Divoká labuť (1927)

Alfons Breska

Diplomatická verze Ediční verze
DIVOKÁ LABUŤ.
[1] ALFONS BRESKA:
DIVOKÁ LABUŤ.
PRAHA. „ZORA“ SPOLEČNOST S R. O. NAKLADATELSTVÍ. UMĚLECKÝ ZÁVOD V PRAZE
[3] KAMEJE 4. ED. ZORY 169. Tiskem M. Knappa v Karlíně MCMXXVII. [4]
Když venku mráz a v mlhách šedivých Když venku mráz a v mlhách šedivých
 zmizelo město, věže, zahrady, že není nebe již a není země, jen slunce ohromné a leskle rudé plá zimomřivě, sedím v pokoji, kde šerem svítí krbkrb, a v myšlenkách zalétám v onen krásný, slunný kraj v přímořských Alpách, v tiché údolí, chráněné kolem štíty modrých hor před vichrů útoky, že celý rok v něm všechno kvete jako v pohádce. Kdo jednou vkročí v toto údolí, nadarmo za sebe se ohlíží po cestě, kterou přišel. Zmizela za spletí křovin, hustých větvoví, jež za ním zapadly jak záclony, když vpustily ho dovnitř. Oslněn teď stane krásou, jež se otvírá před jeho zraky... Dole jezero jak tmavomodrý tyrkis, vroubený 5 dokola věncem křovin zelených, a k jeho břehům zevšad sbíhají vysoké stráně, pestře kvetoucí, zvlášť na jaře, kdy na sta potůčků a šumných bystřin kvapí v údolí, by zvěstovaly příchod vesny všem; tu stráně bělají se narcissy a žloutnou petrklíči, žonkylami, den každý nové barvy přináší, tu hyacinty s květy jako hvězdy, tam celé louky modrých fialek a sněžných anemonek, sedmikrás. Po cestách proudí květin processí, červených, žlutých, modrých, bělostných a všechna pospíchají k jezeru, kde po břehu se táhnou zahrady kvetoucích citronů a oranžů a magnolie svítí nádherné... 6 Byl zlatý večer. Slunce za hory Byl zlatý večer. Slunce za hory
 v červáncích zapadlo a jezero jak z chrysolithu plálo, žíhané měděně ohnivými zásvityzásvity, a horské hroty, kryté ledovci, bledými ametysty svítily, co stráně vrchů, v stín již vnořené, jak tmavý kobalt byly... V tento večer neznámý chodec zvolna sestupoval po příkré cestě, jež se ztrácela již v modrých stínech, dolů k pobřeží, kde prokmitával zahrad zelení dům bílý, tichý, v hloubi jezera se odrážeje jako v zrcadle. Když došel na břeh, stanul na chvíli oslněn barev skvělou nádherou, až pohasly a vítr večerní zašuměl v stromech, potom teprve se rozhlížel, zda někdo přijíždí mu z protějšího břehu v ústrety. 7 Leč všude vládlo ticho hluboké a údolí se zvolna ztrácelo v houstnoucích stínech. Tu si povšiml gondoly štíhlé s šíjí labutí, jež u břehu se chvěla, zmítala jak nedočkavou touhou do dálek. Cizinec vstoupil, vesla uchopil a tiše míjel šerou hladinou k protějším břehům... Zatím přišla noc, tak modrá jako kytka tmavých chrp, v houštinách klokotali slavíci a opojnější vůně dýchala ze zmlklých zahrad. Hvězda za hvězdou na nebi zkvetla, hvězdy, samé hvězdy, až dech se tajil, myriady hvězd; a celá tato hvězdná nádhera se odrážela dole v jezeře a dvojila se v jeho hlubinách. 8 Když cizinec se ráno probudil Když cizinec se ráno probudil
 v svém novém bytě, slunce zlatý jas už proudem řinul v jeho komnatu a ptáků zpěv jak jásot nesmírný zněl ze zahrad, když okno otevřel. Tu vzpomněl na svůj příchod včerejší v to krásné údolí, kdy jezero svítilo zlaté v záři červánků a na zrcadle jeho hladiny ležely květy, sváté se stromů, na stráně vzpomněl kolem kvetoucí a na večer, jenž jako zázrakem nad jeho hlavou zkvetl hvězdami. A tichý úsměv jako bledá zář mu zjasnil jeho zádumčivou tvář, neb zdálo se mu včera po prvé před čarokrásným oním divadlem, že nezkojená touha po kráse, jež s místa na místo ho světem štve, přec chvíli v jeho srdci zmlkala. 9 Jak v modrých mlhách se mu zjevila teď ve vzpomínkách tichá dědina zapadlá v lesích, rodný stateček, kde dny své trávil s matkou churavou, až přišlo léto, které vůní svou ni zpěvem ptáků, ani paprsky již nemohlo jí síly navrátit. I zemřela, a tam ji pochoval na malý hřbitov, který obklíčen kolkolem poli klasů zrajících jak ostrov mrtvých v moři zlatých vln sní o věčnosti sen. Jí na hrob dal kříž bílý z mramoru a odešel, by světem toulal se, neb více nic ho nepoutalo k rodné dědině, kde ztrávil mládí své, když zemřela mu drahá matka. Přešly měsíce a v srdci jeho bolest zmlkala, jak tichne každá bolest v životě. Tu v jeho duši znovu procitly sny jeho mladosti, sny o slávě a o lásce a touha po štěstí, sny každé mladosti, než pochopí, že krása všeho, po čem dychtila, 10 tkví právě v nezkojené touze té a splněna,splněna že ztrácí kouzlo své. Zvlášť o dvou zemích sníval, Španělsku, o bohatýrských bojů dějišti, a slunné Provenci, té kolébce slavených troubadourů. NevědělNevěděl, proč právě ty dvě země pokládal za ona vytoužená dorada, tající všechny světa zázraky. Když později však stanul na místech, po kterých toužil, musil doznati, že nebyl vzrušen, ani oslněn, jak očekával, ale uprostřed všech jejich krás a všeho bohatství chud nějak cítil se a nevěděl, co s nimi počít. S místa na místo tak světem toulal se, vždy hledaje vysněné divy, o nichž tolik četl v básníků knihách. Ale doposud sny svoje marně hledal ve světě; před jejich svítícími barvami i nejkrásnější bledla skutečnost; uprostřed lesů, horských údolí, 11 kvetoucích měst a hradních rozvalin, uprostřed letních nocí měsíčných, kde růže voní, pějí cikády, zůstalo srdce jeho bez ohlasu a lkala touha, lkala věčně dál. 12 V témž letohrádku tichém bydlila V témž letohrádku tichém bydlila
 zpěvačka slavná, božská Tamara, přízemní obývajíc pokoje, kde zkvetlé sněti myrt a oranžů a granátů jak ruce plné hvězd jí na tabule oken ťukaly, a odkud velké dveře skleněné do zahrad přímo vedly. Každý den, když Jiří ráno okna otvíral, ji viděl dole státi pod stromy, jež na ni s větví květy střásaly, a slunce, k němuž obracela tvář, ji oblévalo zlatou září svou, jako by tušilo, že od něho své uzdravení čeká, spásu svou. Jak byla krásná. Jako zjevení z neznámých světů se mu zdála být v bělostném rouše volně splývavém, a s černým vlasem, který zvyšoval 13 lesk matný jejích tváří, z kterých rty svítily rudě květem kaktusu. Jak byla slavná. Od onoho dne, kdy po prvé svou Carmen zpívala, byl její život drahou vítěznou po celém světě. Jako královnu ji Paříž vítala i Petrohrad. Plakáty pestré v městech na rozích, na sloupech příchod její hlásaly a všude na sta reklam světelných v rozměrech obrovitých noční tmou šířilo její obraz. V hledišti v dny představení lóže jiskřily záblesky démantů a safírů a po aktech vždy celé jeviště se proměnilo v pestrou zahradu, co košů s květy, kytic bylo tam. A milionáři a knížata u dveří její šatny čekali jak žebráci a venku zástupy před vchodem divadla se tísnily, by ještě na chvíli ji spatřily, než odjede v svém autu nádherném, svítícím uvnitř rudým hedvábím jak vášeň zlověstným. Co pověstí se šířilo o jejím životě; 14 tři princové, prý, pro ni ztratili svůj život v souboji a jiných šest s ní prohýřilo celé jmění své. Jak plamen byla, zhoubu šířící a jako vítr nestálá. Hned přízní kde koho dařila a její lásky si získal cikán nebo dobrodruh, a jindy smaragdová čelenka, knížectví celé,celé sotva stačilystačily, by dovolila dárci políbit svých prstů špičky. Jako zchvácena nějakým vnitřním vichrem, závratí, do víru života se vrhala, do jeho radovánek bouřlivých, slavností, plesů, květinových kors, jež končívaly nočním hýřením a rozbíjením křišťálových číší. To bylo jako tisíc jedna noc jazzbandů, karnevalů opojných, ze kterých odcházela pohaslá a nalomená. Po probděných nocích na loži spočívala znavena s očima mdlýma, hlavou zmučenou, s tlukoucím srdcem, strhanými nervy. Častěji byla nyní nucena odříkat představení. Její hlas, ten čarodějný, pohádkový hlas, 15 jenž jarem kvetl, svítil perletí tropických modrých motýlů, ten hlas pozbýval krásy své a svého lesku. Teď teprv její krok se zarazil na samém kraji temné propasti, do které pohlédnout se děsila: úplná ztráta hlasu. Nezbývalo, než podrobit se radám lékaře, jenž nařídil co nejrychlejší odjezd do oněch modrých, tichých údolí, kde kvetou oranže a marhaníky. Tak ocitla se božská Tamara v tom tichém domě, skrytém v zahradách na břehu blankytného jezera. 16 S počátku velmi těžce snášela S počátku velmi těžce snášela
 okolní ticho, širou samotu, strach jímal ji z těch strmých velehor, jichž hlavy v blankytu se ztrácely: jí zdálo se, že sedí dokola jak mračný sbor a jejich přísný zrak se na ni upírá, jak vynésti by chtěly soud nad jejím životem; jí zdálo se, že temné mručení vychází z těchto horských kolosůkolosů, a po prvé tu pocítila děs mlčících věcí, ona, uvyklá bouřlivým radovánkám života. Leč zvykla časem, zvolna zvykala vleklému toku nekonečných dnů a hodin dlouhých, s nimiž nevěděla co počíti si v této samotě. Kam zmizely dny krásné, svítící jak pestré lampiony v nočních tmách, dny pitek, tanců, skvělých maškarád, kde zářila vždy jako královna 17 v zástupu přítelkyň a ctitelů? A znovu v duši se jí nořily ty jejich tváře v smíchu, veselí, kdy hodiny jak v tanci letěly, věnčeny růžemi. A oni žijí, jak žili dřív, co ona sama jen zde vyhoštěna jako ve vyhnanství po břehu bloudí, lomíc rukama jak víla nešťastná, jíž ukradli, co koupala se, rouno labutí, že nemohla již nazpět odletět do zahrad vil, kde byla domovem. I žalovala trpce osudu, jenž tak ji zkrušil, o vše připravil, čím byla šťastna dosud... Nadarmo zahrada rozkvétala den co den novými květy, marně jezero se v nejkrásnějších barvách měnilo, by zaplašilo nudu strašlivou, jež zžírala ji, její špatný rozmar přec časem vyšlehl. Tu domem zněl hlas její podrážděný, komorné po chodbách pobíhaly zděšeně, až celá bouře náhle vyzněla v řinčení střepů vázy rozbité. Pak ztichl dům jak staré hodiny, když zastaví kdos jejich kyvadlo... 18 Leč byly chvíle zas, kdy útěcha se v její duši sladce linula jak paprsky, to byla myšlenka, že jednoho dne se zas objeví úplně zdráva, skvělá, zářící uprostřed světa, přátel žasnoucích jak vlasatice, sršíc hvězdami. A potom, na večer, až v divadle rozpoutá svého hlasu vichřice, všem dech se musí v hrudi zatajit, všem, kdož jí budou naslouchat... Hned v zoufalství, hned plna naděje tři měsíce tak žila Tamara, než objevil se Jiří, nový host, v tom tichém domě, skrytém v zahradách na břehu blankytného jezera. 19 Každého dne ji Jiří potkával Každého dne ji Jiří potkával
 na procházkách svých dole v zahradě, neb zastihl ji někdy na břehu, jak leží v trávě, v četbu zabrána. Vždy pozdravil, leč jiných pokusů zapřísti hovor nikdy nečinil. Ji začal zajímat ten bledý muž modravých očí, tichých, zasněných, svým chováním se tolik lišící od mužů všech, jež dosud poznala. A přes okraj své knihy pátrala, až uvidí jej opět přicházet. A jednoho dne, když se přiblížil k lavičce kamenné, kde seděla, jen jako náhodou se vysmekla jí z ruky kniha, sklouzla po šatech a zrovna před ním padla na cestu. Když Jiří shýbl se a podával zpěvačce svazek, krásně vázaný v červený marokýn, tu pravila: 20 – Jak dlouho chcete ještě choditi tak mimo mne jen s němým pozdravem, což nevidíte, jak se nudím již? Když Jiří stál tu všecek užaslý nad nečekaným jejím vyzváním, v smích propukla a smála, smála se, až slzy v očích se jí třpytily; tu Jiří pochopil a nakažen tou veselostí bujnou, bezuzdnou v smích rovněž propukl a smál se s ní jak dítě. Tak se tedy seznámili. A pak se skoro denně vídali, jak už se stává lidem v samotách, již odkázáni na vzájemný styk: on býval vždycky první v zahradě a čekal na ni, až se objeví. Již z daleka ji viděl přicházet lichotným krokem krásné divošky, neb jindy rozběhla se zahradou jak s větrem o závod, až kadeře jí vlály divocedivoce, a nad hlavou mávala kytkou růží purpurných jak thyrsem maenada. A Jiřího lekaly často náhlé vybuchy vášnivé, prudké její povahy. O lásce nějaké být nemohlo ni řeči mezi nimi. Přátelství 21 to bylo tiché jen, kdy s druhem druh tak laskavě a vlídně hovoří, jako by po vlasech se hladili. A chodívali spolu v arkádách kvetoucích alejí a smáli se a říkali si slova líbezná, jako by květiny si dávali. Jej okouzloval její zvláštní zjev, způsoby úklon, ruky podání, lichotná chůze, hadí pohyby, záblesky očí náhle vyšlehlé, veškerá její bytost záhadná, v níž snoubila se jemnost Západu a Orientu temná pudovost. Jí opět líbil se ten mladý muž, vždy zamyšlený, tichý, rozumný, jenž působil tak sladce, tišivě na její duši prudkou, rozmarnou. Tak stal se jejich poměr přátelský a vyhnal množství útlých úponků; k rozkvětu jeho mnoho přispělo citové troubadourství Jiřího, že totiž nikdy, ani v samotě se nedotkl jí nízkou myšlénkou a neznesvětil jejich přátelství. Nejprve byla velmi udivena 22 tím mladým mužem, jenž tak uctivě se blížil k ní a takřka vnutil jí úlohu anděla. Jí lichotilo mínění jeho velké, zbožňování, a jímala ji radost dětinná na tomto zlatoskvoucím prestolu, kam jemnou rukou svou ji povznesl. Tu sama přivolila dále hrát úlohu nedotknuté Madonny pohledy líbeznými, úsměvy, pokorným sklonem šíje labutí, v šat halila se bílý panenský, rukávů volných, jež se vlnily jak serafínů křídla bělostná, když spěla zahradou, že zdálo se, že sotva zemských cest se dotýká. 23 Tak chodívali spolu den co den Tak chodívali spolu den co den
 buď u jezera nebo v zahradách, ač stávalo se stále častěji, že z dusných vůní dole v údolí se ubírali vzhůru k vrcholům, kde vítr vál a v rýhách svítil sníh svou nedotčenou krásou panenskou. A Jiří byl to, který vymýšlel vždy nové hry a plány osnoval v své obraznosti stále vznícené, by na rtech jejích úsměv vykouzlil. Buď honili se dole v zahradě od stromu k stromu jako malé děti, buď na stráň vyšli, aby trhali kvetoucí narcissy, jež Tamara do temných kadeří si vplétala neb vila ve vínek. Tu poklekl on před ní jako páže před kněžnou, políbil roucha lem a v odměnu jej ověnčila vínkem z narcissů; 24 neb jindy došli na kraj údolí, kde starý hustý háj se prostíral, kam zřídka vnikly slunce paprsky. Tak temnem šli, dvě děti zbloudilé, a tulili se k sobě bázlivě, jak šli by hvozdem tmavým, hlubokým, šumícím v báchorkách. On napřed šel a ona za ním jako Anička na cestě k perníkové chaloupce; neb jindy večer Jiří vystrojil gondolu nádhernou, že dogaressa by neváhala do ní sestoupit, neb její vnitro celé vyzdobil brokátem těžkým, zlatem protkaným, po okraj růžemi ji naplnil a lampiony celou ověnčil jak drahokamy, které svítily tím krásněji, čím víc se stmívalo. Tak osvětlená stála gondola u břehu jezera a čekala, co dole ve vod temných hlubinách odlesky lampionů rozžatých se klikatily, chvěly, míhaly jak vánkem pestré stuhy svítící zelené, modré, žluté, nachové. Pak nocí plula světlá gondola pod nebem hvězdným, spící hladinou, 25 a zatím on jí ležel u nohou a na kytaru barkarolu hrál, co ona s tváří k němu schýlenou, že takřka rty se dotýkaly rtů, té hudbě naslouchala unylé... 26 A denně Jiří scény vymýšlel A denně Jiří scény vymýšlel
 a denně vyprávěl jí pohádky. Tak seděli zas jednou na večer na mramorové lávce zvětralé a dívali se v dálku, k obloze, kde právě slunce v slávě zapadlo. Z oblaků skupených, jež svítily tu modrým zlatem, jinde ohnivým, ze smaragdových lesů palmových se vynořila hora safírná a na té hoře skvělý zámek stál, maurského slohu, celý ze stříbra. – Vidíte onen zámek stříbrný? teď otázal se Jiří Tamary a pokračoval, když mu přikývla. – K tomuto zámku, z jehož vysokých a krásně zakřivených oken teď jakési světlo šlehá, zlověstné, 27 se pustil jednou letec odvážný, tak odvážný, že dosud nepředčil ho letec žádný, znalť své umění jak nikdo v světě, létal jako pták; do oněch oblak zářně svítících se tedy pustil s dvouplošníkem svým a přistál v oné zlaté roviněrovině, jíž cesta, lemovaná palmami, až k samé hoře jde... A letec šel od místa, kde své nechal letadlo, svítící cestou, palem alejí, a s hory safírné, kde zámek čněl, sem k němu vítr časem zanášel vír tónů žhavých, tónů opojných, že za nimi šel jako v hypnose, až přišel k bráně, prošel nádvoří, dlážděné celé horským křišťálem a po schodišti, záře měsíčné, do síně vstoupil, která svítila jak modré nebe, celá z tyrkysů, pak do druhé, jež plála zeleně jak jeden velký smaragd broušený, pak do třetí... a každá nová síň jinými drahokamy zdobena, až vkročil do sedmé, tak vysoké a tajemné jak lodě kathedrál, 28 jež celá plála rudým přísvitem, neb všechny stěny, všechny pilíře z rubínů byly, pouze dlaždice, stříbrné, leskly se jak zrcadla... A z této síně hudba tryskala, za kterou letec šel, tak opojná, že jeho duši závrať jímala, když stanul na prahu a se všech stran ty tóny zněly žhavé, smyslné, při kterých po stříbrných dlaždicích v divokých skocích páry tančily v odlescích rudých rubínových stěn jak tlupy satyrů a lesních žen. Od prahu letec chvíli na vír zřel, až jeho zraky náhle zbloudily na konec protější, kde uviděl na trůně ženu, krásy zázračné, na hlavě rubínovou přilbici, z níž vlnily se vlasy havranní, věnčíce bledou, zamyšlenou tvář. Oděna byla v dlouhý, těsný šat ze zlatých šupin, jež se blyštěly a kmitaly při každém pohnutí. Teď spatřila však také královna na prahu letce stál a na trůně se prudce vztyčila. 29 Hned hudba zmlkla a rozstouply se páry tančící, že ulice se táhla stříbřitá od prahu síně k stupni prestolu. Tu letec sňal svou kuklu koženou, že jeho zlaté vlasy, střižené jak vlasy pážete, se rozlily a zvolna ubíral se ulicí jak náměsíčník, k trůnu královny. A ona za krokem krok se stupňů v ústrety šla mu, tiše, plíživě jak tygřicetygřice, a když již blízko byl, jediným skokem byla u něho, pak vztyčila se, žhoucím pohledem ho objala svých očí propastných a děla k němu: Krásný jinochu, tys tedy přišel k tanci vyzvat mne? A zavěsila se mu na šíji a tělem svým se k němu přissála. Tu hudba zavýskla a královna letěla síní s plavým jinochem, jenž k sobě tisknul stále úžeji to hadí tělo v zlatých šupinách, čím divočeji hudba vířila, že tváře, jež se zprvu míhaly před jeho zrakem, v pruh mu splynuly 30 a celá síň se jemu zdála být jediným kruhem, rudým, svítícím, co hudba zněla stále rychleji a oni šíleněji vířili, až v očích se mu náhle setmělo a padl k zemi mrtev, bez dechu na lesklou dlažbu... Tiše královna se schýlila teď k zemi, k mrtvému, a její útlé prsty třpytivé se probíraly v zlatých prstencích kadeří jeho, lehce dotkly se chrpových očí, žel, již pohaslých, a rudých rtů, jež tolik polibků dávati mohly; při tom šeptala, spíš k sobě než-li k němu: Holoubku, proč chtěl jsi tančit s oblak královnou? A jak by mráz jí tělem proběhl, teď královna se prudce vztyčila, že zableskly se zlaté šupinyšupiny, a špičkou nohy chladně kynula, by s dlažby odklidili mrtvolu. Hned sedm démonů se chopilo mrtvého letce, ven jej vynesli a svrhli v propast s hory safírné. 31 Tam nyní leží s tváří do země a rudá stružka, kterou vidíte vytékat z oné strže setmělé a mizet v písku zlaté roviny, toť jeho krev, jež řine se mu z úst... Umlkl Jiří. Zatím zhasínala zářící obloha; když k Tamaře své zraky obrátil, tu náhle vstala, jako by tušila, že zklamání v něm vyvolati musí nepoměr svítících oblaků a skutečnosti bezbarvých stínů, vstala, beze slova mu ruku podala a zahradou, jež stměla se již, k domu spěchala..spěchala... Tak plynuly jim dny a měsíce v tom tichém domě, skrytém v zahradách na břehu blankytného jezera. 32 Tma dosud byla všude na stráních Tma dosud byla všude na stráních
 i v údolí, kde dům a zahrada ve spánek hluboký se nořily, když Jiří sestupoval k jezeru, by přeplavil se na protější břeh, sňal řetěz, poutající gondolu a záhy zmizel v hustých parách mlh, kterými vřela celá hladina. Leč sotva odjel, tmavé údolí z nočního spánku svého procitlo. Nejprve šlehl neurčitý svit oblohou celou, potom slunce zář nejvyšších horských vrcholků se tkla, že jako ametysty zasvitly, pak spěla níž po stráních, úbočích a zanítila stromů vrcholy, že tiše šuměly. A rychleji stékalo zlato slunce níž a níž, se sněti na snět, dolů po kmenech až na pěšiny, které změněny 33 v bystřiny zlaté, spěly k jezeru a vlévaly se v jeho nádržku teď čistou, lesklou jako zrcadlo. V tu dobu sešla také Tamara, dřív než kdy jindy, dolů do zahrad, neb obzvlášť šťastnou cítila se dnes, ač nevěděla proč, snad krásný sen, jejž zapomněla již, snad nadšením ji plnily ty cesty zářící, ty sněti stromů sluncem zalité, neb všude kolem, kam jen pohlédlapohlédla, se zlaté splavy slunce hrnuly, po cestách, po stráních a po kmenech. A v každém drobném květném kalíšku se chvěla krůpěj rosná, každá krůpěj na slunci jiskřila a stébla trav svítila jako útlé smaragdy. Zvučelo jitro celým údolím jak zlatá fanfára a ve stromech procitly zpěvných ptáků zástupy, vstříc plesajíce slunce přívalům. Tamara došla k břehu jezera, kde jako v oslnění stanula, neb proti ní se právě nořila ohromná žhoucí koule sluneční. 34 A všechny keře, stromy na březích se rozšuměly, rosa pršela s všech ratolestí deštěm démantů, co zatím v stromů zlatých korunách se zvedal ptáků jásot nesmírný. Tu Tamara jich plesem stržena, rozpiala k slunci bílá ramena, z nichž splývaly jí volné rukávy jak serafínů křidla bělostnábělostná, a v jásající píseň propukla. O závod s ptáky letěl její zpěv, vždy mocněji jak klokot slavíků, jak lesů šumění, jak příboj vln. K závrati spíjela se hlasem svým, tím jeho zvukem, leskem čarovným a zpívala, až slzy nadšení po tvářích tiše se jí řinuly. Ó, teď je zdráva, zdráva docela! Teď navrátí se opět k divadlu a všechno ztrne němým úžasem, až uslyší zas její čárný hlas. A v duši zřela příští vítězství, zášť přítelkyň i radost ctitelů, nadšený jásot, bouře potlesků a deště květin, davy viděla, nesmírné davy, které v ulicích ji vítají jak svoji královnu. 35 Když Jiří večer domů vrátil se, tu Tamara již dávno odjela a krátkým lístkem, chvatně črtaným v poslední chvíli, s ním se loučila. Byl opět sám... A ona spěchala, kam lákala ji hudba opojná ze zahrad života, jež pro něho zůstaly zamčeny. A tichý stesk pocítil v srdci svém, když pomyslil na příští dny, jež bude trávit zde, sám, opuštěn; zas nemá nikoho, s nímž mohl by svou duši rozdílet a věnovat mu něhy aspoň část. A zarmoucen tou novou nepřízní osudu svého, který spálil vždy svým mrazným dechem útlá poupata, dřív než-li rozkvést mohla, vzpomněl si na starou pohádku o kněžně vil, jež nalezla své rouno labutí, tak dlouho ztracené, a odlétla zas nazpět do svých zahrad kouzelných, kde jedna slavnost druhou stíhala a dnem ni nocí hudba nezmklanezmlkla... 36
LETNÍ BOUŘE.
[37] Po žhavém letním dnu byl dusný večer. Když jsem se domů vracel, náhlá bouře mne překvapila v polích. Prudký vichr oblaky prachu zdvihal, stromy zmítal a před sebou hnal těžké černé mraky, jež nebe zastřely, že bylo tma jak o půlnoci; první velké kapky již na zem krápaly a záhy liják se spustil z temných mraků v huku hromů a blýskání. Já hledal útočiště, kde bych se chvíli skryl, než déšť se zmírní a vítr utiší, pak opět půjdu dál. A v duchu žehnal jsem, že deštník mám a na déšť myslil jsem, když slunce plálo. Konečně dostal jsem se šťastně k mostu jakési dráhy. Pod ním bude sucho, tam chvíli počkám, chráněn před bouří a lijákem... Leč jaké překvapení, když pod mostem jsem uzřel státi dívku v bělostných šatech, kterou asi též 39 zavála bouře sem, jak bílý květ rozkvetlé třešně... Z prvu nepoznal jsem, zda byla mladá, nehezká či svůdná, taková byla tma. Jen bílé šaty svítily do šera. Leč v záři blesků, kterými každou chvíli obzor vzplál, jsem mohl záhy si ji prohlédnouti. Jak byla krásná!... Asi patnáct let; v bělostných šatech z hebkých mušelínů a vzdušných batistů. V své ruce držela široký, bílý, florentinský klobouk, zdobený květy, který s hlavy sňala snad ve zmatku, snad by jej chránila. Pletenec kaštanových, světlých vlasů jí hlavu ovíjel jak zlatý diadém. Při prvním blesku zřel jsem, že se chvěla, při druhém blesku dívala se na mne pohledem dlouhým, velkých tmavých zraků, při třetím blesku její bledá tvář se rozjasnila plachým úsměvem... Náš osud smutný byl. My sami stáli pod černým mostem v této divé bouři, jež dále zuřila; blesk stíhal blesk, jim v zápětí zněl temný rachot hromu 40 a déšť se proudy lil. Já uvažoval: snad zdržela se někde na návštěvě u přítelkyně, s kterou celý den si vyprávěly první dívčí sny, smály se, hovořily, šeptaly, na stráň si vyšly, honily se lesem, trhaly květy rudých vlčích máků na slunné mýtině a v podvečer pak unaveny sedly mezi máky, že jejich odleskem jim tváře plály jak nachem červánků a jejich oči, zasněné, žhnuly jako celé zlaté. Tak byly šťastny, že i zapomněly na blízký večer. Teprve když lesem se stmívalo, tu loučily se spolu a ona sama vracela se domů, když náhlá bouř ji překvapila v kraji a jako mne ji rovněž zavála pod černý most. Po žhavém letním dnu, jenž zlatým sluncem zářil, květy voněl, teď stojí v temnotách a přemítá, jak dostane se domů, kde ji čeká světnice tichá, lampa rozžatá, a přivítá jí vlídným úsměvem jak marnotratnou dceru, jež se vrací po toulkách světem pozdě večer domů... Jak ale možno v tomto dešti jíti 41 v bělostných šatech z hebkých mušelínů a bez deštníku, jímž by aspoň skryla svůj nový, krásný, florentinský klobouk, zdobený květy,..květy... Tak pod mostem jsem snil, až nový šlehl blesk a osvítil zas její tvář, již ke mně obrátila, teď, zdá se, naschvál, abych lépe viděl, jak byla krásná, abych pochopil ten její úsměv, plachý jako ptáče. A její bledé rty se tiše chvěly příštími slovy, či snad tuchou pláče?... Mně bylo líto jí. Ten úsměv prosil, bych před bouří ji chránil, jíž se bojí, bych před deštěm ji skryl a doprovodil ji vlídně k domovu tou temnou nocí. A v duchu zřel jsem již, jak jdeme spolu, jak v moje rámě ruku zavěsila, jak celá vděčně přichvěla se ke mně a pod deštníkem mým se schoulila, jak pod velikým hřibem v lese bájí princezna vil se v dešti ukrývá... Mne lákalo to krásné dobrodružství s neznámou dívkou, jako pohádka, 42 leč brzy přešlo moje nadšení, otravná skepse zžírala mou duši, cos šeptalo mi, že jsem neznámou obestřel kouzlem, jehož ani není, že celý příběh sám jsem vybájil a kdo ví, jak sem přišla. A jak vždycky se ozýval zlý egoismus lidský: Nač vydávat se v této temné noci na pochybná a všední dobrodružství; kdo ví, kde bydlí ažaž, a snad bych musil tím lijákem jít na opačnou stranu a opět nazpět. Domů přišel bych až někdy k půlnoci. Ne, děkuji, je lépe zdržet se všech dvorností, hle, bouře přestává i blesky hasnou, jen déšť se stále stejnoměrně řine ze tmavé oblohy a bude řinout snad do zítřka. Nač ještě déle čekat? A nyní stalo se, co dosud vhání při pouhé vzpomínce mi do tváří ruměnec studu, co mou duši hlodá zoufalou výčitkou a oči pálí jak suchý pláč. Já deštník rozepial, vyhrnul límec svého kabátu a beze slova opustil svůj úkryt... 43 A ona samotna tam zůstala pod černým mostem, sama v temné noci v bělostných šatech z hebkých mušelínů a vzdušných batistů, co déšť se řinul kalnými proudy z černé oblohy... 44 Jako v předešlé knize epiky Dvojí království užil jsem i v těchto básních trochejů s předrážkou. V jamby nevěřím. Ale pokládal jsem za nutné pozměniti obvyklou formu. Kladl jsem totiž často na počátky veršů tříslabičná slova, která však nutno přizvukovati správně, na první a třetí slabice. Tím vznikly ovšem nepravidelnosti v rytmu, jednak z psychologických a uměleckých důvodů, jednak proto, že zpestřují chod trochejů a zabraňují jednotvárnosti. Stejně předložky strhují u mne vždy přízvuk na sebe. Upozorňuji na tyto úmyslné odchylky jen proto, že rovněž jiní básníci užívají a kladou tříslabičná slova na začátky svých veršů, jen že zjevně si přejí při tom, aby se přízvukovala nesprávně, totiž na slabice druhé. Neužívají jich tedy ani jako vědomých pomůcek uměleckých ani pro změnu rytmu, ale z nouze, a chybným posunutím přízvuku domnívají se zachovávati přesnou akademickou formu. Kdo ze čtenářů bude čísti mé verše nahlas a klásti při tom správný přízvuk, uvidí, kolik barvitosti a pohybu získaly, vedle jiných prostředků, tímto postupem.
A. B.
E: av; 2004 [45]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Zora; Kameje; Knapp, Mamert
(„Zora“ společnost s r. o., nakladatelství. Umělecký závod v Praze - Kameje 4. Ed. Zory 169. Tiskem M. Knappa v Karlíně MCMXXVII.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 46