Večerní písně (1859)

Vítězslav Hálek

Diplomatická verze Ediční verze
VEČERNÍ PÍSNĚ.
[1] VEČERNÍ PÍSNĚ.
SLOŽIL VÍTĚZSLAV J. HÁLEK
A rájskou krásou vzplane nebes tvář, Že láskou k noci vzhoří celý svět. Shakspeare (Romeo a Julie)
V PRAZE, 1859. Tiskem Antonína Renna „u třech lip.“lip“.
[3]
I.
Přilítlo jaro z daleka Přilítlo jaro z daleka
 a všude plno touhy, vše tlačilo se k slunci ven, že snilo sen tak dlouhý. Vylítly z hnízda pěnkavy a drobné děti z chýše, a pestré kvítí na lukách přesladkou vůni dýše. Z větví se lístek tlačí ven, a ptáčkům z hrdla hlásky, a v ňadrech v srdci mlaďounkém tam klíčí poupě lásky. [5]
II.
Já jsem ten rytíř z pohádky, Já jsem ten rytíř z pohádky,
 jenž hrdě vyjel do světa, abych tu pannu uviděl, jež jako růže vykvétá. O ní šla věsť: kdo spatří ji – ten s kletbou prý to odnese, buď že se v kámen promění, buď že mu srdce vyrve se. I myslil sem si u sebe: Snad předc je někdo vyjmutý! A vyjel jsem a za ten hřích jsem – v zpěváka teď zakletý. 6
III.
Umlklo stromů šumění Umlklo stromů šumění
 a lístek sotva dýše, a ptáček dřímá krásný sen tak tichounce, tak tiše. Na nebi vzešlo mnoho hvězd a kolem je tak volno, jenom v těch ňadrech teskno tak a u srdce tak bolno. Ve kvítků pěkný kalíšek se bílá rosa skládá – můj bože, a ta rosa též se v moje oči vkrádá. 7
IV.
V tom světě vše teď usnulo, V tom světě vše teď usnulo,
 až na to srdce v těle. Bůh sám ví, že to srdce jen si nikdy neustele. V tom božím světě zmlklo vše, až na zvuk srdce hravý. Bůh sám ví, že to srdce jen se nikdy neunaví. Myšlénku spánek přemáhá, s dnem noc se v bdění střídá jen srdce v prsou stále bdí a tam si lásku hlídá. 8
V.
Na nebi na sta hvězdiček, Na nebi na sta hvězdiček,
 měsíc se s nimi bratří, a z nebe pánbůh s anděly na ten svět dolů patří. A s nebe anděl sstupuje, na tváři ani vráska, a krásný jako jarní dech – ten anděl to je láska. Ten kamkoliv se přiblíží, vše trne sladkou mukou, a slavíci a hrdličky ty pěkné písně tlukou. A koho křídlem dotkne se, ten celičký se změní, a v srdci něco pocítí, co není k vyslovení. 9
VI.
Divoucí div to – bože můj! Divoucí div to – bože můj!
 co v lásce k nám se kloní! Celý svět v ní by roztál se a vše jen žije pro ni. Obláček tam se po nebi co lásky posel honí, a pták, co dřímá na větvi – ten sní a sní jen o ní. A člověk tady na zemi, než smrť mu hlavu skloní, on pláče, plesá, touží, lká – on žije a umírá pro ni. Ba andělé tam na nebina nebi, když zpěv jim z harf se roní – o čem by mohli zpívat jen, nesmíce zpívat o ní! 10
VII.
Bůh povolal mne do ráje, Bůh povolal mne do ráje,
 bych tam se učil zpěvu. „Ne dobře být mi samotnu!“ A bůh mi stvořil Evu. Ne žebro vyňal z ňader mimi, leč srdce mého půli, a proto se tak rádo teď to srdce k Tvému tulí. A proto tak se divná teď mi touha v srdce hostí, a jest mi, jakby srdce nám zas měly v jedno srosti. A proto když jsem daleko, zpět noha maně kráčí, a u srdce mi bolno tak, že jest mi – ba až k pláči. 11
VIII.
Kdyby ten slavíček Kdyby ten slavíček
 s svou družkou přebýval, on by tak žalostně o lásce nezpíval. Kdyby to srdéčko s Tebou noc probdělo, však by tak bolestně v těch ňadrech neznělo. 12
IX.
Mám Ti to sladké tajemství Mám Ti to sladké tajemství
 jak slavík vyklokotat v doubí – či mám to v slzách vyplakat, co zmítá srdce mého hloubí? Či kleče zbožnou modlitbou mám z lásky vymodlit se Tobě – či pěkným snem to pošeptat Ti v tiché, vlídné noční době? Či má ten ráj utajený jen v srdci dřímat, jako v hrobě, a beze slov a bez Tebe mám věčně jen to šeptat sobě? O anděli můj, vyznávám se z lásky k bohu nehynoucí; však Tobě – – ó nekárej mnemne, snad z mysli slabé, málo vroucí. 13
X.
Má milá pojď a poklekni, Má milá pojď a poklekni,
 teď právě čas je k modlení – měsíček vyšel nad lesy a čas můj minul k prodlení. Však ruce, drahá, nespínej. Já Tebe, mne obemkni Ty – a místo rukou srdce dvě k modlitbě budou sepnuty. A ústa k ústům připoj mým, z jedněch nás úst se modlit nech – já v ústa vložím slova Ti, a k nebi Tvůj je pošle dech. A bude naše modlitba tou nejčistší, věř, obětí – neb když se modlí andělé – jen v tom se modlí objetí. 14
XI.
Ty’s jenom ještě poupátko, Ty’s jenom ještě poupátko,
 jež sotva vzešlo do světa, a předce na Tvé tváři už překrásná růže vykvetá. A růže ta tak spanilá a tak milounké vůně, že duše k ní zahořela a srdce po ní stůně. 15
XII.
Ten slavík ani neuleh’ Ten slavík ani neuleh’
 a v zpěvu celý rozplývá; tu dlouhou píseň o lásce – můj bože, kdy ji vyzpívá? A z větvičky zas na větev a odtamtud zas dolů – a zdá se mi, že stejný stesk nosíme v srdci spolu. A kolkolem se ohlíží a jasné oko zvedá – a zdá se mi, že uhod’ bych, co tím svým okem hledá. 16
XIII.
Ty dívko zvláště líbezná, Ty dívko zvláště líbezná,
 jíž v světě rovné není, mně v Tobě se zalíbilo a Ty’s mé potěšení. Ty’s čistá, jak ta rosička, co ráno s nebe splývá, a jemná, jak ta hrdlička, když tu svou píseň zpívá. Ty’s pěkná jako lilium, jenžjež vůní odívá se, a vznešená’s jak dennice, když vzchází – rozdnívá se. 17
XIV.
Již stalo se. Má duše bez Tebe Již stalo se. Má duše bez Tebe
 se necítí již celou víc; ba sebe myslit bez Tebe, by bylo – nebýt živu víc. S mou duší již jsi setkaná. Ty’s chloubou její, radostí – Ty’s touhou mou, mou útěchou, mou rozkoší – mou žalostí. Z mých pustých dnů mi nebe tkáš, jak nevěsta svatební šat; Ty ve mně bdíš, Ty ve mně sníš, Coco já, co Ty – nevím již rozeznat. Co osud můj – mně lhostejno. Vímť, čí jej ruka upřádá. Z Tvé ruky – byť i zkázu vzít – i v tom se nebe zakládá. 18
XV.
Když tak se na Tě dívám – Když tak se na Tě dívám –
 Ty’s holubička krotká, ta jemná, hravá, líbezná, když s holoubkem se potká. Mně nelze dost se nahledět na to Tvé krásné oko – to modrojasné brány jsou do ňader přehluboko. Mně nelze dost se nahledět na tu Tvou tvář tak jemnou – z ní celá duše bez klamu i srdce mluví se mnou. A když se na Tě dívám – ó sladká s nebe mano! zdaž to ta ústa nejsou též, která mi řekla: ano! 19
XVI.
Tvé oko krásné jezero, Tvé oko krásné jezero,
 jež v šeru tam se houpá; v něm nočních světel milá zář s modrým se nebem koupá. A čisté jako krišťal je, v něm vidět je až na dno – leč hloub kdo do něj nahlídne, ten utone v něm snadno. 20
XVII.
Má milá, pojďpojď, přisedni blíž, Má milá, pojďpojď, přisedni blíž,
 ať zobejímám Tebe; pánbůh Ti krásnou duši dal, že’s jako anděl z nebe. Mně jest tak často, jako bych se zpovídat měl Tobě, leč slova v ústech zamknutá tak jako mrtvý v hrobě. A co tak často Ti chci říc, to ani jmena nemá, má duše toho plná jest, leč ústa moje němá. Jen když Tě mám obejmutou a duši v Tebe hroužím, tu zdá se mi, že všechno víš, co povědět Ti toužím. 21
XVIII.
Na dubě lkala hrdlička, Na dubě lkala hrdlička,
 dole potůček hrčel – když sem Ti všecko říci chtěl, nediv se, že jsem mlčel. Kdo zabloudil v neznámý kraj, zdaž duši svou hned poví? a člověk příliš člověkem, by ráj mu nebyl nový. 22
XIX.
Ty hvězdičky tam na nebi – Ty hvězdičky tam na nebi –
 to veliké jsou světy; a já bych jenom věděl rád, jaké tam tvory vsety. Zda taky někdo odtamtud se k nám sem dolů dívá, a jest-li tam, jako zde já, o lásce písně zpívá. 23
XX.
Ten není rekem největším, Ten není rekem největším,
 kdo udeřen zas udeří; ten velký, kdo byl oklamánoklamán, a přec se nezpronevěří. Kdo lásce doved’ zlořečit, ten nepoznal ji ani, neb láska umí odpustit a nezná proklínání. Kdo není schopen oběti, ten lásky hoden není a špatný kněz, kdo sebe víc než svoji oběť cení. A kdyby láska žádala mé žití i mé nebe – já šel bych jak ten beránek, že miloval sem Tebe. 24
XXI.
Na nebi plno hvězdiček Na nebi plno hvězdiček
 jak z jara sedmikrásky; ba na tom božím světě zde má vše svou mluvu lásky. Fialka plna vůně jest, kalíšek rosou máčí, a slavík ten se nazpívánazpívá, div hrdélko mu stačí. Na nebi plno hvězdiček v velebném světle kráčí, a lidé tady na zemi ti zpívají a pláčí. 25
XXII.
Na nebi měsíc s hvězdami Na nebi měsíc s hvězdami
 a v lese plno hlásků, a na ten šírošírý svět jak bůh by rozlil lásku. Těch mladých lístků různý hlas se v sladký hovor mění, celý svět jakby rozkochán rozplývá v políbení. A přece vím, že v samotě se mnohé srdce trápí, a mnohá tvář že mladistvá se v hořkých slzách ztápí. 26
XXIII.
Sluneční žár o poledni – Sluneční žár o poledni –
 to žhoucí láska moje, a noc – dne šerokrásný stín – to tichá láska Tvoje. Tys velký oheň znítila jak země centrum žhavý, leč oheň Tebou nekojen teď sám se v sobě tráví. Já s láskou Tvou chtěl hodovat, však mně jen drobty padly, a proto sám se nedivím, že tváře moje vadly. 27 Leč srdce mnoho přetrpí, je nemoc krotí mocí, a já se věru neznám víc, jsem-li víc dnem či nocí. Tak psáno jest. A den a noc se věčně, věčně minou, jen jedno jim políbení – když večír v jedno splynou. 28
XXIV.
Čím srdce, čím si zhřešilo, Čím srdce, čím si zhřešilo,
 můj bože, tolik bolu, že věčně jen se loučit má, co věčně má být spolu? Jak krásný by ten život byl u věčném milování! Však musit prahnout jen – jaké v tom požehnání? 29
XXV.
A kdyby vše potěšení A kdyby vše potěšení
 v tom světě bylo vzato a jenom láska zůstala – ten život stál by za to. A kdyby pravda bylo vše a láska jenom snění – já bych se k spánku položil a nechtěl probuzení. A jest-li že sem posud snil – tak sem snil sladce, mile, a věčně nezapomenu, kdo usnil mne v ty chvíle. 30
XXVI.
Mně zdálo se, žes umřela; Mně zdálo se, žes umřela;
 slyšel jsem zvonit hrany, a pláče bylo, kvílení a nářku na vše strany. Tak divně Ti tam ustlali! Na hrob Ti kámen dali, a abych na něj napsal verš – mne vlídně požádali. O lidé, lidé z kamene – zde srdce mé si mějte, a co sem ještě nezpíval, to do kamene vrejte. Mé lásce ste nevěřili a zhrdli mými slovy – když bude kámen mluvit k vám, snad vám to lépe poví. 31
XXVII.
Když bůh byl nejvíc rozkochán, Když bůh byl nejvíc rozkochán,
 tu lidské srdce stvořil, a pak na věčnou památku svou lásku do něj vložil. A když pak na něm utkvělo to oko jeho věstí, radostí až se rozplakal, když viděl vše to štěstí. Leč při tom pláči – do srdce se jedna slza vkradla jako ta rosa v kalíšek, a na samé dno padla. 32 A proto láska velký bol, leč bol tak sladký, milý, že škoda sdrcísrdcí nastokrát, jež bol ten necítily. A proto láska štěstí půl a polovic je muka, leč když se slza rozvlní tu leckdys srdce puká. 33
XXVIII.
Tak mnoho věcí na světě, Tak mnoho věcí na světě,
 k nimž člověk klíče nemá, a všechněm jeho otázkám vždy odpověď jen němá. To lidské srdce – strastí v něm jak hejno vlků vyje, a přec to srdce, bože můj, jen samé lásce žije. A schopno lásky takové, že až by člověk šílel, a sklamán, jak ten holoubek na věky věkův kvílel. 34
XXIX.
Když sem se díval do nebe Když sem se díval do nebe
 skrz ty hvězdičky zlaty, mně zdálo se, že’s světice a já že anděl svatý. Tu vzal sem harfu do ruky a písně sem Ti zpíval, že písně svatých umlkly a každý k nám se díval. Ba sám bůh Otec na chvíli v svých tvůrčích plánech stanul, a zdá se mi, že po tváří mu slzný démant skanul. 35
XXX.
Noc byla krásná, průhledná – Noc byla krásná, průhledná –
 až v nebe vidět bylo ten zpěv, ta vůně a ten šum až srdce okouzlilo. O žel, že nejsi přítomná, by slyšela si se mnou, jak všechno, všechno kolkolem řeč rozpráví tak jemnou. Jak celý vesmír jeden zpěv, jenž z všeho–ňader řine, jak slabounký to ohlas jen, co z lidských srdcí plyne. 36
XXXI.
Již nevím, zda to sen či ne, Již nevím, zda to sen či ne,
 leč v paměti to posud – já v soudy boží nahlížel a národů čet’ osud. Myšlénky, vážné jak bůh sám, ty hlavou jeho táhly, a krásné, jako jarní noc, po milém těle práhly. Mnohá myšlénka – celý svět, mnohá jak píseň jemná, mnohá – budoucí lidstva děj, lidskému oku temná. 37 Tam též sem našel lásku svou i Tvoje srdce krásné: ta naše láska byla tam jak obláčky dva jasné. A na tu naši lásku bůh s zalíbením se díval, a zástup mladých andělů mu o ní písně zpíval. 38
XXXII.
Tak temnomodrá nebes báň – Tak temnomodrá nebes báň –
 a hvězdičky jak zlato; člověku divno u srdce, když tak se dívá na to. A těch hvězd stále víc a víc, že ani konce není – a přec tam není každičká ta hvězda k nalezení. Jen když v dvě srdce mladinké dech první lásky vchází, tu na tom modrém nebi též prý nová hvězda vzchází. A v jednom-li z těch srdcí dvou květ lásky schne a vadne, tu s toho nebe modrého i zlatá hvězda padne. 39
XXXIII.
Ten ptáček ten se nazpívá, Ten ptáček ten se nazpívá,
 jak by byl píseň živá; ba kdo v svém srdci lásku má, nedivte se, že zpívá. A ptáček ten tak od srdce a k srdci mluvit umí, že div by člověk neplakal, když srdcem porozumí. Ba často mne to napadá, že jsem mu druhem v lkání, neb i ty moje písně jsou tak jemné naříkání. 40
XXXIV.
Tak ticho kolem –zdá se mi, Tak ticho kolem –zdá se mi,
 že sen se k očim vkrádá, jako když ptáček k samičce se v měkké hnizdo skládá. Ta noc tak pěkně ustlala – na nebi hvězd až milo. Snad mnohé srdce zabude, zač dnem se kormoutilo. Snad mnohé srdce zabude, a co proň v světě není, snad snem se mu to navrátí a bude k potěšení. 41
XXXV.
Mně zdálo se: „bol sestár’ už Mně zdálo se: „bol sestár’ už
 a bude s ním už amen, a slzí těch už vyteklo, že vysch’ už jejich pramen.“ Tu sem si zpomněl na Tebe, a duše má se chvěla, a cosi v ní se ozvalo, jakby Tě ztratit měla. A oči se mi zalily, radosť se v pláč mi mění, a já poznávám s bolestí, že slzám konce není. 42
XXXVI.
Byly dvě boží myšlénky Byly dvě boží myšlénky
 co hvězdy vedle sebe, a ty sou se milovaly nejvíc z celého nebe. I spadla s nebe jedna z nich a druhá mřela v bolu, až bůh se nad ní smiloval a poslal ji též dolů. Mnohou zde noc protoužily od večera do rána, až pak se jednou potkaly co mládenec a panna. 43 A jak si v oči pohlídli, tu poznali se zcela, a žili v štěstí největším, až jedna zase zmřela. A když ta jedna umřela, tu druhou zvala k sobě, a bůh ji za ní povolal a zas jsou hvězdy obě. 44
XXXVII.
Mladinký ten zpěváček – Mladinký ten zpěváček –
 což tak umlk’ z nenadání? Oči se mu zalily jak u vřelém s bohem! dání. Mnohý snad si pomyslí: bože, co ho asi rmoutí? tvář má hezkou, mladinkou, a zpěv milo poslechnouti. Ach mladinká, hezká tvář nedá srdci úlevu; a byť se i líbil zpěv není vždycky do zpěvu. 45
XXXVIII.
Tak jak ten měsíc v nebes báň – Tak jak ten měsíc v nebes báň –
 tak láska v srdce vchází, a tajný bol a tichý žal ji v chůzi doprovází. A co dřív člověk netušil, v tom šerém světle spatří, a tajný bol a tichý žal se divně v písni sbratří. Leč mnohá též se bouře zlá v ubohém srdci shlukne, a než ji v písni vysloví – jak mnohé srdce pukne. 46
XXXIX.
S dnem noc se navždy rozešla. S dnem noc se navždy rozešla.
 Den jako Jidáš zrádný, a večer plný krásy jest a neodolá žádný. Tu přijdou jasné hvězdičky s tou lunou stále bledou, a v háji něžné hrdličky přesladký hovor vedou. Srdce se srdci zpovídá, myšlénky v dálku táhnou, a ústa touhou žíznivá po políbení práhnou. 47
XL.
Vy všichni, kdo jste stísnění, Vy všichni, kdo jste stísnění,
 již pojďte, pojďte ke mně, zde složte s beder útrap tíž a zapomeňte jemně. Já lásky říš zde založil, kde druh se k druhu vine, a vševše, co má kdo na srdci, to v pěkných písních plyne. Zde nezná soka závistník, zde řeč jak píseň sladká, zde lev je jako beránek a dravci holoubátka. Zde léky všechněm útrapám, zde srdce věčně mladne, zde neovádá růže květ a nepřátelství žádné. 48
XLI.
Z svých písní trůn Ti udělám Z svých písní trůn Ti udělám
 za velkých pěvců příkladem, za žezlo Ti své srdce dám a slávu svou za diadem. Za zákon lásku vyvolám, svou písní oslavím Tvůj den, v Tvou duši vleju lásky slasť, a sladkou touhu ve Tvůj sen. Ptáčků Ti písně přivolám, máj nastele Ti k nohoum květ, a nebes hvězdám rozkaz dám a v nebe změním celý svět. A srdce všech Ti podmaním, ráj vyzpívám Ti z hrobu zpět, a královnou Tě provolám, kam šírošírý sahá svět. 49
XLII.
Nediv se, jest-li uslyšíš Nediv se, jest-li uslyšíš
 o sobě ptáčky zpívat; onehdy přišli podvečír se k oknu na mne dívat. A přišli opět, přišli zas co k známému již druhu, neb jsem jak oni svoboden a doma v jejich kruhu. Já písně zpíval o Tobě – ty byly plny lásky, a podle nich si ladili i ptáčkové své hlásky. Onehdy pak sem navštívil zas já ty ptáčky v háji – tu sem se věru podivil, jak ty mé písně znají. 50
XLIII.
Ten boží svět tak daleký Ten boží svět tak daleký
 a stálého tak málo; bolestí v světě na tisíc a radostí tak málo. To srdce za sto bolestí si jednu radosť koupí – a přec to srdce, bože můj, pro lásku vše podstoupí. 51
XLIV.
Hej jaká radosť v kole Hej jaká radosť v kole
 a v náručí mít holku! Pojď bledý hochu tančit – já dám Ti zahrát polku. Aj bledý hoch se zachvěl, jak mráz by mu vjel v oudy, a po těch bledých tvářích mu tekly slzí proudy. 52
XLV.
„Nedobře lidem bez zpěvu“ – „Nedobře lidem bez zpěvu“ –
 tak bůh v svých soudech mluvil – a stvořil lidem básníka a to mu věno uvil: „Co živ jsi, neměj pokoje, jen o bolestech zvídej, a v naději vždy oklamán, chléb svůj jen v pláči jídej. Nech srdce na krev zderou ti – ty na tu krev se dívej, nech štvou tě po všech končinách – ty miluj je a – zpívej.“ Ten lós nám pěvcům obecný. Svět zná jen naše zpěvy, však co nás k zpěvu pohnulo – to žádný v světě neví. 53
XLVI.
Já na čas dlouhý oněměl, Já na čas dlouhý oněměl,
 tak jako skála pustá; však jedno Tvé políbení mi rozvázalo ústa. To bylo jak dešť májový na půdu deště lačnou; teď sladké písně v duši mé zas hojně rašit začnou. 54
XLVII.
Můj bože, všechny nároky Můj bože, všechny nároky
 zde se své duše skládám; jen aby zpěv mi zůstal můj – jen o to Tebe žádám. Kdybys mně vzít měl zpěvu dar – pak nechci déle žíti, a za zpěv chtěl’s mi štěstí dát – já nechci šťastným býti. 55
XLVIII.
Požehnaný, jenž pomazán Požehnaný, jenž pomazán
 na pěvce rukou Páně; on v soudy boží nahlédnul i v lidských ňader báně. On zná ten velký světů žalm i zpěv, jejž zpívá ptáče, on srdce tlukům rozumí, kdy plesá i kdy pláče. Co jiným lidem tajemstvím, to před ním rozestřené, on vůdcem lidu božího do země zaslíbené. On králem velkých království, on knězem lidstva spásy, a co v něm leží pokladů, jsou neskonalé krásy. 56
XLIX.
V Tvých rukou mnoho spočívá; V Tvých rukou mnoho spočívá;
 já srdce své v ně vložil, v něž pánbůh pěkné písně dal, bych lidské štěstí množil. A srdce divná květina – ne všude kořen vpustí, a od lásky to závisí, zda hynout má či růsti. A srdce divná květina, jí nejvíc třeba rosy, a jen, když nebe příznivé, pak krásné plody nosí. A z Tvých-li rukou srdce mé k národa vzejde zlobě: věř, pozdní ještě věkové že budou žehnat Tobě. 57
L.
Já v trouby zahrát rozkázal Já v trouby zahrát rozkázal
 k slavnému z mrtvých vstání; já veliký mít budu soud – vy buďte předvoláni. VyVy, kdo ste lásce bránili a strojili jí muka: vám ať je věčné zoufalství a věčně srdce puká. Leč vyvy, kdo věrni byli ste a vytrvali stále: vy pojďte na mou pravici a požívejte dále. Vám zvláštní nebe v nebi buď, neb milovavše sebe, ste na zemi již požilipožili, co nazývá se nebe. 58
LI.
Kdo v zlaté struny zahrát zná, Kdo v zlaté struny zahrát zná,
 jej ctěte víc než sebe, neboť vás tak bůh miloval, že poslal vám ho s nebe. Hrozné, když bůh neourodou a morem trestá přísně; však ze všech trestů největší, když národ nemá písně. Ten národ ještě nezhynul, dokud mu věštec zpívá, a píseň v nebi zrozená i ve smrť život vlívá. 59
LII.
Nekamenujte proroky. Nekamenujte proroky.
 Neb pěvci jsou jak ptáci; kdo hodil po něm kamenem, k těm víc se nenavrácí. Soud boží na se národ zve, jenž pěvce své ctít neví, a nejstrašnější kletbou jest, když bůh odejmul zpěvy. Jeť srdce pěvců nejčistší a všeho hněvu prosté, a co vám zpíval od srdce, to ve svém srdci noste. 60
LIII.
S nebe se snáší andělé S nebe se snáší andělé
 a to jsou zlaty spánky, a každý z nich přináší snem přemilé radovánky. Ti kdekoliv se zastaví, tam pěkné věci vědí; ti vědí, jak to v nebi jest a snem to vypovědí. Pojednou víčka klesají . ó sladká, sladká spánku moc! Tvůj obraz vidím před sebou – milenko drahá – dobrou noc! 61
LIV.
Již jděte milé dítky mé, Již jděte milé dítky mé,
 vám zde víc stání není; na cestu ještě přijmete otcovské políbení. Snad že vám leckdes otevrou, kde budete i ctěny, však budou taky spílat vám – to buďte připraveny. Leč to vám mysl nekaliž ni na čelo sej vrásku; neb mnoho lidí na světě a málo jich zná lásku. (Mým písním)
62
LV.
V nebi bledá luna stála, V nebi bledá luna stála,
 mně se jedna píseň zdála. Přišly ptáčky, povídali, že sme se tak milovali. Že to jarní polní kvítí svatebním chce rouchem býti. Že ten břečťan Tobě v slávu věnec podá na Tvou hlavu. Že zdobena sterem vděkův budeš mou na věky věkův. 63
LVI.
Do dálky odjíždí Do dálky odjíždí
 v zármutku mnohém, ještě se ohlíží – panenko, s bohem! Ještě se ohlíží, šátečkem točí, šátečkem utírá navlhlé oči. Již se s ním zavřely ty kraje cizí, jako když skřivánek v povětří zmizí. Zmizí a přijde až po čase mnohém, ale než přijde zas panenko, s bohem! E: sf; 2002 64
Další informace
Bibliografické údaje

Nakladatel: Renn, Antonín
(Tiskem Antonína Renna „u třech lip.“)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 64

Autor motta: Shakespeare, William
(Shakespeare)

Motto: Shakespeare, William
(Shakespeare)