I. BAČA
Cestoval jednou horami
král s pěti svými dcerami,
byl statný, zachovalý kmet:
chtěl princkám ukázati svět.
Na večer přišli k salaši,
bača tam seděl při kaši,
hned místo hostům udělal:
s princkami za stůl used král.
A tak jim kaše chutnala,
že nezbylo nic bezmála,
král ptá se, usměvavou líc:
„Proč neuvařils kaše víc?“
„Já, pane králi“,králi,“ bača děl,
„že sem bys přišel, nevěděl,
s princkami k stolu mému sed,
a prostou kaši ječnou jed“.jed.“
„Kdo nejed by tvou kaši rád?
Ty měl bys za ni dostat řád“.řád.“
„To zavinil jen horský vzduch,
že chutnala tak: žehnej Bůh“.Bůh.“
„V kolibě tvé bych přespat chtěl:
podušky, máš-li, rozestel“.rozestel.“
„Jen otep režné slámy mám;
ji ku noclehu rozstýlám“.rozstýlám.“
7
„Tak nám ji rozstel!“ Do slámy
král uleh s pěti princkami:
spali v ní tvrdě do rána.
A nevykypět smetana,
byli by spali ještě dýl.
Zápach je ostrý probudil
i bačův rozechvělý hlas:
„Vstávejte, k snídaní je čas.
Salášek honem provětrám,
smetanu uchystanou mám,
sýr ovčí, taky chleba kus:
přisedni, pane králi, zkus“.zkus.“
Král otřepav se ze slámy,
sed za stůl s pěti princkami,
ve vlasech tkvěl jim zlatý klas:
smály se, až se salaš třás.
I král propukl v hlasný smích,
bača se těšil z hostů svých,
že veseli jsou po ránu,
a doléval jim smetanu.
Král, pohladě si lysinu,
dí: „Vystrojils nám hostinu,
tys kuchař, věru, rozený:
škoda tě být tak bez ženy.“
Král dále chválil, velebil:
„Tvůj chléb jakoby z mandlí byl,
smetany chuti takové,takové
nemají ani králové“.králové.“
8
Když do syta se najedli,
na další pout se pozvedli,
princezny velmi nerady
i král: už byltě nemladý.
„Děkujem, bačo, mnohokrát,
žes u sebe nás viděl rád,
nás uhostil a nocoval“,nocoval,“
král ovčákovi děkoval.
„Jen přijďte, pane králi, zas!“
dojmutím chvěl se bačův hlas.
„Přijdem, však ty též přijdi k nám.“
„Když já se tuze ostýchám.“
„Přijdi a nebuď dětina!“
„Přec královská jste rodina.“
„Ty na horách jsi větší král:
královsky jsi nás uvítal,
dělil se s námi upřímně:
tys jako bratr milý mně,
přijď na návštěvu kdykoli,
přijmu tě s chlebem, se solí,
a uhostím jak krále král.“
Král baču tiskl, objímal,
jak otec syna milého.
Princky se smály na něho:
„Zůstávej zdráv tu s horami,
a přijdi brzo za námi.“
Zezulka v lese kukala,
z princezen jedna vzdychala.
11
„Proč vzdycháš, dcerko rozmilá?“
„Něco jsem v horách ztratila.“
„Po matce křížek, dcerečko,
či prsten zlatý?“ „Srdéčko.“
„Dva spíše srdce naleznou –
pojď, bačo, hledej s princeznou,
dvěma spíš štěstí vykvete:
v lásce je věrné najdete.“
Klade mu princku v náručí.
Zezulka kuká na bučí,
král, úsměv v očích, žehná jim,
odchází, čtyři princky s ním.
ROMANCE
Princka bílé ovce pase,
na ovčáčka usmívá se,
o hruď jeho opřena,
šeptá: „Jak jsem blažená!“
Princka bílé ovce dojí:
po boku jí ovčák stojí,
obdivuje očima,
jaké hbité ručky má.
Princka chodí po salaši,
chystá sýr a ječnou kaši,
vyvolává ze dveří:
„Ovčáčku, pojď k večeři!“
Princka bílé lože stele,
praví, líčko uzardělé:
„Dnes půjdeme brzy spát,
ať můžeme ráno vstát,
na pastvu dřív ovce hnát!“
12
II. UHLÍŘ
Ubírali se doubravou,
ptáci jim pěli nad hlavou,
zurčely v mechu prameny,
svit slunka padal na kmeny.
Vzduch voněl sladkým kořením,
ňadra se dmula nadšením,
kolem vlál poklid nebeský,
cestou si pěly princezky.
A pojídali maliny,
rděly se jimi houštiny –
a hafery a jahody:
u pěšin rostly, u vody.
U kouřícího milíře
mladého shlídli uhlíře,
zřel v rozpačitém úsměvu
na blížící se návštěvu.
„Je potřebí nám oddechu!“
„Pohovte si tu na mechu.“
„Jsem král, dívky jsou dcery mé:
dones nám vody, žízníme.“
S nádobou spěchá dřevěnou,
přináší vodu pramennou:
nad víno chutnala jim líp.
Král na drn klesl v stínu lip.
13
„Zdřímnu si, cítím únavu:
nanes mi mechu pod hlavu?
Tak! Děkuji ti. Dřímu již:
s princkami pobavit se smíš.“
Princezny, rozpoutaný vlas,
uhlíře zvou: „Pojď mezi nás,
v hře ukryjem se v lesa skrýš,
ty, kterou najdeš, políbíš.“
Uhlíř však stojí v ostychu:
princky se daly do smíchu,
a za ruce se ujaly,
tancujíce, mu zpívaly:
„Hledej, chytej, šohajíčku,
zatoulanou holubičku v jedlině,
hledej pod větvemi všude:
kdo ji najde, tomu bude
sedat, vrkat na klíně.“
Jedna se skrývá do malin,
princezna druhá do kalin,
třetí zaběhla v ořeší,
čtvrtá však z lesa přispěší:
„Ochraň mne svojí náručí:
jak vcházela jsem do bučí,
pohnul se medvěd v doupěti,
a mruče, jde mi v zápětí.“
Na prsou skryl ji blažený. –
Princky sem běží zděšeny,
14
král prokouk z líbezného sna:
uhlíře líbá princezna.
„Vzpamatujte se, přeběda!
Což nevidíte medvěda
příšerné tlamy, hrozných tlap?“
a na nohy král skočil v kvap.
„Řítí se z lesa na nás sem,
a zbraně nemám za pasem.“
Však uhlíř po medvědu met
drvenem, že kles mrtev hned.
„Vidím, že udaten jsi dost,
bys chránil královský můj skvost:
nuž šťasten buď tu s dcerou mou“ –
Princky tři s králem dále jdou.
ROMANCE
Bere si princka uhlíře
a nestřílejí z moždíře.
Zpěv ptačí z lesa hlaholí,
z lip vůně plní údolí.
Chatrč tu prostá ze dřeva,
však po ní jas se rozlévá.
Princezna nosí v zástěrce
krmivo ptáčkům, veverce.
Pasává s laňkou jelena,
zpívává lesem, blažená.
Pro víno chodí k potoku,
celý den je jí do skoku.
17
III. ZBOJNÍK
I šli přes lesní mýtiny,
přes lesů vonné hlubiny,
kde lípy víc než tisíc let
už staré, byly samý květ.
Milion hučelo v nich včel,
až celý prales jimi hřměl,
jak umnou rukou rozhrány
mohutné v chrámě varhany.
I uvolnili všichni krok.
„Tu, milé dcerky, třeba rok
v pokoji prožívat bych chtěl
v zátiší při bzučení včel.“
„Tatíčku, nás by tu jal stesk.“
V tom zaduněl hrom, kmitl blesk,
k zemi se prudký liják snes,
že bublal zdroji celý les.
U cesty lípa kotlavá,
král v nitro se jí schovává,
i rozesmáné princezny:
„Ach, tu je pobyt líbezný!“
„Ze dřeva lávka tu i stůl.“
„Pohárek vína, upit půl.“
„Z mechu a listí lehátka.“
„Toť rozkošná je komnatka.“
18
„Čí příbytek by to as byl?“
„Snad polních skřítků, lesních vil?“
V tom pitvorně je pozdraví
trpaslík drobné postavy:
„Kdo jste?“ „Král s třemi dcerami:
procházím lesy, horami,
bych zvěděl, co se děje v nich.“
„Věz, bují tady lesní pych.
Dozrává zločin. – Králi náš,
životem svým i dcer svých hráš:
zbujnělí muži, jinoši
kraj kolem plení, pustoší.“
„Doufám, že ušetří mne snad?“
„Dcerušky tvé jsou plny vnad:
na jejich vroucí prosbu jen
nebudeš, králi, utracen.“
Král zvážněl, princezny jal děs:
„Kdos?“ „Sluha jich, mám rozkaz dnes,
chodbou vás odvést v temný sklep,
kde na vás čeká s vodou chléb.“
Odhrnul stranou listí, mech:
zřít schody, všem se tají dech,
rozžíhá kahan, zve je dál,
však váhá sestoupiti král.
Krůpěje řinou s vlhkých stěn.
„Zahyne, kdo tu uvězněn!“
král šeptá, princky tají vzlyk.
Vstupuje jiný trpaslík:
19
„Vězňové mají dojít hned
pod lípu v shromáždění střed,
vzkazuje vůdce – loupežník.“
Vyřídiv rozkaz, posel znik.
Hned opouštějí sklepení,
před zbojníky jsou vedeni:
dvanáct jich stojí dokola,
v očích jim smělost plápolá.
Zem vystlána je koberci.
Král praví: „Mluvit s vůdcem chci!“
Vystoupí jinoch z kola ven
sličnější nežli jarní den.
Zbroj zlatá, šat pln nádhery,
hled hrdý, bujné kučery,
topolu ztepilého vzrůst,
natrpklý úsměv kolem úst.
Před králem ukláněje plec
dí: „Králi, jsem tvůj zajatec:
sotva jsem spatřil dcery tvé,
opouštím křivé cesty své.“
„Nežádáš po mně výkupu?“
„Dovol mi pouze chalupu
zde v horách vystavěti z dřev –
mým druhům odpusť, ukroť hněv:
Budem ti v lesích chránit zvěř,
pytláckou z lesa honit sběř,
hle, odhazuji na vždycky
s obuškem nůž svůj zbojnický.
20
Však po boku jak nebes stráž
chci jednu z dcer tvých, pane náš.“
Domluvil. – Zaklopený zrak
stojí tři princky, král dí pak:
„Myslím, že sotva která z dcer
se odhodlá jít v lesů šer,
uzamknout v lesích mladost svou
a stát se paní polesnou.“
Rozkošný důlek na líčku
dí Růža: „Snad já, tatíčku:
šumění lesů ráda mám.“
„Klekněte, ať vám požehnám.“
A hod se slavil svatební
ne den, dva –, ale dvacet dní,
pilo se jen a tančilo,
až vše se snědlo, vypilo.
Svatební hosté veselí
pak rozešli se, rozjeli
do stran a světa úhlů všech –
naposled král se loučil v spěch.
ROMANCE
Vrch se na vrch kupí, hora na horu,
v horách chatrč z dřeva, v stínu javorů,
vdova bydlí v ní: má dceru Barboru,
Martin – pytlák vcházívá v jich komoru.
Pod okýnkem v skalách hučí ráztoka,
lesy kolem oddýchají z hluboka,
23
a přeběhne vlků smečka divoká,
výkřik orla zaléhá sem s vysoka.
Věčné šero vládne v lesní hlubině.
Slunko svitne v polední jen hodině,
ptáče zřídka zacvrliká v jedlině,
matka mlčí, Bářin zpěv zní jedině.
Před úsvitem ranním v jizbu Martin vpad:
„Báro, zle je, spáchal zradu kamarád:
prchám“, – prchám,“ – „Zůstaň!“ – „Nesmím, ač bych rád,
s Bohem!“ – „Nezapomeň, synku, na návrat!“
„Brzy pro vás obě přijdu!“ zmizel v les.
Zahřmí rána – druhá – třetí. Hrůza, děs
schvátí ženy: „Martin vyvázl či kles?!“
Vyšly na práh: V lese slyšet hlasů směs.
Hory hoří v zlatém jitra plápolu,
kos se ozval z vonné jedle vrcholu,
smutný průvod vyšel z lesních výmolů:
na nosítkách nesou Martinovu mrtvolu.
[24]
IV. DRVAŘ
Král, princezny dvě po boku,
jde cestou podle potoku,
jde ponořený v myšlenkách –
princkám hrá radost v srdénkách.
Jak laňky sem tam poskočí,
vplétají do svých vrkočí
jahůdky, plavuň, květiny,
dětinné plny neviny.
Půvabné jako rusálky
toužebně hledí do dálky,
jak říčním vlnkám je jim v spěch,
však králi vázne krok i dech:
„Pomaleji, mé hrdličky!
Nebolejí vás nožičky?
Neomrzel vás chodníček,
a netlačí vás střevíček?
Já, dcerky, nemohu již dál.“
U cesty na drn used král:
„Na svatbě bujně jsem si ved,
a teď jsem z toho chor a bled.“
Vystoupil z lesa drvoštěp,
v uzlíku sýra kus a chléb,
sekeru s pilou na zádech,
krok sama svěžest, křepkost, spěch.
25
„Bůh posílá tě, chasníčku:
nevíš, kam poslat pro bryčku?
Jsem nějak tuze špatně v tom,
od cesty dlouhé umdlen, chrom.
Už nemohu ni kroku dál.“
„Tu bryček není. Kdo jste?“ „Král.“
Uctivě klobouk drvař smek:
„Král? To bych nebyl býval řek.
Na horách není povozu,
cesty jsou leda pro kozu,
sám hrbol, kámen, vývratě:
zde by se jelo proklatě.
Než někam zdejší cestou jet,
líp o holi se vléci vpřed.“
„Nech, synku, dlouhých výkladů:
o pomoc žádám, o radu.“
Na trakač byste, prosím, sed?“
„Proč ne?“ „Nuž doběhnu proň hned,
a po vůli vás zavezu
za hory, za les, za mezu.“
A než pět napočítal král,
s trakačem před ním drvař stál:
„Tož posaďte se, králi můj –
vozívám na něm z lesa chvůj.“
„A nebudeš se ze mne smát?
Víš, král se nesmí směšným stát.“
„MěMně směšným není mravenec,
což teprv vy – král, vladař přec?!“
26
Král sedá; „Jeď, však zvolna s hor,
pamatuj, že jsem stár a chor,
hledej jen rovné chodníčky:
nevyvrať krále do říčky.“
V údolí drvař zastavil.
„Viď, s dědkem jsi se unavil?
Teď abych chystal odměnu:
z mých dcer chceš jednu za ženu?“
„Ach, pane králi, dobře vím,
že děláte si se mnou šprým.“
„Tvé ruce ženu uživí:
jsi hodný, pilný, poctivý?
Jsi zachovalý mládenec?“
„Jsem, jsem, a chatu mám jak klec,
dvě dojné kravky ve stáji,
po dvorku slípky běhají.“
A směleji zrak pozvedne,
utkví jím princce na jedné,
na černovlasé Kačence,
až polily ji ruměnce.
Zakoktá rozčilen a bled:
„Vás, bych si domů odvez hned,
k ženušce budu dobrý muž –
nuž svolte, pan král svolil už.
Je u mne ve všem pořádek,
vždy písní dost a pohádek,
brambůrků v sklepě nechybí:
vím, u nás se vám zalíbí.
29
Hory nás chrání se všech stran.“
„Jak jmenuješ se?“ „Čunta Jan.
Honzo mi praví kmotr Tkáč –
Tak posaďte se na trakač.“
Sedla a jela princka s ním. –
Král provázel je s žehnáním
a opřen o poslední z dcer
dál spěchal, než byl svatvečer.
ROZMLUVA
„Vracím se do hradu,
otče, jen nerada.“
„Máme tam zahradu.“
„Jaká to zahrada?
Není v ní dostatek
stromoví, ovoce,
zpěvavých ptáčátek
ni rybek v potoce,
není tam jelenů,
laní a štíhlých srn,
bublavých pramenů:
jen pouvadlý drn,
vše je tam, tatíčku,
staré a zpuchřelé –
v lese a v políčku
vše bylo veselé.“
„Máš pravdu, vzpomínat
budeme na hory:
vzpomínky zteplí chlad
královské komory.“
30
V. RYTÍŘ
Když králi docházel již dech,
k hospodě došli na nocleh,
tma zalehla už širý kraj:
v hospodě světlo, teplo, ráj.
Obloha jedno moře hvězd.
Král buší, co má síly pěst,
na pevná vrata železná
pěstkou též tluče princezna.
Vlk zavyl v poli, strachy mrou:
„Ach, Bože, zda nám otevrou?“
„Nelze nám venku nocovat,
otevřte, neslyšíte snad?
Divné to tady pořádky,
krále stát nechat před vrátky.“
„Kdo takový tu dělá hluk,
jakoby dojel vojska pluk?pluk?“
„O nocleh prosí starý muž.“
„V hospodě není místa už.“
„Jsem na smrt umdlen s dcerou svou:
popřej nám koutek pod střechou.“
„Nenoclehuji tuláků.
Dnes u mne plno junáků,
rytířů v zlaté výzbroji
na dvoře, v chodbách, v pokoji.“
31
Uzamkl vrata železná.
Zoufale zalká princezna:
„Vlci jsou venku, vítr, mráz,
do stáje aspoň zaveď nás.“
Král: „Neměj srdce z kamena:
na půdu nás dej, do sena.“
„Nemohu!“ „Prosím naposled!“
„Ne!“ „Rozkazuji: vpusť nás hned!
Uchystej komnatu, jsem král!“
obličej králův hněvem plál.
Krčmář, jak stěna strachem bled,
koktá: „Hned, pane králi, hned.
Po schodech račte nahoru:
mám čisťounkou tam komoru,
v ní malované postele.“
Král vchází, chmury na čele.
„Na spaní nemám myšlenky:
zůstanu chvíli u sklenky,
zapiju trpkost, bol i hněv,
poslechnu hovor, smích a zpěv.
Ty nevyzraď však, že tu král!“
a do šenkovny už se bral,
spanilou dceru po boku,
a trochu věcí v tlumoku.
„Hle, jaký pozdní vchází host,
a jaký přináší nám skvost,
líbeznou růži, plnou krás:
dědoušku, vítej mezi nás!
32
K nám se svou vílou usedni,
a pohár s námi pozvedni,
pít budeme jí na zdraví:
jsme láskou k ní až churaví.“
Po tváři kmeta přelít mrak,
princezna klopí cudný zrak,
smělých se řečí ulekla:
nejradš by odtud utekla.
Však otec klidný na pohled
ke stolu ku rytířům sed,
princezna také přisedla
nesmělá, v líčku pobledlá.
Však její bázni, ostychu
dali se všichni do smíchu,
nesmál se rytíř jediný,
mladičký, štíhlý, nevinný.
U stolu v koutě seděl sám
v sny zabrán, oddán myšlenkám,
žert soudruhů když bujně zněl,
pěst zatínal a hněvem vřel.
„Panenko, pojď a potěš nás,
dej obejmouti útlý pas,
pij s námi na rozkoš a ples!“
V tom smělý mluvčí ranou kles.
Mladičký rytíř nad ním stál,
obličej jeho hněvem plál:
„Nevinnost dívčí v posměch dav,
ty že bys rytířský znal mrav?“
35
„Tulačku bereš v ochranu?“
„Splaťme mu ránu za ránu!“
vstávají všichni, tasí meč,
v tom: „Král zde!“ volá kdosi v seč.
Hned klesly meče tasené,
pohasly zraky plamenné,
zbled tváří rozhněvaných nach:
hrobové ticho, úzkost, strach.
„Jsem král!“ dí třesoucí se kmet,
ulehnout„ulehnout měl jsem raděj hned,
než na chvilku jen zajít k vám:
chybil jsem, pozdě poznávám.
Jdu s hor, kde dlí jen prostý lid,
však v ňadrech křišťálový cit,
v slovech i činech upřímnost:
lid prostý, ale srdce – skvost.
Však co jsem mezi vámi zřel,
bouří jen hněv můj, bohužel,
měl pokárat bych, určit trest –
Pojď, dcerko, rytířové s cest!“
Na prahu staví kročeje:
„Pravý tu rytíř jeden je,
výborně mečem zachází:
dovolím, ať nás provází.“
ROMANCE
Kol zlatého zámku démantová hradba,
v křišťálové síni královská je svatba.
36
Král poslední dceru za rytíře vdává,
všechno plesá s nimi, slávu provolává.
S hradeb věnce visí a muzika hraje,
hosté přicházejí z dalekého kraje.
Na podhradí tanec, jásot, smích a zpěvy,
švarní šohajové, vystrojené děvy.
Jeleni a voli na rožních se pekou,
vína drahocenná po potrubí tekou.
Pozvali i pěvce k jídlu, vínu, tanci:
pohádku tam žitou vetkal do romancí.
[37]
OBSAH
I. BAČA7
II. UHLÍŘ13
III. ZBOJNÍK18
IV. DRVAŘ25
V. RYTÍŘ31
[38]
Tuto pohádku veršem Josefa Kaluse vydal Josef Hladký v Hranicích na Moravě jako devátý svazek knihomilské edice Amfora v nákladu 350 výtisků. Z toho je 50 na ručním a 300 na dokumentním papíru. Knihu vyzdobil Jožka Baruch osmi dřevoryty a vytisklo ji Družstvo knihtiskárny v Hranicích písmem starého Medievalu na jaře 1929.
Číslo výtisku 79
E: dp + až; 2002
[40]