Pomněnky
anebo
rýmované propovědi
nábožnosti, mravnosti a
moudrosti.
Dárek
milé mládeži a mládeže milovníkům.
(Zvláště pro předpisy.)
Od
J. V. Kamarýta,
sídelního kaplana v Klokotech.
V Praze a v Hradci Králové.
Tiskem a nákladem Jana Host. Pospíšila,
činného ouda českého národního Museum.
1834.
[I]
Předmluva.
Jestliže kde drahého času šetřiti, a daného dobře užiti třeba, toť zajisté ve škole nejpotřebněji. Při všech sice hodinách, když se náboženství přednáší, počítá, čte, i když se v pero cos praví neboli diktuje, jest celá žáčkův pozornost zajata a dostatečně zaměsknána. Jediná toliko hodina, v které se žáci učí pravidelnému, pěknému psaní, taby ještě lépe, ku většímu dítek užitku mohla a měla býti naložena. Jsou, bohužel, ještě některé školy venkovské, kde se předpisují věci, které žákům ani za mák nedávají prospěchu; v jiných zase jednou napsaná propověd tak dlouho na tabuli stává, až ji pro prach a plesnivinu ani čísti nelze, a takéť v tom pádu žádného čtení není třeba, an žáci třebas půl léta jedno a jedno píšíce již to z paměti dobře vědí a předpisu více si nevšímají. Takto jich duševní mocnosti po všecky
[III]
ty hodiny, jichž do roka přece mnoho, leží ladem. Mnozí učitelové naproti dosti se přičiňují, a častěji a pěkné třebas věci předpisují, jenže nejsouli pro pamět a vchuť mládeže způsobeny, totiž nejsouli v řeči odměřené a rýmované, mládeže nezajímají, a tudy lehce druhý týhoden se zapomíná, co předešlý bylo psáno; kdežto by se mělo co možná na to hleděti, jsouli v pravdě ty průpovědi užitečné, aby se pro budoucí čas, pro život v paměti udržely. „Ano, já mám po každých sedmi neb čtrnácti dnech jiné průpovědi a k tomu rýmované předpisovati, řekne některý učitel, kde se jich mám dobrati? Stačíli mně těch Sychrových a několik jiných na celý rok – odkud na druhý a na třetí, an ti sami žáci ještě mi do školy chodí, a skoro všecky ještě pamatují?“ Abych tedy dle možnosti bedlivému učiteli venkovskému k jeho potřebnosti přispěl, podávám zvláště jemu 800 kratších i delších, snadných i těžších průpovědí k libému vyvolení pokaždého předpisu.
IV
Při naší škole jest obyčej takovýto. Několik těch mravných pravidel se předpíše. Žáci předběžně učiní se pozorny na jich pravdu a pěknost a prospěšnost, aby si jich s chutí všímali; a dle těchto tak dlouho píší, až je v paměti dokonale podrží, pak se sami prosebně o jiné hlásí předepsání. Čím častěji dle schopnosti a paměti žáků se předpisovati musí, tím častěji se, mimo školních hodin, buď před cvičením aneb po jeho skončenískončení, ty předešlé propovědi od žáků hlasitě jako o závod opakovati nechávají, kterékoli kdo sobě pamatoval. Časem udají se buď mimo školy, buď ve škole všelikeré pády a příležitosti, kde se poukáže jim na pravý smysl a na upotřebení té neb oné propovídky, čímž teprv pravou dostávají cenu. Domnívám se, býti spůsob tento lehké a výborné cvičení jak dobrého smejšlení, tak mravu, vtipu, paměti a řeči venkovské mládeže. An se tak pěkného cíle tak snadně krom čistého psaní dojíti může, jaký to zisk! Mnohá z těchto propovědí bude některého z našich
V
žáčků po celé jeho živobytí doprovázeti, bude mu snad výstrahou, ochranou, potěšením anebo povzbuzením.
To uváživ domnívám se, cožby tím více mne těšilo, že nejen učitelům, nejen školní mládeži, ale i dospělejšímu věku, i mnohému jinému člověku tyto pomněnky milé býti mohou, jakož mně nejen teď, ale již v mládí milé bývaly, že jsem se zvláštní oblíbeností shledával, a pro sebe opisoval. A jak shledány byly, tak je zde se sladkým upamatováním a s dobrým oumyslem veřejnosti podávám, i s těmi, kterých má vlastní zkušenost a upřímá rada k nim přiznamenala.
Z dobré příčiny nejsou v žádném zvláštním pořádku nebo sestavení. Buďtež považovány z této strany jako básnické nápisy.
V Klokotech 26. listopadu
1830.
Kamarýt.
VI
1.
S Bohem počni každé dílo,
podaří se ti až mílo.
2.
Zákon Páně světlo tvé,
řiď ním pilně kroky své;
přivede tě světlo jeho
do království blaženého.
3.
Nesuď za dary, pomni na máry!
4.
Raděj ctnost s chudobou,
Nežli hřích s ozdobou.
5.
Kdo si mála neváží,
po mnohu ať nebaží.
6.
Kdo se za svůj jazyk stydí,
hodenť potupy všech lidí.
7.
V srdci, v kterém bydlí ctnost,
v tom má stan i blaženost.
8.
Každá věc dvě mívá strany:
příjemnosti, též i hrany.
9.
Beze moudré svobody
není v žití lahody.
[7]
10.
Čím kdo výše stojí,
tím víc ať se pádu bojí.
11.
Mnohos dlužen stvořiteli,
pamatuj vždy na ten dluh;
čiň, co tobě Pán Bůh velí,
velí ti to dobrý Bůh.
12.
Lépe se krátce styděti,
nežli na dlouho želeti.
13.
Bez ochoty zlé roboty.
14.
Zalíbíšli v ctnosti sobě,
zde i onde blaze tobě.
15.
Otevř dvéře nepravosti,
dostaneš s ní více hostí;
přijde také lekání,
hanba, bolest, pykání.
16.
Nešťastný taký dům bývá,
kde kohoutek mlčí a slepice zpívá.
17.
Kdo se chlubí v ničemnosti,
najde smíchu leckdes dosti.
18.
Hříchové – prutové,
jimiž, kdo je páchají,
sami sebe šlehají.
19.
Boží zjevení, cesta spasení;
tuto cestu oblib sobě,
zalíbí se Bohu v tobě.
20.
Kde není kázně, tam není bázně.
8
21.
Lepší: Varuj se!
nežli: Neboj se!
22.
Mladost – starost, staroba – choroba.
23.
Mnoho řečí, málo věcí.
24.
Mladí ležáci, staří žebráci.
25.
Spíš urazíš prudkou vášnivostí,
nežli rozváživou studeností.
26.
Nejlepší věc škodívá,
Kdyžkdyž se jí zle užívá.
27.
Anjel strážce při tom stojí,
jenž se Boha právě bojí.
28.
Bez zásluh cti hledati
jest – se v posměch dávati.
29.
Co přináší dětem mlsky? –
shnilé zuby, bledé pysky,
malatnost a ustní puch,
mdlý žaludek, krátký duch.
30.
Lepší vrabec v hrsti,
nežli zajíc v chrasti.
31.
Chcešli býti dlouho živ,
nebuď hříchu žádostiv.
32.
Kdo svůj život v ctnosti tráví,
tenť si vije věnec slávy.
33.
Žádost těla slepá jest,
musíť ji vždy rozum vest;
9
nevedeli – běda ti,
budeš velmi pykati.
34.
Co štěstí jest, se ptáš? – Jeť ptáče,
jenž neustále sem tam skáče.
35.
Blázen světem blázní zas,
Moudrým nehne žádný čas.
36.
Mouchy rády na vředách
a na hnisu sedají;
utrhači naší cti
v chybách pastvu hledají.
37.
Jsili váben k skutku zlému,
utíkej se k Bohu svému.
Pán Bůh na tvé volání
od hříchu tě uchrání.
38.
Jako hada škodného,
střež se hříchu mrzkého;
nechť ti jak chce lahodí,
přec jen tobě uškodí.
39.
Jen ten nižším povrhuje,
koho pýcha nafukuje.
40.
Nikdy nevol za přítele,
koho neznáš srdce celé.
41.
Mnohý skrze malého
dojde cíle velkého.
42.
Co se stát má, to se stane;
tvá buď vůle, světa Pane!
10
43.
Práce kvapná, málo platná.
44.
Kdo chce žíti v pokoji,
nečiň zmínku o boji.
45.
Kdo rád z svého uděluje,
toho Pán Bůh naděluje.
46.
Chyba sice každým vládne,
často mdloba lidská padne;
kdo však z chyby nechce vstát,
ten se má co pekla bát.
47.
Jsili nectěn – sebe viň;
chcešli ctěn být, dobře čiň.
48.
Zahálky jsa služebníkem,
neběduj, žes hadrníkem.
49.
Svítězíšli nad sebou,
splesá nebe nad tebou.
50.
Pánem býti svého chtění,
slavnějšího panství není.
51.
Nižádný ať se nenamahá,
kam jeho síla nedosahá.
52.
Dětství bez učení,
mladost bez cvičení,
mládenectví bez studu;
mužství bez spoření,
křesťan bez modlení –
plodí strašnou obludu.
11
53.
Zlořečení sobě plodí,
Kdokdo své bližní k hříchu svodí.
54.
Zlé, ošklivé žádosti
studnice jsou žalosti;
z nich se prejští slzí moře,
hrozné bídy, samé hoře.
55.
Chcešli veselým vždy bíti,
hleď jen Boha v srdci míti;
stálou rozkoš ten jen má,
kdo se s ctností obírá.
56.
Chcešli synka míti vola,
hleď, ať jemu smrdí škola.
57.
Žádný bez práce nejí koláče.
58.
Chudým, při tom ctnostným býti,
přec je dobře v světě žíti.
59.
Dobře jednej v mnohumnohu, v mále,
a neboj se ani krále.
60.
Kdo se hříchu zbraňuje,
žádosti své skrocuje:
ten si cestu klestí
k největšímu štěstí.
61.
Zanech skutku hříšného,
Pán Bůh vidí – boj se ho.
62.
V ctnosti jest vše utěšení,
v ctnosti jest květ života;
12
v hříchu neduh, zkormoucení,
těla, duše chromota.
63.
Bůh, an živ jest od věčnosti,
dítky milé světa všeho
uvádí tam k blaženosti,
do krásného bytu svého.
64.
Škola v nás rodí blahý cit,
vychová z dítek dobrý lid.
65.
Kdo v své outlé mladosti
uměl snášet starosti,
věrně očekávej
z ruky Boží – radosti.
66.
Přijmi díky, naše srdce vroucí,
za tvé dary, Bože všemohoucí!
67.
Čím kdo má skvostnějšího domu,
tím víc se bojí ohně a hromu.
68.
Kdo dnes tučné hody strojí,
vzejtra žaludek si hojí.
69.
Mnoho má, kdo s málem se spokojuje,
Míňmíň než málo má, kdo víc požaduje.
70.
Ten má jmění od záhubné ztráty jisté,
Kdokdo srdce od zlého zachová čisté.
71.
S boháčem strach po šírém plyne moři,
na cestě i doma ho bázeň moří.
72.
Bez chyb není žádný v světě,
každým chyba sem tam mete;
13
ten pak lepším budiž jmín,
jenž má chyb vždy míň a míň.
73.
Bůh svých darů divně dává;
neb se v světě často stává,
že dost chudé rodiče
ze své nuzné chatrče
vydávají světu plod,
jenž jest věkům za klenot.
74.
Koho rozum nevede,
toho škoda povede.
75.
Chcešli sobě zdloužit věku,
hledej k tomu v ctnosti léku.
76.
Celý svět tě těší,
vše tě k radování zve,
když pokojně sedíš,
práce s chutí hledíš,
plníš povinnosti své.
77.
Shledáš na svědomí škodnou snět,
miluješli příliš tento svět.
78.
Vezmi vůli na ostruhu,
sprostitli se chceš neduhu.
79.
Přede všemi v naší zemi
moudrému buď čest;
rozum zdravý, rádce pravý
pocty hoden jest.
14
80.
Život lidský na světě,
jako rosa na květě;
brzy mladost uletí,
starost jí jde v zápětí.
81.
Jindy náboženství svaté
ctiltě pán i sprostáci;
teď se mnohý v bludu mate,
Boha, ctnosti vyvrací.
K těm však my se nepřidáme,
neboť lépe Boha známe.
82.
Vždy zisk s vyražením spojím,
dokud květe věku máj;
s mírností chci vesel býti,
při tom dobré símě síti,
by mi v stáří vzešel ráj.
83.
Dobré svědomí se vždycky raduje,
neb s ním Bůh a celé nebe hoduje.
84.
K práci buď ochotný,
řádný a čistotný;
vlídný ke každému,
nemluv lži žádnému;
tichý co ovčička,
dobrá buď dušička.
85.
Z pěkných knížek s pilností
vybírejte moudrosti.
86.
Lenivost hřích hrozný jest;
v práci svou hledejte čest,
15
ctnostně travte mladý věk,
Bohu, lidem čiňte vděk.
87.
Neštěstí tě stíhá? reptati se chraň!
nýbrž k Bohu volej: Vůle tvá se staň!
88.
Věřte, moudrá kázeň
jest co teplá lázeň,
níž se s duše setře vina,
jako s těla špína.
89.
Za příklad máš cikánskou snad slotu,
když jak patří nedbáš na čistotu.
Pamatuj, co přísloví nám praví:
čistota jest polovice zdraví.
90.
Dokud štěstí tobě květe,
tuť máš dosti přátel v světě;
jak se psota na tě dere,
hned se druh od druha bere.
91.
Rozum dobře radí tobě,
jen ty vždy dej radit sobě;
neposlouchej vášní svých,
žádostí a zvyků zlých.
92.
Kde jest hostem nepravost,
tamť i nářek jistý host.
93.
Co kdo seje, totéž klídí,
nechť se jak chce tobě vidí:
Zléli seješ, sklídíš zlé,
běda bude duši tvé.
16
94.
Chudobě kdo zlostně ubližuje,
tomu strašná msta se přibližuje.
95.
Děti chtí jen vždycky hráti,
vždy se s plným srdcem smáti:
hrejte! však jen po své práci,
jak to činí zprávní žáci.
96.
Člověk mravný, vycvičený
všude bývá náviděný.
97.
Ne každý jestjest, co se zdá,
nýbrž vnitř jak cenu má.
98.
Chudým nejradč Bůh se zjevuje,
k pravé moudrosti je vzbuzuje.
99.
Den buď tobě pro cvičení,
pro práci a vyražení;
u večer pak zkoušej sebe,
zdali blížeji jsi nebe.
100.
Jindy slova muže byla
jistá jako upsání;
teď, co v lid se marnost vryla,
k šálení jen dohání.
Tím se však my nezhanbíme,
slovo věrně vyplníme.
101.
Mníšli v zlém se kochati,
zde i onde běda ti!
102.
Následovník nepravosti
netěší se k blaženosti.
17
103.
Chleba dej, když lační bližní;
napoj ho, kdy prahne žížní;
nuzné přijmi pod střechu;
nemocné rád obsluhuj;
smutné vězné navštěvuj;
odranému podej oděvu;
tak se do blahého nebe připravuj.
104.
Pán Bůh, otec dobrotivý,
važ si jeho milosti;
Pán Bůh, soudce spravedlivý,
boj se jeho přísnosti!
105.
Dlouhé spaní pamět mate;
bdění – k práci kvítí zlaté.
106.
Dlouhé spaní rodí lenost,
lenost všecku nešlechetnost.
107.
Jeden otec, když se učitele tázal:
jak má syna svého k štěstí
krátkou cestou vesti?
on mu toto učiniti kázal:
Uč ho Boha znáti, čítati a psáti;
místo jmění, dej mu rozum jasný,
a tak bude synáček tvůj šťastný.
108.
Co neumíš vydobýti,
tím se nechtěj honositi.
109.
Dlouhověcí lidé byli,
dokud střídmě jedli, pili:
18
jak se vášním poddali,
krátkověcí zůstali.
110.
Kdo si tuze v sobě oblibuje,
ten se ovšem jiným ošklivuje.
111.
Dobré děti – krásný statek,
Zlézlé pak děti – v domě zmatek.
112.
Mocný světa stvořiteli!
život, zdraví tvůj jest dar.
Nedej, aby na rozmar
přijíti tvé dary měly.
113.
Pán Bůh z sídla nebeského
stvoření své zpravuje;
na žádosti srdce tvého
patří, bíd tě zbavuje.
Skládej starosti své v něho,
dojdeš cíle bezpečného.
114.
Spravedlivě k bližnímu se zachovej,
v jeho škodě nikdy prospěch nehledej.
115.
Kdo po cizím nesahá,
tomu Pán Bůh pomahá.
116.
Hleď svou prácí sobě
chleba vydělati,
sic ho musíš někdy
s hanbou vyžebrati.
117.
Mášli opravdový hlad,
se vším za vděk vezmeš rád.
19
118.
Nikdy krása strojená
není to, co v srdci vrozená.
119.
Chcešli ujít božích trestů,
opusť zlou a bludnou cestu.
120.
Čím větší jest nepřítel,
nad kterým zde svítězíš:
tím slavnější koruna,
kterou v nebi obdržíš.
121.
Dobré srdce v tomto světě
jiným víc než sobě květe.
122.
Dobré svědomí jest pramen
utěchy a radosti,
pravé urozenosti.
123.
Eva předla, Adam kopal:
kdo zemanu koně koval?
124.
Kýmby kdo byl, chcešli znát?
na druha se můžeš ptát.
125.
Když se bouřmi země třese,
z oblaků se hrnou hromy,
roztřepují skály, stromy –
nectnostného hrůza svírá!
Ctnostný však se netřese:
jeho síla – v Boha víra.
126.
Bůh jest moje světlo
času všelikého;
jest můj strážce: koho mám se báti?
20
On podpůrce silný
života jest mého:
kdož jest, před kým nemohlbych státi?
127.
S tím, co má být světská sláva,
divně Boží moc pohrává.
128.
Každá pejcha peklem dejchá.
129.
Kdo zlým nepovolí náklonnostem,
nepodá se nikdy zločinnostem:
nebo první kročej k nepravosti
uvrhuje spolu do propasti.
130.
Skutky dobrými se skvějte,
na odměnu v světě nečekejte;
Bůh za všecky vaše ctnosti
odplatí vám na věčnosti.
131.
U mnohého hlava žije,
ale srdce ve zlém hnije.
132.
Kdo teď Boha svého neslyší,
také Bůh ho někdy oslyší.
133.
Pes, jaký do chrámu,
takový jde z chrámu.
Bodejž mnohý člověk
nerovnal se jemu!
modlitbou se blížit
máme k Bohu svému.
134.
Mnohý v oči se ti směje,
mezi lidmi na tě kleje;
21
není každý přítel tvůj,
kdo ti říká: bratře můj.
135.
Jaké bývá Naděl Pán Bůh,
takové též Zaplať Pán Bůh.
136.
Slyšet jenom – dosti není,
splňuj dobré naučení!
137.
Pán Bůh mnohé nepravosti
shovívá až do věčnosti;
kdo se ale hříchu nevaruje,
věčný trest ho jistě následuje.
138.
Jak vidíte růži mříti,
tak se bude s vámi díti.
Pročež raděj šetřte ctnosti,
by ste došli uctivosti
duše ctné a nevinné,
i když krása pomine.
139.
Milé dítky! poslušnost
budiž vaše hlavní ctnost.
140.
Žádáteli svobodnými pány býti,
není třeba urozenost míti;
v dobrých skutcích slávu hledejte,
na lákání světa nedbejte;
neb kdo žádostem a světu povoluje,
třeba král byl – otroctví se podrobuje.
141.
Kdo v své mladosti nerad zpytuje,
pozdě v starosti toho lituje.
22
142.
142.
Napřed slova v mysli uvaž,
potom teprv jazyk rozvaž;
neb co jednou z ust ti vyjde,
nazpátek to víc nepřijde.
143.
Kdo rád práci zvyká,
toho štěstí zniká.
144.
Skrocuj svoje žádosti,
ujdeš mnohé žalosti;
kdo sám sebe nepřemůže,
tomu žádný nepomůže.
145.
Jenom sám ctnostný se neleká hromu,
tichý jest u prostřed hříšníkův domů;
věda, že nezhyne jediný vlas
bez vůle Boží i v nejhorší čas.
146.
Nechci pyšně zvodit nos,
aniž hlásat: já jsem cos!
tiše budu chodívat,
tiše světu prospívat.
147.
Dlouhého si žádáš živobytí?
hleď vždy otce, matku ctíti,
svým chováním radost působiti.
148.
Na potkání lidi slušně pozdravuj,
a tím lásku jejich k sobě nakloňuj.
149.
Silnějším hleď ušinouti,
slabším chyby prominouti.
150.
Požehnání Boží s vlastní pilností
objednává zboží všeho v hojnosti.
23
151.
Chváleni jste časem, milí žáci,
by ste lépe konali svou práci.
152.
Marná lidí chlouba
prašivá jest houba.
153.
Jestliže tvůj bližní
hlad má, nebo žížní:
nezavírej ruky své,
co máš, uděl ochotně.
154.
Vol si raděj žížní, hladem mříti,
než co nepravého odciziti.
155.
Běda, kde hned po ránu
otec hledí karbanu;
peněz na hromady sází,
sklenicemi, sakry hází;
trumf pro něj má na sta vnad –
matka s dětmi trpí hlad.
To jest strašná, zhoubná ohava;
kyž nás Pán Bůh od ní zachová!
156.
Jestli špatní školáci
hráči jsou a kuřáci,
z těch budou jen hlupáci,
žebráci a mrzáci.
157.
Poklesneli bližní tvůj,
nebuď zlostně pomlouván;
co nešťastný bratr tvůj
srdečně buď milován.
24
158.
Ba, králům dobře radili
i ti, jenž pluhem tížili.
159.
Přejte zlému radovánky,
přijdou také bědovánky.
160.
Dobrotivost Otce našeho
provází nás času každého.
Někdy večír s teskností
i pláč se ke mně přihostí,
a však ráno když povstávám,
s radostí se zas potkávám.
161.
Kteří každou práci
s Bohem začínají,
požehnání boží
za odměnu mají.
162.
Přemahati zlost –
ó jak pěkná ctnost!
163.
Sám o sobě špatnou chválu dáváš,
jestli bratra svého přetřepáváš.
164.
Kdo se chlubně pochvaluje,
čest svou právě pohlavkuje.
165.
Kdo se s leckým spřátelí,
brzy toho oželí.
166.
Když od přátel příliš mnoho
pohledáváš,
sám jim „Mne se odřekněte!“
radu dáváš.
25
167.
Řeč na váze měř,
málo komu věř!
světem rejdí zběř
lživá, dravá zvěř.
168.
Utrhač svým jazykem hůř raní,
nežli nepřítel svou ostrou zbraní.
169.
Vůle Boží pilnu býti,
slove cestou ctnosti jíti.
170.
Hříchu med, sladký jed;
okusíšli medu toho,
zakusíš i jedu mnoho.
171.
Co v tvé není možnosti,
nemnož tím tvé žádosti.
172.
Oko Páně vidí tebe,
nepodávej hříchu sebe.
173.
Nehonos se vznešeností,
kteréžs svou nenabyl ctností.
174.
Často, koho zavrhujem,
nejvíce ho potřebujem.
175.
Kdo se za pobožnost stydí,
toho Pán Bůh nerad vidí;
tratí lásku hodných lidí,
ani nebe neuvidí.
176.
Mnohý vyfintěný hejsek
vběhne do kostela jako pejsek;
tam se bez modlení otočí,
26
z chrámu Páně bez pohnutí vyskočí –
zase jako pejsek.
177.
Tvář a šat a povrchnosti
nepřidají cenu ani ctnosti.
178.
Zbytečným kdo strachem chřadne,
snadno do neštěstí padne.
179.
Kdo se chrání všeho zlého,
obávat se nemá čeho.
180.
Z toho, co sám činí,
mnohý bratra viní.
181.
Co jsi náhodou a ne svou pilností,
nad tím nenadmi se s hrdostí.
182.
Že nešetří sebe,
kde tím blahost bratra
zmnožit může,
vznešenost jest pravá
šlechetného muže.
183.
Kam rád chodí táta,
tam i synek chvátá.
184.
Nebuďte vy, dětičky,
mlsné jako kočičky.
185.
O jak sladce ptáčník zpívá,
když na ptáky s lepem číhá.
186.
Světská radost – okamžení,
želu ale – konce není.
27
187.
Slyšte hanbu, nevděčníci,
slyšte, Boha protivníci!
zvíře jakés do sytosti
žaludů se naškrtá;
za to – beze citelnosti
kořen stromu podvrtá.
188.
Dobře: pěkně začíti,
lépe: pěkně skončiti.
189.
Náprstek a přeslice
krášlí mladé dívčice.
190.
V krajkách mnohá dcera chodí,
po veselostech se vodí,
že jí práce není třeba:
matka doma žebrá chleba!
To jest hanba, to jest hřích;
neberte si příklad z nich!
191.
Pejcha s pádem vždy se stíhá,
hanba všude na ni číhá.
192.
Chcešli dostat souchotiny,
choď jen často na hostiny.
193.
Co zaslouží děti za mlsání?
notné huby nabaňkání.
194.
194.
Kdo chce všemu rozuměti sám,
ten má jistě v hlavě prázdný krám.
195.
Pověst o člověku zlá,zlá
jest, co hruda sněhová:
28
čím se dále povaluje,
tím se více zveličuje.
196.
Kdo zhola nic nečiní,
ten tím samým zle činí.
197.
Mnohý všecky lidi haní,
zem i nebe;
kohoby měl nejvíc hanět,
toho chválí – totiž sebe.
198.
Pán Bůh náš jest dobrý vždy,
nemění se jako my.
199.
Srovnávámli s věčností,
co čas krátký vystojím,
živ jsem v tiché radosti,
neštěstí se nebojím.
200.
Svoje zdraví, statnou sílu
nikdy neměř k zlému dílu.
201.
Heslo tvé buď ke konání:
„Bůh, Vlast, svaté povolání!“
202.
Již přichází v jevo,
že světácké učenosti,
jenž se štítí nábožnosti,
jsou co shnilé dřevo;
dává něco světla,
žádného však tepla.
203.
Jak se prázdný klásek pozdvihuje,
tak si tupá pejcha vykračuje.
29
204.
Bůh již na tom světě mstívá,
zlý svým vlastním katem bývá.
205.
V poslušnosti vzdát se Bohu svému,
v naději k věčnému štěstí patřiti:
toť jest cesta k žití blaženému;
tou mne cestou nauč, Pane, choditi.
206.
Kdo se dobře modlívá,
síly k ctnosti nabývá.
207.
Neštěstí nás učí hospodařiti,
s málem můžem také vyjíti.
208.
Hrob učí, člověče, co jsi:
„Co já jsem teď, to budeš ty;
tvá moc, tvá sláva pomine,
až smrt tě v rubáš zavine.“
209.
V Boha doufající
nebudou sklamáni,
a se sužující
v potupu podáni.
210.
Čeleď službě Boží odevzdána,
tať má věru nejlepšího Pána.
211.
Neprávě kdo k statku přijde,
ten zas brzo s mošnou vyjde.
212.
Kdo na radu nedá,
pozdě křičí: běda!
213.
Že teď bláznů není zřídka,
dokazuje mnohá zídka.
30
214.
Abys ušel pekla trýzni,
v hříchu nikde neuvízni.
215.
„Žádné světa radosti,
nechť jsou plny sladkosti,
nevtáhnou mne v léče své
proti svaté vůli Tvé!“
Tak se Bohu zaslibuj,
a slib ten vyplňuj!
216.
Zlatý klíč zde všecky zámky odmyká,
ale bránu nebeskou – jen zamyká.
217.
Kdo vždy jen dobře činí,
co Bůh chce, ne co jiní;
kdo Krista následuje:
ten nebe zasluhuje.
218.
Což jest všecka nesnáz této časnosti,
když ji přirovnáme k věčnosti?
219.
Co sám umíš vydělati,
netřeba ti kupovati.
220.
Mášli práci, chutně do ní!
budeš míti brzo po ní.
221.
Krutému kdo tvému může
smrti! ujít kynutí?
za jeden den vadne růže,
já snad umru v mžiknutí.
222.
Opatrným, čistým býti,
v tiché nevinnosti žíti,
31
buď, o Bože! pilnost má;
radost má – buď vůle tvá!
223.
Koho ruka Boží vede,
toho žádný nezavede.
224.
O co hádka mezi dvouma povstane,
větším dílem třetímu se dostane.
225.
O člověče! každý den
pošli k nebi prosby tvé;
ne však ruce k Bohu jen,
spolu srdce zdvihni své.
226.
Jednou selži – víry nemáš více,
byť jsi přísah dělal na tisíce.
227.
Kdo se v lásce Boha bojí,
tenť i v nouzi dobře stojí.
228.
Blahá vlast, kde povinnosti tíže
věrně nese sluha jako kníže.
229.
Tichý sen, kde srdce v ctnosti žije,
mysl z hvězd si ve snu věnce vije.
230.
Mnohý, jenž se v zlato strojí,
zasloužilby hnít na hnoji;
tráví dni své v lenosti,
v nectné nešlechetnosti.
231.
Co sám sobě uděláš,
za to peněz nepodáš.
232.
Mnoho lidí utopí se ve vodě;
ještě víc a mnohem hůře – v hospodě.
32
233.
Zlí svádí dobré: pozor dej,
jich se co hadů vystříhej!
234.
Blahý, kdo dle povolání
slouží Bohu, vlasti své;
zde ho čest, tam smilování
milostivě k sobě zve.
235.
Rada v každé pochybnosti,
ochrana v nebezpečnosti
jesti: duše čistá;
k nebeské též blaženosti
ona cesta jistá.
236.
Jiných nouze vždy ať budí
k outrpnosti duši tvou,
nezapomeň, že i chudí
také tvoji bratří jsou.
237.
Věz, že před Bohem všickni rovni jsme,
nechť v hojnosti neb v nouzi žijeme;
nechť vážení jsme nebo ne:
Bůh hledí na ctnost jedině.
238.
Co za službu dává svět,
zcukrovaný jest to jed.
239.
Máli dostati se tobě chvála,
hleď, by práce tvá i za řeč stála.
240.
Chcešli vždy zdráv býti,
nesmíš lenošiti.
241.
Děti zlé jsou jak snětivé obilí,
jehožby se lidé rádi zbavili.
33
242.
Bůh slunci dolů běh
i vzhůru vyměřuje,
dnem sílu ku práci
a světlo podává;
snem v noci pokojným
mdlé oudy posilňuje;
Jenjen on vždy za nás bdí,
a nikdy nespává.
243.
Pro věčnost jsi stvořený,
pro svět lepší, duchu můj!
neníť život skončený,
když hrob schová stánek tvůj.
244.
Miluj Boha, onť své požehnání
vždy otcovsky bude na tě klásti;
buď okrasou své přemilé vlasti,
budou dnové tvoji beze lkání.
245.
Čísti, a nic nerozumět,
tolik jest, co nic neumět.
246.
Každémuli věříš,
málo neproměříš.
247.
Vlkovi mluv: jak jest krásné nebe!
a on – zuby vycení na tebe.
248.
Dejte dobrý pozor na oheň a světlo!
nemyslete, žeby jiskra neškodila;
mnohé místo, které v dobrém stavu květlo,
nepatrná jiskra v popel obrátila.
34
249.
Snad brzy v hrob tě povolá
ten, v jehož moci chvíle tvá:
hleď tedy vždycky hotov být,
ať můžeš dobře odejít.
250.
Poruč všecky cesty své,
dobré příhody i zlé
věrné péči Otce svého,
říditele nebeského.
251.
Bůh jest svatý: on co chce,
on co činí, dobré je.
Kyž tak já jsem hříchu svoboden,
kyž mu jsem vždy více podoben!
252.
V zármutku i v žalosti
kloň své srdce k zbožnosti.
253.
Přestávej na mále,
šťastným budeš stále.
254.
Kdo chce něco žíti,
musí dříve síti.
255.
Pán Bůh z krásné nebes brány
patří na vše světa strany:
ke všemu dohlídá,
v každou skrejši vídá;
každý tvor jest před očima jeho;
ó varuj se pilně všeho zlého!
256.
Hloží fíky nenese,
bezbožníci spálí se.
35
257.
Konej ráda míle
povinnosti své:
nepřepadne tě
nikdy dlouhá chvíle.
258.
Potkáli tě zarmoucení,
hleď se spokojiti,
že to ještě tak zlé není,
jak to mohlo býti.
259.
Kárající metla
žene děti z pekla.
260.
Hleď s prostým srdcem vždy se modliti,
Bůh hledí na srdce, jest pouhý duch.
I nelzeť slov ti nikdy chybiti,
jen podej srdci svému volný sluch.
261.
Jestli komu jámu strojíš,
sám před pádem neobstojíš.
262.
Lenoch že jest, důkaz dává,
kdo přes osm hodin spává.
263.
Dřív než slunečko spatříme,
jak přivádí den,
půjdem z lůžka ven:
ráno nejlíp se učíme.
264.
Ne v čas jen pobožnosti oddaný
má chvála Boha tvého z ust ti znít:
s tvým jazykem má vždy i srovnaný
tvůj rozum, i tvůj celý život být.
36
265.
Kdo dřív jedná, potom rozvažuje,
ať svou bídu sám si připisuje.
266.
Miluj věrně své překrásné vlasti,
hleď jí slovem, skutky prospívat;
věř, že za to mnohé slasti
od tvých bratrů budeš požívat.
267.
Co jsou světa toho kříže
proti oné radosti,
jenžto se má vyjeviti
na nás v slavné věčnosti?
rád chci trpět okamžení,
pak žít blaze bez skončení.
268.
V nouzi nezoufej, pevně stůj!
čiň, co můžeš, v Boha důvěřuj!
269.
Oděv, jenž jest vlastní dílo,
krásí pilný lid až mílo.
270.
Ten jen Bohu vděčný sluje,
který bližním prokazuje,
zkusiv Boží štědrotu,
z lásky k němu dobrotu.
271.
Uvěříšli klevetám,
spokojenost tvá – ta tam.
272.
Kdo jest Čechem, prosím za to,
slavných Otců slova slyš:
Český jazyk cti co zlato,
Českyčesky mluv a česky piš!
37
273.
Co se marně z mládí zmešká,
nahradí se v stáří ztěžka.
274.
Čest svou hubí, kdo se chlubí.
275.
Lepší dnes je kus,
nežli zejtra hus.
276.
Nic se neboj lidí ani ďábla zlého,
budešli mít Boha za ochránce svého.
277.
Když se ti zle poděje,
netrať kojné naděje.
278.
Kdo chce v světě cti dojíti,
musí z mládí pilen býti.
279.
K dobré vůli často žádej
pomoc Boží milosti,
pak ti dobré svědomí dá,
věř, nebeské radosti.
280.
Kdyby nevím jaké zlé nás potkalo,
pročby srdce naše před ním klesalo?
i když nikde žádná pomoc není,
od Boha nám přijde spomožení.
281.
Když jest nouze nejvyšší,
tenkrát Bůh jest nejbližší.
282.
Ptáš se, proč Bůh jeden jazyk,
dvě pak ruce dal?
bys radč více dal,
než sliboval.
38
283.
Jak se kdo k rodičům zachová,
toho na dítkách se dochová.
284.
Smrt tě čeká všude, to věz;
jsili moudrý, čekej ji též.
285.
Když kdo dvěma pánům slouží,
žádnému vhod neposlouží.
286.
Nejjistější před zlodějem bývá,
kdo svůj poklad v srdci skrývá.
287.
Libomír byl švárný hošík;
krásný byl, co kvítí košík,
tvář měl plnou červánek,
skákal jako beránek.
Uhřát v řeku doskočil –
světa více nezočil.
288.
Ten svých dítek nemiluje,
kdo jim ve všem povoluje.
289.
Lichotnému málo věř;
rozvaž slova, kroky měř!
290.
Učte se rozmilé dítky pilně,
budete moudrými neomylně;
budete vždy mít u lidí čest,
každémuť moudrý vzácný jest.
291.
Nebudeteli pilní žáci,
zůstanete jen vždy sprostáci.
292.
Má chaloupka veská
jest mi dosti hezká;
39
ba blaží mne více,
než dům za tisíce:
spokojenť jsem v prostotě,
v svého srdce čistotě.
293.
Žádná rada neprospívá,
jestli Bůh nám nepřispívá.
294.
V Čechách česky mluvit
není velká čest:
neumět však česky
velká hanba jest.
295.
Žádná škoda větší není,
jako času promaření.
296.
Neníli tvá vůle chladná,
těžká práce bude snadná.
297.
Jak pak ten se nepopíchá,
kdo se mezi trní míchá?
298.
Počmárášli jakou stěnu,
hanbu činíš svému jménu:
neb se praví, popsaná že stěna
jenom bláznů ukazuje jména.
299.
Lepší kousek chleba vlastního,
než pečeně stolu cizího.
300.
Lepší doma vody sklínka,
než v cizině soudek vínka.
301.
Chceš vidět cos ohavného?
Viz člověka opilého.
40
302.
Zdažbys mohl poživení bráti,
kdybys nebyl sázel, chránil strom?
mohbys v chládku sobě libovati,
kdybys nezamezil větve lom?
Nikoli: kdo práci zavrhuje,
ten si dobrého moc utrhuje.
303.
Hospodářství hyne v smutném zmatku,
kde se koná práce bez pořádku.
304.
Komu plnou hrstí
sypává se štěstí,
vždycky šťastný nebývá,
často rozum pozbývá.
305.
Posud není nalezena
v světě rozkoš nezkalená.
Shledáš na ní tu vadu,
že má trpkou přísadu.
306.
Neznám škaredější obludu,
jako děvče hezké bez studu.
307.
Pomoc, jenž se dlouhou
prosbou vynutí,
tak nám milá, jako –
jídlo bez chuti.
308.
S večera, v poledne, z rána
budiž Bohu chvála vzdána.
309.
Já štěstí nestálé
knížete neb krále
41
sobě nežádám;
jedině jen v ctnosti,
v srdce upřímnosti
sobě zakládám.
310.
Vesele se duše k nebi vznese,
jestli hojnost zásluh s sebou nese.
311.
Pamatuj, že Pán Bůh
všemi věcmi vládne;
bez něj ani lístek
se stromu nespadne;
ať tou myšlenkou ti
každá hořkost sladne!
312.
Budiž Boží jméno
vždycky od nás ctěno,
srdcem velebeno!
313.
Svět jest naše opravdivá macecha,
neb nás v Bohu těšiti se nenechá.
314.
Obyčejně k stáří
člověk trest svůj cítí,
jenž své živobytí
z mládí hříšně zmaří.
315.
Není v celém světě
záhubnější zvíře
nad člověka, jenž se
rouhá pravé víře.
42
316.
Jestli příliš kvapíš,
snadně ježka lapíš.
317.
Moudrý považuje,
vážně pokračuje,
by se neurazil,
by věc nepokazil.
318.
Nestejně svých darů Pán Bůh rozdělil,
aby mezi lidmi pevný svazek byl.
Bohatý má chudým z svého uděliti,
chudý má svou prací se mu odměniti.
319.
Budu milovat a ctíti
rodiče své přemilé,
aniž kdy jim působiti
chvíle jaké nemilé.
Nechci zavrhovat v zlosti
slova jejich zkušenosti.
320.
Budeš vždycky čerstvý, zdravý, silný,
jsili čistoty a práce pilný.
321.
Koho Bůh si oblibuje,
toho křížkem navštěvuje.
322.
Miluješli klam,
šizen budeš sám.
323.
Dobré dítky! věřte silně,
vše žeť v Boží moci jest.
Modlete se v práci pilně,
z všeho Bohu vzdejte čest.
43
Nedáli Bůh požehnání,
marné všecko namahání,
slepé všecko mudrování.
324.
Všemohoucí! ty své tvory
vodíš, krmíš, odíváš;
světů rozlítnou se sbory,
jak jen prstem zakýváš.
325.
Kdo se s divy nejvyššího
Boha moudře zabývá,
potěšení nejčistšího
duchu svému nabývá.
326.
„Slovo dělá šlechetného muže,“
praví starodávní přísloví;
považ každý, zdržetli je může,
prvé, než je vysloví.
327.
Slovo dělá čest,
lhář jen v hanbě jest.
328.
Budemeli muset nésti
po boku kdy ostrý meč,
ó toť necháme se vesti
lásce k vlasti v lítou seč.
Svaté heslo: „Bůh, král český, Vlast!“
osladí nám každou trpkou strast.
329.
Kdo se v živobytí naučí
nésti břímě stavu svého,
v Boha doufat předobrého,
ten má štěstí v náručí.
44
330.
Není lidem psáno na čele,
jsouli v skutku dobří přátelé.
Mnohý přítelem se nazívá,
ale v srdci hada zahřívá.
Jiný obličej svůj mračí,
spomůže však lidem radši.
Onen zdvořile se směje,
potajmo však zle ti přeje.
Jiný zlobivě sic brouká,
k tvému dobrému však kouká.
Pročež, ať tvou k lidem důvěrnost
vždycky doprovází rozšafnost.
331.
Na černo sám sebe maluješ,
jestli na jiné rád žaluješ.
332.
Mnohý tříbí cizí chyby,
má však sám v oku trám.
333.
Čím nepřítel škodit touží,
to nám často k štěstí slouží.
334.
Kdo do školy loudavým jde krokem,
ze školy však zajčím běží skokem:
ten svou chůzí k hanbě vyzrazuje,
že se jemu škola zprotivuje.
335.
Dobrá ovčička dbá na pastýře,
vždy se jeho hlasem zpravuje.
Neníli žák trestu hodné zvíře,
jestli učitelům vzdoruje?
45
336.
Jestli nechceš ničím býti nežli oslem,
tedy místo školy na pastvu tě pošlem.
Zaslušno jest, aby člověk lenivý
za pokrm měl jako osel kopřivy.
337.
Bedliv buď vždy dobré pověsti,
máli se ti štěstí povésti.
338.
Špatně bude někdy spáti,
s bázní k soudu musí vstáti,
kdo miluje postel
více nežli kostel.
339.
Ruce prací zjizveny
lepší jsou než jiné s prsteny.
340.
Radost z toho, dítky, mějte,
za šťastné se pokládejte,
jestli vám se dovolí
denně jíti do školy.
341.
Vesele si chlapec skočí,
když jest rodičům svým z očí.
Mní, jsa vzdálen od lidí,
že ho žádný nevidí.
Na to nemá pomyšlení,
že v tom světě místa není,
kdež se před Bohem lze skrýti,
před ním něco utajiti.
342.
Na toběli vášeň tráví,
bude brzy po tvém zdraví.
46
343.
Vespolek se rádi mějme,
ctěme Boha, a svou vlast!
bližním rádi pomahejme,
když je hněte bída, strast.
344.
Krádež, ač se skrytě stane,
přece tajná nezůstane.
345.
Ne to bývá, které chřestí,
ale mírné, pravé štěstí.
346.
Z růžových ust nevinnosti
moudrost rady nabývá;
do hor – jako do rovnosti
s ní se chodec ubírá.
347.
Před rozpakem jednati,
jest – k lítosti chvátati.
348.
Když se lékař přičiní,
často divy učiní;
může zdraví zpravovat,
ne však život darovat.
349.
Neštěstí nám dodá síly,
ducha vycvičí a sílí.
350.
Za krátkou neb dlouhou dobu
dojde člověk svého cíle:
buď jest na krok, buď na míle
cesta od kolíbky k hrobu.
351.
Pokládejte oné dítky za nešťastné,
byťby měly přes potřebu zboží časné,
47
jestli špatně vedeny jsou k tomu byly,
by se věcem užitečným naučily.
352.
Tvrdošijní, bujní žáci
lezou nazpět jako raci:
hanbou ale zčervenají,
když se v horkou lázeň dají.
353.
Jeli dítě lživé,
marnotratné, mstivé,
způrné, zahálčivé,
cizích věcí chtivé:
o tom pravda řekla,
že jest kvítek z pekla,
a že k polepšení –
mnoho čáky není.
354.
Lidé velmi náruživí
nebývají dlouho živi.
355.
Ptáček Bohu chvalozpěvy zpívá,
jestli potřebného zobu mívá:
Mnohý však se k stolu nemodlívá,
bez poděkování nají sese, až říhá.
356.
Neníli to pravda jistá,
že zde v světě není místa,
kdeby člověk skrejši měl,
v nížby Bůh ho neviděl?
357.
Bezbožníků veselení
jest jen blesků míhání,
48
za kterým se rachocení,
hromobití přihání.
358.
Jenž do školy nechodili,
čímpak větším dílem byli?
obyčejně dravá zvěř,
špatná, loupežnická zběř.
359.
V čistotě a ve střídmosti
žíme jako předkové;
v míru – pilni povinnosti,
v boji – buďme rekové!
360.
Obyčejně rozum lidský zahálí,
když se vášní nějakou krev rozpálí.
361.
Hrdinu všech hrdin nazvi toho muže,
jejžto žádná náruživost nepřemůže.
362.
Jestli kvapně ledakomus věříš,
omylům sám do náručí běžíš.
363.
Lepší znik se stromkům ovocným tím dává,
když kdo husté větve jejich obřezává.
Ať se to též mládeži od rodičů stává.
364.
Tam se hlava chýlí,
kam tvé srdce cílí.
365.
Co pro Zaplať Pán Bůh uděláš,
za to nebe sobě vyděláš.
49
366.
Řádné vyhladovění
dodá jídlům koření.
367.
Ti se z požehnání radují,
s věrnou modlitbou jenž pracují.
368.
Snadně dá se bližního čest uraziti,
těžká věc však odejmutou nahraditi.
369.
Chceš se někdy v nebi radovati?
Boha hleď, i lidi milovati.
370.
Světská marná radost
mívá v patách žalost.
371.
Pivo jest nám dáno k posilnění,
požívášli však ho k opíjení,
k ohavnému svede pohoršení.
372.
Co se z země narodilo,
slušno, by zas zemí bylo.
Ty však, bydlící v nás duchu!
nezůstaneš v hrobním puchu.
373.
Lépe přebývati mezi nedvědy,
než se nesnaditi s zlými sousedy.
374.
Máli domluva tvá volný přístup míti,
hleď ji něčím k duhu jdoucím – osladiti.
375.
Čekej času, co hus klasu, bez reptání;
dostaví se snad tvé štěstí bez nadání.
50
376.
Jestli slunce štěstí tvého zapadne,
brzy přízeň, vážnost lidská uvadne.
377.
Ranní vstání, pracování,
ctné chování, nouzi brání.
378.
Bys měl chválu, o to mívej snažnou péči,
by se jednání tvé srovnávalo s řečířečí.
379.
V společenství mladých lidí
studu prázdná panenka
tak se od nás ráda vidí,
co na stromu housenka.
380.
Nejlepší a nejdražší jest host:
v srdci usedlá spokojenost.
381.
Nejdřív v posměch zavadí,
kdo se s vyšším nesnadí.
382.
Krásně, krásně člověk kvete,
dokud ctnost ho zalívá:
jak jej hříchů vedro zplete,
tu hned bídně umdlívá.
383.
Zármutek když smutné srdce svírá,
žeby Boha nebylo, se zdá:
přirozenost líbě slzu stírá,
tichý svatý pokoj duši dá.
Všude hlásá krásná stvořenost:
Bůh tvou obstarává blaženost.
51
384.
Boháč, když chce rozkázat,
mnoho může dokázat,
mnoho může nakoupit,
ne však nebe zakoupit.
385.
Mužně v neštěstí chcem státi,
nebudem se bouře báti;
když nás vrhne v strašnou noc,
Boží s námi vládne moc!
386.
Šediny – hrobové květiny;
těmi kdo již jednou kvetne,
toho brzy kosa setne.
387.
Panská láska roste
na zaječím chvostě.
388.
Mnohý v ustech med,
v srdci chová jed;
v oči se ti klaní,
po straně tě haní.
389.
Žák, který se bez knih učí,
ten se mnoho nenaučí.
390.
Mnohý pán již na bolestné posteli,
sluha jestěještě poskakuje veselý.
391.
Z jehličky na grešličku,
z grešličky na truhličku,
z truhličky na kravičku,
z kravičky – na šibeničku.
Ten jest začátekzačátek,
52
ten konec krádeže;
pročež třebas pro maličkost
přísně kárej mládeže.
392.
Prospět se snažme, věku si važme
mladosti,
ach, i nám dnové přinesou nové
starosti.
393.
Na zemi této vzácné je léto,
vzácný den;
rok i den hyne, mladost i mine,
jako sen.
394.
Kostel, ono svaté místo,
množil jindy nábožnost;
o kázaních teď je čisto,
v hospodách však – lidu dost.
Bůh je račiž napraviti,
s těmi nechcem spolek míti.
395.
Mějme spolu, co vyděláš;
však škoduj sám, co proděláš.
To jest rada zlosyna,
ne hodného křesťana.
396.
Nechci já bohatství
ani peněz míti;
nechci pánem zlata
ani králem býti:
raděj dobrou duši
ať mi nebe přeje,
53
pak se na mne štěstí
s celým světem směje.
397.
Kdo se cizím skutkem chloubí,
ten sám sobě hanbu troubí.
398.
Dobrá kniha pravý poklad v domě,
radu dá i potěšení tobě.
399.
Někdo všechněm lidem
do svědomí sahá,
ale za svůj nos se
nikdy nepotahá.
400.
Věř mi příteli, člověk čisté duše,duše
nepotřebuje kyje ani kuše,
ani ručnice k obránění svému,
nač je to jemu?
401.
Ctnostného můžeš na kraj světa hnáti,
na moři, v ohni on se bude smáti:
byť na něj padnul třeskem i svět celý,
bude veselý.
402.
Meč má chránit,
neli ranit.
To si každý mocný pamatuj,
a nižšího sebe nesužuj.
403.
Mnohý žvavou hubou
s žoky divů natříská:
a když přijde k skutku?
hanou sebe zaplíská.
54
404.
Komu ctnost a vlast je drahá,
tomu pěstí láska pravá
věčně nevadnoucí květ,
ten má v srdci blahý svět.
405.
Marný, nesmyslný hráč
bývá statku svého dráč.
406.
Nepravosti cesta sice
z počátku jest vábivá;
dále – smutná, víc a více,
posledně – jest strašlivá.
407.
Vše se v tomto světě mění,
vše jen trvá krátký čas:
dnes co jest – již zejtra není;
povstalé vždy hyne zas.
408.
Člověk vše dle svého zraku
vidí v světle nebo v mraku.
409.
Drž se starých rady,
oč nedojdeš vady.
410.
V svém prostičkém stanu,
živ jsa Bohu Pánu,
rád mám svatou ctnost.
Znám v své samotnosti
pravých utěch dosti,
jiné – vše marnost.
411.
V slovu Božím srdce své zakládám,
celou duši Bohu svému vzdávám.
55
V této lásce chci se stále kochati,
ta jen bude do nebe mne volati.
412.
Boha máme velebiti,
v spolku svatých vroucně ctíti;
v prostřed lidu nábožného
vzdávej obět srdce svého.
413.
Za neřádné bezbožnosti
nechtěj bráti odměn ctnosti.
414.
Pošmáraná stěna
jako planýř vystavuje –
hloupých lidí jména.
415.
Dítky rodiče své ctíce
dojdou věku velkého;
nevažte si spolků více
nežli otce starého.
416.
Přijďte, přijďte blahé časy,
pominulá upřímnost!
ať se slyší nuzných hlasy,
ať se opět líbí ctnost!
417.
Kdo se vždy rád soudívá,
místo zisku –
víc ještě si škodívá.
418.
V zemi, v níž se věrnost, víra změní,
ani blaho, ani požehnání není.
419.
Co se vleče, neuteče,
Bůh zloděje najde přece.
56
420.
Staré chrámy dobré zvony mají:
staří lidé dobře radívají.
421.
Chcešli zlému v cestu jíti,
jiskře nedej ohněm býti.
422.
V těžké srdce smutnosti
dar jest velké moudrosti,
na bližního pozor dáti,
z pohrom jeho příklad bráti.
423.
Krásná jesti Boží země,
hodna radostění.
Užiju ji, dokud ze mě
prach a popel není,
ale v ctnostném veselení.
424.
Ať se jak chce poděje,
Bůh tvá budiž naděje!
425.
Ctnost i pouta roztrhává,
v ukrutníku plodí strach;
volnost otrokovi dává,
krutost koří se jí v prach.
426.
Není ještě ztraceno,
co být může vráceno.
Ztracený však čas –
nevrátí se zas.
427.
Kdo jest poddán zlosti,
zdraví sebe sprostí.
57
428.
Na světě se všecko mění,
měním já i podobu;
a ta v krátkém okamžení –
klesne také do hrobu.
429.
Zlato, krása, síla, světa čest
jenom pozlacená třtina jest;
podepírášli se na ni,
podvrátí tě pády maní.
430.
Ctnost nespálí oheň,
nezanese voda,
nad všemi sic věcmi
panuje příhoda.
431.
Často vlastní štěstí pokazí,
kdo svou řečí jiné porazí.
432.
Nešetříšli v mladosti,
odkud vezmeš v starosti?
433.
Komu v jasné spanilosti
růže v tváři rozkvetá,
kdo své chyby, nepravosti
snažně z srdce vymetá,
komu z očí v jasném zření
veselost se usmívá:
Nevinnosti k oslavení
chválopíseň zazpívá.
434.
Co z lásky činíš nuznému,
to činíš Bohu samému.
58
435.
Všecko učiň ve svém čase,
uspoříš tak svojí kase.
436.
Jdešli s chutí do toho,
máš polovic hotovo.
Pozdě začínal, pozdě dokonal.
437.
S málem hospodářným býti,
jest: svůj statek rozmnožiti.
438.
Zima zajde, jaro vládne;
nám když sněhem vlas připadne,
jaro nám i léto hyne,
mráz ten z hlavy nepomine.
439.
Nechtěj se po zlatě hnáti,
o jeho lesky není co státi.
Čím více tě zchlácholí stříbrný zvuk,
tím více ti natropí lopot a muk.
440.
Nechtěj se po slávě hnáti,
o její marnost není co státi.
Dychtivost po ní
k ourazu kloní;
Coco k radosti slouží a k utěše jest,
to marná ti vykrade chvála a čest.
441.
Pravíš, v domě že ti straší?
ne, jen hlava se ti plaší.
442.
Marná krása hyne,
ctnost pak nepomine.
59
443.
„Kdo jest nad nás knížata?“
Hrobníkova lopata.
444.
S každým krokem chvátáš k hrobu,
pomni: jak jsi živ,
tak pojedeš onu dobu!
Zpomeň na to dřív.
445.
Bližního když vidíš pochybiti,
místo hany hleď jej napraviti:
uštipačné hanění
není k jeho zlepšení.
446.
Vše tu pravdu ohlašuje:
Člověče! tvůj oučel ctnost;
ta tvou lásku zasluhuje,
ta dá pravou důstojnost.
447.
Oko Páně všecko vidí,
i když někdo tajně šidí.
448.
Ta jest moudrost nejjasnější,
Boha milovati;
a ta radost nejstálejší,
s ním se radovati.
449.
Oheň voda uhašuje:
hřích – almužna zahlazuje.
450.
Otec synkovi dal statek;
ten pak za to na oplatek,
o kůrku že prosí jen,
60
ze dveří jím strká ven!
Není ďáblu podoben?
451.
Dítě, jemuž milá pilnost, dobrota,
jistě dojde blaženého života.
452.
Tlachači tajemství nesvěřuj,
nedrží na uzdě jazyk svůj.
453.
Se střídmostí jez a pí,
čisté ať jsou věci tvé!
v pravý čas vždy vstaň a spi,
zachováš tak zdraví své.
454.
Opatruj vždy světlo, oheň,
nevěř ani jiskřičce;
pošlý plamen z ní jest škoden,
stráví celé vesnice.
455.
Kdo ti hrozí tuze,
věř, že málo může.
456.
Co neumíš, nech toho,
nedávej se do toho.
457.
Pěkný, čistý a pořádný
chci já býti, jako žádný;
nebo chlapec ošklivý
každému se protiví.
458.
Kdo své věci, knihy, šaty
hned za mládí kazí, špatí,
z toho také v starosti
nebude moc radosti.
61
459.
Rceli kdo, že Boha miluje,
bratra pak nenávidí,
ten se slovem Božím žertuje,
a jen sebe sám šidí.
460.
Vše, co jest mi v světě dáno,
od Boha buď požehnáno!
461.
V městě, ve vsi, v poli, v lese,
všude zlého duše ubohá,
pomyslíli na Boha –
před jeho se soudem třese.
462.
Tobě Bože jen se patří mstíti,
ty pak pravíš: Já chci odpustiti.
Nechci tedy splácet mstivě,
když mi ublíženo křivě.
463.
Obžerstvím svou prznit duši,
zdaž to na křesťana sluší?
Ním to, co nás posilňuje,
mysl naši občerstvuje,
v zhoubný jed se obrací,
drahé zdraví podvrací.
464.
Nech ať, Pane! cestou pokračuji,
na níž milosti tvé dosahuji;
uč mne, co mám činiti,
bych se ti moh’ líbiti.
465.
Chce Bůh dobrý pomoc dáti
těm, kdož se ho budou báti.
62
466.
Vždycky mluv pravdivé řeči,
jakž na dobré lidi svědčí;
milován jsa od každého,
ujdeš hanby, mnoho zlého.
467.
Lidé jsou stvořeni k práci,
tak jako k létání ptáci.
468.
Nech ať každá bída, Pane!
utvrdí mne ve ctnosti;
jen když ty chceš, ať se stane
uleva mé žalosti.
469.
Vždycky hleďte, milé děti,
rodičům svým vyhověti.
470.
Nechtěj všemu hned za pravdu dáti,
nechcešli se pozdě za nos bráti.
471.
Opilého člověka
haní každý z daleka.
472.
Dej mi, Bože! přátel míti,
jenž nemohou lichotiti;
jen vždy o to mají péči,
co k dobrému mému svědčí.
473.
Člověk outlá chudinka,
jako z mejdla bublinka.
474.
Mnozí z rána vejskali,
na večer si stejskali.
63
475.
Moudrý co dobrého vidí,
následuje s radostí;
zle jednati on se stydí,
varuje se nectností.
476.
Důvěrně kdo Boha vzívá,
vyslyšení rychlé mívá.
477.
Až se v světě bázeň Boží,
ctnost, a zdravý rozum zmnoží,
teprv, věřte synové,
lepší přijdou časové.
478.
Snášej od nepřátel trpělivě rány,
za to otevřou se tobě nebes bránybrány.
479.
Lidské zdání mnohotvárné
bývá obyčejně marné.
480.
Každý člověk lenivý
za živa již práchniví.
481.
Rodičům dej požehnání,
Bože! za jich vychování;
dej, ať je nezarmucuji,
nýbrž dobrým odměňuji.
482.
Kteří na cti utrhají,
jazyky prý hadí mají;
a kteří je poslouchají,
také v zlou se pověst dají.
483.
Tím se bujnost dítek podporuje,
když se nemoudře vše dovoluje.
64
484.
Ošemetník řeč svou sladí,
usmívá se, tebe hladí,
až když tebe ošidí –
šibal v něm se uvidí.
385.485.
Uznalé kdo pravdě odporuje,
ten vším právem v církvi kacíř sluje.
486.
Jako mrazy květy kazí,
tak též chlipnost hubí sličnost.
487.
Dům chvoštišti vymetený,
pro zlé duchy připravený
jest opravdu ten,
kde se boží den
v ničemnosti promarňuje;
Vv tom si ďábel pochvaluje,
jen že jeho chválení
promění se v pálení.
488.
Dobře čiň, a v Bohu měj doufání,
on udělí dnům tvým pokoje.
Shledáš při všem jeho požehnání,
že se dobře s tebou poděje.
489.
Dobří od zlých nikdy
sváděti se nedají,
pohoršlivé skutky
výstrahu jim dávají.
490.
Skrývá lest svou hluboko,
kdo jest přítel na oko.
65
491.
Neměj kostel za svou postel.
492.
Slovo spěšné bývá směšné,
bývá často nebezpečné.
493.
Jestli po nemožných věcech toužíš,
toť sám sebe zbytečně jen soužíš.
494.
Věci nalezenénalezené,
ale nevrácené –
jsou co ukradené.
495.
Jestli od zloděje kupuješ,
ve zlodějský spolek vstupuješ.
496.
V Bohu těš se, živ buď bez reptání,
vidíšli zlých štěstím osypání.
Střež se mysl rozněcovati,
nechtěj někdy s nimi pykati.
497.
Klamný přítel škodí víc,
než nepřátel na tisíc.
498.
Kdo nemá Boží bázně,
tenť hoden bývá kázně.
499.
Co je do tvé hlavy,
mášli špatné mravy?
500.
Ach, můj dobrotivý Bože!
mnohá tvoje čeládka
bez modlení padá v lože,
jako bez rozumu hovádka.
501.
Nuznému kdo uděluje,
Pánu Bohu zapůjčuje.
66
502.
Nekupuj vše, cobys žádal mít,
ale bez čeho ti nelze být.
503.
Na smrt každý čeká,
přece se jí leká.
504.
Vlastního se bojí člověk stínu,
máli na svědomí těžkou vinu.
505.
Mluví sladce zhoubný zrádce.
506.
Kdo se Boha bojí,
svítězívá v boji.
507.
Nechávášli ležet
svoji hřivnu ladem:
zázrakem se stane,
neumřešli hladem.
508.
Zřídka ten se prohřešuje,
na věčnost kdo pamatuje.
509.
Věru, právem sluje hloupý,
na vrbě kdo straku koupí.
510.
Neštěstí jest v domě přec
každá ukradená věc.
Ukradené krade zase,
nedá zniku tvojí kase;
neber takou kletbu na se.
511.
Milost Boží bez ustání
štítem svým dobrého chrání;
neopouští nižádného,
kdo jest srdce upřímého.
67
512.
Chudoba cti netratí,
pejcha lidí zatratí.
513.
Žák, jenž na otázku
odpovědi neví,
ve škole má vážnost –
co na sejpce plevy.
514.
Hloupost bývá příčina,
že se mnohý vypíná.
515.
Kdo bližního k obtížení
na lichvu z lakomství nedává,
a nevinných k potlačení
na dary nemívá zření,
s bezbožnými v radě nestává,
kdož tak živ – ten v nebi zůstává.
516.
Těch se spolků uvaruj,
jenž světu tak se oddali,
by jen časnou rozkoš brali:
ti již mají smutný podíl svůj.
517.
Zlé, kterým tě zlosyn stíhá,
nad jeho se hlavou zdvihá.
518.
Ne vždy sebe rádi mívají,
kteří přátelsky se líbají.
519.
Kdo na otce, matku sáhne,
toho peklo k sobě stáhne.
520.
Křivé přísahání,
na cti utrhání,
68
bližních okrádání,
život bez pokání –
do pekla zahání.
521.
Roztrháš své jmění na caparty,
jestli často hráváš v kuželky a v karty.
522.
Jak bude Bohu slouženo,
tak rovně bude placeno.
523.
Všichni, kteří Boha znají,
v něm náději svou skládají,
ty on v bídách nenechává,
lásky své jim užit dává.
524.
Kdo jinému nectně nadává,
hubu, neb na hubu dostává.
525.
Které dítě rodiče své rmoutí,
tomu má vzít červa nástroj z proutí.
526.
Otec nashromáždil lakotně;
synek rozutratil ochotně.
527.
Vrána k vráně sedá,
rovný rovného si hledá:
kdo spolkuje s bezbožnými,
mívá také hanbu s ními.
528.
Bůh jest hotov potěšiti
spravedlivých v těžkosti;
on je štítem milosti,
69
dobře umí ochrániti,
by jim žádný nemoh’ uškoditi.
529.
Nestydatá řeč
jest pro milou mládež
ctnosti její krádež;
v její outlé srdce
vražedlný meč.
530.
Kdo ve věcech Božích
mudrovat se opováží,
jistě v samý zmatek,
v potupu sám sebe sráží.
531.
Jména nesmyslných troupů
čtou se na lecjakém sloupu.
532.
V kterém domě vášeň
pánovi poroučí,
s tím se pokoj, štěstí,
požehnání loučí.
533.
Před soudem až budeš státi,
nebude se Bůh tě ptáti,
jaks o víře vtipně mudroval:
ale jaks tu víru zachoval.
534.
O mnohých ty lásku v světě
nechtěj tuze stát:
jen když tebe jeden hodný
má srdečně rád.
535.
Není dosti utržiti,
hleď si také uspořiti;
70
rozděl všecko pěkně moudře,
oč se ti povede dobře.
536.
Dobrý někdy časně
k Bohu bývá povolán,
aby na té zemi
od zlých nebyl sužován.
537.
Trpělivost všecko zmůže,
z trní rostou pěkné růže.
538.
Všem se Bůh najíti nedá,
jenom tomu, kdo jej hledá.
539.
Kdo jest právě šťastný jen?
v stavu svém kdo spokojen.
540.
Jestlibys kdy ještě více
sobě k štěstí svému přál:
pomni, že jich na tisíce,
jimž Bůh míň než tobě dal.
541.
Zachovášli srdce čisté,
v nebi uzříš Boha jistě.
542.
Lásko v nebi důstojná!
na tě všickni spoléhají,
tebou žijí, z tebe mají
dobrodiní přehojná.
543.
Dobře šetř jazyka svého,
jest on pramen mnoha zlého;
ať nesplodí utrhání,
71
falše, lži a oklamání,
tobě – hořké naříkání.
544.
Koho nemravnosti zohyzďují,
toho špatně šaty ozdobují.
545.
Jaké lože usteleš,
na takovém sám si lež.
546.
Jestli po zlých věcech toužíš,
s těmi sobě zle posloužíš.
547.
Jestli sloužíš jen sám sobě,
pročby Pán Bůh platil tobě?
548.
Myslím, že se zelená hlávka
více světu zavděčí,
nežli mnohá dosti velká
prázdná hlava člověčí.
549.
Pane! doufám v tvé milosti;
ta mne všeho zlého sprostí,
aby moje srdce plesalo,
o dobrotě tvé vždy hlásalo.
550.
Národů všech rady,
rozum i ouklady
rozptyluje Pán;
lidská mudrování,
všecko namahání
v nic obrací sám.
Jenom jeho vůle stojí,
v té se dobří upokojí.
72
551.
Poslechni mou radu:
ukroť hned zlé pomyšlení;
kdo již letí v pádu –
tomu těžké udržení.
552.
Pročbychom se medle pekla báli,
jsmeli v dobrém předsevzetí stálí?
553.
Dobře radím: chraň se mstíti,
chcešli k nebi přístup míti.
554.
Moudrý dřív, než chválu dává,
kdoli toho hoden, rozeznává.
555.
Co se stává od zlých lidí,
světu tajno – Bůh to vidí.
556.
Kdo se v řeči zajíká,
lež snad v pravdu oblíká.
557.
Trp, a nereptej v tvém utrpení;
jiných zásluh snad pro tebe není.
Zaplatíšli zde svůj dluh,
odpustí ti dobrý Bůh.
558.
O jak mnozí litovali,
že se z mládí zanedbali!
559.
Jestlis nepřítele zbil,
nemni, že jsi svítězil.
560.
Lepší vlídné odepření,
než mrzuté udělení.
73
561.
Kdo začne notou vysokou,
tenť nevyzpívá píseň svou.
562.
Nechcešli se spáliti,
hleď se ohně vzdáliti.
563.
Kdo nás jednou ošidí,
nikdy rád se nevidí.
564.
Dítky, jenž se dobře chovají,
od všech milovány bývají.
565.
Kdo ničemu nerozumí,
všude s hanbou v koutě čumí.
566.
Blaze nám, když zásluh máme,
neb až jednou zemřeme,
ty jen s sebou vezmeme,
ostatní zde zanecháme.
567.
Na věčnosti teprv zvím,
co mi zde jest tajemstvím;
vše tam bude vysvětleno,
co jest v světě zatemněno.
568.
Nakaženost vnitřností
smradem ust se vyzrazuje:
tak též vnitřní mrzkosti
hanebná řeč vyjevuje.
569.
Čím se sobě větším býti zdáš,
tím u lidí menší cenu máš.
570.
Kdo se s zlými vodí,
cestou k peklu chodí.
74
571.
Bez ourazu jede,
koho rozum vede.
572.
Zřídka náhlé štěstí
umí člověk snésti.
573.
Toho Bůh si zvláště oblibuje,
kdo mu srdce čisté obětuje.
574.
Žák, který se za domluvu nestydí,
špatnou pověst míti bude u lidí.
575.
Co za dobré uznáš,
do toho se dej;
co jsi jednou začal,
v tom i stálost měj.
576.
Hleďte vždycky, dítky,
na paměti míti:
že jest věc nemožná,
před Bohem se skrýti.
577.
Pracuješli,
učíšli se vždycky pilně,
bude z tebe –
řádný člověk neomylně.
578.
Z těch se časem vážní muži stali,
jenž se z mládí přísně vychovali,
ve škole se rádi učívali.
579.
Který člověk střídmě jí a pívá,
obyčejně stálé zdraví mívá.
75
580.
Lépe na té zemi trpěti,
nežli na věčnosti hořeti.
581.
Kdo světskými starostmi se umučíumučí,
za odměnu truhlu mívá – umrlčí.
582.
Praví se, že každý lhář –
zloděj jest a partykář;
kdo se za ty jména hanbíte,
hleďte – vždy ať pravdu mluvíte.
583.
Ten si nejhloupěji počíná,
kdo věc nerozumnou proklíná.
584.
Koho nemoc obklíčila,
zdraví šetřit naučila.
585.
Mnohý v oči pochvaluje,
za hřbetem tě – převalchuje.
586.
Život míti budeš bídný, krátký,
nebudešli ctíti otce, matky.
587.
Trest a hanbu děti za to mají,
když se starým lidem posmívají.
588.
Kdo svých darů řádně užívá,
tomu platných zásluh přibývá.
589.
Buď vždy střídmý v jídle, v pití,
prodloužíš své živobytí.
590.
Stud před hříchem bývá anjel strážce;
stud po hříchu – žalobník a zrádce.
76
591.
Pozdravení zdvořilé
lidem bývá přemilé.
592.
Čím víc kdo na práci kleje,
tím víc na příč se mu děje.
593.
Kdo se Boha zbaví,
vše na písku staví.
594.
Kdo se s nemravníky vodí,
velmi sobě na cti škodí.
595.
Kdo se dotud protivuje,
až mu na hřbet padá:
sám ať sobě připisuje,
když se hezky nadá.
596.
Kdo svým zásluhám sám chválu činí:
jsouli v skutku čisté, sám je špiní.
597.
Bujné lidské žádosti
základem jsou žalosti.
598.
Tomu všecky věci šťastně jdou,
kdo ctí otce svého, též i matku svou.
599.
Každé starších obelhání
zasluhuje potrestání.
600.
Žádný neví, v kterou dobu
ponesou ho lidé k hrobu.
601.
Hodné, mravné dítky –
pěkné, vzácné kvítky;
77
rozpustilé děti –
ošklivé co smeti.
602.
Užitku a chvály pozbývá,
kdo své dílo lecjaks odbývá.
603.
Žádná, milé dítky, v světě sláva
nevylíčí zlého svědomí.
Krásné tváře, čest, a panská práva
neudusí zlých psot vědomí.
604.
Jeden Bůh jest, který všecko stvořil,
všecko řídí;
on jest všude s námi,
všecky skutky naše vidí.
605.
Kde jest v domě roztržení,
kde se svoji sváří,
ach, tam žádná radost není,
vše se nanic daří.
606.
Bližního když k hříchu dráždíš,
sám si cestu k peklu dláždíš.
607.
Dřív se vždycky: Nač to? Proč to? ptej;
Potompotom co za dobré uznáš, udělej.
608.
Stále choď na cestě poctivosti,
chcešli ujít hanbě, mrzutosti.
609.
Když své chyby lživě vymlouváš,
ingoustem svou špínu umýváš.
610.
Kdo svých povinností bedliv bývá,
tomu k hraní málo času zbývá.
78
611.
K jedinému určení
Bůh nás dítky svoje stvořil;
by ho každý miloval,
srdcem ctil a mu se kořil.
612.
Marná lidská sláva
vadne jako tráva.
613.
Člověk o budoucím světě nic neví,
jestli mu to náboženství nezjeví.
614.
Kdo jen břicho obstarává,
k hovadům se přirovnává.
615.
Kdo se stará o duši,
člověkem jest, jak sluší.
616.
Žádnému se nezalíbíš,
neplníšli, co kdy slíbíš.
617.
Kdo se práce štítí,
hledí hodování,
ten se bez zázraku
bídě neubrání.
618.
Tryskem, jak blesk za vinným se honě,
v patách běží neospalý trest;
po moři jeď, bujného řiď koně –
svědomí ti katem jest.
619.
Tomu ať se rohy rychle sráží,
který trkati se opováží.
79
620.
Zachovášli svědomitě posty,
vystavíš si pevné k nebi mosty.
621.
Loudavým zahálka kráčí krokem,
chudoba však za ní chvátá skokem.
622.
Před Bohem i lidmi chválu má,
kdo na své chování pozor dá.
623.
Jedna jenom víra spasitelná
mezi všemi jest;
proto jednu svatou církev,
jeden máme křest.
A tu víru Bůh nám poslal
skrze Syna svého Krista,
onať jest jen v jeho církvi
neporušena a jista.
624.
Chceš se vznésti k nebeskému obydlí?
ať tvou duši dobré skutky okřídlí.
625.
Odpustíšli chudým dluh,
hojně odplatí ti Bůh.
626.
Jsouli řádní lidé bedlivi své práce,
najdou živobytí, ať draho neb láce.
627.
Hříšná radost
plodí žalost.
628.
Není v světě podle mého vědomí
věci skvostnější nad dobré svědomí.
629.
Mnohého to k stáří bolí,
že zanedbal z mládí školy.
80
630.
Kdo lží poklísky své umývá,
bláta do louže jen přilívá.
631.
Nejhodnější bývá,
kdo se s ctností skrývá.
632.
Nemívá tam hospodářství zniku,
kde se schází mnoho hodovníků.
633.
Kdo ze sebe dělá zloděje,
tomu zle se někdy poděje.
634.
Ďábel plesá, když ctnost klesá.
635.
Bůh nás lidi slyší, vidí,
bídy naše moudře řídí.
636.
Ať si každý člověk mladý
všímá starších dobré rady.
637.
Kdo si všecko dovolí,
natropí moc nevolí.
638.
Ctnost jen, svatá ctnost jen s nevinností
pokojem tvé srdce ukojí.
Byť hrom houkal s celou zůřivostí,
smělostí tě jistou ozbrojí.
639.
Věř, že velmi zhruba zbloudíš,
jestli podlé klevet soudíš.
640.
Práce dařívá se krásně,
vstanešli hned ráno časně.
81
641.
Dlouho spáváš? bude div,
zůstanešli dlouho živ.
642.
Přešťastný, kdo s přímé cesty Páně,
chodě sprostě, nikdy nevykročí.
Slzy hořké, osíchejte s očí!
již se srdce smutné ztěš a stůj!
tebe po tvé těžké, bolné ráně
milostivá zhojí ruka Páně.
Proč se pneš a soužíš, duchu můj?
vždyť Bůh s hůry svaté čte a vidí
poslední krok zlých a dobrých lidí.
643.
Kdo se práce štítí,
zasluhuje bití.
644.
Na každý svůj krok i
na svou řeč jest bedlivý,
kdo je v skutku
bohabojný, stydlivý.
645.
Nešetříšli, budeš snadně
s mohovitostí svou na dně.
646.
Kdo vždy z rána časně vstává,
mnoho práce podělává.
647.
Kdo se práci vyhýbá,
tomu chléba ubývá.
648.
Kdo na zdařbůh hovoří,
čest svou brzy umoří.
82
649.
Člověk hloupý neustoupí.
650.
K tomu jsme my lidé vesměs stvořeni,
bychom skrze víru přišli k spasení.
651.
Při všech činech máš to na paměti míti,
že se někdy k soudu musíš dostaviti.
652.
Jsili od všech těžkých hříchův prost,
začátek máš ctnosti, ne však ještě ctnost.
653.
Mrzutosti sobě uspoříš,
jestli se vším na trh nechodíš.
654.
Rozzlobený člověk, věř,
horší jest než dravá zvěř.
655.
Marnotratník rozhazuje,
jakby zejtra umřít chtěl;
lakomec pak shromážďuje,
jakby vždy zde býti měl.
656.
Máli býti za podíl ti nebe,
miluj Boha nejvejš,
bližního jak sebe.
657.
Kteří břicha svého šetří,
na své duše nepomníce:
slouti mohou krmní vepři,
nejsou ale lidé více.
658.
Udělí ti Pán Bůh své milosti hojně,
jsili živ jak patří – bohabojně.
83
659.
Jsili hněvivý a žravý,
brzy podkopáš své zdraví.
660.
Bezbožníci hynou jako tráva,
jenž se z rána zelená a voní,
večír ale hlavu svadlou skloní,
od prudkého slunce spálená.
Viděl jsem, že zboží, čest a sláva,
jíž se pyšní nad zdutého páva,
síť jest na jich pejchu kladená.
661.
Kdo jen sebe sám
klade na svůj krám:
málo odprodá,
v lehkost sebe dá.
662.
Mnohý člověk zrohatí,
když se lépe ošatí.
663.
VěřVěř, že neprospěje,
co se na kvap děje.
664.
Styď se o to po žebrácku prositi,
čeho sílou vlastní můžeš dobýti.
665.
V neštěstí svém silnou najdeš podporu,
oblíbíšli sobě v štěstí pokoru.
666.
Oko Páně do všech skrejší svítí,
proto nelze před ním kde se skrýti.
667.
Hloupý hned se pejchou naduje,
když nad někým chvílku panuje.
84
668.
Kdo se stranou skrývá,
podezřelý bývá.
669.
Příměřené otcův kárání
zlého ducha z dětí vyhání.
670.
Krásné nebe! sídlo věčných radovánek!
kdežto bude míti se svatými stánek,
kdo zde život jejich věrně následuje,
kdo dle přikázaní Božích pokračuje.
671.
V pekle nářek, tam bolesti
nade všecko pochopení!
Chraň se zlého, abys ušel
tomu odsouzení.
672.
Ctnost jedinká proti změně stráží,
ta jedinká zde i v nebi blaží.
673.
Mnohem se liběji radost usmívá,
když ji beze škody člověk užívá.
674.
Komu v srdci závist hoří,
tenť se dobrovolně moří.
675.
Přátelství, to věrné srdce,
nám podává utěchu,
když nás něco zarmucuje,
v přátelství nám oddechu!
676.
Láska lásku plodí,
pomsta za mstou chodí.
85
677.
Mrháčům se rozum jejich vybrousí,
až se jmění jejich vytrousí.
678.
Kde málo bývá k vyhrání,
tam nežel tuze prohrání.
679.
Kteří slouží svému báchoru,
nenaleznou cestu nahoru.
680.
Nechcešli kdy nouzi tříti,
hleď si něco ušetřiti.
681.
Pořádek a poslušnost,
bedlivost a pozornost
má všech žáků býti ctnost.
682.
Kdo rád z svého uděluje,
nebe sobě zakupuje.
683.
Povzdechnutí srdce nábožného,
šlechetnosti zcela oddaného
jesti Bohu libou obětí:
tu on milosti své zasvětí.
684.
Před Božím ty soudem
někdy budeš státi,
z činů, ze slov, z pomyšlení
počet musíš dáti.
685.
Kde poroučí čeleď hospodáři,
tam se věru nanic daří.
686.
Rádli někdo s zkaženými zachází,
nevěřím to, že se od nich nezkazí.
86
687.
Ať se blejská, ať hrom bije:
Spravedlivý tiše žije.
688.
Kdo nasází mladých stromků,
chválu má i u potomků.
689.
Roznášíšli klevety,
často budeš prokletý.
690.
Bezbožníků zlostných zanechejme;
nechť je, když své dovršili viny,
vlastní strašné pohubí zříceniny,
ať se jako plívy rozvějí:
k Hospodinu lásku věčnou mějme!
Jemu obět srdcí vděčných vzdejme,
Bůh buď stálou naší nadějí.
691.
Ježíš pannou čistou
sstoupil na zem s nebe;
na bolestném kříži
za nás obětoval sebe;
a tou smrtí smířil
Otce rozhněvaného,
nám zasloužil opět
nebe, věčně blahého.
692.
Dítě, jenž si rodičů svých váží,
radost působiti jim se snaží.
693.
Slepé štěstí přátel objednává;
Neštěstíneštěstí, co zač jsou, zprávu dává.
87
694.
Nalichvené jmění
požehnané není.
695.
Právem sluje dítě zlopověstné,
které tropí věci nepočestné.
696.
Přečiníšli proti právu,
ztratíš čest svou, snad i hlavu.
697.
Cizí chvála tuť přináší tobě čest,
když ten, kdo tě chválí, chvály hoden jest.
698.
Ať se každý za hřích stydí,
neb nás oko Páně vidí.
699.
Málo požehnaných dnů zde slaví,
kdo své štěstí na podvodu staví.
700.
Nic se nedá v světě skrýti,
musí vše na jevo jíti.
701.
Blaze králi, v jehož zemi
láska k vlasti panuje;
nejjistější mezi všemi
na svém trůnu králuje.
702.
Vše, co jakou cenu mělo,
statky, krása, umění –
zmizí náhle, jak se tělo
v zem a popel promění.
Byť i kámen ozdobený
přikryl shnilé ostatky,
88
máť i on cíl uložený,
věčné nedá památky.
703.
Táhni, kam tě hvězdy zovou, bratře,
nastup mužně cestu života;
kam tě koliv osud zamotá,
týž buď Bohu, sobě, pejše, chatře.
704.
Pevné vůli, tužbě ušlechtilé
rádo dává nebe dojít cíle.
705.
Nejsou pouta – Boží zákonové
lidí svírající:
křídla jsou z tmy žalářové
k nebi zdvihající.
706.
Soudu nábožní se nebojí,
neboť ví, že dobře obstojí.
707.
Ne vše zlato, co se leskne;
ne vše pravda, co se pleskne.
708.
V ďábelské kdo stojí službě,
náleží k pekelné družbě.
709.
Mnohý jako zlý duch
vyhýbá se kostelu,
svatý čas a srdce
obětuje korbelu.
710.
Nechte cizích, mluvte vlastní řečí;
ona libým zvukem mnohé předčí,
v ní jsou duše Otců schovány,
nechte cizích, mluvte vlastní řečí!
89
711.
Kde se mnoho poklon dělá,
tam upřímnost uletěla.
712.
Ctnostnému Bůh v nemoci
přispívá svou pomocí;
bolest, žalost, tesklivé ležení
v radost, v rozkoš změní po strpení.
713.
Kdo odpouští vinnému,
škodívá tím ctnostnému.
714.
Kdo nepřeje sobě,
bohdejž by přál tobě.
715.
Lépe nadejíti,
než posledním býti.
716.
Tupý vědu tupí.
717.
Tak to skoro bývá:
zlostný na zlosti,
ctnostný na ctnosti
u jiných se dívá.
718.
Hřích ten převeliký, vražda vzteklá,
krádež, zráda, žhářstvo, otravy:
hodny, aby mečem popravy
krev a duše z těla jejich tekla.
I lež, pejcha, závist, svod, a změklá
chlipnost číhající na mravy,
jakož všecky hříšné ohavy –
přišly na zem z horoucího pekla.
90
719.
Mnohý přišel o svůj vaz,
dřív že mluvil, než byl čas.
720.
Maje Boha všude přítomného,
nebojím se pádu nižádného.
721.
Láska k vlasti rozpaluje žíly,
ostří rozum, ducha šlechetného;
z moudrosti a z namahání síly
rostou krásy města nádherného;
zem se v ráje, lidé v bohy mění,
z hor i z polí kyne potěšení.
722.
Maní velké radosti
maně často v žalosti
nám se promění.
723.
Jistě ten blažený bývá,
náději kdo v Bohu mívá.
724.
Co jestiť smrt?
poslední nepřátelský chrt,
an v boji klesá, v prach se vine,
nad ním pak víra slavně kyne.
725.
Láska Bůh a světlo jest.
Beze lásky a světla
by nebesa, země nekvetla,
duchem lásky a světla
země s nebem živa jest.
726.
Trp, trp, byť srdce tlouci přestalo,
líp, než by proti Bohu reptalo.
91
727.
Neumíšli díky vzdáti,
zapomeneš dary bráti.
728.
Sám kdo sebe zahodí,
toho žádný nezvodí.
729.
Život jesti rovný řece dravé,
ticho před člověkem tekoucí;
běda tomu, kdo jí v horoucí
šalbě svěří nohy nedočkavé.
Postůj trochu, protři oko tmavé,
sedni na břeh, patři na jdoucí,
bys tak zmudřel k cestě budoucí,
prvé než tě shltnou vlny žravé.
730.
Nech, boháči, nech si zlata,
nech si drahé kamení!
duše má jest ctností jata,
zlato nemá spasení.
731.
Ba mnohý slouží ďáblu jen,
a Bohem chce být odplacen.
732.
Dobře činí ten, kdo těží s málem,
stoje věrně na své postati,
velkýť je, buď slouhou nebo králem.
733.
Tak svět činí jako děti;
do studnice, z níž se napili,
naházejí kamení a smeti.
734.
Za vozem kdo zapřáhne,
špatně náklad potáhne.
92
735.
Vše Bůh k prospěchu tvému strojí,
on kárá, ale zase hojí:
nes v naději své břemeno,
a pros – ním bude složeno.
736.
Pomně na soud, zlý se souží,
spravedlivý po něm touží.
737.
Nechtěj smutným nářkem smáčet
tváři želem sevřené,
že skrz trní musíš kráčet
v rámě smrti studené.
Nebť i v temné hrobů brány
světlo s láskou proráží:
ze smrtelné smrti rány
čerstvý život vyráží.
738.
V hrobě žádný nerobotí
pro lakomou maličkost;
kdo se nadul, tam se skrotí,
v rakvi najde místa dost.
739.
Vzácný vždycky citu nevinnému
je ten hájek, řeka, chalupa,
kterou praděd nechal vnuku svému.
740.
Spíše kdo se čistí,
než se na něj žaluje,
ten svou vinu zjevuje.
741.
Člověk loupí, jestli nerozdává;
nemluvíli pravdu, zlořečí;
zločincem se nečiněním stává.
93
742.
O má vlasti! studno nejčistější
rozkoše a prvních radovánek.
Květe krásy, slunce nejjasnější
slávy, moudrosti, a vtipu schránek!
Hrade nejmocnější, tobě světím
ducha svého, pro tě v muky letím!
743.
Jaký křížek uteseš,
takový si poneseš.
744.
V čempak rozkoš pozůstává?
na to nestejná jest zpráva.
V pochvale ctižádostivý,
v zkáze bratra závistivý,
lenoch rozkoš má v zahálce,
opilec blahost v kořalce,
lakomec má rozkoš v zlatě,
prase – když se válí v blátě.
745.
Na topůrku krátkém
štěstí to vždy bylo,
k němuž bezpráví jest
cestu proklestilo.
746.
Pravda nezná ustoupiti zlobě,
kdo jí laje, ten ji zastává;
ke cti jsou jí slova rouhavá,
blud a šalba hlupců ku ozdobě.
747.
Odkládané pokání
nejisté jest doufání.
94
748.
Bůh jest láska! klaňte se hříšníci!
dětmi jeho jsme my smrtelníci.
Nechť nám v strasti, nouzi, hanbě žíti,
smrt, svět nemůže s Ním nás rozděliti:
Bůh jest láska!
749.
Dobré vůli všemocnosti
poddávám se v pokornosti.
750.
Mysl pomatena jest,
máli člověk v srdci lest.
751.
Kyž mám srdce, aby plakalo,
když se bližnímu zle děje;
když mu ale štěstí přeje,
aby v sladkém plesu plesalo.
752.
Duchu všude jsoucí, všejediný!
trůne beze místa, bez příčiny,
jehož nepostihne žádný tvora duch;
jenžto všecko sebou naplňuješ,
oživuješ, tvoříš, ochraňuješ,
Nepostihlý! člověku ty sluješ – Bůh.
753.
Co smrt, se ptáš?
červánek jitřní jistě znáš;
hned svitáním nadějně kojí,
nás světlem nebeským že spojí.
754.
Ruka víry mne prováděj,
v před se snášej náděje!
95
láska – z prachu tam vyváděj,
kdežto blahý duch věje.
755.
Bůh když běhu světa cíle značil,
neproměnil duše na služky,
ale právo dcer jim dáti ráčil.
756.
Někdy slunce jasné svítí,
brzy květe, brzy vadne kvítí;
někdy vítr okna ztlouká,
někdy z nich se hezky kouká;
což si mám počíti?
vždycky mysli dobré býti.
757.
Kdo si na svůj rozum lehne,
ten se vám tak lehce nehne.
758.
Co uteče Janečkovi,
Janek již to neuloví.
759.
Liška, ač svou srst měnívá,
přec jen zase liškou bývá.
760.
Co jest člověk, co jest život jeho?
stín jest člověk, život jeho sen;
od hvězd padlá jiskra Božství jen
můž mu půjčit bytu skutečného.
761.
Jsem a budu! nemám sjíti!
tím se duch můj raduje.
Bolest musí práškem býti,
jejž mi slunce zjevuje;
slunce ono, co jest všude,
96
které nikdy nezajde;
nímž, co bylo, jest a bude,
vzešlo, a se vynajde.
762.
Co v třech osobách přebývá,
jen mlha zemská zakrývá,
a jednou čistým zrakem
spatříme nad oblakem.
763.
Vždy se kárá lidská drzost sama;
když se rozum toulá v zánebí,
nohy blízká pohlcuje jáma.
Proto radím, zvláště v mladém stavu,
že týž pozor dáti potřebí
na své srdce, jako na svou hlavu.
764.
Jakou kdo zde píseň zpívá,
taká k nebi se rozlíhá.
765.
Kdo chce vždycky více míti,
tenť se nikdy nenasytí.
766.
Věř více napsaným na ledě písmenám,
věř více míhavým na vodě bublinám,
než světa marného přeludným odměnám,
těm lichým trampotám, a věčným proměnám.
767.
Nejeden člověk v zlosti činí,
čím po celý se život špiní.
97
768.
Vítězství to nechci, jenžby padlo
s nebe dolů na zem bez potu;
volím chudou směs a mrákotu,
aby svět byl, nic kde před tím vládlo.
769.
Lepší pokoj při mále,
nežli vojna u krále.
770.
Svěří své rolník osení,
a doufá, že mu v klasy zlaté
dá zrůsti nebes souzení.
Skvostnější símě zarmouceně
do lůna země skrýváme,
a k krašším losům utěšeně
že z rakví zkvetezkvete, doufáme.
771.
Plynou časy, plyne k oustí řeka
mého věku mladého:
ach, kyž dojde zisku blahého,
jenž na dobré v budoucnosti čeká!
772.
Nejhněvnějším vyhovíš,
jestli libě odpovíš.
773.
Kdo se ptává, nerad dává,
ale dášli, přece brává.
774.
Nic za své nekládej, co možná ztratiti;
co svět ti věnoval, zas můž uchvátiti:
na věčnost pomni, tam se hleď obrátiti;
kdo světem pohrdá, ten smí se těšiti.
98
775.
Vlož ruku na srdce, a projdi cizí kraje,
a přejdi světa všeho končiny;
i všude zůstaneš sám, sirý, jediný,
a třeba rozkoší všech světů požívaje;
a řekneš u prostřed vší cizokrajné slasti:
jsi jenom jedna, jedna, milá vlasti!
776.
Ve svátekli vyděláváš,
desetkrát víc proděláváš.
777.
Ze mramoru nádherného
památku si nestaví:
prospěchem se lidu svého
Lidomil blahoslaví.
778.
Marnotratník vejská,
lakomec však stejská;
měliby však plakati,
bláznů sobě nadati.
779.
Chcešli pořád jenom brávat,
přestanou ti lidé dávat.
780.
Co vadlé lupení, jež vítr zchvacuje,
tak život člověka mžikem se skončuje.
781.
Nejkrásnější nade všecky ctnosti,
ctnost, jenž vlastní ctnosti ukrývá;
pohled, jehož krotkost stydlivá,
jest jen zrádcem větší spanilosti.
99
782.
Mně dnes a zejtra tobě:
když já jsem nohu zlámal,
ty můžeš zlámat obě.
783.
Nuže, čeští jinochové!
zavažme se vlasti své!
bděme nad ní jako lvové,
puďme od ní všecko zlé!
Obětujme králi, vlasti
jmění, pohodlí, i krev,
buďme jedno: muži v strasti,
v boji neustupný lev!
784.
Krásněji se nikdo nehonosí
smělým čelem, jako vlastenec,
jenž v svém srdci blaho vlasti nosí.
785.
Pravdivé jest ono přísnotvárné
starých věků, dnes i, vyrčení:
že je krása, zboží, umění,
ano všecko pode sluncem marné.
786.
Nejsi opuštěný na sirobě,
na nebesích Tatíček bdí tvůj,
jenom v ctnosti svaté povždy stůj,
a on mocným bude Otcem tobě.
787.
Nezahyne žádný Boha ctitel,
bezpečen jest v lůně církevním;
chrání ho náš božský vykupitel,
ozbrojiv jej víry brněním.
100
Pomněte, co moudrost Boží řekla:
Nepřemohou církev brány pekla.
788.
K nemožnostem ať se netře smělost;
světlo slunce jestiť příjemné,
ale zraky tomu rozemne,
kdo chce patřit přímo v jeho skvělost.
789.
Svět se nikdy nehne k vůli tvému
a snad mámivému přeludu;
a kdo může říci bez studu:
Toto učiň! Bohu všemoudrému?
790.
V hrobě klidno, v jeho lůně
člověk více nezastůně;
zde složí každičké břímě;
jako v roli dané símě
tichý, dlouhý sen tu spí,
až jej anjel probudí.
791.
Jako zlato prudký oheň čistí,
tak si člověk pádem ctnost svou jistí,
s chybami jde k dokonalosti;
z nevinného může lotr býti,
lotr – v nebešťana se změniti,
podlé daru božské milosti.
792.
Kdo tělo jídlem, pitím přeplňuje,
ten pod zvíře se snižuje.
Co jiným tělo, ducha občerstvuje,
v jed se mu v žilách změňuje;
101
ten plodí bolest, nemoci,
z nichž smrt jen může pomoci.
793.
„Co dnes kvete, zejtra ať vadne!“
tak poručil, svět tvoře, Pán;
kmet každý byl mladým a chřadne,
všem na dluh jen život je dán.
794.
Čech má ve cti svého krále,
dbá na víru, na Boha:
ouplatu se zpéčí stále,
porušen být nemoha.
795.
Zdráv buď jinoch, v jehož duchu
síla dědů přebývá!
svůdcům který nedá sluchu,
vadu vadou nazívá;
v bouři hromu v zmužilosti
stát jak skála ostává,
pravdě jen a šlechetnosti
ruku vážně podává.
796.
Bleskem božím osvícený
mocné uzřím Svatosti,
čistou láskou roznícený
v neslýchané radosti.
797.
Člověče! kdož pochopí tě zcela,
ducha vznešenost – i křehkost těla?
kdo tvé všecky divné vlastnosti?
tělo tvé tě mocně k zemi táhne,
102
duše – kterou žádný neobsáhne,
zdvihá tebe k nebes výsosti.
798.
Pracuj každý s chutí usilovnou
na své vlasti roli dědičné;
cesty mohou býti rozličné,
jenom vůli všickni mějme rovnou.
799.
V hrobě chudý více není
od lopoty sužován;
boháč s sebou nevzal jmění,
jest dle chudých pochován.
Nechlubte se důstojností,
tu se po ní netouží;
co dřív sloulo velikostí,
marnost slouti zaslouží.
800.
Tvá to milost, Bože, spůsobila,
aby smrti propast překročila,
jako vítěz, nesmrtelná duše má;
aby časností se přiodila,
s palmou pak se tam zas navrátila,
kde jí zajme blaha věčnost, Otče, tvá!
E: av; 2002
103