Mejrima a Husejn (1859)

Báseň, Vítězslav Hálek

Diplomatická verze Ediční verze
MEJRIMA A HUSEJN. BÁSEŇ OD VÍTĚZSLAVA HÁLKA.
V PRAZE. TISK A NÁKLAD JAROSLAVA POSPÍŠILA. 1859.
[I] Spanilomyslné, ušlechtilé dívce, slečně DOROTĚ HORÁČKOVÉ v nejvřelejší úctě báseň svou věnuje Vítězslav Hálek.
[III]
I.
[1] I.
Což pak tak zvolna, hochu, na tom koni?– Hahá! Ten bílý kůň tvůj hlavu kloní, že hanba, jmenovat ho koněm, a větší hanba, tak se tvářit po něm. Tak zvolna – – – jsi-li sám tak těžký, nu tedy slez a nes svou tíži pěšky. Ej – hanba, hanba, koně mít jak žena – jen pohleď, zženštilé jak slzy roní! Kůň plakat! Ej, a hlava pověšena jak houpačka se v pravo v levo kloní – – jest-li že panství tvé snad těžce nese – pusť ho, ať svobodu si hledá v lese. Ha býti pánem! koně míti k službě! a neumět co pán své hovit tužbě! Já na tvém místě bodnul bych ho v boky, že by jak vzteklý rozpřáh’ k běhu skoky, že kámen, dotknut ranou jeho klusuklusu, by roztřísk’ na tisíc se drobných kusů, že by svou hlavu s pýchou na vzduch sázel a mrštně ze skoku se ve skok házel, [3] že oddýchal-by jako Vulkán ňáký a letem předstih’ nejrychlejší ptáky, že zasvítil-by temným velkým okem, až jiskry sršely by z něho tokem – a místo slzou, potem bych jej zrosil, že ucítil-by hnedle, koho nosil. Já pustil bych mu uzdu, že by letěl tak jako vítr přes hory a doly, hned tu, hned tam – jak záře bludných světel, hned všude, jako lidstva četné boly, tak bezuzdně krok s mrštným krokem poje – jak myšlénku s myšlénkou mysl moje. II.
Však darmo. Mysl sama s sebou v seči – ta nedostupná zvukům lidské řeči; ta jako mnich uzavřen v živém hrobě jen sobě cítí, žije, umírá jen sobě. Leč co je koni po tom? A ten předc tak líný, jak by byl slepen jenom z pouhé hlíny, a oheň, jenžto koně dělá koněm – ten kůň jak nevěděl-by ani o něm. Teď zastavil se. A ta bílá hříva tak smutně za hlavou se k zemi dívá, a pán jak bratrem byl by svému koni – pán truchlí s ním, a s oka slzu roní. 4 „Kde najdu v světě pokoje? Mně nikde, nikde stání. Sám vítr někdy postojí – mne osud pryč odhání.“ Podivno. Hle, já sám tak dojat přehluboko, že slza div i moje nezaplaví oko. Tak ty’s to tedy! O pak odpusť mi má slova, že sem dřív lál ti. Moje mysl chová tak často k lidem divné podezření, jež, když je poznám, třebas v lásku pak se změní. Ty’s tedy vyhnán! Ach to ovšem jiná; však že sem nevěděl to, není moje vina. Dej ruku mi, nech přitisknu ji k sobě – já znám tě již a sluhou být chci tobě. Ty zdráháš se? O nedopusť se hříchu; věř, že znám ocenit tvou mužnou pýchu, a jest-lis vyhoštěn z svých přátel kruhu, nebuď nedůvěrným k každému druhu. Byť bys mi nezjevil i svoji duši slovem, věř, já již ti ji vyčet’ pod ňader tvých krovem. Zde ruku mou; a cestou povíme si více, jak zvratný osud větrem mění líce. 5 III.
Ty’s tedy vyhnán! – Tuším, co to značí. Bez konce tvoje cesta, nikde cíle, každému kroku v patách běda kráčí, a nikde, nikde, nikde klidné chvíle. Svět rozstřen před tebou je širošírý, a nikde místa, kde bys hlavy sklonil, a lidí, srdcí bez počtu a míry, a nikde člověk, s nímž bys slzu ronil. Ovšem ti řeknou: „všude země páně!“ Leč byť i ráj, předc domov nenahradí, a byť i koruna obemkla tvoje skráně, krvavou v srdci ránu nevyhladí. Snad doma otec šedý vlas si pere s hlavy, kdy při krbu sám dlouhý večer tráví, že záštita na jeho stará léta – syn jeho vyhnán bloudí krajem světa. Snad matka, jížto si byl okem v hlavě, teď slzu s mdlého oka stírá právě, a nocí, dnem se v krutou bolesť ztápí a za syna se v starém srdci trápí. Snad že milenky někde srdce věrné se halí v útrap, v smutku mraky černé, snad zoufale po pustém břehu těká a darmo s otevřenou náručí tě čeká – ty zatím sám a sám – co žebrák v světě bez otce, matky, druha – vše sám sobě, 6 vždy štván a štván, a nikde oddechnutí hnán jako zvěř vstříc psů a lidí zlobě – – hahá! a nemáš kde své složit kosti – směj, hochu, směj se – to ti ještě zbývá, že země, jež ti za živa své ráje skrývá, že aspoň mrtvolu tvou upohostí. IV.
Ba nebe vrtkavé, a nejen osud lidský. Den někdy vzejde v spanilé mu kráse, a den, jenž z rána hned se v růžích brodil, zas v růžích na své lůžko ubírá se. Pak vzejde noc – tak milá, krásná, snivá, tak jako ty myšlénky první lásky – hvězd zástupem se z modrých nebes dívá a v lese rozpouští ptáčátek hlásky. Někdy mu vzejde mrak a za mrakem se honí, až zakalí se nebes temnomodré oko a ve zoufalém pláči slzy roní a vesmír zatřásá se přehluboko, a blesky řvou a o smrti tam píší – nic nezhasí je – ani větrů vání: kdo můžeš, skryj se v skromné třebas chýši – nechť skromná, jen když před smrtí tě schrání. Leč bouřky přejdou a den vzejde jasný; čí srdce však na trudné přišlo scestí, 7 těm nevzejde víc nebes úsměv krásný, těm „s bohem!“ navždy pokynulo štěstí. – Nám cesty různé. Čím snad plýtvá jeden, po tom se k smrti utouží snad druzí; a kdo jsi právě na bezcestí sveden, potěš tě pánbůh na té smutné chůzi. V.
První večerní dech zavál tak tiše, jak když v kolébce nemluvňátko dýše, a nebem první noční chmůra táhla jak předtucha o noci zpoznenáhlá. Před okem údolí se rozstřelo tak milé, jak oko dívky láskou rozesnilé. V něm večerní klid sladce kolem dřímá, tak jako modlitba v nábožné duši, jež zbuzená i boží srdce jímájímá, a člověk nebi blízkým být se tuší. – Kůň vztýčil hlavu, zaržál, zatřás’ boky a veselými poskočil si skoky. I Husejn na něm jakby náhle zmladnul, jakby mu těžký kámen s prsou spadnul. – Zas jedou tiše. Večer z šerých strání jak starý přítel k údolí se sklání. Slyš! jaký hlas! Kůň zastavil se tiše a poslouchá a Husejn sotva dýše; 8 pak zvolna ku předu povážným krokem, jakby byl každý jiný hlas zde hříchem, a Husejn slídí uchem, pátrá okem, odkud ten libý zvuk, jenž svatým tichem tak líbezně, tak jemně k uchu vane, že do srdce jak ranní rosa kane. Teď zahnul v pravo. Před ním na pahorku ej chasa v kole jako křoví v mladém borku; v jich středu hudec – anděl-děva šezdárem1) kouzlo v jejich srdce vlévá. – Husejn se přiblížil a přistál dole. Ta mladá chasa, sestavená v kole, poslouchá nábožně, jak boží slova, v nichž zaslíbení věčných radostí se chová, jak pastýřové betlemští andělů zpěvy, že Synem Otec lidským strastem pouleví. Husejn se ohlíď po těch, kteří slyší: sotva že jejich ňádra dechem dýší, a jeden bolestí div neumírá, druhému žhavý oheň z očí žíří, třetímu náruč bezvolně se rozevírá, a čtvrtý opodál – ten v divém tanci víří. Na dívku pohlíd’ – v její oči – – o bože, s ním se hlava – všecko točí; on umíral-by bolem, hořel blahem, rozevřel náruč v milém opojení, s ní v kole šílel v obejmutí drahém, s ní nes’ by rád i – věčné zatracení. 9 O kýžby šezdárem byl v jejím obejmutí, by ústy v duši ssál to její oddechnutí! – Teď vyměnila šezdár s tamburinou2) – jak divokým z ní zvukem mocně hřímá! tak divokým, že ducha závrať jímá, a člověka div smysly nepominou. Až na Husejna – vše se v kole divě točí, všem divý plamen šlehá z tváře, z očí. Hrát přestala a rukou pokynula, a do všech stran se mladá chasa rozprchnula– jak ptáků hejno, když mezi ně kámen padne. Husejn zde ještě sám, jak zkamenělý. Ni mrknutí, ni slovo, hnutí žádné jej nezradí. V ní pohřížen je celý. Neodvrať ode mne se; hvězdo plná krásy – já dítě zbloudilé, ty’s anděl spásy. I ona, jak za hejnem ptáček pozůstalý, se zdvihla, odkvapila. – Hvězdo krásná, jest-li že tmou se zastřela tvá světlosť jasná – tvůj obraz přede mnou se nezahalí. VI.
A Husejn nespí. Za ním, před ním, kolem něho sny letí do údolí slzavého a lidem blahým zapomněním kynou – leč sen i spánek jeho víčka minou. 10 Slavíci kolem pějí z duše celé, ze srdce mladého a z mysli vřelé – on neslyší. Na nebi hejna hvězd se pasou, až zrak se opíjí nad jejich krásou – on nevidí. A předce slyší, předce vidí. Vstal. Pátravým kolemkol zrakem slídí – a vůkol noc. A oheň sálá předc z těch očí, až těžká hlava mu se kolem točítočí, a šezdáru zvuk v duši mu se lije jak píseň, při níž mladý slavík nyje; ba až ho srdce bolí. Hlava zamyšlená jak jilma od slavíků opuštěná. Zas hlavu položil v zelenou trávu; a přimknul víčka, by přivolal spánek – – dvě oči zamířily na jeho si hlavu a tvář – jak z rána spanilý červánek. Nemožná. Víčka by se prolomily, aneb by je ty oči v popel zžehly, kdy jeho zrak by dýl před nimi střehly. Ty oči takou milotu mu v duši lily, že srdce ho, jak nikdy před tím, zabolelo, a oko, bůh sám ví proč, zaslzelo. – O bože, žeť to srdce takou bolesť nese, když mladým, spanilým snům rozevře se! – A novou písní šezdár zvučet zdá se, a zvuk ten rozlévá se v také kráse, že srdce, duše, mysl za ním bloudí a on z nich bolesť, jásot, pláč a rozkoš loudí. 11 A dívka před ním v půvabu tak mnohém – sám bůh zajásal, když ji stvořil, a stvořiv ji, se cítil větším bohem, neb stvořil anděla, by člověk mu se kořil. A člověk nevěděl, zda nebylo by hříchem, kdyby co k dívce k ní rozprostřel ruce, zda rozhněván bůh lidským nad přepychem by nesvrh’ s nebe jej ku věčné muce. – KdeKde, člověče, kde jsou tvé předsevzetí, kdy láska vjezd do tvého srdce světí? I v duši Husejna bujely plány, leč teď– jak mlhy sluncem rozehnány. – Z východních růží mladé ráno vyskočilo, a za ním jasné slunce z lůžka vstává – ale to srdce bolet nepřestává. VII.
I ona sotva spí. Snad poklid z duše že zaplašila tamburinou sobě. Jí v loži teskno, mrtvo, smutno, hluše, jak za živa zakopanému v hrobě. Zbudila služku. „Není teskno tobě?“ „„Jak, duše drahá, v této pozdní době ty ještě nespíš? Snad se’s modlit zapomněla? Přeříkej, dušinko, svou modlitbičku, a uvidíš““ – „Aj, což si neviděla 12 zde nikoho?“ – „„Ne, zlatý andělíčku.““ „S tou snědou tváří?“ – „„Bože, koho, koho?““ „Tak smutný seděl na svém bílém koni, a předc v těch očích tolik ohně mnoho –“ „„Má duše, tebe černý přízrak honí; to byl ten smutný jezdec za večera.““ „Viď, on to byl! O já sem též ho zřela – vlas havraní a z očí jeho šera neznámá zaleskla se na mne střela, lečleč, Fato, hleď, já mrtva nezůstala –“ a jako hrdlička se rozesmála. „„No, upokoj se, zlatý obrázku, to přejde zase přebrzounkým časem –““ a k sobě mluví přitlumeným hlasem: „„Již není pomoc. Stůně na lásku.““ Druhý den na večír zas přišla chasa a kolem dívky v divém tanci jásá. I Husejn tam. A když ho uviděla, krev v mladých žílách nepokojem vřela – hned zbledla, hned zas krvavěla v tváři, jen z očí stejně krásné nebe září. Zás zdvihla se a jako ptáček odletěla a v houšti zmizla. Chasa nevěděla, co to; odešla za ní. Fata ale – to budiž řečeno ku její chvále – ta věděla, ta zůstala. A Husejn na ni: „Jak jmenuje se tvoje krásná paní?“ 13 „„Aj, panáčku, jí Mejrima se říká; leč aby byla za odpověď díka – jak vy se zvete?““– „Husejn.“– „„I pro lásku všecku, což sem to neřekla hned tomu děcku? Však taky Mejrimě se o vás zdálo.““ „O mně? Co?“– „„Řekla sem vám ještě málo? I bodejž, bodejž! Až z vás hrůzu měla a mne, svou věrnou FatuFatu, probouzela.““ „O vyřiď jí –“ leč Fata odkvapila a jeho duše v bol a slasť se potopila. VIII.
Již kolikkrát se vrátil večer klidný, a s večerem zpěv divoký a tance; ten zpěv tak divokýdivoký, a předc tak vlídný – ten kouzlem naměřil si na vyhnance, že vždy a vždy opustil lesův stíny, kdy zaslech’ první zvuky tamburiny. Ba ani netušil, co ve zvuku tom dřímá, jenž takou mocí smysly jeho jímá, že stál a stál by tam snad věčně věkův, až nasytil by duši nebem vděkův, že zapomněl by vyhnanství a všeho, co k činu žíhá ducha váhavého. O, jak by mu teď přežádoucno bylo, kdy všecko ostatní by kolo opustilo 14 a Mejrima jen zůstala mu blízká, by řek’ jí, jak mu nocí, dnem se po ní stýská, jak k ní jen myšlénkou se, touhou kloní, jak žije jí a jak by umřel pro ni, jakou jej mocí ona k sobě táhne, a on že po ní celou duší prahne. Jak krotký! Jeho oudy mrštné, svěží, a teď že na nohou se drží s těží a jako osyka se celý chvěje – tak prý se často lidem v mládí děje. Jak zdá se otroctví mu býti snadné a pohanění nevidí v něm žádné! Jak rád by Mejrimě hned k nohoum klesl, jak lehce tíži jejich pout by nesl, a jako beránek – tak krotký, tichý, by zapomněl i dávné v duši pýchy, vše konal by, co kázala by paní, a všeho odměna – jen pohled na ni. Již ani déle myslit schopen není, vše zdá se být mu jako v divném snění – ten tanec, zpěv a středem všeho ona – ó po ní srdce s celou duší stoná. – Teď jako by mu meč byl proťal duši, až přeostrý křik projel všechněch uši – „Mejrimo!“ zvolal, k zemi se potácel a dlouhý čas mu paměť nenavracel. 15 IX.
Když Husejnu se zase rozednělo, nad ním jak strážný anděl oko bdělo, to oko plné ohně tak a lásky, že zaplašilo všecky s čela vrásky, že v prsou všecky usmířilo boje. „Má Mejrimo!“ – „Husejne!“ jejich slova. „Ty’s věčně můj!“–„A ty jsi věčně moje!“– – Tak sladká slova láska v sobě chová. – Již často k ní se s slovem blížil vřelým, v němž vyslovit chtěl duši s srdcem celým, na němžto spočíval svět jeho štěstí, zda zkázu má či nebe v srdci nésti. Leč kdykoliv se k Mejrimě s ním blížil, jak by mu kámen těžký prsa stížil, a ústa – jako zimou ztuhlá země, v níž květů mladý národ dřímá jemně, jimž tuhá kůra prolomit se brání, a nemá citu pro jich bujné kolísání. Leč nyní, když to krásné oko nad ním stálo, jak by se jarní slunce na zem rozesmálo a do duše mu sáhlo z duše celé, jak by jen jedna duše v jednom těle být měla z duší dvou: tu teprv celá ta ledu kůra s úst se roztápěla 16 a květů vůně a všech ptáčků hlásky se ozvaly prvními slovy lásky. Jim celý svět oplýval libým květem – neb milenci si byli celým světem. – Kdy dva se milují – lepšího není na širém božím světě k nalezení. Jim ráno hned na východ růže sází, a zajde-li jim slunce, láska nezachází; kdy den se loučí červánkovým rtíkem, večír se stane jim žádoucím zpovědníkem, že, jak ty ptáčky v tom zeleném háji, o lásce své si písně povídají. A když pak vzejde noc ta šerokrásná, a v nebi rozplanou se světla věčně jasná, a pěkný sen se na mdlá víčka skloní: o čem tu snít než o něm, a on o ní? X.
Byl krásný večer. Srdce ty se objímaly a ptáčkové se z lásky zpovídali. I Husejn, štasten u ní – v domově to novém, jí život odhalil svůj tímto slovem: „O válkách slyšela’s, jež Albáncové s psy Turky vedou na záštitu víře. Tam započali žití mého dnové, hned v mládí syti smutkem v plné míře. 17 Pod jarmem Turků moji bratří lkali, jež často s sebe marně setřásali. Jak býče, jemuž pod jhem o volnosti zdá se, a ono jho přetrhnout rozbíhá se: tak moji bratří přečasto se srozuměli – leč Turci sílu na své straně měli. Vždy krutě pak se snílkům smělým vedlo, leč splašit sen se Turkům nepovedlo. Já mezi nimi vzrůstal. Ještě dítě sem s mlékem vssál obecné srdcí touhy, a sotva pablesk ducha v sobě cítě, sem ve smutek se ponořoval dlouhý. Já uchem dychtivým pil otcův zpěvy, v nichž mnohý zatajený vzdech se jeví; já skoumal je, jakož i otcův řeči, když z té neb oné nezdařené seči srdečný nesli žal. Já visel na jich slově a jejich touhám v mladém srdci hově, v myšlénkách rozpřádal si nové plány, z nichž měly býti pouta zpřetrhány. Leč nikdo nevnik’ do mých ňader hloubi; já povždy jako kámen mlčenlivýmlčenlivý, a proto nikdy ani Turku podezřivý, jen v sobě kul sem nástroj jeho zhouby. Já s koněm naučil se v harcování, že kůň a já nebyli k rozeznání, a jako s hračkou vládnout jataganem, že bych byl napich’ puntík v modrém vzduchu – 18 a takto v chlapci ve mně ještě nepoznaném se zárodky ujímaly budoucích ruchů. Já prolez’ hory, lesy, houště, skály, já skrýše seznal v našich horách tajné, i místa, jež mi bezpečná se býti zdály, i lidi, které sem měl za prodajné. A z chlapce vyrost’ jinoch mužné síly, v jehož se ňadrech k Turku hadi kryli; leč ani slovem, ani oka hnutím sem nezradil těch hadů zhoubné jedy, já citům velel pevným rozhodnutím, vždy v prsou ohně a na tváři ledy. Ba abych Turka o umění zloupil, já jako otrok v jeho službu vstoupil. Rodáci kleli ve mně odpadlíka, jemužby nejzdárnější byla díka, by kulem jeho tělo rozpůleno, za pastvu dravcům bylo vyvěšeno. Já kletbu otce, matky, bratří slyšel, kdy mezi sourodé sem z domu vyšel, a duch můj k útěše jen utíká se, že zradil sem je k jejich vlastní spáse. – Bosňáci ozbrojili mužné páže. I agům ozbrojit se baša káže, a agové zas otrokům a sluhům. A Bosna již se blíží k našim luhům a baša s velikým se s nimi vojem střetne. Již řada v řadu se zbraní se vetne. 19 Krutý byl boj. Za svého protivníka si vybral baša jejich náčelníka, jejž pověsti již dříve předletěly, že nikdy nevyšle na darmo střely, že marně mečem o meč nezakřeše. Již baša raněn; mečem o meč teše – Meč bašy vejpůl. Smrtonosná rána již z meče Bosňáka se nad ním snáší: tu vedle něho ruka nepoznána meč vyrazí a smrť z něj rozeplaší, namíří pistolí – Bosňák se svalí, a již voj prchající v dým a kouř se halí, a Mehmed vítěz a životem zachráněný a já co ochránce mu na bok postavený. On jmenoval mne agou. Moje touhy počínají být více než sen pouhý: já s Mehmedem zasedal v tajné rady, a zasvěcen v tajemství jeho vlády sem mněl, že čas můj přišel. – V lidu středy vycházel sem potajmu na výzvědy. V něm vztek, v něm hněv; v něm všecko varem vřelo, co brzké války výpuk v čele mělo. Mé jmeno zatím od voje se k voji neslo a „Husejn“ bylo všech mých lidí heslo. Já slovem, zlatem zakoupil si muže, je obemk’ v plány své vždy úž a úže – leč tak, že Mehmed neměl ani zdání o bouřce, jež se z blízka k němu shání. 20 Z Albánců lidi naklonil sem sobě, jež znal sem bezpečné a ku ozdobě podniknutím takého druhu. Již brzy celý národ v našem kruhu – již domnělou mou zrádu pochopují, v mou radu, sílu, věrnosť důvěřují. Potajmu meče brousí, pušky čistí a na koni se cvičí, s koněm rozpráví, a jako na jasanu mladé listí se v písních zkouší, s sokem sok se pozdraví po přátelsku, a vše co vládne pěstí, o blízkém Turku nebezpečí věstí. I děti tajně cos si povídají; neb v tváři otců se jim cosi tají, co dříve nebylo: pak skáčou a se perou, porážejí se s chutí tisícerou, a nemají-li jako otcové jich koně, psy aspoň prohánějí po průhoně. – Tu trouba války mocně zazní po všem kraji a houfce v jeden houf se utíkají, jak v jeden mrak před bouřkou četné mraky. A Mehmed soptí, zuří, proklíná a praví: „Jdi, Husejne, a miluješ-li slávy znaky, má vůle v čelo mojich vojsk tě staví.“ A Mehmed na vše strany posly sílá. Již vzduchem vláje korouhev nám bílá, již Albanesův táhnou k nám se řady – – ó Mehmed nenadál se také zrady. 21 Neb dřív než vyšla od nich první rána, můj lid mi porozuměl na znamení dána – mých věrných houf s Albánci v jedno splynul, a „Husejn, Husejn!“ ze všech úst se vinul, a „Husejn zrádce!“ na Turků zas straně. A jejich tlupy jako beze zbraně, jak tělo bez hlavy, jak láj bez pána, jak kupa listí větrem zmodrchána – zda jsem jim vůdcem, žádný neví ani, zda vraždit sebe, aneb pálit na mne, zda spásu hledat mají v utíkání, zda pravda vše, či mámení jen klamné. A zmatek bojovníka s vůdci míchá, vše rozpuštěno semo tam se hemží, pod naší ranou mnohý naposled již dýchá – a prchá vše. Tu letí baša na komoni sivém, jak zbaven rozumu, v úprku divém, a kleje nás, své, všecko, nebe, zemi, a soptí, vřeští, pláče hněvem, vztekem, jak blesku oheň lítá mezi všemi, probouzí oheň v nich předivným skřekem – však darmo. A on prchající chytá jak pastýř do všech stran rozběhlá stáda; leč v koních, v těch je rychlosť příliš hbitá, voj zmámený mu sluchu nepřikládá. Celé je vítězství na naší straně, i kořisť nemalá i pokladů i zbraně. 22 Již jiných bašů vojska vstříc nám táhnou a jako psi po naší krvi prahnou. V jich čele Mehmed krve žízeň hlásá a za ním „Allah!“ divoký hluk jásá. – Teď zkrátím svoje slova. Bolno jesti mi plýtvat řečí o zvráceném štěstí. Spojenci naši, na něž spoléháno, nám naději jen zůstavili klamnou – nám řady na vše strany rozehnáno, a Mehmed četnou tlupu vyslal za mnou. – Lid náš tíž než kdy jindy úpí v poutech a na mou hlavu velkou vysazeno cenu; já s tíží kryl se v neznámých jim koutech a cestou proklínal sem štěstí změnu. – Bez konce pouť mi je a mému koni. – – Nediv se, mé-li oko časem slzy roní. U tebe lhostejno mi nebezpečí. Ač širý svět mne z ran mých nevyléčí: však u tebe se zhojí moje rány, tvou láskou v sladký úkoj zkolíbány.“ XI.
Tak jako poutník hříchy obtížený, když doputoval na posvátná místa, s svých beder tíž tam skládá ponížený, by duše vrátila se jemu čista 23 a s duší čistou poklid v prsa nový: tak Husejn Mejrimě vřelými slovy svou líčí pouť a štěstí, jež víc nezakusí, a v cizině že domov hledat musí. Jak soucitně to oko k němu patří, když slzný démant s ním se jemně bratří! ba v oku tom se také sladkosť rozevírá, že každou chmůru s jeho čela stírá, a oko to mu stokrát v chvílce poví, že u něho mu nastal život nový. A jest-li že i náruč láska mu rozpíná, ký div, že na domov již zcela zapomíná? Ba on se u ní již jak doma cítí a přisahá jí na své živobytí, že ona nejdražší mu v celém světě, že květ spíš bez deště, bez slunce rozekvěte, než v životě mu bez ní jaké štěstí– – a s ní že všechno podvolí se nésti. Tak vroucně objala ho kolem těla, tak vroucně líbala ho v ústa žhoucí, jak by z nich duši jeho vypit chtěla a v ňadrech svých jí stlala domov nehynoucí. A v jejích očích také ohně plály, že srdci brány nebes být se zdály, že všechen poklid, jenž mu v světě zašel, v tom oku stokrát nahražený našel. A snad by ani anděl boží z nebe, kdyby v tom oku chvílku zhlížel sebe, 24 víc zpáteční nenašel k nebi cestu; a kdyby našel, v svatých písních k bohu by zpomínal si lidskou na nevěstu a aspoň v myšlenkách k ní nazpět vedl nohu. To oko, v čí to oko jednou pohledělo, to ňádra jedním rázem rozevřelo, a člověk klesl jako před světicí a v žhoucích písní uchvátivém proudu by klečel tak až do božího soudu a odtud zrovna vstoupil soudnou před stolici. I Husejn byl jen člověk a nic více; ký tedy div, že kouzelné ty zřítelnice mu daly víc, než lidský jazyk poví – – že v novém nebi našel život nový, že zapomněl na všechno utrpení, s ní jenom šťasten v blahém opojení, že v první slze, kterou z lásky zkropil, divokosť duše, hrdosť mysle ztopil – – že zapomněl vše, čím se ondy trápil, tak jako stín, který se z Léthe3) napil. 25 XII.
Jaký as život vede komoň bílý? Jsou posud věrné pánu jeho síly? Či zapomněla věrnost svého pána, jak pánem k předsevzetím zanedbána? – To věrné zvíře, věrnější než všecko, zda z něho též se stalo slabé děcko, tak jako z pána? Zda mu na tom dosti, že našel dvůr též, jenž ho nevyhostí, a proto zapomenout smí na rodné luhy, kde v kruhu s svými sourodými druhy tak pyšně krásnou hlavu na vzduch sázel a pána v smělou válku doprovázel? – Ten komoň jakby věděl, kdo naň zapomíná. Jak nepokoj se v jeho oudech zpíná, a řehce, frká, řičí, hrabe nohou, a sotva že ho uzdy zdržet mohou, pozná-li pána po velícím hlase, že zlíbilo se mu, jej navštíviti zase. Nic lichocení pána nezpomáhá; snad že kůň pánu uvěřiti váhá, kdy hedbávnou mu srsť svou rukou hladí, na krk mu tleská, utíšit se radí, kdy slibuje mu příjemnými slovy, že dbalosť chce mít jemu o pohovy. 26 Kůň nevěřivě vrtí pyšnou hlavou a nepokojně dupe nožkou hravou, a v pohledu jak výčitek když dusí, že pán teď jinde slovy plýtvat musí. Co záleží však pánu na komoni? – A předc. Vsed’ na něj. Ej, jak pěkně zvoní ta lesklá podkova mu pod kopytem! Kůň jako napojený novým citem, uhání lesem přes horu a pláni a jako vítr, který nikde nemá stání, se sotva země dotkne čtvermem kopyt a hltá vzduch, jakby se v něm chtěl ztopit – jen pryč, jen pryč – tak jakby neměl cíle a mezí neznal svojí mladé síle. Jak řičí vesele! Snad že je domu blízký, snad vidí už ty známé jemu vísky, snad soudruhy své v krátkém čase spatří a v švarný houfec že se s nimi sbratří – a trouba války proletí mu sluchem, Albánců písně zaznějí mu uchem a války ryk a hlomoz, pádné rány a koule fičí sem tam na vše strany– – – leč Husejn sotva dýchat stačí. Trh’ koněm zpět – – kůň smutně nazpět kráčí. Poslouchat osud tvůj, nebohý koni; kůň poslouchá – a cestou slzy roní. Leč co je po těch slzách Husejnovi? Svou lásku ze srdce předc nevypoví. 27 A pak-li tenkrát cestu slzou kropil a zrakův ohně k zemi smutně klopil – zda znal již tenkrát Mejriminy oči? O za nima se on v kraj světa stočí. – – Kůň s sklopenou jde hlavou, smutný, tichý, jak kající se hříšník pod těžkými hříchy. 28 II.
[29] I.
Jaká to změna v mysli Mehmedově? Řek’ bych, že skoro počal žíti nově, že starý Mehmed – že se z něho vystěhoval. Ten Mehmed, který zlosť, hněv, tvrdosť v srdci choval a v jehož duši vášně měly místa více, než na moři bezuzdné povichřice: ty vášně se mu v duši uložily jak vlny v moři, když se vichry usadily. Toť skoro div. Neb lidé jeho stáří se málokdy ukážou s jinou tváří, než jejich zvyk. Muž dávno již je ustálený, a proto bývá skoro beze změny i v tváři, v srdci, v duši, ve všem předsevzetí, a nerad již se změní jako malé děti. Vždyť mnoho stojí, než se ustálíme, a potom-li se jestě proměníme – jak začit pak? Leč Mehmed – ten se změnil. Snad mužnou stálosť příliš málo cenil, snad nahlíd’ toho nutnosť – těžko říci; to sotva vědí jeho důvěrníci. [31] Ba ti té změně jenom ztěžka věří – věř hromu, že do tebe neudeří. A předc je tomu tak. Když dnes a zejtra – stále jsme jiní, byť by třebas nenadále, jsme předce jiní. Tak i Mehmed jiný. Onť jindy smrtí trestal sebe menší viny – teď trestá málokdy a nikdy smrtí; vše promijí a jakby neviděl, co vidí, a vidí-li, ten pohled neusmrtí. Co kolem něho, po tom pramálo se pídí; i zdá se, že mu málo hněte duši, jak rozkaz sultánův nejlépe plnit sluší; ba ani žízně po cti, slávě nevšímá si – a Allah sám ví, čím tu žízeň hasí. Kolem rtů zřídka úsměv zahrává si, a baša po celé dni chodí zamyšlený, a rovná vous a v šatě rovná řasy a jemně vzdychá – celý vyměněný. Kdyby již vous mu neprokvětal bělem a vrásky nezasedly nad jeho si čelem tak, že již nejsou nikdy k vyhlazení: řek’ bych, že láska to, jež celého jej mění. Leč muži k takým hračkám sotva již se skloní, k nimž zápal jenom mladíkovi sluší; muž slzu lásky nikdy nevyroní, neb lásky touha sotva projme jemu duši. A k tomu Mehmed! Jemu všecky vnady v harému sloužit mohou za oslady; 32 tam krásy se všech konců dalekého světa, a každá krása – ta jen jemu zkvetá; tam dívek, jako na palouce kvítí, a on jak včelka všech smí medy píti. A jakých dívek! Že jich pohled očaruje a věčnou touhou srdce zpokutuje, že mnohému snad posud srdce puká, jemužto v srdce vlily sladká muka dřív, než jim obydlím harému stěny. Ty nejsou příčinou té jeho změny; snad se ni jedna z odalisek nehonosí, že Mehmed nocí, dnem ji v srdci nosí, že by jej ze sna byla probudila, by zprahlou duši láskou napojila, a sotva která jest, jíž byl by šátek hodil a jmenem „sladká huris!“ zalahodil4). Ba Mehmed má jen harém, že to zvykem, že mnohou do něj dívku dostal díkem buď od bašůbašů, aneb snad od sultána, buď od jinad. Eunuch si chválí svého pána, že harém svůj tak zcela zanedbává a na pozornosť jeho málo pozor dává. 33 II.
A předc to dívka, jež ho vyměnila, v níž celá bytosť tak se potopila, že těžko myslit, nemyslí-li na ni, že nesnít o ní, nelze snít mu ani. Teď teprv chápe, co je lidské žití, a proč to stojí za to, živu býti. Teď zdá se sobě ptákem nedospělým, jenž posud se svým živobytím celým se v hnizdě kryl, a blažen v jeho šeru k dennímu světlu choval v srdci nedůvěru: leč teď, kdy vzletěl do modrého vzduchu a bratří písně zazněly mu k uchu, a on tak volný v tom převelkém moři, že v srdci vlastním písně sobě tvoří: teď rád, tak rád zde na tom širém světě, kde slunce hřeje a v něm láska květe. – A Mehmed nebdí, nespí, plesá, vzdychá, a každá vášeň v něm jak dítě tichá, a ze všeho, co o lásce v své mysli choval, poznává, že až posud nemiloval. On proklíná své dosavadní žití, on neštěstí v svém ukoralém srdci cítí, že žil tak dlouho a že žil bez lásky; leč hned zas stírá s čela četné vrásky a tou myšlenkou mnohý čas si vnadí, že nyní vše to sobě vynahradí. 34 Podivno, jak se člověk v krátce změní; ten starý Mehmed už to zcela není. On sultánu byl jako oko v hlavě a jeho ruka, štít, ba hlava právě. On prohlíd’ pásmo lidských předsevzetí daleko dřív, než až se čin z nich zrodil; a kdykoliv se spikli džaurové – mu kletí – vždy smělosť jich v jich vlastní krvi zbrodil. A jeho zraku neušlo ni oka hnutí, ni mimořádné ňader oddechnutí, a kterýkoliv chtíč kým v srdci zmítal – on jako v knize v lidském srdci čítal. A nikdy neselhalo jeho podezření. On jakby sebe ve všech očích patřil, tak lehce prohlíd’ všechno obmýšlení, tak snadno, jakby s ním se byl kdy bratřil. Jen jednou zklamalo se jeho zdání, že k Husejnovi měl až mnoho víry; však od těch časů dal se na pokání, a jeho nedůvěra neměla pak míry. Leč, jak sem pravil, takým byl a není. Teď sultánovu přízeň málo cení, teď málo dbá na nebezpečné chtíče a vše, jak když se ho to sotva týče, jak z povzdálí se na vše kolem dívá, a kdokoliv co ve svém srdci skrývá – to nevzbudí v něm podezření žádné. Ba ledacos, co jindy přezáhadné 35 se zdálo mu, propouští málo ostražitý, jak lev vysokou zvěř, nedávným lupem sytý. Kdo jindy k němu utíkal se s prosbou, byl rád, že vyváznul jen s nebezpečnou hrozbou; teď, co kdo žádá, všecko povoluje, na všechny prosby vlídnou hlavou kývá, a jest-li že je třebas nemiluje, předc mírnosť z očí na všechny se dívá. Ba kdyby teď snad přišli Albáncové – nejošklivější dosud jemu psové, a snad jej za jha uvolnění požádali, kdo ví, zda otce by v něm neseznali. Tím nechci říc’, že svolil by vše z lásky; leč jemu lhostejné je všecko – všecko, a kdyby o ztužení pout jej požádali – i tak by seznali v něm pouhé děcko, neb on jak posud vše, i to by svolil. Teď jedné myšlénce – to lásce hovil. Vše ostatní, co kolem něj se dálo, to mimo ni a mimo něho stálo. III.
Nuž a kdo jest ta, která v jeho duši ten všechen posavádní život ruší? On dosud neví sám. Ji kdysi z podvečera přivedli sluhové ku svému pánu, 36 a pán, buď že mu k takým davkám nedůvěra, buď že si pohled ušetřit chtěl k ránu, si nevším’ jí, ni svojich sluhů řeči. Zda poslal mu ji sultán za vítězné seči, zda baša který, by si získal oko – neb jeho váží sobě všichni převysoko – zda někdo jiný – nedbal zcela toho, neb podobných mu darů za rok mnoho. Jen pokynul, a sluha eunuch černý, vždy svému pánu nad psa více věrný, ji odved’ do harému. V jeho stěnách – tam bylo mladé srdce už jak pochováno; jen útěcha mu v souosudných ženách – a pánem více si ho nevšímáno. Sám Allah ví, co budoucího rána přivedlo do harému velmocného pána. Snad ani neznal již ty mnohé tváře, po nichžto rozlila se žádostivá záře, jež zvala k horoucímu obejmutí, jak chládek poutníka zve k oddechnutí. Na jedné tváři Mehmed žhoucí žádosť čítá, jak varem v ohnivém se srdci zmítá, k níž kdyby srdce jen se přiblížilo, snad jedním rázem by si odtížilo. Tam druhá jako holubička krotká, kdy na střeše se s holoubkem svým potká, tak vyzývá ho k láskání se vřele, že člověk dal by za to žití celé, 37 že zapomněl by boha, svět i sebe a s ní by vsnil se do sedmého nebe. Tam jiné v oku výčitek tak sladký, že málokdy a vždy jen na čas krátký se blíží k ní; kterak jí srdce ouží, že darmo vždy a jenom po něm touží – tak sladce, že by člověk líbal a zas líbal, až by ten výčitek jí s očí slíbal. I jiná jinak zas mu okem jeví, že u ní duši, srdci pouleví. Leč darmo. Mehmed nevolí u žádné dlíti – pro něho nekvěte zde žádné kvítí; on sobě jen a svým je strastem stvořen, jen mořit sebe, dokud není zmořen. Tak šel a šel v chladnosti bezpříkladné, jak v prsou nenosil by srdce žádné. A předc. Snad není člověka zde na tom světě, s něhož by ani jednou v teplém létě na srdci ledu kůra neroztála a duše k lásce, k milosti se nerozhřála. – Kam zahleděla se ta dívka světlým okem? o dlaň podepřela svou krásnou bradu a jakby potopená v žalu přehlubokém tam někde v dálce hledala si radu – tak jako ptáček v kleci uzavřený skrz mříže na svět patří roztoužený. A hlava k pravé straně nakloněná – o dívko krásou nad vše vyvýšená, 38 sem obrať milosť nebeských svých očí – má ňádra div se touhou nerozskočí. Hle, oči přejela hedbávnou dlaní, jak když z nich divné uspomíňky shání, a zrakem utkvěla na Mehmedově oku. Ten zrak – o bože na nebesích velký! a jestli ráj mi souzen po tvém po výroku, dejdej, ať mi po boku je této blažitelky. A oko její slzou zarosené – tak krásné, jako nebe ranní rosou myté, jak kvítko, slzou nebes ostříbřené, jak slunce, řídkou sítí mráčků kryté. A Mehmed stojí jak před božím divem, omráčen na smyslech, na srdci, duši, a chvěje se a v slově lásky chtivém chce říc jí, že v ní věčný Eden tuší. A když jí nahlíd’ v uslzené oko, tak v srdci rozbolestněn přehluboko, že zapomněv na svoje stará léta, by plakal s ní až do skonání světa. „Má sladká huris!“ volá, k nohoum klesá a mladým ohněm v starém srdci plesá. „Má sladká huris!“ volá opět, zase, ač cítí, že v tom třesoucím se hlase nemožná najít žádoucího slova pro to, co v přeplném k ní srdci chová. On hlavu zdvihá, oko své k ní zvedá a odpověď v něm za svá slova hledá, 39 tak skroušený, jak poutník při modlení – ten starý Mehmed – ten to více není. – Hle, Mehmede! vždyť jsi tak všemohoucí – jen láska dívky schází k tvému štěstí: nuž rozkaž, ona jistě s myslí vroucí se uvolí, své žití v oběť ti přinésti. Ty’s mocný! Na jediné tvoje slovo se v oheň vrhne tisíc tvojich sluhů, hlav tisíc spadne s ramenou jich druhů – proč láska nesklonila by se na tvé slovo? Leč to jest halleluja lásky světovládné, že není podrobená moci žádné. – A z jejích očí místo odpovědi tak omrazivě pýcha k němu hledí, že Mehmed až se zachvěl v celém těle, že až se lek’ své horoucnosti vřelé, a jako lev, kdy divým pudem rozdrážděný, leč hrozbou z očí pána přemožený, se choulí v zad a tam se vine, svijí a leklé oči pod víčka se kryjí: tak Mehmed, jako dítě zakřiknuté utíká, tíhne zpět v bolesti kruté a ukrývá se za dne, nocí v pláči sestárlé oči, svrasklé tváře máčí. Již bez ní nemá myšlénky a slasti žádné, on nemá stání, nemá utěšení, jen žizní po ní v žhoucím srdci práhne – jen u ní možná najit všeho ulevení. 40 IV.
Již mnohý prošel čas – mnohému krátký, kdo šťasten, prázdnit pohár lásky sladký; leč dlouhý tomu, kdo se stále v bázni chvěje, zda příští den už zlaté sny mu nerozvěje, a ještě delší tomu, kdo je odsouzený, od lásky své být krutě odloučený, a jen snad ve snu spojit smí se málo, by trpčím se mu probuzení zdálo. Vy šťastní, kdo do konce dotrváte! Vy sladkým písním Arkadů se podobáte, jež z srdcí bleskem netknutých se rojí a drahým mlékem šťastné otčiny se kojí. Leč mnohé srdce v moře odehnáno a jako mič od vlny vlně podáváno – mu vítr píská k závratnému běhu, a ono darmo vzdychá po vzdáleném břehu. A duše má lne k nešťastným tak ráda, jež břehům odštvala osudu zráda. O kýž bych stih’ vás, než si ustelete v hrobě! Já štěstí z duše své bych vyrval sobě, já štěstím vlastní lásky bych vás kojil, až bych ty rány vašich srdcí zhojil. Leč marné jsou mé duše vroucí snahy. Vám souzeny jsou krkolomné dráhy, a ač má duše pomoci vám prahne, má ruka slabá – ta k vám nedosáhne. – 41 Jak Mehmed tráví čas – sám ani neví. Přečasto za dne v mysli touhu jeví, by byla noc, by ukrýt moh’ v ní sebe; a když se rouchem hvězd pokryje noční nebe, zas po dni jasném v starém srdci vzdychá: tak nelze, aby dosáh’ žádoucího ticha. Ba Mejrimino nebelesklé oko – to uštklo jej tak v srdci přehluboko, že nikde ráně té nenajde ulevení. A podivno, že tolik odvahy v něm není, by znova šel a léků od ní prosil pro rány, jež tak krvavé v svém srdci nosil. On přemýšlí: „Co platno vše mi štěstí – nač pokladů mi tíži déle nésti, když ona s duší se mi nenakloní, když, ví sám Allah proč, jen slzy roní. – Však kdo mi říci smí, že ona není moje, když žádná moc ji nevyrve z mé moci? Já darmo s sebou sám zde vedu boje – má je, a darmo trávím bez ní noci.“ A již v něm předsevzetí ustáleno, že ještě dnes má býti uzavřeno, po čem tak s rozžhavělou duší žízní. Leč nových přibývá mu v srdci trýzní, kdy zpomíná si na ty oči zarosené a s chladnou pýchou k němu poupřené, že zimní mrazy tak mu srdcem hnuly, že předsevzetí budovu div nesesuly. – 42 A tak se stále Mehmed v duši klátí a nic mu poklid v duši nenavrátí. Však dnes byl věren předsevzetí svému: s třesoucím srdcem spěchá do harému: Snad lotr nečeká tak na své odsouzení, jak Mehmed na Mejrimy první slovo; neb lotra vina tlačí nad olovo, a Mehmed viny vědom sobě není. A lotr ví, co nezvratně naň čeká, a proto výrok smrti ho snad nepoleká. A Mehmed? Jemu otevře se nebe, v němž nezná boha jiného, leč sebe – – leč jest-li nebe před ním rozevřené se zamkne, a na věky bude uzavřené? – O – to je víc, než zatracenců muka. Ač staré srdce, předc nerádo puká. – Již klečí, zaklíná ji nebem, světem, by sňala s něho trýzně ty svým retem, by jediného vyřkla nad ním slova, v němž útěcha se jeho srdci chová – on že ji na rukou svých nosit bude, s ní šťasten, bez ní zoufalcem že všude, jí poklady že světa k nohoum snese, s ní že mu ráj na světě otevře se....se... Však darmo. Ona němá k němu zcela, tak jakby slova jeho neslyšela. Ba Mehmeda až svatá hrůza jala, když tak jak socha před ním stála, 43 že zachvěl se v celé své duše hloubi, tak jakby znesvětil byl svatá místa, kde bydlet smí jen duše svatá, čista, v níž andělů se krása s lidskou snoubí. Neb ona bez slova a beze hnutí Mehmedu velí a se vzdálit nutí. Nachápe Mehmed, jaké to v ní síly; leč odchází a vzdychá, pláče, kvílí, bez útěchy zas tráví dni a noci – vždy bez ní a předc stále v její moci. V.
Den usnul v loktech večerního stínu, tak jako dítě na matčině klínu, tak jako zefír v lůně mladé růže, tak jako vášeň v srdci nemocného muže. Noc nastlala po nebi hvězdy zlaty, a zemi pokryl mír a pokoj svatý. Aj v nebi rozemkly se zlaté dvéře; z nich vlídný sen se k lidským očím béře – přináší útěchu a drahé masti, by natřel jimi rány z lidských strastí. A před ním táhnou uspomínek chvíle, jako když ptáci letí v hnizdo mile; před rozloučením ještě zazpívají, pak lidem, světu – všemu s bohem! dají. – Ó sladká chvíle! Nevýslovná touha 44 v ní moje mladé srdce sladce svírá, že duše má se strastem, bolům rouhá a jenom jí svou náruč otevírá. Má touha za dne bloudila jak dítě, jež teprv večír spěchá za svou matkou; teď – touhy milý dech v svém srdci cítě, slasť jako matka pociťuji sladkou, že kruh mých drahých daleký se zas mi vrácí, při nichž má duše všechnu bolesť ztrácí. I oko její touhou zahořelo, že až ji mladé srdce k slzám zabolelo. O žel! že chvíle lidského nám štěstí tak na krátce jsou jenom vyměřeny; že za tu chvílku, co nám bylo kvesti, pro všechen delší čas být máme umořeny – že vadnout máme s bolestí, až zvíme, že jenom smrtí sobě ulevíme. Zda přišlo štěstí proto s nebe dolů, by v něm sme vzali počátek svých bolů? a jest-li osud nám jen sebezapírání – nač touha v nás k blahému požívání? Ó – jakby tiskla jej teď k srdci vroucně, jak v ústa zlíbala ho přežádoucně, a pila zbožně z nich jako z kalichu páně a objímala jeho drahé skráně, až zapomněla boha by a sebe a v něm svůj našla svět a svoje nebe! 45 Leč marně touží. Rozevře-li ruce a k srdci svému miláčka-li volá: jen prázdnou náruč tiskne k vlastní muce, že oko roztoužené pláči neodolá. Tak na krátko jí slunce zasvítilo, v němž srdce nápoj lásky okusilo – tak na krátko, že poznala již cele, že každá radosť žádá též i trpitele. – Teď oči přimknula – snům ustlat stezku. To štěstí pro ten sen, jenž k ní se snáší mile; kdy byl by nahlíd’ do těch očí lesku, on by v něm rozplynul ve krůpěj rosy bílé. Ten sen tak lehce přilít’ s nebes výše, že nezaslechla ani křidel vání; na oku used’ a tak jemně dýše, jak ranní růže v milém oddýchání. Aj div! myšlénky zaplašil. Však právem. Kdy celý den se hemží v hlavě v roji četném – nech zdřímnou na paprsku luny hravém, aneb snad někde ve kalíšku květném. A sen ji uved’ zpět v ty rodné kraje, kde v stříbře potoku své myla vlásky, od chůvy slýchala překrásné báje, a snila májový sen první lásky. A kolem úst si zahrál úsměv mile, jak dítko s kvítkem na otcovu hrobě, a dech, jak omlazený k nové síle, teď z ňader pružný oddychoval sobě. 46 V tom krásném kraji – co sen všecko neví! – tam stojí jinoch uslzený v oku, a celý svět mu v bolu neuleví a slzu nezastaví v němém toku. To žhoucí oko – jako by je znala, i tvář, jakby ji včera zulíbala! Tak vroucně a tak smutně okem kyne, že div jí slza z duše nevyplyne. Hle úsměv odlít’ z růžových těch rtíků, jak motýl, zplašen nevlídnými stíny; ten bloud, jenž nezná přízeň okamžiku! Na jeho místo host si zased’ jiný. – Ta slza hocha ji až v srdci zabolela, že vřelou náruč po něm rozevřela; a když ho v rukou třímá, v jeho obejmutí požívajíc šťastného oddechnutí – – tu ajhle půda pod nimi se tratí a bílé světlo v černou tmu se šatí. V tom prudký vír je roznes’ v cesty různé, a kolem sluje bez konce a oku hrůzné; z nich všech se šklebí potvor divá hejna, a tvář je všechněm v ošklivosti stejna. A ona v prosbě k bohu utíká se – však země nad ní, pod ní propadá se, jen v předaleké dálce slabé světlo kmitá – zda z něho jaká naděje jí svítá? Než ajhle, po břehu tam nade srázy tam jede jezdec, světlem ozářený, 47 a jeho štít kol zlaté jiskry hází, až její zrak je jako omámený. Ó – podej posvátnou mi svoji ruku a skonči strach a trpkou moji muku! Hle jezdec slyší, zraky k ní obrací, podává ruku – běda! ve propasť se kácí – „ó – pomozte – –“ Zlekána ze snění se probudila a prstem strašný sen svých očí zaplašila. – Přistoupla k oknu – a noc z nebe snivá tak vlídně hvězdami se na zem dívá, tak mile rozpouští ptáčátek hlásky – ó šťastný, koho zve k požití lásky. Leč velký žel, kdo sám a sám jen čas ten tráví a bolestí a žalem duši tesknou baví. – Když tak se dívá do té dálky šeré a vidí nebem bloudit hvězdy tisíceré, jak v nebi vzcházejí a zase hasnou: zabloudí okem taky na zem krásnou. V zahradě stromy a to mladé křoví, a luny paprsek si na něm libě hoví – – tak jakby ozářit chtěl ptáčka ruče, jenž neviděn tam sladkou píseň tluče. – Probůh! co tamto pod stromem se zdvihá, a roste v výš a v lidskou podobu? Ba zdá se jí, že okem ji to stíhá a ruce rozvírá – – vyrostla ze hrobu ta postava? – „Má sladká huris!“ volá, 48 „má sladká huris!“ a zas k zemi klesá, a na zemi se svíjí v divná kola, a zaklíná, naříká, pláče, plesá. Jak by ji projel mráz, se ona chvěla; jak bezmocná se k lůžku potácela, na lůžko klesla a v žalostném pláči až do dne bílého své krásné oko máčí. VI.
Byl pozdní den, když bledá z lůžka vstala a Mehmeda u nohou klečet uhlídala. Zas pláče, prosí, zaklíná ji bohem, by slevila mu v utrpení mnohém, jen v její lásce že mu ráj se chová – – – Tu ona odpovídá v tato slova: „Vstaň, Mehmede. Neslušno starci tobě z mladíků ve všem bráti příklad sobě. Věřím ti, že ti láska srdcem hnula, ba tobě věřím, že to láska ke mně; ta slza, jež ti horká z oka vyplynula– ta vřelým slovem povídá to jemně. Já všechny city ctím, zvlášť outlé, jemné, jež v srdci pučí, jak na louce kvítí a z nichž, tak jako luna v noci temné, se láska stříbrotkaným leskem třpytí. A jako každou, ctím i lásku tvoji; 49 leč úctu také ku své žádám směle. – Víš, láska že se nikdy neukojí, kdy srdce nemůžem jí dáti celé. Má láska je jak slunce v nebi jasném, jehožto dráha nezná scestí žádné: poutána k nebi v svazku stále krásném – že svazek žádným hromem neochábne. Já, Mehmede – já nemiluji tebe, a tebe milovat mi věčně možná není; ztratíš-li ty s mou láskou svoje nebe, věz, s tvou že by mně bylo věčné zatracení. Leč je-li předce láska tvoje velká a ne nadštěné vody jamka mělká – zkusíme to. – Já v těchto stěnách nevzrůstala; na mne se krásná otčina co domov smála – – kde volně mráčky modrým nebem plavou a vrchy pnou až do nebe svou výši, na větvích ptáček skládá píseň hravou a orel s sluncem válčí o svou říši. Tam k srázu kamzík pádí nohou volnou a pramen čistý laňky žízeň hasí, k šezdáru pasák hraje píseň bolnou a proti škůdci břitké meče tasí. Tam mezi volnými já nejvolnější byla – tak volná, jako v lese mladé ptáče, jemuž se volnosť nad vše zalíbila a ono jásajíc na větev z větve skáče. Když ke mně přišel Husejn – – ty se třeseš? 50 Ó, jmeno Husejn sluchem těžce neseš? To jmeno, jež mi jmenem nad vše jmena, mně celý svět a nebe – všecko vyznamená? Aj Husejn! Husejn! – jen to vyslov se mnou, a mluvit budeš andělů řeč jemnou. Hle Husejn! – jak to uchu zvoní sladce, jak vlnka, jež přes proutek žblunká hladce – to jmeno, když ponejprv ke mně znělo, to všechněch ptáčků písně v sobě mělo, a „Husejn“ zašeptal mi každý vánek, „Husejn“ potůčka jemný zpěv zazníval, a „Husejn“ mluvil šeptem tichý spánek – a „Husejn“ slavík v nočních písních zpíval. Ó, nemáš v srdci žádného už citu? Což’s v srdci tvrdší, nežli tvrdosť sama? Hle, tvrdosť těchto stěn tě zahanbí tu – neb „Husejn“ ozvat se, je píseň stěnám známa. A tento Husejn když v mé srdce jaro vnesl a štastný v tuto moji náruč klesl – – Ty chvěješ se? ty v tváři bledneš celý? Vím, že byl Husejn tobě příliš smělý; že cena od tebe naň vysazená, by hlava jeho v posměch byla vyvěšená. Však jest-li že tě o tvůj záměr zloupil, věř, Mehmede, že draho si to koupil. Po všechněch světa koutech lid tvůj slídil po něm a posly rozesílals pěšky, koněm, co zatím on se u mne šťastný skrýval, 51 zapomněv tebe, láskou mou oplýval. Že úkryt jeho našli lidé tvoji – to není div, neb nebyl v konci světa; a kdo se sladkým mlékem lásky kojí – on aspoň nedbal, co se kolem něho rojí, a proto s bezpečností jeho bylo veta. Lid tvůj ho našel. Zápas ten byl tuhý. On poznal, oč se jedná, poznav tvoje sluhy, a jak se na pravého reka sluší, on bránil sebe s tělem, s celou duší. Však byla přesila na lidu tvého straně, a Husejn svázán a vší zbaven zbraně, tak jako dítě vlečen v jejich středu – lev spoutaný a tigři v jeho sledu. – Já polekána na pavlánu stála, a zoufalosť se o mou duši drala – a jindy jemně „Husejn“ mluvit zvykla, „Husejne!“ z vší sem duše síly křikla. On obrátil se na moje volání, a zřel, jak má se náruč za ním sklání – „Husejne!“ volám opět, volám zase, že všechnu zoufalosť moh’ číst v mém hlase – – aj div! S rukou mu hračkou pouta spadla a ruka za pas jednomu z nich vpadla, a mžikem blesku padla na zad rána, a dřív než mysl jich zpamatována, co při nich se a co se vůkol děje: Husejnův kůň již tamto v úžlabinu spěje, 52 odnáší pána přerychlými skoky, až už mu štítem četných vrchů boky. Já šílela radostí, zajásala, a vlastní skráně rukou objímala, a slzy radosti mi vyhrkly na líce, že Husejna již nedostihnou více. Tři v jeho stranu pustili se cvalem, by ztrátu v okamžiku zanedbalém dostihli zas. – Ostatní v hrad k nám vtrhli a hrad náš v plamen, v popel, v zkázu vrhli, a za mstu na uprchlém Husejnovi (ó kýž jim Husejn za to dík už poví!) mne svázalísvázali – ó udatných těch lidí! – a na kůň vložili a vezli k tobě. – Můj otec, matka – nikdy více neuvidí je oko mé! – ti pochováni v hradu hrobě; čeleď se rozprchla na všecky strany, a já zde sama, bez všech, bez obrany. – – – NemysliNemysli, Mehmede, že proto v pláči se oko mé a tyto tváře máčí. Ó ne! Já plesám v závrativém plesu, že za Husejna všecko toto nesu. Ty’s starý, Mehmede, a neznáš štěstí toho. – Já pověděla ti již dost a mnoho. Nuž Mehmede, zda vše to z lásky ke mně se stalo, abys miloval mne jemně? Ty miluješ mne. Já ti odhalila též vše, co sem kdy v srdci pocítila. 53 Nuž ukaž mi své lásky velikosti. Ve mně se láska k tobě nikdy neuhostí; leč tvé-li lásky nesmírná je cena: dej mé mi nebe zpět, o něž jsem oloupena, navrať mne nazpět mému Husejnovi, a srdce naše dík ti za to poví. – Ty tíhneš zpět? Ty zkřípeš zuby hněvně? Ó drž se, Mehmede, ó drž se hněvu pevně; neb v krátkém čase, a snad z nenadání, zde bude Husejn, a snad bez pozvání, a kdyby voj měl sbírat s kraje světa, on záhubu a oheň v hrad tvůj vmetá. Již tedy jdi a udatně se stav mu v cestu, než pro mne přijede si, pro nevěstu. Věz, Mehmede, on muž, jehož se báti, a jeho hněv je veliký a tebe schvátí.“ – – A Mehmed zas, jak dítě pokárané, se táhne zpět; leč tenkrát soptí, kleje, proklíná žití své, zármutkem postíhané, a v hořkých slzách staré tváře meje. VII.
Kam zas tak zhurta, hochu, na tom koni? Ej, jak se prach v kotouči za ním honí! Jak lodi plachta k modrému se nebi vznáší, až – bůh ví, kde – se v pouhé nic rozpráší. 54 Ej tak! Hahá! Jen tak! – Hahá! – Dobřes mu splatil. – Tam vylít’ pes a vplet’ se k nohoum zadním a vyceněným zubem koně chvátil, a kůň udělal kříž kopytem nad ním, že scvakly mu ty vyceněné zuby a do všech světů rozlítly se z huby, a pes tři kotrmelce na zad lítne, že jaktěživo už mu v očích nezasvitne. – Kůň dál a dál zas cválá divým spěchem, že by ho ani čert nedostih’ pádným jechem, že kdybych vejpůl roztrh’ svoje tělo, a všecko divokosti mé z něj vyletělo – že bych ho ještě nestih’ v běhu smělém; tak jakby vítr hnal se jeho tělem. Tak mi se líbíš! Tak’s mi podle chuti! Jen dál a dál, kam vlastní chuť tě nutí; a třebas pot jak rosa tebe osil – teď aspoň letíš, jak jen tobě milo, jak snads už často němě pána prosil a jak to pružné srdce tvoje snilo. Jen dál a dávej takt si kopyt hlasem a pusť se v zápas třeba s bleskoletným časem. Hej dál, jen dál! Jen tak mi přijdeš v hody. Tak Pegas můj mi smělým skokem lítá, kdy navštívit chci zasvěcené pěvcům brody, v nichž opřízněncům věčné ráno svítá. – Hahá! Sotva co to zde vypovídám, již komoně ni jezdce nedohlídám. 55 Tam v dálce jakby byl se v zemi ztratil, aneb se v ten kotouček prachu zvrátil; jen temný dusot za horou a plání mi jeví stranu, v kterou pryč uhání. – Hej, v pravo nový dusot. Tři tam koně jak vzteklí uhánějí po průhoně, a jezdci v pravo, v levo pátrajíce okem, své koně ženou k předu divým skokem. Teď přibyli sem ke mně na návrší – z ubohých koňů pot jak deštěm prší – „V kterou že stranu pádil komoň bílý?“ Ej v pravo od vás, pane nad vše milý. – Hahá! Teď pustili se všichni v křivou stranu, mně kývajíce díky místo hanu. Jen jeďte. Třebas novou cestu znáte, však nenajdete, koho tam hledáte. A tebe uchránil sem, komoni můj bílý – teď zvolna jen a sšetři svoje síly. VIII.
Vy oči, oči, jakou moc to máte, že všechen pokoj lidem odnímáte? že člověk, vaším kruhem postížený, již neodejde z něho beze změny? že byť se vrh’ i ve hlubiny moře, již nikdy nezbyde sladkého v srdci hoře? 56 že byťby od vás i v kraj světa zašel, že zas se vrátí, by vás opět našel? – Ó šťastná chvíle, kdy sem poprvé vás spatřil a vámi srdce s jejím srdcem sbratřil. Ó šťastná chvíle, mnou žehnána ještě v hrobě, kdy sem v ně nahlíd’, milenko má, tobě. Tak sladký bol se v srdci mém ozýval, a každý nový den mi kvítí v cestu házel – já láskou nadšené ti písně zpíval, a netušený ráj mne všude doprovázel. – Vy oči, jež Husejnu v mysli dlíte, vy všude, všude vy ho zprovázíte! vy svítíte mu ve dne, svítíte mu v noci – ve dne mu sluncem, hvězdami mu v noci. V tom vaše kouzlo, že vás všude vidí a že ho k sobě táhnete neznámou silou, že vaše mocnosť jeho kroky řídí a cestu ukazuje řečí sladce milou. Kdykoliv oči přimkne v noci, ve dne, dvojí mu světlo až na samé srdce sedne a rozpálí ho ohněm v mladém hrudí, že jako zdivený se ze sna zbudí – že dál se musí světem širým honit a z očí svých žalostné slzy ronit, dokud svým okem ve vás nespočine a drahé srdce ku svým ňadrům nepřivine, dokud vám sám a líbeznými slovy svůj dlouhý žal, svou radosť nevypoví: 57 že pojednou tak ste ho opustily, kdy mladý ste mu život sněním otrávily. IX.
Hahoj, jak volně kůň se cítí zase, kdy v rodném kraji zas po dlouhém čase! Jak řičí vesele a srdnatě jak skáče a z oka – bůh ví! – radosti že slzu pláče. Jak nožky hrajou v libozvučné míře, jak stříhá uchem to militké zvíře a vzpíná se a radostí se třese a dvakrát rád na hřbetě pána nese! Jak podkovou vesele o zem zvoní a hlavu zdvihá a ji zase kloní, a řehce zas a řičí zas a zase a novou radosť v každém novém hlase! Ej, jakpak možná zapřít radosť vlastní, kdy po dlouhém jsme čase opět šťastní, kdy doma sad a háje uhlídáme a mezi svými svou si píseň zazpíváme! – A jako bleskem se to rozletělo v zemi, že Husejn zde, a radosť mezi všemi; však radosť ta jen potajmo se šeptá, kdy potichmo jen druh se druha zeptá. Lidé se scházejí a sestrkují hlavy, ten to a onen ono v řeči praví; 58 mluví se o Husejnu, Mehmedovi a jiné též, co dá se říci slovy. Husejn se drží krytě v skrýši, v lese; avšak až tam se lehké slovo vnese, že Mehmed bezstarostně čas svůj tráví a v stěnách harému se s láskou baví. Prokletý Mehmed! – – Husejn přestrojí se chvatem, by nebyl poznán, vyměněným šatem, a kvapí mezi lid a pátrá všade, kdo takou změnu do Mehmeda klade. Však co ví lid, co srdce pánů mění! – Potká ho eunuch. V divném podezření se dívá na Husejna – sotva hloupý, a zdá se, že mu Husejn sebe neuloupí. Leč Husejn pistolí na něho změří a druhou rukou štědrý měšec dává; eunuch se bojí rány, zlatu věří, padá na tvář a v milosť mu se vzdává. „Pověz, kdo Mehmeda v harémě těší?“ „„Ó, pane, to ti nikdo jiný nerozřeší, ne já-li. Spolehni se, já tvůj věrný sluha, a ode mne se dozvíš, jako od soudruha. Nedlouhý tomu čas, kdy z podvečera ji přivedli. Však za příčinou šera sem nerozeznal její podobu –““ „Mluv zkrátka, pse, sic odešlu tě do hrobu. Jakou má tvář a jaké její oko!“ „„Ó, pane, tebe vážím sobě převysoko. 59 Věř, že mi často hlava točila se kolem a srdce mi se nakazilo divným bolem, kdy z dálky jen sem viděl oči její, jež slasť a bolesť v lidské srdce lejí. Ký tedy div, když Mehmed dni a noci se cítí zatknutým a v jejich moci –““ „Dost, pse; zde vezmi zlata hrsť a boj se smrti, jazyk-li tvůj tajemství slovem zdrtí, cos tady mluvil ke mně.“ – Eunuch hned se vzdálí. V podivný mrak se čelo Husejnovo halí, a nemýlí-li mne tak něco v jeho oku, splývá mu slza v stříbrolesklém toku. „Tak krátké“ – mluví – „štěstí mi dopřáno, a již je větrem do všech konců rozehnáno. Ten anděl – ó nesuďte lidé přísně. Jen lidský osud u věno mu dáno, jen lidské radosti, jen lidské tísně a její den měl jenom lidské ráno. I její srdce podrobeno změně – vždyť srdce vrtkavé je každé ženě. A předc tak krásná! Že ten soujem klamu v tak krásné podobě se oku šeří, že smysly zpité světici mní samu a srdce miluje a klamu věří!“ – A na čele se vráska řadí k vrásce – Husejn se domnívá, že sklamán v lásce. 60 X.
A „válka!“ vykřik’ Husejn mocným hlasem, a „válka!“ volá ozvěna vší silou, a kůň zařehtal v skrýši stejným časem, jak by byl zaslech’ píseň nade všecky milou. A v Husejnovi nabobněly všecky žíly, jako by byly válku všemi ústy vpily; neb srdce na krev jemu rozedráno, jen krví může v mír být zkolíbáno. I oči naběhly mu krví celé a po krvi je tělo zhladovělé, a srdce, duše, všecko po krvi jen prahne, až srdce krev a krví ji dosahne. – Tak rychlé změny lásce kráčí ve zápětí. Husejn co vyhnanec v neznámou dálku letí, tam zapomíná všechněch z domu trýzní, a doma teď – a po krvi zas žízní. – – Zas jako bleskem zpráva kolem letí, že k válce káže všem se připrávěti, by mezi sebou seřadili houfce smělé, a Husejn že jim postaví se v čele. Teď právě čas a volnosti všem dosti; neb Mehmed tráví čas teď v netečnosti, a ať se to neb ono kolem děje, Mehmed se mimo lásce všemu směje. Ba ani zprávy žádné nepřijímá, ať přinášejí cokoli v svém štítě – 61 pro vše, co mimo harém, Mehmed dřímá, a doma rozmařilý, jako dítě. – Hahoj, jak zaznělo to koni milo, když slovo „válka!“ jeho ucho vpilo. Jak mu se mladé srdce v těle pozatřáslo, že v ňadrech vřelosti mu posud neuhaslo! Na uzdě hryže, trhá pyšnou hlavou a dupe nedočkavě nožkou hravou, a vzpíná hřbet, tak jak by zval již pána, by nečekal ni do příštího rána, leč aby hned se do sedla mu hodil – a na vzduch volný zas ho doprovodil. Haló! Teď není marné, koni, tvoje snění; tvá samota se v krátce tobě změní, v šik válečný sřaděni druzi tvoji, tvůj pán je povede k smělému boji – již píseň válečná zní kol a kolem, již bílý tábor rozkládá se polem, a jest-li ve vítězství příští den se všatí: ta píseň tvému pánu – tobě platí! 62 III.
[63] I.
Ne lehko pěvci, vylíčit ty boje, než prasknou života křehounké nítě; ba každá žilka chce mít právo svoje, a bez boje se smrti nevzdá ani dítě. Každý ví nejlépe, jak s ním to stojí, a mnohý snad si trpkou ránu hojí, o němž se domníváme, že se směje; svět stále týž, jen různé obyčeje. Svět, chcete-li, jest velké radovánky, při nichž jí každý do syta a pije, a radosť všem ovijí rozmařilé spánky – a blázen, kdo si při hodech ni nepřipije. A chcete-li, je vystaven svět z velkých bolů – jen samý nářek, útrapa a tíseň; my proto zde, by trpěli sme spolu, a jen tak někdo hvízdá veselou si píseň. Svět takový je, jak ho právě chcete, a na světě je zrovna všeho dosti; rozdíl jen ten, že mnohý s kostí maso hněte a mnohému že dostanou se holé kosti. [65] V nestejné přízni stojí u osudu lidé, a proto snad se všechněm zdá svět různý; mnohý snad plýtvá vším a mnoho po něm zbyde – však čekat na zbytky, mnohého lós je hrůzný. Ký div, že svorně radují se hosti? Vždyť při hostině jídla, pití dosti; a jest-li venku služebná jim chasachasa, je ráda, když jí zbyde kousek masa, a veselit se musí k tomu smutná, když pánům všecko převýborně chutná: vždyť proto chasou. A psům a žebrákům se taky leccos hodí – neb sedět za stolem se každý nenarodí. Ba lidé, co jsou na čuměné venku, z nichž jenom někteří snad ve přístěnku – ti sotva troufají si povědíti, že též by dovedli se dobře míti, že dovedli by při mísách a při poháru též jíst a pít ku společnému zdaru. Tak jest. Za stolem sytý host se k jídlu nutí, a venku zůstávají při dobré jen chuti. Však možná, že v tom leží moudrosť velká, již nepochopí mysl naše mělká; neb kdyby pohodlí jen bylo našim tělům – jaká by práce zbyla spasitelům? Mně jedno. Ať to na vrub, líc obrátím, tím sotva něčí bolesť o píď zkrátím. A proto svou si píseň hvízdám podle chuti, 66 tak jak mne právě duše, srdce nutí, a někdy veselou a někdy smutnou – jak právě nutnosť toho cítím nutnou. Nežije člověk pouze kouskem chleba, a lidem spasitelů ještě mnoho třeba. II.
Jen změny jsou nám v světa tanci přezábavném; my měníme se a svět stejný dále běží. Kdo Mehmeda znal ještě před nedávnem, ten dnes již, trvám, poznal by ho s těží. Ba Mehmed celičký zas jako vyměněný. Však ne snad takový, jakým byl dříve, než Mejrimou pocítil v duši změny, a aby teď snad byl zas mysli divé. To ne. On s sebou sám teď v velkém boji, a časem sám snad neví, na čem stojí. Kdy poznal Mejrimu, tu všecky síly v něm vrhly na předmět se zvláště milý, a všecko co se mimo to s ním dálo, to zcela mimo jeho dbalosť stálo. Jen u ní hledal všecko štěstí svoje. Jak víte, nenašel je; nové boje se v sestaralé jeho mysli strhly a snad již navždy poklid mu z ní zvrhly. Teď není divoký a také mírný není – 67 leč z jednoho se stále v druhé mění. Tak mnohou chvílku soptí divokostí, až strach se do všech, co jsou kolem, hostí; a hned zas na to jeví duši měkkou, že až mu slzy z starých očí tekou, a mysl jeho na pohled tak klidná a ku každému jako k bratru vlídná. Leč zas jen chvilkou. A hned zase na to zdvojnásobněné slibuje dát zlato, kdo Husejnovu odevzdá mu hlavu. Leč hned zas nazpět béře tuto zprávu a všechněm hrozí přísným trestem smrti, kdo nenáviděný ten život zdrtí; živého aby přivedli, on sám že nad ním – leč slovo uvázlo mu na jazyku a on jak šílený ubíhá stěnám hradním, a lidé nenavyklí tomu zvyku, s podivením druh na druha se dívá a na nejvejš jen povážlivě hlavou kývá. Tak jest. Starosť již nezná plýtvat silou; kdo v stáří sklamán o myšlénku zvláště milou, ten nedovede ztrátu sobě nahrážeti – a proto v stáří býváme už jako děti. Co stáří sobě za jediné oblíbilo, jen smrtí toho docela se vzdává; musí-li dřív – nu mnohé srdce snilo, leč stařec pak ni zoufat nepřestává. Harému Mehmed zcela již se straní, 68 a černý eunuch tam teď jako pánem. A eunuch rád. Neb žádné povinnosti pronedbání ho ze sna nebudí před časným ránem: Podivný Mehmed. Ve chvílce se změní. Hned hledá samotu a všech se prostí, a hned zas samota po vůli jemu není, a hledá pitky, zábavy a hosti. Kdys právě zased’ divý ku hostině – zrak jevil divokosť mu v ňader klíně: tu vrazil posel kýs do dveří pádný a oznamoval, že zas Husejn zrádný se chystá mocí k odpornému boji a kolem něho že se Albancové rojí – – a Mehmed vyskočil a místo díků pohroužil v posla vražednou svou dýku. Již nikdo netroufal si mluvit slovem o Husejnově počínání novém. Leč hned zas Mehmed, jakby byl se zpamatoval a v mysli zase dávnou rozvážlivosť choval, poroučí agům, aby každou chvíli po hotově mu měli svoje síly, a kdyby měli všecky síly napnout, by pomohli mu Husejna psa lapnout. 69 III.
A vojska proti sobě táborem již leží. Jest právě večer. Větřík milý, svěží se ozval dolem s tichounkou svou písní a leccos z ňader odvál, co je tísní – leč ledacos i přivál, co se jinde krylo, neb ledacos se jeho hlasem probudilo. Na nebi vzešla večernice – hvězda lásky, a leckdes ptáčkův ozvaly se hlásky, a nad zemí se svatý pokoj složil – jen v ňádra lidí nepokoj se vložil. Podivno. Když po nebi černém blesk, hrom těká a hlasem zuřivým své hlásá hněvy: tu člověk krotne a se hněvu leká a každé hnutí strach v něm, bázeň jeví. Dnes večer tichý, jemný; nebe klidné a jako dívka lahodné a vlídné: předc člověk proti sobě zuřit nepřestává a za kratochvil válku sobě vyhledává. – A co je člověk? Na ten svět jsme vyvoláni, jak deštěm bubliny v stojaté vodě; a sotva mléku matky odchováni, již jeden druhému jsme k nepohodě. Hloupého chytrý o pohodlí zloupí, a lupem tím si základ svého štěstí koupí. A ještě šťasten, kdo se prodral k předu; leč mnohý tlačí se a bez výsledu. 70 Pak přijde smrť a srdnatě nás chopí – a žbluňk! nás ve věčnosti moři ztopí, že padnem ke dnu jako mlýnský kámen – pět kol nad námi, a je s námi amen. Ten žold si jistě všichni vyholdujem, ať tak či jinak svět ten proputujem. A naše věčnosť? Smrť je jenom věčná a její práce vždycky stejně vděčná. Nevím, zda král či žebrák víc jí platí; leč vím, že všechny stejným rouchem šatí. Nemyslete, že zabíhám zde schválně, aneb že na život se dívám kalně. Přede mnou celý život rozstřen leží – leč jeho niť jenom až k konci běží. A kdo nám výmluvně ty konce zjeví? Jen každý ptá se – ale nikdo neví. To právo neodepře mi snad žádný, že pak-li osud lidský – často zrádný! – svým zpěvem sem až k konci doprovodil, bych otázku: co pak? si nenahodil. S tou ovšem nejde k lehkému to konci, a po té odpovědi daremní jsme honci. To však mne netrudí. Mně milo jest se dívat, že pokud můj čas, umím aspoň zpívat; to „pak“– to přijde pak a sebou samo, ať neznám jeje, anebo ať mi známo. Snad bych byl nepřišel na tato slova scestně, neb mnohých snad se dotkly přebolestně; 71 leč Husejnova jsou to slova vlastní. Neb když chcem v neštěstí být zase šťastní, a válce svěříme nejisté kostky, pak nejsou mysli daleké ty mostky, že když i život na to nasadíme, že lehce vše – i život utratíme. IV.
Bůh ví, že mysl mi to jaří mladou, když tak se na ten jejich tábor dívám; myšlénky svěží v mysl mi se kladou, že v struny zabřinkám a živěj zpívám. Jak švarný houf tam kolem ohně sedí, jak mysl junácká jim z očí hledí! A stařec tam už s stříbrnými vousy a hoch, který se ještě nezmoh’ na lícousy. Však mysl všechněm v podniknutí stejna, a třebas na počet jich nevelká jen hejna, předc chrabrostí a vůlí každý rovný. V těch tvářích půvab zdá se být mi nevýslovný. Kmet jeden povstal a v ta mluví slova: „Junáci! Co nám zejtřejší den v lůně chová, zda pak smít budem žít už s pokojem a klidem – to od nás závisí, zda si to vydobydem. Já mnohý den a rok už v žití čítám a mnohý den,v němž chystáno se k boji. 72 Že sem byl sklamán též, nejitří mysl moji, neb vinu toho sobě nepřičítám. Že podlehneme, často věděli sme snadno; však než sme podlehli, nebylo rádno se s námi vpustit v kolo nebezpečné – neb naše šavle málo byly vděčné. Ej, jak má stará mysl mladne mile, kdy zpomínám si na ty pěkné chvíle, kdy Turka k smělému sme boji zvali a dle své chuti píseň jemu zazpívali! Ty chvíle zůstanou mi boží hody. A třebas nastaly nám těžké nepohody – ej, na to zpomíná se vždycky sladce, a třebas trvalo to za den krátce. To jako kůň, jenž uzdám vytrhne se a volnou nohou přes pláně se nese, a byť i věděl, že naň bič zas čeká: aspoň tu chvilku volným vzduchem těká, a jestli že pak pouto jeho šiji spíná: on pro tu chvilku na ně zapomíná. Junáci! Mějte naději v svých prsou mužnou, vyvrzte z duše všecku mysl služnou. Kdy Husejn s námi, málo nám se báti, že proti nám se vratký osud zvrátí. My dlouho byli spoutanými sluhy, a zejtra na nás, splatit svoje dluhy!“ – „Aj Husejn! Husejn!“ ozvali se řadou, neb Husejn právě k nim se krokem blížil, 73 by přispěl slovem jim a spolehlivou radou, a mysle povzbudil, jež těžký osud ztížil. A Husejn ku všem jako bratr vlastní; tu těší, tam potřásá chrabrou rukou, a všechněch srdce jemu vstříc jen tlukou, a všichni při něm jako děti šťastní. Odchází dál. Ti kolem ohně sedli, o dávných půtkách milý hovor vedli, o hrdinách, jež za příklad svým dětem vždy bude pověsť v slávy šat odívat, a o nichž stařec s bílým vlasů květem za pozdních časů ještě bude písně zpívat. Ej, jak tak mladě všechněm srdce tluče! jak by se vrhli v divé proudy ruče! Hrdinství znak každému trůní v čele a hrdinou být žádá každý směle. A jak pak nežádat si vroucně toho – vždyť padnout za svou zem – to věru není mnoho. A zvlášť, když z zkušenosti napřed víme, že smrtí tou se z světa neztratíme, a že až vzejde příštího dne ráno, že o nás taky bude zazpíváno! – V společnou píseň mísí jich se hlasy, že zejtřejším dnem nové vzejdou časy. 74 V.
Noc vzešla milá, půvabná a krásná. Na nebi prokmitují světla jasná – neznámá ruka s pochodní tam chodí, a kde se uzdá jíjí, tam světlo hodí, až celé nebe v milé záři zplane a člověk divit se a divit nepřestane. Z hor východních zardělá luna vstává, lehounké mráčky zvou ji ve své sítě, a luna zahrává si jako dítě: hedbávným leskem kraj jim obetkává a odkvapí a jako královna se leskne, jíž mnohé snad si srdce pozasteskne. A od hor mráček v dálku odkrádá se, jak ptáčků bílý sbor by letěl za dne; bůh sám ví, kam ten mráček ubírá se – snad na růži co ranní rosa spadne. Z vůkolních lesů jemný šepot dýše, tak jako milenců potajmé řeči; měsíce lesk se v vodách brouzdá tiše, a vlnka toužebně mu k nohoum klečí. A všecko, kam se oko mé obrátí, jak zkamenělý sen mi býti zdá se; i hora ta, jež v dálce tam se tratí, spíš mému snu, než hoře podobá se. Teď z mlaďounkého na blízku tam hvozdu zalétá ke mně zvučná píseň drozdů, 75 a slavík dobu písní v srdci tuše, vylévá zvuky z nejhlubší své duše. K těm přidružili teď se jiní ptáci a již jakoby byli jedno moře, v němž hlas jak vlna vstoupá a se ztrácí – tu slyšet slasť, tam hluboké zas hoře. Překrásný večer. Nerád mu dám s bohem! jeť poslední, jejž v této básni zpívám, a proto, než se potkám s ním zas v čase mnohém, s navlhlým okem ještě kol se dívám. – Již pozdní noc, ba půlnoc už se blíží a sladký sen již lidem oči klíží – jen kolem ohňů chodí bdivé stráže, a časem zavolají, jak jim heslo káže. I Husejn nespí. Mejriminy oči – ty ani na čas nelze zapomníti; ubohá ňádra div se jemu nerozskočí, neb v srdci převelikou bolesť cítí. VI.
A jest-li že je konec lásce její! NedopusťNedopusť, věčný bože na nebesích – neb jestli tyto oči klamy krejí, pak běsi v andělích a andělé jsou v běsích. Jak rád by Husejn přemluvil se nyní, že vede válku k vůli svému lidu; 76 leč ona před lidem ho ze lži viní – neb kdyby králem byl: on bez ní nemá klidu. A kdyby vejpůl přeťal pouta všechněch lidí a bylo všechněm jako slunci volně: pokud on její oči neuvidí, vždy naříkat jen pro ni bude bolně. Co je mu po všem široširém světě, když na žádném on místě neokřeje? a co mu po tom, jak se hřejou v teplém létě – když jej paprsek žádný nezahřeje? Jindy by snad byl trestal smrtí krutě, kdyby kdo za lásku své skrýval činy; teď sám se za ní štítí5) nepohnutě, a přec na sobě nenalezá viny. V něm nastal velký boj – to mezi světem a mezi ním. Zda-li zde rostem, květem jen k vůli ostatním, a právo žádné nezbývá nám k žádosti nezávadné, by jenom tolik žádali sme nesti, co zapotřebí k našemu je štěstí? Zda máme tím o štěstí jenom zvědět, že nikdy mu nemůžem v oči hledět, a štěstí pohádka je jenom krásná od chůvy dětem v mládí zazpívána, leč nikdy, nikdy, nikdy nepoznána? Je všecko zde jen propasť přeúžasná a strastí, bolestí a slzí plna, a v celém světě nikde žádná vlna, 77 jež by ty útrapy nám z duše zmyla a z čistých pramenů nás napojila? Či člověk proto plné srdce v ňadrech nese, že mu tím dříve v ňadrech natrhne se, že v srdci, v kterém květlo květů krásných, jak v modrém nebi hvězd za nocí jasných – že jedním dechem květů národ zesne tak jako mrtvý, do hrobu když klesne, a srdce zpustlé svěžesť svoji svěsí, že až se srdce sama sebe zděsí?....zděsí?... A před něj žena předstoupila krásná, tak jako dennice na nebi jasná. Aj zdá se mu, že do srdce mu vrůstá, že v srdci mha se rozstupuje hustá, a z ní dvě oči takým leskem svítí, že v srdci k nim přesladkou touhu cítí.cítí, on neví, jak mu je. Leč jako omámený odchází, nočním šerem neviděný, a kam ty oči ukazují cestu – za nima kráčí k Mehmedovu městu. VII.
Tak mrtvé ticho v městě Mehmedově, tak jako o půlnoci na hřbitově; a smutno v něm, kdy tmou tak zahalené, tak jako v duši, bolem obalené. – 78 Ty místa známá, kudy Husejn kráčí, a každý krok se jinou uspomínkou značí. Leč v jeho ňadrech těžko tak a bolno, že zpomínat si, není jemu volno. On jde a jde, a sotva sám se o tom zpraví, zda hledá místo, kde se pozastaví. Leč každým krokem přibývá mu tíže, čím od táboru dál a hradu blíže. – Již prošel bezpečně skrz stráže hradu. Od stráže si ho nevšímnuto ani; buď voják netušil v něm žádnou zradu, buď nepomyslil na hesla se pozeptání – on prošel. Ticho jako nade rovy. Zde před ním známé stěny harémovy. Na srdci tíže těžká, jako příval, a těžší, čím se déle před se díval, a stále tíž ten v srdci nával nese, že myslí, že mu srdce utrhne se. Až je mu teskno, jak ho všecko tísní. O strom se podepřel a z duše rozechvělé se tlačí smíchem zoufalostí hejno celé, až pak se prolomilo v této písni. Husejnova píseň.
Trvá-li věčnosť čtrnáct dní – pak brzy bude věčný soud. Má milá, kaj se ze hříchů – mou tvář už vymyl slzí proud. 79 Trvá-li věčnosť čtrnáct dní– i s peklem přijmu za vděky; však budu věčně litovat, že’s andělem – jen na věky! A ticho zas. I v Husejnových ňadrech, zdá se, že krutosť bouře zvolna ukládá se. Leč ňádra ještě jako strom se třesou, když silné větry bouřku v dálku nesou. Teď z očí mu se četné slzy vyronily – a tím si ňádra, duše, srdce ulevily. Noc tichounká – nebi i zemi milá, a kdekoliv se zjeví – přespanilá. Na nebi po jasných si hvězdách kráčí, na zemi květ a strom svou rosou máčí, a nakape-li v ňádra nešťastného spáče, on sobě uleví a svaté slzy pláče. Tak ticho – v ňadrech srdce píseň hravá a v dálce zpěv, jejž slavík odříkává, a kdyby možná dýl se do hvězd dívat, slyšel by člověk anděly tam v nebi zpívat. – A Husejn jakby v duši zmladnul náhle; již zase přístupný slavíka písni táhlé, již zase vnímá hvězd a nebes krásy, již zase volným dechem oddýchá si. Aj slyš, jaká to píseň zní tak mila, že celá duše v ni se ponořila? Tak sladce zní a žalno tak a bolně, 80 že v srdce bol se vkrádá mimovolně, a srdce rozbolí se ba až k pláči a hořkou slzou mladé líce máčí. Tak milou útěchu mu tato píseň dává, neboť v ní známý šezdár rozeznává, jenž sladkou milotou mu duši baví, a lásku v jarní kráse před duši mu staví. Zas ticho. Šezdár utich’ a zpěv nový odtamtud zazníval sem těmi slovy. Píseň z harému.
Proč váháš přiletět, holoubku můj? Hrdlička tobě odňata, miláčku můj! Ó přileť, budem svoji zas, holoubku můj, budem se líbat v ústa zas, miláčku můj! Ta píseň poslední s něj tíži sňala, že ňádra volněj než kdy před tím oddýchala. Jen za odpuštění ji v duchu prosil, že v srdci podezření k její lásce nosil. „Zejtra se dostavím!“ volá, a noční stíny ho pohroužily ve své temné klíny. 81 VIII.
Z východních hor mlaďounké slunce vstává a jako dítko s kvítky si pohrává; kalíšky otvírá a stříbrem kropí a hezounké své líce v rose topí – z kalíšků přesladké ty kapky pije a jimi hladké svoje čelo myje – na nebi čarokrásné modro spřádá a jasnou barvou vesmír obekládá. Od hor se starou cestou dál ubírá a lidem noční spánky s očí stírá. V lesích si ptáčky zpěvně povídají, co za odešlé noci jim se zdálo, a květy oči sobě protírají, že ranní slunce zas se rozesmálo. Již obě vojska proti sobě táhnou, a obě po krvi a po vítězství prahnou. A jedněm Husejn v čele, Mehmed druhým, a oba proti sobě s vojem tuhým. Albánci zapěli si píseň zvučnou o bitvě, o smrti a vítězení, a jako jiskra projelo to řadu hlučnou, že bázně ani v jednom srdci není. A allah hú!6) zas Turci zavřeštěli a jako vzteklí mezi ně se vrhli. 82 Mnozí již naposled tak rozprávěli, neb sotva promluví už, komu hlavu strhli. Nastalo vraždění a krve prolévání – na zemi mrtvola si stele trupem, a přes mrtvé se živý popohání, až padne též a bude smrti lupem. Ej, jak tam Husejn lítá na komoni a hlavy stíná jako makovice – hned tu, hned tam o šavli mečem zvoní, hned jinde jako divá povichřice, a kde se nebezpečný uzel zdrhá, tam jako blesk se bez prodlení vrhá a přetíná a trupy seje na vše strany a hned zas jinam letí jako štvaný. I starý Mehmed v jiného se odil, ba řek’ bych, třicet let že s sebe shodil; a kde jen jaké nebezpečí vzniká, tam jeví zkušeného bojovníka. Však v celku možná říc, že smrti šetří. Snad v Husejnovi ještě něco větří, co sžádá odporu opravdivého, snad šetří několik těch smrtí na jiného – to těžko říc. Leč leckdys, když ho zhlídne, jest jeho pozření pramálo vlídné, a kdyby jinde nevolalo nebezpečí, s ním jistě že by přeměřil se v seči. Však již se setkali. A jeden a i druhý jako dva dravci dávným vztekem štváni: 83 jim nevyhnutelný je zápas tuhý, nebť krvežízní obadva jsou hnáni. Leč divná věc. Kdy Mehmed pohlíd’ na Husejna, vyhrkly z očí jemu slzí hejna, že koněm trh’ a letěl jako lítý, kde boj ho požadoval okamžitý. I Husejn zas hned tu, hned tam se vrhá, a co mu přijde v cestu, jedním rázem mrhá. Zas setkali se. Mehmed všecky síly teď pohotově měl a všecky žíly tak nabobněly krví jemu zplna, že vidět, seč si zápasu teď váží, a jako v moři proti vlně vlna – takouto mocí Mehmed na Husejna vráží. Jakoby zoufale meč o meč tesá a zas se zdvihá, zdánlivě-li klesá, a převaha se semo tam nejistá klátí, že těžko říc, kterého který schvátí. Ej, jak to vesele oběma cinklo – a teď – ha! jakby klackem do okna se břinklo, hahá! a Mehmed bez meče na koni letí a Husejn jemu tuze ve zápětí. A Mehmed pistol za pistolí na zad pálí, leč jenom kouř ho před Husejnem zaobalí a rána netrefí. A již mu Husejn blízký, již nad Mehmedem mečem břítkým točí, by na zemi mu ustlal příkrov nizký, až hlava v dvě se strany rozeskočí – – 84 pro bůh, jaká to zář se tamto vznesla? Napřažená mu šavle k boku klesla – aj, Mehmedův hrad rudým žárem hoří, a žár se rozlévá, tak jako vlny v moři, a na vše strany hladový se plazí, nic nešetře, co v cestu mu se hází. A Husejn jako bleskem uhozený– co mimo ni má ještě pro něj ceny? „Má Mejrimo!“ volá. „Kde najdu cestu?!...“ a jako divý pádí na komoni k městu. IX.
Ve vojště nastal zmatek převeliký. A jedni: „Husejn zrádce!“ divokými křiky, houf jiných: „město hoří!“ divoce se směje a třetí: „ zrádce! zrádce! zrádce!“ kleje. A každý jako smysly pominulý – ten hází zbraň a jiný prchá z místa, tam v tom se všecky krve žízně hnuly, a koho sáhne, tomu smrť je jista. A vztekem nejstrašnějším vše se rozehřálo, co pod velením Husejnovým stálo. Aj co ten baša? Tak tam líně stojí – což o vítězství tak se málo bojí? Zamračený se k svému městu dívá – 85 a jakby o svém vojště neměl zdání, a jeho duše vždycky boje chtivá jakoby změnila se z nenadání. – Hahoj, pohleďte se mnou tamo k městu – jaký to jezdec k nám si razí cestu! To jedou dva, neklamou-li mne hledy; ten druhý – – snad to dívka naposledy? – Na mou tě věru, toť sám Husejn živý, a neklame-li zrak mne nedozřivý – drží to Mejrimu v nejsladším obejmutí. Tak jest. Ó jak je sladké oddechnutí na srdci milenky, kdy teprv v dlouhém čase sme mohli na něm oddechnout si zase! Jak třikrát sladší v duši milenčině, když duši jeho obejmutou k sobě vine! Husejn jak dítě plesá, jásá, šílí, ji k sobě tiskne z celé lásky síly, a v nebekrásných očích sebe zhlíží – aj jaktě pozbyl všecku z duše tíži, a kdyby kůň s ním v samé peklo pádil, jemu by nebe z duše nevyhladil. A jeho ústa sladkým ohněm zahořely – on tak se rozplývá v svém nebi celý, že na válku a na vše zapomíná a jenom jí svou duši celou rozepíná. A jemu jedno, kam s ním komoň letí – vždyť s ní na každém místě štěstí světí. Ba ona mu teď dvakrát tak je drahá; 86 neb vytrhnuv ji z ohně nebezpečí, dvakrát tak rád požívá nebes blaha – že skoro zapomíná líté seči. Leč kůň s ním přímo k místu boje pádí, jakby znal úmysl již svého pána. – Nastojte! Nestejný tam boj se svádí, a hrstka Albánců již skoro rozehnána. A křiky, proklínání mezi nimi. Již Husejn objevil se v jejich středu; leč ještě nevystřízlivěl z jejího hledu – a ještě neví, že je mezi svými. „Ha, zrádce!“ z mnohých úst najednou láno, když od svých Husejna zas uhlídáno. „Zhyň zrádce! zhyň! zhyň! zhyň!!...“ zas jiných ústa – a dýmu tma vše zahalila hustá. – – Když dým se odkrad’ poznenáhla výše, vidět Husejna s Mejrimou na zemi tiše; obadva mrtví v tuhém obejmutí – na ústech ústa, ale bez dechnutí. Mehmed sem pádí na komoni sivém, a spatřiv Mejrimu, ve pláči divém jak štvaný mezi obě vojska letí a káže okamžitě v boji zastávěti. A zas sem zpět a v přezoufalém pláči své sestaralé, svrasklé tváře máčí a rukou lomí, turban pere s hlavy a nářek rozesílá usedavý. – 87 Již Turci ustali od bojování; Albáncům zajatí jsou nazpět dáni, a Mehmed v smutku mrak se halí hustý – již nikdy úsměv nezahrál mu ústy. – X.
Tam kde sem ondy stál, kdy po průhoně za Husejnem tři uháněli koně, a já Husejnu lstivě cestu klestě, jim k nepravé sem ukazoval cestě: tam na tom návrší sem opět stanul, a Husejn s Mejrimou mi v mysli tanul. Ó žel těch očí, jako nebe milých, že nikdo v studénkách těch přespanilých se zhlídnuv, zšíleně víc nezajásá – že zlomená již na věky jich krása! Žel Husejna, že nikdy, nikdy více ho ze sna nezbudí ty zřítelnice, jejichžto slunce mu tak brzy zašlo, že srdce okřání v nich ach! tak málo našlo. Ó žel, že cesta, která započala s největší láskou, taký konec vzala; a třikrát žel těch mladých srdcí obou, v nichž láska vznítila se stejnou dobou a květla mile přespanilým květem, že na něj bylo krásné podívání: 88 že právě tu se rozloučili s světem, kdy měli sloučit se k věčnému setrvání. – Kdo může říc: tak neprávem se dálo, kdy za dnů mladé lásky máme mříti? S tím, co se stalo, těžko v zápas jíti; jen můžem litovat, že tak se stalo. – A když tak rozvažuju lidské změny, tu slyším před sebou zaříčet koně – hlas jeho zoufalý, na chřípi pěny a jako bez sebe uhání po průhoně a jako šílený nejistým okem těká, a jeho hříva násilím jak rozcuchána – že jeho podoba mne samotného leká. Aj smutný posle, líto mi, žes ztratil pána! Kůň ohlíží se, jak po známém hlase – aj rychlým klusem ke mně ubírá se, a řehce, frká, hlavou mi se kloní a z oka temného – bůh ví! že slzu roní. Ó já ti rozumím, šlechetné zvíře; a jest-li lituješ ty svého pána, i moje duše bolem překonána: mně líto Mejrimy v nemenší míře. Podivno, kterak lichotí se jemně. Hle ruku, kterou otírám mu pěnu, mi líže jazykem – snad za odměnu – a okem skoro radostným pohlíží ke mně, a dupe nožkou nepokojně hravou, potřásá jako nedočkavě bílou hlavou, 89 a vzpíná hřbet – – neklame-li mne zdání, mně platí přátelské to vyzývání, bych vsedl naň. – A věru nelenil sem dlouze, a po vůli i své i jeho touze, uháním jako divý k tam té straně, kam tenkrát Husejn pádil sotva maně, a jako vítr letím přes doly a hory, že v pravo, v levo temných lesů sbory nám v divém tanci na zad ubíhají a hlasitým si šumem písně povídají. – Před námi údolí se rozestřelo, na němžto s zalíbením naše oko dlelo. Můj kůň teď volným ubírá se krokem. Aj, co se tamto zdvihá nad potokem? Snad ňáký hrob? – Ba hrob to na mou věru, a jako zahrabán ve štíhlých stromů šeru. Já přistál blíž. Vedlé potůček hladký zpěv odžblunkává hrčivě si sladký; nad hrobem jasmín rozdává svou vůni, a něco dál, tak jako na výsluní své větve javor ptáčkům rozevírá a nebes rosu svými lístky sbírá. Na hrobě stařec seděl – vyschlý, bledý, a dlouhý vous tak jako mléko šedý. Mne neviděl. Neb sotva pozved’ hlavu, kdy sem se zastavil tam se svým koněm. Ten stařec Mehmed byl. – Snad pro zábavu rozprávěli dva Albancové o něm, 90 tu jdouce okolo: „Zde stále sedí a jako ztuhlým okem na hrob hledí. Kýž byl by dávno Husejna už zhladil!“ Domnívaliť se, že je Husejn zradil. Já koněm zatočil a cválal dále, na mysli osud jejich neustále. A ještě ohlídnuv se v smutku mnohém, jim volám: Mejrimo, Husejne – s bohem! – 91 Zpěv první. 1) šezdárem kouzlo v jejich srdce vlévá. Šezdár je nástroj podobný loutně, jehožto zvuk je velmi dojemný. Ukrutný Amurat po vydobytí Bagdadu, uslyšev otroka hráti na šezdár, tak byl zvukem jeho dojat, že daroval život téměř dvaceti tisícům zajatých, kteří už byli k smrti odsouzeni. 2) teď vyměnila šezdár s tamburinou. Tamburina: kovový aneb dřevěný kruh, na kterém je natažená kůže, a kolem do kola malými rolničkami aneb na zadní straně zvonky posázený. Obyčejně bývá kruh ten na jednom slonovou kostí vykládaném místě provrtán, tak že se může prostrčiti palec levé ruky. Na palci tom spočívá tamburina při hře, a otáčí se kolem něho. Palcem pravé ruky se buď jezdí, buď se tluče do kola po natažené kůži, čímž se vyloudí z nástroje tohoto tóny nejrozmanitější. Hře pak samé dodají ještě rozmanité pohyby a obraty rukou s těla neskonalý půvab a nevýslovnou líbeznosť. Ba muza tance dostává obyčejně tamburinu do rukou. 3) tak jako stín, který se z Léthe napil. Léthe v podsvětí řeka zapomenutí. Duše blažených se z ní napájely, aby zapomenuvše na trýzně života pozemského, bez vytržení mohly požívati blaha nebeského.
Zpěv druhý. 4) a sotva která jest, jíž byl by šátek hodil a jmenem „sladká huris!“ zalahodil. Jest zvyk u projevování milosti a lásky odaliskám ten, že ta, které baša hodí šátek, obdrží právo vládnouti srdcem pánovým a tráviti s ním večerní chvíle. – Huris je dívka v tureckém ráji.
Zpěv třetí. 5) teď sám se za ni štítí. Štítiti se za někým beru zde v nejdoslovnějším slova smyslu: něco si vzíti za štít, za záštitu zde: za štít si beře lásku. 6) A „allah hú!“ zas Turci zavřeštěli. Allah hú jest křik válečný Moslemínů. Poněvadž poslední slabyku silně prodlužují, má křik ten zvláštní dojem.
E: lk + lp; 2002 [92]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Pospíšil, Jaroslav
(Tisk a náklad Jaroslava Pospíšila.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [IV]+92

Věnování: Horáčková, Dorota = Hálková, Dorota
(Spanilomyslné, ušlechtilé dívce, slečně Dorotě Horáčkové v nejvřelejší úctě báseň svou věnuje Vítězslav Hálek.)