1
[11]
Ač nebyl zcela mladý pán už,
přec jakž takž držel se pan Hanuš.
Monokl nosil, dečky psí
a Praha zdála se mu vsí.
Že z mládí vzpomínka ho víže,
on pořád jezdí do Paříže.
V Ženevě, Vídni, v Berlíně
jej potkat moh’ jsi na víně.
A co tak čile světem vířil,
on Republiky slávu šířil;
by oslaven byl český lev
a Dr B., jeho velký šef.
13
Pan šef mu sice v kariéře
před nosem právě přibouch’ dvéře,
leč Hanuš na to málo dbal
a propagandu dělal dál.
A kudy chodí, jezdí, cválá,
on volá jen: Allah il Allah!
A kde jen jaký minaret,
on křičí: Allah! Mohamed!
Pod záminkou, že – bídná slota –
jde oslavovat Berthelota,
slavil, sit verbo venia,
Eduardova genia.
V tu chvíli v nebi Pámbu právě
chtěl pohověti staré hlavě
a natáhnout se trošičku,
včerejší vyspat opičku.
14
A co tak chvilku slastně dřímal,
v tu chvíli právě Hanuš hřímal.
„Veleben Allah!“ dál svou ved’,
„a jeho prorok Mohamed!“
Vzbudil se Pámbu. Dolů kouká:
„Kdo je ten chlap, co tam tak houká?“
Dívá se, dívá, napial zrak.
Hanuše poznal: „Tak ty tak?“
I rozhněval se Pámbu. Běda!
„Nu počkej, dám ti Mohameda!
Když pan X, – ať si pomůže!
– němá tvář za nic nemůže –,
ale ty? Hanuš? Budeš pykat
za to, žes moh’ tak hloupě hýkat.
Slyš ortel strašný – Ty’s to chtěl –
Jediné slovo: Přecechtěl!Přecechtěl!“
15
2
[17]
Je muže jenom polovina,
kdo neumí se napít vína:
Hanouche – to mu ke cti služ –
po stránce té byl celý muž.
Leč co je víno beze zpěvu?
Spíš odpustit si můžeš děvu:
Hanouche, muzikantská krev,
jak víno rád měl, taky zpěv.
A jak jen přišel trochu k lizu,
ať k Šuterům či do Platýzu,
jen sklenku zvednul k zobáku,
hned písně zpíval Slováků.
19
Kde slovácké jen vrzly gajdy,
Hanouche za nimi hned hajdy,
za hlavu ruku, jek a skřek,
a už tancoval odzemek.
Můž’ víno sice, když jsi v tahu,
tvou ohroziti rovnováhu,
leč v zpěvu Hanuš nebrká:
buď svědkem Franta Úprka.
Tak statečně on s druhy píval,
při číši Beaujolais pak zpíval,
jsa vždycky dobré nálady,
starofrancouzské balady.
Žel, časem zmlkla jeho píseň.
Do hrdla přišla jakás plíseň
a pěvec často ztrácel hlas
– zná o tom zkazku Edvard Bas.
20
Svítilo slunce, sníh se sypal,
on pořád chraptěl, pořád sípal
a na konec – zlá porucha –
i mužským šeptal do ucha.
Ze zvučného kdys barytonu
mu nezbylo už ani tónu:
on, jenž řečníval v klubu PEN,
tak násilím byl umlčen.
Netušil, že to boží ruka
na něho chystá těžká muka.
Myslil: To láry fáry jsou,
to odbudeme s Výmolou.
Výmola sladce usmíval se:
„Řekněte áá – éé.“ Podíval se.
Tenórek jeho tence zněl:
„Na tohle musí Přecechtěl!“
21
Jak řečeno, on muž byl celý,
spíš znával ty, jež přece chtěly.
Teď osud chtěl, by poznat měl
toho, jenž zval se Přecechtěl.
22
3
[23]
U Kutvirtů na klinice
starý pán tam mírně sice
vládne, za to druhý šef
řádívá tam jako lev.
Jak v přízemí rozkřikne se,
celá klinika se třese:
každá sestra, asistent,asistent
zbledne jako pergament.
Podle Výmolovy rady
ocitl se Hanuš tady.
Netuše svých malérů
vlezl na tu galéru.
25
Profesor ho přijal vlídně.
Podíval se, potom klidně
modré oči k němu zved’:
„Operovat, a to hned!
Tohle nejsou láry fáry,
to jsou neřád novotvary:
hned je trochu vyštípám,
zatím pokoj schystat dám.“
Hanušovy zbledly rysy:
„– Snad bych mohl dojíti si
– jsem tak trochu na ruby –
pro kartáček na zuby?“
„Pro mne, za mne,“ řekl prudce
– „ale já si myju ruce.
Je-li libo, jděte jen,
do čtyř jste snad zadušen.“
26
4
[27]
Divně bylo Hanušovi,
když svůj ortel slyšel.
Trochu se s ním ten svět motal,
když na Karlák vyšel.
Pomyslil si: Tedy možná
že je konec, hochu.
Tant pis! Jenomže to přišlo
znenadání trochu.
K Národnímu zvolna kráčel,
– snad byl trochu bledý –
podívat se na Hradčany
– možná, naposledy.
29
Pak jel domů k Vinohradům,
ženě všechno říci.
A když uhodila čtvrtá,
živ, byl v nemocnici.
Profesor hned popadl ho,
a ať jak chtěl sípal,
vegetace na hlasivkách
neúprosně štípal.
Naštípal si papillomů
do půl epruvety.
Spokojeně prohlížel je,
mluvil tyto věty:
„Ták. A teď to k prozkoumání
histologům dáme.
Za ňáký den uvidíme,
co s tím uděláme.“
30
5
[31]
A tak čekal Hanuš milý.
Pokojíček jeho bílý
příjemný byl. Byl tam rád.
Z okna viděl Vyšehrad.
Sestra Lída, sestra Fili
ochotné a vlídné byly,
každé ráno Jarmila
pokojíček umyla.
Dávali mu mléko, šunku,
nebránili v dobrém truňku:
neb když ptáčka lapají,
pěkně jemu zpívají.
33
Aby pak to bylo jisté,
přišli na to internisté
Pelnář, Weber, Syllaba,
vědy Zlatá Palaba.
Aby pacienta zmátli,
klepali do něj jak datli,
zda se něco šustne v něm,
svítili si Röntgenem.
Tak zkoumali Hanumana,
srdce, plíce, Wassermanna,
radili se, radili,
nebožáka zradili.
Řekli: „Zdráv je jako ryba.
Vydrží to: žádná chyba.
Plíce měchy, srdce spěž.
Přecechtěle, jenom řež!“
34
Chceš-li míti modrá záda,
zavolej si kamaráda.
Právem mohl básník psát:
„Kamarád je kamarád“.
35
6
[37]
Přáteli zrazen, vydán katům,
on mužně přijal ultimatum.
Šel v pumskách, jako do bálu
operačního do sálu.
Před tím však se mu třásla ruka,
když posledního dal si „šluka“.
Je trochu smuten každý tvor,
když havran kváče Nevermore!
Tam v sále plášťů bílých síla
jak reduta by byla bílá.
Uprostřed stojí profesor,
kol něho asistentů sbor.
39
Na operační stůl ho dali
a ruce pevně připoutali,
rouškami oči zakryli,
zábava začla za chvíli.
Už pod kůži mu jehla leze,
a zas a zas – toť anesthese –
však čilý zůstal jeho duch
a jako zbystřen jeho sluch.
Byl jistě kus to čisté práce,
jak na drátku šlo všechno hladce.
Ač hodinky jen dvě a půl
jej hostil operační stůl,
lhal básník, když řek’: Ruit horaRuit hora.
On stále slyšel profesora:
Pincetu! Péan! Kochr! Mul!
Leč zdálo se, čas ustrnul.
40
Konečně povel: Ligatury!
Pochopil, že je konec tury.
A když je rouška sejmuta:
Červenobílá reduta!
Pak rozhlédl se po pokoji.
Tam Syllaba a Pelnář stojí.
Z Hamleta přišli, – žádný flanc –
pan Guildenštern, pan Rosenkranz.
41
7
[43]
Zatím co ho odnášeli,
Hanouche už nebyl celý.
Jeho larynx – pěkný kus –
naložen byl v špiritus.
Chudák larynx – kdož pak za to? –
jistě divně koukal na to.
To už farynx vedlejší
byl by na to zvyklejší.
V směsi bokálů a sklínek
„Larynx. Doktor H. Jelínek“
s papillomy jako dům
zařazen je v museum.
45
Stůj, poutníče, v tichém bolu.
Zaklet tady v alkoholu
odpočívá baryton,
kdysi zvučný jako zvon.
46
8
[47]
Rád špatné vtipy dělá osud lidský,
rád potměšile bývá ironický.
Ten bílý pokoj, v kterém byl tak rád,
měl právě číslo čtyřiapadesát,
což cifra výmluvná je mezi všemi,
zvlášť případná, když pacient je němý.
Mluvidla jeho – žádná legrací –
jsou kohinoorka a blok trhací.
Tak doktory byv složen na lopatky
do pokojíčku dopraven byl zpátky.
Měl divný pocit: ne, že oněměl.
Jak místo své by něčí hlavu měl.
49
A s ramenou aby mu neupadla,
dva kilometry padly obínadla,
a náplasti, ač ho to netěší,
dva metry nalepili na pleši.
Tak usnesla se medicinská fronda:
v žaludek nosem vedena buď sonda.
Z nosu mu čouhal konec trubičky.
Tak bylo těžko dávat hubičky.
A ke všemu, by sondu upevnili,
tkanici na ni bílou přišpendlili,
od nosu ladně vedli za uši.
Nu, pozdrav pámbu, milý Hanuši!
Pak vložili, pro koketnější formu,
do nosu ještě kousek noviformu,
nu zkrátka, tak ho pěkně zřídili,
byl docela jak portrét od Filly.
50
Tak proroků se naplnily věty,
že časem rád si dával do trumpety:
leč bezmocným co stal se rytířem,
do něho lili víno trychtýřem.
Tak nastal pro něj život zcela nový.
Krom sester žačky slečny Macharovy
se staraly o jeho kanylykanyly,
a kdy jen chtěly, si ho nalily.
Tak něžných ženských zjevů poznal řadu,
což působilo dobře na náladu.
V čepečcích bílých strážní andělé
se střídali u jeho postele.
I měl se jako – možno říci málem –
turecký paša (ovšem před Kémalem).
Od zadu ručky Sylviných těch dcer
mu dávaly, co kázal Molière.
51
V špitále o něj dobře postaráno.
Dr. Hlaváček ještě před osmou ráno
pečlivě jako bába babicíbabici
mu k nosu špendlil čistou tkanici.
V půldeváté pak byla tady sborem
visita celá v čele s profesorem.
Poptá se, poptá, pacient jak spal,
pokyne vlídně, nu, a jde zas dál.
Že svědomí hlas přece v sobě slyšel,
Syllaba časem na poklep si přišel,
pan docent Weber také častokrát
s úsměvem milým měřil krevní tlak.
Ač rány v celku hojily se hladce,
tři reprisy přec měla operace:
sliznici škrábat, pištěl zašívat.
Mít jenom čím, on by byl pištěl rád.
52
A vůbec, hlas mít, byl by značný řev as
každičký den, když obvyklý byl převaz.
To konec byl, alespoň na chvíli,
té bílé nemocniční idyly.
Jak tank s rachotem, hřmotem, chvatem
se žene Karla s Luxem-pantostatem.
Lída či Fili, jako do bojeboje,
v třaslavých rukou třímou nástroje.
Ajta, Přecechtěl jako orel letě
s vlajícím pláštěm, křídly přikryje tě,
ryje sic, štípe, trhá, nešetří,
však mateřsky ti ránu ošetří.
Když se to hojí, hned to v jeho tváři
se odráží, je vlídný, skorem září.
Když nejde to, má nehorázný vztek;
detaily podá doktor Horníček.
53
A zatím dobří přátelé a známí
jej zahrnuli přímo květinami.
Pokojík jeho, dík těm vzpomínkám,
vypadal jako květinářský krám.
I jiné ještě dály se tu divy:
kdos poslal psíka – ten byl jako živý.
Ze Škotska psík. Jen zaštěkat, ví bůh:
pro dlouhé noci věrný, tichý druh.
A že ve chvíli: To be or not to be
byl věnován, on jmenoval se Toby.
Byl dobrý to a vzorný společník.
Vzdán budiž tímto anonymu dík.
V nemoci ceníš různé ctnosti staré:
Tak ku příkladu: aegros visitare.
A ač s ním byla těžká zábava,
bývala u něj návštěv záplava.
54
V té zkoušce poznal, kdo ho měli rádi,
kdo praví jsou, kdo talmi kamarádi.
Svůj optimismus zachoval si dál:
z těch nejdražších ho nikdo nezklamal.
Vždyť, nedbaje dávného zvyku svého,
zrazuje téměř denně Dobruského,
stařeček Dyk se chodil podívat,
jak partii svou Hanuš umí hrát.
Tak za dnem den, za týdnem týden běží,
Hanouche pořád, sondu v nose, stěží
se dočkat může, kdy už přijde den,
kdy člověku zas bude podoben.
Tak vegetoval čtyřicet dní, nocí.
Pak profesor mu přišel ku pomoci:
sondu on popad, zahodil,
a byli skokem dvacet mil.
55
Té chvíle stal se zázrak pravý.
Hned pacient se cítil zdravý;
své lože nevzal sic, leč s něho vstal
a chodil, třeba ještě vrávoral.
A druhý zázrak Boženečka zřela.
On šeptat začal, ona rozuměla.
Z nejdražších očí byl za šepot ten
radosti slzou plně odměněn.
Jak ocitl se venku z této bryndy,
za pár dní zas měl barvu jako jindy.
Jen tenčí byl, neboť ten z bible půst
zarazil trochu jeho bříška vzrůst.
Zas potkati jej možno na nábřeží.
Knír šedivější, jinak ale svěží.
Kdo smí říc’ o něm – kat ho sper –
„Ein laryngektomierter Herr?“
56
9
[57]
Je pokroková republika naše
a záhy odřekla se satanáše.
A aby byl náš pokrok na beton,
my uřízli jsme šlechtě její fon.
Ač páni s modrou krví pikle kuli,
my blahovolně tuto partikuli
– byl svět nad takou tolerancí paf –
jsme povolili v slově fonograf.
Co horlivě po pánech od fon pátrá,
přehlédla policie foniatra.
Jak ptakopysk to vzácný exemplář,
byť gothajský ho neznal kalendář.
59
Od Šumavy až po výšiny Tater
má foniatra jenom Alma mater.
Jsouť Češi známá raça prohnaná:
získali ho: docenta Seemanna.
Ten tichý muž s velkými okuláry
zná provozovat divná kouzla, čáry:
kdo v operačním sále nechal hlas,
on naučí ho znovu mluvit zas.
Tak Pámbu ve své na Hanoucha zlosti
přehlédl hloubku lidské mazanosti;
on němotou ho těžce ztrestat chtěl,
nevzpomněl firmy Seemann-Přecechtěl.
Svou vědou silen tento duumvirát
i Pámbíčku má troufalost se vzpírat:
třebaže božstvo jinak velelo,
jim Hanoucha se přece zželelo.
60
„Konečně, vždyť ten chlap tak špatný není,“
tak řekli si, „a jeho provinění,
toť pouhé náboženské blouznění,
po lekci té se jistě promění.
Baryton ovšem těžko z líhu lovit.
Snad nebude se Pámbu příliš zlobit,
když starý už mu nevrátíme hlas,
dáme mu oesofagiální bas.“
Po dvacet let ač býval profesorem
a Abrahama uviděl už skorem,
ač vlásku takřka nemá na lebi,
pan rada teď se učí ba be bi.
Ač od Bretagně slunné do Provence
na kathedrách všech zkoušel svoje chance,
co jich jen chová sladká Francie,
teď zkouší říkat hlásky a i e.
61
10
[63]
Ve chvíli té v nebesích Pámbu právě
chtěl odpočinku dopřát staré hlavě,
tak utrápené lidskou havětí,
na obláčku si trochu hověti.
A co tak teprv chvilku slastně dřímal,
Hanouche dole slabikář svůj třímal.
Ba, be, bi, bo si bručel zas a zas,
zkoušeje tak svůj zbrusu nový bas.
Budí se Pámbu; na půl ještě dřímá.
„Což pak je bouřka? Beze mne tam hřímá?
Jaký to drsný hluk a ropot, ryk?
To bude nár. soc. nebo bolševik!“
65
Probral se zcela a teď dolů zírá.
„Ten hlas znám přece! Ale, kýho výra!
nevědět, že už dávno nedýchá,
řek bych, že slyším Karla Pippicha!“
Dívá sese, dívá, poznal Hanumana.
„I hleďme! Přec to trochu zdrblo pána.
Mít bude aspoň nyní respekt z nás.
Leč kde jen vzal ten pippichovský bas?
Přecechtěl? Seemann? Ti dva že to byli?
Ti pánové mne vlastně ošidili!
Jak potom by má sláva neklesla,
když do mého se pletou řemesla?
Jeden ti málem amputuje hlavu,
ty za pár neděl piješ černou kávu.
Vdechni si cvoček, fazol, – čistá věc! –
z plic vytáhne to, nežli řekneš švec.
66
A druhý, ten zas mrkvičku mi strouhá,
že hlasivky mít zbytečnost je pouhá.
Že nemáš chřtán? Jeho to nepíchá.
Za pár dní z tebe zrobí Pippicha.
Já tážu se: Nač jsem já vlastně tady?
Takové jsem si nezasloužil zrady.
Kde kdo si ze mne dnes už tropí jux.
Pomalu zbyl mi jenom Alfred Fuchs.
Tam věru těžko sbírat slávověnce,
kde špinavá se dělá konkurence.
Zkrátka, ti chlapi tropí zázraky.
To nestrpím!“ A zmizel za mraky.
Zahřmělo, hned však svitla slunka záře.
Hanuš se chopil svého slabikáře.
Lehounké mráčky pluly po nebi.
On dál zas cvičil svoje: ba be bi.
[67]
Tuto knihu
Hanuše Jelínka
v úpravě a s illustracemi
Adolfa Hoffmeistra
vytiskli
knihtiskaři Kryl a Scotti
v Novém Jičíně
v prosinci 1929
pro pražského nakladatele
F. Topiče
Vydáno bylo celkem 580 výtisků, z nichž
520 prodejných, vesměs číslovaných a
autorem podepsaných. Č. 1 až 20 na van
Gelderu bílém, v nichž jest první strana
textu autorem vlastnoručně vepsána, č.
21 až 220 na holandském van Gelderu
chamois a č. 221 až 520 na ruč. hadrovém
Tento výtisk má číslo
E: av; 2004
[69]