Na Svaté Hoře, můj milý Bože,
nebyl jsem zvoníkem ani kostelníkem,
jenom studentíkem, mladičkým básníkem
s dlouhými pačesy.
Z dálky tam chodila přes hory, přes lesy
procesí.
Chodila zblízka a chodila z dáli.
Korouhve vlály,
venkovské muziky na cestu hrály.
Hezounká děvčátka na poutě chodila,
nejedna panenka stepilá, spanilá
mladému básníku tuze se líbila.
K Panence Marii v pláštíku ze zlata
chodila paňmáma, chodil i pantáta.
Chodila děvčátka modlit se růženec,
pokání udělat ztracený za věnec.
A místo růží když v lásce máš hloží,
srdéčko z vosku dej Matičce Boží,
zbožně je obětuj Přesvaté Panně,
7
jistě se slituje, usměje na ně.
Procesí chodila zblízka i z dáli,
korouhve vlály.
Marie sošku nosily panny,
ženy a vdovy zas světice Anny.
Vysoké soprány zpívaly písničku,
chválily, slavily Kristovu matičku
tisíckrát, z plných plic.
Z ambitů kněz jim vyšel vstříc.
V komžičkách červených, kvadrátky
na hlavě
kluci ministranti jsou při té parádě.
Poutníkům v ústrety – zvyk je to prastarý –
tympany vířily, vřískaly fanfáry.
A potom ústy řeholníka
matička boží mluví na poutníka,
věřící věrné upřímně vítá,
utěšit slibuje soužení skrytá.
Ženy a děvčata hlasitě plakaly,
8
mužům pak slzy jak hráchy padaly
zvolna po drsné tváři.
Pak se šlo do chrámu, ku oltáři.
Celičký stříbrný! Z výklenku září
pláštíček zlatem krumplovaný
Marie Panny.
Setmělým chrámem kadidlo vonívoní,
hlava se v úctě Tajemství kloní,
varhany duní a celý chrám zpívá:
Budiž k nám, budiž k nám milostivá,
Panenko Maria, oroduj za nás,
Královno Nebeská, Maria, zdrávas!
Zamyšlen mnohokrát poeta stál tu,
naslouchal triu těch chlapeckých altů,
hleděl, jak zbožný dav v prsa se bije,
za zvuků táhlé té melodie,
kterak všem do srdcí útěchu lije
s Ježíškem na ruce Marie Panna
s oltáře stříbrného,
9
Arnoštem z Pardubic vyřezaná
ze dřeva hruškového.
Nenaděješ se ani, je konec požehnání.
Když všichni políbili lem roucha Svaté Paní,
zamíří do krámků dcerušky, maminky,
nakoupit obrázky, růžence, prstýnky,
z vosku podobenství všeho, co kde bolí,
bys byl zdráv, nezemřel o žebrácké holi.
Student se po očku na děvčátka díval,
v duchu si písničky o lásce zpíval,
písničky přesladké mladého snění,
nad něž už na světě krásnějších není.
Pomalu vše tichlo, krámky zavírali,
dívčí smích zanikal, zněl už jenom z dáli.
Tichý večer padal, básník zřel za šera
sedmero věží zmlklého kláštera,
dlouho se pak díval k brdských lesů moři,
kterak rudý západ nad Třemošnou hoří,
kterak od Plešivce, Toku ke Třemšínu
10
z lesů vystupují černá stáda stínů,
kterak v temnu plavou chlumy za Vltavou.
Když pak uzřel svítit hvězdu Venušinu,
zvolna kráčel k městu se skloněnou hlavou
lípovou alejí, kol havířských domků,
které usínaly tiše na dne sklonku.
Ještě do tmy vytrysk’ dívčí smích,
ještě zazvonil a potom ztich’.
Celičkou pak noc mu do snů blažených
dívčí úsměv zářil, dívčí zvonil smích. –
Na Svaté Hoře,Hoře nechtěl bych, Bože,
býti kostelníkem, ba ani zvoníkem,
zas jen studentíkem, mladičkým básníkem
s dlouhými pačesy,
na krásná děvčátka úsměvná, přesladká,
chtěl bych se zas dívat, v noci o nich snívat,
když přijdou přes hory, přes lesy
procesí.
11
HANUŠ JELÍNEK: NA SVATÉ HOŘE
S kresbou Boženy Jelínkové – Upravil V. A.
Hrska – Vytiskla Československá grafická
Unie a. s. písmem Garamond k Vánocům 1933
jako soukromý neprodejný tisk pro autory
a pro nakladatele L. Mazáče, kteří ji vydali
jako vánoční a novoroční pozdrav pro své
přátele – Ze 220 výtisků má tento výtisk číslo
211.
E: av; 2004
[13]