Dědicové Bílé hory (1869)

Báseň, Vítězslav Hálek

Diplomatická verze Ediční verze
Dědicové.
[1] Dědicové Bílé Hory.
Báseň
Vítězslava Hálka.
V PRAZE Tiskem a nákladem knihtiskárny dra. Ed. Grégra 1869.
[3] (Čas: kolem roku 1640.)
Krajina na Bílé Hoře.
Stmívá se. Vystoupí poutník.
Poutník.
Dalekou poutí, po propastí emulemu o lidstva naději se podpírám, žeť člověk vzdechů syt, již bratru svému zahrává v pochod k světla výšinám. Tu jiskru v duši, noc sem rozťal jitrem, já z řevu bouře zpěv betlemský slech’, za vedra šípů střel sem chlad si nitrem, já děckem byl a zmlazen bral se v spěch. Však v těchto místech mysl náhle chábne, dál z ruky klesá spolehlivá hůl, tu naděj dokmitla v tmě bezpůvabné, a nahé žití mé jak v poli kůl. Co oko vidět musí v tomto kraji, [5] jakť obraz člověka zde zohaven: mé nohy odpočinku sobě ždají – nemám ach, naděje, jsem unaven! (Přejde.) Setmí se. Zpěvy na horách.
Nad zemí příkrov hustý a lampa – měsíc uschován, tam dole nářek pustý – kdo nám to bude pochován? Zpěvy v nížinách.
Co v nebes hvězdách plálo světla, to slzou zalil nebes krov – nešťastná země, že si květla, a květu nemáš na svůj rov! Zpěvy z lesů.
Co vlhka bylo na obloze, to naše oči vyplakaly, matička jela v černém voze – ach kam ste nám ji zakopali? 6 Zpěvy v údolích.
Vysychá slza, hasne slovo – kdo žalu výheň pokropí? O, pukni srdce, stesky naše ať lávou světy zatopí! Sbor kněží v dáli:
Jedni. A porta inferi erue, domine, animam ejus! Ostatní. Et lux perpetua luceat ei! Sbor. A custodia matutina usque ad noctem speret Israel in Domino. (Hroudy sypou se na rakev, zavzní pláč.) Vystoupí český genius s duchy jinými.
Genius.
Co tluče o můj sluch za žalné zvěsty, co otravuje dnů mých lahodu? Aj věčný světů zákon zbočil z cesty a osudu krok vyšel z návodu. 7 Bolesti vzdechy slyším výti vzduchem, a nářek svíjí se jak v bahně červ, žal slyším o mstu lkát na nebi hluchém, a ztýrán volá za smrt žití nerv. Hle, houštka běd až hvězdy v závoj halí, v pokřiků bouři ptactvo umlká, zoufalost lebkou tepe ostré skály, a zřím jak zvěř se toulat člověka. O běda! Hoře zřím jak vrchy pusté a slzy z nich se valit potokem, zem vraždou zatopenu v moře husté a krev až k nebi stříkat klokotem. Čím národ provinil svůj žití den, že jako stádo mrskán z země ven? Zpěvy ze všad.
Velebné vzešlo na obloze a stálo v výši modravé; když kleslo, nebylo to slunce, bylo to srdce krvavé! Genius.
Aj znáti chci, co dítky moje dáví, nechť celý národ rozhrne zde šlář: 8 i ten, kdo v šíj mu zaťal nehet dravý, i vzduch kdo plní vzlykem, slzou tvář. Již jdětejděte, přátelé, a duchy družné svolejte z lesů, ze skal omšelých; nechť vyjdou z paláců a z chýše služné postavy živých, i dávno zemřelých. Sem ať se mžikem ve hromadu sletí, nechť zašumí tu zašlých věků proud: chci vidět v plodech této doby setí, a dějin duch ať nad ním vyřkne soud! Troubení na vše strany. Duchové volají:
Ať pukne hrobů víko, ať s místem sklizen čas; co mrtvo a co živo: tu místo tvé i čas! Opět troubení. Hroby se všech stran se otvírají. Pausa. Vystoupí sbor pohanských pěvců.
Sbor pohanských pěvců.
Kdy země praotec ji hledal v dáli, my k pouti ve posvátné struny hráli, a když sme našli ji v kvetoucím máji, my zaplakali, že jsme v živém ráji. 9 A teď ta země! Růže rozškubaná – teď pláčem zase, pláčeme jí hrana! Kol hrobu marně těká píseň sladká – pukejtepukejte, struny, zemřela nám matka! (Postaví se po straně geniovi.) Blanické vojsko (v dáli).
Smutná cesta, v černém vzduchu, bez hvězd nebe, bez luny – osviť cestu, mocný duchu, udeř písní o struny! Genius.
Zda-li věrnost zbloudit může? Blanické vojsko (vystoupí).
Věrni jsme i po smrti; věrnost stlala naše lůže, tať i hrob zas rozdrtí! Dozralé viz v zrna zlatá věků různých osení: jsmeť my věků tužba svatá – ty nám objev splnění! (Postaví se po druhé straně.) 10 Sbor husitů (v dáli).
Zda jsme v hrobě, zda jsme v světě – hrob náš neměl noci víc; volej, duchu, nezříme tě, zjev nám slovem svatou líc! Genius.
Vaše touha buď vám svící! Sbor husitů (vystoupí).
Ta nám zvedla záclonu; jsmeť my boží bojovníci věčných světa zákonů! Naše krev za volnost tekla, když se robstvím chlubil svět, vůle naše neodměkla – zjev nám této doby květ! (Postaví se vedlé Blanických.) Sbor starců (vystoupí).
Matička oči zamkla v háje klidu, zapalme staré lesy v panychidu; na tváři úsměv při posledním stesku – tak zhasla, jak ta hvězda na nebesku. 11 Ach kde jstejste, děti, milá rozeňátka, by nastlaly ste v hrob jí kvítka sladká? Nezůstaly ste s mládím mezi námi, a nezbude, leč stlát hrob šedinami, a nezbude, leč sklonit zvadlou hlavu, a z žalu poslední vykápnout štávu! (Postaví se vedlé pěvců.) Sbor víl (vystoupí).
Rej víl lesních.
Palouček dýchá v doubravy stínu, potůček šplíchá kolem leknínu, hedbáv se leskne z měsíce svitu, holub si steskne v haluzí skrytu – my pohádek děje spojme se v reje, dokud noc spěje. Rej víl vodních.
Májová záře nám z oka plane, 12 z rosy nám tváře, jež z lilií kane, slavíků sloky to naše zpěvy, a tanec děvy to naše kroky – my pohádek děje spojme se v reje, dokud noc spěje. Všecky víly.
A kdy my hlesnem, blahořečíme, k srdci-li klesnem, žaly léčíme; s poupěte mízy, krůpěje s mechu, krev bílé břízy seberme v spěchu všem na potěchu – my pohádek děje spojme se v reje, noc smutná spěje! (Seřadí se v popředí před geniem.) 13 Zdaleka slyšet lomozný spěch. Přiběhne Matka vlast, prostovlasá, šat sebraný, s výrazem nejvyšší zoufalosti, v největším spěchu. Za ní ozbrojená luza.
Veškerý sbor.
Oj, nezemřela, nezemřela nám! Hle tam! Jen patřte tam, o patřte tamtam. Luza.
Pozvedla víko, z rakve utekla – krkavci lítnou, kam se dovlekla! Jedni.
Jen chopte se jí! Pouta na ni! Druzí. Jí hrdlo zdrhněm pod nohu! Matka vlast.
Milosrdenství! Slitování! (klesá.) Já bídná! Dále nemohu! Jedni.
Bez smilování! Nože z pasů! 14 Druzí.
Rozevři roucho! Prsa pozvedni! Sbor luzy.
Krkavci letí k hrdel kvasu – již čiňte se, ať dech to poslední! Matka vlast.
O, ještě malé přejte chvíle, bych mohla rozloučit se modlením! Sbor luzy. Bez průtahu! Nám drahá píle, a dost již hřešili jsme prodlením! Jeden z luzy.
Hej modlit! Aby tvoje ústa před nebe vznesla krve žalobu, a duše nám se vlekla pusta pod vzdechů balvany až do hrobu! Jiní.
Bez smilování! Nože z pasů! Rozevři roucho! Prsa pozvedni! 15 Sbor luzy.
Krkavci letí k hrdel kvasu – již čiňte se, ať dech to poslední. (Vrhají se na ni.) Genius (vystoupí náhle v popředí).
Kdo hne se, ruka ať mu zkamení, a na čele tkví Kaina znamení! Luza (zaražena).
Ruka klesá bez moci, nůž z ní padá bez zápasu, hodina jde k půlnoci, krkavci táhnou beze kvasu! (Rozejdou se.) Matka vlast (neslyševši slovo geniovo, posud zcela zabrána do sebe).
Přetěžké modlení, kdy není prodlení! A kde mi začit? Vždyť je nebi milo, že vidí škubánu mne loupeží: na živou pitvu nůž mi v srdce vrylo, a o bolesti křik mu neběží. 16 Kdež také vzíti čas, mé slyšet vzlyky? Aj k hodům vraha zve si za vrahem, a slzy, nářky, ran mých pusté křiky – tyť jako lazar úpí před prahem! Mne nezná bůh. A přec já opuštěná a z nesčíslných krvácejíc muk, do světa volám přenešťastná žena: „Ach místečko jen, kde spí vraždy luk!“ A jsi-li, duchu, nad nebem či v hloubi, k němuž nadarmo slzy neřinou: jen krůpěj nechť se s ranami mně snoubí, než v zoufalosti smysly pominou! Sbor.
O žale žalů! Vizte v ponížení tu matku nad vši výsost velebnou; tak vznešená, a radosti jí není! Genius.
O mluv, co ztýralo tě přebědnou? Matka vlast (dosud zabrána do sebe).
Přes pusté moře svízele ni jediný člun přítele! 17 Genius.
Přec přítel tvůj! Matka vlast (náhle).
Mé duše vrah! Genius.
Jen překroč mého srdce prah! Co žalno pod ňader tvých krovem, ulev si důvěrou a slovem! Matka vlast (patříc déle na něho).
Aj, slastiplná tvá je tvář; a onen hlas, byl hlas to tvůj? Genius.
O, postěžuj si, požaluj! Sbor duchů.
V tvé nitro nová padne zář – jen postěžuj si, požaluj! Matka vlast (klečíc).
Žel! Snadněji mi sčísti na stromech jara listí; 18 má paměť mučením je chora, a žal můj těžký jako pustá hora. – Kde chopit noc, kdy ve tmách oko hyne, aniž se k jitřence mi rozední? Po kapkách krev se ze srdce mi řine – která ach první, která poslední? (Vstane, pravici pozvedne žalujíc). Domácí krb můj dravou znectěn rukou, mou hlavu přes prah vlekli násilou, mým dítkám chatku zamkli spanilou – teď v žebrotě na vlastní dvéře tlukou! Nesmím ni na lidnaté prostranství, sic hlavu ověnčí mi posměchem, sic ruce na zad zdrhnou pospěchem a luza vyká: „Smrt neb vyhnanství!“ Na lešení mne vlekou pochopové, tam prsa zbodají mi nápisem: „Na vlast, svou matku, hleďtehleďte, dítkydítky, sem!“ – oh dítky moje, což jste sirotkové! Nesmím ni v chrám, bych znikla luzy davu; chrám druhdy byl mi svatým domovem, teď starý bůh tam v tichu hrobovém a cizák klatbu volá na mou hlavu – k oltáři tiskne jatých dětí nával, 19 za nimi žoldák s mečem taseným, a pochop v modlitbu jim předříkával: „Jen tu kdo zradí, můž’ být spaseným!“ Nesmím ni vstoupit v hradů vážnou šeři: tam s drzým smíchem cizák za stolem, lakotnost sípí při něm, kolkolem, tam svatá práva má rozdává sběři, tam na mou hlavu zvednout káže pěstě: „Ta sběsilá, hle, ještě na živě!“ tam sběř se shluká k ranám strašlivě, bych ubitá jim dýl nestála v cestě. Nesmím ni vejít ve posvátné lesy, bych těžkou hlavu kladla do mechu, bych z ptáčat zpěvu měla potěchu, schladila rány v květů vonné směsi – vždyť ach ten háj se v pláč a vzdechy šatí: mých dítek zbytky tam se utekly, by ráno ze země je vyvlekli – a matka nesmí s nimi zaplakati! – Co nad to zbývá, těžko svěřit slechu: opuštěná jak skála v jeseni, a v srdci ran, že nejsou k sečtení, kdy pustou hlavu klonila sem k mechu – aj přišla sběř a ve radosti běsné 20 chopila tělo k smrti zemdlené: je vrhla v rakve stěny zbedněné, a víkem zamkla věků dvéře těsné – – Již pěli žalm, již hrouda víko tepe, již za mnou „amen!“ ve hrob rachotí, již mrtvá obec v pozdrav šramotí – aj tu cos zavzní v slávě velkolepé: ten hlas rozlomil víko blesku palem, mne ovanul jak z plných jara plic – – – však odpusť, slov mi najít nelze víc, mé smysly prchly nevýslovným žalem! (Klesne ve mdloby.) Sbor.
O matko svatá, zubožená, tak zneuctěná, umučená! Genius.
Duchové služní, co nám v moci, již bez prodlení, ku pomoci! Sbor víl.
Z poupěte mízy, krůpěje s mechu, krev bílé břízy 21 nakapme v spěchu jí na potěchu – a z pohádek děje spleteme v reje, dokud noc spěje! Odnášejí Matku vlast do zastřeného stanu. Když ji odnesli, vystoupí hlučným pochodem Sbor krvavých dědiců v četném průvodu.
Krvaví dědicové, jedni.
Na hrobech život rozkvetá, při slzách tučnět může břích, a když se rakev pokropí, dědicům zabezpečen smích! Druzí.
My dlouhým postem vybledli, a nikdo toho neželí; matku sme ve hrob dovedli – teď hejsa! budem veselí. Všichni.
Pozůstavila polí lán a zahrad v kyprém údolu – z nás nikdo neměl z hadrů stan, teď máme plnou stodolu. 22 Jedni.
A již bez průtahu, nech počne dělení – kdo stojí na prahu, ať stojí v stavení! Všichni.
Již derme a berme, jeť odkaz hotový a dědic je vážen, kdy mnoho uloví! (Rozvinují kšaft.) Genius (nepoznán).
Holá, ne bez pořádku, a též ne bez rady! Všichni.
Krk tobě na oprátku – co nám do zásady! Genius.
Však přec! Kdo podá průkazy, že nešetřils jí při muce, 23 má největší mít odkazy – mámť plnou moc tu při ruce! (Ukazuje jinou listinu.) Někteří (nahlednuvše do listiny).
Ten z našeho je výkvětu – nuž, mějme víru v odvětu! Všichni.
Nuž povídejme, bez obavy, patříť to k hodům, do zábavy! Strážní duchové čeští se rozsednou v skupení, genius nejvýše. Sbor krvavých dědiců stojí v popředí, z něhož vždy vystoupí vypravovatel.
Lamormain.
Já kdybych dnes byl na soud zavolán, ni před bohem bych neponížil hlavu. Co nám je bůh! Náš koncil nastokrát již přehlasoval jeho moc a slávu. Dnes kdyby Kristus vstoupil mezi nás, moh’ být by bohem jen po našem chtění; co jeho láska nám, co prostota!? Bůh chudoby nám dávno bohem není! A tento národ, ta zem kacířů – 24 ta vzepnouti se chtěla naší moci? Jen vzpínejte se, hryžte okovy; kdo s námi nešli v boj, jsou všickni krotcí! Ta vaše zpupnost kmit je poslední, jejž zbytek oleje v knot chudý lije; však v kmitu tom se hrdě zleskne kříž, až pod ním chrupne zlomená vám šíje! My sme se dočkali. A kdy tu čas, že můžem krev načepit slabou ranou – aj, nyní setrvat též dovedem, kdy lid musí mít z krve podívanou! Praví se sic, že krut byl Farao, když zdolat kázal mužská rozeňátka; nuž já je nechal žít, však vychoval, že nevědínevědí, co otec, ni co matka. Já na tisíce dětí k církvi jal, já ozbrojil je proti pláči smíchem, a kdy žal rodičů je volal zpět, lát směly jim, bez bázně, že to hříchem. Já bratra proti bratru nítil v žár, já kapal olej na domácí sváry – nuž seberte se ještě u národ, neb rodina vám rozbita je v cáry! Ba přisámbůh! Kdo církve posluhou, 25 i srdcí šťáva lahodně mu teče; já radil k špalkušpalku, a když skonal Šlik, já stál jak z ledu, sčítaje mu křeče. Já vodil vyhnance až k pomezí; kdy biřicové horkem žalu měkli, já plesal k nim: „Jeť svatý účel náš, a ten kdo nectí, vejde v brány peklí!“ A tisíců ten úpěnlivý vzdech ten zněl mi v uši jak andělským zpěvem – kacířů národe, tys jednou byl: však my jsme skutkem, číms ty býval hněvem! A pak-li nad to v mé je moci trůn, a není vůle, leč by byla mojí, a pak-li vůle má je zákonem, a synem smrti, kdo se jinak zbrojí, a pak-li já sem s kosou protáh’ zem a požal vše, co k bohaté žni třeba – nuž paběrkuj si za mnou, národe, a ze drobtů mých napečte si chleba! Dál neberu ti ztýraný tvůj dech, prodluž si úsměv zmírající tváře; já klidně dočkal se té rozkoše, až dím: „Ať žije kříž a jeho záře!“ 26 Sbor kolem genia.
Aj vlk zabloudil ve chrám boží, a oběť krví střísněna; na zákon lásky tesák vloží, a vyje kol a vraždu množí – a to tvá, bože, ozvěna! Sbor krvavých dědiců.
Ej radosť úchvatná, čas kýžený! Ta šťastná chvíle božsky blaží, ta jako v pouzdru darem podává, co touha věků pracně sváží. My po věky obcházeli tu zem, obtáhli ji pavoučím útkem, ten útek dosud vždy nám protrhnut – hosanna, teď nám stal se skutkem! (Ze sboru vystoupí Lichtenštejnský.) Lichtenštejnský.
Ze všechněch všudy na světě, kdo historii páší, vojenský stav já velebím – kdy trochu jen vynáší. Nic nenaplní ucho tak, 27 jak když se zbraní chrastí: pán, sedlák s námi nakládá tak jako s drahou mastí. A cokoliv se zráčí nám – sem s tím, a už to naše: kov, žena, cnost i paštika, vše krotne u palaše. Já mnoho vůdců prodělal; přitáh’ť sem s Matiášem, na Hoře stál sem s kacířem, teď zvu jej satanášem. A teď jsem v všem tak vycvičen, že kdyby vůdce kázal: „Zde otec, palte do něho –“ já bych se „proč?“ netázal. Však jaktěživo na světě nedálo se co tady; my boj vedem i po boji, a rveme vše dle řady. My dlabem historii v lid, až dláto hlavy tříští, my píšem v těla litery, 28 až krev se z ňader prýští. Tu chtěli v pomoc brát si pláč – ej, to nám krátí chvíli! Kalich si svatým nazvali – my z něho malvaz pili, a kurky nakrájeli veň: „Na chlape, žer a chlastni – my také jsme pod obojí, a vidíš, my jsme šťastni!“ My táhli v noc pak čirou tmou, a nikdo nezřel cíle; „Zapalme ves!“ a světla hned, že vidět na dvě míle, A když sme došli ku městu, nám nechtělo se dále – „Otevřte brány, hosti zde, jdou jmenem církve, krále!“ A jmenem božím jídla hned, až lámaly se stoly – „Fui, my nežijem od chleba, vám zlato kazí moli!“ A tu nám snesli poklady, jak nevěstě strou věno, my brali vše, i nevěsty, 29 jak knězem dovoleno. Pak hnali sme to na víru: kněz křtilkřtil, jak stádo běží, my kmotrem stáli s bodáky – a písně mleli kněží. Kdo však se váhal obrátit, dostal hned biřmování – my vyšoupli ho z země ven: „Jdi, cvič se v cestování!“ Tak vyjedli sme, vypili, osvítili půl země; za to štve pop nás do nebe co vyvolené plémě. Tak psali sme historii, v níž každá řádka běda, a by ji po nás napsala, jen kulhat bude věda. Však marná o to bázeň jde: kde tolik krve teklo, tam také pero nezbude, jež vrhlo by nás v peklo! (Jde stranou.) 30 Sbor kolem genia.
Kdy vojín svatou zbraní vzdech usoužený chráníchrání, boží to setba; kdy ale tasí nůž na útisk, na podruž – kletba mu, kletba! Sbor krvavých dědiců.
A čím nás víc, tím stesku míň, a čím nás víc, tím lehčí chod, tím snadněj přehlušíme sten, tím hlučnější náš velký hod. A čím nás víc, tím plesu víc, až udiven se dozví svět; že ten, jenž všech byl postrachem, již zsinalý nepohne ret! (Z nich vystoupí udavač.) Udavač, ve službě svaté inkvisice.
Srdečnou úctu vašim zásluhám, však třeba domluvit se, páni; vyť pravda, vodili ste na špalek, 31 však teprv na mé přimlouvání. A tuť lze sotva minout mlčením, co podnik’ já ve prospěch věci, jenž lásku k rodu na drť rozškubat, a čest i stud prv musil svléci, jenž v prsou zaškrtil sem člověka, jenž pod zvíře sem klesl tvarem – než vy ste mohli stát se luňáky, a já dravosti vaší spárem. Leč pak to šlo. Pak slovem hlazeným já vkrad’ se v ňader teplé kouty, já lovil důvěru jak pytlák zvěř, bych v odměnu ji sepjal pouty. Jak s jídlem k Danieli krkavec, já k uprchlým šel s lepkým klasem: že milost psána všem, kdo vrátí se – a ptáci lítli za mým hlasem. A já rozpustil své podezření, jak hlad štve vlky mezi oře, a co sem zachyt’, to sem držel též, nic hrozby nedbaje ni hoře. O výrok můj Melander opřel soud jak kat se opře o sekeru, až lidé víc než prstu božího 32 se mého prstu báli věru. A tak sem zajel v poklid rodiny jak v jedli blesk; já bouři splítal, až hrom se zaťal pěstí v stavení a lidi z nich jak šišky smítal: A já, jenž v národě jsem znamenán co druhý Kajn, jenž nemá stání; na jehož jmeno v slzách zžhavené co na kov buší proklínání; jenž jako mor sem pouť svou znamenal a vzdechů nasil v ňader stěny, že na sta let je slzí zásoba – já měl bych zůstat bez odměny? Sbor kolem génia.
Po naději, dokonáno; dítě se ti v havěť zvrhlo: neslýcháno, nevídáno, by to srdce nedotrhlo! Sbor krvavých dědiců.
Z jednoho stébla není luh, ni věnec z jediného kvítí; 33 nuž sepněm již se v pevný kruh, ať každý v bezpečí se cítí. Šťasten, kdo u velkém konání aspoň na provaz katu shání – bez smilování! (Vystoupí Šarlatán.) Šarlatán.
Vím, že sbor otců nebestrážný mou v komice táh’ rubriku; však svatý čin, kdy být má vážný – tu zázrak tvrdí muziku. A těch já nadělal se více, než Mojžíš s všemi proroky; ba když se v hlavách plaví svíce, děláme v nich i pokroky. Po čem se pachtí alchymie, nač celé heká století: to v slohu mém co tělo žije a pozdních věků doletí. Buď jmeno páně pochváleno, a dílo mé jde na odbyt. Co vavřín? Jenom čerstvé seno, a hlavní věc je blahobyt. 34 Lid dotrhal již Husů věchu a nyní chce se dobře mít, nechť pozná, co mu ku prospěchu: chtít vědět; aneb víru mít! – Bavoři do Čech jdou na jatky a u Strakonic jich co mrak, i našli obraz boží matky, a ten měl vyloupnutý zrak. Když Dominik Jesus Marie ten obraz vytáh’ ze smetí, ohlíd’ se, kde ta kletá zmije, co zrak vyloupla dítěti – a když ni jeden v Strakonicích nechtěl se znáti ku vině: tu přistoup’ já a v svatých lících krev stříkla boží rodině. Aj tu Domingu zraky šlehly: i stál jak démon vražedný, pod jehož patou města lehly, jichž dýmem žal táh’ bezedný. I zvolal v hrozném zanícení: „Tu vizte nebes krutý pláč! Kacířům bůh víc bohem není, 35 a zrak mu vyrval kacíř rváč! Aj kdo ty svaté slzy smyje? Dokud z nich jeden vane dech, dotud se bohu rouhá zmije a rozšlápnut buď kacíř Čech!“ A na to pozved’ matku svatou, spěchal s ní k Praze úprkem, před vojskem klek’ a pěst zaťatou zved’ k nebi nad tím ústrkem, ukázal oko zkrvácené, jak volá nebes příkazem, by plémě bohem zatracené dýl neskvrnilo tuto zem – – i zapřisáh’ nelenit prvé, až v prach ten národ rozmetán, však za krůpěj kacířské krve, že celé nebe do kořán: tu za ním voják, pomstou hoře, krev matky boží trestat spěl – Čech na to pad’ na Bílé Hoře, a svět o zázrak více měl! Nuž kdo nezištně víry vzorné dal důkaz jasněj zářící? 36 Já tinktury té divotvorné vystříkal plnou lahvici. Ba přived’ já tou krví mladou víc nájemníků v boží dům, než Lichtenštejn svou dragonádou, než delegátů nerozum. Avšak co člověk nepodnikne, by založil si v nebi stan? Domingo tam co svatý vnikne – mně aspoň kout tam uchystán! Sbor kolem genia.
Na obětnici srdce svaté, kejklíři táhnou v hodů kvas; o srdce rvou se ruce klaté, a bejlí vzchází jedovaté – o vlasti má, tvůj minul čas! Sbor krvavých dědiců.
My jako vody, které rostou a mnohých stružek valí šťávu; my jako vody, které boří, i z bahen tučnou chvátí stravu – pak vlekou strom i kopec k pláni, 37 a s břehů města smetou dlaní, bez smilování! (Vystoupí z nich Duch Messaliny.) Duch Messaliny.
Kdy setba zralá spěje v žeň, vám snadno zdobiti se věncem; mně setba teprv nastává – však běda jim, kdy já jsem žencem. Kde národ plísní počal čpět, já vždy se dostavila věrně, a kam nestačil meč a dým, já dořádila přenádherně. Já tyranů manželská druž, sem v slávě koruny se skvěla, můj úsměv trůny rozdával, kdy lidu šíj se v podnož měla. V mé náručí kdo zdomácněl, jak Sardanapal stal se robem, jeť jemný důlek tváří mých, však celých národů je hrobem. Co podtít umí úsměv můj, to v ráně zlé se na smrt zkvasí, a žár, jejž vrhne oko mé, 38 ten ani slzy neuhasí. A kyprý půvab ňader mých a těla pel a štíhlost něžná, mých tváří mladost růžová, vlas havranní a šíje sněžná, a rtů mých píseň šepotná, a vzdušný pohyb srnčích nohou, a dechu plamen, ruky stisk – nechť odolají, pak-li mohou! Mně neodolal věčný Řím a na rtech mých po tlení toužil, Řek se mnou vavřín promrhal, by v loktech mých si mření dloužil. Rty mými zpita Španie, i tiara v mé spěla jatky, já Islam dolíbala v hrob – a hrob co jal, nevydá zpátky! – Ne třeba vyčíst trofeje, jimž doba nesetřela lesku: neb dokud v poutech svoboda, já k národům si najdu stezku. A jsem-li nyní v zemi té, a mám-li za odměnu prosit: 39 té země květ vydejte mi, a můžete jej v pastvu kosit! Sbor kolem genia.
Nad květem chmurná obloha – kobylky táhnou, brousí hryz. O vlasti, země nebohá, bouř chvěla tebou přemnohá – teď hlodem dokoná to hmyz! Sbor krvavých dědiců.
Co Filištinských nesved’ zbroj, Delila dovedla to žena, a kde má stát spět k rozkvětu, i Circe bývá kněžkou ctěna – ať z všech se žlabů láva valí, ať zatopí, co nepopálí, v troud neskonalý! (Vystoupí Jakub Bassevi) Jakub Bassevi.
Jde pověst světem drahně věků: že z našeho kdos plemene, chtě hasit žár msty plamenné, 40 zapůjčil peněz svému soku – by, nedodrží-li mu časem, směl zaříznout se k srdci masem. Ten bloud žil v čase nevyzralém. Kdy nůž nabroušen v hladký třpyt a pomsta hlad jde nasytit – pak syť se celostí, ne málem! Můj nůž tu do zásoby krájel: já národu do srdce zajel. Kdy vyhnáni po světě širém sme hledali si otčiny – ten zde nás odmít’ jediný: on nazval národů nás štírem, on morem přezděl mému stesku – jen přezdět neznal zlata blesku. A my, jenž slouli vyvrhelem, v něm k výhni zňali marnivost: nad statek byl mu každý skvost, hvězd zlato byl by stíral čelem – jen k zápisu neschýlil brvy, tak propad’ statkem nám i krví. 41 A teď ten žebrák polonahý, jenž země nemá ani píď – nechť táhne v světa širou síť a loví z očí krůpěj vláhy: já zatím vypočtu mu suše, kdy na jazyk mu sedne duše! Toť pravda nade slunce jasná: já sem tu stačil jediný, bych svlék’ ho z šatu dědiny a v muka vrh’ jej neuhasuáneuhasná; však z trnů různých vínek uvit – jeť kupců víc, a lze se smluvit. Sbor kolem genia.
Již tmí se, tmí se, vlasti má, a večerní tvá píseň hasne; Jidáš si vrahy najímá – o, zastři tvář již v roucho řasné! Sbor krvavých dědiců.
A naším mrakem obzor již jak buben koží potažen, hrom pomsty bije na poplach, 42 blesk spousty na smrt napřažen – již nebe klíny metá, již chví se základ světa, a po národu veta! (Vystoupí Učenec.) Učenec.
Na jihu vína ohnivá, a v Němcích vzdělanost se rodí; vína jdou světem ve flaškách, a vzdělanost se námi brodí. Bud bohu chvála! Naše vlast je na velduchy požehnána, a když se nám rok vydaří, je také kapsa špikována. My z malých ducha odpadků velké si naděláme droby, to lačné sytí zázračně a nám kapitál zdvojnásobí. My svorně kousek po kuse si podškubem své opeřence, a kde nám dvírka povolí, tam vtáhnem jmenem intelligence. Za námi doušat příbuzných 43 hned celá rota táhne plaše: my dali syrob na kaši, tož právem celá mísa naše. To vždy se potká s prospěchem: co nejvýš ukázat jim straku; tak půda zmizí pod nohou, a učenost se leskne v laku. „Jeť celý vesmír naše vlast“ – to v mládež zatloukáme klínem, až ve všemmíru zmizí vlast a vesmír do rance si svinem. Však aby v klam nepadli zpět, o to se postaráme s citem: jich předky k lotrům snížíme, a naše lotry natřem třpytem; jim zamknem brány budoucna, a minulost jich natřem žlučí – tma za nimi, tma před nimi, a tak nám klesnou do náručí! Vy, páni, již jste ztužilí, však my se též vynajdem k plánu, neb kde se jedná o hody, tam třeba odzvánět i hranu! 44 Sbor kolem genia.
O běda, po naději veta, kam hlednem, všude propasť zříme, jdeť záhuba z všech konců světa, my konce bídy nevidíme! Sbor krvavých dědiců.
A černá noc nám svítí k lovu, a kruh náš dospěl v plný rej – dědicův nárok měj se k slovu a k orgiím a v pochod hrej: a naše dravost zapěj písně, a šumný pohár – jejich krev, a kdy náš záměr v plném reji – hle, jaká myš ten jejich lev! (Vystoupí Nesvornost.) Nesvornost.
Co žehnaný náš množí rej, buď vítáno a zdrávo; však já na tuto starou zem mám historické právo. Již od praotce příchodu 45 já bdělá obcházím jich sady – jablka úsměv moje tvář, a za ňádra jim kladu hady. Mně vždy se dosud štěstilo, že jejich mysl někde trhla, bych v skulinu nehlídanou jich vlastní vášeň klínem vrhla, bych rozštípla je od sebe a proti sobě hnala bičem, až neznali svůj vlastní dům a zvůle mé se stali mičem. Mně dosud vždy se štěstilo, že prchlost zalila jich oko, a já je žlučí krmila, až pěna stříkla převysoko, až zastřen jich společný cíl a vražda vyštvala je v boje, že krev svou teprv poznali, až drali teplé srdce svoje. Teď, pravda, chvíle poklidu – mně aspoň nekynou teď hody, však třeba jenom zavolat, a vyjdu s vámi na pochody. Ký lotr nezná cenu svou? 46 Z mé práce nebude mi hana, až od praotce příchodu má služba bude súčtována! Genius.
O, že si z hrobu vstala, vlasti má, bys hroznější se dožit měla smrti; tvůj čas již minul, stesk mne projímá – hledám ti srdce, hlásejí se chrti! Sbor krvavých dědiců.
Ha hej, již smělým krokem v před, oběť se v bázni tetelí, děj světa na nás upřel hled, jak spár náš vlast tu rozdělí: a byť i pukla koule světa – co rozmetáno, kdož to smetá? Po tobě veta! Lamormain.
Kdo s námi, spěj, zatočme rej! (Všickni se shluknou do kola.) 47 Rej krvavých dědiců.
Ej, radost úchvatná, čas kýžený! Ta šťastná chvíle božsky blaží, ta jako v pouzdru darem podává, co touha věků pracně sváží. My po věky obcházeli tu zem, obtáhli ji pavoučím útkem, ten útek dosud vždy nám protrhnut – hosanna, teď nám stal se skutkem! A čím nás víc, tím stesku míň, a čím nás víc, tím lehčí chod, tím snadněj přehlušíme sten, tím hlučnější náš velký hod. A čím nás víc, tím plesu víc, až udiven se dozví svět, že ten, jenž všech byl postrachem, již zsinalý nepohne ret. Z jednoho stébla není luh, ni věnec z jediného kvítí; nuž sepněm již se v pevný kruh, ať každý v bezpečí se cítí. Šťasten, kdo u velkém konání aspoň na provaz katu shání – bez smilování! 48 My jako vody, které rostou a mnohých stružek valí šťávu; my jako vody, které boří, i z bahen tučnou chvátí stravu – pak vlekou kmen i kopec k pláni, a s břehů města smetou dlaní bez smilování! A naším mrakem obzor již jak buben koží potažen: hrom pomsty bije na poplach, blesk spousty na smrt napřažen – již nebe klíny metá, již chví se základ světa, a po národu veta! A černá noc nám svítí k lovu, a kruh náš dospěl v plný rej – dědicův nárok měj se k slovu a k orgiím a v pochod hrej: a naše dravost zapěj píseň, a šumný pohár – jejich krev, a kdy náš záměr v plném reji – hle, jaká myš ten jejich lev! Ha hej! Již smělým krokem v před, oběť se v bázni tetelí, 49 děj světa na nás upřel hled, jak spár náš vlast tu rozdělí: a byť i pukla koule světa – co rozmetáno, kdož to smetá? Po tobě veta! Genius.
Jsi v plném právu, vražedná ty chaso, a meč ni prosba tebe nezdrží; duch tebou zvražděn, zbývá trhat maso – nuž trhej, vždyť to dravcům náleží! – O, což tu nikdo v širém pruhu země, kdo v srdci jat, kdy hnána biřicem, by za ní zaslzel, by vzdychl němě, kdy loupež provolána dědicem? Což nikdo v duši nezná koutek měkký, by ustlal jí, kdy sklesla bez dechu, ni jedna kapka z velké citův řeky, kdy havěť dravá má se k pospěchu? Což vše ta krása, vše ta země sláva, ta vroucí krev, za věky prolitá, ten otců velký hněv, jich láska žhavá – a vše ta naděj na vždy rozbitá? O, zoufalost má na vše strany volá, a žádné srdce – vlast má neodolá! 50 Genius zastírá si tvář. Zavzní opět troubení na vše strany. Tu zdálí ozve se pochod, jenž stále se blíží, až vystoupí četný průvod zubožených, napřed hudebníci. Sbor zubožených.
Slza svítila nám cestou, vzdech nás vodil za dudáčkem, vyšli sme si za nevěstou, zvoníme si umíráčkem. Sbor zubožených postaví se v popředí naproti krvavým dědicům; vždy pak z nich jeden vystoupí co vypravovatel. Hudebníci.
Hejdum, hejsa! Juchuchu! Žal nám sedí na uchu, slzy vedem na řetězi! Zde prý v strunách léky vězí – písnička a tanec k tomu: motýl nechať letí domů! Krvaví dědicové.
Ruka po kořisti napřažena – kým ta naše práce vyrušena? 51 Rota divá, bez vzdělání – dej jim, kněže, zažehnání. Lamormain.
Jakou to sem neplechu připouštíte do cechu? Zvuk pln falše, odporu, nehodí se do sboru! Někteří hudebníci.
Strasti chcem na hábit míru, bys moh’ udělat veň díru; nám srdce puká v záchvatu – pop na všecko má záplatu! Všichni hudebníci.
V naší tísni kypící šampaňské je perlící. Dej si pleš naškrábat v Římě, laloch růst, až sehneš týmě – my se s hadry poradíme! Někteří.
Dudy, housle, na citeru – zázrak stal se na mou věru! 52 Slza, nářek o překot – vše to z nich jde podle not, že, jak v lásce, jeden vříská, tu ten hladí, jiný tříská. Všichni.
Stranou s kuší, páni braši! Tak se tančí notou naší: srdce puká při ruchu – hejdum, hejsa, juchuchu! Sbor strážných duchů kolem genia.
O zázračný ty dechu umění, ký zavál z tebe proud to sladistvý: kolem svět korá v strastném znavení, a z tebe proutek vzchází mladistvý! Zem v žalném úpí stesku prokletá – jen tobě z slzy úsměv vykvetá! Lamormain.
Při té luze k neodbytí jak tu vznešenost se cítí! Být zde já s svou kazatelnou, rozhřál bych vám pec pekelnou! 53 Hudebníci.
S dovolením, černý ptáku, žal náš má se k rejdováku. Budem skromni, jak se sluší, když chcem pravdou mluvit k duši. (Vystoupí z nich První houslař.) První houslař.
Na staroměstském rynku z rána když stálo to černé lešení, a zvony Tejnské pěly žalmy, a tlouklo bubnů víření: já strnulý v tom davu mroucím sem svíral housle k ňádrům žhoucím. A z radnice zející brány tah zasmušilý vlek’ se v před, na konci s ostřím kat a špalkem a před ním Šlika smělý hled, pak tichá modlitba, pak hlasná – smrt děsná to, však byla krásná. Teď Budovec stál v řadě první, postava věkem průhledná, 54 vlast ztýraná mu zřela z očí a z tváře milost velebná, a ústa, od nichž tály ledy, ta chvěla teď se naposledy. Než druhdy ubíral se k sněmu, já k němu býval zavolán, a co v mých strunách právě žilo, jich stesk mu v písni žalován, a v duši obtkán písně lemem, pak šel a pozatřásal sněmem. Pán ubohý! Ted patřil kolem a kolem tytéž zástupy, jimž vyřečnil list majestátu – teď zdoben šatem potupy! O, tenkrát být já blesků pánem! A já byl červem pod balvanem. On patřil kolem. Ze všech tváří ho zábla strastná beznaděj, ta mdloba žití náhle stará, jež v hrob by klesla nejraděj, a o sluch tlouklo bubnů hřmění – a v lidských prsou dechu není! 55 On patřil kolem. V tomto chvění, jež zápolilo s zimnicí, já marně hledav jílec pomsty a marně blesky drtící – vše, co sem schvátit moh’ v té muce, já mačkal struny v zemdlelé ruce. A třeskotu nedbaje bubnů já struny šmytcem pohladil, jak bych jej doprovázel k sněmu, já píseň sílou naladil; a co kdy mysl teplem hřálo, to ve strunách jak divem tálo. On slyšel mne. A v jeho oku zamihnul pablesk rozkoše, tma smrti v něm se protrhnula a poklid dýchal od duše, a tvář mu zaleskla se blahem, jak stál by nade ráje prahem. On slyšel mne. Pak ještě jednou se rozhlíd k města končinám, šíj obnažil a zvolal s plesem: 56 „O, jaká čest mým šedinám!“ Pak pokleknul, pak rána hlasná – smrt děsná to, však byla krásná! A na té tváři zbožňované tkvěl dosud nebeský ten svit, neboť mé struny obsah něžný co píseň v ní byl porozlit – roj popů posílal jej v peklo, z mé struny však mu nebe teklo! (k Lamormainovi.) A nyní můžeme se hádat, zda v strunách křesťanská je cnost: tys velebné to srdce vyrval, já k srdcím jemu zklenul most – a dokud jedno v prsou bije, mou strunou pro vše věky žije! Sbor duchů strážných kolem genia.
Aj vlažná rosa s nebes báně na květy kane v údolí: krev odkapává čerstvé ráně, a přec již rána nebolí. 57 O vlasti, usuš slzy živé, tu ještě srdce spravedlivé! (Vystoupí Druhý houslař.) Druhý houslař.
Poslán v neznámé bloudit kraje, já neměl vlast a neznal cíl, já s liškami spal v dutých stromech a s chlebem psů bral za podíl; můj jediný den v noci s lunou, má jediná řeč s touto strunou. Tu schvátila mne divná touha – já zastesknul si k domovu; i ač můj domov v rozvalinách, snad zbyla hlína z příkrovu, a možná v pouť se vydat z těchy, že aspoň slzy mám a vzdechy. Zda slyšeli ste tklivou báji, jak rek jda zlíbat rodnou zem, a potkav drahé u vyhnanství z bolesti stal se kamenem? V ten kámen moje ztuhlo líce – já jich tam potkal na tisíce! 58 Tam jedni o strom podepřeni, tu němí klekli v znavení, tam ruce k modlitbám se pnuly, tu rtem otřáslo zaklení, tam slzy, tu jich pramen zprahlý, a vše rval smutek neobsáhlý. Děvčátko s patou rozbodanou zalkalo matce ránu zlou, a modrým očkem bloudíc v tvářích, se ptalo, zda již doma jsou? S ní bratřík chvěl se v chudé říze – kam patřil, vše mu bylo cizé. Tu vedle v jámu kladli děda, jenž upad’ z žalu v šílenost: však smrt tím pohnul k útrpnosti, by doma směl svou složit kost. A ručky hlínou rozedřelé, hrob střehlo vnouče osiřelé. Tam hoch stál s růžemi ve tváři, na plecech mošnu, v ruce hůl, tam v malé vísce za okénkem – 59 tam nechal víc než srdce půl, a zbytek stal se žalu plenem – to bylo vše, co nes’ si věnem. Tak stáli v žalu hrozné muce: vlast v levo, v pravo cizinu, tu mládí květné upomínky, tam strastí pustou družinu, sem srdce mře jim steskem, touhou, tam noha zpouzí v pout se dlouhou. O, tenkrát škublo mi to srdcem, a já přec nemoh’ slova dít; však moje skřipky našly notu, jež věčně bude v mysli žít, neb všecken hněv s oněmlým steskem z ní promluvil a hřímal bleskem: „Ta milá ves, ta chatka skromná, ta lupičům vydána v plen, v palácích lup a vražda hejří a pán co žebrák vyhnán ven – nám zbylo lůžko rozškubané a srdce na krev rozedrané!“ 60 Při písni ztichlo šumné množství, pak se mnou vpadlo v struny zvuk, pak pláčem zasténalo k nebi: „Buď kletý strůjce našich muk!“ Pak padli na zem k zulíbání, pak vstali – a šli u vyhnání! Tak odešli. Zda kdy se vrátí? Aj pop tu dosud káže kříž; kdekoli však jim vlast je nová – má struna zve je domů blíž. Kněžoure, tys je vlek’ až k cíli – však struna má je dosud sílí! Sbor strážných duchů kolem genia.
O, kapky blaha v zprahlou duši, o kmite ze tmy vítaný! Pod ledu kry to srdce tuší – lupen se ujme urvaný: o, tečtetečte, slzy, tečte tiše, co nedýchalo, opět dýše! (Vystoupí Bezejmenný.) 61 Bezejmenný.
Jsem nešťastné té země syn, jenž musel z rodných krajů ven: že tam mne šetřil smrti klín – zde musím zmírat den co den. Tož smrtí nad vše ukrutnou – jeť tesknost k domovu můj díl, a dýky té kdy v prsa tnou, kdož pukat srdci ubránil? Kdy hvězdy mrknou ze spaní a luna stříbrný jme šat, tu v dvéře slyším klepání, a jízba naplní se v chvat. A v jízbě plá tajemná zář, ta v paměti mi rozsvítí: a vzejde kraj a vísky tvář, a domek v keřů zakrytí – hle milou, šedou chaloupku: z komína modrý skáče dým, a holub hrá si na doubku, jenž větví sáhá k prsoum mým – a z domku slyším tenký šust, tam hlasů známé proudění, 62 tam tuším chvění drahých úst, radostné očí zjiskření – – A z krbu vlídna klenutí se vine v kotouč z ohně dým, a žena v blahém leknutí, a s dítkem spěchá k prsoum mým – – O, moje žena! Míru dech, ta něha vzdušné postavy, ten úhledný ve práci spěch, žert, jehož proud se nestaví, ta píseň domu vtělená, jež zvukem prostým kouzlí sluch, a dítky, její ozvěna, teď vše zas jeden živý kruh tu třepajíce ručkama: „Hle táta, táta!“ vyknou vstříc, a ona k nim: „Kuřátka má!“ a já je líbám v hebkou líc – – To když mi paměť oslní, já vstanu polo šílený: má noha dříve nezlení, až zřím lem vlasti milený, 63 až znaven klesnu v lůně hor, jež mi se z dálí modraly – kdež aspoň jeden živý tvor mně slova šeptem odhalí, co dálku zastírá mi mhou – ach, krůpěj v zprahlou duši mou! Však žel, tu krok můj zaražen: dál ani o píď nesmí v před, ráj země náhle zahražen, a zlíbat nesmí můj ji ret! Ta zem – tvář milky střežená, každičké dchnutí žití půl, má náruč k ní rozevřená a zvednout nesmí k pouti hůl – – Tak obcházím jak zvrhlý stín mé rájské vlasti pomezí, a v hoři nesmírném můj čin – že oko nad tím zaslzí! (Bolem přemožen, v pláči klesne.) Sbor duchů strážných kolem genia.
Té duše bolest vznešená i skálu v pramen roztopí, 64 a přec zas radost vzkříšena až po kraj srdce zatopí: kde tolik lásky v takém znícení, to vzácná setba, zlaté osení! (Vystoupí Viktorin Adam, v šatě poustevnickém.) Viktorin Adam.
Já z soucitu vyobcován, jak mladá snět odříznut stromu, vržen jsem v světa žalný vír, a žalovat neměl sem komu. Před lidskou tváří prchaje já stlal si lože v skalní poušti, a víru ztrativ v člověka, zašel sem k dravcům v lesů houšti. A v podvečera němý stín my scházeli se v sněmu hlučném: vlk, luňák, káně, zeměplaz a člověk, já, a já byl učněm. A jak v kom přes den zuřil hlad, tak lup byl před ním rozestřený, 65 každý svým spárem lupu pán – a já z nich dravec oloupený. A než kdo lupu dotknul se, jakoby mluvit znali jemně – „zda nechci stejný s nimi díl?“ a krotcí plazili se ke mně. A vášeň, ta v nich dřímala jak dítko ve kolébce skryté, a hravějším se nezdál být ni ptáček s větve rozložité. V nich smírem stal se dravý pud a soustrast zářila jim z oka – my byli jedna rodina, jak v písni podařená sloka. A když sem kořist rozdělil a sebe též podělil částí, tu teprv každý doma byl a my sme počali se pásti. A já se modlil v širou poušť: „O bože, máš-li třeba lidí, 66 tu proměň dravce v člověka, a člověk dravce neuvidí. A hřích-li není život můj, o, jen nás před člověkem střeži – by v poušť nezměnil tento ráj, a zpět nás neštval k lidské zvěři!“ Sbor strážných duchů kolem genia.
Snížený obraz člověka, a šelma člověka v něm cení; kdo však ste tak jej snížili: vy buďte k šelmám připočteni! (Vystoupí Žebrák slepec, veden dítkem.) Žebrák slepec.
Na staroměstském rynku tam stála šibenice, kat vyvolával jmena, pak byla houpanice. Však já se tam nehoupal, kat houpal jen mé jmeno, 67 a co tam natlouk’ hřebů, tím bylo připevněno. Pak statek propad’ státu, můj život pod sekyru, a já přestrojen v hadry a děti v římskou víru. Já nežebral. Nač žebrat? Vždyť stát měl dost již jmění. Já sedal jen u chrámu, kdy v chrám šli na modlení. Já sedal jen u chrámu, by zlaté moje děti otcovské slechly slovo, s nímž nesmí rozprávěti. Já sedal jen u chrámu, by lesklá ta kuřátka nezapomněla mluvu, v níž hejčkala je matka. Já číhal jen u dveří, zda kotvici mi hodí, 68 jak číhá sešlý kupec u ztroskotané lodi. Já sedával u dveří, bych rosu s očí sebral, až mrknou v pozdravení – ach, já sem přec jen žebral! Tu jednoho pak jitra ve chrámě „Svatý!“ pěli, však vytřeštěné oči mé dítky neviděly. Zapadly mému zraku jak hvězdy s nebes stropu – já po tmě bloudil světem, a nenašel jich stopu. Já hledal, až mi pláčem se oko ve tmu zhnětlo, a kdybych teď je našel – kdož udělá mi světlo! Sbor duchů strážných kolem genia.
O, rozkoš s žalem smíchaná, a změřit nelze, čeho víc: 69 tu láska ve prach zervanázervaná, a šlehá přec až v nebes líc – o tečtetečte, kapky ranní vláhy: jeť chudý květkvět, a přec tak drahý! (Vystoupí skupení: Dítě, dívka a matka.) Dítě.
Tatíčka mi sťali, matku z domu hnali, a tu bílou poduštičku pod hlavou mi vzali. Kamínek rve paty, ostružina šaty, a jak na mech dát hlavičku – had tam jedovatý! Vlásky vítr míchá, v prsty zima dýchá, a to oko uplakané ničím neosychá. Probíhám tu zemi, kdo ji vystele mi; 70 ale na mé všecky prosby celý svět je němý. Ach táto tatíčku, vemte mou dušičku, ta je měkká jako peří – bude pod hlavičku. Dívka.
Měsíček chodí po vršku, by usadil se z ticha, okénko větřík otvírá a do komůrky dýchá. A pod okénkem na břehu loďka co dítě spala, a matka-řeka šuměla co píseň neskonalá. A do okénka, v komůrku ret šeptal teplá slova, a hlava při tom jasnější než záře měsícova. 71 Tu vyskočili se zbraní, rozřízli řeku lodí – teď po vršku a po břehu ta hlava v krvi chodí. Teď pod vrškem a na břehu mdlá v klíně leží ruka, jen jediný tam slyšet hlas – a to mé srdce puká. Matka.
Louč plála v večer rozžata, a dítka ztich’ v kolébce pláč, tu zabuchali na vrata, a vyrušen byl malý spáč. Já ku kolébce zlekána zkonejšit spěchám nářku hlas – v tom jizba vojskem nastlána, a dragon klelklel, až oknem třás’: „Sem, ochechule proklatá, já naučím tě manýru! Pan manžel skončil u kata. – obraťte ženu na víru!“ 72 A tvrdé rámě pochopů mně ruku zdrhlo provazem – „O šetřte dítě!“ za stopu lidskosti bídná lkala sem. Mne přivázali u stěny, mé dítě lkalo u nohou – ach, ruce vazbou stísněny tvář nedosáhly ubohou! A pláč mi projel tuk i kost, mně srdce jeho nářek rval, a hlas můj neměl něhy dost, by v oči měkký spánek stlal. A o jich srdce železná jmu slzou se a prosbou bít: „Ach, patřte ústka líbezná – vždyť z mého prsu chtějí pít!“ A o stůl pěsť jich zatříská: „Nechceš-li v boží víře žít, nechť pojde havěť kacířská – však dáš-li křtít se, může pít!“ Mně prsa pnou se bolestí, a hlasem dítka pláče hlad, a ručka prosí s něžností a já nesmím se k prosbě znát! 73 Ach, stokrát sil já napnula, bych přetrhala vazbu zlou, však stokrát sem ji ztrnulá úž zdrhla v ruku podběhlou. A hlas mu zní již bez vlády, a srdce hlucha kolemkol, a matka něma, bez rady – ach, což vy znáte matčin bol! A výheň plá již v prsou mých, mně smysly mhou se kalily, a kolem bohopustý smích – „Nuž, zda se k bohu nachýlí!“ A na mysli mi manžel můj, jak za víru svou prolil krev, a na očích – bůh polituj! – ten malý, hladem mroucí zjev – Tu černá noc se rozlila, mé tělo trhal znoj i mráz – „Ach, vždyť sem já je zrodila, ty, otče s výše, nesuď nás!“ – A když mi smysl navrácen, já byla vazby sprostěna, hlad dítka mlékem nasycen, a já sem byla – pokřtěna! 74 Sbor strážných duchů kolem genia.
O žale, dýkou zbrojený, nevraždi vzešlý sotva květ; červánek kmit’ se toužený, a již se tmou zas halí svět! O naděje, ty plachokřídlé ptáče – tu srdce jmeš, a zrozena jsi z pláče! (Vystoupí Česká musa.) Česká musa.
Zda viděli ste čelo rolníkovo, jenž před žní k polí zlatu dostupal, an hrom dozuřil rozkácené slovo a klasy cepem k zemi udupal? Leč kterak zalkat při neštěstí takém, jež na květy se ducha rozlilo, jež plodů naděj na vždy pohřbilo a v krásný Eden dýchlo smrti znakem? Nuž vizte ducha jmění nejvzácnější: jsemť, žel bůh, ono české umění, jež zvedalo již křídlo k temeni, kde vavřín s čelem srůstá nejjasnější. 75 Jsemť ona haluz z ducha Zábojova, jež vroucností hnát měla nejvýše, až jmeno české k hvězdám zapíše a skoří se jí závist cizincova. A co jsem nyní! Půda udupaná, kde poupě stranou zmírá, poslední, kde skládá duch jen zpěvy pohřební, a srdce jedva tlukouc zvoní hrana! Ach, co jsem nyní! Hlas můj v slzách ztopenztopen, královský šat s mé stržen lepoty, mé tělo zábne v hadrech žebroty, můj jazyk chabne němý, nepochopen. Ach, co jsem nyní! V mládí zřícenina, v níž starý dravec hnízdo zakládá, k níž sotva tmou se poutník přikrádá, by povzdychnul si, jak jsem ponížena! Ach vím, že se vší nadějí jest veta. Již jen mi, děti, oči zatlačte, však k žalu mému příliš neplačte – má svíce shasla, tma jest v noci světa! Sbor duchů strážných kolem genia.
K čemu vláhy, nač nám rosy? Květů květ tu na smrt svadlý, 76 slavík dopěl, hvězda shasla, a co zbylo – svět je schladlý. (Vystoupí Duch zemřelých v cizině.) Duch zemřelých v cizině.
Ustaňte v nářku žalobném, ať také pro mne slza zbude; ač moje bolest nemá ran, mé srdce z vás ach, nejvíc chudé! Já nad život ji miloval tu drahou zem, teď chorou hryzem, však teď ji nesmím vlastí zvát, a kosti mé jsou v hrobě cizém! Byl krásný ten sen májový, kdy v kole živém mladých druhů sem potkal blankytný ten zrak, jenž srdce unes’ k nebes pruhu. Však v boj když trouba zavzněla, já srdce zmoh’ a sáhnul k meči, milenkou stala se mi zem a objetí sem hledal v seči: já za ni krev i slzy lil, já nesl její ponížení, 77 a že sem tak ji miloval – ni hrst mi pod hlavu jí není. Mně vždycky bylo útěchou, že podnoží to otců svaté, i když mi všecko odkvěte, dá aspoň lůžko lupenaté; že lehce bude hlava snít o dávné slávě v kobce nízké, a třebať stesk mi tížil hrob, žeť nadlehčí jej srdce blízké; že v zemi, za niž umřel Jan, a druhý Jan se oděl zbraní, žeť aspoň tolik dobyto, by Čech moh’ klidně umřít na ní – – Však není tak, ach není tak; ni žít, ni umřít nelze doma, a čím nám srdce přetýká, nesmíme vyznávati rtoma! A cizá zem to tvrdá zem. Ustlána v ostrou hlohovinu, a příkrov cizák naházel a slzu neukápnul v hlínu. Tu z rovu tráva neroste, 78 by mělo kde si hvízdnout ptáče, tam v myšlénkách ni modlitbách ni jedno oko nezapláče. Tam nikdo k nohoum nesedne, by přátelsky pozdravil tebe: „Už máš to tady odbyto, nuž dej ti pán bůh tamto nebe!“ – O přejte, bych si ulevil tu steskem, slzami a slovem; jeť plno tísně srdce mé a v mžik jen pod domácím krovem! O, přejte, bych si oddechnul, kdy zřím ty drahé země vděky – sen ciziny jest hrozný sen, a já jej sním na věkův věky! Sbor duchů strážných kolem genia.
O převelebný rode můj, tvá vroucnost přec jen slzy utírá: jakž neměl bysi ještě žít, když láska tvá ni v hrobě nezmírá! Zlíbejte kosti v hrobkách uvřelé – jdeť požehnání z otcův popele! (Vystoupí Tajemná postava.) 79 Tajemná postava.
O plačte, až se v slzách ztopí země, vzdýchejte, až napukne obloha; já nechci žalem sluch rvát předaremně – já žaluju zde přímo na boha! Kde v jeho díle znak té lásky věčné, kdy na stolce tu s vraždou zasedá? Kde svatý řád, kde právo zabezpečné, kdy násilí tu v zákon pozvedá? Kde jest ten stavby účel velebený, kdy zřít jen dým se valit z rozvalin? Kde sluch otecký, vzdechům nachýlený? Slyším je zmírat v noci úskalin! Kde jest ta nepodvratná dějin ruka? Vidím ji v podnož klátit národ můj! Kde spraved’nost, jež v meze jímá muka? Jen katy zřím, a nikdo nedí: stůj! Aj ovšem! Tvůrcem onť jest všehomíra: nač hroudy dbát – té země planety? Což na tom, když ji zvůle v pěsti svírá a národu dech dojde prokletý? Což na tom, krev že zabarví ji žhoucí, kdy chlíštíc, k nebi v pomstu zahude? 80 Bůh zahalí se ve plášť světů skvoucí, a na skvrnu v něm místa nezbude! Což národ můj mu v tom bezpočtu světů? Laciná muška v louky poletě: hlad ptačí uchvátil ji v prvním letu, a jeho luh dál v klidu pokvěte. O, převzácný to pochod dějin světa: kdy vítěz dovlek’ oběť na jatku a hlavu pochop v prohlubeň jí metá – bůh s ním k dennímu přešel pořádku! O, vzácná moudrost, nevědět si rady, leč v trýzni lámat žití poupata; bůh lidmi posázet chtěl země sady a naplnil jen vlčí doupata! O šetřte slzy, neplýtvejte vzdechy! Jeť skály tvrdší k nám strop oblohy: vždyť bez otce jsme, ne však bez macechy, jsme bez naděje, národ ubohý! Sbor duchů strážných kolem genia.
O bole bolů největší, kdy naděj mrtva kolem kol; a přec ta láska bez mezí, jež pocítí až taký bol! 81 Sbor zubožených.
Postěžováno, požalováno, sečteny rány po boji, doputováno, dovyplakáno – a rány ty nikdo nezhojí! Sbor krvavých dědiců.
A nač dýl slyšet skřeky, kdy hosté nezvaní? Dědictví mocí naše – kdo nám v tom zabrání? Jedni.
Až do poslední kapky: již meče vzhůru – na ně! Druzí.
Tu poslední Čech dýchá, ať splněn zákon páně! Celý sbor krvavých dědiců.
Krev kouří ještě z dýky, a kdo chce meze klást – 82 dobijme žalobníky, jak dobili sme vlast! Krvaví dědicové sroceni vrhají se na sbor zubožených. V tom rozevře se v pozadí stan a v oslňujícím lesku duch genius, provázen duchy blaživými, vyvádí polozotavenou Matku vlast.
Genius.
A pak-li žije vámi ubitá! Krvaví dědicové (zaleknutí).
Jaká to výheň na nás rozlitá! Lamormain.
Což její život hroby přeletí, a není rány, jež ji usmrtí? Sbor duchů kolem genia.
V těch svatých slzách dětí – hle, zapomněla své rány! – Vy dětské lásky krůpěje – vy buďte požehnány! Však dílo ruky zákeřné 83 nechť věčná hanba schvátí, by matčin prs už naučil vás v dítkách proklínati, by kol vás táhly dějiny jak poutník kolem hadů, a lidskost prstem vytkla vás co hyény své z hladu. Již táhněte v svá doupata: tu místa pro vás není – ať žije svatá matka vlast a kdo ji matkou cení! Matka vlast předstoupí v svatém lesku, duchové nad ní nesou trnovou korunu, z jejíž trnů vyrůstají růže. Vidouce to krvaví dědicové, klesají k zemi.
Krvaví dědicové.
Ruka klesá bez moci, nůž z ní padá bez zápasu, hodina jde k půlnoci – krkavci táhnou beze kvasu! Sbor zubožených.
O chvíle blahá, chvíle sladká – nám žije vlast, nám žije matka! 84 Genius (předstoupí před ni).
O, zmuž se, drahá! S vším již oplakána, ač přece životu zas vrácena: tvá cesta bude trnem posypána a žalem duše tvá zkrvácena! Budeť to život strádání a stenu, na lůžku tvrdém bezsenná ti noc, bezčestnost připoutá se k tvému jmenu, a slovo mrtvé jediná Ti moc; tvá minulost jim nebude mít ceny, na hlavu tvou se vrhne žalob houšť, a zem ta otcův, ráj ten velebený ti bude domovem co smutná poušť. Však jedno dám ti na té pouti věnem, co zbylo v moci mé, to jediné: chudobnou chýši v lidě zuboženém, v ní mysl prostou, srdce dětinné. Tam při krbu nech duše okřívá ti, tam srdce zhoj ti jemnotklivý spěch, kdy pohádka, kdy píseň duši chvátí, až znícen v mládeži se tají dech. Tam vytrvej v tom pohostinství chudém, vždyť z chýší tvůj se mstitel vyrodí: 85 ten zahude, co byli sme, co budem, a s ním se národ znovu narodí! O, setrvej v tom pohostinství prostém, vždyť z lůna jeho vyjde duchů král: ten rozsoudí, kdo doma tu, kdo hostem, a národ zajasá s ním ve chorál! O, setrvej v tom pohostinství čirém, vždyť zrodí v něm se slovo plamenné, jež život dá, až zpěv náš zavzní šírem: jsme bratry slovanského plemene! Matka vlast k nebi hledí, všickni sborové pokleknou kolem ní, pějíce hymnus.
Hymnus:
Jak pramen, jenž zpod olše krok svůj máčí, tys, matko, zrozena k věčnému pláči: tvá slza kropí v stínu břehy spící – a ty tam bdíš co vrba truchlolící. Tvá hlava těžká, srdce žalem puká, jsouť v posměch luze úžasná tvá muka, a rány tvé jak stlané na staletí – však znej se matkou, nás co svoje děti! Tvou hlavu na svá ňádra položíme, o její tíž se v srdci podělíme, 86 a ve svou lásku, v duše oddech měkký tě zavinem jak klenot v zlata vděky. I v říze těsné, pod chudičkým krovem lze duši okřát přívětivým slovem, lze dozrát k času, až zas rykne v slávu – o, svěř nám v úkoj posvátnou svou hlavu! Již kleňme z srdcí živou matce střechu, již stůjme k ní do posledního dechu; kdy její vše až v kapku krve rudé – to drahé srdce nebude víc chudé! Co bez ní vše ta sláva světa šírá, kdy její ruka svět jen otevírá! Milujme ji, byť sup nám srdce kloval, jak ještě žádný národ nemiloval, poklekněm k ní u zbožném zanícení, pozvedněm ruku u bratrském chvění, a nechť nám cesta slavná, třebať krátká – jeť jedna vlast, jeť jediná jen matka! (Matka vlast žehná zuboženým.)
87 Poznamenání.
Lamormain, jesuita, co zpovědník Ferdinanda II. maje neobmezený vliv, byl hlavní příčinou všeho neštěstí, které potkalo Čechy po bitvě na Bílé Hoře, i příkrého nastupování císařova proti protestantům německým. Přivedl prý v lůno církve přes 100.000 protestantův.
Dominicus a Jesu Maria, generál řádu karmelitánského, provázeje vévodu bavorského Maximiliana na jeho výpravě do Čech, nalezl 11. října ve spustlém zámku strakonickém pohozený obraz ve dřevě malovaný, představující narození Krista. Při jeho čistění shledal, že p. Marii, sv. Josefu a oběma pastýřům byly vypíchány oči, kterýžto rouhavý skutek přičítal [89] protestantskému vojsku, jež před tím tu leželo. S tím obrazem v rukou řečnil před bitvou bělohorskou k vojsku císařskému, jež vyzýval, aby potupu matky boží pomstilo, načež císařští, zvolivše jmeno Marie za svoje heslo, obdrželi vítězství. Na to uvedeni jsou karmelitáni do Prahy a odevzdán jim kostel sv. Trojice na Malé Straně, protestantům odňatý. Kostel ten zasvětili karmelitáni panně Marii Vítězné, zasadivše do hlavního oltáře kopii onoho obrazu, jejž byl Dominik na Bílé Hoře ukazoval vojsku. Původní obraz převezen jest r. 1622 do Říma, kdež od papeže Řehoře XV. s velikou slavností přijat a v kostele bosých karmelitánů di S. Maria della Vittoria na vrchu Quirinalu k veřejné úctě vystaven. Dle obecného mínění obraz ten posud v Římě se chová; avšak na Nových Hradech v hraběcím Buquoiském archivu ukazuje se jiný podobný obraz, jejž vydávají za pravý originál.
Jakub Bassevi, z Treuenberku, dvorský žid, ohromnými výsadami obdařený, zejmena: 1. Stvrzuje mu Ferdinand všecky svobody 90 a nadání již dříve jemu, jeho ženě, dětem a potomkům jejich udělená. 2. Dává mu a jeho dědicům právo ve všech městech a městečkách atd. v Čechách, ať si se tam dvůr císařský zdržuje nebo ne, bydleti, vlastní domy kupovati, tam všeliké zboží ve velkém nebo malém prodávati, a nikdo se tomu nemá protiviti, ať by měl výsady jakékoliv. 3. Kdyby někdy nějaká nařízení neb svobody komu byly vydány, které by byly proti svobodám Jakuba Bassevi-ho, nemají míti co jeho se týče žádné platnosti. 4. Kdyby chtěl on neb jeho dědicové přesídliti se z města jednoho do jiného, nemá jim v tom od nikoho býti bráněno, ani žádné poplatky při příležitosti té na nich vymahány býti. 5. Uděluje se Jakubovi Bassevovi milost, aby mohl půjčovati peníze na statky nemovité, a když by mu dluh řádně nebyl splacen, v statky ty se uvázati a tak dlouho je držeti, dokud jimi jistina i s úroky a škodami nebude zapravena. 91 6. Kdyby pak půjčili na zástavu, mohou zastavené věci, oznámivše to úřadu, aby dlužníka upomenul, po roce prodati. 7. Uděluje se mu znak a povýšuje se do stavu šlechtického, atd. V r: 1631 (22. února) byl vydán patent od místodržitelův českých, v kterém se podotýkalo, že J. K. M. z rozličných příčin uznala za dobré, aby Jakub Bassevi žid byl vzat do vazby, a všecky jeho movité věci v krámích aby se zapečetily a sepsalysepsaly, naříditi ráčil, a proto napomínali místodržitelové všecky obyvatele království Českého a zvláště židy, kteří by mu něco byli dlužni anebo něco u něho měli, ať si jsou dluhy jakékoliv, ve čtyrech nedělích to ohlásili u české komory pod pokutou dvojnásobného neb třinásobného placení toho, co by zamlčeli.
Viktorin Adam, kněz z Prahy, byv jako na sta jiných po dlouhý čas uvězněn, pak revers vystaviti musil, byl-li by kdy více v království nalezen, aby hlavu ztratil.
92 Matka. Na obrácení víry užíváno mimo jiné také muk těch, že matky takovým spůsobem byly spoutány, by k nemluvňátkům svým dosáhnouti nemohly, pláč jejich poslouchati musily, a dotud kojiti je nesměly, dokud by neslíbily, že katoličkami se stanou. –
** Kde nejsou jmenováni jednotliví faktorové jmenem historickým, nestalo se tak z nesnáze o jmeno; spíše možná by bylo jmen vypočísti do set.
E: až + lp; 2002 93
Bibliografické údaje

Nakladatel: Grégr, Eduard
(Tiskem a nákladem knihtiskárny dra. Ed. Grégra)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 96