat, však – z obyčeje. Již zvonek oznámil z blízkého města, že Marji nastala poslední cesta. V zvon mísí lomoz chátry se a lůzy, jež vyprovází v poslední ji chůzi. Jí v pravo kněz se modlí otčenáše, a za ní kat se kolem dívá plaše – tenť jist si svého hybu. Ze všech očí 29 se zvědavost k ní blbě točí, zda bez bolesti zřejmé bol svůj nese, zda mdlé to tělo mdlobě uvyhne se. Její zrak upřen k zemi, polo zírá v mdlé duši stesk, a polo paměť sbírá; co kolem děje se, to oko neví – však beztoho to strázni neuleví. Neb v lidech sklamalo se její zdání – teď jiná naděj v jiné smilování. Ret knězem předříkána šepce slova, v nichž za minulost útěcha se chová; a líce klidné obrazemli duši, smrt blízká z poklidu ji nevyruší. Již na místě. Již lomoz utich’ v lidu – snad nechtěl zmútit jí tu kapku klidu, jež jako anděl strážný v prsou bděla a ouzkostlivě v mdlé se duši chvěla. Však hle! ta tichost z úst se rozplašila a šumem křídla zpěv v nich probudila. „Bílá labuť píseň zvoní, že se hlava k hrobu kloní. A ten zvonek cinká, cinká, že umírá tak mladinká. Vy panenky příklad mějte, na lásku si pozor dejte. Která nedbá, ta to zkusí, že pak pro ni plakat musí.“ A jak ta labuť svého hlasu zvonem si zvoní hodinku před blízkým skonem, tak ona. – Všude ticho, ani dechu. 30 To oko k nebi hledí pro útěchu; ret ještě něco mluví, ale tiše; snad prosí o milost s nebes výše – snad kletbu šepce – nevím. Od nebe se teď zase k údolím tam bolně nese; snad že tam stín zahlídla zvadlé lásky, snad že zaslechla ptáčků milé hlásky. Teď rty a oko přelít’ úsměv hravý, jak ptáček kolem okna zlatohlavý. Jen přelít’! Neboť stopa jeho milá hned mysli vážné zase ustoupila. Teď k lidem upřela zrak shaslý polem, a dlouho, dlouho bloudila jím kolem – snad někoho že hledá. Ani dechu. Pak ještě jednou přehlídla vše jako v spěchu, to nebe, zemi, lidi – jedním hledem – lesk touhy bolné zašleh’ v líci bledém, a zrak, jenž prvé dlel na zraku mnohém, teď jedním mžikem kynul všechněm: s bohem! Kat nelenil. Vzkřik – – temný šepot v lidu – a duše bol k věčnému uspán klidu. – Od ranních hor se slunce bledé vzneslo, až krvavě za noční horu kleslo. IV.
(Hřbitov o půlnoci. Dvanáctá bije.)
Strážce mrtvých. Vstaňte, vstaňte, vstaňte! Teď živých noc, mrtvých je den, mrtvých teď rej a živých sen. Živých teď uspán život bdí, 31 a mrtví bdivě o něm sní; kdo mrtvý, každý jednou žil, a zemřel, o žití by snil. Teď právě čas – kdos jednou žil, teď právě čas, by bdivě snil – vstaňte, vstaňte, vstaňte! Myšlénky dětí (přilétajíce na hřbitov). My pučely jak jarní květ, my obrážely mladý svět, my pestré, jako jara lesk, když tvůj se den ti rozebřesk’. My dlely, pokud v tobě duch – a kde my dlíme, tam je ruch. A tys nás s duchem vydech’ ven, nás nevymysliv, upad’s v sen. Probuď se ze sna, mysli dál, cos časnou smrtí pronedbal. Vstaňte, vstaňte, vstaňte! Mrtvé děti (vstávají. Myšlénky se s nimi pojí). Nás časně sštvali z světa zdob a za byt dali těsný hrob; nám brzy zdrtli mládí květ, a za byt dali mrtvý svět; nás vyloudili v světa den, a vyvrhli hned z rána ven. Ten krásný svět náš býti měl, a jiným přišel za ouděl; a neproživše žití den, snít máme dlouhé noci sen. Hlásný (na věži zpívá). Vše, co kvete, svadne, a co svadlo, spadne; 32 vše, co světlo spatří, s hrobu tmou se sbratří. Pročež časně sluší v starosti mít duši. Myšlénky mladíků (přilétajíce na hřbitov). My zalétaly v světla výš, kříž na kříž znaly krásy říš, my zleštěly i slunce lesk a předstihly i rychlý blesk. Nám k ideálům volný let, a domovem jich krásný svět. Však kosy řez tu smělost zvrh’, a smělost plánů v niveč strh’. Nuž, zbuď se ze sne mysli dál, kdos časnou smrtí pronedbal. Vstaňte, vstaňte, vstaňte! Mrtvá mládež (vstává. Myšlénky se s nimi pojí). Ten krásný svět tak krásný byl, tak plný vděků, pestrý, mil – a sladký tak byl dívky ret, a plný světla její hled – ten nepokoj, ten v srdci bol, a vše tak volné kolemkol.kolemkol – a vzali nám myšlének smělý roj, a vzali nám lásky čistý znoj – jen zpomínek beznaděj z mladých dob, a za to nás vtěsnali v těsný hrob, bez naděje na příští den snít máme dlouhé noci sen. Hlásný (na věži zpívá). A co vyšlo, zajde – hrobu noc vše najde; 33 co se v krásu všatí, v prach se, v popel zvrátí. Pročež brzo sluší v starosti mít duši. Myšlénky mužů (přilétajíce na hřbitov). My k cíli vedly obce chod, my činu byly za zárod, a rozumu jsme byly skvost, svár dílů námi v celek rost’; a naší silou v sváru mír, a svět nám poddán šírošír. A před časem nám vyprch’ čas, že oněměl náš v radě hlas. Probuď se ze sna, mysli dál, kdos časnou smrtí pronedbal. Vstaňte, vstaňte, vstaňte! Mrtví mužové (z hrobů vstávají. Myšlénky se s nimi pojí). Zde pustá noc a bez snu sen – jen temný svit náš krátký den. Kruh dítek sirý, smutná choť, jak bez pána ta v moři loď; a rodiny a obce kruh a srdci milý přítel, druh – teď každý stojí sám a sám, v té kostry rouše nepoznán; a bez činů náš noční den, a bez naděje – hrozný sen! Hlásný (na věži zpívá). A co v sváru stojí, v setlení se spojí, 34 a i ten dub velký vejde v hrob se mělký. Pročež brzo sluší v starosti mít duši. Myšlénky starců (přilétajíce na hřbitov). My – zkušenosti mnohé plod – jsme k předu vedly mladý rod, a naší rady pevný štít ubránil obcí blahobyt; i bujný překyp mladých sil hráz mírnivou v nás velebil, a syn i vnuk se vpravil rád, kam náš ho vedl kupříklad. Leč smrtílis co pronedbal, probuď se ze sna, mysli dál. Vstaňte, vstaňte, vstaňte! Mrtví starci (z hrobů vstávají. Myšlénky se s nimi pojí). Tak dlouhý sen – bez konce noc, a oudů mrtvých bezemoc, – bez hlasu řeč, hlas bez zvuku, bez synů děd a bez vnuků, bez choti choť a sám a sám, a nižádná česť šedinám – a v hnátech červů žravý kvas, a v lebce žáby, v oudech mráz, a dušných ňader slabý dech – hrob – teskná noc, noc bez potěch. Hlásný (na věži zpívá). Ba i věků délky přežije hrob mělký. 35 Kdo jen sebe hledá – běda, běda, běda! Pročež brzo sluší v starosti mít duši. Mrtví (scházejíce se). Teď náš je čas, teď náš je den – teď v pestrý rej se sřaďte jen. Nám hudbou hnátů ladný chřest, a lebky drkot taktem jest. Někteří. Však než se počne mrtvých rej, dřív rejdu čeleď krále měj! Jiní. Ten co dnes přibyl v pytli host a za živa už kůže, kost a v šachtu hozen jako pes – ten tancmistr buď králem den! Jiní. Ba ten, ba ten! Však dřív nech zná: ať nový tanec spořádá, a však ne quadrille, tremblante snad, či jinou tretku beze vnad. Jiní. Ten tancmistr buď králem dnes, by uspořádal mrtvých ples. Jiní. Hleď, brachu, půda bez parket; než, tak zní mrtvých etiket: 36 Kdo přes hrůbek by nepřejel, nech dělá přes něj kotrmel. Všichni. Ty, jenžs měl bídy jakživ dost, už za živa jen kůže, kost, dnes v šachtu hozen jako pes – ty plesu budiž králem dnes! Král (kloně se na vše strany). Nuž – tedy sřaď se s druhem druh, ať řada vzroste v pestrý kruh. Mezi dva mladé, kdo je stár, ať nekobrtne na nezdar. A soused druhu ruku dej – a teď započni mrtvých rej! (Dává znamení k tanci). Mrtví za hřbitovní zdí, mezi nimi Marie. Ó králi, smilování měj, a povol nám též s vámi rej! Děťátko, spatřivši Marii. Mamá, ta rána do hlavy krvácí a se nehojí. Král. Což ještě není oupln řad? Kdo jste vy tam? Chci lid svůj znát! Marie. Já hezká byla květinka. 37 Děťátko (na hřbitově). Mamá – ta rána do hlavy mně tuze, tuze bolaví. Mrtví za zdí. Z nás oběšenec každý člen, ze spolku mrtvých vyloučen; a nesvěcený náš je hrob a bez kříže a bez ozdob; vidíme vaše veselí, jež nikdo s námi nedělí, Ó králi, smilování měj a povol nám též s vámi rej! Král. Tak tedy z šibenice pták, jenž hledal maso na zobák? a nesvěcený váš že hrob a bez kříže a bez ozdob? Hej, takový je hrob můj též! Nuž, přeskoč zeď a v řadu spěš. Tak – a teď druhým ruku dej, a teď započni mrtvých rej! (Dává znamení.) Mrtvých rej. A nejprv zvolna, z vážna v před, ať nohu nohy najde sled, ať postačí i křehký hnát, a pak se zrychlí sedumkrát. Teď rychlej, čerstvěj – víc a víc, pokud dech stačí mrtvých plic, a z kroku nechť se stane skok, pokud nám stačí porozkrok. Hej holka, drž si vínek svůj, 38 neb spadneli, víc není tvůj – divá ho chasa roztrhá, a vítr ti ho rozmrhá. Jen miluj, kdo co uloví, však ona na tě nepoví. Až k hrobu jen ti přisáhal, a když tě pohřbil, jinou vzal. Neupejpej se, manželi, však ona tebe neželí; než zvíš, přistrojí svatby skvost, a k hostu sedne lačný host. Ty stará, jen se nestyď smát, mrtvým je stejný každý hnát; však živý tvůj už zapomněl a jiné též to pověděl. Rozdílu nezná mrtvých rej – kdo klopýtneš, se vzhůru měj! Však cizí manžel – k předu, hop! má vedlé cizé vlastní hrob, a hrobu noc to nepoví, a slunce se to nedoví. – Bez vůně mrtvých lásky květ, a bez naděje mrtvých svět – odcizen světa dětským hrám, nové si hry vymýšlí sám. A naše hry ten noční rej, a kdo jsi mrtev, k nim se znej. A skokem k předu chutě – hop! čas k odpočinku podá hrob. A skokem vpřed, co stačí skok, a nedbej živých na výrok. A přes své lůžko, přes svůj hrob – jen hnáty na něm nevyklop. – Hej ladná hudba hnátů chřest, 39 kdy čelest drnká o čelest a zuby klapou, cvaky cvak, o žebra žebro taky tak, a sejček s sovou na věži: huhú! to k svatbě náleží – a korouhvička skřípe svou, že též ji k svatbě nepozvou. – Teď mocí k předu – skok a skok, až chřestě zkřípne mrtvých bok, a každý krok je dlouhý sáh – dbej, starče, by se nenatáh’! A mrtvých tanec divý rej – jen každý o své hnáty dbej, a mrtvých tanec divý běh – Jeden (vymknuv se z kola). Mně nestačí už dále dech. Ostatní (jichžto kruh se tím přetrhl). Když rej ti nejde do noty, moh’s v hrobě zůstat, sloto ty! Král. Znova se sřaďte k druhu druh, ať nelení náš pestrý kruh. Někteří. To, králi, zvyk a obyčej: kdy zpřetrhne se divý rej, usednem každý na svůj hrob a bavíme se z mladých dob. Král. Mně vděk. Nech tedy někdo v vás ostatní baví, pokud čas. 40 Někteří. Na tom, co býval literát, dnes řad je, běh svůj povídat. (Rozsednou se po hrobech.) Literát. Mol s štěnicí chtě slavit ples, do veršů mých potajmo vlez: pluk recensentů špinavých a filologů bezhlavých v nich ryl a z rytí toho tyl, a škubal, slintal, pokud zbyl mi na nich kousek poctivý, a rozum jejich plesnivý psát nezapomněl period od hlavy správných až do bot. – A doma hlad mně kuchařil a s nouzí bídu uvařil, a já, vychudlý literát, nemoh’ si peněz vydělat. A panenka, jež byla mou, když roznášela lásku svou a nechtěla mne znáti víc, že prý má milých na tisíc – (Zpívá:) Zastřelil jsem holubičku, padla mi na jalovec. Postavili šibeničku, a mne na ni – za zvonec. Sbor mrtvých. Ha, ha, ha! A mne na ni za zvonec! 41 Král. Hahá, což také literát má na světě tak hrozný hlad? Já myslil, tancmistr že jen za kostru bývá vysušen. – Teď v pozadí ty holka tamtam, též pověz, jak jsi přišla k nám. Marie (hejčkajíc děťátko zpívá). Hezká jsem byla květinka – Mrtví (z mnohých stran vstávajíce z hrobů). Já též! Já též! Marie. Svou vůni jedna jedinka – Mrtví (z mnohých stran). Já též! Já též! Marie (s pláčem). A uviděl mne mladý klouček – „Hoj, hezká budeš za klobouček!“ Ó žel, ó žel! Všichni mrtví. Ó žel, ó žel! Alfred (tluče na vrata). Vy mrtvímrtví, mějte slitování, ať najdu oddechu si mezi vámi. Strážce mrtvých. Kdo v půlnoci se vtírá sem, kdy mrtví mají tajný sněm? 42 Alfred (z venčí). Mé jméno Alfred – vpusť mne jen. Bez poklidu mně živých sen – v mém červ se plíží svědomí, nic jeho hryz neoblomí, a hryže, hlodá stále dál, a kudy kráčí, samý žal. Ó smilování se mnou měj a u mrtvých mně klidu přej. Mariino dítě. Mamá, kdo volá z venčí tam? Marie (zamyšlená). To otec tvůj přichází k nám. Král. Jak? Alfred? Neznám, kdo by byl; ten jistě jakživ netančil. Mrtví. Otevři, strážce, vpusť ho sem – (Potajmo jeden k druhému:) Nám pochoutkou buď za příjem! Alfred (vstoupí). Ač nevnadní jste na pohled, a zraky mráz a srdce led – ó přejte mi zde poodech, jenž nedopřán mi v těsných zdech. Král. Hej, živý brachu, sedni jen; věř, my že máme dobrý sen. 43 Však živli dech mít neráčí, věř, nám že sotva vystačí. Leč pověz, jaký nepokoj tě vede v mrtvých divý roj? Marie (přiblíživši se k němu). To on! to on! Alfred. Ó nebesa! Marie. Ó jak mé srdce zaplesá! Hleď, to tvé dítě, hochu můj – hleď, synáčku, to otec tvůj! Mne jako zvěř, hleď, honili a umíráčkem zvonili, a kat mi zlomil bílý vaz a uvázal mne na provaz. Proč tys tam nebyl, hochu můj? jej bylby zmírnil pohled tvůj. Víš, jak jsme tam se líbali – hrdličky cukru! zpívaly. Ó polib mne! – Jak? neznáš víc? hle, Alfrede, to má je líc! Alfred. Ta chladná? Pryč – jsi ošklivá! v tvém oku hrůza přebývá, tvá krása – ohnilá je kost a nehodí se za radost. Marie. Ne více? Však se hodila, když noc tě ke mně vodila? 44 A jež ti byla na radost, teď vrháš pod stůl, jako kost?– Hej, králi, teď to všechno znej – teď ty soud na něm vykonej! Ten jest, který mi lásku lhal a pak mne v bídě zanechal, a původem té vraždy sám, nade mnou vyřknul ortel tam, že, utrpěvši sterých muk, mne pro to vyved’ divý hluk tam z města ven, kde lítý kat mne zabil živým pro příklad! Mne v nesvěcenou vrhli zem, že vývrhel i mrtvých jsem. Král. Ty, mrtvá obci, vůli měj a na živém soud vykonej! Mrtví. (seřadivše se kolem Alfreda, jenž se modlí). Nechť znova počne mrtvých rej! (Nový rej.) Hej, hochu, jen se k holce znej! Však zkusíš brzo mrtvých zub – svůj život nám dáš za výkup. Pak vyspíš se, kde věčná noc – teďs upad’ v mrtvých strašnou moc! Jen chutě kolem – skok a skok! a nedej živých na výrok. Živý se dostal mezi nás – jím mrtvý oslaví svůj kvas. A živéli si zapomněl, však budeš mrtvé za ouděl; se světalis ji zprovodil, teď její svět za podíl. 45 Jen bruste zub – krev pokane a pastva nám se dostane; a trhej každý podle sil, co ulovíš, máš za podíl – a na živého – skok a – – (Kohout zapěje, mrtvá čeleď zmizí. Alfred ještě se modlí.) Hlásný (na věži zpívá). Bez konce tvá milost, pane, nad hříšným bdít neustane, a kdo hledá tě v pokání, vstříc mu jde tvé smilování. Pročež časně sluší v starosti mít duši. V.
Chladný vítr přes strnité pole běží, temné mráčky po nebi do dáli letí – vše teď jináč, a ten svět k poznání s těží, všechno, jakby zemdlelé, odpočinek světí. Už ty ptáčky, co k nám přišli s jarním květem, co k nám přišli zazpívat si jemně, by zpěv odkázaly vychovaným u nás dětem – jak by zaplašeny, prchly v jiné země; opuštěná zanechaly jen tu hnízda a po zpěvech sladké v mysli upomněnky; jinde si teď brhel svoji píseň hvízdá – jinde slavík odříkává srdce zněnky. Osiřely pole, luka, sady, háje, na pahorku neskotačí beránek si hravý, 46 a ta píseň, co ji z loutny pasák hraje, jinde srdce teď a mysl volně baví. A ta bříza, stromů kozička ta bílá, z níž nám první vypučely jara věsti, smutná lístky do všech světů rozesýlá, těžko staré hlavě jejich svadlost nésti. A to kvítí zmizelo, jak mladá léta – snad že s ptáčky odtáhlo v daleké kraje, snad že slunce paprsky mu chladné metá, snad že vítr chladný, co z těch lesů vlaje. Vše jen stárne, vadne, tuhne mermomocí. I těch dětí ve vsi rejdy povymřely, i ta čarovnost se zděla z krásných nocí, i ty radosti – ty v srdci oněměly. Ještě tráva na té louce zelená se – snad že zdá se jí o dávnozašlém jaře, o dnů mladých jarobujné kráse, kdy jí první rosa operlila tváře. – Blažen, komu pěkným snem se září mládí, když se k jeseni rok života mu sklonil! Žel však, komu na mysl jen přiuvádí, jak by za to, že byl mlád, jen slzy ronil! *** Stěny bledé, jako kajicníka tváře; jen že na nich nekvetly mladosti růže, aniž smělechtivá šlehala z nich záře, která, v srdci zňata, opět srdce zmůže. V prostřed kříž a na něm Kristus rozepiatý, nad ním bohoroditelky obraz svatý. Vespod z černé lampy polomrtvé světlo mžiká jakby z oka unavena bděním, v kterém chvílkami se něco jiskry znětlo, 47 ale přimykáno těžkým rozesněním. – Tahlé chodby, nepřivyklé krokův hlasu; pakli noha k jejich pustotě kdy zbloudí, sténá ohlas probuzený v teskném žasu, a řeč ta se dlouho, táhle jimi proudí. Stěny věčně tytéž – bledé, beze změny, pro hřích a pro vášeň němé – bez ozvěny, bez citu pro pestrolících květů vůni, bez sluchu pro světa lomoz lopotivý; a z těch ptáčků, co se na svobodě sluní, žádný nezašle sem hlásek přívětivý. Život je zde prázdný, smutný – jak ty stěny, život za živa zde pochován jak v hrobě – ne však, aby tlel tam v bezesenném snění, ale s vědomím by odumíral sobě. Postavy zde bledé, smutné jak ty stěny, jak by z mrtvých vstaly právě probuzeny. Místo plesů jim jen modlení a posty, místo radostí jim pokání a biče, bdění, slzy, zpytování místo hostí – a tak umrtvují v zárodku hned chtíče. Půlnoc svolavši je v četné chóry temným hlasem souzvučí v jich hóry. – – Časněli o spásu dbalost mít se sluší, pomodlete se i za mou hříšnou duši! *** V dlouhé řadě duchové se táhnou bílí; duchové? Ne, těm jsou nejspíš k přirovnání; v řadě dlouhé, vážně, s odměřenou pílí – břímě mnohých let jim vetchou hlavu sklání. Vítr pootevřeným tam oknem řinká, v chodbách dlouhých, pustých dutě kroky znějí, 48 zvonku zpěvný hlas jim lehký pochod cinká, a již to zní v chóru: Miserere mei. – – Ty tam šedý muži v pozadí všech bratří! proč tvá ústa němá, k zpěvu nedruživá? a to oko proč tak mrtvě před se patří, a tvá duše zbožných žalmů zneužívá? Či v tvém srdci neplá, nevře nic, co hodno zpěvu? či ti netřeba se modlit za své hříchy? či ti nebát, myšlíšmyslíš, božího se hněvu, ani úpadku ve kluzkost zloby, pýchy? – Tvářli mnohá vráska, jizva z bojů s časem, vlasyli jak mléko, oko na zhasnutí, hlava těžká, k přirovnání s zralým klasem, ňádra chorá, jen tak stačíc k oddechnutí, ruka slabá, nohali jen s těží krokům slouží, duše chorá, tak že zdá se, že jak svíce dohořelá vyhasnouti touží – – – ba tomu se nebát hříchu více. Pročs však zamyšlený? Zpytuješ své žití? Zpytuješ, jak daleko ti paměť sáhá? Paměť? Paměť? – Bláhový! Snad v zvadlém kvítí vůni hledáš, na něž smrt jen sáhnout váhá? Nerouhej se! Života sesuté plány, z nichž jen smutné zříceniny oku zbyly, ale ještě velebny, ač rozsypány, že nás smělostí svou ohromily – nesplněné touhy, z naděje jen klamy – oklamané sny a ztracené ty ráje – – ba ta vetchá paměť více ví, než sami vypovědět můžem v bujném květu máje. *** 49 V pozadí ty muži, lebko zšedivělá, ty mi ještě neustále vězíš v hlavě. Ba já tě znám lépe, než těch řada celá, v jichžto o půlnočním chóru dumáš právě. Neznám já tvou tvář jen z té snad uvadlosti, aniž oko ze mdlých paprsků těch pouze – ale znám ji, když ti byla ještě tváří dosti, oko okem – obrazem tvé vnitřní touze. Znám ji, když tvůj duch se vzpínal v smělé síle, jak ten bujný komoň, uzdou nekrocený, jakby s Fébem po nebeské dráze píle, a jen vlastní vůlí mírný, ochocený. Znám tě z dob, kdy srdce netlouklo tak plaše v ňádrech chorých, v nichž teď váhá čemu tlouci, ale kdy si živě cítil touhy, snahy naše, a jim k skutku razil cestu s duší vroucí. Ba teď jinak – jiné časy, mysl jiná, síly slabé, oheň zhaslý, srdce chladné – peruť zlomenou pták více nerozpíná, a co vadne, v chladném slunci neomladne. Člověk jen se jednou zrodí, kvete, žije – ba víc prosní, protouží a stráví tajným hnětem, a z tisíce sotva jeden, jenž si zvije věnec, by ho přečkal věkem, slávou, květem. Člověk zemře, vytratí se z mysli časem – nové jaro, nové vypučí v něm kvítí – nový pěvec pozatouží novým hlasem – na svět nový nové slunce pozasvítí. Jiný rek se stane svého věku pánem – jiná píseň zajme zvukolibé ucho – jiné jméno probudí se novým ránem – po nás ani hlasu – – mrtvo, ticho, hlucho. Nedivím se ti, ty hlavo zšedivělá, že ti paměť na minulost mysl drtí: 50 v kom se velebná tak touha rozezněla – velká touha, vzdorujíc i hrobu, smrti, a z té touhy, čisté jako oko boží, když jen zbyly slzy zmařeného žití – věru, že mu jedno, kdy se ve hrob složí a se nad ním smutku slza pozatřpytí. *** Dozněly již žalmů temné, táhlé hlasy. Jako větrem roznešené sem tam klasy rozešli se mniši, každý do své cely, by mdlým oudům klidným spánkem pohověli; všickni – až tam na jednoho. Lampy světlo bledé, jako tvář, z níž bdění barvu shnětlo, plašilo mu s cesty černé noční stíny, jimiž těsné byly pustých chodeb klíny. Kam tak pozdě ještě? Od klášterních dveří ke hřbitovu blízko křehkým krokem měří. Lampy netřeba mu více; luna bledá, jež si po klenutí modrém cestu hledá, paprskem mu stezku známou ošeřila. Hrobů řada různá mu se objevila: po nich lehký větřík stébla trávy sklání, zespod slyšet mrtvých temné oddychání. Dlouho nehledal. Ten hrob tam v koutě zadním – vrba svislé větve rozvěsila nad ním; ptáček – němý, jako hrob – z těch větví holých letěl právě; snad si zdřímne někde v polích, kdy s ním pěvec jiný vystřídal se v bdění. Jářku – pěvec, ač v něm zvuku více není – němý, jak ten pták, jemuž květ jara zašel a se pramen zpěvu jiný nevynašel. – 51 Kříže hrob ten nemá; pomník beze slova lysá vrba ve skloněných větvích chová. Jak ten muž tam sedí beze hnutí celý, jako v sochu vydlabanou zkamenělý: moh’ by za to mít, že pomník on; tak tiše jak by nemoh’ dech ty ňádra zdvihnout výše. Oko ztuhle, neodvratně před se zírá, však se zdá, že světlu víc se neotvírá. Obejmul teď vrbu – hlavu opřel o ni – snad že tichý spánek na víčka se kloní. Odpočiň si po unavení tak mnohém! Teď, hle – jak by zdřímnul. Nu, spi s pánembohem – – Ranní slunce našlo jej v tom obejmutí, v klidném spánku – bez dechu a beze hnutí. A když mniši přišli, ve spánku jej mníce, budili jej, ale – – nevzbudili více. *** U mrtvoly dvě bledé svíce bděly, leč povědět mi o ní nevěděly. Na modlitbách dva mniši u ní dleli, a ti, co věděli, mi pověděli. Již sedmou jeseň prý, co pobyl s nimi, na vůli spoután sliby řeholními. Jej těžko poznat ze slov prý a skutků. Tvář stále obestřená mrakem smutku jen málokdy se projevila slovem; vždy vážný, jako kříž nad tichým rovem – ač s námi bratr, hádankou přec více, nám neznámý, jak oheň skryté svíce. 52 Ten smutek v tváři ze dne na den dědě ode dne ke dni stárnul vůčihledě. Ač v létech mlád, přec vlas jak mléko šedý, a samá vráska jeho tváře bledy. Den trávil v bezemluvném rozjímání vždy sám a sám a noci beze spaní na hrobě probděl, co tam u zdi leží. Kdo dříme tam, pověděl komu s těží; leč mrtvý v něm – prv ležel za hřbitovem, až Alfred zasadil se o to slovem, že přenést směly se ty mrtvé kosti tam, teď kde klidný spánek k nim se hostí. On sám je vyhrabav, hrob hrabal nový, a vykropiv jej, nábožnými slovy zem zasvětil a kosti složil do ní. Tu vrbu, jež se teskně přes hrob kloní, tam jeho ruka sadila. Na ptání, proč tráví noc co noc tam v rozjímání, on neměl odpověď. Leč žádal sobě, až jeho kostem stláti budou v hrobě, by ustlali mu vedlé, a kříž nízký by oběma byl hrobům stejně blízký – leč bez nápisu. – – Tak mi mniši pověděli a na modlitbách dál u něho bděli. *** Večerní z jara větřík vál – tak milo, jak sen by krásný jarní nebe snilo, a oddychalo čistým, krásným dechem, a větřík roznášel jej milým spěchem. Tam cvrček liboval si v vonné trávě a cvrkal srdce touhu milohravě, 53 a ptáci k písním ladili své hlásky, by znova pěli dlouhou píseň lásky; ký div, že touha, jež se v srdci zňala, si sladkou písní srdce vyhledala a dlouho, dlouho v obejmutí drahém se napájela čisté lásky blahem. – Mne jinam vedly kroky. V křížův sadu sem dnes si tichost hledal za náhradu. Mnohý tam spí za mnohý věk a dlouhý, a nezná nářek oklamané touhy; ba! čí se touha jenom skromně vznesla, ten nezapláče, kdy mu ve hrob klesla. A proč by plakal mrtvý? Touha jeho – ta nezná letu víc namáhavého, jen klidný sen – to vše jest, po všem touží; ten má, a nic ho z něho nevyhrouží. – Já jsem si used’ na hrob. Vrba sirá, jež Mariin hrob stínem obestírá, i sem se kloní; pomníku tam není. Nač pomník? Kdo té pouti na znamení jen kámen nad hrobem si pozůstaví, jenž, že byl živ a umřel, o něm praví – ten kámen nezvěční jej. – K hlavám blíže jsem spatřil zbytky zlomeného kříže – snad že jej vítr vyrval v divé zlobě, snad divá zvěř, tam ryjíc v noční době, snad zlý že člověk tak svou vášeň kojil. Já různé kusy opět ve kříž spojil, a napsav tužkou jméno „Alfred“ na ně, kříž postaviv zas – zaplakal jsem maně. A proč bych neplakal na jeho hrobě, o němžto zpívat vyvolil jsem sobě? Ten děj, jenž mocí v píseň roztál ve mně, jak vodstva proud mi kolem šuměl temně, 54 a já, co pěl jsem, pocítil jsem znova – však pouze slza mi na místo slova. Teď ptáček přiletěl na vrbu bílou, a zahudal tam píseň roztomilou. Buď vítán, pěvče s líbeznými slovy! Můj zpěv již skončen – – ty pak počni nový. 55 Poznámky.
Zpěv první. 1) „Z Paestum růže.“ Paestum (jinak Posidonia), město v staroitalské Lukanii nad zátokou téhož jména; nyní „Pesto“ nad zátokou „di Salerno.“Salerno“. Ve vůkolí toho města kvetly nejkrásnější růže, a sice (dle Properce, Virgilia a Ovida) dvakrát do roka, na jaře totiž a v podzim.
Zpěv druhý. 2) – – – „že nedaly spáti ty Themistoklu Miltiada věnce.“ Sláva, již Miltiades, známý vítěz u Marathonu, nejen v Athénách, ale i v celém Řecku požíval, tak roznícela Themistokla, že záhy odřeknuv se podílu ve hrách se svými soudruhy, přemnohé noci probděl přemýšleje, jak by podobné slávy dojíti mohl.
3) – „ten mladík Velký.“ Alexander Velký zaplakal nad hrobem Achillovým, závidě mu toho štěstí, že našel svého Homéra.
E: lk + lp; 2002 [56]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Kober, Ignác Leopold
(Nákladem knihkupectví I. L. Kobrova. Národní knihtiskárna I. L. Kobra v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 56

Autor motta: Shakespeare, William
(Shakespeare /Hamlet/.)

Motto: Shakespeare, William
(Shakespeare /Hamlet/.)